8 A 157/2016 - 37

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudců: JUDr. Hany Pipkové a JUDr. Marcely Rouskové v právní věci žalobce: C. V. T., nar. X., státní příslušnost X., t. č. neznámého pobytu, zastoupen zákonným zástupcem D. T. P., nar. X., matka nezletilého, zastoupen Mgr. Markem Sedlákem, advokátem v Brně, Příkop 8, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, v řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu, Takto:

Výrok

I. Žalovanému se ukládá povinnost, aby do 60 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku vydal rozhodnutí o žádosti nezletilého žalobce ze dne 26. 10. 2015, o povolení k trvalému pobytu.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 10.228 Kč k rukám zástupce Mgr. Marka Sedláka, advokáta, a to do třiceti dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

Žalobce se včas podanou žalobou dne 2. 9. 2016 domáhal u Městského soudu v Praze ochrany proti nečinnosti správního orgánu a uváděl, že dne 26. 10. 2015 na velvyslanectví České republiky v Hanoji, (dále jen „ZÚ Hanoj“), podal žádost o povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky za účelem sloučení rodiny podle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, předpisů, (dále „zákon o pobytu cizinců“). Lhůta pro vydání rozhodnutí marně uplynula a rozhodnutí o této žádosti dosud nebylo vydáno. Žalobce dne 29. 6. 2016 marně žádal Ministerstvo vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, o provedení opatření proti nečinnosti. Žalobce připojil kopii stížnosti podle § 175 správního řádu ze dne 26. 10. 2015 adresovanou ZÚ Hanoj, jejíž přílohou byla „žádost o povolení k dlouhodobému pobytu včetně náležitostí tak, jak ji žadatel dnes osobně podal na ZÚ ČR v Hanoji“. Jednalo se o stížnost na pracovníka ZÚ Hanoj a žalobce v ní mj. uváděl, že po převzetí žádosti o povolení pobytu pracovníkem ZÚ Hanoj byla tato žádost zástupci žadatele vrácena, přestože žadatel na podání a vyřízení žádostí trval. Žalobce připojil kopii odpovědi ZÚ Hanoj ze dne 22. 12. 2015, č. j. 1722/2015- HANOI-VIII, na jeho stížnost, v níž se mj. uvádí, že nezl. C. V. T., nar. X., podal prostřednictvím svého zástupce žádost povolení k dlouhodobému pobytu. Žadatel však nebyl k podání žádosti řádně zaregistrován. Žadatelé jsou do čekárny konzulárního úseku přijímáni pouze na základě prokázání platné registrace k podání dané žádosti. Stížnost nebyla shledána důvodnou a její přílohy byly vráceny. Žalobce žádal, aby soud uložil žalovanému Ministerstvu vnitra povinnost do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku rozhodnout ve správním řízení o jeho žádosti o udělení povolení k trvalému pobytu na území České republiky. Žalovaný správní orgán ve svém vyjádření ze dne 27. 10. 2016 uvedl, že se o podané žádosti žalobce dozvěděl až v souvislosti s jeho žádostí o provedení opatření proti nečinnosti ze dne 29. 6. 2016. Na základě rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 8. 9. 2016, č. j. MV-107181-2/SO-2016, požádal dne 26. 9. 2016 ZÚ Hanoj o upřesnění podání uvedené žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu žalobce. ZÚ Hanoj měl zaslat žalovanému dne 4. 10. 2016 sdělení, dle kterého se dne 26. 10. 2015 měl s předmětnou žádostí dostavit pouze zmocněný zástupce, žalobce ani jeho zákonný zástupce se k podání žádosti na recepci neměli dostavit. Poté žalovaný usnesením ze dne 25. 10. 2016, č. j. OAM- 27159-6/DP-2016, žádost žalobce podle § 43 odst. 1 písm. a) správního řádu odložil, neboť z ní nebylo možné zjistit, kdo ji podal. Žalovaný tvrdil, že není nečinný a navrhnul, aby soud žalobu zamítnul jako nedůvodnou. Žalobce ve své replice ze dne 7. 11. 2016 uvedl, že oba rodiče žalobce žijí v České republice, kde mají povolen pobyt, a proto k zastupování žalobce zmocnili právního zástupce, aby žádost společně s žalobcem osobně podal. Právní zástupce se proto dne 16. 10. 2015 osobně dostavil na ZÚ Hanoj a za osobní přítomnosti žalobce podal žalobcovu žádost o dlouhodobý pobyt. Současně se dovolával rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. září 2016, č. j. 6 Azs 25/2016-34. Městský soud v Praze ve věci rozhodl bez jednání, neboť k výzvě soudu podle § 51 odst. 1 soudního řádu správního se žalobce nevyjádřil, a žalovaný správní orgán s takovým postupem vyjádřil dne 27. 10. 2016 souhlas. Městský soud v Praze posoudil věc takto: Městský soud v Praze rozhodoval podle ustanovení § 81 odst. 1 soudního řádu správního na základě skutkového stavu zjištěného ke dni svého rozhodnutí, a to v mezích žalobcem uplatněných žalobních bodů, a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Podle § 79 odst. 1 soudního řádu správního ten, kdo bezvýsledně vyčerpal prostředky, které procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k jeho ochraně proti nečinnosti správního orgánu, může se žalobou domáhat, aby soud uložil správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení. To neplatí, spojuje-li zvláštní zákon s nečinností správního orgánu fikci, že bylo vydáno rozhodnutí o určitém obsahu nebo jiný právní důsledek. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu 18. října 2007, č. j. 7 Ans 1/2007-100, před podáním žaloby na ochranu proti nečinnosti správního orgánu je v řízení vedeném podle správního řádu třeba vždy nejprve vyčerpat procesní prostředek ochrany proti nečinnosti ve správním řízení, kterým je návrh nadřízenému správnímu orgánu dle § 80 odst. 3 správního řádu. V inkriminované věci žalobce podal Komisi pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců návrh na provedení opatření proti nečinnosti. Ze správního spisu soud ověřil, že Komise vydala dne 7. 9. 2016 opatření proti nečinnosti č. j. MV-107181-2/SO-2016, jímž přikázala Ministerstvu vnitra, Odboru azylové a migrační politiky, vydat rozhodnutí ve věci řízení o žádosti nezletilého C. V. T., nar. X., o povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky za účelem sloučení rodiny, č. j. OAM-27159/DP-2016, do 270 dnů ode dne doručení tohoto opatření. Podle § 169 odst. 14 zákona o pobytu cizinců, ve znění platném do 17. 12. 2015, žádost o povolení k dlouhodobému nebo trvalému pobytu je cizinec povinen podat osobně. Zastupitelský úřad může v odůvodněných případech od povinnosti podle věty první upustit. Podle § 178 zákona o pobytu cizinců za procesně způsobilého se pro účely tohoto zákona považuje cizinec starší 15 let, který je schopen projevit svou vůli a samostatně jednat. Podle rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. prosince 2014, č. j. 3 A 109/2014-37, pro posouzení právních účinků podání žádosti podle § 169 odst. 13 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, o pobytové oprávnění učiněného nezletilou žalobkyní není rozhodující, že k fyzickému předání žádosti zastupitelskému úřadu nedošlo prostřednictvím internetové registrace nezletilé žadatelky. Rozhodující je, že žádost sepsaná na úředním tiskopise (§ 70 odst. 1 citovaného zákona) byla předána zastupitelskému úřadu, který ji převzal a v jehož dispozici se tak ocitla. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 3. června 2016, č. j. 5 Azs 85/2016 – 22, judikoval, že „[j]e nerozhodné, že velvyslanectví nejprve odmítlo žádost převzít a že následně žalobce podal žádost formálně jako přílohu své stížnosti na předcházející postup velvyslanectví. Podstatné je, že žádost byla v souladu s § 70 odst. 1 (v nynější věci § 42 odst. 5) zákona o pobytu cizinců podána na úředním tiskopise a dostala se do dispozice příslušného zastupitelského úřadu - velvyslanectví.“ Z předloženého správního spisu soud ověřil, že žádost nezletilého žalobce o povolení trvalého pobytu za účelem sloučení rodiny sepsaná na úředním tiskopise (§ 70 odst. 1 zákona o pobytu cizinců) podepsaná právním zástupcem žalobce, doplněná plnou mocí, kterou mu udělila matka nezletilého žadatele. K žádosti byl dále přiložen rodný list žadatele spolu s ověřeným překladem do českého jazyka. Žádost byla předána dne 26. 10. 2015 ZÚ Hanoj, který ji převzal a v jehož dispozici se tak ocitla, byť ji posléze vrátil. Na fotokopii tiskopisu žádosti je ručně psaná poznámka pracovnice ZÚ Hanoj, razítko se jménem O. Ch. a podpis nečitelný. Ve spise je dále založena stížnost žalobce podle § 175 správního řádu podaná zmocněným zástupcem na ZÚ Hanoj dne 26. 10. 2015. Vyřízení stížnosti ze dne 22. 12. 2015, č. j. 1722/2015-HANOI-VIII, v níž se mj. uvádí, že zmocněný zástupce nemohl být do prostor čekárny vpuštěn, protože žadatel nebyl k podání žádosti řádně registrován. Ve spise je dále založena žádost žalovaného ze dne 26. 9. 2016, č. j. MV-129556- 2/OAM-2016, adresovaná ZÚ Hanoj, v níž se uvádí, že v souvislosti s rozsudkem Nejvyššího správního soudu 11. srpna 2016, č. j. 2 Ans 128/2016-54, Ministerstvo vnitra zpětně zjišťuje, zda žádosti doručené ZÚ Hanoj přílohou stížnosti byly skutečně doručeny žadatelem samotným. V případě, že by na místě nebyl přítomen cizinec (žadatel) osobně, jak nasvědčuje text vyrozumění o vyřízení stížnosti, ale jen zmocněný zástupce, pak by bylo lze nejspíše podle § 43 odst. 1 písm. a) správního řádu žádost odložit. Ve sdělení ZÚ Hanoj ze dne 3. 10. 2016, č. j. 2727/2016-HONI, se že všechny žádosti byly přílohou stížností, které Mgr. Marek Sedlák dne 26. 10. 2015 osobně podal na recepci ZÚ. Další osoby, tedy uvedení žadatelé, resp. ve dvou případech zákonní zástupci se k recepci nedostavili. V inkriminované věci je nesporné, že se žádost žalobce dostala do dispozice příslušného zastupitelského úřadu, soud přitom vycházel z ustálených závěrů Nejvyššího správního soudu. Pro stručnost lze konstatovat především autoritativní názor Nejvyššího správního soudu vyjádřený v rozsudku ze dne 30. dubna 2015, č. j. 7 Azs 282/2014 – 48, že není řádná registrace žadatele v systému VISAPOINT podmínkou pro zahájení příslušného správního řízení. Tento systém funguje na principu elektronických úředních hodin a plní pouze funkci organizační. Registrace v tomto systému tudíž není zákonnou podmínkou pro zahájení řízení. Z toho ovšem vyplývá, že řízení o žádosti o povolení dlouhodobého pobytu je zahájeno i v případě, pokud se příslušná žádost dostane do dispozice příslušného orgánu jiným způsobem, než v souladu s pravidly systému VISAPOINT. Městský soud v Praze se proto zabýval otázkou, zda žádost žalobce byla podána způsobem, který by měl za následek zahájení řízení, nebo nikoliv. V žalobcem namítaném rozsudku č. j. 6 Azs 25/2016-34 Nejvyšší správní soud s odkazem na ustálenou judikaturu konstatoval: „ustanovení § 169 odst. 14 zákona o pobytu cizinců obsahující požadavek osobního podání žádosti je speciálním ustanovením (lex specialis) k § 37 odst. 4 správního řádu a má přednost. Ustanovení § 37 odst. 4 správního řádu upravuje možné technické způsoby, jimiž je možné podání učinit, aby s úkonem účastníka řízení byly spojeny právní účinky. (srov. VEDRAL, Josef. Správní řád: komentář. 1. vyd. Praha: Ivana Hexnerová - Bova Polygon, 2006, s. 273) Ustanovení § 169 odst. 14 zákona o pobytu cizinců jako lex specialis vyžaduje formu osobního podání žádosti o povolení k dlouhodobému nebo trvalému pobytu“. Nejvyšší správní soud se dále zabýval spornou otázkou, zda došlo k osobnímu podání žádosti: „Městský soud v nyní napadeném rozsudku vyšel z předpokladu, že pokud je žalovaný názoru, že žádost musí podat osobně zákonný zástupce, jedná se také o vadu žádosti, která je odstranitelná postupem podle § 37 odst. 3 správního řádu. Nejvyšší správní soud konstatuje, že v nyní posuzované věci nebylo možné dojít na základě rozsudku ze dne 30. 4. 2015, č. j. 7 Azs 282/2014 - 48, k závěru, že řízení bylo zahájeno již proto, že žádost se dostala do dispozice příslušného úřadu, neboť rozhodující skutkové okolnosti byly odlišné, a svoji roli sehrávala i podmínka osobního podání žádosti. Nejvyšší správní soud má za to, že podstatou nyní řešené věci je nalezení odpovědi na otázku, jaké mají být procesní důsledky v případě podání žádosti na území České republiky Ministerstvu vnitra „osobně“ nezletilou osobou spolu s osobou zákonnými zástupci zmocněnou k jejímu zastupování. Žalobkyně neměla v době podání žádosti ve smyslu § 178 zákona o pobytu cizinců způsobilost samostatně v řízení jednat. Podle § 32 odst. 1 s. ř. v rozsahu, ve kterém nemá účastník řízení procesní způsobilost, musí být zastupován zákonným zástupcem. Pokud by se dostavila osobně sama, bez jakékoliv osoby zmocněné jejími zákonnými zástupci k jednání, bylo by možné konstatovat, že projev její vůle podat žádost by nemohl mít žádné účinky. Žalobkyně však, podle skutkového stavu, z něhož vycházejí městský soud i stěžovatel, byla osobně přítomná a zároveň přítomna spolu s osobou zmocněnou k jejímu zastupování, a mohl tak být naplněn účel, který sledovala novela zákona, když výše citovaná důvodová zpráva uvádí, že „(p)okud jde o žádosti podávané na území České republiky, souvisí povinnost podat žádost o povolení k dlouhodobému pobytu se zavedením biometrických údajů do průkazu o povolení k pobytu.“ Zákon o pobytu cizinců přitom situace, jak postupovat, když je žádost podaná Ministerstvu vnitra osobně nezletilou spolu s osobou zmocněnou za ní jednat (a stejně tak ani situace, když byla žádost podána poštovní přepravou) procesně neřeší. V takových případech nelze, jak konstatoval Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 31. 5. 2011, č. j. 9 Aps 6/2010 - 106 „připustit, že by jakýkoliv postup orgánu veřejné správy vykonávajícího veřejnou moc – řečeno metaforou – „zůstal viset ve vzduchu“ bez jakýchkoliv procesních pravidel“ a je potřeba postupovat na základě subsidiárního použití správního řádu. Nejvyšší správní soud však zdůrazňuje, že se nyní nejednalo o podání poštovní přepravou, ale o případ „osobního“ podání žadatelky bez osobní přítomnosti rodičů, kteří se prokazatelně nacházeli mimo území České republiky, nicméně za účasti právního zástupce zplnomocněného k právnímu jednání za nezletilou a za účasti dědečka zmocněného k výchově nezletilé. Za předpokladu, že se nezletilá žadatelka skutečně osobně dostavila k podání žádosti spolu s osobou zmocněnou k jejímu zastupování, a to konkrétně spolu s dědečkem zmocněným zákonnými zástupci k tomu, aby žalobkyni na území České republiky vychovával, a dále s právním zástupcem zmocněným k právnímu jednání, žalovaný měl řízení podáním žádosti považovat za zahájené. Tuto situaci nelze srovnávat s podáním žádosti poštovní přepravou, kdy žalovaný může jednoznačně určit, že k osobnímu podání žádosti nedošlo, a postupovat v souladu s jeho správní praxí, která je potvrzena judikaturou, ani srovnávat s podáním zastupitelskému úřadu, kdy lze požádat o upuštění od povinnosti osobního podání. V situaci, jaké se ocitla žalobkyně, bylo zřejmé, že ani správní orgány neměly shodný názor na to, jak postupovat. Jak plyne z podkladů správního spisu, v jiné věci žadatele o vydání povolení k dlouhodobému pobytu, ke které mělo dojít na zastupitelském úřadu, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců v odůvodnění uvedla, že „požadavek osobního podání žádosti se vztahuje k účastnici řízení, nikoliv k jejímu zákonnému zástupci. (…) dne 12. 12. 2013 se účastnice řízení dostavila na ZÚ v doprovodu tety, které byla zákonným zástupcem účastnice řízení udělena plná moc. Zakládají–li se tato tvrzení na pravdě, pak bylo řízení o žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny na území zahájeno v souladu s § 44 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb. (…)“. Správní orgán poté v novém rozhodnutí ve věci ze dne 21. 1. 2015, čj. OAM-3822-24/DP-2014, uvedl: „k podání této žádosti účastnicí řízení na Zastupitelském úřadu ČR v Hanoji dne 12. 12. 2013 nedošlo v důsledku absence právní způsobilosti na straně účastnice řízení a díky nepřítomnosti zákonného zástupce či právně způsobilé osoby jím zmocněné k zastupování účastnice řízení.“. Nejvyšší správní soud se přiklonil k názoru, že v případě osobního podání nezletilé spolu s osobou zmocněnou k jejímu právnímu zastupování a dále současně s osobou zmocněnou zákonnými zástupci k její výchově v případě podání žádosti přímo na území České republiky došlo k řádnému podání žádosti, neboť byla splněna forma podání „osobně“, a v důsledku toho v souladu s § 44 odst. 1 s. ř. také k zahájení předmětného řízení. Takový výklad přitom není v rozporu s účelem, který podmínka osobního podání sleduje (aby žádosti nebyly podávány poštou, aby bylo možné odebrat biometrické údaje). Předmětem nynějšího řízení bylo přezkoumání závěru městského soudu, zda bylo učiněným podáním dané žádosti správní řízení zahájeno. Městský soud neinterpretoval § 169 odst. 14 zákona o pobytu cizinců, ale zůstal o posouzení, zda byl stěžovatel nečinný, když řízení za zahájené nepovažoval a nekonal v něm, neboť podle názoru městského soudu by tak předjímal posouzení otázky, která by byla rozhodnou až v řízení o případné žalobě proti rozhodnutí o podané žádosti. Nejvyšší správní soud má naopak za to, že otázka, zda byl stěžovatel nečinný, když řízení nepovažoval za zahájené a nekonal v něm, byla nezbytně propojena s posouzením, zda došlo k náležitému podání žádosti, a tedy i s interpretací § 169 odst. 14 zákona o pobytu cizinců. Nejvyšší správní soud dospěl shodně jako městský k závěru, že stěžovatel byl nečinný. Ačkoliv se jeho odůvodnění liší od odůvodnění napadeného rozsudku, má za to, že se jedná o pouhou korekci důvodů napadeného rozsudku a tato korekce neměla vliv na zákonnost výroku napadeného rozsudku. Pro správní orgán je závazný právní názor městského soudu korigovaný právním názorem Nejvyššího správního soudu.“ Citované závěry Nejvyššího správního soudu lze beze sporu vztáhnout bez dalšího i na řízení v inkriminované věci. S ohledem na ustanovení § 178 zákona o pobytu cizinců není žalobce procesně způsobilým pro účely tohoto zákona, neboť je mladší 15 let, a nemůže tedy samostatně jednat. Oba rodiče nezletilého žalobce žijí na území České republiky a k podání žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu proto zmocnila matka nezletilého právního zástupce. Zákon o pobytu cizinců výslovně nestanoví, že zákonní zástupci nezletilého žadatele musí žádost o vydání povolení k dlouhodobému pobytu podat osobně. V případě „osobního“ podání žadatele bez osobní přítomnosti rodičů, kteří se prokazatelně nacházejí na území České republiky, nicméně za účasti právního zástupce zplnomocněného k právnímu jednání za nezletilého a za předpokladu, že se nezletilý žadatel skutečně osobně dostavil k podání žádosti spolu s osobou zmocněnou k jeho zastupování, žalovaný měl řízení podáním žádosti dne 26. 10. 2015 na ZÚ Hanoj považovat za zahájené. Pokud jde o spornou osobní účast žalobce na podání žádosti dne 26. 10. 2015 na ZÚ Hanoj, kdy zástupce žalobce ve své replice ze dne 7. 11. 2016 tvrdil, že inkriminovanou žádost podal za osobní přítomnosti žalobce samotného, musel Městský soud v Praze s ohledem na zásadu in dubio mitius (v případě pochybností má být soudem rozhodováno mírněji), přisvědčit žalobci. Městskému soudu v Praze je z úřední činnosti známo, že žadatelé, kteří nejsou na ZÚ Hanoj vpuštěni do čekárny konzulárního oddělení, jako tomu bylo v případě žalobce (viz vyřízení stížnosti ze dne 22. 12. 2015, č. j. 1722/2015-HANOI-VIII), podávají své stížnosti společně se žádostí v tzv. recepci, tj. v okénku do ulice. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Ans 128/2016-54, jímž byla zamítnuta kasační stížnost žalovaného, je potom zřejmé, že stěžovatel postavil svou argumentací na nutnosti podání žádosti toliko oprávněné úřední osobě zastupitelského úřadu ve smyslu § 15 odst. 2 správního řádu a vrací se tak k podmínce předchozí registrace žadatele v systému VISAPOINT, neboť bez takovéto registrace není žadateli k oprávněné úřední osobě umožněn přístup. To znamená, že v tzv. recepci nepracují pracovníci konzulárního oddělení. Za této situace tvrzení vedoucí konzulárního oddělení ZÚ Hanoj ze dne 3. 10. 2016, že se žalobce dne 26. 10. 2015 k recepci nedostavil, je nutno považovat za nedoložené. V inkriminované věci tedy nebylo lze žádost žalobce odložit, nýbrž bylo povinností žalovaného správního orgánu o žádosti žalobce rozhodnout způsobem zákonem předvídaným. Vzhledem k tomu, že žádost dosud nebyla vyřízena, musel soud dospět k závěru, že vzhledem k času, který od podání žádosti dne 26. 10. 2015 uplynul, je v inkriminované věci zřejmá nečinnost. Městský soud v Praze s ohledem na shora uvedené skutečnosti žalovanému uložil podle § 81 odst. 2 soudního řádu správního povinnost vydat rozhodnutí a stanovil mu k tomu přiměřenou lhůtu. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení soud opřel o ust. § 60 odst. 1 soudního řádu správního, když žalobkyně měla ve věci plný úspěch. Výši náhrady potom určil podle vyhl. č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif), a to tak, že 2.000 Kč činily náklady na uhrazení soudního poplatku z žaloby, dále náklady právního zastoupení za dva úkony právní pomoci podle § 9 odst. 3 á 3.100 Kč, tj. převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby, dále 2x režijní paušál podle § 13 odst. 3 á 300 Kč, tedy celkem 10.228 Kč, včetně DPH ve výši 21%. Vzhledem k tomu, že žalobkyně zaplatila soudní poplatek ve výši 2.000 Kč dvojmo (21. 9. 2016 a 29. 9. 2016), soud rozhodnul o vrácení 2.000 Kč zpět žalobkyni.

Poučení