8 A 88/2019– 34

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudkyň Mgr. Jany Jurečkové a Mgr. Andrey Veselé ve věci žalobce proti žalovanému V. B., zastoupen advokátem Mgr. Janem Boučkem, se sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, Ministerstvo dopravy, se sídlem nábř. Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 5. 2019, č. j. 56/2019–190–TAXI/3, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobci uložená pokuta se snižuje na částku 50 000 Kč.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Základ sporu

1. Rozhodnutím Odboru dopravních agend Magistrátu hlavního města Prahy (dále jen „dopravní úřad“ či „správní orgán prvního stupně“) ze dne 13. 6. 2018, č. j. MHMP 925801/2018 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), vydaném v řízení o přestupku za porušení zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silniční dopravě“), byl žalobce uznán vinným z přestupku podle § 35 odst. 1 písm. g) zákona o silniční dopravě, kterého se dopustil tím, že v rozporu s § 9 odst. 2 písm. a) tohoto zákona nezajistil, aby při poskytování přepravy formou taxislužby dne 4. dubna 2018 od 13:22 hod. do 13:34 hod., na trase ul. Mikulandská 5, Praha 1 – ul. Kotevní 6, Praha 5, byl ve vozidle tovární značky Škoda Fabia, SPZ: X, doklad o oprávnění k podnikání nebo jeho kopie, a dále z přestupku podle § 35 odst. 2 písm. w) zákona o silniční dopravě, kterého se dopustil tím, že v rozporu s § 21 odst. 1 písm. a) zákona o silniční dopravě dne 4. dubna 2018 od 13:22 hod. do 13:34 hod., na trase ul. Mikulandská 5, Praha 1 – ul. Kotevní 6, Praha 5, provozoval taxislužbu vozidlem tov. zn. Škoda Fabia, SPZ: X, které nebylo zapsáno v evidenci vozidel taxislužby [výrok A)]. Za naplnění skutkových podstat shora uvedených přestupků byla žalobci podle § 35 odst. 6 písm. a) a b) zákona o silniční dopravě a § 46 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky uložena pokuta ve výši 100 000 Kč [výrok B)]. Výrokem C) byla žalobci uložena povinnost nahradit náklady předmětného řízení paušální částkou ve výši 1 000 Kč do 15 dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí na tam specifikovaný účet Hl. m. Prahy.

2. Žalovaný přezkoumal na základě odvolání žalobce rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. V rozhodnutí ze dne 30. 5. 2019, č. j. 56/2019–190–TAXI/3 (dále jen „napadené rozhodnutí“) uvedl: „I. Podle ustanovení § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu se ve výroku A) rozhodnutí dopravního úřadu č. j. MHMP 925801/2018 ze dne 13. června 2018 slova „v rozporu s § 9 odst. 2 písm. a) zákona o silniční dopravě nezajistil“ nahrazují slovy „v rozporu s § 9 odst. 2 písm. a) bod 2. zákona o silniční dopravě nezajistil“. II. Podle ustanovení § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu se ve výroku C) rozhodnutí dopravního úřadu č. j. MHMP 925801/2018 ze dne 13. června 2018 slova „Tuto částku je povinen zaplatit do 15 dnů“ nahrazují slovy „Tuto částku je povinen zaplatit do 30 dnů“. III. Podle ustanovení § 90 odst. 5 věty druhé správního řádu se rozhodnutí dopravního úřadu č. j. MHMP 925801/2018 ze dne 13. června 2018 ve zbytku potvrzuje.“ II. Obsah žaloby, vyjádření žalovaného, obsah správního spisu 3. Žalobce předně namítá, že protokol o kontrole je pouhým podkladem pro správní orgán k úvaze, aby případně zahájil správní řízení o přestupku či nikoliv. Správní orgán nemůže považovat a priori protokoly o kontrole za pravdivé bez toho, aby provedl ve správním řízení řádně dokazování. Takové dokazování musí provádět i s ohledem na to, že řízení o přestupcích je považováno za širší řízení trestní ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Pokud Magistrát hlavního města Prahy (dále jen „MHMP“) rezignoval na výslech kontrolující osoby, zatížil řízení nezákonností. Není možné, aby správní orgán bez řádného dokazování konstatoval, že opak skutečností zaznamenaných v protokolu o kontrole nebyl v rámci řízení prokázán a tedy skutkový stav považuje za prokázaný bez důvodných pochybností.

4. Další námitky žalobce se týkají uložené sankce. Žalobci byla podle jeho názoru uložena nezákonná sankce, přičemž žalovaný převzal argumentaci MHMP ohledně stanovení sankce. Žalobce poukazuje na skutečnost, že pokud má být sankce spravedlivá, musí naplňovat principy legality, legitimity a proporcionality/přiměřenosti.

5. Podle žalobce je třeba, aby výše sankcí odpovídaly skutkově shodným případům. Toto žalovaný uvádí v napadeném rozhodnutí, ale bez uvedení skutkově obdobných případů (např. spisovými značkami). Takové rozhodnutí a stanovení výše pokuty je postaveno na libovůli správního orgánu a je nezdůvodněné a nepřezkoumatelné.

6. Žalobce dále uvádí, že pouze správní orgány disponují databází rozhodnutí, přičemž se nezabývaly konkrétním srovnáním s jinými kauzami, a to i přesto, že to pro ně nepředstavuje žádný problém.

7. Podle názoru žalobce nemůže žalovaný při stanovení výše pokuty argumentovat tím, že od uskutečněné přepravy uběhlo určité časové období a proto by měly být výše pokut ukládané později odlišné od pokut ukládaných za stejné jednání dříve.

8. Žalobce také namítá, že rozhodování správních orgánů ve věcech týkajících se poskytnutých přeprav skrze aplikaci UBER je tak rozkolísané, že by bylo možné dovodit, že správní orgány nerozhodují o žalobci, ale rozhodují s ohledem na politické zadání ve věci používání této aplikace. Zvláště orgán prvního stupně několikanásobně zvyšuje výši pokuty, které však ukládá za stále totožné přestupky, ačkoliv není schopen rozdílné výše pokut u jednotlivých dopravců zákonně odůvodnit. Podle žalobce tedy politické zadání a taxikářské lobby vedly k uložení nepřiměřené výše trestu bez ohledu na osobu žalobce. Žalobce navrhuje k důkazu předložení rozhodnutí žalovaného za obdobné skutky ve stejném období a v průběhu let 2017 – 2018.

9. Podle názoru žalobce nemůže žalovaný argumentovat tím, že v době uskutečněné přepravy již bylo známo rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 31. 10. 2017, č. j. 9 As 291/2016–136, s tím, že podle žalovaného by výše pokut za stejné jednání spáchané před tímto rozhodnutím a po něm měly být odlišné.

10. V době žalobci vytýkaného jednání byla judikatorní praxe nestálá a není možné dovozovat, že právní subjekty měly již být seznámeny s tím, že případné přepravy prováděné skrze aplikaci UBER jsou v rozporu se zákonem o silniční dopravě. Žalobce odkazuje na usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 9. 2017, č. j. 7 Cmo 185/2017–507 s tím, že přeprava prostřednictvím aplikace UBER není „klasickou“ taxislužbou, ale jedná se o jinou smluvní službu v oblasti dopravy. Shodně tak bylo uvedeno i v usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 10. 2017, č. j. 7 Cmo 180/2017–168, s tím, že tato rozhodnutí byla korigována až v listopadu 2018. V době vytýkaného jednání zde tedy byla pravomocná rozhodnutí vyšších soudů, k čemuž žalovaný vůbec nepřihlédl a nevzal v potaz při posuzování společenské nebezpečnosti vytýkaného přestupkového jednání, což se mělo promítnout i do výše sankce.

11. Úvahy žalovaného o tom, že jinak poměřoval shodná přestupková jednání spáchaná před říjnem 2017 a po říjnu 2017, když i v té době nebylo jisté, jaký je názor na problematiku přepravy prostřednictvím aplikaci Uber, jsou nesprávné a nezákonné. Ani v dubnu 2018 nebylo zřejmé, jak je tato problematika soudy posuzována.

12. Žalobce dále uvádí, že nejsou správné úvahy žalovaného, že uložená výše pokuty odpovídá výši pokut ukládaných „v situaci, kdy jsou dlouhodobě veřejně prezentovány stanoviska Ministerstva dopravy a Magistrátu hlavního města Prahy, že dopravci a řidiči využívající aplikaci Uber k nabízení a poskytování taxislužby jsou povinni plnit povinnosti zákona o silniční dopravě upravující taxislužbu, a při zohlednění konkrétních okolností případu, jak byly výše uvedeny.“ Žalovaný musí posuzovat společenskou škodlivost jednání podle doby spáchání přestupku.

13. Podle žalobce úvahy o výši pokuty nemohou být odůvodněny obecnou tezí žalovaného, jak je uvedena na str. 9/10 napadeného rozhodnutí, tedy, že není nepřiměřená nebo nepředpokládaná pokuta ve výši 100 000 Kč za dva přestupky z maximální částky 420 000 Kč při aplikaci vyšší sazby podle § 41 odst. 2 zák. č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“), s tím, že dopravním úřadem jsou ukládány pokuty v obdobné výši za srovnatelná porušení povinností při provozování taxislužby v Praze v předmětném období.

14. Podle žalobce žalovaný vůbec neposuzuje konkrétní skutečnosti daného případu v kontextu zákonných podmínek pro ukládání pokut. Žalovaný nerozlišuje mezi odstavcem 2 § 41 zákona o odpovědnosti za přestupky, který je fakultativním ustanovením k odstavci 1 téhož ustanovení. Zvýšení horní hranice pokuty je třeba pečlivě zdůvodnit, což však žalovaný neučinil.

15. Žalobce odkázal na citaci z jiného rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 5. 2019, č. j. 59/2019–190–TAXI/3, v němž žalovaný hodnotí činnost dopravců přes aplikaci Uber jako činnost organizované skupiny, a ačkoliv v napadeném rozhodnutí taková úvaha rozvedena není, přispívají takové úvahy k nezákonnosti rozhodnutí. Ve smyslu čl. 6 Úmluvy není možné, aby žalovaný bez jakýchkoliv důkazů považoval dopravce, resp. i žalobce, za členy organizované skupiny.

16. Žalobce dále uvádí, že není možné přijmout úvahu žalovaného, resp. úvahy MHMP, že jako přitěžující okolnost hodnotí nesplnění povinností, které jsou postižitelné pouze u provozování taxislužby evidovaným vozidlem. Nelze totiž jako přitěžující okolnosti vybírat ty skutečnosti, které jsou postižitelné jinými skutkovými podstatami. Při dodržení elementární trestní zásady nulla poena sine lege nelze připustit postupy obou správních orgánů, kdy si jako přitěžující okolnosti „vyberou“ další skutkové podstaty jiných přestupků a tyto inkorporují do skutkové podstaty vytýkaného přestupku. Tak trestají žalobce i za jiný přestupek, který však z podstaty vytýkaného jednání trestat nemohou.

17. Žalobce dále citoval z prvostupňového rozhodnutí závěry MHMP, které žalovaný aprobuje, a to stran úvah o přitěžujících okolnostech (vozidlo nebylo předepsaným způsobem označeno – absence střešní svítilny s nápisem TAXI, jména a příjmení dopravce; vybaveno – taxametr) a vyšší společenské nebezpečnosti (škodlivosti), tj. nedodržení zákonných povinností dopravce z hlediska vedení záznamu o provozu vozidla a s tím spojené správné vedení účetnictví. Správní orgán prvního stupně i žalovaný tak překračují meze zákonného trestání přestupkových jednání ve smyslu čl. 6 Úmluvy.

18. Rozhodnutí MHMP je vnitřně rozporné, zmatečné a nepřezkoumatelné, neboť na jednu stranu je sankcionován žalobce za to, že jeho vozidlo nebylo řádně vedeno v evidenci vozidel taxislužby a ve vozidle nebyl doklad o oprávnění k podnikání, ve skutečnosti je však postižen i za jiné jednání, jehož prokazováním se v přestupkovém řízení správní orgán nijak nezabýval, protože nebylo předmětem přestupkového řízení. Žalobce je tedy rovněž postihován za to, že jeho vozidlo nebylo řádně označeno (nápisem TAXI a jménem a příjmením dopravce) a vybaveno taxametrem. Otázka řádného označování a vybavení vozidla však i podle MHMP nebyly součástí předmětu zahajovaného přestupkového řízení. Pojmově se tak žalobce vůbec nemohl těchto dalších deliktů dopustit. Není možné, aby byl za takové jednání pokutován, resp. aby takové jednání bylo způsobilé být přitěžující okolností.

19. Žalobce dále uvádí, že žalovaný aproboval postupy MHMP i jeho úvahy o přitěžujících okolnostech. Pokud však žalovaný předmět přestupkového řízení vymezil otázkou, zda vozidlo bylo či nebylo řádně evidováno v evidenci vozidel taxislužby, avšak následně se v tomto řízení zabýval a žalobci nezákonně přičítal k tíži i jiné typy jednání, pro něž vedení správního řízení předem vyloučil, postupoval nezákonným způsobem. Tím bylo ve výsledku rovněž zasaženo i do práva žalobce na obhajobu a na spravedlivý proces, když se žalobce domníval, že je s ním vedeno řízení jen pro určité úzké jednání (tj. zda vozidlo bylo či nebylo vedeno v evidenci taxislužby, resp. bylo/nebylo vybaveno dokladem o oprávnění k podnikání nebo jeho kopií), zatímco v napadeném rozhodnutí i v rozhodnutí MHMP mu je ve výsledku kladeno za vinu, potažmo přičteno k tíži i jiné jednání, k němuž by dle úvah správních orgánů snad „bylo bývalo došlo“.

20. Rovněž úvaha o ohrožení řádného vedení účetnictví při stanovení výše sankce je nezákonná. Nejenže objektem žalobci vytýkaného přestupkového jednání není zájem na vedení řádného účetnictví, ale také mu nemůže být taková skutková podstata přičítána v rámci úvahy o přitěžujících okolnostech.

21. Dále je třeba odmítnout úvahy žalovaného o tom, že dochází k poškozování cestujících/spotřebitelů, když z výše uvedených skutkových podstat přestupků nevyplývá, že by mířily na ochranu spotřebitelů. Žalobce je tak opět postihován za skutek zcela jiný, který vylučuje stíhání za skutek, který je pojmově v takovém případě vyloučen.

22. Správní orgány překračují zákonné mantinely trestního stíhání správního, pokud za přitěžující okolnost považují absenci střešní svítilny s nápisem TAXI, neboť potencionální zákazník není schopen identifikovat vozidlo jako vozidlo taxislužby. Opět není možné takto trestat žalobce za skutkovou podstatu, která nemůže být z podstaty věci spáchána, pakliže je žalobce postihován za skutek zcela jiný.

23. Podle názoru žalobce jde v daném případě o nepřípustné obcházení zákona vedoucí až k porušení jeho práva na obhajobu. Žalobce se brání proti tomu, co je vymezeno v předmětu řízení. Dochází tak i k porušení jeho práva na spravedlivý proces, když formálně je správní řízení vedeno a žalobce „odsouzen“ pro jiné jednání, než pro které bylo řízení zahájeno.

24. Rovněž odkazy na některá rozhodnutí Nejvyššího správního soudu při odůvodňování výše pokuty jsou nepřiléhavé, když nelze paušalizovat a takovým způsobem stanovit výši pokuty v konkrétním případě žalobce. Jedná se o nezákonný postup, přičemž správní orgány jsou povinny posuzovat přestupkové jednání individuálně a při respektování zásady o ukládání trestů (sankcí) ve skutkově obdobných případech. Nepostačuje pouhá rešerše rozhodnutí NSS (tj. rozhodnutí č. j. 3 As 25/2011, 6 As 64/2013, 6 As 266/2014), která se vůbec netýkají skutku žalobce. Argumentace žalovaného o možnosti rozložení platby pokuty na splátky je rovněž zcela irelevantní.

25. Správním orgánem prvního stupně a následně žalovaným byla tedy uložena sankce ryze formalisticky. Jedná se o sankci nepředvídatelnou a pro žalobce likvidační bez zohlednění skutečnosti, že žalobce nepodniká ve větším rozsahu.

26. Žalobce odkázal na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 4. 2010, čj. 1 As 9/2008–133, kde se uvádí, že „správní orgán ukládající pokutu za jiný správní delikt je povinen přihlédnout k osobním a majetkovým poměrům pachatele tehdy, pokud je podle osoby pachatele a výše pokuty, kterou lze uložit, zřejmé, že by pokuta mohla mít likvidační charakter, a to i v případech, kdy příslušný zákon osobní a majetkové poměry pachatele v taxativním výčtu hledisek rozhodných pro určení výše pokuty neuvádí.“ I pokud účastník odmítne doložit, případně nedoloží své majetkové poměry, mají správní orgány postupovat do určité míry obdobně, jako postupuje trestní soud podle ustanovení § 68 odst. 4 trestního zákoníku. Žalobce upozorňuje, že závěry rozšířeného senátu je nutno o to pečlivěji vykládat v případě fyzické osoby – podnikatele. Sankce ve výši 100 000 Kč, která byla žalobci uložena, je pro drobného podnikatele naprosto likvidační. Žalovaný měl vzít v potaz i odkaz žalobce na průměrný měsíční hrubý výdělek v podnikatelském segmentu řidičů osobních a malých dodávkových automobilů ve výši 22 040 Kč.

27. Žalobce doplňuje, že jeho jednání je třeba posoudit ve smyslu čl. 6 Úmluvy. Správní orgány projednávající správní delikty mají přistupovat k posuzování výše trestu souladně se zásadou jednotnosti právního řádu a zohlednit rovněž délku řízení. V úvahu mají vzít roviny: 1) úvah opírajících se o přestupkové předpisy, 2) test proporcionality plynoucí z imperativu právního státu a v něm chápané osobní svobody (rovina ústavní) a 3) promítnutí nepřiměřené délky řízení do případně ukládaného trestu (rovina mezinárodněprávní odpovědnosti). Žalovaný měl takto postupovat ex officio. Lhůty pro procesní postupy správních orgánů jsou stanoveny zákonem, a to obecně v délce 30 dnů, resp. 60 dnů.

28. Žalobce měl spáchat přestupek dne 4. 4. 2018, začal být stíhán dne 30. 5. 2018. Rozhodnutí správního orgánu prvního stupně bylo vydáno dne 13. 6. 2018, rozhodnutí orgánu odvolacího (žalovaného) bylo vydáno dne 30. 5. 2019. Žalobce tedy byl odsouzen po více než 12 měsících od trestně–správního jednání, i když jsou v zákoně stanoveny zákonné lhůty pro vydávání rozhodnutí. Z průběhu řízení pak vyplývá, že správní orgány svým rozhodováním zatížily řízení zjevně nepřiměřenou délkou a tím porušily právo žalobce na spravedlivý proces v rámci práva na projednání správní věci v přiměřené době, a to především s ohledem na zákonné lhůty pro rozhodování stanovené zákonodárcem.

29. V tomto ohledu žalobce odkazuje např. na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky pod sp. zn. 30 Cdo 3300/2013 nebo na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky pod sp. zn. 30 Cdo 2742/2009.

30. Podle názoru žalobce tedy došlo k naplnění předpokladů pro nutnost úvahy o aplikaci zásad pro ukládání trestů s ohledem na délku trestního řízení sensu lato (tj. trestního řízení správního). Žalovaný takto neuvažoval a zcela tuto rovinu opomenul, i když by takto posuzovat trestní řízení správní měl ex officio, a to právě proto, že rozhoduje o trestu za správně–deliktní jednání [tj. trestu / trestním obviněním podle čl. 6 Úmluvy].

31. Žalobce tedy navrhl zrušit napadené rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátit k novému rozhodnutí a uložit žalovanému náhradu nákladů řízení, případně eventuálně změnit výši uložené sankce.

32. Žalovaný navrhl s odkazem na své rozhodnutí zamítnutí žaloby.

33. K námitce týkající se porušení řádného dokazování s ohledem na kontrolní protokol žalovaný odkázal na rozsudky zdejšího soudu (č. j. 3 A 121/2015–61 ze dne 24. 2. 2017) a Nejvyššího správního soudu (č. j. 6 As 196/2018– 30 ze dne 15. 8. 2018 a č. j. 7 As 146/2016–29 ze dne 29. 3. 2017) a na jejich rozdílný názor na to, zda se jedná o veřejnou listinu.

34. Žalovaný odkazuje na judikaturu a § 81 zákona o odpovědnosti za přestupky, který připouští v řízení navazujícím na výkon kontroly protokol o kontrole jako jediný podklad rozhodnutí o přestupku. V řízení nebyl spor v otázce realizace přepravy či provedení kontroly. Protokol o kontrole představoval významný podklad pro dané řízení, ale s ohledem na pořízenou fotodokumentaci vozidla, dokladů předložených dopravcem a dokumentů souvisejících s přepravou nikoliv jediný.

35. Žalovaný uvedl, že se v protokolu může vyskytnout chyba, kterou může odhalit správní orgán nebo může být zjištěna při vyřizování námitek proti kontrolnímu zjištění. Žalobce podal proti kontrolnímu zjištění námitky, které nesměřovaly proti faktickým zjištěním kontrolního pracovníka, ale spočívaly v údajném neprovedení předmětné přepravy jako taxislužby, ale jako smluvní přepravy. Žalobce tak např. netvrdil, že by kontrolnímu pracovníkovi byly předloženy požadované doklady a kontrolní pracovník zaznamenal opak.

