8 Af 13/2015 - 97

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudců JUDr. Hany Pipkové a Mgr. Jany Jurečkové v právní věci Žalobkyně: proti žalovanému: za účasti: WEKOSA a.s., IČ: 60197153 sídlem Podbabská 1014/20, Bubeneč, 160 00 Praha 6 zastoupena advokátem Mgr. Ing. Pavlem Němcem, sídlem Okružní 271/13, 789 85 Mohelnice, Ministerstvo financí sídlem Letenská 15, Praha 1 Hlavní město Praha sídlem Mariánské náměstí 2, Praha 1 v řízení o žalobě proti rozhodnutí ministra financí ze dne 28. 1. 2015, č. j. MF-38779/2014/34-2901-RK Takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Základ sporu

1. Žalobkyně se včas podanou žalobou dne 5. 3. 2015 domáhala u Městského soudu v Praze zrušení rozhodnutí ministra financí ze dne 28. 1. 2015, č. j. MF-38779/2014/34-2901-RK, kterým byl zamítnut jeho rozklad proti rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 8. 4. 2014, č. j. MF- 71210/2013/34-4 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), kterým byla zrušena rozhodnutí: - č. j. 34/106476/2010 ze dne 15. 12. 2010, a to v části týkající se povolení k provozování loterie nebo jiné podobné hry podle § 50 odst. 3 loterního zákona prostřednictvím Centrálního loterního systému MULTILOTTO, model: MULTILOTTO, výrobní číslo: ML21070, ML21071, ML21072 na adrese Bělohorská 197/126, 169 00 Praha 6; - č. j. 34/29914/2009 ze dne 17. 4. 2009, a to v části týkající se povolení k provozování loterie nebo jiné podobné hry podle § 50 odst. 3 loterního zákona prostřednictvím Centrálního loterního systému MULTILOTTO, model: MULTILOTTO, výrobní číslo: MLA 21008 na adrese Bělohorská 197/126, 169 00 Praha 6; - č. j. 34/30202/2008 ze dne 11. 4. 2008, a to v části týkající se povolení k provozování loterie nebo jiné podobné hry podle § 50 odst. 3 loterního zákona prostřednictvím Centrálního loterního systému, výrobní číslo: 9110208000466 na adrese Bělohorská 197/126, 169 00 Praha 6; - č. j. 34/33633/2009 ze dne 27. 4. 2009, a to v části týkající se povolení k provozování loterie nebo jiné podobné hry podle § 50 odst. 3 loterního zákona prostřednictvím Centrálního loterního systému VLT GAMES UNLIMITED a VLT REEL O RAMA, model: GAMES UNLIMITED, výrobní číslo: 3098300153 na adrese Bělohorská 197/126, 169 00 Praha 6; - č. j. 34/39581/2009 ze dne 13. 5. 2009, a to v části týkající se povolení k provozování loterie nebo jiné podobné hry podle § 50 odst. 3 loterního zákona prostřednictvím Centrálního loterního systému APEX MULTI MAGIC VLT, model: APEX MULTI MAGIC VLT, výrobní číslo: TDWS00807, TDWS02707 na adrese Bělohorská 197/126, 169 00 Praha 6; - č. j. 34/39591/2009 ze dne 13. 5. 2009, a to v části týkající se povolení k provozování loterie nebo jiné podobné hry podle § 50 odst. 3 loterního zákona prostřednictvím Centrálního loterního systému ProLink, model: ProLink, výrobní číslo: 0801s0265 na adrese Bělohorská 197/126, 169 00 Praha 6; - č. j. 34/43896/2008 ze dne 28. 5. 2008, a to v části týkající se povolení k provozování loterie nebo jiné podobné hry podle § 50 odst. 3 loterního zákona prostřednictvím Centrálního loterního systému, výrobní číslo: 0806P0906 na adrese Bělohorská 197/126, 169 00 Praha 6; - č. j. 34/50540/2008 ze dne 16. 6. 2008, a to v části týkající se povolení k provozování loterie nebo jiné podobné hry podle § 50 odst. 3 loterního zákona prostřednictvím Centrálního loterního systému KAJOT VLT, model: DOUBLE TRONIC, výrobní číslo: 9110308000637, 9110308000638, 9110308000646 na adrese Bělohorská 197/126, 169 00 Praha 6; - č. j. 34/53592/2008 ze dne 16. 6. 2008, a to v části týkající se povolení k provozování loterie nebo jiné podobné hry podle § 50 odst. 3 loterního zákona prostřednictvím Centrálního loterního systému APEX MULTI MAGIC VLT, model: APEX MULTI MAGIC, výrobní číslo: TDWS06107, TDWS06607 na adrese Bělohorská 197/126, 169 00 Praha 6; - č. j. 34/96551/2009 ze dne 15. 12. 2009, a to v části týkající se povolení k provozování loterie nebo jiné podobné hry podle § 50 odst. 3 loterního zákona prostřednictvím technického zařízení Elektromechanická ruleta (dále jen „EMR“), model STAR, výrobní číslo 1787, na adrese Bělohorská 197/126, 169 00 Praha 6; - č. j. 34/32189/2009 ze dne 22. 4. 2009, a to v části týkající se povolení k provozování loterie nebo jiné podobné hry podle § 50 odst. 3 loterního zákona prostřednictvím technického zařízení TRIPLE PLAYER, model TRIPLE PLAYER, výrobní číslo: MA672800057, na adrese Bělohorská 197/126, 169 00 Praha 6; 2. Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí nejprve shrnul průběh správní řízení a poté k námitkám žalobkyně uvedl následující. Zákon č. 300/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 202/1990 Sb., o loteriích a podobných hrách, ve znění pozdějších předpisů, a další zákony (dále jen „novela“) byl podroben notifikačnímu procesu podle směrnice Evropského parlamentu a Rady 98/34/ES.

3. K argumentaci týkající se nezákonnosti OZV uvedl, že se plně ztotožňuje s argumentací orgánu I. stupně, který uvedl, že do působnosti Ministerstva financí nespadá dozor na OZV. Dozor vykonává Ministerstvo vnitra, které je oprávněno podat návrh Ústavnímu soudu na její zrušení. Ministerstvo financí v rámci správního řízení postupuje v souladu s platnými a účinnými právními předpisy.

4. Žalovaný neshledal žádné skutečnosti, které by odůvodňovaly podat podnět k zahájení řízení o pozastavení OZV u Ministerstva vnitra, a odkázal žalobkyni, aby jej podala sama, pokud shledává důvody.

5. K podnětu (diskriminačního charakteru OZV 10/2013 projednávaného radou odkázal na čl. 26 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 50 odst. 4 loterního zákona. Dále uvedl, že Ministerstvu financí nepřísluší zkoumat důvody, které vedly obec ke stanovení míst, kde leze nebo nelze provozovat loterie a jiné podobné hry. Opačný postup by byl zásahem do ústavně zakotveného práva obcí na samosprávu.

6. K námitce, že Ministerstvo financí nemůže automaticky přejímat obsah příslušně OZV, ale musí jej podrobit testu dodržení principů v rozsudku Evropského soudního dvora (ESD C-470/11), žalovaný uvedl, že s ní nesouhlasí, neboť OZV č. 10/2013 je platným a účinným právním předpisem, který musí Ministerstvo financí respektovat. Opačný postup by byl zásahem do ústavně zakotveného práva obcí na samosprávu. Žalovanému nepřísluší hodnotit, zda právní úprava odpovídá principům formulovaným evropským právem, neboť jako správní orgán postupuje v souladu s platnými a účinnými právními předpisy a nemá možnost přezkoumávat jejich případný nesoulad s jinými právními předpisy či mezinárodními smlouvami.

7. Dále vyjádřil nesouhlas s tvrzením žalobkyně, že se výkon její provozovatelské činnosti nedostal do rozporu s právními předpisy. Žalovaný odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 2. 4. 2013, Pl. ÚS 6/13, který zrušil bod 4 čl. II zákona č. 300/2011 a uvedl, že jelikož bod stanovující přechodné ustanovení byl zrušen, je možné posuzovat rozpor vydaných povolení k provozování loterií a jiných podobných her okamžitě. Dotčená povolení se tak dostala do rozporu s právními předpisy, kterými jsou i OZV.

8. K argumentu ohledně účastenství třetích osob ve správním řízení uvedl, že nepřipuštění třetích osob jako dalších účastníků do správního řízení nedochází k porušení zásady materiální pravdy, neboť byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro vydání rozhodnutí, což je dostatečně odůvodněno v napadeném rozhodnutí. Dále dodal, že rozklad podaný proti usnesení o nepřiznání postavení účastníka nemá dle § 76 odst. 5 správního řádu odkladný účinek. Dále odkázal na § 28 odst. 1 větu poslední správního řádu, která výslovně stanoví, že vydání usnesení o tom, zda určitá osoba je či není účastníkem řízení, nebrání dalšímu projednávání a rozhodnutí věci, což podporuje i § 28 odst. 2 správního řádu. Dle § 27 odst. 2 správního řádu je toto posouzení předmětem jiného správního řízení, o kterém je rozhodováno samostatně.

