8 A 67/2016 - 90

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Kříže a soudkyň Mgr. et Mgr. Lenky Bahýľové, Ph.D., a Mgr. Vadima Hlavatého v právní věci žalobce: Bytové družstvo K Olympiku, IČO: 256 04 937 sídlem K Olympiku 567/10, 186 00 Praha zastoupený advokátem JUDr. Michalem Bernardem, Ph. D. sídlem Příběnická 1908, 390 01 Tábor žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy sídlem Mariánské nám. 2, 110 01 Praha za účasti: Karlín Park a. s., IČO: 015 17 481 sídlem Jankovcova 1595/14, 170 00 Praha o žalobě proti rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 4. 3. 2016, č. j. MHMP 304370/2016, sp. zn. S-MHMP 1786022/2015/STR takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Základ sporu a průběh předcházejícího řízení

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 4. 3. 2016, č. j. MHMP 304370/2016, sp. zn. S-MHMP 1786022/2015/STR (dále též jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Úřadu městské části Praha 8, odbor územního rozvoje ze dne 28. 7. 2015, č. j. MCP8 094572/2015, sp. zn. MCP8 091896/2014/OV.Be (dále též jen „stavební povolení“). Tímto rozhodnutím stavební úřad povolil stavbu nazvanou „Polyfunkční dům Kindergarten“ v ulici Nekvasilova, Praha 8 – Karlín, na pozemcích parc. č. 693/28, 693/54 a 693/155 v katastrálním území Karlín (dále též jen „stavba“).

2. Z obsahu správního spisu zjistil soud následující skutečnosti o předcházejícím průběhu správního řízení (řízení o povolení stavby).

3. Osoba zúčastněná na řízení (Karlín Park a.s.) podala dne 27. 6. 2014 jako stavebník žádost o vydání stavebního povolení na stavbu. Celý objekt je tvořen třemi různě vysokými objekty (A, B, C) usazenými na společné podnoži 1. nadzemního podlaží. Objekt A bude tvořen 2. - 5. nadzemními podlažími, objekt B. 2. - 10. nadzemními podlažími a objekt C 2 - 11 nadzemními podlažími. V podnoži (1. nadzemní podlaží) bude umístěna školka, obchody, ordinace a administrativní prostory. V jednotlivých objektech A, B a C budou umístěny byty. Dnem podání žádosti bylo zahájeno stavební řízení. Územní rozhodnutí o umístění stavby bylo vydáno odborem výstavby Úřadu městské části Praha 8 dne 20. 5. 2011, sp. zn. MCP 132536/2009/OV.Rů a nabylo právní moci dne 27. 7. 2012. Rozhodnutím Úřadu městské části Praha 8 ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. MCP8 090421/2014/OV.Pet byla platnost územního rozhodnutí prodloužena do 27. 7. 2016.

4. Stavební úřad vydal dne 28. 7. 2015 pod č. j. MCP8 094572/2015, sp. zn. MCP8 091896/2014/OV.Be stavební povolení na výše uvedenou stavbu. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že projektová dokumentace byla zpracována v souladu s územně plánovací dokumentací, s podmínkami územního rozhodnutí nebo územního souhlasu. Taktéž byla zpracována v rozsahu, obsahu a členění v souladu s přílohou č. 5 k vyhlášce č. 499/2006 Sb., o dokumentaci staveb. Stavební úřad prověřil, že dokumentace stavby byla úplná, přehledná a všechny její části byly zpracovány oprávněnou osobu v souladu se zákonem č. 360/1992 Sb., o výkonu povolání autorizovaných architektů a o výkonu povolání autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě, ve znění pozdějších předpisů. Zpracovaná projektová dokumentace stavby splňovala obecné technické požadavky na výstavbu podle ustanovení vyhlášky hl. m. Prahy č. 26/1999 Sbírky hl. m. Prahy, o obecných technických požadavcích na výstavbu v hlavním městě Praze (dále jen „vyhláška OTPP“). Dále stavební úřad uvedl, že všechny dotčené orgány k projektové dokumentaci vydaly souhlasná závazná stanoviska ve smyslu § 4 odst. 2 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu ve znění účinném do 14. 4. 2016 (dále jen „stavební zákon“). Podmínky stanovené v těchto závazných stanoviscích byly buď akceptovány v projektové dokumentaci, v případě podmínek pro provádění stavby pak byly včleněny do závazných podmínek výrokové části stavebního povolení. Stavební úřad taktéž konstatoval, že byl zajištěn příjezd ke stavbě na základě stavebního povolení, které vydal odbor výstavby Úřadu městské části Praha 8 jako speciální stavební úřad dne 14. 1. 2015 pod č. j. MCP8 168393/2014, sp. zn. MCP8 100313/2014/OV.Bau v rámci stavby Komunikace a objekty pozemních komunikací. Předložené podklady tak vyhovovaly požadavkům uplatněným dotčenými orgány. Následně se stavební úřad vypořádal s námitkami žalobce.

5. K odvolání žalobce vydal žalovaný napadené rozhodnutí, v němž se k jednotlivým odvolacím námitkám žalobce vyjádřil následovně:

6. V první odvolací námitce žalobce tvrdil, že dotčené orgány měly požadovat nové posouzení vlivů záměru, protože zátěž související s domovem pro seniory je zcela odlišná od dopravní zátěže způsobené obytným objektem. Žalovaný uvedl, že subjektem zjišťovacího řízení byl mj. Magistrát hlavního města Prahy jako dotčený územní samosprávní celek, který vznesl připomínku, že je třeba prokázat, jak bude zajištěno, že se nebude v praxi jednat o standardní bytový objekt s nebytovými funkcemi parteru. Žalovaný proto nemohl souhlasit s žalobcem, který mylně v odvolání uvedl, že tuto připomínku vznesly dotčené orgány veřejné správy, a že by měly dotčené orgány požadovat nové posouzení vlivů záměru. K uvedené připomínce oznamovatel záměru uvedl, že se jedná o samostatné ubytovací jednotky a pro výpočet kapacity parkovacích stání byly použity koeficienty platné pro obdobné funkční využití, tedy pro byty. V daném případě se nejednalo o domov důchodců, pro který základní jednotkou pro výpočet základního počtu stání je lůžko, ale o samostatné byty. Z toho důvodu nedošlo k žádným změnám povolovaného záměru oproti záměru, pro který byl předmětem zjišťovacího řízení. V daném případě stavebník splnil povinnost vyplývající z ust. § 9a odst. 4 zákona o EIA a předložil příslušnému úřadu dokumentaci pro navazující řízení. Námitka, že změna v uvedeném záměru byla možná až změnou územního plánu, byla námitkou irelevantní, neboť k žádné změně záměru nedošlo.

7. Ke druhé odvolací námitce, ve které žalobce zpochybnil důvod pro prodloužení platnosti územního řízení, žalovaný uvedl, že právní řád je založen na zásadě presumpce správnosti aktů vydaných správními orgány, dle níž se má za to, že správní akt je zákonný a správný, a to až do okamžiku, kdy příslušný orgán zákonem předvídatelnou formou prohlásí správní rozhodnutí za nezákonné a zruší jej. Územní rozhodnutí je závazné jak pro účastníky řízení, tak i pro správní orgány, kdy žalovanému nebylo známo, že by územní rozhodnutí bylo prohlášeno za nezákonné. Stavební úřad tak postupoval v souladu s ust. § 111 odst. 1 stavebního zákona, kdy žalovaný v žádném případě nemohl aprobovat právní názor žalobce, že se stavební úřad měl podrobněji zabývat zákonností územního rozhodnutí. Žalovaný konstatoval, že stavební zákon neukládá stavebnímu úřadu povinnost zabývat se věcnou správností posuzování vlivů na životní prostředí ve stavebním řízení, jak požadoval žalobce.

8. K námitce, že stavební úřad blíže nezdůvodnil své tvrzení, že zohlednil podmínky územního rozhodnutí, a že ve stavebním povolení nebyly řádně převzaty podmínky z územního rozhodnutí vztahující se k podmínce č. 6 dopravního řešení nebo podmínce č. 11, která měla obsahovat i hlukovou studii, žalovaný uvedl, že zdůvodnění podmínek územního rozhodnutí by znamenalo rozsáhlé popisování technického řešení stavby a vznikl by tím rozsáhlý slovní popis projektové dokumentace. Žalovaný byl toho názoru, že takové popisy by byly zcela neúčelné a učinily by odůvodnění rozhodnutí stavebního úřadu velmi nepřehledným. Žalobce taktéž neuvedl, v čem nebyly řádně podmínky z územního rozhodnutí převzaty, přičemž podmínkou č. 6 územního rozhodnutí byly stanoveny podmínky pro umístění a projektovou přípravu dopravního řešení stavby speciální, která podléhala projednání před speciálním stavebním úřadem. Tím byl Úřad městské části Praha 8, který v souladu se zákonem č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích vydal rozhodnutí dne 14. 1. 2015, č. j. MCP8 168393/2014, sp. zn. MCP8 100313/2014/OV.Bau, kterým v souladu s danou podmínkou č. 6 územního rozhodnutí povolil stavbu komunikace a související části, jako jsou chodníky, přejezdy, vjezdy do objektu. Stavebnímu úřadu proto nepříslušelo přezkoumávat plnění této podmínky s výjimkou části podmínky 6 bodu b) územního rozhodnutí, která stanovila podmínku celkového počtu parkovacích stání. Řešení dopravy v klidu upravoval čl. 10 vyhlášky OTPP a požadovaný počet stání 157 byl stanoven podmínkou č. 6 územního rozhodnutí. Žalovaný nepřijal ani názor žalobce, že stavební úřad nepřevzal řádně podmínku č. 11, která měla obsahovat hlukovou studii. Stavební úřad byl povinen zkoumat, zda projektová dokumentace vyhovuje požadavkům uplatněným dotčenými orgány, a byl tak kvalifikován k posouzení dopadů stavby z hlediska uvedeného ustanovení. Ostatní odbornou kompetenci přebraly dotčené orgány. Žalovaný ověřil, že stavebník podmínky splnil, neboť součástí projektové dokumentace byl dokument Hluk ze stavební činnosti zpracovaný s datem 03.2014 společností Akustika Praha s.r.o., který zohlednil všechny fáze provádění stavby se závěrem, že při uvažovaném rozsahu prací nepřekročí hygienický limit hluku ze stavební činnosti. Tento dokument byl podkladem závazného stanoviska Hygienické stanice hlavního města Prahy ze dne 2. 6. 2014, č. j. HSHMP 20103/2014 S.HK/K, sp. zn. S-MHMP 20103/2014, jehož obsahem jsou podmínky, které zabezpečují dodržení hygienických limitů hluku akustického tlaku ze stavební činnosti a po dokončení stavby ze stacionárních zdrojů hluku ze stavební činnosti a z následného užívání stavby. V daném případě stavební úřad postupoval dle žalovaného správně, pokud převzal do výroku přezkoumávaného rozhodnutí podmínky výše uvedeného závazného stanoviska. Stavební úřad převzal správně i obsah podmínky č. 8 (Pomocí protihlukových opatření - např. plné oplocení, omezení doby hlučných stavebních mechanizmů na dobu 8-16 hod.), který odvolatelé (včetně žalobce) nepovažovali za dostatečně určitý. Žalovaný k tomu dodal, že použitím částice „např.“ neučinil stanovenou podmínku neurčitou. Naopak stanovenou podmínkou byla dána možnost výběru druhu opatření pro dodržení hygienických limitů hluku. Při provádění stavby bude používána různá technologie a různé druhy stavebních strojů a mechanismů, pro které nebude vždy dostačujícím protihlukovým opatřením jen plné oplocení do výšky 2 m, ale stavebník bude muset zohlednit i stanovenou pracovní dobu.

9. Ke čtvrté odvolací námitce, která směřovala proti nedostatečnému odůvodnění závazných stanovisek, žalovaný uvedl, že stanoviska dotčených orgánů nelze považovat za skutečnosti, které by vytvářely skutkový stav, nýbrž se jednalo o podkladové akty obsahující právní hodnocení skutkového stavu, který je předmětem řízení o povolení stavby z pohledu veřejného zájmu. Obsah závazných stanovisek, resp. jejich rozsah a účel, stanoví zvláštní zákon. Stavebnímu úřadu nepřísluší hodnotit takový obsah a provádět úvahy. Obsah závazného stanoviska je závazný pro výrokovou část rozhodnutí stavebního úřadu [§ 149 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu ve znění účinném do 28. 7. 2016 (dále jen „s. ř.“)]. Závazné stanovisko je ve smyslu ust. § 50 odst. 1 s. ř. podkladem pro rozhodnutí a nevztahuje se na něj zásada volného hodnocení podkladů pro rozhodnutí obsažená v ust. § 50 odst. 4 s. ř. Z obsahu podmínek stanovených ve výroku rozhodnutí stavebního úřadu vyplývalo, že stavební úřad dostál výše uvedené povinnosti. To, že stavební úřad uvedl přehled vydaných závazných stanovisek a na str. 6 pod písmenem c) rozhodnutí uvedl, že byla vydaná souhlasná závazná stanoviska a podmínky v nich stanovené byly akceptovány ve výroku rozhodnutí, neučinilo jeho rozhodnutí nepřezkoumatelným pro nedostatek odůvodnění. Následně se žalovaný zabýval obsahem závazných stanovisek jednotlivých dotčených orgánů.

10. K páté odvolací námitce týkající se nadlimitní zátěže území se žalovaný v napadeném rozhodnutí vyjádřil tak, že otázka možného překračování únosného zatížení v lokalitě z hlediska ovzduší byla otázkou, která se řeší zejména při posuzování záměru podle zákona EIA. Odbor ochrany prostředí Magistrátu hlavního města Praha jako příslušný úřad ve zjišťovacím řízení dospěl k závěru, že předmětná stavba nebude posuzována podle uvedeného zákona a nestanovil žádné podmínky pro navazující územní a stavební řízení. V závěru zjišťovacího řízení ze dne 25.5.2009, sp. zn. S-MHMP 703521/2008/ OOP/VI/EIA/591-2/Be, odbor ochrany prostředí MHMP uvedl, že připomínky vznesené ve vyjádřeních subjektů jsou uspokojivě řešitelné v návazných správních řízeních a měly by být posouzeny příslušnými dotčenými správními úřady.

11. Žalobce na podporu svého tvrzení o nadlimitní zátěži území odkazoval toliko na vyjádření hlavního města Prahy, které v průběhu zjišťovacího řízení uvedlo svůj názor, že kvalita ovzduší byla značně ovlivněna stávající dopravní zátěží, zejména podél ulice Sokolovská. Žalovaný k tomu uvedl, že automobil není stacionárním zdrojem podléhajícím posouzení podle zákona č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší, a proto odboru ochrany ovzduší Magistrátu hlavního města Prahy nepříslušelo posuzovat vliv automobilů související s polyfunkčním domem na kvalitu ovzduší. Přesto nad rámec uvedl přehled znečišťujících látek z map klouzavých pětiletých průměrů z let 2009 – 2013. Žalovaný dodal, že ochrana kvality ovzduší z dopravy je řešena koncepčně v intencích zákona o ochraně ovzduší na území celého státu, kde se klade za cíl snižování emisí, vyhodnocují se stávající opatření ke zlepšení kvality ovzduší v lokalitách a oblastech se zhoršenou kvalitou ovzduší a navrhují se dodatečná opatření a nástroje ke zlepšení kvality ovzduší. Pro tyto účely Ministerstvo životního prostředí zpracovalo mj. dokument „Střednědobá strategie (do roku 2020) zlepšení kvality ovzduší České republiky“. Tato problematika se však neřeší ve stavebním řízení.

12. Žalobce považoval podmínky závazného stanoviska za nedostatečné, protože nepožadovalo dopracování hlukové studie během výstavby z vrtné soupravy. Vznesená námitka byla důvodem pro žádost Ministerstvu zdravotnictví o změnu nebo potvrzení závazného stanoviska Hygienické stanice hlavního města Prahy ze dne 2. 6. 2014, sp. zn. S-HSHMP 20103/2014, č. j. HSHMP 2013/2014 S.HK/K, ve smyslu ust. § 149 odst. 4 s. ř. Ministerstvo zdravotnictví jako příslušný správní orgán uvedené závazné stanovisko dne 28. 1. 2016 pod č. j. MZDR 6614/2015-4/OVZ potvrdilo s tím, že měření hluku z dopravy provedla akreditovaná společnost Akustika Praha s.r.o., v budoucím chráněném venkovním prostoru projektované stavby a dále byla posouzena související doprava a hluk z nově instalovaných stacionárních zdrojů hluku se závěrem, že ve venkovním chráněném prostoru novostavby nebudou překročeny hygienické limity. Z toho důvodu tak musely být dodrženy hygienické limity i u vzdálenější obytné zástavby. Hluk ze stavební činnosti byl rovněž posouzen s tím, že hluk z provozu vrtné soupravy bylo možné posoudit pouze jako akustický výkon při chodu naprázdno a hluk při vlastním vrtání nebylo možné spočítat předem.

13. K námitce nesprávného posouzení zásahu do krajinného rázu žalovaný uvedl, že námitka směřovala proti závaznému stanovisku odboru životního prostředí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 23. 5. 2014, sp. zn. S-MHMP 0610616/2014/OZP/VI na úseku ochrany přírody a krajiny. Žalovaný byl ve smyslu ust. § 149 odst. 4 s. ř. povinen požádat Ministerstvo životního prostředí o změnu nebo potvrzení citovaného závazného stanoviska. Ministerstvo životního prostředí písemností ze dne 8. 1. 2016 pod č. j. 2823/500/15 89680/ENV/15 závazné stanovisko potvrdilo. S tím se ztotožnil také žalovaný a nesouhlasil s tvrzenou neurčitostí, neboť krajinný ráz ve smyslu zákona o ochraně přírody a krajiny představuje určitý charakter krajiny, který je vyjádřený především morfologií terénu, charakterem vodních toků a ploch, vegetačního krytu a osídlení. Záběr pro posouzení krajinného rázu v urbanizovaném území je vždy takový, aby se mohly posoudit všechny prvky tvořící krajinný ráz. Nejedná se o žádné upřednostňování posouzení bezprostředního nebo širšího okolí. V daném případě žalobce žádnými argumenty neprokázal, jakým způsobem posouzení krajinného rázu reálně zasáhlo do jeho práv.

14. V sedmé odvolací námitce žalobce namítal nesprávné posouzení výskytu chráněných druhů živočichů. K tomu žalovaný uvedl, že námitka je bezpředmětná, jelikož v biologickém hodnocení, které bylo podkladem pro zjišťovací řízení polyfunkčního domu, je mj. uvedeno, že průzkum zaměřený na zvláště chráněné druhy prokázal přítomnost jen dvou běžných druhů čmeláků rodu Bombus obecně rozšířených s velkým radiačním potenciálem, které ke sledované ploše neměly výhradní vztah, jejich hnízdění nebylo v roce 2009 na území prokázáno a jednalo se o migranty. Z toho důvodu nebylo nutné přijímat žádná opatření. Proto závěr zjišťovacího řízení nestanovil pro stavební řízení žádné podmínky. Tak tomu bylo i v případě posouzení dotčeného orgánu na úseku ochrany přírody a krajiny, který v závazném stanovisku pro stavební řízení nestanovil požadavky na ochranu dvou migrujících druhů čmeláků. Kromě toho žalovaný uvedl, že odvolatelé (včetně žalobce) ani neuvedli důvody, jakým způsobem dle jejich názoru nesprávné posouzení výskytu chráněných druhů živočichů způsobilo přímé dotčení jejich vlastnických práv.

15. K osmé odvolací námitce, kdy žalobce namítal nesprávně věcné posouzení vibrací, žalovaný uvedl, že touto námitkou žalobce nesprávně chránil subjektivní práva vlastníků sousedních domů, přitom oprávnění k hájení práv vlastníků sousedních domů neprokázal. Žalovaný k tomu dodal, že z projektové dokumentace bylo patrné, že bude navrženo takové stavebně technické zabezpečení stavební jámy, které nevyžaduje čerpání podzemních vod, která by mohla vyvolat depresi průběhu hladiny podzemní vody. Irelevantní námitkou byla podle žalovaného námitka zpracování pasportizace sousedních domů. Stavební zákon nestanovuje povinnost zpracovat tzv. pasport sousedních staveb. Provedení pasportu je projevem svobodné vůle stavebníka a vlastníků sousedních staveb a vzájemné důvěry, zda se přistoupí k dohodě o provedení pasportu stavby či nikoliv. Případné škody na nemovitosti způsobené prováděním stavby se řeší cestou občanskoprávní.

16. V deváté odvolací námitce žalobce namítal nesprávné posouzení kácení dřevin. Žalovaný k tomuto uvedl, že součástí spisu je rozhodnutí Úřadu městské části Praha 8 ze dne 4. 8.2 2014, č. j. MCP8 099190/2014, sp. zn. MCP8 0851/2014/3, kterým bylo povoleno kácení dřevin, a pro kácení byly stanoveny podmínky. Současně byla uložena náhradní výsadba dřevin dle zákona o ochraně přírody a krajiny. Toto rozhodnutí bylo samostatným správním aktem, který byl stavebník povinen předložit spolu s žádostí o vydání stavebního povolení. Plnění povinností vyplývajících z tohoto rozhodnutí ani posuzování věcného obsahu rozhodnutí nepřísluší stavebnímu úřadu, a proto námitku směřující do kácení dřevin označil žalovaný za bezpředmětnou.

17. Ohledně nedodržení zjištěných skutečností žalovaný odkázal na znění ust. § 114 odst. 1, 2 stavebního zákona, kdy námitka, která zpochybňovala regulativy prostorového uspořádání k danému funkčnímu využití plochy, byla námitkou směřující do řízení o umístění stavby, kde se posuzuje, zda je záměr v souladu s vydanou územně plánovací dokumentací. V daném případě žalobce měl nebo mohl námitku územně technického charakteru uplatňovat v územním řízení a podle stavebního úřadu se v aktuální věci jednalo o námitku bezpředmětnou, stejně jako tomu bylo u námitky řešení dopravy v klidu. K dodržení požadavků Národního institutu pro integraci osob s omezenou schopností pohybu žalovaný uvedl, že stavební zákon neukládá povinnost respektovat požadavky takového institutu. Problematiku bezbariérového užívání stavby řeší vyhláška č. 398/2009 Sb., o obecných technických požadavcích zabezpečujících bezbariérové užívání staveb. Skutečnost, že stavební úřad dostál povinnosti, když ověřil, že v projektové dokumentaci stavby byly v odpovídající míře řešeny obecné požadavky na výstavbu zohledněné v citované vyhlášce, vyplývala z rozhodnutí stavebního úřadu.

18. V jedenácté odvolací námitce žalobce poukazoval na nové skutečnosti, kdy podle žalovaného vyhláška o dokumentaci staveb v příloze č. 5 upravuje rozsah a obsah projektové dokumentace pro vydání stavebního povolení. Obsahem projektové dokumentace ale nebyla povinnost provést zohlednění případné nové plánované výstavby v okolí navržené stavby.

19. K dvanácté odvolací námitce týkající se nedostatečného vypořádání námitek odvolatelů (včetně žalobce) č. 3-6, 8 – 10 žalovaný uvedl, že pod uvedenými čísly byly uplatněny v průběhu stavebního řízení námitky, shodující se s námitkami uplatněnými v odvolání. Stavební úřad se s těmito námitkami dostatečně a řádně vypořádal. Z odůvodnění jeho rozhodnutí vyplývalo, že dospěl u každé námitky pod výše uvedenými čísly k závěru, že nesplňuje kritéria charakteru námitek tak, jak upravuje ust. § 114 odst. 1 stavebního zákona. Žalovaný v takovém postupu nespatřil pochybení. Stavební úřad se těmito námitkami nezabýval a zabývat ani nemusel, neboť svým charakterem se jednalo o územně technické námitky, které spadaly do územního řízení. Pokud by se jimi stavební úřad zabýval, jednalo by se o takový postup stavebního úřadu, který by představoval nepřípustný zásah do práv předcházejícího územního řízení nabytých v dobré víře. Žadateli o územní rozhodnutí bylo umístění stavby povoleno a nabylo právní moci. Tímto rozhodnutím byl stvrzen soulad záměru se základními kritérii stanovenými v ust. § 90 stavebního zákona. Podle žalovaného tak není myslitelné, aby stavební úřad v následném stavebním řízení zpochybnil pravomocné územní rozhodnutí zkoumáním námitek účastníků řízení, které byly nebo měly být uplatněny právě v územním řízení. Účinky územního rozhodnutí jsou závazné nejenom pro účastníky řízení, ale také pro stavební úřad. Žalovaný na základě uvedených skutečností označil danou odvolací námitku za bezpředmětnou.

II. Obsah žaloby

20. V prvním žalobním bodě žalobce namítl, že žalovaný měl požadovat nové posouzení vlivů záměru (stavby), a to z toho důvodu, že zátěž související s domovem pro seniory (jak bylo původně posuzováno v závěru zjišťovacího řízení) by byla zcela odlišná od dopravní zátěže způsobené obytným objektem. Vyšší dopravní zátěž by mohla mít vliv na kvalitu ovzduší i hlukovou zátěž a posuzování vlivů na životní prostředí proto nemuselo končit v závěru zjišťovacího řízení, ale mohlo proběhnout až do stanoviska k posuzování vlivů na životní prostředí. Žalobce především zpochybnil výpočet počtu parkovacích míst v objektu.

21. Podle žalobce by tak stávající stavební řízení bylo navazujícím řízením ve smyslu § 3 písm. g) zákona o posuzování vlivů na životní prostředí (dále jen „zákon EIA“), z čehož by vyplývala další práva účastníků řízení (především § 9a až § 9d zákona o EIA). Ustanovení §9a odst. 4 zákona o EIA přitom výslovně požaduje před každým navazujícím řízením provést kontrolu, zda nedošlo ke změně projektu a v případě, že ke změně projektu došlo, provést nové posouzení vlivů na životní prostředí. Stejně tak přechodná ustanovení požadují provést kontrolu a úpravu všech stanovisek vydaných podle předchozí úpravy.

22. Žalobce dále nesouhlasil s tvrzením žalovaného, že vyjádření MHMP ze dne 23. 5. 2016, č. j. S-MHMP-06106/16/2014/1/OZP/V1 v bodě 7 splňuje náležitosti ustanovení § 9a odst. 4 zákona EIA, protože z jeho textu není zřejmé, zda se příslušný úřad vůbec zabýval změnou posuzovaného a předkládaného záměru.

23. Žalobce tvrdil, že byl zkrácen na výše uvedených právech tím, že posuzován byl jiný záměr (domov pro seniory) než je nyní povolován (obytný objekt). Také poukázal na skutečnost, že změna v uvedeném záměru byla umožněna až změnou územního plánu, kdy územní plán původně vyžadoval v území jinou funkci než bytovou i mnohem nižší intenzitu využití území.

24. Ve druhém žalobním bodě žalobce namítl nezákonné prodloužení platnosti územního rozhodnutí, kdy stavební povolení je vydáváno na základě územního rozhodnutí, kterému byla bez bližšího odůvodnění prodloužena platnost. Stavebník pak po poměrně dlouhou dobu neměl platné územní rozhodnutí, stavební úřad přesto ve stavebním řízení pokračoval a stavební povolení vydal.

25. Žalobce je toho názoru, že stavební úřad porušil ust. § 111 odst. 1 písm. a) stavebního zákona, které mu ukládá zkoumat, zda je projektová dokumentace v souladu s územním rozhodnutím. Stavební úřad měl z důvodu uplynutí doby původního územního rozhodnutí stavební řízení zastavit. Stavební úřad se také měl podrobněji zabývat zákonností územního rozhodnutí, věcnou správností posuzování vlivů na životní prostředí a toto vše zohlednit při vydávání stavebního povolení, především při svých úvahách, zda má dostatek aktuálních a úplných informací o stavu území.

26. Ve třetím žalobním bodě žalobce namítl nedodržení podmínek územního rozhodnutí. Žalovaný se podle něj věcně nesprávně vypořádal s odvolací námitkou o zohlednění podmínek územního rozhodnutí. Stavební úřad nedostatečně zohlednil podmínky územního rozhodnutí, když sice obecně tvrdil, že dokumentace stavby je vypracována v souladu se závaznými podmínkami citovaného rozhodnutí, avšak toto rozhodnutí nebylo blíže zdůvodněno. Žalovaný považoval podmínky za dostatečně zohledněné a určité.

27. Konkrétně žalobce poukázal na podmínku č. 11 písm. c) územního rozhodnutí, která je v napadeném rozhodnutí formulována zcela obecně (viz podmínka č. 8), přičemž výčet protihlukových opatření je pouze demonstrativní a není dostatečně určitý. Navíc z nejednoznačné formulace nebylo zřejmé, zda oplocení a omezení doby prací jsou dvě různá protihluková opatření, nebo se jedná o povinnost omezit hluk v době mezi 8-16 hodinou protihlukovými opatřeními, z nichž jedno (oplocení) je uváděno příkladem. Žalobce podotkl, že podmínky stavebního povolení musí být dostatečně určité, přičemž poukázal na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, ze dne 23. 01. 2013, č. j. 59 A 93/2011–144.

28. Podmínka č. 7 a 8 napadeného rozhodnutí pouze opakuje zákonné limity, které se nacházejí v nařízení vlády o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku, vibrací. Z upřesnění hlukové studie ze září 2015 navíc vyplývalo, že tyto limity nebudou dodrženy. Dotčený správní úřad ani žalovaný tuto skutečnost ve svých závazných stanoviscích, respektive napadených rozhodnutích vůbec nereflektovali. Žalovaný pouze odkázal na možnou výjimku dle § 31 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a už se nezabýval otázkou, zda je možné tuto výjimku udělit, pokud byly požadavky zákona výslovně převzaty jako podmínky stavebního povolení. Stavební povolení navíc musí obsahovat veškeré podmínky a nelze v něm odkazovat na jejich upřesnění či dopracování až později.

29. Ve čtvrtém žalobním bodě žalobce namítl nedostatečné odůvodnění závazných stanovisek způsobující nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Uvedl, že v odvolání nepožadoval po žalovaném věcný přezkum závazných stanovisek, ale přezkum základních náležitostí závazného stanoviska (jako např. jeho odůvodnění). S odkazem na ust. § 68 odst. 3 s. ř. shledal porušení této povinnosti především v nedostatečně odůvodněných závazných stanoviscích dotčených orgánů státní správy (viz závazné stanovisko ze dne 10. 6. 2014, č. j. S-MHMP 618455/2014 o ochranném pásmu památkové rezervace v hl. m. Praze, závazné stanovisko z pohledu požární bezpečnosti ze dne 29. 5. 2014, č. j. HSAA-5254- 4/2014 nebo závazné stanovisko Státní energetické inspekce ze dne 29. 5. 2014 sp. zn. 256-30.04/14/010.103); tato závazná stanoviska jsou zcela bez odůvodnění. V závazném stanovisku Hygienické stanice hl. m. Prahy ze dne 2. 6. 2015 č. j. HSHMP 20103/2014 S.HK/K pak vedle odůvodnění chybí i určení úřední osoby a její podpis.

30. Žalobce proto nesouhlasil se stanovisky nadřízených orgánů, které prohlašovaly nedostatečně odůvodněná (případně zcela neodůvodněná) závazná stanoviska za věcně správná a vydaná v souladu se zákonem. Upozornil na to, že ani nadřízené orgány nevyhověly návrhům na doplnění podkladové dokumentace, např. o zakreslení hmoty záměru do stávající zástavby pro posouzení zásahu do krajinného rázu. U některých závazných stanovisek navíc nebylo zřejmé, zda byly vydány skutečně ke stavebnímu řízení.

31. Dále podle žalobce nebylo zřejmé, zda plánovaných 157 parkovacích stání by skutečně pokrylo potřebu celého záměru především s ohledem na skutečnost, že skutečné využití obchodů, lékařských ordinací a dalšího měl stavebník doložit až ke kolaudačnímu souhlasu. Obecně technické předpisy na výstavbu přitom k těmto funkcím váží povinný počet parkovacích stání.

32. Žalobce tak nesouhlasil s tvrzením žalovaného, že počet parkovacích míst se zkoumá pouze v územním řízení a nemůže být předmětem námitky ve stavebním řízení. Tvrdil, že žalovaný výše popsaným postupem, tj. určením účelového využití části stavby až při kolaudaci a odmítnutím průběžné kontroly dostatečného počtu parkovacích míst, rezignoval na kontrolu zákonných požadavků na dopravu v klidu.

33. V pátém žalobním bodě žalobce namítl věcně nesprávná a neodůvodněná stanoviska orgánů dotčené správy ohledně nadlimitní zátěže území. K tomu odkázal na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 8. 2014, č.j. 30 A 14/2013–147 a následně uvedl, že v lokalitě nesmělo být překročeno únosné zatížení území a do nadlimitně zatíženého území nebylo možné novou bytovou funkci bez dalších kompenzačních opatření vůbec umisťovat. Správní úřady proto měly povinnost zabývat se otázkou dodržení či překročení nejvyšších přípustných hodnot znečištění ovzduší nebo hlukové zátěže, a to s ohledem na stávající imisní a hlukové zatížení předmětné oblasti a nepochybné zvýšení zátěže z realizace záměru.

34. Podle žalobce je obecně známou skutečností, že znečištěné ovzduší a nadlimitní hluková zátěž mají významný negativní vliv na lidské zdraví. U nových záměrů je nutno trvat na dodržení a nepřekračování imisních limitů a hlukové zátěže, případně dalšího působení na okolí nad míru stanovenou právními předpisy, a to v kontextu již existujícího pozadí antropogenního původu. V českém právním řádu není právní opora pro to, aby byl odsouhlasen, umístěn a povolen záměr, u něhož je již od počátku spolehlivě dokumentováno, že spolu s již existujícím antropogenním zátěžovým pozadím v lokalitě překročí závazné limity nebo jejich již existující překračování dále zvýší. Žalobce v této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2012, č. j. 1 As 135/2011-246 a ze dne 1. 2. 2013, č. j. 9 As 28/2012–135.

35. Dále žalobce odkázal na závěr zjišťovacího řízení a souhrnnou technickou zprávu k dokumentaci, kdy stanovisko ochrany ovzduší pouze konstatovalo vytápění z centrálního zdroje vytápění, 157 parkovacích stání a způsob větrání garáží. Dotčený orgán výše uvedené souvislosti vůbec nezvažoval, podle všeho ani neznal skutečné aktuální imisní zatížení v lokalitě. Žalobce proto tvrdil, že závazné stanovisko bylo nedostatečně odůvodněné, v rozporu se zásadou materiální pravdy a se zákonem a chyběly podklady informující přesvědčivě o aktuálním stávajícím imisním zatížení lokality (rozptylová studie). Podle žalobce tak nebylo bezpečně jištěno, zda již nedošlo k překročení únosného imisního zatížení nebo zda k němu nedojde provozem a užíváním předmětných novostaveb. Z toho důvodu žalobce navrhl doplnění rozptylové studie, aby byl chráněn svěřený veřejný zájem, a aby bylo rozhodováno v souladu se zásadou materiální pravdy.

36. Žalobce také nesouhlasil se stanoviskem Odboru ochrany prostředí MHMP z důvodů podlimitního znečištění ovzduší a údaji, jež vyplývají z map klouzavých pětiletých průměrů imisních koncentrací ovzduší, přičemž se jednalo o údaje zastaralé, které byly vztaženy již k roku 2009 a navíc velmi obecné (síť je o velikosti 1x1 km). V blízkosti dopravně velmi vytížené komunikace by bylo podle žalobce znečištění pravděpodobně vyšší. Vzhledem k těsnému nepřekročení limitů pro znečišťující látky považoval žalobce za velmi pravděpodobné, že limity byly v daném místě překročeny.

37. Žalobce rovněž nesouhlasil s částí stanoviska a názorem žalovaného ve věci benzo(a)pyrenu, kdy nedodržování závazného limitu sloužícího k ochraně lidského zdraví a povolení dalšího zhoršení situace nebylo možné odůvodňovat tvrzením, že limit byl překročen na většině území. Tento postup by byl v rozporu se základními zásadami právního státu, ale i zásadami práva životního prostředí. K tomuto odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31.1.2012 č. j. 1 As 135/2011–258.

38. K tvrzení žalovaného o koncepčních nástrojích řešení znečištění ovzduší žalobce uvedl, že tyto nástroje neměly vliv na spornou výstavbu a vzhledem ke zkušenostem s předchozími koncepcemi bylo možné důvodně očekávat, že nebudou mít pozitivní vliv ani na celkové znečištění ovzduší, přičemž v této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2012 č. j. 1 As 135/2011–258.

39. Dále žalobce namítal i věcnou nesprávnost závazného stanoviska Hygienické stanice hl. m. Prahy ze dne 2. 6. 2014, č. j. S-MSHMP 20103/2014, které se s hlukovou zátěží vypořádalo pouze povrchně. Stanovisko se vůbec nezabývalo celkovou zátěží území a vlivem realizace záměru (vzduchotechnika a související vnitro-areálová doprava) na zdraví dlouhodobých rezidentů žijících v okolí stavebního záměru. Dle stanoviska nebyl v hlukové studii zohledněn hluk vrtné soupravy při realizaci hlubinných velkoprůměrových pilot vetknutých do skalního podloží ani nebyla stanovena doba, po kterou může vrtná souprava pracovat (přestože to bylo jednou z podmínek územního rozhodnutí). Podmínky závazného stanoviska tak byly nedostatečné, protože nebylo požadováno dopracování hlukové studie, a proto nemohlo být prokázáno dodržení hlukových limitů během výstavby. V průběhu územního ani stavebního řízení tedy nebylo dostatečně prokázáno, že předmětná stavba (ne)mohla negativním způsobem ovlivnit kvalitu ovzduší a hlukovou zátěž v dotčeném území, resp. zhoršení životního prostředí stávajících obyvatel.

40. V šestém žalobním bodě žalobce namítl nesprávné posouzení zásahu do krajinného rázu. Uvedl, že stanovisko orgánu ochrany přírody a krajiny musí odpovídat obecným požadavkům na správní akty, tedy musí jít o závazné stanovisko odpovídající požadavku srozumitelnosti, věcné správnosti a přezkoumatelnosti. Stanovisko MHMP ze dne 23. 5. 2014, sp. zn. S-MHMP 0610616/2014/I/OZP/VI v bodě 5 tyto náležitosti nesplňovalo. Obsahem stanoviska bylo tvrzení, že krajinný ráz navzdory vnějším rysům záměru i velikosti novostaveb nemohl být dotčen, což však byla dle žalobce zjevná nepravda. Dotčený orgán zcela rezignoval na kvalifikované posouzení věci a na zásadu materiální pravdy. Návrh domu vůbec nereagoval na ráz okolní zástavby. Odůvodnění spočívající ve studiu ortofotomapy či znalosti místa z úřední činnosti jsou užívána dotčeným orgánem v každém vyjádření. Stavební úřad nepožadoval ani doplnění zákresů do stávající zástavby, přestože se jednalo až o jedenáctipatrové budovy umístěné na společném parteru.

41. Žalobce také nesouhlasil se stanoviskem Ministerstva životního prostředí, odboru výkonu veřejné správy ze dne 8. 1. 2016, č. j. 2823/500/15 89680/ENV/15. Poukázal na neurčitost části v něm obsažených tvrzení, kdy ze stanoviska nebylo zřejmé, co je těsné okolí záměru a co je širší okolí, ani to, z jakého důvodu bylo upřednostňováno posouzení z hlediska širšího a nikoliv bezprostředního okolí. K tomu žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 6. 2008, č. j. 1 As 5/2008-137 a rozsudek ze dne 26. 6. 2008, č. j. 6 As 30/2006-74. Podle žalobce je tedy uvedené závazné stanovisko nedostatečně odůvodněné a v rozporu se skutečným stavem.

42. V sedmém žalobním bodě žalobce namítl nesprávné posouzení výskytu zvláště chráněných živočichů. V návaznosti na odůvodnění napadeného rozhodnutí a biologický posudek zpracovaný doc. Dr. J. F., CSc., kde se uvádí, že: „dva druhy čmeláků rodu Bombus jsou chráněny jako druhy ohrožené.... Na zvláště chráněné druhy je třeba požádat o výjimku ve smyslu § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny.“, konstatoval, že čmelák je vždy ohroženým druhem, a to ve všech druzích (viz Vyhláška ministerstva životního prostředí České republiky č. 395/1992 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o ochraně přírody a krajiny). Podle ust. § 50 zákona o ochraně přírody a krajiny jsou chráněna nejenom sídla, ale i místa plnící pro ohrožené druhy jiné funkce (např. obstarávání potravy). Žalobce proto tvrdil, že výstavbou bude zasaženo do podmínek ochrany zvláště chráněných druhů, a že proto měla být vydána výjimka podle § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny.

43. K výjimce z ochrany zvláště chráněných druhů žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2015, č. j. 2 As 49/2013-109. Podle znalostí žalobce si o tuto výjimku stavebník nepožádal a v souhrnné technické dokumentaci pro stavební řízení tvrdil, že se v dotčeném území nevyskytují vzácné druhy. Stavební úřad se měl s přesvědčivými informacemi o výskytech zvláště chráněných druhů vyrovnat a trvat na zjištění skutečného stavu v území, o němž by nebyly důvodné pochybnosti, tj. trvat na zahájení řízení o udělení výjimky dle § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny.

44. V osmém žalobním bodě žalobce namítl nesprávné posouzení vibrací. Žalovaný k tomu v napadeném rozhodnutí tvrdil, že žalobce nebyl oprávněn chránit subjektivní práva vlastníků sousedních domů, protože neprokázal toto oprávnění. Žalobce k tomu uvedl, že je vlastníkem jednoho ze sousedních domů, a změna hladiny podzemní vody tak přímo ovlivní objekt v jeho vlastnictví. Žalobce tedy byl oprávněn chránit toto své subjektivní právo.

45. K argumentaci žalovaného v napadeném rozhodnutí, že námitky žalobce jsou soukromoprávní povahy nebo namítané skutečnosti nejsou stavebním zákonem vyžadovány, žalobce odkázal na ust. § 111 odst. 1 písm. b) stavebního zákona, které ukládá, aby stavební úřad přezkoumal podanou žádost a připojené podklady z toho hlediska, zda stavbu lze podle nich provést, a zejména ověří, zda jsou v odpovídající míře řešeny obecné požadavky na výstavbu. Obecné požadavky na výstavbu pak jsou upraveny ve vyhlášce OTTP. Podle žalobce se žalovaný měl zabývat i ovlivněním stability stavby žalobce změnou hladiny podzemní vody a bludnými proudy, přičemž ochrana před výše uvedenými negativními vlivy měla být součástí podmínek napadeného rozhodnutí.

46. V devátém žalobním bodě žalobce namítl nesprávné posouzení kácení dřevin rostoucích mimo les. Uvedl, že žalovaný nedostatečně zohlednil masivní kácení vzrostlých dřevin na pozemku stavby. Masivní kácení mohlo mít vliv na možný výskyt stanovišť chráněných druhů živočichů. Izolační pás vzrostlých dřevin představuje důležitou ekologickou a estetickou ochranu stávající zástavby, a to nejen proti hluku, ale i proti emisím z dopravy – zejména prachovým částicím. To bylo podle žalobce podstatné, protože v území byly překračovány limity znečišťujících látek z dopravy a limity ostatních znečišťujících látek byly na horní hranici. Bude trvat desetiletí, než nově vysazení jedinci dosáhnou vitality a ekologické či estetické funkce stávajících dřevin.

47. Žalobce také namítl, že likvidace dřevin v území je v rozporu s Integrovaným krajským programem snižování emisí a zlepšení kvality ovzduší na území aglomerace Hlavní město Praha, který rada MHMP přijala dne 12. 9. 2006 usnesením č. 1461.

48. V desátém žalobním bodě žalobce namítl nedostatečně zjištěné skutečnosti ve vztahu k argumentaci žalovaného v napadeném rozhodnutí, že požadavek žalobce na přezkum dodržení míry využití území, koeficientu zeleně a dostatečného počtu parkovacích stání byl bezpředmětnou námitkou, protože tento požadavek měl být uplatněn již v územním řízení. Žalobce s tímto vypořádáním námitky nesouhlasil a považoval jej za věcně nesprávné. Podle žalobce také nebylo zřejmé, zda plánovaných 157 parkovacích stání skutečně pokryje potřebu celého záměru především s ohledem na skutečnost, že obecně technické předpisy na výstavbu k těmto funkcím váží povinný počet parkovacích stání.

49. Žalobce nesouhlasil s tvrzením žalovaného, že počet parkovacích míst se zkoumá pouze v územním řízení a nemůže být předmětem námitky ve stavebním řízení. Tvrdil, že žalovaný výše popsaným postupem, tj. určením účelového využití části stavby až při kolaudaci a odmítnutím průběžné kontroly dostatečného počtu parkovacích míst, rezignoval na kontrolu zákonných požadavků na dopravu v klidu. S ohledem na posuzování souladu obecných požadavků na výstavbu s navrhovanou stavbou pak žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 10. 2011, č. j. 1 As 108/2011-139 s tím, že tento soulad stavební úřad vždy musí hodnotit z úřední povinnosti.

50. V jedenáctém žalobním bodě žalobce namítl, že v předložené projektové dokumentaci nebyly dostatečně zohledněny nové skutečnosti spočívající v bezprostředně sousedící nové výstavbě či plánované změně organizace dopravy. Otázka nové výstavby nebyla řešena ani v územním rozhodnutí, které bylo vydáno již v roce 2011. Bylo tak možné předpokládat, že vstupy do posouzení možnosti umístit záměr byly již z roku 2010 nebo dokonce starší. Stavební úřad prodloužil platnost územního rozhodnutí až do roku 2016, aniž by se změnami v území blíže zabýval.

51. Žalobce upozornil na změny v územním plánu, které umožňovaly další intenzivní zástavbu v území. Od roku 2010 došlo v místě k výstavbě velkého kancelářského komplexu Futurama a připravovala se i další výstavba nad metrem Invalidovna a nad supermarketem Albert. Nebylo také zřejmé, zda tyto další záměry byly řádně zohledněny při posuzování napadeného záměru (především s ohledem na dopravní zátěž, imise do ovzduší a hluk).

52. Ve dvanáctém žalobním bodě žalobce namítl, že v rozporu s ust. § 68 odst. 3 s. ř. se žalovaný nedostatečně vypořádal s námitkami žalobce (odvolatelů). Nesouhlasil s přezkumem žalovaného, který tvrdil, že postup stavebního úřadu byl v souladu se zákonem, protože se jedná o námitky, které svou povahou nespadají do stavebního řízení.

53. K námitce č. 1 stavební úřad uvedl, že „[k] další části námitky stavební úřad uvádí, že v souladu s § 114 odst. 2 se k námitkám účastníků řízení, které byly nebo mohly být uplatněny při územním řízení, při pořizování regulačního plánu nebo při vydání územního opatření o stavební uzávěře anebo územního opatření o asanaci území, nepřihlíží.“ Podstatou námitky byl dle žalobce koncept navazujícího řízení, které zavedla až novelizace zákona o EIA účinná od 1. 4. 2015. Žalobce tedy nemohl uplatnit svou námitku dříve, a to ani v rámci územního řízení. Žalobce proto tvrdil, že se stavební úřad měl jeho námitkou zabývat po věcné stránce a neměl ji bez dalšího odmítnout s poukazem, že měla být uplatněna dříve.

54. Námitky č. 3, 4, 5, 6, 8, 9 a 10 stavební úřad nevypořádal nebo je vypořádal pouze částečně s odkazem na ustanovení § 114 odst. 1 stavebního zákona. Z vypořádání námitek nebylo zřejmé, které z kritérií v § 114 odst. 1 stavebního zákona námitky nesplňují (zda rozsah námitky nebo povinný zásah do vlastnického práva). Vypořádání námitek stavebním úřadem tedy bylo nepřezkoumatelné pro svou nedostatečnou odůvodněnost.

55. Některé námitky žalobce byly vypořádány s odkazem na možnost jejich uplatnění v územním řízení (např. námitka č. 4 či námitka č. 9). K tomu žalobce uvedl, že v době vydání původního územního rozhodnutí nebyly tyto skutečnosti zřejmé (např. nová výstavba v místě), prodloužení územního rozhodnutí pak proběhlo bez jakéhokoliv bližšího odůvodnění. Žalobce tedy neměl možnost námitky uplatnit dříve nebo v jiném řízení. V této souvislosti žalobce odkázal na konstantní judikaturu Nejvyššího správního, a to např. na rozsudek ze dne 6. 8. 2009, č. j. 9 As 88/2008-301.

III. Vyjádření žalovaného

56. Žalovaný navrhl, aby byla žaloba odmítnuta a k jednotlivým žalobním bodům se vyjádřil následovně:

57. K prvnímu žalobnímu bodu uvedl, že z obsahu oznámení záměru vyplývalo, že předkladatel pro funkci bydlení používá termín ubytování pro seniory, ale jednalo se o koncept standardního bydlení, který představoval bytové jednotky vybavené všemi prvky pro byt. Navrženému počtu bytů odpovídalo řešení dopravy v klidu, které představovalo 157 parkovacích míst, pro které byla zpracovaná rozptylová studie. Napočtený počet parkovacích stání byl jedním z důvodů pro posouzení záměru podle zákona o EIA. Tento počet byl nadále dodržen v dokumentaci pro územní řízení a v projektové dokumentaci pro stavební řízení, neboť nedošlo k žádné změně co do velikosti ani co do počtu bytů. Vypočet parkovacích stání nebyl založen na úvaze, kdo bude v bytech bydlet, ale vycházel z počtu a velikosti jednotlivých bytů.

58. Záměr byl posuzován v zjišťovacím řízení se závěrem, že nebude posuzován podle zákona EIA. Žalovaný nesouhlasil s názorem žalobce, že nastala nová skutečnost, která vyžadovala nové posouzení vlivů záměru, neboť žádná taková skutečnost nenastala. Tento závěr konstatoval odbor ochrany prostředí MHMP právě v zjišťovacím řízení, které bylo zakončeno sdělením, že záměr nebude dále posuzován. V daném případě zjišťovací řízení nebylo zakončeno stanoviskem EIA, a žalobce se tak nemohl domáhat nového posouzení ve smyslu § 9a zákona EIA.

59. Ke druhému žalobnímu bodu žalovaný uvedl, že předmětem soudního řízení není přezkoumání rozhodnutí o umístění stavby, které nebylo v zákonné lhůtě napadeno řádným opravným prostředkem. Ani rozhodnutí o prodloužení platnosti územního rozhodnutí nebylo v zákonné lhůtě napadeno řádným opravným prostředkem. Na uvedená rozhodnutí dopadá proto zásada ochrany práv dotčených osob nabytých v dobré víře, jak vyplývá z ust. § 2 odst. 3 s. ř.

60. Žalovaný na návrh žalobce o přezkoumání rozhodnutí o prodloužení platnosti územního rozhodnutí písemností sp. zn. S-MHMP 1166320/2015/STR, č. j. MHMP 221249/2016 ze dne 11. 2. 2016 upozornil žalobce, že rozhodnutí stavebního úřadu o prodloužení platnosti bylo dostatečně odůvodněno a že doba platnosti územního rozhodnutí byla stavebním úřadem prodloužena o dva roky, tj. do 27. 7. 2016 na základě správního uvážení a požadavku investora v žádosti ze dne 25. 6. 2014. Tato lhůta byla z hlediska stavebního zákona i poměrů v dotčeném území relevantní. Žalovaný proto neshledal důvody k zahájení přezkumného řízení.

61. Stavebník (osoba zúčastněná na řízení) podal žádost o vydání stavebního povolení do podatelny Úřadu městské části dne 27. 6. 2014, tj. bezesporu v době platnosti územního rozhodnutí. Podle žalovaného tak nebylo možné dovodit, na základě jaké úvahy žalobce dospěl k závěru, že stavebník neměl platné územní rozhodnutí a stavební úřad vedl přesto stavební řízení. Na podporu tohoto svého tvrzení žalobce nedoložil žádné relevantní důkazy.

62. K tvrzenému porušení ust. § 111 odst. 1 písm. a) stavebního zákona žalovaný uvedl, že skutečnost, že stavební úřad splnil povinnost vyplývající z uvedeného ustanovení stavebního zákona, byla patrná z rozhodnutí stavebního úřadu, neboť podkladem přezkumu žádosti o stavební povolení bylo pravomocné územní rozhodnutí, jehož doba platnosti byla dle ust. § 93 odst. 3 stavebního zákona prodloužena. Kromě toho žalobce v odvolání ani v žalobě neuvedl konkrétní skutečnosti nasvědčující tomu, že stavební úřad porušil ust. § 111 odst. 1 písm. a) stavebního zákona.

63. K tvrzenému opomenutí stavebního úřadu zabývat se zákonností územního rozhodnutí a věcnou správností posuzování vlivů na životní prostředí žalovaný uvedl, že oba správní orgány byly vázány pravomocným územním rozhodnutím a jeho hmotněprávními důsledky, neboť se jednalo o konečný akt, proti kterému nebyly podány žádné opravné prostředky. To platilo také pro rozhodnutí o prodloužení platnosti územního rozhodnutí.

64. Z výše uvedeného proto bylo možné dovodit, na základě jakých skutečností se měl stavební úřad zabývat zákonností územního rozhodnutí. Obdobně toto platilo pro přezkum věcné správnosti posuzování vlivů na životní prostředí. Ani v tomto případě nebylo žalovanému jasné, na základě jakého zákonného podkladu se měl ve stavebním řízení zabývat věcnou správností posuzování vlivů na životní prostředí, když v daném případě se k projektové dokumentaci pro stavební řízení vyjádřil dne 23. 5. 2014 odbor životního prostředí MHMP na úseku posuzování vlivu životního prostředí, který sdělil, že záměr nebude posuzován podle zákona EIA.

65. Ke třetímu žalobnímu bodu žalovaný uvedl, že podmínka územního rozhodnutí, která zabezpečuje ochranu před hlukem, byla stavebním úřadem převzata ze závazného stanoviska pro územní řízení dotčeného orgánu na úseku ochrany veřejného zdraví, tj. Hygienika hlavního města Prahy. Tato podmínka byla řádně zapracovaná do projektové dokumentace pro stavební řízení. Hygienická stanice hlavního města Prahy vydala následně závazné stanovisko ze dne 2. 6. 2014, č. j. HSHMP 20103/2014 S.HK/K, sp. zn. S-HSHMP 2013/2014, ve kterém stanovila podmínky. Podmínkou č. 2 byla stanovena povinnost zabezpečit dodržení hygienických limitů akustického tlaku ze stavební činnosti, ostatními podmínkami (3. až 5.) byla stanovena povinnost zabezpečit dodržení hygienických limitů akustického tlaku po dokončení stavby ze stacionárních zdrojů hluku (např. výtahy, vzduchotechnika apod.)

66. Druhou podmínkou závazného stanoviska dotčený orgán stanovil ochranu před hlukem pomocí protihlukového opatření. Přitom však dle žalovaného nebylo nutné rozlišovat, co je obsahem podmínek dotčeného orgánu. Pokud by se jednalo o podmínku, která svým obsahem směřovala do technického řešení návrhu, bylo na místě, aby se promítla do projektové dokumentace. Protihlukové opatření formou oplocení bylo technickým řešením, které se promítlo do projektové dokumentace ke stavebnímu povolení. Bylo navrženo plné oplocení formou dílců vetknutých do betonových bloků o výšce 2 m. Žalovaný proto konstatoval, že podmínka č. 2 byla stavebníkem splněna.

67. Stavební úřad na základě povinnosti vyplývající z ust. § 149 odst. 1 s. ř. danou podmínku převzal do výroku stavebního povolení. Žalovaný se tak nemohl ztotožnit s názorem žalobce o neurčitosti dané podmínky, neboť konkrétnost podmínky spočívala ve stanovení protihlukového opatření, a bylo bezpředmětné, jaké konkrétní technické řešení protihlukové opatření představovalo, neboť zásadní bylo to, že muselo být garantováno nepřekročení zákonem stanovené hladiny hluku.

68. Žalovaný taktéž nepovažoval za přiléhavý odkaz žalobce na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 1. 2013, č. j. 59 A 93/2011-144, který poukazuje na to, že námitky účastníka řízení, které směřovaly proti nedostatečnému stavebně technickému řešení stavby, stavební úřad nesprávně vyřešil stanovením podmínky o provedení prováděcí dokumentace. O tento případ se totiž v projednávané věci nejedná. Hluk ze stavební činnosti je upraven v § 12 odst. 6 nařízení vlády o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku, vibrací, kde jsou mj. stanoveny hygienické limity pro hluk ze stavební činnosti v chráněných venkovních prostorech staveb a v chráněném venkovním prostoru. Hluková studie měla za úkol posoudit a vyhodnotit hluk ze stavební činnosti v chráněném venkovním prostoru staveb, protože ve venkovním prostoru stavba probíhala. V případě, že by v chráněném venkovním prostoru staveb byly hygienické limity hluku ze stavební činnosti dodrženy, nepředpokládalo se při standardní neprůzvučnosti stávajících budov, že by ve vnitřním chráněném prostoru staveb byl limit překročen. Podkladem pro vydání závazného stanoviska hygienika byl dokument o hluku ze stavební činnosti, který na základě tohoto dokumentu stanovil podmínky pro dodržení limitů hluku jak ze stavební činnosti, tak ze stacionárních zdrojů hluku stavby po její realizaci. Podmínky závazného stanoviska hygienika se promítly do podmínek stavebního povolení ve smyslu § 149 odst. 1 s. ř., přičemž tyto podmínky jsou pro stavebníka při provádění stavby závazné.

69. Dále žalovaný uvedl k tvrzení, že podmínky č. 31, 32, 33 a 34 se nevztahovaly k výstavbě a podmínky č. 7 a 8 opakovaly zákonné limity, že ust. § 18c odst. 2 písm. a) vyhlášky č. 503/2006 Sb., o podrobnější úpravě územního rozhodování, územního opatření a stavebního řádu, je obligatorní podmínkou, kterou stavební povolení musí obsahovat. Danou podmínkou se zabezpečuje plnění požadavků uplatněných dotčenými orgány, nejsou-li stanoveny rozhodnutími. Z toho důvodu, že závazné stanovisko hygienika nemělo formu rozhodnutí, byl obsah stanovených podmínek závazný pro výrokovou část rozhodnutí o povolení stavby ve smyslu ust. § 149 odst. 1 s. ř. To platilo i o podmínkách č. 7 a 8. Nejednalo se tedy o opakování zákonných limitů, ale o zákonný postup zakotvený v uvedeném ustanovení.

70. Ke čtvrtému žalobnímu bodu se žalovaný vyjádřil tak, že závazná stanoviska doložená stavebníkem spolu s žádostí o vydání stavebního povolení nebyla nezákonná z důvodu absence základních náležitostí. Žalovaný nedospěl ani k tomu, že by závazná stanoviska byla svým obsahem nezákonná, aby byl povinen aplikovat ust. § 149 odst. 5 s. ř. Toto ustanovení nelze chápat jako „aktivní legitimaci“ pro správní orgán k podání podnětu v tom smyslu, že nikdo jiný takový podnět podat nemůže. V daném případě se podnětu k přezkumu závazných stanovisek chopil žalobce prostřednictvím odvolacích námitek. Všechna závazná stanoviska byla přezkoumána věcně i po stránce základních náležitostí. Nadřízenými správními orgány nebylo zjištěno žádné pochybení, jak je patrné z jejich obsahů. Namítané věcně nesprávné obsahy stanovisek nadřízených správních orgánů ponechal žalovaný na posouzení soudu.

71. Ke zpochybnění navržených 157 parkovacích stání žalovaný uvedl, že řešení dopravy v klidu řeší obecně technické požadavky upravené ve vyhlášce OTPP, podle které byla stavba z hlediska technických požadavků posuzována. Tato vyhláška rozlišuje územně technické požadavky stavby na jejich umísťování a obecné požadavky na bezpečnost a užitné vlastnosti staveb. Požadavky na dopravu v klidu jsou řešeny v části první, která upravuje územně technické požadavky, které musí stavba splňovat při jejím umístění, tj. v územním řízení o umístění stavby. Žalovaný proto trval na názoru, že řešení dopravy v klidu je územně technickou podmínkou, jejíž plnění se kontroluje v územním řízení, a na základě tohoto se stanovuje podmínka o počtu parkovacích a odstavných stání. Plnění této podmínky bylo úkolem stavebního úřadu ve stavebním řízení.

72. Potřeba parkovacích a odstavných stání je dle žalovaného dána výpočtem dle čl. 10 vyhlášky OTPP spolu s její přílohou č. 2, přičemž požadovaný počet stání 157 je v souladu s danou vyhláškou.

73. Podle žalovaného nelze dovodit, na základě jakých skutečností žalobce dospěl k úvaze o „odmítnutí průběžné kontroly dostatečného počtu parkovacích míst“. Stavební zákon neukládá povinnost průběžné kontroly dostatečného počtu parkovacích míst. Stavební zákon umožňuje stavebnímu úřadu provádět tzv. kontrolní prohlídky [§ 133 odst. 2 písm. b) stavebního zákona], zda je stavba prováděna podle ověřené projektové dokumentace ke stavebnímu povolení. Kdyby se hypoteticky připustilo, že takovou kontrolní prohlídku v průběhu provádění stavby stavební úřad neučiní, tak při závěrečné kontrolní prohlídce musí počet parkovacích stání v garážích dohledat, jinak by nemohl vydat kolaudační souhlas. Tím je dostatečně garantováno dodržení počet parkovacích stání polyfunkčního domu.

74. K páté žalobní námitce žalovaný uvedl, že příloha č. 5 k vyhlášce o dokumentaci staveb upravuje rozsah a obsah projektové dokumentace, která se předkládá spolu s žádostí o vydání stavebního povolení. Zde se stanovuje, aby projektová dokumentace obsahovala popis dopadu stavby na životní prostředí a jeho ochranu. V daném případě se zpracovaná projektová dokumentace polyfunkčního domu pečlivě věnovala v textové části popisu vlivů stavby na životní prostředí a jeho ochranu. Z toho důvodu, že se jednalo o odborné posouzení vlivu stavby na životní prostřední, provedly toto posouzení příslušné dotčené orgány pro jednotlivé složky životního prostředí, kdy po prověření, zda stavba svým vlivem nepřekračuje zákonné limity jednotlivých složek životního prostředí, vydaly kladná závazná stanoviska.

75. Podle žalovaného se stavební úřad i on sám řádně zabývali obsahem závěru zjišťovacího řízení odboru ochrany prostředí MHMP ze dne 25. 9. 2009, sp. zn. S-MHMP-703521/2008/ OOP/VI/EIA/591-2/Be.

76. Oznámení zjišťovacího řízení se věnuje opatření k prevenci, snížení a eliminaci nepříznivých vlivů, kde jsou uvedeny jednotlivé skutečnosti, které mohou vyvolat nepříznivé vlivy. Ty byly zapracovány do projektové dokumentace nebo zohledněny stanovením podmínek pro provádění stavby. Vedle toho nelze opomenout, že kontrolu dodržení těchto opatření k prevenci, vyloučení snížení, popřípadě kompenzaci nepříznivých vlivů navržených v oznámení kontroluje dotčený orgán na úseku posuzování vlivů na životní prostředí v územním i stavebním řízení prostřednictvím vydaných stanovisek.

77. Souhrnná zpráva projektové dokumentace uváděla závěry rozptylové studie, která byla podkladem pro zpracování projektové dokumentace. Z toho důvodu žalovaný nemohl souhlasit s názorem žalobce, že souhrnná technická zpráva uváděla, že stavba nebude mít negativní vliv na kvalitu ovzduší, aniž by byl řádně posouzen vliv související dopravy. Předmětná stavba nepředstavuje stacionární zdroj znečištění, z tohoto hlediska jej tak dotčený orgán na úseku ochrany ovzduší nemohl posuzovat. Žalovaný nemohl přijmout ani názor žalobce, který zlehčoval existenci koncepčních nástrojů, které upravuje zákon o ochraně ovzduší.

78. Rada hlavního města Prahy vydala nařízení č. 16/2010 Sbírky hlavního města Prahy, kterým se vydává „Integrovaný krajský program ke snižování emisí a zlepšení kvality ovzduší pro Prahu“ na základě ust. § 6 odst. 6 a § 48 odst. 2 písm. c) zákona o ochraně ovzduší pro období let 2010 až 2012, který je stále účinný, a to do doby nahrazení aktualizovaným programem. Zákonem o ochraně ovzduší přešla aktualizace programů na snižování emisí a zlepšení kvality ovzduší na Ministerstvo životního prostředí, které je vydává formou opatření obecné povahy. Pro hlavní město Prahu je program ve fázi schvalování Posuzování vlivů koncepcí na životní prostředí („SEA“) jako „Plán zlepšování ochrany ovzduší pro aglomeraci Praha“. Jedná se o dokument, ke kterému musí správní orgány při posuzování stavby z hlediska ochrany ovzduší přihlížet, což se stalo i v tomto případě.

79. Odbor ochrany ovzduší MHMP stanoviskem ze dne 25. 11. 2015 provedl posouzení imisního zatížení lokality, do které je stavební záměr umisťován. Závazným podkladem pro posuzování kvality ovzduší v rámci správní činnosti orgánů ochrany ovzduší jsou dle platné legislativy mapy klouzavých pětiletých průměrů imisních koncentrací hlavních znečišťujících látek v síti 1x1 km. Tyto mapy jsou každoročně zpracovávány Českým hydrometeorologickým ústavem a zveřejňovány Ministerstvem životního prostředí.

80. Žalovaný k otázce benzo(a)pyrenu zdůraznil, že imisní limit pro benzo(a)pyren je stanoven v bodě 3 přílohy č. 1 k zákonu o ochraně ovzduší a má k němu být při vydávání závazného stanoviska „pouze“ přihlédnuto. Z toho důvodu existence překročení imisního limitu pro benzo(a)pyren v určité lokalitě nemohla být sama o sobě absolutním zákazem umisťování nových zdrojů znečišťování ovzduší do dané lokality. Za vyvažující prvek mezi zákonem s exaktně vymezenými hranicemi koncentrace znečišťujících látek a ústavním právem na životní prostředí, na které poukazoval žalobce, bylo možné považovat právě „Integrovaný krajský program pro území hlavního města Prahy“. Odkaz na uvedený judikát Nejvyššího správního soudu považoval žalovaný za nepřiléhavý, neboť zde stěžovatel ochranu ovzduší staví na vyšší šetrnosti samotných motorových vozidel.

81. K šestému žalobnímu bodu žalovaný uvedl, že postupoval v souladu s ust. § 149 odst. 4 s. ř. a vyžádal stanovisko Ministerstva životního prostředí, které potvrdilo závazné stanovisko odboru životního prostředí Magistrátu hlavního města Prahy. Posouzení vyhodnocení správnosti obou stanovisek, které provedl na stranách 9 až 10 a 12 až 13 napadeného rozhodnutí, ponechal žalovaný na soudu. Přesto považoval za vhodné připomenout názor vyslovený ve stanovisku Ministerstva životního prostředí, které upozorňuje na posun v dané věci po novele zákona o ochraně přírody a krajiny, kdy závaznému stanovisko, které bylo podkladem pro navazující rozhodnutí, zůstává forma závazného stanoviska dle ust. § 149 odst. 1 s. ř. Obdobně to platí na úseku ochrany vod podle vodního zákona, kdy souhlas podle § 17 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách, má formu závazného stanoviska, pokud je podkladem pro navazující řízení zakončené rozhodnutím, v opačném případě má formu rozhodnutí.

82. K sedmému žalobnímu bodu žalovaný uvedl, že mu bylo známo zařazení čmeláka do seznamu ohrožených druhů živočichů a rozsah jeho ochrany, který je vymezen v ust. § 50 zákona o ochraně přírody a krajiny. Právě z toho důvodu v napadeném rozhodnutí uvedl, že pozemky dotčené stavbou dle zpracovatele biologického posudku, Dr. J. F, CSc., se nevyhodnocují jako jeho přirozené ani umělé sídlo, ale toliko jako místo jeho přeletů při migraci. Daná skutečnost je důvodem, pro který dotčený orgán na úseku ochrany přírody a krajiny, odbor ochrany prostředí MHMP, k požadavku na udělení výjimky podle § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny nepřistoupil.

83. K osmému žalobnímu bodu žalovaný uvedl, že žalobce v odvolacích námitkách poukázal zcela obecně na ohrožení statiky sousedních domů. Žalovaný proto v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že žalobce neprokázal aktivní legitimaci k hájení subjektivních práv sousedních domů, neboť každý má právo hájit svá subjektivní práva a nikoliv subjektivní práva třetí osoby, aniž by byl k tomu zmocněn. Žalovaný dodal, že tím nezpochybnil subjektivní právo žalobce.

84. Žalovaný setrval na svém názoru, že námitka žalobce o pořízení pasportizace sousedních domů není námitkou ve smyslu ust. § 114 odst. 1 stavebního zákona. Pasportizace slouží ke zjištění a zdokumentování technického stavu stávajících stavebních objektů v případech, kdy lze v jejich blízkosti předpokládat možné změny vyvolané dalšími stavebními postupy, vnějšími vlivy nebo činnostmi, které jsou v dané lokalitě připravovány nebo realizovány. Provádí se v časovém předstihu a v souvislosti s postupy výstavby tak, aby byly zaznamenány všechny informace významné z hlediska možného ovlivnění sledovaných objektů. Cílem je následně po dokončení stavebních prací, působení vnějších vlivů nebo po doznění vlivů stavby prokazatelně, přehledně a jednoznačně porovnat aktuální stav pasportovaných objektů s jejich výchozím stavem.

85. Provedení pasportizace sousedních staveb nemůže být námitkou stavebního řízení, neboť podmínkami stavebního povolení lze uložit jen povinnosti související se stavební činností stavebníka, kterou vzniká stavební dílo na pozemku, ke kterému stavebník prokázal právo stavbu provést. Je proto nepřípustné, aby stavební úřad v podmínkách stavebního povolení stavebníkovi stanovil plnění určité povinnosti na stavbě nebo pozemku, které nejsou v jeho vlastnictví, resp. na sousední stavbě, kde neprokázal oprávněnost realizaci na pozemku nebo stavbě na něm ve smyslu ust. § ust. 110 odst. 1 stavebního zákona. Jinak řečeno stavebním povolením nelze uložit povinnost stavebníkovi vstupovat do staveb, které nejsou v jeho vlastnictví a provádět velmi pečlivé zkoumání faktického stavebně technického stavu stavby za účelem vizuálního zjištění trhlin a zkoumání příčin jejich vzniku. Je proto projevem svobodné vůle stavebníka a vlastníků sousedních staveb a vzájemné důvěry, zda přistoupí k dohodě o provedení pasportizace stavby či nikoliv, a to vše mimo sféru stavebního úřadu.

86. Pasportizace též není dokument, který supluje splnění obecných technických požadavků, které jsou vyhláškou OTPP na stavby kladeny, jak lze dovodit z obsahu žalobního bodu. Ve stavebním řízení je stavební úřad povinen dle ust. § 111 odst. 1 písm. b) stavebního zákona zkoumat, zda stavba svým návrhem splňuje základní požadavky vyplývající z vyhlášky OTPP, zejména na mechanickou odolnost, stabilitu, požární bezpečnost, a zda bude provedena takovým způsobem, aby neohrožovala život, zdraví a životní podmínky budoucích uživatelů a uživatelů okolních staveb nad limity obsažené ve zvláštních právních předpisech, které jsou kontrolovány dotčenými orgány.

87. V daném případě byla projektová dokumentace v souladu s požadavky danými vyhláškou OTPP, zejména s čl. 30 odst. 1, na jehož plnění poukazuje žalobce. Správnému způsobu založení předchází inženýrskogeologický průzkum, podle kterého se navrhuje způsob zakládání. V daném případě bylo na základě zjištěného geologického profilu navrženo bezpečné zajištění stavební jámy pomocí předvrtané záporové stěny těsněné jílocementovou suspenzí právě z důvodu důsledného zabezpečení, aby se neohrozila stabilita sousedních staveb. Tento návrh zabezpečení stavební jámy pro vzdálenost bytového domu žalobce byl z hlediska zabezpečení statiky maximálně dostatečný.

88. Tvrzení žalobce, že se měl zabývat ovlivněním stability stavby a změnou hladiny podzemní vody, se podle žalovaného nezakládá na pravdě. Žalovaný se odvolací námitkou směřující ke snížení hladiny podzemní vody a s tím souvisejícího možného ohrožení statiky sousedních domů řádně zabýval v napadeném rozhodnutí, kde popsal technické řešení, které vyplývalo z projektové dokumentace, jehož úkolem bylo zamezit ovlivnění hladiny podzemní vody; to se zabezpečilo pomocí jílocementového těsnění, jehož úroveň byla navržena 1,00 m nad maximální hladinou podzemní vody a pata vrtů byla zatažena min. 0,8 m do skalního podloží. Tímto technickým řešením byla zajištěna stavební jáma před průsakem podzemních vod a následným nutným čerpáním, které by mohlo mít za následek změnu úrovně hladiny podzemní vody, na kterou poukazoval žalobce.

89. K devátému žalobnímu bodu žalovaný uvedl, že rozhodnutí o povolení ke kácení dřevin představovalo samostatný správní akt a posouzení jeho obsahu žalovanému nepřísluší. Z dokumentace vyplývá, že budou zachovány některé zdravé stromy a současně byla navržena náhradní výsadba vzrostlých stromů. Celkem mělo být vysazeno 48 vzrostlých alejových stromů, které se řadu let předpěstovávají v zahradnických školkách. Z toho důvodu nebylo nutné čekat na jejich vitalitu, na kterou upozorňoval žalobce.

90. K desátému žalobnímu bodu se žalovaný odvolal na část napadeného rozhodnutí, kde zdůvodnil, proč se ve stavebním řízení nepřezkoumávají územně technické požadavky [§ 114 odst. 2 stavebního zákona]. Žalovaný v odvolacím řízení nad rámec svých povinností ověřil, že výpočet dopravy v klidu pro územní řízení byl proveden správně a podmínka územního rozhodnutí o stanoveném počtu parkovacích stání byla správně převzata do projektové dokumentace pro stavební povolení.

91. K jedenáctému žalobnímu bodu se žalovaný vyjádřil tak, že ve výčtu, co má obsahovat projektová dokumentace pro stavební povolení podle přílohy č. 5 vyhlášky o dokumentaci staveb, není obsažena povinnost řešit sousedící novou plánovanou výstavbu. Tato povinnost nebyla žadateli uložena ani pro zpracování dokumentace pro vydání územního rozhodnutí.

92. Ke změnám území způsobeným intenzivní zástavbou v daném území, na kterou žalobce poukázal, žalovaný uvedl, že stavební zákon má nástroje, které umožňují veřejnosti ve veřejných projednáních návrhu územního plánu a jeho změn řádně uplatňovat připomínky. Proto i v daném případě žalobce při projednávání změn územního plánu, na které poukázal ve spojitosti s konkrétními stavbami, mohl vstupovat připomínkami jako veřejnost do návrhu změn územního plánu hlavního města Prahy.

93. Ke dvanáctému žalobnímu bodu žalovaný uvedl, že z věcného hlediska mezi územním a stavebním řízením existuje bariéra striktně oddělující tato dvě řízení. Žalovaný se proto musel při přezkumu v odvolacím řízení zabývat toliko těmi odvolacími námitkami, které měly přímý vztah k předmětu stavebního řízení. Nemohl vybočit v posuzování zákonnosti stavebního povolení z pohledu otázek, které se věcně neupínají k předmětu stavebního řízení. K obdobnému závěru dospěl i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 23. 9. 2014, č. j. 1 As 176/2012-143.

94. Žalovaný je přesvědčen, že se jednalo o námitky, které svým obsahem neměly přímý vztah ke stavebnímu řízení, jež má za úkol zejména řešit již konkrétní stavebně technické otázky postupu výstavby. Právě kogentnost právní normy obsažená v ust. § 114 odst. 2 stavebního zákona byla dostačující k tomu, aby se stavební úřad s danými námitkami vypořádal krátkým a výstižným odůvodněním. Tímto došlo k řádnému vypořádání těchto odvolacích námitek, kterého se dožadoval žalobce s odkazem na rozsudek Nejvyššího správného soudu ze dne 6. 8. 2019, č. j. 9 As 88/2008-301.

IV. Posouzení věci soudem

95. Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, a to v rozsahu žalobních bodů, kterými je vázán, přitom vycházel ze skutkového a právního stavu v době vydání rozhodnutí [§ 75 odst. 1, 2 zákona č. 150/2002, soudního řádu správního (dále jen s. ř. s.)].

96. Po posouzení věci dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

97. V reakci na vyjádření žalovaného, který navrhl žalobu jako nedůvodnou odmítnout, soud pouze ve stručnosti uvádí, že takovému návrhu nelze vyhovět, jelikož v projednávané věci nebylo shledáno naplnění žádné z podmínek uvedených v ust. § 46 s. ř. s., jimiž zákon odmítnutí žaloby podmiňuje. Soud proto na podkladě žalobních námitek přistoupil k meritornímu posouzení zákonnosti napadeného rozhodnutí.

98. V prvním žalobním bodě žalobce namítal, že žalovaný měl požadovat nové posouzení vlivů na životní prostředí, a to vzhledem k tomu, že původně byla zátěž posuzována v souvislosti s domovem pro seniory, kdy žalobce odkazoval na výpočet počtu nutných parkovacích míst.

99. Ze závěru zjišťovacího řízení, jež provedl odbor ochrany prostředí Magistrátu hlavního města Prahy podle § 7 zákona EIA, vyplývá, že při výpočtu 157 navrhovaných parkovacích míst byl použit koeficient pro funkční využití, jako by se jednalo o klasické bytové jednotky.

100. Argument žalobce, že záměr byl posuzován v záměru zjišťovacího řízení jako domov pro seniory, je vyvracen již v samotném závěru zjišťovacího řízení, kde se uvádí, že „[v]zhledem k navrženému typu ubytování pro seniory považuje oznamovatel výpočet kapacity parkovacích stání podle počtu lůžek za velmi nepřesný (plnohodnotně žijící senior pravidelně používá automobil, navíc se díky zvyšující se úrovni lékařské vědy stále prodlužuje doba mezi odchodem do důchodu a smrtí a její prožití je stále aktivnější), proto byly při výpočtu kapacity parkovacích stání použity koeficienty platné pro obdobné funkční využití, tedy byty. V dalších fázích projektu bude zvážen a v součinnosti s příslušným stavebním úřadem upraven počet parkovacích stání splňující požadavky pro osoby s omezenou schopností pohybu a orientace.“ 101. Při výpočtu navrhovaných parkovacích míst se tedy vycházelo z počtu a velikosti jednotlivých bytových jednotek a nikoliv ze skutečnosti, že tyto jednotky budou obývat senioři v rámci „domova pro seniory.“ Skutečnost, kdo fakticky bude předmětné jednotky obývat, při výpočtu navrhovaných míst nehrála žádnou roli. Ostatně i z oznámení záměru ke zjišťovacímu řízení z října 2008, který je volně dostupný v Informačním systému EIA na adrese https://portal.cenia.cz/eiasea/detail/EIA_PHA591, vyplývá, že předkladatel pro funkci bydlení sice používá termín „ubytování pro seniory“, ale jedná se o koncept standardního bydlení. V části B. II. 7 oznámení záměru ke zjišťovacímu řízení pak předkladatel konkrétně popisuje výpočet nároků na dopravní a jinou infrastrukturu, ze kterého vyplývá, že při výpočtu bylo užito koeficientu platného pro bytové domy (viz Příloha č. 2 bod 1.1. vyhlášky OTPP a nikoliv Přílohy č. 2 bodu 1.2. vyhlášky OTPP).

102. Soud tak má ve shodě s žalovaným za to, že skutečnost, že v územním a stavebním řízení byl projekt předložen jako standardní bytový objekt s nebytovými funkcemi, není skutečnostní novou, přičemž při výpočtu žalobcem namítaného počtu parkovacích míst bylo užito koeficientu platného pro výpočet parkovacích míst pro standardní bytové domy.

103. K námitce žalobce, že závazné stanovisko MHMP ze dne 23. 5. 2014, sp. zn. S-MHMP- 0610616/2014/1/OZP/VI v bodě 7 nesplňuje § 9a odst. 4 zákona o EIA, vyšel soud z ust. § 9a odst. 4 zákona o EIA ve znění účinném do 31. 10. 2017, podle něhož (…) nejméně 30 dnů před podáním žádosti o zahájení navazujícího řízení předloží oznamovatel příslušnému úřadu dokumentaci pro příslušné navazující řízení včetně úplného popisu případných změn oproti záměru, ke kterému bylo vydáno stanovisko. Příslušný úřad ověří na základě oznámení o zahájení řízení zaslaného tomuto úřadu správním orgánem příslušným k vedení navazujícího řízení každý záměr a vydá nesouhlasné závazné stanovisko, jestliže došlo ke změnám záměru, které by mohly mít významný negativní vliv na životní prostředí, zejména ke zvýšení jeho kapacity a rozsahu nebo ke změně jeho technologie, řízení provozu nebo způsobu užívání. Tyto změny jsou předmětem posuzování podle § 4 odst. 1 písm. f). Jestliže nedošlo ke změnám záměru podle věty druhé, příslušný úřad závazné stanovisko nevydá. Nesouhlasné závazné stanovisko může příslušný úřad vydat také tehdy, pokud dokumentace podle věty první nebyla předána včas nebo pokud popis případných změn není úplný.

104. Účelem institutu podle § 9a odst. 4 zákona o EIA je ověřit, zda záměr, k němuž bylo dříve vydáno stanovisko EIA, je shodný se záměrem, který je předmětem navazujícího řízení, resp. zda neobsahuje změny, které by mohly mít významný negativní vliv na životní prostředí. „Verifikace se vždy provádí v rámci navazujícího řízení, a to na základě oznámení o zahájení takového řízení zaslaného příslušnému úřadu správním orgánem příslušným k vedení navazujícího řízení. (…) V rámci verifikace příslušný úřad prověří každý záměr z hlediska toho, zda došlo ke změnám záměru, které by mohly mít významný negativní vliv na životní prostředí - demonstrativně jsou uvedeny změny spočívající ve zvýšení kapacity a rozsahu záměru nebo ve změně technologie, řízení provozu nebo způsobu užívání. (…) Dojde-li příslušný úřad v rámci verifikace k závěru, že nedošlo ke změnám záměru, které by mohly mít významný negativní vliv na životní prostředí (tj. buď nejsou změny žádné, nebo sice jsou, ale mají nevýznamný charakter), stanoví zákon pouze, že závazné stanovisko nebude vydáváno.“ (DVOŘÁK, L.. Zákon o posuzování vlivů na životní prostředí: komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2016).

105. V daném případě Odbor životního prostředí hl. m. Prahy jako příslušný úřad ověřil, že nedošlo ke změnám záměru, které by mohly mít významný negativní vliv na životní prostředí. Pokud žalobce namítal, že z vyjádření není zřejmé, zda se příslušný úřad zabýval změnou posuzovaného a předkládaného záměru, nelze než zopakovat, že k žádné změně nedošlo, neboť výpočet parkovacích míst byl po celou dobu činěn dle koeficientu pro bytový dům, a tedy se počet nutných parkovacích míst nezměnil.

106. Ve druhém žalobním bodě žalobce namítal nezákonné prodloužení platnosti územního rozhodnutí, resp. to, že stavební úřad porušil ustanovení § 111 odst. 1 písm. a) stavebního zákona, které mu ukládá zkoumat, zda je projektová dokumentace v souladu s územním rozhodnutím, a z důvodu uplynutí doby původního územního rozhodnutí měl stavební řízení zastavit.

107. Podle § 111 odst. 1 písm. a) stavebního zákona stavební úřad přezkoumá podanou žádost a připojené podklady z toho hlediska, zda stavbu lze podle nich provést, a ověří zejména, zda projektová dokumentace je zpracována v souladu s územním rozhodnutím nebo regulačním plánem nebo veřejnoprávní smlouvou územní rozhodnutí nahrazující anebo územním souhlasem, a v případě stavebních úprav podmiňujících změnu v užívání stavby její soulad s územně plánovací dokumentací.

108. Podle § 114 odst. 1 stavebního zákona účastník řízení může uplatnit námitky proti projektové dokumentaci, způsobu provádění a užívání stavby nebo požadavkům dotčených orgánů, pokud je jimi přímo dotčeno jeho vlastnické právo nebo právo založené smlouvou provést stavbu nebo opatření nebo právo odpovídající věcnému břemenu k pozemku nebo stavbě. Osoba, která je účastníkem řízení podle § 109 písm. g), může ve stavebním řízení uplatňovat námitky pouze v rozsahu, v jakém je projednávaným záměrem dotčen veřejný zájem, jehož ochranou se podle zvláštního právního předpisu zabývá. Účastník řízení ve svých námitkách uvede skutečnosti, které zakládají jeho postavení jako účastníka řízení, a důvody podání námitek; k námitkám, které překračují rozsah uvedený ve větě první a druhé, se nepřihlíží.

109. Podle § 114 odst. 2 stavebního zákona námitkám účastníků řízení, které byly nebo mohly být uplatněny při územním řízení, při pořizování regulačního plánu nebo při vydání územního opatření o stavební uzávěře anebo územního opatření o asanaci území, se nepřihlíží.

110. Ve vztahu k této žalobní námitce, stejně jako i k dalším námitkám ohledně nedostatečného zohlednění vlivu a důsledků záměru na okolní prostředí uplatněným v dalších žalobních bodech, soud považuje za nutné nejprve se vyjádřit k otázce koncentrace námitek ve stavebním řízení.

111. Otázkou věcné koncentrace námitek, které podle citované zákonné úpravy mohou být uplatněny ve stavebním řízení, se v minulosti opakovaně zabýval Nejvyšší správní soud. V rozsudku ze dne 15. 12. 2011, č.j. 1 As 133/2011-127 uvedl, že „smysl územního řízení je odlišný od smyslu stavebního řízení. V prvém případě se posuzuje stavební záměr z hlediska jeho zasazení do území a jeho uzpůsobení veřejným zájmům v území. Přitom se bere zřetel na stanoviska dotčených orgánů státní správy, řádně uplatněné námitky účastníků řízení a stanoví se podmínky pro uskutečnění záměru v území a požadavky na změnu záměru podle výsledků územního řízení. V případě stavebního řízení se však jedná již jen o posouzení, zda předložená dokumentace odpovídá výsledkům územního řízení a je v souladu s veřejnými zájmy hájenými dotčenými orgány státní správy [§ 111 odst. 1 a 2 stavebního zákona]. Ve stavebním řízení se stavba do území neumísťuje, neboť je v něm již umístěna na základě územního rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 5. 2008, č. j. 1 As 21/2008 - 81, www.nssoud.cz).“ 112. Rozhodnutí o umístění stavby řeší způsob, jakým bude konkrétní stavba v území situována. Toto řešení je jedinečné, určené výlučně pro danou stavbu a navazuje na něj stavební řízení a v něm vydané rozhodnutí o povolení konkrétní stavby. V územním řízení, a nikoli ve stavebním řízení, je také povinností stavebního úřadu daný záměr posoudit podle § 90 odst. 1 stavebního zákona z hlediska jeho souladu nejen s vydanou územně plánovací dokumentací, s cíli a úkoly územního plánování, s požadavky stavebního zákona a jeho prováděcích právních předpisů, zejména s obecnými požadavky na využívání území, s požadavky zvláštních právních předpisů a požadavky dotčených orgánů hájících veřejné zájmy podle zvláštních zákonů, ale také s požadavky na veřejnou dopravní a technickou infrastrukturu. V případě stavebního řízení se jedná o posouzení, zda předložená dokumentace odpovídá výsledkům územního řízení a je v souladu s veřejnými zájmy hájenými dotčenými orgány státní správy.

113. Podle § 111 odst. 1 písm. a) stavebního zákona stavební úřad ve stavebním řízení přezkoumá podanou žádost a připojené podklady z toho hlediska, zda stavbu lze podle nich provést, a zejména ověří, zda projektová dokumentace byla zpracována v souladu s územně plánovací dokumentací, nebylo-li ve věci vydáno územní rozhodnutí nebo územní opatření, popřípadě nebyl-li vydán územní souhlas. Ve stavebním řízení se však stavba do území neumísťuje, jak bylo již uvedeno výše (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 5. 2008, č. j. 1 As 21/2008 - 81). Z uvedeného ustanovení pak sice vyplývá povinnost stavebního úřadu posoudit ve stavebním řízení předloženou projektovou dokumentaci z hlediska souladu s územně plánovací dokumentací, tato povinnost však s ohledem na ustanovení § 114 odst. 2 stavebního zákona neznamená, že by stavební úřad znovu přezkoumával soulad stavby s územním plánem a znovu se zabýval otázkami vyřešenými již ve fázi územního řízení (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2010, č. j. 5 As 77/2009-118, srov. také rozsudek Městského soudu v Praze se v rozsudku ze dne 28. 11. 2017, č. j. 9 A 75/2015-436).

114. V rozsudku ze dne 8. 9. 2011, č. j. 1 As 83/2011 – 565 Nejvyšší správní soud uvedl, že „mezi územním řízením a stavebním řízením, ačkoliv jejich výstupy představují řetězící se správní akty, existuje z hlediska věcného bariéra striktně oddělující tato dvě řízení. Správní soudy se mohou při přezkumu stavebního povolení zabývat toliko těmi námitkami, které mají přímý vztah k předmětu stavebního řízení, a nemohou posuzovat zákonnost stavebního povolení z pohledu otázek, které se věcně neupínají k předmětu stavebního řízení.“ Obdobně v rozsudku ze dne 17. 2. 2012, č. j. 8 As 54/2011-344 Nejvyšší správní soud uvedl, že „podle § 114 odst. 2 stavebního zákona se nepřihlíží k námitkám účastníků řízení, které byly nebo mohly být uplatněny při územním řízení, při pořizování regulačního plánu nebo při vydání územního opatření o stavební uzávěře anebo územního opatření o asanaci území. Jde o vyjádření principu tzv. koncentrace, který vyjadřuje požadavek, aby námitky, které se věcně vztahují k určitému typu řízení, byly uplatňovány právě v onom řízení a nebylo možné jimi argumentovat v řízení jiném“ (srov. též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23.3.2017, č. j. 10 As 91/2017-40).“ 115. Stavební úřad tak nebyl v rámci řízení o povolení stavby povinen podrobně zkoumat, zda územní rozhodnutí, resp. rozhodnutí o prodloužení platnosti územního rozhodnutí, vydané v samostatném a odlišném řízení, bylo vydáno v rámci zákonem stanovených mezí a zákonem stanoveným postupem; oprávněně vycházel z předpokladu, že rozhodnutí zákonné je. Tuto otázku v řízení proti žalobě proti rozhodnutí o povolení stavby podle § 115 stavebního zákona, tedy otázku nezákonného prodloužení platnosti územního rozhodnutí, tak nemůže posuzovat ani zdejší soud, neboť ani prostřednictvím ust. § 111 stavebního zákona nelze překonat požadavek obsažený v ust. § 114 odst. 2 stavebního zákona (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 9. 2012, č. j. 1 As 107/2012-139).

116. Ve třetím žalobním bodě žalobce namítal, že se žalovaný věcně nesprávně vypořádal s jeho odvolací námitkou o zohlednění podmínek územního rozhodnutí, když žalobce již v odvolání namítal, že stavební úřad nedostatečně zohlednil podmínky územního rozhodnutí.

117. Podle § 149 odst. 1 s. ř. závazné stanovisko je úkon učiněný správním orgánem na základě zákona, který není samostatným rozhodnutím ve správním řízení a jehož obsah je závazný pro výrokovou část rozhodnutí správního orgánu. Správní orgány příslušné k vydání závazného stanoviska jsou dotčenými orgány.

118. Podle § 12 odst. 6 nařízení vlády č. 272/2011 Sb., o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku, vibrací hygienický limit ekvivalentní hladiny akustického tlaku A staré hlukové zátěže stanovený součtem základní hladiny akustického tlaku A L Aeq,T 50 dB a korekce pro starou hlukovou zátěž uvedené v tabulce č. 1 části A přílohy č. 3 k tomuto nařízení nelze uplatnit v případě, že se hluk působený dopravou na pozemních komunikacích a dráhách po 1. lednu 2001 v předmětném úseku pozemní komunikace nebo dráhy zvýšil o více než 2 dB. V tomto případě se hygienický limit ekvivalentní hladiny akustického tlaku A L Aeq,T stanoví postupem podle odstavce 3. Jestliže ale byla hodnota hluku působeného dopravou na pozemních komunikacích a dráhách před jejím zvýšením o více než 2 dB podle věty první vyšší než hodnoty uvedené v tabulce č. 2 části A přílohy č. 3 k tomuto nařízení, pak se k hygienickým limitům ekvivalentní hladiny akustického tlaku A L Aeq,T stanoveným podle odstavce 3 přičte další korekce +5 dB.

119. Jak již bylo uvedeno výše, podle § 111 odst. 1 stavebního zákona přezkoumá stavební úřad podanou žádost o stavební povolení a připojené podklady z toho hlediska, zda stavbu lze podle nich provést, a ověří zejména, zda projektová dokumentace je úplná, přehledná, byla zpracována oprávněnou osobou a zda jsou v odpovídající míře řešeny obecné požadavky na výstavbu [§ 111 odst. 1 písm. b) stavebního zákona], jež jsou stanoveny příslušnými prováděcími předpisy. Projektová dokumentace předložená k žádosti o stavební povolení pak musí být nejen zpracována v souladu s požadavky územně plánovací dokumentace, ale musí vyhovovat z hlediska úplnosti, přehlednosti a celistvosti. Rozsah a obsah projektové dokumentace staveb stanoví vyhláška o dokumentaci staveb.

120. Konkrétně žalobce namítal, že se nebyla řádně zohledněna např. podmínka č. 11 písm. c) územního rozhodnutí, kde se uvádí, že „[s]oučástí dokumentace ke stavebnímu povolení dále bude: Výpočet hluku ze stavební činnosti související dopravy vycházející z podrobných údajů a POV s návrhem protihlukových opatření, která zajistí, že v chráněném venkovním prostoru staveb nebude docházet při realizaci stavby v době od 7:00 do 21:00 hod k překročení hygienického limitu, tj. L Aeq,T = 65 dB.“ 121. Tato podmínka je v rozhodnutí stavebního úřadu formulována pod bodem 8 a to tak, že „[p]omocí protihlukových opatření (např. plné oplocení staveniště do výše 2m, omezení doby hlučných stavebních mechanizmů na dobu 8-16 hod.) bude zajištěno, že během výstavby bude v době od 7,00 hod. do 21,00 hod. dodržen hygienický limit L Aeq,T = 65 dB ve venkovním chráněném prostoru nejbližších staveb.“ 122. Soud se obecně ztotožňuje se závěrem obsaženým v žalobcem citovaném rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky Liberec, ze dne 23. 1. 2013, č. j. 59 A 93/2011-144, kde se uvádí, že stavební úřad podle § 115 odst. 1 stavebního zákona má „stanovit podmínky pro provedení konkrétní stavby podle jím ověřené dokumentace, která musí být úplná, přesvědčivá a musí v odpovídající míře řešit, jak bude povolována stavba provedena.“ Nicméně pro danou věc není citované rozhodnutí zcela přiléhavé, neboť směřovalo zejména proti pochybení stavebního úřadu při stanovení podmínky pro provedení prováděcí dokumentace.

123. Citovaná podmínka, uvedená v územním rozhodnutí, byla řádně zapracovaná do projektové dokumentace pro stavební řízení, jak vyplývá ze součásti projektové dokumentace nazvané Hluk ze stavební činnosti zpracované společností Akustika Praha s.r.o. dne 28. 3. 2014. Z této dokumentace je zřejmé, že „[p]ři uvažovaném rozsahu prací nepřekročí hluk při uvažovaných činnostech při stavbě objektu Kindergarten hygienický limit hluku ze stavební činnosti stanovený pro dobu od 7 do 21 hodin. Nařízení vlády č. 272/2011 Sb. v chráněném venkovním prostoru i chráněném venkovním prostoru okolních staveb. Je ovšem třeba, aby v době zemních prací byly práce omezené na osm hodin v průběhu pracovního dne. Práce budou probíhat výhradně v době platnosti výjimky pro hluk ze stavební činnosti (7-21 hod.).“ Součástí dokumentace, která tedy obsahuje posouzení hluku po celou dobu výstavby, a to s ohledem na použité stroje a mechanizmy při provádění stavby, je také tabulka, ve které je vypočítán hluk před fasádou okolních objektů, kdy nejvyšší možná naměřená hodnota činí 62,5 dB.

