8 Ad 23/2014 - 71

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudkyň JUDr. Marcely Rouskové a JUDr. Hany Pipkové v právní věci žalobce: Družstvo OTČINA, IČ: 272 12 190, se sídlem Praha 2, Nezamyslova 509/2, zast. JUDr. Borisem Vacou, advokátem, se sídlem Praha 1, Dlouhá 16, proti žalovanému: Státní úřad inspekce práce, se sídlem Opava, Kotlářská 451/13, v řízení o žalobě proti rozhodnutí Státního úřadu inspekce práce ze dne 29.9.2014 č.j. 2634/1.30/14/14.3 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí žalovaného, jímž bylo změněno rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce pro hlavní město Prahu ze dne 13.5.2014, č.j. 6268/3.71/14/14.3 tak, že předmětný výrok týkající se fyzické osoby I. S., st. přísl. Ukrajina se v nesprávně vymezeném období od 1.8.2011 do 23.1.2013, za které neměl být dotyčnému vyplacen doplatek ve výši rozdílu mezi mzdou dosaženou a příslušnou úrovní zaručené měsíční mzdy, byl nahrazen vymezením období od 1.8.2011 do 31.12.2012, a dále v části týkající se fyzické osoby O.D., st. přísl. Ukrajina, byl předmětný výrok změněn tak, že nesprávně vymezené období od 1.8.2011 do 30.9.2012, za které neměl být dotyčnému vyplacen doplatek ve výši rozdílu mezi mzdou dosaženou a příslušnou úrovní zaručené měsíční mzdy, bylo nahrazeno vymezením období od 1.8.2011 do 29.9.2012. V ostatním bylo odvolání žalobce zamítnuto a napadené rozhodnutí (prvoinstanční) potvrzeno. V odůvodnění pak žalovaný zrekapituloval průběh správního řízení a současně se vyjádřil k námitkám žalobce uvedeným v jeho odvolání. Mimo jiné uvedl, že oblastní inspektorát práce ve svém rozhodnutí vyslovil, že se žalobce dopustil jednak správního deliktu na úseku odměňování zaměstnanců, zakotveného v ust. § 26 odst. 1 písm. b) zákona č. 251/2005 Sb., tím, že neposkytl mzdu odpovídající nejnižší úrovni zaručené mzdy a to u zaměstnanců v rozhodnutí uvedených. Tímto jednáním nesplnil žalobce podle správních orgánů obou stupňů svou povinnost vyplývající z ust. § 112 odst. 2 a odst. 3 písm. a) zákona č. 262/2006 Sb. v návaznosti na ust. § 3 nařízení vlády č. 567/2006 Sb., když pozice ředitele společnosti, referenta zahraničního obchodu i programátora operačních systémů je zařazena do skupiny prací č. 6, kde je stanovena nejnižší úroveň zaručené mzdy 13.200,- Kč za měsíc. Dále se pak žalobce dopustil správního deliktu na úseku pracovní doby zakotveného v ust. § 28 odst. 1 písm. l) zákona č. 251/2005 Sb., tím, že v období od 1.9.2012 do 31.12.2012 nevedl evidenci pracovní doby u zaměstnanců v rozhodnutí konkrétně uvedených. Tímto jednáním podle správních orgánů nesplnil svou povinnost vyplývající z ust. § 96 odst. 1 písm. a) a písm. b) zákona č. 262/2006 Sb. Rovněž pak se žalobce dopustil také správního deliktu zakotveného v ust. § 140 odst. 1 písm. d) zákona č. 435/2004 Sb., tím, že písemně neinformoval příslušnou krajskou pobočku Úřadu práce České republiky nejpozději v den nástupu cizinců do zaměstnání u v rozhodnutí uvedených cizinců. Tímto jednáním žalobce podle správních orgánů obou stupňů došlo k porušení povinnosti zakotvené v ust. § 87 odst. 1 zákona č. 435/2004 Sb. Za uvedené správní delikty byla žalobci podle ust. § 26 odst. 2 písm. c) zákona č. 251/2005 Sb. uložena pokuta ve výši 600.000,- Kč. Po přezkoumání prvoinstančního rozhodnutí v rozsahu námitek uvedených v žalobcově odvolání dospěl žalovaný k tomu, že vzhledem ke složitosti, odpovědnosti a namáhavosti práce vyplývající z pracovní náplně pracovních pozic „Ředitel společnosti“, „Referent zahraničního obchodu“, a „Programátor operačního systému“ měli být uvedení zaměstnanci zařazeni podle ust. § 3 odst. 1 nařízení vlády č. 567/2006 Sb., a přílohy k tomuto nařízení v 6. skupině prací, kde je dána nejnižší úroveň zaručené mzdy 13.200,- Kč za měsíc, přičemž v odůvodnění uvedených důkazů u předmětných zaměstnanců ve specifikovaném období byla mzda vyplacena ve výši 8.000,- Kč. Podle žalovaného tímto jednáním žalobce nesplnil svou povinnost vyplývající z ust. § 112 odst. 2 a 3 písm. a) zákona č. 262/2006 Sb., v návaznosti na ust. § 3 nařízení vlády č. 567/2006 Sb. Ohledně nevedení evidence pracovní doby žalovaný konstatoval, že smysl evidence začátku a konce pracovní doby leží v ochraně zaměstnance a to zejména v souvislosti s právem na odměnu a odpočinek. Tvrzení, že práva zaměstnance nemohla být dotčena, když žádná práce nad rámec stanovené měsíční pracovní doby, o víkendu atd. neprobíhala, neboť někteří zaměstnanci vykonávali práci z domova a jiní práci nevykonávali z důvodů existence překážek v práci na straně zaměstnavatele, podle žalovaného zaměstnavatele nikterak nezprošťuje povinnosti plnit tuto zákonem uloženou povinnost a shora uvedené skutečnosti tak ani nemohou být důvodem ke zproštění odpovědnosti za porušení předmětných právních předpisů. Podle žalovaného tedy zaměstnanci byli na svých právech zkráceni již samotnou skutečností, že zaměstnavatel nevedl evidenci odpracované doby. Ke správnímu deliktu nesplnění oznamovací povinnosti žalovaný mimo jiné uvedl, že jeho podstata netkví v tom, že předmětná povinnost byla žalobcem splněna prostřednictvím e- mailové komunikace, ale že tato zákonná povinnost nebyla žalobcem splněna včas. Dle ust. § 87 odst. 1 zákona č. 435/2004 Sb. musí být daná povinnost splněna nejpozději v den nástupu zaměstnance k výkonu práce. Podle žalovaného je evidentní, že žalobce tuto povinnost v případě osob uvedených ve výroku prvoinstančního rozhodnutí nedodržel. Žalovaný poukázal na to, že správní orgány v případě zaměstnankyně A.K. nedisponují žalobcem zmiňovanou e-mailovou zprávou ze dne 23.1.2013, kterou měla být splněna povinnost nahlásit nástup do zaměstnání u této osoby, a proto vycházely z tištěného formuláře s podacím razítkem Úřadu práce České republiky-krajské pobočky v Příbrami ze dne 25.2.2013. Žalovaný současně upozornil na skutečnost, že zaměstnankyně A. K. nastoupila do zaměstnání již dne 2.1.2013. Žalovaný po zhodnocení prvoinstančního rozhodnutí dospěl k závěru, že toto rozhodnutí je srozumitelné, jasné a dostatečně určité. Uvedl, že při určení výše pokuty za správní delikty oblastní inspektorát přihlédl k poměrům účastníka řízení, k závažnosti správních deliktů, zejména ke způsobu jejich spáchání a jejich následkům a k okolnostem, za nichž byly spáchány. Měl za to, že uložená pokuta je adekvátní vzhledem k poměrům žalobce i vzhledem k pokutám, které jsou obdobným subjektům ukládány za totožné správní delikty. Ztotožnil se se způsobem vyměření i s její výší a odůvodnění výše pokuty považoval za řádné a dostatečné. Žalobce v žalobě ohledně správního deliktu na úseku odměňování zaměstnanců dle ust. § 26 odst. 1 písm. b) zákona č. 251/2005 Sb. namítal prekluzi. Měl za to, že odpovědnost žalobce za správní delikty za období od 1.8.2011 do 29.9.2011 ke dni doručení rozhodnutí (30.9.2014) zanikla. Žalobce byl rovněž přesvědčen o tom, že žalovaný chybně posoudil správnost zařazení zaměstnanců uvedených v čl. I prvoinstančního rozhodnutí pro účely stanovení zaručené mzdy, když žalovaný konstatoval, že tito byli správně zařazeni do skupiny prací č.

6. Podle žalobce činnost programátora i referenta zahraničního obchodu byla chybně právně kvalifikována a podřazena do skupiny prací č. 6 namísto skupiny prací č.

5. Chybné zařazení mělo podle žalobce podstatný vliv na výši uložené pokuty. Ke správnímu deliktu na úseku pracovní doby (ust. § 28 odst. 1 písm. l) zákona č. 251/2005 Sb.), kterého se žalobce dopustil tím, že nevedl evidenci pracovní doby, žalobce namítal, že evidenci pracovní doby dle svých možností vedl. U zaměstnanců bylo uvedeno pouze písmeno P. Podle žalobce uvedení zaměstnanci pracovali z domova, u většiny byly dány překážky v práci na straně zaměstnavatele. Podle žalobce v takové situaci není spravedlivé po zaměstnavateli požadovat vedení evidence pracovní doby s vyznačením jejího začátku, konce a přestávek, když fakticky k výkonu práce nedocházelo. Žalobce k poslednímu správnímu deliktu, jehož spáchání je mu vytýkáno, a to že písemně neinformoval příslušnou krajskou pobočku Úřadu práce České republiky nejpozději v den nástupu cizinců do zaměstnání a tím porušil ust. § 140 odst. 1 písm. d) zákona č. 435/2004 Sb. uvedl, že pracovní poměr veškerých v rozhodnutí uvedených zaměstnanců byl Úřadu práce České republiky, Krajské pobočce v Příbrami oznámen. Připustil, že vznik pracovního poměru byl úřadu práce oznamován s drobným zpožděním. Pro případ, že by soud dospěl k závěru, že ve věci nejsou dány důvody pro zrušení napadeného rozhodnutí, žalobce ve smyslu ust. § 78 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb. navrhl, aby soud upustil od uloženého trestu nebo aby uloženou pokutu snížil v mezích zákonem dovolených. Ve vyjádření k žalobě žalovaný reagoval na námitky žalobce a navrhl žalobu zamítnout. V replice žalobce na žalobě v celém rozsahu trval, námitky předložené žalovaným považoval za nedůvodné. Ve správním spise se pak pro tuto věc nacházejí tyto důležité dokumenty a rozhodnutí: Protokol o výsledku kontroly ze dne 25.3.2013 č.j.: 745/3.71/320003/13/15.2, žádost žalobce ze dne 2.4.2013 o přezkoumání protokolu č.j. 747/3.71/320003/13/15.2, oznámení inspektorátu práce ze dne 24.2.2014, č.j.: 2781/3.71/14/14.3. o zahájení správního řízení, vyjádření žalobce ze dne 11.3.2014, protokol o ústním jednání ze dne 4.4.2014 č.j.: 4663/3.71/14/14.3., vyjádření žalobce ze dne 15.4.2014, rozhodnutí Oblastního inspektorátu pro hlavní město Prahu ze dne 13.5.2014, č.j.: 6268/3.71/14/14.3., odvolání žalobce ze dne 10.6.2014, žalobou napadené rozhodnutí Státního úřadu inspekce práce ze dne 29.9.2014, č.j. 2634/1.30/14/14.

3. Městský soud v Praze na základě podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a to v mezích žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 2 věta prvá zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s.ř.s.“), při přezkoumání vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s.ř.s.) a po provedeném řízení dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Soud posoudil předmětnou věc takto: Podle § 26 odst. 1 písm. b) zákona č. 251/2005 Sb. právnická osoba se dopustí správního deliktu na úseku odměňování zaměstnanců tím, že neposkytne zaměstnanci mzdu nebo plat, alespoň ve výši minimální mzdy, popřípadě nejnižší úrovně zaručené mzdy nebo plat ve stanovené výši. Podle § 112 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb. nejnižší úroveň zaručené mzdy a podmínky pro její poskytování zaměstnancům, jejichž mzda není sjednána v kolektivní smlouvě, a pro zaměstnance, kterým se za práci poskytuje plat, stanoví vláda nařízením, a to zpravidla s účinností od počátku kalendářního roku s přihlédnutím k vývoji mezd a spotřebitelských cen. Nejnižší úroveň zaručené mzdy nesmí být nižší než částka, kterou stanoví tento zákon v § 111 odst. 2 jako základní sazbu minimální mzdy. Další nejnižší úrovně zaručené mzdy se stanoví diferencovaně podle složitosti, odpovědnosti a namáhavosti vykonávané práce tak, aby maximální zvýšení činilo alespoň dvojnásobek nejnižší úrovně zaručené mzdy. Podle míry vlivů omezujících pracovní uplatnění zaměstnance může vláda stanovit nejnižší úroveň zaručené mzdy podle věty druhé a třetí až o 50 % nižší. Podle § 112 odst. 3 písm. a) zákona č. 262/2006 Sb. nedosáhne-li mzda nebo plat bez mzdy nebo platu za práci přesčas, příplatku za práci ve svátek, za noční práci, za práci ve ztíženém pracovním prostředí a za práci v sobotu a v neděli příslušné nejnižší úrovně zaručené mzdy podle odstavce 2, je zaměstnavatel povinen zaměstnanci poskytnout doplatek ke mzdě ve výši rozdílu mezi mzdou dosaženou v kalendářním měsíci a příslušnou nejnižší úrovní zaručené měsíční mzdy, nebo ve výši rozdílu mezi mzdou připadající na 1 odpracovanou hodinu a příslušnou hodinovou sazbou nejnižší úrovně zaručené mzdy; pro účely doplatku se použije nejnižší úroveň hodinové mzdy, jestliže se předem nesjedná, nestanoví nebo neurčí použití nejnižší úrovně zaručené měsíční mzdy. Podle § 3 nařízení vlády č. 567/2006 Sb. nejnižší úrovně zaručené mzdy pro stanovenou týdenní pracovní dobu 40 hodin jsou odstupňovány podle složitosti, odpovědnosti a namáhavosti vykonávaných prací, zařazených do 8 skupin, takto: --------------------------------------------------------------- Skupina prací Nejnižší úroveň zaručené mzdy --------------------------------------- v Kč za hodinu v Kč za měsíc --------------------------------------------------------------- 1. 48,10 8 000 --------------------------------------------------------------- 2. 53,10 8 900 --------------------------------------------------------------- 3. 58,60 9 800 --------------------------------------------------------------- 4. 64,70 10 800 --------------------------------------------------------------- 5. 71,50 12 000 --------------------------------------------------------------- 6. 78,90 13 200 --------------------------------------------------------------- 7. 87,10 14 600 --------------------------------------------------------------- 8. 96,20 16 100 --------------------------------------------------------------- Podle § 28 odst. 1 písm. l) zákona č. 251/2005 Sb. právnická osoba se dopustí správního deliktu na úseku pracovní doby tím, že nevede evidenci pracovní doby, ačkoli k tomu má povinnost podle zvláštního právního předpisu. Podle § 96 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb. zaměstnavatel je povinen vést u jednotlivých zaměstnanců evidenci a) odpracované 1. pracovní doby [§ 78 odst. 1 písm. a)], 2. práce přesčas [§ 78 odst. 1 písm. i) a § 93], 3. další dohodnuté práce přesčas (§ 93a), 4. noční práce (§ 94), 5. doby v době pracovní pohotovosti (§ 95 odst. 2), b) pracovní pohotovosti, kterou zaměstnanec držel [§ 78 odst. 1 písm. h) a § 95]. Podle § 140 odst. 1 písm. d) zákona č. 435/2004 Sb. právnická osoba nebo podnikající fyzická osoba se správního deliktu dopustí tím, že nesplní oznamovací povinnost podle tohoto zákona nebo nevede evidenci v tomto zákoně stanovenou. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 435/2004 Sb. nastoupí-li do zaměstnání občan Evropské unie, jeho rodinný příslušník (§ 3 odst. 2), rodinný příslušník občana České republiky uvedený v § 3 odst. 3 nebo cizinec uvedený v § 98 písm. a) až e) a j) až r), u kterého se nevyžaduje povolení k zaměstnání, jsou zaměstnavatel nebo právnická nebo fyzická osoba, ke které jsou tyto osoby svým zahraničním zaměstnavatelem na základě smlouvy vyslány k výkonu práce, povinni o této skutečnosti písemně informovat příslušnou krajskou pobočku Úřadu práce nejpozději v den nástupu těchto osob k výkonu práce. Obdobná povinnost se vztahuje na případy, kdy za trvání zaměstnání nastane skutečnost, na jejímž základě již cizinec povolení k zaměstnání, zelenou kartu nebo modrou kartu nepotřebuje, s tím, že tato informační povinnost musí být splněna nejpozději do 10 kalendářních dnů ode dne, kdy nastala skutečnost, na jejímž základě se povolení k zaměstnání nevyžaduje. Podle § 26 odst. 2 písm. c) zákona č. 251/2005 Sb. za správní delikt podle odstavce 1 písm. b), c), f), g), i), l) a m) lze uložit pokutu až do výše 2 000 000,- Kč. V dané věci Oblastní inspektorát práce pro hlavní město Prahu uložil žalobci pokutu ve výši 600.000,- Kč za 3 správní delikty. Prvního se žalobce dopustil na úseku odměňování zaměstnanců a to tím, že neposkytl mzdu odpovídající nejnižší úrovni zaručené mzdy u zaměstnanců uvedených ve výroku I. pod písm. a), kde téměř u všech těchto zaměstnanců bylo mimo jiné rovněž uvedeno, že žalobce dohodou o změně odměny za vykonanou práci změnil uvedeným pracovníků mzdu (vesměs u všech zaměstnanců dohodnutou ve výši 18.000,- Kč, v jednom případě na 36.700,- Kč) na hrubou mzdu 8.000,- Kč. Druhého se žalobce dopustil na úseku pracovní doby a to tím, že v období od 1.9.2012 až 31.12.2012 nevedl evidenci pracovní doby u ve výroku I. pod písm. b) uvedených zaměstnanců. Třetího správního deliktu se žalobce dopustil tím, že písemně neinformoval příslušnou pobočku Úřadu práce České republiky nejpozději v den nástupu cizinců do zaměstnání u uvedených cizinců ve výroku I. písm. c). Žalobce ve své žalobě namítal ohledně správního deliktu na úseku odměňování zaměstnanců prekluzi. Podle ust. § 36 odst. 2 zákona č. 251/2005 Sb. odpovědnost právnické osoby za správní delikt zaniká, uplynul-li 1 rok od zahájení řízení, nejpozději však do 3 let ode dne, kdy byl spáchán. Žalovaný ve vyjádření k žalobě upozornil na skutečnost, že v daném případě se jedná o pokračující správní delikt, a proto počíná prekluzívní lhůta pro zánik odpovědnosti za tento delikt běžet okamžikem ukončení „trestné“ činnosti, tj. dokonáním posledního dílčího útoku. Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 31.5.2007, sp.zn. 8As 29/2007 dospěl k těmto závěrům: „Správním deliktem je protiprávní jednání, jehož znaky jsou stanoveny zákonem, správní orgán za ně pak ukládá zákonem stanovený trest. Jedná se o protiprávní jednání bez ohledu na zavinění, zpravidla výslovně označené zákonem jako správní delikt. Věcný rozdíl mezi trestnými činy a správními delikty bývá i velmi mlhavý, může být i výsledkem politického rozhodnutí („dekriminalizace“), a je běžné, že skutky trestané právním řádem jednoho státu nebo v určité době jako trestné činy jsou podle právního řádu jiného státu nebo v jiné době „pouze“ správními delikty a naopak. Pro ilustraci lze vzpomenout i někdy převrácený poměr u peněžitých sankcí: stamilionové pokuty, které hrozí za některé správní delikty, a více než desetinásobně přesahují možnou výměru peněžitého trestu podle trestního zákona. Také proto pro trestnost správních deliktů musí platit obdobné principy a pravidla jako pro trestnost trestných činů. V tomto směru lze odkázat i na Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod (sdělení federálního Ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb.), která podle stabilní judikatury Evropského soudu pro lidská práva „trestním obviněním“ ve smyslu svého článku 6 odst. 1 rozumí i řízení o sankcích ukládaných správními úřady za přestupek nebo jiný správní delikt (jakkoliv si je Nejvyšší správní soud při této argumentaci vědom skutečnosti, že článek 6 odst. 1 Úmluvy zakotvuje procesní, nikoliv hmotněprávní garance). Při trestání správních deliktů se v návaznosti na argumentaci shora přiměřeně uplatní i principy ovládající souběh trestných činů. Souběh je vyloučen tam, kde se jedná o pokračující, hromadný nebo trvající delikt. Trvající trestný čin je podle teorie trestního práva hmotného takový čin, kterým pachatel vyvolá protiprávní stav a ten pak udržuje, nebo udržuje protiprávní stav, aniž zákon vyžaduje, aby jej také vyvolal. Trvající trestný čin se posuzuje jako jediné jednání, které trvá tak dlouho, dokud je protiprávní stav udržován. Jeho podstatným znakem je, že se postihuje právě ono udržování protiprávního stavu. Tím se tento trestný čin odlišuje od poruchového deliktu, jímž se také způsobuje protiprávní stav, který může trvat delší dobu, ale nepostihuje se jeho udržování. (Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 8 Tdo 1161/2006, dostupné na www.nsoud.cz.)“ V rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22.2.2005 č.j. 5A 164/2002-44 bylo uvedeno: „Trestní právo rozlišuje od jednorázových trestných činů z hlediska časového úseku, v němž byly spáchány, trestné činy pokračující, trvající a hromadné (kolektivní). Je pro ně společné, že trestná činnost trvá po delší dobu a skládá se buď z řady dílčích útoků či spočívá v udržování protiprávního stavu. Trvající trestný čin bývá pravidelně charakterizován jako čin, kterým pachatel vyvolá protiprávní stav, jenž posléze udržuje, anebo jímž udržuje protiprávní stav, aniž zákon vyžaduje, aby jej též vyvolal. Zákon postihuje právě ono udržování protiprávního stavu. Trvající trestné činy se posuzují jako jediné jednání, které trvá tak dlouho, dokud pachatel udržuje protiprávní stav; jde tedy o jediný skutek a jediný trestný čin, který je ukončen teprve okamžikem odstranění protiprávního stavu. Trvající trestný čin se považuje za spáchaný za účinnosti nového zákona, pokud alespoň část protiprávního jednání, jímž byl udržován protiprávní stav, se odehrála za účinnosti nového zákona, a to za podmínky, že toto jednání bylo trestným činem i podle dřívějšího zákona. Trestný čin trvající se počíná promlčovat teprve od okamžiku ukončení trestné činnosti, tj. od okamžiku odstranění stavu, jehož udržování je znakem trestného činu (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S.: Trestní zákon. Komentář. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, s. 23 a násl. Novotný, O. a kol.: Trestní právo hmotné. I. obecná část. 3. vydání. Praha: Codex, 1997, s. 66, 192. Solnař, V., Císařová, D., Fenyk, J.: Základy trestní odpovědnosti. 2. vydání. Praha: Orac, 2003, s. 61-62, 336 a 415-416.). Tyto principy je namístě přiměřeně akceptovat i pro potřeby správního trestání. Za trvající jiný správní delikt lze proto považovat takový správní delikt, jímž pachatel vyvolá protiprávní stav, který posléze udržuje, popřípadě, jímž udržuje protiprávní stav, aniž jej vyvolal. Jednání, jímž pachatel udržuje protiprávní stav, závadný z hlediska správního práva, tvoří jeden skutek a jeden správní delikt až do okamžiku ukončení deliktního jednání, tj. až do okamžiku odstranění protiprávního stavu. Lhůta pro uložení pokuty, případně pro zahájení řízení o uložení pokuty, může začít běžet teprve od okamžiku ukončení trvajícího správního deliktu. Pokaždé, kdy se správní orgán dozví, že protiprávní stav je delikventem pořád udržován, tj. že stále nedošlo k ukončení trvajícího jiného správního deliktu, počne vždy běžet nová subjektivní lhůta k uložení pokuty, resp. k zahájení řízení o uložení pokuty.“ Jednání, jehož se žalobce dopustil, mělo charakter pokračujícího jiného správního deliktu. Jeho jednání spočívalo v tom, že svým zaměstnancům (v rozhodnutích konkrétně uvedených) neposkytl mzdu odpovídající nejnižší úrovni zaručené mzdy. Každý kalendářní měsíc, v němž žalobce zaměstnancům odpovídající mzdu neposkytl, představuje jednotlivý dílčí útok, přičemž jejich souhrn tvoří jeden skutek. Z tohoto důvodu je nesprávný argument žalobce, že od spáchání správního deliktu uplynula tříletá objektivní lhůta, a že tedy došlo k zániku odpovědnosti právnické osoby za správní delikt. Počátek běhu lhůty u trvajících i pokračujících deliktů je totiž třeba spojit s ukončením protiprávní činnosti. Vzhledem k tomu, že pokračování protiprávního stavu bylo zjištěno správním orgánem v lednu 2013, kdy jednotlivé dílčí útoky stále pokračovaly (s výjimkou osob – I. S., O. D., V. P., D. Y., I. Z., I. P., u nichž poslední dílčí útoky byly v roce 2012) nelze hovořit o zmeškání lhůty objektivní. Objektivní lhůta by totiž uplynula až v roce 2016 (u shora jmenovaných osob v roce 2015). Nad rámec žalobních námitek soud uvádí, že v daném případě neuplynula ani lhůta subjektivní, když řízení bylo zahájeno v únoru 2014 a žalobou napadené rozhodnutí bylo žalobci doručeno v témže roce. Pokud žalobce namítal rozšíření kontrolovaného období správními orgány, je pravdou, že z protokolu o výsledku kontroly ze dne 25.3.2013, č.j.: 745/3.71/320003/13/15.2 vyplývá, že kontrolovaným obdobím bylo období od 1.9.2012 ke dni zahájení kontroly tj. ke dni 23.1.2013, nicméně v oznámení o zahájení správního řízení ze dne 24.2.2014, č.j.:278/3.71/14/14.3., které bylo žalobci doručeno 28.2.2014, byl předmět správního řízení vymezen šířeji než kontrolní období. Žalobce byl uvedeným oznámením o této skutečnosti řádně vyrozuměn, přičemž důkazy prokazující toto širší časové vymezení předmětného jednání byly správním orgánem řádným způsobem provedeny. Ze správního spisu je pak zřejmé, že protokol o kontrole nebyl jediným podkladem pro rozhodnutí, když důkazů bylo provedeno ke každé osobě několik (str. 7 až 11 rozhodnutí správního orgánu I. stupně). Správní orgán I. stupně vycházel ze všech shromážděných dokladů, tedy i takových, které sám žalobce předložil. Soud souhlasí se žalovaným v tom, že správní orgány mimo skutečností zjištěných při kontrole mohou vycházet také ze skutečností, které následně v rámci úřední činnosti vyjdou najevo. Žalobce však musí být s těmito skutečnostmi seznámen, což se v daném případě stalo. V další námitce žalobce namítal, že žalovaný chybně posoudil správnost zařazení zaměstnanců uvedených v čl. I prvoinstančního rozhodnutí pro účely stanovení zaručené mzdy, když žalovaný konstatoval, že tito byli správně zařazeni do skupiny prací č.

6. Podle žalobce činnost programátora i referenta zahraničního obchodu byla chybně právně kvalifikována a podřazena do skupiny prací č. 6 namísto skupiny prací č.

5. Chybné zařazení mělo podle žalobce podstatný vliv na výši uložené pokuty. Nejnižší úrovně zaručené mzdy upravuje ust. § 3 nařízení vlády č. 567/2006 Sb., kde je stanovena nejnižší úroveň zaručené mzdy pro skupinu prací 5. ve výši 12.000,- Kč a pro skupinu prací 6. ve výši 13.200,- Kč. V dané věci soud ze správního spisu zjistil, že všem zaměstnancům uvedených v rozhodnutích správních orgánů (I. a II. st.) byla dohodou o změně odměny za vykonanou práci změněna výše mzdy na hrubou mzdu 8.000,- Kč. Žádný z uvedených zaměstnanců žalobce tedy nejnižší úrovně zaručené mzdy jak pro skupinu 5. tak pro skupinu 6. nedosáhl. Není tedy pochyb o tom, že se žalobce správního deliktu na úseku odměňování zaměstnanců dle ust. § 26 odst. 1 písm. b) zákona č. 251/2005 Sb. dopustil. Správní orgány se pak předmětným porušením zabývaly ve svých rozhodnutích především na str. 13 až 18 (správní orgán I. stupně) a na str. 9 až 11 (správní orgán II. stupně). Dle názoru soudu rozdíl mezi zařazením do skupiny 5. a 6. na výši pokuty neměl zásadní vliv, když především rozhodující skutečností byla společenská škodlivost, kterou žalovaný spatřoval v tom, že mzda nemá funkci stimulační a motivační, ale zejména alimentační, když může ovlivnit velmi výrazně životní úroveň zaměstnance a jeho rodiny. Pokud se jedná o správní delikt na úseku pracovní doby (ust. § 28 odst. 1 písm. l) zákona č. 251/2005 Sb.), kterého se žalobce dopustil tím, že nevedl evidenci pracovní doby, sám žalobce v žalobě de facto připustil, že ji řádně nevedl, ale pouze „dle svých možností“. Soud souhlasí se žalovaným v tom, že právní úprava /ust. § 96 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 262/2006 Sb./ jednoznačně stanovuje, jaké má evidence pracovní doby mít náležitosti. Správně žalovaný ve svém rozhodnutí upozornil na skutečnost, že smysl evidence začátku a konce pracovní doby leží v ochraně zaměstnance, a to zejména v souvislosti s právem na odměnu a odpočinek. I soud má za to, že tvrzení, že práva zaměstnance nemohla být dotčena, když žádná práce nad rámec stanovené měsíční pracovní doby, o víkendu atd. neprobíhala, neboť někteří zaměstnanci vykonávali práci z domova a jiní práci nevykonávali z důvodů existence překážek v práci na straně zaměstnavatele, žalobce nikterak nezprošťuje povinnosti plnit tuto zákonem uloženou povinnost. K námitce žalobce, že se žalovaný vůbec nevypořádal s jeho námitkou, že teoreticky by bylo možné uvažovat o porušení povinnosti zakotvené v ust. § 96 odst. 1 písm. a) bod 1 zákona č. 262/2006 Sb., rozhodně však není možné, aby účastník porušil ve vztahu k vedení evidence pracovní doby i ostatní ustanovení, přičemž takové porušení nebylo v rámci správního řízení ani prokázáno, soud konstatuje, že je pravdou, že se žalovaný touto námitkou výslovně nezabýval, explicitně žalobci nevysvětlil, proč nevedením evidence pracovní doby porušil obě písmena předmětného ustanovení, nicméně vzhledem k tomu, že žalobce sám výslovně uvedl, že u zaměstnanců bylo vyznačeno pouze písmeno P, tedy nevedl řádně evidenci, je odůvodnění žalovaného na str. 11, byť v obecné rovině, dostačující, a proto soud z tohoto důvodu nepřistoupil ke zrušení napadeného rozhodnutí, neboť má za to, že by se v daném případě jednalo o přílišný formalismus. Ohledně správního deliktu, kterého se měl žalobce dopustit tím, že písemně neinformoval příslušnou krajskou pobočku Úřadu práce České republiky v den nástupu cizinců do zaměstnání, sám žalobce v žalobě připustil, že vznik pracovního poměru byl úřadu oznamován „s drobným zpožděním“. Není tedy pochyb o tom, že žalobce se dopustil správního deliktu dle ust. § 140 odst. 1 písm. d) zákona č. č. 435/2004 Sb., podle kterého právnická osoba nebo podnikající fyzická osoba se správního deliktu dopustí tím, že nesplní oznamovací povinnost podle tohoto zákona nebo nevede evidenci v tomto zákoně stanovenou, když nesplnil oznamovací povinnost u svých zaměstnanců (cizinců), a to nejpozději v den jejich nástupu k výkonu práce (ust. § 87 odst. 1 zákona č. 435/2004 Sb.). Žalobce v žalobě považoval výši pokuty za zcela nepřiměřenou. Dle názoru soudu jak v odůvodnění prvoinstančního správního orgánu (str. 19 až 21), tak v odůvodnění druhoinstančního správního orgánu (str. 13 až 14) jsou plně postačujícím způsobem rozvedeny úvahy, které vedly správní orgány k uložení předmětné pokuty, přičemž z obou odůvodnění je zřejmé, že oba správní orgány se věnovaly majetkovým poměrům žalobce. Žalobce také navrhl v žalobě, aby soud výši uložené pokuty za správní delikt snížil, popř. upustil od uloženého trestu, od uložení pokuty ve věci. Soud se tedy zabýval i tím, zda je namístě v daném případě nahradit správní uvážení správního orgánu užitím moderačního práva soudu. Jak již judikoval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 19.12.2013, sp.zn. 2 As 130/2012-20, „ukládání pokut za správní delikty se děje ve sféře volného správního uvážení (diskrečního oprávnění) správního orgánu, tedy v zákonem dovolené volnosti správního orgánu rozhodnout ve vymezených hranicích, respektive volit některé z více možných řešení, které zákon dovoluje. Na rozdíl od posuzování otázek zákonnosti, jimiž se soud musí při posuzování věci k žalobní námitce zabývat, je oblast správní diskrece soudní kontrole prakticky uzavřena. Podrobit správní uvážení soudnímu přezkoumání při hodnocení zákonnosti rozhodnutí lze jen potud, překročil-li správní orgán zákonem stanovené meze tohoto uvážení, vybočil-li z nich, nebo pokud volné uvážení zneužil; soud je oprávněn též posoudit, zda správním orgánem ustanovený rozhodný skutkový stav věci byl opatřen zákonným způsobem, případně zda není v logickém rozporu s výstupy provedené diskrece. Není však v pravomoci správního soudu, aby standardně vstupoval do role správního orgánu a pokládal na místo správní diskrece uvážení soudcovské, tedy například aby sám rozhodoval, jaká sankce (co do druhu a výše) by měla být uložena. Jedinou výjimkou je ustanovení § 78 odst. 2 s. ř. s., jehož aplikace je odůvodněna zjevně nepřiměřenou výší pokuty (byť uložené v rámci zákona). Užitím moderačního práva soud především fakticky aprobuje zákonnost napadeného správního rozhodnutí (v rámci hledisek vymezených žalobními body); v opačném případě je užití moderace vyloučeno a náprava může být zjednána pouze zrušením takového rozhodnutí (jeho části) pro jeho nezákonnost. Tím, že soud trest sníží nebo od něj upustí, nezpochybňuje závěr správního orgánu o tom, že žalobce porušil zákon a dopustil se správního deliktu, nýbrž nahrazuje jeho správní úvahu úvahou vlastní (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2005, č. j. 1 As 30/2004 - 82).“ Obsah pojmu „likvidační pokuta“ definoval v usnesení ze dne 20. dubna 2010, č.j. 1 As 9/2008-133 (pod bodem 27. na listu č. 140 usnesení) rozšířený senát Nejvyššího správního soudu tak, že „Likvidační pokutou je sankce, která je nepřiměřená osobním a majetkovým poměrům pachatele deliktu do té míry, že je způsobilá mu sama o sobě přivodit platební neschopnost či ho donutit ukončit podnikatelskou činnost, nebo se v důsledku takové pokuty může stát na dlouhou dobu v podstatě jediným smyslem jeho podnikatelské činnosti splácení této pokuty a zároveň je zde reálné riziko, že se pachatel, případně i jeho rodina (jde-li o podnikající fyzickou osobu) na základě této pokuty dostanou do existenčních potíží.“ Žalobce v žalobě uvedl, že několik let hospodaří se ztrátou. I z předložené účetní rozvahy žalobce za rok 2013 vyplývá záporný výsledek hospodaření. Jak již soud uvedl ve svém usnesení ze dne 16.1.2015, č.j. 8Ad 23/2014-50, jímž nepřiznal žalobě odkladný účinek, jestliže žalobce od roku 2011 hospodaří s celkovou ztrátou téměř 5 milionů Kč, a tuto ztrátu dokázal pokaždé kompenzovat, aniž by vedla k jeho zániku, tento důsledek nemůže mít ani zaplacení nyní uložené pokuty ve výši přibližně jedné osminy ztráty z posledních let. Z tvrzení žalobce ani z předložených účetních listin ve zjednodušeném rozsahu nevyplývají konkrétní skutečnosti, z nichž by bylo možno dovodit, že právě zaplacení uložené pokuty bude mít pro žalobce likvidační následky. Městský soud v Praze dospěl v daném případě k závěru, že uložená pokuta ve výši 600.000,- Kč není pokutou zjevně nepřiměřenou, nýbrž její výše odpovídá danému porušení zákona i zákonnému rozpětí stanovenému v ust. § 26 odst. 2 písm. c) zákona č.251/2005 Sb. Pokuta pak musí plnit jak funkci represivní (postih za porušení povinnosti), tak současně funkci preventivní, kdy výši pokuty je třeba vyměřit s ohledem na veškeré okolnosti případu a to ve výši takové, aby odradila pachatele od dalšího páchání správních deliktů a vedla k jeho nápravě. Soud ještě připomíná, že existují ekonomické nástroje, které jsou adekvátně využitelné právě pro odvrácení akutní, ale i dlouhodobě nepříznivé ekonomické situace žalobce, v níž se nachází. Využití možnosti splátkového kalendáře je nepochybně způsobilé zmírnit citelnost zásahu do majetkové sféry žalobce uložením sankce za předmětný správní delikt. Soud vzhledem ke shora uvedenému neshledal žádnou námitku žalobce důvodnou, a proto žalobu jako nedůvodnou dle ust. § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. Podle ust. § 51 odst. 1 s.ř.s. rozhodl soud o žalobě bez nařízení jednání, když žalobce i žalovaný k výzvě soudu ve stanovené lhůtě nevyjádřili svůj nesouhlas s takovým projednáním věci. V daném případě tedy byly splněny zákonné důvody pro postup dle ust. § 51 odst. 1 s.ř.s. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ust. § 60 odst. 1 s.ř.s.. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť nebyl ve věci úspěšný. Žalovanému, který ve věci úspěšný byl, náklady řízení nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly.

Poučení