8 A 129/2013 - 58

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudců JUDr. Hany Pipkové a JUDr. Marcely Rouskové v právní věci žalobce: H. H., státní příslušnost ČLR, t. č. pobytem P. 9, P. H. 938, zastoupen Mgr. Markem Čechovským, advokátem v Praze 1, Václavské nám. 21, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem Praha 4, nám. Hrdinů 1634/3, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 7. 2013, č. j. MV-81003-4/SO-2012, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Ministerstva vnitra – Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 8. 7. 2013, č. j. MV-81003-4/SO-2012 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 15.342 Kč k rukám zástupce Mgr. Marka Čechovského, advokáta a to do třiceti dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

Žalobce se včas podanou žalobou dne 8. 8. 2013 domáhal zrušení rozhodnutí Ministerstva vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, ze dne 9. 7. 2013, č. j. MV-81003-4/SO-2012, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, Odbor azylové a migrační politiky, ze dne 14. 6. 2012, č. j. OAM-3638-41/PP-2011, kterým byla zamítnuta jeho žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu na území České republiky. Žalobce dne 3. 3. 2010 podal Policii České republiky, Oblastnímu ředitelství služby cizinecké policie Praha, Inspektorátu cizinecké policie Praha, žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu na území České republiky podle ustanovení § 87b odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. V rubrice účel pobytu vyznačil „společná domácnost s občanem ČR“. Žalobce uváděl, že má trvalý vztah s občanem EU obdobný vztahu rodinnému, a to k nezl. P. L., nar. X, ke kterému bylo určeno otcovství souhlasným prohlášením rodičů k dosud nenarozenému dítěti, českým státním občanem panem M. L. a matkou nezletilého paní X. X., nar. X, státní občankou ČLR. Paní X. X., nar. X, na základě skutečnosti, že se uvedeným prohlášením stala rodinným příslušníkem občana EU, bylo uděleno povolení k přechodnému pobytu na území ČR. Z odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí potom vyplývá, že matriční otec nezletilého pan M. L. byl pravomocně odsouzen pro trestný čin napomáhání k neoprávněnému pobytu podle § 171d trestního zákona č. 140/1961 Sb., neboť bylo prokázáno, že se před narozením dítěte nechal zapsat jako matriční otec za úplatu nejméně 10.000 Kč. Správní orgán prvního stupně a odvolací orgán shodně odmítnuly žádost žalobce o vydání povolení k přechodnému pobytu na území České republiky podle ustanovení § 87b odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Oba orgány shodně uváděly, že při výslechu žadatele a svědkyně paní X. X. byly zjištěny rozpory v uváděných skutečnostech. Tyto rozpory měly být odstraněny při výpovědi žadatele, avšak zůstaly v důsledku toho, že žadatel odmítnul právě v objasňujících otázkách vypovídat, nevyjasněny. Žalovaný poukázal v odůvodnění svého rozhodnutí, že podle § 169 odst. 2 zákona o pobytu cizinců správní orgán je oprávněn vyslechnout účastníka řízení, je-li to nezbytné pro zjištění skutečného stavu věci, zejména pro posouzení, zda se nejedná o obcházení tohoto zákona cizincem s cílem získat oprávnění k pobytu na území, zejména zda účelově neuzavřel manželství nebo zda jeho účelově prohlášeným souhlasem nebylo určeno otcovství. Účastník řízení je povinen vypovídat pravdivě a nesmí nic zamlčet. Správní orgán účastníka řízení před výslechem poučí o důsledcích odmítnutí výpovědi a nepravdivé nebo neúplné výpovědi. Žalovaný poukazoval na to, že správní orgán prvního stupně měl důvodné pochybnosti o správnosti údajů uváděných v samotné žádosti aiv předchozích žádostech, byl tedy oprávněn postupovat podle citovaného ustanovení, aby zjistil skutečný stav věci. Žalovaný potom poukázal na skutečnost, že uvedení nepravdivých nebo neúplných údajů v řízení podle zákona o pobytu cizinců naplňuje znaky skutkové podstaty přestupku podle § 156 odst. 1 písm. i) zákona o pobytu cizinců. Důvody pro neudělení povolení k přechodnému pobytu jsou však formulovány autonomně a neodkazují na případné spáchání přestupku. Žalobce se svým podáním domáhal zrušení napadeného rozhodnutí z důvodu nezákonnosti. Namítal především porušení zásad činnosti správních orgánů, a to ustanovení § 2 odst. 2, 3 a 4, § 4 odst. 4 a § 6 odst. 1 správního řádu. Dále potom ustanovení § 68 odst. 3 správního řádu, jakož i § 89 odst. 2 ve spojení s § 93 odst. 1 téhož zákona. Žalobce namítal, že před vydáním rozhodnutí odvolacího orgánu mu nebyla dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí ve smyslu § 36 odst. 3 správního řádu. Žalobce namítal, že správní orgány nedostatečně zjistily skutkový stav a vycházely pouze ze skutečnosti, že žalobce odmítnul na některé otázky odpovídat, aniž by dále zkoumaly závažnost důvodu, pro který tak žalobce učinil. Žalobce namítal, že otázky, na něž odmítnul odpovědět, nebyly způsobilé osvědčit stav věci tak, jak je vyžadováno správním řádem, resp. daným ustanovením zákona, a tudíž měl zásadní důvod, pro něj odmítnout výpověď. Tvrdil, že odmítnutí své výpovědi zdůvodnil. Žalobce se dále dovolával ustanovení § 57 odst. 1 písm. c) správního řádu, podle něhož „Jestliže vydání rozhodnutí závisí na řešení otázky, již nepřísluší správnímu orgánu rozhodnout a o které nebylo dosud pravomocně rozhodnuto, správní orgán si o ní může učinit úsudek; správní orgán si však nemůže učinit úsudek o tom, zda byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt a kdo za něj odpovídá, ani o otázkách osobního stavu.“ Žalovaný správní orgán ve svém vyjádření ze dne 17. 10. 2013 navrhl žalobu zamítnout s tím, že odkázal na odůvodnění svého žalobou napadeného rozhodnutí. Podotknul, že s žalobce, byly sepsány protokoly o vyjádření účastníka řízení dne 25. 3. 2010 a 20. 4. 2012, z nichž jednoznačně vyplývá, že uváděl nepravdivé skutečnosti a také v mnohých otázkách uvedl, že nebude vypovídat. Městský soud v Praze ve věci nařídil jednání, které se konalo dne 2. 9. 2014, jehož se žalovaný nezúčastnil a zástupce žalobce setrval na svých dřívějších písemných vyjádřeních, přičemž se dovolával rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. října 2013, č. j. 2 As 45/2013-52. Městský soud v Praze posoudil věc takto: Městský soud v Praze posoudil napadené rozhodnutí podle § 75 soudního řádu správního a to v mezích žalobcem uplatněných žalobních bodů, jakož i řízení, které mu předcházelo, přičemž vycházel ze skutkového právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Zdejší soud ve věci pobytového víza žalobce již jednou rozhodoval, a to rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 2. února 2010, č. j. 8 Ca 79/2009 – 57, kterým byla zamítnuta žaloba pana H. H., nar. X, proti rozhodnutí Policie České republiky, ředitelství služby cizinecké policie ze dne 11. 2. 2009, č. j. CPR-13221-1/ČJ- 2008-9CPR-C218. Následně Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 9. listopadu 2011, č. j. 9 As 71/2010 – 112, kasační stížnost žalobce zamítnul. Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku mj. uvedl, že Městským soudem v Praze byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí ze dne 11. 2. 2009, č. j. CPR-13221-1/ČJ-2008-9CPR- C218, vydanému Policií České republiky, ředitelstvím služby cizinecké policie, jejíž působnost k 1. 1. 2011 přešla na Ministerstvo vnitra. Tímto rozhodnutím bylo ve výroku změněno rozhodnutí Policie České republiky, Oblastního ředitelství služby cizinecké policie Praha, Inspektorátu cizinecké policie Praha ze dne 30. 7. 2008, č. j. SCPP-100652/PH-XIII- CI9-2007, a to tak, že žádost stěžovatele o vydání povolení k trvalému pobytu na území České republiky se zamítá podle § 87k odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, neboť je důvodné nebezpečí, že by mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek. Existenci daného nebezpečí přitom žalovaný dovodil z jednání stěžovatele, který opakovaně porušil platné právní předpisy upravující pobyt cizinců na území České republiky, když vstoupil na její území bez cestovního dokladu a bez platného víza, ač k tomu nebyl oprávněn, odmítl prokázat a posléze uvedl jinou totožnost svojí osoby. Z pravomocného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 14. 1. 2008, sp. zn. 1 T 114/2007, dále vyplývá, že nejméně v době od 1. 7. 2003 do 17. 10. 2007 se zdržoval na území České republiky neoprávněně, ačkoli mu rozhodnutím Policie České republiky, Oblastního ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie Ústí nad Labem, odboru pátrání a kontroly pobytu, ze dne 17. 10. 2002, č. j. SCPP- 815/UL-OPK-UL-SV-10-2002, bylo uloženo správní vyhoštění na jméno Z. Z., nar. X, s dobou platnosti na 5 let, tj. do 17. 10. 2007, čímž spáchal trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle 171 odst. 1 písm. b) trestního zákona (č. 140/1961 Sb.). Vedle toho žalovaný, resp. správní orgán prvního stupně poukázal též na rodinné vazby stěžovatele s tím, že jeho zapsání do rodného listu nezletilé N. Š., nar. X, bylo shledáno jako účelové, pouze s cílem získat povolení k trvalému pobytu na území České republiky. Nejvyšší správní soud dále v rozsudku č. j. 9 As 71/2010 – 112 konstatoval, že podle čl. 35 směrnice Evropského parlamentu a Rady2004/38/ES o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, o změně nařízení (EHS) č. 1612/68 a o zrušení směrnic 64/221/EHS, 68/360/EHS, 72/194/EHS, 73/148/EHS, 75/34/EHS, 75/35/EHS, 90/364/EHS, 90/365/EHS a 93/96/EHS, obsaženého v závěrečných ustanoveních (kapitola VII), členské státy mohou přijmout potřebná opatření k odepření, pozastavení nebo odnětí jakéhokoliv práva přiznaného touto směrnicí v případě zneužití práv nebo podvodu, například účelových sňatků. Veškerá taková opatření musí být přiměřená a spojená s procesními zárukami stanovenými v čl. 30 a 31. Směrnice 2004/38/ES tedy sice na první pohled rozlišuje mezi narušením veřejného pořádku a zneužitím práv, resp. podvodem, nicméně i omezení práva volného pohybu z důvodu zneužití práv nebo podvodu musí zároveň splňovat požadavky primárního práva, tj. požadavky, které nalezly svůj odraz také v kapitole VI směrnice 2004/38/ES. I v tomto případě je nutno trvat na tom, aby zneužívající či podvodné jednání bylo osobním chováním dotyčné osoby, které má časovou vazbu na přijetí opatření (aktuálnost) a je pro účely přijetí daného opatření také dostatečně závažné, tj. opatření je ve vztahu k tomuto jednání přiměřené (proporcionalita). Jelikož je čl. 35 směrnice 2004/38/ES zahrnut do závěrečných ustanovení a nikoliv do kapitoly věnující se omezení práva vstupu a práva pobytu, slouží spíše deklaraci významu boje proti zneužití práva a podvodům a osvědčuje legitimitu tohoto důvodu pro přijetí omezujících opatření. Nejde tedy o lex specialis k čl. 27 až 33 směrnice 2004/38/ES. Jestliže pak judikatura Soudního dvora výslovně přiznává, že se veřejný pořádek liší stát od státu (byť musí být vykládán úzce a jeho vymezení musí podléhat kontrole; viz rozsudek Soudního dvora ve věci 41/71 Van Duyn, Sb.rozh. 1974, s. 1337, body 18 a 19), nelze dovozovat, že čl. 35 směrnice 2004/38/ES vylučuje, aby za narušení veřejného pořádku bylo v členském státě považováno zneužívající nebo podvodné jednání. Při respektování tohoto závěru, jakož i závěru vysloveného rozšířeným senátem v usnesení ze dne 26. 7. 2011, č. j. 3 As 4/2010 - 151, Nejvyšší správní soud shrnuje, že veřejný pořádek jako poměrně složitě strukturovatelný, neurčitý právní pojem v obecné rovině zahrnuje základní normy, které se považují za nevyhnutelné pro fungování demokratického státu a společnosti. Vedle norem právních se jedná též o normy morální, sociální, politické, případně náboženské, přičemž pro naplnění dispozice ust. § 87k odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců postačuje jejich porušení nižší intenzity, je-li dostatečně závažné ve vztahu k důsledkům plynoucím ze zamítnutí žádosti o povolení k trvalému pobytu. Takovým jednáním tak může být i nemorální jednání napadající sám účel zákona o pobytu cizinců, tedy i snaha o získání povolení k trvalému pobytu na základě účelově učiněného prohlášení o uznání otcovství. Nejvyšší správní soud poukázal na skutečnost, že otcovství a rodičovství vůbec představuje instituci, která již v dlouhodobé představě společnosti má být nositelem určitých hodnot a naplňovat určité funkce, které v podmínkách České republiky souvisí především s výkonem práv a povinností při: (i) péči o nezletilé dítě, zahrnující zejména péči o jeho zdraví, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj, (ii) zastupování nezletilého dítěte a (iii) správě jeho jmění. Společenská závažnost těchto práv a povinností, při jejichž výkonu jsou rodiče povinni důsledně chránit zájmy dítěte, řídit jeho jednání a vykonávat nad ním dohled odpovídající stupni jeho vývoje, vede důsledně k požadavku, aby byly právní vztahy otcovství v každém konkrétním případě a okamžiku včas a spolehlivě zjištěny, společensky evidovány. Určení otcovství, které těmto požadavkům, jakož i požadavkům ochrany zájmů dítěte směřujícím ke stabilizaci jeho právního postavení, neodpovídá a které je vedeno jinými, zejména pak zištnými účely, představuje narušení všeobecné sdílené hodnotové představy o instituci otcovství a lze je považovat za závažné narušování veřejného pořádku, které bylo v případě stěžovatele navíc znásobeno dřívějším opakovaným porušováním platných právních předpisů. Ze směrnice 2004/38/ES (i z judikatury Soudního dvora promítnuté do jejich ustanovení uvedených výše) vyplývá požadavek, aby byla opatření přijatá z důvodů veřejného pořádku v souladu se zásadou přiměřenosti a aby byla založena výlučně na osobním chování dotyčné osoby, které představuje skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti. V tomto směru není pochyb o tom, že účelové prohlášení o uznání otcovství s cílem získat povolení k trvalému pobytu a výhody z něho plynoucí, jakož i opakované porušování povinností souvisejících s pobytem na území České republiky, představuje osobní chování stěžovatele. V inkriminované věci se žalobce domáhal vydání povolení k přechodnému pobytu na území České republiky podle ustanovení § 87b odst. 1 zákona o pobytu cizinců, podle něhož rodinný příslušník občana Evropské unie, který sám není občanem Evropské unie a hodlá na území pobývat přechodně po dobu delší než 3 měsíce společně s občanem Evropské unie, je povinen požádat ministerstvo o povolení k přechodnému pobytu. Žádost je povinen podat ve lhůtě do 3 měsíců ode dne vstupu na území. Žalobce tvrdil, že má trvalý vztah s občanem EU obdobný vztahu rodinnému, a to k nezl. P. L., nar. X, ke kterému bylo určeno otcovství souhlasným prohlášením rodičů k dosud nenarozenému dítěti, českým státním občanem panem M. L. a matkou nezletilého paní X. X., nar. X, státní občankou ČLR. Posléze však bylo prokázáno, že se jednalo o podvodné jednání pana M. L., který byl pravomocně odsouzen pro trestný čin napomáhání k neoprávněnému pobytu podle § 171d trestního zákona č. 140/1961 Sb., neboť bylo prokázáno, že se před narozením dítěte nechal zapsat jako matriční otec za úplatu nejméně 10.000 Kč. Žalobce v podané žalobě tuto skutečnost nijak nerozporoval, uplatnil pouze námitky procesního charakteru namítající porušení celé řady ustanovení správního řádu. Podle § 87e odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců na zamítnutí žádosti o vydání povolení k přechodnému pobytu se důvody podle § 87d odst. 1 vztahují obdobně. Ministerstvo žádost dále zamítne, jestliže žadatel se bez vážného důvodu nedostaví k výslechu (§ 169 odst. 2), odmítne vypovídat nebo ve výpovědi uvede nepravdivé skutečnosti. Žalobce se v podané žalobě dovolával rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. května 2013, č. j. 57 A 54/2012 – 56, jehož závěry byly posléze potvrzeny rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 30. října 2013, č. j. 2 As 45/2013 – 52, kterým byla zamítnuta kasační stížnost žalovaného správního orgánu. Vzhledem k tomu, že se jedná o věc meritorně obdobnou, považoval Městský soud v Praze za potřebné přihlédnout k závěrům tohoto rozsudku rovněž při svém rozhodování inkriminované věci. Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 2 As 45/2013 – 52 mj. připomněl, že stěžovatelka opřela výrok zrušeného rozhodnutí o ustanovení § 87e odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců, což odůvodnila tím, že v případě žalobkyně bylo naplněno toto ustanovení odmítnutím výpovědi. Povinností stěžovatelky však bylo, jak správně konstatoval krajský soud, aby v odůvodnění odvolacího rozhodnutí tento svůj závěr v souladu s ustanovením § 68 odst. 3 správního řádu řádně zdůvodnila, tzn., uvedla, na základě jakých konkrétních skutečností dospěla k závěru, že žalobkyně odmítla bez vážného důvodu vypovídat. Z ustanovení § 87e odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců totiž vyplývá, že žadatel může odmítnout vypovídat pouze, má-li pro to vážné důvody. Žalobkyně dle zjištění krajského soudu vážné důvody pro odmítnutí vypovídat zdůvodnila tím, aby nezpůsobila sobě ani osobě blízké nebezpečí stíhání za spáchání přestupku. Stěžovatelka se však nijak s tímto zdůvodněním žalobkyně nezabývala a nezdůvodnila, proč žalobkyní uváděný důvod pro odmítnutí vypovídat nepovažuje za vážný důvod odpovídající obsahu ustanovení § 87e odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců. Stěžovatelka v kasační stížnosti odkazovala na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 4. 2010, č. j. 1 As 23/2010 - 77, v němž je uvedeno „Pokud by stěžovatelka jako důvod odepření výpovědi konkrétně uvedla, že by svojí výpovědí mohla způsobit nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobám blízkým, bylo by nutné ustanovení § 169 odst. 3 zákona o pobytu cizinců vykládat ústavně konformně a umožnit jí v tomto výjimečném případě odepřít výpověď, tak jak to zaručuje Listina základních práv a svobod v článku 37 odst. 1, zpravidla bez sankce zamítnutí žádosti podle § 87e odst. 1 písm. d) zákona. To by ovšem přicházelo v úvahu za situace, kdyby stěžovatelka odmítla vypovídat na otázky týkající se konkrétních oblastí, nikoliv v případě odmítnutí výpovědi jako celku.“ Poslední větu stěžovatelka zvýraznila a uvedla, že se neztotožňuje s právním názorem krajského soudu, protože řízení o žádosti o povolení přechodného pobytu je specifické. Nejvyšší správní soud konstatoval, že citovaný právní názor (vážící se formálně k dřívějšímu znění zákona o pobytu cizinců, což však není s ohledem na podobnost textu rozhodné), není použitelný způsobem, který patrně stěžovatelka zamýšlí, a to z několika důvodů. Předně zdejší soud odkazuje na tehdy řešený předmět řízení, jímž byla jednak námitka, že skutkový základ, z něhož tehdy krajský soud vycházel, nemá oporu ve spisech, a jednak nesprávné právní posouzení otázky, které se sice týkalo ustanovení § 87e odst. 1 a § 169 odst. 3 zákona o pobytu cizinců s obdobným zněním, avšak v situaci, kdy tehdejší stěžovatelka a žadatelka o povolení pobytu namítala, že ustanovení § 169 odst. 3 zákona o pobytu cizinců bylo nesprávně aplikováno, neboť ona vypovídat neodmítla, ale výpověď podmiňovala předchozím provedením jiných kroků (srov. str. 2 odst. 3 či str. 5 odst. 3 rozsudku ve věci sp. zn. 1 As 23/2010). Správní orgán prvního stupně tehdy provedl dva pokusy o výslech. Zástupce stěžovatelky uvedl „, Z následujících důvodů zcela v korelaci se zákonem č. 326/1999 Sb. a zákonem 500/2004 Sb. vypovídat nebudu, neboť nejsou splněny zákonné podmínky pro aplikaci § 169 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb.’, a dále podrobně rozvedl důvody, proč správní orgán není oprávněn v daném případě provést výslech účastníka podle § 169 odst. 3 zákona o pobytu cizinců“ (str. 4 odst. 1 dole citovaného rozsudku NSS). Jako důvod odmítnutí výpovědi byla vyslýchanou uvedena námitka nesprávné aplikace ustanovení § 169 odst. 3 zákona o pobytu cizinců. Tím se však odlišnosti nevyčerpávají, neboť správní orgány tehdy vydaly přezkoumatelné a řádně odůvodněné rozhodnutí. Rovněž nelze přehlédnout, že citované rozhodnutí dopadalo nikoli na situaci odepření výpovědi pro nebezpečí stíhání (srov. i v kasační stížnosti nezmíněnou formulaci předcházející citované pasáži „V důvodech odmítnutí výpovědi však netvrdila, že by svojí výpovědí mohla způsobit nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobám blízkým.“ na str. 5 odst. 4 citovaného rozhodnutí). Nyní však žadatelka výslovně odmítla vypovídat, odkazem na možné způsobení nebezpečí stíhání sebe nebo osoby blízké, za přestupek. Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku uzavřel s tím, že stěžovatelkou připomenutá věc se týkala situace, kdy žadatelka o přechodný pobyt odmítla vypovídat bez uvedení závažného důvodu, a správní orgán přezkoumatelným způsobem vyložil, proč podle něj nejde o akceptovatelný závažný důvod odmítnutí výpovědi. V tom spočívá podstatná skutková odlišnost od nyní projednávané věci. To platí tím spíše, že nyní zdejší soud rozhodoval v situaci, kdy byl vázán ustálenou judikaturu týkající se přezkoumatelnosti rozhodnutí, která se uplatňuje napříč odvětvími správního práva (z četných rozhodnutí srov. kupř. rozsudky ze dnů 19. 12. 2008, č. j. 8 Afs 66/2008 – 71, 21. 8. 2008, č. j. 4 As 20/2008 – 84, 2. 9. 2009, č. j. 1 As 47/2007 – 134, 29. 8. 2007, č. j. 8 As 26/2006 - 71 či 20. 9. 2005, č. j. 2 As 18/2004 – 68 či usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006 - 76, publikované pod č. 1566/2008 Sb. NSS atd.). Městský soud v Praze přezkoumal tedy napadené rozhodnutí v rozsahu námitek, které byly uplatněny v podané žalobě, a to v intencích citovaného judikátu, a poté dospěl k závěru, že důvodem vedoucím ke zrušení napadeného rozhodnutí je přinejmenším ta skutečnost, kterou žalobce v žalobě namítal, totiž že se žalovaný nedostatečně vypořádal s odůvodněním svého závěru o nutnosti postupu podle ustanovení § 87 e) odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců, tedy s tím, že správní orgán je oprávněn žádost o povolení k přechodnému pobytu zamítnout, pokud se žadatel bez vážného důvodu nedostaví k výslechu, odmítne vypovídat, nebo ve výpovědi uvede nepravdivé skutečnosti. Z obsahu rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, jakož i rozhodnutí orgánu odvolacího, je tedy zřejmé, že k tíži žalobce byla konstatována skutečnost, že dne 25. 3. 2010 a dne 20. 4. 2012 před správním orgánem prvního stupně uváděl nepravdivé skutečnosti a také v mnohých otázkách uvedl, že nebude vypovídat. Žalobce tedy odmítl odpovědět na některé z otázek, které mu byly při těch dvou jednání u správního jednání kladeny, a tato skutečnost vedla koneckonců k tomu, že žádost o povolení k přechodnému pobytu byla zamítnuta. Nicméně správní orgán prvního stupně, ani orgán odvolací se však nevypořádaly s tím, zda k odmítnutí těchto odpovědí měl žalobce u těch jednotlivých otázek skutečně vážný důvod nebo nikoliv, k tomu tedy správní orgány nic přezkoumatelného, nic relevantního neuvedly, z obou těchto rozhodnutí nelze ani poznat, zda se touto skutečnostní vůbec zabývaly. Městský soud v Praze v inkriminované věci dospěl k závěru, že absence zcela konkrétního zdůvodnění mu znemožňuje přezkoumat zákonnost napadeného rozhodnutí, tj. přezkoumat, zda závěr žalovaného správního orgánu o tom, že žalobce nelze považovat za rodinného příslušníka občana EU, je či není správný. Přitom jde o právní posouzení, které je zcela v intencích aplikovaných právních předpisů. Žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí nesdělil, proč žalobci uvedený důvod odmítnutí výpovědi nepovažuje za závažný. Jelikož Nejvyšší správní soud ve věci sp. zn. 2As 45/2013 považoval uvedenou vadu za podstatnou vadu napadeného rozhodnutí, nezbylo Městskému soudu v Praze konstatovat stejný závěr včetně konstatování, že soud není v soudním řízení oprávněn namísto žalovaného dohledávat důvody skýtající eventuálně oporu pro výrok napadeného rozhodnutí. Městský soud v Praze se při svém rozhodování v tomto řízení cítil být vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem č. j. 2 As 45/2013 – 52, a proto ve věci rozhodl tak, že žalobou napadené rozhodnutí podle § 76 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního zrušil pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů, aniž se mohl zabývat námitkami zpochybňujícími zákonnost aplikace § 87e odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců, a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení soud opřel o ust. § 60 odst. 1 soudního řádu správního, když žalobce měl ve věci plný úspěch. Výši náhrady potom určil podle vyhl. č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif), a to tak, že 3.000 Kč činily náklady na uhrazení soudního poplatku, dále náklady právního zastoupení za tři úkony právní pomoci podle § 9 odst. 3 á 3.100 Kč, tj. převzetí a příprava zastoupení, písemné podání žaloby a účast při jednání, a 3x režijní paušál podle § 13 odst. 3 á 300 Kč, tedy celkem 15.342 Kč včetně DPH ve výši 21%.

Poučení