124. Jak přiléhavě uvedl žalovaný, hluk ze stavební činnosti je upraven nařízením vlády o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku, vibrací, kde jsou stanoveny hygienické limity pro hluk ze stavební činnosti v chráněných venkovních prostorech staveb a v chráněném venkovním prostoru (§ 12 odst. 6 nařízení vlády č. 272/2017 Sb., o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku, vibrací). Hluková studie má pak za úkol posoudit a vyhodnotit hluk ze stavební činnosti v chráněném venkovním prostoru staveb, protože ve venkovním prostoru stavba probíhá. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že hlukové limity byly dodrženy.

125. Citovaná dokumentace byla podkladovým materiálem pro Hygienickou stanici hlavního města Prahy, která vydala dne 2. 6. 2014 závazné stanovisko č. j. HSHMP 20103/2014 S.HK/K. Z něj vyplývá, že Hygienická stanice hlavního města Prahy s návrhem projektové dokumentace na stavbu souhlasí za předpokladu, že bude zajištěno pomocí protihlukových opatření (např. plné oplocení staveniště do výše 2m, omezení doby práce hlučných stavebních mechanizmům na dobu od 8 do 16 hod.), že během výstavby bude v době od 7.00 hod. do 21.00 hod. dodržen hygienický limit L Aeq,T = 65 dB ve venkovním chráněném prostoru nejbližších staveb [viz Podmínka č. 2].

126. Splnění této podmínky vyplývá ze Zásad organizace výstavby, části B, Přílohy Technická zpráva z března 2014, která je povinnou součástí obsahu projektové dokumentace [vyhláška o dokumentaci staveb], a kde se v části e) uvádí, že „Hlavní staveniště bude od navazující zástavby odděleno dočasným oplocením minimální výšky 2m a zřetelně označeno (umístění tabulí se zákazem vstupu na staveniště).“ 127. Tuto podmínku pak stavební úřad ve smyslu ust. § 149 odst. 1 s. ř. převzal do výroku prvostupňového rozhodnutí, a to pod bodem 8. Soud má ve shodě se žalovaným za to, že uvedená podmínka je dostatečně určitá, jelikož upravuje nutnost zřízení tzv. „protihlukových opatření“, přičemž demonstrativně vypočítává, jakým způsobem by tak mohlo být činěno, a kdy již z projektové dokumentace vyplývá, že pro splnění této podmínky postačí využití plného oplocení staveniště do výšky 2,0 m. Toto ostatně jako jednu z možností zvolil i stavebník, který tuto skutečnost uvedl v Zásadách organizace výstavby z března roku 2014 (tedy v době po vydání citovaného závazného stanoviska).

128. Soud nepřisvědčil ani námitce žalobce, že podmínky č. 31 - 34 se nevztahují k výstavbě a podmínky č. 7 – 8 opakují zákonné limity. I v tomto případě se soud musel přiklonit na stranu žalovaného. Napadané podmínky, uvedené v rozhodnutí stavebního úřadu, zní následovně: „7. Při provádění stavební činnosti nesmí být překročeny hygienické limity hluku v chráněných venkovních prostorech staveb a v chráněném venkovním prostoru, stanovené § 12 nařízení vlády č. 272/2011 sb., o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací.

8. Pomocí protihlukových opatření (např. plné oplocení staveniště do výše 2 m, omezení doby hlučných stavebních mechanizmu na dobu 8-16 hod.), bude zajištěno, že během výstavby bude v době od 7,00 hod. do 21,00 hod. dodržen hygienický limit L AeqT = 65 dB ve venkovním chráněném prostoru nejbližších staveb.

31. K závěrečné kontrolní prohlídce musí být předložen protokol z měření, že hluk šířící se ze zdrojů uvnitř objektu (VZT) nepřekročí v pobytových místnostech MŠ hygienický limit hluku L Amax = 45 dB dle požadavků § 11 NV č. 272/2011 Sb. o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací.

32. K závěrečné kontrolní prohlídce musí být předložen protokol z měření, že hlučnost všech instalovaných stacionárních zdrojů hluku splňuje hygienický limit L AeqT 50/40 ve venkovním chráněném prostoru stavby a hygienický limit L Amax 40/30 dB ve vnitřních chráněných prostorách stavby, ve zdravotním zařízení bude dodržen hygienický limit L Amax 35 dB v ordinacích po dobu jejich používání a v prostorách MŠ hygienický limit L Amax 45 dB v době jejího provozu. Dále bude předložen protokol o seřízení a zaregulování veškeré vzduchotechniky na hodnoty stanovené projektem.

33. K závěrečné kontrolní prohlídce musí být předložen protokol z měření, že hlučnost instalovaných zdrojů hluku nepřekročí na místech trvalého pracovního výkonu hygienický limit L AeqT 50 dB v součtu s hlukem pronikajícím zvenku po dobu výkonu práce.

34. K závěrečné kontrolní prohlídce musí být předložen protokol z měření, že hluk vznikající obslužnou dopravou při zásobování obchodů a MŠ nepřekročí ve venkovním chráněném prostoru nejbližších bytů hygienický limit L AeqT 50/40 dB.“ 129. Podle § 18c odst. 2 písm. a) vyhlášky č. 503/2006 Sb., o podrobnější úpravě územního rozhodování, územního opatření a stavebního řádu se ve stavebním povolení zabezpečí plnění požadavků uplatněných dotčenými orgány, nejsou-li stanoveny rozhodnutími, případně požadavků vlastníků technické infrastruktury k napojení na ni.

130. V této části se tak nejedná o opakování závazných zákonných limitů, ale jde o naplnění citovaného ustanovení § 18c odst. 2 písm. a) vyhlášky o podrobnější úpravě územního rozhodování, územního opatření a stavebního řádu, kdy obsah závazného stanoviska Hygienické stanice hl. m. Prahy je závazný pro výrokovou část rozhodnutí o povolení stavby ve smyslu § 149 s. ř. To platí jak pro podmínky uvedené pod body 7 a 8 rozhodnutí stavebního úřadu, tak i pro podmínky č. 31 až 34. Konkrétně podmínky č. 31 a 32 odpovídají podmínce č. 3 závazného stanoviska Hygienické stanice hl. m. Prahy a podmínky č. 33 a 34 podmínce č. 5 závazného stanoviska Hygienické stanice hl. m. Prahy.

131. Stavební úřad tedy postupoval v souladu se zákonem, jestliže tyto podmínky do rozhodnutí uvedl. Tyto podmínky, jež žalobce podanou žalobou napadal, byly dostatečně určité a konkrétní. Nutno podotknout, že závazné stanovisko Hygienické stanice hl. m. Prahy bylo následně potvrzeno vyjádřením Ministerstva životního prostředí ze dne 8. 1. 2016, sp. zn. 2823/500/15.

132. Ve čtvrtém žalobním bodě žalobce namítl nedostatečné odůvodnění závazných stanovisek. Konkrétně uvedl následující závazná stanoviska: závazné stanovisko MHMP ze dne 10. 6. 2014, č. j. S-MHMP 618455/2014, závazné stanovisko Hasičského záchranného sboru hl. m. Prahy ze dne 29. 5. 2014, č. j. HSAA- 5254-4/2014, závazné stanovisko Státní energetické inspekce ze dne 29. 5. 2014, sp. zn. 256-30.04/14/010.103, závazné stanovisko Hygienické stanice hl. m. Prahy ze dne 2. 6. 2015 č. j. HSHMP 20103/2014. Žalobce zároveň nesouhlasil se stanovisky nadřízených orgánů, která prohlašují uvedená závazná stanoviska za věcně správná a vydaná v souladu se zákonem.

133. Podle § 149 odst. 1 s. ř. je závazné stanovisko úkon učiněný správním orgánem na základě zákona, který není samostatným rozhodnutím ve správním řízení a jehož obsah je závazný pro výrokovou část rozhodnutí správního orgánu. Správní orgány příslušné k vydání závazného stanoviska jsou dotčenými orgány.

134. Podle § 149 odst. 4 s. ř. jestliže bylo v průběhu řízení o žádosti vydáno závazné stanovisko, které znemožňuje žádosti vyhovět, neprovádí správní orgán další dokazování a žádost zamítne.

135. Povahou závazných stanovisek se z hlediska jejich náležitosti opakovaně zabýval Nejvyšší správní soud, který například ve svém rozsudku ze dne 22. 10 2009, č. j. 9 As 21/2009-150 uvedl, že „[p]ři vydávání závazného stanoviska podle § 149 správního řádu z roku 2004, jehož obsah je závazný pro výrokovou část rozhodnutí správního orgánu, je třeba na základě § 154 správního řádu přiměřeně použít ustanovení o obsahu, formě a náležitostech rozhodnutí (§ 67 a § 68 správního řádu z roku 2004).“ Tato povinnost byla od 1. 1. 2018 vložena přímo do ust. § 149 odst. 2 s. ř., kde se nově uvádí, že závazné stanovisko obsahuje závaznou část a odůvodnění. V závazné části dotčený orgán uvede řešení otázky, která je předmětem závazného stanoviska, ustanovení zákona, které zmocňuje k jeho vydání a další ustanovení právních předpisů, na kterých je obsah závazné části založen. V odůvodnění uvede důvody, o které se opírá obsah závazné části závazného stanoviska, podklady pro jeho vydání a úvahy, kterými se řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, na kterých je obsah závazné části založen. Toto ustanovení sice nebylo v době vydání rozhodnutí součástí právního řádu, nicméně povinnost přiměřeně použít ustanovení o obsahu, formě a náležitostech rozhodnutí u závazného stanoviska vyplývala již z judikatury správních soudů.

136. Jak uvedl Nejvyšší správní soudu v rozsudku ze dne 13. 2. 2019, č. j. 8 Azs 76/2018-59, „závazné stanovisko musí být samo o sobě přezkoumatelné – musí zejména obsahovat důvody, o které se závazné stanovisko opírá, a podklady pro jeho vydání.“ Po dotčených správních orgánech přitom nelze rozumně požadovat, aby do textu závazného stanoviska popsaly posouzení všech v úvahu přicházejících aspektů, které by mohly vyvolat zásah do některého ze zákonem chráněných zájmů. Dotčené správní orgány tak ze zcela racionálních důvodů mohou při vydání souhlasného stanoviska odkazovat pouze na zákonná ustanovení, na základě kterých je zřejmé, jak při vydávání zákonného stanoviska postupovaly a jaké náležitosti přezkoumávaly.

137. K tomu se ostatně vyjádřil i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 23. 9. 2010, č. j. 5 As 56/2009 – 63, v němž uvedl, že „[d]otčené orgány zaujímají ve správním řízení specifické postavení, jejich úkolem je poskytování odborné pomoci správnímu orgánu, který vede řízení, v otázkách, v nichž disponují dostatečnými znalostmi a kompetencemi. Tato odborná pomoc má formu vydávání vyjádření, stanovisek, závazných stanovisek atd., jimiž se dotčené orgány vyjadřují k odborným otázkám, které se týkají předmětu správního řízení. V případě posouzení závazného stanoviska dotčeného orgánu v rámci odvolacího řízení hraje obdobnou roli též nadřízený orgán dotčeného orgánu, u kterého si odvolací orgán vyžádal potvrzení nebo změnu závazného stanoviska. Dotčené orgány mají povinnost poskytnout správnímu orgánu, který vede řízení, všechny informace důležité pro řízení, nebude-li tím porušena povinnost podle zvláštního zákona (§ 136 odst. 3 správního řádu). Samozřejmě nelze po správních orgánech rozumně požadovat, aby do textu svých stanovisek popisovaly posouzení všech v úvahu přicházejících aspektů, které by mohly vyvolat zásah do některého ze zákonem chráněných zájmů. Pokud je však narušení určitých hodnot účastníkem řízení namítáno, mají dotčené orgány, resp. jim nadřízené správní orgány povinnost se těmito námitkami zabývat a vydat k nim odborné stanovisko, které se stane podkladem pro rozhodnutí správního orgánu, který řízení vede.“ 138. V této souvislosti soud uvádí, že nemůže souhlasit s tím, že závazné stanovisko Státní energetické inspekce ze dne 29. 5. 2014, sp. zn. 256-30.04/14/010.103 nesplňovalo shora vymezené nároky na odůvodnění. Závazné stanovisko obsahuje jen kusé a základní odůvodnění, nicméně i z něj je patrné, podle jakého zákona Státní energetická inspekce postupovala, když průkaz energetické náročnosti byl předložen v rozsahu požadovaném vyhláškou o energetické náročnosti budov, příloha č. 4 [viz § 1 zákona o hospodaření energií]. Toto ostatně bylo potvrzeno i vyjádřením Státní energetické inspekce ze dne 18. 11. 2015, sp. zn. 476-20.10/15/010.103.

139. Nedostatečné odůvodnění žalobce vytýkal také závaznému stanovisku hl. m. Prahy, odboru památkové péče, ze dne 10. 6. 2014, č. j. S-MHMP 618455/2014, a to již v odvolání proti rozhodnutí stavebního úřadu. Ministerstvo kultury jako nadřízený správní úřad dne 21. 1. 2016 pod sp. zn. MK-S 15012/2015 OPP závazné stanovisko orgánu památkové péče potvrdilo. Soud konstatuje, že toto potvrzující závazné stanovisko obsahuje řádné a podrobné odůvodnění a zřetelně z něj vyplývají důvody, pro které bylo vydáno.

140. Postupem podle § 149 odst. 4 s. ř. bylo potvrzeno rovněž závazné stanovisko Hasičského záchranného sboru hl. m. Prahy ze dne 29. 5. 2014, č. j. HSAA-5254-4/2014, a to vydáním závazného stanoviska Ministerstva vnitra, Generálního ředitelství Hasičského záchranného sboru ČR ze dne 1. 12. 2015, č. j. MV-161951-4/PO-PRE-2015. Ze závazného stanoviska je zřejmé, že Hasičský záchranný sbor hl. m. Prahy posoudil dokumentaci z hledisek uvedených v § 31 odst. 1 písm. b) zákona č. 133/1985 Sb., o požární ochraně a podle § 10 odst. 6 zákona č. 239/2000 Sb., o integrovaném záchranném systému. Postup Hasičského záchranného sboru hl. m. Prahy je popsán právě ve vyjádření jeho nadřízeného orgánu, kde se také uvádí, že v daném případě bylo vydáno souhlasné závazné stanovisko, „ve kterém nebyly stanoveny podmínky, pouze formou poznámky zde byl vysloven požadavek na zpracování případných změn, (které by mohly nastat v průběhu realizace stavby a které by mohly ovlivnit požární bezpečnost stavby) do požárně bezpečnostního řešení k dokumentaci skutečného provedení a předloženy k odsouhlasení v dostatečném předstihu před zahájením užívání stavby.“ Taktéž se v souhlasném vyjádření uvádí, že byl zkoumán obsah požárně bezpečnostního řešení, ze kterého vyplývá, že byly posouzeny technické podmínky požární ochrany v souladu s právními předpisy a nebylo zjištěno pochybení ze strany Hasičského záchranného sboru hlavního města Prahy. Soud má vzhledem k výše uvedenému za to, že i toto závazné stanovisko, ve spojení s potvrzujícím vyjádřením nadřízeného správního orgánu, z hlediska podstatných obsahových náležitostí obstojí.

141. Kromě nedostatečného odůvodnění žalobce závaznému stanovisku Hygienické stanice hl. m. Prahy ze dne 2. 6. 2015, č. j. HSHMP 20103/2014 vytýkal, že v něm chybí i určení úřední osoby a její podpis. Pokud tato námitka směřovala k tomu, že v závazném stanovisku není uvedeno jméno úřední osoby, jež jej vypracovala a její podpis, je v tomto směru zcela lichá. Jak totiž vyplývá ze spisového materiálu, ve stanovisku je uvedeno jméno osoby, jež stanovisko vypracovala, včetně vlastnoručního podpisu a uvedení její pracovní pozice (pověřená vedoucí oddělení hygieny komunální pobočky Praha – Sever). Neabsentuje ani povinný otisk úředního razítka. Co se týče odůvodnění, úvaha dotčeného správního orgánu je řádně a úplně rozvedena, přičemž se s ní v potvrzujícím závazném stanovisku ze dne 28. 1. 2016, č. j. MZDR 66614/2015- 4/OVZ ztotožnil i nadřízený správní orgán, tj. Ministerstvo zdravotnictví.). I toto potvrzující závazné stanovisko je řádně odůvodněno; Ministerstvo zdravotnictví se v něm správně zabývalo závěry učiněnými v přezkoumávaném závazném stanovisku Hygienické stanice hlavního města Prahy.

142. Jak uvedl Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 4. 12. 2013, č. j. 5 A 241/2011-69, „akt, jímž nadřízený orgán potvrzuje nebo mění závazné stanovisko dotčeného orgánu, by měl reagovat právě na ty konkrétní námitky v odvolání účastníka, které se vztahují k jeho působnosti, a měl by obsahovat argumenty, které tyto námitky vyvracejí, nebo jim naopak přisvědčují.“ Žalobce v odvolání proti rozhodnutí stavebního úřadu formuloval námitku nedostatečného odůvodnění závazných stanovisek pouze zcela obecně a neurčitě, aniž by konkretizoval, v čem nedostatečné odůvodnění spatřuje (resp. co podle něj v odůvodnění závazných stanovisek, případně potvrzení závazných stanovisek, absentuje). Nadřízené správní orgány při přezkumu závazných stanovisek tak na konkrétní námitky (vzhledem k jejich absenci) reagovat nemusely a ani nemohly, a v tomto ohledu jim proto nelze vyčítat ani zdánlivou stručnost některých potvrzujících závazných stanovisek. Podobně (lze dokonce říci, že zcela totožně) pak přistoupil žalobce i k formulaci žalobních námitek směřujících proti nedostatečnému odůvodnění závazných stanovisek, kdy opět pouze obecně uvedl, že nejsou přezkoumatelná. Soud se z tohoto důvodu k závazným stanoviskům a jejich obsahovým náležitostem taktéž vyjádřil pouze v obecné rovině, jak je ostatně vidno výše, kdy neshledal, že by závazná stanoviska byla věcně nesprávná či nezákonná.

143. V pátém až osmém žalobním bodě žalobce namítl postupně nesprávné a neodůvodněné stanovisko ohledně nadlimitní zátěže, nesprávné posouzení zásahu do krajinného rázu, nesprávné posouzení výskytu zvlášť chráněných živočichů a nesprávné posouzení vibrací.

144. Vzhledem ke skutečnosti, že tyto žalobní body se vztahují k námitkám, jež mají svůj podklad v územním řízení, soud při jejich vypořádání postupoval společně. Koncentraci námitek ve stavebním řízení soud již podrobně rozebral výše, konkrétně v odůvodnění druhého žalobního bodu, a z důvodu stručnosti na tuto část odkazuje.

145. Ve věci námitek týkajících se nadlimitní zátěže území, zásahu do krajinného rázu, posouzení výskytu zvlášť chráněných živočichů a posouzení vibrací soud shledal, že žalovaný i stavební úřad postupovali správně, pokud k těmto námitkám nepřihlíželi, neboť se jedná o námitky, které směřovaly k otázkám řešeným v rámci územního řízení. Na místě tak bylo aplikovat § 114 odst. 2 stavebního zákona.

146. V rámci územního řízení byla řešena problematika nadlimitní zátěže území, což plně odpovídá požadavku vyplývajícímu z § 90 písm. e) stavebního zákona, podle nějž musí být záměr žadatele v souladu s požadavky zvláštních právních předpisů a se stanovisky dotčených orgánů. Proto i posuzování imisních limitů znečištění ovzduší či nejvyšších přípustných hodnot hluku stanovených příslušnými prováděcími předpisy má své místo v územním řízení (ve vztahu k hluku srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2012, čj. 1 As 135/2011- 246). Právě v této fázi je příslušný stavební úřad ve spolupráci s dotčenými orgány povinen vzít v potaz limity využití území, mezi něž patří i imisní limity znečištění ovzduší a nejvyšší přípustné hodnoty hluku, a nepřipustit umístění takové stavby, která by způsobila překročení těchto limitů v daném území. Územní (a nikoli stavební) řízení lze tedy označit za řízení, v němž se posuzují limity zátěže daného území, kdy se prostřednictvím závazných veřejnoprávních limitů projevuje princip přípustné míry znečišťování životního prostředí, podle nějž území nesmí být zatěžováno lidskou činností nad míru únosného zatížení. Navíc soud podotýká, že stavební úřad i žalovaný se těmto námitkám žalobců přesto ve stručnosti ve svých rozhodnutích věnovali (viz str. 15 rozhodnutí stavebního úřadu a str. 10 – 12 rozhodnutí žalovaného), přičemž je správně hodnotili především z hlediska otázek řešených ve stavebním řízení.

147. Podobně i zásah do krajinného rázu byl předmětem posouzení v rámci územního řízení. Soud takto odkazuje především na územní rozhodnutí, v němž byl zásah do krajinného rázu hodnocen, a to též s ohledem na stanovisko dotčeného orgánu ochrany přírody podle § 12 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny. Stavební úřad (str. 15 - 16 rozhodnutí stavebního úřadu) i žalovaný (str. 12 - 13 napadeného rozhodnutí) se taktéž k námitkám žalobce nad rámec svých povinností vyjádřili. Rovněž posouzení výskytu zvláště chráněných živočichů stavební úřad provedl již v územním řízení, přičemž jak stavební úřad, tak žalovaný se s další argumentací žalobce alespoň ve stručnosti v napadeném rozhodnutí vypořádali (viz str. 16 rozhodnutí stavebního úřadu a str. 13 napadeného rozhodnutí). Stejně stavební úřad i žalovaný postupovali také ohledně námitky nesprávného posouzení vibrací, kdy se - opět nad rámec svých povinností - i s touto námitkou vypořádali (viz str. 16 rozhodnutí stavebního úřadu a str. 13 – 14 napadeného rozhodnutí).

148. V těchto případech je zcela nepřípadná argumentace žalobce, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné z důvodu nevypořádání jeho námitek. Jestliže se totiž argumentace žalobce týkala územního řízení, tak k ní žalovaný (ani stavební úřad) s ohledem na § 114 odst. 2 stavebního zákona nemohl přihlížet, a proto nebyl povinen na takové námitky obšírně reagovat (na rozdíl od územního řízení). Z tohoto důvodu se ani soud podstatě těchto námitek nevěnoval, neboť jejich posouzení mohlo být (a také bylo) soudem přezkoumáno v souvislosti se žalobou proti územnímu rozhodnutí (viz rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2017, č.j. 9 A 75/2015-436).

149. V devátém žalobním bodě žalobce namítl nesprávné posouzení kácení dřevin. K tomuto žalobnímu bodu soud uvádí, že „povolení ke kácení dřevin není podkladovým stanoviskem pro stavební povolení, proto není nezbytné, aby bylo vydáno před právní mocí stavebního povolení“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 9. 2014, č. j. 1 As 176/2012-140). Rozhodnutí o povolení kácení dřevin a stavební povolení jsou vydávána do jisté míry nezávisle na sobě a vzájemně se nepodmiňují (viz též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 12. 2011, č. j. 2 As 26/2010–98). Žalovaný i stavební úřad proto postupovali správně, jestliže ve vztahu k těmto námitkám uvedli, že tyto otázky nejsou předmětem stavebního řízení s tím, že v průběhu stavebního řízení bylo předloženo rozhodnutí o povolení kácení dřevin rostoucích mimo les. Takto se náležitě vypořádali s námitkami žalobce, přičemž soud neshledal, že by jejich postup byl v rozporu se zákonem či ustálenou judikaturou. Pro zákonnost stavebního povolení je určující, že stavební úřad ve stavebním řízení okolnost kácení dřevin rostoucích mimo les zohlednil, byť pouze tím, že odkázal na jiná rozhodnutí vydaná v dotčené věci (viz str. 16 rozhodnutí stavebního úřadu a str. 14 napadeného rozhodnutí). K tomu viz také rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28.11.2017, č. j. 9 A 75/2015-436.

150. V desátém žalobním bodě žalobce namítl nedostatečně zjištěné skutečnosti, a to zejména s ohledem na to, že není zřejmé, zda plánovaných 157 parkovacích stání skutečně pokryje potřebu celého záměru. Odkázal přitom na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 19.10.2011, sp. zn. 1 As 108/2011, podle kterého soulad obecných požadavků na výstavbu s navrhovanou stavbou správní orgán vždy hodnotí z úřední povinnosti.

151. S výše uvedeným závěrem Nejvyššího správního soudu soud bezezbytku souhlasí a dodává, že „[p]řípadný nesoulad projektové dokumentace s obecnými požadavky na výstavbu, jakož i s dokumentací záměru [§ 111 odst. 1 písm. a) stavebního zákona] je povinen stavební úřad ve stavebním řízení postihnout, a to i bez námitky účastníka řízení“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 10. 2011, č. j. 1 As 108/2011-139, srov. také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2010, č. j. 5 As 77/2009 - 107).

152. Nicméně, jak již soud podrobně vysvětlil výše (viz odůvodnění prvního žalobního bodu), počet parkovacích míst byl od samého počátku dimenzován tak, aby vyhovoval počtu parkovacích míst pro bytové domy a plánované služby. V oznámení záměru ke zjišťovacímu řízení z října 2008 je podrobně popsáno, jakého postupu bylo při výpočtu parkovacích míst užito, a že tento postup odpovídá i vyhlášce OTPP. Parkovací stání k jednotkám určeným pro bydlení (16 jednotek bytu 1+kk a 122 bytových jednotek velikosti do 100 m2) byl vypočítán podle Přílohy č. 2 bod 1.1. vyhlášky OTPP (bytový dům), kdy pro tyto jednotky odpovídá 8 + 122 nutných parkovacích státní. Na celkový počet 138 bytových jednotek náleží dle vyhlášky 14 parkovacích stání pro návštěvníky, což je také splněno. Na 168 m2 užitné plochy obchodů vyhláška požaduje 2 stání (dle záměru jsou 4), na 129 m2 plochy kaváren jsou požadovaná 3 parkovací místa (dle záměru 9), na 233 m2 užitné plochy pro fitness jsou požadovaná 4 stání (v záměru je jich 12), na 173 m2 užitné plochy knihovny jsou potřeba 2 parkovací místa (v záměru 5), na dětské centrum a lékařskou ordinaci je požadováno v každém případě jedno parkovací stání (v záměru 1, resp. 3 parkovací stání). Z tohoto plyne, že počet parkovacích míst nejenže odpovídá záměru bytového domu a plánovaným službám, ale dokonce je vyšší, než požaduje vyhláška OTPP. Tuto skutečnost jak žalovaný, tak stavební orgán prvního stupně ve svých rozhodnutích reflektovali, a opakovaně tímto způsobem reagovali na námitky žalobce.

153. Pokud žalobce v desátém žalobním bodě odkazoval i na přezkum dodržení míry využití území a koeficientu zeleně, není zřejmé, co (pokud vůbec) tímto chtěl napadat. V této části byl žalobní bod zcela nekonkrétní a neurčitý, a proto se jím soud nikterak nezabýval.

154. V jedenáctém žalobním bodě žalobce namítl, že v projektové dokumentaci nebyly zohledněny nové skutečnosti, a to nová výstavba, která nebyla řešena ani v územním rozhodnutí, které bylo následně prodlouženo, aniž by se změnami v území stavební úřad blíže zabýval.

155. V tomto bodě musí soud opětovně odkázat na koncentraci námitek ve stavebním řízení, kterou podrobně rozebral výše. V souladu s ust. § 114 odst. 1 stavebního zákona v rámci řízení o vydání stavebního povolení nebyly správní orgány oprávněny se touto námitkou zabývat, a tuto pravomoc nemá ani zdejší soud v rámci řízení o žalobě proti vydání stavebního povolení.

156. Ve dvanáctém žalobním bodě pak žalobce namítl nedostatečné vypořádání se s odvolacími námitkami.

157. Soud k tomuto žalobnímu bodu nejprve obecně uvádí, že problematikou řádného odůvodnění rozhodnutí správního orgánu se opakovaně zabývala soudní judikatura, podle které je nezbytné, aby se správní orgán v souladu s ustanovením § 68 odst. 3 s. ř. vypořádal s námitkami účastníků řízení takovým způsobem, aby z odůvodnění jeho rozhodnutí bylo možno dovodit, z jakého důvodu považuje námitky účastníka řízení za liché, mylné anebo vyvrácené (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 7. 2009, č. j. 9 As 71/2008 – 109), v opačném případě může své rozhodnutí zatížit nepřezkoumatelností pro nedostatek důvodů [§ 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.].

158. Povinnost orgánů veřejné moci řádně odůvodnit svá rozhodnutí však nelze interpretovat jako požadavek na detailní odpověď na každou námitku. Správní orgán může na určitou námitku reagovat i tak, že v odůvodnění svého rozhodnutí prezentuje od názoru účastníka řízení odlišný názor, který přesvědčivě zdůvodní, tím se s námitkami účastníka řízení vždy – minimálně implicitně – vypořádá. Absence odpovědi na ten či onen argument v odůvodnění tak bez dalšího nezpůsobuje nezákonnost rozhodnutí či dokonce jeho nepřezkoumatelnost. Podstatné je, aby se orgán veřejné moci vypořádal se všemi základními námitkami účastníka řízení (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009 č. j. 9 Afs 70/2008 - 13, ze dne 28. 5. 2009 č. j. 9 Afs 70/2008 - 13 a ze dne 21. 12. 2011, č. j. 4 Ads 58/2011 - 72, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2011 sp. zn. II. ÚS 2774/09 a ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 609/1). Není proto nepřezkoumatelným rozhodnutí, v jehož odůvodnění orgán veřejné moci prezentuje od názoru účastníka řízení odlišný názor, který přesvědčivě zdůvodní, a toto zdůvodnění poskytuje dostatečnou oporu výroku rozhodnutí (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08).

159. Žalovaným bylo ověřeno, což vyplývá i z napadeného rozhodnutí, že předmětná stavba byla navržena v souladu s hledisky, ze kterých stavební úřad v průběhu stavebního řízení obligatorně zkoumá obsah žádosti o povolení stavby, jejich příloh a projektovou dokumentaci. Správní orgány nemohly v rámci řízení o vydání stavebního povolení nikterak vstupovat do řízení o územním rozhodnutí, ani nemohly přezkoumávat závěry uvedené v územním rozhodnutí, a to právě s ohledem na ust. § 114 odst. 1 stavebního zákona.

160. Po prostudování správního spisu a zejména napadeného rozhodnutí dospěl soud k závěru, že žalovaný se řádně vypořádal s relevantními odvolacími námitkami žalobce a svá tvrzení řádně odůvodnil ve smyslu ust. § 68 odst. 3 s. ř.. Žalovanému nelze klást k tíži, že se nevyjádřil k některým z námitek, které se vztahovaly nikoliv k řízení o vydání stavebního povolení, ale k řízení územnímu (viz výše uvedená koncentrace stavebního řízení). Z tohoto důvodu soud považuje námitky směřující do nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí ve vztahu k žalobcem uplatněným odvolacím námitkám rovněž za nedůvodné.

V. Závěr a náklady řízení

161. Na základě výše uvedeného lze uzavřít, že vznesené žalobní námitky nejsou opodstatněné. Soud proto žalobu podle § 78 odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl. Učinil tak bez jednání, neboť pro to byly splněny zákonné podmínky (§ 51 odst. 1 s. ř. s.).

162. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalovanému, jenž byl ve věci úspěšný, žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti v řízení nevznikly.

163. Soud neuložil osobě zúčastněné na řízení žádnou povinnost a neshledal ani důvody hodné zvláštního zřetele, pro které by jí mohl přiznat právo na náhradu dalších nákladů řízení. Proto v souladu s § 60 odst. 5 s.ř.s. ve třetím výroku rozsudku rozhodl, že osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení