8 A 128/2016 - 47

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Milana Taubera, soudce Vadima Hlavatého a soudkyně Aleny Pavlíčkové ve věci žalobce: ROBSTAV k.s. (dříve ROBSTAV stavby k.s.), IČO 27430774 se sídlem Mezi Vodami 205/29, Praha 4 zastoupený advokátem Mgr. Filipem Toulem se sídlem Opletalova 25, Praha 1 proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí se sídlem Vršovická 1442/65, Praha 10 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 5. 2016, č. j. 17924/ENV/16, 242/520/16, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Obsah žaloby 1. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí žalovaného (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto odvolání proti rozhodnutí České inspekce životního prostředí, Oblastního inspektorátu v Plzni, ze dne 8. 2. 2016, č. j. ČIŽP/43/OOH/SR03/1409180.007/15/ZLM (dále jen „rozhodnutí správního orgánu I. stupně“). Rozhodnutím správního orgánu I. stupně byla žalobci podle § 66 odst. 3 písm. d) zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů (dále jen „z. o.“), uložena pokuta ve výši 500 000 Kč za porušení povinnosti provozovat zařízení k využívání odpadů v souladu s jeho provozním řádem č. j. ŽP/12228/08 (dále jen „PŘ“), současně byla uložena povinnost uhradit náklady řízení paušální částkou ve výši 1 000 Kč. Konkrétně se jednalo o mobilní zařízení k využívání odpadů - recyklační linku Hartl Supertrack (dále jen „zařízení“), přičemž správní orgán I. stupně měl za to, že žalobce v kontrolovaném roce 2013 provozoval zařízení v rozporu s PŘ, a to ohledně oznámení o umístění zařízení, přehledu odpadů, pro něž je zařízení určeno, dále monitorování provozu zařízení a vedení evidence odpadů.

2. Žalobce předně namítnul, že usnesení o zahájení správního řízení ze dne 30. 3. 2015 nesplňovalo zákonné vymezení, neboť absentuje údaj, za jaké období je správní řízení vedeno. Údajné páchání správního deliktu tedy není časově ohraničeno. V napadeném rozhodnutí žalovaný uvedl, že časové vymezení je zřejmé z dalšího textu dotčeného usnesení, s čímž však žalobce nesouhlasí a domnívá se, že směšuje závěry Protokolu o kontrole ze dne 27. 2. 2015 a dotčeného usnesení. Žalobce dodal, že také v rozhodnutí správního orgánu I. stupně je nejprve uvedeno, že žalobce v kontrolovaném roce 2013 provozoval zařízení v rozporu s následujícími PŘ, na jiném místě je však uvedeno, že kontrola se týkala období do první poloviny roku 2014 a jinde opět, že za rok 2013.

3. Dále žalobce sporoval jednotlivá porušení PŘ zařízení. Ohledně umístění zařízení mu bylo vytýkáno, že v roce 2013 nepodal příslušnému krajskému úřadu 14 dní před zamýšleným umístěním žádné řádné oznámení o umístění zařízení. Mimoto se žalobce domnívá, že v odvolacím řízení došlo k rozšíření předmětu řízení, když neměl vyrozumět Krajský úřad Plzeňského kraje o dodržování podmínek provozu. Konkrétně pak správní orgán I. stupně zjistil, že ve dnech 22. 4. až 12. 5. 2013 bylo zařízení zapůjčeno, aniž by bylo uvedeno komu a kam, a ve dnech 13. 8. až 19. 9. 2013 bylo zařízení umístěno na stanoviště „Divadlo – Jízdecká ulice“, kdy nebylo umístění ohlášeno. Co se týče zapůjčení zařízení, žalobce zdůraznil, že byl zapůjčen pouze drtič, nikoli celé zařízení, pročež se na něj již nevztahuje PŘ. Nadto s ním žalobce po dobu zapůjčení nemohl disponovat. Dále rozhodnutí správního orgánu I. stupně výslovně uvádí ohlášení zařízení u Krajského úřadu Plzeňského kraje za rok 2013 v katastrální území Tymákov, Senec a Vejprnice, z čehož vyplývá, že oznamovací povinnost byla splněna. Žalobce dodal, že v jiném řízení v roce 2012 a 2013, které se týkalo téhož zařízení, mu nebylo vytýkáno, že podával oznámení o umístění zařízení dle rozhodnutí č. j. ŽP/11688/08, a nikoli dle PŘ (č. j. ŽP/12228/08), v čemž je nyní spatřováno porušení jeho povinností. Správní orgán tedy v obdobných případech postupoval odlišně a nepředvídatelně. Žalovaný dále pominul ohlášení na stavbě divadla v Plzni, kdy rovněž došlo k ohlášení, což žalobce doložil jednak samotným oznámením a jednak knihou odchozí pošty.

4. Stran neprokázání vhodnosti využití odpadu v zařízení má žalobce za to, že žalovaný toto porušení PŘ formuloval nekonkrétně. Pro tento skutek s ním ani nebylo zahájeno správní řízení, vyplýval z právního názoru žalovaného vyjádřeného v rozhodnutí, kterým bylo zrušeno první rozhodnutí správního orgánu I. stupně (pozn. soudu: žalobou je napadeno až druhé rozhodnutí žalovaného), nemohl proto navrhovat důkazy k prokázání své neviny. Žalobce je též názoru, že na něj žalovaný přenáší důkazní břemeno, jelikož by to měl být žalovaný, kdo bude prokazovat údajnou nevhodnost odpadů pro použití v zařízení, a nikoli žalobce, kdo má prokazovat jejich vhodnost. V bodě 2.2 PŘ jsou vyjmenovány ostatní odpady, které mohou být v zařízení upravovány, přičemž mezi tyto druhy odpadů patří odpad kategorie č. 17 01 07, č. 17 05 04, č. 17 09 04. Všechny tři kategorie odpadů byly na zařízení zpracovány v roce 2013, k porušení bodu 2.2 PŘ proto nemohlo dojít. Žalobce zaslal správnímu orgánu I. stupně provozní deník zařízení včetně průběžné evidence nakládání s odpady za rok 2013. Dále mu žalobce zaslal své vyjádření včetně provozního deníku kontrol zařízení, ohlášení prací v roce 2013 a 2014 včetně základního popisu odpadu – výkopového materiálu ze stavby základu objektu divadla v předpokládaném objemu 4 000 tun, dále základní popis odpadu vypracovaný 14. 8. 2013, základní popis odpadu vypracovaný 20. 8. 2013, čestné prohlášení účastníka řízení, protokoly odběru vzorku odpadu a protokoly o zkoušce. Z uvedených důkazů přitom vyplývá jednoznačný závěr, že byla prokázána vhodnost využití odpadu v zařízení.

5. Žalovaný měl též žalobci vytknout porušení bodu 10.0 PŘ (Základní popis odpadu), pro něž nebylo správní řízení zahájeno, přičemž pominul fakt, že nejprve je nutné učinit základní popis odpadu, odpad se následně předrtí v zařízení a poté odebere akreditovaný pracovník vzorek, který akreditovaná laboratoř podrobí zkoumání. Z předložených dokumentů dle žalobce vyplývá, že do zařízení byl přijat odpad inertní, tedy odpad vhodný a v souladu s PŘ. Není logické, aby se jakékoliv laboratorní zkoušky odpadu dělaly před jeho předrcením, v případě betonů, suti, kamenů apod. to není ani technicky možné. Předtím se pouze prohlídkou zjistí, zda neexistuje podezření, že by se jednalo o nebezpečný odpad, což bylo v daném případě vyloučeno.

6. Co se týče nemonitorování provozu zařízení, odkázal žalobce na bod 5.0 PŘ, který uvádí, že se navrhuje sledování množství a druhu odpadů, způsob dalšího nakládání s upravenými odpady, sledování případných úniků závadných látek, sledování prašnosti, sledování hluku. O provedených kontrolách se provádí zápisy do provozního deníku, přičemž kontrolu provozu zařízení provádí odpovědný pracovník zařízení před zahájením provozu, dále jedenkrát denně v průběhu provozu a po skončení provozu. V dotčeném bodě PŘ se ovšem neuvádí, že je povinností žalobce provádět denně zápisy o provedených kontrolách. I sledování ukazatelů uvedených shora je pouze navrhováno, pročež dle žalobce záleží na jeho uvážení, které ukazatele bude sledovat. Žalobce proto postupoval tak, že v provozním deníku kontrol zaznamenával provedené kontroly a do provozního deníku zařízení uváděl mimo jiné také množství a druh odpadu a také způsob nakládání s upravenými odpady kódem R5, přičemž zde uváděl také datum a místo drcení, čímž postupoval zcela shodně jako při kontrole v roce 2012/2013. Stejně tak žalobce odmítá, že by v období 13. 8. až 19. 9. 2013 (umístění „Divadlo - Jízdecká ulice“) nevedl záznamy o kontrolách prašnosti či hlučnosti ani o způsobu nakládání s odpady. Přesto žalovaný, na rozdíl od předchozí kontroly, konstatoval porušení PŘ, správní orgán tedy opět v obdobných případech postupoval odlišně a nepředvídatelně. Žalobce v řízení doložil zejména základní popisy odpadů, protokoly o provedených rozborech odpadů a další důkazy, ze kterých zcela jednoznačně vyplývá, jaké odpady byly v zařízení zpracovávány a jaký byl jejich další osud (použití na povrchu terénu). Nadto je kód R5 - recyklace/znovuzískání ostatních anorganických materiálů u položky využívání odpadů - uveden v přílohách PŘ, proto jej žalobce použil. Žalobce rovněž nesouhlasí s tím, že by jeho povinností bylo uvádět (monitorovat), komu a kam bylo zařízení, nebo dokonce jeho pouhé součásti (drtič/drtící linka) zapůjčeno a kde bylo deponováno.

7. V souvislosti s tím žalobce upozornil na prekluzi svého deliktu v období od 1. 1. 2013 do 24. 2. 2013, kdy mu bylo vytýkáno, že není zřejmé, kde bylo zařízení umístěno před datem 8. 1. 2013. Pokutu je totiž dle § 67 z. o. možné uložit nejdéle do 3 let ode dne, kdy k porušení povinností došlo.

8. Ohledně vedení evidence odpadů není dle správního orgánu I. stupně v provozním deníku uvedeno, jak bylo s odpadem naloženo s výjimkou kódu R5, což je však dle žalobce zcela dostačující. K výtce správního orgánu I. stupně že v provozním deníku zařízení nejsou uvedeny žádné ukazatele dle bodu 7.1 PŘ s výjimkou umístění a dat, kdy recyklační linka prováděla drcení, žalobce zdůraznil, že tento bod PŘ (evidence odpadů přijímaných do zařízení) se uplatní jen v případě, kdy je zařízení v provozu, což činil. V době odstávky zařízení by provádění těchto záznamů postrádalo smysl. To ostatně potvrdil i žalovaný v napadeném rozhodnutí, přesto trval na tom, že žalobce byl povinen zaznamenávat polohu zařízení v deníku kontrol. Žalobce se však domnívá, že takový postup nedává žádný smysl. Co se týká aplikace kódu AR5 u odpadu v rozsahu 28 020 tun, kategorie č. 17 05 04, kdy měl správní orgán I. stupně za to, že byl tento kód aplikován nesprávně, je žalobce přesvědčen, že tento kód byl aplikován správně a v okamžiku, kdy věděl, že tento materiál bude využit v souladu se z. o. na povrchu terénu. Správnímu orgánu I. stupně bylo známo, že tento odpad byl uložen v zařízení společnosti Demolice Recyklace s.r.o., která provozovala zařízení na pozemcích v katastrální území Mýto, přičemž na pozemek bylo vydáno i stavební povolení k provedení terénních úprav navezením jednak recyklátu a jednak zeminy a kamení. Dle žalovaného byl na dotčených pozemcích sice povolen provoz zařízení rozhodnutím Krajského úřadu Plzeňského kraje, leč chybělo rozhodnutí stavebního úřadu Rokycany a tudíž se o zařízení nejednalo. Zároveň konstatuje, že byly na těchto pozemcích povoleny hrubé terénní úpravy s tím, že budou hotovy do 30. 6. 2010. Žalovaný ovšem dle žalobce ignoruje, že stavební povolení na hrubé terénní úpravy bylo stále platné a dle tohoto stavebního povolení měly být terénní úpravy realizovány také stavebním odpadem. Nebylo přitom rozhodné, zda stavební povolení bylo vydáno žalobci či společnosti Demolice Recyklace s.r.o.

9. Dále žalobce namítnul, že z rozhodnutí není zřejmé, za jaké období je sankce ukládána, přičemž opakuje argumentaci k vadnosti usnesení o zahájení správního řízení ze dne 30. 3. 2015 a k prekluzi správního deliktu.

10. Žalobce rovněž namítnul, že došlo k uložení dvojího trestu. Správní orgán I. stupně proti němu, kromě projednávaného řízení, vedl též řízení č. j. ČIŽP/43/OOH/SR02/1408438.004/15/ZLP, ve kterém mu byla udělena pokuta ve výši 350 000 Kč, která byla žalovaným potvrzena. Dle žalobce měly správní orgány postupovat tak, že mu uloží sankci za obě tvrzená protiprávní jednání, přičemž se bude jednat o jednu sankci za správní delikt s vyšším postihem.

11. Žalobce též argumentoval vyjádřením společnosti HOCHTIEF CZ a.s., která potvrdila, že drtící zařízení na stavbě bylo nasazeno a docházelo zde k dlouhodobé deponaci, přičemž ze strany Statutárního města Plzeň bylo správnímu orgánu I. stupně zasláno několik fotografií, ze kterých je zřejmé, že zařízení bylo umístěno na staveništi.

12. Stran výše pokuty žalobce uvedl, že veškeré výtky zohlednil v provozu zařízení a požádal, aby tato skutečnost byla zohledněna při stanovení výše pokuty, což ovšem správní orgán I. stupně neakceptoval. Zohledněno nebylo ani uplynutí poměrně delší doby od správního deliktu, během které se žádného dalšího správního deliktu nedopustil. Současně upozornil, že odkaz správního orgánu I. stupně na jiné případy, který byl použit pro stanovení výše pokuty, není přiléhavý, neboť se jednalo o závažnější delikty, a uložené pokuty byly dokonce nižší než v jeho případě. Vyjádření žalovaného 13. Žalovaný navrhnul zamítnutí žaloby. Upozornil, že žaloba v převážné části rekapituluje argumentaci obsaženou v odvolání proti rozhodnutí správního orgán I. stupně. Domnívá se, že oznámení o zahájení správního řízení je dostatečně podrobné a jsou v něm obsaženy veškeré údaje, které dovolují přesné vymezení vytýkaného skutku, přičemž tento skutek nelze zaměnit za skutek jiný. Dodal, že žalobce ve svém vyjádření možná zaměňuje usnesení o zahájení správního řízení s usnesením z téhož dne, kterým mu byla stanovena lhůta k vyjádření se k podkladům.

14. Žalovaný odmítnul, že by jakkoli rozšířil předmět řízení, resp. rozsah porušení právní povinnosti žalobcem. Šlo toliko o zmínění některých dalších aspektů jednání žalobce souvisejících s vytýkaným protiprávním jednáním za účelem komplexního přezkumu rozhodnutí správního orgánu I. stupně.

15. Co se týká použití kódu R5 v rámci povinnosti monitoringu provozu zařízení, k tomuto se žalovaný podrobně vyjádřil v napadeném rozhodnutí. Namítá-li žalobce, že vytýkané použití kódu R5 bylo doposud ze strany správního orgánu tolerováno, nemá to s předmětem řízení nic společného. Žalovaný může stěží posuzovat, zda právě použití kódu R5 bylo předmětem některé předchozí kontroly, nebo bylo pouze zmiňováno, aniž by bylo v daném případě rozhodnou skutečností.

16. Žalovaný dále setrval na tom, že časové vymezení správního deliktu bylo dostatečně určité, přičemž nedošlo ani k částečné prekluzi. Předmětem řízení bylo porušení povinnosti žalobce provozovat zařízení v souladu s jeho PŘ, přičemž tuto skutkovou podstatu žalobce naplňoval různými dílčími porušeními podmínek PŘ po celé kontrolované období roku 2013, nikoli tedy po celý rok 2013, jak žalobce nepřesně zmiňuje. Jednotlivá porušení provozního řádu tak představují jednotlivé skutky de facto, které ve vzájemné souvislosti tvoří jediný skutek de iure a tím jediný správní delikt. Běh prekluzivní lhůty k potrestání žalobce proto počíná až ukončením tohoto skutku de iure, nikoli ukončením jednotlivých dílčích útoků.

17. K námitce dvojího trestu žalovaný v souladu s obsahem napadeného rozhodnutí zopakoval, že předchozí sankce týkající se kontroly provozu předmětného zařízení byla uložena za neplnění povinností žalobce coby kontrolované osoby dle zákona č. 255/2012 Sb., o kontrole (dále jen „z. k.“), nikoli za porušení povinnosti provozovat zařízení v souladu s jeho PŘ.

18. Ohledně dalších námitek žalobce pak žalovaný odkázal na napadené rozhodnutí. Posouzení žalobních bodů 19. Soud přezkoumal napadené rozhodnutí, včetně řízení, jež jeho vydání předcházelo, v mezích žalobních bodů, jimiž je vázán, vycházeje přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodnutí správního orgánu [§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“)]. Po posouzení věci dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

20. Úvodem nutno podotknout, že žalobce svou žalobu koncipoval tak, že nejprve zopakoval své odvolací námitky a následně na ně navázal, popř. je dále rozvinul svými námitkami proti napadenému rozhodnutí. Soud je proto považuje za ucelené žalobní body, které se ovšem v určitých aspektech prolínají a překrývají.

21. Podle § 19 odst. 1 písm. c) z. o. provozovatel zařízení k využívání odpadů je povinen provozovat zařízení k využívání odpadů v souladu s jeho schváleným provozním řádem.

22. Podle § 66a odst. 1 písm. d) z. o. pokutu do výše 10 000 000 Kč uloží inspekce fyzické osobě oprávněné k podnikání nebo právnické osobě, která provozuje zařízení k využívání nebo odstraňování odpadů bez potřebného souhlasu příslušného správního úřadu nebo v rozporu s ním nebo provozuje zařízení k využívání nebo odstraňování odpadů v rozporu se schváleným provozním řádem zařízení.

23. Soud má předně za to, že usnesení o zahájení správního řízení ze dne 30. 3. 2015 obsahuje dostatečné vymezení předmětu řízení [§ 46 odst. 1 zákona č. 500/2004 S., správní řád (dále jen „s. ř.“)], včetně období rozhodného pro vymezení protiprávního jednání žalobce. Nutno dodat, že to nevylučuje, aby v dalším průběhu řízení došlo ke změně vymezení skutku a jeho bližší specifikaci, aniž by bylo vydáno nové oznámení o zahájení řízení (srov. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 26. 11. 2015, č. j. 30 A 106/2013-43). Předmětné usnesení (str. 18 a násl.) uvádí, k jakým porušením PŘ mělo ze strany žalobce dojít, včetně datace. Jelikož kontrola probíhala za rok 2013 a část roku 2014, přičemž v roce 2014 nebylo zařízení provozováno (a nedocházelo k porušování PŘ), správní orgán I. stupně označil za období porušování povinností žalobce rok 2013, což se jeví jako zcela dostačující ohraničení určitého období, aby k němu mohl žalobce coby účastník správního řízení uplatňovat důkazy a hájit svá práva.

24. Co se týče umístění zařízení, rozhodnutí správního orgánu I. stupně (str. 21) zmiňuje, že oznámení o umístění za rok 2013 byla podávána pod č. j. ŽP/11688/08 (provoz středního stacionárního zdroje znečišťování ovzduší), a nikoli dle PŘ zařízení pod č. j. ŽP/12228/08. Bez ohledu na to, zda toto formální pochybení bylo při předchozí kontrole tolerováno, však z dalšího textu vyplývá, že nebylo rozhodné pro závěr o porušení povinností. Jak uvedl žalovaný v napadeném rozhodnutí a jak současně vyplývá z rozhodnutí správního orgánu I. stupně, z předložených oznámení nebylo možné určit, kde se zařízení v daný čas nacházelo – v období od 8. 1. 2013 do 31. 12. 2013 se zařízení mělo nacházet v katastrálním území Vejprnice, Senec i Tymákov a v období od 1. 6. 2013 do 30. 11. 2013 též v ulici Jízdecká, Plzeň. Zařízení se pochopitelně nemůže v jednom okamžiku nacházet na několika místech současně, žalobce si tedy touto cestou nepřijatelně zjednodušil své povinnosti a znesnadnil tím možnost přesné lokace zařízení pro správní orgány v případě provádění jeho kontroly. V případě umístění v ulici Jízdecká, Plzeň pak nebylo oznámení doručeno vůbec. Kopii oznámení a záznam v podací knize pošty žalobce nelze považovat za přesvědčivé důkazy. Soud se ztotožňuje s argumentací obsaženou v napadeném rozhodnutí (str. 10), když v knize podací pošty je odeslaná zásilka označená jako „vyjádření“, což je dle žalovaného nedostačující. Žalobce měl v případě plnění svých povinností možnost zvolit jiný, věrohodnější způsob doručovaní – doporučenou zásilku, datovou zprávu či osobní doručení na podatelnu. Námitka, že se žalovaný nevypořádal s potvrzením společnosti HOCHTIEF CZ a.s., že drtící zařízení na stavbě bylo nasazeno a docházelo zde k dlouhodobé deponaci, a s fotografiemi ze strany Statutárního města Plzeň, z nichž je zřejmé, že zařízení bylo umístěno na staveništi, je lichá, neboť umístění zařízení v ulici Jízdecká, Plzeň žádný z účastníků nerozporoval, otázkou byla včasnost oznámení (resp. samotné doručení tohoto oznámení) o tomto umístění.

25. Soud dále přisvědčuje názoru žalovaného (str. 10 napadeného rozhodnutí), že umístění zařízení je třeba ohlašovat i v případě jeho zapůjčení, a to včetně zapůjčení jeho části – drtiče. Jedná se totiž o podstatnou část zařízení, která samostatně umožňuje, aby třetí osoba drtila stavební, či dokonce nebezpečný odpad, čímž by mohlo docházet k porušení PŘ. I když je tedy drtič zapůjčen třetí osobě např. k drcení kamene, je žalobce povinen splnit svou povinnost a oznámit jeho umístění, aby správní orgány mohly případně provádět kontrolu. Ostatně byla dána též oznamovací povinnost dle č. j. ŽP/11688/08 (provoz středního stacionárního zdroje znečišťování ovzduší).

26. Stran neprokázání vhodnosti využití odpadu v zařízení soud předesílá, že jak již uvedl výše v části pojednávající o usnesení o zahájení správního řízení, je možné v průběhu správního řízení upřesnit vymezení skutku, aniž by bylo třeba vydávat další takové usnesení. Jestliže bylo první rozhodnutí správního orgánu I. stupně zrušeno žalovaným, měl žalobce možnost v dalším řízení (před vydáním nového prvostupňového rozhodnutí) hájit svá práva ve vztahu ke skutku, jak byl zpřesněn žalovaným ve zrušovacím rozhodnutí.

27. Z napadeného rozhodnutí (str. 11 a 12) ve stručnosti vyplývá, že žalobci bylo vytknuto, že v základních popisech odpadu č. 17 09 04 ze dne 20. 8. 2013 a č. 17 01 07 ze dne 14. 8. 2013 se vyskytuje zemina a kamenivo, přičemž jejich přítomnost odporuje typovému označení tohoto odpadu. Žalobce dále nedodržel bod 10.0 PŘ, kdy součástí základního popisu odpadu má být protokol o výsledcích zkoušky zaměřených zejména na zjištění podmínek vylučujících odpad z nakládání v příslušném zařízení. Žalobcem předložené protokoly o odběru vzorků nebylo možné spárovat s konkrétním odpadem, zřejmě došlo k rozboru odpadu č. 17 09 04, odpad č. 17 01 07 rozborován nebyl. U odpadu č. 17 05 04 nebyly předloženy žádné dokumenty, tj. zda byl zemina 28 020 tun, kód R5, podrobena rozborům, zda byla skutečně zpracována (v provozním deníku žádný záznam není) a co se s ní následně stalo. Čestné prohlášení o tom, že zpracovávané odpady nejsou nebezpečné, je nedostatečné, neboť není v souladu s bodem 2.3 PŘ doloženo odkazem na zápis, nebo kopii zápisu z prohlídky stavby před rekonstrukcí nebo odstraněním.

28. Soud se nedomnívá, že by žalovaný nepřípustně přenášel důkazní břemeno na žalobce, jehož povinností je vést evidenci přijatých odpadů tak, aby jednoznačně prokazovala vhodnost jejich využití v zařízení, což vyplývá z PŘ, zejména bodu 2.3 a 10.

0. Přijetí argumentace žalobce by ve svém důsledku znamenalo, že pokud by nevedl evidenci žádnou, nebo neúplnou, mohl by vždy tvrdit, že nespáchal správní delikt, neboť proti němu nejsou důkazy. Žalobce svá tvrzení pojal tak, že uvedl výčet dokumentů, které žalovanému předložil a uzavřel, že tyto dokumenty prokazují vhodnost využití odpadu v zařízení, aniž by ovšem tuto svou argumentací blíže rozvedl. Naopak žalovaný v napadeném rozhodnutí konkrétně uvedl, proč jsou tyto dokumenty nedostačující. Za těchto okolností nelze uzavřít jinak, než že odůvodnění žalovaného nebylo žalobcem vyvráceno. Co se týká bodu 10.0 písm. h) PŘ, pojednávajícího o náležitostech základního popisu odpadu, který musí dodavatel odpadu předat osobě provozující zařízení, z dikce tohoto ustanovení cit. „protokol o výsledcích zkoušek (…) ne starší než 3 měsíce od data vypracování základního popisu odpadu“ je zřejmé, že tyto zkoušky musí proběhnout před jeho zpracováním - předrcením. Na druhou stranu je nutno dát za pravdu žalobci, že na tento nedostatek byl upozorněn až v napadeném rozhodnutí. Přesto se nejedná o pochybení, které by zakládalo nezákonnost nebo nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, v případě porušení bodu 2.2 PŘ se jednalo o podpůrnou argumentaci, když ostatní, nosné důvody vyvráceny nebyly.

29. Nelze přisvědčit ani názoru žalobce, že nebyl povinen monitorovat provoz zařízení. Bod 5.0 PŘ ukládá povinnost provádět kontrolu zařízení, včetně četnosti těchto kontrol. Jestliže tento bod v úvodu používá obrat „navrhuje se sledování následujících ukazatelů“, neznamená to, že by si povinný subjekt mohl vybrat, jaké údaje bude sledovat. Jaký smysl by totiž měla pravidelná kontrola a zápisy o ní, pokud by se žalobce rozhodl nesledovat žádný z „navrhovaných“ údajů. Mimoto, ač žalobce považuje sledované údaje za fakultativní, přesto tvrdí, že kontroly zaznamenával. V napadeném usnesení (str. 12 až 14) žalovaný poukazuje na rozpory a neúplnosti v provozních denících kontrol, což žalobce v žalobě nezpochybnil. Kód R5, který žalobce uváděl, nemá sám o sobě dostatečnou vypovídací hodnotu. Označuje pouze to, že odpad byl upraven na drtící lince a je nutné ho dále specifikovat. Není tak zřejmé, jak s ním bylo naloženo následně (komu bylo předán, jak a kým byl využit atd.), což je v rozporu s bodem 7.1 PŘ. Této argumentaci žalovaného nelze z pohledu soudu nic vytknout, žalobce se v žalobě omezil na opakování svého přesvědčení, že kód R5 je dostačující, což není pravdou.

30. Soud se dále ztotožňuje s přesvědčením žalovaného, že se v případě neoznámení umístění zařízení v roce 2013 jednalo o pokračující správní delikt (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2007, č. j. 8 As 17/2007), tj. takový, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují stejnou skutkovou podstatu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení, blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku. Při každém jednotlivém umístění zařízení měl žalobce povinnost jej řádně oznámit, což neučinil ani jednou (viz bod 24 odůvodnění), a každé takové řádné neoznámení je proto dílčím porušením jeho povinností. Šlo přitom o stejný správní delikt (resp. jeho dílčí útoky), spáchaný v průběhu jednoho roku a týkající se totožného zařízení. Tříletá lhůta dle § 67 odst. 1 z. o., v rozhodném znění, k prekluzi sankce za správní delikt, jehož dílčí útoky probíhaly po celý rok 2013, tak počala běžet až s posledním dílčím útokem, ergo 31. 12. 2013. K prekluzi sankce za část roku 2013 tudíž nedošlo.

31. Ohledně porušení povinností dle bodu 7.0 PŘ (vedení evidence odpadů) nutno přisvědčit názoru žalobce, že v případě deponování zařízení není jeho povinností provádět zápisy o monitorování zařízení, o prováděných kontrolách aj., a dále nahlašovat umístění zařízení příslušnému krajskému úřadu a hygienické stanici. Přesto je dle názoru soudu i v tomto případě povinností žalobce zaznamenávat do deníku kontrol umístění zařízení, jak uvedl žalovaný, a to s ohledem na případnou zpětnou kontrolu.

32. Nedostatky v evidenci polohy zařízení ovšem nebyly hlavním důvodem pro závěr o porušení povinností dle bodu 7.0 PŘ a žalovaný se v napadeném rozhodnutí (str. 15 až 17) podrobně vypořádává s dalšími tvrzeními žalobce. Nejprve žalovaný zopakoval argumentaci ohledně kódu R5 (viz bod 29 odůvodnění). Dále uvedl následující odůvodnění (zestručněno): K umístění odpadu v rozsahu 28 020 tun, kategorie č. 17 05 04, do zařízení společnosti Demolice Recyklace s.r.o. došlo ještě předtím, než byly známy výsledky rozborů. V některých předložených dokladech bylo uvedeno, že žalobce odpady umístil na skládku Mýto, která však neexistovala. Společnost Demolice Recyklace s.r.o. nedisponovala povolením k provozu skládky, měla povolení ke sběru, výkupu a využívání odpadů vydané Krajským úřadem Plzeňského kraje, které bylo podmíněno rozhodnutím Městského úřadu v Rokycanech, kterým ovšem nedisponovala, tudíž byl provoz zařízení nezákonný. Žalobcem označené hrubé terénní úpravy byly povoleny rozhodnutím Městského úřadu v Rokycanech, odboru stavebního, ze dne 16. 12. 2009, č. j. 4012/OST/09, s tím, že budou provedeny do 30. 6. 2010. Městský úřad Rokycany posléze vyzval společnost DEMOLICE RECYKLACE s.r.o. k bezodkladnému zastavení dalšího provozu zařízení, tedy příjmu a zpracování stavebních odpadů na dotčených pozemcích, odstranění shromážděného materiálu a odstranění označení provozovny. Z rozhodnutí správního orgánu I. stupně (str. 3 a 4) lze doplnit, že odpad v rozsahu 28 020 tun, kategorie č. 17 05 04, měl být zpracován (kód AR5) během jediného dne, což přesahuje kapacitní možnosti zařízení. Odpad tedy byl evidenčně přijat, nemohl však být na zařízení fyzicky upraven, záznamy proto neodpovídají skutečnosti. Soud shledává toto odůvodnění přesvědčivým, přičemž námitka žalobce, že bylo vydáno stále platné stavební povolení, není důvodná, jelikož je evidentní, že právě podmínky tohoto stavebního povolení svým jednáním porušoval.

33. Nelze souhlasit ani s tím, že by z napadeného rozhodnutí, resp. rozhodnutí správního orgánu I. stupně, nebylo zřejmé, za jaké období je sankce ukládána. Stran vymezení skutku v případě správního deliktu soud odkazuje na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006-73, cit. „I. Výrok rozhodnutí o jiném správním deliktu musí obsahovat popis skutku uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby nemohl být zaměněn s jiným. II. Neuvede-li správní orgán takové náležitosti do výroku svého rozhodnutí, podstatně poruší ustanovení o řízení [§ 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s]. III. Zjistí-li soud k námitce účastníka řízení existenci této vady, správní rozhodnutí z tohoto důvodu zruší.“. Z rozhodnutí správního orgánu I. stupně (str. 2 až 4) je patrné, že kontrolovaným obdobím, tedy i časovým vymezením spáchaného správního deliktu, byl (celý) rok 2013, přičemž u některých dílčích porušení povinností je jejich doba dále upřesněna (a to vždy v rámci roku 2013). Soud se domnívá, že takové uvedení času je zcela dostačující a umožňuje odlišit předmětný správní delikt žalobce od jeho jiných případných správních deliktů. Hovoří-li žalovaný ve svém vyjádření k žalobě o kontrolovaném období roku 2013, které nemá představovat celý rok 2013 (aniž by ovšem toto kontrolované období jakkoli upřesňoval), pak se mýlí, neboť je to v rozporu s dikcí výroku rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Tento omyl však nemá žádný dopad na správnost napadeného rozhodnutí.

34. Nedůvodná je též námitka týkající se nepřípustného ukládání dvojího trestu. V řízení č. j. ČIŽP/43/OOH/SR02/1408438.004/15/ZLP, ve kterém byla žalobci udělena pokuta ve výši 350 000 Kč, se jednalo o porušení povinností žalobce daných z. k., nikoli z. o. Dle názoru soudu se neuplatní zásada absorpční, jak se domnívá žalobce, neboť sankce byly ukládány na základě dvou odlišných právních norem, kdy každá z nich chrání jiný společenský zájem. Nadto jsou povinnosti dané z. k. ze své povahy procesní, byla tedy uložena sankce za pořádkový (procesní) správní delikt v rámci správního řízení, jehož výsledkem bylo uložení sankce za porušení hmotněprávních povinností daných z. o. Uložení pořádkové (procesní) sankce rozhodně nemůže vyloučit uložení sankce ve věci samé. Mimoto, i kdyby snad mělo dojít k žalobcem sugerované absorpci trestu, byl by tím pohlcen správní delikt dle z. k., neboť má nižší horní hranici sazby pokuty (§ 15 z. k. stanoví horní hranici 500 000 Kč, resp. 200 000 Kč). Byla by tudíž i nadále ukládána pokuta dle § 66a odst. 1 písm. d) z. o., přičemž by došlo k asperaci, tj. zpřísnění trestu. Soudu je přitom z jeho činnosti známo, že žalobce se bránil též proti pokutě podle z. k., a to v řízení vedeném u Městského soudu v Praze, pod sp. zn. 6A 48/2016, kde byla jeho žaloba zamítnuta.

35. Závěrem soud dodává, že byť se žalobce vyjadřoval též k výši sankce, nenavrhnul moderaci její výše soudem (§ 78 odst. 2 s. ř. s.), pročež se soud jeho argumentací nezabýval. Závěr 36. Soud tedy neshledal žalobu důvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. Za splnění podmínek zakotvených v § 51 odst. 1 s. ř. s. tak učinil bez nařízení jednání (žalobce ani žalovaný nesdělili soudu svůj nesouhlas s takovým projednáním věci).

37. Protože žalobce nebyl ve sporu úspěšný a žalovanému žádné účelně vynaložené náklady v řízení nevznikly, soud ve druhém výroku rozsudku v souladu s § 60 odst. 1 s. ř. s. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení