8 A 175/2015 - 77

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudců JUDr. Hany Pipkové a JUDr. Marcely Rouskové v právní věci navrhovatele: Občanské sdružení zelené Čechy, IČ: 265 63 916, se sídlem Praha 4, Štúrova 34/1152, za účasti: 1) Radlice Rozvojová, a.s., IČ: 024 51 221, se sídlem Praha 5, Radlická 333/150, 2) Centrum Radlická a.s., IČ: 267 60 401, se sídlem Praha 5, Radlická 333/150, obě zastoupeny Mgr. Pavlem Fryntou, advokátem v Praze 6, Břevnovská 433/12, 3) Československá obchodní banka, a.s., IČ: 000 01 350, se sídlem Praha 5, Radlická 333/150, 4) Dopravní podnik hl. m. Prahy, a. s., IČ: 000 05 886, se sídlem Praha 9, Sokolovská 217/42, proti odpůrci: Hlavní město Praha, se sídlem Praha 1, Mariánské nám. 2, v řízení o návrhu na zrušení Opatření obecné povahy – rozhodnutí Rady hl. m. Prahy ze dne 21. 4. 2015, č. j. S-MHMP 216643/2015, takto:

Výrok

I. Návrh se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Osoby zúčastněné nemají právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Navrhovatel se svým podáním ze dne 11. 9. 2015 domáhal u Městského soudu v Praze zrušení Opatření obecné povahy – rozhodnutí Rady hl. m. Prahy ze dne 21. 4. 2015, č. j. S- MHMP 216643/2015. Předmětem úpravy bylo povolení stavební výjimky ze zákazu stavební činnosti, stanoveného nařízením č. 14/2001 Sb. hl. m. Prahy, o stavební uzávěře pro trasy městské kolejové dopravy, ve znění pozdějších předpisů, pro stavební záměr „Centrála ČSOB – SHQ“ na pozemcích parc. č. 74/2,3, 80/6, 13, 16, 17, 23, 29, 30, 32, 33, 34, 35, 36, 37, 116/6 a 522/3 v k. ú. Radlice, Praha 5. Návrh ze dne 11. 9. 2015 (pátek) byl podán včas, neboť poslední den tříleté lhůty ode dne, kdy návrhem napadené opatření obecné povahy nabylo účinnosti (§ 101b odst. 1 soudního řádu správního), uběhne až dne 23. 4. 2018 (pondělí). Navrhovatel uvedl, že je účastníkem územního řízení na umístění stavby „CENTRÁLA ČSOB – SHQ“ žadatele Radlice Rozvojová, a.s., IČ: 024 51 221, na pozemcích v k. ú. Radlice, na kterou bylo vydáno prvostupňové rozhodnutí dne 26. 6. 2015, č. j. Osl.Radl.p.51-25574/2015-Vo-UR, a které napadnul odvoláním. Navrhovatel uvedl, že do řízení o umístění stavby „Centrála ČSOB - SHQ“ v k. ú. Radlice ho vede snaha hájit v tomto řízení zájmy přírody a krajiny, jakož i ochrana veřejného zdraví a zdravého životního prostředí. Namítal drastické dopady umístění stavby do území, které je přehlceno automobily, emisemi a hlukem. Navrhovatel uvedl, že napadeným opatřením obecné povahy – rozhodnutí Rady hl. m. Prahy ze dne 21. 4. 2015, č. j. S-MHMP 216643/2015, byla povolena stavební výjimka ze zákazu stavební činnosti, stanoveného nařízením č. 14/2001 Sb. hl. m. Prahy, o stavební uzávěře pro trasy městské kolejové dopravy, ve znění pozdějších předpisů, pro stavební záměr „Centrála ČSOB – SHQ“ v k. ú. Radlice, Praha 5. Navrhovatel tvrdil, že rozhodnutí o výjimce ohrožuje účel stavební uzávěry, Navrhovatel uvedl, že podle nyní účinného stavebního zákona se územní opatření o stavební uzávěře vydává jako opatření obecné povahy podle správního řádu, a současně je v přechodném ustanovení § 189a stavebního zákona uvedeno, že při změnách a rušení stavebních uzávěr vyhlášených podle právních předpisů účinných před 31. 12. 2006 a při povolování výjimek z nich se postupuje podle tohoto zákona. Je nutno na nařízení č. 14/2001 Sb. hl. m. Prahy, o stavební uzávěře pro trasy městské kolejové dopravy, ve znění pozdějších předpisů, nahlížet po materiální stránce jako na opatření obecné povahy, materiální stránka je přitom rozhodující pro posouzení, který soudní orgán je příslušný k jeho přezkumu. Navrhovatel namítal, že odůvodnění napadeného rozhodnutí je příliš obecné, nekonkrétní a nekorespondující s tím, jak závažný zásah do veřejného zájmu představuje, že je tedy nepřezkoumatelné. Navrhovatel namítal porušení § 99 stavebního zákona. Tvrdil, že napadeným rozhodnutím nejsou respektovány zákonem stanovené podmínky a omezení - požadavek rovného zacházení, předvídatelnosti právní regulace, minimalizace zásahů do individuálních práv fyzických a právnických osob a zájmy vlastníků nejsou vyváženy. Pokud jde o procesní legitimaci, navrhovatel se konkrétně nevyjádřil, namítal pouze závažný zásah do veřejného zájmu. Ve vztahu k veřejnosti jde o řešení zjevně nepřiměřené, excesivní, šikanózní, diskriminační a neodůvodněně zasahující do základních práv. Za odpůrce - Hl. m. Praha, se vyjádřil dne 19. 10. 2015 Magistrát hl. m. Prahy, podle něhož by měl soud návrh na zrušení opatření obecné povahy – rozhodnutí Rady hl. m. Prahy ze dne 21. 4. 2015, č. j. S-MHMP 216643/2015, podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. d) soudního řádu správního jako nepřípustný odmítnout. Magistrát hl. m. Prahy vyjádřil názor, že označení rozhodnutí č. j. S-MHMP 216643/2015 ze dne 21. 4. 2015 o povolení výjimky ze stavební uzávěry jako opatření obecné povahy je chybné, a proto uplatnění ustanovení § 101a soudního řádu správního irelevantní. Opatřením obecné povahy je v tomto případě nařízení Rady hl. m. Prahy pod č. 14/2001 Sb. hl. m. Prahy, ve znění pozdějších předpisů, o stavební uzávěře pro trasy městské kolejové dopravy ze dne 26. 6. 2001. Důvodem stavebních uzávěr je účel, kterým je zajištění nekomplikovaného průběhu výstavby významných dopravních staveb, v tomto konkrétním případě výstavby tramvajové tratě Laurova - Radlická. V řízení o povolení výjimky ze stavební uzávěry není posuzován stavební záměr žadatele z pohledu urbanistického, architektonického, technického ani podle zvláštních předpisů, tj. ochrana přírody, krajiny, životního prostředí atd. Povolení výjimky ze stavební uzávěry je pouze podkladem pro zahájení řízení - územního a stavebního, která teprve rozhodují o tom, zda bude stavební záměr žadatele umístěn a povolen. V řízení o povolení výjimky ze stavební uzávěry se zkoumá pouze jedna podmínka, a to že takové rozhodnutí nesmí ohrozit účel, který se územním opatřením o stavební uzávěře sleduje. Magistrát hl. m. Prahy odkázal na vyjádření správních orgánů, které se k žádosti vyjadřovaly, účel stavební uzávěry byl v tomto případě již naplněn, neboť předmětná tramvajová trať již byla vybudována a je v provozu. Z důvodu naplnění účelu předmětné stavební uzávěry bylo na základě usnesení Rady hl. m. Prahy č. 806 ze dne 22. 4. 2014 zahájeno řízení o návrhu územního opatření, jímž bude stavební uzávěra pro již vybudovanou tramvajovou trať Laurova - Radlická zrušena. Napadené rozhodnutí o povolení výjimky ze stavební uzávěry má být podkladem pro další rozhodování o záměru žadatele v územním a stavebním řízení, tedy řešením předběžné otázky a na rozhodnutí o povolení výjimky ze stavební uzávěry je nutno pohlížet jako na podklad pro další rozhodování o záměru žadatele. Ustanovení § 70 soudního řádu správního uvádí, že žaloba proti podkladu pro rozhodnutí není možná, neboť se jedná o úkon správního orgánu, který je předběžné povahy a je tak ze soudního přezkoumání vyloučen. K návrhu na zrušení opatření obecné povahy – rozhodnutí Rady hl. m. Prahy ze dne 21. 4. 2015, č. j. S-MHMP 216643/2015, se vyjádřily osoby zúčastněné. Dopravní podnik hl. m. Prahy, a. s., IČ: 000 05 886, dne 23. 10. 2015 navrhnul návrh zamítnout. Radlice Rozvojová, a.s., IČ: 024 51 221, a Centrum Radlická a.s., IČ: 267 60 401, navrhnuly dne 16. 11. 2015 návrh odmítnout, popř. zamítnout. Městský soud v Praze ve věci rozhodl bez jednání, neboť k výzvě soudu podle § 51 odst. 1 soudního řádu správního se ani navrhovatel, a ani odpůrce nevyjádřili. Městský soud v Praze posoudil věc takto: Městský soud v Praze posoudil napadené opatření obecné povahy podle § 101b odst. 3 soudního řádu správního, a to v mezích navrhovatelkou uplatněných návrhových bodů, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání opatření obecné povahy a dospěl k závěru, že návrh není důvodný. Ze správního spisu soud nejprve ověřil, že Rada Hl. m. Prahy dne 21. 4. 2015 usnesením č. 853 schválila rozhodnutí o povolení výjimky ze zákazu stavební činnosti, stanoveného nařízením č. 14/2001 Sb. hl. m. Prahy, o stavební uzávěře pro trasy městské kolejové dopravy, ve znění pozdějších předpisů, pro stavební záměr „Centrála ČSOB – SHQ“ na pozemcích parc. č. 74/2,3, 80/6, 13, 16, 17, 23, 29, 30, 32, 33, 34, 35, 36, 37, 116/6 a 522/3 v k. ú. Radlice, Praha 5, uvedené v příloze č. 1 tohoto usnesení. Ze správního spisu soud dále ověřil, že Rada Hl. m. Prahy dne 21. 4. 2015 rozhodnutím č. j. S-MHMP 216643/2015 povolila výjimku ze zákazu stavební činnosti, stanoveného nařízením č. 14/2001 Sb. hl. m. Prahy, o stavební uzávěře pro trasy městské kolejové dopravy, ve znění pozdějších předpisů, pro stavební záměr „Centrála ČSOB – SHQ“ na pozemcích parc. č. 74/2,3, 80/6, 13, 16, 17, 23, 29, 30, 32, 33, 34, 35, 36, 37, 116/6 a 522/3 v k. ú. Radlice, Praha 5, a to na základě posouzení § 99 odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů. Podle § 101a odst. 1 soudního řádu správního návrh na zrušení opatření obecné povahy nebo jeho částí je oprávněn podat ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech opatřením obecné povahy, vydaným správním orgánem, zkrácen. Pokud je podle zákona současně oprávněn ve věci, ve které bylo opatřením obecné povahy užito, podat ve správním soudnictví žalobu nebo jiný návrh, může navrhnout zrušení opatření obecné povahy jen společně s takovým návrhem. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 19. listopadu 2008, sp. zn. Pl. ÚS 14/07, materiálnímu chápání opatření obecné povahy ve prospěch stěžovatelů je třeba dát přednost také s ohledem na konstantní judikaturu Ústavního soudu, dle níž nabízí- li se dvojí možný výklad veřejnoprávní normy, je třeba v intencích zásad spravedlivého procesu volit ten, který vůbec, resp. co nejméně, zasahuje do toho kterého základního práva či svobody. Jde o strukturální princip liberálně demokratického státu in dubio pro libertate plynoucí přímo z ústavního pořádku (čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 4 Ústavy nebo čl. 2 odst. 3 a čl. 4 Listiny), vyjadřující prioritu jednotlivce a jeho svobody před státem (viz nález sp. zn. I. ÚS 643/06 a obdobně nález sp. zn.

III. ÚS 741/06,

[1]www.usoud.cz). Tímto přístupem Ústavní soud mimo jiné respektuje i doktrínu materiálního právního státu, na kterou se ve své judikatuře opakovaně odvolává. Ústavní soud tak ve vztahu k posuzované věci podtrhuje možnost efektivní soudní ochrany práv stěžovatelů již v etapě schvalování územně plánovací dokumentace, kterou nelze plně kompenzovat dostatečně reálnou ochranou jejich práv v následných fázích stavebního řízení. Podle názoru Ústavního soudu odpovídá tento jeho právní názor i imperativu souladného výkladu vnitrostátního práva s mezinárodně právními závazky České republiky (čl. 10 a čl. 1 odst. 2 Ústavy). To se týká zejména závazků vyplývajících z Aarhuské úmluvy, k níž přistoupila také Evropská společenství rozhodnutím Rady č. 2005/370/ES ze dne 17. 2. 2005. Úmluva se tak stala i součástí komunitárního práva, a to v režimu tzv. smíšených smluv. Čl. 4 této úmluvy stanoví, že každá strana zajistí, aby orgány veřejné správy na žádost o informace o životním prostředí zpřístupnily tyto informace veřejnosti, v čl. 9 Úmluvy je pak upraven přístup k právní ochraně z řad dotčené veřejnosti. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu, ze dne 27. září 2005, č. j. 1 Ao 1/2005- 98 opatření obecné povahy je správním aktem s konkrétně určeným předmětem (vztahuje se tedy k určité konkrétní situaci) a s obecně vymezeným okruhem adresátů. Je-li určitý akt pouze formálně označen jako opatření obecné povahy, avšak z materiálního hlediska nesplňuje jeho pojmové znaky (konkrétnost předmětu, obecnost adresátů). Městský soud v Praze se nejprve zabýval otázkou, zda napadená úprava je opatřením obecné povahy. V inkriminované věci není sporu, že nařízení Rady hl. m. Prahy pod č. 14/2001 Sb. hl. m. Prahy, ve znění pozdějších předpisů, o stavební uzávěře pro trasy městské kolejové dopravy ze dne 26. 6. 2001, je opatřením obecné povahy. Napadená úprava je povolením výjimky z citovaného opatření obecné povahy a byla provedena Radou Hl. m. Prahy nejprve ve formě usnesení a posléze rozhodnutí o témže předmětu. Podle názoru soudu je i napadená úprava opatřením obecné povahy a ve prospěch tohoto závěru svědčí rovněž konstatování Ústavního soudu v citovaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 14/07, bod 26, že institut opatření obecné povahy představuje určité překlenutí dvou, v činnosti veřejné správy tradičních základních forem jednostranných správních aktů: normativních (abstraktních) právních aktů na jedné straně a individuálních (konkrétních) právních aktů na straně druhé. V určitých situacích si však činnost veřejné správy vyžaduje přijímat i takové správní akty, které nejsou výlučně jen akty normativními či individuálními, ale jsou jejich určitou kombinací; jsou tak správními akty smíšené povahy s konkrétně určeným předmětem regulace a obecně vymezeným okruhem adresátů. Ustanovení § 171 nového správního řádu charakterizuje v tomto smyslu opatření obecné povahy jednak materiálními znaky, a to negativním vymezením jako závazný úkon správního orgánu, který není právním předpisem ani rozhodnutím. Podle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 17. září 2013, č. j. 1 Aos 2/2013-116, je v řízení o zrušení úpravy směrné části územního plánu osobou pasivně procesně legitimovanou orgán, který ji přijal, tedy v inkriminované věci Hlavní město Praha. Aktivní procesní legitimace je v řízení podle § 101a soudního řádu správního a násl. spojena s tvrzením, že navrhovatel je opatřením obecné povahy dotčen na svých subjektivních právech. Splnění podmínek aktivní procesní legitimace bude tedy dáno, bude-li stěžovatel logicky a konsekventně tvrdit možnost dotčení jeho subjektivních práv. Aktivní procesní legitimace je proto dána hrozbou (pravděpodobností, možností) realizace plánem vytčeného cíle, jehož důsledky dopadají do práv navrhovatele. Z pohledu zkoumaného potenciálního zásahu do práv dotčených subjektů není rozhodné, zda k takovému cíli (v projednávané věci k zamýšlené stavbě) v budoucnu skutečně dojde, či nikoliv. Otázku aktivní procesní legitimace navrhovatele jako podmínku řízení o návrhu nelze směšovat s otázkou aktivní věcné legitimace návrhu, tedy s otázkou jeho důvodnosti. Ta se již zkoumá v řízení ve věci samé, nikoli při posuzování podmínek řízení. Ke shora uvedeným argumentům v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Aos 2/2013-116 již není v inkriminované věci mnoho co dodat. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 10. června 2014, sp. zn.

I. ÚS 59/14, judikoval: „Nejvyšší správní soud v usnesení rozšířeného senátu ze dne

21. července 2009 sp. zn. 1 Ao 1/2009 dovodil, že z hlediska posouzení aktivní legitimace k podání návrhu na zrušení opatření obecné povahy je přípustný návrh, který tvrdí zkrácení navrhovatele na jeho právech příslušným opatřením obecné povahy. Navrhovatel tedy musí tvrdit, že existují určitá jemu náležející subjektivní práva, která jsou opatřením obecné povahy dotčena. Tyto závěry jsou alfou a omegou posouzení aktivní věcné legitimace navrhovatele v řízení o návrhu na zrušení opatření obecné povahy. Skutečnost, že občan dá přednost prosazování svého zájmu formou sdružení se s jinými občany, nelze přičítat k jeho tíži. S ohledem na výše popsaný vývoj mezinárodních závazků České republiky, unijního práva i na zákonnou úpravu postavení spolků zaměřených na ochranu přírody a krajiny lze považovat za překonanou starší praxi Ústavního soudu ve vztahu k aktivní legitimaci spolků zastupovat zájmy svých členů na ochraně jejich práva na příznivé životní prostředí, vyjádřenou v usnesení ze dne 6. 1. 1998 sp. zn. I. ÚS 282/97 (U 2/10 SbNU 339). Fyzické osoby, pokud se sdruží do občanského sdružení (spolku), jehož účelem podle stanov je ochrana přírody a krajiny, mohou své právo na příznivé životní prostředí, zakotvené v čl. 35 Listiny, realizovat i prostřednictvím tohoto spolku.“ Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu aktivní procesní legitimace k podání návrhu na zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části je (vedle splnění dalších podmínek, zejména toho, aby návrh měl obecné náležitosti předepsané zákonem) závislá na splnění zvláštních procesních podmínek tohoto návrhu definovaných zejména v § 101a odst. 1 věta první soudního řádu správního tedy, že návrh na zrušení opatření obecné povahy nebo jeho částí je oprávněn podat ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech opatřením obecné povahy, vydaným správním orgánem, zkrácen. Přípustný je tedy návrh, který tvrdí zkrácení navrhovatele na jeho právech příslušným opatřením obecné povahy. Navrhovatel musí v první řadě tvrdit, že existují určitá jemu náležející subjektivní práva, která jsou opatřením obecné povahy dotčena. Nestačí proto, tvrdí-li navrhovatel, že opatření obecné povahy či procedura vedoucí k jeho vydání jsou nezákonné, aniž by současně tvrdil, že se tato nezákonnost dotýká jeho právní sféry. V rozsudku ze dne 21. dubna 2010 č. j. 8 Ao 1/2010-89 dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že k podání návrhu na zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části podle § 101a a násl. soudního řádu správního mohou být aktivně legitimováni také vlastníci pozemků (nemovitostí) či jiné osoby oprávněné z věcných práv k nemovitostem, jež sousedí s územím regulovaným napadeným opatřením obecné povahy (územním plánem), pokud tvrdí, že jejich vlastnické nebo jiné věcné právo by bylo přímo dotčeno určitou aktivitou, jejíž provozování na regulovaném území tento plán připouští. Otázku, „kam až“ možné dotčení sahá, přitom nelze zodpovědět paušálně, ale záleží na konkrétních okolnostech individuálního případu. Typicky je nutno uvážit velikost sídelní aglomerace, krajinný ráz, zalidněnost (zastavěnost), charakter území (zemědělské či průmyslové) atd. Podle Nejvyššího správního soudu splnění podmínek aktivní procesní legitimace bude dáno vždy s ohledem na okolnosti konkrétního případu, tj. v závislosti na povaze, předmětu, obsahu a způsobu regulace prováděné aktuálně posuzovaným opatřením obecné povahy. Územním plánem mohou být dotčeny tři kategorie osob: 1) především se jedná o osobu, která má přímý a nezprostředkovaný vztah k nějaké části území, které je územním plánem regulováno, tedy vlastník (spoluvlastník) pozemku nebo jiné nemovité věci (též bytů a nebytových prostor) a oprávněný z věcného práva k těmto věcem, nikoli však nájemce. 2) navrhovatel, který, ačkoliv sám není vlastníkem nemovitosti nebo oprávněným z věcného práva k nemovitosti na území regulovaném územním plánem, tvrdí, že jeho vlastnické nebo jiné věcné právo k nemovitosti nacházející se mimo regulované území by bylo přímo dotčeno určitou aktivitou, jejíž provozování na území regulovaném územním plánem tento plán připouští (typicky vlastník sousedního pozemku, u něhož se mohou významně projevit vlivy činnosti z regulovaného území - exhalace, hluk, zápach apod. - nebo které povedou k významnému snížení hodnoty jeho majetku). 3) kategorie vymezená čl. 9 odst. 2 a 3 Aarhuské úmluvy jako osoby z řad "dotčené veřejnosti". Obecně je pak přípustný i návrh, ve kterém je namítáno porušení procedurálních pravidel, jež mohlo vést k nezákonnosti opatření obecné povahy, a zároveň mohlo způsobit, že se tato nezákonnost dotkla právní sféry navrhovatele. Ústavní soud se tedy problematikou aktivní legitimace k podání návrhu na zrušení územního plánu zabýval ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 59/14 a dospěl k závěru, že aktivně legitimovaní nejsou pouze dotčení vlastníci nemovitostí v daném území, ale i subjekty hájící širší komunitní zájmy, např. občanská sdružení založená za účelem ochrany přírody a krajiny. Obecnější závěry Ústavního soudu jsou aplikovatelné i v inkriminované věci. Je tedy nesporné, že navrhovatel, tj. spolek „Občanské sdružení zelené Čechy“, IČ: 265 63 916, je aktivně legitimováno k podání návrhu na zrušení opatření obecné povahy – rozhodnutí Rady hl. m. Prahy ze dne 21. 4. 2015, č. j. S-MHMP 216643/2015. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v citovaném usnesení č. j. 1 Ao 1/2009 – 120 dovodil, že z hlediska posouzení aktivní legitimace k podání návrhu na zrušení opatření obecné povahy je přípustný návrh, který tvrdí zkrácení navrhovatele na jeho právech příslušným opatřením obecné povahy. Navrhovatelka v inkriminované věci tvrdila, že existují určitá jí náležející subjektivní práva, která jsou opatřením obecné povahy dotčena. Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 59/14 mj. judikoval, že věcná legitimace navrhovatele ke zrušení opatření obecné povahy se zakládá na podmínce oprávněnosti tvrzení, že byl na svých právech tímto opatřením, vydaným správním orgánem, zkrácen. Zkrácení na právech nelze v podstatě civilisticky redukovat jen na případný zásah do práv vlastníků nemovitostí či jinak řečeno na imise zasahující nebo ohrožující vlastníky nemovitostí (nositele práv k nim) ležících v dosahu regulace opatřením obecné povahy (územním plánem). Práva komunity mohou být dotčena šířeji: vady územního plánu jsou v negativním smyslu způsobilé dotknout se oprávněných zájmů občanů žijících na příslušném území, mohou významně ztížit naplnění koncepce územním plánem zamýšlené a ohrozit tak jeho společenskou funkci. Pro tento případ je žádoucí, aby prostor k soudní ochraně dostali nejen jednotlivci samotní, ale též právní subjekty, do nichž se sdružují. V tomto nálezu Ústavní soud dále konstatoval, že závisí na rozumně uvažujícím soudci, aby v rámci komplexní úvahy a s vědomím společenského významu územního rozvoje dokázal posoudit, zda je určitý subjekt práva oprávněn k účasti v řízení o zrušení opatření obecné povahy. Podstatou nálezu je závěr, že dotčeným osobám nelze upírat aktivní legitimaci pouze proto, že se za účelem hájení svých práv, popř. rozvoje svých aktivit, sdružily do spolku. I ve spolku tak musí být sdruženy osoby tvrdící zkrácení na svých právech, tedy např. vlastníci nemovitostí dotčených územním plánem. Nález je nutno vykládat spíše restriktivně. Nelze jej vztahovat na jakýkoli subjekt, byť potenciálně hájící zájmy širšího okruhu osob. Jak vyplývá z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu, návrh na zrušení opatření obecné povahy je koncipován jako nástroj k ochraně subjektivního práva. Procesní legitimace je tedy podmíněna tvrzením o zkrácení na právech, avšak předpokladem úspěchu v řízení samotném, tj. věcnou legitimací, je požadavek, aby bylo v řízení prokázáno, že k takovému zkrácení na právech skutečně došlo. Městský soud v Praze proto z uvedených důvodů zamítnul žalobu navrhovatele, neboť jeho věcnou legitimaci nebylo lze shledat, když totiž ani sám navrhovatel v návrhu netvrdil zkrácení na svých veřejných subjektivních právech. Městský soud v Praze ze shora uvedených důvodů návrh na zrušení opatření obecné povahy podle § 101d odst. 2 soudního řádu správního zamítnul jako nedůvodný. Výrok o náhradě nákladů řízení soud opřel o ustanovení § 60 odst. 1 soudního řádu správního a contrario, neboť navrhovatel neměl ve věci úspěch a odpůrci žádné náklady řízení nevznikly. Obiter dictum Městský soud v Praze uvádí, že napadená úprava byla vydána Radou Hl. m. Prahy, tj. orgánem k tomu kompetentním. Odůvodnění rozhodnutí o povolení výjimky je zcela v souladu s ustanovením § 174 odst. 1 ve spojení s § 68 správního řádu. Rozhodnutí obsahuje všechny správním řádem stanovené náležitosti, což koneckonců ani navrhovatel. Pokud jde o odůvodnění rozhodnutí, jsou zde uvedeny všechny skutečnosti, které byly podkladem pro rozhodnutí. Odůvodnění je logicky formulováno a vztahuje se k výroku rozhodnutí. Jak vyplývá z vyjádření správních orgánů, které se k povolení výjimky vyjadřovaly, účel stavební uzávěry na dotčeném území byl již naplněn a další bezdůvodné blokování území by bylo naopak nezákonné. V této souvislosti odkazuje soud na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. června 2011, čj. 4 Ao 3/2011 – 103, podle něhož časová rovina působení územního opatření o stavební uzávěře (§ 97 odst. 1 stavebního zákona z roku 2006), tedy doba mezi jeho vydáním a zrušení, po kterou územní opatření o stavební uzávěře zasahuje do práv dotčených subjektů tím, že omezuje, resp. zakazuje stavební činnost ve vymezeném území, představuje jeden z jeho zákonných definičních znaků. Doba působení stavební uzávěry jako pojmově dočasného (přechodného) územního opatření proto představuje jeden z přezkumných bodů posouzení souladu územního opatření o stavební uzávěře se zákonem. Za vybočení z přípustného časového rámce působení územního opatření o stavební uzávěře v podobě jeho nepřiměřeně dlouhého působení a s ním spojené porušení § 97 odst. 1 stavebního zákona, pro které by bylo nutno územní opatření o stavební uzávěře zrušit, lze považovat teprve dlouhodobou, bezdůvodnou a svévolnou nečinnost obce při přijímání územního plánu, v rámci jehož přípravy bylo územní opatření o stavební uzávěře vydáno. Přitom je třeba přihlédnout též k aktivitě navrhovatele jako subjektu, do jehož práv je územním opatřením o stavební uzávěře zasahováno. Rozhodnutí o nepřiznání náhradě nákladů řízení osobám zúčastněným soud opřel o ust. § 60 odst. 1 soudního řádu správního, podle něhož osoba zúčastněná na řízení má právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. V inkriminované věci soud jí žádné povinnosti neuložil a důvody zvláštního zřetele hodných nebyly shledány.