8 A 17/2020– 59

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudkyň Mgr. Jany Jurečkové a Mgr. Andrey Veselé ve věci žalobce proti žalovanému A. P., narozen X bytem V., P. zastoupený advokátem Mgr. Miroslavem Kučerkou, se sídlem Národní 416/37, Praha 1 Ministerstvo dopravy se sídlem nábřeží Ludvíka Svobody, 1222/12, Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 12. 2019, č. j. 100/2019–220–LPR/4, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Základ sporu

1. Žalobce se včas podanou žalobou domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 12. 2019, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Úřadu pro civilní letectví ze dne 18. 6. 2019, č. j. 008975–19–740, jímž byl žalobce shledán nespolehlivým podle ust. § 85e a násl. zákona č. 49/1997 Sb., o civilním letectví a o změně a doplnění zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů. Podkladem pro tento závěr bylo závazné stanovisko Policie České republiky ze dne 27. 5. 2019, č. j. CPR–16479–3/ČJ–2019–930501, potvrzené vyjádřením Ministerstva vnitra ze dne 4. 11 2019, č. j. MV–100317–7/OBP–2019.

II. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného

2. Žalobce v žalobě uvedl, že dne 18. dubna 2019 podal žádost o ověření spolehlivosti ve smyslu § 85e a násl. zákona č. 49/1997 Sb., o civilním letectví a o změně a doplnění zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon) ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o civilním letectví“). Úřad pro civilní letectví následně obdržel závazné stanovisko Policie České republiky ze dne 27. května 2019, vydané pod č.j. CPR–16479–3/ČJ–2019–330501, podle něhož nebylo žalobce považován za důvěryhodného.

3. Závěry tohoto stanoviska jsou však zavádějící, nepřezkoumatelné, nepravdivé a v rozporu se zákonem. Negativní závazné stanovisko ohledně důvěryhodnosti žalobce bylo vydáno jen z toho důvodu, že se žalobce měl v roce 2015 údajně dopustit přečinu, když na něj byl Obvodním státním zástupcem pro Prahu 1 podán návrh na potrestání. Skutečností však je, že na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23.2.2016, č.j. 3 T 122/2015, byl žalobce pro první skutek, uvedený ve zmíněném návrhu na potrestání, uznán vinným, ovšem současně bylo upuštěno od jeho potrestání, a pro druhý skutek byla žalobce zproštěn. Následně bylo k odvolání rozhodnuto usnesením Městského soudu v Praze ze dne 6.9.2016, č.j. 7 To 294/2016, tak, že ohledně prvního skutku byl rozsudek soudu I. stupně zrušen, protože tento skutek nebyl trestným činem. Žalobce tak byl zproštěn návrhu na potrestání v celém rozsahu.

4. Správní orgány však stále nahlížejí na žalobce jako na osobu odsouzenou, což však zásadně odporuje principům demokratického právního státu. Vzniká tak zcela bezprecedentní situace, neboť negativní závazné stanovisko Policie České republiky je opakovaně vydáváno, a to pouze z důvodů dříve zastaveného trestního stíhání, které bylo navíc vůči osobě žalobce vedeno nezákonně a dále i z důvodu nesprávného výkladu zákonného pojmu „důvodné podezření“, který byl ve věci žalobce správními orgány aplikován.

5. I přes shora popsané zjevně nezákonné posouzení osoby žalobce bylo Úřadem pro civilní letectví dne 18. června 2019 rozhodnuto tak, že žalobce není spolehlivý ve smyslu ustanovení § 85e a násl. zákona o civilním letectví. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí je patrné, že o žalobci bylo rozhodnuto zcela účelově, když součástí odůvodnění je pouze zavádějící a nepravdivé tvrzení, převzaté ze závazného stanoviska Policie České republiky, které bylo do odůvodnění zamítavého rozhodnutí de facto zkopírováno a Úřadem pro civilní letectví následně účelově využito. Odůvodnění zamítavého rozhodnutí Úřadu pro civilní letectví doslova uvádí, cit.: „Informace dostupné Policií České republiky zakládají důvodné podezření, že by osoba mohla vystavit civilní letectví nebezpečí protiprávního činu. Ve vztahu k osobě žadatele tak v souvislosti s jeho vstupem bez doprovodu do vyhrazeného bezpečnostního prostoru lze spatřovat specifické riziko.“ 6. Proti rozhodnutí Úřadu pro civilní letectví ze dne 18. června 2019 podal žalobce odvolání, o němž rozhodlo Ministerstvo dopravy – Odbor civilního letectví napadeným rozhodnutím, které potvrdilo zamítavé rozhodnutí Úřadu pro civilní letectví v plném rozsahu.

7. Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí opírá své závěry o tom, že žalobce je osobou nespolehlivou ve smyslu ustanovení § 85e a násl. zákona o civilním letectví opětovně zjevně o to, že žalobce byl osobou trestně stíhanou, na níž byl podán návrh na potrestání, ačkoli byl žalobce tohoto návrhu na potrestání zproštěn v celém rozsahu. Dále pak bez jakéhokoli důkazu osočuje žalobce a označuje jej za osobu podílející se na organizované trestné činnosti, když odkazuje na podklady poskytnuté Policií ČR, podle kterých v evidencích Policie ČR má žalobce záznamy, z nichž je patrné, že se jedná o osobu, která udržuje styky s osobami z kriminálně závadového prostředí, a že oprávněná úřední osoba po seznámení s poskytnutými informacemi konstatovala, že dodané informace závažného charakteru přesvědčivě dokládají zapojení žalobce do kriminálních struktur organizovaného zločinu.

8. Rozhodnutí je tedy postaveno jen na nepodložených domněnkách, spekulativních závěrech a osobu žalobce zcela vědomě a účelově označuje za jedince, která je zapojen do kriminálních struktur organizovaného zločinu, aniž by o tomto tvrzení byl předložen jediný spolehlivý důkaz. To představuje opětovné a zcela flagrantní porušení základních práv žalobce, zakotvených v Listině základních práv a svobod.

9. Žalobce je přesvědčen, že napadeným rozhodnutím byl zkrácen na svých práv garantovaných mu ústavním pořádkem České republiky, a to zejména proto, že rozhodnutí bylo vydáno na základě nedostatečně a nesprávně zjištěného skutkového stavu a nesprávné aplikaci a výkladu zákonných předpisů, konkrétně zákona o civilním letectví.

10. Z ustanovení § 85f odst. 2 zákona o civilním letectví je zřejmé, že specifickým rizikem se rozumí důvodné podezření, tedy podezření, které má nejen reálný a pravdivý základ, ale je taktéž podloženo věrohodnými důkazy. Ostatně definici pojmu „důvodné podezření“ dovodila i judikatura, např. v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 31. března 2011, č.j. 4 Azs 60/2007–136, v němž Nejvyšší správní soud konstatoval, cit.: „K naplnění „důvodného podezření“ musí být k dispozici jasné, přesvědčivé a věrohodné důkazy, v judikatuře některých států označovány jako silné důkazy, a nikoliv pouhé domněnky.“ 11. V případě žalobce však žádné takové důkazy předloženy nebyly, když se správní orgány i orgány Policie České republiky omezily jen na konstatování, které je navíc v kontextu rozhodnutí a řízení, které jeho vydání předcházelo, dosti zavádějící, neúplné a nepřezkoumatelné. Pokud je totiž žalobce označen za osobu nedůvěryhodnou, a to proto, že je údajně zapojen do kriminálních struktur organizovaného zločinu, jedná se dle názoru žalobce o tvrzení toliko spekulativní, když k němu nebyl předložen jediný relevantní důkaz, a proto napadené rozhodnutí nemůže, jako zákonné, obstát.

12. Žalobce proto navrhl, aby soud napadené rozhodnutí ze dne 11. 12. 2019 zrušil a aby věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

13. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že ověření spolehlivosti podle zákona o civilním letectví provádí od 1. února 2015 výhradně Úřad pro civilní letectví v součinnosti s Policií České republiky. Žadatel musí současně splňovat podmínku bezúhonnosti a důvěryhodnosti. Za bezúhonnou se pro účely ověření spolehlivosti považuje fyzická osoba, která nebyla pravomocně odsouzena pro úmyslný trestný čin, ani nebyla pravomocně odsouzena pro některý trestný čin spáchaný z nedbalosti specifikovaný v zákoně. Za důvěryhodnou se pro účely ověření spolehlivosti považuje fyzická osoba, u které nelze v souvislosti s jejím vstupem bez doprovodu do vyhrazeného bezpečnostního prostoru spatřovat specifické riziko, za něž se považuje důvodné podezření, že dosavadní chování fyzické osoby, její pracovní nebo společenské styky významně nasvědčují tomu, že by mohla vystavit civilní letectví nebezpečí protiprávního činu.

14. Správní orgán I. stupně si ohledně důvěryhodnosti žalobce vyžádal závazné stanovisko Policie České republiky, podle něhož žalobce není považován za důvěryhodného. Vzhledem k tomu, že žalobce v odvolání napadal právě toto závazné stanovisko, odvolací orgán si vyžádal od Ministerstva vnitra jeho potvrzení nebo změnu. S ohledem na obsah přípisu Ministerstva vnitra ze dne 1. 11. 2019, kterým bylo závazné stanovisko potvrzeno, žalovaný odvolání žalobce zamítl. Žalovaný uvedl, že přezkum závazného stanoviska Policie ČR není v jeho pravomoci a odkázal na spisový materiál příslušné součásti Policie ČR. Navrhl, aby soud žalobu zamítl.

III. Posouzení žaloby

15. Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že žaloba nebyla podána důvodně.

16. Soud rozhodl o žalobě bez jednání, neboť ani žalobce, ani žalovaný na jeho nařízení netrvali.

17. Žalobce v žalobě především namítal, že negativní rozhodnutí Úřadu pro civilní letectví je založeno na závazném stanovisku Policie České republiky, které však bylo vydáno pouze z toho důvodu, že se žalobce měl v roce 2015 údajně dopustit přečinu, když na něj byl Obvodním státním zástupcem pro Prahu 1 podán návrh na potrestání. Skutečností však je, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. 2. 2016, č.j. 3 T 122/2015, byl žalobce uznán vinným pro první skutek, ovšem současně bylo upuštěno od potrestání žalobce, a dále byl žalobce pro druhý skutek zproštěn. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2016, č.j. 7 To 294/2016, vydaným v odvolacím řízení, byl rozsudek obvodního soudu ohledně prvního skutku zrušen, a to proto, že uvedený skutek nebyl trestným činem, resp. nedosahoval intenzity ani přečinu. Žalobce tedy byl zproštěn návrhu na potrestání v celém jeho rozsahu.

18. Na tuto argumentaci pak navázal i žalovaný v napadeném rozhodnutí, který své závěry zjevně opírá o to, že žalobce byl osobou trestně stíhanou, na níž byl podán návrh na potrestání, ačkoli byl žalobce tohoto návrhu na potrestání zproštěn v celém rozsahu.

19. Tuto námitku soud neshledal důvodnou.

20. Z obsahu správního spisu je zřejmé, že žalobce podal dne 23. 4. 2019 u Úřadu pro civilní letectví žádost o ověření spolehlivosti podle ust. § 85e a násl. zákona o civilním letectví.

21. Správní orgán I. stupně si vyžádal závazné stanovisko Policie České republiky, které mu pod č. j. CPR–16479–3/ČJ–2019–930501 s datem 27. 5. 2019 poskytlo Ředitelství služby cizinecké policie, inspektorát cizinecké policie na ML Praha – Ruzyně, s tím, že žadatel není považován za důvěryhodného ve smyslu § 85f odst. 2 zákona o civilním letectví, protože „informace dostupné Policii České republiky zakládají důvodné podezření, že by osoba mohla vystavit civilní letectví nebezpečí protiprávního činu. Ve vztahu k osobě žadatele tak v souvislosti s jeho vstupem bez doprovodu do vyhrazeného bezpečnostního prostoru lze spatřovat specifické riziko.“ 22. Následně Úřad pro civilní letectví vydal dne 18. 6. 2019 rozhodnutí č. j. 008975–19–740, jímž rozhodl, že účastník řízení není spolehlivý ve smyslu ustanovení § 85e a násl. zákona o civilním letectví. V odůvodnění svého rozhodnutí správní orgán I. stupně odkázal právě na závazné stanovisko Policie ČR ze dne 27. 5. 2019 a uzavřel s tím, že podle ust. § 85e zákona o civilním letectví je podmínkou spolehlivosti fyzické osoby její bezúhonnost a důvěryhodnost. Podle ust. § 85i zákona o civilním letectví není–li žadatel podle závazného stanoviska Policie ČR důvěryhodný, vydá Úřad rozhodnutí o jeho nespolehlivosti.

23. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, v němž namítl, že závazné stanovisko Policie ČR – a návazně i rozhodnutí Úřadu pro civilní letectví – je nesprávné, protože žalobce byl v trestním řízení zcela zproštěn návrhu na potrestání a je nutno na něj nahlížet jako na důvěryhodného.

24. Žalovaný pak napadeným rozhodnutím odvolání žalobce zamítl, a v odůvodnění uvedl, že neodpovídá skutečnosti, že negativní stanovisko bylo vydáno z důvodu zohledňování stíhání pro přečin spáchaný v roce 2015. Některé okolnosti sice stále vzbuzují pochybnosti o důvěryhodnosti a spolehlivosti žadatele, tentokrát však o ně závazné stanovisko Policie ČR opřeno vůbec nebylo. Neplatí tak ani tvrzení žalobce v odvolání, že závazné stanovisko Policie ČR je opakovaně vydáváno toliko z důvodů dříve zastaveného trestního stíhání.

25. Městský soud tedy konstatoval, že rozhodnutí Úřadu pro civilní letectví jako orgánu I. stupně bylo zjevně odůvodněno závazným stanoviskem Policie České republiky, jež se však nijak nezabývalo trestním stíháním žalobce z roku 2015. Závěr o absenci důvěryhodnosti na straně žalobce tedy nijak nevyplýval z toho, že žalobce byl v minulosti trestně stíhán. To ostatně i zcela zřetelně konstatoval žalovaný v napadeném rozhodnutí. Soudu proto nezbylo, že tuto žalobní námitku odmítnout s tím, že není pravdou, že by správní orgány obou stupňů nesprávně přihlížely k trestnímu stíhání žalobce, tedy že by ignorovaly skutečnost, že skončilo v podstatě v žalobcův prospěch.

26. Důvodem pro nevyhovění žalobcově žádosti o ověření spolehlivosti podle ust. § 85e a násl. zákona o civilním letectví byly skutečnosti zcela jiné, než jeho někdejší trestní stíhání, a těmito skutečnostmi se soud zabýval v rámci vypořádání druhé žalobní námitky.

27. Žalobce dále namítl, že napadené rozhodnutí žalovaného jej bez jakéhokoli důkazu osočuje a označuje jej za osobu podílející se na organizované trestné činnosti, když odkazuje na podklady poskytnuté Policií ČR, podle kterých v evidencích Policie ČR má žalobce záznamy, z nichž je patrné, že se jedná o osobu, která udržuje styky s osobami z kriminálně závadového prostředí, a že oprávněná úřední osoba po seznámení s poskytnutými informacemi konstatovala, že dodané informace závažného charakteru přesvědčivě dokládají zapojení žalobce do kriminálních struktur organizovaného zločinu.

28. Z obsahu správního spisu je zřejmé, že žalovaný v rámci řízení o odvolání si vyžádal od Ministerstva vnitra potvrzení nebo změnu závazného stanoviska, jež správnímu orgánu I. stupně poskytla Policie ČR, a to právě s ohledem na to, že žalobce v odvolání vytýkal, že toto závazné stanovisko reflektuje dřívější trestní stíhání žalobce, byť toto bylo vedeno nezákonně.

29. Ministerstvo vnitra zaslalo žalovanému dokument s názvem Potvrzení závazného stanoviska, datovaný dnem 1. 11. 2019, č. j. MV–100317–7/OBP–2019, z něhož je zřejmé, že Ministerstvo vnitra si nechalo předložit podklady, ze kterých vycházela Policie ČR. Po seznámení s poskytnutými informacemi pak konstatovalo, že dodané informace závažného charakteru přesvědčivě dokládají zapojení žadatele do kriminálních struktur organizovaného zločinu, a hodnocení jeho osoby, promítnuté do závazného stanoviska Policie ČR, je tak plně opodstatněné. Osobě s podobnými styky, osobní historií a náplní „pracovní“ činnosti nelze zpřístupnit režimové prostory, resp. umožnit jí do nich volný přístup. Tím byly zjištěny skutečnosti, bránící tomu, aby žadatel byl hodnocen jako důvěryhodný a měl krom jiného přístup do vyhrazeného bezpečnostního prostoru. Ministerstvo vnitra shledalo závěr závazného stanoviska Policie ČR za opodstatněný a ztotožnilo se s ním.

30. Městský soud tedy konstatoval, že důvodem pro zpochybnění důvěryhodnosti žalobce ve smyslu ust. § 85e a násl. zákona o civilním letectví byly poznatky Policie ČR o jeho zapojení do kriminálních struktur organizovaného zločinu.

31. Soud proto následně posuzoval, zda takové informace o žalobci skutečně existují – a zda se tedy nejedná o pouhou spekulaci, předkládanou bez důkazu – a zda žalobce byl či nebyl zkrácen na svých právech účastníka řízení tím, že mu tyto poznatky Policie ČR nebyly zpřístupněny.

32. Jelikož spisovým materiálem, z něhož vycházelo Ministerstvo vnitra ve svém vyjádření ze dne 1. 11. 2019 (potvrzujícím původní závazné stanovisko Policie ČR k důvěryhodnosti žalobce) disponuje Národní centrála proti organizovanému zločinu služby kriminální policie a vyšetřování, soud si vyžádal tento materiál od jmenované organizační složky Policie ČR a seznámil se s jeho obsahem. Dospěl pak k závěru, že informace shromážděné tam Policií ČR dostatečně odůvodňují závěr o absenci důvěryhodnosti na straně žalobce ve smyslu ust. § 85e a násl. zákona o civilním letectví a že potvrzení závazného stanoviska, vyhotovené Ministerstvem vnitra dne 1. 11. 2019 je náležitě opodstatněno, a nejedná se tedy o spekulace.

33. Následně pak soud konstatoval, že žalovaný nepochybil, jestliže závěry tohoto závazného stanoviska Ministerstva vnitra ze dne 1. 11. 2019 učinil podkladem pro rozhodnutí o zamítnutí žalobcova odvolání proti rozhodnutí Úřadu pro civilní letectví.

34. Pokud jde o to, zda žalobce mohl být zkrácen na svých právech tím, že mu tyto informace, pocházející z činnosti orgánů Policie České republiky nebyly zpřístupněny, soud dospěl k závěru, že nikoliv.

35. Podle ust. § 85h zákona o civilním letectví Policie České republiky posoudí důvěryhodnost fyzické osoby nejpozději do 10 dnů ode dne doručení žádosti Úřadu a vydá o tom závazné stanovisko. Pro účely posouzení důvěryhodnosti si Policie České republiky může vyžádat potřebnou informaci od příslušné zpravodajské služby České republiky. Ve zvlášť složitých případech, při kterých nelze důvěryhodnost posoudit ve lhůtě podle věty první, je lhůta pro vydání závazného stanoviska 20 dnů ode dne doručení žádosti Úřadu. Obsahuje–li závazné stanovisko utajované informace, o nichž Policie České republiky tvrdí, že by v souvislosti s nimi mohla být její činnost nebo činnost zpravodajských služeb České republiky ohrožena nebo vážně narušena, jsou části spisu obsahující takové závazné stanovisko vyloučeny z nahlížení.

36. Podle ust. § 85l odst. 1 cit. zákona Dokazování se v soudním řízení provádí tak, aby byla šetřena povinnost zachovávat mlčenlivost o utajovaných informacích obsažených v údajích z evidencí Policie České republiky nebo zpravodajských služeb České republiky nebo ve výsledcích jejich šetření. K těmto okolnostem lze provést důkaz výslechem jen tehdy, byl–li ten, kdo povinnost mlčenlivosti má, této povinnosti příslušným orgánem zproštěn; zprostit mlčenlivosti nelze pouze v případě, kdy by mohlo dojít k ohrožení nebo vážnému narušení činnosti Policie České republiky nebo zpravodajských služeb České republiky. Provádí–li se důkaz jinak než výslechem, postupuje se přiměřeně podle tohoto odstavce.

37. Podle ust. § 85l odst. 2 cit. zákona Předseda senátu rozhodne, že části spisu obsahující utajované informace, budou odděleny, může–li v souvislosti s těmito informacemi dojít k ohrožení nebo vážnému narušení činnosti Policie České republiky nebo zpravodajských služeb České republiky; do oddělených částí spisu účastník řízení, jeho zástupce a osoby zúčastněné na řízení nahlížet nemohou.

38. Vzhledem k tomu, že listiny obsahující informace ohledně žalobce, jimiž disponuje Národní centrála proti organizovanému zločinu, jsou vedeny v režimu utajení podle zákona o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti, nebyly součástí soudního spisu, a ani účastníci řízení, ani jejich zástupci do nich nahlížet nemohli. Jak však bylo vyloženo výše, soud se s obsahem těchto listin seznámil, informace tam obsažené vyhodnotil a konstatoval, že jsou věrohodným a dostatečným podkladem pro závěry, k nimž dospěl žalovaný v napadeném rozhodnutí.

39. K tomu městský soud konstatoval, že otázkou přezkumu rozhodnutí orgánů veřejné správy, založených na informacích podléhajících utajení podle zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti, ve znění pozdějších předpisů, se opakovaně zabývaly jak správní soudy, tak i Ústavní soud.

40. Zde lze odkázat na nález sp. zn. Pl. ÚS 11/2000, v němž Ústavní soud konstatoval, že „ochrana utajovaných skutečností a podmínky kladené na osoby, jež s těmito skutečnostmi budou nakládat, sice představují natolik specifickou oblast, že ani z ústavněprávního hlediska není možné garantovat všechna procesní práva těchto osob v takové míře, jako tomu je u profesí jiných a u pracovních sporů jejich zaměstnanců. Na druhé straně však ani specifika ochrany utajovaných skutečností nemohou vést k vědomé rezignaci na ústavní ochranu práv prověřovaných osob. Jestliže tedy článek 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny a článek 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod zaručují každému základní právo na spravedlivý proces a jestliže ze soudního přezkumu nesmí být vyloučen přezkum rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny, musí zákonodárce i v tomto případě garantovat přezkum správních rozhodnutí nezávislým soudním orgánem, byť nelze vyloučit nikoli běžný typ řízení, který bude jednotlivé případy dostatečně diferencovat. Ústavní soud respektuje skutečnost, že s ohledem na specifika a význam rozhodování ve věcech utajovaných skutečností, kdy je velmi zřetelný bezpečnostní zájem státu, není možné vždy garantovat všechny běžné procesní záruky spravedlivého procesu (např. veřejnost jednání)“ – citováno podle usnesení Ústavního soudu III.ÚS 3044/10 ze dne 18. 11. 2010.

41. Tyto závěry je třeba obdobně aplikovat i na věc nyní projednávanou. Ačkoliv tedy žalobci nemohlo být umožněno seznámit se s informacemi Policie České republiky, soud provedl přezkum napadeného rozhodnutí za splnění požadavků definovaných Ústavním soudem v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 11/2000.

IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

42. Městský soud v Praze tedy dospěl k závěru, že žaloba nebyla podána důvodně, a proto ji podle ust. § 78 odst. 7 soudního řádu správního zamítl.

43. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn podle ust. § 60 odst. 1 soudního řádu správního, když žalobce úspěch ve věci neměl a žalovanému žádné náklady řízení nevznikly.