36. K námitce o rezignaci na výslech kontrolující osoby lze odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 10 As 25/2014–48 ze dne 29. 5. 2014, v němž NSS vyslovil, že není povinností provést výslech, pokud správní orgán ze spisu zjistí veškeré podklady prokazující stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Správní řízení je založeno na zásadě vyhledávací, spočívající ve skutečnosti, že správní orgán aktivně vyhledává důkazy prokazující skutečný stav věci, přičemž jsou zohledňovány návrhy účastníků řízení. Žalobce v rámci správního řízení podklady pro doplnění správního řízení, včetně výslechu kontrolující osoby, nenavrhl, proto nemohly být jeho návrhy ve správním řízení zohledněny. Dopravní úřad v rámci správního řízení nashromáždil dostatečné podklady pro vydání rozhodnutí. Žalovaný nedostatečné dokazování v rámci správního řízení neshledává.

37. Žalovaný uvádí, že předmětná přeprava se uskutečnila formou taxislužby, neboť naplňuje znaky taxislužby jako druhu silniční dopravy, když tato přeprava byla vnitrostátní přepravou provedenou za úplatu a uskutečnila se podle požadavků cestujících.

38. K výši pokuty žalovaný uvedl, že v případech dopravců poskytujících přepravy zprostředkované přes aplikaci Uber v období první třetiny roku 2018 byly ukládány podle skutkových okolností a s přihlédnutím k přitěžujícím nebo polehčujícím okolnostem daného případu pokuty v rozmezí obvykle od 100 000 Kč do 150 000 Kč s přihlédnutím k individuálním okolnostem. Pokuta uložená žalobci tak nevybočuje z běžné rozhodovací praxe dopravního úřadu. Jedná se o pokuty ve výši odpovídající pokutám ukládaným v běžné pražské taxislužbě za závažné delikty. Současně lze konstatovat, že žalobci, resp. jeho právnímu zástupci, jsou výše pokut za jednotlivá porušení zákona o silniční dopravě a skutkové okolnosti jednotlivých projednávaných případů provozování taxislužby za využití aplikace Uber známy, neboť zastupuje většinu dopravců využívající tuto aplikaci.

39. Žalovaný nesouhlasí s tvrzením žalobce, že v době páchání přestupků nebylo postaveno najisto, zda i dopravci využívající aplikaci Uber musí plnit požadavky zákona s odkazem na usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 7 Cmo 185/2017–507 ze dne 27. 9. 2017 a č. j. 7 Cmo 180/2017–168 ze dne 24. 10. 2017. Žalobce se dopustil protiprávního jednání v době, kdy z vyjádření Ministerstva dopravy i Magistrátu hl. m. Prahy bylo jednoznačně známé, že přepravy přes aplikaci Uber jsou taxislužbou, přičemž tento názor podpořil i NSS v rozsudku č. j. 9 A 291/2016–136 ze dne 31. 10. 2017. Žalovaný rovněž považuje za důležité zmínit, že 4. 10. 2017 nabyl účinnosti zákon č. 304/2017 Sb., který novelizoval zákon o silniční dopravě, kterým nedošlo ke zjednodušení podmínek pro provozování taxislužby. Pokud tedy ukládané a veřejně medializované sankce neodrazují od páchání protiprávní činnosti, je třeba je zvýšit, a nelze očekávat, že budou ukládány stále stejné sankce, pokud dosavadní sankce neodrazují od porušování právních předpisů.

40. Žalobce, jakožto podnikatel v silniční dopravě, měl či vědět mohl, že se dopouští jednání, které je v rozporu s právními předpisy, neboť kolem provozování přeprav prostřednictvím aplikace Uber nevládne právní vakuum. Znalost podmínek pro poskytování přeprav vozidlem do 9 osob včetně řidiče ve vnitrostátní přepravě podle požadavku cestujícího je zřejmá i z doložených dokladů při kontrole, neboť žalobce byl držitelem oprávnění řidiče taxislužby a současně splnil podmínku úspěšně vykonané zkoušky řidiče taxislužby.

41. K označení dopravců využívajících aplikaci Uber za členy organizované skupiny žalovaný uvádí, že je obecně známou skutečností, že společnost Uber provozuje aplikaci s velkou mediální i organizační podporou, čemuž nasvědčuje i prakticky jednotné právní zastoupení. Dopravci tedy muselo být v rámci spolupráce se společností Uber dobře známo, že svým jednáním získává neoprávněnou konkurenční výhodu, i když je jednání zjevně protiprávní.

42. Pokud žalobce rozporuje hodnocení závažnosti a významu jednání žalobce dopravním úřadem, žalovaný uvádí, že cílem právní úpravy je zájem na zajištění základních podmínek ve veřejné dopravě, a to ať z hlediska bezpečnosti provozu a cestujících, práv cestujících nebo plnění daňových povinností. Žalobce rovněž namítá, že v rámci správního řízení bylo jako přitěžující okolnost posouzeno nesplnění dalších povinností předepsaných zákonem o silniční dopravě, které však nejsou samostatně sankcionovatelné, neboť tento zákon váže povinnost jejich splnění na evidenci vozidla taxislužby, čímž mělo dojít k překročení mezí zákonného trestání. Žalovaný uvádí, že při stanovování výše pokuty je přihlíženo ke komplexnímu splnění zákonných povinností. V úvahách o hodnocení významu a závažnosti protiprávního jednání je obecně přihlíženo např. ke skutečnosti, zda podnikatel zcela rezignoval na dodržování právních předpisů či je z jeho strany alespoň snaha o jejich splnění. I když se nejedná o přitěžující a polehčující okolnosti vyjmenované v § 39 a 40 zákona o odpovědnosti za přestupky, bývá tato skutečnost předmětem úvah při stanovování výše pokuty.

43. V rámci přímých úvah o uložení správního trestu žalovaný vycházel z přestupku podle § 35 odst. 2 písm. w) zákona o silniční dopravě, pro který byla žalobci uložena sankce, a k přestupku podle § 35 odst. 1 písm. g) zákona o silniční dopravě přihlédl jako k přitěžující okolnosti. Při stanovení výše pokuty byly zohledněny další skutečnosti, jako neoznačení vozidla střešní svítilnou žluté barvy s nápisem TAXI na její přední a zadní straně [§ 21 odst. 3 písm. c) bod 1. zákona] a jménem a příjmením dopravce, popř. obchodní firmou nebo názvem žalobce umístěným na vozidle [§ 21 odst. 3 písm. c) bod 2. zákona], jelikož tato jednání žalobci umožnila, aby v provozu nebyl seznatelný pro kontrolní orgány a účastníky silničního provozu. Dále bylo zohledněno nevybavení vozidla taxametrem podle § 21 odst. 3 písm. d) bod 1. zákona. Bylo vzato v potaz, že přeprava byla poskytnuta řidičem, který je držitelem oprávnění řidiče taxislužby [§ 21 odst. 3 písm. a) bod 2. zákona], čímž nedošlo k porušení veřejného zájmu na ochraně cestujícího a bezpečnosti silničního provozu. Žalovaný tedy nepřekročil meze zákonného trestání.

44. Ohledně posouzení dopadů pokuty na žalobce žalovaný uvádí, že podle zákona nejsou osobní a majetkové poměry podnikajících fyzických osob obecně posuzovány. Při uložení výše pokuty je však postupováno mimo jiné s přihlédnutím k povaze a závažnosti přestupku a dále k přitěžujícím a polehčujícím okolnostem v mezích maximální výše stanovené pokuty tak, aby výše uložené pokuty nebyla pro dopravce likvidační. Uložená sankce však musí pro obviněného představovat negativní důsledek jeho protiprávního jednání, neboť jedině tak může mít požadovaný represivní a výchovný účinek. Při rozhodování o sankci je přihlíženo nejen k obdobným případům podle § 2 odst. 4 zák. č. 500/2004 Sb., správní řád, ale i k obecným zásadám správního řízení, době spáchání protiprávního jednání, přitěžujícím a polehčujícím okolnostem a individuálnímu posouzení významu a závažnosti protiprávního jednání. Žalobce neposkytl přes výzvu dopravního úřadu v průběhu řízení relevantní informace, z nichž by bylo možno posoudit celkový obraz o jeho finanční situaci.

45. Žalobce poukazuje na průměrný výdělek v daném podnikatelském segmentu řidičů osobních a malých dodávkových automobilů, taxikářů CZ–ISCO 8322, avšak podle Informačního systému o průměrném výdělku (https://www.mpsv.cz/) nejsou údaje diferencovány podle postavení osoby (podnikatel či zaměstnanec), ale jedná se o rozdělení podle druhu zaměstnání. Žalobce je však podnikatelským subjektem, a jak vyplývá z údajů veřejné části živnostenského rejstříku, nemá pouze oprávnění podnikat v silniční motorové dopravě – osobní provozované vozidly určenými pro přepravu nejvýše 9 osob včetně řidiče, ale i v dalších oblastech jako jsou např. zpracování kůží a kožešin, ubytovací služby. Z tohoto důvodu nelze průměrný výdělek řidičů malých vozidel považovat za relevantní. Likvidační dopad se musí posuzovat vždy ve vztahu k situaci konkrétní osoby. Žalobce však k výzvě dopravního úřadu neposkytl součinnost k prokázání svých osobních a majetkových poměrů. Žalovaný se proto domnívá, že by doložení majetkových poměrů žalobce pouze prokázalo, že pokuta pro něj likvidační dopad nemá.

46. Žalovaný uvádí, že z prvostupňového rozhodnutí vyplývá, že dopravní úřad pokutu uložil podle § 41 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky podle nejpřísněji trestného přestupku, tj. podle § 35 odst. 6 písm. b) zák. o odpovědnosti za přestupky za přestupek podle § 35 odst. 2 písm. w) cit. zák. K přestupku podle § 35 odst. 1 písm. g) cit. zákona bylo přihlédnuto jako k přitěžující okolnosti. V rozhodnutí bylo poukázáno na možnost uložení pokuty ve vyšší sazbě podle § 41 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky s horní hranicí vyšší sazby 420 000 Kč. Žalovaný se tímto ustanovením zabýval z důvodu námitky žalobce o uložení vyšší pokuty oproti výši pokut, které byly ukládány za totožné přestupky dříve, avšak neměnil princip uložení pokuty.

47. Využití § 41 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky je fakultativní k odstavci 1, nicméně větší společenskou nebezpečnost (škodlivost) představuje nově páchání více přestupků. Zásada absorpční byla zakotvena již dříve. Zákonodárce přistoupil zák. č. 304/2017 Sb. ke snížení horních hranic sazeb pokut, aby byly po novele horní hranice pokut obdobné. K povaze asperační zásady lze odkázat na rozsudek NSS č. j. 7 As 264/2018–36 ze dne 23. 8. 2018, s tím, že by asperační zásada neměla být výjimkou pouze v případě, kdy hodlá správní orgán uložit pokutu nad horní hranici základní sazby, ale jde o princip, který se uplatní obecně i při uložení nízké pokuty. S ohledem na to, že žalobce spáchal dva přestupky v taxislužbě, měla by být uložena významná pokuta.

48. Žalovaný dále zdůraznil, že možnost splátek v napadeném rozhodnutí nezmiňoval jako součást úvah o stanovení výše pokuty, informoval pouze o této možnosti s tím, že důvody jejich přiznání jsou dány daňovým řádem a doložení těchto důvodů je na žalobci.

49. Pokud žalobce namítá nepřiměřenou délku řízení, žalovaný uvádí, že není zřejmé, v čem měl žalovaný postupovat v rozporu s Úmluvou. Správní řád stanoví pouze lhůty pořádkové, jejichž porušení nelze považovat za podstatné porušení řízení před správním orgánem. Správní orgány jsou však vázány délkou promlčecí doby. Žalovaný obecně nespatřuje, že by se i v případě, kdy by se délka správního řízení teoreticky blížila těmto lhůtám, mělo jednat o nepřiměřenou délku řízení ve smyslu Úmluvy, a tím o automatický důvod pro uložení nižší sankce. Nepřiměřenou délku řízení ve smyslu Úmluvy považuje žalovaný za dobu mnohem delší, než jsou limity stanovené zákonem o odpovědnosti za přestupky.

50. Soud nařídil ve věci jednání, které proběhlo dne 16. 3. 2022, při kterém účastníci řízení setrvali na svých postojích.

51. Z obsahu spisového materiálu předloženého žalovaným správním orgánem vyplynuly následující, pro rozhodnutí ve věci samé, podstatné skutečnosti:

52. V napadeném rozhodnutí je předně popsán průběh kontroly žalobce dne 4. 4. 2018 provedené kontrolním pracovníkem, kdy vozidlo řídil žalobce (dále též „dopravce“) osobně. Za uskutečněnou přepravu byla fakturována částka 84,89 CZK společností Rasier Operations B. V. ve jménu dopravce. Dále je v rozhodnutí uveden výčet podkladů založených ve spise a popsán průběh správního řízení s žalobcem.

53. V odůvodnění napadeného rozhodnutí se ve vztahu k žalobním bodům mj. uvádí, že není pochyb o tom, že na předmětnou přepravu dopadá právní úprava provozování taxislužby, k čemuž dospěl správní orgán prvního stupně. Žalobce nesplnil základní podmínky pro provozování taxislužby, s tím, že jeho tvrzení o nemožnosti dopuštění se skutkových podstat vytýkaných přestupků nemá oporu v právní úpravě. Aplikace Uber nenaplňuje podmínky a požadavky na režim přepravy podle § 21 odst. 4 zákona o silniční dopravě, jestliže nejsou smluvním stranám známy taxativně vymezené údaje zákonem o silniční dopravě a současně i identifikační údaje smluvních stran. Nejsou–li obsahové a formální náležitosti smlouvy naplněny, nejsou splněny podmínky pro uplatnění výjimky a vozidlo taxislužby musí být označeno a vybaveno všemi předepsanými náležitostmi, tedy i taxametrem, a označeno střešní svítilnou a obchodním jménem dopravce. Podmínka zařazení vozidla do evidence vozidel taxislužby, označení vozidla svítilnou žluté barvy s nápisem TAXI a uvedení obchodního jména dopravce nepůsobí jen vůči cestujícímu, ale i vůči orgánům, které provádějí dozor, a i vůči konkurenci. Závažnost jednání žalobce byla hodnocena jako vysoká, neboť motivací k takovému jednání zjevně byla snaha používat aplikaci populární mezi turisty k provozování taxislužby za nízkého rizika kontroly. Žalobce nesplnil informační povinnosti vůči státu a cestujícím a narušil podnikatelské prostředí. Přestupek spočívající v nezajištění, aby ve vozidle používaném k podnikání byl při jeho provozu doklad o oprávnění k podnikání, byl hodnocen jako méně závažný a jako formální, neboť dopravci byla udělena koncese pro provozování silniční motorové dopravy – osobní provozované vozidly určenými pro přepravu nejvýše 9 osob včetně řidiče.

54. K výši uložené sankce odvolací správní orgán uvedl, že dopravní úřad se při hodnocení výše stanovené pokuty zabýval povahou a závažností daných přestupků, ale i majetkovými poměry žalobce. To dokládá skutečnost, že žalobce byl dopravním úřadem požádán o součinnost k doložení či ověření jeho osobních a majetkových poměrů. Žalobce součinnost neposkytl. Dopravní úřad je omezen pouze zákazem uložení likvidační sankce, přičemž zhodnotil závažnost jednání žalobce a poukázal na dopad jeho jednání na provozování taxislužby v Praze, kde je narušováno podnikatelské prostředí. Dále se vyjádřil k aplikaci zásady absorpční a asperační. Jelikož zákonem č. 304/2017 Sb. došlo k tomu, že absorpční zásada byla doplněna zásadnou asperační, důvodem snížení maximální výše pokuty nebylo snížení společenské nebezpečnosti (škodlivosti) jednání žalobce, ale oprávnění dopravního úřadu k ukládání pokut ve vyšší sazbě. Podle odůvodnění dopravní úřad zohlednil při ukládání pokuty skutečnost, že se žalobce dopustil dvou přestupků. Dále jsou zde uvedeny příklady pokut, které nebyly shledány likvidačními. Žalovaný uvádí, že v případě žalobce jde o fyzickou osobu podnikající, s tím, že k porušení zákona došlo v pozdější době než uvedené příklady. Pokuta ve výši 100 000 Kč v situaci, kdy průměrná hrubá mzda v době spáchání přestupků dosáhla 31 000 Kč, není likvidační. Ze spisu dále není zřejmá aktivní snaha žalobce sdělit relevantní informace o svých majetkových poměrech.

55. Žalovaný dále uvádí, že při stanovení výše pokuty je nezbytné posuzovat skutkové okolnosti daného případu spočívající v předvídatelnosti sankce ukládané za určité jednání v příslušném časovém období. Dopravním úřadem byly za spáchané obdobné skutky ve druhém čtvrtletí roku 2018 v Praze ukládány pokuty vyšší. Ze spisu vyplývá, že dopravci jsou známy podmínky pro poskytování taxislužby, když je kromě udělené koncese i držitelem oprávnění řidiče taxislužby. Přesto nesplnil jednu ze základních podmínek provozování taxislužby, na kterou se váží další povinnosti dopravce, jako je zaevidování vozidla jako vozidla taxislužby. Zajistil však provozování taxislužby osobou, která splnila podmínky kladené na řidiče poskytující taxislužbu.

56. Dopravní úřad uložil pokutu ve výši 100 000 Kč. Zhodnotil polehčující okolnosti, které však dostatečně neodůvodnil. Žalovaný uvedl, že polehčujícími okolnostmi jsou to, že dopravce zajistil, aby byl při vykonávání taxislužby v pozici řidiče držitel oprávnění řidiče taxislužby a osvědčení o složené zkoušce z místopisu a znalosti právních předpisů. Splnil tedy požadavek zákona, že je spolehlivý (§ 9 odst. 3 zákona o silniční dopravě) a zároveň starší 21 let a rovněž splnil podmínku dobré znalosti města a právních předpisů týkajících se provozování taxislužby, avšak ani přesto nesplnil dvě nejzákladnější povinnosti dopravce provozujícího taxislužbu.

57. Pokuta byla uložena ve výši, která je, vzhledem k polehčujícím okolnostem, nižší, než pokuty ukládané za obdobné přestupky v předmětném období. Výše pokuty odpovídá situaci při provozování taxislužby v Praze, když jsou dlouhodobě veřejně prezentována stanoviska Ministerstva dopravy a Magistrátu hl. m. Prahy k aplikaci Uber, kdy je třeba plnit povinnosti podle zákona o silniční dopravě. Pokuta v daném případě bude citelným zásahem do hospodaření žalobce, avšak nikoliv likvidačním. Sankce musí představovat negativní důsledek jednání obviněného a mít požadovaný represivní i výchovný účinek. Pokuta ve výši 100 000 Kč za dva přestupky z maximální částky 420 000 Kč při aplikaci vyšší sazby podle § 41 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky není nepřiměřená nebo nepředpokládaná. Žalobce na výzvu dopravního úřadu k součinnosti týkající se jeho osobních a majetkových poměrů nereagoval. Současně žalovaný upozornil na možnost rozložení úhrady pokuty do splátek podle daňového řádu.

58. Žalovaný tedy napadeným rozhodnutím zpřesnil výrok A) prvostupňového rozhodnutí doplněním „bodu 2.“ do výroku rozhodnutí k porušení povinnosti podle § 9 odst. 2 písm. a) zákona o silniční dopravě (neboť bod 1. se týká vnitrostátní veřejné linkové osobní dopravy, bod 2. se týká „ostatních případů“). Zároveň žalovaný změnil výrok C) prvostupňového rozhodnutí ve věci lhůty pro úhradu nákladů řízení, neboť podle § 46 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky je lhůta k úhradě pokuty 30 dní od nabytí právní moci rozhodnutí, nestanoví–li správní orgán jinak, když je třeba toto ustanovení aplikovat i na úhradu nákladů řízení a dopravní úřad neodůvodnil, proč stanovil lhůtu jinou.

59. Obsahem správního spisu je dále Protokol o kontrole č. T/20180404/1/Ry, vyhotovený dne 11. 4. 2018, Sdělení Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 11. 4. 2018 žalobci k seznámení se s protokolem o kontrole, Námitky žalobce proti protokolu o kontrole ze dne 11. 4. 2018, Oznámení o zahájení řízení ve věci podezření z přestupku ze dne 28. 5. 2018, Oznámení o ukončení dokazování s poučením o možnosti vyjádřit se k podkladům před vydáním rozhodnutí ze dne 6. 6. 2018, Vyjádření žalobce před vydáním rozhodnutí ze dne 7. 6. 2018, CD s fotografiemi pořízenými při kontrole [fotografie předmětného vozidla, fotografie Osvědčení o úspěšně vykonané zkoušce řidiče taxislužby (žalobce) ze dne 29. 5. 2013, fotografie Průkazu řidiče taxislužby žalobce platného do 14. 5. 2018, „screenshot“ obrazovky mobilního telefonu týkající se předmětné cesty a rozpisu jízdného, „screenshot“ obrazovky mobilního telefonu o celkovém denním výdělku řidiče ve výši 1 192,31 Kč, „screenshot“ obrazovky PC zobrazující výpis z veřejné části živnostenského rejstříku žalobce, faktura na jízdné za předmětnou jízdu ve výši 84,89 CZK vydaná Rasier Operations B. V. ve jménu žalobce].

III. Posouzení žaloby

60. Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, a to v rozsahu žalobních bodů, kterými je vázán; přitom vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu [§ 75 odst. 1, 2 zák. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“)].

61. Soud vycházel z následující právní úpravy ve znění účinném ke dni rozhodování správního orgánu:

62. Podle § 35 odst. 1 písm. g) zákona o silniční dopravě: „Dopravce se dopustí přestupku tím, že poruší ustanovení § 9 odst. 2 nebo 4 [téhož zákona]“.

63. Podle § 9 odst. 2 písm. a) zákona o silniční dopravě: „Podnikatel v silniční dopravě je povinen zajistit, aby v každém vozidle používaném k podnikání byly při jeho provozu 1. doklad o oprávnění k podnikání nebo jeho kopie, jde–li o vnitrostátní veřejnou linkovou osobní dopravu, nebo 2. doklad o oprávnění k podnikání nebo jeho kopie, smlouva o mezinárodní zvláštní linkové dopravě, stanoví–li tak přímo použitelný předpis Evropské unie, a další doklady vztahující se k prováděné přepravě vydané podle tohoto zákona, přímo použitelného předpisu Evropské unie nebo vyhlášené mezinárodní smlouvy, kterou je Česká republika vázána, v ostatních případech.“ 64. Podle § 35 odst. 2 písm. w) zákona o silniční dopravě: „Dopravce se dopustí přestupku tím, že v rozporu s § 21 odst. 1 [téhož zákona] provozuje taxislužbu vozidlem, které není vozidlem taxislužby ani vozidlem cestujícího.“ 65. Podle § 21 odst. 1 zákona o silniční dopravě: „Dopravce smí provozovat taxislužbu pouze vozidlem, které a) je zapsáno v evidenci vozidel taxislužby (dále jen „vozidlo taxislužby“), nebo b) poskytla přepravovaná osoba pro účely své přepravy (dále jen „vozidlo cestujícího“).“ 66. Podle § 41 odst. 1 zák. č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“): „Za dva nebo více přestupků téhož pachatele projednaných ve společném řízení se uloží správní trest podle ustanovení vztahujícího se na přestupek nejpřísněji trestný. Jsou–li horní hranice sazeb pokut stejné, uloží se správní trest podle ustanovení vztahujícího se na přestupek nejzávažnější.“ Zde je vyjádřena zásada absorpční (pohlcovací).

67. Podle § 41 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky: „Jsou–li společně projednávány dva nebo více přestupků, správní orgán může uložit pokutu ve vyšší sazbě, a to tak, že horní hranice sazby pokuty za přestupek nejpřísněji trestný se zvyšuje až o polovinu, nejvýše však do částky, která je součtem horních hranic sazeb pokut za jednotlivé společně projednávané přestupky.“ Ustanovení je vyjádřením zásady asperační (zostřující).

68. Podle § 81 zákona o odpovědnosti za přestupky: „V řízení navazujícím na výkon kontroly mohou být skutečnosti zjištěné při kontrole jediným podkladem rozhodnutí o přestupku.“ 69. Podle § 46 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky: „Pokutu lze uložit ve výši stanovené zákonem. Není–li výše pokuty zákonem stanovena, pokutu lze uložit ve výši nepřesahující částku 1 000 Kč.“ 70. Podle § 46 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky: „Pokuta je splatná do 30 dnů ode dne, kdy rozhodnutí o přestupku nabylo právní moci, pokud správní orgán nestanoví lhůtu jinou.“ 71. Podle § 35 odst. 6 písm. a) zákona o silniční dopravě: „Za přestupek lze uložit pokutu do 70 000 Kč, jde– li o přestupek podle odstavce 1 [§ 35].“ 72. Podle § 35 odst. 6 písm. b) zákona o silniční dopravě: „Za přestupek lze uložit pokutu do 350 000 Kč, jde–li o přestupek podle odstavce 2 nebo 5 [§ 35].“ 73. Žalobce předně namítá, že správní orgán nemůže považovat protokol o kontrole za pravdivý, aniž by provedl řádně dokazování, s tím, že nemůže rezignovat na výslech kontrolující osoby, jinak je řízení nezákonné. K uvedenému lze odkázat na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2021, č. j. 17 A 8/2019 – 62, ve kterém městský soud uvedl: „37. Soud předně přistoupil k vypořádání námitek uplatněných pod prvním žalobním bodem, jimiž žalobce poukazoval na to, že správní orgány pochybily, pokud vyšly v předmětném řízení z obsahu protokolu o kontrole, aniž by přitom provedly výslech kontrolující osoby. Předesílá, že se obdobnými námitkami v minulosti opakovaně zabýval, přičemž na dříve vyslovených závěrech setrvává (z poslední doby srov. např. rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2020, čj. 10 A 190/2019 – 50, či ze dne 5. 10. 2020, čj. 10 A 187/2019 – 51), neshledává důvodu se od nich jakkoli odchylovat a vychází z nich i v posuzované věci.

38. Soud nijak nezpochybňuje, že při zjišťování skutkového stavu věci musí správní orgány postupovat v souladu se zásadou materiální pravdy vyjádřenou v § 3 správního řádu tak, „aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v § 2“. Tím spíše to platí v řízení o přestupku, v němž je to vždy správní orgán, kdo je povinen prokázat vinu obviněného mimo rozumnou pochybnost, veden při tom mj. v souladu s § 50 odst. 3 správního řádu zásadou vyšetřovací charakteristickou pro řízení zahajovaná z moci úřední; to jinými slovy také znamená, že je–li skutkový stav nejasný, musí se správní orgán postarat o odstranění těchto nejasností dokazováním.

39. Uvedené nepochybně platí i v případě sankčních řízení, kterým předcházela veřejnoprávní kontrola; v těchto případech bude ovšem základní a stěžejní důkaz představovat především kontrolní protokol zachycující průběh kontroly a učiněná kontrolní zjištění, aniž by bylo potřeba takto zjištěný skutkový stav, pokud o něm nepanují rozumné pochybnosti, ověřovat vždy ještě dalšími důkazními prostředky. Ustanovení § 81 zákona o odpovědnosti za přestupky ostatně výslovně předvídá, že v řízení navazujícím na výkon kontroly mohou být skutečnosti zjištěné při kontrole jediným podkladem rozhodnutí o přestupku.

40. Rovněž ze setrvalé judikatury Nejvyššího správního soudu (viz rozsudky ze dne 30. 5. 2008, čj. 4 As 21/2007 – 80, ze dne 13. 2. 2014, čj. 6 Ads 46/2013 – 35, publikovaný pod č. 3027/2014 Sb., ze dne 30. 10. 2015, čj. 5 Ads 92/2015 – 24, nebo ze dne 31. 7. 2019, čj. 6 As 29/2019 – 32) ostatně vyplývá, že protokol o kontrole je možno pokládat za jeden z klíčových důkazních prostředků, byť to současně neznamená, že by nemohl být následně v řízení provedenými nebo účastníkem navrženými důkazy vůbec zpochybněn.

41. Žalovaný přitom žádný závěr o tom, že by snad kontrolní protokol nemohl být nijak zpochybněn, v napadeném rozhodnutí vůbec nevyslovil (žalovaný se k této otázce nevyjadřoval, neboť nebyla v odvolacím řízení ze strany žalobce namítána). Závěr správního orgánu prvního stupně akcentující povahu protokolu o kontrole coby veřejné listiny a zdůrazňující okolnost, že opak skutečností zaznamenaných v protokolu nebyl v průběhu řízení prokázán, je pak třeba v souladu s uvedeným korigovat v tom směru, že nebyly–li skutkové poznatky plynoucí z protokolu o kontrole a jeho příloh zpochybněny, nebránilo nic správnímu orgánu prvního stupně vyjít z jejich obsahu v rámci posuzování rozhodných skutkových otázek i v navazujícím správním řízení.“ 74. S těmito výše citovanými závěry se soud ztotožňuje a neshledává důvodu se od nich v nyní posuzované věci odchýlit. K tomu lze odkázat na rozsudky zdejšího soudu ze dne 30. 8. 2021, č. j. 8 A 60/2019 – 37 a ze dne 16. 11. 2021, č. j. 8 A 69/2019 – 42. Soud tedy uzavírá, že průběh kontroly ve věci žalobce proběhl zcela zákonným způsobem a výsledky této kontroly zachycené v kontrolním protokolu byly plně použitelné v navazujícím přestupkovém řízení.

75. Další námitky se týkaly uloženého trestu, když podle názoru žalobce je sankce nezákonná, nepřiměřená a likvidační.

76. Lze konstatovat, že je nepochybné, že se žalobce uvedeného protiprávního jednání dopustil, což je podpořeno protokolem o kontrole i důkazy v podobě pořízených fotografií a dokumentů obsažených na CD, které je součástí správního spisu a které byly vyjmenovány výše. Je tedy zřejmé, že žalobce si byl vědom povahy vykonávané činnosti a její vazby na společnost Uber a činil tak vědomě za účelem dosažení zisku.

77. Pokud žalobce namítá, že judikatura byla v dané době „rozkolísaná“, lze uvést, že žalobce spáchal přestupky dne 4. 4. 2018, tedy v době po vydání rozsudku Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) č. j. 9 As 291/2016–136 dne 31. 10. 2017, ve kterém bylo naznačeno, že činnost „Uberu“ není po právní stránce zcela v pořádku. Musel si být tedy vědom, že se dopouští protiprávního jednání, které již bylo předmětem společenské diskuze v tuzemsku i v zahraničí. Odkazy žalobce na usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 9. 2017, č. j. 7 Cmo 185/2017–507 a ze dne 24. 10. 2017, č. j. 7 Cmo 180/2017–168 tak nejsou relevantní. I sám NSS v rozsudku č. j. 9 As 291/2016–136 ze dne 31. 10. 2017 totiž uvedl, že: „Přeprava osob uskutečněná řidiči, kteří používají aplikaci UberPOP, se neodehrává v právním vakuu. Jakkoliv využívají moderní technologická řešení a alternativní ekonomické formy, neznamená to automaticky, že jejich činnost nepodléhá žádným pravidlům. Při aplikaci práva je třeba vycházet z aktuálního právního rámce a konkrétní situaci hodnotit jeho optikou, nikoli naopak.“ Dále dodal, že „pro posouzení jeho [žalobcovy] odpovědnosti za přestupek je podstatná aktuální podoba právní úpravy, nikoli představy o tom, jaká by měla být.“ NSS dále v předmětném rozsudku uvedl, že: „[Městský soud] měl posoudit, jestli faktická povaha této přepravy naplňuje či nenaplňuje činnost, kterou současná právní úprava zná, resp. reguluje. Při odpovědi na tuto otázku bylo třeba vycházet z faktické povahy žalobcovy činnosti, o které pravidla fungování aplikace UberPOP ani jejich teoretické uchopení jako sdílené přepravy nic nevypovídají. Podstatná byla konkrétní skutková zjištění týkající se projednávané věci. Těžiště sporu mezi účastníky spočívalo v otázce, zda je výkonem práce řidiče taxislužby i jediné vykonání přepravy osob jinak odpovídající vymezení taxislužby podle § 2 odst. 9 zákona o silniční dopravě. Dále se přeli o to, zda žalobce vykonal přepravu za účelem zisku, a jakou to má pro věc relevanci. Vzhledem k tomu, že městský soud se těmito otázkami z důvodu svého nesprávného právního názoru nezabýval, bude potřebné, aby tak učinil v dalším řízení.“ 78. První senát Městského soudu v Praze se v novém rozhodnutí, tj. v rozsudku č. j. 1 A 96/2015–123 ze dne 21. 7. 2020 s těmito otázkami vypořádal a osmý senát se nemá důvod od jeho závěrů odchýlit, ačkoliv o kasační stížnosti žalobce nebylo zatím rozhodnuto. V tomto rozsudku první senát zdejšího soudu dospěl k závěru, že „činnost žalobce, tedy vykonání osobní přepravy dne 21. 4. 2015 naplňovala definiční znaky taxislužby. Žalobce vykonával činnost bez příslušných oprávnění ve smyslu § 21c odst. 1 zákona o silniční dopravě, přičemž tímto jednáním byla bezezbytku naplněna skutková podstata přestupku dle § 34e odst. 1 zákona o silniční dopravě.“, s tím, že: „Soud je přesvědčen, že výklad daného ustanovení nejen z hlediska gramatického, ale i z hlediska smyslu a účelu zákona dává jasnou odpověď na to, zda je možné postihnout žalobce byť jen za jediný výkon osobní přepravy bez oprávnění řidiče taxislužby.“ 79. Ohledně námitky žalobce, že je nutné, aby výše sankcí odpovídaly skutkově shodným případům s tím, že žalovaný nikterak neuvádí (alespoň příkladmo spisovými značkami), o jaké skutkově shodné jiné případy se při jeho úvaze jednalo, lze odkázat na rozsudek NSS ze dne 28. 5. 2021, č. j. 2 As 257/2020–37, kde tento uvádí, že: „Zákon č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“), ani zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, však nestanoví správním orgánům povinnost v odůvodnění konkrétně identifikovat podobná rozhodnutí, z nichž při rozhodování vychází. Skutkově či právně obdobné případy mohou správní orgány pro posílení přesvědčivosti v odůvodnění specifikovat, pokud tak však neučiní, nemá to vliv na zákonnost nebo přezkoumatelnost rozhodnutí. Požadavek na rovný přístup k jednotlivým případům a ochranu legitimního očekávání mohou správní orgány naplnit, aniž by odkazovaly na svá konkrétní dřívější rozhodnutí.“ 80. Žalobce v žalobě uvedl, že nedisponuje databází rozhodnutí, avšak rozhodovací praxe správních orgánů v případech týkajících se přeprav prostřednictvím aplikace Uber je značně rozkolísaná. V souladu se závěry shora citovaného rozsudku NSS č. j. 2 As 257/2020–37, pokud žalobce v žalobě namítl rozpor správních rozhodnutí s dřívější rozhodovací praxí, měl doložit, že správní orgány v rozhodné době v typově srovnatelných věcech rozhodovaly odlišným způsobem, a tedy, že napadené rozhodnutí bylo excesem (s odkazem na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 2. 2014, č. j. 4 Ads 118/2013 – 33, nebo ze dne 22. 12. 2020, č. j. 8 Azs 191/2020 – 51). NSS dále v rozsudku č. j. 2 As 257/2020–37, dodává, že „existence ustálené správní praxe je skutkovou otázkou, kterou je potřeba před správními soudy dokazovat (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2009, č. j. 6 Ads 88/2006 – 132, č. 1915/2009 Sb. NSS).“ 81. Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu správní praxe sama o sobě nepředstavuje právní rámec pro ukládání pokut (kritérium pro ukládání trestu), ale její význam spočívá v tom, že představuje významné vodítko bránící neodůvodněným excesům při správním trestání, nikoli překážku pro jakékoli změny a rozdíly stanovování výše pokut v jednotlivých případech (srov. rozsudky ze dne 31. 3. 2010 č. j. 1 Afs 58/2009–541, ze dne 4. 7. 2012 č. j. 6 Ads 129/2011–119, či ze dne 30. 10. 2014 č. j. 10 As 155/2014–33). Pokud nadto správní orgán dostatečně podrobně zdůvodní výši ukládané pokuty, není již povinen své závěry o výši sankce doplnit o specifikaci jiných skutkově shodných případů např. prostřednictvím uvedení spisových značek konkrétních řízení, jež se skutkově podobají, aby ilustroval, že uložená pokuta je přiměřená a nevybočuje ze správní praxe. Soud proto neshledal důvodným provést důkaz řadou rozhodnutí žalovaného za obdobné skutky ve stejném období, resp. v průběhu let 2017–2018.

82. Je třeba uvést, že jednotlivé případy porušení zákona o silniční dopravě mají být posuzovány individuálně. Pokuty, které byly uloženy jiným přestupcům, mohou být rozdílné s ohledem na čas spáchání, četnost přestupků či vzhledem k přitěžujícím a polehčujícím okolnostem. Nelze tak přisvědčit žalobci, pokud naznačuje, že napadené rozhodnutí je nezdůvodněné, nepřezkoumatelné a je z tohoto důvodu postaveno na libovůli žalovaného. Pokud žalobce uvádí, že rozhodování správních orgánů ve věcech týkajících se poskytnutých přeprav přes aplikaci Uber je rozkolísané a bylo by možné dovodit, že správní orgány nerozhodují o žalobci, ale s ohledem na politické zadání ve věci používání aplikace Uber, jedná se o námitky obecné a spekulativní.

83. Žalobce dále namítal, že jako přitěžující okolnost byly vzaty skutečnosti, které samy o sobě zakládají skutkovou podstatu samostatného přestupku a jsou postižitelné jen u provozování taxislužby evidovaným vozidlem [vozidlo nebylo předepsaným způsobem označeno (střešní svítilna s nápisem TAXI, jméno a příjmení dopravce) a vybaveno (taxametr). Městský soud v Praze např. v rozsudku ze dne 16. 11. 2021, č. j. 3 A 200/2019 – 47, uvedl: „Soud předně konstatuje, že výčet přitěžujících okolností v § 40 zákona o odpovědnosti za přestupky je toliko demonstrativní a správní orgány mohou či dokonce musí při řádném zdůvodnění vzít jako přitěžující okolnost i jinou skutečnost, má–li na posouzení celkové závažnosti přestupku vliv. Soud má za to, že zde k porušení žádné ze zásad správního trestání, a to ani zásady nulla poena sine lege nedochází. Zohlednění předmětných skutečností by bylo nepřípustné – z pohledu zásady zákazu dvojího přičítání – tehdy, pokud by tyto okolnosti byly zohledněny jak z pohledu viny, tak z pohledu trestu, k čemuž však v projednávané věci nedošlo. Ostatní zjištěná porušení zákona o silniční dopravě byla totiž podřazena právě pod správní delikt provozování taxislužby neevidovaným vozidlem, s nímž jsou další (navazující) povinnosti dopravce (označení vozidla či jeho vybavení taxametrem) úzce provázány. Další zjištěná porušení zákona o silniční dopravě tedy správní orgány nekladly žalobkyni k tíži z pohledu viny, ale zohlednily je jen v rámci stanovení výše pokuty. Takovému postupu nelze nic vytknout.“ Obdobně se rovněž vyslovil Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 20.10.2021, č. j. 6 A 101/2019 – 37.

84. Nejvyšší správní soud k této žalobní námitce v rozsudku č. j. 2 As 257/2020–37 ze dne 28. 5. 2021 uvádí, že: „Magistrát výslovně uvedl, že neoznačení vozidla a jeho nevybavení taxametrem lze samostatně sankcionovat pouze při provozování taxislužby evidovaným vozidlem. Toto jednání proto vyhodnotil jako přitěžující okolnost při posuzování přestupku provozování taxislužby neevidovaným vozidlem, s nímž jsou úzce provázány další (navazující) povinnosti dopravce spojené s označením vozidla či jeho vybavením taxametrem. Tato zjištění nebyla samostatným předmětem řízení a nebyla stěžovateli přičítána při posuzování viny i trestu zároveň. Zohledněním těchto skutečností jako přitěžujících okolností správní orgány zamýšlely odlišit situaci, kdy dopravce nezařadí vozidlo do evidence vozidel taxislužby, ale jinak toto vozidlo splňuje veškeré požadavky na vozidla taxislužby, od situace, kdy dopravce vozidlo nezaeviduje a zároveň nesplňuje ani další zákonné požadavky. Tímto postupem tedy správní orgány odlišily závažnější a společensky škodlivější protiprávní jednání od administrativního deliktu, který by mohl spočívat v provozování řádně vybaveného vozidla, které dopravce pouze opomněl nahlásit do příslušné evidence, nebo bylo z evidence vyřazeno. Takto zohledněné závažnější jednání stěžovatele v sobě zahrnuje také ohrožení zájmů na ochraně spotřebitele a řádném vedení účetnictví, a to v souvislosti s absencí taxametru ve vozidle.“ Námitky žalobce v tomto směru tedy nejsou důvodné.

85. Stran námitky o likvidační výši pokuty a absenci posouzení osobních a majetkových poměrů žalobce lze odkázat na závěry obsažené v usnesení rozšířeného senátu ze dne 20. 4. 2010, č. j. 1 As 9/2008 – 133, publ. pod č. 2092/2010 Sb. NSS, podle něhož je „správní orgán ukládající pokutu za jiný správní delikt povinen přihlédnout k osobním a majetkovým poměrům pachatele tehdy, pokud je podle osoby pachatele a výše pokuty, kterou lze uložit, zřejmé, že by pokuta mohla mít likvidační charakter, a to i v případech, kdy příslušný zákon osobní a majetkové poměry pachatele v taxativním výčtu hledisek rozhodných pro určení výše pokuty neuvádí“. Při zjišťování osobních a majetkových poměrů má tedy správní orgán vycházet z informací, které vyplynuly v průběhu řízení, či které byly poskytnuty samotným účastníkem řízení. Pokud se správnímu orgánu takových podkladů nedostává, výši pokuty stanoví odhadem. K tomu se ve shora citovaném usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 20. 4. 2010, č. j. 1 As 9/2008–133 v bodě 38 uvádí: „Bude tedy záležet především na účastníku řízení, zda projeví svůj zájem na tom, aby uložená pokuta pro něj neměla likvidační důsledky, tím, že správnímu orgánu poskytne základní údaje o svých osobních a majetkových poměrech a tyto také věrohodným způsobem doloží či umožní správnímu orgánu, aby ověřil jejich pravdivost např. tím, že zbaví pro tento účel výše zmíněné orgány veřejné moci mlčenlivosti. Pokud tak účastník řízení neučiní a naopak odmítne poskytnout správnímu orgánu v tomto ohledu dostatečnou součinnost, bude správní orgán oprávněn vyjít pouze z údajů, které vyplynuly z dosavadního průběhu správního řízení a které si správní orgán může zjistit bez součinnosti s účastníkem řízení (vedle katastru nemovitostí např. z obchodního rejstříku, pokud jde o subjekty v něm zapsané, nebo z výpovědí svědků znalých osobních a majetkových poměrů účastníka řízení). Nepovede–li tento postup k přesnému výsledku, může si správní orgán takto učinit také jen základní představu o příjmech a majetku účastníka řízení, a to i na základě odhadu, tedy do určité míry obdobně, jako postupuje trestní soud podle výše zmíněného § 68 odst. 4 trestního zákoníku.“ Nejvyšší správní soud rovněž v bodě 37 výše citovaného usnesení uvádí: „Z uvedeného tedy vyplývá, že pravomoci správního orgánu ke zjišťování osobních a majetkových poměrů účastníka řízení o jiném správním deliktu jsou do určité míry omezené, byť se v obecné rovině podstatně neliší od pravomocí správního orgánu v řízení o přestupku a s výjimkou možností prolomení bankovního tajemství (viz § 8 trestního řádu) ani od pravomocí soudu v řízení trestním. Je tudíž třeba na jedné straně vycházet z toho, že povinnost správního orgánu zjistit veškeré rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, jemuž má být z moci úřední uložena povinnost (§ 50 odst. 3 správního řádu), se vztahuje i na zjišťování osobních a majetkových poměrů účastníka řízení, je–li to nezbytné pro stanovení výše pokuty za jiný správní delikt. Na straně druhé ovšem nelze opominout ani důkazní břemeno účastníka řízení, které i v řízení o jiném správním deliktu nese, pokud jde o prokázání jeho vlastních tvrzení (§ 52 správního řádu).“ 86. Žalobce tedy měl v průběhu správního řízení základní údaje o svých osobních a majetkových poměrech poskytnout a doložit a umožnit správnímu orgánu, aby je mohl ověřit. Součinnost účastníka řízení má rovněž vliv na posouzení možné likvidační povahy pokuty. Jak konstatuje žalovaný v napadeném rozhodnutí, dopravce na žádost dopravního úřadu nereagoval a neposkytl součinnost k prokázání svých osobních a majetkových poměrů, když o ně byl dopravním úřadem požádán s poukazem na horní hranici pokuty přísněji trestného přestupku, jak vyplývá i z Oznámení o zahájení řízení ze dne 28. 5. 2018. Žádné relevantní podklady nejsou ve správním spise založeny.

87. Lze rovněž uvést, že podle veřejně dostupných údajů z živnostenského rejstříku (na internetové adrese http://www.rzp.cz/cgi–bin/aps_cacheWEB.sh?VSS_SERV=ZVWSBJFND) má žalobce živnostenská oprávnění (kromě koncesované živnosti Silniční motorová doprava – osobní provozovaná vozidly určenými pro přepravu nejvýše 9 osob včetně řidiče) rovněž pro ohlašovací řemeslnou živnost Zpracování kůží a kožešin a pro ohlašovací živnost volnou Výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona pro obory činnosti Ubytovací služby a Nákup, prodej, správa a údržba nemovitostí. Lze tedy předpokládat, že kromě činnosti pro společnost Uber Technologies Inc. (dále jen „Uber“) vykonává i jinou činnost s ohledem na jemu udělená živnostenská oprávnění. Ve vztahu k žalobci neprobíhá podle veřejně dostupných údajů z insolvenčního rejstříku (https://isir.justice.cz/isir/common/index.do) insolvenční řízení. Nic tedy nevypovídá o tom, že pokuta v uložené výši by pro něj mohla být likvidační.

88. Soud konstatuje, že ustanovení § 41 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky je projevem zásady absorpční (pohlcovací), odst. 2 téhož ustanovení je promítnutím zásady asperační (zostřující). Správní orgán tedy ukládal sankci za přestupek nejpřísněji trestný, tj. za přestupek podle § 35 odst. 2 písm. w) zák. o silniční dopravě, za nějž lze podle § 35 odst. 6 písm. b) zákona o silniční dopravě uložit pokutu do 350 000 Kč [zatímco za přestupek podle § 35 odst. 1 písm. g) uvedeného zákona lze podle § 35 odst. 6 písm. a) zákona uložit pokutu do 70 000 Kč]. V souladu s § 41 odst. 2 zák. o odpovědnosti za přestupky mohl správní orgán uložit pokutu ve vyšší sazbě, v uvedeném případě do 420 000 Kč. S odkazem na rozsudek NSS ze dne 28. 5. 2021, č. j. 2 As 257/2020–37, je třeba uvést, že důvody pro využití asperační zásady musí být seznatelné z odůvodnění správního rozhodnutí, jímž je pachateli zpřísněný správní trest uložen. Magistrát při odůvodnění výše pokuty uvedl, že „za přestupek s horní hranicí sazby 350 000 Kč byla dopravci uložena pokuta ve výši 100 000 Kč“, což představuje necelých 30 % horní hranice sazby, s tím, že dopravci „za spáchané přestupky mohla být při postupu dle § 41 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky uložena pokuta až do výše 420 000 Kč, a sankce by tak činila necelých 25 % této sazby.“ Uvedené obdobně formulované úvahy správního orgánu posoudil NSS ve shora citovaném rozsudku spíše jako „srovnání procentuální výše skutečně uložené pokuty s nejvyšší možnou sazbou pokuty v případě využití asperační zásady“, s tím, že tak správní orgány učinily pravděpodobně za účelem ilustrace toho, že uložená pokuta nebyla nepřiměřená a mohla být mnohem vyšší. Žalovaný pak uvedl, že v důsledku zavedení asperační zásady došlo ke snížení horní sazby pokuty z částky 500 000 Kč na 350 000 Kč z důvodu změny principu stanovení výše pokuty s ohledem na zák. č. 304/2017 Sb. Podle názoru soudu tedy žalovaný, resp. správní orgán prvního stupně, k využití asperační zásady vůbec nepřistoupil (srov. rovněž i soudem výše zvýrazněná podmiňovací formulace ze str. 8 prvostupňového rozhodnutí, že uložená pokuta „mohla být“ až do výše 420 000 Kč a sankce „by tak činila“).

89. Soud má za to, že správní orgán prvního stupně i žalovaný při zvažování výše pokuty vzali v potaz všechna relevantní kritéria a okolnosti konkrétního případu. Přihlédli k povaze a závažnosti správního deliktu (jeho společenské nebezpečnosti, resp. škodlivosti), k přitěžujícím a polehčujícím okolnostem, kdy polehčujícími okolnostmi se zabýval žalovaný v napadeném rozhodnutí. Zde uvedl, že polehčujícími okolnostmi jsou skutečnost, že dopravce zajistil, aby byl při vykonávání taxislužby v pozici řidiče držitel oprávnění řidiče taxislužby a osvědčení o složené zkoušce z místopisu a znalosti právních předpisů. Žalobce tím tedy splnil požadavky zákona stran spolehlivosti, věku, dobré znalosti města a znalosti právních předpisů týkajících se provozování taxislužby.

90. Správní orgán prvního stupně přihlédl k vyšší závažnosti a významu protiprávního jednání žalobce a společenské nebezpečnosti (škodlivosti). Uvedl, že dopravce svým protiprávním jednáním ohrozil zájem společnosti na řádném provozování taxislužby jakožto veřejné dopravy. Delikt provozování taxislužby vozidlem, které nebylo zapsáno v evidenci vozidel taxislužby, byl v souladu s absorpční zásadou pro stanovení výše pokuty primární. V případě deliktu spočívajícím v absenci dokladu o oprávnění k podnikání ve vozidle bylo přihlédnuto k jeho nízké závažnosti a významu s ohledem na to, že dopravce je vlastníkem příslušného živnostenského oprávnění a tento delikt lze tedy považovat pouze za formální porušení zákona. Skutková podstata přestupků, jichž se žalobce dopustil, vznik škody nepředpokládá, když se jedná o faktická porušení povinností uložených zákonem o silniční dopravě, jejichž důsledkem vznik škody být nemusí a v tomto případě se tak jedná o irelevantní kritérium. Dále bylo zohledněno, že žalobce dosud nebyl za porušení zákona o silniční dopravě sankcionován. Polehčující okolnosti nebyly shledány, přitěžující okolnost byla shledána v tom, že se žalobce dopustil více přestupků.

91. Žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že se nedomnívá, že by předmětná výše pokuty měla pro žalobce likvidační charakter s tím, že ze spisu není zřejmá aktivní snaha žalobce sdělit relevantní informace stran svých osobních a majetkových poměrů. Žalovaný uvedl, že pokuta bude citelným zásahem do hospodaření žalobce, avšak nikoliv likvidačního charakteru. Výše pokuty odpovídá situaci při provozování taxislužby v Praze, kdy jsou veřejně prezentována stanoviska Ministerstva dopravy a Magistrátu hl. m. Prahy o tom, že dopravci a řidiči využívající aplikaci Uber jsou povinni plnit povinnosti zákona o silniční dopravě upravující taxislužbu.

92. S ohledem na shora uvedené soud považuje námitku žalobce týkající se likvidační výše pokuty za nedůvodnou. Likvidační charakter pokuty je totiž nutné zvažovat vždy s ohledem na konkrétní majetkové poměry pachatele. Pokud žalobce žádné informace ohledně svých osobních a majetkových poměrů neuvedl ani ve správní řízení ani ve správní žalobě, a pokud neuvádí ani žádné informace o svých majetkových poměrech, které by mohl správní orgán zjistit sám např. nahlédnutím do veřejných rejstříků, nemůže se likvidačního charakteru pokuty dovolávat a žalobní námitka je tak nedůvodná. Ze správního spisu nevyplývají žádné indicie, že by snad pokuta ve výši 100 000 Kč mohla být pro žalobce likvidační, ač soud nezpochybňuje, že bude citelná. Bylo však na žalobci, aby správní orgány upozornil na to, že výši pokuty shledává likvidační a uvedl k tomu relevantní skutečnosti. Soud dodává, že nepovažuje odkaz žalobce na výši průměrného výdělku v segmentu řidičů osobních a malých dodávkových automobilů za relevantní, neboť ničeho nevypovídá o konkrétních majetkových poměrech žalobce.

93. Soud se dále zabýval návrhem žalobce na moderaci sankce. Podle ustanovení § 78 odst. 2 s. ř. s.: „Rozhoduje–li soud o žalobě proti rozhodnutí, jímž správní orgán uložil trest za správní delikt, může soud, nejsou–li důvody pro zrušení rozhodnutí podle odstavce 1, ale trest byl uložen ve zjevně nepřiměřené výši, upustit od něj nebo jej snížit v mezích zákonem dovolených, lze–li takové rozhodnutí učinit na základě skutkového stavu, z něhož vyšel správní orgán, a který soud případně vlastním dokazováním v nikoli zásadních směrech doplnil, a navrhl–li takový postup žalobce v žalobě.“ 94. Soud má za to, že s přihlédnutím ke všem okolnostem případu, zejména ke společenské škodlivosti daného jednání, je třeba uloženou pokutu pokládat za zjevně nepřiměřenou. Soud si je vědom judikatury, podle které „pro zásah do správního uvážení soudem nepostačí běžná nepřiměřenost, ale je nutné, aby nepřiměřenost dosáhla kvalitativně vyšší míry…“ (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2012, č. j. 1 Afs 1/2012 – 36, publ. pod č. 2671/2012 Sb. NSS). Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 4. 2012, č. j. 7 As 22/2012–23 (publ. pod č. 2672/2012 Sb. NSS), dále plyne, že: „II. Smyslem a účelem moderace (§ 78 odst. 2 s. ř. s.) není hledání „ideální“ výše sankce soudem místo správního orgánu, ale její korekce v případech, že by sankce, pohybující se nejen v zákonném rozmezí a odpovídající i všem zásadám pro její ukládání a zohledňující kritéria potřebná pro její individualizaci, zjevně neodpovídala zobecnitelné představě o adekvátnosti a spravedlnosti sankce. V případě sankcí z obecných hledisek méně závažných (zde pokuty ve výši 10 000 Kč) proto bude moderace sankce zpravidla vzácnější než v případě sankcí výrazných.“ 95. Soud k závěru o neadekvátnosti a nespravedlnosti sankce dospěl při porovnání s jinými pokutami, které byly žalovaným ukládány za podle soudu mnohem závažnější a společensky škodlivější jednání. Soudu jsou z jeho úřední činnosti známa rozhodnutí žalovaného (srov. rozsudky zdejšího soudu ze dne 18. 2. 2020, č. j. 8 A 181/2016–48, ze dne 11. listopadu 2021 č. j. 8 A 185/2018–54, ze dne 27. 10. 2021, č. j. 18 A 57/2020–62, všechny publikované na stránkách NSS), kdy např. rozhodnutím žalovaného ze dne 2. 8. 2016, č. j. 33/2016–190–TAXI/3, byla uložena pokuta ve výši 80 000 Kč řidiči taxi, který účtoval a inkasoval v roce 2016 částku 500 Kč místo zaznamenané hodnoty přepravy ve výši 50 Kč, a to za situace, kdy bylo jednání dopravce hodnoceno jako vysoce závažný správní delikt, za které mu může být uložena pokuta až do výše 500 000 Kč. Dále např. rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 10. 2018, č. j. 79/2018–190–TAXI/7, kterým byla uložena pokuta 100 000 Kč taxikáři, který v roce 2017 neobsluhoval taxametr požadovaným způsobem, což mělo za následek, že taxametr na konci přepravy zaznamenal hodnotu 118 Kč, nicméně zákazníkům naúčtoval za tuto přepravu částku 400 Kč. Konečně lze uvést např. rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 7. 2020, č. j. 51/2017–190–TAXI/7, kterým byla uložena pokuta 70 000 Kč taxikáři, který v roce 2016 nezajistil zaznamenání skutečného průběhu přepravy, neboť do paměťové jednotky taxametru byla zaznamenána délka přepravy 2.6 km a částka jízdného 39 Kč, ačkoli skutečná délka přepravy byla 2.2 km a cena za přepravu činila 390 Kč.

96. Jednání řidiče taxi, popsané výše, který účtoval místo 50 Kč částku 500 Kč, za něž mu byla rozhodnutím žalovaného ze dne 2. 8. 2016, č. j. 33/2016–190–TAXI/3, uložena pokuta ve výši 80 000 Kč, soud považuje z pohledu společenské škodlivosti jednání i s ohledem na vznik skutečné škody spotřebitelům za mnohem závažnější, než jednání žalobce v nyní posuzované věci. Absence dokladu o oprávnění k podnikání ve vozidle a provozování taxislužby vozidlem nezapsaným v evidenci vozidel taxislužby, a dopravním úřadem uváděné přitěžující okolnosti (vozidlo nebylo předepsaným způsobem označeno – absence střešní svítilny s nápisem TAXI, jména a příjmení dopravce; a vybaveno – taxametr) podle názoru soudu spotřebitele nijak nepoškozovalo. I z tohoto důvodu proto soud shledává pokutu uloženou žalobci za nepřiměřeně vysokou. Podle názoru soudu šlo v případě žalobce o přestupky v podstatě čistě „administrativního rázu“, které spotřebitele nikterak nepoškodily, a fakticky došlo pouze k narušení daného soutěžního prostředí. Taxikáři, kteří prakticky „okrádali“ své klienty, dostali pokutu nižší.

97. Lze rovněž uvést, že žalobce byl v době spáchání přestupku držitelem platného Osvědčení o úspěšně vykonané zkoušce řidiče taxislužby (ze dne 29. 5. 2013) a Průkazu řidiče taxislužby (platného do 14. 5. 2018), jak vyplývá z fotografií těchto dokumentů na CD, které je součástí správního spisu, což je důkazem, že žalobce splňoval všechny požadované podmínky pro výkon povolání taxikáře v době spáchání skutku. Jednáním žalobce tedy nemohlo dojít k porušení veřejného zájmu na ochraně cestujícího ani bezpečnosti silničního provozu, když žalobce si jako profesionální taxikář musel být vědom všech svých povinností vůči cestujícím i ve vztahu k bezpečnosti a plynulosti silničního provozu, což snižuje i společenskou škodlivost jeho jednání. To ostatně uvádí i žalovaný v napadeném rozhodnutí a tuto skutečnost považuje za polehčující okolnost.

98. Zdejší soud proto podle § 78 odst. 2 s. ř. s. přistoupil k navrhované moderaci a pokutu snížil na polovinu pokuty stanovené žalovaným, tedy na 50 000 Kč, která podle soudu představuje adekvátní výši uložené pokuty, a to s přihlédnutím ke všem skutečnostem, ke kterým přihlédl i žalovaný, tj. jak k přitěžujícím a polehčujícím okolnostem, tak ke skutečnosti, že v době spáchání přestupku již byl znám postoj NSS k přepravě za použití aplikace Uber.

99. Ohledně námitky žalobce stran nepřiměřené délky řízení a jejího nezohlednění při stanovení výše sankce lze odkázat na závěry NSS, který v tomto směru v minulosti potvrdil, že ani nepřiměřená délka řízení sama o sobě nezakládá povinnost správního orgánu zmírnit z tohoto důvodu ukládanou sankci. Lze poukázat např. na závěry, vyslovené v rozsudku NSS ze dne 16. 5. 2019, č. j. 9 As 56/2019–28, podle nichž „Nejvyšší správní soud se s hodnocením krajského soudu ztotožňuje a dále doplňuje, že přestupkové řízení je skutečně z pohledu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) řízením o trestním obvinění, nicméně z judikatury ESLP neplyne výslovný požadavek, aby smluvní státy v trestních řízeních „kompenzovaly“ nepřiměřenou délku řízení zmírněním trestu nebo dokonce zastavením řízení. „Ačkoliv tato možnost v některých státech existuje (Švýcarsko, Nizozemsko, Belgie, Lucembursko, Německo nebo Norsko), Soud z článku 6 Úmluvy nikdy nevyvodil právo jednotlivce na zmírnění trestu nebo zastavení řízení. Z judikatury ESLP, ani jeho předchůdce Komise, tudíž pro státy nikterak nevyplývá povinnost tuto alternativu zvolit. Stát může zvolit tento způsob kompenzace dobrovolně, zásadně se tím však nezbaví případné odpovědnosti za porušení článku 6 Úmluvy.“ (srov. Pospíšil, I., Popovičová, L. Excesivní délka trestního řízení jako důvod pro jeho zastavení: prezidentská fikce a soudní realita. Státní zastupitelství, roč. 2013, č. 2, str. 10 – 17, a tam citovanou judikaturu). S ohledem na to, že tato forma „kompenzace“ neplyne přímo z práva na přiměřenou délku řízení, Nejvyšší správní soud souhlasí s krajským soudem, že tato forma „kompenzace“ porušení práva na přiměřenou délku řízení by musela být založena přímo na rozhodnutí zákonodárce, což učinil výslovně toliko pro ukládání trestů v trestním řízení.“ Městský soud se tak s těmito závěry plně ztotožňuje a neshledává důvodu se od nich odchýlit.

100. Soud dále odkazuje na závěry NSS, vyjádřené v rozsudku č. j. 2 As 257/2020–37 ze dne 28. 5. 2021, který uvedl, že ačkoliv překročení pořádkových lhůt pro vydání rozhodnutí podle správního řádu představuje vadu správního řízení a tento postup nelze označit za správný, bez dalšího nepůsobí nezákonnost rozhodnutí ve věci samé, a proto nemusí být ani automaticky zohledněn při stanovení výše pokuty. Lze uvést, že žalobce navíc žádnými zákonnými prostředky podle správního řádu, resp. s. ř. s., proti nečinnosti žalovaného nebrojil a žalovaný nepovažoval několikaměsíční průtahy (od vydání prvostupňové rozhodnutí do vydání napadeného rozhodnutí uplynul téměř rok) za relevantní okolnost pro určení výše trestu. Podle názoru městského soudu se tedy nejednalo o průtahy takové intenzity či rozsahu, které mohly či měly v přestupkovém řízení ovlivnit výši sankce.

101. Na okraj soud k námitce žalobce, že s odkazem na citaci z jiného rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 5. 2019, č. j. 59/2019–190–TAXI/3, žalovaný hodnotí činnost dopravců, a tedy i žalobce, vykonávanou prostřednictvím aplikace Uber, jako činnost organizované skupiny, a že ačkoliv v napadeném rozhodnutí taková úvaha rozvedena není, přispívají takové úvahy k nezákonnosti rozhodnutí, lze uvést, že soud ani v rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, ani v napadeném rozhodnutí žádné takové úvahy nezaznamenal. Pokud byly uvedeny v jiné věci jiného dopravce, nemá to pro řízení v této věci žádnou relevanci a na rozhodnutí soudu v této konkrétní věci žalobce to nemá žádný vliv. Pokud žalobce dovozuje, že žalovaný smýšlí obecně o všech dopravcích působících přes aplikaci Uber jako o členech organizované skupiny, jsou tyto úvahy čistě spekulativní. IV.Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení 102. Soud neshledal ani jednu z žalobcem vznesených žalobních námitek za důvodnou, avšak s ohledem na zjevně nepřiměřenou výši pokuty tuto postupem podle § 78 odst. 2 s. ř. s. snížil na polovinu výše pokuty uložené, tedy na 50 000 Kč.

103. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož: „Nestanoví–li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Měl–li úspěch jen částečný, přizná mu soud právo na náhradu poměrné části nákladů.“ Soud konstatuje, že neshledal důvodnou žádnou z žalobcem uváděných žalobních námitek, na druhou stranu považoval žalovaným uloženou pokutu za nepřiměřeně vysokou, a proto ji snížil. Soud tedy dal za pravdu žalovanému v otázce viny žalobce, nikoliv však v otázce uloženého trestu. Jelikož tedy nelze jednoznačně určit, která ze stran řízení byla procesně úspěšnější a v jakém rozsahu, soud nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků

Poučení

I. Základ sporu II. Obsah žaloby, vyjádření žalovaného, obsah správního spisu III. Posouzení žaloby IV.Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení