78 Az 37/2016 - 20

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudkyní JUDr. Markétou Lehkou, Ph.D. v právní věci žalobce: M. S., nar. „X“, státní příslušnost Tunisko, t. č. umístěného v Zařízení pro zajištění cizinců Drahonice, se sídlem Drahonice u Lubence č. p. 41, Podbořany, PSČ 441 01, zastoupeném Mgr. Ing. Janem Procházkou, LL.M. eur., advokátem se sídlem v Praze 8 – Karlín, Nile house, ul. Karolinská č. p. 654/2, PSČ 186 00, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Odbor azylové a migrační politiky, se sídlem v Praze 7, ul. Nad Štolou č. p. 3, Poštovní schránka 21/OAM, PSČ 170 34, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 8. 2016, č. j. OAM-106/LE-LE05-LE05-PS-2016, ev. č. „X“, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím svého právního zástupce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 8. 2016, č. j. OAM- 106/LE-LE05-LE05-PS-2016, ev. č. L010321, kterým žalovaný rozhodl, že žalobce je podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), zajištěn v zařízení pro zajištění cizinců a podle § 46a odst. 5 zákona o azylu je doba trvání zajištění stanovena do 16. 12. 2016, neboť je žalovaný přesvědčen, že existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, nebo je pozdržet, ačkoliv žalobce mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve. V žalobě namítal, že napadené rozhodnutí nesplňuje nároky kladené na odůvodnění v ust. § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), a není založeno na skutkovém stavu zjištěném v souladu s ust. § 3 správního řádu, v důsledku čehož došlo nesprávným skutkovým a právním posouzením k porušení ust. § 46a zákona o azylu. Podle žalobce není v napadeném rozhodnutí dostatečně odůvodněn závěr žalovaného o účelovosti žádosti. Z napadeného rozhodnutí nevyplývají žádné skutkové okolnosti vedoucí k závěru, že existuje důvodné podezření, že žalobce podal žádost o udělení mezinárodní ochrany pouze a jedině s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění. Skutečnost, že mohl žádost podat dříve, podle něj nestačí k naplnění závěru o účelovosti žádosti, který tak musí být doplněn dalším kvalifikovaným hodnocením žádosti na základě skutečností uvedených žalobcem v jeho žádosti a při pohovoru (země původu, situace v ní, úspěšnost žadatelů z této země). Teprve po jejich posouzení je dle žalobce možné usuzovat na případnou účelovost podané žádosti o mezinárodní ochranu, a to pouze v případě, že tato žádost nemá žádný jiný cíl než se vyhnout mj. správnímu vyhoštění nebo je pozdržet. Dále namítl, že žalovaný k těmto skutečnostem ani nezjišťoval skutkový stav a pouze převzal závěry Policie ČR učiněné v souvislosti se zajištěním žalobce za účelem správního vyhoštění dle zákona č. 236/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Vzhledem k absenci dokazování žalovaný dle žalobce nezohlednil okolnosti, za kterých žalobce podal žádost o mezinárodní ochranu a které nebyly zjišťovány při jeho zajištění za účelem vyhoštění. Žalobce pak neshledává rozdíl mezi definicí účelové žádosti podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu a zjevně nedůvodné žádosti podle § 16 odst. 1 písm. h) zákona o azylu. Žalobce rovněž napadl stanovení doby trvání zajištění do 16. 12. 2016, na celkovou dobu 110 dní, což je pouze o 10 dní méně, než je maximální povolená doba zajištění dle ust. § 46a odst. 5 zákona o azylu. V této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 3. 2014, č. j. 3 Azs 24/2013-42. Žalovaný se dle žalobce v napadeném rozhodnutí zabývá maximální délkou doby, na kterou bude žalobce po dobu řízení ve věci mezinárodní ochrany zajištěn. Žalobce je však toho názoru, že účelem výpočtu lhůty není stanovení lhůty maximální možné, nýbrž stanovení lhůty přiměřené a nezbytné s ohledem na dosažení stanoveného cíle, aby mohlo být zajištění cizince považováno za slučitelné s čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Žalobce namítl, že skutečnost, že řízení o mezinárodní ochraně bude v první instanci trvat přibližně 110 dnů, není relevantním argumentem pro zajištění žalobce právě na oněch 110 dnů. Tato lhůta není podle žalobce důvodná, neboť při jejím stanovení žalovaný opomněl účel zajištění podle ust. § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu, kterým je podle něj zamezit vyhýbání se realizaci správního vyhoštění ze strany žadatele, jehož žádost o mezinárodní ochranu je zamítnuta, čímž odpadne překážka pro realizaci správního vyhoštění, na rozdíl od účelu zajištění podle ust. § 46a odst. 1 písm. c) zákona o azylu, jímž je eliminace nebezpečí žadatele pro veřejný pořádek. Odůvodnění délky trvání zajištění používané žalovaným pro zajištění podle ust. § 46a odst. 1 písm. c) zákona o azylu tak není dle žalobce použitelné pro odůvodnění délky trvání zajištění podle ust. § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Žalobce dále uvedl, že v jeho případě nebude účel zajištění naplněn, neboť žaloba podaná proti meritornímu rozhodnutí o žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany bude mít odkladný účinek, tudíž o ní nebude rozhodnuto ani v maximální době zajištění 120 dnů. Účel zajištění žadatelů podle ust. § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu nemůže být dle žalobce nikdy naplněn, jestliže má jejich žaloba proti rozhodnutí ve věci odkladný účinek. Jak samotné zajištění, tak stanovení jeho délky je proto v případě žalobce nedůvodné, a tudíž nezákonné. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě popřel důvodnost námitek uvedených žalobcem a zrekapituloval svá skutková zjištění, na jejichž základě vydal napadené rozhodnutí. Z napadeného rozhodnutí je dle žalovaného jasně seznatelné, z jakých podkladů vycházel, jak je hodnotil a k jakým dospěl závěrům, přičemž popsal skutkový stav i konkrétní a individualizované důvody, v nichž shledal naplnění podmínek pro zajištění žalobce podle ust. § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. U žalobce se dle žalovaného lze oprávněně domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, nebo je pozdržet, ačkoliv žalobce mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve, neboť v České republice pobýval dle svých slov přinejmenším pět měsíců, přičemž alespoň část této doby nelegálně, a žádost podal až po svém zadržení policií a rozhodnutí o zajištění, tedy po více než pěti měsících pobytu na území ČR. Již předtím přitom dle svého tvrzení pobýval i na území jiných členských států Evropské unie a veškeré skutečnosti uváděné v žádosti byly žalobci známy již dlouho před jeho zajištěním policií. Ohledně skutečností, které měl vzít podle žalobce v úvahu, žalovaný uvedl, že nejsou z hlediska ust. § 46a zákona o azylu relevantní, neboť budou hodnoceny až při posuzování žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany. Skutkový stav tak žalovaný považoval za dostatečně zjištěný. Žalovaný dále uvedl, že cílem žalobce je snaha vyhnout se svému zajištění a vyhoštění, proto by byl jeho propuštěním ze zajištění ohrožen průběh správního řízení ve věci mezinárodní ochrany. Žalovaný také připomněl, že žalobce v rámci řízení o vyhoštění odmítal uvádět pravdivé a úplné skutečnosti s cílem komplikovat správní řízení, a zdůraznil odlišnost pojmů účelová a zjevně nedůvodná žádost. Vysvětlil, že důvody žádosti o mezinárodní ochranu může žalobce při následném pohovoru, uskutečněném po vydání rozhodnutí o zajištění, doplnit o skutečnosti, které by vyloučily její posouzení jako zjevně nedůvodné podle § 16 odst. 1 písm. h) zákona o azylu, neboť až při tomto celkovém posuzování žádosti o mezinárodní ochranu se berou v úvahu další kritéria (nejen podání žádosti až v případě hrozícího vyhoštění). Z judikatury Nejvyššího správního soudu podle žalovaného plyne, že v případě podání žádosti o mezinárodní ochranu až ve chvíli, kdy žadateli hrozí vyhoštění, existuje vyvratitelná domněnka, že žádost byla účelová (tedy podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění), přičemž v případě žalobce je dle žalovaného tato domněnka důvodná, a to s ohledem na skutečnosti týkající se jeho dosavadního pobytu na území ČR. Závěr o nedostatečnosti uložení zvláštních opatření k zabezpečení účasti žalobce v řízení ve věci mezinárodní ochrany žalovaný dle svého názoru přezkoumatelně odůvodnil na str. 4 napadeného rozhodnutí. Ve vztahu k námitce týkající se stanovené doby zajištění pak žalovaný doplnil, že v odůvodnění napadeného rozhodnutí na str. 4 a 5 uvedl zcela konkrétní a specifické okolnosti případu žalobce, které žalovaného vedly k závěru, že zajištění žalobce po dobu 110 dnů je přiměřené. O žalobě soud rozhodl v souladu s ust. § 51 odst. 1 zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), bez jednání, neboť právní zástupce žalobce ani žalovaný nevyjádřili s vyřízením věci bez jednání v zákonem stanovené lhůtě svůj nesouhlas, ačkoliv o tom byli poučeni ve výzvě zaslané jim soudem. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu s. ř. s., který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v ust. § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 věty druhé a třetí a v ust. § 75 odst. 2 věty první tohoto zákona. Z ní vyplývá, že soud přezkoumává rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během třicetidenní lhůty ode dne doručení napadeného rozhodnutí, jak stanovují ust. § 72 odst. 1 věty první s. ř. s. a ust. § 32 odst. 1 zákona o azylu. Povinností žalobce je proto tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení a toto tvrzení odůvodnit. Nad rámec žalobních námitek musí soud z úřední povinnosti přihlédnout toliko k takovým vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají jeho nicotnost podle § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky v projednávané věci nebyly zjištěny. Ze správního spisu soud zjistil následující podstatné skutečnosti. Rozhodnutím Policie ČR, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, odboru cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále jen „OPKPE Praha“), ze dne 12. 8. 2016, č. j. KRPA- 304958/ČJ-2016-000022, byl žalobce zajištěn podle ust. § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců a umístěn do ZZC Drahonice za účelem správního vyhoštění. Důvodem zajištění žalobce byla skutečnost, že dne 12. 8. 2016 hlídce Policie ČR vyslané k řešení jeho agresivního jednání na ubytovně, kde slovně napadl spolubydlícího svého známého, kterého přišel navštívit, přičemž v ruce držel kuchyňský nůž s čepelí o délce cca 30 cm, nepředložil k prokázání své totožnosti žádný doklad totožnosti ani oprávnění k pobytu na území ČR. Proto byl zajištěn a eskortován na OPKPE Praha, kde se jej však nepodařilo identifikovat ani podle otisků prstů a následnou lustrací v dostupných evidencích bylo zjištěno, že nedisponuje platným vízem, povolením k pobytu ani žádným jiným oprávněním k pobytu na území ČR. Do protokolu o podání vysvětlení žalobce dne 12. 8. 2016 uvedl, že na území ČR přicestoval nejméně před pěti měsíci, nechtěl však uvést odkud ani zda měl platné vízum, které by jej opravňovalo k pobytu, přičemž si byl vědom, že potřebuje platné vízum, které by jej opravňovalo k pobytu na území ČR. Přijel s platným cestovním dokladem, který však zapomněl u kamaráda, který s ním již odjel mimo území ČR, avšak nechtěl uvést kam. K účelu přicestování do ČR žalobce uvedl, že přijel za svou přítelkyní, s níž byl asi čtyři měsíce, poté se rozešli a žalobce odešel na ubytovnu. Dodal, že v České republice nemá žádné rodinné ani jiné vazby a že nežádal o udělení mezinárodní ochrany v žádné zemi Evropské unie. V protokolu o vyjádření účastníka správního řízení z téhož dne se žalobce odvolal na zmíněný protokol o podání vysvětlení. Následně podal žalobce dne 18. 8. 2016 žádost o udělení mezinárodní ochrany z obavy, že v Tunisku půjde na dlouhou dobu do vězení, kde je špatné zacházení, nebo jej zabijí, protože v Tunisku není nic nad vojenskou mocí. V žádosti uvedl, že pracoval u tuniského námořnictva, a že když byl tři měsíce na misi ve Francii, kde byla těžká práce a špatné zacházení, zůstal ve Francii a do vlasti se nevrátil. Poté se od své rodiny dozvěděl, že jej ozbrojené síly v Tunisku prohlásily za dezertéra, což pro něj může znamenat 15 až 20 let vězení. Rovněž dodal, že důvodem, proč nemá cestovní pas, je nespolupráce s vojenskou mocí, tak mu ho sebrali, aby nemohl vycestovat do zahraničí. Primárně se soud zabýval námitkou, že z obsahu žalobou napadeného rozhodnutí nevyplývají skutečnosti, které by odůvodňovaly závěr žalovaného, že byly naplněny důvody pro zajištění žalobce dle ust. § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu může ministerstvo v případě nutnosti rozhodnout o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců, nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže byla žádost o udělení mezinárodní ochrany podána v zařízení pro zajištění cizinců a existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve. Žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí konstatoval, že „existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, nebo je pozdržet, ačkoliv jmenovaný mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve, když o udělení mezinárodní ochrany požádal teprve po nejméně pěti měsících pobytu na území ČR, až po svém zadržení a zajištění za účelem realizace správního vyhoštění a umístění do zařízení pro zajištění cizinců. Je zřejmé, že v průběhu svého předchozího pobytu na území ČR mohl o mezinárodní ochranu požádat. Z výpovědí jmenovaného, ani z jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany nevyplynulo naprosto nic, co by jmenovanému nebylo známo již před jeho zajištěním nebo by mu bránilo v podání žádosti o mezinárodní ochranu. V průběhu řízení o zajištění vedeného OPKPE Praha bylo také jednoznačně prokázáno, že jmenovaný pobýval na území ČR a EU neoprávněně, bez jakéhokoliv pobytového oprávnění a vědomě nerespektoval svou zákonnou povinnost vycestovat z území ČR. Při jednání před správním orgánem pak zcela účelově část podstatných okolností odmítl uvést. Z podané žádosti o mezinárodní ochranu také vyplývá, že veškeré skutečnosti, které jmenovaný uvádí jako důvod pro podání své žádosti, mu byly známy již dlouho před zajištěním policií, z čehož lze usuzovat, že ve skutečnosti žádnou obavu z pronásledování ani vážné újmy nepociťuje a žádost o mezinárodní ochranu tedy podal pouze s cílem vyhnout se realizaci vyhoštění a dosáhnout svého propuštění ze zajištění.“ Z výše uvedené citace dle soudu jednoznačně vyplývá, že se předmětnou otázkou žalovaný zcela přezkoumatelným způsobem zabýval. V žalobou napadeném rozhodnutí tak jsou uvedeny dostatečné důvody pro aplikaci § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu na daný případ. Proto soud shledal v tomto směru rozhodnutí plně přezkoumatelným. Dále se soud zabýval věcnou správností závěrů žalovaného, že v daném případě byly naplněny důvody pro aplikaci ustanovení § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. K naplnění uvedeného ustanovení musí být splněny kumulativně tři skutečnosti. Za prvé, žádost o mezinárodní ochranu musí být podána v zařízení pro zajištění cizinců, což se nepochybně stalo. Tato podmínka tedy byla naplněna. Za druhé musí existovat oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet. Z obsahu správního spisu vyplývá, že žalobce pobýval na území České republiky po dobu nejméně pěti měsíců, a to přinejmenším část této doby (ne-li po celou dobu) neoprávněně bez platného víza či jiného oprávnění k pobytu. Žalobce byl zajištěn Policií ČR za účelem jeho vyhoštění, a to poté, co nepředložil platný cestovní doklad ani povolení k pobytu, když byl policejní hlídkou šetřen na ubytovně pro slovní napadání jiné osoby s nožem v ruce. Žalobce tedy podal svou žádost o udělení mezinárodní ochrany právě v okamžiku, kdy reálně hrozilo, že bude z území České republiky vyhoštěn. Z uvedených skutečností se lze dle soudu zcela jednoznačně oprávněně domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla žalobcem podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění. Tuto podmínku tedy soud považuje rovněž za naplněnou. Poslední podmínkou pro možnost aplikace je skutečnost, že cizinec mohl o udělení mezinárodní ochrany požádat již dříve. Ve vztahu k naplnění této podmínky správní orgán zcela správně poukázal na skutečnost, že žalobce pobýval na území České republiky již více než pět měsíců, jak sám žalobce vypověděl (přičemž předtím se dle svého odůvodnění žádosti o mezinárodní ochranu pohyboval v rámci Evropské unie přinejmenším na území Francie), a svoji žádost o mezinárodní ochranu ze dne 18. 8. 2016 podal až několik dnů po svém zajištění Policií ČR, k čemuž došlo dne 12. 8. 2016, přestože ji mohl podat okamžitě po svém přicestování do ČR, případně v kterémkoli jiném státě Evropské unie, v němž se před přicestováním do ČR nacházel. I tato třetí podmínka byla tedy dle soudu naplněna. Jak bylo výše uvedeno, byly kumulativně naplněny všechny tři podmínky k tomu, aby na žalobce mohlo být aplikováno ust. § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Tuto námitku tedy soud vyhodnotil jako nedůvodnou. K námitce, že žalovaný nezjišťoval skutkový stav a neprováděl dokazování, soud konstatuje, že rozhodnutí o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany je dle ust. § 46a odst. 6 zákona o azylu prvním úkonem v řízení a dle ust. § 46a odst. 4 zákona o azylu jej musí žalovaný učinit v poměrně krátké lhůtě 5 dnů (včetně doručení žadateli), proto žalovaný při jeho vydání vychází především z dostupných informací poskytnutých příslušnými složkami Policie ČR. V tomto postupu neshledal pochybení ani Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 5. 3. 2014, č. j. 3 Azs 24/2013-42, dostupném na www.nssoud.cz, za předpokladu, že převzatá skutková zjištění umožňují dostačujícím způsobem posoudit, zda jsou splněny podmínky pro aplikaci daného důvodu zajištění. Žalovaný dle soudu dospěl na základě informací poskytnutých příslušnými složkami Policie ČR k vlastním skutkovým závěrům a dostatečně zjistil skutkový stav v rozsahu nezbytném pro vydání napadeného rozhodnutí, přičemž z jeho skutkových zjištění vyplývá důvodné podezření, že žalobce podal žádost o udělení mezinárodní ochrany pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, ačkoliv mohl o udělení mezinárodní ochrany požádat dříve. Ohledně námitky žalobce, ve které ztotožňuje pojem „účelové“ s pojmem „zjevně nedůvodné“ žádosti, soud uvádí následující. Skutečnost, že žalovaný v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí označil podání žádosti o mezinárodní ochranu ze strany žalobce za účelové nelze nikterak dávat do souvislosti s posuzování skutečnosti, zda o předmětné žádosti o mezinárodní ochranu je možné rozhodnout v souladu s ust. § 16 zákona o azylu s tím, že se jedná o žádost zjevně nedůvodnou. Když označil žalovaný podanou žádost za účelovou, hodnotil tím pohnutky, které vedly žalobce k jejímu podání, když, jak bylo již výše uvedeno, dospěl k závěru, že byla předmětná žádost podána dle žalovaného za existence oprávněných důvodů se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet. Žalovaný tím hodnotil účel, za jakým byla žádost podána. Ovšem v souladu s ust. § 16 odst. 1 písm. h) zákona o azylu musí k tomu, aby žádost o mezinárodní ochranu bylo možné hodnotit jako zjevně nedůvodnou a rozhodnout o ní ve zkráceném řízení, ještě jedna zásadní skutečnost, a to skutečnost, že cizinec v žádosti neuvádí skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v ust. § 12 zákona o azylu, nebo že mu hrozí újma podle ust. § 14a zákona o azylu. Poukaz (byť velmi stručný) na uvedené azylově relevantní důvody však v žalobcově žádosti je – obava z uvěznění a špatného zacházení či zabití v Tunisku, kde byl vojenskou mocí prohlášen za dezertéra. Proto ji nelze považovat za zjevně nedůvodnou, přestože správní orgán dospěl k závěru, že byla podána účelově. Co se týče námitky týkající se trvání doby zajištění, k otázce odůvodnění stanovené doby setrvání v zařízení pro zajištění cizinců se již opakovaně vyslovil Nejvyšší správní soud, např. v rozsudku ze dne 21. 5. 2014, č. j. 6 Azs 33/2014-45, který je dostupný na www.nssoud.cz. Soud konstatuje, že uvedené odůvodnění stanovení doby setrvání v zařízení pro zajištění cizinců je dostatečné, neboť žalovaný počítá se standardní zákonnou lhůtou k provedení řízení, stejně jako s dalšími navazujícími úkony. Z rozhodnutí je zřejmé, že žalovaný při stanovení doby setrvání v zařízení pro zajištění cizinců provedl konkrétní a dostatečnou úvahu o pravděpodobné délce trvání řízení a stanovená délka zajištění v trvání 110 dnů odpovídá smyslu a účelu samotného zajištění cizince dle ust. § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Účelem zajištění žadatele o mezinárodní ochranu je přitom ve všech případech zabezpečení účasti žadatele o mezinárodní ochranu v řízení ve věcech mezinárodní ochrany a jeho spolupráce se správními orgány, jakož i zamezení zneužívání řízení o mezinárodní ochraně pro nelegální migraci či jiné nelegální aktivity. Soud rovněž dodává, že odkladný účinek případné žaloby proti rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany nemá vliv na naplnění výše zmíněného účelu zajištění, když zajištění žalobce během řízení před soudem trvá, ani na běh doby, v níž je věc rozhodnuta. I tuto námitku žalobce tedy soud shledal jako nedůvodnou. Soud proto uzavírá, že žádné ze žalobních tvrzení o pochybení žalovaného neshledal důvodným, neboť žalovaný vycházel především z vlastních výpovědí žalobce a zjištění Policie ČR. Soud má za to, že skutkový stav lze mít za dostatečně zjištěný a odpovídající okolnostem daného případu ve smyslu ust. § 2 odst. 4 a § 3 správního řádu s tím, že rozhodnutí je taktéž přesvědčivě odůvodněno dle požadavků ust. § 68 odst. 3 správního řádu. Vydáním napadeného rozhodnutí tedy nedošlo k porušení žádného ustanovení správního řádu ani zákona o azylu, a proto soud žalobu podle ust. § 78 odst. 7 s. ř. s. ve výroku rozsudku ad I. zamítl. Současně podle ust. § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. ve výroku rozsudku ad II. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce neměl ve věci úspěch a žalovanému žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti podle obsahu správního spisu nevznikly a navíc je ani nepožadoval.

Poučení