78 Az 45/2016 - 21

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudkyní JUDr. Markétou Lehkou, Ph.D. v právní věci žalobce: I. T., nar. „X“, státní příslušnost Ukrajina, zajištěn v Zařízení pro zajištění cizinců Drahonice, se sídlem Drahonice u Lubence č. p. 41, Podbořany, PSČ 441 01, zastoupeném Organizací pro pomoc uprchlíkům, se sídlem v Praze 9, ul. Kovářská 4, PSČ 190 00, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Odbor azylové a migrační politiky, se sídlem v Praze 7, ul. Nad Štolou č. p. 3, Poštovní schránka 21/OAM, PSČ 170 34, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 9. 2016, č. j. OAM-134/LE-LE05-LE05- PS-2016, ev. č. „X“, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá .

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného Ministerstva vnitra, Odboru azylové a migrační politiky, ze dne 27. 9. 2016, č. j. OAM-134/LE-LE05-LE05-PS-2016, ev. č. „X“, kterým žalovaný ve smyslu ust. § 46a odst. 1 písm. e) a ust. § 46a odst. 5 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“), rozhodl tak, že žalobce je zajištěn v zařízení pro zajištění cizinců v Drahonicích (dále jen „ZZC“) do 11. 1. 2017, neboť je žalovaný přesvědčen, že existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, nebo je pozdržet, ačkoliv žalobce mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve. V žalobě namítal, že z napadeného rozhodnutí nevyplývají žádné skutkové skutečnosti, které by mohly dostatečně odůvodňovat závěr žalovaného, že v případě žalobce existuje důvodné podezření, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění. Žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí vůbec nezvážil nutnost zajištění a možnost využití alternativ. V této souvislosti žalobce odkázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2011, č. j. 7 As 79/2010-150 a dále odkázal na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 25. 5. 1998, ve věci Kurt proti Turecku a ze dne 28. 5. 2002, ve věci Stafford proti Spojenému království. Žalobce považuje žalobou napadené rozhodnutí za nezákonné, neboť se správní orgán základními předpoklady zajištění žalobce nezabýval. Žalobce dále připomněl, že v České republice realizuje svůj osobní život již od roku 2007, na území České republiky žije jeho manželka, která má v České republice povolen dlouhodobý pobyt za účelem podnikání, a rovněž na území České republiky žijí nevlastní děti žalobce a jeho zletilý syn. Všichni žijí v domě jeho synovce a na nahlášené adrese Křenek 111, Praha – východ si přebírá veškerou korespondenci. Žalobce se domnívá, že vzhledem k jeho rodinným vazbám v České republice není dána možnost, že by se skrýval. Žalobce požádal o udělení mezinárodní ochrany, jelikož na Ukrajině stále probíhá válka, které by byl nucen se osobně účastnit. Podle žalobce ani není dán důvod, že by v případně uložení zvláštního opatření podle ust. § 47 zákona o azylu, toto opatření jakkoliv mařil. Žalobce popírá, že by žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána účelově, neboť správní orgán ignoruje fakta. Žalobce poukázal na to, že v době, kdy vypukla na Ukrajině válka, měl žalobce povolen na území České republiky dlouhodobý pobyt a neměl obavu, že by se musel vrátit na Ukrajinu. Nyní jsou však jeho obavy o život a pronásledování reálné, neboť by byl nucen vstoupit do ozbrojeného konfliktu či čelit perzekuci za vyhýbání se této povinnosti. Podle žalobce nelze fakt, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána opožděně, tedy v reakci na vývoj konfliktu na Ukrajině, považovat za důkaz účelovosti podané žádosti. Žalobce dále uvedl, že zajištěním došlo k nezákonnému zásahu do jeho osobní svobody a práva na soukromý a rodinný život. V této souvislosti žalobce poukázal na čl. 8 odst. 1, 2 zák. č. 2/1993 Sb., o vyhlášení LISTINY ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD jako součásti ústavního pořádku České republiky (dále jen „Listina základních práv a svobod“), čl. 5 odst. 1 písm. f) Evropské úmluvy o lidských právech (dále jen „Úmluva“) a čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Žalobce dále namítal nepřiměřeně dlouhou dobu zajištění, která je podle jeho názoru v rozporu s právem na pravidelný přezkum zajištění. V této souvislosti žalobce odkázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 11. 2014, č. j. 7 Azs 193/2014-44, v němž se Nejvyšší správní soud zabýval podmínkami a dostatečným odůvodněním rozhodnutí o zajištění. Ke stanovení téměř maximální možné délky zajištění žalobce poukázal na možný rozpor s čl. 5 odst. 1, 4 Úmluvy, konkrétně na to, že každý zásah do osobní svobody musí být podroben soudní kontrole, která musí proběhnout urychleně a v případě nezákonnosti rozhodnutí vést k propuštění cizince. V této souvislosti žalobce odkázal na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 9. 1. 2013, ve věci Chichkov v. Bulharsko a na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 9. 2012, č. j. 7 As 97/2012-26, v němž se Nejvyšší správní soud zabýval intervalem soudního přezkumu. Žalobce připomněl, že proti rozhodnutí o zajištění je každý cizinec oprávněn podat žalobu, o které je soud povinen rozhodnout do sedmi pracovních dnů. Tím je dosaženo urychlenosti soudního přezkumu zajištění a jeho kompatibility s čl. 5 odst. 4 Úmluvy. Z těchto důvodů považuje žalobce stanovenou délku zajištění na 110 dnů za nepřiměřenou, neodpovídající požadavkům evropského a mezinárodního práva. Závěrem žalobce odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 2. 6. 1999, sp. zn. Pl. ÚS 29/98 a navrhl žalobou napadené rozhodnutí zrušit. Žalovaný ve svém písemném vyjádření k podané žalobě navrhl její zamítnutí v plném rozsahu. Žalovaný popsal body žaloby a zdůraznil, že má za to, že se žádných porušení při rozhodování v dané věci nedopustil. Z napadeného rozhodnutí je podle žalovaného zřejmé, z jakých podkladů vycházel, jakým způsobem je hodnotil a k jakým závěrům jej tyto úvahy vedly. Žalovaný připomněl, že žalobce dne 20. 9. 2016 při kontrole totožnosti hlídkou Policie v Nymburce předložil cestovní doklad, avšak nebyl schopen prokázat oprávněnost svého pobytu a navíc sám hlídce sdělil, že na území České republiky pobývá nelegálně. Lustrací v dostupných evidencí bylo zjištěno, že žalobce nedisponuje žádným platným vízem, ani povolením k pobytu, a bylo mu uloženo správní vyhoštění na dobu 1 roku. Žalovaný zrekapituloval další postup ve správním řízení a dále uvedl, že je oprávněn aplikovat ust. § 46 odst. 1 písm. e) zákona o azylu v případě, že nelze účinně uplatnit ust. § 47 téhož zákona. Své důvody řádně rozvedl na straně 3 žalobou napadeného rozhodnutí. K námitce týkající se dlouhé doby zajištění, žalovaný uvedl, že v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí na straně 4-5 rozvedl specifické okolnosti případu, které jej vedli ke stanovení takto dlouhé lhůty zajištění. Žalovaný poukázal na to, že ke stanovení takto dlouhé lhůty jej vedla zejména předpokládaná délka řízení o udělení mezinárodní ochrany a případného soudního přezkumu, neochota žalobce vycestovat z území České republiky a již proběhlé řízení o správním vyhoštění. K namítané periodicitě soudního přezkumu žalovaný připomněl, že žalobce může využít institutu upraveného v ust. § 46a odst. 9 zákona o azylu, podle něhož správní orgán přezkoumá důvody setrvání v zařízení pro zajištění cizinců. V této souvislosti žalovaný odkázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2013, č. j. 7 Azs 19/2013-38. Závěrem žalovaný uvedl, že u žalobce shledal splnění tří podmínek pro zajištění podle ust. § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu, odkázal na shromážděný spisový materiál a navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. O žalobě soud rozhodl podle § 46a odst. 8 zákona o azylu bez jednání, neboť nařízení jednání nepovažoval za nezbytné a žádný z účastníků řízení jej ani v zákonem stanovené lhůtě nenavrhl. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), který vychází z dispoziční zásady vyjádřené ust. v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 věty druhé a třetí a v ust. § 75 odst. 2 věty první tohoto zákona. Z ní vyplývá, že soud přezkoumává rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během třicetidenní lhůty ode dne doručení napadeného rozhodnutí, jak stanovují ust. § 72 odst. 1 věty první s. ř. s. a ust. § 32 odst. 1 zákona o azylu. Povinností žalobce je proto tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení a toto tvrzení odůvodnit. Nad rámec žalobních námitek musí soud z úřední povinnosti přihlédnout toliko k takovým vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají jeho nicotnost podle ust. § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky v projednávané věci nebyly zjištěny. Po zhodnocení skutkové a právní stránky věci dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná. Ze správního spisu soud zjistil následující podstatné skutečnosti. Dne 21. 9. 2016 byl žalobce rozhodnutím Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Odboru cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, č. j. KRPS-323840-18/ČJ-2016- 010025, podle ust. § 124 odst. 1 písm. b, c) zák. č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zajištěn za účelem správního vyhoštění s tím, že doba zajištění byla stanovena na 90 dnů. Poté žalobce dne 23. 9. 2016 podal žádost o udělení mezinárodní ochrany a dne 27. 9. 2016 bylo vydáno žalobou napadené rozhodnutí, jímž byl žalobce zajištěn v ZZC a doba trvání zajištění byla stanovena do 11. 1. 2017. Z protokolu o pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany ze dne 30. 9. 2016, který byl veden v českém jazyce, bylo zjištěno, že žalobce opustil Ukrajinu na začátku září roku 2012, od té doby pobýval na území České republiky, neboť zde měl udělené vízum za účelem podnikání. Z Ukrajiny přijel do České republiky podnikat, jenže časem přišel o zakázky a k prodloužení žádosti platnosti povolení k dlouhodobému pobytu by musel doložit příjmy, proto si vyřídil vízum za účelem zaměstnání. Následně měl osobní problémy, začal pít a měl deprese. Tehdy pracoval jako taxikář, naboural automobil a přišel o práci i o vízum. V České republice se rozhodl zůstat nelegálně a vydělával si příležitostně na brigádách. Jiný důvod k odjezdu z vlasti neměl. O udělení mezinárodní ochrany žádá z důvodu, že v České republice má rodinu. Dále uvedl, že když přišel o vízum, tak chtěl odjet na Ukrajinu a vstoupit do armády, a to v době, kdy začala válka. Manželka však doma plakala a přemluvila ho, aby v České republice zůstal. Tak si chtěl alespoň dodělat střední školu, zajistit si zaměstnání a podporovat svou rodinu. Na Ukrajině nebyl trestně stíhán, na Ukrajině není nic, čeho by se bál, snad jen, že by ho poslali do války, protože je voják z povolání. Z poskytnutí údajů k žádosti o mezinárodní ochranu soud zjistil, že žalobce je ženatý, posledně bydlištěm v Ivanofrankovské oblasti, je řecko-katolického přesvědčení, nikdy nebyl členem politické strany, ani se nijak neangažoval v politice, neboť jej nezajímá, do České republiky přicestoval v září 2012 autem přes Polsko, měl udělené vízum za účelem podnikání, zdravotně je zcela v pořádku a o mezinárodní ochranu nikdy předtím nežádal. Jako důvod své žádosti o udělení mezinárodní ochrany uvedl, že tu má rodinu, manželku, syna a dvě nevlastní děti. Podle ust. § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu může ministerstvo v případě nutnosti rozhodnout o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců, nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže byla žádost o udělení mezinárodní ochrany podána v zařízení pro zajištění cizinců a existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve. Podle ust. § 47 zákona o azylu se zvláštním opatřením rozumí rozhodnutím ministerstva uložená povinnost žadatele o udělení mezinárodní ochrany a) zdržovat se v pobytovém středisku určeném ministerstvem, nebo b) osobně se hlásit ministerstvu v době ministerstvem stanovené. Podle odst. 2 ministerstvo může rozhodnout o uložení zvláštního opatření žadateli o udělení mezinárodní ochrany, jestliže nastanou důvody podle § 46a odst. 1 nebo § 73 odst. 3, ale je důvodné se domnívat, že uložení zvláštního opatření je dostatečné k zabezpečení účasti žadatele o udělení mezinárodní ochrany v řízení ve věci mezinárodní ochrany. Podle odst. 3 nebrání-li tomu specifické potřeby nebo osobní situace, lze zvláštní opatření uložit i žadateli o udělení mezinárodní ochrany, který je zranitelnou osobou, s výjimkou nezletilé osoby bez doprovodu. Podle odst. 4 zvláštní opatření lze uložit nejdéle do doby doručení rozhodnutí ministerstva ve věci mezinárodní ochrany nebo do doby pravomocného rozhodnutí krajského soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci mezinárodní ochrany. Podle odst. 5 ministerstvo v rozhodnutí o uložení zvláštního opatření stanoví způsob výkonu zvláštního opatření a jeho délku, kterou lze prodloužit, a to i opakovaně. Rozklad proti rozhodnutí o uložení zvláštního opatření a o prodloužení zvláštního opatření nemá odkladný účinek. Podle odst. 6 ministerstvo po dobu platnosti rozhodnutí o uložení zvláštního opatření a o prodloužení zvláštního opatření zkoumá, zda důvody pro uložení zvláštního opatření trvají. Podle odst. 7 žadatel o udělení mezinárodní ochrany je povinen strpět uložení zvláštního opatření. Podle odst. 8 kontrolu dodržování zvláštního opatření provádí ministerstvo; na tuto kontrolu se kontrolní řád nevztahuje. Podle čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod nedotknutelnost osoby a jejího soukromí je zaručena. Omezena může být jen v případech stanovených zákonem. Podle čl. 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod osobní svoboda je zaručena. Podle odst. 2 nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Nikdo nesmí být zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku. Podle čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy má každý právo na svobodu a osobní bezpečnost. Nikdo nesmí být zbaven svobody kromě následujících případů, pokud se tak stane v souladu s řízením stanoveným zákonem: zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody, aby se zabránilo jejímu nepovolenému vstupu na území nebo osoby, proti níž probíhá řízení o vyhoštění nebo vydání. Podle odst. 4 každý, kdo byl zbaven svobody zatčením nebo jiným způsobem, má právo podat návrh na řízení, ve kterém by soud urychleně rozhodl o zákonnosti jeho zbavení svobody a nařídil propuštění, je-li zbavení svobody nezákonné. Primárně se soud zabýval námitkou, že z obsahu žalobou napadeného rozhodnutí nevyplývají skutečnosti, které by odůvodňovaly závěr žalovaného, že byly naplněny důvody pro zajištění žalobce dle ust. § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Dle citovaného ustanovení může ministerstvo v případě nutnosti rozhodnout o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců, nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže byla žádost o udělení mezinárodní ochrany podána v zařízení pro zajištění cizinců a existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve. Žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí konstatoval, že „existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, nebo je pozdržet, ačkoliv jmenovaný mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve, když o udělení mezinárodní ochrany požádal teprve po více než 4,5 letech pobytu na území ČR, až po svém zadržení policií a po zajištění za účelem realizace tohoto vyhoštění a umístění do zařízení pro zajištění cizinců. Je zřejmé, že v průběhu svého předchozího pobytu na území ČR mohl o mezinárodní ochranu požádat. Z výpovědi jmenovaného, ani z jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany nevyplynulo naprosto nic, co by jmenovanému nebylo známo již před jeho zajištěním nebo by mu bránilo v podání žádosti o mezinárodní ochranu.“ Z výše uvedené citace dle soudu jednoznačně vyplývá, že se předmětnou otázkou žalovaný zcela přezkoumatelným způsobem zabýval. V žalobou napadeném rozhodnutí tak jsou uvedeny dostatečné důvody pro aplikaci ust. § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu na daný případ. Proto soud shledal v tomto směru rozhodnutí plně přezkoumatelným. Dále se soud zabýval věcnou správností závěrů žalovaného, že v daném případě byly naplněny důvody pro aplikaci ust. § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. K naplnění uvedeného ustanovení musí být splněny kumulativně tři skutečnosti. Za prvé, žádost o mezinárodní ochranu musí být podána v zařízení pro zajištění cizinců, což se nepochybně stalo. Tato podmínka tedy byla naplněna. Za druhé musí existovat oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet. Z obsahu správního spisu vyplývá, že žalobce pobýval na území České republiky neoprávněně bez platného víza či oprávnění k pobytu. Žalobce byl zajištěn Policií ČR za účelem realizace správního vyhoštění. Žalobce tedy podal svou žádost o mezinárodní ochranu právě v okamžiku, kdy reálně hrozilo, že bude realizováno jeho správní vyhoštění. Z uvedených skutečností se lze dle soudu zcela jednoznačně oprávněně domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění. Tuto podmínku tedy soud považuje rovněž za naplněnou. Poslední podmínkou pro možnost aplikace je skutečnost, že cizinec mohl o udělení mezinárodní ochrany požádat již dříve. Ve vztahu k naplnění této podmínky správní orgán zcela správně poukázal na skutečnost, že žalobce na území České republiky pobýval již od září 2012 a svoji žádost o mezinárodní ochranu ze dne 23. 9. 2016 podal až po svém zajištění Policií ČR, k čemuž došlo dne 20. 9. 2016, přestože ji mohl podat okamžitě po svém přicestování do České republiky, tedy před 4,5 lety. I tato třetí podmínka byla tedy dle soudu naplněna. Jak bylo výše uvedeno, byly kumulativně naplněny všechny tři podmínky k tomu, aby mohl být na žalobce aplikováno ust. § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Tuto námitku tedy soud vyhodnotil jako nedůvodnou. Dále se soud zabýval námitkou žalobce, že žalobou napadené rozhodnutí není přezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve vztahu k závěrům o nemožnosti aplikace zvláštních opatření uvedených v ust. § 47 zákona o azylu, kterými se rozumí rozhodnutí Ministerstva vnitra uložená povinnost žadatele o udělení mezinárodní ochrany zdržovat se v pobytovém středisku určeném ministerstvem, nebo osobně se hlásit Ministerstvu vnitra v době ministerstvem stanovené. Žalovaný nemožnost využití zvláštních opatření odůvodnil v žalobou napadeném rozhodnutí na str. 3, kde uvedl, že vycházel ze skutečností zjištěných lustrací žalobce, tj. že se na území České republiky dlouhodobě zdržoval nelegálně a ačkoliv mu bylo uloženo správní vyhoštění na dobu 1 roku, svou povinnost vycestovat nerespektoval, a z výpovědi žalobce, při níž neuvedl žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly obavám z pronásledování ve smyslu zákona o azylu a které mu nebyly známy před jeho zajištěním hlídkou policie ČR. Vzhledem k tomu, že dle žalovaného žalobce podal žádost o mezinárodní ochranu jen za účelem vyhnutí se zajištění a následnému vyhoštění, byl by jeho propuštěním ze zajištění ohrožen průběh správního řízení ve věci mezinárodní ochrany. Žalobce rovněž zcela vědomě nerespektoval pravomocné rozhodnutí o správním vyhoštění a z území České republiky nevycestoval. Žalovaný přitom v žalobou napadeném rozhodnutí legitimně dospěl k závěru, že vzhledem k evidentní účelovosti žalobcova jednání a s přihlédnutím k jeho dosavadnímu protiprávnímu jednání, by uplatnění zvláštního opatření dle ust. § 47 zákona o azylu nebylo účinné. V této souvislosti žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2014, č. j. 9 Azs 192/2014-29, který je dostupný na www.nssoud.cz, z něhož vycházel i soud, v němž je uvedeno, že „Nejvyšší správní soud konstatuje, že žalovaná shromáždila konkrétní poznatky o tom, jakým způsobem se stěžovatel stavěl k pravomocnému rozhodnutí o správním vyhoštění, které mu bylo uloženo. V nynější věci bylo možno vycházet z konkrétního jednání cizince, který nerespektoval uložené správní vyhoštění, ačkoli měl dle svého vyjádření dostatek prostředků na návrat a v zemi původu se měl kam vrátit. Z tohoto jednání vyplynula důvodná obava, že se nehodlá podrobit povinnostem vyplývajícím ze správního vyhoštění, a to i za cenu ignorování správního rozhodnutí, které bylo v jeho věci vydáno. Takové jednání pak odůvodňovalo použití opatření, které efektivně znemožní se realizaci správního vyhoštění vyhýbat tak, jak to činil v minulosti. Tímto efektivním opatřením bylo v daném případě jeho zajištění. Závěry žalované, že dobrovolně území České republiky neopustil, ačkoli mu v tom nic nebránilo, tak nalezly oporu ve spisovém materiálu. Na základě konkrétního jednání tak mohla žalovaná usoudit, že není ochoten území České republiky opustit, ačkoli mu bylo uloženo správní vyhoštění, v daném případě tak jeho přístup k uloženému správnímu vyhoštění zakládal důvodnou domněnku, že výkon správního vyhoštění by mohl být zmařen, pokud by žalovaná přistoupila k méně účinným opatřením, než bylo zajištění.“ Soud vyhodnotil, že žalovaný měl dostatečné podklady pro odůvodnění svého rozhodnutí přistoupit k zajištění a upustit od uložení alternativ, řádně své rozhodnutí odůvodnil a soud tak považuje vznesenou námitku za nedůvodnou. K námitce žalobce, že žádost o udělení mezinárodní ochrany nebyla podána účelově, soud uvádí, že z obsahu správního spisu vyplývá, že žalobce mnoho let pobýval na území České republiky neoprávněně, a to bez platného víza či oprávnění k pobytu a navíc ani nerespektoval svou povinnost vycestovat, když mu bylo v roce 2014 uloženo pravomocné správní vyhoštění. Žalobce byl dne 20. 9. 2016 zajištěn Policií ČR, neboť nebyl schopen prokázat oprávněnost svého pobytu na území České republiky, a proto byl zajištěn za účelem realizace správního vyhoštění. Žalobce tedy podal svou žádost o mezinárodní ochranu právě v okamžiku, kdy reálně hrozilo, že bude realizováno jeho správní vyhoštění. Podle soudu se tak lze zcela jednoznačně, oprávněně domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění. K argumentu žalobce, že správní orgán ignoruje fakt, že v době vypuknutí válečného konfliktu na Ukrajině měl žalobce na území České republiky povolen dlouhodobý pobyt a neměl tak důvod k podání žádosti o mezinárodní ochranu, soud uvádí, že žalobce odůvodňoval svou žádost o udělení mezinárodní ochrany svou rodinou, která žije na území České republiky. K válečnému konfliktu uvedl, že v době jeho vypuknutí, mu bylo uloženo správní vyhoštění a chtěl území České republiky opustit a vstoupit do armády, protože je voják z povolání. Jeho manželka mu to rozmluvila. Ačkoliv následně uvedl, že má obavy, že by byl povolán do války, soud dovodil, že žalobce si je vědom své povinnosti vůči své vlasti. Jak ostatně několikrát judikoval Nejvyšší správní soud, například v rozsudku ze dne 15. 12. 2005, č. j. 3 Azs 8/2005- 49, který je dostupný na www.nssoud.cz, je uvedeno, že „je-li vojenská služba v zemi původu žadatele o udělení azylu povinná a za její nenastoupení hrozí přiměřený trestní postih, není pouhá snaha vyhnout se nastoupení této vojenské služby důvodem pro udělení azylu podle § 12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, byť je odůvodněna obavou z trestního stíhání a trestu.“, přičemž zdejší soud neshledal důvod, proč by se měl v daném případě od judikatury Nejvyššího správního soudu odchýlit. Nelze přehlédnout, že žalobce neuváděl žádný relevantní azylový důvod, již jednou svou povinnost vycestovat nesplnil, žádost o udělení mezinárodní ochrany podal až po svém zajištění, a proto se lze oprávněně domnívat, že tuto žádost jím byla podána účelově. K tomu soud podotýká, že věcnou správností závěrů žalovaného, tedy naplnění tří podmínek pro možnost aplikace ust. § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu se soud zabýval výše. S ohledem na uvedené považuje soud námitku žalobce za nedůvodnou. Žalobce taktéž poukazoval na skutečnost, že došlo k nezákonnému zásahu do jeho osobní svobody a práva na soukromý a rodinný život. Konkrétně žalobce uvedl, že došlo k porušení čl. 8 odst. 1, 2 a čl. 7 odst. 1 Listiny základní práv a svobod a čl. čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy. Žalovaný v případě žalobce postupoval zákonem stanoveným způsobem, neboť jej dne 20. 9. 2016 vyzval k prokázání totožnosti, avšak žalobce nebyl schopen prokázat oprávněnost svého pobytu na území České republiky, a proto byl žalobce zadržen, lustrací v dostupných evidencí bylo zjištěno, že na území České republiky pobývá nelegálně, a proto byl podle ust. § 124 odst. 1 písm. b) a c) zákona o pobytu cizinců zajištěn za účelem realizace správního vyhoštění. Následně došlo dne 27. 9. 2016 k vydání žalobou napadeného rozhodnutí, kterým bylo podle ust. § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu rozhodnuto o zajištění žalobce do 11. 1. 2017 v ZZC. V tomto postupu soud neshledává žádné pochybení správního orgánu, natož nezákonnost popsaného postupu a nesoulad s Listinou základních práv a svobod, ani s Úmluvou, neboť k omezení osobní svobody žalobce došlo zákonem stanoveným způsobem. Soud se domnívá, že na případ žalobce se právě čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy vztahuje, neboť stanovuje výjimku z práva na svobodu a osobní bezpečnost. Jak již bylo mnohokráte konstatováno v judikatuře soudů (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 2. 2016, č. j. 5 Azs 16/2016-32, či usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2011, č. j. 7 As 79/2010-150; oba dostupné na www.nssoud.cz): mají správní orgány i v řízení o zajištění cizince dle zákona o azylu povinnost zabývat se možnými překážkami správního vyhoštění ve smyslu zákona o pobytu cizinců, resp. přiměřeností povinnosti setrvat v zařízení pro zajištění cizinců vůči soukromému a rodinnému životu stěžovatele. Bylo proto třeba posoudit, zda žalobcem uváděné důvody mohou svou závažností předčít žalovaným deklarovanou obavu, že žalobce účelovou žádostí o udělení mezinárodní ochrany se jen snaží vyhnout hrozícímu vyhoštění, nebo je pozdržet. V této souvislosti lze žalovanému vytknout, že se nepřiměřeností rozhodnutí do rodinného či soukromého života žalobce podrobněji nezabýval. V rámci své úřední činnosti je ovšem soudu známo rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 6. 2016, č. j. OAM-61/LE- LE05-LE05-2016, e. č. „X“, ve věci žádosti žalobce o poskytnutí mezinárodní ochrany, jež je součástí spisu vedeného zdejším soudem pod sp. zn. 78 Az 23/2016, a které věcně souvisí s přezkoumávaným řízením. Z daného rozhohodnutí přitom vyplývá, že žalobce v opětovném řízení o mezinárodní ochraně uváděl totožné rodinné důvody, které nebyly ze strany žalovaného shledány důvodnými, neboť obdobným způsobem argumentoval již ve své původní žádosti o udělení mezinárodní ochrany v roce 2013, která mu byla pravomocně zamítnuta, a neuvedl tudíž žádné nové skutečnosti, jež by odůvodňovaly opětovné vedení správního řízení o jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Nelze ani přehlédnout, že žalobcem v tomto řízení uváděné rodinné důvody jsou koncipovány velice vágním a stručným způsobem, přičemž z nich nevyplývá žádné tvrzení, proč či zda by mohly nově představovat nepřiměřený zásah do jeho soukromého života, když tato otázka byla správními orgány posuzována v hned několika předchozích správních řízeních. V projednávané věci není sporné, že žalobci bylo v minulosti uloženo správní vyhoštění. K prvotnímu konfliktu žalobce s právním řádem České republiky, konkrétně se zákonem o pobytu cizinců, přitom došlo již v roce 2014, jeho odvolání na rodinné důvody je tak zjevně účelové, když si svou aktuální situaci způsobil vlastním přičiněním. Přesto je i bez výslovně uplatněné námitky nepochybné, že zajištění cizince určité omezení osobní svobody skutečně představuje a může být již ze své povahy zásahem do jeho rodinného a soukromého života. Na druhou stranu však zajištění neznamená automaticky ztrátu kontaktu cizince s jeho rodinou, neboť, jak uvedl Nejvyšší správní soud v již citovaném rozsudku ze dne 12. 2. 2016, č. j. 5 Azs 16/2016-32 (dostupném též na www.nssoud.cz): „podle čl. 10 odst. 4 nové přijímací směrnice 2013/33/EU je povinností členských států zajistit, aby rodinní příslušníci mohli se žadatelem o mezinárodní ochranu komunikovat a navštěvovat jej v podmínkách, které respektují soukromí. Podle § 81 odst. 1 písm. d), e) a f) zákona o azylu má [ale] cizinec ubytovaný v přijímacím nebo pobytovém středisku právo přijímat návštěvy, přijímat balíčky a peníze a přijímat a na svůj náklad odesílat písemná sdělení“. Z uvedeného vyplývá, že zajištění žalobce ve smyslu ust. § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu intenzity nepřiměřeného zásahu do jeho soukromého a rodinného života nebylo prokázáno, zvláště pak v porovnání s potenciální hrozbou pro veřejný pořádek České republiky, jež představuje jím nerespektované rozhodnutí o správním vyhoštění. Námitky žalobce ve vztahu k jeho soukromému a rodinnému životu tudíž nejsou důvodné. Následně se zabýval soud otázkou, zda samotná délka zajištění žalobce byla stanovena v souladu s právními předpisy a zjištěným skutkovým stavem. Žalovaný stanovil délku zajištění na 110 dnů. Tato délka nepřesahuje maximální dobu možného zajištění, která je v ust. § 46a odst. 5 zákona o azylu stanovena na 120 dnů. Při stanovení délky zajištění žalovaný uvedl, že ve věci mezinárodní ochrany lze předpokládat ukončení řízení ve lhůtě 90 dnů, což je polovina standardní zákonem stanovené šestiměsíční lhůty pro vydání rozhodnutí o žádosti o mezinárodní ochranu stanovené v ust. § 27 odst. 1 zákona o azylu. Ovšem lhůta šesti měsíců k vydání rozhodnutí se vztahuje pouze na případy, kdy není shledána žádost o mezinárodní ochranu jako zjevně nedůvodná. Dle ust. § 16 odst. 1 písm. h) zákona o azylu se žádost o udělení mezinárodní ochrany zamítne jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel o udělení mezinárodní ochrany neuvádí skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v ust. § 12, nebo že mu hrozí vážná újma podle ust. § 14a, a zároveň podal žádost o udělení mezinárodní ochrany pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve. Žalovaný nicméně v žalobou napadeném rozhodnutí na straně 4 uvedl: „Vzhledem k tomu, že jmenovaný v průběhu správních řízení na území ČR uváděl mj. to, že zde má rodinu, bude jeho žádost nezbytné posuzovat standardně, tedy z hlediska případného naplnění podmínek ust. § 12, § 13, § 14, § 14a i § 14b zákona o azylu. Je také zřejmé, že aktuální situace na Ukrajině s přihlédnutím k judikatuře NSS prakticky vylučuje v případě jmenovaného aplikaci ust. § 16, § 25 písm. i) i § 11a odst. 3 zákona o azylu. Z tohoto důvodu ani nelze předpokládat vydání rozhodnutí ve lhůtě 30 dní určené pro zrychlené řízení dle ust. § 16 zákona o azylu.“ Jak vyplývá z výše uvedeného, žalovaný sice již dříve v napadeném rozhodnutí dospěl k závěru, že žalobcem podaná žádost je účelová, nicméně při popisu skutkového stavu vzal v potaz i to, že není s ohledem na situaci žalobce, jenž je ukrajinským občanem, který vyjádřil obavy, že se bude muset zapojit do válečného konfliktu, neboť je vojákem z povolání, současně možné bez dalšího vyslovit, že by byla zjevně nedůvodná ve smyslu ust. § 16 odst. 1 písm. h) zákona o azylu. Lze proto očekávat, že o jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany bude jednáno ve standardní délce azylového řízení, čemuž odpovídá i délka zajištění. Z tohoto důvodu je pak stanovenou lhůtu 110 dnů nutno považovat za přiměřenou, když žalovaný současně zohlednil také pravděpodobnou délku lhůty pro doručování a případné podání žaloby. Námitka žalobce, že délka trvání zajištění na 110 dnů je nepřiměřená a budí dojem účelovosti a spekulativnosti, tudíž není případná. Soud proto uzavírá, že skutkový stav zjištěný žalovaným v napadeném rozhodnutí lze mít za dostatečný a odpovídající okolnostem daného případu, rozhodnutí je přesvědčivě odůvodněno, vydáním napadeného rozhodnutí nedošlo k porušení žádného ustanovení zákona o azylu, a soud proto žalobu podle ust. § 78 odst. 7 s. ř. s. ve výroku rozsudku ad I. zamítl. Současně podle ust. § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. ve výroku rozsudku ad II. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce neměl ve věci úspěch a žalovanému žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti podle obsahu správního spisu nevznikly.