8 A 158/2013 - 74

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudců JUDr. Hany Pipkové a JUDr. Marcely Rouskové v právní věci žalobce: Ing. T. J., trvale bytem P., P., zastoupen JUDr. Miroslavem Mikou, advokátem se sídlem Praha 1, Národní třída 43, proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem Praha 1, Mariánské náměstí 2, za účasti: 1) Ing. J. H., bytem P., P., 2) MUDr. M. H., bytem P., P., oba zastoupeni JUDr. Věrou Liškovou, advokátkou se sídlem Žitavského 1408, Praha 5, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 8. 2013, č. j. MHMP 501374/2013, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, Odboru stavebního ze dne 12. 8. 2013, č. j. MHMP 501374/2013, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 15 342,- Kč, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho právního zástupce JUDr. Miroslava Miky, advokáta.

Odůvodnění

Žalobce se včas podanou žalobou domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Úřadu městské části Praha 16, odboru výstavby, dopravy a životního prostředí (dále také „správní orgán prvního stupně“) ze dne 5. 2. 2013, č. j. 014154/12/OVDŽP/Hm, kterým bylo žalobci v souladu s ustanovením § 132 odst. 2 písm. g) a ustanovením § 141 odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen „stavební zákon“) uloženo, aby umožnil ve veřejném zájmu provedení prací na opravě a zateplení štítové zdi domu č. p. X a zateplení fasády stavby k bydlení bez č. p. X v k. ú. X. Proti tomuto rozhodnutí směřovala žaloba, v níž žalobce uvedl, že nesouhlasí se závěrem žalovaného, že správní řízení o odstranění stavby se netýká opravované nemovitosti. Podle názoru žalobce se této nemovitosti naopak týká, byť pouze zčásti, ale zato té části, na které mají proběhnout stavební úpravy z pozemku žalobce. Žalobce odkázal na předchozí rozhodnutí žalovaného Magistrátu pro hlavní město Prahu ze dne 10. 4. 2012, sp. zn. S- MHMP 158704/2012/OST/Je, v němž žalovaný uvedl, že opatření na sousedním pozemku lze uložit pouze ve prospěch staveb postavených v souladu se zákonem. Žalobce následně namítal, že nebyly splněny podmínky, které jsou pro aplikaci ust. § 141 odst. 1 stavebního zákona nezbytné, zejména nebyl splněn předpoklad, aby mezi oprávněnými a povinným, tedy žalobcem nedošlo k dohodě. Žalobce v daném případě vždy preferoval eventuální dohodu, po celou dobu správního řízení projevoval snahu řešit celou situaci smírně, ale jednání stran oprávněných nebylo dle slov žalobce na patřičné úrovni. Žalobce pouze požadoval, aby byl návrh stavebních prací více detailní, aby jejich návaznost a použité technologie, harmonogram plánovaných stavebních prací byly dostatečně upřesněny. Dodal, že chtěl mít pouze jasnou a komplexní představu o tom, kdy a jakým způsobem budou stavební práce z jeho nemovitosti probíhat. Dále žalobce upozornil na to, že uložení opatření na sousedním pozemku nebo stavbě podle ust. § 141 odst. 1 stavebního zákona stavební úřad uložit může, nikoliv musí. Z toho vyplývá, že správní orgán by měl uložení zmíněného opatření velmi pečlivě uvážit, než k němu přistoupí. Oprávnění by v těchto případech měli společně s návrhem opatření na sousedním pozemku dokládat také výkresy a zprávy podle vyhlášky č. 499/2006 Sb., o dokumentaci staveb, a teprve na základě těchto stěžejních dokumentů by mohl správní orgán kvalifikovaně rozhodnout o nezbytnosti opatření. V dalším žalobním bodě žalobce namítal, že v inkriminované věci nebyl nikterak prokázán veřejný zájem, jehož naplnění je předpokladem k aplikaci ust. § 141 stavebního zákona, což vyplývá z ust. § 132 odst. 2 písm. g) a odst. 3 a 5 stavebního zákona. Žalobce následně upozornil na skutečnost, že v rozhodnutí správního orgánu prvního stupně je zmínka o nízkém oplechování styku obou budov (oprávněných i povinného, tedy žalobce), následkem čehož má docházet ke škodě na majetku z důvodu zatékání. K tomu žalobce namítl absolutní absenci jakéhokoliv důkazu, kterým by správní orgán I. stupně toto tvrzení jakkoliv potvrdil. Správní orgán při hodnocení této konkrétní okolnosti vycházel podle žalobce pouze z vyjádření oprávněných osob, které jsou přesvědčeny, že žalobcem provedené oplechování v místě styku garáže žalobce a domu oprávněných bylo provedeno špatně a nedostatečně a proto jim při každém dešti vlhne dům. Závěrem žalobce namítal nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu I. stupně, kterou namítl již v odvolání proti tomuto rozhodnutí, avšak žalovaný se k této odvolací námitce v napadeném rozhodnutí nijak nevyjádřil, čímž se podle žalobce stalo nepřezkoumatelným též žalobou napadené rozhodnutí. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu I. stupně žalobce dovodil ze skutečnosti, že výroky uvedeného rozhodnutí nebyly nikterak odůvodněny. Správní orgán I. stupně například odkázal na ust. § 141 odst. 1 stavebního zákona bez dalšího charakterizování povahy prací, tedy zda se jedná o zabezpečovací práce nebo nezbytné úpravy nebo práce udržovací. V důsledku toho, že žalovaný ve svém rozhodnutí napadený výrok nijak nezdůvodnil, naopak výrok potvrdil, se sám dopustil totožného pochybení jako správní orgán I. stupně, a nejen to způsobilo nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Žalobce proto požadoval, aby spolu s žalobou napadeným rozhodnutím bylo zrušeno také rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že co se námitky neukončeného řízení o odstranění stavby týče, předmětem řízení o odstranění stavby není údržba a zateplení fasády, nýbrž stavební úpravy v souvislosti se změnou oken. Žalovaný poté obecně konstatoval, že byly splněny veškeré podmínky, které jsou nezbytné k užití postupu podle ust. § 141 odst. 1 stavebního zákona. K námitce, která rozporovala prokázání veřejného zájmu, žalovaný uvedl, že ust. § 141 odst. 1 stavebního zákona stanoví bez odkazu na veřejný zájem možnost, aby stavební úřad uložil těm, kteří mají vlastnická práva k sousedním pozemkům a stavbám na nich, aby umožnili provedení prací ze svých pozemků nebo staveb, pokud mezi zúčastněnými nedojde k dohodě. Žalovaný konstatoval, že v předmětné věci chtěl oprávněný plnit svou zákonnou povinnost udržovat stavbu a přitom chtěl ve vazbě na úsporu energií zároveň provést zateplení stavby. Zdůraznil, že s ohledem na umístění stavby oprávněného by bylo provedení údržby severní fasády i bez zateplení z jeho pozemku nerealizovatelné. Na závěr se vyjádřil k namítané nepřezkoumatelnosti, k níž pouze uvedl, že považuje rozhodnutí správního orgánu prvního stupně za dostatečně odůvodněné. Na základě shora uvedeného žalovaný navrhl, aby městský soud žalobu zamítl. Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že žaloba byla podána důvodně. Městský soud v Praze věc posoudil takto: Žalobce v žalobě mimo jiné namítal nezákonnost spočívající v nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, kterou soud posuzoval především, neboť případná nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí by činila bezpodstatnými všechny ostatní žalobní námitky. Jak vyplývá z konstantní judikatury, pokud soud dospěje k závěru o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí podle § 76 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního uvede pouze důvody, v nichž tuto nepřezkoumatelnost spatřuje; další žalobní námitky již nepřezkoumává (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 3. 2005, č. j. 3 As 6/2004 – 105). Podle žalobce je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné z důvodu toho, že se žalovaný v odůvodnění naříkaného rozhodnutí nevypořádal s námitkami žalobce uvedenými v odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Podle § 132 odst. 2 stavebního zákona je stavební úřad oprávněn ve veřejném zájmu a) provádět kontrolní prohlídky stavby, b) nařizovat neodkladné odstranění stavby, c) nařizovat nutné zabezpečovací práce na stavbě, d) nařizovat nezbytné úpravy na stavbě, stavebním pozemku nebo na zastavěném stavebním pozemku, e) nařizovat provedení udržovacích prací, f) nařizovat vyklizení stavby, g) ukládat opatření na sousedním pozemku nebo stavbě. Podle § 132 odst. 3 stavebního zákona se veřejným zájmem rozumí požadavek, aby a) stavba byla prováděna v souladu s rozhodnutím nebo jiným opatřením stavebního úřadu, b) stavba byla užívána jen k povolenému účelu, c) stavba neohrožovala život a zdraví osob nebo zvířat, bezpečnost, životní prostředí, zájmy státní památkové péče, archeologické nálezy a sousední stavby, popřípadě nezpůsobovala jiné škody či ztráty, d) se při výstavbě a užívání stavby a stavebního pozemku předcházelo důsledkům živelních pohrom nebo náhlých havárií, čelilo jejich účinkům nebo aby se nebezpečí takových účinků snížilo, e) byly odstraněny stavebně bezpečnostní, požární, hygienické, zdravotní nebo provozní závady na stavbě anebo na stavebním pozemku, včetně překážek bezbariérového užívání stavby. Podle § 132 odst. 5 stavebního zákona stavební úřad v rozhodnutí odůvodní konkrétní veřejný zájem, který zásah vyžaduje. Podle ust. § 141 odst. 1 stavebního zákona může pro vytvoření podmínek k provedení stavby nebo její změny, nutných zabezpečovacích prací, nezbytných úprav, udržovacích prací a k odstranění stavby nebo zařízení stavební úřad uložit těm, kteří mají vlastnická nebo jiná věcná práva k sousedním pozemkům či stavbám na nich, aby umožnili provedení prací ze svých pozemků nebo staveb, pokud mezi zúčastněnými osobami nedošlo k dohodě. Účastníkem řízení je ten, v jehož prospěch má být povinnost uložena, a ten, z jehož pozemku nebo stavby mají být práce prováděny. Žalovaný v napadeném rozhodnutí na úvod konstatoval některé odvolací námitky, uvedl, že se odvolatel domnívá, že pro aplikaci ust. § 132 odst. 2 stavebního zákona nebyly v inkriminované věci splněny předpoklady, zejména z důvodu neexistence veřejného zájmu na provedení prací. Dále, že odvolatel považuje rozhodnutí za nezákonné, protože ve věci stavby nebylo dosud ukončeno řízení o jejím odstranění a následně, že uzavření dohody mezi odvolatelem a oprávněným brání nesplnění odvolatelových podmínek pro udělení souhlasu ke vstupu na stavbu garáže. Dále zmínil odvolací námitku, která rozporovala, že byl návrh oprávněných na uložení opatření podle ust. § 141 odst. 1 stavebního zákona dostatečný, zejména šlo o neadekvátní popis technologií prováděných prací, specifikace prací a harmonogramu jejich provádění. Následovalo odůvodnění rozhodnutí žalovaného, kdy ten nejprve konstatoval, že v předmětné věci nedošlo mezi oprávněným a povinným k dohodě, proto s ohledem na umístění stavby garáže povinného a štítové stěny oprávněného dospěl žalovaný k názoru, že je postup podle ust. § 141 stavebního zákona na místě. K námitce žalobce, která rozporovala tvrzení, že oprávněný v průběhu řízení povinného dostatečně seznámil s činnostmi, které budou na základě rozhodnutí správního orgánu prvního stupně realizovány, žalovaný pouze uvedl, že podmínky pro realizaci předmětných prací jsou v rozhodnutí správního orgánu prvního stupně dostatečně stanoveny a inkriminované práce jsou uspokojivě specifikovány. Dále se žalovaný vyjádřil k námitce týkající se neukončeného řízení o odstranění stavby, které se podle slov odvolatele mělo týkat té části stavby, na níž mají podle rozhodnutí správního orgánu prvního stupně probíhat opatření podle ust. § 141 stavebního zákona. Žalovaný k tomuto jen protikladně konstatoval, že předmětem řízení o odstranění stavby není stavba, na které budou práce podle odvoláním napadeného rozhodnutí realizovány. Shrnul, že v inkriminovaném řízení neshledal žádná pochybení. K úvahám žalobce, týkajícím se absence řádného opodstatnění veřejného zájmu v předmětné věci, nejprve uvedl, že veřejný zájem je ve stavebním zákoně zakotven v ust. § 132, následně stručně pojednal o tom, že mezi základní povinnosti stavebníka (vlastníka) stavby patří stavbu udržovat v řádném stavu. V případě, kdy tak vlastník nečiní, vyzve ho stavební úřad ke zjednání nápravy a pakliže vlastník stavby výzvu neuposlechne, stavební úřad mu provedení takových prací nařídí. Oprávněný chtěl v předmětném sporu pouze plnit svou zákonnou povinnost. Žalovaný v závěru napadeného rozhodnutí shrnul, že zmíněné zateplení, které je také obsahem sporných prací v předmětné věci, je třeba považovat za práce realizované ve veřejném zájmu. V této souvislosti připomněl vládní politiku ve vazbě na zateplování domů ve spojení s úsporou energií. Soud považuje za prokázané, že se žalovaný v napadeném rozhodnutí nevypořádal dostatečným způsobem se všemi odvolacími námitkami žalobce. Z obsahu spisu je zřejmé, že žalobce napadl rozhodnutí správního orgánu I. stupně odvoláním ze dne 25. 2. 2013, v němž na celkem čtyřech stranách textu uplatnil řadu námitek. Odvolací správní orgán však na tyto námitky téměř nereagoval, protože v odůvodnění napadeného rozhodnutí je sice stručně zmínil, avšak vypořádal je jen povšechně, bez dostatečného odůvodnění. To zřetelně odporuje zákonu, který v ust. § 89 odst. 2 věta druhá správního řádu uvádí, že správnost napadeného rozhodnutí přezkoumává [odvolací správní orgán] jen v rozsahu námitek uvedených v odvolání, jinak jen tehdy, vyžaduje-li to veřejný zájem. Není tedy pochyb o tom, že odvolací orgán musí v odvolacím řízení vykonat přinejmenším to, že se výslovně vypořádá s námitkami, vznesenými v odvolání. Pokud tak neučiní, je jeho rozhodnutí jednak nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, ale současně i nezákonné, právě pro rozpor s ust. § 89 odst. 2 správního řádu. Napadené rozhodnutí právě takovými vadami trpí, protože neobsahuje adekvátní odůvodnění, které by bylo způsobilé žalobci poskytnout uspokojivé vysvětlení, proč žalovaný rozhodl právě tak, jak rozhodl. Žalovaný se s žádnou námitkou žalobce nevypořádal přijatelně, a ty, které v napadeném rozhodnutí alespoň uvedl, pouze stručně a obecně negoval, svá tvrzení však důkazně nijak nepodložil. Podle názoru městského soudu se žalovaný zapomněl vypořádat zejména se zásadní odvolací námitkou týkající se nepřezkoumatelnosti rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Dále se žalovaný nevypořádal s namítaným nedostatkem výroků, které byly zásadní pro jednoznačnou interpretaci rozhodnutí správního orgánu I. stupně, tedy zejména pokud šlo o řádnou konkretizaci uloženého opatření podle ust. § 141 odst. 1 stavebního zákona (například, zda mohou práce probíhat i ve dnech pracovního klidu, dále, v jakých hodinách mohou být předmětné práce prováděny); správní orgán k tomuto nezaujal žádné závazné stanovisko. Žalovaný ignoroval také námitku směřující k tomu, že správní orgán I. stupně nerespektoval zrušovací rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 4. 2012, sp. zn. S-MHMP 158704/2012/OST/Je. Nadto považuje soud za důležité zmínit, že z obsahu napadeného rozhodnutí a rozhodnutí správního orgánu I. stupně vskutku není dostatečně zřejmé, jaké konkrétní práce budou na základě opatření podle ust. § 141 odst. 1 stavebního zákona na pozemku žalobce probíhat, ani proč je zvolen časový rozsah zrovna 40 dnů. Obsah prací, který je uveden v rozhodnutí správního orgánu I. stupně, je pouze doslovným přepisem přípisu Upřesnění podmínek provádění, který zaslali dne 22. 9. 2012 oprávnění správnímu orgánu prvního stupně a který je mimo jiné součásti správního spisu. Soud má za to, že by práce, které měly být realizovány na základě opatření podle ust. § 141 stavebního zákona, je nezbytné důkladněji specifikovat. Městský soud trvá na tom, že výrok o uložení povinnosti podle ustanovení § 141 odst. 1 stavebního zákona musí být jasný, přesný a určitý, aby byl vykonatelný. Měl by tak obsahovat zejména označení osoby, vůči které uložené opatření směřuje, specifikaci pozemku (stavby), ze kterého mají být práce provedeny, konkretizace předmětných prací, vymezení nezbytného rozsahu prostoru, který má být pro vstup a provedení prací používán, a též přístup na něj a nezbytné časové rozmezí prováděných prací, které bude náležitě odůvodněno. Co se týče časového rozmezí, nestačí tedy, aby správní orgán ve svém rozhodnutí uvedl libovolnou délku trvání uložených prací, která nebude následně nikterak odůvodněna. Správní orgán musí stanovený časový rozsah přijatelně zdůvodnit. To vše je důležité proto, že rozhodnutí o uložení povinnost podle ust. § 141 odst. 1 stavebního zákona musí vyhovovat podmínce propocionality, neboť je zásahem do právní sféry třetí osoby. Musí tedy jednak vycházet z existujícího právního podkladu, ukládaná povinnost musí směřovat ke splnění účelu právní normy a konečně musí třetí osobu zatěžovat právě jen v míře nezbytně nutné k dosažení tohoto účelu. To ovšem bez konkrétního vymezení nařízených prací jak po stránce kvalitativní, tak kvantitativní, nelze posoudit. Rovněž soud musel konstatovat nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí v záležitosti namítaného odstranění stavby. Žalobce poukazoval v odvolání na to, že opatření podle ust. § 141 odst. 1 stavebního zákona se zčásti týkají stavby, která je předmětem řízení stavebního úřadu Městské části Praha 16 o odstranění stavby. Za těchto okolností by bylo nepřípustné omezit jej jako vlastníka sousední nemovitosti uložením povinností ve prospěch stavby pořízené v rozporu se zákonem. Tuto námitku žalovaný vypořádal prostým sdělením, že z napadeného rozhodnutí plyne, že předmětem řízení o odstranění stavby není stavba, na které budou práce podle napadeného rozhodnutí realizovány. Soud musel toto konstatování shledat zcela nedostatečným a v důsledku toho nepřezkoumatelným, neboť není nijak vyargumentováno: žalovaný nijak nevyložil, jakými konkrétními důkazy nebo kterými konkrétními skutečnostmi uvedenými v rozhodnutí správního orgánu I. stupně je odůvodněno. Soud tedy nemohl nijak přezkoumat, zda tato odvolací námitka byla vypořádána po věcné a právní stránce správně či nikoliv. Dále má soud za to, že opatření podle ust. § 141 odst. 1 v souladu s ust. § 132 odst. 2 písm. g) a odst. 3 a 5 stavebního zákona lze užít jen ve veřejném zájmu. Správní orgán je v těchto případech povinen v rozhodnutí přezkoumatelným způsobem vyložit, v čem v konkrétním případě spatřuje naplnění podmínky veřejného zájmu. Z hlediska požadavku přezkoumatelnosti se tedy nelze spokojit pouze s obecným odkazem na naplnění požadavku veřejného zájmu, nýbrž je třeba adekvátním způsobem specifikovat skutečnosti, o které správní orgán I. stupně svůj příslušný závěr opírá. V inkriminované věci má soud za prokázané, že tento klíčový požadavek správní orgán I. stupně nedodržel, a ani žalovaný, který na základě odvolání žalobce měl rozhodnutí správního orgánu prvního stupně přezkoumat, jej nesplnil. Pro úplnost soud uvádí, že správní orgán ve svém rozhodnutí ze dne 5. 2. 2013 č. j. 014154/12/OVDŽP/Hm, k problematice veřejného zájmu v předmětné věci pouze uvedl, že „V případě opadávání omítky (u uličního rohu RD č. p. 929, v části fasády nad garáží, kde je též nedostatečné oplechování styku s RD oprávněného) může dojít k ohrožení osob nebo zvířat, případně škodě na majetku při zatékání a v zimním období po napadnutí a tání sněhu (viz str. 3 shora).“ Ve třetím odstavci téhož rozhodnutí opět na str. 3, správní orgán cituje již konkrétní ust. § 132 odst. 3 písm. c) stavebního zákona, ke kterému jen dodal, že povinnost žalobci uložil ve veřejném zájmu s odkazem na již uvedené ustanovení, aby stavba neohrožovala sousední stavby, popř. nezpůsobovala jiné škody či ztráty. V napadeném rozhodnutí zase žalovaný k této problematice uvedl, že „ …zmíněné zateplení je třeba považovat za práce realizované ve veřejném zájmu; správní orgán v této souvislosti připomíná vládní politiku ve vazbě na zateplovaní staveb ve vazbě na úsporu energie“ (viz napadené rozhodnutí str. 3 shora). Soud tuto argumentaci považuje za naprosto nedostatečnou, když jak správní orgán I. stupně, tak žalovaný ve svých rozhodnutích řádně neodůvodnily konkrétní veřejný zájem, který by zakládal opodstatnění pro užití předmětného zásahu podle ust. § 141 odst. 1 stavebního zákona z úřední pravomoci. S ohledem na výše uvedené považuje městský soud napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Nejvyšší správní soud opakovaně judikoval (např. v usnesení rozšířeného senátu ze dne 17. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006-74), že smyslem a účelem odůvodnění je ozřejmit účastníku řízení, z jakého důvodu správní orgán rozhodl tak, jak rozhodl, neboť jen takovým způsobem lze ověřit, zda jsou důvody rozhodnutí v souladu s právními předpisy a zda nejsou založeny na libovůli správního orgánu. Podle rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 2. 1993, č. j. 6A 48/92-23, dále platí, že „z odůvodnění rozhodnutí musí být seznatelné, proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné, nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů a – v případě rozhodování o relativně neurčité sankci – jaké úvahy jej vedly k uložení sankce v konkrétní výši.“ Zdejší soud k tomu doplňuje, že jednou daný obsah napadeného rozhodnutí nemůže zvrátit či doplnit ani obsáhlejší argumentace žalovaného ve vyjádření k podané žalobě. Pro úplnost soud poukazuje na ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu, který v rozhodnutí ze dne 7. 9. 2011, č. j. 6 Ads 99/2011-43, dospěl k závěru, že „povinností odvolacího správního orgánu je přezkoumat napadené rozhodnutí v kontextu všech odvolacích důvodů a vypořádat se s nimi (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 11. 2009, č. j. 7 Afs 116/2009 - 70). Nevypořádá-li se správní orgán v rozhodnutí o odvolání se všemi odvolacími námitkami, zatíží tím své rozhodnutí nepřezkoumatelností pro nedostatek důvodů. Tuto vadu nelze zhojit vyvrácením odvolacích námitek ve vyjádření k žalobě, příp. v kasační stížnosti (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 7. 2008, č. j. 3 As 51/2007 - 84, a ze dne 19. 12. 2008, č. j. 8 Afs 66/2008 - 71)“. Soud však neshledal důvodnou žalobní námitku spočívající ve tvrzení, že nebyly splněny předpoklady pro postup podle ust. § 141 odst. 1 stavebního zákona, tedy aby mezi žalobcem a zúčastněnými osobami nedošlo k dohodě. Zde žalobce argumentoval tím, že od počátku preferoval možnost uzavření dohody, avšak návrh zúčastněných osob byl naprosto nedostatečný a nekonkrétní, o jeho doplnění a upřesnění s ním odmítly komunikovat a jejich vinou tak dohoda nebyla a ani nemohla být uzavřena. Této námitce soud nemohl vyhovět. Podle citované normy může stavební úřad uložit vlastníku sousední nemovitosti, aby z ní umožnil provedení prací, pokud mezi zúčastněnými osobami nedošlo k dohodě. Ze samotné žalobní námitky pak zcela zřetelně vyplývá, že v případě žalobce a osob zúčastněných právě k takové dohodě nedošlo, neboť žalobce považoval návrh na takovou dohodu za nedostatečný. To ovšem znamená právě to, že mezi zainteresovanými osobami k dohodě nedošlo, a právě tím byl naplněn předpoklady podle ust. § 141 odst. 1 stavebního zákona. Jinak vyjádřeno: dohoda je uzavřena tehdy, pokud jedna z jejích potenciální stran předloží nabídku a druhá strana ji akceptuje. Jelikož k tomu v projednávané věci nedošlo, dohoda uzavřena nebyla. Zákon přitom nijak nerozlišuje a nečiní relevantními žádné důvody, které by jednu či druhou stranu vedly k odmítnutí uzavřít dohodu. Podstatným je tedy právě a pouze fakt, že k dohodě nedošlo – a o tom není v projednávané věci sporu. Pokud jde o vyjádření osob zúčastněných ze dne 2. 10. 2014 k žalobě, soud konstatoval, že osoby zúčastněné v něm především vylíčily dosavadní průběh vzájemných vztahů se žalobcem, týkajících se oprav jejich domu z nemovitostí žalobce. Poukázaly na to, že v důsledku dosavadního postoje žalobce k této věci nemohla být jejich nemovitost řádně udržována, resp. opravována, a nadále dochází k jejímu znehodnocování. Navrhly proto, aby soud žalobu zamítl. Soud toto vyjádření vzal na vědomí s tím, že neobsahuje přímou polemiku se žalobními námitkami a do sporu mezi žalobcem a žalovaným nevnáší žádné nové argumenty, s nimiž by se musel soud vypořádat. Městský soud v Praze s ohledem na právní názory zejména Nejvyššího správního soudu uzavírá, že rozhodnutí žalovaného je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, nejen proto, že žalovaný nereagoval adekvátním způsobem na námitky, které žalobce uplatňoval v odvolacím řízení, ale též z důvodu absence řádného a nezbytného odůvodnění veřejného zájmu, jak soud uvedl výše. Z tohoto důvodu soud žalobou napadené rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí podle § 76 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního bez nařízení jednání zrušil. V souladu s § 78 odst. 4 téhož zákona soud současně vyslovil, že se věc vrací žalovanému k dalšímu řízení. Na žalovaném bude, aby o odvolání žalobce znovu rozhodl, a to s přihlédnutím k právnímu názoru, který byl vyjádřen v tomto rozsudku (§ 78 odst. 5 soudního řádu správního). Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odstavec 1 soudního řádu správního, podle kterého má žalobce, který byl ve sporu úspěšný, právo na náhradu účelně vynaložených nákladů proti neúspěšnému žalovanému. Výše nákladů řízení představuje zaplacený soudní poplatek ve výši 3 000,- Kč a dále náklady na zastoupení advokátem za tři úkony právní služby [příprava a převzetí zastoupení, podání žaloby, podání návrhu na odkladný účinek – § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen „advokátní tarif“)] po 3 100 Kč [§ 7 bod 5 ve vazbě na § 9 odst. 3 písm. f) advokátního tarifu] a dále režijní paušál ve výši 3 x 300 Kč podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu. Zástupce žalobce je plátcem daně z přidané hodnoty, a proto s ohledem na § 57 odst. 2 soudního řádu správního se náhrada zvyšuje o částku odpovídající této dani, a to 21 %. Žalobci tak bude na náhradě nákladů zaplacena žalovaným částka 15 342,- Kč.

Poučení