8 A 98/2019– 48

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudkyň Mgr. Jany Jurečkové a Mgr. Andrey Veselé ve věci žalobkyně proti žalované L. F., bytem X, zastoupena advokátem Mgr. Michalem Benčokem, se sídlem Mariánská 995/62, 142 00 Praha 4, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha 4, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 7. 8. 2019, č. j. MV–100651–4/SO–2019, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Základ sporu

1. Rozhodnutím žalované ze dne 7. 8. 2019, č. j. MV–100651–4/SO–2019 (dále jen „napadené rozhodnutí“), bylo zamítnuto odvolání žalobkyně a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR, odboru azylové a migrační politiky ze dne 24. 6. 2019, č. j. OAM–10383–17/DP–2017 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Správní orgán prvního stupně rozhodl tak, že zamítl žádost žalobkyně podanou dne 25. 5. 2017 a neudělil povolení k dlouhodobému pobytu za účelem strpění pobytu na území podle § 43 odst. 1 zák. č. 326/1999 Sb. o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) pro nesplnění podmínky uvedené v § 43 odst. 1 ve spojení s § 36 odst. 3 a dále ve spojení s § 38 odst. 2 zákona o pobytu cizinců.

II. Obsah žaloby a vyjádření žalované

2. Žalobkyně považuje napadené rozhodnutí za nezákonné z následujících důvodů:

3. Napadené rozhodnutí je založeno na stanovisku, že žalobkyně již není v situaci, kdy by jí ve vycestování z území bránila překážka na její vůli nezávislá. Žalobkyně může vycestovat a péči o nezletilé děti může převzít její manžel, který má na území povolen trvalý pobyt, stejně jako nezl. syn, tudíž nic nebrání ve výkonu rodičovské péče.

4. Správní orgán nepřihlédl k tvrzení žalobkyně, že její manžel v současné době nemůže opustit Islámský emirát Afghánistán (dále jen „Afghánistán“) vzhledem ke stavu rozpracovaných projektů na podporu českého vývozu a českého průmyslu, jelikož se jedná o kontrakty ve značné výši a je nutná jeho osobní přítomnost, o čemž žalobkyně předloží potvrzení od českého velvyslanectví v Kábulu.

5. Žalobkyně dále uvedla, že o žádosti o pobytové povolení má být rozhodováno podle skutkového a právního stavu ke dni vydání rozhodnutí, a to s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“), např. rozsudek č. j. 1 As 24/2011–79 ze dne 7. 4. 2011, z nějž citovala, a dále rozsudek č. j. 1 As 54/2013–50 ze dne 7. 8. 2013 a rozsudek č. j. As 104/2011–102 (pozn. soudu: pravděpodobně myšleno č. j. 5 As 104/2011–102) ze dne 31. 8. 2012, publ. ve sbírce NSS č. 3/2013 pod č. 2781.

6. Žalovaný nedostatečně přezkoumal rozhodnutí správního orgánu prvního stupně stran toho, že žalobkyně má možnost vycestovat za účelem podání nové žádosti o pobytové povolení v zahraničí.

7. Dále vůbec nebylo přihlédnuto ke zcela zjevně nepřiměřenému zásahu do soukromého, osobního a zejména rodinného života žalobkyně, spočívající v tom, že je nucena opustit své děti, které jsou zde v péči českých lékařů.

8. Žalobkyně tedy navrhla, aby soud rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil správnímu orgánu prvního stupně k dalšímu řízení.

9. K návrhu žalobkyně na přiznání odkladného účinku žalobě jí bylo usnesením zdejšího soudu ze dne 3. 10. 2019, č. j. 8 A 98/2019–37, které nabylo právní moci dne 4. 10. 2019, vyhověno.

10. Žalovaná ve vyjádření k žalobě uvedla, že žalobkyně požádala o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem strpění pobytu na území (dále jen „DP za účelem strpění“), když dosud pobývala na území na základě dlouhodobého víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění (dále jen „dlouhodobé vízum za účelem strpění“) uděleného z důvodu narození dítěte, tehdy starého necelé čtyři měsíce. Prvostupňovým orgánem byla žádost žalobkyně zamítnuta z důvodu, že nízký věk dětí již nepředstavuje překážku ve vycestování, Komise tyto závěry potvrdila. Ke dni vydání rozhodnutí Komise bylo nejmladšímu dítěti žalobkyně již 16 měsíců. Oba správní orgány žalobkyni upozornily na to, že v její situaci (manžel s trvalým pobytem na území České republiky) mohla požádat o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny na území. Účelem povolení k DP za účelem strpění není suplovat jiné pobytové oprávnění.

11. Žalovaná uvádí, že správní orgán prvního stupně nad rámec svých povinností poukázal na to, že žalobkyně může vycestovat s dětmi nebo bez dětí, o které se na území ČR může postarat manžel, který zde má udělený trvalý pobyt. K tomu, že manžel pobývá v Afghánistánu, žalobkyně slibované potvrzení od českého velvyslanectví v Kábulu nedoložila. I kdyby byl tento doklad předložen, nemělo by to na rozhodnutí správního orgánu vliv. Žalobkyně může vycestovat i s dětmi do země, kde aktuálně pobývá její manžel. V případě žalobkyně tedy nebylo prokázáno, že by jí ve vycestování bránila překážka nezávislá na její vůli ve smyslu § 33 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Nebylo prokázáno, že se její manžel nemůže v ČR postarat o děti, ani to, že děti nemohou vycestovat spolu s žalobkyní. Žalobkyně může o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny požádat i v zemi původu.

12. Žalovaná dodává, že napadené rozhodnutí odpovídá okolnostem případu a nemůže způsobit žalobkyni újmu. Z doložených dokladů nevyplývá, že by děti žalobkyně byly nemocné nebo potřebovaly aktuálně lékařskou péči, když žalobkyně uvádí, že její děti jsou „v péči českých lékařů“. Z dokladů naopak vyplývá, že syn absolvuje pouze běžné preventivní prohlídky a očkování jako každé jiné dítě a jeho zdravotní stav je v normě.

13. Dále žalovaná uvádí, že správní orgány neměly povinnost posuzovat přiměřenost dopadů rozhodnutí podle § 174a zákona o pobytu cizinců, když toto posouzení není automaticky spojeno s každým rozhodnutím podle zákona o pobytu cizinců. Žalovaná odkázala na rozsudek NSS ze dne 18. 11. 2015, č. j. 6 Azs 226/2015–27, s tím, že povinnost zkoumat přiměřenost dopadů rozhodnutí podle § 174a zákona o pobytu cizinců nastává pouze v případě, kdy to zákon správnímu orgánu v konkrétním případě přímo ukládá (např. při rozhodování podle § 19 odst. 1, § 37 odst. 2 nebo § 46a odst. 2 zákona a v případě některých dalších rozhodnutí). V případě žádosti o vydání povolení k DP za účelem strpění to však § 36 odst. 3 zákona o pobytu cizinců správnímu orgánu neukládá. Případné posouzení dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života by stejně nemohlo ovlivnit závěr o nesplnění některé z podmínek, jimiž zákon podmiňuje vydání kladného rozhodnutí o takové žádosti. Žalobkyni by tedy ani v případě shledání nepříznivých dopadů zamítavého rozhodnutí do soukromého a rodinného života nebylo možno vyhovět, neboť již netrvají důvody, pro které jí v minulosti bylo vydáno vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění.

14. Žalovaná tedy navrhla zamítnutí žaloby.

III. Obsah správního spisu

15. Ze správního spisu předloženého žalovanou soud zjistil následující, pro rozhodnutí ve věci samé, podstatné skutečnosti:

16. Dne 25. 5. 2017 podala žalobkyně žádost o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem strpění pobytu na území podle § 43 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Z ní vyplývá, že se narodila v Afghánistánu, má afghánské státní občanství, je vdaná za D. F., mají syna nar. X v X, před příchodem do ČR byla studentkou.

17. Žalobkyně pobývala na území ČR na základě víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území z důvodu podle § 33 odst. 1 písm. a) uvedeného zákona s dobou platnosti od 5. 12. 2016 do 2. 6. 2017. Rozhodnutím Ministerstva vnitra ČR, odboru azylové a migrační politiky, ze dne 7. 9. 2017, č. j. OAM–10383–9/DP–2017 byla její žádost ze dne 25. 5. 2017 zamítnuta a povolení k dlouhodobému pobytu nebylo uděleno z důvodu podle § 46 odst. 2 ve spojení s ust. § 56 odst. 1 písm. j) zák. o pobytu cizinců, neboť byla zjištěna jiná závažná překážka pobytu na území. Správní orgán zde uvedl, že nízký věk syna žalobkyně již nepředstavuje překážku jejího vycestování, neboť jeho vývoj je dle norem a absolvoval též řádná povinná očkování.

18. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně odvolání. Rozhodnutím Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 18. 3. 2019, č. j. MV–138377–4/SO–2017 bylo rozhodnutí správního orgánu prvního stupně č. j. OAM–10383–9/DP–2017 ze dne 7. 9. 2017 zrušeno a věc vrácena správnímu orgánu prvního stupně k novému projednání, a to z důvodu, že správní orgán prvního stupně zjištěné skutečnosti nesprávně subsumoval pod § 56 odst. 1 písm. j) zák. o pobytu cizinců. Pokud dospěl k závěru, že pominuly důvody, pro které bylo žalobkyni udělenou dlouhodobé vízum, byl povinen její žádost zamítnout podle § 43 odst. 1 ve spojení s § 36 odst. 3 a dále ve spojení s § 38 odst. 2 zák. o pobytu cizinců, nikoliv podle § 46 odst. 2 ve spojení s § 56 odst. 1 písm. j) tohoto zákona. Prvostupňový orgán měl vzít rovněž v potaz vyjádření žalobkyně, ve kterém uvádí, že došlo k nové skutečnosti, neboť je opět těhotná. Došlo tak k porušení zásady legitimního očekávání podle § 2 odst. 4 zák. č. 500/2004 Sb., když žalobkyni bylo na základě stejných skutkových okolností uděleno vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění.

19. Rozhodnutím Ministerstva vnitra ČR, odboru azylové a migrační politiky ze dne 24. 6. 2019, č. j. OAM–10383–17/DP–2017 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), byla žádost žalobkyně opětovně posouzena a zamítnuta a povolení k dlouhodobému pobytu za účelem strpění pobytu jí nebylo uděleno z důvodu nesplnění podmínky uvedené v § 43 odst. 1 ve spojení s § 36 odst. 3 a dále ve spojení s § 38 odst. 2 zákona o pobytu cizinců.

20. V odůvodnění tohoto rozhodnutí se uvádí, že žalobkyni bránilo ve vycestování, resp. v návratu do domovské země, narození syna dne X, pro kterého by cesta představovala vážné nebezpečí ohrožení zdraví nebo i života. Nízký věk syna a nutnost absolvovat alespoň některá z povinných očkování představovala překážku nezávislou na vůli žalobkyně. Žalobkyni se dne X narodila dcera, čímž se dostala do obdobné situace, jež předcházela udělení víza za účelem strpění. Podmínkou pro vydání povolení k dlouhodobému pobytu je trvání důvodů, pro které bylo vydáno dlouhodobé vízum. Správní orgán posuzoval, zda věk a zdravotní stav syna jsou nadále překážkou ve vycestování. Žalobkyně doložila lékařské potvrzení ze dne 10. 5. 2017 o tom, že syn je řádně očkován a matka s ním dochází na preventivní prohlídky, péče o něj je vzorná a jeho zdravotní stav i psychomotorický vývoj v normě. Dále žalobkyně předložila rodný list dcery, z nějž vyplývá, že tato je dcerou žalobkyně a jejího manžela. Z cizineckého informačního systému správní orgán zjistil, že syn pobývá na území na základě povolení k trvalému pobytu od 25. 5. 2017, které mu bylo uděleno na základě soužití s otcem, který na území pobývá na základě povolení k trvalému pobytu od 18. 8. 2005. Dcera má v současné době (v době rozhodování správního orgánu prvního stupně) podanou žádost o trvalý pobyt, o níž zatím nebylo pravomocně rozhodnuto, přičemž se v souladu s ust. § 88 odst. 3 zák. o pobytu cizinců její pobyt považuje od okamžiku narození do právní moci rozhodnutí o této žádosti za trvalý pobyt.

21. Správní orgán prvního stupně dále v odůvodnění uvedl, že nízký věk dětí již nepředstavuje překážku ve vycestování žalobkyně, neboť bylo prokázáno, že vývoj syna je v normě a absolvoval i různá povinná očkování. Obdobné je možné očekávat i v případě dcery, když nebyly doloženy žádné doklady svědčící o opaku. Dcera je ke dni rozhodnutí správního orgánu prvního stupně starší 14 měsíců a podle vyhlášky o očkování proti infekčním nemocem již měla absolvovat nejpozději do 13. měsíce věku třetí a poslední dávku základního očkování hexavalentní očkovací látkou a mohla již absolvovat i další očkování (spalničky, zarděnky a příušnice). Ze zdravotního hlediska jsou tedy děti žalobkyně chráněny, resp. k tomu byl poskytnut dostatečný časový prostor.

22. Dále správní orgán prvního stupně uvedl, že děti nejsou nuceny opustit území ČR společně s matkou, když zde pobývá druhý z rodičů, který se o ně může postarat v mezidobí, než žalobkyně legalizuje svůj pobyt standardním způsobem. Pobytová oprávnění za účelem strpění pobytu neslouží jako alternativa jiného pobytového oprávnění ani jako nástroj, který alternuje zamítané rozhodnutí správního orgánu v jiném řízení. Jedná se o specifický institut za zákonem stanovených taxativních důvodů uvedených v § 33 odst. 1 zákona o pobytu cizinců a nemá nahrazovat jiné typy pobytů. Lze jej udělit pouze tehdy, pokud cizinec nemůže fakticky území ČR opustit z důvodů, které nastaly neočekávaně, neplánovaně a bez jeho přičinění, tedy za výjimečných okolností, které nelze řešit jiným zákonným způsobem. Vydáváním povolení k DP za účelem strpění s ohledem na rodinné vazby by naopak docházelo k obcházení zákona a ke zneužívání tohoto institutu. Pobyt rodinných příslušníků na území nelze považovat za překážku bránící ve vycestování na vůli cizince nezávislou, neboť společné soužití rodiny na území lze řešit jiným pobytovým oprávněním a tato skutečnost nezbavuje žalobkyni povinnosti legalizovat svůj pobyt na území standardním pobytovým oprávněním.

23. Správní orgán není povinen v případě DP za účelem strpění posuzovat přiměřenost dopadu neudělení tohoto pobytu do rodinného a soukromého života cizince podle § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Nevydáním povolení nedochází k porušení Úmluvy o právech dítěte ani čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, neboť žalobkyni není tímto rozhodnutím znemožněno do budoucna na území ČR spolu s rodinnými příslušníky pobývat. Právo pobývat na území ČR nepatří do kategorie základních lidských práv.

24. V odvolání žalobkyně především uvedla, že její pobyt na území zabezpečuje její manžel. Obě děti jsou útlého věku a mají stálou potřebu lékařských prohlídek a očkování. Není vhodné takto „brát dětem jejich matku“ a de facto ji nutit k vycestování. Je třeba brát v úvahu právo dítěte na to být se svou matkou a právo na sloučení rodiny, když na území ČR má legální pobyt manžel, syn i dcera. Odvolatelka (žalobkyně) splňuje podmínky pro získání povolení k dlouhodobému pobytu, doložila všechny náležitosti. V záhlaví prvostupňového rozhodnutí je třeba opravit její chybně uvedenou státní příslušnost. Manžel je vázán pracovně v Afghánistánu a nemůže na území ČR pečovat o děti, k čemuž žalobkyně předloží vyjádření velvyslanectví ČR v Kábulu. Odůvodnění rozhodnutí se zakládá pouze na extenzivních úvahách správního orgánu prvního stupně. Navrhla rozhodnutí správního orgánu prvního stupně zrušit a vrátit mu jej k novému projednání, minimálně z důvodů hodných zvláštního zřetele.

25. Odvolání žalobkyně bylo přezkoumáno napadeným rozhodnutím Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců s tím, že bylo zamítnuto a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně bylo potvrzeno.

26. V odůvodnění napadeného rozhodnutí je nejprve popsána pobytová historie žalobkyně a zrekapitulován obsah odůvodnění rozhodnutí prvostupňového orgánu a odvolání žalobkyně. Žalovaná uvedla, že se ztotožňuje se závěry správního orgánu prvního stupně, že nebylo shledáno trvání překážky na vůli žalobkyně nezávislé.

27. Dne 5. 12. 2016 žalovaná udělila žalobkyni dlouhodobé vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění na 6 měsíců, a to s ohledem na nízký věk dítěte (syna) žalobkyně ve spojení s nutností absolvování některých očkování. Jelikož však nyní je nejmladšímu dítěti (dceři) žalobkyně 16 měsíců, již mohla absolvovat některá povinná očkování a proto pominuly důvody, pro které bylo vízum žalobkyni uděleno ve smyslu § 38 odst. 2 zákona o pobytu cizinců a žádost žalobkyně je třeba zamítnout.

28. Žalovaná dále uvedla, že žalobkyně ve své situaci mohla žádat o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny na území, což by odpovídalo jejímu případu. Povolení k DP za účelem strpění nemá suplovat jiné pobytové oprávnění a má jen dočasný charakter do vyřešení určité otázky nebo překážky, avšak neslouží k zajištění dlouhodobého statusu. Žalobkyni není bráněno být se svými dětmi, když ta může podat žádost o povolení k DP za účelem společného soužití rodiny, či může celá rodina odcestovat společně do země původu.

29. Na správnost nebo zákonnost rozhodnutí nemá vliv, že žalobkyni zařizuje pobytové oprávnění její manžel, ani chyba ve výrokové části stran státní příslušnosti žalobkyně, když posouzení se nijak netýkalo její státní příslušnosti. Mělo by se ale postupovat podle §70 správního řádu. Správní orgán prvního stupně pak vycházel stran otce z informací jemu dostupných a vzhledem k trvalému pobytu otce dětí na území ČR mohl oprávněně očekávat, že tento se v případě potřeby může o děti postarat. Děti nejsou nuceny zůstávat na území ČR. Všichni mohou pobývat v Afghánistánu, když tam manžel pracuje.

30. Do soudního spisu žalobkyně založila kopii oddacího listu v anglickém znění a jeho překladu do českého jazyka a kopii rodných listů syna a dcery.

IV. Posouzení žaloby

31. Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí v rozsahu uplatněných žalobních bodů, jimiž je vázán [§ 75 odst. 2 věta první zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“)], a vycházel přitom ze skutkového i právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.).

32. Soud rozhodl o věci bez nařízení jednání podle § 51 odst. 1 s. ř. s., neboť účastníci řízení ve lhůtě nevyjádřili s takovým projednáním věci svůj nesouhlas, má se tedy za to, že s takovým postupem souhlasí.

33. Podle § 43 odst. 1 zák. č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), ve znění účinném v době rozhodování správního orgánu: „Povolení k dlouhodobému pobytu za účelem strpění pobytu na území uděluje ministerstvo na žádost cizince, kterému bylo uděleno vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území podle § 33, pokud pobyt cizince na území bude delší než 1 rok a trvají–li důvody, pro které bylo toto vízum uděleno.“ 34. Podle § 33 odst. 1 písm. a) zák. o pobytu cizinců: „Ministerstvo udělí vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území cizinci, kterému ve vycestování z území brání překážka na jeho vůli nezávislá nebo jsou–li splněny podmínky podle § 179 odst. 5.“ 35. Podle § 36 odst. 3 zák. o pobytu cizinců: „Dobu platnosti víza a dobu pobytu na území na vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území nelze prodloužit, pokud ministerstvo shledá důvod pro zahájení řízení o zrušení platnosti tohoto víza (§ 38).“ 36. Podle § 38 odst. 2 zák. o pobytu cizinců: „Ministerstvo zruší platnost víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území, jestliže pominuly důvody, pro které bylo toto vízum uděleno, a cizinec nepožádal o zrušení platnosti víza ve lhůtě podle předchozího odstavce anebo bylo–li vízum uděleno podle § 33 odst. 1 písm. d) a soud žalobě nepřiznal odkladný účinek.“ 37. Podle § 174a odst. 1 zák. o pobytu cizinců: „Při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště. Účastník řízení je povinen v rámci řízení poskytnout ministerstvu veškeré relevantní informace potřebné k posouzení přiměřenosti vydaného rozhodnutí.“ 38. Podle § 174a odst. 3 zák. o pobytu cizinců: „Přiměřenost dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán posuzuje pouze v případech, kdy to tento zákon výslovně stanoví.“ 39. Soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná a rozhodnutí žalované je správné.

40. Soud konstatuje, že argumentace žalobkyně v průběhu správního řízení, v obou odvoláních a nyní i ve správní žalobě je obdobná. Žalobkyně především akcentuje to, že její děti jsou nízkého věku, v České republice (dále jen „ČR“) absolvují pravidelné preventivní prohlídky a očkování u pediatra (jejími slovy: „jsou v péči českých lékařů“), její manžel i děti pobývají na území ČR legálně (manžel i syn pobývají v ČR na základě povolení k trvalému pobytu, dcera měla v době rozhodování správního orgánu prvního stupně podanou žádost o trvalý pobyt). Žalobkyně zdůrazňuje, že její manžel v současné době (resp. v době podání žaloby) není na území ČR a pobývá v Afghánistánu z pracovních důvodů a nemůže se o děti starat. Dále žalobkyně akcentuje především to, že správní orgány nepřihlédly ke zcela nepřiměřenému zásahu zamítavého rozhodnutí do jejího soukromého, osobního a rodinného života. Poukázala rovněž na to, že správní orgány mají povinnost rozhodovat o žádosti podle skutkového a právního stavu ke dni vydání rozhodnutí.

41. V daném případě se podle názoru soudu jedná spíše o nepochopení právní úpravy ze strany žalobkyně, resp. o to, že si žalobkyně s ohledem na svou situaci požádala o nesprávný typ pobytového oprávnění. Soud se ztotožnil se závěry žalovaného a správního orgánu prvního stupně, že povolení k DP za účelem strpění je skutečně pouze dočasným institutem, který nemá nahrazovat jiné pobytové oprávnění.

42. V souladu s názorem, vyjádřeným v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 8. 2018, č. j. 9 A 152/2015 – 45, z ustanovení § 43 odst. 1 zákona o pobytu cizinců zcela jednoznačně vyplývá, že pro udělení povolení k dlouhodobému pobytu za účelem strpění pobytu na území ČR musí cizinec kumulativně splňovat celkem tři podmínky: 1. muselo mu být dříve uděleno vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území podle § 33 zákona o pobytu cizinců; 2. pobyt cizince na území bude delší než 1 rok (dříve „delší než 6 měsíců“); a 3. trvají důvody, pro které bylo vízum zmíněné v první podmínce uděleno.

43. Z ustanovení § 43 odst. 1 zákona o pobytu cizinců je zřejmé, že povolení k DP za účelem strpění pobytu na území ČR je úzce spojeno s předchozím rozhodnutím správního orgánu o udělení víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu cizince na území. Udělení dlouhodobého pobytu dle zmíněného ustanovení má své místo pouze v těch případech, kdy nadále trvají důvody, pro které bylo takové vízum cizinci uděleno a kdy lze zároveň důvodně předpokládat, že pobyt cizince na území bude delší než 1 rok. Pokud však odpadnou důvody, pro které bylo cizinci vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění jeho pobytu na území uděleno, není důvod k tomu, aby mu bylo za týmž účelem, tj. za účelem strpění jeho pobytu na území, uděleno povolení k dlouhodobému pobytu podle § 43 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Tato podmínka, uvedená v předchozím odstavci pod bodem třetím, tedy v případě žalobkyně prokazatelně splněna nebyla.

44. Soud se ztotožňuje s názorem správních orgánů, že nízký věk dětí výše jmenované již nepředstavuje překážku ve vycestování, s tím, že děti jsou v „běžné“ péči českých lékařů, tedy absolvují standardní preventivní prohlídky a řádná očkování. Neznamená to však, jak by se mohlo zdát z dikce použité v žalobě („děti jsou v péči českých lékařů“), že by snad byly vážně nemocné a v ČR se léčily či by jim byla poskytována nadstandardní lékařská péče, kterou by bylo možno poskytovat pouze v ČR. Z vyjádření pediatra ani ze správního spisu nic takového nevyplývá.

45. Žalobkyni bylo vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území uděleno z důvodu, že jí bránilo ve vycestování z území, resp. v návratu do domovské země, narození syna (dne X 2016), kdy cesta by představovala vážné nebezpečí ohrožení zdraví nebo i života, s tím, že jeho nízký věk a nutnost absolvovat alespoň některá z povinných očkování představovala překážku na její vůli nezávislou. Jak konstatoval správní orgán prvního stupně, nízký věk dětí však již nepředstavuje překážku pro vycestování, když vývoj syna žalobkyně je v normě a absolvoval i různá povinná očkování. Rovněž v případě dcery žalobkyně, která byla v době rozhodování správního orgánu prvního stupně starší 14 měsíců (nar. X 2018), nic nenasvědčuje tomu, že by její zdravotní stav nebyl v pořádku, a rovněž zde byl dán dostatečný časový prostor k tomu, aby již absolvovala zásadní očkování.

46. Žalobkyní uváděné skutečnosti (nízký věk dětí, jejich pravidelné prohlídky u pediatra a očkování, pobyt manžela v Afghánistánu) jsou tak zcela irelevantní pro rozhodnutí o předmětné žádosti, neboť nemohou nijak ovlivnit závěr správního orgánu, že důvod, pro který bylo žalobkyni vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území uděleno, již netrvá. K tvrzené nutnosti pobytu manžela z pracovních důvodů v Afghánistánu žalobkyně, ačkoliv tak několikráte avizovala, ničeho nedoložila. Ani takové potvrzení od českého velvyslanectví v Kábulu by však z výše uvedených důvodů nemohlo na zamítavém rozhodnutí ničeho změnit. Totéž platí i pro další skutečnost, na kterou žalobkyně nově poukázala až v podané žalobě, a sice špatnou bezpečnostní situaci v místě jejího původu. Soud se tedy plně ztotožňuje se závěrem žalované, že důvody, které žalobkyně považuje za stěžejní pro vyhovění její žádosti, nejsou relevantní. Správní orgán nebyl povinen zjišťovat skutečnosti týkající se bezpečnostní situace v místě původu žalobkyně ani skutečnosti týkající se pracovního vytížení jejího manžela v Afghánistánu, protože tyto skutečnosti by na jeho rozhodnutí nemohly nic změnit.

47. Výše uvedené lze rovněž uvést i k námitce žalobkyně, že správní orgány mají o žádosti rozhodovat podle skutkového a právního stavu ke dni vydání rozhodnutí, k níž žalobkyně citovala příslušnou judikaturu. V daném případě nebylo shledáno, že by tak správní orgány nepostupovaly. Jde však o to, že za situace, v jaké se žalobkyně nacházela, ani skutečnosti týkající se toho, že její manžel pracovně pobývá v Afghánistánu, ani skutečnost, že děti potřebují péči českých lékařů, nemohou podle toho, co bylo shora uvedeno, zvrátit zamítavé rozhodnutí správního orgánu.

48. K námitce, že žalovaná nedostatečně přezkoumala rozhodnutí správního orgánu prvního stupně stran toho, že žalobkyně má možnost vycestovat za účelem podání nové žádosti o pobytové povolení v zahraničí, lze uvést, že i pokud se k této otázce žalovaná výslovně nevyjádřila, nečiní to rozhodnutí nepřezkoumatelným či nezákonným, a bylo by zcela formalistické zrušit žalované rozhodnutí pouze z tohoto důvodu. Z rozhodnutí je totiž zcela jasné, z jakého důvodu bylo rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrzeno a odvolání žalobkyně zamítnuto.

49. K tomu lze odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 11. 2015, č. j. 2 Afs 143/2015–71, ve kterém je uvedeno, že: „Povinnost orgánů veřejné moci (včetně orgánů moci soudní) svá rozhodnutí řádně odůvodnit nelze interpretovat jako požadavek na detailní odpověď na každou námitku. Orgán veřejné moci na určitou námitku může reagovat i tak, že v odůvodnění svého rozhodnutí prezentuje od názoru žalobce odlišný názor, který přesvědčivě zdůvodní, tím se s námitkami účastníka řízení vždy – minimálně implicite – vypořádá. Absence odpovědi na ten či onen argument žalobce v odůvodnění žalovaného rozhodnutí (či rozhodnutí soudu) tak bez dalšího nezpůsobuje nezákonnost rozhodnutí či dokonce jeho nepřezkoumatelnost. […] Podstatné je, aby se správní orgán (či následně správní soud) vypořádal se všemi základními námitkami účastníka řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9 Afs 70/2008 – 13). Zpravidla proto postačuje, jsou– li vypořádány alespoň základní námitky účastníka řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9 Afs 70/2008 – 13), případně, za podmínek tomu 2 Afs 143/2015 přiměřeného kontextu, je akceptovatelná i odpověď implicitní (srov. např. usnesení ze dne 18. 11. 2011, sp. zn. II. ÚS 2774/09, odstavec 4 odůvodnění; usnesení ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 609/10, odstavec 5 odůvodnění; usnesení ze dne 7. 5. 2009, II. ÚS 515/09, odstavec 6 odůvodnění [dostupné, stejně jako další níže citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, na http://nalus.usoud.cz)], nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2011, č. j. 4 Ads 58/2011 – 72).“ Podle § 42a odst. 5 zákona o pobytu cizinců v platném znění žádost o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny podává cizinec na zastupitelském úřadu. Za jakých podmínek je možno tuto žádost podat na území ministerstvu pak stanoví odst. 6 tohoto ustanovení.

50. K námitce, že správní orgány nepřihlédly ke zjevně nepřiměřenému zásahu do soukromého, osobního a rodinného života žalobkyně, je třeba uvést, že správní orgány takovou povinnost neměly. V rozsudku NSS ze dne 18. 11. 2015, č. j. 6 Azs 226/2015–27, se uvádí: „Ustanovení § 174a zákona o pobytu cizinců obsahuje pouze demonstrativní výčet kritérií, ke kterým správní orgány přihlédnou v případě, že jim zákon ukládá povinnost posuzovat přiměřenost dopadů rozhodnutí. Tak je tomu např. v případě rozhodování dle § 19 odst. 1, § 37 odst. 2, § 46a odst. 2 zákona o pobytu cizinců a některých dalších rozhodnutí. Jak správně uvedl krajský soud, aplikaci ustanovení § 174a zákona o pobytu tak může dojít teprve tehdy, pokud některé ustanovení zákona správnímu orgánu v konkrétním případě povinnost zkoumat přiměřenost dopadů rozhodnutí ukládá. V případě rozhodnutí podle § 37 odst. 1 písm. a) se však přiměřenost rozhodnutí zásadně neposuzuje. Takový závěr je v souladu se smyslem a účelem zákona, jímž je efektivní ochrana společnosti před cizinci páchajícími na území státu úmyslnou trestnou činnost, a to ochrana formou přísnější právní úpravy, která v posuzovaném případě vede k neprodloužení pobytového statusu stěžovatele bez zkoumání přiměřenosti důsledků takového rozhodnutí.“ 51. K uvedenému lze rovněž citovat z rozsudku NSS ze dne 4. 1. 2017, č. j. 9 Azs 288/2016–30: „Ustanovení § 174a zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, stanoví pouze to, jakými okolnostmi se má správní orgán zabývat v případech, kdy je povinen zkoumat přiměřenost dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona. Na základě daného ustanovení však nelze určit, u kterých rozhodnutí má správní orgán povinnost přiměřenost dopadů zkoumat. To je nutno zhodnotit na základě jiných částí právního řádu než § 174a zákona o pobytu cizinců na území České republiky.“ Dále se zde uvádí: „

22. Nejvyšší správní soud konstatuje, že na základě samotného § 174a zákona o pobytu cizinců nelze určit okruh rozhodnutí dle tohoto zákona, u nichž je povinností správního orgánu posoudit přiměřenost dopadů takového rozhodnutí. Z § 174a zákona o pobytu cizinců vyplývá pouze to, že v těch případech, kdy má správní orgán povinnost posoudit přiměřenost dopadů rozhodnutí, je nezbytné ji hodnotit z hledisek, která demonstrativně § 174a zákona o pobytu cizinců zmiňuje, jsou–li pro daný případ relevantní. Ze samotného jazykového vyjádření § 174a zákona o pobytu cizinců („[p]ři posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména“ […]) lze dovodit jen to, jak se má postupovat při posuzování přiměřenosti dopadů. Dané ustanovení však neobsahuje žádné vodítko pro to, u jakých rozhodnutí se má k posuzování přiměřenosti přikročit.“

23. Nelze souhlasit se závěrem, že dle § 174a zákona o pobytu cizinců by se měla přiměřenost dopadů posuzovat u každého rozhodnutí dle tohoto zákona. Nelogičnost požadavku na posuzování přiměřenosti u každého takového rozhodnutí je nejvíce patrná zejména u těch rozhodnutí, která jsou vydávána na žádost samotného cizince, např. zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu na žádost cizince dle § 77 odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců či zrušení povolení k trvalému pobytu na žádost cizince dle § 87l odst. 2 daného zákona.“

24. Zda je třeba u jednotlivých typů rozhodnutí dle zákona o pobytu cizinců přiměřenost dopadů zkoumat, nelze určit na základě § 174a zákona o pobytu cizinců, ale je k tomu nutno užít jiná hlediska. Typicky půjde o příkaz zákonodárce vtělený do těch ustanovení zákona o pobytu cizinců, která výslovně přikazují u jednotlivých typů rozhodnutí přiměřenost prověřit (např. dle § 77 odst. 2 zákona o pobytu cizinců in fine je možno rozhodnutí vydat „za podmínky, že toto rozhodnutí bude přiměřené z hlediska jeho zásahu do soukromého nebo rodinného života cizince“).“ 52. Soud se plně ztotožňuje s názorem zdejšího šestého senátu, vyjádřeném v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2019, č. j. 6 A 84/2017 – 47: „Zamítá–li správní orgán žádost cizince o udělení povolení k dlouhodobému pobytu za účelem strpění pobytu na území (§ 43 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky), protože již netrvají důvody, pro které mu v minulosti bylo vízum za tímto účelem uděleno, není povinen zabývat se posouzením přiměřenosti dopadů takového rozhodnutí z hlediska kritérií uvedených v § 174a zákona o pobytu cizinců na území České republiky.“ Dále je zde rovněž uvedeno, že: „Ustanovení § 43 zákona o pobytu cizinců správnímu orgánu neukládá povinnost zabývat se při vydání zamítavého rozhodnutí o žádosti cizince o udělení povolení k dlouhodobému pobytu za účelem strpění pobytu na území přiměřeností dopadů takového rozhodnutí. Je to ostatně logické, protože případné posouzení dopadů tohoto rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince nemůže nijak ovlivnit závěr o nesplnění některé z podmínek, jimiž zákon podmiňuje vydání kladného rozhodnutí o takovém typu žádosti. Řečeno jinak, ani v případě nepříznivých dopadů zamítavého rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce není možné vyhovět předmětné žádosti a dlouhodobý pobyt za účelem strpění pobytu na území žalobci udělit za situace, kdy již netrvají důvody, pro které mu v minulosti bylo vízum za tímto účelem, tj. za účelem strpění jeho pobytu na území, uděleno.“ 53. Soud rovněž uvádí, že zamítnutí žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem strpění není automaticky spojeno s povinností žadatele opustit území ČR. Taková situace by nastala, pokud by taková povinnost byla žalobkyni uložena přímo ve výroku rozhodnutí, nikoliv jako jeho možný (teoretický) budoucí následek. Tedy taková situace by mohla nastat až v případě řízení o správním vyhoštění žalobkyně, kdy teprve by byl správní orgán povinen zkoumat dopady rozhodnutí o vyhoštění do soukromého a rodinného života žalobkyně, jak výslovně stanoví § 119a odst. 2 zák. o pobytu cizinců v platném znění. Rozhodnutím správního orgánu prvního stupně ani žalované v nyní posuzovaném případě však žalobkyni nebyla žádná povinnost k opuštění území uložena, došlo toliko k zamítnutí předmětné žádosti.

54. Rovněž lze odkázat na nález Ústavního soudu ČR ze dne 9. 5. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 23/11: „Pokud jde o argument, že rozhodnutí o neudělení víza může vést k porušení práv zaručených čl. 10 odst. 2 Listiny, neboť pobývá–li cizinec na území delší dobu, může si zde vytvořit rodinné pouto, lze též navázat na uvedené. Do soukromého a rodinného života může fakticky zasáhnout až rozhodnutí bezprostředně vedoucí k nucenému opuštění země, které teprve vytvořené vazby přetne. Samotné neudělení víza tento efekt nemá.“ 55. Soud uvádí, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem, při respektování práv žalobkyně a základních zásad činnosti správních orgánů. Žalovaná správně vyhodnotila, že v případě žalobkyně nebyly splněny zákonné podmínky pro vydání jí požadovaného pobytového titulu. Povolení k dlouhodobému pobytu za účelem strpění pobytu na území je výjimečným institutem, který dopadá toliko na ty případy, v nichž není možné užít jiný pobytový titul. Soud se domnívá, že je věcí žalobkyně, aby svou situaci (kdy její manžel, syn a nyní pravděpodobně i dcera pobývají na území České republiky na základě uděleného povolení k trvalému pobytu) řešila jiným způsobem, tj. podáním žádosti o jiné vhodné pobytové oprávnění. Jak opakovaně naznačily správní orgány obou stupňů, v její situaci by bylo vhodné požádat o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny na území podle § 42a zákona o pobytu cizinců.

56. Ačkoliv žalobkyně v žalobě tuto námitku již neuvádí, k tomu, že v prvostupňovém rozhodnutí byla nesprávně uvedena její státní příslušnost, což namítala v odvolání (uvedeno Ukrajina místo Islámský emirát Afghánistán), lze uvést, že soud takovou chybu nepovažuje za vadu charakteru tak zásadního, která by sama o sobě působila nezákonnost napadeného rozhodnutí. Lze uvést, že rozhodnutí správního orgánu prvního stupně tvoří s napadeným rozhodnutím, kde již byla státní příslušnost žalobkyně uvedena správně, jeden celek. Z tohoto „celku“ rozhodnutí pak nepochybně vyplývá, koho se uvedené rozhodnutí týká, tzn., že se týká právě žalobkyně, což vyplývá i z obsahů odůvodnění obou rozhodnutí, kde je situace žalobkyně popsána nezaměnitelně s jinou. Ačkoliv by tedy vhodným postupem bylo provedení opravy prvostupňového rozhodnutí postupem podle § 70 zák. č. 500/2004 Sb., správního řádu, tato vada sama o sobě nezákonnost rozhodnutí nepůsobí.

IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

57. Městský soud v Praze ze shora uvedených důvodů žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

58. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn podle § 60 odst. 1 s. ř. s., když žalobkyně neměla ve věci úspěch a žalované žádné náklady řízení nad rámec její běžné úřední činnosti nevznikly.

Poučení

I. Základ sporu II. Obsah žaloby a vyjádření žalované III. Obsah správního spisu IV. Posouzení žaloby IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení