8 A 112/2015 - 28

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudců JUDr. Hany Pipkové a JUDr. Marcely Rouskové v právní věci navrhovatelů: a) Chodov, o. s., IČ: 265 91 464, se sídlem Praha 4, Zakouřilova 1216/38, b) J. C., za účasti: 1) Městská část Praha 11, Úřad městské části Praha 11, se sídlem Praha 415, Ocelíkova 672, 2) Starochodovská a.s., IČ: 246 85 852, se sídlem Praha 2, Římská 103/12, proti odpůrci: Magistrát hl. m. Prahy, se sídlem Praha 1, Mariánské nám. 2, v řízení o návrhu na zrušení Opatření obecné povahy - úpravy Územního plánu sídelního útvaru hl. m. Prahy ze dne 19. 12. 2013, č. U 0968/2013, takto:

Výrok

I. Návrh a) navrhovatele se zamítá.

II. Opatření obecné povahy ze dne 19. 12. 2013, č. U 0968/2013 – „Úprava směrné části Územního plánu sídelního útvaru hl. m. Prahy, schváleného ZHMP dne 9. 9. 1999 usnesením č. 10/05“, se zrušuje dnem právní moci tohoto rozsudku.

III. Odpůrce je povinen zaplatit b) navrhovatelce náhradu nákladů řízení ve výši 5.600 Kč, k rukám b) navrhovatelky, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Ostatní účastníci nemají právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Navrhovatelé se svým podáním ze dne 19. 5. 2015 u Městského soudu v Praze domáhali zrušení Opatření obecné povahy ze dne 19. 12. 2013, č. U 0968/2013, – označeného „Úprava směrné části Územního plánu sídelního útvaru hl. m. Prahy, schváleného ZHMP dne 9. 9. 1999 usnesením č. 10/05“, ve znění změny Z 1000/00, vydané Opatřením obecné povahy č. 6/2009 s účinností od 12. 11. 2009. Předmětem úpravy byla míra využití území a změna hranic uvnitř smíšených území v lokalitě k. ú. Chodov – území smíšená městského jádra (SMJ – E) a území smíšené městského jádra (SMJ – F) s plochami bez specifikace rozlohy a přesného umístění plochy a zařízení hromadné dopravy osob (DH) a parky (ZP), území všeobecně smíšené (SV – E), vymezené ulicemi Türkova, Litochlebské náměstí a Chilská. Původní stav: a) kód E pro plochu SMJ 1, b) kód F pro plochu SMJ, c) kód E pro plochu SMJ 2, d) území všeobecně smíšené (SV – E). Místo úpravy: výkres č. 4 – Plán využití ploch. Upraveno: a) kód G pro část plochy SMJ 1 vymezenou výkresovou přílohou, v ostatní ploše zůstává kód E, b) kód I ve stávající ploše SMJ, c) kód H ve stávající ploše SMJ 2, d) území smíšené městského jádra (SMJ – H). Nedílnou součástí úpravy je následující textová příloha: Realizace záměru Nový Opatov je podmíněna stavbou křižovatky Chilská x Opatovská x D1. Případnou následnou modifikaci provedené úpravy lze provést pouze za podmínky dodržení všech stabilizačních prvků obsažených v legendě výkresu č.

1. Při nedodržení některého z těchto stabilizačních prvků bude možno provést případnou další úpravu územního plánu pouze na základě nového procesu pořízení úpravy, nedílnou součástí úpravy je výkresová příloha 4 x výkres: Výkres stabilizačních prvků v měřítku 1:1000 (č. v. 1). Situace pro projednání úpravy v měřítku 1:1000 (č. v. 3). Příčný řez v měřítku 1:250 (č. v. 17). Schematický řez územím v měřítku 1:500 (č. v. 19). Úprava obsahuje upozornění, v němž se uvádí, že provedená úprava potvrzuje pouze soulad záměru s ÚPn SÚ hl. m. Prahy ve vztahu ke kódu míry využití, neposuzuje záměr z jiných profesních a správních hledisek, ani z hlediska souladu s vyhláškou č. 26/1999 Sb., o obecných technických požadavcích na výstavbu, ve znění pozdějších předpisů. Magistrát hl. m. Prahy současně dne 19. 12. 2013 sepsal dopis č. j. S-MHMP 47508/2011/OUP, ve věci „Úprava směrné částí Územního plánu sídelního útvaru hl. m. Prahy č. U 0968/2013“, v němž se uvádí: V příloze tohoto dopisu Vám zasíláme platnou úpravu směrné částí Územního plánu sídelního útvaru hl. m. Prahy č. U 0968 v k. ú. Chodov. Tato úprava mění výkres č.

4. V souvislosti s vydáním úpravy U 0968 Vám sdělujeme: - Institut plánování a rozvoje hl. m. Prahy ve svém vyjádření k návrhu úpravy souhlasil i s výjimečně přípustným umístěním administrativní funkce v ploše smíšené městského jádra (SMJ) v převažujícím podílu celkové kapacity vyšším než 60% HPP. Dále Institut plánování a rozvoje hl. m. Prahy ve svém vyjádření k návrhu úpravy uvedl: - Zástavba v území podél ulice Chilské bude realizována postupně ve třech etapách. Etapa SMJ-I-střed, etapa SMJ-G-sever a etapa SMJ-H-jih. Pro přípravu výstavby každé etapy zástavby při ulici Chilské budou stanoveny upřesňující podmínky na základě dopravně-inženýrského vyhodnocení předchozí realizované etapy zástavby v předmětném území. Každá etapa zástavby v tomto území bude po svém dokončení zvlášť vyhodnocena z hlediska dopadů na provoz MUK Opatov a Litochlebské náměstí. - I. etapa zástavby - funkční plocha SMJ-I - STŘED bude realizována pouze v této funkční ploše v rozsahu mezi prodloužením ulic Bartůňkovy a Nad Lomy. - II. etapa zástavby funkční ploše SMJ-G-SEVER bude možná až po projednání a schválení výhledové podoby křižovatky na Litochlebském náměstí včetně jejího přilehlého okolí, po dokončení etapy SMJ-I-STŘED. - III. etapa zástavby ve funkční ploše SMJ-H-JIH bude možná až po dokončení výstavby v ploše SMJ-I-STŘED, vyhodnocení jejího provozu v prostoru křižovatek Opatovská- Chilská (MUK Opatov) a Litochlebské náměstí a na základě aktuálního vývoje na území hl. m. Prahy. - Severně od komunikačního propojení ul. Chilská a ul. Nad Lomy bude ve funkční ploše SMJ-F-STŘED, realizován záchytný parking P+R s min, kapacitou 100 parkovacích stání. Tuto kapacitu je možno výrazně překročit a rozsah P+R ve výkresu „Situace dopravy s umístěním P+R“ je přípustné adekvátně zvětšit. Rampy do parkovacích a zásobovacích podlaží objektů situované podél ulice Chilské nejsou pro úpravu závazné. - Přestože byl vysloven souhlas s výjimečně přípustným funkčním využitím v podílu vyšším než 60%, je možno v záměru uvažovat i s doplňkovým umístěním funkce bydlení. - Podélný středový dělící pás ulice Chilské, do jehož osy je umístěno těleso tramvajové trati, bude mít v celém svém průběhu šíři odpovídající výkresu č. 1 předložené dokumentace-Výkres stabilizačních prvků a to min. 9 m. V prostoru přestupní tramvajové zastávky Opatov bude min. 19 m široký. Šíře tohoto středového dělícího pásu nebude předloženým záměrem nikde redukována. Dopravní řešení komunikací a křižovatek, které je obsaženo v podkladové studii k úpravě, není závazné. Odbor stavební a územního plánu - MHMP upozorňuje, že úpravou míry využití území stanovil na základě posouzení konkrétního návrhu na zástavbu novou kapacitu území regulovaného ÚP SÚ HMP. Kód míry využití území stanovený úpravou je z urbanistického hlediska maximálně možný a věcná příslušnost k vydání rozhodnutí o umístění stavby je zcela v kompetenci Stavebního úřadu Prahy 11. Návrh ze dne 19. 5. 2015 (úterý) byl podán včas, neboť poslední den tříleté lhůty ode dne, kdy návrhem napadené opatření obecné povahy nabylo účinnosti (§ 101b odst. 1 soudního řádu správního), uběhne až dne 19. 12. 2016 (pondělí). Navrhovatelé především namítali, že úprava územního plánu byla provedena v rozporu s cíli a úkoly územního plánování, protože nerespektuje § 18 a 19 stavebního zákona, ani § 20 vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území, ve znění pozdějších předpisů, napadená úprava nerespektuje požadavek na zachování příznivého životního prostředí a na ochranu urbanisticko-architektonických hodnot území a jeho kvality. Ke změně kódu míry využití území došlo nikoliv nepodstatným způsobem – z kódu E na kód G, tj. navýšení koeficientu podlažních ploch ze 1,1 na 1,8, z kódu F na I, tj. navýšení koeficientu podlažních ploch ze 1,4 na 2,6 a z kódu E na H, tj. navýšení koeficientu podlažních ploch ze 1,1, na 2,2, a tomu odpovídající snížení koeficientu zeleně. Jedná se tedy o zcela zásadní změnu charakteru územním plánem i obecně na daném místě dovolené zástavby. Tato úprava byla provedena bez účasti b) navrhovatelky i dalších vlastníků sousedních dotčených obytných staveb, nebyla jim nikdy doručena. Kód míry využití v Územním plánu sídelního útvaru hl. m. Prahy je regulativem prostorového uspořádání konkrétního území (limitem jeho využití), jehož vymezení je závazné. Změnu stávajícího kódu lze provést pouze v souladu s § 188 odst. 3 věta prvního stavebního zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „stavební zákon z roku 2006“), (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. března 2014, č. j. 6 Aos 1/2013-53). Navrhovatelé se svým podáním domáhali zrušení napadeného opatření obecné povahy z důvodu nezákonnosti, neboť nebyl dodržen postup podle § 188 odst. 3 stavebního zákona z roku 2006. Navrhovatelé namítali, že napadená úprava je v rozporu s cíli a úkoly územního plánování a vytváří podmínky pro realizaci záměrů, které jsou v rozporu s ustanoveními právních předpisů, upravujících míru únosného zatížení. Namítali nárůst zatížení území nadlimitním hlukem a nárůst zatížení území nadlimitním znečištěním ovzduší. Zásadní nezákonnost shledávali žalobci jednak v procesu projednávání a schvalování úpravy, jednak ve formě, kterou byla úprava vydána. Odkazovali v této souvislosti na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. července 2009, č. j. 1 Ao 1/2009 – 120. Dovolávali se právního názoru Nejvyššího správního soudu vyjádřeného v rozsudku ze dne 12. března 2009, č. j. 7 As 13/2010 – 145, podle něhož „O skutečnosti, že v daném území může být umístěna stavba se třemi nadzemními podlažími, již bylo rozhodnuto v rámci procesu územního plánování. Pokud se stěžovatelé domnívali, že může dojít ke snížení hodnoty jejich nemovitostí, měli si svá práva střežit včas, tj. již v procesu pořizování a schvalování územně plánovací dokumentace a snažit se tak zasadit o takovou formu zástavby, kterou považují pro sebe za přijatelnou.“ Namítali, že záměr nemá charakter městského centra, nýbrž se jedná o zástavbu s jednostranným využitím pro administrativní účely, soustředěnou podle jedné strany dopravní komunikace, Chilské ulice. Hotel nelze považovat za splnění obytné funkce. Obytná funkce zcela chybí. Namítali, že zahušťování výstavby a navyšování koeficientu míry využití je v rozporu s nařízením hl. m. Prahy č. 16/2010 Sb. HMP, kterým se vydává Integrovaný krajský program snižování emisí a zlepšení kvality ovzduší na území aglomerace Hlavní město Praha pro období let 2010 – 2012, a to zejména v bodě K.2.1.

