79 C 8/2022 - 47

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Kratinou ve věci žalobce: [Jméno zainteresované osoby 0/0], narozený [Datum narození zainteresované osoby 0/0] bytem [Adresa zainteresované osoby 0/0] proti žalované: [Anonymizováno], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] pro zaplacení 30 000 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba, jíž se žalobce domáhá zaplacení po žalované částky ve výši 30.000 Kč, a to se zákonným úrokem z prodlení od 12.4.2021 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení v částce 900 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou ze dne 6. 1. 2022 domáhal přiznání přiměřeného zadostiučinění ve výši 30 000 Kč (a souvisejícího úroku z prodlení v zákonné výši z dané částky jdoucího ode dne 12. 4. 2021 do zaplacení) za nepřiměřenou délku řízení ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též „ZOŠ“).

2. Oním nepřiměřeně dlouhým řízením mělo být řízení, které bylo vedeno před správními orgány a před [Anonymizováno] o obvinění žalobce z přestupku. [jméno FO] (dále též „správní orgán I. stupně“) doručil dne 9. 4. 2018 žalobci příkaz č. j. [adresa], kterým zahájil řízení o přestupku dle zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích. Správní orgán prvého stupně vydal dne 14. 8. 2018 rozhodnutí č. j. [adresa], kterým byl žalobce z přestupku uznán vinným. Proti rozhodnutí prvého stupně žalobce podal řádně a včas odvolání, jež odvolací správní orgán, jako nadřízený správní orgán, pravomocně zamítl rozhodnutím ze dne 9. 7. 2019. Rozhodnutí druhého stupně bylo žalobci doručeno dne 12. 7. 2019. Žalobce rozhodnutí druhého stupně napadl správní žalobou podle § 65 a s. ř. s. u příslušného správního soudu, tj. u krajského soudu. Krajský soud rozsudkem č. j. [spisová značka] ze dne [datum], doručeným dne 31. 7. 2020 podané žalobě vyhověl a zrušil rozhodnutí obou správních orgánů. Proti rozsudku krajského soudu podal odvolací správní orgán kasační stížnost, která byla zamítnuta rozsudkem NSS ze dne [datum], č. j. [spisová značka], doručeným žalobci dne 6. 10. 2020. Správní orgán prvého stupně následně vydal usnesení ze dne 6. 4. 2021, č. j. [adresa], kterým řízení o přestupku zastavil. Toto usnesení doručil zástupci žalobce dne 6. 4. 2021. Řízení tedy bylo zahájeno dne 9. 4. 2018, ukončeno bylo dne 6. 4. 2021.

3. Žalobce uvedl, že řízení tedy trvalo téměř 36 měsíců. Takovou dobu nelze považovat za přiměřenou, a to zejména s ohledem na povahu přestupkového řízení, které je řízením trestní povahy. Právo na projednání přestupku v přiměřené lhůtě zaručuje čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Řízení před správními orgány a navazující řízení před městským soudem je pak nutno považovat za jeden celek.

4. Při vyčíslení požadovaného odškodnění postupoval žalobce podle Stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010. Za jeden rok činí výše zadostiučinění částku 15 000 Kč, v případě prvních dvou let pak 7 500 Kč. Řízení trvalo 36 měsíců. Základní částka tak činí 30 000 Kč. Tuto je pak dle žalobce potřeba zvýšit o 20 % s ohledem na povahu řízení, které je řízením o obvinění trestní[Anonymizováno]povahy, a o dalších 20 % s ohledem na to, že předmětem řízení byl banální přestupek, jehož projednání nevyžadovalo náročnější dokazování. Ke snížení zadostiučinění o 40 % pak vede skutečnost, že řízení probíhalo ve třech instancích. Žalobce se rozhodl uplatnit nárok na náhradu výhradně na základě základní částky.

5. Žalobce dodal, že nárok na zadostiučinění uplatnil dne 11. 4. 2021 u žalované. Žalovaná tomuto nevyhověla.

6. Žalobce tedy požadoval, aby soud uložil žalované povinnost uhradit žalobci 30 000 Kč. Dále pak žádal, aby soud žalované uložil povinnost uhradit žalobci i úrok z prodlení z dané částky v zákonné výši jdoucí ode dne 12. 4. 2021 do zaplacení.

7. Žalovaná nárok žalobce neuznala.

8. Uvedla, že nárok u ní byl uplatněn dne 11. 4. 2021, a to prostřednictvím datové schránky [tituly před jménem] [jméno FO]. Žalovaná požadavek na finanční kompenzaci nevypořádala.

9. Žalovaná dále konstatovala, že řízení trvalo 3 roky, a 13 dnů. Dle ní nebyla délka řízení nepřiměřeně dlouhá, a to s ohledem na počet instancí, které se na předmětném řízení podílely. Žalobci ani nemohla nevzniknout nemajetková újma, kterou by bylo namístě odčinit finančním zadostiučiněním. Jednalo se o méně závažný přestupek, nedisponující nezbytnou intenzitou, která by mohla vést k nejistotě ohledně výsledku řízení, které již nelze v právním státě tolerovat. Žalobce využil tzv. pojištění proti pokutám. V řízení docházelo k obstrukčním postupům s cílem protahovat řízení za účelem dosažení uplynutí prekluzivní lhůty pro rozhodnutí o přestupku; jedná se například rámci správního řízení činil pouze blanketní podání a o řízení se nijak zásadně nezajímal. Poté, co byl zmocněnec předvolán k ústnímu jednání, se z původního termínu omluvil a požádal o nový termín ústního jednání, ke kterému se zmocněnec dostavil, nicméně po seznámení se s poklady pro vydání rozhodnutí požádal o lhůtu pro vyjádření, neboť dle sdělení si žalobce není vědom, že by přestupek spáchal. Ve stanovené lhůtě se však zmocněnec ani žalobce k věci nevyjádřili. Až po vydání rozhodnutí Magistrátu, ze dne 14. 8. 2018 podal zmocněnec žalobce blanketní odvolání, které na základě výzvy Magistrátu doplnil jednou větou a následně po více než dvou měsících doplnil odvolání o skutečnost, že vozidlo neřídil, že ho v inkriminované době půjčil kamarádovi. Procesní obranu vznesl žalobce až v rámci soudního řízení. Rovněž nelze přehlédnout skutečnost, že [Anonymizováno] ani Nejvyšší správní soud nepřiznaly žalobci náhradu nákladů řízení, ačkoli byl v řízení úspěšnou stranou, neboť dospěly k závěru, že jsou zde dány důvody zvláštního zřetele hodné spočívající právě v obstrukcích ze strany zmocněnců žalobce v daném správním řízení. Uplatnění nároku na odčinění nemajetkové újmy tak dle žalované představuje zneužití práva. Není možné, aby žalobci vznikla nemajetková újma odčinitelná finančně, pokud žalobce skrze své zmocněnce v řízení činil kroky směřující k prodloužení celkové délky řízení. Jedinou nejistotou žalobce bylo, zda se mu za použití obstrukční praktiky podaří vyhnout se trestu za přestupek.

10. Nad rámec uvedeného pak žalovaná konstatovala, že žalobce se předmětného přestupku dopustil. Přiznání zadostiučinění by tak bylo i v rozporu se ideou spravedlnosti, dobrými mravy a veřejným pořádkem. Nárok na odčinění újmy je nutno odvozovat od jednání, pro které byl žalobce stíhán, a musí tak být potvrzeno, že se tohoto jednání nedopustil, resp., že se nepodařilo prokázat, že by se tohoto dopustil. Nelze pak odhlédnout ani od toho, že žalobce sdělil správnímu orgánu, že vozidlo řídil, v rámci správního řízení zcela rezignoval na jakoukoli obrannou argumentaci ohledně podstaty přestupků, jež mu byly kladeny za vinu, a s obranou argumentací přišel až před krajským soudem, nelze hovořit o nejistotě ohledně výsledku řízení, která by měla být odškodněna, přičemž právě odškodnění nejistoty ohledně výsledku řízení je smyslem a účelem náhrady újmy způsobené v důsledku nepřiměřené délky řízení.

11. Žalovaná konečně odkázala na rozsudek [Anonymizováno] ze dne [datum], č. j. [spisová značka], který byl vydaný ve skutkové obdobné věci.

12. Z uvedených důvodů žalovaná žádala, aby soud žalobu v plném rozsahu zamítl.

13. Soud učinil následující skutková zjištění:

14. Ze správního spisu správního orgánu I. stupně ([jméno FO]) vedeného pod sp. zn. sp. zn. [Anonymizováno], zjistil soud následující:

15. Dne 12. 10. 2017 vypracoval Magistrát výzvu k zaplacení určené částky 500,- Kč, kterou adresoval paní [jméno FO], nar. [datum], bytem [adresa], jako provozovateli vozidla registrační značky [SPZ], jímž došlo dne [datum] v době [Anonymizováno]. ke spáchání přestupku podle ustanovení § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 361/2000 Sb.“), kterého se měl dopustit blíže neustanovený řidič tím, že nerespektoval přenosnou dopravní značku B 28 „Zákaz zastavení“ s dodatkovou tabulkou v [jméno FO], [adresa]. Tato výzva byla paní [jméno FO] doručena dne 30. 10. 2017. Na tuto výzvu nebylo nijak reagováno.

16. Dne 20. 11. 2017 vyhotovil Magistrát předvolání k podání vysvětlení na den 18. 12. 2017, které bylo paní [jméno FO] doručeno dne 28. 11. 2017.

17. Dne 18. 12. 2017 bylo Magistrátu doručeno sdělení paní [jméno FO], která uvedla, že vozidlo v inkriminované době řídil žalobce a dále v této věci odmítá vypovídat.

18. Dne 4. 1. 2018 vyhotovil Magistrát předvolání k podání vysvětlení na den 22. 1. 2018, které bylo žalobci doručeno dne 19. 1. 2018.

19. Dne 31. 1. 2018 bylo Magistrátu doručeno sdělení žalobce, který uvedl, že vozidlo v inkriminované době řídil a dále v této věci odmítá vypovídat.

20. Dne 7. 2. 2018 vyhotovil Magistrát výzvu k odstranění vad, ve lhůtě 5 dnů od doručení výzvy, neboť sdělení žalobce ze dne 31. 1. 2018 nebylo podepsáno. Výzva byla žalobci doručena dne 23. 1. 2018 fikcí.

21. Dne 28. 2. 2018 bylo Magistrátu doručeno podepsané sdělení.

22. Dne 21. 3. 2018 vyhotovil Magistrát příkaz sp. zn. [adresa], kterým uznal žalobce vinným ze spáchání přestupku dle § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb. a uložil mu povinnost uhradit pokutu ve výši 1.500,- Kč. Příkaz byl žalobci doručen dne 9. 4. 2018.

23. Dne 12. 4. 2018 byl Magistrátu prostřednictvím datové schránky doručen odpor žalobce, který v jeho zastoupení podal pan [tituly před jménem] [jméno FO], nar. [datum], bytem [adresa], (dále jen „zmocněnec“). Současně s odporem byla doručena námitka podjatosti vůči všem zaměstnancům Magistrátu. Nebyla doložena plná moc a dokumenty nebyly podepsané.

24. Dne 17. 4. 2018 byl Magistrátu prostřednictvím datové schránky doručen odpor žalobce, který v jeho zastoupení podal pan [tituly před jménem] [jméno FO], nar. 24. 12. 1956, bytem [adresa], (dále jen „zmocněnec“). Současně s odporem byla doručena plná moc a dokumenty nebyly podepsané.

25. Dne 19. 4. 2018 vyhotovil Magistrát výzvu k odstranění vad podání ze dne 12. 4. 2018 a ze dne 17. 4. 2018, a to ve lhůtě 5 dnů od doručení výzvy. Výzva byla žalobci doručena dne 2. 5. 2018.

26. Dne 25. 4. 2018 byla Magistrátu doručena prostřednictvím datové schránky zmocněnce podepsaná plná moc.

27. Dne 26. 4. 2018 postoupil Magistrát námitku podjatosti včetně spisové dokumentace Krajskému úřadu, kterému byla doručena dne 3. 5. 2018.

28. Dne 23. 5. 2018 vyhotovil Krajský úřad sdělení k námitce podjatosti, kterou vypořádal tak, že ji odmítl.

29. Dne 12. 6. 2018 vyhotovil Magistrát předvolání k ústnímu jednání na den 28. 6. 2018, které bylo zmocněnci žalobce doručeno dne 18. 6. 2018 do datové schránky.

30. Dne 25. 6. 2018 byla Magistrátu doručena omluva zmocněnce žalobce, který se z důvodu dočasné pracovní neschopnosti nemohl k jednání dostavit. Zmocněnec současně požádal o nařízení nového termínu jednání.

31. Dne 27. 6. 2018 vyhotovil Magistrát předvolání k ústnímu jednání na den 19. 7. 2018, které bylo zmocněnci žalobce doručeno dne 29. 6. 2018 do datové schránky.

32. Dne 19. 7. 2018 se konalo ústní jednání, ze kterého vyhotovil Magistrát protokol. Ústního jednání se účastnil zmocněnec žalobce, který požádal o stanovení lhůty pro vyjádření, neboť si žalobce není vědom, že by se v uvedený den měl dopustit přestupku. Správní orgán stanovil zmocněnci lhůtu v délce 5 pracovních dnů. Zmocněnec ani žalobce se ve stanovené lhůtě k věci nevyjádřili.

33. Dne 14. 8. 2018 vyhotovil Magistrát rozhodnutí sp. zn. [adresa], kterým uznal žalobce vinným ze spáchání přestupku dle § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb. a uložil mu povinnost uhradit pokutu ve výši 1.500,- Kč a náklady řízení ve výši 1.000,- Kč. Rozhodnutí bylo zmocněnci žalobce doručeno dne 11. 9. 2018.

34. Dne 18. 9. 2018 podal žalobce blanketní odvolání.

35. Dne 2. 10. 2018 vypracoval Magistrát výzvu k odstranění vad podání ze dne 18. 9. 2018, a to ve lhůtě 5 dnů od doručení usnesení. Zmocněnci žalobce byla výzva doručena dne 3. 10. 2018.

36. Dne 3. 10. 2018 bylo Magistrátu doručeno doplnění odvolání, jehož obsahem byla jedna věta.

37. Dne 8. 10. 2018 postoupil Magistrát odvolání včetně svého stanoviska a spisové dokumentace Krajskému úřadu, kterému bylo vše doručeno dne 12. 10. 2018.

38. Dne 12. 12. 2018 bylo Magistrátu doručeno doplnění odvolání, ve kterém zmocněnec žalobce uvádí, že žalobce vozidlo v inkriminovanou dobu neřídil, že se spletl a že v ten den půjčil auto svému kamarádovi.

39. Dne 18. 12. 2018 postoupil Magistrát doplnění odvolání Krajskému úřadu, kterému bylo doručeno dne 27. 12. 2018.

40. Ze spisu správního orgánu II. stupně ([Anonymizováno]) pod sp. zn. [adresa] sp. zn. [adresa] zjistil soud následující:

41. Dne 9. 7. 2019 vyhotovil Krajský úřad rozhodnutí, kterým potvrdil rozhodnutí Magistrátu ze dne 14. 8. 2018, a odvolání zamítl. Rozhodnutí bylo zmocněnci žalobce doručeno dne 12. 7. 2019.

42. Dne 2. 8. 2019 postoupil Krajský úřad rozhodnutí včetně spisové dokumentace Magistrátu, kterému byla doručena dne 7. 8. 2019.

43. Ze soudního spisu Krajského soudu v Praze sp. zn. [spisová značka] a soudního spisu Nejvyššího správního soudu sp. zn. [spisová značka] zjistil soud následující:

44. Dne 13. 9. 2019 podal žalobce proti rozhodnutí Krajského úřadu ze dne 9. 7. 2019 žalobu ke [Anonymizováno].

45. Dne 6. 10. 2020 vyhotovil [Anonymizováno] rozsudek č. j. [spisová značka], kterým rozhodnutí Krajského úřadu ze dne 9. 7. 2019 a rozhodnutí Magistrátu ze dne 14. 8. 2018 zrušil a věc vrátil Krajskému úřadu k novému projednání. Důvodem zrušení bylo, že správní orgány nedisponovaly žádným relevantním důkazem o tom, že v inkriminovanou dobu řídil vozidlo žalobce.

46. Dne 6. 8. 2020 podal Krajský úřad proti rozhodnutí [Anonymizováno] ze dne 6. 10. 2020 kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud dne [datum], č. j. [spisová značka], zamítl.

47. Dne 8. 10. 2020 byl spisový materiál vrácen Krajskému úřadu, kterému byl doručen dne 12. 10. 2020.

48. Dne 12. 1. 2021 postoupil Krajský úřad spisový materiál Magistrátu, kterému byl doručen dne 18. 1. 2021.

49. Dne 6. 4. 2021 vyhotovil Magistrát usnesení č. j. [adresa], kterým řízení zastavil z důvodu zániku odpovědnosti za přestupek. Usnesení bylo dne 6. 4. 2021 doručeno do datové schránky zmocněnce žalobce a dne 22. 4. 2021 nabylo právní moci.

50. Z podání pana žalobce nazvané jako uplatnění nároku na poskytnutí peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu soud zjistil, že:

51. Dne 11. 4. 2021 bylo žalované doručeno uplatnění nároku na poskytnutí peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle ZOŠ podané [tituly před jménem] v zastoupení žalobce, a to s odůvodněním obsahově shodným s nyní podanou žalobou (podání [tituly před jménem] [jméno FO] ze dne [datum] nazvané Uplatnění nároku na poskytnutí peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem dle zákona č. 82/1998 Sb.).

52. Na zjištěný skutkový stav aplikoval soud následující právní úpravu a související judikaturu:

53. Podle § 2 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též „o.z.“) výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.

54. Podle § 6 o.z.: (1) Každý má povinnost jednat v právním styku poctivě. (2) Nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu.

55. Podle § 8 o.z.: Zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.

56. Podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu.

57. Dle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.

58. Dle § 5 ZOŠ stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem.

59. Podle § 13 ZOŠ stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

60. Dle § 31a ZOŠ bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

61. Uvedená právní úprava zakotvuje odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v tom, že nebylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě. Úprava postihuje případy, kdy poškození jsou vystaveni frustracím z nepřiměřeně dlouhého průběhu řízení. Přiměřenost délky řízení závisí na okolnostech jednotlivých případů. Rozhodující je přitom celková délka řízení, za kterou je náhrada poskytována. Nejedná se o odškodňování poškozeného za jednotlivý průtah v řízení (k tomu srovnej Stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010). V tomto smyslu Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1355/2012, také dovodil, že jednotlivé průtahy v řízení nemusí vždy znamenat, že došlo k porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení jako celek odpovídá dobou svého trvání času, v němž je možné skončení řízení v obdobné věci zpravidla očekávat. Není tedy možné stanovit nějakou abstraktní lhůtu, kterou by bylo možné pokládat za přiměřenou, ale je třeba vždy přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu. Proto již při posouzení přiměřenosti délky řízení (tedy nejenom při určení výše zadostiučinění) je třeba vycházet z kritérií příkladmo stanovených v § 31a odst. 3 ZOŠ. Za porušení zásady rychlosti řízení, které je ve svém důsledku nesprávným úředním postupem ve smyslu výše citovaného ustanovení § 13 ZOŠ, lze považovat jen takový postup v řízení, kdy doba jeho průběhu neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a kdy délka řízení tkví v příčinách vycházejících z působení soudu (správního orgánu) v projednávané věci; oproti tomu stát nemůže odpovídat za průtahy, které jsou způsobené nedostatkem součinnosti či dokonce záměrným působením ze strany účastníků či jsou vyvolány jinými okolnostmi (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 38/2000).

62. Soud byl při svém rozhodování veden následujícími úvahami:

63. Předně je namístě uvést, že na posuzované řízení dopadá čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a jimi zakotvené právo na projednání věci v přiměřené lhůtě. Zásadní je v tomto ohledu recentní judikatura Ústavního soudu, který v nálezu ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS 570/20, bod 48 odůvodnění, shrnuje, že „[n]a správní řízení, jehož předmětem je základní právo nebo svoboda, se vztahuje i základní právo na projednání věci bez zbytečných průtahů dle čl. 38 odst. 2 Listiny, zahrnující i právo na projednání věci v přiměřené lhůtě.“.

64. Soud nemá pochyb o tom, že přestupkové řízení je právě takovým řízením týkajícím se základního práva nebo svobody, a právo žalobce na přiměřenou délku předmětného řízení je tak dáno.

65. Bylo by tudíž v dalším kroku nutno zabývat se otázkou, nakolik byla celková délka předmětného řízení přiměřená. Po přezkoumání řízení dospěl soudce k závěru, že celková délka řízení nebyla nepřiměřená. Postup zejména správních orgánů hodnotí soud jako plynulý, směřující bez zjevných prodlev k rozhodnutí ve věci. Dle soudce s ohledem na celkový počet 4 instancí, které se musely věcí zabývat, nelze hodnotit celkovou délku řízení i s ohledem na skutečnost, že o výsledku řízení nemohl být žalobce v nejistotě, jako nepřiměřenou, zakládající nárok na kompenzaci nemajetkové újmy.

66. Soud je dále názoru, že i kdyby byla celková délka řízení vyhodnocena jako nepřiměřená, není namístě vyhovět žalobcovu nároku na odčinění nemajetkové újmy. Výklad a použití právního předpisu (ZOŠ), které by vedly k tomu, že žalobci by mělo být přiznáno zadostiučinění za případnou nepřiměřenou délku řízení, by totiž byly v rozporu s dobrými mravy. Nelze připustit, aby žalobce těžil ze svého nepoctivého jednání, resp. zneužíval právo na náhradu nemajetkové újmy.

67. Rozpor s těmito elementárními principy tvořícími kostru soukromého práva založil fakt, že žalobce využil subjektu, který je spjat s institutem tzv. „pojištění proti pokutám“ poskytovaného [právnická osoba], a osobami spojenými s tímto subjektem ([jméno FO], [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly před jménem] [jméno FO]).

68. Orgánům soudní soustavy je známo, že [právnická osoba], společnosti [právnická osoba] a [právnická osoba] jsou subjekty, které využívají jako hlavní procesní strategii „obhajoby“ přestupců nejrůznější procesní obstrukce, kterými cílí na znepřehlednění řízení a na vytvoření procesních pastí, které následně povedou k chybám správních orgánů či soudů. Konečným cílem takového nepoctivého jednání je pak prodloužení řízení do doby, než uplyne prekluzivní lhůta pro rozhodnutí o přestupku, a správnímu orgánu tak nezbude, než přestupkové řízení zastavit.

69. V tomto ohledu lze odkázat na bohatou judikaturu soudů rozhodujících ve správním soudnictví.

70. Například v rozsudku ze dne 18. 12. 2018, č. j. 4 As 113/2018-43, rozšířený senát Nejvyššího správního soudu uvedl, že „v nynější kauze měl stěžovatel ujednán smluvní vztah s [Anonymizováno], tedy subjektem, o kterém je soudu z jeho vlastní činnosti známo, že využívá jako hlavní procesní strategii nejrůznější procesní obstrukce. […] Hlavním cílem této strategie je zjevně zatížit správní orgán spoustou nadbytečných úkonů a následně „čekat“ na chybu správního orgánu.“ 71. K osobě zmocněnce lze také odkázat například na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 8. 3. 2017, č. j. 52 A 15/2016-188, ve kterém uvedený soud konstatoval, že „je již notorietou, že [tituly před jménem] [jméno FO], jako jeden z řady zmocněnců, tj. např. [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO], atd., je účelově a obstrukčně jednajícím zmocněncem v těchto přestupkových věcech, kdy "nikoli náhodou" podává žaloby advokát [tituly před jménem] [jméno FO] (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 11. 2014 č. j. 10 As 203/2014-48, k účelové a obstrukční strategii završené podáváním žalob [tituly před jménem] [jméno FO], srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2013 č. j. 1 As 83/2013-60, ze dne 17. 10. 2014 č. j. 4 As 171/2014-26). […] Ostatně to je zcela typické pro zmíněnou obstrukční a účelovou strategii, kterou završuje podaná žaloba obdobně jako v jiných věcech, kdy vystupují již výše zmínění zmocněnci a soudům známý [tituly před jménem] [jméno FO]. […] Pro zdejší soud, mající již dlouhodobé zkušenosti s obhajobou a aplikací účelové a obstrukční strategie v obdobných věcech ze strany advokáta [tituly před jménem] [jméno FO], je to již notorietou (ostatně tyto případy zmiňuje už i bohatá judikatura NSS).“ (důraz přidán)

72. Poukázat pak lze dále například i na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 2. 2020, 10 As 384/2019-39: „zmocněnkyně soustavně zneužívá procesní práva. Obstrukční praktiky společnosti [právnická osoba] dobře zná též NSS, a to z vlastní rozhodovací činnosti (také ve spojitosti s dalšími osobami, např. [právnická osoba], apod., všechny tyto osoby jsou propojeny v osobách [Anonymizováno]. a [právnická osoba]., jejich věci pak před soudy vesměs zastupuje nynější zástupce stěžovatelky advokát [tituly před jménem] [jméno FO], respektive advokát [tituly před jménem] [jméno FO]; k příkladnému výčtu abuzivních a obstrukčních taktik ve správním řízení srov. např. usnesení rozšířeného senátu ze dne 19. 12. 2017, čj. 10 As 20/2017-49, č. 3684/2018 Sb. NSS, věc DopisOnline; rozsudek téhož senátu ze dne 18. 12. 2018, čj. 4 As 113/2018-39, č. 3836/2019 Sb. NSS, bod 37; nebo rozsudky ze dne 27. 9. 2017, čj. 6 As 37/2017-31; ze dne 25. 4. 2019, čj. [spisová značka], bod 8, a mnohé další). Jak vysvětlil rozšířený senát ve věci 4 As 113/2018, bod 37, hlavním cílem obstrukční strategie těchto osob ve správním řízení je „zjevně zatížit správní orgán spoustou nadbytečných úkonů a následně „čekat“ na chybu správního orgánu“.“ (důraz přidán)

73. V neposlední řadě pak soud cituje z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 8. 2018, č. j. 6 As 125/2018-34: „Ve vztahu k danému případu a postupu „profesionálních zástupců“ nabízejících „pojištění proti dopravním pokutám“ musí Nejvyšší správní soud odkázat na závěry předchozích rozhodnutí stran těchto zástupců (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2018, č. j. 6 As 223/2017 – 36 nebo rozsudek ze dne 27. 9. 2017, č. j. 6 As 37/2017 – 31), z nichž vyplývá, že Nejvyšší správní soud ve své rozhodovací praxe identifikoval osoby kolem pana [právnická osoba]., které nabízejí „profesionální pojištění ochrany před pokutami v oblasti dopravních předpisů“ a které se soustředí na vytváření „procesních pastí“ za účelem znepřehlednění správního řízení a dosažení prekluze odpovědnosti zmocnitelů. Dále je správním soudům známa jejich činnost v řízeních ve vztahu k odpovědnosti za správní delikt provozovatele vozidla podle ustanovení § 125f zákona o silničním provozu, zejm. jejich výmluvy na „osobu vzdálenou“, resp. na osobu zemřelou (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2016, č. j. 6 As 73/2016 – 40). Jedním ze znaků těchto profesionálních zástupců je rovněž to, že v řízení před správními soudy jejich „klienty“ zastupuje [tituly před jménem] [jméno FO], resp. [tituly před jménem] [jméno FO] (srov. rovněž přiměřeně usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2018, č. j. Nao 324/2017 – 58). Uzavření samotné „smlouvy o pojištění proti pokutám“ je nadto podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 12. 2017, č. j. 4 As 199/2017 – 30, možné považovat za přitěžující okolnost při ukládání sankce jako zjevný projev neúcty k pravidlům silničního provozu. Nejvyšší správní soud proto obecně konstatuje, že s ohledem na výše uvedené může být i procesní postup, byť formálně bezvadný, s ohledem na okolnosti případu označen za zneužití práva.“ (důraz přidán)

74. Nepoukázat pak konečně nelze na to, že osoby poskytující zastoupení žalobci se nezdráhají ani praktik zcela za hranicí slušnosti a morálnosti, když příkladmo označují zesnulé osoby za řidiče u nich „pojištěných vozidel“. Nejvyšší správní soud přitom uvedené jednání označil za hyenismus (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2016, č. j. 6 As 73/2016-40).

75. Žalobce se nechal v řízení zastupovat subjektem zaměřeným na vytváření procesních obstrukcí s cílem dosáhnout prekluze a zániku jeho odpovědnosti za přestupek. Výše uvedený postup odpovídá obstrukční taktice uplatňované tzv. [Anonymizováno]. Nejvyšší správní soud např. v rozsudku, sp. zn. [spisová značka], ze dne 4. 12. 2019, uvedl, že: „NSS samozřejmě nezpochybňuje obecné právo snést v řízení před soudem ve věcech správního trestání i takové námitky skutkové či právní, které přestupce neuváděl v řízení před správními orgány (usnesení rozšířeného senátu ze dne 2. 5. 2017, čj. 10 As 24/2015-71, č. 3577/2017 Sb. NSS). Nynější věc je však dle obsahu spisu spojena s tzv. Motoristickou vzájemnou pojišťovnou, tedy subjektem, o kterém je správním soudům z vlastní činnosti známo, že využívá jako hlavní procesní strategii „obhajoby“ přestupců nejrůznější procesní obstrukce (srov. např. rozsudek rozšířeného senátu ze dne 18. 12. 2018, čj. 4 As 113/2018-39, č. 3836/2019 Sb. NSS, bod 37). Takovouto obstrukcí se může jevit i opakované podávání neodůvodněných odvolání osobami spojenými s touto „pojišťovnou“. Podání blanketního odvolání, většinou nikdy nedoplněného, je kombinováno s následným podáním komplexní žaloby. Takovýto postup zjevně hraničí se zneužitím práva (srov. k tomu nedávno rozsudek ze dne 15. 8. 2019, čj. [spisová značka], bod 18).“ Skutečnost, že také zmocněnec žalobkyně spadá do skupiny právnických osob založených za účelem pouze domnělého hájení práv fyzických osob ve správních řízeních, vyplývá mimo jiné z rozsudku Krajského soudu v Brně, sp. zn. 73 [právnická osoba]/2018, ze dne 27. 2. 2019, kde konstatoval, že: „způsob procesní obrany zmocněnce provozovatelů vozidel, ať se jedná o dřívější variantu „[právnická osoba]“, nebo novější „[Anonymizováno] [Anonymizováno]“, je postaven na sdělování falešných nebo neověřitelných údajů řidičů vozidle, případně sdělování údajů osob, které s věcí nemají nic společného, příp. již zemřely“. [právnická osoba] „V rámci posuzované věci však figuruje společenství osob, jejichž obstrukční praktiky jsou více než dobře známé jak správním orgánům, tak správním soudům napříč Českou republikou, tudíž krajský soud nemá na základě níže uvedených důvodů o zákonnosti zastavení řízení o přestupku vedeném proti sdělenému řidiči pochyb. Zdejší soud k výše uvedenému odkazuje na rozsáhlou judikaturu Nejvyššího správního soudu i rozhodnutí celé řady správních soudů týkající se činností společností [právnická osoba] a [právnická osoba], např. na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 6. 2018, č. j. 1 As 347/2017-32, kde jsou přiblíženy procesní taktiky zmíněných společností (i dalších osob s nimi spojených), které zastupují obviněné z přestupků či správních deliktů v řadě správních řízení: „Námitky jsou ve správních řízeních uplatňovány de facto strojově, ve velmi obdobných podáních. Tyto postupy mají za cíl dosáhnout prekluze projednávaného přestupku tím, že vytvoří řadu procesních komplikací, v jejichž důsledku se správní orgány v určité menšině případů vlivem lidského faktoru zmýlí. Jednou z těchto metod je i opožděné namítání důkazních návrhů, které následuje omluvu z jednání, které již proběhlo, příp. rozporování fakticity doručení předvolání. Takové jednání zmocněnců přinejmenším hraničí se zneužitím práva, kterému není nutné poskytnout ochranu.“ (srov. dále rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 3. 2017, č. j. 1 As 158/2016-28, ze dne 18. 10. 2018, č. j. 2 As 341/2017-31, rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 26. 1. 2017, č. j. 30 A 12/2015-33, ze dne 25. 4. 2018, č. j. 73 A 13/2017, rozsudek Krajského soudu v [adresa] – pobočka Pardubice ze dne 25. 11. 2015, č. j. 52 A 13/2015- 56, rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 6. 2018, č. j. 15 A 49/2016-29).

76. Žalobce zvolil v posuzovaném přestupkovém řízení obstrukční postup spojený se subjektem, jehož cílem je snaha o destrukci systému státní (i soudní) správy v oblasti dopravních přestupků jeho zahlcením a destrukce právních zásad prostřednictvím obstrukčních technik a účelových výkladů. Praktiky skupiny osob zastupujících žalobce byly soudy rozhodujícími ve správním soudnictví označeny za hyenismus. Hlavním smyslem a účelem jednání daných osob přitom bylo právě to přestupkové řízení prodlužovat a znepřehledňovat, aby došlo k uplynutí prekluzivní lhůty a aby nebylo možno o přestupku věcně rozhodnout a za tento případně uložit zákonný trest. Soud je názoru, že v takovém případě nelze žalobci přiznat zadostiučinění za případnou nemajetkovou újmu vzniklou případnou nepřiměřenou délkou řízení. Poskytnutí zadostučinění za jednoznačně nežádoucí jednání žalobce a jeho zmocněnců (zacílené právě na to, aby řízení probíhalo nepřiměřeně dlouhou dobu, tj. dobu přesahující prekluzivní lhůtu) by bylo v jednoznačném rozporu s dobrými mravy. Žalobce, resp. jeho zmocněnci, jednali v řízení o přestupku nepoctivě, nelze tudíž nyní připustit, aby byli za toto nepoctivé jednání odškodněni. V tomto ohledu pak nelze přehlédnout ani § 1 o. s. ř., dle kterého je postup soudu a účastníků v občanském soudním řízení upraven tak, aby byla zajištěna spravedlivá ochrana soukromých práv a oprávněných zájmů účastníků, jakož i výchova k dodržování smluv a zákonů, k čestnému plnění povinností a k úctě k právům jiných osob. Poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou případnou nepřiměřenou délkou řízení v nynější věci by přitom jistě bylo v naprostém rozporu s proklamovanými cíli občanského soudního řízení.

77. Soud je přitom přesvědčen, že v nyní projednávané věci je zastavení přestupkového řízení zcela dostatečným zadostiučiněním samo o sobě. Zastavení přestupkového řízení bylo elementárním cílem a smyslem jednání zmocněnců žalobce. Tohoto cíle bylo dosaženo. Případná nepřiměřená délka řízení tak byla zcela saturována tím, že žalobce dosáhl zastavení přestupkového řízení a nemožnosti projednání přestupku a případně i uložení zákonného trestu. Samotné zastavení přestupkového řízení tak představuje dostatečné zadostiučinění, a není tak namístě žalobci přiznat vedle tohoto zadostiučinění i jinou formu zadostiučinění.

78. Již uvedené svědčí o tom, že žalobu žalobce je nutno zamítnout.

79. Dále je však nutno poznamenat, že k zamítnutí žaloby by vedly i další (na právě uvedeném důvodu nezávislé) důvody.

80. Zaprvé soud uvádí, že z judikatury Nejvyššího soudu (např. rozsudek sp. zn. [spisová značka]) vyplývá, že účelem zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu poskytovaného podle § 31a ZOŠ je odškodnit skutečnost, že poškozený byl po nepřiměřeně dlouhou dobu v nejistotě ohledně výsledku řízení. Pokud účastník v nejistotě není, dochází k vyvrácení domněnky vzniku nemajetkové újmy.

81. Na tomto místě je pak nutno zopakovat, že žalobce využil „pojištění proti pokutám“. Smyslem a účelem takového „pojištění“ je přitom právě to, že „poskytovatel pojištění“ „klientovi“ zaručuje beztrestnost za páchané přestupky, tj. zaručuje, že „klientovi“ nebude za přestupek uložen trest. „Poskytovatel“ pojištění pak „klientovi“ zaručuje i to, že za něj povede a provede obranu v přestupkovém řízení. Z uvedeného plyne, že „klient“ takového typu „pojištění“ nebude v nejistotě ohledně výsledku přestupkového řízení. Naopak bude veden myšlenkou, že je proti pokutám pojištěn, a tyto mu tak nehrozí. Žalobce tedy nebyl v žádné nejistotě ohledně výsledku nyní přezkoumávaného řízení týkajícího se přestupku. Pokud přitom žalobce nebyl v nejistotě ohledně výsledku řízení, není zde žádná nemajetková újma, která by měla být kompenzována. I to postačí, aby žaloba byla zamítnuta.

82. Jak již bylo uvedeno, žalobce se nechal v řízení zastoupit osobami, jejichž činnost byla zaměřena na obstrukční snahu o nastolení takové procesní situace, která v konečném výsledku povede k zastavení přestupkového řízení z důvodu uplynutí prekluzivní lhůty a návazně tak k nemožnosti věcného projednání přestupku. Tento cíl byl v nyní projednávané věci naplněn. Krajský soud zrušil rozhodnutí o odvolání z důvodu procesních vad (tj. nikoliv z důvodů týkajících se meritorního posouzení vlastního přestupku). Správní orgány po vydání zrušujícího rozsudku již neměly dostatečný časový prostor k odstranění soudem vytčených procesních vad, a nezbylo jim, než přestupkové řízení zastavit.

83. Pro úplnost pak soud dodává, že žalobci by nebylo namístě přiznat zadostiučinění v penězích ani pokud by soud odhlédl od všech výše uvedených argumentů podporujících nedůvodnost jeho nároku a tento nárok by posoudil optikou kritérií pro posouzení ne/přiměřenosti délky řízení.

84. Jak vyplývá ze Stanoviska (Stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010), při řešení otázky přiměřenosti délky řízení není možné vycházet z abstraktní, předem dané doby řízení, která by mohla být pokládána za přiměřenou, nýbrž je třeba vzít v úvahu konkrétní okolnosti individuálního případu. Časový úsek je tak zapotřebí zvažovat především ve světle působení jednotlivých faktorů uvedených v § 31a odst. 3 pod písm. b) až e) ZOŠ, které jsou pak obdobným způsobem hodnoceny i při stanovení formy a výše přiměřeného zadostiučinění.

85. V nyní projednávané věci trvalo řízení od 9. 4. 2018, kdy byl žalobci doručen příkaz správního orgánu I. stupně do 22. 4. 2021, kdy nabylo právní moci konečné rozhodnutí Magistrátu města [jméno FO]. Celé řízení tedy probíhalo po 3 roky a 13 dnů.

86. Soud proto přistoupil k posouzení, zda lze uvedenou délku považovat za přiměřenou, či nikoliv. V souladu se Stanoviskem zohlednil složitost případu, chování poškozeného (tj. žalobce, resp. jeho zmocněnců), postup příslušných orgánů (správního orgánu I. stupně, Krajského úřadu Středočeského kraje, krajského soudu a NSS) a význam předmětu řízení pro poškozeného (žalobce).

87. Podle Stanoviska je v kroku zabývajícím se složitostí řízení nutno zohlednit procesní komplikace a skutkovou a hmotněprávní složitost případu. Vždy se má přihlížet k tomu, jak si v konkrétním případě počínal rozhodující orgán, neboť obecně platí, že ten by měl mít k dispozici takové procesní nástroje a takové schopnosti, aby se v co nejkratším čase vypořádal i s náročnějším případem. Složitost řízení zahrnuje ve své konkretizaci jednak počet instancí, v nichž byla věc řešena a dále složitost věci samu o sobě. V této souvislosti je však nutno upozornit na to, že účastník může zasáhnout do délky řízení i tím, že využívá svého procesního práva podávat opravné prostředky, popřípadě uplatňuje jiné námitky dané mu k dispozici procesními předpisy, a případ tak projednávají soudy, popřípadě jiné orgány veřejné moci, ve více stupních, což však zpravidla nelze klást k tíži poškozeného. Lze však vyjít z toho, že řízení ve více instancích obecně zakládá dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu (resp. přezkumného správního orgánu), pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, pročež je ospravedlnitelná celková délka řízení prodlužována zásadně o dobu za řízení před další instancí. Vedle toho je třeba zohlednit i další okolnosti provázející konkrétní řízení, tedy jednak jeho složitost skutkovou (rozsah účastníky tvrzených skutečností a z toho vyplývající rozsah prováděného dokazování a různorodost užitých důkazních prostředků – výslechy mnoha svědků, znalecké posudky, výslechy znalce apod.), složitost právního posouzení z hlediska aplikační i interpretační [závisející zejména na četnosti obdobných řízení s obdobnými skutkovými okolnostmi či existující judikatury a její ustálenosti (viz např. rozsudek senátu druhé sekce Evropského soudu pro lidská práva ze dne 25. 2. 2003, ve věci Tímár proti Maďarsku, stížnost č. 36186/97, odst. 35), povinnosti položit předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie či předběžném vyřešení ústavnosti aplikovaného právního předpisu atd.].

88. Nynější řízení se týkalo přestupku spočívajícího v parkování motorového vozidla na místě, kde byl přenosnou dopravní značkou vyznačen zákaz zastavení. Nejedná se tedy o nikterak typově složité řízení. V řízení pak nebylo prováděno ani nějak nadmíru složité dokazování. Nelze však přehlédnout, že žalobce činil v řízení procesní kroky, které dané řízení komplikovaly. Písemně prohlásil, že to byl on, kdo vozidlo v inkriminované době řídil. Správní řízení bylo tedy zahájeno důvodně proti jeho osobě jakožto řidiči vozidla. V rámci správního řízení činil pouze blanketní podání a o řízení se nijak zásadně nezajímal. Poté, co byl zmocněnec předvolán k ústnímu jednání, se z původního termínu omluvil a požádal o nový termín ústního jednání, ke kterému se zmocněnec dostavil, nicméně po seznámení se s poklady pro vydání rozhodnutí požádal o lhůtu pro vyjádření, neboť dle sdělení si žalobce není vědom, že by přestupek spáchal. Ve stanovené lhůtě se však zmocněnec ani žalobce k věci nevyjádřili. Až po vydání rozhodnutí Magistrátu, ze dne 14. 8. 2018 podal zmocněnec žalobce blanketní odvolání, které na základě výzvy Magistrátu doplnil jednou větou a následně po více než dvou měsících doplnil odvolání o skutečnost, že vozidlo neřídil, že ho v inkriminované době půjčil kamarádovi. Procesní obranu vznesl žalobce až v rámci soudního řízení. Zmocněnec žalobce rovněž inicioval jednak odvolací řízení, a jednak soudní přezkum rozhodnutí o odvolání; řízení tak probíhalo před čtyřmi orgány.

89. V dalším kroku se soud zabýval chováním poškozeného, tedy chováním žalobce, resp. jeho zmocněnce.

90. Podle Stanoviska jde o subjektivní kritérium, které může na celou délku řízení působit jak negativně, tak i pozitivně. Na jednu stranu může poškozený jako účastník řízení přispět k nárůstu jeho délky svou nečinností (např. nereagováním na výzvy) nebo naopak svou aktivitou ryze obstrukčního charakteru (např. opakované činění nejasných podání, navrhování provedení mnoha důkazů, četné změny žalobních návrhů atd.). Na druhou stranu může poškozený jakožto účastník řízení vyvíjet činnost alespoň teoreticky směřující ke zkrácení délky řízení – v což lze zahrnout i využití dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení způsobené nečinností rozhodujícího orgánu.

91. V rámci tohoto kritéria je nutno opětovně zohlednit, že žalobce byl v řízení zastoupen subjektem, jehož podnikatelská činnost je zaměřena a priori na obstrukční taktiky vedoucí k vytvoření procesních pastí a návazně pak na prodlužování řízení a uplynutí prekluzivní lhůty pro projednání přestupku. Tyto praktiky přitom byly v projednávané věci aplikovány. Žalobce ani jeho zmocněnec se nikterak nesnažili o urychlení řízení. Ostatně, cílem zmocněnce žalobce bylo, aby řízení probíhalo co nejdelší dobu.

92. Dalším kritériem je postup orgánu veřejné moci během řízení; tento může být kvalifikován buď jako snaha rozhodnout ve věci v co nejkratším možném čase, a to při zachování zákonem předepsaných procesních postupů, nebo na druhé straně jako bezdůvodná nečinnost, svévole či neschopnost vedoucí ke zbytečným prodlevám ve vyřizování případu (tzv. průtahy v řízení). Zohlednit v tomto ohledu lze například delší dobu, která uplynula mezi jednotlivými jednáními, či o prodlevy při předávání spisu mezi jednotlivými institucemi. Dodat lze, že toto kritérium souvisí s předchozími kritérii. Půjde tedy zejména o to, zda příslušný orgán v reakci na vzniklé procesní situace či v souvislosti s chováním účastníků využil či využíval všech jemu dostupných procesních prostředků, zda na podané návrhy reagoval bez prodlení či zda sám bez ohledu na chování účastníků řešením vedlejších (marginálních) otázek přispěl k celkové délce řízení Ohled je zde výjimečně možné brát i na dočasnou přetíženost konkrétního správního orgánu či konkrétní úřední osoby, avšak jinak by činitelé jako nedostatečná organizace práce, špatná personální situace, nedokonalá právní úprava atd., mající svůj původ uvnitř právního systému, neměly sloužit k ospravedlnění nepřiměřené délky řízení.

93. Pokud jde o postup správních orgánů, tento byl v naprosto převažující většině bezprůtahový. Správní orgány činily veškeré kroky koncentrovaně a v přiměřených lhůtách. Taktéž v postupu soudů neshledal soudce nepřiměřené průtahy.

94. Dalším kritériem pak je význam řízení pro poškozeného, tedy pro žalobce. Dle Stanoviska jde o velmi důležité objektivní kritérium, jemuž je třeba věnovat obzvláště velkou pozornost. Je možné určitým zobecňujícím postupem kvalifikovat jednotlivé skupiny (druhy) případů, a to podle předmětu řízení, čili podle práva či oprávněného zájmu, jichž se řízení dotýká. Typicky se jedná o trestní řízení (zejména je-li omezena osobní svoboda účastníka), dále řízení, jejichž předmětem je právo na ochranu osobnosti, rodinněprávní vztahy (zde zejména řízení ve věcech péče o nezletilé a věci výživného), řízení ve věcech osobního stavu, pracovněprávní spory či řízení o poskytnutí různých plnění ze strany státu (sociální dávky, dávky důchodového pojištění, dávky zdravotního pojištění, podpora v nezaměstnanosti atd.). Při této úvaze hraje tedy roli to, o jaká práva či povinnosti se dané řízení vede a do jaké míry jsou tato práva či povinnosti zpravidla důležitou součástí života jednotlivce. Jedná se o hledisko obecné, typové, k němuž není třeba vést dokazování, neboť plyne ze samotné podstaty zkoumaných řízení. K těmto typovým aspektům však může přistoupit i tvrzení žalobce (poškozeného) umocňující hloubku zásahu či ovlivnění jeho životní situace nepřiměřenou délkou daného řízení. V takovém případě je ale třeba, aby žalobce toto své tvrzení prokázal.

95. V nyní projednávané věci se jedná o řízení o přestupku spočívajícím v opakovaném neoprávněném parkování. Samotné přestupkové řízení podle silničního zákona není řízením se zásadně zvýšením významem. Toto se netýká osobní svobody, ochrany osobnosti, rodinně právních vztahů, osobního stavu či sociální oblasti. V daném řízení může dojít k uložení pokuty a zákazu činnosti. Ačkoliv je soud dalek toho bagatelizovat význam přestupkového řízení, není názoru, že by uvedené řízení bylo lze označit za zvýšeně významné. V tomto ohledu ostatně vizte usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2023, č. j. 30 Cdo 2198/2023-276: „Dovolání žalobce nelze podle § 237 o. s. ř. shledat přípustným pro tvrzené nesprávné hodnocení významu posuzovaného (přestupkového) řízení s ohledem na jeho charakter, neboť jím prosazované závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 12. 2021, sp. zn. [spisová značka], se netýkají řízení přestupkového a typově zvýšený význam řízení vztahují k řízení trestnímu, jež má nepochybně zásadnější dopad do osobních poměrů poškozeného. Ustálená judikatura přitom přestupkovému řízení typově zvýšený význam nepřisuzuje [srov. Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek“.

96. Co pak týče konkrétního nyní posuzovaného řízení, v tomto šlo o přestupek podle § 125f odst. 1 silničního zákona, za který lze uložit pokutu do 10 000 Kč. Žalobci byla uložena pokuta 1500 Kč. Daný trest byl přitom žalobci uložen ihned v počátku řízení, následně již nemohlo dojít ke zpřísnění daného trestu (§ 98 odst. 2 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, v tomto ohledu srov. žalovanou odkazovaný rozsudek městského soudu ze dne 31. 8. 2023, č. j. [spisová značka]). K postihu žalobce pak v konečném důsledku nedošlo, a to z důvodu uplynutí prekluzivní lhůty. Řízení tak na něj nemělo absolutně žádný dopad. Za popsaného stavu je soud názoru, že význam řízení byl pro žalobce nepatrný.

97. Po zohlednění všech uvedených zákonných kritérií je nutno dospět k závěru, že řízení nebylo nepřiměřeně dlouhé. Význam řízení byl nadto pro žalobce nepatrný, pročež se přiznání finanční kompenzace nepřipadá v úvahu.

98. Soud tedy shrnuje, že žalobě nebylo lze vyhovět. Nárok žalobce není po právu. Soud v této souvislosti dodává, že si je vědom, že při řešení otázky, zda je soud oprávněn přihlédnout k výsledku posuzovaného řízení, Nejvyšší soud dospěl již v rozsudku ze dne 15. 2. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009, k závěru, že účelem zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu poskytovaného podle § 31a ZOŠ je odškodnit skutečnost, že poškozený byl po nepřiměřeně dlouhou dobu v nejistotě ohledně výsledku řízení. Samotný výsledek řízení, ve kterém mělo dojít k porušení práva poškozeného na projednání věci v přiměřené lhůtě, není pro posouzení, zda k porušení tohoto práva skutečně došlo (včetně úvahy o významu předmětu řízení pro poškozeného), a tedy i pro stanovení případného odškodnění, zásadně rozhodný. Jednou z výjimek, kdy je však výsledek řízení relevantní, je situace, kdy se nejistota účastníka řízení ohledně výsledku řízení omezuje na to, zda bude prokázán jeho nepoctivý úmysl. V takové situaci je vyvrácena domněnka vzniku nemajetkové újmy v důsledku nepřiměřené délky řízení (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka]). Nyní nastalou situaci je přitom dle názoru soudu možno zařadit právě pod tyto situace.

99. S ohledem na uvedené tak soud žalobu zamítl v celém rozsahu, jak je uvedeno ve výroku I tohoto rozsudku.

100. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalované, jenž byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 900 Kč. Tyto náklady sestávají z nákladů řízení uplatněných v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., dle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka 300 Kč za každý ze tří úkonů dle § 2 odst. 3 uvedené vyhlášky (1. vyjádření k žalobě ze dne 14. 2. 2024; 2. příprava na jednání před soudem dne 19. 3. 2024; 3. účast na jednání před soudem konaném dne 19. 3. 2024).

101. Určená náhrada nákladů řízení je splatná v obecné třídenní pariční lhůtě (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení