8 A 56/2012 - 86

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudců JUDr. Hany Pipkové a JUDr. Marcely Rouskové v právní věci žalobce: Ch. I-Ch., nar. x, bytem x, zastoupen JUDr. Josefem Moravcem, advokátem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, za účasti: Ing. J. K., bytem x, zastoupena JUDr. Vladimírem Rottem, advokátem v Praze 2, Vinohradská 37, proti žalovanému: Úřad průmyslového vlastnictví, se sídlem Praha 6, Antonína Čermáka 2a, v řízení o žalobě proti rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 5. 3. 2012, č. j. O-219825/D73809/2011/ÚPV, Takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se včas podanou žalobou dne 3. 5. 2012 domáhal u Městského soudu v Praze zrušení rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 5. 3. 2012, č. j. O- 219825/D73809/2011/ÚPV, kterým byl zamítnut jeho rozklad proti rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 10. 11. 2011 o zrušení mezinárodní barevné kombinované ochranné známky č. 60677A ve znění „KK“ na základě návrhu podaného Ing. J. K. Ing. J. K. – osoba zúčastněná v tomto řízení, podala dne 8. 2. 2011 návrh podle § 31 odst. 1 písm. a) zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách a o změně zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, (zákon o ochranných známkách), ve znění pozdějších předpisů, na zrušení české části mezinárodní barevné kombinované ochranné známky č. 606077 ve znění „KK“ s odůvodněním, že napadená ochranná známka nebyla v České republice v období pěti let předcházejících tomuto návrhu řádně užívána. Napadená mezinárodní barevná kombinovaná ochranná známka č. 606077 ve znění „KK“ byla u Mezinárodního úřadu Světové organizace duševního vlastnictví, (dále jen „WIPO“), přihlášena a zapsána pro Českou republiku dne 17. 8. 1993, přičemž byla dne 15. 2. 2008 částečně převedena pro území České republiky pod č. 606077A na současného majitele pro výrobky zařazené do třídy 29: upravené ořechy, zejména arašídy, mandle, vlašské ořechy, kešu, piniové oříšky; do třídy 30: pralinky q cukrovinky na bázi ořechů podle Niceské dohody o mezinárodním třídění výrobků a služeb pro účely zápisu známek ze dne 15. června 1957. Správní orgán prvního stupně vyhověl návrhu osoby zúčastněné a rozhodnutím ze dne 10. 11. 2011 zrušil napadenou mezinárodní barevnou kombinovanou ochrannou známku č. 60677A ve znění „KK“. Majitele napadené ochranné známky podal dne 6. 12. 2011 rozklad, který byl zamítnut žalobou napadeným rozhodnutím předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 5. 3. 2012, č. j. O-219825/D73809/2011/ÚPV. Žalovaný především konstatoval, že rozhodným obdobím k prokázání užívání napadené mezinárodní barevné kombinované ochranné známky č. 60677A ve znění „KK“ je s ohledem na ustanovení § 13 odst. 1 ve spojení § 31 odst. 1 písm. a) zákona o ochranných známkách období počínající dnem 7. 2. 2006 a končící dnem 7. 2. 2011. Časové období nepřetržitého užívání pěti let je přitom třeba vykládat s ohledem na kritérium objemu užívání a délky užívání napadené ochranné známky. Pro splnění požadavku řádného užívání může být postačující jak krátkodobé užívání s vysokým objemem prodeje, tak dlouhodobé užívání s relativně nízkým objemem prodeje. Žalovaný uvedl, že s ohledem na okolnost, že nelze prokazovat, co se nestalo či neděje (že známka užívání není), je nutno řízení o zrušení ochranné známky z důvodu jejího neužívání vést tak, že správní orgán k návrhu majitele ochranné známky provede navržené důkazy o tom, že známka užívána byla. Zdaří-li se takový důkaz, je popřena hypotéza normy a známka nebude vymazána. Nezdaří-li se, nese majitel napadené známky procesní odpovědnost za to, že Úřad neměl možnost učinit zjištění svědčící pro zachování známky, a známka bude vymazána. Konstantní judikatura tak v této souvislosti lne k důkaznímu břemenu majitele ochranné známky s tím, že jestliže nejsou předloženy důkazy nebo majitel neunese důkazní břemeno. Úřad konstruuje domněnku neužívání bez ohledu na to, zda ochranná známka byla či nebyla ve skutečnosti užívána. Žalobce ve správním řízení předložil jako důkaz užívání napadené mezinárodní ochranné známky celkem devět důkazních prostředků. Ohledně dokladů č. 1 a č. 3 až č. 5 uvedl žalovaný, že se jedná se o e- mailovou korespondenci z let 2008 a 2009 mezi majitelem napadené ochranné známky, panem Ch. I-Ch., a společností ALIKA a.s., IČ: 65138244, se sídlem v Čelčicích, zastoupenou J. a P. K.; v této korespondenci není napadená mezinárodní barevná kombinovaná ochranná známka znázorněna. Korespondence se týká nabídky převodu ochranné známky ve znění „KK“ při prodeji společnosti ATOS BOHEMIA, s.r.o., IČ: 632 16 175, se sídlem Malé Svatoňovice (jejímž byl žalobce ke dni výmazu 5. června 2015 jediným společníkem), společnosti ALIKA a ceny za odkoupení této známky na základě ústní dohody při prodeji části společnosti ATOS BOHEMIA. V e-mailu ze září 2008 zástupci společnosti ALIKA sdělili, že nesouhlasí s uvedenou požadovanou částkou, neboť dohoda zněla na 1,5 % z obratu za tři roky užívání předmětné ochranné známky. V dokladu č. 2 jde o korespondenci z ledna / února 2009 ohledně nabídky převodu č. ochranné známky „KK“ registrované pro ČR, Polsko a Slovensko od 17. 8. 1993 s WIPO 606077A, pro území ČR a SR třetí osobě, a to společnosti PISTACHIO a.s., IČ: 26240271, se sídlem v Hodoníně, přičemž není mezinárodní barevná kombinovaná ochranná známka znázorněna. Zástupce této společnosti uváděl, že měli zájem, ale doslechli se, že ochrannou známku vlastní společnost ALIKA. Doklady č. 6 a č. 7 jsou faktury a nákladní listy z března a dubna 2006, přičemž napadená ochranná známka v nich není znázorněna. Potvrzují nákup výrobků z burských oříšků společností ATOS BOHEMIA v březnu a dubnu 2006 od dvou čínských společností Qingdao Jinhao Foodstuffs Co., Ltd. a Qingdao Yijia Light Industrial Products I/E Co., Ltd. Doklad č. 8 jsou plastové pytle obsahující napadenou barevnou kombinovanou ochrannou známku ve znění „KK“ a jako výrobce zboží je zde uvedena společnost Linyi Yuli Kernel Food Stuffs Co., Ltd. Žalovaný k tomuto dokladu uvedl, že se nejedná o původního majitele napadené ochranné známky a ačkoliv jako distributor je zde uvedena společnost ATOS BOHEMIA, v níž společníkem je majitele napadené ochranné známky, nejedná se o doklad korespondující s předloženými fakturami a nákladními listy z dokladů č. 6 a č. 7, neboť na pytlích je uveden jiný výrobce, než jsou producenti na těchto dokladech. Žalovaný k tomu podotknul, že majitele napadené ochranné známky ve svém vyjádření uvedl, že na základě povolení ze dne 1. 10. 1999 vydaného původním majitelem ochranné známky č. 606077 ve znění „KK“, tj. společnost Linyi Kaili Food Co. Ltd. Užíval napadenou ochrannou známku na trhu až do dne 26. 6. 2006, kdy byl souhlas vzat zpět. Nicméně tyto skutečnosti žalobce ve správním řízení nijak nedoložil. Pokud jde o doklad č. 9, jedná se o prohlášení JUDr. Z. R., advokáta v Hradci Králové, ze dne 15. 9. 2011, vystupujícího jako účastník jednání v roce 2006 mezi společnostmi ATOS BOHEMIA a ALIKA o prodeji části podniku, a to organizační složky – útvaru potravin, v jejímž rámci uváděla společnost ATOS BOHEMIA na trh potravinářské výrobky, zejména oříšky a sušené ovoce, které jí dodávali její dodavatelé. Smlouva o převodu části podniku byla uzavřena dne 31. 7. 2006. Prodávající, tj. žalobce, souhlasil s prodejem části podniku za podmínky, že dojde i k převodu vlastnictví předmětné ochranné známky na společnost ALIKA. Rovněž společnost ALIKA si měla být vědoma, že bez tohoto převodu ochranné známky není převod části podniku úplný. K převodu však nedošlo, neboť společnost ALIKA na výzvu nereagovala. Posléze žalobce a společnost ATOS BOHEMIA měli zjistit, že společnost ALIKA užívá jako ochrannou známku označení „KK“ v jiné barevné mutaci, a že si ji nechala zapsat navrhovatelka výmazu, která byla jednání ohledně převodu části podniku též přítomna. Žalovaný konstatoval, že předložené doklady se sice vztahují k rozhodnému období pro prokázání užívání napadené mezinárodní ochranné známky, nicméně její faktické znázornění je patrné toliko z dokladu č. 8, tj. předložených plastových pytlů, a o dodávkách výrobků odpovídajících výrobkům, pro něž je zapsána napadená ochranná známka, čínskými společnostmi společností ATOS BOHEMIA svědčí toliko předložené listinné doklady č. 6 a č. 7, přičemž tyto doklady s důkazy č. 8 nekorespondují. Ostatní doručené doklady č. 1 a č. 5 napadenou barevnou kombinovanou ochrannou známku neobsahují. Žalobce ve svém rozkladu ze dne 8. 12. 2011 tvrdil, že spolehlivě doložil užívání napadené ochranné známky v počátku rozhodného období, tj. počátkem roku 2006. Doložil přepravní obaly, z nichž vyplývá, že výrobky, zejména oříšky, byly pod předmětnou značkou dováženy do České republiky. Z dalších dokladů potom vyplývá, že zboží bylo do České republiky dováženo a z porovnání časové souslednosti je zřejmé, že se jedná o tytéž obchody, probíhající přes prostředníky. Zboží bylo do České republiky dováženo pod ochrannou známkou „KK“ v první polovině roku, o obchodním styku svědčí přepravní obaly a faktury. 2006. Ochranná známka byla používána v rámci obchodní činnosti společnosti ATOS BOHEMIA, přičemž část tohoto podniku byla prodána společnosti ALIKA dne 31. 7. 2006. v důsledku tohoto převodu přestal právní předchůdce majitele napadené ochranné známky mít možnost vyrábět výrobky pod dosud užívanou ochrannou známkou, uskutečnil se popisovaný převod části podniku pouze za podmínky, že zároveň bude převedena i ochranná známka. Společnost ALIKA, jak bylo dříve dostatečně popsáno, odmítla dohodu naplnit a naopak využívá ochrannou známku takřka totožnou s ochrannou známkou majitele napadené ochranné známky, který již neměl k dispozici výrobní kapacity pro produkci zboží. Trh byl obsazen výrobky s ochrannou známkou společnosti ALIKA. Nastal proto omluvitelný důvod pro neužívání ochranné známky, a proto není na místě její zrušení. Společnost ALIKA nedodržela původní dohody a svým jednáním znemožnila napadenou ochrannou známku užívat. Další námitku směřovala proti Úřadu průmyslového vlastnictví, který vyhověl přihlášce totožné ochranné známky, aniž by věc podrobil řádnému zkoumání v rámci své činnosti. Úřad tedy přispěl k tomu, že bylo majiteli napadené ochranné známky znemožněno ji řádně užívat. Žalovaný měl pochybit rovněž v tom, že neprovedl navrhované důkazy a odmítl se zabývat skutečnostmi ve věci rozhodnými. Žalovaný správní orgán opřel své rozhodnutí o rozsudek Soudního dvora Evropské unie, (dále jen „SDEU“), ze dne 11. března 2003 ve věci C-40/01 Ansul BV v. Ajax Brandbeveiliging BV, v němž byl podán jednotný výklad pojmu skutečné užívání ochranné známky, podle něhož užívání nemůže být pouze symbolické, s pouhým účelem udržovat práva z ochranné známky, ale musí být spojeno s užíváním ochranné známky na trhu pro označení konkrétních výrobků a poskytovaných služeb, popř. s užíváním v obchodním styku třetími osobami se souhlasem jejich majitele k takovému užívání ochranné známky. Žalovaný se dále dovolával rozsudku SDEU ze dne 14. června 2007 ve věci C-246/05 Armin Häupl v. Lidl Stiftung & Co. KG, podle něhož čl. 12 odst. 1 První směrnice Rady 89/104/EHS, kterou se sbližují právní předpisy členských států o ochranných známkách, musí být vykládán tak, že „řádnými důvody pro neužívání“ ochranné známky jsou překážky s přímým vztahem k této ochranné známce, které znemožňují její užívání nebo kvůli nimž užívání této ochranné známky ztrácí smysl a které jsou nezávislé na vůli majitele uvedené ochranné známky. (viz bod 55, výrok 2) v bodu 51 SDEU dále vymezil charakter okolností, které zakládají překážku užívání ochranné známky s tím, že je třeba vyžadovat, aby zapsané ochranné známky byly skutečně užívány pod hrozbou jejich zrušení, neboť příliš široké pojetí pojmu „řádné důvody pro neužívání ochranné známky“ by šlo proti systematice čl. 12 odst. 1 směrnice. K tvrzení, že společnost ALIKA od žalobce napadenou ochrannou známku nekoupila, nýbrž si zaregistrovala ochrannou známku č. 287620 ve znění „KK“, žalovaný uvedl, že se nejedná o JUDr. R. zmiňovanou barevnou mutaci napadené ochranné známky, neboť byla dne 22. 7. 2007 zapsána do rejstříku ochranných známek v černobílé podobě na majitele Ing. J. K., která ji přihlásila dne 27. 6. 2006. majitel napadené ochranné známky nepodal přitom proti jejímu zápisu námitky z důvodu dotčení ve svých právech ve syslu § 7 zákona o ochranných známkách a návrh na její neplatnost uplatnil až dne 12. 1. 2011, ačkoliv tvrdí, že mu v rozhodném období, tj. do dne 7. 2. 2011, vadila v podnikání. Pouze z dokladu č. 2, tj. korespondence z ledna / února 2009 se společnosti PISTACHIO vyplývá, že po neúspěšné snaze převést/prodat předmětnou ochrannou známku č. 606077A na společnost ALIKA se obrátil na tuto společnost, které nabídnul převod napadené ochranné známky. Žalobce se svým podáním domáhal zrušení napadeného rozhodnutí s tím, že žalovaný postupoval v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů, když důkazy hodnotil odděleně bez snahy vykládat je v souvislostech. Žalobce se dovolával rozsudku SDEU ze dne 11. května 2006 ve věci C-416/04 P The Sunrider Corp. v. Úřad pro harmonizaci na vnitřním trhu (ochranné známky a vzory) (OHIM), z něhož plyne „Posouzení, zda je užívání ochranné známky skutečné, je třeba provést na základě všech skutečností a okolností, které jsou způsobilé prokázat její skutečné obchodní využívání v obchodním styku.“ Podle žalobce však žalovaný svou povinnost hodnotit podklady v jejich souhrnu nesplnil. Žalobce tvrdil, že užívání napadené ochranné známky na území České republiky prokázal. Odmítnul tvrzení žalovaného, že dovoz výrobků nebyl nebo byl pouze symbolický sledující účel udržovat práva z ochranné známky ve smyslu rozsudku SDEU ve věci C-40/01 Ansul. Žalobce dále uváděl, že jako klíčové vidí posouzení jednání společnosti ALIKA, tedy její nedodržení původní dohody, čímž způsobila nemožnost užívat ochrannou známku vůbec. Pokud jde o žalovaným citovaný rozsudek SDEU ve věci C-246/05 Armin Häupl, žalobce namítal, že žalovaný pominul podstatu daného případu, když SDEU dospěl k závěru „Je však třeba upřesnit, že dotyčná překážka nemusí nutně znemožnit užití ochranné známky k tomu, aby byla považována za překážku s dostatečně přímým vztahem k ochranné známce, o takový případ se může jednat i tehdy, když kvůli této překážce ztrácí užívání této ochranné známky smysl. Je-li totiž určitá překážka způsobilá závažným způsobem ohrozit vhodné užívání ochranné známky, nelze po jejím majiteli spravedlivě požadovat, aby ji přesto užíval.“ Žalovaný správní orgán ve svém vyjádření ze dne 7. 6. 2012 navrhl žalobu zamítnout a odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí ze dne 5. 3. 2012. Městský soud v Praze nařídil ve věci jednání, které se konalo dne 20. 12. 2016, při němž účastníci setrvali na svých dosavadních písemných vyjádřeních. Městský soud v Praze posoudil věc takto: Městský soud v Praze posoudil napadené rozhodnutí podle § 75 soudního řádu správního, a to v mezích žalobcem uplatněných žalobních bodů, jakož i řízení, které mu předcházelo, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, a proto rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 8. října 2015, čj. 8 A 56/2012-40, bylo napadené rozhodnutí předsedy žalovaného ze dne 5. 3. 2012, čj. O-219825/D73809/2011/ÚPV, zrušeno. Nicméně Nejvyšší správní soud vyhověl kasační stížnosti předsedy žalovaného a rozsudkem ze dne 1. září 2016, č. j. 10 As 227/2015 – 38, zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. října 2015, čj. 8 A 56/2012-40, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Ze správního spisu soud ověřil, že do rejstříku ochranných známek vedeného žalovaným byla dne 27. 06. 2006 přihlášena a dne 22. 02. 2007 zapsána Ing. J. K., bytem Čelechovice na Hané, Ruská 255, kombinovaná ochranná známka č. 287620 ve znění „KK“ pro výrobky zařazené do třídy 29: ovoce a zelenina sušené, konzervované, zavařené, rozinky, sušené plody, konzervované nebo sušené sójové boby, konzervovaná nebo sušená ořechová jádra, čočka konzervovaná, pražená ořechová jádra, pražená čočka; do třídy 30: káva a kávové náhražky, obilniny pro osobní konzumaci, ovesné vločky, müsli, makrobiotické potraviny v rámci této třídy, čaj, kakao, cukr, rýže, pražená kukuřice; do třídy 31: výrobky zemědělské, zahradnické, lesní, krmiva, čerstvé sójové boby, čerstvá ořechová jádra, ořechy, arašídy, čerstvé ovoce a zelenina podle Niceské dohody o mezinárodním třídění výrobků a služeb. Z veřejně dostupného obchodního rejstříku, vedeného Krajským soudem v Brně, potom soud ověřil, že je zde mj. založena Výroční zpráva společnosti ALIKA za fiskální rok 2006 (1. 4. 2006 – 31. 3. 2007), v níž se pod bodem 3) Zpráva představenstva a) Základní informace uvádí: Fiskální rok 2006 byl pro akciovou společnost ALIKA poměrně úspěšným rokem, i když hospodářské výsledky nejsou zrovna nejideálnější. Podařilo se udržet vydobyté pozice na obchodních trzích, rozšířit sortiment nabízených produktů, pokračovat ve stabilizaci lidských zdrojů, připravit se na certifikace BRC a HACPP, podniknout další kroky v modernizaci výrobních prostor. Napomohl k tomu i odkup části podniku ATOS BOHEMIA, s.r.o., se sídlem Malé Svatoňovice, Nádražní 249, IČO: 63216175, což znamenalo posílení obchodního úseku o skupinu ambulantních prodejců, tzv. DTS, získání výrobní řady K&K a částečně i výrobní technologie. Vysoce nasazená laťka v oblasti kvality produkované výroby z minulých let byla udržena a této problematice je věnována celoročně mimořádná pozornost. Pokračovalo se v účinnějším využívání informační technologie SAP. Proběhly personální změny na obchodním a ekonomickém úseku. Do dalšího fiskálního roku vstupuje ALIKA a.s. s několika klíčovými záměry. Především je to získání certifikace BRC a HACPP, zvýšení přidané hodnoty, získání nových obchodních kontraktů a trhů, další modernizace výrobních prostor a zkvalitnění skladového hospodářství. Z veřejně dostupného obchodního rejstříku, vedeného Městským soudem v Praze, potom soud ověřil, že dne 4. 10. 2000 byla zapsána (a dne 20. 10. 2010 vymazána) společnost MODALITY Corporation, s.r.o., IČ: 262 02 760, později CZECH KK FOODSTUFF, s.r.o. a CZECH KK FOODSTUFF, s.r.o. v likvidaci, se sídlem Praha 3, Táboritská 23, jejímiž společníky byli Chuang I-Chan, nar. 13. 3. 1957, a společnost Linyi Yuli Kernel Food Stuffs Co., Ltd. Podle § 13 odst. 1 zákona o ochranných známkách pokud do 5 let od zápisu nezačal majitel ochrannou známku řádně užívat pro výrobky nebo služby, pro které je zapsána, nebo pokud toto užívání bylo přerušeno nejméně na nepřetržitou dobu 5 let, podléhá ochranná známka následkům uvedeným v tomto zákoně (§ 14 a 31), ledaže pro neužívání existují řádné důvody. Podle konstantní judikatury SDEU je pak ochranná známka „skutečně užívána“ tehdy, pokud je v souladu se svou hlavní funkcí, kterou je zaručit totožnost původu výrobků nebo služeb, pro které byla zapsána, užívána za účelem vytvoření nebo zachování odbytiště těchto výrobků a služeb, s výjimkou užívání symbolické povahy, jehož jediným účelem je zachování práv z ochranné známky. Posouzení, zda je užívání ochranné známky skutečné, je třeba provést na základě souhrnu skutečností a okolností, které jsou způsobilé prokázat její skutečné obchodní využívání v obchodním styku, zvláště užívání, které je v dotyčném hospodářském odvětví považováno za odůvodněné za účelem udržení nebo získání podílu na trhu pro výrobky a služby chráněné ochrannou známkou, druhu těchto výrobků a služeb, znaků trhu, rozsahu a četnosti užívání ochranné známky (rozsudek ve věci C-40/01 Ansul, bod 43; usnesení ze dne 27. ledna 2004 ve věci C-259/02 La Mer Technology Inc. v. Laboratoires Goemar SA, bod 27; rozsudek ve věci C-416/04 P Sunrider, bod 70). V citovaném usnesení La Mer Technology SDEU též konstatoval, že zde neexistuje pravidlo de minimis stanovící minimální požadavek užívání ochranné známky - pokud minimální užití ochranné známky slouží reálnému obchodnímu účelu, lze toto užití považovat za skutečné ve smyslu směrnice (body 25 a 27 usnesení). Je proto třeba posoudit všechny okolnosti případu. Podle § 31 odst. 1 písm. a) zákona o ochranných známkách Úřad zruší ochrannou známku v řízení zahájeném na návrh třetí osoby, jestliže ochranná známka nebyla po nepřetržitou dobu 5 let řádně užívána pro výrobky nebo služby, pro které je zapsána, a pro neužívání neexistují řádné důvody; k užívání, které bylo zahájeno, popřípadě, v němž bylo pokračováno po pětiletém neužívání ochranné známky ve lhůtě 3 měsíců před podáním návrhu, se nepřihlíží, pokud přípravy pro započetí užívání nebo pokračování v užívání nastaly až poté, co se majitel dozvěděl o tom, že by mohl být podán návrh na zrušení ochranné známky. Z žalobou napadeného rozhodnutí je zřejmé, že žalovaný opřel toto své rozhodnutí pouze o rozsudek SDEU ve věci C-40/01 Ansul, odvolával se sice na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 3 As 8/2007 – 83, který naopak za rozhodující judikát v inkriminované věci považoval rozsudek SDEU ve věci C-416/04 P Sunrider, jehož se dovolával rovněž žalobce. Otázkou interpretace pojmu skutečné užívání starší slovní ochranné známky se SDEU totiž zabýval především ve svém rozsudku ve věci C-416/04 P Sunrider. Ochranná známka je „skutečně užívána“, pokud je v souladu se svou hlavní funkcí, kterou je zaručit totožnost původu výrobků nebo služeb, pro které byla zapsána, užívána za účelem vytvoření nebo zachování odbytiště těchto výrobků a služeb, s výjimkou užívání symbolické povahy, jehož jediným účelem je zachování práv z ochranné známky. Posouzení, zda je užívání ochranné známky skutečné, je třeba provést na základě všech skutečností a okolností, které jsou způsobilé prokázat její skutečné obchodní využívání v obchodním styku, zvláště užívání, které je v dotyčném hospodářském odvětví považováno za odůvodněné za účelem udržení nebo získání podílu na trhu pro výrobky a služby chráněné ochrannou známkou, povahy těchto výrobků a služeb, znaků trhu, rozsahu a četnosti užívání ochranné známky. Otázka, zda je užívání kvantitativně dostatečné k tomu, aby udrželo nebo získalo podíl na trhu pro výrobky nebo služby chráněné ochrannou známkou, tak závisí na více faktorech a na posouzení každého jednotlivého případu. Z toho vyplývá, že není možné a priori abstraktně stanovit, jaká kvantitativní mez by měla být použita pro určení toho, zda je užívání skutečné, či nikoliv. Pravidlo de minimis, které by neumožňovalo OHIM nebo, na základě žaloby, Tribunálu posoudit veškeré okolnosti sporu, který jim je předložen, proto nemůže být stanoveno. I minimální užívání, pokud je skutečně obchodně odůvodněné, tak může být dostatečné k prokázání existence skutečného užívání. (viz body 70–72) Dalším zásadním rozsudkem, v němž SDEU vyložil pojem „skutečné užívání“ je rozsudek ze dne 19. prosince 2012 ve věci C-149/11 Leno Merken BV v. Hagelkruis Beheer BV. SDEU v něm konstatoval, že již vyložil pojem „skutečné užívání“ v rámci posouzení skutečného užívání národních ochranných známek v rozsudcích Ansul a Sunrider, jakož i v usnesení La Mer Technology, a došel k závěru, že se jedná o autonomní pojem unijního práva, který je třeba vykládat jednotně. Podle této judikatury je ochranná známka skutečně užívána, je- li užívána v souladu s její hlavní funkcí, kterou je zaručit totožnost původu výrobků nebo služeb, pro které byla zapsána, aby vytvořila nebo zachovala odbyt pro tyto výrobky a služby, s vyloučením symbolického užití, které slouží pouze k zachování práv plynoucích z ochranné známky. Posouzení skutečné povahy užívání ochranné známky musí spočívat na souhrnu skutečností a okolností, vhodných pro zajištění jejího skutečného obchodního využívání v obchodním styku, zvláště na užívání považovaném v dotyčném hospodářském odvětví za odůvodněné pro udržení nebo získání podílu na trhu pro výrobky nebo služby ochrannou známkou chráněné, povaze výrobků nebo služeb, vlastnostech trhu, rozsahu a četnosti užívání ochranné známky. SDEU rovněž uvedl, že územní rozsah užívání je pouze jedním z více faktorů, které musejí být zohledněny pro určení, zda je toto užívání skutečné, či nikoliv (viz rozsudek Sunrider, bod 76). Pokud žalobce namítal, že žalovaný nevyhodnotil jednotlivé důkazy v souladu se zásadami správního řízení, když jednotlivé důkazy hodnotil odděleně nikoliv ve svých vzájemných souvislostech, musel soud tomuto žalobnímu tvrzení přisvědčit. Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 10 As 227/2015 – 38 konstatoval, že za mylnou je naopak nutno považovat kasační námitku vytýkající Městskému soudu v Praze aplikaci nesprávné procesní úpravy při úvaze, zda žalovaný hodnotil správně důkazy jím provedené. Požadavek na hodnocení každého důkazu jednotlivě a všech důkazů ve vzájemných souvislostech sice správní řád z roku 2004 explicitně nezakotvuje, jedná se však o součást obecně platné zásady volného hodnocení důkazů. Uvedená zásada má nyní svůj odraz v § 50 odst. 4 správního řádu, který požaduje, aby správní orgán hodnotil důkazy podle své úvahy; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Pokud jde o otázku prokázání řádného užívání ochranné známky, je řízení o zrušení ochranné známky založeno na důkazním břemenu majitele napadené ochranné známky, který je povinen prokázat, že známka užívána byla, a to v rozhodném období a požadovaném rozsahu, popř. prokázat, že zde jsou relevantní důvody, pro něž známka v rozhodném období užívána být nemohla. Žalobce prokázal důkazy č. 6 a č. 7 dodávku „Fried and salted peanuts kernel“, resp. „Roasted-Blanched Peanuts“ o hmotnosti 16 tun a 25 tun od společností Qingdao Jinhao Foodstuffs Co., Ltd. a Q ingdao Yijia Light Industrial Products I/E Co., Ltd., z nezávislého města Qingdao, resp. Čching-tao, v Čínské lidové republice v jihovýchodní části provincie Šan-tung, na trh v České republice. Obě čínské společnosti jsou v dokladech označeny jako „Seller/Exporter, resp. Shipper/Exporter“. Nicméně doklady o těchto dodávkách nebylo lze vyhodnotit jako užití napadené ochranné známky, neboť nebylo prokázáno, že by se zboží z těchto dodávek opatřené napadenou ochrannou známkou vyskytovalo na trhu v dostupnosti pro běžného spotřebitele. Žalobce tedy ve správním řízení prokázal dovoz jedné části komodit, pro něž je ochranná známka nárokována, avšak neprokázal, že se spolu s těmito výrobky na trhu vyskytovala i napadená ochranná známka. Z uvedených dokladů pouze vyplývá, že rozhodný objem užívání výrobků, na něž se předmětná ochranná známka vztahovala, skutečně probíhal počátkem roku 2006, přičemž z množství výrobků dodaných na český trh (16 tun a 25 tun burských oříšků) nelze tvrdit, že se jedná o zanedbatelné množství, a že příjemce tohoto zboží byla společnost ATOS BOHEMIA, jejímž byl žalobce společníkem. Žalobce tedy uvedenými doklady č. 6 a č. 7 prokázal dovoz zboží od uvedených čínských dovozců. Dalším důkazem žalobce byl doklad č. 8, tj. plastové pytle s napadenou barevnou kombinovanou ochrannou známku ve znění „KK“, přičemž jako producent zboží, tj. „Roasted and Blanched Peanuts 12,5 kg“ je uvedena společnost Linyi Yuli Kernel Food Stuffs Co., Ltd. a jako distributor je uvedena společnost ATOS BOHEMIA. Dále je zde uvedeno datum produkce 21. 2. 2006 a datum doporučené spotřeby 21. 11. 2006. Žalovaný při hodnocení důkazu č. 8 uvedl, že se nejedná o doklad korespondující s předloženými fakturami a nákladními listy z dokladů č. 6 a č. 7, neboť na pytlích je uveden jiný výrobce, než jsou producenti na těchto dokladech. Nicméně na fakturách a nákladních listech nejsou uvedeni producenti, nýbrž pouze dovozci, takže citované tvrzení žalovaného neodpovídá realitě. Z dokladů č. 6 a č. 7 jednoznačně vyplývá, že společnost ATOS BOHEMIA obdržela počátkem roku 2006 do čínských dovozců 16 tun a 25 tun burských oříšků. Doklad č. 8, tj. plastové pytle s napadenou barevnou kombinovanou ochrannou známku ve znění „KK“, přičemž jako producent zboží, tj. „Roasted and Blanched Peanuts 12,5 kg“ je uvedena společnost Linyi Yuli Kernel Food Stuffs Co., Ltd. a jako distributor je uvedena společnost ATOS BOHEMIA, jejímž společníkem byl v inkriminované době žalobce. Pokud žalobce tvrdil, že užívání napadené ochranné známky na území České republiky prokázal, a že dovoz výrobků z Čínské republiky nebyl nebo byl pouze symbolický, jak uváděl žalovaný, bylo nutno mu přisvědčit. Žalobce prokázal, že počátkem roku 2006 dovezl na český trh 16 tun a 25 tun burských oříšků, což žalovaný koneckonců potvrdil. Městský soud v Praze vyjádřil v původním rozsudku názor, že z předložených plastových pytlů s napadenou barevnou kombinovanou ochrannou známku ve znění „KK“ s uvedením producenta zboží, tj. „Roasted and Blanched Peanuts 12,5 kg“ společností Linyi Yuli Kernel Food Stuffs Co., Ltd. a distributora společností ATOS BOHEMIA, nelze učinit jednoznačný závěr, že napadená ochranná známka nebyla v inkriminovaném období užívána. Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 10 As 227/2015 – 38 konstatoval, že v rozsudku ve věci C-40/01 Ansul vyložil SDEU pojem „řádné užívání ochranné známky“ jako užívání v souladu s její hlavní funkcí, kterou je zaručit totožnost původu výrobků nebo služeb, pro které byla zapsána a užívána za účelem vytvoření nebo zachování odbytiště těchto výrobků a služeb, s výjimkou užívání symbolické povahy, jehož jediným účelem je zachování práv z ochranné známky (bod 43. odůvodnění citovaného rozhodnutí). Nejvyšší správní soud v této souvislosti poznamenává, že se neztotožnil se závěrem Městského soudu v Praze, dle něhož „[z] žalobou napadeného rozhodnutí je zřejmé, že žalovaný opřel toto své rozhodnutí pouze o rozsudek SDEU ve věci C-40/01 Ansul, odvolával se sice na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 3 As 8/2007 – 83, který naopak za rozhodující judikát v inkriminované době považoval rozsudek SDEU ve věci C-416/04 P Sunrider, jehož se dovolával rovněž žalobce“. Rozsudek SDEU ve věci C-416/04 P Sunrider totiž, stejně jako dřívější usnesení SDEU ve věci C-259/02 La Mer Technology, z právních závěrů rozhodnutí ve věci Ansul z velké části vycházejí, respektive je citují. Odvolával-li se Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 3 As 8/2007-83, na rozsudek SDEU ve věci Sunrider, bylo tomu tak proto, že šlo o rozhodnutí SDEU nejaktuálnější, které však na dřívější judikaturu navazuje, rozvíjí ji, ale rozhodně ji, jak se snad domníval Městský soud v Praze, žádným způsobem nepřekonává ani nemění. Není proto pravda, že by stěžovatel na projednávanou věc aplikoval nesprávnou judikaturu, jak uvádí v napadeném rozsudku Městský soud v Praze a tvrdí i žalobce ve svých podáních. Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 10 As 227/2015 – 38 uvedl, že otázkou tedy zůstává, zda žalobcem předložené důkazy prokazují řádné užívání ochranné známky, jak ve svém rozhodnutí naznačuje městský soud, či nikoli, jak se domnívá stěžovatel. Nejvyšší správní soud souhlasí se žalobcem i Městským soudem v Praze v tom ohledu, že posouzení, zda byla ochranná známka řádně užívána, je třeba učinit „na základě všech skutečností a okolností, které jsou způsobilé prokázat její skutečné obchodní využívání v obchodním styku, zvláště užívání, které je v dotyčném hospodářském odvětví považováno za odůvodněné za účelem udržení nebo získání podílu na trhu pro výrobky a služby chráněné ochrannou známkou, druhu těchto výrobků a služeb, znaků trhu, rozsahu a četnosti užívání ochranné známky“ (srov. shora citované rozsudky SDEU ve věci Ansul, bod 38., La Mer Technology, bod 27., Sunrider, bod 70.). Uvedené závěry však Městský soud v Praze na projednávanou věc nesprávně aplikoval. Nejvyšší správní soud považuje shodně se SDEU za řádné užívání ochranné známky její užívání v souladu s její hlavní funkcí; tou je zajistit totožnost výrobků nebo služeb, pro které byla zapsána. Jako základní funkci ochranné známky Soudní dvůr chápe schopnost zaručit spotřebiteli nebo konečnému uživateli totožnost původu výrobku nebo služby tím, že mu umožní bez možnosti záměny odlišit tento výrobek nebo službu od jiných majících odlišný původ (srov. rozsudek Soudního dvora ve věci Ansul, bod 36.). Žalovaný i stěžovatel žalobcem předložené důkazy vyhodnotili tak, že užití ochranné známky jednoznačně vyplývá pouze z plastových pytlů, v nichž bylo zabaleno celkem 75 kg burských oříšků. Městský soud toto zjištění zpochybnil úvahou, podle které nelze jednoznačně vyloučit, že šlo o stejnou dodávku celkem 41 tun oříšků dodaných společnosti ATOS BOHEMIA, s. r. o., čínskými vývozci. Závěr městského soudu je však třeba korigovat: uvedenou možnost sice skutečně nelze jednoznačně vyloučit, ovšem z důkazního břemene, ležícího v řízení o zrušení ochranné známky na jejím majiteli, plyne nezbytnost onu spojitost prokázat, a nikoli pouze nevyloučit. K tomu ovšem v řízení před žalovaným nedošlo. Jelikož se tedy žalobci nepodařilo prokázat užití ochranné známky zapsané pro potravinářské výrobky ve formě přístupné spotřebitelům, nelze hovořit o jejím řádném užívání. Žalobce taktéž, ve smyslu shora citované judikatury Soudního dvora, neprokázal takové užívání ochranné známky, které by bylo v rámci daného odvětví možno považovat za odůvodněné za účelem udržení nebo získání podílu na trhu pro výrobky a služby chráněné ochrannou známkou, druhem těchto výrobků a služeb, znaky trhu, rozsahem a četností užívání ochranné známky. Právní názor stěžovatele je Nejvyšší správní soud nucen odmítnout jako nesprávný pouze v tom směru, že prý ve vztahu k prokazování řádného užívání ochranné známky lze považovat množství 75 kg burských oříšků za „množství zcela marginální“, jak stěžovatel v kasační stížnosti uvádí (pozn. soudu – stěžovatel navíc, pravděpodobně na základě chyby v psaní či počtech, uvádí množství 750 kg). Pokud by totiž bylo prokázáno užití ochranné známky na obalech určených pro konečný prodej v tomto rozsahu, bylo by možno o řádném užívání ochranné známky, se zohledněním dalších okolností případu, uvažovat, neboť například ve věci Sunrider bylo za důkaz řádného užívání shledáno šest lahvových štítků, na nichž byla zobrazena předmětná ochranná známka, a čtrnáct faktur a objednávek, z nichž deset bylo z rozhodného období. O takovou situaci se však v projednávané věci nejedná, a proto lze setrvat na závěru, že žalobce řádné užívání ochranné známky neprokázal. Pokud jde o otázku prokázání řádných důvodů neužívání ochranné známky, Nejvyšší správní soud se neztotožnil se závěry Městského soudu v Praze týkajícími se otázky prokázání řádného důvodu neužívání ochranné známky. V rozsudku ve věci C-246/05, Armin Häupl v. Lidl Stiftung & Co. KG uvedl SDEU, že „pouze překážky s dostatečně přímým vztahem k ochranné známce, které znemožňují její užívání nebo kvůli nimž užívání této ochranné známky ztrácí smysl a které jsou nezávislé na vůli majitele této ochranné známky, mohou být považovány za řádné důvody pro neužívání této ochranné známky“ (bod 54.). Ve vztahu k čl. 12 odst. 1 směrnice Rady 89/104, kterou se sbližují právní předpisy členských států o ochranných známkách, jenž obsahově odpovídá čl. 12 odst. 1 směrnice č. 2008/95/ES relevantnímu pro nyní posuzovanou věc, Soudní dvůr zdůraznil, že „příliš široké pojetí pojmu ‚řádné důvody pro neužívání ochranné známky‘ by šlo proti systematice čl. 12 odst. 1 směrnice. Dosažení cíle uvedeného v tomto bodě odůvodnění by totiž bylo ohroženo, kdyby každá i sebemenší překážka, přestože nezávislá na vůli majitele ochranné známky, postačovala k odůvodnění jejího neužívání“ (bod 51.). Městský soud v Praze na tyto závěry v napadeném rozsudku správně odkázal, ovšem nesprávně je vyložil a aplikoval na nyní projednávaný případ. Obsahem rozsudku ve věci Armin Häupl je totiž požadavek, aby důvody ospravedlňující dlouhodobé neužívání ochranné známky a bránící jejímu zrušení onu „sebemenší překážku“ naopak nepředstavovaly. Musí se jednat o důvody dostatečně závažné, znemožňující ekonomicky rozumné užívání ochranné známky a mající k ochranné známce přímý vztah. Musí jít rovněž o důvody nezávislé na vůli majitele ochranné známky [k tomu srov. bod 54. odůvodnění rozsudku Soudního dvora ve věci Armin Häupl; obdobně srov. též čl. 19 odst. 1 Dohody o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví (TRIPS)]. Nejvyšší správní soud přitom neshledal, že by skutečnost převodu části podniku obchodní společnosti s majetkovou účastí žalobce na konkurenční společnost takovou překážku představovala. Nelze za ni považovat ani fakt, že tato konkurenční společnost později prostřednictvím členky svého statutárního orgánu získala práva k ochranné známce podobné ochranné známce žalobcově. Ze správního spisu vyplývá, že dne 31. 7. 2006 byla část podniku společnosti ATOS BOHEMIA, s. r. o., převedena na společnost ALIKA, a. s. V této době však neměl žalobce sám ani prostřednictvím společnosti ATOS BOHEMIA, s. r. o., žádná práva k předmětné ochranné známce, neboť jejím majitelem se stal až ke dni 15. 2. 2008 a souhlas tehdejšího majitele s jejím užíváním žalobcem byl dle tvrzení žalobce odvolán dne 26. 6. 2006. Převod podniku sloužícího k balení zboží do formy určené ke konečnému prodeji nemůže v nyní posuzované věci představovat řádný důvod neužívání ochranné známky ve smyslu rozhodnutí Armin Häupl, neboť nejde o překážku s dostatečně přímým vztahem k ochranné známce – ze shora uvedeného vyplývá, že sporná ochranná známka nemohla být součástí podniku společnosti ATOS BOHEMIA, s. r. o., již a právě v okamžiku jeho převodu na společnost ALIKA, a. s. Nadto nelze dospět ani k závěru, že by tato „překážka“ byla na vůli žalobce nezávislá. Vzhledem k tomu, že žalobce byl v době převodu části podniku společnosti ATOS BOHEMIA, s. r. o., jejím společníkem, lze předpokládat, že se podílel na utváření rozhodnutí o převodu, což nezávislost žalobcova jednání na jeho vůli spíše vylučuje. Nejvyšší správní soud na tomto místě připomíná, že břemeno tvrzení i břemeno důkazní leží v daném řízení na žalobci; ten je však ani v uvedené souvislosti neunesl. Řádný důvod pro neužívání ochranné známky žalobcem nemůže představovat ani existence později zapsané ochranné známky „KK“ ve prospěch členky statutárního orgánu společnosti ALIKA, a. s. Stěžovatel správně zdůraznil, že žalobce tento zápis nijak nenapadl, ačkoli zákon o ochranných známkách i zákon o vymáhání práv z duševního vlastnictví mu poskytují několik právních nástrojů, jak to učinit. Tato pasivita žalobce svědčí spíše o vůli vlastní ochrannou známku dále neužívat než pokusit se zabránit vejití konkurenční ochranné známky ve známost ať napadením jejího zápisu, či snahou o propagaci vlastního zboží označeného ochrannou známkou. Městský soud v Praze při novém projednání musel konstatovat, že žalobce v podané žalobě uplatnil v podstatě dvě žalobní námitky proti rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 5. 3. 2012, č. j. O-219825/D73809/2011/ÚPV. Jednak zpochybňoval závěr o tom, že by napadenou mezinárodní barevnou kombinovanou ochrannou známku č. 606077 ve znění „KK“ v rozhodném období nepoužíval, a jednak zpochybňoval závěr, že ve zbytku posuzovaného období ji nepoužíval z řádných omluvitelných důvodů. Za současného stavu věci nezbývá než konstatovat, že Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku č. j. 10 As 227/2015-38 se k oběma těmto skutečnostem vyjádřil velmi jednoznačně, srozumitelně a autoritativně, Městský soud v Praze za tohoto stavu věci tedy nemá ani důvod ani možnost od závěrů, k nimž dospěl Nejvyšší správní soud, se odchýlit. Lze tedy jenom poukázat na to, že Nejvyšší správní soud konstatoval, že žalobce ve smyslu ustálené judikatury SDEU neprokázal takové řádné užívání napadené mezinárodní barevné kombinované ochranné známky č. 606077 ve znění „KK“, které by bylo lze v rámci daného odvětví považovat za odůvodněné za účelem udržení nebo získání podílu na trhu pro výrobky a služby chráněné touto ochrannou známkou. K otázce prokázání řádných důvodů neužívání napadené mezinárodní barevné kombinované ochranné známky č. 606077 ve znění „KK“ pak Nejvyšší správní soud neshledal, že by skutečnost převodu části podniku obchodní společnosti s majetkovou účastí žalobce na konkurenční společnost byla takovou řádnou překážkou pro užívání napadené ochranné známky, a že nelze za tuto překážku považovat ani fakt, že tato konkurenční společnost později prostřednictvím členky svého statutárního orgánu získala práva k ochranné známce podobné ochranné známce žalobcově. Břemeno tvrzení i břemeno důkazní ohledně řádného užívání, resp. neužívání napadené ochranné známky z omluvitelných důvodů leží v inkriminované věci na žalobci. Žalobce však své důkazní břemeno neunesl. Řádným důvodem pro neužívání ochranné známky potom nebyla podle závěrů Nejvyššího správního soudu ani existence později zapsané kombinované ochranné známky č. 287620 ve znění „KK“ ve prospěch členky statutárního orgánu společnosti ALIKA a.s., když žalobce zůstal ve vztahu k této ochranné známce pasivní a neučinil žádné úkony k ochraně svých práv, resp. k uplatnění svých práv a ochraně svých zájmů. Městský soud v Praze musel konstatovat, že závěry Nejvyššího správního soudu v rozsudku č. j. 10 As 227/2015-38 vlastně poskytly řešení obou dvou základních žalobních námitek tak, jak byly v původně podané žalobě koncipovány. Soud proto pouze doplnil při jednání dne 20. 12. 2016 dokazování o provedení důkazů výroční zprávou společnosti ALIKA za fiskální rok 2006 (1. 4. 2006 – 31. 3. 2007), založenou ve veřejně dostupném obchodního rejstříku, vedeným Krajským soudem v Brně. Toto doplnění však nemělo na závěry, k nimž soudy dospěly, žádný vliv. Městský soud v Praze byl při svém rozhodování v dalším řízení vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem (§ 110 odst. 3 soudního řádu správního), a proto ve věci rozhodl tak, že žalobu podle § 78 odst. 7 soudního řádu správního jí zamítl tak, jak je ve výroku tohoto rozsudku uvedeno. Výrok o náhradě nákladů řízení soud opřel o ustanovení § 60 odst. 1 soudního řádu správního a contrario, neboť žalobce neměl ve věci úspěch a žalovanému správnímu orgánu žádné náklady řízení nevznikly.

Poučení