9. Nesouhlasí s námitkou, že se Ministerstvo financí nevypořádalo se všemi námitkami a argumenty žalobkyně. Ministerstvo financí se vypořádalo se všemi argumenty a to i přesto, že v závěru odůvodnění uvedlo, že „ostatní argumenty jsou irelevantní“. K čemuž žalovaný uvedl, že míra odůvodnění rozhodnutí musí být posuzována v každém konkrétním případě a závazek odůvodnit rozhodnutí nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument a odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. II. ÚS 4927/12.

10. K námitce, že Ministerstvo financí projevilo libovůli v průběhu své rozhodovací činnosti, žalovaný uvedl, že s tímto nesouhlasí, neboť napadené rozhodnutí je sice datované ke dni 8. 4. 2014, to však neznamená, že v tento den bylo i vydáno. Vydáním se dle § 71 odst. 2 písm. a) správního řádu rozumí předání stejnopisu písemného vyhotovení rozhodnutí k doručení podle § 19, popřípadě jiný úkon k doručení. Rozhodnutí tedy bylo vydáno až dne 11. 4. 2014, kdy bylo také doručeno navrhovateli. Rozhodnutí nemohlo být v okamžiku nahlížení do spisu součástí spisu, protože nebylo ještě vydáno. Dále uvedl, že Ministerstvo financí neporušilo procesní práva účastníka řízení, neboť navrhovatel se k podkladům pro vydání rozhodnutí vyjádřil. Případně zaslané vyjádření navrhovatele by bylo doručeno po lhůtě stanovené k vyjádření se k podkladům a nebylo by k němu přihlíženo. K tvrzení, že nehrozí újma, pokud nebude rozhodnuto ve lhůtě 30 resp. 60 dnů, žalovaný uvedl, že Ministerstvo financí vydá rozhodnutí ve věci, pokud zjistí stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, opačný postup by byl právě libovůli správního orgánu.

11. K argumentu, že napadené rozhodnutí bylo již dříve zrušeno, žalovaný uvedl, že Ministerstvo financí neeviduje ve své databázi takové rozhodnutí o zrušení uvedeného technického zařízení. Nato měl navrhovatel povinnost dle § 52 správního řádu označit důkaz na podporu svého tvrzení, což však neučinil.

12. K otázce škodlivých následků zrušení dotčených povolení uvedl, že tato není relevantní, neboť jak již uvedl orgán prvního stupně, tak bylo přistoupeno ke zrušení dotčených povolení k provozování loterie a jiné podobné hry z důvodu rozporu s OZV č. 10/2013. Zrušením dotčených povolení dochází k uplatnění práva obcí na samosprávu. Obci je § 50 odst. 4 loterního zákona stanoven rámec regulace loterií a jiných podobných her prostřednictvím OZV. Je tedy pouze na obci, aby určila způsob regulace loterií a jiných podobných her na svém území. Opačný postup by byl zásahem do ústavně zakotveného práva obcí na samosprávu.

II. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného

13. Žalobkyně v podané žalobě pod bodem I. popsala průběh řízení před správním orgánem a v dalším textu žaloby uvedla následující žalobní body.

14. V prvním žalobním bodě žalobkyně namítla, že povolení (34/96551/2009 ze dne 15. 12. 2009) uvedené pod bodem X. prvostupňového rozhodnutí bylo již dříve vydaným rozhodnutím zrušeno, přičemž nejde dvakrát rušit stejné rozhodnutí, a tedy v této části je výroková část rozhodnutí zmatečná, a proto by měla být zrušena.

15. Ve druhém žalobním bodě namítla, že nelze zahajovat a vést „revizní“ správní řízení postupem dle § 43 odst. 1 loterního zákona, neboť skutečnosti vzniklé teprve v budoucnu, po vydání povolení, nemohou mít žádný vliv na již pravomocné povolení.

16. Ve třetím žalobním bodě namítla, že s ohledem na zrušení OZV č. 18/2011 Sb. hl. m. Prahy nemělo být v zahájeném předmětném řízení pokračováno, toto mělo být bez dalšího zastaveno, neboť zrušením právního předpisu odpadl důvod pro další vedení správního řízení. Dále zde uvedla, že s ohledem na zahájení řízení z úřední povinnosti, jsou zde určující skutečnosti uvedené v oznámení o zahájení řízení, které nelze v průběhu řízení měnit, neboť by došlo k nepřípustné proměně předmětu daného správního řízení.

17. Ve čtvrtém žalobním bodě namítla nesprávní úřední postup ministerstva, pokud ministerstvo tvrdí, že předmětné správní řízení bylo zahájeno nikoli z důvodu porušování veřejného pořádku v předmětných provozovnách, ale pro skutečnost, že dotčená technická zařízení byla provozována v rozporu s OZV č. 18/2011 a jsou provozována rovněž v rozporu s OZV 10/2013, v důsledku čehož je ministerstvo povinno zrušit povolení k jejich provozování, a to s ohledem na důsledné uplatňování obcí na samosprávu.

18. V pátém žalobním bodě namítla, že v řízení a v napadeném rozhodnutí nebyla dostatečným způsobem zhodnocena skutečnost, že se na ministerstvo ve vztahu k revizi podmínek provozu loterií v daných provozovnách obrátili i další účastníci řízení, kteří žádali, aby jim ministerstvo umožnilo seznámení s příslušnými správním spisy a podání vyjádření ve věci. Rozhodnutí ve věci samé pak ministerstvo vydalo, bez ohledu na to, že správní řízení ohledně účastenství daných osob nebylo (dle informací žalobkyně) pravomocně skončeno.

19. V šestém žalobním bodě namítla, že správní řízení mělo být, z vícera důvodů prezentovaných žalovanou (pozn. soudu: zřejmě mělo být uvedeno „žalobkyní“), přerušeno. Ministerstvo se však ke všem procesním návrhům postavilo negativně a svůj postup odůvodnilo jen vágně nebo vůbec, čímž je tento postup nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů.

20. V sedmém bodě namítla, že s provozem povolených loterií nebo jiných podobných her v daných provozovnách nebyly spojeny žádné negativní jevy v oblasti veřejného pořádku, tedy objektivně neexistuje žádný důvod k omezení žalobkyní provozované legální činnosti v zájmu ochrany veřejného pořádku.

21. V osmém bodě namítla, že s omezení (i časové) oprávnění k provozu předmětných loterií nebo jiných podobných her povede ke zvýšení nezaměstnanosti, výpadku příjmů na straně státního i obecního rozpočtu a ke zmaření účelně vynaložených investic, jejichž návratnost byla kalkulována na dobu platnosti vydaných oprávnění k provozu.

22. V devátém žalobním bodě namítla, že dle stanoviska Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže nemá řešení spočívající v úplném zákazu provozování loterií nebo jiných podobných her, i s ohledem na nálezy Ústavního soudu, opodstatnění a vede fakticky jen k transferu provozoven do jiných lokalit. Cíl ochrany veřejného pořádku nemůže být naplněn. Při jakékoli regulaci povolených aktivit je nutno předem stanovit jasná regulační kritéria.

23. V desátém žalobním bodě namítla, že ministerstvo se nedostatečně vyjadřuje k charakteru zvolené regulace, pomíjí argumenty srovnávající možnosti regulace a naprostou nevhodnost prohibičních opatření, nereflektuje svoji povinnost učinit si o obsahu dané OZV vlastní komplexní úsudek. Postavení obce nemá ve vztahu k řízení absolutní charakter, nejde o skutečnost, která by měla k ostatním skutečnostem výsadní postavení.

24. V jedenáctém žalobním bodě namítla, že ministerstvo toleruje diskriminační právní předpis mající znaky zneužití práva, když toleruje, aby na území některých městských částí byl provoz herních zařízení tolerován a na území jiných nebyl.

25. Ve dvanáctém bodě namítla, jak se ministerstvo postavilo k argumentu vadnosti notifikace novely loterního zákona (zákon č. 300/2011 Sb.), když ministerstvo uvedlo jen nic neříkající tvrzení o tom, že předpis byl podroben notifikačnímu procesu podle směrnice Evropského parlamentu a Rady 98/34/ES a ministerstvu nepřísluší rozhodovat o nevymahatelnosti a nevynutitelnosti právního předpisu dle směrnice. Ministerstvo nepochybně ví o zahájeném sankčním řízení v souvislosti s nedodržením zásad notifikačního procesu. Ministerstvo se nevypořádalo s tvrzením o podání stížnosti u Evropské komise směřující proti postupu při přijetí zákona č. 300/2011 Sb.

26. Ve třináctém bodě namítla, že se ministerstvo nevyjádřilo k argumentaci obsažené v doplňujících podáních. Konkrétně se jedná o návrh na přerušení řízení ze dne 23. 5. 2014, doplnění rozkladu ze dne 10. 9. 2014, doplnění rozkladu ze dne 13. 10. 2014 a doplnění rozkladu ze dne 1. 12. 2014. V této souvislosti žalobkyně uvedla, že se jedná o obsah stanoviska Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 1. 9. 2014 a sdělení Evropské komise ze dne 8. 11. 2014. V této souvislosti považuje žalobkyně rozhodnutí ministerstva za nepřezkoumatelné, když žalobkyně má za to, že s těmito skutečnostmi se ministerstvo nemůže vypořádat konstatováním o „irelevantnosti“ dané argumentace nebo, že dané skutečnosti prostě zcela pomine. Ministerstvo nebylo oprávněno danou argumentaci prominout striktním formalistním výkladem správního řádu ve smyslu, že pro ministerstvo jsou závazné jen ty skutečnosti, které byly žalobkyní uvedeny v řízení do uplynutí lhůty pro podání rozkladu. Dle názoru žalobkyně není uvedená lhůta absolutní a uvádí paralelu s podáním blanketního rozkladu a povinností správního orgánu vyzvat k jeho doplnění.

27. Dále namítla, že podáním z 23. 5. 2014 učinila návrh na přerušení řízení o projednání rozkladu do doby pravomocného ukončení řízení Ministerstva vnitra o žádosti žalobkyně o zjednání nápravy dle § 106 odst. 1 a 2 zákona č. 131/2000 Sb. ve věci OZV 10/2013 Sb. Ministerstvo se nevypořádalo s otázkou podaného podmětu k hl. m. Prahy ze dne 7. 1. 2014, jehož cílem bylo upozornit na diskriminační povahu OZV č. 10/2013. Ministerstvo mělo před vydáním rozhodnutí žádost žalobkyně o nahlédnutí do spisu s upozorněním, že až po nahlédnutí žalobkyně učiní konečné vyjádření.

28. Ve čtrnáctém bodě namítla, že na výsledku řízení byl politický, z čehož dovozuje pochybnosti o řádném vedení správního řízení a nestrannosti úředních osob. Vyjádření žalovaného 29. Žalovaný navrhl žalobu zamítnout s následujícím odůvodněním. Ministerstvo přistoupilo ke zrušení povolení k provozování loterie a jiné podobné hry uvedených ve výrocích předmětných rozhodnutí, a to z důvodu nastalé a dodatečně najevo vyšlé okolnosti ve smyslu § 43 odst. 1 loterního zákona, pro kterou by nebylo možné loterii a jinou podobnou hru povolit, tedy z důvodu jejich rozporu s obecně závaznou vyhláškou hlavního města Prahy č. 10/2013, kterou se stanoví místa a čas, na kterých lze provozovat loterie a jiné podobné hry, a kterou se stanoví opatření k omezení jejich propagace (dále jen „OZV č. 10/2013“).

30. K argumentu, že správní řízení bylo zahájeno z důvodu rozporu dotčených povolení s OZV č. 18/2011, kterou se stanoví místa a čas, na kterých lze provozovat loterie a jiné podobné hry (dále jen „OZV č. 18/2011“), která byla zrušena OZV č. 10/2013, žalovaný uvedl, že správní orgán je povinen při svém rozhodování vycházet z právního stavu a skutkových okolností v době vydání rozhodnutí, v daném případě tedy posuzovat rozpor dotčených povolení s OZV č. 10/2013. Žalovaný dále odkázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 24/2011.

31. K aplikaci § 43 odst. 1 loterního zákona uvedl, že se nejedná o protiústavní postup a porušení loterního zákona. Ve správním řízení v rámci aplikace § 43 odst. 1 loterního zákona dochází k poměřování jednotlivých zájmů, principů a práv, povinností. Provozovatelé si musí být vědomi existence § 43 odst. 1 loterního zákona, a tedy skutečnosti, že mohou být v podstatě kdykoli, nastanou-li v průběhu platnosti povolení okolnosti vylučující provoz těchto zařízení, tohoto povolení zbaveno. Žalovaný dále odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 29/10. Nálezem Ústavního soudu ze dne 2. 4. 2013, Pl. ÚS 6/13, byl zrušen bod 4. Čl. II zákona č. 300/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 202/1990 Sb., na jehož základě se zmocnění obcí vydávat obecně závazné vyhlášky nevztahovalo na povolení vydaná podle § 2 písm. i), j) a podle § 50 odst. 3 loterního zákona ve znění účinném před 1. 1. 2012, přičemž tato skutečnost je považována za okolnost dle § 43 odst. 1 loterního zákona, což bylo v oznámení o zahájení řízení uvedeno. Rovněž v oznámení o zahájení řízení bylo uvedeno, že dotčená povolení jsou provozována v rozporu s OZV.

32. K námitce, že povolení, na které odkazuje prvostupňové rozhodnutí ve výroku pod bodem X, žalovaný uvedl, že v příslušném informačním systému Ministerstva financí nebylo zjištěno, že by tato informace byla pravdivá. Dále uvedl, že i kdyby byla, tak by tato skutečnost zakládala pouze důvod pro zastavení správního řízení dle § 66 odst. 2 správního řádu.

33. K námitce ohledně domnělých dalších účastníků řízení uvedl, že nepřipuštěním třetích osob jako dalších účastníků řízení do správního řízení nedochází k porušení zásady materiální pravdy, jelikož byl náležitě zjištěn skutkový stav. Rozklad podaný proti usnesení o nepřiznání postavení účastníků nemá dle § 76 odst. 5 správního řádu odkladný účinek. V této souvislosti poukázal na § 28 odst. 1 věty poslední a odst. 2 správního řádu, dle kterých vydání usnesení o tom, zda určitá osoba je či není účastníkem řízení, nebrání dalšímu projednávání a rozhodnutí věci.

34. K námitce nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí z nedostatku důvodů žalovaný uvedl, že je z jeho odůvodnění zřejmé, jak se ministr financí vypořádal se všemi argumenty žalobce, které jsou relevantní k předmětu daného správního řízení i které skutečnosti byly vzaty za podklad rozhodnutí, podle které právní normy rozhodl a jakými úvahami se řídil. Dále odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2005, sp. zn. I ÚS 729/2000.

35. Dále žalovaný označil argumenty žalobce týkající se zmařených investic či existenčních problémů jeho společnosti za irelevantní a to s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 2. 4. 2013 ve věci sp. zn. Pl. ÚS 6/13, dle nějž nelze u provozovatelů interaktivních videoloterních terminálů hovořit o existenci legitimního očekávání.

36. Ke stanovisku Úřadu pro ochranou hospodářské soutěže (dále jen „ÚOHS“) ze dne 1. 9. 2014, uvedl, že ÚOHS mimo jiné uvedl, že stanovení zákazu provozování loterií a jiných podobných her může být považováno za problematické, avšak obec musí být v takovém případě sto prokázat, proč je povolení např. pouze určitého počtu provozoven postačující k dosažení legitimního cíle obce v zásadě ochrany veřejného pořádku. ÚOHS ve svém stanovisku, které nemá charakter rozhodnutí ve smyslu § 19a odst. 2 zákona č. 143/2001 Sb., pouze obecně vyzval obce, aby postupovaly v souladu s pravidly hospodářské soutěže a nikterak nekonstatoval rozpor OZV č. 10/2013 se soutěžním právem. Je pak na samotné obci, aby ve své argumentaci obstála a objektivně odůvodnila zvolené omezení. Dále žalovaný podotkl, že při rozhodování vychází z platných a účinných obecně závazných vyhlášek, přičemž dozor nad obecně závaznými vyhláškami vykonává Ministerstvo vnitra, které je oprávněno podat návrh Ústavnímu soudu na jejich zrušení.

37. K námitce porušení notifikačního procesu zákona č. 300/2011 Sb. žalovaný uvedl, že tento byl podroben notifikačnímu procesu podle směrnice Evropského parlamentu a Rady 98/34/ES. Následně sice došlo k jeho rozšíření, avšak nikoli ve vztahu k regulačnímu oprávnění obcí. Dále uvedl s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 11. 2012, č. j. 1 As 123/2012-31, že ke zrušení předmětných povolení by došlo i v případě nepřijetí zákona č. 300/2011 Sb., neboť již před přijetím uvedeného zákona byla dána pravomoc obcí regulovat výherní hrací přístroje.

38. K námitce nevypořádání se s argumentací obsažené v doplňujících podáních, žalovaný uvedl, že v souladu s § 82 odst. 2 ve spojení s § 152 odst. 4 správního řádu je za rozklad možné považovat pouze to odvolání, které bylo řádně podané v zákonné lhůtě stanovené pro podání rozkladu, která dle § 83 odst. 1 správního řádu činí 15 dnů ode dne oznámení rozhodnutí. Za doplnění rozkladu tak lze považovat pouze takové doplnění, které bylo učiněno ještě v patnáctidenní lhůtě pro podání rozkladu. Všechny žalobcem učiněné písemnosti byly zaslány až po zákonné lhůtě, a proto nemůžou mít vliv na rozsah přezkumné činnosti odvolacího orgánu, který je vymezen v § 89 odst. 2 správního řádu. Doplňující podání podaná až po zákonné lhůtě patnáctidenní lhůtě, nelze považovat za rozklad, ale za vyjádření, které je možné činit až do vydání rozhodnutí.

39. K namítanému politickému vlivu žalovaný uvedl, že veřejná politická prohlášení subjektů jsou transparentní. Záměr omezit provozování loterií a jiných podobných her na území České republiky nijak neovlivňuje aplikaci současného platného a účinného práva. Správní orgán posuzuje každý případ individuálně a není ovlivněn žádnými jevy v politické nebo mediální sféře. Replika žalobkyně 40. Žalobkyně v replice ze dne 2. 7. 2015 zopakovala argumenty uvedené v žalobě a dále uvedla, že žalovaný měl vyzvat žalobkyni k novému seznámení s podklady rozhodnutí poté, co chtěl vydat své rozhodnutí ve věci samé na základě nově přijaté OZV, tím že tak neučinil, zkrátil procesní práva žalobkyně v příslušném správním řízení. Dále uvedla, že žalovanému nic nebránilo obrátit se s podnětem ve vztahu k dotčené obecně závazné vyhlášce k Ministerstvu vnitra. K doplňujícím podáním uvedla, že nebyla samoúčelná a vždy se jednalo o aktuální skutečnosti, které ke dni uplynutí lhůty pro podání rozkladu nebyly žalobkyni ještě známy a nemohla je tedy bez svého zavinění uvést. Konečně uvedla, že žalovaný řádně nevyhodnotil a nijak nerozhodl ohledně uplatněné námitky podjatosti. Duplika žalovaného 41. Žalovaný v duplice ze dne 10. 7. 2015 odkázal na své předchozí vyjádření a doplnil, že Ministerstvo financí není oprávněno přezkoumávat zákonnost obecně závazných vyhlášek a je povinno v rámci právního stavu aplikovat platnou a účinnou obecně závaznou vyhlášku, která v souladu se zákonem č. 128/2000 Sb. nebyla shledána za nezákonnou, přičemž ministerstvu není z úřední činnosti známo, že by OZV č. 10/2013 byla shledána Ministerstvem vnitra za nezákonnou. Veškeré vznesené argumenty jsou tedy pro toto řízení irelevantní. Dále zopakoval argumentaci obsaženou v napadeném rozhodnutí a vyjádření k žalobě. Další podání žalobkyně 42. Žalobkyně v podání ze dne 31. 8. 2017 ve vztahu k diskriminační povaze obecně závazných vyhlášek a jejich odůvodnění odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 7. 2017, č. j. 1 As 5/2017.

III. Řízení před soudem

43. Městský soud v Praze ve věci nařídil jednání, které se konalo ve dnech 6. 2. 2018, při němž účastníci řízení setrvali na svých původních stanoviscích. Soud konstatoval obecně závaznou vyhlášku č. 10/2013 Sb. HMP, kterou se stanoví místa a čas, na kterých lze provozovat loterie a jiné podobné hry, a kterou se stanoví opatření a omezení jejich propagace, jakož stanovisko s důvody, které vedly hl. m. Prahu k jejímu přijetí.

IV. Vyjádření osoby zúčastněné

44. Osoba zúčastněná k OZV č. 10/2013 uvedla k obecným důvodům, že provozování hazardních her je spojeno s řadou negativních jevů, které jejich provozování provázejí, např. závislost na hře, problémy hráčů v osobním i pracovním životě v důsledku nedostatku finančních prostředků, způsobeném prohrami na různých druzích hracích přístrojů a jiných herních zařízeních, výskyt problémových osob v hernách a dalších provozovnách s hracími přístroji i v jejich okolí, který zvyšuje riziko páchání trestné činnosti (krádeže za účelem získání finančních prostředků na hru), soustředění výskytu osob užívajících omamné látky v okolí provozoven s hracími přístroji, rušení nočního klidu a veřejného pořádku, výskyt vandalství a kriminality, proto je nezbytné provozování loterií a jiných podobných her regulovat, což vyplývá i ze závěrů volených zástupců hl. m. Prahy, kteří opakovaně deklarovali svou vůli počet míst, kde se tyto loterie a jiné podobné hry provozují, omezovat.

45. Cílem regulace loterií na území hl. m. Prahy prostřednictvím regulačních vyhlášek je omezení dostupnosti loterií a jiných podobných her z důvodu ochrany občanů hl. m. Prahy před vznikem závislosti na hazardním hraní a omezení negativního vlivu loterií a jiných podobných her, ochrana sociálně slabých, snadno ovlivnitelných nebo duševně nevyzrálých osob před důsledky plynoucími z účasti na těchto loteriích a jiných podobných hrách a předcházení záporných jevů spojených s hraním loterií a jiných podobných her, které ve svých důsledcích mohou vést k narušování veřejného pořádku, ke zvýšení kriminality a dalších patologických jevů. Tento cíl je realizován stanovením pouze takových míst, kde mohou být loterie a jiné podobné hry provozovány, aby negativní důsledky byly v co největší míře omezeny.

46. Dále uvedla historický exkurs k přijímání regulačních vyhlášek v oblasti loterií na území hl. m. Prahy, kde mimo jiné konstatoval, že z důvodů potřeby pokračujícího omezování negativních a patologických jevů souvisejících s hraním loterií a v zájmu sjednocení principů pro výběr míst, kde bude provozování loterií povolováno, byla vytvořena Komise Rady hl. m. Prahy pro oblast regulace loterií a jiných podobných her na území hl. m. Prahy. Tato komise vytvořila koncepci jednotné regulace loterií na celém území hl. m. Prahy v budoucích obdobích. Výstupem k naplnění této koncepce bylo vytvoření a schválení jednotných, konkrétních, rovných, objektivních a nediskriminačních pravidel pro výběr míst, na kterých je možné loterie provozovat (dále jen „Pravidla“), viz příloha č.

8. Pravidla byla schválena usnesením Rady hl. m. Prahy č. 745 ze dne 7. 5. 2013.

47. Prostřednictvím OZV č. 10/2013 byla realizována Pravidla pro výběr míst, na kterých lze provozovat loterie a jiné podobné hry, z nichž vyplývá i výběr konkrétních míst tvořící přílohu OZV 10/2013. Z ústavně zaručeného práva obcí na územní samosprávu vyplývá, že obce nemohou být zbaveny možnosti rozhodovat ve formě obecně závazných vyhlášek o tom, kde se mohou na jejich území vyskytovat provozovny loterií a jiných podobných her, bez ohledu na to, jaké je jejich vnitřní technické uspořádání. Jestliže je navíc obec oprávněna výslovně podle § 50 odst. 4 zákona o loteriích úplně zakázat provozování uvedených loterií a jiných podobných her na celém území obce, což jistě znamená poměrně značný zásah do práva na podnikání v konkrétním druhu podnikatelské činností celé řady subjektů, je obec bezpochyby oprávněna též na základě objektivních, nediskriminačních a předem známých kritérií ve smyslu § 50 odst. 4 zákona o loteriích prostřednictvím obecně závazné vyhlášky určit, na kterých místech mohou být provozovány loterie a jiné podobné hry, jak se tomu stalo v případě hl. m. Prahy přijetím OZV 10/2013 na základě předem stanovených Pravidel.

48. Záměrem pomocí výše uvedených Pravidel bylo snížení počtu míst, kde je možné provozovat loterie a jiné podobné hry, na místa, u nichž jsou rizika negativních důsledků spojených s účastí na loteriích snížená či lépe kontrolovatelná (pouze herny a kasina, nebo pouze kasina). Výběr míst je díky stanoveným předem známým kritériím jednoznačně objektivně ospravedlnitelný, není výrazem libovůle, a nepředstavuje tak porušení principu rovnosti. Omezení míst, kde je možné provozovat loterie, pouze na kasina a herny, případně u vybraných městských částí pouze na kasina, je dáno z důvodů, že kasina a herny podléhají přísnější regulaci než provozovny s tzv. zvláštním provozním režimem (tedy pohostinská a restaurační zařízení), jsou na ně kladeny vyšší standardy, čímž se jejich společenská škodlivost snižuje. Kasina jsou přitom podrobena přísnějšímu režimu než herny. Pohostinská a restaurační zařízení slouží k jinému účelu než k hraní loterií. Jejich návštěvník tato zařízení primárně vyhledává kvůli občerstvení, případně komunikaci s přáteli, známými, obchodními partnery. Přestože hrací přístroje mají být v těchto zařízeních umístěny v oddělené části, stávalo se, že ke hře byli zlákáni i ti návštěvníci, kteří o hru původně neměli žádný zájem. Tím rostl počet hráčů, zejména mezi snadno ovlivnitelnými osobami, a docházelo ke zvyšování negativních důsledků a patologických jevů spojených s hraním loterií a jiných podobných her. Omezení loterií a jiných podobných her pouze na herny a kasina odpovídá i aktuální regulaci provedené zákonem č. 186/2016 Sb., o hazardních hrách, ve znění pozdějších předpisů, který zrušil možnost provozování hazardních her v provozovnách se zvláštním provozním režimem.

