8 A 123/2024– 64

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudkyň Mgr. Andrey Veselé a Mgr. Jany Jurečkové ve věci žalobkyně MVE Turnov s.r.o., IČ 64259412 sídlem Sudoměřská 893/52, 130 00 Praha 3 zastoupená JUDr. Zdeňkem Horáčkem, Ph.D. advokátem sídlem Kaizlovy sady 434/13, 186 00 Praha 8 proti žalovanému Ministerstvo životního prostředí sídlem Vršovická 1442/65, 100 00 Praha 10 v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 9. 2024, č. j. MZP/2024/230/1588, sp. zn. ZN/MZP/2024/230/113 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Základ sporu

1. Žalobkyni byla rozhodnutím České inspekce životního prostředí, oblastní inspektorát Liberec (dále jen „Inspekce“) ze dne 8. 4. 2024, č. j. ČIŽP/51/2024/962, uložena pokuta ve výši 80 000 Kč za spáchání přestupku dle § 125d odst. 5 písm. a) z. č. 254/2001 Sb. o vodách (dále jen „vodní zákon“) tím, že jako provozovatelka malé vodní elektrárny (dále jen „MVE“) na řece Jizeře nedodržela minimální zůstatkový průtok v řece pod pevným jezem v ř. km 82,430 (Dolánky u Turnova), tedy provozovala vodní dílo v rozporu s § 59 odst. 1 písm. a), který stanoví povinnost dodržovat podmínky a povinnosti stanovené v manipulačním řádu, který byl schválen Městským úřadem Turnov, odborem životního prostředí dne 28. 1. 2016 pod č. j. OŽP/16/278/HOJ.

2. Žalobkyně podala proti tomuto rozhodnutí odvolání dne 31. 5. 2024, o kterém rozhodl žalovaný rozhodnutím ze dne 25. 9. 2024, č. j. MZP/2024/230/1588, (dále jen „napadené rozhodnutí“), tak, že odvolání zamítl a rozhodnutí Inspekce potvrdil.

II. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného

3. Žalobkyně v žalobě předně namítala nesprávné vyhodnocení škodlivosti přestupku a chybné aplikování materiálního korektivu přestupku. Dle žalobkyně Inspekce ani žalovaný společenskou škodlivost netvrdí ani neprokazují, anebo ji vymezují chybně, viz rozsudek NSS ze dne 18. 8. 2022, č. j. 10 As 410/2021–37, který zdůraznil povinnost zvažovat, zda se jednání z hlediska míry společenské škodlivosti nevymyká typovým případům, právě u přestupků s abstraktně formulovanou skutkovou podstatou. Žalovaný v napadeném rozhodnutí spojil společenskou škodlivost s formální stránkou přestupku, nikoliv s materiální stránkou. Materiální stránka tak nebyla prokázána. Žalobkyně dále nesouhlasí s tím, že materiální znakem přestupku je dle žalovaného hrozící následek, který nenastal.

4. Žalobkyně dále namítla chybné opomenutí klíčových okolností skutku vykazujícího znaky jednání v krajní nouzi vylučující protiprávnost. Žalobkyně měla obavy z postupného prázdnění jezové zdrže. Dle jejího názoru je v takovém případě vhodné zavřít stavidlo propustí a převádět minimální zůstatkový průtok přes jez vhodným nastavením hladinové regulace, a to z toho jednoduchého důvodu, že případná škoda vzniklá v nadjezí jeho vyprázdněním by byla větší než potenciální riziko újmy způsobené dočasným omezením minimálního zůstatkového průtoku do podjezí. Žalobkyně se pokoušela zabránit této možné škodě.

5. Žalobkyně je dále přesvědčena, že tyto okolnosti se svou povahou blíží i svépomoci ve smyslu ust. § 14 odst. 2 nového občanského zákoníku, jelikož žádným aktem aplikace práva není vázán snášet vyprázdnění jezové nádrže. Tyto okolnosti tak zásadním způsobem snižují společenskou škodlivost jednání žalobkyně.

6. V další námitce žalobkyně namítá nepřípustnou marginalizaci procesních pochybení. Inspekce v rozhodnutí nevyřídila námitky proti kontrolnímu protokolu v souladu se zákonem. Žalovaný v napadeném rozhodnutí toto pochybení přiznal, ale uvedl, že „uvedené pochybení však nijak neovlivnilo možnost uplatnění odvolatelových práv v průběhu řízení a nezpůsobuje tak nezákonnost závěrů provedené kontroly ani napadeného rozhodnutí.“ 7. Z napadeného rozhodnutí není žalobkyni jasné, jak lze k takovému závěru dospět a o jaké ustanovení jakého předpisu žalovaný opírá takový závěr. Takový přístup je dle žalobkyně v rozporu s § 2 až 8 z. č. 500/2004 Sb., správní řád. Tím, že žalovaný připustil takové pochybení Inspekce, došlo k omezení účastníka řízení v možnosti uplatňovat svá práva. Žalobkyně doplňuje, že v dané věci šlo o rozhodování o vině a trestu a správní orgány jsou tak již v obecné rovině přísně vázány právními předpisy.

8. V poslední námitce žalobkyně nesouhlasila s použitím kritéria opakovanosti při posuzování deliktu a určování druhu a výše trestu. Dle žalovaného nelze brát přestupek spáchaný před 5 lety jako přitěžující okolnost, ale takovou skutečnost lze zahrnout do hodnocení pachatele. Takové hodnocení však nemělo vliv na výši uložené pokuty. Žalovaný si v tomto protiřečí. Pro žalovaného by mělo být podstatné, že žalobkyně v posledních 3 letech nespáchala v dané oblasti výkonu veřejné správy žádný přestupek.

9. Žalobkyně považuje rozhodnutí za nepřezkoumatelné, věcně nesprávné a nezákonné a proto navrhla, aby soud zrušil napadené rozhodnutí včetně prvoinstančního rozhodnutí, případně upustil od potrestání žalobkyně za přestupek, nebo uložený správní trest pokuty snížil z důvodu její zjevně nepřiměřené výše.

10. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že žalobkyně porušila § 59 odst. 1 písm. a) vodního zákona, když nedodržela podmínky a povinnosti, za kterých byla vodní elektrárna povolena. Konkrétně nedodržela minimální zůstatkový průtok v řece Jizeře pod pevným jezem v ř. km 82,430 (Dolánky u Turnova).

11. K námitce absence materiální stránky přestupku žalovaný uvedl, že materiální znak přestupku se formuluje jako čin společensky škodlivý. Přestupek spáchaný žalobkyní vykazuje oba znaky, tj. formální a materiální znak. Formální znak je dán zněním vodního zákona a materiální znak vychází z obecného předpokladu uplatňovaného v praxi, že porušení platného povolení je společensky škodlivý čin. Žalobkyně byla povinna dodržovat podmínky a povinnosti vyplývající z povolení. Jednou z povinností je dodržovat minimální zůstatkový průtok. Tuto povinnost však žalobkyně porušila.

12. Žalovaný souhlasí se žalobkyní, že v rozhodnutí nebyla výslovně uvedena společenská škodlivost, ale vzhledem k tomu, že se Inspekce v rozhodnutí zmiňovala o výchovném působení uložené pokuty, žalovaný shledal, že Inspekce pracovala s materiální stránkou přestupku.

13. Ohledně námitky neprokázání skutku žalovaný uvedl, že stavidlo má být zvednuté ve výšce 28 cm. O provedené kontrole byl pořízen protokol o kontrole a k tomu byla přiložena fotodokumentace, ze které jasně vyplynulo, že při kontrole byla deska stavidla doražena k prahu proplachovací propusti a přes korunu jezu nepřepadala žádná voda. Žalobkyně si tak musela být vědoma, že porušuje zásady ochrany životního prostředí a povinnost dle schváleného manipulačního řádu. Vzhledem k tomu, že průtok klesl pod určitou mez, měla být malá vodní elektrárna (dále jen „MVE“) odstavena z provozu. Dle žalovaného byl průběh kontroly řádně zdokumentován a popsán. Závěry Inspekce byly učiněny na základě přesných údajů a skutečností zjištěných při kontrole. Navíc byl při kontrole přítomen jednatel žalobkyně.

14. K námitce nesouhlasu s vypořádáním námitek proti protokolu o kontrole žalovaný odkázal na § 14 odst. 1 a odst. 3 z. č. 255/2012 Sb., o kontrole. Inspekce při vyřízení námitek nepostupovala v souladu s kontrolním řádem, toto pochybení však nemělo vliv na práva žalobkyně v řízení a nezpůsobilo nezákonnost závěrů provedené kontroly ani napadeného rozhodnutí.

15. Žalobkyně je odpovědná za provozování MVE v souladu s vodním zákonem, pravomocným rozhodnutím a manipulačním řádem. Odpovědnost je v takovém případě objektivní, tedy bez ohledu na zavinění, ale zkoumá se porušení povinnosti. Inspekce se ve svém rozhodnutí zabývala možností upuštění od potrestání, ale dospěla k závěru, že nelze. Žalobkyně během řízení nezmiňovala ani nedoložila žádné liberační důvody, pro který by nebyla za přestupek odpovědná. Též nebyly splněny podmínky pro zproštění odpovědnosti. K námitce týkající se způsobení škodlivého následku, který nenastal, žalovaný argumentoval, že Inspekce v rozhodnutí uvedla výčet známých skutečností, ke kterým dochází při nízkých průtocích. Ustanovení § 36 odst. 1 vodního zákona říká, že minimální zůstatkový průtok je takový průtok, který ještě umožňuje obecné nakládaní s povrchovými vodami a ekologické funkce vodního toku a zohledňuje možnosti rekreační plavby. Pokud není minimální zůstatkový průtok dodržen, je ohrožena možnost plnění jeho funkcí. Minimální zůstatkový průtok byl tak stanoven a v této výši musí být respektován. Inspekce při určení výměry trestu posuzovala závažnost přestupku ale i lokalizaci MVE. MVE je umístěna v evropsky významné lokalitě, kde je prioritní ochrana určitých druhů rostlin a živočichů či přírodních stanovišť. Umístění a možné následky byly rozhodujícím kritériem při stanovení výše pokuty. Pojem minimální zůstatkový průtok byl zaveden pro zachování ekologických funkcí vodního toku a je jen věcí žalobkyně, jak to zajistí.

16. O krajní nouzi se v případě žalobkyně nejednalo, neboť žalobkyně neodvracela nebezpečí přímo hrozícímu zájmu chráněného zákonem ve smyslu § 24 odst. 1 přestupkového zákona. Jakmile průtok klesl pod určitou mez, měla žalobkyně MVE odstavit z provozu, to se však neučinila.

17. Žalovaný navrhl žalobu jako nedůvodnou zamítnout.

18. Žalobkyně na vyjádření reagovala replikou, ve které pouze rozvedla své shora uvedené úvahy.

19. Ve věci proběhlo jednání dne 23. 4. 2025, při kterém účastníci setrvali na svých dosavadních postojích. Zástupce žalobkyně pak zdůraznil, že v rámci postupu Inspekce nebyly zohledněny rozhodné skutečnosti, které se týkaly jednání žalobkyně, a to že náhon na vodní elektrárnu je v délce 1,5 km a na jejím provozu se to projeví až po cca hodině, a dále to, že kdyby došlo k manipulování na jezu, došlo by k vypuštění zdrže a tím k ohrožení životního prostředí a biotopů, které jsou v rámci jezové zdrže na tu vodu vázány.

III. Posouzení žaloby

20. Městský soud v Praze ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, po vyčerpání řádných opravných prostředků a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, v rozsahu žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 1 a 2 soudního řádu správního), přitom vycházel ze skutkového a právního stavu v době vydání rozhodnutí. Jiné vady, k nimž by byl povinen přihlédnout z moci úřední, soud neshledal.

21. Žaloba není důvodná.

22. Soud předně uvádí, že i když by mohlo být rozhodnutí žalovaného i rozhodnutí Inspekce lépe formulované, není nepřezkoumatelné. Z rozhodnutí je zjevné, jak a proč bylo rozhodnuto, žalobkyně rovněž se závěry rozhodnutí polemizuje. Rozhodnutí žalovaného rovněž vypořádalo všechny odvolací námitky. Soud rovněž připomíná zásadu jednotnosti rozhodování, kdy žalovaný může úvahy prvostupňového orgánu částečně doplnit.

23. Dle § 36 odst. 1 vodního zákona, minimálním zůstatkovým průtokem je průtok povrchových vod, který ještě umožňuje obecné nakládání s povrchovými vodami a ekologické funkce vodního toku a zohledňuje možnosti rekreační plavby.

24. Dle § 125d odst. 5 písm. a) vodního zákona, právnická nebo podnikající fyzická osoba se jako vlastník vodního díla dopustí přestupku tím, že provozuje vodní dílo v rozporu s § 59 odst. 1 písm. a).

25. Dle § 125d odst. 8 písm. d) vodního zákona, za přestupek lze uložit pokutu do 1 000 000 Kč, jde–li o přestupek podle odstavce 1, odstavce 5 písm. a) nebo odstavce 7 písm. b).

26. Dle § 59 odst. 1 a) vodního zákona, vlastník vodního díla je povinen dodržovat podmínky a povinnosti, za kterých bylo vodní dílo povoleno a uvedeno do provozu, zejména dodržovat provozní řád a schválený manipulační řád, neprodleně oznamovat vodoprávnímu úřadu změny mající vliv na obsah provozního řádu vodního díla pro čištění odpadních vod s povoleným vypouštěním odpadních vod s obsahem zvlášť nebezpečných závadných nebo nebezpečných závadných látek podle přílohy č. 1 k tomuto zákonu do vod povrchových nebo manipulačního řádu a předkládat vodoprávnímu úřadu ke schválení návrh na úpravu manipulačního řádu tak, aby byl v souladu s komplexním manipulačním řádem podle § 47 odst. 4 písm. g); náležitosti manipulačních a provozních řádů stanoví Ministerstvo zemědělství vyhláškou.

27. Dle § 5 z. č. 250/2016 Sb. o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „přestupkový zákon“), přestupkem je společensky škodlivý protiprávní čin, který je v zákoně za přestupek výslovně označen a který vykazuje znaky stanovené zákonem, nejde–li o trestný čin.

28. Z rozhodnutí žalovaného se podává: „Rozhodnutím ze dne 27. 12. 2004, č. j. OŽP/4073/231/2004–R 275, bylo povoleno nakládání s povrchovými vodami k využívání jejich energetického potenciálu na vodním díle MVE Turnov I. Maximální povolené množství povrchové vody využívané pro MVE je 14,3 m3/s. Současně byl stanoven minimální zůstatkový průtok ve výši 2,95 m3/s. Minimální zůstatkový průtok se převádí do podjezí pod vodním dílem výtokem vody pod stavidlem proplachovací propusti u pevného jezu, a to při výšce zdvihu 0,28 m. Za nízkých průtoků (tj. pokud poklesne hodnota průtoku vody v řece pod 4,250 m3/s) se musí MVE odstavit z provozu.“ 29. Přestupek vždy obsahuje znaky formální a materiální stránky. Materiální stránka znamená, že jednání je společensky škodlivé. Formální stránka znamená, že jednání musí být zákonem výslovně označeno jako přestupek. Aby se jednalo o přestupek, musí být splněny oba znaky.

30. Žalobkyně v první námitce namítá, že Inspekce ve svém rozhodnutí společenskou škodlivost žalobkyní spáchaným přestupkem netvrdí ani neprokazuje. V napadeném rozhodnutí je pak společenská škodlivost vymezena chybně. Žalobkyně k tomu dodává, že žalovaný společenskou škodlivost jednání spojuje nikoliv s materiální stránkou přestupku, ale s formální stránkou přestupku.

31. Námitka není důvodná.

32. Žalobkyně porušila svou zákonnou povinnost stanovenou na ochranu životního prostředí. Soud souhlasí se žalovaným, že k naplnění skutkové podstaty přestupku ohrožujícího životní prostředí, a tím i k naplnění materiální stránky přestupku, dojde vždy, když nejsou ze strany subjektu dodržovány právní předpisy.

33. V komentáři Zákon o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich: Komentář, Wolters Kluwer, Praha, 2018, se k tomu uvádí: „Odůvodnění rozhodnutí o přestupku pak musí směřovat k naplnění obou částí této definice, je tedy třeba vždy popsat, o jaké zákonem zapovězené jednání jde (jak byla naplněna skutková podstata), zároveň musí být zřetelně uvedeno, proč jde o jednání společensky škodlivé.“ 34. Již tím, že žalobkyně nedodržela povinnost danou Manipulačním řádem vydaným pro MVE, se dopustila spáchání přestupku. Manipulační řád obsahuje pravidla manipulace s vodou. Bylo povinností žalobkyně se s ním dostatečně seznámit a dodržovat jej. Pokud by takové porušení nebylo trestáno, účastníci veřejnoprávních vztahů by nebyli motivováni tato pravidla dodržovat, nástroje ochrany životního prostředí by se tak staly neúčelnými, čímž by mohlo následně dojít k faktickému ohrožení životního prostředí.

35. Soud má za to, že v rozhodnutí nemusí být explicitně uvedeno slovní spojení „společensky škodlivé“. Obecně se společenská škodlivost presumuje a je formulována ve skutkové podstatě přestupku. Pouze za situace, kdy žádná škodlivost nenastala a zájem chráněný touto skutkovou podstatou nemohl být porušen, i když byly naplněné formální znaky přestupku, je nutné se doslovně takovou škodlivostí zabývat, viz rozsudek ze dne 20. 4. 2020, č.j. 2 As 332/2018 – 21, ve kterém se uvádí: „Jak již Nejvyšší správní soud dovodil např. v rozsudku ze dne 12. 2. 2015, č. j. 3 As 92/2014 – 32, „(f)ormální znaky přestupkového jednání jsou koncipovány tak, aby naplňovaly v běžných případech i znaky materiální. Pouze v případě, kdy existují významné okolnosti, které vylučují, aby takovým jednáním byl porušen nebo ohrožen právem chráněný zájem společnosti, nedojde k naplnění materiálního znaku přestupku a takové jednání potom nemůže být označeno za přestupek.“ 36. Jako příklad lze uvést krádež pro majitele zcela bezcenné věci tj. věci, které se chtěl zjevně zbavit. Jsou naplněné formální znaky tohoto přestupku „kdo si přivlastní cizí věc, tím, že se jí zmocní a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoliv nepatrnou, což je škoda nižší než 10 000 Kč“, avšak nebyl naplněn znak ohrožení společenského zájmu, který je přestupkem chráněn, kterým je v tomto případě ochrana vlastnictví. V této situaci chybí materiální znak přestupku, jednání nebylo společensky škodlivé.

37. To však nebyla situace žalobkyně, jak bylo uvedeno shora. V případě žalobkyně dle soudu postačuje, že v psaném odůvodnění Inspekce uvedla, jaký přestupek byl spáchán a dostatečně popsala, jaké následky může mít tento přestupek na životním prostředí, resp. jaký zájem je tímto přestupkem chráněn a jak jej naplnění formální stránky přestupku může ohrozit.

38. V této souvislosti soud dále poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 9. 2007, č.j. 6 As 2/2007–95, dle kterého lze důvodně předpokládat, že se zákonodárce rozhodl sankcionovat pouze taková porušení právních předpisů, která sama o sobě představují určitou nebezpečnost a hypotetickou možnost ohrožení životního prostředí. Nemusí tak dojít k faktickému poškození nebo ohrožení životního prostředí. Jednání tak je společensky škodlivé, pokud dojde k samotnému nedodržení těchto předpisů.

39. Skutková podstata přestupku, který spáchala žalobkyně, je zcela konkrétní na rozdíl od žalobkyní odkazovaného případu v rozsudku NSS ze dne 18. 8. 2022, č. j. 10 As 410/2021–37, ve kterém šlo o používání nekalých obchodních praktik podle zákona o ochraně spotřebitele, a ve kterém NSS zdůraznil povinnost zvažovat, zda se jednání z hlediska míry společenské škodlivosti nevymyká typovým případům právě u přestupků s abstraktně formulovanou skutkovou podstatou.

40. Žalobkyně dále namítá, že její jednání vykazovalo znaky jednání vylučující protiprávnost (krajní nouze). Vzhledem k danému místu, vodnímu toku, vlastnostem jezu a MVE měla žalobkyně obavy z postupného prázdnění jezové zdrže, proto ji přišlo vhodnější zavřít stavidlo propustí a převádět minimální zůstatkový průtok přes jez vhodným nastavením hladinové regulace. Dle žalobkyně by případná škoda vzniklá vyprázdněním nadjezí byla větší.

41. Námitka je rovněž nedůvodná.

42. Soud souhlasí se žalovaným, že v případě nedodržení minimálního zůstatkového průtoku žalobkyně neodvracela nebezpečí přímo hrozícímu zájmu chráněnému zákonem ve smyslu § 24 přestupkového zákona. Dle bodu C.

4. Manipulačního řádu pro MVE, při průtocích vody nižších než 17,25 m3/s–1 (minimální zůstatkový průtok + maximální proplachovací hltnost malé vodní elektrárny) je vakuový jez zcela zahrazen, stavidlová tabule proplachovací propusti u pevného jezu zvednuta o 0,28 m a hladina vody se nad jezem udržuje v rozmezí kót 250,36 až 250,46 m n.m. automatickou regulací průtoku vody všemi turbínami (postupným zavíráním a otvíráním jednotlivých turbín). A dále je uvedeno: Pokud dojde k poklesu hodnoty průtoku vody pod 4,250 m3/s–1(minimální zůstatkový průtok + minimální hltnost malé vodní elektrárny) musí se malá vodní elektrárna odstavit z provozu a minimální zůstatkový průtok se do podjezí převádí výtokem vody pod stavidlem proplachovací propusti u pevného jezu.

43. Žalobkyně za takové situace měla jednak zvednout stavidlo na 28 cm a jednak MVE odstavit z provozu, to však neučinila. Jednání žalobkyně spočívající v zavření stavidlové propusti tak nelze posoudit jako jednání vylučující protiprávnost, neboť žalobkyně měla při poklesu průtoku povinnost zachovat se určitým způsobem dle Manipulačního řádu pro MVE, tedy stavidlo zvednout a MVE odstavit z provozu. Pokles hodnoty průtoku vody jasně vyplýval z přílohy Protokolu o kontrole ze dne 12. 7. 2023 s názvem Železný Brod – průtok 1JIZB_Q01, kde je patrné, že průtok vody byl od 1:00 do 23:00 dne 12. 7. 2023 pod hodnotou 4,250 m3/s–1.

44. Jedinou povinností žalobkyně bylo v době nízkého průtoku vody zvednout stavidlovou tabuli proplachovací propusti u pevného jezu, což neučinila, jak je jasně vidět na fotografii, a také vypnout elektrárnu, což, jak se podává ze sdělení ČEZu, také neučinila.

45. Tvrzení žalobkyně, že jednala v krajní nouzi, když ponechala stavidlo spuštěné z důvodu, aby nedošlo k vyprázdnění jezové zdrže, kdy současně ponechala MVE v provozu, se tak jeví jednak jako zcela účelové. Jednak není relevantní, jelikož jedinou povinností žalobkyně bylo dodržovat Manipulační řád. Pokud měla žalobkyně, jak píše v žalobě, za to, že žádným právním aktem není vázána povinností snášet vyprázdnění jezové nádrže, soud opětovně odkazuje na Rozhodnutí MěÚ Turnov ze dne 28. 1. 2016, kterým byl schválen Manipulační řád s tím, že na vodním díle, kterým je myšlen jednak jez a jednak proplachovací propust, musí být dodržována platná povolení k nakládání s vodami. V Manipulačním řádu v oddíle C. 3. je pak uvedené, že provozní hladina vody v nadjezí se udržuje na úrovni 250,46 m n. m., což je průměrná kóta koruny pevného jezu. Pro provoz malé vodní elektrárny může být využito jen přirozených průtoků řekou. Jakékoliv „špičkování“ za provozu malé vodní elektrárny je zakázáno.

46. V závěru oddílu C. 4. je pak uvedeno: „Pokud poklesne hodnota vody pod 4,250m3.s–1 (minimální zůstatkový průtok + minimální hltnost malé vodní elektrárny) musí se vodní elektrárny odstavit z provozu a minimální zůstatkový průtok se do podjezí převádí výtokem vody pod stavidlem proplachovací propusti u pevného jezu.“ 47. Až „pokud dojde k poklesu hladiny vody nad jezem na kótu 250,36 m n. m. (dolní mez povolené tolerance), a průtok nadále klesá, začíná osoba odpovědná za manipulace s vodou postupně stavidlovou tabuli proplachovací propusti zahrazovat tak, aby hladina vody v nadjezí nepodklesla pod kótu 250,36 m n. m.“ 48. Žalobkyně pak ani u jednání netvrdila a hlavně neprokazovala, že by hladina nad jezem klesla na kótu 250,36 m n. m., kdy by bylo možné dle shora citovaného závěru ustanovení oddílu 4. C. zahrazovat stavidlo, a hlavně i za těchto okolností bylo její povinností odstavit MVE z provozu, což neučinila.

49. Co se týče námitky, že Inspekce nevzala v potaz vliv dlouhého náhonu na chod MVE, soud uvádí, že žalobkyně tuto skutečnost uvádí poprvé. Naopak v námitkách do protokolu o kontrole uvedla, že v důsledku kolísání hladin, byla turbína několikrát v průběhu dne uváděna do provozu a vypínána řídícím počítačovým systém. Soud tak má za to, že i tato námitka je opožděná a dále je nedůvodná, jelikož skutečnost, že náhon je dlouhý, nemá na posouzení věci vliv. Povinností žalobkyně totiž bylo elektrárnu při nízkém průtoku vypnout a zvednout stavidlo proplachovací propusti na 28 cm, což neučinila, nikoliv elektrárnu nechat zapínat a vypínat v závislosti na průtoku vody.

50. V předposlední námitce žalobkyně namítala pochybení Inspekce v závěru kontrolního zjišťování, když nevyřídila námitky proti kontrolnímu protokolu v souladu se zákonem. Žalovaný pochybení přiznal, ale uvedl, že to nijak neovlivnilo možnost uplatnění práv žalobkyně v průběhu řízení a nezpůsobuje to nezákonnost závěrů provedené kontroly ani vydaného rozhodnutí.

51. Námitka je nedůvodná.

52. Dle § 14 odst. 1 z. č. 255/2012 Sb., o kontrole (dále jen „kontrolní řád“), nevyhoví–li námitkám vedoucí kontrolní skupiny nebo kontrolující ve lhůtě 7 dnů ode dne jejich doručení, vyřídí je nadřízená osoba kontrolujícího ve lhůtě 30 dnů ode dne jejich doručení tak, že jim vyhoví, částečně vyhoví, nebo je zamítne. Ve zvlášť složitém případu se lhůta pro vyřízení námitek nadřízenou osobou kontrolujícího prodlužuje o 30 dnů. O tomto prodloužení lhůty nadřízená osoba kontrolujícího kontrolovanou osobu předem vyrozumí.

53. Dle § 14 odst. 3 kontrolního řádu, jestliže je do vyřízení námitek zahájeno s kontrolovanou osobou správní řízení o uložení sankce nebo opatření k nápravě v přímé souvislosti se skutečností obsaženou v protokolu o kontrole, lze se souhlasem nadřízené osoby kontrolujícího námitky vyřídit v rámci tohoto správního řízení; je–li ke správnímu řízení příslušný jiný správní orgán než kontrolní orgán, který kontrolu vykonal, lze se souhlasem nadřízené osoby kontrolujícího námitky předat tomuto správnímu orgánu. O předání námitek kontrolní orgán kontrolovanou osobu vyrozumí. Jestliže je však správní řízení zahájeno v přímé souvislosti pouze s některými skutečnostmi obsaženými v protokolu o kontrole, které lze od ostatních skutečností v daném protokolu o kontrole oddělit, postupuje se podle věty první pouze ohledně námitek, které se týkají skutečností, k nimž je správní řízení zahájeno. Vyřízení námitek se uvede v odůvodnění rozhodnutí vydaného v rámci tohoto správního řízení.

54. Ze spisového materiálu soud zjistil, že žalobkyně podala námitky proti Protokolu o kontrole dne 17. 11. 2023. Oznámení o zahájení řízení o přestupku bylo vydáno dne 18. 1. 2024.

55. Za předpokladu, že by se Inspekce vydala cestou samostatného vyřízení námitek ve lhůtě 30 dnů + 30 dnů pro případ zvlášť složitý, uplynula by lhůta pro vyřízení námitek dne 16. 1. 2024. Pokud se Inspekce vydala cestou vyřízení námitek v navazujícím správním řízení, mělo být toto řízení zahájeno vzhledem k povinnosti v § 80 odst. 2 správního řádu do 30 dnů od doby, co se Inspekce dozvěděla o skutečnostech odůvodňujících zahájení řízení z moci úřední. Navazující správní řízení však bylo zahájeno až 18. 1. 2024. Žalobkyně byla současně informována, že její námitky budou vyřízeny v souladu s § 14 odst. 3 kontrolního řádu. Následně sdělením ze dne 27. 3. 2024 Inspekce informovala žalobkyni, že projednávaný případ je zvlášť složitý, a proto bylo oznámení o zahájení řízení o přestupku vydáno do 60 dnů od obdržení námitek se souhlasem nadřízeného.

56. Ve spise není záznam o tom, že by vyřízení námitek mělo být předáno k vyřízení nadřízenému kontrolujících. Současně soud doplňuje, že souhlas nadřízené osoby kontrolujících s tímto způsobem vyřízení námitek by měl být uveden jako záznam ve spise. Tento záznam ve spise chybí. Inspekce (zde kontrolující) ve sdělení ze dne 27. 3. 2024 a v rozhodnutí však konstatuje, že souhlas nadřízeného má.

57. Důvodová zpráva k § 14 kontrolního řádu uvádí: Je–li na základě protokolu o kontrole vydáno v navazujícím správním řízení správní rozhodnutí, které do práv a povinností těchto osob zasahuje, pak lze formálních prostředků obrany využít přímo v tomto správním řízení.

58. Soud dále konstatuje, že lhůty uvedené v § 14 kontrolního řádu jsou lhůtami pořádkovými, tudíž jejich nedodržení nemůže mít za následek nezákonnost kontroly jako takové.

59. Ačkoliv žalovaný v napadeném rozhodnutí nijak nerozvedl své tvrzení, že pochybení Inspekce nijak neovlivnilo možnost uplatnění práv žalobkyně v průběhu řízení a nezpůsobuje to nezákonnost závěrů provedené kontroly ani vydaného rozhodnutí, nemůže to být důvodem pro nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí a jeho zrušení. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů musí být vykládána ve svém skutečném smyslu, tj. jako nemožnost přezkoumat určité rozhodnutí pro nemožnost zjistit v něm jeho obsah nebo důvody, pro které bylo vydáno (srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006–74, č. 1566/2008 Sb. NSS).

60. Soud sice souhlasí se žalobkyní, že by Inspekce měla postupovat dle zákona, nicméně souhlasí též se žalovaným, že ne každá vada je nutně důvodem ke zrušení rozhodnutí. Pochybení nemohlo ovlivnit žalobkyni v možnosti uplatňovat svá práva a nemohlo vést k jinému rozhodnutí ve věci. Postavení žalobkyně by se nijak nezměnilo, pokud by soud rozhodnutí zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalobkyně sice v žalobě uvádí, že ji tato pochybení „omezila …v možnosti uplatňovat svá práva“, neuvádí již však v čem konkrétně byla omezena. Inspekce námitky vypořádala ve svém rozhodnutí a žalobkyně mohla své další námitky plně uplatnit rovněž v odvolání. Žalobkyně tak nebyla omezena na svých procesních právech uplatnit námitky.

61. Poslední námitky mířily do výše trestu. Žalobkyně namítala nesprávné použití kritéria opakovanosti, neboť Inspekce ve svém rozhodnutí použila jako přitěžující okolnost přestupek spáchaný žalobkyní před 5 lety. Žalovaný v napadeném rozhodnutí pak uvedl, že to nelze použít jako přitěžující okolnost, lze takovou skutečnost však zahrnout do hodnocení pachatele, pokud jde o sklony porušovat právní předpisy.

62. Žalobkyně je přesvědčena, že vyjádření žalovaného je vnitřně rozporné, neboť také v napadeném rozhodnutí uvedl, že nesprávné posouzení sankce Inspekce nemá vliv na výši pokuty.

63. Námitka není důvodná.

64. Soud připomíná, že ukládání sankce za přestupky je projevem volného uvážení správních orgánů a jeho soudní přezkum je zásadně omezen. Správní orgány přitom vysvětlily, k jakým kritériím přihlédly, přičemž i v tomto případě soud považoval za zásadní, že s ohledem na výši uložené sankce nelze dospět k závěru, že by tímto postupem vybočily z mezí správního uvážení, či volného uvážení zneužily.

65. Dle § 125d odst. 8 písm. d) vodního zákona, lze za přestupek uložit pokutu až do 1 000 000 Kč; v tomto případě byla pokuta uložena ani ve výši jedné desetiny. Soud proto souhlasí se žalovaným, že i přestože Inspekce nesprávně uvedla jako přitěžující okolnost předchozí potrestání žalobkyně před pěti lety, nemůže to mít zásadní vliv na výši pokuty.

66. Dle ust. § 37 přestupkového zákona, při určení druhu správního trestu a jeho výměry se přihlédne zejména a) k povaze a závažnosti přestupku, c) k přitěžujícím a polehčujícím okolnostem, g) u právnické nebo podnikající fyzické osoby k povaze její činnosti.

67. Dle ust. § 40 písm. c) přestupkového zákona, jako k přitěžující okolnosti se přihlédne zejména k tomu, že pachatel spáchal přestupek opakovaně.

68. Komentář Zákon o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, Wolters Kluwer, Praha, 2018, k tomuto ustanovení uvádí: „Závěrem je vhodné poukázat na problematiku zahlazení potrestání ve správním právu trestním. Přestupkový zákon výslovnou právní úpravu obdobnou trestněprávní úpravě zahlazení odsouzení (srov. § 105 a násl. tr. zákoníku) neobsahuje. Máme za to, že tento institut trestního práva soudního je nutné v oblasti správního práva trestního aplikovat analogicky. Tento závěr potvrdila i judikatura správních soudů. V této souvislosti je ovšem vhodné zdůraznit, že to, že po uplynutí určité doby nemůže správní orgán zohlednit recidivu, neznamená to, že by nebylo možné k takové okolnosti přihlédnout např. při hodnocení osoby pachatele.“ 69. Soud zdůrazňuje, že v ust. § 37 se jedná o demonstrativní výčet okolností, ke kterým může být při ukládání trestu přihlédnuto. Pokud tedy žalovaný uvádí, že při ukládání pokuty byla vzata v úvahu skutečnost, že žalobkyně již byla před pěti lety z obdobný přestupek potrestána, má soud za to, že tato okolnost vypovídající o žalobkyni vzata v úvahu být mohla. Soud má za to, že by výše pokuty mohla být nižší, pouze pokud by se jednalo o první pochybení žalobkyně.

70. Soud má tak dále za to, že bylo v souladu se zákonem zabývat se i liberačními důvody či zproštěním odpovědnosti za přestupek. Správní orgány však liberační důvody neshledaly. Pokud pak žalovaný konstatoval, že tyto liberační důvody měla tvrdit žalobkyně, soud neshledává takový závěr za nijak rozporný. Soud má za to, že je na pachateli přestupku, aby liberační důvody uváděl, tak jak žalobkyně uvedla v žalobě. Nicméně rozhodnutí nečiní nezákonným, pokud Inspekce konstatuje neexistenci liberačních důvodů, se kterými počítá vodní zákon v ust. § 125l, dle kterého Česká inspekce životního prostředí nebo vodoprávní úřad může upustit od uložení správního trestu také tehdy, jestliže pachatel přestupku přijme faktická opatření k odstranění následků porušení povinnosti, jakož i opatření zamezující dalšímu ohrožování nebo znečišťování podzemních nebo povrchových vod, a uložení správního trestu by vzhledem k nákladům na učiněná opatření vedlo k nepřiměřené tvrdosti.

71. Rovněž tak nečiní nepřezkoumatelným konstatování žalovaného, že se zabýval i možností zproštění odpovědnosti a nezjistil však splnění podmínek pro uplatnění tohoto ustanovení (§ 21 přestupkového zákona), a to poté, co konstatoval, že žalobkyně takové okolnosti netvrdila ani neprokazovala.

72. Dle soudu z toho plyne, že žalovaný si byl vědom ust. § 21, dle jehož odst. 1 právnická osoba za přestupek neodpovídá, jestliže prokáže, že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby přestupku zabránila. Žalobkyně však s žádným takovým relevantním tvrzením nepřišla, nebyly tak naplněny podmínky ust. § 21 přestupkového zákona.

73. Na závěr žalobkyně navrhla upuštění, popř. moderaci trestu ve smyslu § 78 odst. 2 s.ř.s., který stanoví, že soud může od trestu upustit nebo jej snížit, pouze byl–li uložen ve zjevně nepřiměřené výši, soud odkazuje na rozsudek NSS ze dne 9. 11. 2023, č.j. 3 As 84/2022 – 38, ve kterém uvedl: „

13. Při užití soudní moderace správního trestu tak správní soud nahradí uvážení správního orgánu o výši trestu vlastní úvahou (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 6. 2008, č. j. 4 As 37/2007–119). To však neznamená, že správní soudy přistoupí k moderaci pokaždé, pokud se jim výše trestu jeví jako nepřiměřená. Zákonným požadavkem pro soudní moderaci správního trestu je, aby správním orgánem uložený trest byl zjevně nepřiměřený, tedy takový, který je zjevně neadekvátní okolnostem konkrétního případu. Podstatou soudní moderace tedy není hledání „ideální“ výše sankce; jejím smyslem je provedení korekce, pokud uložený trest, vzhledem ke konkrétnímu porušení zákona, výrazně vybočuje z obecné představy o jeho adekvátnosti a spravedlnosti, přestože byl uložen v zákonném rozmezí a správní orgán dodržel všechny zásady pro jeho ukládání a zvážil i hlediska pro jeho individualizaci (viz rozsudek tohoto soudu ze dne 19. 4. 2012, č. j. 7 As 22/2012–23, č. 2672/2012 Sb. NSS).“ 74. NSS dále v tomto rozsudku uvedl: 75.

16. Nejvyšší správní soud souhlasí se stěžovatelem, že uložená výše pokuty není zjevně nepřiměřená. Žalobci hrozil trest podstatně vyšší a stěžovatel jej nakonec stanovil jen ve zhruba třetinové výši. Žádné specifické okolnosti věci, které by indikovaly, že i pokuta v této výši může být zjevně nepřiměřenou (ve smyslu výše vyloženém) zjištěny nebyly a ani městský soud je nezmiňuje [svou argumentaci staví jen na hodnocení typové závažnosti přestupku podle § 35 odst. 2 písm. w) zákona o silniční dopravě – viz dále]. Správní trest přitom musí působit na pachatele přestupku výchovně, aby se v budoucnu vyvaroval dalšího protiprávního jednání (tzv. preventivní funkce). Současně musí způsobit citelnou újmu, jinak by se výchovný účinek trestu vytratil (tzv. represivní funkce).

76. Soud neshledal, že pokuta je ve zjevně nepřiměřené výši ve smyslu § 78 odst. 2 s.ř.s. Zákon dovoluje uložit pokutu až do výše 1 000 000 Kč, proto pokuta při dolní výši nemůže být označená za nepřiměřenou. Soud proto nevyhověl ani žádosti žalobkyně o její moderaci.

77. Soud připomíná závěr Nejvyššího správního soudu uvedený v rozsudku ze dne 19. 4. 2012, č. j. 7 As 22/2012–23, že „(…) smyslem a účelem moderace totiž není hledání ´ideální´ výše sankce soudem místo správního orgánu, ale její korekce v případech, že by sankce, pohybující se nejen v zákonném rozmezí a odpovídající i všem zásadám pro její ukládání a zohledňující kritéria potřebná pro její individualizaci, zjevně neodpovídala zobecnitelné představě o adekvátnosti a spravedlnosti sankce.“ 78. Prostor pro zohlednění přiměřenosti ukládané sankce by byl dán pouze tehdy, pokud by vytýkaná nepřiměřenost měla kvalitu nezákonnosti, tj. v případě, že by správní orgán vybočil ze zákonných mantinelů při ukládání pokuty, jeho hodnocení kritérií pro uložení pokuty by postrádalo logiku, správní orgán by nevzal do úvahy všechna zákonná kritéria, uložená pokuta by byla likvidační apod. (viz např. rozsudek Nejvyšší správní soudu ze dne 3. 4. 2012, č. j. 1 Afs 1/2012–36). Žádné takové pochybení správního orgánu však soud v nyní projednávané věci neshledal. S ohledem na veškeré výše uvedené okolnosti soud nemohl dospět k závěru, že by uložená pokuta zjevně neodpovídala zobecnitelné představě o adekvátnosti a spravedlnosti sankce, tedy že by výše uložené pokuty byla zjevně nepřiměřená. Žalovaný náležité odůvodnil, z jakého důvodu uložil pokutu ve výši 80.000 Kč.

IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

79. S ohledem na vše shora uvedené dospěl soud k závěru, že rozhodnutí žalovaného bylo vydáno v souladu se zákonem a shora uvedené žalobní námitky uplatněné žalobkyní nejsou důvodné. Soudu žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

80. Výrok o nákladech řízení má oporu v § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož nestanoví–li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobkyně v řízení úspěšná nebyla, proto ji právo na náhradu nákladů řízení nepřísluší. Žalovanému, který měl v řízení plný úspěch, však žádné náklady spojené s tímto řízením nad rámec jeho běžné administrativní činnosti nevznikly, proto soud rozhodl, že se žádnému z účastníků náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Poučení

I. Základ sporu II. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného III. Posouzení žaloby IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení