8 A 318/2011 - 279

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudců JUDr. Hany Pipkové a JUDr. Marcely Rouskové v právní věci žalobce: Bytové družstvo EVROPSKÁ-7172, IČ: 26137577, se sídlem Praha 6, Evropská 131, zastoupen JUDr. Ondřejem Tošnerem Ph.D., advokátem v Praze 2, Slavíkova 1568/23, za účasti: 1) SLOT Game, a.s., se sídlem Karlovy Vary, Jáchymovská 142, zastoupen JUDr. Petrem Orctem, advokátem v Praze 1, 2) Hlavní město Praha, jednající RNDr. Janou Plamínkovou, radní hl. m. Prahy pro oblast životního prostředí, infrastruktury, technické vybavenosti, územního rozvoje a územního plánu, proti žalovanému: Magistrát hl. m. Prahy, se sídlem Praha 1, Mariánské nám. 2/2, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 8. 2011, č. j. S-MHMP 314897/2011/OST/No, Takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 10. 8. 2011, č. j. S-MHMP 314897/2011/OST/No, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 37.578 Kč, k rukám zástupce žalobce JUDr. Ondřeje Tošnera, advokáta, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Osoby zúčastněné nemají právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se včasným podáním žaloby dne 10. 10. 2011 domáhal zrušení rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 10. 8. 2011, č. j. S-MHMP 314897/2011/OST/No, kterým bylo změněno rozhodnutí Úřadu městské části Praha 6 ze dne 9. 2. 2011, č. j. MCP6 000317/2011, a kterým vyhověl žádosti společnosti SLOT Game, a.s., se sídlem Karlovy Vary, Jáchymovská 142, o umístění stavby nazvané „Obchodně-administrativní centrum Vokovice (OAC), Praha 6, Evropská“ na pozemcích č. parc. 302/2, 302/45, 306/8 a 625/3 v k. ú. Veleslavín, a č. parc. 645/5, 645/6 a 1324/4 v k. ú Vokovice. Územním rozhodnutím ze dne 9. 2. 2011, č. j. MCP6 000317/2011, Úřad městské části Praha 6 rozhodnul podle § 79 a 92 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, o umístění stavby nazvané „Obchodně- administrativní centrum Vokovice (OAC), Praha 6, Evropská“ na pozemcích č. parc. 302/2, 302/45, 306/8 a 625/3 v k. ú. Veleslavín, a č. parc. 645/5, 645/6 a 1324/4 v k. ú Vokovice. Územní rozhodnutí č. j. MCP6 000317/2011, bylo vydáno pro umístění stavby, která má mít nejvýše 4 podzemní podlaží (PP) a 6 nadzemních podlaží (NP) a bude zastřešena plochou „zelenou“ střechou. Na části střechy bude nezbytné technologické zařízení. Maximální rozměry stavby budou 44,7 x 48,6 m s tím, že část objektu tvaru „U“ bude spojena s úrovní 1. NP se zbývající hmotou objektu ve tvaru přibližného kvádru tak, že vytvoří vnitřní terasu se zelení.

4. PP až 1. NP budou lichoběžníkového tvaru o maximálních rozměrech: jižní strana max. 44,35 m, severní strana max. 37,80 m, východní a západní max. 47,80 m. 2. – 6. NP bude tvořeno ze tří propojených křídel, která budou umístěna do tvaru písmene „U“. Rozměry severního křídla situovaného ve směru východ – západ budou max. 17,40 m x 38,20 m, rozměry východního křídla situovaného ve směru sever – jih budou max. 48.60 m x 17,40 m a rozměry jižního křídla situovaného podél ulice Evropská budou max. 44,70 m x 17,40 m. v úrovni 2. NP bude mezi křídly situována zelená terasa. V úrovni 1. NP bude při SZ nároží navrhované budovy západním směrem předsazena konstrukce přemostění stávající bezejmenné komunikace. Podpěra mostní konstrukce bude v půdorysném tvaru zkoseného obdélníku o max. rozměrech 17,00 m x 3,10 m, bude umístěna ve vzdálenosti min. 0,43 m od společné hranice se sousedním pozemkem parc. č. 645/1 k. ú. Vokovice. Šířka přemostění bude max. 17,00 m, délka max. 21 m, výškově bude navazovat na podlahu 2. NP Výšková úroveň bude na kótě 312,04 m n. m. = 1. NP, výšková úroveň atiky ploché střechy 6. NP bude max. + 22,500 m. Kóta nejvyšší části (technologie) nepřesáhne výšku + 25,200 = 337,24 m n. m. Citované územní rozhodnutí žalobce napadnul odvoláním společně s Bytovým družstvem Veleslavínská Trojdomí. Odvolání podala rovněž Městská část Praha 6 a Ateliér pro životní prostředí. Žalobou napadeným rozhodnutím poté žalovaný správní orgán změnil územní rozhodnutí ze dne 9. 2. 2011 tak, že z výroku o popisu stavby vypustil text „Světelný pylon (s osvětleným informačním logem vlastníka a uživatelů objektu)“ a nahradil je textem, že „Při vjezdu z ulice Evropská nebude umístěn světelný pylon“. Žalobce se svým podáním u Městského soudu v Praze domáhal zrušení napadeného rozhodnutí a za první stěžejní námitku považoval nemožnost umístění stavby s ohledem na ochranu zdraví a pohody bydlení osob před hlukem, neboť ulice Evropská, která se nachází mezi umísťovanou stavbou a domy žalobce, je již dnes nadlimitně zatížena hlukovou zátěží. Poukazoval, že nadlimitní zatížení daného místa potvrzuje Závěr zjišťovacího řízení ze dne 27. 11. 2008, zn. S-MHMP-455212/2007/OOP/VI/EIA/490-2/Be, v němž se uvádí (dle vyjádření Hygienické stanice hl. m. Prahy), že záměr jako další významný zdroj hluku, je situován do území, kde je dnes nadměrně zatížení hlukem z tramvaje a automobilové dopravy po komunikaci Evropská. Překročení nejvýše přípustných limitů dle nařízení vlády č. 148/2006 Sb., o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací, je potvrzeno i hlukovými mapami zpracovanými pro hl. m. Prahu, z nichž je zřejmé, že v daném místě hodnoty hlukového ukazatele pro den-večer-noc překračují 70dB. Žalobce namítal, že dle ustanovení § 90 písm. e) stavebního zákona je povinností úřadu přezkoumat, zda stavba splňuje požadavky týkající se veřejných zájmů, především ochrany životního prostředí, zdraví a života. V této souvislosti poukazoval na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. května 2011, č. j. 10 Ca 62/2009-122, v němž „soud shledal napadené rozhodnutí žalovaného i rozhodnutí stavebního úřadu v rozporu se zákonem, a to proto, že negativní účinky staveb, a to platí i pro jejich umístění, nesmí překročit limity uvedené v příslušných právních předpisech. Jestliže uvedeným nařízením vlády byly stanoveny nejvyšší přípustné hodnoty hluku v chráněném venkovním prostoru v zájmu ochrany zdraví osob, pak z hlediska tohoto veřejného zájmu, na jehož obranu dotčené orgány státní správy vystupují v územním řízení a jehož naplnění má sledovat i stavební úřad, nelze přistoupit na argumentaci, že při doloženém nadlimitním stavu hlukové zátěže v daném území, lze do tohoto území jako přípustné umístit další objekty, které tento stávající stav, byť jen nevýrazně zhorší, navíc za situace, kdy případné povolení stavby není provázáno s žádnými podmiňujícími opatřeními, které by aspoň výhledově garantovaly k datu zhotovení stavby či uvedení do provozu snížení stávajícího daného nadlimitního stavu hluku pod stanovené limity a dosažení žádoucího, právními předpisy stanoveného stavu.“ Poukazoval na to, že obdobně judikoval Městský soud v Praze i v rozsudku č. j. 10 Ca 61/2009-125, když připomněl, že stavební úřad je povinen při umísťování stavby zajistit respektování požadavků na ochranu před nepříznivými účinky hluku, i když „zjištěné hodnoty pokud jde o účinky samotné stavby jako takové sice jednotlivě, samy o osobě nevykazují nadlimitní či nepřípustné hodnoty, ale stavbu je navrhováno umístit do území, které je již za stávajícího stavu nadlimitně zatíženo.“ Žalobce namítal rozpor s čl. 4 odst. 1 a čl. 13 odst. 3 a čl. 22 odst. 1 vyhlášky hl. m. Prahy č. 26/1999 Sb. HMP, o obecných technických požadavcích na výstavbu v hlavním městě Praze, (dále jen „vyhláška OTPP“), a § 20 odst. 1 vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území, s tím, že umístění navrhované stavby přispěje k nárůstu hlukové zátěže (již dnes nadlimitní), což ještě více zhorší kvalitu prostředí v daném místě a pohodu bydlení v domech žalobce. Za druhou stěžejní žalobní námitku považoval žalobce fakt, že stavba je umístěna na území přírodního parku, aniž byly respektovány podmínky jeho ochrany. Namítal porušení čl. 3 odst. 2 písm. b) vyhlášky č. 8/1990 Sb. NVP, o zřízení oblastí klidu v hlavním městě Praze a vyhlašování stavební uzávěry pro tyto oblasti, (dále jen „vyhláška o zřízení oblastí klidu“), když v daném případě se zcela nepochybně nejedná o nízkopodlažní zástavbu, ale o objemnou šestipodlažní budovu, navíc nesloužící ani pro bydlení ani pro občanskou vybavenost. Namítal, že stavba byla umístěna v rozporu s ustanovením § 90 písm. b), c), d) stavebního zákona. Dále žalobce namítal, že nebyl předložen nezbytný podklad podle zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o posuzování vlivů na životní prostředí), ve znění pozdějších předpisů, neboť Závěr zjišťovacího řízení ze dne 27. 11. 2008, zn. S-MHMP-455212/2007/OOP/VI/EIA/490-2/Be, byl vydáván pro stavbu o jiných parametrech, než je stavba umísťovaná. Žalovaný správní orgán ve svém vyjádření ze dne 13. 1. 2012 navrhl žalobu zamítnout a odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Osoba zúčastněná 1) - SLOT Game, a.s., ve svém návrhu na zrušení odkladného účinku žaloby ze dne 29. 2. 2012, resp. 12. 7. 2012, uváděla mj., že žaloba má pouze šikanózní charakter, neboť tvrzení v ní uváděná se nezakládají na pravdě a jejím účelem je zjevně zabránit stavbě, a to bezdůvodně. Stavba byla umístěna v souladu s právními předpisy a její realizací nebudou narušena práva žalobce, ani právními předpisy chráněný veřejný zájem. Posléze ve svém vyjádření ze dne 4. 4. 2016 tvrdila, že předmětné pozemky se nenacházejí na území přírodního parku Šárka – Lysolaje. Dovolávala se na judikaturu Nejvyššího správního soudu konstatující „Posuzovaný případ je dobrým příkladem tohoto problému, kdy dochází k aplikaci stavební uzávěry i řadu let po jejím vydání, přestože očividně pominul její účel, protože omezení jí stanovené nebylo přeneseno do přijatého územního plánu.“ Městský soud v Praze nařídil ve věci jednání, které se konalo dne 30. 5. 2013, dne 3. 7. 2014, posléze dne 2. 4. a 9. 4. 2015, a konečně dne 26. 4. a 3. 5. 2016, při němž účastníci řízení setrvali na svých dříve písemně vyjádřených stanoviscích. Zatímco při jednání dne 2. 4. 2015 zástupkyně žalovaného ostatně v závěrečné řeči uvedla, že trvá na tom, že se stavba v oblasti klidu nenachází, při jednání dne 26. 4. 2016 uvedla, že se stavba v oblasti klidu, resp. přírodním parku Šárka – Lysolaje nachází. Městský soud v Praze posoudil věc takto: Městský soud v Praze posoudil napadené rozhodnutí podle § 75 soudního řádu správního, a to v mezích žalobcem uplatněných žalobních bodů, jakož i řízení, které mu předcházelo, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, a proto rozsudkem ze dne 30. května 2013, č. j. 8 A 318/2011 - 69, napadené rozhodnutí zrušil Nejvyšší správní soud vyhověl kasační stížnosti osoby zúčastněné na řízení a rozsudkem ze dne 13. února 2014, č. j. 7 As 75/2013 – 53, zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. května 2013, č. j. 8 A 318/2011 - 69, a věc vrátil k dalšímu řízení. Městský soud v Praze poté postupoval v intencích citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu a rozsudkem ze dne 3. července 2014, č. j. 8 A 318/2011 - 130, napadené rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy zrušil. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 18. prosince 2014, č. j. 2 As 148/2014 – 51, znovu vyhověl kasační stížnosti osoby zúčastněné na řízení a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. července 2014, č. j. 8 A 318/2011 - 130, se zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. dubna 2015, č. j. 8 A 318/2011 - 69, napadené rozhodnutí zrušil Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 4. listopadu 2015, č. j. 2 As 132/2015 – 56, znovu vyhověl kasační stížnosti osoby zúčastněné na řízení a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne ze dne 9. dubna 2015, č. j. 8 A 318/2011 - 69, se zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 2 As 148/2014 – 51, jakož i v rozsudku č. j. 7 As 75/2013 – 53 dospěl k závěru, že otázku, zda se stavba nachází na území přírodního parku, mohl soud vyřešit pouze na základě posouzení relevantní právní úpravy, která upravuje hranice přírodního parku, a polohy umisťované stavby zakreslené v dokumentaci pro řízení o vydání územního rozhodnutí. Zavázal Městský soud v Praze právním názorem: a) zjistit rozsah působnosti vyhlášky o zřízení oblastí klidu, konkrétně aby si vyžádal od žalovaného mapové přílohy vyhlášky o zřízení oblastí klidu a posoudil je ve vztahu k poloze pozemků, na kterých má být umístěna předmětná stavba; b) posoudit, zda nároky na dostatečně přesné vymezení chráněného území splňuje slovní popis hranic oblastí klidu obsažený v příloze vyhlášky (pokud nebude možné mapové podklady vyhlášky o zřízení oblastí klidu dohledat). V inkriminované věci se jedná o územní řízení o umístění stavby nazvané „Obchodně- administrativní centrum Vokovice (OAC), Praha 6, Evropská“ se čtyřmi podzemními podlažími (PP) a šesti nadzemními podlažími (NP) na pozemcích parc. č. 302/2, 302/45, 306/8 a 625/3 v k. ú. Veleslavín, a parc. č. 645/5, 645/6 a 1324/4 v k. ú Vokovice. Podle pokynu Nejvyššího správního soudu provedl Městský soud v Praze při jednání dne 2. 4. 2015 dokazování, a to úplným výpisem z katastru nemovitostí prokazujícím stav evidovaný k datu 2. 4. 2015, vyhotoveným dálkovým přístupem pro účel tohoto soudního řízení. Z katastru nemovitostí bylo konstatováno: - pozemek parc. č. 625/3 k. ú. Veleslavín, výměra 22.976 m2, vlastník pozemku: Hlavní město Praha, způsob využití: ostatní komunikace, druh pozemku: ostatní plocha, způsob ochrany nemovitosti: památkově chráněné území; - pozemek parc. č. 645/5 k. ú. Vokovice, výměra 4.271 m2, vlastník: SLOT Group, a.s., se sídlem Karlovy Vary, Jáchymovská 142, způsob využití: manipulační plocha, druh pozemku: ostatní plocha, způsob ochrany nemovitosti: ochranné pásmo vodního zdroje 2. stupně; - pozemek parc. č. 645/6 k. ú. Vokovice, výměra 19.101 m2, vlastník: K1 Investement s.r.o., se sídlem Praha 6, Evropská 423/178, způsob využití: manipulační plocha, druh pozemku: ostatní plocha, způsob ochrany nemovitosti: ochranné pásmo vodního zdroje 2. stupně. Ve vlastnictví Hlavního města Prahy jsou dále pozemky parc. č. 302/2 k. ú. Veleslavín, výměra 163 m2, parc. č. 306/8 k. ú. Veleslavín, výměra 212 m2 a parc. č. 1324/4 k. ú. Vokovice, výměra 17.228 m2. Pozemek parc. č. 302/45 v k. ú. Veleslavín, výměra 2.103 m2 je ve vlastnictví České republiky. Městský soud v Praze dále podle pokynu Nejvyššího správního soudu provedl dokazování dokumentací, kterou na žádost soud představil žalovaný Magistrát hl. m. Prahy při jednání dne 2. 4. 2015 společně s vyhláškou č. 8/1990 Sb. NVP, o zřízení oblastí klidu v hlavním městě Praze a vyhlašování stavební uzávěry pro tyto oblasti, jejíž součástí jsou i příslušné mapy oblastí klidu. Soud při jednání podle této dokumentace konstatoval rozsah hranic ve vyhlášce pod bodem 2. uvedené oblasti klidu Šárka – Lysolaje, včetně mapy této oblasti, která je součástí vyhlášky. Poté zástupkyně žalovaného potom provedla výklad ke zvětšeným mapám oblasti klidu a hraničícím pozemkům. Konstatovala, že hranice oblasti klidu zasahují i část pozemků, jichž se dotýká územní rozhodnutí. Z předložených map je potom zřejmé, že se jedná především o pozemek parc. č. 645/5 k. ú. Vokovice, ve vlastnictví osoby zúčastněné. Zástupce osoby zúčastněné v rámci tohoto dokazování následně předložil výkresy Územního plánu hl. m. Prahy ze dne 30. 5. 2013 stvrzující skutečnost, že pozemek parc. č. 645/5 k. ú. Vokovice je sice součástí oblasti klidu Šárka – Lysolaje, nicméně má na tomto území být počítáno s výstavbou. Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 2 As 132/2015 – 56, konstatoval, že Městský soud v Praze provedl dokazování, jak mu Nejvyšší správní soud uložil, během kterého zkoumal vybrané mapy, na nichž je zakreslena situace v dotčené oblasti. Opět však neposuzoval mapovou přílohu vyhlášky o zřízení oblastí klidu. Proč je tento postup nezbytný, je patrné z výše uvedených závěrů, kterými byl Městský soud v Praze instruován. Aby bylo možné konstatovat, že vyhláška o zřízení oblastí klidu některým ze svých ustanovení neumožňuje stavbu realizovat, je zapotřebí zjistit přesný rozsah její působnosti. Nestačí zjištění, že ve stejné oblasti byl nařízením v roce 2014 vyhlášen přírodní park, protože, jak uvedl Nejvyšší správní soud ve druhém zrušovacím rozsudku, „(t)akové závěry opět nejsou zřejmé bez dalšího, protože oblast přírodního parku nemusí plně přejímat vymezení oblasti klidu. Obsah nařízení č. 10/2014 by v tomto směru musel být dostatečně spolehlivý, například by nařízení muselo prokazatelně využívat stejné mapové podklady se shodným vymezením oblasti klidu. Ani takový postup by však neřešil otázku, zda mapové přílohy vyhlášky o zřízení oblastí klidu vůbec existují, respektive byly v době účinnosti vyhlášky o zřízení oblastí klidu dosažitelné jejím adresátům. Odpověď na tuto otázku je přitom klíčová z pohledu ochrany právní jistoty adresátů vyhlášky.“ Spornou otázkou tak není, kde se nyní nachází nově vymezený přírodní park, ale v jakém rozsahu regulovala výstavbu v dané oblasti vyhláška o zřízení oblastí klidu. Mapy předložené žalovaným Městský soud v Praze řádně nepopsal, neposoudil jejich relevanci pro posuzovanou věc a ani nezaložil jejich kopie do soudního spisu. V odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že „vyzval Magistrát hl. m. Prahy k předložení veškerých mapových a jiných podkladů k této věci a při jednání dne 2. 4. 2015 provedl důkaz těmito podklady. Z nich, podle názoru soudu, vyplynulo nesporně, že pozemek parc. č. 645/5 je součástí oblasti klidu Šárka-Lysolaje tak, jak byla vyhlášena vyhláškou vyhlášky č. 8/1990 Sb. NVP, o zřízení oblastí klidu v hlavním městě Praze a vyhlašování stavební uzávěry pro tyto oblasti, resp. součástí přírodního parku Šárka-Lysolaje, podle pozdější úpravy.“ Takové odůvodnění nelze považovat za dostatečné, neboť není dostatečně konkrétní co do závěru, ze kterého důkazu a jakým způsobem soud své závěry vyvodil. Novou úpravu lze stejně jako zápisy v katastru nemovitostí považovat za závažné indikátory, že současné vymezení přírodního parku patrně z velké části odpovídá vymezení oblasti klidu podle vyhlášky o zřízení oblastí klidu, je však nemyslitelné, aby byla tato domněnka využívána jako nesporný fakt při určování rozsahu vyhlášky o zřízení oblastí klidu, resp. aby relativizovala skutečnost, že mapovou přílohu vyhlášky o zřízení oblastí klidu patrně nelze dohledat. Přitom je zřejmé, že slovní vymezení hranic oblasti klidu Šárka – Lysolaje ve vyhlášce o zřízení oblastí klidu, které vychází mimo jiné z tehdejšího vzezření výrazných terénních prvků (používané pojmy výrazná terénní hrana, výrazné geomorfologické fenomény, lesní a luční porosty, zemědělská půda), není zcela shodné s vymezením hranic přírodního parku v nařízení z roku 2014, které používá soustavu kótovaných souřadnic a přírodní park vymezuje jako mnohoúhelník, jehož vrcholy jsou tvořeny těmito souřadnicemi. S ohledem na citovaný pokyn Nejvyššího správního soudu v rozsudku č. j. 2 As 132/2015 – 56 týkající se dalšího dokazování, obrátil se Městský soud v Praze na Hlavní město Prahu, které je vlastníkem celkem čtyř pozemků dotčených napadených územním rozhodnutím a vyzval je k účasti na řízení a k vyjádření, neboť podklady předložené žalovaným Magistrátem hl. m. Prahy nebyly shledány Nejvyšším správním soudem dostatečnými. Ve vyjádření ze dne 4. 3. 2016, č. j. MHMP 379795/2016 sdělila RNDr. Jana Plamínková, radní hl. m. Prahy pro oblast životního prostředí, infrastruktury, technické vybavenosti, územního rozvoje a územního plánu, k povaze pozemku pare. č. 645/5 k. ú. Vokovice, výměra 4.271 m2, vlastník: SLOT Group, a.s., se sídlem Karlovy Vary, Jáchymovská 142, způsob využití: manipulační plocha, druh pozemku: ostatní plocha, způsob ochrany nemovitosti: ochranné pásmo vodního zdroje 2. stupně: „Naprostá většina předmětného pozemku byla a je součástí přírodního parku Šárka - Lysolaje (dříve stejnojmenná oblast klidu). Přesné vymezení je součástí „georeportu“ (příloha č. 1). Stavební uzávěra vyhlášená při vyhlášení oblasti klidu již není platná. Vyhláška byla nahrazena nařízením RHMP č. 10/2014 (příloha č. 2). Tam je omezení výstavby upraveno v §15, odst. 2) a 3). Podle platného Územního plánu sídelního útvaru hlavního města Prahy schváleného usnesením Zastupitelstva hl. m. Prahy č. 10/05 ze dne 9. 9.1999, který nabyl účinnosti dne 1. 1. 2000, včetně platných změn i změny Z 1000/00 vydané Usnesením Zastupitelstva hlavního města Prahy č. 30/86 dne 22. 10. 2009 formou Opatření obecné povahy č.6/2009 s účinnosti od 12. 11. 2009, se předmětný pozemek pare. č. 645/5 v k. ú. Vokovice nalézá v zastavitelném území funkční plochy ZVO - ostatní bez stanoveného kódu míry využití území a západní část pozemku je v ZMK - zeleň městská a krajinná. Využití pozemku musí být v souladu s vyhl. č. 32/1999 Sb. hl. m. Prahy o závazné části územního plánu ze dne 25. 11. 1999, ve znění pozdějších předpisů, tj. s Regulativy funkčního a prostorového uspořádání území Hlavního města Prahy dle Opatření obecné povahy č. 6/2009, přílohy 1, kde platí: ZVO - ostatní. Území sloužící pro areály a komplexy specifických funkcí nebo jejich kombinace a pro koncentrované aktivity neuvedené v jiných zvláštních územích. Funkční využití: Obchodní zařízení s plochou nepřevyšující 15 000 m prodejní plochy, stavby a zařízení pro veřejnou správu, stavby a zařízení pro administrativu, zařízení veřejného stravování. hotelová a ubytovací zařízení, víceúčelové stavby a zařízení pro kulturu a sport, stavby a zařízení pro výstavy a kongresy, velké sportovní a rekreační areály, sportovní zařízení, vysoké školy a vysokoškolská zařízení, kulturní stavby a zařízení, muzea, galerie, divadla, koncertní síně, multifunkční kulturní a zábavní zařízení, archivy a depozitáře, církevní zařízení, technologické a vědecké parky, inovační centra, školská zařízení, zdravotnická zařízení, veterinární zařízení, zařízení sociální péče, zařízení záchranného bezpečnostního systému. Služební byty, služby (pro uspokojení potřeb území vymezeného danou funkcí). Doplňkové funkční využití: Drobné vodní plochy, zeleň, cyklistické stezky, pěší komunikace a prostory, komunikace vozidlové, nezbytná plošná zařízení a liniová vedení TV. Parkovací a odstavné plochy, garáže (to vše pro uspokojení potřeb území vymezeného danou funkcí). Výjimečně přípustné funkční využití: Zvláštní komplexy obchodní, vysokoškolské a pro kulturu a církev, drobná nerušící výroba plochy a zařízení pro skladování (související s vymezeným funkčním využitím), sběrny surovin a malé sběrné dvory. Čerpací stanice pohonných hmot, stavby, zařízení a plochy pro provoz PID. ZMK - zeleň městská a krajinná Zeleň s rekreačními aktivitami, které podstatně nenarušují přírodní charakter území. Funkční využití: Přírodní krajinná zeleň, skupiny porostů, rozptýlené či liniové porosty dřevin i bylin, záměrně založené plochy a linie zeleně (parkové pásy), pobytové louky. Doplňkové funkční využití: Veřejné přístupná hřiště přírodního charakteru, dětská hřiště, drobné vodní plochy, drobná zařízení sloužící pro obsluhu sportovní funkce vodních ploch, cyklistické stezky, jezdecké stezky, pěší komunikace a prostory a komunikace účelové. Nezbytná plošná zařízení a liniová vedení TV (pro uspokojení potřeb území vymezeného danou funkcí). Výjimečně přípustně funkční využití: Zahradní restaurace, hvězdárny a rozhledny. Parkovací a odstavné plochy (pro uspokojení potřeb území vymezeného danou funkcí). Komunikace vozidlové, nadřazená plošná zařízení a liniová vedení TV, stavby a zařízení pro provoz PID. Stavby a zařízení pro provoz a údržbu (související s vymezeným funkčním využitím). Dle výkresu č. 31 ÚPn hl. m. Prahy - Podrobné členění ploch zeleně je pozemek ve funkční ploše ZVO součástí území se zvýšenou ochranou zeleně a část pozemku v ploše ZMK je součástí území celoměstského svstému zeleně. Dále je předmětný pozemek (pare. č. 645/5 k. ú. Vokovice) součástí přírodního parku a významného krajinného prvku (ve smyslu zákona č. 114/1992 Sb.) - Šárka-Lysolaje. Z výkresu č. 37 ÚPn hl. m. Prahy - Vymezení zastavitelného území je patrné, že převážná část výše uvedeného pozemku (funkční plocha ZVO) je součástí zastavitelného území, proto výstavba na pozemku je možná, ale pouze při dodržování Regulativ funkčního a prostorového uspořádání území hlavního města Prahy. Charakteristiku funkčních ploch, základní regulativy funkčního a objemového uspořádání a další informace o Územním plánu sídelního útvaru hl. m. Prahy lze najít na webových stránkách http://upn.praha.eu.“ V inkriminované věci je tedy nesporné, že naprostá většina předmětného pozemku parc. č. 645/5 k. ú. Vokovice, výměra 4.271 m2, vlastník: SLOT Group, a.s., se sídlem Karlovy Vary, Jáchymovská 142, způsob využití: manipulační plocha, druh pozemku: ostatní plocha, způsob ochrany nemovitosti: ochranné pásmo vodního zdroje 2. stupně, byla a je součástí přírodního parku Šárka - Lysolaje (dříve stejnojmenná oblast klidu). Přesné vymezení je součástí „georeportu“ (příloha č. 1). Stavební uzávěra vyhlášená při vyhlášení oblasti klidu již není platná. Vyhláška byla nahrazena nařízením RHMP č. 10/2014 (příloha č. 2). Tam je omezení výstavby upraveno v §15, odst. 2) a 3). Městský soud v Praze v dalším řízení v intencích rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As 132/2015 – 46, jakož i rozsudku č. j. 2 As 148/2014 – 51, posoudil věc takto: Podle čl. 3 odst. 1 vyhlášky o zřízení oblastí klidu v oblastech klidu lze provádět výstavbu objektů pouze na místech k tomu určených schválenou územně plánovací dokumentací. Tato dokumentace vychází ze specifických podmínek oblastí klidu a přispívat k naplnění jejich poslání. Podle čl. 3 odst. 2 písm. b) vyhlášky o zřízení oblasti klidu pro oblasti klidu se vyhlašuje trvalá stavební uzávěra v tomto rozsahu a za těchto podmínek: Výstavba objektů pro bydlení a objektů potřebné občanské vybavenosti je v oblastech klidu omezena na dostavbu stávajících obcí a realizuje se formou výstavby rodinných domků a nízkopodlažní zástavby odpovídající architektonické kvality. Intenzívní zástavba sídlištního typu je zcela vyloučena. Z ustanovení čl. 1 odst. 1 písm. b), odst. 3 vyhlášky o zřízení oblastí klidu Městský soud v Praze zjistil, že byla zřízena a vymezena mj. se oblast klidu „Šárka-Lysolaje" na území ONV v Praze 6, a že přesné hranice oblastí jsou zakresleny v základní mapě ČSFR v měřítku 1 : 10 000, která je součástí originálu této vyhlášky a je uložena v Pražském ústavu státní památkové péče a ochrany přírody, tyto hranice jsou dále zakresleny v situačním plánku, který je přílohou této vyhlášky. Tato vyhláška byla v době rozhodování správních orgánů obou stupňů platná. Tento závěr jednoznačně vyplývá z textu nařízení č. 10/2014 Sb. HMP, o zřízení přírodních parků na území hlavního města Prahy, které nabývá účinnosti dnem 1. srpna 2014, v jehož § 16 odst. 2 se uvádí, že se zrušuje vyhláška č. 8/1990 Sb. NVP, o zřízení oblastí klidu v hlavním městě Praze a vyhlašování stavební uzávěry pro tyto oblasti. Tento závěr vyplývá rovněž z citovaného vyjádření RNDr. Jany Plamínkové, radní hl. m. Prahy pro oblast životního prostředí, infrastruktury, technické vybavenosti, územního rozvoje a územního plánu, ze dne 4. 3. 2016, č. j. MHMP 379795/2016, podle něhož „Naprostá většina předmětného pozemku byla a je součástí přírodního parku Šárka -Lysolaje (dříve stejnojmenná oblast klidu). Přesné vymezení je součástí „georeportu“ (příloha č. 1). Stavební uzávěra vyhlášená při vyhlášení oblasti klidu již není platná. Vyhláška byla nahrazena nařízením RHMP č. 10/2014 (příloha č. 2). Tam je omezení výstavby upraveno v §15, odst. 2) a 3). Z ustanovení § 14 odst. 1, 2 nařízení č. 10/2014 potom soud zjistil, že přírodní park Šárka - Lysolaje se rozkládá na území městských částí Praha 6, Praha-Nebušice a Praha- Lysolaje. Prostírá se podél Šáreckého (Litovického) potoka od vodní nádrže Džbán po jeho ústí do Vltavy včetně Lysolajského údolí, strže Housle, lesnatých strání Hlásku nad Nebušicemi a dvojitého údolí spadajícího k východu směrem od okraje letiště. Jde o významnou přírodní partii na severozápadním okraji pražského území. Jádrem parku je poměrně hluboké údolí potoka, ostře zaříznuté do pevných hornin. Představuje nejzachovalejší přírodní oblast Prahy, jež není narušena ani větší těžbou kamene. Součástí přírodního parku je řada zvláště chráněných území - přírodní rezervace Divoká Šárka; přírodní památky Dolní Šárka, Jenerálka, Vizerka, Zlatnice a Nad Mlýnem. Do soustavy Natura 2000 náleží evropsky významné lokalita Kaňon Vltavy u Sedlce. Orientační mapa území přírodního parku Šárka - Lysolaje je obsažena v příloze č. 1 části L k tomuto nařízení. Hranice přírodního parku Šárka - Lysolaje se stanoví uzavřeným polygonem, jehož vrcholy jsou určeny v Souřadnicovém sytému Jednotné trigonometrické sítě katastrální (S-JTSK). Seznam souřadnic jednotlivých vrcholů uspořádaných tak, jak jdou v obrazci za sebou, je obsažen v příloze č. 2 části L k tomuto nařízení. Na základě uvedených skutečností je potom na místě učinit závěr, že vymezení přírodního parku Šárka - Lysolaje v nařízení č. 10/2014 je nutno považovat za shodné s vymezením oblasti klidu Šárka - Lysolaje v obecně závazné vyhlášce o zřízení oblastí klidu. V inkriminované věci, jak vyplývá z textu nařízení č. 10/2014 Sb. HMP, se tedy žalobce dovolával platného právního předpisu - vyhlášky o zřízení oblastí klidu, a že existence stavební uzávěry pro přírodní park Šárka - Lysolaje byla v době rozhodování správních orgánů platná. Z textu do 31. 7. 2014 platné vyhlášky o zřízení oblastí klidu potom vyplývá, že přesné hranice všech oblastí klidu zřízených touto vyhláškou jsou zakresleny v základní mapě ČSFR v měřítku 1 : 10 000, která je součástí originálu této vyhlášky a je uložena v Pražském ústavu státní památkové péče a ochrany přírody. Z žalobou napadeného rozhodnutí, rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, ale i vyjádření zástupkyně žalovaného ze dne 30. 5. 2013, je potom zřejmé, že se správní orgány nezabývaly mapovou přílohou vyhlášky o zřízení oblastí klidu a neposoudily ji ve vztahu k poloze pozemků, na kterých má být umístěna předmětná stavba „Obchodně-administrativní centrum Vokovice (OAC), Praha 6, Evropská“ se čtyřmi podzemními podlažími (PP) a šesti nadzemními podlažími (NP). Toto posouzení potom provedl až Městský soud v Praze při jednání dne 2. 4. 2015, jakož i dne 26. 4. 2016, kdy bylo ověřeno, že pozemek parc. č. 645/5 k. ú. Vokovice se nachází na území oblasti klidu Šárka – Lysolaje, resp. přírodního parku Šárka – Lysolaje. Úřad městské části Praha 6 v územním rozhodnutí ze dne 9. 2. 2011, č. j. MCP6 000317/2011, expressis verbis na str. 10 uvedl, že umístění stavby je v souladu s Územním plánem sídelního útvaru hl. m. Prahy, schváleného ZHMP dne 9. 9. 1999 usnesením č. 10/05“, s účinností od 1. 1. 2000, a že stavba se umisťuje na okraji přírodního parku Šárka – Lysolaje, není však s jeho ochranou v kolizi, aniž by toto své tvrzení nějak doložil. Kromě toho z provedeného dokazování dne 2. 4. 2015, jakož i dne 26. 4. 2016, je nesporné, že zamýšlená stavba „Obchodně-administrativní centrum Vokovice (OAC), Praha 6, Evropská“ se čtyřmi podzemními podlažími (PP) a šesti nadzemními podlažími (NP) má být umístěna mj. přímo na území přírodního parku Šárka – Lysolaje. Žalobce se ve svém odvolání ze dne 18. 2. 2011 mj. dovolával vyhlášky č. 8/1990 Sb. NVP, o zřízení oblastí klidu v hlavním městě Praze a vyhlašování stavební uzávěry pro tyto oblasti, přiložil mapu hranic přírodního parku Šárka – Lysolaje a místa umístění stavby, a namítal, že stavba v uvedeném rozsahu nemůže být na tomto místě povolena. K této odvolací námitce se žalovaný správní orgán v žalobou napadeném rozhodnutí na str. 6 pod bodem ad 17) lakonicky uvedl, že oblast klidu Šárka - Lysolaje, která byla vyhlášena vyhláškou o zřízení oblastí klidu a podle čl. 3 odst. 1 této vyhlášky lze v oblastech klidu provádět výstavbu objektu pouze v místech k tomu určených schválenou územně plánovací dokumentací. Soulad záměru s územním plánem sídelního útvaru hl. m. Prahy odůvodnil stavební úřad na str. 10 napadeného rozhodnutí. V územním rozhodnutí se potom uvádí, že umístění stavby je v souladu s územním plánem sídelního útvaru hl. m. Prahy, schváleným usnesením zastupitelstva hl. m. Prahy č. 10/05 ze dne 9. 9. 1999, který nabyl účinnosti dne 1. 1. 2000, včetně schválených změn i změny Z 1000/00 vydané usnesením zastupitelstva hl. m. Prahy č. 30/86 dne 22. 10. 2009 formou opatření obecné povahy (OOP) č. 6/2009 s účinností od 12. 11. 2009. Stavba se umísťuje na okraji přírodního parku Šárka – Lysolaje, není však s jeho ochrannou v kolizi. Správní orgán prvního stupně potom uzavřel s tím, že stavba je umístěna v souladu s vyhláškou OTPP. Souladem umístění stavby „Obchodně-administrativní centrum Vokovice (OAC), Praha 6, Evropská“ se čtyřmi podzemními podlažími (PP) a šesti nadzemními podlažími (NP) s ustanovením čl. 3 odst. 2 citované vyhlášky se však správní orgány vůbec nezaobíraly. Přestože Závěr zjišťovacího řízení ze dne 27. 11. 2008, zn. S-MHMP- 455212/2007/OOP/VI/EIA/490-2/Be, obsahuje i vyjádření Hlavního města Prahy, konstatující, že záměr částečně zasahuje do přírodního parku Šárka – Lysolaje, dotčený pozemek se nachází v jižní části přírodního parku Šárka – Lysolaje. Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 2 As 148/2014 – 51 přitom přisvědčil výkladu Městského soudu v Praze ohledně vztahu čl. 3 odst. 1 a čl. 3 odst. 2 vyhlášky o zřízení oblastí klidu, z čehož vyplývá, že podle této vyhlášky není možné povolit umístění stavby na území oblasti klidu, protože se nejedná o rodinný domek nebo nízkopodlažní zástavbu odpovídající architektonické kvality. Při dokazování provedeném při jednání dne 2. 4. 2015, jakož i dne 26. 4. 2016, bylo osvědčeno, že oblast klidu, resp. přírodní park Šárka – Lysolaje, zahrnuje od ulice Evropská souvislé pozemky zeleně směrem k Šáreckému údolí, včetně pozemku parc. č. 645/5 k. ú. Vokovice, na němž je plánovaná výstavba, dále i před tímto pozemkem. Jde o pozemek parc. č. 625/3 k. ú. Veleslavín navazující na ulici Evropská, který je památkově chráněným územím. Mimo přírodní park Šárka – Lysolaje jsou ostatní stavbou dotčené pozemky vpravo od uvedeného pozemku parc. č. 645/5 k. ú. Vokovice, přičemž u pozemku parc. č. 645/6 k. ú. Vokovice je v katastru nemovitostí vyznačen způsob ochrany nemovitosti, a to ochranné pásmo vodního zdroje 2. stupně, stejně jako u pozemku parc. č. 645/5 k. ú. Vokovice. Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 2 As 148/2014 – 51 ke kasační námitce, podle níž měl Městský soud v Praze posoudit umístění stavby podle územního plánu z roku 1999, který je novějším právním předpisem a umístění stavby umožňuje, odkázal na své závěry, ke kterým dospěl v předchozím zrušovacím rozsudku, především že územní plán vyznačenou územní ochranu nezakládá, „pouze přejímá označení jednotlivých území z jiných obecně závazných předpisů, ve kterých jsou vymezena ochranná pásma a chráněná území, včetně podmínek jejich vzniku a pravidel chování v nich.“ Z toho důvodu je třeba při umísťování stavby splnit jak podmínky stanovené územním plánem, tak i podmínky územní ochrany. Proto se také zdejší soud ve zrušovacím rozsudku zabýval výkladem a povahou vyhlášky o zřízení oblastí klidu. Tato kasační námitka tudíž není podle Nejvyššího správního soudu důvodná. Nejvyšší správní soud konstatoval, že závěry Městského soudu v Praze na sebe logicky navazují a je z nich zřejmé, že soud se neodchýlil od závazného právního názoru záměrně, když za dostatečnou pro řešení sporných otázek považoval kvalifikaci dotčených pozemků dle zápisu v katastru nemovitostí a aplikaci příslušných ustanovení vyhlášky o zřízení oblastí klidu. Nicméně i v takovém případě poté, co dospěl k závěru, že se jeden z pozemků dotčených umístěním stavby nachází na území oblasti klidu Šárka – Lysolaje, se měl zabývat důsledky, které vyplývají ze skutečnosti, že vymezení oblastí klidu je svojí povahou stavební uzávěrou. Ta byla účinná od roku 1990, ale nebyla zohledněna v územním plánu z roku 1999 a k jejímu nahrazení došlo teprve v roce 2014 zřízením zvláště chráněného území v souladu se zákonem č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Již dříve se Nejvyšší správní soud vyslovil, že existence stavební uzávěry je možná pouze na nezbytně nutnou dobu potřebnou k projednání a vydání této územně plánovací dokumentace (viz judikatura, na jejíž závěry odkazuje citovaný zrušující rozsudek - rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2013, č. j. 4 Ao 9/2011 - 191, ze dne 21. 2. 2012, č. j. 4 Ao 8/2011 - 69, ze dne 14. 2. 2013, č. j. 7 Aos 2/2012 - 53, nebo ze dne 17. 6. 2011, č. j. 7 As 27/2011 - 102). Tímto zásadním právním problémem se však Městský soud v Praze nezabýval. V rozsudku č. j. 2 As 132/2015 Nejvyšší správní soud konstatoval, že je sice primárním úkolem správního orgánu, aby zjistil poměry v území a rozsah platné právní úpravy, která výstavbu reguluje, ovšem soud, který rozhodnutí správního orgánu z věcného hlediska přezkoumává, musí znát právo a musí být tedy schopen posoudit zákonnost rozhodnutí správního orgánu z pohledu, zda je v s touto úpravou v rozporu či zda byl proces vydávání tohoto rozhodnutí stižen vadou, že správní orgán neměl veškerou právní úpravu (či její přílohy) k dispozici, ač jinak rozhodl věcně správně. V posuzované věci nelze přehlížet, že spornou je otázka realizace výstavby na hranici zřízené oblasti klidu, a nikoliv v území, o kterém by nebylo sporu, že do oblasti klidu spadá, například z obecného slovního vymezení hranic oblasti. Co se týče účinků stavební uzávěry, nepovažuje Nejvyšší správní soud za dostatečný závěr, že stavební uzávěra byla vymezena obecně závaznou vyhláškou, která nemůže být měněna opatřením obecné povahy a nepodléhá přezkumu ve správním soudnictví. Již dříve se Nejvyšší správní soud vyslovil, že existence stavební uzávěry je možná pouze na nezbytně nutnou dobu potřebnou k projednání a vydání této územně plánovací dokumentace (viz judikatura, na jejíž závěry odkazují citované zrušující rozsudky - rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2013, č. j. 4 Ao 9/2011 - 191, ze dne 21. 2. 2012, č. j. 4 Ao 8/2011 - 69, ze dne 14. 2. 2013, č. j. 7 Aos 2/2012 - 53, nebo ze dne 17. 6. 2011, č. j. 7 As 27/2011 - 102). Překračuje-li stavební uzávěra tento svůj účel, stává se její užití v konkrétním případě nezákonným, což musí soudy ve správním soudnictví k námitce reflektovat. Nejedná se o samostatné přezkoumání opatření obecné povahy či obecně závazné vyhlášky (která však v tomto případě bezpochyby je opatřením obecné povahy v materiálním smyslu), ale o zohlednění excesů spojených s aplikací podkladových aktů rozhodnutí. Posuzovaný případ je dobrým příkladem tohoto problému, kdy dochází k aplikaci stavební uzávěry i řadu let po jejím vydání, přestože očividně pominul její účel, protože omezení jí stanovené nebylo přeneseno do přijatého územního plánu. Výklad Městského soudu v Praze by řadil vyhlášenou stavební uzávěru nad zákon a ústil v její faktickou nezměnitelnost jinými prostředky než normotvornými (zrušením vyhlášky), což by popíralo závěr citované judikatury, která nahlíží na institut stavební uzávěry poměrně restriktivně, neboť se jedná o výrazný zásah do práv dotčených osob. Ke kasační námitce, že měl Městský soud v Praze posoudit umístění stavby podle územního plánu z roku 1999, který je novějším právním předpisem a umístění stavby umožňuje, odkázal Nejvyšší správní soud opakovaně ve stručnosti na své závěry, ke kterým dospěl v předchozích zrušovacích rozsudcích, především že územní plán vyznačenou územní ochranu nezakládá, „pouze přejímá označení jednotlivých území z jiných obecně závazných předpisů, ve kterých jsou vymezena ochranná pásma a chráněná území, včetně podmínek jejich vzniku a pravidel chování v nich.“ Z toho důvodu je třeba při umísťování stavby splnit jak podmínky stanovené územním plánem, tak i podmínky územní ochrany. To však nic nemění na skutečnosti, že je nutné zjistit, která regulace na dané území dopadá, jak bylo uvedeno. Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu námitek uplatněných v podané žalobě a s přihlédnutím k pokynům, které dostal od Nejvyššího správního soudu v posledním zrušujícím rozsudku č. j. 2 As 132/2015-46 a posoudil věc takto: Především dospěl k závěru, že mezi účastníky a osobou zúčastněnou byla sporná otázka, zda pozemek parc. č. 645/5 v katastrálním území Vokovice, na němž má být podstatná část stavby umístěna, se nachází na území přírodního parku Šárka-Lysolaje, nebo nikoliv. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu je zřejmé, že tento soud považoval tuto otázku nikoliv za otázku skutkovou, ale za otázku právní, když konstatoval, že sporným tak není to, kde se nyní nachází nově vymezený přírodní park, ale v jakém rozsahu regulovala výstavbu v dané oblasti vyhláška o zřízení oblastí klidu. Městský soud v Praze po projednání věci dospěl k závěru, že pro rozhodnutí této právní otázky je podstatný text nařízení č. 10/2014 Sb. HMP, o zřízení přírodních parků na území hlavního města Prahy, jímž byly přírodní parky na území hlavního města Prahy zřízeny a v nichž je kromě slovního popisu vymezení těchto parků a mapových podkladů též seznam souřadnic S-JTSK vrcholu polygonů tvořících hranice přírodních parků. Pokud jde o přírodní park Šárka-Lysolaje, tyto souřadnice jsou na str. 135 a násl. nařízení č. 10/2014 Sb. HMP, soud se proto zabýval vymezením toho území v dané lokalitě, kde se nachází pozemek parc. č. 645/5. K tomuto území se vztahují souřadnice uvedené na č. l. 143 citovaného nařízení. Vynesením souřadnic do mapy bylo nepochybně zjištěno, že pozemek parc. č. 645/5 v katastrálním území Vokovice se nachází na území přírodního parku Šárka-Lysolaje, neboť se nachází uvnitř plochy vymezené těmito body podle Systému Jednotné trigonometrické sítě katastrální. Tuto otázku jako otázku právní Městský soud v Praze tedy zodpověděl s tím, že právním předpisem, tj. nařízením č. 10/2014 Sb. HMP, o zřízení přírodních parků na území hlavního města Prahy, je tento pozemek zahrnut do území přírodního parku Šárka-Lysolaje. Tento závěr soudu koneckonců koresponduje s vyjádřením Hlavního města Prahy ze dne 4. 3. 2016, č. j. MHMP 379795/2016. Stavební činnost na tomto pozemku proto podléhá omezením vyplývajícím z tohoto předpisu. Další otázkou uloženou Nejvyšším správním soudem rozsudku č. j. 2 As 132/2015-46 bylo, zda je platná stavební uzávěra vyhlášená vyhláškou č. 8/1990 Sb. NVP, o zřízení oblastí klidu v hlavním městě Praze a vyhlašování stavební uzávěry pro tyto oblasti, pro území klidu Šárka-Lysolaje, které po účinnosti citovaného nařízení č. 10/2014 Sb. HMP se nazývá přírodním parkem, zda lze k stavební uzávěře, vyhlášené těmito právními předpisy, přihlédnout, byť existuje již přibližně čtvrt století, a zda je na místě ji stále respektovat. Nejvyšší správní soud poskytnul Městskému soudu v Praze v tomto směru určitý návod a poukázal na předchozí dřívější judikaturu, která se vyhlášených stavebních uzávěr týkala. Jednalo se konkrétně o tyto rozsudky Nejvyššího správního soudu: Rozsudek č. j. 4 Ao 9/2011-191, v němž Nejvyšší správní soud judikoval: „Stejně jako v případě nařízení obce podle § 33 odst. 3 stavebního zákona z roku 1976, i stavební uzávěry vydané ve formě územního rozhodnutí podle § 32 odst. 1 písm. d) téhož zákona je třeba pojímat jako opatření obecné povahy, neboť i na územní rozhodnutí o stavební uzávěře je po materiální stránce třeba nahlížet jako na opatření obecné povahy, přičemž materiální stránka je pro připuštění soudního přezkumu rozhodující. Opatření obecné povahy vydané podle stavebního zákona z roku 1976 nemusí z procesního hlediska odpovídat požadavkům stavebního zákona z roku 2006; postačuje, pokud bylo vydáno v souladu s požadavky tehdy účinné právní úpravy. Časový rozsah stavební uzávěry nelze navázat na vydání kolaudačních rozhodnutí na stavby, které mají být v předmětném území realizovány, jakož ani na (případnou) budoucí územně plánovací dokumentaci, která není žádným způsobem blíže vymezena a o jejímž pořízení nebylo dosud rozhodnuto.“ Rozsudek č. j. 4 Ao 8/2011 – 69, jímž Nejvyšší správní soud v řízení o návrhu navrhovatele na zrušení opatření obecné povahy - obecně závazné vyhlášky Hlavního města Prahy č. 33/1999 Sb. právních předpisů hlavního města Prahy, o stavební uzávěře ve velkých rozvojových územích hlavního města Prahy, zrušil Obecně závaznou vyhlášku č. 33/1999 Sb. právních předpisů hlavního města Prahy, o stavební uzávěře ve velkých rozvojových územích hlavního města Prahy, ve znění nařízení č. 21/2006 Sb. právních předpisů hlavního města Prahy, se v textové a grafické části přílohy č. 1 vymezující zákres velkého rozvojového území „Letňany - Kbely“. Rozsudek č. j. Aos 2/2012 – 53, v němž Nejvyšší správní soud judikoval: „Aktivní procesní legitimace obce podle § 101a odst. 2 s. ř. s. je sice neomezená, nicméně její aktivní věcná legitimace je podmíněna závěrem o konkrétním zkrácení na jejích právech opatřením obecné povahy, respektive jeho příslušnou částí.“ Zde soud rozhodoval o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. září 2012, č. j. 50 A 6/2012 – 79, jímž bylo zrušeno opatření obecné povahy - Zásady územního rozvoje Středočeského kraje vydané usnesením zastupitelstva Středočeského kraje ze dne 19. 12. 2011, č. 4-20/2011/ZK, v části textového i grafického vymezení ploch a koridorů stavby uvedené v části 4.1.1.

1. čl. (118) a označené jako „stavba aglomeračního okruhu“. Rozsudek č. j. 7 As 27/2011 – 102, v němž Nejvyšší správní soud judikoval: “Pásmo hygienické ochrany zřízené kolem kravína znamená významné omezení možností využití pozemků, na nichž je zřízeno, neboť na těchto pozemcích je za existence pásma zpravidla nepřípustné budovat například rodinné domy. Proto může být pásmo zachováno, jen pokud trvá účel, pro který bylo zřízeno.“ Když rozhodoval o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. listopadu 2010, č. j. 30 Ca 214/2008 - 60, jímž bylo zrušeno jak rozhodnutí Krajského úřadu Zlínského kraje ze dne 23. 7. 2008, č. j. KUZL 47317/2008, tak i rozhodnutí Městského úřadu Luhačovice ze dne 21. 3. 2008, č. j. 27893- 41/07/24/Bk, jímž byl zamítnut jejich návrh na změnu platnosti územního rozhodnutí Městského národního výboru ve Valašských Kloboukách ze dne 25. 2. 1985, č. 4/85, o pásmu hygienické ochrany farmy Státního statku Uherský Brod v Poteči. V inkriminované věci Městský soud v Praze dospěl k závěru, že stavební uzávěra, vyhlášená původním právním předpisem, tj. obecně závaznou vyhláškou o zřízení oblastí klidu a následně nařízením č. 10/2014 Sb. HMP není takovou stavební uzávěrou, kterou by bylo možno v duchu závěru citovaných rozsudků Nejvyššího správního soudu zpochybnit a odhlížet od ní. Napadená stavební uzávěra je účinná od roku 1990 podle čl. 3 odst. 2 písm. b), odst. 3 vyhlášky č. 8/1990 Sb. NVP, o zřízení oblastí klidu v hlavním městě Praze a vyhlašování stavební uzávěry pro tyto oblasti, nebyla v průběhu doby platnosti této vyhlášky nikdy zrušena. Na inkriminovaném území, tj. dnes Přírodní park Šárka – Lysolaje platí tato stavební uzávěra beze změny i nadále, jak koneckonců vyplývá z textu nařízení č. 10/2014 Sb. HMP. Obec hl. m. Praha tedy nikdy od roku 1990 dodnes nezměnila své stanovisko ohledně stavební uzávěry v této chráněné přírodní oblasti. Tato stavební uzávěra není absolutní, neboť podle čl. 3 odst. 1 a čl. 3 odst. 2 vyhlášky o zřízení oblastí klidu není vyloučeno povolit umístění stavby, pokud se jedná o rodinný domek nebo nízkopodlažní zástavbu odpovídající architektonické kvality. Tato skutečnost potom odpovídá i při jednání dne 2. 4. 2015 zástupcem osoby zúčastněné předloženým výkresům Územního plánu hl. m. Prahy ze dne 30. 5. 2013 stvrzujícím skutečnost, že pozemek parc. č. 645/5 k. ú. Vokovice je sice součástí oblasti klidu Šárka – Lysolaje, nicméně má na tomto území být počítáno s výstavbou, tedy výstavbou rodinného domku nebo nízkopodlažní zástavby odpovídající architektonické kvality. Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 2 As 132/2015-46 konstatoval, že by byl důvod nepřihlížet k takové stavební uzávěře, která byla ve své době vyhlášena jako prozatímní nebo jako dočasná na dobu, než bude zpracována definitivní územně plánovací dokumentace. Tedy na dobu, než bude rozhodnuto, jak s předmětným územím bude naloženo. Stavební uzávěra, která se týká přírodního parku Šárka-Lysolaje, však není takovéto povahy. Byla totiž vyhlášena jako stavební uzávěra trvalá, jako součást právní úpravy nejprve obecně závaznou vyhláškou o zřízení oblastí klidu a následně nařízením č. 10/2014 Sb. HMP. Hlavní město Praha tedy mělo od prvopočátku ujasněno, jak bude s územím Šárka – Lysolaje naloženo. Předmětná stavební uzávěra, dotýkající se území přírodního parku Šárka-Lysolaje, tedy nebyla míněna jako dočasná nebo provizorní uzávěra, nýbrž jako trvalá právní úprava. Tento závěr vyplývá jednak z toho, jak je koncipována, když její platnost rozhodně není vázána na nějakou v budoucnosti očekávanou právní úpravu, a jednak se nejedná o stavební uzávěru absolutní. Jde o stavební uzávěru, která vymezuje určitý typ, druh a velikost staveb, které na území přírodního parku přes všechna omezení lze pořizovat. K inkriminované stavební uzávěře je nutno přihlédnout, je nutno ji respektovat v rámci územního řízení a Městský soud v Praze má za to, že předmětná stavba „Obchodně- administrativní centrum Vokovice (OAC), Praha 6, Evropská“ se čtyřmi podzemními podlažími (PP) a šesti nadzemními podlažími (NP) se do této stavební uzávěry, resp. do jejích mezí, nevejde. Městský soud v Praze tedy shledal důvodnou žalobní námitku žalobce, který tvrdil, že předmětná stavba má být situována na území přírodního parku Šárka – Lysolaje, kam však situována být nesmí s tím, že vzhledem k blízkosti nemovitosti, jejíž je žalobce vlastníkem, dojde ke zhoršení životního prostředí. V dané lokalitě bude zhoršena pohoda bydlení tak, jak žalobce uvedl v bodě III žaloby. Městský soud v Praze proto musel uzavřít s tím, že žalovaný svým rozhodnutím porušil nejen citované ustanovení čl. 3 odst. 2 písm. b) vyhlášky o zřízení oblastí klidu, nýbrž především ustanovení § 90 písm. b) stavebního zákona, neboť neposuzoval záměr stavebníka v souladu s charakterem území, s požadavky na ochranu architektonických a urbanistických hodnot v území. Za uvedených okolností předmětná stavba tak, jak je vymezena územním rozhodnutím ze dne 9. 2. 2011, č. j. MCP6 000317/2011, v tomto místě umístěna být nemůže, neboť její umístění odporuje stavebnímu zákonu. Pouze pro úplnost městský soud poznamenává, že koneckonců není jisté, zda žalovaný Magistrát hl. m. Prahy si byl jist správností svého závěru v žalobou napadeném rozhodnutí, neboť proti žádnému ze zrušujících rozsudků městského soudu kasační stížnost nepodal. Městský soud v Praze na podporu svých závěrů v inkriminované věci poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. dubna 2011, č. j. 5 Ao 2/2011 – 30, v němž se judikuje: I. Má-li stavební uzávěra vydaná podle § 33 odst. 3 stavebního zákona z roku 1976 formou obecně závazného předpisu obstát i za účinnosti stavebního zákona z roku 2006, musí z hmotněprávního hlediska odpovídat jeho požadavkům. II. Podle § 97 odst. 1 a § 99 odst. 1 stavebního zákona z roku 2006 musí mít stavební uzávěra dočasný charakter. Lze ji vydat pouze v situaci, kdy je třeba zachovat dotčené území z hlediska stavebního po přechodnou dobu v určitém stavu pro budoucí využití podle připravované územně plánovací dokumentace, pokud již bylo schváleno její zadání, nebo pro budoucí využití podle jiného rozhodnutí či opatření v území. Městský soud v Praze se rovněž zabýval dalšími uplatněnými žalobními námitkami a vyhodnotil je takto: Podle § 76 odst. 2 stavebního zákona každý, kdo navrhuje vydání územního rozhodnutí nebo územního souhlasu, je povinen dbát požadavků uvedených v § 90 a být šetrný k zájmům vlastníků sousedních pozemků a staveb, za tímto účelem si může vyžádat územně plánovací informaci, nejsou-li mu podmínky využití území a vydání územního rozhodnutí nebo územního souhlasu známy. Podle § 90 stavebního zákona v územním řízení stavební úřad posuzuje, zda je záměr žadatele v souladu a) s vydanou územně plánovací dokumentací, b) s cíli a úkoly územního plánování, zejména s charakterem území, s požadavky na ochranu architektonických a urbanistických hodnot v území, c) s požadavky tohoto zákona a jeho prováděcích právních předpisů, zejména s obecnými požadavky na využívání území, d) s požadavky na veřejnou dopravní a technickou infrastrukturu, e) s požadavky zvláštních právních předpisů a se stanovisky dotčených orgánů podle zvláštních právních předpisů, popřípadě s výsledkem řešení rozporů a s ochranou práv a právem chráněných zájmů účastníků řízení. Žalobce uváděl, že dle ustanovení § 90 písm. e) stavebního zákona je povinností úřadu přezkoumat, zda stavba splňuje požadavky týkající se veřejných zájmů, především ochrany životního prostředí, zdraví a života, a namítal překročení nejvýše přípustných hlukových limitů a porušení nařízení vlády č. 148/2006 Sb. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě odmítnul námitku s tím, že hluk byl posouzen v Závěru zjišťovacího řízení podle § 7 zákona č. 100/2001 Sb. ze dne 27. 11. 2008, zn. S-MHMP-455212/2007/OOP/VI/EIA/490-2/Be. Podle tohoto materiálu Hygienická stanice hl. m. Prahy skutečně uvedla, že „záměr na vybudování posuzované aktivity jako dalšího poměrně významného zdroje hluku do území, které je dnes nadměrně zatížené hlukem z tramvajové a automobilové dopravy po komunikaci Evropská, není právě ideální.“ Nicméně tato skutečnost není v napadeném rozhodnutí nijak zohledněna, neboť žalovaný odvolací námitky odmítnul s tím, že otázka hluku je dostatečně řešena v územním rozhodnutí, a to v podmínce pro umístění stavby č. 29 písm. a), b) a c), v nichž se řešení odkládá do stavebního řízení. V těchto podmínkách se totiž stanoví, že musí být doloženo a) akustické posouzení, které prokáže, že hluk pronikající hlukem zvenčí do objektu z pozemní dopravy po komunikaci Evropská a součtu hluku ze stacionárních zdrojů objektu a vyvolanou dopravou nepřekročí na pracovištích hygienický limit 50dB pro 8 hodinovou pracovní dobu; b) akustické posouzení, které prokáže, že hluk z provozu stacionárních zdrojů a vyvolané dopravy, včetně zásobování nepřekročí v chráněném venkovním prostoru staveb (okolních obytných domů) hygienický limit 50dB pro 8 nejhlučnějších po sobě následujících hodin dne a 40 dB pro nejhlučnější 1 hodinu v noci; c) akustické posouzení, které prokáže, že hluk ze stavební činnosti podle schváleného POV nepřekročí v chráněném venkovním prostoru staveb hygienický limit 65 dB v době od 7:00 do 21:00 hod. (případně 60 dB v době od 6:00 do 7:00 a od 21:00 do 22:00 hod. či 45 dB od 22:00 do 6:00 hod. V případě této námitky je podle názoru Městského soudu v Praze zapotřebí přisvědčit žalobci. Závěr zjišťovacího řízení ze dne 27. 11. 2008, zn. S-MHMP- 455212/2007/OOP/VI/EIA/490-2/Be, jednoznačně slovy Hygienické stanice hl. m. Prahy konstatuje, že „záměr na vybudování posuzované aktivity jako dalšího poměrně významného zdroje hluku do území, které je dnes nadměrně zatížené hlukem z tramvajové a automobilové dopravy po komunikaci Evropská, není právě ideální.“ V odůvodnění napadeného rozhodnutí se žalovaný tímto problémem přes uplatněné odvolací námitky nijak nezabýval a odkázal na územní rozhodnutí, které sice stanoví tři podmínky, tj. předložení tří akustických studií, nicméně žádné řešení pro již existující nadměrně zatížené hlukem z tramvajové a automobilové dopravy po komunikaci Evropská. Nařízení vlády č. 148/2006 Sb. v ustanovení § 10 stanoví hygienické limity hluku v chráněném vnitřním prostoru staveb a § 11 hygienické limity hluku v chráněném venkovním prostoru staveb a v chráněném venkovním prostoru, které zůstaly v nařízení vlády č. 272/2011 Sb., o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací, zachovány. Jestliže citovaným nařízením vlády byly stanoveny nejvyšší přípustné hodnoty hluku v chráněném venkovním prostoru v zájmu ochrany zdraví osob, pak z hlediska tohoto veřejného zájmu, na jehož obranu dotčené orgány státní správy vystupují v územním řízení a jehož naplnění má sledovat i stavební úřad, nelze přistoupit na argumentaci, že při doloženém nadlimitním stavu hlukové zátěže konstatovaném Hygienickou stanicí hl. m. Prahy v Závěru zjišťovacího řízení ze dne 27. 11. 2008, zn. S-MHMP-455212/2007/OOP/VI/EIA/490-2/Be, lze do inkriminovaného území jako přípustné umístit další objekt, který tento stávající stav zhorší. Zvláště potom za situace, kdy územní rozhodnutí není provázáno s žádnými podmiňujícími opatřeními, které by aspoň výhledově garantovaly snížení stávajícího daného nadlimitního stavu hluku pod stanovené limity a dosažení žádoucího, právními předpisy stanoveného stavu, a kdy je řešení odkládáno až do stavebního řízení. Z uvedených důvodů je nutno připomenout již citované namítané rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 12. května 2011, č. j. 10 Ca 62/2009-122, jakož i č. j. 10 Ca 61/2009- 125, podle nichž je stavební úřad povinen při umísťování stavby zajistit respektování požadavků na ochranu před nepříznivými účinky hluku, i když „zjištěné hodnoty pokud jde o účinky samotné stavby jako takové sice jednotlivě, samy o osobě nevykazují nadlimitní či nepřípustné hodnoty, ale stavbu je navrhováno umístit do území, které je již za stávajícího stavu nadlimitně zatíženo.“ Vypořádání této žalobní námitky lze uzavřít odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. ledna 2015, 8 As 41/2014 – 40, podle něhož v souladu se zásadou materiální pravdy je stavební úřad odpovědný za zjištění skutkového stavu v rozsahu dostatečném pro vydání územního rozhodnutí, přičemž zkoumá rovněž soulad posuzovaného záměru s ochranou práv účastníků řízení. Stavební úřad se musí vypořádat s řádně vznesenými námitkami, o nichž se účastníci nedohodli. Je nepřijatelné, aby tyto rozpory vyřešil tak, že řešení odloží do stavebního řízení. Podle § 10 odst. 4, 5 zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí správní úřad, který vydává rozhodnutí nebo opatření podle zvláštních právních předpisů), zveřejní žádost o vydání tohoto rozhodnutí, a to vždy alespoň na internetu. Při svém rozhodování bere vždy v úvahu obsah stanoviska. Bez stanoviska nelze vydat rozhodnutí nebo opatření nutná k provedení záměru v žádném správním ani jiném řízení nebo v jiném postupu podle zvláštních právních předpisů1a). V těchto řízeních a postupech je příslušný úřad dotčeným správním úřadem. Při svém rozhodování bere správní úřad vždy v úvahu obsah stanoviska. Jsou-li ve stanovisku uvedeny konkrétní požadavky týkající se ochrany životního prostředí, zahrne je do svého rozhodnutí; v opačném případě uvede důvody, pro které tak neučinil nebo učinil jen částečně. Rozhodnutí musí vždy obsahovat odůvodnění (odst. 4). V případě, že záměr uvedený v příloze č. 1 kategorii II a změna záměru podle § 4 odst. 1 nebudou posuzovány podle tohoto zákona, platí ustanovení odstavce 4 obdobně i pro závěr zjišťovacího řízení (odst. 5). Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2007, čj. 1 As 13/2007-63, stanovisko k posouzení vlivů provedení záměru na životní prostředí podle § 10 zákona o posuzování vlivů na životní prostředí není samostatně přezkoumatelné ve správním soudnictví. V souladu s čl. 9 Úmluvy o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí, vyhlášené pod č. 124/2004 Sb. m. s., a čl. 10a Směrnice Rady o posuzování vlivů některých veřejných a soukromých záměrů na životní prostředí (85/337/EHS), lze toto stanovisko přezkoumávat až v rámci konečného rozhodnutí, jehož je stanovisko podkladem. Ze shora uvedeného důvodu se proto Městský soud v Praze nezabýval námitkami směřujícími proti některým podkladům pro rozhodnutí žalovaného. Musel se však zabývat námitkou týkající se skutečnosti, že Závěr zjišťovacího řízení byl vydáván pro stavbu o jiných parametrech, než je stavba umísťovaná. Závěr zjišťovacího řízení ze dne 27. 11. 2008, zn. S-MHMP- 455212/2007/OOP/VI/EIA/490-2/Be, obsahuje tento popis: Předmětem záměru je víceúčelová budova. V přízemí má být umístěna prodejna potravin a spotřebního zboží o prodejní ploše 970 m2, ve 2. až 6. nadzemním podlaží kanceláře administrativy. Celková plocha řešeného území je 4.256 m2, celková zastavěná plocha 1.880 m2, plocha komunikací a chodníků 1.667 m2, plocha rostlé zeleně 616 m2, plocha zeleně na střeše budovy 1.625 m2. Počet parkovacích stání pro prodejnu je 44, počet parkovacích stání pro administrativu 147. Vytápění je plánováno zemním plynem, plynová kotelna bude osazena dvěma kotli o výkonu 275 kW. Územní rozhodnutí ze dne 9. 2. 2011, č. j. MCP6 000317/2011, bylo vydáno pro umístění stavby, která bude mít nejvýše 4 podzemní podlaží (PP) a 6 nadzemních podlaží (NP) a bude zastřešena plochou „zelenou“ střechou. Na části střechy bude nezbytné technologické zařízení. Maximální rozměry stavby budou 44,7 x 48,6 m s tím, že část objektu tvaru „U“ bude spojena s úrovní 1. NP se zbývající hmotou objektu ve tvaru přibližného kvádru tak, že vytvoří vnitřní terasu se zelení.

4. PP až 1. NP budou lichoběžníkového tvaru o maximálních rozměrech: jižní strana max. 44,35 m, severní strana max. 37,80 m, východní a západní max. 47,80 m. 2. – 6. NP bude tvořeno ze tří propojených křídel, která budou umístěna do tvaru písmene „U“. Rozměry severního křídla situovaného ve směru východ – západ budou max. 17,40 m x 38,20 m, rozměry východního křídla situovaného ve směru sever – jih budou max. 48.60 m x 17,40 m a rozměry jižního křídla situovaného podél ulice Evropská budou max. 44,70 m x 17,40 m. v úrovni 2. NP bude mezi křídly situována zelená terasa. V úrovni 1. NP bude při SZ nároží navrhované budovy západním směrem předsazena konstrukce přemostění stávající bezejmenné komunikace. Podpěra mostní konstrukce bude v půdorysném tvaru zkoseného obdélníku o max. rozměrech 17,00 m x 3,10 m, bude umístěna ve vzdálenosti min. 0,43 m od společné hranice se sousedním pozemkem parc. č. 645/1 k. ú. Vokovice. Šířka přemostění bude max. 17,00 m, délka max. 21 m. výškově bude navazovat na podlahu 2. NP Výšková úroveň bude na kótě 312,04 m n. m. = 1. NP, výšková úroveň atiky ploché střechy 6. NP bude max. + 22,500 m. Kóta nejvyšší části (technologie) nepřesáhne výšku + 25,200 = 337,24 m n. m. Z porovnání obou popisů staveb je prima facie zřejmé, že Závěr zjišťovacího řízení ze dne 27. 11. 2008, zn. S-MHMP-455212/2007/OOP/VI/EIA/490-2/Be, byl skutečně vydán pro stavbu o zcela odlišných parametrech. Stavba, pro kterou bylo vydáno územní rozhodnutí, na rozdíl od původního návrhu má mít nejvýše 6 nadzemních podlaží (NP), nýbrž rovněž nejvýše 4 podzemní podlaží (PP). Tato čtyři podzemní podlaží přitom vůbec nebyla ke dni 27. 11. 2008 zmiňována a odbornými orgány proto posuzována. Žalobcem namítaný rozpor tedy existuje a je nutno jej vyhodnotit jako podstatný a závažný, neboť se jedná o umístění stavby v ochranných pásmech vodních zdrojů. Podle § 4 odst. 2 věta první stavebního zákona orgány územního plánování a stavební úřady postupují ve vzájemné součinnosti s dotčenými orgány chránícími veřejné zájmy podle zvláštních právních předpisů. Podle poznámky pod čarou do této kategorie patří především zákon č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů, jakož i zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů. Podle § 17 odst. 1 písm. e) vodního zákona souhlas vodoprávního úřadu je třeba ke stavbám, zařízením nebo činnostem, k nimž není třeba povolení podle tohoto zákona, které však mohou ovlivnit vodní poměry, a to ke stavbám v ochranných pásmech vodních zdrojů, V inkriminované věci je nesporné, že namítaná stavba byla územním rozhodnutím umístěna na dva pozemky (parc. č. 645/5 k. ú. Vokovice, a parc. č. 645/6 k. ú. Vokovice), v jejichž případě se jedná o chráněné nemovitosti, a to z důvodu ochranného pásma vodního zdroje 2. stupně. Nicméně v dokumentaci chybí souhlas vodoprávního úřadu, který je s ohledem ustanovení § 17 odst. 1 písm. e) vodního zákona podmínkou conditio sine qua non, neboť se jedná o umístění stavby v ochranných pásmech vodních zdrojů. Závěr zjišťovacího řízení ze dne 27. 11. 2008, zn. S-MHMP- 455212/2007/OOP/VI/EIA/490-2/Be, sice obsahuje vyjádření České inspekce životního prostředí, (dále jen „ČIŽP“), která upozornila z hlediska ochrany vod na podhodnocené předpokládané množství odebraných vod v době provozu, na přetíženou ÚČOV a kanalizační síť, upozornila z hlediska odpadového hospodářství na určité skutečnosti vyplývající z platných právních předpisů, z hlediska ochrany přírody postrádala návrh řešení kompenzace za ekologickou újmu, postrádala biologické hodnocení dané lokality a žádala o doplnění vzhledem k blízkosti vodního díla Džbán. Z územního rozhodnutí ani rozhodnutí o odvolání nebylo lze dohledat, zda se vlastně beze zbytků správní orgány vypořádaly se stanoviskem ČIŽP. Rovněž Odbor ochrany přírody Magistrátu hl. m. Prahy uvedl z hlediska ochrany vod připomínky vyplývající z platných právních předpisů, dále likvidace dešťových vod, doporučil nezbytné provedení hydrogeologického posouzení. Městský soud v Praze z uvedených důvodů musel přisvědčit rovněž důvodnosti této žalobní námitky. Závěr zjišťovacího řízení ze dne 27. 11. 2008, zn. S-MHMP- 455212/2007/OOP/VI/EIA/490-2/Be, z hlediska ochrany životního prostředí, byť poněkud kritický, nicméně byl činěn ČIŽP bez znalosti zamýšlené celkové hmotnosti stavby, která byla v územním rozhodnutí nakonec schválena jako stavba, která bude mít nejvýše 4 podzemní podlaží (PP) a 6 nadzemních podlaží (NP). Z územního rozhodnutí není zřejmé, zda bylo provedeno doporučované nezbytné hydrogeologické posouzení. Odvolací námitky v tomto ohledu vypořádal žalovaný odkazem na rozhodnutí Odboru ochrany přírody Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 27. 7. 2010, č. j. S-MHMP-0565898/2010/1/OOP/VI, z něhož vyplývá, že umístění stavby je akceptovatelné. Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 2 As 148/2014-51 přisvědčil výkladu Městského soudu v Praze ohledně vztahu čl. 3 odst. 1 a čl. 3 odst. 2 vyhlášky o zřízení oblastí klidu, z čehož vyplývá, že podle této vyhlášky není možné povolit umístění stavby na území oblasti klidu, protože se nejedná o rodinný domek nebo nízkopodlažní zástavbu odpovídající architektonické kvality. Zároveň však Nejvyšší správní soud Městský soud v Praze zavázal, aby i v případě, že k tomu budou dány důvody, posoudil, zda by zrušení rozhodnutí žalovaného nebylo neproporciálním zásahem do práv stěžovatele z důvodu, že vyhláška o zřízení oblastí klidu je stavební uzávěrou účinnou od roku 1990 a její regulace nebyla zohledněna v územním plánu z roku 1999 (dospěje-li k závěru, že vyhláška o zřízení oblastí klidu je dostatečně určitá a předmětné pozemky se nacházejí v oblasti klidu Šárka – Lysolaje, kde je omezena výstavba). Městský soud v Praze poukazuje v této souvislosti na skutečnost, že stavební uzávěra nebyla stanovena opatřením obecné povahy, nýbrž právními předpisy vydanými hlavním městem Prahou, a to konkrétně vyhláškou hl. Prahy č. 8/1990 Sb. NVP, o zřízení oblastí klidu v hlavním městě Praze a vyhlašování stavební uzávěry pro tyto oblast, tedy obecně závaznou vyhláškou hl. m. Prahy. Obecně závazná vyhláška vydaná v rámci samostatné působnosti nemůže být měněna opatřením obecné povahy, které ve smyslu § 171 správního řádu není právním předpisem ani rozhodnutím. Na území dnes Přírodní park Šárka – Lysolaje platí tato stavební uzávěra beze změny i nadále, když byla znovu potvrzena nařízením č. 10/2014 Sb. HMP. Městský soud v Praze poukazuje v této souvislosti dále na novou právní úpravu, která nabyla účinnosti dnem 1. 1. 2014, na návrat staré právní zásady „superficies solo cedit“, podle níž povrch ustupuje půdě, tedy všechny věci – nejen stavby, které se nacházejí na pozemku a jsou pevně spojené se zemí, patří neoddělitelně k tomuto pozemku. Z právního hlediska se taková věc stává součástí pozemku a přestává vést vlastní existenci, tedy již není věcí v právním slova smyslu a nemůže být ani objektem práv - vlastnická práva přecházejí na pozemek, jehož je součástí. Vlastník pozemku je tedy vždy vlastníkem všech staveb na pozemku. Vztahy obnovil v § 506 nového občanského zákoníku. Přechodné ustanovení § 3054 nového občanského zákoníku stanoví, že k 1. lednu 2014 se automaticky ze zákona stává stavba součástí pozemku, na kterém je zřízena, pokud bude vlastníkem stavby i pozemku stejná osoba. Stavba tím okamžikem přestane být samostatnou věcí aiv katastru nemovitostí bude evidována pouze jako součást pozemku. V inkriminované věci je nesporné, že osoba zúčastněná není vlastníkem všech pozemků dotčených umístěním stavby „Obchodně-administrativní centrum Vokovice (OAC), Praha 6, Evropská“ se čtyřmi podzemními podlažími (PP) a šesti nadzemními podlažími (NP) na pozemku, nýbrž pouze jednoho z nich, a to pozemku, který je součástí přírodního parku „Šárka – Lysolaje“. Pokud by tedy osoba zúčastněná byla bývala vybudovala uvedenou stavbu i na cizích pozemcích, jak původně zamýšlela v době odděleného vlastnictví staveb a pozemků, staly by se spoluvlastníky této stavby mj. i stát a obec hl. m. Praha. Z tohoto důvodu nelze považovat zrušení rozhodnutí žalovaného za neproporciální zásah do práv osoby zúčastněné. Městský soud v Praze byl při svém rozhodování v dalším řízení vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem (§ 110 odst. 3 soudního řádu správního), a proto ve věci rozhodl tak, že žalobou napadené rozhodnutí žalovaného správního orgánu podle § 78 odst. 1 soudního řádu správního zrušil pro nezákonnost a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Právním názorem, který vyslovil soud ve zrušujícím rozsudku, je v dalším řízení správní orgán vázán Právním názorem, který vyslovil soud ve zrušujícím rozsudku, je v dalším řízení správní orgán vázán (§ 78 odst. 5 soudního řádu správního). Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení soud opřel o ust. § 60 odst. 1 soudního řádu správního, když žalobce měl ve věci plný úspěch. Výši náhrady potom určil podle vyhl. č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif), a to tak, že 4.000 Kč činily náklady na uhrazení soudního poplatku, dále náklady právního zastoupení za jeden úkon právní pomoci podle § 9 odst. 3 á 2.100 Kč, tj. převzetí a příprava zastoupení, dále potom sedm úkonů podle nové právní úpravy od 1. 1. 2013, tj. 3x účast při jednání, 3x vyjádření ke kasační stížnosti, 1x sepis vyjádření v řízení á 3.100 Kč, a 8x režijní paušál á 300 Kč, dále potom 1.550 Kč za promeškaný čas dne 9. 5. 2013, tedy celkem 37.578 Kč, včetně DPH ve výši 21%. Rozhodnutí o nepřiznání náhradě nákladů řízení osobě zúčastněné soud opřel o ust. § 60 odst. 1 soudního řádu správního, podle něhož osoba zúčastněná na řízení má právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. V inkriminované věci soud jí žádné povinnosti neuložil a důvody zvláštního zřetele hodných nebyly shledány. Podle ust. § 60 odst. 5 soudního řádu správního má osoba zúčastněná na řízení právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil; z důvodů zvláštního zřetele hodných jí může soud na návrh přiznat právo na náhradu dalších nákladů řízení. V daném případě soud osobě zúčastněné na řízení žádnou povinnost neuložil a neshledal ani důvody hodné zvláštního zřetele, pro které by jí mohl přiznat právo na náhradu dalších nákladů řízení. Proto ve třetím výroku tohoto rozsudku rozhodl, že osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.