8 A 45/2014 - 21

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudců: JUDr. Hany Pipkové a JUDr. Marcely Rouskové v právní věci žalobce: M. U., nar., t. č. pobytem S., H. – R., zastoupen JUDr. Vlastimilem Hrušeckým, advokátem, v Praze 7, Dělnická 30, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech cizinců, se sídlem Praha 4, náměstí Hrdinů 1634/3, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 2. 2014, č. j. MV-120093-3/SO-2012, Takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se včas podanou žalobou dne 17. 3. 2014 domáhal u Městského soudu v Praze zrušení rozhodnutí Ministerstva vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, ze dne 19. 2. 2014, č. j. MV-120093-3/SO-2012, kterým podle § 90 odst. 5 správního řádu bylo zamítnuto odvolání proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, Odbor azylové a migrační politiky, ze dne 19. 9. 2012, č. j. OAM-988/ZR-2012, o zrušení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky za účelem zaměstnání podle § 37 odst. 2 písm. b) ve spojení § 46 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Správní orgán prvního stupně konstatoval, že žalobce pobýval na území České republiky na základě povolení k dlouhodobému pobytu za účelem zaměstnání, přičemž jako adresu pobytu na území České republiky uváděl penzion REKS na adrese Mělník, Nádražní 2002. Poté, co dne 6. 4. 2012 správní orgán obdržel „Návrh na zrušení údaje o místu hlášení pobytu cizince na území dle § 98a zák. č. 326/1999 Sb.“, který podal S. S., jednatel společnosti REKSA s.r.o., tj. vlastníka objektu adrese Mělník, Nádražní 2002, že žalobce od roku 2010 objekt nevyužívá a současná jeho adresa je neznámá. Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Středočeského kraje, po provedení pobytové kontroly dne 10. 5. 2012 zjistila, že žalobce pobýval na adrese Mělník, Nádražní 2002 pouze několik týdnů na podzim 2010, a že vlastníku penzionu REKS není současný pobyt žalobce znám, začal ve věci jednat. Správní orgán proto zahájil ve věci řízení podle § 37odst. 2 písm. b) zákona, o pobytu cizinců a vzhledem k tomu, že se nepodařilo žalobci usnesení o zahájení řízení doručit, ustanovil mu opatrovníka, a to Arcidiecézní charitu Praha. Po provedeném řízení za účasti opatrovníka byla žalobci rozhodnutím Ministerstva vnitra, Odbor azylové a migrační politiky, ze dne 19. 9. 2012, č. j. OAM-988/ZR-2012, zrušena platnost povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky za účelem zaměstnání podle § 37odst. 2 písm. b) ve spojení § 46 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Současně byla cizinci podle § 37 odst. 3 téhož zákona stanovena lhůta k vycestování z území České republiky třicet dnů od právní moci rozhodnutí. Žalobce proti tomuto rozhodnutí podal dne 8. 10. 2012 odvolání, v němž mj. brojil proti ustanovení opatrovníka a tvrdil, že takový postup nechrání řádně zájmy opatrovance, a že jeho opatrovník při seznámení se s poklady pro rozhodnutí uvedl, že „rozhodnutí ponechává na úvaze správního orgánu“. Dále namítal, že nebyl řádně zjištěn skutkový stav, a že nebyly prokázány zákonné důvody předmětného rozhodnutí, čímž bylo porušeno ustanovení § 68 odst. 3 správního řádu. Dále žalobce namítal závěr ohledně dopadu zrušení povolení k pobytu na existenci a podnikatelské závazky obchodní společnosti ELIZ INVEST Praha, s.r.o., v níž figuruje jako jednatel. Namítal rovněž nedostatečné posouzení přiměřenosti prvostupňového rozhodnutí ve smyslu § 174a zákona o pobytu cizinců. V odůvodnění žalobcem napadeného rozhodnutí Ministerstva vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, ze dne 19. 2. 2014, č. j. MV-120093-3/SO-2012, se žalovaný postupně vypořádal se všemi odvolacími námitkami, které neshledal důvodnými. Konstatoval, že lustrací v databázi CIS bylo zjištěno, že žalobce v rozporu se svou zákonnou povinností, jíž si byl dle svého tvrzení vědom, změnu pobytu nenahlásil. Z písemností doložených v rámci odvolání vyplývá, že o povolené k zaměstnání požádal již dne 7. 12. 2011, od 1. 3. 2012 do 28. 2. 2013 má uděleno povolení k zaměstnání od Úřadu práce hl. m. Prahy v obchodní společnosti ENGRI, spol. s r.o., se sídlem Praha 6, Čs. Armády 371/11, přičemž od 1. 6. 2012 vykonává práci pomocného dělníka s místem výkonu zaměstnání v České republice. Žádost o změnu účelu pobytu podal až dne 3. 10. 2012, z čehož je zřejmé, že právní řád České republiky nerespektuje ani v daném ohledu. Z dalších písemností vyplývá, že žalobce má ode dne 2. 10. 2012 zajištěno ubytování na adrese H. – R., okr. S.. Žalobce se svým podáním domáhal zrušení napadeného rozhodnutí a namítal, že správní orgány nepostupovaly podle § 50 a násl. správního řádu. Správní orgán prvního stupně si údaje z obchodního rejstříku vůbec neprověřoval, neboť se zabýval účastí žalobce coby jednatele ve společnosti ELIZ INVEST Praha, s.r.o., kde žalobce vůbec nefiguruje a zcela pominul jeho účast ve společnosti KARDASH-STAV s.r.o., kde je společníkem. Žalobce namítal, že žádný delikt nebyl zjištěn, a přesto správní orgány přistoupily k tvrdému opatření., a že jeho rodina je odkázána na jeho pracovní působení na území ČR. Žalobce namítal, že podle § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců rozhodnutí o správním vyhoštění nelze vydat, jestliže by to byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince. Žalobce se v této souvislosti dovolával rozhodnutí Městský soud v Praze ze dne 20. února 2007, č. j. 10 Ca 330/2006-89, podle něhož „Přiměřeným zásahem do soukromého a rodinného života cizince ve smyslu § 119 odst. 5 zákona o pobytu cizinců je rozhodnutí o správním vyhoštění cizince pouze tehdy, je-li takovým rozhodnutím dosaženo spravedlivé rovnováhy mezi zájmem státu na ochraně veřejné bezpečnosti, veřejného pořádku či veřejného zdraví na straně jedné a zájmem cizince na ochraně soukromého a rodinného života na straně druhé. Vždy je tedy třeba zvažovat závažnost spáchaného deliktu či jiného rizika, které cizinec pro zákonem chráněný veřejný zájem představuje, ve vztahu k jeho osobním a rodinným vazbám na území České republiky.“ Žalobce tvrdil, že na území České republiky žije deset let a dovolával se ochrany podle čl. 8 odst. 1, 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i § 2 odst. 1 a 4 a § 3 správního řádu, neboť rozhodnutí o správním vyhoštění je nepřiměřený zásah do jeho soukromého života. Žalovaný správní orgán ve svém vyjádření ze dne 7. 10. 2014 navrhnul žalobu jako nedůvodnou zamítnout s tím, že žalobce nejméně od konce roku 2010 neměl splňovat zákonnou podmínku zajištěného ubytování. Rozhodnutí správního orgánu prvního stupně i žalovaného bylo založeno na zjištěních vyplývajících z návrhu S. S. na zrušení údaje o místu hlášeného pobytu ze dne 5. 4. 2012 a ze sdělení Policie České republiky, Krajského ředitelství Policie Středočeského kraje, o výsledcích pobytové kontroly provedené dne 10. 5. 2012 v místě hlášeného pobytu žalobce na území České republiky na adrese M., N.. Městský soud v Praze ve věci rozhodl bez jednání, neboť k výzvě soudu podle § 51 odst. 1 soudního řádu správního se žalobce nevyjádřil a žalovaný s takovým postupem ve svém vyjádření ze dne 7. 10. 2014 vyjádřil souhlas. Městský soud v Praze posoudil věc takto: Městský soud v Praze posoudil napadené rozhodnutí podle § 75 soudního řádu správního a to v mezích žalobcem uplatněných žalobních bodů, jakož i řízení, které mu předcházelo, přičemž vycházel ze skutkového právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Ze správního spisu soud ověřil, že žalobce byl hlášen k dlouhodobému pobytu na adrese M., N., a že dne 6. 4. 2012 byl správnímu orgánu prvního stupně doručen „Návrh na zrušení údaje o místu hlášení pobytu cizince na území dle § 98a zák. č. 326/1999 Sb.“, v němž S. S., jednatel společnosti REKSA s.r.o., tj. vlastníka objektu adrese M., N., neboť žalobce od roku 2010 objekt nevyužívá a současná jeho adresa je neznámá. Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Středočeského kraje, resp. hlídka PČR OCP OPA Mladá Boleslav provedla dne 10. 5. 2012 pobytovou kontrolu, při které zjistila, že žalobce pobýval na adrese M., N. pouze několik týdnů na podzim 2010, a že vlastníku penzionu REKS není současný pobyt žalobce znám. Ze správního spisu soud ověřil, že poté, co se správnímu orgánu prvního stupně nepodařilo doručit oznámení o zahájení řízení, ustanovil tento orgán usnesením ze dne 28. 6. 2012, č. j. OAM-988-7/ZR-2012, žalobci opatrovníka podle § 32 odst. 2 písm. h) správního řádu, a to Arcidiecézní charita Praha, se sídlem Praha 8, Pernerova 20. Z obchodního rejstříku vedeného Městským soudem v Praze soud ověřil, že M. U., nar., bytem Z.., I. okr., B., U., byl dne 1. 9. 1999 zapsán jako společník KARDASH-STAV s.r.o., IČ: 25793454, se sídlem Praha 4, Na Veselí 1108/16, s předmětem podnikání úklidové práce a stavební práce nevyžadující odbornost. Z rozhodnutí Úřadu práce České republiky – krajská pobočka pro hl. m. Prahu, ze dne 5. 1. 2012, č. j. ABA-14318-2/2010-za, které bylo Ministerstvu vnitra předloženo dne 8. 10. 2012, soud ověřil, že žalobci bylo prodlouženo povolení k zaměstnání u společnosti ENGRI, spol. s r.o., IČ: 270 79 279, pro druh práce ostatní uklízeči a pomocníci. Žalobci bylo toto rozhodnutí doručováno na adresu zaměstnavatele. Podle § 32 odst. 2 písm. d) správního řádu správní orgán ustanoví opatrovníka osobám neznámého pobytu nebo sídla a osobám, jimž se prokazatelně nedaří doručovat, Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 17. října 2012, sp. zn. I. ÚS 2545/12, i ve správním řízení - s odkazem na ustanovení § 32 odst. 2 písm. d) správního řádu a ustanovení § 128 o. s. ř - je před ustanovením opatrovníka osobě, které se nepodařilo doručit písemnost na adresu trvalého bydliště, třeba vyčerpat všechny možnosti za účelem zjištění místa jejího pobytu. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. prosince 2011, č. j. 2 As 23/2011 – 118, do kategorie osob, „jímž se prokazatelně nedaří doručovat“ [§ 32 odst. 2 písm. d) správního řádu z roku 2004], nespadají osoby neznámého pobytu, ani osoby, které si písemnosti opakovaně nepřebírají, a písemnosti jsou jim proto doručovány cestou náhradního doručení. Tato kategorie osob směřuje spíše na případy, kdy je adresátovi opakovaně doručováno náhradním doručením, přičemž následně je k jeho žádostem opakovaně rozhodováno o určení neplatnosti takového doručení. Takové osobě lze ustanovit opatrovníka, který zajistí efektivnější průběh správního řízení. Pokud jde o námitku týkající se ustanovení opatrovníka správním orgánem prvního stupně, tedy v době, kdy žalobce byl neznámého pobytu, dospěl Městský soud v Praze k závěru, že se jedná o námitku neodůvodněnou. Správní orgán neporušil ustanovení § 32 odst. 2 písm. d) správního řádu, jestliže žalobci ustanovil opatrovníka. V inkriminované době žalobce náležel do kategorie osob, jimž se prokazatelně nedaří doručovat. Nejprve byl správní orgán dne 6. 4. 2012 informován jednatelem společnosti REKSA s.r.o., tj. vlastníka objektu adrese M., N., že žalobce od roku 2010 tento objekt nevyužívá a jeho současná adresa je neznámá. Správní orgán prostřednictvím Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Středočeského kraje, dne 10. 5. 2012 pobytovou kontrolu zjistil, že žalobce pobýval na adrese M., N. pouze několik týdnů na podzim 2010, a že vlastníku penzionu REKS není současný pobyt žalobce znám. Správní orgán následně ve věci zahájil správní řízení, a jak vyplývá ze správního spisu, správnímu orgánu se nedařilo doručit žalobci usnesení o zahájení správního řízení. Následně proto ustanovil opatrovníka. Správní orgán tímto úkonem nijak nepochybil, když k ochraně práv žalobce ustanovil opatrovníka. Z obchodního rejstříku vedeného Městským soudem v Praze je zřejmé, že žalobce je sice ode dne 1. 9. 1999 zapsán jako společník KARDASH-STAV s.r.o., nicméně s adresou mimo území České republiky, a to Z., I. okr., B., U.. Takže i tuto námitku musel soud odmítnout jako neodůvodněnou, když podle citovaného § 46 odst. 1 ve spojení s § 31 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu jednoznačně je zákonem předepsán doklad o zajištění ubytování po dobu pobytu na území České republiky. Pokud jde o namítané rozhodnutí Úřadu práce ze dne 5. 1. 2012, jednak bylo správnímu orgánu předloženo až dne 5. 1. 2012, a především toto rozhodnutí bylo žalobci doručováno na adresu zaměstnavatele. Podle § 37 odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců Ministerstvo dále zruší platnost víza k pobytu nad 90 dnů, jestliže cizinec přestal splňovat některou z podmínek pro udělení víza, Podle § 46 odst. 1 zákona o pobytu cizinců pro povolení k dlouhodobému pobytu platí obdobně § 31 odst. 1 a 4, § 33, 34, 37, 38, § 55 odst. 1, § 56, § 58 odst. 3 a § 62 odst. 1 vztahující se na dlouhodobé vízum. K žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu podle § 42 je cizinec dále povinen předložit doklad o cestovním zdravotním pojištění, které odpovídá podmínkám uvedeným v § 180j. Současně je povinen na požádání předložit doklad o zaplacení pojistného uvedeného na dokladu o cestovním zdravotním pojištění. To neplatí, jde- li o případy uvedené v § 180j odst.

4. Podle § 31 odst. 1 zákona o pobytu cizinců k žádosti o udělení víza k pobytu nad 90 dnů je cizinec povinen předložit a) cestovní doklad, b) doklad potvrzující účel pobytu na území, c) prostředky k pobytu na území (§ 13), d) doklad o zajištění ubytování po dobu pobytu na území, e) fotografie; to neplatí, pokud bude pořizován obrazový záznam cizince. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. dubna 2013, č. j. 9 As 153/2012 – 77, neprokáže-li žadatel o udělení víza k pobytu nad 90 dnů, že má zajištěno ubytování po dobu pobytu na území (§ 31 odst. 1 písm. d) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky), nejsou splněny zákonem stanovené podmínky pro udělení pobytového víza. Pokud žalobce svůj nárok opřel o ustanovení § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců, podle kterého rozhodnutí o správním vyhoštění podle § 119 zákona o pobytu cizinců nelze vydat, jestliže jeho důsledkem by byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince, musel soud tuto námitku odmítnout jako nepřiměřenou, neboť žalobci byla zrušena platnost povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky za účelem zaměstnání podle § 37 odst. 2 písm. b) ve spojení § 46 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Žalobce nebyl vyhoštěn, žalobce má možnost podat žádost o povolení jiného typu pobytu, pokud splnění zákonné předpoklady. Z tohoto důvodu seznal soud stejně nepatřičným žalobcův odkaz na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. února 2007, č. j. 10 Ca 330/2006-89, dle kterého "přiměřeným zásahem do soukromého a rodinného života ve smyslu ustanovení § 119 odst. 5 zákona… o pobytu cizinců je rozhodnutí o správním vyhoštění pouze tehdy, je-li takovým rozhodnutí dosaženo spravedlivé rovnováhy mezi zájmem státu na ochraně veřejné bezpečnosti, veřejného pořádku či veřejného zdraví na straně jedné a zájmem cizince na ochraně soukromého a rodinného života na straně druhé. Vždy je tedy třeba zvažovat závažnost spáchaného deliktu či jiného rizika, které cizinec pro zákonem chráněný veřejný zájem představuje,…“ Z podkladů založených ve správním spisu vyplývá, že žalobce na adrese M., N., penzion REKS, pobýval pouze po dobu několika týdnů na podzim roku 2010, ačkoliv se svou žádostí o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu (sp. zn. CPPH-3591/CI-2010-62) doložil doklad o zajištění ubytování na této adrese s platností od 20. 10. 2010 do 15. 11. 2012. Žalobce namítal porušení § 3 správního řádu: „Nevyplývá-li ze zákona něco jiného, postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v § 2.“ Soud porušení jedné ze základních zásad správního řízení neshledal. Žalobce totiž nesprávné zjištění skutkového stavu spatřoval v tom, že správní orgány v rámci řízení o vyhoštění řádně nevyhodnotily dopad rozhodnutí o správním vyhoštění na jeho rodinný a soukromý život v souladu s požadavky čl. 8 Listiny základních práv a svobod, resp. § 2 odst. 1 a 4 správního řádu. Podle názoru soudu v inkriminované věci nedošlo k porušení namítaných ustanovení namítaných právních předpisů, když žalobci nebylo uloženo správní vyhoštění, ale pouze došlo ke zrušení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky za účelem zaměstnání. Zjištěný skutkový stav a průběh správního řízení od jeho zahájení po vydání pravomocného rozhodnutí byl podrobně popsán v žalobou napadeném rozhodnutí, jakož i rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Pokud žalobce namítal rozpor s ustanovením § 50 správního řádu, musel soud tuto námitku odmítnout jako neodůvodněnou. Odstavec 1 tohoto ustanovení stanoví, že „podklady pro vydání rozhodnutí mohou být zejména návrhy účastníků…“ z odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí, které žalobce podal dne 8. 10. 2012, je však zřejmé, že žalobce ve správním řízení žádné takové návrhy týkající se nesplnění zákonné podmínky zajištěného ubytování nečinil. Pouze konstatoval, že si je vědom své povinnosti hlásit změnu pobytu na území do 30 dnů ode dne změny ministerstvu, pokud předpokládaná změna místa pobytu bude delší než 30 dnů a tvrdil, že při svém dosavadním pobytu nepředpokládal změnu místa pobytu, která by přesáhla 30 dnů. Toto své tvrzení nijak nedoložil. Správní řízení se žalobcem bylo vedeno ve věci o zrušení platnosti stávajícího povolení k dlouhodobému pobytu z důvodu, že žalobce přestal splňovat jednu z podmínek pro udělení takového povolení, a to podmínku zajištění ubytování po dobu pobytu na území České republiky. Žalobcem namítaná skutečnost, že byl společníkem společnosti KARDASH- STAV s. r. o., nemohla být žalovaným správním orgánem zohledněna v rámci posouzení přiměřenosti dopadů rozhodnutí, neboť žalobce ve svém odvolání neuvedl, že je společníkem v této společnosti. Koneckonců jak bylo ověřeno z výpisu z obchodního rejstříku vedeného Městským soudem v Praze, žalobce je zapsán s bytem: Z.., I. okr., B., U.. Městský soud v Praze neshledal ani rozpor napadeného rozhodnutí s ustanovením § 2 odst. 4 správního řádu, podle něhož má správní orgán dbát, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem a aby odpovídalo okolnostem daného případu, jakož i na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly. Na základě uvedených skutečností musel soud přisvědčit závěrům správních orgánů, že přijaté řešení je v souladu s veřejným zájmem a odpovídá okolnostem případu. Napadené rozhodnutí není tedy v rozporu se zásadou legitimního očekávání, zakotvenou v ustanovení § 2 odst. 4 správního řádu a žalobce v žalobě neoznačil žádné skutečnosti, na základě kterých by mohl legitimně očekávat, že vydané povolení k dlouhodobému pobytu za účelem zaměstnání nebude změněno, když nedodržoval platné právní předpisy České republiky. Žalobce pobýval na území republiky ode dne 6. 9. 2000, přičemž rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, proti němuž žalobcovo odvolání ve správním řízení brojilo, bylo vydáno 19. 9. 2012. Za dobu svého pobytu na území republiky žalobce musel vědět, že jednou z podmínek pro udělení jeho pobytového oprávnění je zajištěný pobyt na území republiky, a že jeho změnu musí ohlásit příslušnému orgánu, resp. že opačný přístup žalobce není v souladu se zákonem. Koneckonců tuto skutečnost žalobce i přiznal ve svém odvolání, že si je vědom své povinnosti hlásit změnu pobytu na území do 30 dnů ode dne změny ministerstvu, pokud předpokládaná změna místa pobytu bude delší než 30 dnů a tvrdil, že při svém dosavadním pobytu nepředpokládal změnu místa pobytu, která by přesáhla 30 dnů. Žalobce tedy expressis verbis přiznal neplnění právních předpisů České republiky. Veřejným zájmem je pak zájem společnosti na dodržování právních předpisů, přičemž na jejich nedodržení zákonodárce pamatuje sankcemi. Pokud měl žalobce zajištěno jiné ubytování, stíhala jej povinnost tuto změnu příslušnému orgánu ohlásit. Ohledně žalobcových vazeb v České republice pak nezbývá než znovu uvést, že žalobce tyto vazby nijak nespecifikoval. Důvody, pro které žalobce napadal rozpor s ustanovením § 2 odst. 1 správního řádu, tj. zásadou legality, žalobce neuvedl, a proto tyto žalobní námitky nemohou být důvodné pro jejich nekonkrétnost. Podle § 174a zákona o pobytu cizinců při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. ledna 2017, č. j. 9 Azs 288/2016 – 30, ustanovení § 174a zákona o pobytu cizinců stanoví pouze to, jakými okolnostmi se má správní orgán zabývat v případech, kdy je povinen zkoumat přiměřenost dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona. Na základě daného ustanovení však nelze určit, u kterých rozhodnutí má správní orgán povinnost přiměřenost dopadů zkoumat. To je nutno zhodnotit na základě jiných částí právního řádu než § 174a zákona o pobytu cizinců na území České republiky Žalobce v podané žalobě rovněž namítal, že žalobou napadené rozhodnutí je nepřiměřené. Podle ustanovením § 174a zákona o pobytu cizinců platí, že při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště. Správní orgán prvního stupně zrušil platnost povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky za účelem zaměstnání podle § 37 odst. 2 písm. b) ve spojení § 46 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, přičemž ustanovení § 37 odst. 2 zákona o pobytu cizinců stanoví restriktivní podmínku provedení testu proporcionality negativního rozhodnutí správního orgánu ve vztahu k soukromému a rodinnému života cizince. Správní orgán prvního stupně se otázkou nepřiměřenosti dostatečně zabýval a dospěl k závěru, že by se mohlo jednat o dopad pouze v rovině ekonomické. V odvolání sice žalobce uplatnil námitku a domáhal posouzení přiměřenosti rozhodnutí k dopadům do jeho soukromého a rodinného života. Existenci skutečností, které by svědčily o negativním dopadu rozhodnutí do jeho soukromého a rodinného života nedoložil ani v odvolání, a ani v žalobě. Pouze tvrdil, že rodina je odkázána na jeho pracovní působení na území České republiky. Městský soud v Praze však ze správního spisu zjistil, že rodina žalobce žije na Ukrajině. Protože žalobce nepřiměřený zásah do svého soukromého života dále nespecifikoval a nebylo tedy možno jej přezkoumat, soud se tímto obecným tvrzením žalobce dále nezabýval. Možnosti správního orgánu zjišťovat tyto skutečnosti jsou značně omezené, neboť jde o sféru soukromou, pod ochranou základního práva na respektování soukromého a rodinného života ve smyslu čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, resp. čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a při aplikaci na situaci, na niž dopadá úprava Evropské unie, tj. čl. 7 Listiny základních práv Evropské unie. Správní orgán v tomto řízení o žádosti může vycházet jen z těch informací, které uvede a osvědčí žadatel, resp. nemůže dál, než kam jej žadatel (a jeho rodinní příslušníci) v průběhu celého řízení pustí. Iniciativa tak musí přicházet především ze strany žadatele a je pouze na něm, zda poskytne správnímu orgánu hodnověrné informace prokazující existenci trvalého vztahu obdobnému vztahu rodinnému stěžovatele a občana Evropské unie. Neochota nebo nemožnost tvrdit splnění podmínek a prokázat jejich splnění jde za těchto okolností plně k tíži žadatele a vede (pouze) k tomu, že žadatel se svou žádostí neuspěje (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. listopadu 2013 č. j. 6 As 95/2013 – 41). Žalovaný správní orgán se podrobně vypořádal se zejména s právními námitkami žalobce, když vyjádřil, v jakých konkrétních skutkových a právních okolnostech spatřuje naplnění důvodů pro zrušení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky za účelem zaměstnání podle § 37 odst. 2 písm. b) ve spojení § 46 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, a soud k uvedené argumentaci neshledává důvod cokoli dodávat. Smyslem soudního přezkumu pravomocného rozhodnutí správního orgánu není polemika o souladnosti jednotlivých obecně závazných právních předpisů, ale především posouzení zákonnosti a věcné správnosti žalobou napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných žalobních bodů. Na základě tohoto vymezení konstatuje Městský soud v Praze, že se žalovaný v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí zcela podrobně a vyčerpávajícím způsobem vyjádřil k rozhodujícím namítaným skutečnostem a soud jeho úvahy neshledal v rozporu se zásadami správního uvážení. Z odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí o odvolání je patrno, že se správní orgány obou stupňů konkrétními důvody pro vydání rozhodnutí podrobně zabývaly a vyhodnotily z pohledu zákonem stanovených podmínek. Městský soud v Praze se při vypořádání žalobních námitek řídil nálezem Ústavního soudu ze dne 12. února 2009, III. ÚS 989/08, podle něhož není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná. (bod 68). Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí správního orgánu v rozsahu žalobních bodů a ze shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že žalovaný správní orgán při svém rozhodování neporušil zákonem stanovené povinnosti a nevydal nezákonné rozhodnutí. Z těchto důvodů proto soud podané žalobě nevyhověl a podle § 78 odst. 7 soudního řádu správního jí zamítl tak, jak je ve výroku tohoto rozsudku uvedeno. Výrok o náhradě nákladů řízení soud opřel o ustanovení § 60 odst. 1 soudního řádu správního a contrario, neboť žalobce neměl ve věci úspěch a žalovanému správnímu orgánu žádné náklady řízení nevznikly.

Poučení