8 A 146/2014 - 40

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudců: JUDr. Hany Pipkové a JUDr. Marcely Rouskové v právní věci žalobce: S. S., nar. X, státní příslušnost X, t. č. Věznice Bělušice, zastoupen JUDr. Lucií Kýčkovou, advokátkou v Teplicích, Masarykova 537/7, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech cizinců, se sídlem Praha 4, náměstí Hrdinů 1634/3, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 6. 2014, č. j. MV-128874-3/SO-2012, Takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se včas podanou žalobou dne 1. 9. 2014 domáhal u Městského soudu v Praze zrušení rozhodnutí Ministerstva vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, ze dne 30. 6. 2014, č. j. MV-128874-3/SO-2012, kterým podle § 90 odst. 5 správního řádu bylo zamítnuto odvolání proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, Odbor azylové a migrační politiky, ze dne 4. 9. 2012, č. j. OAM-792-16/ZR-2011, o zrušení povolení k trvalému pobytu na území České republiky podle § 87l odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Ministerstvo vnitra usnesení ze dne 8. 2. 2011 zahájilo s žalobcem správní řízení ve věci zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu na území České republiky podle § 87l odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Podnětem pro zahájení řízení v inkriminované věci bylo doručení rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 23. dubna 2010, sp. zn. 2 T 245/2008, ve znění rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. července 2010, č. j. 4 To 240/2010-3138, jímž byl S. S., nar. X, uznán vinným ze spáchání trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. č. 140/1961 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2009, jakož i trestného činu nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 tr. zák. č. 140/1961 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2009. Ministerstva vnitra, Odbor azylové a migrační politiky s ohledem na dřívější odsouzení žalobce v obdobné trestní věci, byť první odsouzení bylo zahlazeno, a další rozsáhlou závažnou trestnou činnost žalobce rozhodnutím ze dne 4. 9. 2012, č. j. OAM-792- 16/ZR-2011, žalobci zrušil povolení k trvalému pobytu na území České republiky podle § 87l odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Současně byla cizinci podle § 50 odst. 1 písm. b) téhož zákona stanovena lhůta k vycestování z území České republiky třicet dnů od propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Žalobce podal proti prvostupňovému rozhodnutí odvolání, které bylo zamítnuto žalobou napadeným rozhodnutí Ministerstva vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, ze dne 30. 6. 2014, č. j. MV-128874-3/SO-2012. Žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí postupně vypořádal všechny odvolací námitky. Zabýval se rovněž otázkou přiměřenosti dopadu zrušení povolení k trvalému pobytu na žalobcův osobní a rodinný život. Konstatoval, že žalobce páchal svou trestnou činnost od listopadu 2006 do 1. 12. 2007, kdy se podílel na obchodech s heroinem, a že s ohledem na předchozí život žalobce, počet odsouzení, páchanou trestnou činnost, délku pravomocného nepodmíněného odsouzení nelze považovat dopad rozhodnutí za nepřiměřený. Žalovaný dále uvedl, že čl. 9 odst. 2 a čl. 10 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte připouští i oddělení dítěte od rodičů, jakož i pobyt v různých státech. Úmluva tudíž nestanoví, že oba rodiče musí žít spolu se svým dítětem v jednom státě, naopak situaci, kdy tomu tak není, předpokládá, a pro takovou situaci zabezpečuje právo na pravidelné osobní kontakty. Zrušení povolení k trvalému pobytu navíc nelze dávat na roveň se správním vyhoštěním. Žalovaný poukázal rovněž na skutečnost, že společně se žalobcem byla k nepodmíněnému trestu odnětí svobody odsouzena i jeho manželka P. S., nar. X. Žalovaný uvedl, že manželka