8 A 209/2014 - 41

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudců: JUDr. Hany Pipkové a JUDr. Marcely Rouskové v právní věci žalobkyně: I. M., nar., bytem P., P., zastoupena Mgr. Petrem Václavkem, advokátem v Praze 1, Opletalova 25, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 11. 2014, č. j. MV-140716-5/SO- 2014, Takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobkyně se včas podanou žalobou dne 29. 12. 2014 domáhala u Městského soudu v Praze zrušení rozhodnutí Ministerstva vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, ze dne 27. 11. 2014, č. j. MV-140716-5/SO-2014, kterým podle § 90 odst. 5 správního řádu bylo zamítnuto odvolání proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, Odbor azylové a migrační politiky, ze dne 4. 9. 2014, č. j. OAM-3191-49/PP-2012, o zamítnutí žádosti o povolení k přechodnému pobytu podle § 87b odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Žadatelka přicestovala do České republiky na pozvání autobusem přes hraniční přechod Harrachov dne 19. 9. 2005, dne 22. 9. 2005 požádala o udělení azylu a její žádost byla pravomocně zamítnuta jako zjevně nedůvodná (5. 6. 2007). Dne 7. 7. 2010 podala žádost o udělení mezinárodní ochrany, která byla rovněž pravomocně zamítnuta jako nedůvodná (28. 2. 2012). Dne 15. 3. 2012 podala žadatelka žádost o povolení k přechodnému pobytu podle § 87b odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Ke své žádosti přiložila prohlášení V. L., nar., v němž dne 7. 12. 2011 uvedl, že žije ve společné domácnosti na adrese P., P., společně s manželkou V. L., nar., a jejími rodiči I. M. a S. M., dále přiložila oddací list V. a V. L. vydaný dne 4. 11. 2011 matričním úřadem Městského úřadu T. Vzhledem k tomu, že žadatelka nepředložila všechny zákonem stanovené náležitosti, byla vydána opakovaně výzva k odstranění nedostatků, řízení bylo přerušeno. Ve výzvě ze dne 26. 10. 2012 byla žadatelka poučena o náležitostech žádosti o povolení přechodného pobytu a současně o tom, koho lze podle § 15a zákona o pobytu cizinců považovat za rodinného příslušníka občana Evropské unie. Ve dne 15. 1. 2014, 16. 1. 2014 a 20. 1. 2014 byly Policií České republiky, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy provedeny pobytové kontroly adrese P., P. a vždy s negativním výsledkem, ani jeden zvonek nebyl označen jménem. Rozhodnutím Ministerstva vnitra, Odbor azylové a migrační politiky, ze dne 4. 9. 2014, č. j. OAM-3191-49/PP-2012, byla tato žádost zamítnuta s tím, že žadatelka nesplnila podmínky uvedené v ustanovení § 87b v návaznosti na § 15a zákona o pobytu cizinců. Proti tomuto rozhodnutí žadatelka podala odvolání, které bylo zamítnuto žalobou napadeným rozhodnutím Ministerstva vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, ze dne 27. 11. 2014, č. j. MV-140716-5/SO-2014. Žalovaný správní orgán v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na znění § 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců, podle něhož Ustanovení tohoto zákona, týkající se rodinného příslušníka občana Evropské unie, se obdobně použijí i na cizince, který hodnověrným způsobem doloží, že má s občanem Evropské unie trvalý vztah obdobný vztahu rodinnému a žije s ním ve společné domácnosti. Žalovaný zdůraznil, že citované ustanovení reaguje na čl. 2 odst. 2 písm. b) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, o změně nařízení (EHS) č. 1612/68 a o zrušení směrnic 64/221/EHS, 68/360/EHS, 72/194/EHS, 73/148/EHS, 75/34/EHS, 75/35/EHS, 90/364/EHS, 90/365/EHS a 93/96/EHS. Žalovaný při svém rozhodování vycházel z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. dubna 2010, č. j. 5 As 6/2010-63, podle něhož vztah obdobný vztahu rodinnému [§ 15a odst. 4 písm. b) zákona o pobytu cizinců] musí být definován tak úzce, jak je definován vztah rodinný, musí se proto jednat o vztahy analogické vztahům mezi rodinnými příslušníky, tak jak je citovaný zákon v souladu se směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES vymezuje. Za vztah rodinný je považován vztah rodiče - děti, prarodiče - děti. Za rodinného příslušníka, tudíž ani za vztah rodinný není považován vztah bratr - sestra, tím méně lze potom za takový vztah, resp. vztah obdobný vztahu rodinnému, považovat vztah bratranec - sestřenice. Žalovaný dále citoval právní názor vyjádřený v rozsudku Městský soud v Praze ze dne 13. února 2014, č. j. 6 A 153/2010-44: „Je pravdou, že z § 15a odst. 4 písm. b) zákona o pobytu cizinců nutně neplyne, že se musí vždy jednat pouze o vztah druh – družka (ostatně podle čl. 37 směrnice nejsou směrnicí dotčeny právní a správní předpisy členských států, které jsou pro jednotlivce příznivější). Vztah obdobný vztahu rodinnému musí být však definován tak úzce, jak je definován vztah rodinný, musí se proto jednat o vztahy analogické vztahům mezi rodinnými příslušníky, jak je definuje zákon a směrnice – tedy vedle vztahů manželských či partnerských také vztahy mezi předky a potomky. V úvahu by tak přicházelo soužití osob, které – ač si navzájem nejsou pokrevně spřízněnými rodiči a dětmi či prarodiči a vnuky – žijí ve vztahu obdobném a mají k sobě dlouhodobou úzkou citovou a jinou vazbu. Za rodinného příslušníka ve smyslu zákona a směrnice, tudíž ani za vztah rodinný, však nelze považovat vztah bratr – sestra, tím méně lze potom za takový vztah, resp. vztah obdobný vztahu rodinnému, považovat vztah mezi manželem matky druha a jeho budoucí snachou.“ Žalovaný potom uzavřel s tím, že v případě vztahu obdobného takovému vztahu rodinnému tedy nelze považovat ani vztah mezi tchýní a zetěm. Žalobkyně se svým podáním domáhala zrušení napadeného rozhodnutí a namítala porušení procesních předpisů, a to § 68 odst. 3 správního řádu, § 89 odst. 2 správního řádu, § 3 správního řádu. Zejména potom § 2 odst. 3 a 4 správního řádu. Žalobkyně namítala porušení § 174a zákona o pobytu cizinců Žalobkyně namítala, že správní orgán prvního stupně nedostatečně konkretizoval výrokovou část, když neuvedl, podle jakého zákonného ustanovení postupuje. Pouze konstatoval nesplnění podmínek podle § 87b zákona o pobytu cizinců. Žalobkyně namítala, že správní orgány nezkoumaly, zda splňuje podmínky pro přiznání statutu rodinného příslušníka občana Evropské unie, když od stolu odmítly tento vztah, aniž by vešly do kontaktu s účastníky řízení. Žalovaný správní orgán ve svém vyjádření ze dne 29. 1. 2015 navrhnul žalobu jako nedůvodnou zamítnout, přičemž znovu poukázal na rozsudek zdejšího soudu č. j. 6 A 153/2010-44. Žalovaný uvedl, že ustanovení § 87e zákona o pobytu cizinců vyjmenovává důvody, pro které lze žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu zamítnout. Toto ustanovení uvádí důvody, pro které lze žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana Evropské unie zamítnout, tedy u cizince, který splnil některou z podmínek § 15a zákona o pobytu cizinců. Žalobkyně v konkrétním správní řízení nesplnila žádnou z podmínek uvedených v § 15a tohoto zákona, a tudíž ji nelze považovat za rodinného příslušníka občana Evropské unie a není tedy možné v jejím případě uplatnit hlavu IVa citovaného zákona, včetně ustanovení § 87e, které řeší situaci pouze rodinných příslušníků občanů Evropské unie. V případě nesplnění základní podmínky, kterou je postavení rodinného příslušníka občanů Evropské unie, nebyl správní orgán oprávněn posuzovat žádost žalobkyně podle § 87b zákona o pobytu cizinců. Byl tedy dán důvod pro zamítnutí žádosti pro nesplnění podmínky uvedené v § 87b odst. 1 ve spojení s § 15a téhož zákona. Městský soud v Praze nařídil ve věci jednání, které se konalo dne 20. 12. 2016, při němž účastníci setrvali na svých dosavadních písemných vyjádřeních. Městský soud v Praze posoudil věc takto: Městský soud v Praze posoudil napadené rozhodnutí podle § 75 soudního řádu správního a to v mezích žalobcem uplatněných žalobních bodů, jakož i řízení, které mu předcházelo, přičemž vycházel ze skutkového právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Podle čl. 2 odst. 2 směrnice 2004/38/ES je „rodinným příslušníkem": a) manžel nebo manželka; b) partner, se kterým občan Unie uzavřel registrované partnerství na základě právních předpisů členského státu, zachází-li právní řád hostitelského členského státu s registrovaným partnerstvím jako s manželstvím, v souladu s podmínkami stanovenými souvisejícími právními předpisy hostitelského členského státu; c) potomci v přímé linii, kteří jsou mladší 21 let nebo jsou vyživovanými osobami, a takoví potomci manžela či manželky nebo partnera či partnerky stanovení v písmenu b); d) předci v přímé linii, kteří jsou vyživovanými osobami, a takoví předci manžela či manželky nebo partnera či partnerky stanovení v písmenu b); Podle čl. 3 odst. 2 směrnice 2004/38/ES aniž je dotčeno právo volného pohybu a pobytu dotyčných osob, které tyto osoby již případně mají, usnadňuje hostitelský členský stát v souladu se svými vnitrostátními předpisy vstup a pobyt těchto osob: a) všech ostatních rodinných příslušníků bez ohledu na jejich státní příslušnost, kteří nejsou zahrnuti v definici rodinného příslušníka ve smyslu čl. 2 bodu 2 a kteří jsou v zemi, z níž pocházejí, osobami vyživovanými občanem Unie s primárním právem pobytu nebo členy jeho domácnosti nebo u kterých vážné zdravotní důvody naléhavě vyžadují osobní péči tohoto občana Unie o ně; b) partnera, se kterým má občan Unie řádně doložený trvalý vztah. Ze správního spisu soud ověřil následující skutečnosti: - dne 26. 11. 2011 podepsal manžel žalobkyně s jednatelem společnosti KRISTINKA s.r.o., IČ: 279 49 851, smlouvu o podnájmu bytové jednotky na adrese P., P., o velikosti 45,7 m2, 2 + KK; - dne 7. 12. 2011 podepsal čestné prohlášení o společném soužití ve společné domácnosti V. L., nar., trvale bytem P., p.; - dne 4. 11. 2011 bylo před Městským úřadem T. uzavřeno manželství V. S. M., nar. K., U., a V. L., nar. P.; - rozhodnutím Ministerstva vnitra, Odbor azylové a migrační politiky, ze dne 2. 5. 2012, č. j. OAM-14980-28/PP-2011, byla zamítnuta žádost V. L., nar., o povolení k přechodnému pobytu; - Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy, dne 21. 1. 2014, č. j. KRPA-12033-1/ČJ-2014-000026-4, sdělila k prověření informací v místě hlášeného pobytu cizince P., P., byly provedeny pobytové kontroly, a to dne 15. 1. 2014 v 12:15 hod., dne 16. 1. 2014 v 20:20 hod. a dne 20. 1. 2014 v 18:00 hod., vždy s negativním výsledkem. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. října 2015, č. j. 5 Azs 162/2015 – 29, při výkladu pojmu trvalého žití [§ 15a odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců a § 115 občanského zákoníku z roku 1964] nelze vycházet pouze z momentálního faktického stavu, ale je nutno se zabývat trvalostí působení ve společné domácnosti, jakož i vyjádřenou společnou vůlí osob k trvalému žití ve společné domácnosti, a to s přihlédnutím k objektivně zjistitelným skutečnostem svědčícím o takovém úmyslu. Trvalost spolužití není dotčena tím, že se člen domácnosti přechodně zdržuje mimo ni (zde v případě výkonu zaměstnání). Podle § 174a zákona o pobytu cizinců při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště. Městský soud v Praze především neshledal důvodnou námitku porušení § 174a zákona o pobytu cizinců, že se správní orgány nezabývaly případným dopadem toho rozhodnutí do soukromého a rodinného života účastníka řízení, resp. že se jím zabýval toliko povrchně a bez přihlédnutí ke konkrétním okolnostem. Soud má za to, nakolik je mu k dispozici rozhodnutí správního orgánu vydané v prvním stupni, že v něm úvaha o případném dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobkyně je, a že byla učiněna v dostatečné míře tak, aby bylo zřejmé, co správní orgán prvního stupně v této věci bral v úvahu a na základě jakých skutečností a jakými úvahami k závěru o tom, že takový zásah nenastane, dospěl. Podstatný důvod, proč zásah do rodinného života nebyl shledán, potom souvisí i s druhou žalobní námitkou, v níž žalobkyně rozporovala závěr, že vlastně její vztah s její dcerou, resp. manželem její dcery, není podle správních orgánů vztahem obdobným vztahu rodinnému ve smyslu ustanovení § 15a zákona o pobytu cizinců. Podle § 15a odst. 1 zákona o pobytu cizinců rodinným příslušníkem občana Evropské unie1b) se pro účely tohoto zákona rozumí jeho a) manžel, b) rodič, jde-li o občana Evropské unie1b) mladšího 21 let, kterého vyživuje a se kterým žije ve společné domácnosti, c) dítě mladší 21 let nebo takové dítě manžela občana Evropské unie a d) nezaopatřený přímý příbuzný ve vzestupné nebo sestupné linii nebo takový příbuzný manžela občana Evropské unie. V této souvislosti soud konstatuje, že ohledně výkladu, koho lze, resp. nelze považovat za rodinného příslušníka občana Evropské unie, existuje rozsáhlá judikatura, viz např. žalovaným citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 5 As 6/2010-63 nebo rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 6 A 153/2010-44. Zejména však lze vycházet přímo z textu zákona, když v ustanovení § 15a odst. 1 jsou vymezeny přesně kategorie osob, které jsou za rodinné příslušníky považovány. Pokud jde potom o ty osoby, které by mohly mít s občanem EU trvalý vztah obdobný vztahu rodinnému a žijí s ním ve společné domácnosti, bylo ustálenou judikaturou dovozeno, že nemůže jít o vztah mezi jinými osobami, než jsou právě v odst. 1 § 15a zákona o pobytu cizinců uvedeny, a že do této kategorie tedy nespadají ani pokrevní sourozenci, takže ani ti nemohou mít vztah obdobný vztahu rodinnému ve smyslu citovaného odstavce prvního. V duchu těchto závěrů, které jsou tedy setrvale judikaturou zastávány, potom je nutno shledat správným závěr žalovaného, že vztah mezi žalobkyní a manželem její dcery do tohoto okruhu vztahů nepatří rovněž. Právě s přihlédnutím ke skutečnosti, že případ žalobkyně vůbec nelze podřadit pod ustanovení § 15a zákona o pobytu cizinců, má dopad i do samotného hodnocení možného zásahu jejího rodinného a osobního života. Jestliže takový vztah v inkriminované věci vůbec neexistuje, potom nemůže dojít ani k zásahu do něj. Soud v této souvislosti znovu poukazuje na rozsudek zdejšího soudu č. j. 6 A 153/2010-44: „Je pravdou, že z § 15a odst. 4 písm. b) zákona o pobytu cizinců nutně neplyne, že se musí vždy jednat pouze o vztah druh – družka (ostatně podle čl. 37 směrnice nejsou směrnicí dotčeny právní a správní předpisy členských států, které jsou pro jednotlivce příznivější). Vztah obdobný vztahu rodinnému musí být však definován tak úzce, jak je definován vztah rodinný, musí se proto jednat o vztahy analogické vztahům mezi rodinnými příslušníky, jak je definuje zákon a směrnice – tedy vedle vztahů manželských či partnerských také vztahy mezi předky a potomky. V úvahu by tak přicházelo soužití osob, které – ač si navzájem nejsou pokrevně spřízněnými rodiči a dětmi či prarodiči a vnuky – žijí ve vztahu obdobném a mají k sobě dlouhodobou úzkou citovou a jinou vazbu. Za rodinného příslušníka ve smyslu zákona a směrnice, tudíž ani za vztah rodinný, však nelze považovat vztah bratr – sestra, tím méně lze potom za takový vztah, resp. vztah obdobný vztahu rodinnému, považovat vztah mezi manželem matky druha a jeho budoucí snachou.“ Soud tak i proto přisvědčil závěru žalovaného, že za vztah obdobný vztahu rodinnému tedy nelze považovat ani vztah mezi tchýní a zetěm. Podle § 87b odst. 1 zákona o pobytu cizinců, ve znění platném do 17. 12. 2015, rodinný příslušník občana Evropské unie, který sám není občanem Evropské unie a hodlá na území pobývat přechodně po dobu delší než 3 měsíce společně s občanem Evropské unie, je povinen požádat ministerstvo o povolení k přechodnému pobytu. Žádost je povinen podat ve lhůtě do 3 měsíců ode dne vstupu na území. Podle § 87e odst. 1 písm. e) zákona o pobytu cizinců, ve znění platném od 18. 12. 2015, na zamítnutí žádosti o vydání povolení k přechodnému pobytu se důvody podle § 87d odst. 1 vztahují obdobně. Ministerstvo žádost dále zamítne, jestliže žadatel není rodinným příslušníkem občana Evropské unie uvedeným v § 15a nebo s ním společně nepobývá na území. Konečně se Městský soud v Praze zabýval otázkou procesní správnosti vydaného rozhodnutí, když žalobkyně namítala, že napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí vydané v prvním stupni zní tak, že se její žádost zamítá, ačkoliv vlastně důvod pro zamítnutí nelze podřadit pod žádné z ustanovení § 87d a 87e zákona o pobytu cizinců, v nichž jsou důvody pro zamítnutí žádosti uvedeny. V tomto případě nezbývá, než v jisté míře souhlasit se žalobkyní v tom, že ani jedno z těchto ustanovení neuvádí jako důvod pro možné zamítnutí její žádosti skutečnosti, které byly po hmotněprávní stránce shledány na straně žalobkyně, tj. skutečnost, že ona není rodinným příslušníkem občana Evropské unie ve smyslu § 15a zákona o pobytu cizinců. Při striktním výkladu citovaných procesních ustanovení by nebylo možno její žádost zamítnout. Skutečností je tedy, že v ustanovení § 87d a 87e citovaného zákona takový důvod pro zamítnutí žádosti v době, kdy bylo vydáno žalobou napadené rozhodnutí, jakož i řízení v prvním stupni neexistoval. V tomto smyslu tedy by tato rozhodnutí trpěla vadou procesní. Městský soud v Praze nicméně po zvážení toho, zda právě uvedená procesní vada je dostatečným důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí Ministerstva vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, ze dne 27. 11. 2014, č. j. MV-140716-5/SO-2014, a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení, dospěl k závěru, že zrušení napadeného rozhodnutí není na místě. Soud totiž nemohl přehlédnout současný stav platné právní úpravy, tj. ustanovení § 87e odst. 1 písm. e) zákona o pobytu cizinců, platné od 18. 12. 2015. Za současného stavu platné procesní úpravy by nic nebránilo žalovanému, aby o žádosti žalobkyně rozhodl stejným způsobem, tj. že by ji zamítnul. Soud tedy za tohoto stavu věci dospěl k závěru, že pokud by z důvodu konstatované procesní vady napadené rozhodnutí nyní zrušil a vrátil věc k dalšímu řízení, tak jelikož shledal nedůvodnými všechny hmotněprávní námitky, žalovanému by nic nebránilo v tom, aby vzápětí vydal nové rozhodnutí, jímž by tentokrát zcela ve shodě s procesním zmocněním žádost žalobkyně znovu zamítnul a žalobkyně by tak nedosáhla ve své věci lepšího svého postavení, než v jakém je v současné době. Za tohoto stavu věci by bylo zrušení žalobou napadeného rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení, v němž by bylo vydáno nové rozhodnutí, jenom formalitou. Žalobkyně namítala porušení § 3 správního řádu: „Nevyplývá-li ze zákona něco jiného, postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v § 2.“ Soud porušení jedné ze základních zásad správního řízení neshledal. Žalobkyně byla vícekrát v průběhu správního řízení vyzývána k doložení svých tvrzení, nicméně důkazní břemeno neunesla. Nepodařilo se jí ani doložit, jak společně s manželem, dcerou a jejím manželem žijí ve společné domácnosti o nájemním bytě na adrese Praha 8, Pod Labuťkou 952/13, o velikosti 45,7 m2, 2 + KK. Skutečnost, že není rodinným příslušníkem svého zetě, byla žalovaným dostatečným způsobem objasněna a vyložena. Podle § 68 odst. 3 správního řádu: „V odůvodnění se uvedou důvody výroku nebo výroků rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí.“ Správní orgán prvního stupně, stejně jako žalovaný správní orgán, ve svých rozhodnutích odůvodnily své závěry, uvedly, jakými právními předpisy byly vázány v řízení o žádosti žadatelky, jaké skutečnosti vzaly v úvahu. Odůvodnění napadeného rozhodnutí potom obsahuje rovněž vypořádání odvolacích námitek. Podle § 89 odst. 2 správního řádu: „Odvolací správní orgán přezkoumává soulad napadeného rozhodnutí a řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo, s právními předpisy. Správnost napadeného rozhodnutí přezkoumává jen v rozsahu námitek uvedených v odvolání, jinak jen tehdy, vyžaduje-li to veřejný zájem. K vadám řízení, o nichž nelze mít důvodně za to, že mohly mít vliv na soulad napadeného rozhodnutí s právními předpisy, popřípadě na jeho správnost, se nepřihlíží; tímto ustanovením není dotčeno právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem.“ V inkriminované věci je nesporné, že žalovaný se neodchýlil od citovaného ustanovení, když dostatečným a srozumitelným způsobem vypořádal odvolací námitky žalobkyně. Žalobkyně namítala porušení zásad správního řízení podle § 2 odst. 3 správního řádu: „Správní orgán šetří práva nabytá v dobré víře, jakož i oprávněné zájmy osob, jichž se činnost správního orgánu v jednotlivém případě dotýká, a může zasahovat do těchto práv jen za podmínek stanovených zákonem a v nezbytném rozsahu.“, jakož i podle § 2 odst. 4 správního řádu, „Správní orgán dbá, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem a aby odpovídalo okolnostem daného případu, jakož i na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly.“ Žalobkyně však tato porušení správního řádu nijak nekonkretizovala, a proto tyto žalobní námitky nemohou být důvodné pro jejich nekonkrétnost. Městský soud v Praze se při vypořádání žalobních námitek řídil nálezem Ústavního soudu ze dne 12. února 2009, III. ÚS 989/08, podle něhož není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná. (bod 68). Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí správního orgánu v rozsahu žalobních bodů a ze shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že žalovaný správní orgán při svém rozhodování neporušil zákonem stanovené povinnosti a nevydal nezákonné rozhodnutí. Z těchto důvodů proto soud podané žalobě nevyhověl a podle § 78 odst. 7 soudního řádu správního jí zamítl tak, jak je ve výroku tohoto rozsudku uvedeno. Výrok o náhradě nákladů řízení soud opřel o ustanovení § 60 odst. 1 soudního řádu správního a contrario, neboť žalobkyně neměla ve věci úspěch a žalovanému správnímu orgánu žádné náklady řízení nevznikly.

Poučení