16. Omezování zdrojů a cílů automobilové dopravy.: „V HMP neustále přibývají nové zdroje a cíle dopravy, jako jsou administrativní nebo komerční centra, nákupní střediska, skladové a logistické areály, hotely apod., které lze označit jako "dopravně významné stavby", značný dopravní význam však v souhrnu má i zahušťování stávající zástavby bytovými a komerčními prostory v nástavbách a vestavbách. Stejně působí rozvoj čistě obytných útvarů v odlehlé poloze v rámci sídla, obvykle ve vnějším pásmu HMP. Provoz těchto objektů či souborů staveb je spojen s výrazným navýšením intenzit dopravy na navazujících komunikacích, případně s výrazným nárůstem dopravního výkonu (projetými voz kilometry na dopravní síti). V důsledku toho pak dochází k dalšímu přetěžování stávajících komunikací a křižovatek, které kapacitně nedostačují ani současnému provozu. Mimo centrum HMP pak dochází k výraznému zvyšování zátěže zástavby podél hlavních kapacitních tahů a celkově vzrůstá emisní zátěž z dopravy. Do budoucna již není možné vynakládat prostředky na snížení dopravní zátěže, případně na jejich odvedení mimo obytné oblasti, a na druhé straně neustále do dotčených oblastí přitahovat další automobily. Z tohoto důvodu musí být přikročeno k regulaci výstavby objektů, které jsou zdrojem a cílem dopravy, pomocí dvou základních nástrojů, kterými jsou ÚP HMP a vyhláška č. 26/1999 Sb. hl. m. Prahy, o obecných technických požadavcích na výstavbu, ve znění pozdějších předpisů. V rámci nového ÚP je nutno nastavit takové meze pro objemy nové dopravy, které umožní alespoň v návrhovém horizontu dosáhnout splnění cílových imisních limitů na celém území HMP s dostatečnou rezervou. Pro naplnění tohoto požadavku bude využit regulativ "míra využití území", na rozvojových i stabilizovaných plochách. Z hlediska objemu vyvolané dopravy je rozhodující stanovení maximální hodnoty hrubé podlažní plochy, které pak odpovídá i objem dopravy vyvolané realizací příslušné zástavby. V rámci přípravy ÚP bude provedeno prověření navržených bilancí funkčních ploch z hlediska dopravního a emisně-imisního. Tím budou identifikovány problematické oblasti, v nichž je žádoucí již nezvyšovat stávající míru využití funkčních ploch, aby bylo zajištěno splnění imisních limitů na celém území HMP.“ Navrhovatelé se dovolávali rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. června 2012, čj. 1 Ao 7/2011-526, podle něhož: I. Míra podrobnosti, se kterou je vymezována dopravní a technická infrastruktura, se v jednotlivých nástrojích územního plánování liší od míry podrobnosti vymezení ostatních regulovaných prvků. Specifická míra vymezení dopravní a technické infrastruktury se projevuje již na úrovni politiky územního rozvoje, kdy je dopravní a technická infrastruktura vymezena skrze plochy a koridory a tyto záměry jsou tak podrobeny vyšší míře podrobnosti oproti ostatním regulovaným prvkům [§ 32 odst. 1 písm. d) a § 36 odst. 1 a 3 stavebního zákona z roku 2006]. II. Hodnocení CEA (Cumulative Environmental Assessment, posuzování kumulativních a synergických vlivů na životní prostředí) je podle bodu 5 přílohy ke stavebnímu zákonu z roku 2006 součástí hodnocení SEA (Strategic Environmental Assessment, posuzování vlivů koncepcí na životní prostředí). Obsah tohoto hodnocení musí zahrnovat alespoň 1) popis vhodné metodologie, 2) zjištění a popis stavu životního prostředí a složek, které by mohly být negativně ovlivněny, 3) identifikaci a popis možných kumulativních a synergických vlivů, 4) posouzení těchto vlivů, 5) vymezení kompenzačních opatření a 6) stanovení pravidel monitorování kumulativních a synergických vlivů. III. Vymezení koridorů a ploch nadmístního významu v zásadách územního rozvoje se nemůže z povahy věci dostat do rozporu s imisními limity znečištění ovzduší (§ 6 odst. 1 zákona č. 86/2002 Sb., o ochraně ovzduší) či nejvyššími přípustnými hodnotami hluku (§ 30 odst. 1 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví). Území, na němž jsou tyto limity a hodnoty překračovány, není a priori vyloučeno z dosahu regulace zásad územního rozvoje. IV. Povinnost zpracovat varianty návrhu koncepce (eventuálně návrh koncepce řešící variantně jednotlivé plochy a koridory) a nechat posoudit jejich vliv na životní prostředí může být stanovena dotčeným orgánem na úseku posuzování vlivů na životní prostředí. Požadavek na zpracování návrhu zásad územního rozvoje ve variantách, a to ať již ve formě vícero variantních ucelených návrhů nebo ve formě jediného návrhu obsahujícího variantní řešení jednotlivých ploch a koridorů, může být součástí schváleného zadání zásad územního rozvoje rovněž z podnětu samotného pořizovatele. V. Pořizovatel zásad územního rozvoje je povinen převzít do zadání a na jeho podkladě zpracovaného návrhu zásad územního rozvoje záměry obsažené v platné politice územního rozvoje (viz § 31 odst. 4 stavebního zákona z roku 2006). Pokud se v průběhu projednávání návrhu zásad územního rozvoje a posuzování jejich vlivů na udržitelný rozvoj území ukáže některý ze záměrů obsažených v politice územního rozvoje jako neproveditelný, je na pořizovateli, aby s dotčenými orgány a Ministerstvem pro místní rozvoj dojednal vypuštění tohoto záměru z návrhu zásad územního rozvoje. VI. Součástí vyhodnocení vlivů zásad územního rozvoje na udržitelný rozvoj území není posouzení finanční náročnosti realizace obsahu zásad územního rozvoje (příloha č. 5 vyhlášky č. 500/2006 Sb., o územně analytických podkladech, územně plánovací dokumentaci a způsobu evidence územně plánovací činnosti a contrario). VII. Postup Ministerstva životního prostředí, které ve svém stanovisku akceptovalo skutečnost, že v případě některých záměrů není možné stanovit významnost jejich možného negativního vlivu na území zařazená do soustavy NATURA 2000, a uložilo provést hodnocení významnosti negativního vlivu v navazujících fázích územního plánování či při umísťování záměrů do území, může být na úrovni zásad územního rozvoje s ohledem na konkrétní okolnosti případu v souladu se zákonem. VIII. Šíře plochy či koridoru v územně plánovacích nástrojích by měla být kompromisem mezi požadavkem přesného vymezení, který minimalizuje počet osob potenciálně dotčených na právech, a požadavkem ponechání dostatečného prostoru, který v nižších stupních územně plánovacích nástrojů umožňuje variantní řešení a upřesnění daného záměru [§ 2 odst. 1 písm. g), h), i) stavebního zákona z roku 2006]. IX. I při absenci zákonné a podzákonné úpravy metodiky posuzování vlivů (záměrů, koncepcí) na životní prostředí, nelze ze strany pořizovatele rezignovat na nároky na transparentnost, objektivitu a přesvědčivost daného hodnocení. X. Ustanovení rozhodnutí Evropského parlamentu a Rady č. 1692/96/ES o hlavních směrech Společenství pro rozvoj transevropské dopravní sítě nemají přímý účinek a nelze se jich dovolávat v řízeních před vnitrostátními soudy. XI. V souladu s § 36 odst. 1 stavebního zákona z roku 2006 musí být součástí vymezení územní rezervy v zásadách územního rozvoje i uvedení konkrétního prověřovaného budoucího využití, resp. uvedení účelu územní rezervy. XII. Obsah veřejného projednání při pořizování územně plánovací dokumentace lze rozdělit do dvou fází: první část tvoří odborné informování veřejnosti o připravovaném opatření obecné povahy, na němž bude zajištěna účast projektanta (§ 22 odst. 4 stavebního zákona z roku 2006), druhou fázi představuje veřejná diskuse spojená s ústním přednesem písemně podaných námitek a připomínek, která by měla být doplněna vyjádřeními dotčených orgánů a dalších přítomných odborníků podílejících se na zpracování opatření obecné povahy (§ 22 odst. 3 stavebního zákona z roku 2006). Obě zmíněné fáze veřejného projednání jsou stejně důležité, a proto by jim měl být věnován srovnatelný časový prostor přiměřený jak množství uplatněných námitek a připomínek, tak významu přijímané územně plánovací dokumentace. XIII. Podkladem pro úpravu návrhu zásad územního rozvoje do invariantní podoby podle § 37 odst. 4 stavebního zákona z roku 2006 jsou dokumenty taxativně vyjmenované v citovaném ustanovení: vyhodnocení vlivů na udržitelný rozvoj území, stanoviska dotčených orgánů, výsledek řešení rozporů nebo vyjádření orgánů sousedních států či závěry konzultací s těmito orgány. Usnesení zastupitelstva kraje doporučující zvolit v návrhu zásad územního rozvoje určité varianty relevantním podkladem podle § 37 odst. 4 stavebního zákona z roku 2006 být nemůže. Zmiňované usnesení nepředstavuje ani závazný pokyn ve smyslu § 7 odst. 2 písm. b) citovaného zákona, jímž by byl krajský úřad povinen se při pořizování zásad územního rozvoje řídit. XIV. Při výběru výsledné varianty záměru podle § 37 odst. 4 stavebního zákona z roku 2006 je krajský úřad povinen respektovat základní cíle a úkoly územního plánování (§ 18 a § 19 citovaného zákona), tj. směřovat k udržitelnému rozvoji území spočívajícím ve vyváženém vztahu tří základních pilířů: příznivého životního prostředí, hospodářského rozvoje a soudržnosti společenství obyvatel území. XV. Stanovisko k vyhodnocení vlivů na udržitelný rozvoj území podle § 37 odst. 1 stavebního zákona z roku 2006 není krajský úřad povinen při výběru varianty záměru bezvýhradně respektovat; zohlední rovněž další dva pilíře územního plánování (hospodářský rozvoj a soudržnost společenství obyvatel) a podrobně popíše a odůvodní v souladu s § 10i odst. 5 zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí, jaká hlediska byla při výběru varianty upřednostněna, z jakých důvodů, případně jaké zájmy společnosti byly preferovány na úkor zájmů jiných. Navrhovatelé namítali zkrácení na svých veřejných subjektivních právech napadenou úpravou v podobě navýšení kódů míry využití území, provedené opatřením obecné povahy ze dne 19. 12. 2013, č. U 0968/2013. Namítali, že tato úprava se negativním způsobem promítne do práv b) navrhovatelky, která v uvedené lokalitě trvale žije a byla by nucena snášet následky v podobě zvýšené koncentrace škodlivých emisí, nárůstu hlukové zátěže a vibrací, zastavěním dosud volného území (zastínění, odslunění, odraz hluku z komunikací o plochu fasády záměru Nový Opatov), nárůstem dopravy na komunikacích přilehlých k její nemovitosti a v nejbližším okolí její nemovitosti. Navrhovatelé poukazovali na to, že realizací záměru výstavy Nový Opatov umožněnou uvedeným navýšením využití území dojde k uzavření lokality nacházející se mezi frekventovanými komunikacemi Brněnská (D1), Chilská a Türkova, tj. oblasti, kde se výlučně nachází zástavba trvale obývanými rodinnými domy. Tato oblast je již nyní nadlimitně zatížena hlukem a emisemi z dopravy z blízkých hlavních silničních tahů. Plocha, která bude tvořena fasádou objektu Nový Opatov západním směrem, tj. přímo vůči nemovitosti b) navrhovatelky, bude sloužit jako odrazová plocha pro hluk z dálnice D1, kdy se hlukový odraz bude valit přímo vůči nemovitosti b) navrhovatelky a trvale obývanými nemovitostmi jiných vlastníků v této lokalitě. Nemovitosti ve vlastnictví b) navrhovatelky se nacházejí v bezprostředním sousedství plochy, ve vztahu k níž byla napadenou úpravou územního plánu změněna míra využití území. Pokud jde o procesní legitimaci b) navrhovatelka uvedla, že je spoluvlastníkem nemovitosti, která přímo sousedí s pozemky, na nichž byla provedena napadeným opatřením obecné povahy úprava územního plánu. Namítala, že úpravou umožněná zástavba neodpovídá poměrům daného místa, tj. rodinných domů. Úpravou umožněná zástavba typu administrativního centra by vedla k narušení pohody bydlení v domě b) navrhovatelky. Zvýšení zastavěnosti pozemků by vedlo ke zhoršení světelných podmínek a oslunění nemovitosti b) navrhovatelky, a vedlo by také ke zhoršení životního prostředí v dané lokalitě. Navýšení dopravní zátěže, které je spojeno s navýšením kapacity zástavby, bude mít za následek navýšení nejen hlukové zátěže, ale i navýšení dalších negativních vlivů dopravy, zejména znečišťujících látek ovzduší a prašnosti. Došlo by i ke změně charakteru nejbližšího okolí nemovitosti b) navrhovatelky, doposud nezastavěného, a to způsobem narušujícím hodnoty daného místa a charakter stávající zástavby. Ve všech těchto skutečnostech b) navrhovatelka spatřuje přímé dotčení svého vlastnického práva ke svým nemovitostem. Navrhovatelka ve svém podání ze dne 19. 5. 2015 tvrdila zásah do svého vlastnického práva napadeným opatřením obecné povahy. Uváděla, že nová zástavba povede k omezení uživatelnosti a k poklesu tržní ceny majetku sousedů, čímž měla prima facie na mysli pokles tržní ceny svého majetku. Namítala dotčení svých vlastnických práv po dobu výstavby i provozu uvedeného záměru. Odpůrce ve svém vyjádření ze dne 28. 7. 2015 navrhnul návrh zamítnout. Zpochybňoval aktivní legitimaci žalobců a v této souvislosti odkazoval na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 11. června 2009, č. j. 3 Ao 2/2009-23, a ze dne 24. února 2010, č. j. 4 Ao 1/2010-432. Odpůrce tvrdil, že Magistrát hl. m. Prahy byl příslušný v souladu s právními předpisy a s postupem při pořízení úprav směrné části územního plánu (uvedeným v příloze A odůvodnění opatření obecné povahy č. 6/2009, kterým byla přijata změna Z 1000/00 Územního plánu sídelního útvaru hl. m. Prahy) rozhodnul o uvedené úpravě směrné části územního plánu. Tvrdil, že v případě úprav územního plánu se ustanovení správního řádu pro přijímání opatření obecné povahy nepoužijí. Otázka překračování emisních limitů a hlukové zátěže a dalších případných negativních dopadů uvažovaného stavebního záměru, na které oba navrhovatelé upozorňují, není předmětem úpravy územního plánu, ale až navazujících řízení, kterými jsou územní řízení a stavební řízení. Stejně tak jako námitka b) navrhovatelky, kterou je otázka oslunění a zastínění, není předmětem zkoumání, resp. posuzování při úpravě územního plánu, ale až následných řízení. Městský soud v Praze ve věci rozhodl bez jednání, neboť k výzvě soudu podle § 51 odst. 1 soudního řádu správního všichni účastníci řízení souhlasili s takovýmto postupem soudu. Městský soud v Praze posoudil věc takto: Městský soud v Praze posoudil napadené opatření obecné povahy podle § 101b odst. 3 soudního řádu správního, a to v mezích navrhovatelkou uplatněných návrhových bodů, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání opatření obecné povahy a dospěl k závěru, že návrh je důvodný. Ze správního spisu soud ověřil, že je zde založeno usnesení Městské části Praha 11, 16. schůze Rady Městské části dne 26. 6. 2013, č. 0627/16/R/2013, jímž byl vyjádřen souhlas s úpravou Územního plánu hl. m. Prahy č. U 0968 pro záměr „Nový Opatov“ s tím, že za vyhovující finální výhledové uspořádání křižovatky Chilská x Opatovská x D1 jako stavby podmiňující realizaci záměru „Nový Opatov“ lze považovat řešení obsažené v dokumentaci „Nový Opatov, podklad pro úpravu ÚP SÚ HMP“, výkres č. 1 „Výkres stabilizačních prvků“ zpracované společností United Architect Studio, s.r.o. v květnu 2013. podepsán Mgr. Dalibor Mlejnský, starosta (t. č. zastupitel) a Jan Meixner, zástupce starosty (t. č. mimo zastupitelstvo). Ze správního spisu soud ověřil, že je zde založeno vyjádření Ing. Ladislava Kose, zastupitele Městské části Praha 11 (t. č. místostarosta), ze dne 8. 7. 2013, v němž vyjadřuje kategorický nesouhlas se změnou ÚP č. U0968, týkající se navýšení koeficientů pro developerský záměr „Nový Opatov“ s tím, že v daném místě jsou již dnes výrazně překročeny limity mnoha atributů životního prostředí, o čemž se lze dočíst v závěru „Zjišťovacího řízení“ vydaného OŽP MHMP dne 15. 5. 2013 pod č. j. S-MHMP-1572233/2012/OZP/VI/EIA/845- 2/Pac. Ve správním spise je založeno vyjádření Odboru ochrany prostředí MHMP ze dne 4. 11. 2011, v němž je vyjádřen nesouhlas s navrhovanou úpravou Územnímu plánu sídelního útvaru hl. m. Prahy č. U 0968, neboť by došlo k masívnímu posunu v neprospěch zeleně zejména na rostlém terénu a mimořádnému vychýlení z rovnováhy v míře využití území ve vztahu k související nízkopodlažní obytné zástavbě. Zjednodušeně vyjádřeno – stávající míru využití území, regulovanou koeficientem KPP=1,1, nelze nahradit KPP=3,2 – jako je požadováno v návrhu. Navrhovaný stav by byl v hrubém nepoměru se stávající regulací, kterou považujeme za vyhovující. Ve spise je založeno předběžné vyjádření ze dne 29. 2. 2012 adresované společnosti Starochodovská a.s., v němž se mj. uvádí: „Opakovaně, jako jsme to již učinili na všech ústních jednáních, k dané věci sdělujeme: Před vydáním vyjádření OOP MHMP k úpravě ÚPn SÚ HMP č. 0968 je třeba provést posouzení vlivů na životní prostředí podle zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o posuzování vlivů na životní prostředí). Takové hodnocení musí obsahovat vyhodnocení předpokládaných vlivů provedení záměru podle projektu stavby, pro kterou je úprava ÚPn SÚ HMP pořizována. Bez zhodnocení očekávaných vlivů na jednotlivé složky životního prostředí a veřejné zdraví se zohledněním možných kumulativních a synergických vlivů s jinými záměry v území nelze zaujmout k předmětné úpravě odůvodněné vyjádření.“ Z evidenčního listu žádosti o provedení úpravy Územního plánu sídelního útvaru hl. m. Prahy č. U 0968, založeného ve správním spisu soud zjistil, že Odbor ochrany prostředí MHMP měl dne 21. 12. 2012 vyjádřit souhlas s navrhovanou změnou, nicméně text tohoto vyjádření není ve spise založen. Při posouzení návrhu Městský soud v Praze vyšel ze závěrů, k nimž dospěl rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 17. 9. 2013 čj. 1 Aos 2/2013 – 116, jakož i z další ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu. Podle § 101a odst. 1 soudního řádu správního návrh na zrušení opatření obecné povahy nebo jeho částí je oprávněn podat ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech opatřením obecné povahy, vydaným správním orgánem, zkrácen. Pokud je podle zákona současně oprávněn ve věci, ve které bylo opatřením obecné povahy užito, podat ve správním soudnictví žalobu nebo jiný návrh, může navrhnout zrušení opatření obecné povahy jen společně s takovým návrhem. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu, ze dne 27. září 2005, č. j. 1 Ao 1/2005- 98 opatření obecné povahy je správním aktem s konkrétně určeným předmětem (vztahuje se tedy k určité konkrétní situaci) a s obecně vymezeným okruhem adresátů. Je-li určitý akt pouze formálně označen jako opatření obecné povahy, avšak z materiálního hlediska nesplňuje jeho pojmové znaky (konkrétnost předmětu, obecnost adresátů). Podle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu v usnesení čj. 1 Aos 2/2013 – 116: I. Index podlažní plochy je obecným regulativem prostorového uspořádání území, tj. limitem jeho využití, jehož vymezení je závazné; na tom nic nemění ani to, že tento index byl nesprávně zařazen do směrné části územního plánu (§ 29 odst. 1 stavebního zákona z roku 1976). II. Má-li být v platném územním plánu nově zaveden limit využití území mj. indexem podlažní plochy či změněny hodnoty již existující regulace, je nutno postupovat dle § 188 odst. 3 věty prvé stavebního zákona z roku 2006, tedy přijmout takovou změnu formou opatření obecné povahy; věta druhá a třetí citovaného ustanovení se pro tyto případy neuplatní. III. Obsahuje-li územní plán obce či jeho změny nesprávně obecný regulativ prostorového uspořádání území stanovený indexem podlažní plochy ve své směrné části, lze je napadnout návrhem na zrušení opatření obecné povahy podle § 101a a násl. s. ř. s. IV. Osobou pasivně procesně legitimovanou v řízení o zrušení úpravy směrné části územního plánu podle § 101a a násl. s. ř. s. je orgán, který ji přijal, tedy obecní úřad, případně úřad územního plánování. Obsah závazné části územního plánu je velmi obecně vymezen v § 29 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „starý stavební zákon“): „Územně plánovací dokumentace obsahuje závazné a směrné části řešení. Závazné jsou základní zásady uspořádání území a limity jeho využití, vyjádřené v regulativech; ostatní části řešení jsou směrné.“ Z důvodové zprávy k tomuto ustanovení (dostupné na www.psp.cz, digitální repozitář, FS ČSSR 1971-1976, sněmovní tisk č. 112) vyplývá, že ve stavebním zákoně nelze vzhledem ke značným rozdílům v podmínkách různých území řešených v územně plánovací dokumentaci stanovit obligatorně části řešení, které je nutno považovat vždy za závazné. Příslušné rozhodnutí je proto ponecháno na schvalujícím orgánu s tím, že v prováděcím předpise bude vymezeno, které části mají nebo mohou být minimálně schváleny jako závazné nebo směrné u jednotlivých druhů územně plánovací dokumentace. Pokud je nutno vzhledem ke změnám v rozvoji území změnit nebo doplnit územně plánovací dokumentaci, je to možné u závazně schválených částí pouze po předchozím projednání podle zásad platných pro původní návrh a po schválení tím orgánem, který schválil původní dokumentaci. V souladu s ustanovením § 18 odst. 2 písm. b) vyhlášky č. 135/2001 Sb., o územně plánovacích podkladech a územně plánovací dokumentaci, musí závazná část územního plánu obce obsahovat zejména „urbanistickou koncepci, využití ploch a jejich uspořádání, vymezení zastavitelného území, omezení změn v užívání staveb, zásady uspořádání dopravního, technického a občanského vybavení, vymezení územního systému ekologické stability, limity využití území, plochy přípustné pro těžbu nerostů, vymezení ploch pro veřejně prospěšné stavby a pro provedení asanací nebo asanačních úprav“. Index podlažní plochy, (dále jen „IPP“), vyjadřuje intenzitu využití území (např. z hlediska utváření charakteru území, možného zatížení technické infrastruktury apod.), tj. počet m2 hrubé podlažní plochy na m2 základní plochy. Stanovuje se za účelem regulace zástavby, aby nedošlo k překročení únosné míry zatížení území a aby byly zajištěny urbanistické hodnoty. IPP ve svých důsledcích vyjadřuje maximálně přípustnou hustotu budoucí zástavby či maximálně přípustnou výšku plánovaných staveb na určité ploše. To, jaké hodnoty IPP jsou pro určité plochy vymezeny, nemá být důsledkem nahodilosti či individuálních zájmů jednotlivých vlastníků nemovitostí nacházejících se v regulovaném území. Hodnota IPP se má odvíjet od charakteru celkové zástavby, poměru nezastavěných ploch vůči zastavěným, dosavadní výšky staveb, jakož i jiných specifických faktorů. Míra využití území významně ovlivňuje, jak velká stavba a s jakou podlažní plochou může být v daném území umístěna. Zvýší-li se IPP pro určitou plochu, znamená to, že tato plocha může být zastavěna daleko hustěji, popřípadě stavbami podstatně vyššími, než bylo dosud předpokládáno. Index podlažní plochy, včetně jeho konkrétní hodnoty, není ničím jiným než obecným regulativem prostorového uspořádání konkrétního území odrážející jeho možnosti a potřeby, tedy limitem jeho využití, jehož vymezení je závazné. S ohledem na jeho podstatu i význam je podle okolností možné, že může zasáhnout do vlastnických práv k nemovitostem nacházejícím se na daném území. Jeho vymezení proto nelze vyhradit směrné části územního plánu a měnit jej pouze jednoduchým a v zásadě neveřejným procesem na základě individuálně podané žádosti. Ostatně to, že limity území musí být v územním plánu vymezeny závazně, stanoví jak § 29 starého stavebního zákona, tak § 18 jeho prováděcí vyhlášky. Na tomto závěru nic nemění ani to, že v projednávané věci byl tento index nesprávně zařazen do směrné části územního plánu. Podle § 188 odst. 3 stavebního zákona z roku 2006 mohou být závazné části územního plánu měněny pouze způsobem, popsaným v novém stavebním zákoně, tj. formou opatření obecné povahy: „Při projednání a vydání návrhu změny územního plánu obce, regulačního plánu nebo územně plánovací dokumentace sídelního útvaru nebo zóny schválené do 31. prosince 2006 se postupuje podle tohoto zákona. O úpravě směrné části této dokumentace rozhoduje pro své území obecní úřad, v ostatních případech úřad územního plánování. Při úpravě se postupuje podle dosavadních právních předpisů.“ Mohou-li tedy být závazné části územního plánu po 1. 1. 2007 měněny pouze formou opatření obecné povahy podle příslušných ustanovení stavebního zákona z roku 2006, nepřísluší stanovení IPP či jeho změna orgánu, který je stavebním zákonem z roku 2006oprávněn pouze k úpravě směrné části územního plánu. Nesprávné směrné vymezení IPP nemůže mít za následek to, že se na takovou část územního plánu bude nadále po právu hledět jako na jeho směrnou část se všemi z toho vyplývajícími zákonnými důsledky. Nové vymezení limitu využití území mj. indexem podlažní plochy či změna hodnot již existující regulace je proto možná pouze postupem dle § 188 odst. 3 věta prvá stavebního zákona z roku 2006, tedy formou opatření obecné povahy; věta druhá a třetí citovaného ustanovení se pro tyto případy neuplatní. Skutečnost, že hodnoty IPP nejsou v územním plánu stanoveny závazně, sama o sobě neznamená, že by se proti jejich úpravě nemohl oprávněný bránit návrhem na zrušení opatření obecné povahy. K posouzení toho, zda je určitý akt opatřením obecné povahy, je nutno přistupovat materiálně. Způsob vymezení IPP či způsob jakým byla provedena jeho změna, ničeho nemění na materiální podstatě tohoto regulativu a není proto způsobilý vyloučit možné dotčení na subjektivních právech. Obsahuje-li územní plán obce či jeho změny nesprávně obecný regulativ prostorového uspořádání území stanovený indexem podlažní plochy ve své směrné části, lze je napadnout návrhem na zrušení opatření obecné povahy podle § 101a a násl. soudního řádu správního. Závěry, které učinil rozšířený senát Nejvyššího správního soudu ve shora citovaném usnesení pro pojem „index podlažní plochy“ užitý v územním plánu Statutárního města Brna, lze beze zbytku vztáhnout i na termín „míra využití území“, užívaný Územním plánem sídelního útvaru hl. m. Prahy, jakož i v Průvodní zprávě k tomuto Územnímu plánu, ve znění pozdějších změn, jakož i v obecně závazné vyhlášce hl. m. Prahy č. 32/1999 Sb. HMP, o závazné části územního plánu sídelního útvaru hlavního města Prahy, ve znění pozdějších předpisů. Pokud jde o ve vyjádření odpůrce zmiňovanou Změnu Z1000/00 Územního plánu sídelního útvaru hl. m. Prahy Opatření obecné povahy č. 6/2009, podepsaná MUDr. Pavlem Bémem, primátorem hl. m. Prahy, a JUDr. Rudolfem Blažkem, náměstkem primátora hl. m. Prahy, účinné ode dne 12. 11. 2009, závazná část Územního plánu je transponována v přílohách č. 1 a 2 obecně závazné vyhlášky hl. m. Prahy č. 32/1999 Sb. HMP. Jak vyplývá ze shora citovaného dokumentu, resp. i obecně závazné vyhlášky hl. m. Prahy č. 32/1999 Sb. HMP, regulativy funkčního a prostorového uspořádání území hl. m. Prahy jsou „míra využití území“ a „minimální podíl bydlení“. Závěry, které učinil rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení čj. 1 Aos 2/2013 – 116 pro pojem „index podlažní plochy“ užitý v územním plánu Statutárního města Brna, jer nutno beze zbytku vztaženy i na termín „míra využití území“ užívaný Územním plánem sídelního útvaru hl. m. Prahy, neboť se jedná o stejně významný regulativ, jak vyplývá z citovaných dokumentů. Územní plán sídelního útvaru hl. m. Prahy obsahuje regulativy stanovující maximální míru využití území (kód A-K) a minimální podíl bydlení (kód 0-9). V případě napadeného opatření obecné povahy - úpravy Územního plánu sídelního útvaru hl. m. Prahy ze dne 19. 12. 2013, č. U 0968/2013, nelze přehlédnout, že odpůrce v něm expresis verbis uvedl, že míra využití území a změna hranic uvnitř smíšených území v lokalitě k. ú. Chodov – území smíšená městského jádra (SMJ – E) a území smíšené městského jádra (SMJ – F) s plochami bez specifikace rozlohy a přesného umístění plochy a zařízení hromadné dopravy osob (DH) a parky (ZP), území všeobecně smíšené (SV – E), vymezené ulicemi Türkova, Litochlebské náměstí a Chilská, se mění a) z kódu E na kód G pro část plochy SMJ 1 vymezenou výkresovou přílohou, v ostatní ploše zůstává kód E, b) z kódu F na kód I ve stávající ploše SMJ, c) z kódu E na kód H ve stávající ploše SMJ 2, d) území všeobecně smíšené (SV – E) se mění na území smíšené městského jádra (SMJ – H). V případě IPP rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení čj. 1 Aos 2/2013 – 116 dospěl k závěru, že IPP vyjadřuje intenzitu využití území a ve svých důsledcích vyjadřuje maximálně přípustnou výšku plánovaných staveb na určité ploše. S ohledem na význam tohoto koeficientu dovodil, že „není ničím jiným než obecným regulativem prostorového uspořádání konkrétního území odrážející jeho možnosti a potřeby, tedy limitem jeho využití, jehož vymezení je závazné. S ohledem na význam tohoto koeficientu dovodil, že „není ničím jiným než obecným regulativem prostorového uspořádání konkrétního území odrážející jeho možnosti a potřeby, tedy limitem jeho využití, jehož vymezení je závazné. S ohledem na jeho podstatu i význam je podle okolností možné, že může zasáhnout do vlastnických práv k nemovitostem nacházejícím se na daném území. Jeho vymezení proto nelze vyhradit směrné části územního plánu a měnit jej pouze jednoduchým a v zásadě neveřejným procesem na základě individuálně podané žádosti.“ S ohledem na výše uvedené premisy vyslovil rozšířený senát Nejvyššího správního soudu ve výroku citovaného usnesení tyto závěry: - Index podlažní plochy je obecným regulativem prostorového uspořádání území, tj. limitem jeho využití, jehož vymezení je závazné; na tom nic nemění ani to, že tento index byl nesprávně zařazen do směrné části územního plánu (§ 29 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb.). - Má-li být v platném územním plánu nově zaveden limit využití území mj. indexem podlažní plochy či změněny hodnoty již existující regulace, je nutno postupovat dle § 188 odst. 3, věta prvá zákona č. 183/2006 Sb., tedy přijmout takovou změnu formou opatření obecné povahy; věta druhá a třetí citovaného ustanovení se pro tyto případy neuplatní. - Obsahuje-li územní plán obce či jeho změny nesprávně obecný regulativ prostorového uspořádání území stanovený indexem podlažní plochy ve své směrné části, lze je napadnout návrhem na zrušení opatření obecné povahy podle § 101a a násl. s. ř. s. Z citovaného usnesení tak vyplývá, že má-li být v územním plánu změněna stávající regulace prostorového uspořádání, resp. míra využití území, např. změnou indexu podlažní plochy, je nutno takovou změnu přijmout formou opatření obecné povahy, nikoliv neveřejným procesem na základě individuálně podané žádosti. Pokud taková změna nebyla přijata formou opatření povahy, lze ji i přesto napadnout návrhem na zrušení opatření obecné povahy, neboť materiálně se jednalo i podle původní právní úpravy o záležitost závazné části územního plánu, která se vyhlašovala formou obecně závazné vyhlášky obce. V návaznosti na citované usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu posléze Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 13. března 2014, č. j. 6 Aos 1/2013 – 53, expressis verbis judikoval, že kód míry využití území v územním plánu hlavního města Prahy je regulativem prostorového uspořádání konkrétního území (limitem jeho využití), jehož vymezení je závazné. Změnu stávajícího kódu lze provést pouze v souladu s § 188 odst. 3 větou první stavebního zákona z roku 2006. Tento rozsudek Nejvyššího správního soudu má přímý vztah k inkriminované věci, neboť byla posuzována úprava směrné části Územního plánu hl. m. Prahy, kterou byla navýšena míra využití území z kódu E na kód K pro území smíšeného městského jádra vymezeného ulicemi Türkova, Ke Stáčírně, Valentova a Litochlebské náměstí. V bezprostřední blízkosti tohoto území navrhovatel bydlí a je vlastníkem bytové jednotky v bytovém domě. Nejvyšší správní soudu v této věci konstatoval, že z judikatury navazující na citované usnesení rozšířeného senátu (srv. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 12. 2013, č. j. 7 Aos 1/2012 – 64, nebo ze dne 14. 11. 2013, č. j. 1 Aos 2/2013 – 135), pak vyplývá, že nedostatek aktivní věcné legitimace navrhovatele brojícího proti úpravě směrné části územního plánu nelze odůvodnit tím, že má možnost bránit svá veřejná subjektivní práva v územním řízení. Index podlažní plochy vyjadřuje intenzitu využití území a stanovuje se za účelem regulace zástavby, aby nedošlo k překročení únosné míry zatížení území a aby byly zajištěny urbanistické hodnoty. Ve svých důsledcích tak vyjadřuje maximálně přípustnou hustotu budoucí zástavby či maximálně přípustnou výšku plánovaných staveb na určité ploše. Zvýší-li se index podlažní plochy pro určitou plochu, znamená to, že může být zastavěna daleko hustěji, popř. stavbami podstatně vyššími, než bylo dosud v územním plánu stanoveno. I samotný index podlažní plochy, a stejně tak jeho změna, může proto zasáhnout do vlastnických práv subjektů, které vlastní nemovitosti na daném území. Změna kódu míry využití území, která byla v dané věci provedena ve směrné části územního plánu hl. m. Prahy, má přitom podle Nejvyššího správního soudu stejné důsledky jako změna indexu podlažní plochy. V případě územního plánu hl. m. Prahy totiž maximální míru využití území stanoví mimo jiné regulativy označené jako kódy míry využití území, které jsou definovány koeficientem podlažních ploch a koeficientem zeleně a jsou rozděleny do skupin A až K. Čím je kód využití území vyšší, tím vyšší stavby lze v území stavět. Např. v území označeném kódem A je možno stavět rodinné domy, v území označeném kódem E je možno stavět činžovní domy a v území označeném kódem K je možno stavět i výškové domy. Uvedené kódy tedy vyjadřují maximálně přípustnou výšku staveb na určité ploše, resp. jejich druh. Zvýší-li se kód pro určitou plochu, znamená to, že tato plocha může být zastavěna (druhově a výškově) zcela jinými stavbami, než bylo původně stanoveno. Smyslem těchto kódů tedy není nic jiného než regulovat (limitovat) míru zatížení území. Bez jejich existence by bylo možno stavět jakékoliv stavby v jakékoliv ploše. Změnou těchto kódů tedy dochází ke změně regulace území a finální konsekvencí takové změny mohou být zásadní změny v dané lokalitě, které s sebou mohou přinášet i řadu negativních důsledků. Zvýšením kódu míry využití území může být v určitém území umožněna např. podstatně intenzivnější či rozsáhlejší výstavba. Taková výstavba pak může způsobovat např. nadlimitní imise hluku, prachu, vibrací atp. Po skončení výstavby pak může dojít např. ke zvýšení počtu obyvatel a dopravních prostředků, což může mít za následek např. nedostatek parkovacích míst, zhoršení životního prostředí atp. Tyto důsledky se mohou jednoznačně projevit v právní sféře vlastníků nemovitostí v dané lokalitě či v její blízkosti. Nejvyšší správní soud zdůraznil, že změna kódu míry využití území se již nebude přezkoumávat ani v územním, ani ve stavebním řízení. V těchto řízení již budou správní orgány vycházet z kódu míry využití území stanoveného v územním plánu. Ochranu práv dotčených osob proto nelze přesunovat až do fáze územního či stavebního řízení. Na základě výše uvedeného dospěl Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 6 Aos 1/2013 – 53, k závěru, že úprava kódu míry využití území nemůže být provedena neveřejnou úpravou územního plánu na základě individuálně podané žádosti, aniž by dotčené osoby měly možnost se k požadované změně jakkoliv vyjádřit. Taková úprava může být provedena pouze procesem ve smyslu ust. § 188 odst. 3 věta prvá stavebního zákona z roku 2006. Opačný přístup by byl v rozporu se zásadami, na kterých stojí územní plánování, resp. s citovaným usnesením rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu. V citovaném rozsudku dospěl Nejvyšší správní soud k jednoznačnému závěru, že předmětnou úpravou směrné části Územního plánu hl. m. Prahy může jednoznačně dojít k zásadním změnám v daném území. Tyto změny se pak nepochybně mohou projevit v právní sféře navrhovatele jako vlastníka bytové jednotky umístěné v blízkosti dotčeného území. Po dobu stavební činnosti může být dotčen např. hlukem, vibracemi atp., po skončení stavební činnosti pak zvýšením počtu obyvatel, zvýšením počtu dopravních prostředků, nedostatkem parkovacích míst atp., tedy celkovým snížením pohody bydlení. V inkriminované věci projednávané Městským soudem v Praze lze tedy shrnout, že kódy míry využití území ve směrné části Územního plánu hl. m. Prahy nejsou ničím jiným než obecným regulativem prostorového uspořádání konkrétního území odrážející jeho možnosti a potřeby, tj. limitem jeho využití, a že závěry k nimž uvedeného dospěl Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 6 Aos 1/2013 – 53, nelze opomenout ani v této věci. Napadená Úprava je tedy bezesporu opatřením obecné povahy a byla pořízena k tomu nepříslušným orgánem (Magistrátem hl. m. Prahy), navíc v rozporu s § 18 odst. 2 písm. b) vyhlášky č. 135/2001 Sb. Změna Územního plánu sídelního útvaru hl. m. Prahy tedy neměla proběhnout v režimu úpravy územního plánu, jak se stalo, ale mělo se tak stát procesem stanoveným pro vydání opatření obecné povahy, mj. se zachováním procesních práv vlastníků okolních pozemků a staveb na nich tak, jak to namítali navrhovatelé ve svém podání ze dne 19. 5. 2015. Napadené opatření obecné povahy je z materiálního hlediska změnou Územního plánu sídelního útvaru hl. m. Prahy plánu a mělo tedy projít plnohodnotným procesem přijímání změny územního plánu. Mělo být schváleno zastupitelstvem hl. města Prahy. Namísto toho ovšem odpůrce Územní plán sídelního útvaru hl. m. Prahy změnil kabinetním administrativním způsobem ve formě úpravy jeho směrné části, a to bez rozhodovací účasti zastupitelstva hl. m. Prahy. Tím, že změna Územního plánu sídelního útvaru hl. m. Prahy neprošla řádným procesem, byly porušeny kogentní normy stavebního zákona a zejména byla z procesu změny vyloučena veřejnost. Podle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Aos 2/2013- 116 je v řízení o zrušení úpravy směrné části územního plánu osobou pasivně procesně legitimovanou orgán, který ji přijal, tedy v inkriminované věci Magistrát hl. m. Prahy. Aktivní procesní legitimace je v řízení podle § 101a soudního řádu správního a násl. spojena s tvrzením, že navrhovatel je opatřením obecné povahy dotčen na svých subjektivních právech. Splnění podmínek aktivní procesní legitimace bude tedy dáno, bude-li stěžovatel logicky a konsekventně tvrdit možnost dotčení jeho subjektivních práv. Aktivní procesní legitimace je proto dána hrozbou (pravděpodobností, možností) realizace plánem vytčeného cíle, jehož důsledky dopadají do práv navrhovatele. Z pohledu zkoumaného potenciálního zásahu do práv dotčených subjektů není rozhodné, zda k takovému cíli (v projednávané věci k zamýšlené stavbě) v budoucnu skutečně dojde, či nikoliv. Otázku aktivní procesní legitimace navrhovatele jako podmínku řízení o návrhu nelze směšovat s otázkou aktivní věcné legitimace návrhu, tedy s otázkou jeho důvodnosti. Ta se již zkoumá v řízení ve věci samé, nikoli při posuzování podmínek řízení. Ke shora uvedeným argumentům v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Aos 2/2013-116 již není v inkriminované věci mnoho co dodat. Je zřejmé, že argumentace odpůrce uplatněná v této věci vychází z judikatury shora citovaným usnesením Nejvyššího správního soudu čj. 1 Aos 2/2013 – 116 překonané. Na všechny argumenty uplatněné odpůrcem v nyní projednávané věci v něm lze v zásadě nalézt odpověď. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 59/14, judikoval: „Nejvyšší správní soud v usnesení rozšířeného senátu ze dne 21. 7. 2009 sp. zn. 1 Ao 1/2009 dovodil, že z hlediska posouzení aktivní legitimace k podání návrhu na zrušení opatření obecné povahy je přípustný návrh, který tvrdí zkrácení navrhovatele na jeho právech příslušným opatřením obecné povahy. Navrhovatel tedy musí tvrdit, že existují určitá jemu náležející subjektivní práva, která jsou opatřením obecné povahy dotčena. Tyto závěry jsou alfou a omegou posouzení aktivní věcné legitimace navrhovatele v řízení o návrhu na zrušení opatření obecné povahy. Skutečnost, že občan dá přednost prosazování svého zájmu formou sdružení se s jinými občany, nelze přičítat k jeho tíži. S ohledem na výše popsaný vývoj mezinárodních závazků České republiky, unijního práva i na zákonnou úpravu postavení spolků zaměřených na ochranu přírody a krajiny lze považovat za překonanou starší praxi Ústavního soudu ve vztahu k aktivní legitimaci spolků zastupovat zájmy svých členů na ochraně jejich práva na příznivé životní prostředí, vyjádřenou v usnesení ze dne 6. 1. 1998 sp. zn. I. ÚS 282/97 (U 2/10 SbNU 339). Fyzické osoby, pokud se sdruží do občanského sdružení (spolku), jehož účelem podle stanov je ochrana přírody a krajiny, mohou své právo na příznivé životní prostředí, zakotvené v čl. 35 Listiny, realizovat i prostřednictvím tohoto spolku.“ Při řešení otázky aktivní legitimace musel Městský soud v Praze konstatovat, že se jí rovněž zabýval rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení č. j. 1 Aos 2/2013- 116 a to pod body 38. až 42., kde uvedl, že „Skutečnost, že hodnoty IPP nejsou v územním plánu stanoveny závazně, sama o sobě neznamená, že by se proti jejich úpravě nemohl oprávněný bránit návrhem na zrušení opatření obecné povahy. K posouzení toho, zda je určitý akt opatřením obecné povahy, je nutno přistupovat materiálně. Způsob vymezení IPP či způsob jakým byla provedena jeho změna, ničeho nemění na materiální podstatě tohoto regulativu a není proto způsobilý vyloučit možné dotčení na subjektivních právech. Obsahuje-li územní plán obce či jeho změny nesprávně obecný regulativ prostorového uspořádání území stanovený indexem podlažní plochy ve své směrné části, lze je napadnout návrhem na zrušení opatření obecné povahy podle § 101a a násl. soudního řádu správního. Aktivní procesní legitimace je v řízení podle § 101a soudního řádu správního a násl. spojena s tvrzením, že navrhovatel je opatřením obecné povahy dotčen na svých subjektivních právech. Splnění podmínek aktivní procesní legitimace bude tedy dáno, bude-li stěžovatel logicky a konsekventně tvrdit možnost dotčení jeho subjektivních práv. Aktivní procesní legitimace je proto dána hrozbou (pravděpodobností, možností) realizace plánem vytčeného cíle, jehož důsledky dopadají do práv navrhovatele. Z pohledu zkoumaného potenciálního zásahu do práv dotčených subjektů není rozhodné, zda k takovému cíli (v projednávané věci k zamýšlené stavbě) v budoucnu skutečně dojde, či nikoliv. Otázku aktivní procesní legitimace navrhovatele jako podmínku řízení o návrhu nelze směšovat s otázkou aktivní věcné legitimace návrhu, tedy s otázkou jeho důvodnosti. Ta se již zkoumá v řízení ve věci samé, nikoli při posuzování podmínek řízení.“ Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu aktivní procesní legitimace k podání návrhu na zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části je (vedle splnění dalších podmínek, zejména toho, aby návrh měl obecné náležitosti předepsané zákonem) závislá na splnění zvláštních procesních podmínek tohoto návrhu definovaných zejména v § 101a odst. 1 věta první soudního řádu správního tedy, že návrh na zrušení opatření obecné povahy nebo jeho částí je oprávněn podat ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech opatřením obecné povahy, vydaným správním orgánem, zkrácen. Přípustný je tedy návrh, který tvrdí zkrácení navrhovatele na jeho právech příslušným opatřením obecné povahy. Navrhovatel musí v první řadě tvrdit, že existují určitá jemu náležející subjektivní práva, která jsou opatřením obecné povahy dotčena. Nestačí proto, tvrdí-li navrhovatel, že opatření obecné povahy či procedura vedoucí k jeho vydání jsou nezákonné, aniž by současně tvrdil, že se tato nezákonnost dotýká jeho právní sféry. V rozsudku ze dne 21. dubna 2010 č. j. 8 Ao 1/2010-89 dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že k podání návrhu na zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části podle § 101a a násl. s. ř. s. mohou být aktivně legitimováni také vlastníci pozemků (nemovitostí) či jiné osoby oprávněné z věcných práv k nemovitostem, jež sousedí s územím regulovaným napadeným opatřením obecné povahy (územním plánem), pokud tvrdí, že jejich vlastnické nebo jiné věcné právo by bylo přímo dotčeno určitou aktivitou, jejíž provozování na regulovaném území tento plán připouští. Otázku, „kam až“ možné dotčení sahá, přitom nelze zodpovědět paušálně, ale záleží na konkrétních okolnostech individuálního případu. Typicky je nutno uvážit velikost sídelní aglomerace, krajinný ráz, zalidněnost (zastavěnost), charakter území (zemědělské či průmyslové) atd. Podle Nejvyššího správního soudu splnění podmínek aktivní procesní legitimace bude dáno vždy s ohledem na okolnosti konkrétního případu, tj. v závislosti na povaze, předmětu, obsahu a způsobu regulace prováděné aktuálně posuzovaným opatřením obecné povahy. Územním plánem mohou být dotčeny tři kategorie osob: 1) především se jedná o osobu, která má přímý a nezprostředkovaný vztah k nějaké části území, které je územním plánem regulováno, tedy vlastník (spoluvlastník) pozemku nebo jiné nemovité věci (též bytů a nebytových prostor) a oprávněný z věcného práva k těmto věcem, nikoli však nájemce. 2) navrhovatel, který, ačkoliv sám není vlastníkem nemovitosti nebo oprávněným z věcného práva k nemovitosti na území regulovaném územním plánem, tvrdí, že jeho vlastnické nebo jiné věcné právo k nemovitosti nacházející se mimo regulované území by bylo přímo dotčeno určitou aktivitou, jejíž provozování na území regulovaném územním plánem tento plán připouští (typicky vlastník sousedního pozemku, u něhož se mohou významně projevit vlivy činnosti z regulovaného území - exhalace, hluk, zápach apod. - nebo které povedou k významnému snížení hodnoty jeho majetku). 3) kategorie vymezená čl. 9 odst. 2 a 3 Aarhuské úmluvy jako osoby z řad "dotčené veřejnosti". Obecně je pak přípustný i návrh, ve kterém je namítáno porušení procedurálních pravidel, jež mohlo vést k nezákonnosti opatření obecné povahy, a zároveň mohlo způsobit, že se tato nezákonnost dotkla právní sféry navrhovatele. Ústavní soud se tedy problematikou aktivní legitimace k podání návrhu na zrušení územního plánu zabýval ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 59/14 a dospěl k závěru, že aktivně legitimovaní nejsou pouze dotčení vlastníci nemovitostí v daném území, ale i subjekty hájící širší komunitní zájmy, např. občanská sdružení založená za účelem ochrany přírody a krajiny. Obecnější závěry Ústavního soudu jsou aplikovatelné i v inkriminované věci. Je tedy nesporné, že a) navrhovatel, tj. občanské sdružení Chodov o. s., IČ: 265 91 464, je aktivně legitimováno k podání návrhu na zrušení opatření obecné povahy ze dne 19. 12. 2013 č. U 0968/2013. Při řešení otázky aktivní procesní legitimace b) navrhovatelky Městský soud v Praze nejprve nahlédnutím do katastru nemovitostí ověřil, že b) navrhovatelka je spoluvlastnicí nemovitostí parc. č. 1145 (zastavěná plocha a nádvoří) v k. ú. Chodov, zapsané na listě vlastnictví 333, parc. č. 1146 (zahrada) v k. ú. Chodov, zapsané na listě vlastnictví 333, a nemovitosti parc. č. 1147 (zahrada) v k. ú. Chodov, zapsané na listě vlastnictví 333, která je v bezprostředním sousedství pozemku parc. č. 2031/6, ve vlastnictví společnosti Starochodovská a.s. Možné dotčení práv b) navrhovatelky takovou změnou je tedy zcela zřejmé a soud o něm neměl nejmenší pochybnosti. Tato navrhovatelka je tedy osobou, která má přímý a nezprostředkovaný vztah k části území, které je územním plánem, resp. jeho změnou v podobě napadeného opatření obecné povahy, regulováno. Je spoluvlastníkem nemovitostí a je oprávněná z věcného práva k těmto nemovitostem. Splňuje tedy podle Nejvyššího správního soudu základní podmínku aktivní procesní legitimace, neboť podle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Ao 1/2009 – 120 podstatným kritériem zde musí nepochybně být místní vztah navrhovatele k lokalitě regulované územním plánem. Ve svém podání ze dne 19. 5. 2015 b) navrhovatelka tvrdila zásah do svého vlastnického práva opatřením obecné povahy. Namítala zkrácení na svých veřejných subjektivních právech napadenou úpravou v podobě navýšení kódů míry využití území, provedené opatřením obecné povahy ze dne 19. 12. 2013, č. U 0968/2013. Namítala, že v uvedené lokalitě trvale žije a byla by nucena snášet následky v podobě zvýšené koncentrace škodlivých emisí, nárůstu hlukové zátěže a vibrací, zastavěním dosud volného území (zastínění, odslunění, odraz hluku z komunikací o plochu fasády záměru Nový Opatov), nárůstem dopravy na komunikacích přilehlých k její nemovitosti a v nejbližším okolí její nemovitosti. Namítala, že realizací záměru výstavy Nový Opatov umožněnou uvedeným navýšením využití území dojde k uzavření lokality nacházející se mezi frekventovanými komunikacemi Brněnská (D1), Chilská a Türkova, tj. oblasti, kde se výlučně nachází zástavba trvale obývanými rodinnými domy. Tato oblast je již nyní nadlimitně zatížena hlukem a emisemi z dopravy z blízkých hlavních silničních tahů. Plocha, která bude tvořena fasádou objektu Nový Opatov západním směrem, tj. přímo vůči nemovitosti b) navrhovatelky, bude sloužit jako odrazová plocha pro hluk z dálnice D1, kdy se hlukový odraz bude valit přímo vůči její nemovitosti a trvale obývaným nemovitostem jiných vlastníků v této lokalitě. Dále b) navrhovatelka namítala, že úpravou umožněná zástavba neodpovídá poměrům daného místa, tj. rodinných domů. Úpravou umožněná zástavba typu administrativního centra by vedla k narušení pohody bydlení v jejím domě. Zvýšení zastavěnosti pozemků by vedlo ke zhoršení světelných podmínek a oslunění její nemovitosti a vedlo by také ke zhoršení životního prostředí v dané lokalitě. Navýšení dopravní zátěže, které je spojeno s navýšením kapacity zástavby, bude mít za následek navýšení nejen hlukové zátěže, ale i navýšení dalších negativních vlivů dopravy, zejména znečišťujících látek ovzduší a prašnosti. Došlo by i ke změně charakteru nejbližšího okolí její nemovitosti, doposud nezastavěného, a to způsobem narušujícím hodnoty daného místa a charakter stávající zástavby. Ve všech těchto skutečnostech b) navrhovatelka spatřuje přímé dotčení svého vlastnického práva ke svým nemovitostem. Tvrdila, že nová zástavba povede k omezení uživatelnosti a k poklesu tržní ceny majetku sousedů, čímž měla prima facie na mysli pokles tržní ceny svého majetku. Namítala dotčení svých vlastnických práv po dobu výstavby i provozu uvedeného záměru. V rozsudku ze dne 8. ledna 2010, č. j. 2 Ao 1/2009 – 74, Nejvyšší správní soud judikoval: „Toto tvrzené dotčení není vyloučeno. Není přitom nezbytné, aby tvrzené dotčení bylo vyjádřeno v penězích, ostatně by to bylo velmi obtížné; dokonce si lze představit, že změnou územního plánu pozemek nabude na hodnotě a přesto se jedná o zásah vůči jeho vlastníku, jehož oprávněným zájmem je využití ke stávajícímu účelu. Pro závěr o dotčení práv postačí zjištění, že změnou je zasaženo do vlastnického práva navrhovatelky. V daném případě je navrhovatelka nejen omezena ve způsobu využití svého pozemku jeho určením k jinému využití, než bylo stávající určení, ale dokonce do něho má přímo zasahovat stavba školního sportoviště. To má nepochybně vliv nejen na vlastní využití pozemku, ale snižuje to i možnost dispozice s ním. Navrhovatelka měla nepochybně v procesu přijímání územního plánu postavení osoby nadané právem podávat proti zamýšlené změně námitky a právo na jejich posouzení a vypořádání. Této možnosti ovšem navrhovatelka nevyužila; uvádí, že tak nemohla učinit proto, že pro ni změna účelu užívání jejího pozemku nebyla seznatelná, neboť v textové části vymezena na její parcele není. V tom je třeba jí přisvědčit. Zákon nestanoví jako podmínku podání návrhu, aby navrhovatelka využila všech možností chránit svá práva v procesu přijímání změny územního plánu; je však pravdou, že aktivita či pasivita v procesu přijímání územního plánu může mít vliv na úspěšnost návrhu (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 11. 2009, č. j. 9 Ao 2/2009 - 54, dostupný na www.nssoud.cz). Navrhovatelka však je aktivně legitimována k podání návrhu.“ Městský soud v Praze nemohl ignorovat závěry, k nimž dospěl Nejvyšší správní soud v citovaných rozsudcích č. j. 2 Ao 1/2009 – 74 a č. j. 9 Ao 2/2009 - 54, a musel tak dospět k závěru, že v inkriminované věci je b) navrhovatelka opatřením obecné povahy dotčena na svých subjektivních právech, a je proto aktivně legitimována k podání návrhu. Podle § 101a odst. 1 soudního řádu správního je aktivní procesní legitimace přiznána tomu, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen vydáním opatření obecné povahy. Městský soud v Praze poukazuje na závěry usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Ao 1/2009 – 120 a nálezu Ústavního soudu ze dne 10. června 2014, sp. zn. I. ÚS 59/14, v němž Ústavní soud judikoval, že z hlediska posouzení aktivní legitimace k podání návrhu na zrušení opatření obecné povahy je přípustný návrh, který tvrdí zkrácení navrhovatele na jeho právech příslušným opatřením obecné povahy. Navrhovatel tedy musí tvrdit, že existují určitá jemu náležející subjektivní práva, která jsou opatřením obecné povahy dotčena. Tyto závěry jsou alfou a omegou posouzení aktivní věcné legitimace navrhovatele v řízení o návrhu na zrušení opatření obecné povahy. Obecnější závěry Ústavního soudu jsou aplikovatelné i v inkriminované věci, neboť je dostačující tvrzení navrhovatelky o dotčení na subjektivních právech. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v citovaném usnesení č. j. 1 Ao 1/2009 – 120 dovodil, že z hlediska posouzení aktivní legitimace k podání návrhu na zrušení opatření obecné povahy je přípustný návrh, který tvrdí zkrácení navrhovatele na jeho právech příslušným opatřením obecné povahy. Navrhovatelka v inkriminované věci tvrdila, že existují určitá jí náležející subjektivní práva, která jsou opatřením obecné povahy dotčena. Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 59/14 mj. judikoval, že věcná legitimace navrhovatele ke zrušení opatření obecné povahy se zakládá na podmínce oprávněnosti tvrzení, že byl na svých právech tímto opatřením, vydaným správním orgánem, zkrácen. Zkrácení na právech nelze v podstatě civilisticky redukovat jen na případný zásah do práv vlastníků nemovitostí či jinak řečeno na imise zasahující nebo ohrožující vlastníky nemovitostí (nositele práv k nim) ležících v dosahu regulace opatřením obecné povahy (územním plánem). Práva komunity mohou být dotčena šířeji: vady územního plánu jsou v negativním smyslu způsobilé dotknout se oprávněných zájmů občanů žijících na příslušném území, mohou významně ztížit naplnění koncepce územním plánem zamýšlené a ohrozit tak jeho společenskou funkci. Pro tento případ je žádoucí, aby prostor k soudní ochraně dostali nejen jednotlivci samotní, ale též právní subjekty, do nichž se sdružují. V tomto nálezu Ústavní soud dále konstatoval, že závisí na rozumně uvažujícím soudci, aby v rámci komplexní úvahy a s vědomím společenského významu územního rozvoje dokázal posoudit, zda je určitý subjekt práva oprávněn k účasti v řízení o zrušení opatření obecné povahy. Podstatou nálezu je závěr, že dotčeným osobám nelze upírat aktivní legitimaci pouze proto, že se za účelem hájení svých práv, popř. rozvoje svých aktivit, sdružily do spolku. I ve spolku tak musí být sdruženy osoby tvrdící zkrácení na svých právech, tedy např. vlastníci nemovitostí dotčených územním plánem. Nález je nutno vykládat spíše restriktivně. Nelze jej vztahovat na jakýkoli subjekt, byť potenciálně hájící zájmy širšího okruhu osob. Jak vyplývá z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu návrh na zrušení opatření obecné povahy je koncipován jako nástroj k ochraně subjektivního práva. Procesní legitimace je tedy podmíněna tvrzením o zkrácení na právech, avšak předpokladem úspěchu v řízení samotném, tj. věcnou legitimací, je požadavek, aby bylo v řízení prokázáno, že k takovému zkrácení na právech skutečně došlo. Městský soud v Praze proto z uvedených důvodů zamítnul žalobu a) navrhovatele, neboť jeho věcnou legitimaci nebylo lze shledat, když totiž ani sám a) navrhovatel v návrhu netvrdil zkrácení na svých veřejných subjektivních právech. Zkrácení těchto práv je v návrhu uváděno pouze v případě b) navrhovatelky. V souladu s výše uvedeným Městský soud v Praze uvádí, že aktivní legitimaci b) navrhovatelky nemůže bránit skutečnost, že dosud není projednávána žádná konkrétní stavba, resp. její umístění či přímo realizace konkrétní stavby, nýbrž že předmětem posouzení a rozhodnutí je toliko míra maximálně přípustného využití pozemku, jak namítá odpůrce. Je zřejmé, že judikatura Nejvyššího správního soudu, na niž poukazuje odpůrce (rozsudek ze dne 11. 6. 2009, č. j. 3 Ao 2/2009-23 a rozsudek ze dne 24. 2. 2010, č. j. 4 Ao 1/2010-43), byla již překonána právě citovaným usnesením rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Aos 2/2013-116. V této souvislosti Městský soud v Praze doplňuje, že judikatura správních soudů se vyvíjí, změna právního názoru na určitou věc tedy nemůže být vyloučena. Ačkoli u nejvyšší soudní instance se jedná o nežádoucí jev, není obecně v rozporu s ústavními principy, pokud je nově přijatý právní názor dostatečně přesvědčivě odůvodněn (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2170/08). Změnu judikatury, spočívající ve vydání usnesení rozšířeného senátu č. j. 1 Aos 2/2013 – 116, nelze totiž považovat za svévolnou či nahodilou. O tom svědčí také skutečnost, že Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podanou ve věci 1 Aos 2/2013 usnesením ze dne 14. 10. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 56/13. Rozšířený senát totiž závěry uvedené v dřívějších rozsudcích (č. j. 4 Ao 1/2010 – 43 a č. j. 3 Ao 2/2009 – 93) a tím i dosavadní praxi, překonal a své závěry řádně a racionálně vysvětlil a odůvodnil. Jím přijatý výklad zcela naplňuje smysl soudního přezkumu územních plánů a jejich změn. V důsledku toho tedy nelze považovat postup odpůrce při vydání úpravy směrné části územního plánu za souladný s tehdy platnou právní úpravou. Usnesení rozšířeného senátu splňuje rovněž požadavky vytyčené výše uvedenou judikaturou Ústavního soudu. Městský soud v Praze tedy s ohledem na výše uvedené dospěl k dílčímu závěru, že b) navrhovatelce svědčí aktivní legitimace, když současně vzal na zřetel, že b) navrhovatelka tvrdí zásah do svých práv, neboť na základě přijaté změny kódu „míry využití území“ pro využití dotčeného území je povinna, stejně jako ostatní vlastníci sousedních pozemků, strpět realizaci žadatelova záměru představující razantní změnu území. Při hodnocení charakteru napadeného správního aktu a posouzení otázky, zda je b) navrhovatelka k podání návrhu aktivně legitimována i věcně a následně, v jakém rozsahu napadené opatření obecné povahy přezkoumat, vycházel Městský soud v Praze z právního názoru vysloveného usnesením rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Aos 2/2013 – 116, jímž byla překonána dosavadní judikatura Nejvyššího správního soudu, a jímž je Městský soud v Praze vázán. Na základě těchto úvah měl najisto postaveno, že k zásahu do hmotných práv b) navrhovatelky došlo, neboť změnou kódu „míry využití území“ došlo zcela ke zcela zásadní změně charakteru územním plánem i obecně na daném místě dovolené zástavby, a to z kódu E na kód G, tj. navýšení koeficientu podlažních ploch ze 1,1 na 1,8, z kódu F na I, tj. navýšení koeficientu podlažních ploch ze 1,4 na 2,6 a z kódu E na H, tj. navýšení koeficientu podlažních ploch ze 1,1, na 2,2, a tomu odpovídající snížení koeficientu zeleně. Je tedy zřejmé, že b) navrhovatelka spadá do onoho obecně vymezeného okruhu osob, jež jsou vydaným opatřením obecné povahy dotčeny. Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 14/07 mj. judikoval, že materiálnímu chápání opatření obecné povahy ve prospěch stěžovatelů je třeba dát přednost také s ohledem na konstantní judikaturu Ústavního soudu, dle níž nabízí- li se dvojí možný výklad veřejnoprávní normy, je třeba v intencích zásad spravedlivého procesu volit ten, který vůbec, resp. co nejméně, zasahuje do toho kterého základního práva či svobody. Jde o strukturální princip liberálně demokratického státu in dubio pro libertate plynoucí přímo z ústavního pořádku (čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 4 Ústavy nebo čl. 2 odst. 3 a čl. 4 Listiny), vyjadřující prioritu jednotlivce a jeho svobody před státem (viz nález sp. zn. I. ÚS 643/06 a obdobně nález sp. zn.

III. ÚS 741/06,

[1]www.usoud.cz). Tímto přístupem Ústavní soud mimo jiné respektuje i doktrínu materiálního právního státu, na kterou se ve své judikatuře opakovaně odvolává. Ústavní soud tak ve vztahu k posuzované věci podtrhuje možnost efektivní soudní ochrany práv stěžovatelů již v etapě schvalování územně plánovací dokumentace, kterou nelze plně kompenzovat dostatečně reálnou ochranou jejich práv v následných fázích stavebního řízení. Dle názoru Ústavního soudu odpovídá tento jeho právní názor i imperativu souladného výkladu vnitrostátního práva s mezinárodně právními závazky České republiky (čl. 10 a čl. 1 odst. 2 Ústavy). To se týká zejména závazků vyplývajících z Aarhuské úmluvy, k níž přistoupila také Evropská společenství rozhodnutím Rady č. 2005/370/ES ze dne 17. 2. 2005. Úmluva se tak stala i součástí komunitárního práva, a to v režimu tzv. smíšených smluv. Čl. 4 této úmluvy stanoví, že každá strana zajistí, aby orgány veřejné správy na žádost o informace o životním prostředí zpřístupnily tyto informace veřejnosti, v čl. 9 Úmluvy je pak upraven přístup k právní ochraně z řad dotčené veřejnosti. V intencích citovaných názorů Ústavního soudu proto Městský soud v Praze přistoupil k meritornímu projednání věci, tedy důvodnosti návrhu, když byla konstatována nejen aktivní procesní legitimace, nýbrž i věcná legitimace b) navrhovatelky. Městský soud v Praze postupoval v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu, přičemž respektoval tzv. „algoritmus“ přezkumu opatření obecné povahy, který v minulosti vymezil Nejvyšší správní soud v opakovaně citovaném rozsudku č. j. 1 Ao 1/2005–98. Jednotlivé na sebe navazující kroky tohoto algoritmu vyplývají zejména z ustanovení § 101d odst. 1 a odst. 2 s. ř. s. a první tři z nich mají povahu formálního přezkumu napadeného opatření obecné povahy, zatímco zbylé dva již mají povahu materiální (soud v případě těchto „závěrečných“ kroků zkoumá samotný obsah přezkoumávaného opatření obecné povahy): 1) Přezkum pravomoci správního orgánu vydat opatření obecné povahy. Správní orgán postupuje v mezích své pravomoci, pokud mu na základě zákonného zmocnění především náleží oprávnění vydávat opatření obecné povahy, jejichž prostřednictvím autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech subjektů, které nejsou v rovnoprávném postavení s tímto orgánem. 2) Přezkum otázky, zda správní orgán při vydávání opatření obecné povahy nepřekročil meze zákonem vymezené působnosti. Správní orgán postupuje v mezích své působnosti, jestliže prostřednictvím opatření obecné povahy upravuje okruh vztahů, ke kterým je zákonem zmocněn (v rámci nichž tedy realizuje svoji pravomoc vydávat opatření obecné povahy). 3) Přezkum otázky, zda opatření obecné povahy bylo vydáno zákonem stanoveným postupem (procesní postup správního orgánu při vydávání opatření obecné povahy). 4) Přezkum obsahu opatření obecné povahy z hlediska jeho rozporu (nebo rozporu jeho části) se zákonem – zde hmotným právem. 5) Za závěrečný krok algoritmu (testu) považuje soud přezkum obsahu napadeného opatření obecné povahy z hlediska jeho proporcionality (přiměřenosti právní regulace). V inkriminované věci lze konstatovat, že první dvě podmínky pro vydání opatření obecné povahy b) navrhovatelka označila za naplněné a ani Městský soud v Praze sám neshledal sebemenší důvod zpochybňovat pravomoc a působnost odpůrce při vydávání napadeného opatření obecné povahy. Není proto dán žádný rozumný důvod pro jejich zkoumání. Co se týká třetího „kroku algoritmu“, zde b) navrhovatelka konfrontovala postup odpůrce s citovaným usnesením Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Aos 2/2013 – 116, tedy s postupem zakotveným v ustanovení § 188 odst. 3 věta první stavebního zákona z roku 2006, resp. § 172 správního řádu, a tvrdila, že tento zákonný postup nebyl zachován. Této námitce lze vyhovět, neboť se jedná o otázku řešenou citovaným usnesením rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Aos 2/2013 – 116. Třetí namítaný krok shora nastíněného logaritmu přezkumu opatření obecné povahy proto byl shledán důvodným. V dalším se Městský soud v Praze zaměřil na otázku souladu napadeného opatření obecné povahy s hmotným právem a se zásadou proporcionality. Podle § 172 odst. 1, 2 správního řádu návrh opatření obecné povahy s odůvodněním správní orgán po projednání s dotčenými orgány uvedenými v § 136 doručí veřejnou vyhláškou podle § 25, kterou vyvěsí na své úřední desce a na úředních deskách obecních úřadů v obcích, jejichž správních obvodů se má opatření obecné povahy týkat, a vyzve dotčené osoby, aby k návrhu opatření podávaly připomínky nebo námitky. V případě potřeby se návrh zveřejní i jiným způsobem, v místě obvyklým. Návrh opatření obecné povahy musí být zveřejněn nejméně po dobu 15 dnů. Není-li vzhledem k rozsahu návrhu možno zveřejnit jej na úřední desce v úplném znění, musí být na úřední desce uvedeno, o jaké opatření obecné povahy jde, čích zájmů se přímo dotýká a kde a v jaké lhůtě se lze s návrhem seznámit. Úplné znění návrhu včetně odůvodnění však musí být i v takovém případě zveřejněno způsobem umožňujícím dálkový přístup. V inkriminované věci tedy Městský soud v Praze shledal pochybení ze strany Magistrátu hl. m. procesní povahy, a to v porušení ustanovení § 172 odst. 1 správního řádu, podle něhož návrh opatření obecné povahy s odůvodněním správní orgán po projednání s dotčenými orgány uvedenými v § 136 správního řádu doručí veřejnou vyhláškou podle § 25 správního řádu, kterou vyvěsí na své úřední desce a na úředních deskách obecních úřadů v obcích, jejichž správních obvodů se má opatření obecné povahy týkat, a vyzve dotčené osoby, aby k návrhu opatření podávaly připomínky nebo námitky. V inkriminované věci je nesporné, že návrhem opatření obecné povahy správní orgán sice oslovil některé dotčené orgány, nicméně k návrhu se vyjadřoval především Institut plánování a rozvoje hl. m. Prahy, jehož vyjádření jsou shrnuta v dopisu Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 19. 12. 2013, č. j. S-MHMP 47508/2011/OUP. Pokud jde o Odbor ochrany prostředí Magistrátu hl. m. Prahy, je zřejmé, že jeho původní stanoviska byla negativní. Poslední údajně kladné stanovisko, však není součástí správního spisu. Rada Městské části Praha 11 dne 26. 6. 2013 vyjádřila sice souhlas s úpravou Územního plánu hl. m. Prahy č. U 0968, nicméně z vyjádření zastupitele Městské části Praha 11 ze dne 8. 7. 2013, je zřejmé, že nebylo dosaženo širšího konsensu mezi zastupiteli s tím, že v daném místě jsou již dnes výrazně překročeny limity mnoha atributů životního prostředí, o čemž se lze dočíst v závěru „Zjišťovacího řízení“ vydaného OŽP MHMP dne 15. 5. 2013 pod č. j. S-MHMP-1572233/2012/OZP/VI/EIA/845-2/Pac. Odpůrce tento návrh nedoručil veřejnou vyhláškou podle § 25 správního řádu, kterou by vyvěsil na své úřední desce a na úředních deskách obecních úřadů v obcích, jejichž správních obvodů se má opatření obecné povahy týkat. Občané tak nebyli předem upozorněni na zamýšlenou - „Úpravu směrné části Územního plánu sídelního útvaru hl. m. Prahy, schváleného ZHMP dne 9. 9. 1999 usnesením č. 10/05“. Po neformálním projednání byla tedy úprava potvrzena odpůrcem na výkresech, které byly přílohou žádosti a tento doklad byl vydán toliko žadateli, příslušné městské části a příslušnému stavebnímu úřadu, čímž bylo projednání skončeno. Zcela absentovala zakotvená povinnost projednat návrh s veřejností a s dotčenými vlastníky nemovitostí. Odpůrce tak postupoval v rozporu se zákonem, neboť vyloučil z projednání účastníky řízení. V návrhu ze dne 19. 5. 2015 b) navrhovatelka v inkriminované věci namítala zásadní nezákonnost jednak v procesu projednávání a schvalování úpravy, a jednak ve formě, kterou byla „úprava“ vydána. Rovněž na řešení těchto námitek lze nalézt odpověď v již citovaném usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Aos 2/2013-116, konkrétně pod body 24. až 37. Podstatnou pro rozhodnutí o výše uvedených námitkách je otázka, zda změna územního plánu, jež byla provedena rozhodnutím ze dne 19. 12. 2013, č. U 0968/2013, je skutečně změnou směrné části územního plánu. Je nesporné, že v inkriminované věci došlo k razantní změně územního plánu, který byl schválen dne 9. 9. 1999, tj. přede dnem 1. 1. 2007, tedy za platnosti starého stavebního zákona. Změnou kódu „míry využití území“ došlo zcela ke zcela zásadní změně charakteru územním plánem i obecně na daném místě dovolené zástavby, a to z kódu E na kód G, tj. navýšení koeficientu podlažních ploch ze 1,1 na 1,8, z kódu F na I, tj. navýšení koeficientu podlažních ploch ze 1,4 na 2,6 a z kódu E na H, tj. navýšení koeficientu podlažních ploch ze 1,1, na 2,2, a tomu odpovídající snížení koeficientu zeleně. Ke změně přitom došlo za platnosti a účinnosti nového stavebního zákona. Podle ustanovení § 188 odst. 3 stavebního zákona z roku 2006 se při projednání a vydání návrhu změny územního plánu obce, schváleného do 31. 12. 2006, postupuje podle tohoto zákona. O úpravě směrné části této dokumentace rozhoduje pro své území obecní úřad, v ostatních případech úřad územního plánování. Při úpravě se postupuje podle dosavadních právních předpisů. Závěry, které byly učiněny v citovaném usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Aos 2/2013-116 lze vztáhnout i na inkriminovanou věc. Nové vymezení regulativu „míra využití území“ je dle názoru rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu možné pouze postupem podle § 188 odst. 3 věta prvá nového stavebního zákona s tím, že věta druhá a třetí citovaného ustanovení se pro takové případy neuplatňují. V souladu s výše citovanými závěry Nejvyššího správního soudu Městský soud v Praze musel konstatovat, že rovněž v územním plánu hl. m. Prahy měla být změna kódu „míra využití území“, a to z kódu E na kód G, tj. navýšení koeficientu podlažních ploch ze 1,1 na 1,8, z kódu F na I, tj. navýšení koeficientu podlažních ploch ze 1,4 na 2,6 a z kódu E na H, tj. navýšení koeficientu podlažních ploch ze 1,1, na 2,2, a tomu odpovídající snížení koeficientu zeleně. Jeho změna tedy neměla proběhnout v režimu úpravy územního plánu, jak se stalo, ale mělo se tak stát procesem stanoveným pro vydání opatření obecné povahy, mj. se zachováním procesních práv vlastníků okolních pozemků a staveb na nich, tak, jak to namítala b) navrhovatelka v inkriminované věci. Městský soud v Praze ze shora uvedených důvodů soud musel dospět k závěru, že napadenou úpravu směrné části územního plánu sídelního útvaru hl. m. Prahy, ze dne 19. 12. 2013, č. U 0968/2013 - „Úprava směrné části Územního plánu sídelního útvaru hl. m. Prahy, schváleného ZHMP dne 9. 9. 1999 usnesením č. 10/05“, je třeba považovat za opatření obecné povahy v materiálním smyslu. V tom případě nezbývá než rovněž konstatovat, že při vydání a projednání této úpravy nebylo postupováno dle ustanovení stavebního zákona z roku 2006 ani správního řádu. Pokud tedy b) navrhovatelka namítala, že jí nebylo umožněno, aby se k návrhu úpravy mohla vyjádřit před jejím schválením, namítala, že opatření obecné povahy nebylo v souladu se zákonem řádně projednáno a zveřejněno, soud shledal tyto námitky důvodnými. Z obsahu spisového materiálu vyplývá, že podle ustanovení § 171 a násl. správního řádu nebylo postupováno. Nadto napadená změna územního plánu hl. m. Prahy neobsahuje ani odůvodnění, ačkoliv z ustanovení § 173 odst. 1 správního řádu opatření obecné povahy odůvodněno být musí. Z uvedených důvodů Městský soud v Praze shledal, že napadená Úprava směrné části Územního plánu sídelního útvaru hl. m. Prahy ze dne 19. 12. 2013, č. U 0968/2013, byla de facto změnou jeho závazné části, která měla být dle § 188 odst. 3 stavebního zákona z roku 2006 provedena formou opatření obecné povahy. V souladu s usnesením rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Aos 2/2013-116 je tedy nutno ji považovat za opatření obecné povahy. Brojila- li b) navrhovatelka proti aktu odpůrce návrhem na zrušení opatření obecné povahy podle § 101a a násl. soudního řádu správního, učinila tak správně, a soud tak neměl důvodu k odmítnutí žaloby pro nepřípustnost dle § 46 odst. 1 písm. d) soudního řádu správního. V rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. května 2011, č. j. 7 Afs 4/2011 – 72, se konstatuje, že „jestliže, jak je tomu typicky v právu procesním, právní řád stanoví relativně přesné, svým způsobem „technické“ postupy, lhůty či podmínky pro uplatňování práva, a tedy právě za účelem dosažení co největší míry právní jistoty přináší co možná nejpřesnější a nezřídka velmi detailní právní regulaci, je zásadně vyloučeno, aby naplnění uvedených postupů, využití lhůt či splnění podmínek pro uplatnění práva mohlo být posuzováno jako zneužití práva.“ Citovaný závěr se v plné šíři uplatní i v inkriminované věci. Pokud jde o samotné posouzení důvodnosti návrhu, tedy otázka aktivní věcné legitimace b) navrhovatelky se v inkriminované věci odvíjí od rozsahu její aktivní návrhové legitimace a de facto se tak zužuje na otázku způsobu přijetí napadeného aktu. Již výše bylo odůvodněno, že odpůrcem provedený úkon materiálně nebyl Úpravou směrné části Územního plánu sídelního útvaru hl. m. Prahy, nýbrž ale změnou jeho závazné části. Podle § 188 odst. 3 stavebního zákona z roku 2006 měla být tato změna provedena podle tohoto zákona, tedy měla být učiněna formou změny územního plánu coby opatření obecné povahy a jako taková měla být podle § 55 odst. 2, § 54 a § 6 odst. 5 písm. c) nového stavebního zákona schválena zastupitelstvem hl. m. Prahy. Nicméně tak se nestalo a odpůrce jednal ultra vires, tedy za hranicí svých pravomocí. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. června 2014, č. j. 4 Aos 4/2013 – 40, rozhodnutí o zrušení opatření obecné povahy v přezkumném řízení představuje z materiálního hlediska opatření obecné povahy, návrh na jeho zrušení je třeba projednat v intencích § 101a a násl. soudního řádu správního. Rozhodnutí krajského úřadu, jímž bylo ve zkráceném přezkumném řízení podle § 97 odst. 3 ve spojení s § 98 a § 174 odst. 2 správního řádu zrušeno opatření obecné povahy – změna územního plánu obce, nelze přirovnávat ke zrušení rozhodnutí a vrácení věci správnímu orgánu; nelze je pojímat jako rozhodnutí, na jehož základě by byla obec povinna znovu vydat (totožnou) změnu územního plánu, a které proto nepodléhá soudnímu přezkumu. Městský soud v Praze proto napadené opatření obecné povahy podle § 101d odst. 2 soudního řádu správního zrušil, a to ke dni právní moci tohoto rozsudku. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení soud opřel o ust. § 60 odst. 1 soudního řádu správního, když navrhovatelka měla ve věci plný úspěch. Výši náhrady potom určil podle vyhl. č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif), a to tak, že 5.000 Kč činily náklady na uhrazení soudního poplatku z podaného návrhu, dále náklady bez právního zastoupení 2x režijní paušál podle § 13 odst. 3 á 300 Kč za dva úkony právní pomoci, tj. převzetí a příprava zastoupení, písemné podání návrhu, tedy celkem 5.600 Kč.

Poučení