žalobce byla v době vydání prvostupňového rozhodnutí sice stále na svobodě z důvodu dovolání, nicméně podle sdělení Okresního soudu v Teplicích se o děti starala jejich babička. Žalovaný vytknul žalobci, že skutečnost, že má dvě nezletilé děti, ho neodradila od páchání trestné činnosti v bezprostřední blízkosti jejich domu, ačkoliv tímto jednáním děti bezdůvodně ohrozil. Kromě toho z rozsudku Okresního soudu v Teplicích vyplynulo, že žalobce v zemi původu těsně před svým zatčením dlouhodobě pobýval, když opravoval dům patřící jeho rodině, tedy vazby na domovskou zemi stále má. Žalobce se svou žalobou domáhal zrušení napadeného rozhodnutí a tvrdil, že žalovaný se s odvolacími důvody vypořádat nedostatečně a věc posoudit nesprávně. Tvrdil, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů rozhodnutí. Žalobce namítal, že žalovaný nepostupoval v souladu s ustanovením § 3 správního řádu, a že nezjistil stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí v dané věci. Žalobce namítal, že samotné odsouzení za trestný čin nemá být dostatečným důvodem pro konstatování, že žalobce závažným způsobem narušil veřejný pořádek. Odkazoval v této souvislosti na rozsudek Městského soudu v Praze (správně Nejvyššího správního soudu) ze dne 9. října 2009, č. j. 5 As 51/2009 – 68, podle kterého neurčitý právní pojem „veřejného pořádku" je třeba vykládat euro konformně v souladu se směrnicí č. 2004/38/ES a v souladu s konstantní judikaturou Evropského soudního dvora. Žalovaný správní orgán ve svém vyjádření ze dne 30. 9. 2014 navrhnul žalobu jako nedůvodnou zamítnout s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. února 2013, č. j. 1 As 175/2012-34, jakož i ze dne 12. dubna 2012č.j. 9 As 107/2011 – 74. Žalovaný uvedl, že není pravdou, že se správní orgány nezabývaly otázkou dětí. Správní orgán prvního stupně zjistil (č. j. OAM-792-9/ZR-2011), že se o děti stará jejich babička, a to i přesto, že jejich matka, paní P. S., nar. X, se v té době nacházela na svobodě. Žalobce se dopustil extrémně závažné trestné činnosti, proto i přes existenci poměrně silných vazeb na území České republiky (ačkoliv oslabených dlouhou přítomností žalobce ve výkonu trestu odnětí svobody) je rozhodnutí žalovaného svým zásahem do soukromého a rodinného života žalobce přiměřené, neboť vzhledem ke značné závažnosti narušení veřejného pořádku ze strany žalobce je přiměřený i intenzivnější zásah do jeho soukromého a rodinného života. Žalobce představuje skutečné, aktuální a dostatečně závažné nebezpečí pro chráněné zájmy společnosti. V takové situaci musí veřejný zájem převážit nad zájmy jednotlivce. Městský soud v Praze ve věci rozhodl bez jednání, neboť k výzvě soudu podle § 51 odst. 1 soudního řádu správního se žalobce ani žalovaný nevyjádřili. Městský soud v Praze posoudil věc takto: Městský soud v Praze posoudil napadené rozhodnutí podle § 75 soudního řádu správního a to v mezích žalobcem uplatněných žalobních bodů, jakož i řízení, které mu předcházelo, přičemž vycházel ze skutkového právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Ze správního spisu soud ověřil, že rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. července 2010, č. j. 4 To 240/2010-3138, byli S. S., nar. X, uznán vinným ze spáchání trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. č. 140/1961 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2009, jakož i trestného činu nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 tr. zák. č. 140/1961 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2009, a P. S., nar. X, uznána vinnou ze spáchání trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. č. 140/1961 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2009. Pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. září 2011, č. j. 7 To 240/2010-3336, byli odsouzeni S. S., nar. X, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 roků a 6 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, dále k trestu propadnutí věcí, a to osobního automobilu zn. Renault Megane 1,9D, mobilního telefonu NOKIA a SIM karty, finanční částky 96.787 Kč a peněžitému trestu ve výměře 1,000.000 Kč. Pokud by nebyl peněžitý trest ve stanovené lhůtě vykonán, byl uložen náhradní trest odnětí svobody ve výměře 10 měsíců. P. S., nar. X, k trestu odnětí svobody v trvání 4 roků, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s ostrahou, a peněžitému trestu ve výměře 1,000.000 Kč. Pokud by nebyl peněžitý trest ve stanovené lhůtě vykonán, byl uložen náhradní trest odnětí svobody ve výměře 10 měsíců. Podle § 52 odst. 2 soudního řádu správního byl Městský soud v Praze vázán rozhodnutími soudů o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal. Podle § 87l odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců Ministerstvo rozhodnutím zruší povolení k trvalému pobytu, jestliže držitel tohoto povolení ohrožuje bezpečnost státu nebo závažným způsobem narušuje veřejný pořádek, není-li zahájeno řízení o správním vyhoštění, Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. dubna 2013, čj. 5 As 73/2011- 146: I. Důvod pro zrušení povolení k trvalému pobytu občana EU nebo jeho rodinného příslušníka uvedený v § 87l odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, spočívající v tom, že tato osoba „závažným způsobem narušuje veřejný pořádek“, je nutno posuzovat obdobně jako tentýž důvod uvedený v § 119 odst. 2 písm. b) téhož zákona pro vyhoštění takové osoby, tedy tak, že tímto důvodem může být jen jednání, které bude představovat skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti (viz čl. 27 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států). I v takovém případě je však nutno zohlednit individuální okolnosti života cizince a přihlédnout k jeho celkové životní situaci. II. Pokud správní orgán zvažuje, zda za závažné narušování veřejného pořádku ve smyslu § 87l odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců pokládat konkrétní trestnou činnost držitele povolení k trvalému pobytu, musí mj. zohlednit, kdy k této trestné činnosti došlo, tedy jaká doba od spáchání trestných činů uplynula a zda držitel povolení k trvalému pobytu vedl od té doby řádný život. III. Držitel platného povolení k trvalému pobytu je oprávněn pobývat na území České republiky i přesto, že jiný členský stát schengenského prostoru vložil záznam do Schengenského informačního systému, že je tento cizinec nežádoucí osobou, a to až do okamžiku pravomocného zrušení povolení k pobytu. Takový oprávněný pobyt cizince na území České republiky nemůže být v žádném případě považován za závažné narušování veřejného pořádku ve smyslu § 87l odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. října 2009, č. j. 5 As 51/2009 – 68: I. Pojem „veřejný pořádek“ ve smyslu § 87k odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců a čl. 27 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES, o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, nemůže být interpretován dle libovůle aplikujícího správního orgánu. Výklad pojmu veřejný pořádek je v kontextu práva občanů Evropské unie svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států limitován sekundárním právem Evropských společenství a zejména pak konzistentní judikaturou Evropského soudního dvora. II. Aplikace výhrady veřejného pořádku předpokládá kromě samotného porušení práva i existenci skutečného a dostatečně závažného ohrožení, kterým je dotčen základní zájem společnosti, přičemž však samo odsouzení pro trestný čin ještě bez dalšího aplikaci výhrady veřejného pořádku neumožňuje. Podle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2011, č. j. 3 As 4/2010 – 151: I. Při výkladu pojmů "veřejný pořádek", resp. "závažné narušení veřejného pořádku", používaných v různých kontextech zákona o pobytu cizinců je třeba brát v úvahu nejen celkový smysl dané právní úpravy, ale přihlížet i k rozdílným okolnostem vzniku, původu a účelu jednotlivých ustanovení, v nichž jsou tyto pojmy užity. II. Narušením veřejného pořádku podle § 119 odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců může být jen takové jednání, které bude představovat skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti (viz čl. 27 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES). I v takovém případě je však nutno zohlednit individuální okolnosti života cizince a přihlédnout k jeho celkové životní situaci. V inkriminované věci je nesporné, že nebylo zahájeno řízení o správním vyhoštění, nýbrž došlo ke zrušení povolení k trvalému pobytu na území České republiky podle § 87l odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Je rovněž nesporné, že žalobce svým předchozím jednáním naplnil pojem závažného narušení veřejného pořádku, neboť šlo o jednání vskutku závažné svou intenzitou, jakož i významem chráněného zájmu, proti němuž směřuje, a je aktuální. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v citovaném usnesení č. j. 3 As 4/2010 – 151, konstatoval, že při výkladu pojmů "veřejný pořádek", resp. "závažné narušení veřejného pořádku", používaných v různých kontextech zákona o pobytu cizinců je třeba brát v úvahu nejen celkový smysl dané právní úpravy, ale přihlížet i k rozdílným okolnostem vzniku, původu a účelu jednotlivých ustanovení, v nichž jsou tyto pojmy užity. Odkázal na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, o změně nařízení (EHS) č. 1612/68 a o zrušení směrnic 64/221/EHS, 68/360/EHS, 72/194/EHS, 73/148/EHS, 75/34/EHS, 75/35/EHS, 90/364/EHS, 90/365/EHS a 93/96/EHS, která v čl. 27 upravuje obecné zásady:

1. S výhradou této kapitoly smějí členské státy omezit svobodu pohybu a pobytu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků bez ohledu na státní příslušnost z důvodů veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti nebo veřejného zdraví. Tyto důvody nesmějí být uplatňovány k hospodářským účelům.

2. Opatření přijatá z důvodů veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti musí být v souladu se zásadou přiměřenosti a musí být založena výlučně na osobním chování dotyčné osoby. Předchozí odsouzení pro trestný čin samo o sobě přijetí takových opatření neodůvodňuje. Osobní chování dotyčného jednotlivce musí představovat skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti. Odůvodnění, která přímo nesouvisí s dotyčnou osobou nebo souvisejí s generální prevencí, nejsou přípustná.

3. Ke zjištění, zda dotyčná osoba představuje ohrožení veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti, může hostitelský členský stát, považuje-li to za nezbytné, při vydávání osvědčení o registraci, nebo nemá-li systém registrace, do tří měsíců od příjezdu dotyčné osoby na jeho území nebo od ohlášení její přítomnosti na jeho území ve smyslu čl. 5 odst. 5 nebo při vystavování pobytové karty požádat členský stát původu nebo v případě potřeby jiné členské státy o poskytnutí informací o případných minulých policejních záznamech o dotyčné osobě. Tato šetření nesmějí být prováděna systematicky. Konzultovaný členský stát odpoví do dvou měsíců.

4. Členský stát, který vydal cestovní pas nebo průkaz totožnosti, umožní držiteli dokladu, který byl z jiného členského státu vyhoštěn z důvodu veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti nebo veřejného zdraví, opětovný vstup na své území bez jakýchkoliv formalit, a to i když doklad pozbyl platnosti nebo státní příslušnost držitele je sporná. Podle názoru Městského soudu v Praze žalovaný správní orgán nepochybil ve své úvaze o závažném narušení veřejného pořádku jednáním žalobce, za které byl pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. září 2011, č. j. 7 To 240/2010-3336, odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 roků a 6 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, dále k trestu propadnutí věcí, a to osobního automobilu zn. Renault Megane 1,9D, mobilního telefonu NOKIA a SIM karty, finanční částky 96.787 Kč a peněžitému trestu ve výměře 1,000.000 Kč. Pokud by nebyl peněžitý trest ve stanovené lhůtě vykonán, byl uložen náhradní trest odnětí svobody ve výměře 10 měsíců. Pokud žalobce namítal, že žalovaný zcela nepřípustně přihlížel k jeho předchozímu odsouzení, nemohl soud této žalobní námitce přisvědčit. Žalovaný se s touto otázkou vypořádal náležitým způsobem, mj. i odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. února 2013, čj. 1 As 175/2012-34, v němž se Nejvyšší správní soud ztotožnil se žalovaným (Ministerstva vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců) i Městským soudem v Praze, že ačkoliv bylo odsouzení pro shora uvedený skutek zahlazeno, nebrání to žalovanému v tom, aby totéž jednání hodnotil pro účely řízení o žádosti o povolení trvalého pobytu jako závažné porušení veřejného pořádku. Hypotéza § 75 odst. 2 písm. f) zákona o pobytu cizinců totiž není postavena na tom, že byl cizinec odsouzen pro trestný čin, resp. že má záznam v trestním rejstříku [na rozdíl od § 75 odst. 2 písm. c) ve spojení s § 174 zákona o pobytu cizinců], nýbrž na tom, že se dopustil určitého jednání. Zahlazení odsouzení nenastoluje fikci, že se čin, skutek nestal. Pouze se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen (§ 70 odst. 1 trestního zákona, shodně § 106 trestního zákoníku). Neznamená to však, že by rozhodnutí o zahlazení bylo pro posouzení zákonnosti rozhodnutí žalovaného zcela bez významu. Usnesení prokazuje, že stěžovatel vedl po odsouzení řádný život, nedopustil se dalšího trestného činu ani přestupku, nejsou evidovány žádné stížnosti spoluobčanů na chování stěžovatele. Pakliže tedy správní orgán neprokázal opak, musí při svých úvahách o závažnosti narušení veřejného pořádku jednáním stěžovatele vycházet mimo jiné z toho, že po spáchání trestného činu vedl stěžovatel po celou dobu řádný život. V inkriminované věci je nesporné, že po prvním odsouzení Okresním soudem v Teplicích rozsudkem ze dne 21. 1. 1998, sp. zn. 2 T 83/97, jímž byl uznán vinným ze spáchání trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 2 písm. a) tr. zák. č. 140/1961 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2009, a za to odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 28 měsíců, žalobce nevedl řádný život. Žalobce se dopustil další závažné trestné činnosti obdobného charakteru, když byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. července 2010, č. j. 4 To 240/2010- 3138, uznán vinným ze spáchání trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. č. 140/1961 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2009, jakož i trestného činu nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 tr. zák. č. 140/1961 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2009. Žalovaný tedy nemohl vycházet z premisy, že žalobce po spáchání prvního trestného činu vedl po celou dobu řádný život, jak namítal žalobce ve své žalobě. Soud nemohl přisvědčit žalobci ani v domněnce, že žalovaným zmiňovaný judikát se týká věci zcela jiné, tj. řízení o žádosti o povolení trvalého pobytu, když ve věci žalobce jde o jiné řízení. Citovaný právní názor se týká trvalého pobytu na území České republiky jako takového. Spekulativní tvrzení o tom, že nelze analogicky postupovat v neprospěch účastníka při vyplňování mezer v právní úpravě, tím spíše nelze analogicky přiřazovat judikaturu s případem nesouvisející, musel soud zcela odmítnout. Koneckonců Krajský soud v Ústí nad Labem v rozsudku č. j. 4 To 240/2010-3138 expressis verbis uvedl, „… nelze přehlédnout objem heroinu, se kterým v rámci trestné činnosti manipuloval. Jedná se o více než 7 kg heroinu, představující nejméně 7 tisíc dávek, tedy množství, jež mnohonásobně převyšuje míru obvyklou pro obdobný druh trestné činnosti, a významně zvyšuje míru nebezpečnosti jednání obžalovaného, a nelze pominout ani zisk, který by z případného prodeje tohoto množství heroinu kynul. Při průměrné ceně 1.100,- Kč za gram heroinu na černém trhu při pouličním prodeji (828,- Kč při prodeji ve velkém), uváděné ve Výroční zprávě Národní protidrogové centrály za rok 2007, lze předpokládat zisk z prodeje nejméně 7 kg heroinu, přesahující 7 milionů Kč. Nelze přehlédnout ani skutečnost, že obžalovaný S. S. byl osobou, který distribuci heroinu řídila, instruoval další obžalované, kam heroin uložit, kde ho vyzvednout, vybíral peníze za jeho prodej.“ Trestná činnost páchaná žalobcem spočívala především v obchodování s heroinem, což je činnost obzvláště ohrožující společnost. Distribuce drog způsobuje nenávratné a závažné škody na fyzickém i psychickém zdraví občanů, čímž narušuje jejich životy i životy jejich blízkých, navíc zapříčiňuje i další nárůst kriminality páchané uživateli drog, a to jednak trestné činnosti páchané ve stavu intoxikace, a především pak tzv. kriminality opatřovací, tedy trestné činnosti směřující k získání majetkového prospěchu posléze použitého na obstarání další dávky drogy. Proto je boj proti distribuci návykových látek prioritou každé demokratické společnosti. Žalobce se dopustil jednání spadajícího do nejpřísnější kategorie, jakou trestní zákon znal, uvedené činnosti se dopouštěl úmyslně a za účelem dosažení zisku. Předmětného jednání se dopouštěl v letech 2006 až 2007, takže se jednalo o pokračující trestnou činnost spočívající v mnoha útocích. Žalobce navíc přechovával střelbyschopnou pistoli bez výrobního čísla spolu s ostrými náboji, aniž by byl držitelem povolení k jejímu držení. Trestné činnosti se navíc dopouštěl i přesto, že byl již jednou odsouzen a uvězněn za obdobnou trestnou činnost, a proto je evidentní, že předchozí trestní řízení ani uvěznění se v jeho případě zcela minula jakýkoliv výchovným účinkem. Tvrzení žalobce, že se závažného narušení veřejného pořádku přesto nedopustil, musel Městský soud v Praze z uvedených důvodů odmítnout jako neodůvodněné. Jednání žalobce představuje skutečné a dostatečně závažné ohrožení zájmů společnosti. Podle § 174a zákona o pobytu cizinců při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště. Možnosti správního orgánu zjišťovat tyto skutečnosti jsou značně omezené, neboť jde o sféru soukromou, pod ochranou základního práva na respektování soukromého a rodinného života ve smyslu čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, resp. čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a při aplikaci na situaci, na niž dopadá úprava Evropské unie, tj. čl. 7 Listiny základních práv Evropské unie. Správní orgán v tomto řízení o žádosti může vycházet jen z těch informací, které uvede a osvědčí žadatel, resp. nemůže dál, než kam jej žadatel (a jeho rodinní příslušníci) v průběhu celého řízení pustí. Iniciativa tak musí přicházet především ze strany žadatele a je pouze na něm, zda poskytne správnímu orgánu hodnověrné informace prokazující existenci trvalého vztahu obdobnému vztahu rodinnému stěžovatele a občana Evropské unie. Neochota nebo nemožnost tvrdit splnění podmínek a prokázat jejich splnění jde za těchto okolností plně k tíži žadatele a vede (pouze) k tomu, že žadatel se svou žádostí neuspěje (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. listopadu 2013 č. j. 6 As 95/2013 – 41). V inkriminované věci se otázkou přiměřenosti ve smyslu ustanovení § 174a zákona o pobytu cizinců žalovaný zabýval na str. 7 – 8 a zjistil poměrně silné vazby žalobce na území České republiky, především rodinné (i když ty byly značně oslabeny 8 roků a 6 měsíců trvajícím uvězněním žalobce). Podle názoru Městského soudu v Praze rozhodnutí žalovaného nebylo nepřiměřeným zásahem s ohledem na závažnou trestnou činnost spáchanou žalobce, jakož i jeho styl života, kdy pobýval jak na území České republiky, tak i na území Makedonie, jejímž občanem je a udržuje osobní kontakty a opravil zde v nedávné době dům. Do České republiky přesídlil ze své vlasti až v dospělém věku, zná tamní jazyk i další reálie, např. mentalitu tamní většinové společnosti. Z trestních rozsudků navíc vyplynulo, že se v rámci svého etnika stále pohybuje. Přesídlení do domovské země pro něj proto nebude neřešitelným problémem. Správní orgány se rovněž zabývaly otázkou rodinných vztahů, zjistily, že žalobce má v České republice manželku a dvě děti. Manželka žalobce P. S., nar. X, od páchání trestné činnosti žalobce nijak neodrazovala, ale naopak se na obchodech s drogami rovněž podílela. Správní orgán prvního stupně k tomuto zjistil (č. j. OAM-792-9/ZR-2011), že o děti se stará jejich babička, a to i přesto, že jejich matka se v té době nacházela ještě na svobodě z důvodu podaného dovolání. Pokud se žalobce v této souvislosti dovolával čl. 28 směrnice 2004/38/ES, že měl správní orgán prvního stupně zjistit a vzít v úvahu zejména aktuální rodinné vazby žalobce, musel soud tuto námitku odmítnout jako neodůvodněnou. Správní orgán prvního stupně si zjistil potřebné a dostatečné skutečnosti. Opatření, které bylo přijato správními orgány, tj. zrušení povolení k trvalému pobytu, je v případě žalobce v souladu se zásadou přiměřenosti a je založeno výlučně na osobním chování dotyčné osoby. Osobní chování žalobce představuje skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení základních zájmů společnosti, a to na ochraně před obchodem s omamnými a psychotropními látkami, v inkriminované věci obchodu s heroinem ve značném rozsahu. Podle § 165 odst. 2 zákona o pobytu cizinců Ministerstvo je dále oprávněno v řízení podle tohoto zákona požadovat vydání výpisu nebo opisu z evidence Rejstříku trestů24a). V řízení o vydání povolení k dlouhodobému pobytu a v řízení o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu si vždy vyžádá výpis z evidence Rejstříku trestů a v řízení o vydání povolení k trvalému pobytu si vždy vyžádá opis z evidence Rejstříku trestů. K námitce žalobce, že žalovaný aplikací § 165a odst. 2 zákona o pobytu cizinců porušil ustanovení speciální normy, konkrétně § 106 tr. zákoníku, podle kterého bylo-li odsouzení zahlazeno, hledí se na pachatele, jako by nebyl odsouzen, uvádí Městský soud v Praze, že žalovaný je k postupu dle ust. § 165a odst. 2 zákona o pobytu cizinců přímo oprávněn, protože v řízení o vydání povolení k trvalému pobytu a tím spíše v řízení o zrušení takového povolení si vždy vyžádá opis z evidence Rejstříku trestů. Skutečnosti uvedené v opise z Rejstříku trestů, který je součástí správního spisu, správní orgán posoudil postupem podle § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců, když při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán zohlednil zejména závažnost a druh protiprávního jednání cizince, což žalovaný i prvostupňový správní orgán učinily. Žalobce namítal porušení § 3 správního řádu: „Nevyplývá-li ze zákona něco jiného, postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v § 2.“ Soud porušení jedné ze základních zásad správního řízení neshledal. Podle názoru soudu v inkriminované věci nedošlo k porušení namítaných ustanovení namítaných právních předpisů, když žalobci nebylo uloženo správní vyhoštění, ale pouze došlo ke zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu na území České republiky. Zjištěný skutkový stav a průběh správního řízení od jeho zahájení po vydání pravomocného rozhodnutí byl podrobně popsán v žalobou napadeném rozhodnutí, jakož i rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Žalobce v odvolání i žalobě vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav, aniž by uvedl, jaké konkrétní informace měly být zjištěny. Žalovaný správní orgán odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. dubna 2012, č. j. 9 As 107/2011 – 74, dle něhož „je však nepochybně na samotném cizinci, aby přesvědčivým způsobem tvrdil, resp. nabídl důkazy o tom, že v jeho případě existuje překážka bránící vydání rozhodnutí o správním vyhoštění. Nejvyšší správní soud se zřetelem k obsahu správního spisu neshledal, že by stěžovateli nebo paní Q. J. jako druhé účastnici řízení byla v průběhu správního řízení odepřena možnost uplatnit svá tvrzení, důkazy či návrhy důkazů tak, aby věrohodně prokázali, že správnímu vyhoštění stěžovatele brání překážka nepřiměřeného zásahu do jejich rodinného a soukromého života. Stěžovatel ani v kasační stížnosti nepoukázal na konkrétní skutečnosti, které by měly představovat oporu jeho tvrzení o nepřiměřeném zásahu do soukromého a rodinného života. … V této souvislosti Nejvyšší správní soud dále konstatuje, že ani v kasační stížnosti stěžovatel nereaguje na tuto argumentaci, která byla podstatou zamítnutí jeho odvolacích i žalobních námitek. Stěžovatel nadále poukazuje pouze na nedodržení procesních ustanovení a opakuje svá tvrzení, že do jeho práva na soužití s manželkou bude zasaženo. Jedná se však toliko o opakování téhož, bez přidání argumentace či důkazů o tom, že jejich vzájemný vztah nebyl pouze formálním manželstvím, a aniž by stěžovatel svá tvrzení směřoval proti argumentaci napadaných rozhodnutí. Nereaguje tedy na důvody sdělené mu v odůvodnění správních orgánů ani na argumentaci městského soudu. Z výše uvedených důvodů tak lze přisvědčit žalovanému i městskému soudu, že pouhým konstatováním zmiňovaných skutečností, bez objasnění, jak jsou způsobilé zasáhnout do soukromého a rodinného života, nebylo možno dovodit hrozící intenzivní zásah, ani porušení principu přiměřenosti. Uvedenou námitku stěžovatele proto Nejvyšší správní soud posoudil jako nedůvodnou“. Žalovaný správní orgán se podrobně vypořádal se zejména s právními námitkami žalobce, když vyjádřil, v jakých konkrétních skutkových a právních okolnostech spatřuje naplnění důvodů pro zrušení povolení k trvalému pobytu na území České republiky podle § 87l odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, a soud k uvedené argumentaci neshledává důvod cokoli dodávat. Smyslem soudního přezkumu pravomocného rozhodnutí správního orgánu není polemika o souladnosti jednotlivých obecně závazných právních předpisů, ale především posouzení zákonnosti a věcné správnosti žalobou napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných žalobních bodů. Na základě tohoto vymezení konstatuje Městský soud v Praze, že se žalovaný v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí zcela podrobně a vyčerpávajícím způsobem vyjádřil k rozhodujícím namítaným skutečnostem a soud jeho úvahy neshledal v rozporu se zásadami správního uvážení. Z odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí o odvolání je patrno, že se správní orgány obou stupňů konkrétními důvody pro vydání rozhodnutí podrobně zabývaly a vyhodnotily z pohledu zákonem stanovených podmínek. Městský soud v Praze se při vypořádání žalobních námitek řídil nálezem Ústavního soudu ze dne 12. února 2009, III. ÚS 989/08, podle něhož není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná. (bod 68). Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí správního orgánu v rozsahu žalobních bodů a ze shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že žalovaný správní orgán při svém rozhodování neporušil zákonem stanovené povinnosti a nevydal nezákonné rozhodnutí. Z těchto důvodů proto soud podané žalobě nevyhověl a podle § 78 odst. 7 soudního řádu správního jí zamítl tak, jak je ve výroku tohoto rozsudku uvedeno. Výrok o náhradě nákladů řízení soud opřel o ustanovení § 60 odst. 1 soudního řádu správního a contrario, neboť žalobce neměl ve věci úspěch a žalovanému správnímu orgánu žádné náklady řízení nevznikly.

Poučení