49. K regulaci na území Městské části Praha 6 uvedla následující. 10 8 Af 13/2015 50. Městská část Praha 6 přijala rozhodnutí o nulové toleranci k provozování loterií a jiných podobných her na svém území již v rámci přípravy OZV 18/2011 účinné od 1. 1. 2012, a to prostřednictví usnesení Rady městské části Praha 6 č. 929/11 ze dne 7. 11. 2011 (viz příloha č. 14), kterým navrhla z přílohy návrhu OZV 18/2011 vypustit všechna místa na území Městské části Praha 6. Jak vyplývá např. z interního sdělení Úřadu městské části Praha 6 ze dne 24. 3. 2015, které je zveřejněno jako příloha k usnesení Rady městské části Praha 6 č. 259/15 ze dne 8. 4. 2015 (viz příloha č. 15, str. 3): „Usnesením RMČ č. 929/11 ze dne 7. 11. 2011 bylo naplněno Programové prohlášení Rady pro období 2010 - 2014, kdy byl vyjádřen souhlas, aby z návrhu OZV, který byl později přijat jako OZV č. 18/2011 Sb. hl. m. Prahy, byly v příloze této vyhlášky vypuštěny všechny adresy uvedené pod m. č. Praha 6 a tím byla přijata od 1. 1. 2012 nulová tolerance. Záměrem bylo minimalizovat negativní dopad vlivu loterií, ochrana sociálně slabých, snadno ovlivnitelných nebo duševně nevyzrálých osob před důsledky plynoucími z účasti na těchto hrách a předcházení záporných jevů spojených s hraním těchto her, které ve svých důsledcích mohou vést k narušování veřejného pořádku a ke zvýšení kriminality a dalších patologických jevů.“ 51. Dále uvedla, že prostřednictvím OZV 10/2013 je zakázáno provozování stanovených druhů loterií a jiných podobných her na celém území Městské části Praha 6. Podmínky pro provoz hracích přístrojů jsou stanoveny na území uvedené městské části ve vztahu ke všem subjektům stejně.

52. Poukázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2017, č. j. 2 As 230/2017-45, v němž uvedený soud pod bodem 25 uvedl, že „Ze znění dotčené obecně závazné vyhlášky plyne, že zastupitelstvo města Brna jejím přijetím využilo svou zákonnou pravomoc a rozhodlo o zákazu provozu loterií a jiných podobných her na území celých, byť vybraných, městských částí. Ty navíc představují podstatnou část celého území statutárního města Brna a jsou přinejmenším srovnatelné, rozlohou i počtem obyvatel, s většími městy v České republice, včetně některých měst krajských. Takové opatření je plně v mezích zákona a žádný subjekt neznevýhodňuje oproti subjektům jiným. Město přistoupilo k plošnému zákazu, jenž u daných městských částí dopadá bez výjimek na všechny současné i potenciální provozovatele a při výkonu své zákonné pravomoci vydat obecně závaznou vyhlášku regulující provoz loterií na jeho území dostálo povinnosti chránit princip rovnosti.“ Uvedené lze podle názoru hl. m. Prahy vztáhnout i na projednávaný případ, neboť rovněž i v daném případě konkrétní městská část se rozhodla k plošnému zákazu na celém svém území a to bez vztahu ke konkrétnímu provozovateli loterií.

V. Posouzení žaloby

53. Městský soud v Praze posoudil napadené rozhodnutí podle § 75 soudního řádu správního, a to v mezích žalobcem uplatněných žalobních bodů, jakož i řízení, které mu předcházelo, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

54. Předně soud poukazuje na skutečnost, že obdobné žalobní námitky byly vypořádány v jiných řízeních a v zásadě v žádném z případů soud neshledal námitky důvodnými. Pokud soud v některé z předchozích věcí žalobci vyhověl, bylo to v otázce posouzení, zda rozhodnutí, které se opírá o aplikaci obecně závazné vyhlášky, je či není diskriminační s přihlédnutím ke skutečnosti, zda prvky diskriminace resp. svévole netrpí již sama tato vyhláška. Z dosavadní judikatury jak Ústavního soudu, tak Nejvyššího správního soudu nesporně vyplývá, že na jedné straně města mají právo vydávat obecně závazné vyhlášky k regulaci loterií a jiných podobných her, avšak současně je třeba trvat na tom, aby vymezení těch lokalit, kde loterie a jiné podobné sázkové hry provozovat lze, resp. kde je provozovat nelze, nemělo prvky svévole nebo diskriminace. Pokud soud dospěje k závěru, že příslušná obecně závazná vyhláška nesplňuje uvedené požadavky nebo ani nelze zpětné dohledat, proč zrovna byly určité lokality z provozování loterií a jiných podobných her vyloučeny, soud takovou vyhlášku neaplikuje. 11 8 Af 13/2015 55. Soud se nejprve zaměřil na otázku aplikovatelnosti práva EU na právě projednávaný případ.

56. V obecné rovině mají vnitrostátní orgány či soudy v případě konfliktu mezi unijním právem a právem vnitrostátním povinnost neaplikovat vnitrostátní právo a dát přednost právu EU. Uvedená povinnost však nastává pouze v případě, kdy se projednávaná věc nachází v aplikačním rámci práva EU. Podle městského soudu však právě projednávaný případ do tohoto rámce nespadá.

57. V nyní projednávaném případě je třeba konstatovat, že žalobce netvrdil, že by v právě projednávané věci byl dán unijní prvek. Rovněž ani soud neshledal, že vnitrostátní rozhodnutí obsahuje jakoukoliv konkrétní skutečnost, na jejímž základě by bylo možné se domnívat, že v případu je nutno uplatňovat právo Evropské Unie. Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2006/123/ES, o službách na vnitřním trhu, jejímž cílem je usnadnění výkonu svobody usazování pro poskytovatele služeb a volného pohybu služeb při zachování vysoké kvality služeb (čl. 1 odst. 1), výslovně vylučuje ze své věcné působnosti hazardní hry, které vyžadují peněžité vklady, včetně loterií, hazardních her v kasinech a sázkových her (článek 2 odstavec 2 písmeno h). Předmětné oblasti hazardu tedy nejsou regulovány unijním právem a dotčená ustanovení loterního zákona nemají za cíl provádět ustanovení unijního práva. Žalobce v podané žalobě ostatně žádnou spojitost s unijním právem ani neuvedl.

58. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 6 As 285/2014, a ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 10 As 62/2015, dospěl k závěru, „že Listiny základních práv Evropské Unie (dále jen „Listina EU“) se žalobce v daném případě dovolávat nemůže, neboť není (nebo alespoň netvrdí, že by byl) osobou využívající v daném případě svobody pohybu osob, zboží a služeb. Na jeho postavení tak nedopadá právo Evropské Unie včetně Listiny EU. Působnost Listiny základních práv Evropské Unie je ve vztahu k jednání členských států definována v jejím článku 51 odstavec 1, podle něhož jsou ustanovení Listiny EU určena členským státům, výhradně pokud uplatňují právo Unie […]. Podle článku 51 odst. 2 navíc Listina EU nerozšiřuje oblast působnosti práva Unie nad rámec pravomocí Unie ani nevytváří žádnou novou pravomoc či úkol pro Unii ani nemění pravomoc a úkoly stanovené ve Smlouvách. Pouze použitelnost unijního práva s sebou nese použitelnost základních práv zaručených Listinou EU.“ 59. Podle Soudního dvora EU přitom pojem „uplatňování práva Unie“ použitý v článku 51 Listiny EU předpokládá „existenci určitého stupně souvislosti mezi aktem práva Unie a dotčeným vnitrostátním opatřením, která jde nad rámec příbuznosti dotyčných oblastí nebo nepřímého dopadu jedné oblasti na druhou (rozsudek Soudního dvora ze dne 10. července 2014 ve věci C- 198/13, Julian Hernández a další, bod 34). V nyní projednávaném případě je třeba konstatovat, že vnitrostátní rozhodnutí neobsahuje žádnou konkrétní skutečnost, na jejímž základě by bylo možné se domnívat, že v případu je uplatňováno právo Unie. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/123/ES o službách na vnitřním trhu, jejímž cílem je usnadnění výkonu svobody usazování pro poskytovatele služeb a volného pohybu služeb při zachování vysoké kvality služeb (článek 1 odstavec 1), výslovně vylučuje ze své věcné působnosti hazardní hry, které vyžadují peněžité vklady, včetně loterií, hazardních her v kasinech a sázkových her [článek 2 odstavec 2 písm. h)]. Předmětné oblasti hazardu nejsou regulovány unijním právem a dotčená ustanovení loterního zákona nemají za cíl provádět ustanovení unijního práva. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že nyní projednávaná věc nespadá do působnosti unijního práva, tudíž nejsou splněny aplikační předpoklady Listiny EU a Městský soud v Praze neshledal žádné důvody pro to, aby se od tohoto právního názoru v nyní posuzované věci odchýlil.

60. Dále zde Městský soud v Praze odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 6. 2017, č. j. 6 As 226/2016 – 50, který se týká obdobné věci. Nevyšší správní soud zde dospěl k závěru, že se v daném případě z povahy věci nejedná o střet národního a unijního práva, jak stěžovatel uměle dovozuje poukazem na to, že její zařízení navštěvují cizinci (občané jiných členských států Evropské unie), neboť veškeré souvislosti daného případu mají původ v ryze vnitrostátních okolnostech. „Komunitární rozměr“ případu totiž nelze dovodit pouze z toho, že zákazníky stěžovatele mohou být (a s vysokou pravděpodobností rovněž i byli) 12 8 Af 13/2015 občané jiného členského státu Evropské unie; v opačném případě by totiž bylo nutné dovodit, že jakékoli rozhodnutí orgánu veřejné moci vůči jakémukoli podnikateli má tento „unijní rozměr“ s argumentem, že jeho zákazníkem může být i občan jiného členského státu Evropské unie, což není možné s ohledem na svobodu pohybu těchto osob po území Evropské unie jakkoli vyloučit, přičemž tento závěr považuje Nejvyšší správní soud za absurdní.

61. Konečně soud dodává, že si je vědom skutečnosti, že u Nejvyššího správního soudu je projednávána pod sp. zn. 5 As 177/2016 obdobná věc, která byla postoupena k rozhodnutí rozšířenému senátu ve vztahu k otázce unijního prvku. Nicméně důvodem předložení je námitka, že část klientely stěžovatele měli tvořit státní příslušníci jiných členských států EU, jimž stěžovatel poskytoval služby ve smyslu čl. 56 SFEU. Danou skutečnost stěžovatel dokládal již v řízení před městským soudem čestným prohlášením osoby obeznámené se situací provozovny, z něhož vyplynulo i to, že tato osoba je připravena před městským soudem vypovídat jako svědek. Stěžovatel dále poukázal na to, že je třeba brát zejména v potaz lokalitu statutárního města Děčín, které se nachází cca 25 km od německých hranic a je vyhledávaným místem poskytování služeb německým občanům. V nyní posuzované věci však žalobce netvrdil, že by část klientely tvořili příslušníci jiných členských států, rovněž nevznesl ani žádnou obdobnou námitku, tedy žalobce vůbec netvrdil, že by unijní prvek v nyní posuzované věci byl přítomen. Uvedený závěr je rovněž ve shodě s nejnovější judikaturou Nejvyššího správního soudu, který se v rozsudku ze dne 27. 9. 2017, č. j. 8 As 126/2017 – 45, zabýval aplikovatelností práva EU za situace, kdy nebyl tvrzen unijní prvek, a to již za situace, kdy rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu byla před vydáním nynějšího rozhodnutí předložena ve věci sp. zn. 5 As 177/2016 právní otázka: „Mohou se provozovatelé loterií či jiných podobných her, jimž bylo správním orgánem odňato povolení k provozování těchto her na základě obecně závazné vyhlášky obce, kteří prokáží, že mezi jejich zákazníky pravidelně patřili i státní příslušníci jiných členských zemí EU, dovolávat unijního práva, konkrétně ustanovení SFEU o svobodě pohybu služeb a k tomu se vztahující judikatury Soudního dvora?“ 62. Vzhledem k výše uvedenému tak Městský soud v Praze neshledal, že se na nyní posuzovanou věc vztahuje právo EU.

63. Dále se soud zabýval okruhem námitek, které se vtahují k vedení správního řízení dle § 43 odst. 1 loterního zákona, k oprávnění obcí regulovat loterie a jiné podobné hry a k diskriminační povaze obecně závazné vyhlášky hl. m. Prahy č. 10/2013 Sb., HMP, kterou se stanoví místa a čas, na kterých lze provozovat loterie a jiné podobné hry, a kterou se stanoví opatření k omezení jejich propagace (dále jen „OZV č. 10/2013“).

64. Předně soud považuje za vhodné předeslat, že otázkou možnosti ministerstva financí rozhodnutím ve správním řízení zrušit již udělená a dosud platná povolení k provozování loterie nebo jiné podobné hry, se již podrobně zabýval Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 7. 9. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 56/10, kde Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům:

65. Otázkou regulace umístění tzv. interaktivních videoloterijních terminálů (rovněž též ILV či VLT) v obecně závazných vyhláškách obcí se Ústavní soud zabýval ve svém nálezu ze dne 14. 6. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 29/10. V něm dospěl k závěru, že obce jsou povolány k této regulaci na základě ustanovení § 10 písmeno d) obecního zřízení, respektive ustanovení § 50 odstavec 4 ve spojení s ustanovením § 2 písmeno e) loterijního zákona. V daném případě je tak možné odkázat na závěry, k nimž již Ústavní soud dospěl v předchozím nálezu, tedy že regulace videoloterijních terminálů do působností obcí nepochybně spadá.

66. Loterie a jiné podobné hry se vyskytují převážně na okraji společensky akceptovaných aktivit, samozřejmě v míře různé podle typu a parametrů té které hry. Svými skutečnými dopady mohou negativně ovlivnit individuální osudy jednotlivců, jejich blízkých a ve svém důsledku i širšího okolí. Ostatně ne nadarmo jsou v obecném jazyce tyto hry označovány jako hazardní. Fenomén tzv. patologického hráčství se v dnešních společenských poměrech vyskytuje stále častěji. Herny, lákající k okamžitým a zdánlivě snadným výhrám, se staly typickým koloritem nejen předměstí 13 8 Af 13/2015 českých měst, ale už i jejich center a center menších obcí, a se všemi navazujícími společensky škodlivými aktivitami představují ohrožení veřejného pořádku a pokojného soužití v obci. Záměr obcí tyto činnosti na svém území regulovat se tak z tohoto pohledu jeví jako cíl legitimní.

67. Ústavní soud proto uzavřel, že nelze připustit takový výklad právních předpisů, který by ve svém důsledku vedl k popření ústavně zaručeného práva územních samosprávných celků na samosprávu v tom smyslu, že by obce byly zbaveny možnosti rozhodovat ve formě obecně závazných vyhlášek o tom, kde se mohou na jejich území vyskytovat provozovny loterií a jiných podobných her, bez ohledu na to, jaké je jejich vnitřní technické uspořádání. Zda se toto oprávnění obcí na úrovni zákonné úpravy bude opírat o zvláštní zákon ve smyslu ustanovení § 10 písmeno d) zákona o obcích či zda se bude opírat o generální klauzuli ustanovení § 10 písmeno a) zákona o obcích za účelem zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku, se již nejeví jako podstatné.

68. V nálezu ze dne 14. 6. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 29/10, Ústavní soud dospěl k závěru, že je to obec, která je zmocněna k regulaci míst, na nichž umístění tzv. inominátních loterií zakazuje, avšak rozhodování o jejich povolení je v pravomoci Ministerstva financí, které je povinno k obecní regulaci při svém rozhodování přihlížet. Tento model provozovatele přístrojů nezbavuje soudního přezkumu, neboť mají možnost soudní cestou brojit proti rozhodnutí Ministerstva financí. Správní soud je pak oprávněn posoudit všechny individuální okolnosti případu, tj. případně i to, zda obec zařazením té které nemovitosti do textu vyhlášky nejednala libovolně či diskriminačně.

69. Tento postup se nepochybně uplatní i v případě již vydaných povolení. Jak Ústavní soud uvedl ve výše citovaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 29/10, jakmile Ministerstvo financí zjistí kolizi vydaných povolení s obsahem obecně závazných vyhlášek, je povinno ze zákona zahájit řízení o přezkumu těchto povolení a postupovat v intencích ustanovení § 43 odstavec 1 loterijního zákona. Toto ustanovení totiž předpokládá zrušení vydaných povolení nejen v případě, kdy vyjdou dodatečně najevo skutečnosti, pro které by nebylo možno loterii či jinou hru povolit, ale také tehdy, pokud tyto skutečnosti nastanou i po vydání povolení. Pokud tak Ministerstvo financí nepostupuje, je to naopak ono, kdo zasahuje do ústavního práva na územní samosprávu obcí.

70. Městský soud zde dále odkazuje na závěry Nejvyššího správního soudu vyplývající z rozsudku ze dne 26. 11. 2015, č. j. 1 As 297/2015-81, a rozsudku ze dne ze dne 24. 2. 2015, č. j. 6 As 285/2014, dle nichž podnikatel v oblasti hazardu si musí být vědom existence § 43 odst. 1 zákona o loteriích. Z uvedeného lze dovodit, že povolení k provozování loterie či jiné hazardní hry může být v podstatě kdykoli odňato, pokud v průběhu platnosti povolení nastanou takové okolnosti, které provoz herních zařízení vylučují. Podnikatel se tedy nemůže odvolávat na princip právní jistoty, podle kterého by jednou udělené povolení nemohlo být zrušeno. Naopak zákon v souladu s právní jistotou předvídá, že povolení může být za určitých, předem stanovených důvodů zrušeno.

71. Pokud jde o „legitimní očekávání“, tento pojem Nejvyšší správní soud podrobně rozebírá v bodě 35 rozsudku č. j. 6 As 285/2014, kde mimo jiné upozorňuje, že zásadní pro posouzení toho, že očekávání bylo skutečně legitimní, je, zda „vzhledem k okolnostem, stavu právní úpravy a obsahu vydaných rozhodnutí mohla (stěžovatelka) důvodně a oprávněně předpokládat, že k očekávanému zvětšení jejího majetku prostřednictvím podnikání v oboru loterií a jiných podobných her v dané provozovně vskutku dojde.“ Ani očekávání založené zákonem nemusí být za určitých okolností legitimní, jak uvedl Ústavní soud v nálezu Pl. ÚS 6/13: „Ani nálezy Ústavního soudu ani souběžně s nimi realizovaný novelizační počin zákonodárce již dříve existující ústavní právo obcí na samosprávu nevytvořily. Již z tohoto důvodu nelze u provozovatelů interaktivních videoloterních terminálů hovořit o existenci legitimního očekávání (jež by snad napadeným ustanovením mělo být chráněné) spočívajícího v naději, že jejich činnost nebude přinejmenším po určitou dobu regulována prostřednictvím obecně závazných vyhlášek obcí. Provozovatelé interaktivních videoloterních terminálů – stejně jako každý jiný subjekt práva – si totiž mohli a měli být vědomi rizika, že jejich právní sféra 14 8 Af 13/2015 může být dotčena v důsledku přijetí, změny či zrušení právních předpisů, a to nejen zákonů, nýbrž i podzákonných právních předpisů (včetně obecně závazných vyhlášek). To ostatně plyne i z ustálené judikatury Ústavního soudu; srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96 ze dne 4. 2. 1997, v němž Ústavní soud konstatoval, že zrušení staré a přijetí nové právní úpravy je nutně spjato se zásahem do principů rovnosti a ochrany důvěry občana v právo. Shodně s navrhovatelem pak Ústavní soud konstatuje, že za legitimní očekávání nelze považovat předpoklad provozovatelů interaktivních videoloterních terminálů, že správní praxe ministerstva spojená s opomíjením práva obcí na samosprávu bude pokračovat.“ 72. Pokud jde o ochranu dobré víry a princip proporcionality soud odkazuje na závěry Nejvyššího správního soudu v rozsudku č. j. 1 As 297/2015-77: „Nad stěžovatelovým právem podnikat, oslabeným právě s ohledem na § 43 odst. 1 zákona o loteriích, převažuje právo obcí na samosprávu. Navíc stěžovatel podniká v oboru s negativními dopady na společnost, který je proto předmětem přísných zákonných restrikcí. Postup žalovaného, kdy v reakci na přijetí obecně závazné vyhlášky zruší vyhlášce odporující povolení, navíc přímo vyžaduje judikatura ústavního soudu. Nemůže proto jít o postup neproporcionálně zasahující do práv stěžovatele (srov. nález sp. zn. ÚS P. ÚS 56/10, bod 43, rozsudek NSS č. j. 6 As 285/2014-32, body 38, 39 a judikaturu v nich uvedenou).“ Soud k tomu dodává, že není úkolem žalovaného poměřovat, jak velká újma vznikne zkrácením doby platnosti povolení žalobci ve vztahu k případné újmě na straně obce. Test proporcionality v oblasti regulace hazardu byl proveden již v nálezech Ústavního soudu, z nichž jednoznačně plyne, že za existence vyhlášky, která zakazuje provozování hazardu na území obce, již není úkolem ministerstva zkoumat, jak velký zásah bude mít zrušení dříve vydaného povolení do práv provozovatelů hazardu. Právo obcí na samosprávu totiž převáží nad právem podnikat, které právě v oblasti hazardu má negativní následky pro společnost a veřejný pořádek.

73. Dále se zde soud zabýval otázkou, zda žalovaný při aplikaci § 43 odst. 1 zákona o loteriích postupoval v souladu se zákonem. 74. § 43 odst. 1 zákona o loteriích uvádí, že „orgán, který loterii nebo jinou podobnou hru povolil, zruší povolení, jestliže nastanou nebo dodatečně vyjdou najevo okolnosti, pro které by nebylo možné loterii nebo jinou podobnou hru povolit, nebo se ukáže dodatečně, že údaje, na jejichž podkladě bylo povolení vydáno, jsou klamné.“ 75. V této otázce se městský soud zcela ztotožnil s výkladem poskytnutým Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 24. 2. 2015, č. j. 6 As 285/2014-32, v němž Nejvyšší správní soud řešil první případ zrušení povolení k provozování loterie nebo jiné hry z moci úřední za použití § 43 zákona o loteriích. Nejvyšší správní soud podrobně rozebral historii právní úpravy, odkázal na obdobné případy regulace a zabýval se i judikaturou Ústavního soudu, který v nálezu ze dne 14. 6. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 29/10, se zabýval právem obcí na samosprávu a konstatoval, že Ministerstvo financí musí respektovat obecně závazné vyhlášky omezující místa pro provoz výherních hracích přístrojů. V nálezu ze dne 7. 9. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 56/10, Ústavní soud uvedl, že právo obcí regulovat hazard na jejich území vyplývá přímo z § 10 písm. a) zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, a není tak dokonce ani vázáno na konkrétní znění zákonného zmocnění v zákoně o loteriích.

76. Pokud jde o postup podle § 43 odst. 1 zákona o loteriích, Nejvyšší správní soud uvedl, že „pojem okolnost je pojmem širším, a zahrnuje tak prakticky jakoukoliv objektivní změnu ve vnějším světě.“ Dále Nejvyšší správní soud upozornil, že širokému pojmu „okolnosti“ nasvědčuje i judikatura Ústavního soudu a že i Ústavní soud chápe pravomoc Ministerstva financí vyplývající z § 43 odst. 1 zákona o loteriích tak, že je založena velmi široce a není podmíněna výhradně jen novými či dodatečně učiněnými skutkovými zjištěními.

77. Nejvyšší správní soud dodal, že existenci ustanovení § 43 odst. 1 loterního zákona a jeho širokého výkladu lze ospravedlnit též nutností zajistit účinnou ochranu společnosti před důsledky, které s sebou nese hraní na výherních hracích přístrojích a podobných herních zařízeních, lákajících na snadnou, dostupnou a okamžitou výhru. Jak uvedl sám Ústavní soud v nálezu Pl. ÚS 56/10 (bod 37) „loterie a jiné podobné hry se vyskytují převážně na okraji společensky akceptovaných aktivit, 15 8 Af 13/2015 [neboť svými] skutečnými dopady mohou negativně ovlivnit individuální osudy jednotlivců, jejich blízkých a ve svém důsledku i širšího okolí.“ Hazardní hry tohoto typu lze bez rozpaků postavit na roveň prodeji alkoholu či cigaret – jedná se o společensky problematické aktivity, které stát regulací (byť s nepopiratelným fiskálním efektem) toleruje mimo jiné proto, že snaha o jejich úplné potlačení by mohla za určitých okolností vyvolat další negativní jevy… Má-li se však tato, v podstatě nežádoucí, podnikatelská činnost za všech okolností udržet ve společensky přijatelných mezích, je třeba umožnit exekutivě, aby reagovala na změny, které přináší mimo jiné i vývoj společnosti (včetně právního diskursu) a aby měla možnost upřednostnit žádoucí veřejné zájmy a ochranu zranitelných skupin obyvatel před soukromým zájmem provozovatelů hazardních her na dosažení zisku. Ani tuto ochrannou úlohu „společenské pojistky“ tak nelze ustanovení § 43 odst. 1 loterního zákona upírat. Lze doplnit, že loterní zákon obsahuje též ustanovení § 43 odst. 5 písm. b), které stanoví: „Orgán, který loterii nebo jinou podobnou hru povolil, může již vydané povolení doplnit nebo změnit, vyžaduje-li to řádné provozování loterie nebo jiné podobné hry nebo veřejný zájem.“ Je tedy zřejmé, že zatímco úplné zrušení vydaného povolení podle § 43 odst. 1 loterního zákona je přece jen podmíněno tím, že nastane určitá změna ve vnějším světě, doplnění či úprava jeho podmínek je možná prakticky kdykoliv za jeho trvání bez jakékoliv změny okolností, odůvodní-li správní orgán, proč je takový krok z hlediska řádného provozování hry nebo veřejného zájmu nezbytný.

78. Pokud jde o retroaktivitu, lze rovněž odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 2. 2015 č. j. 6 As 285/2014-32, podle něhož v případě rušení udělených povolení k provozování loterií nemohlo jít o nepřípustnou nepravou retroaktivitu: „Aplikováno na nyní posuzovanou věc, je zřejmé, že o nepřípustnou nepravou retroaktivitu jít nemůže. Ústavně garantované právo obcí v samostatné působnosti regulovat umístění a provoz výherních hracích přístrojů, včetně interaktivních videoloterních terminálů na svém území, bylo opakovaně rozhodnutími Ústavního soudu nalézáno a potvrzováno. Nešlo o změnu právní úpravy na zákonné úrovni, ta zůstávala – odhlédneme-li od intermezza v podobě přechodných ustanovení novely č. 300/2011 Sb. – nezměněná, změnila se – v důsledku série nálezů Ústavního soudu a stanovisek veřejného ochránce práv – pouze výkladová praxe Ministerstva financí, a to tak, že byla uvedena v soulad s platnou právní úpravou. Ustanovení § 43 odst. 1 loterního zákona je součástí tohoto právního předpisu od samého počátku, tudíž s možností zrušení již uděleného povolení před koncem jeho platnosti musela stěžovatelka přinejmenším teoreticky počítat. Konečně nelze přehlížet, že ke zrušení předmětných povolení žalovaný přistoupil z impulsu nálezové judikatury Ústavního soudu, jenž je finálním a autoritativním interpretem ústavního pořádku, včetně zákazu retroaktivity práva, vyvěrajícího z pojmu právního státu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy.“ 79. Soud shrnuje, že nemá důvod se odklánět od názorů vyslovených Ústavním soudem a Nejvyšším správním soudem, a proto je nucen konstatovat, že postup žalovaného při aplikaci § 43 odst. 1 zákona o loteriích byl zcela v souladu se zákonem i ústavními principy.

80. K výše uvedenému Městský soud v Praze dodává, že podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Ústavní soud je finálním a autoritativním interpretem ústavního pořádku a tedy městskému soudu nepřísluší zpochybňovat jeho nálezy, tedy ani jeho nález týkající se práva obcí na regulaci provozu loterií a jiných podobných her. Dále zde Městský soud konstatuje, že neshledal nic, co by odůvodňovalo odklon od judikatury Ústavního soudu.

81. Dále se Městský soud zabýval namítanou diskriminační povahou OZV č. 10/2013. Městský soud zde opětovně uvádí, že případ se nachází mimo aplikační rámec práva EU, a proto ve vztahu k OZV č. 10/2013 nebude zkoumat dodržení principů stanovených judikaturou SDEU.

82. Z nálezu Pl. ÚS 56/10 ze dne 7. 9. 2011 vyplývá, že podle své ustálené judikatury volí Ústavní soud k posouzení souladu napadených ustanovení obecně závazných vyhlášek s ústavním pořádkem nebo zákonem tzv. „test čtyř kroků“. Ústavní soud v rámci tohoto testu postupně zkoumá, zda měla obec pravomoc vydat napadené ustanovení obecně závazné vyhlášky (1. krok testu), zda se obec při vydávání napadených ustanovení obecně závazných vyhlášek nepohybovala mimo zákonem vymezenou věcnou působnost, tedy zda nejednala ultra vires (2. 16 8 Af 13/2015 krok testu), zda obec při jejich vydání nezneužila zákonem jí svěřenou působnost (3. krok testu) a konečně zda obec přijetím napadeného ustanovení nejednala zjevně nerozumně (4. krok testu).

83. Městský soud v rámci posouzení souladu napadené obecně závazné vyhlášky s ústavním pořádkem vycházel z nálezů Ústavního soudu, zejména sp. zn. Pl. ÚS 56/10 ze dne 7. 9. 2011, Pl. ÚS 29/10 ze dne 14. 6. 2011 a Pl. ÚS 22/11 ze dne 27. 9. 2011. Z obsahu předmětné obecně závazné vyhlášky vyplývá, že hlavní město Praha přistoupilo k výslovné územní a časové regulaci hazardu na svém území. Po posouzení souladu této vyhlášky s ústavním pořádkem a zákonem pomocí testu čtyř kroků dospěl soud k následujícím závěrům.

84. Posouzení z hlediska 1. kroku testu.

85. Městský soud po posouzení prvního kroku testu konstatoval, že hlavní město Praha vydalo napadenou obecně závaznou vyhlášku na základě pravomoci mu svěřené podle článku 104 odstavec 3 Ústavy. Městský soud v rámci posouzení tohoto kroku připomíná, že z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že uvedené ustanovení zmocňuje obce k originální normotvorbě, a tedy k jejich vydání není zapotřebí výslovného zákonného zmocnění (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 5/99 ze dne 17. 8. 1999, či Pl. ÚS 45/06 ze dne 11. 12. 2007)

86. Posouzení z hlediska 2. a 3. kroku testu.

87. Jak již uvedl soud výše, základem normotvorné pravomoci obcí v oblasti samostatné působnosti je přímo článek 104 odst. 3 Ústavy. Jeho zákonné rozvedení je obsaženo v ustanovení § 10 zákona o obcích, které vymezuje věcné oblasti, v nichž je obec oprávněna bez dalšího zákonného zmocnění tvořit právo. Ústavní soud ve světle zákonné úpravy konstatoval, že do sféry samostatné působnosti obce regulovatelné obecně závaznými vyhláškami, ve smyslu ústavním pořádkem garantované územní samosprávy, spadají záležitosti, které jsou převážně místního nebo regionálního charakteru a jejichž úprava je v zájmu obce a jejích občanů. Dále Ústavní soud poznamenal, že jde o oblasti „územní samosprávě bytostně vlastní“. Nemohl tím myslet nic jiného, než že tyto oblasti z povahy věci spadají do sféry územní samosprávy a územní samosprávné celky nemohou být zcela zbaveny možnosti uplatňovat svou politickou vůli podílet se na veřejnoprávní regulaci jevů v těchto oblastech se vyskytujících. Jelikož se loterie a jiné podobné hry nacházejí převážně na okraji společensky akceptovatelných aktivit, jeví se záměr obcí tyto činnosti na svém území regulovat, jako legitimní cíl.

88. Městský soud v rámci posuzování vyhlášky vycházel z dikce ustanovení § 50 odst. 4 zákona o loteriích, podle kterého „obec může stanovit obecně závaznou vyhláškou, že sázkové hry podle § 2 písm. e), g), i), l), m) a n) a loterie a jiné podobné hry podle § 2 písm. j) a § 50 odst. 3 mohou být provozovány pouze na místech a v čase touto vyhláškou určených, nebo stanovit, na kterých místech a v jakém čase je v obci provozování uvedených loterií a jiných podobných her zakázáno, nebo úplně zakázat provozování uvedených loterií a jiných podobných her na celém území obce.“ 89. Již v případě nálezu Ústavního soudu Pl. ÚS 22/11 ze dne 27. 9. 2011, v němž byl Ústavní soud postaven před otázku posouzení ústavnosti obecně závazné vyhlášky města Kladna, kdy regulace, obsahující rozsáhlý seznam konkrétních nemovitostí, v nichž byla herních zařízení povolena bez časového omezení, či pouze dočasně, a výkladem a contrario všech ostatních nemovitostí, kde bylo jejich provozování zakázáno, neshledal Ústavní soud nezákonnou či protiústavní, neboť uvedl, že výjimkou, při jejímž splnění lze akceptovat právní předpis upravující jedinečné (konkrétní) případy, je situace, kdy taková regulace nepředstavuje porušení principu rovnosti. Regulace jedinečných případů a jejich vydělení z rámce obecnosti proto musí být dle jeho názoru jednoznačně objektivně ospravedlněná a nesmí být výrazem libovůle.

90. V nálezu ze dne 7. 9. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 56/10, pak Ústavní soud posuzoval, zda není jednáním ultra vires či zneužitím působnosti, když videoloterijní terminály, respektive výherní zařízení, povolovaná podle § 50 odst. 3 loterijního zákona, budou provozována toliko v jediné budově ve 17 8 Af 13/2015 městě. Ústavní soud dospěl k závěru, že toto ustanovení nevylučuje, aby provozování hazardu obec omezila pouze na jedno místo v obci, byť by to bylo právě a jenom kasino. Ústavní soud současně uznal, že obec takovouto vyhláškou reguluje práva a povinnosti v podstatě přesně individualizovaného subjektu, což není typické pro normativní akty, ale až akty aplikace práva. K tomuto Ústavní soud doplnil: „Vztahovat bez dalšího požadavek obecnosti ve stejné míře na OZV, které regulují aktivity a důsledky lidské činnosti v obcích podle místních specifik, by bylo nepřípadné. Ve vztahu k OZV, zejména označují-li na základě výslovné zákonné autorizace konkrétní místa (ať už označením čtvrti, ulic a jejich částí či návsi nebo konce v malé vesnici), je nutno požadavek obecnosti regulace interpretovat tak, že se vymezení míst musí opírat o racionální důvody, neutrální a nediskriminační ve vztahu ke konkrétním osobám, na něž regulace při aplikaci dopadá. Nevyplývá-li důvod vymezení konkrétních míst z okolností nebo povahy věci, tíží nakonec obec, jež OZV vydala, povinnost v řízení před soudem takové racionální a neutrální důvody předestřít a obhájit… Dalším relevantním důvodem požadavku obecnosti je pak dle judikatury Ústavního soudu i to, aby se individualizované subjekty mohly domoci přímé soudní ochrany. Normativní právní úprava individualizované věci je totiž naopak zbavuje soudní ochrany, které by se těmto subjektům dostalo v případě individualizace cestou aplikace práva ve formě vydání individuálních právních aktů“ 91. V případě Nálezu Chrastava dospěl Ústavní soud k závěru, že je to obec, která je zmocněna k regulaci míst, na nichž umístění tzv. inominátních loterií zakazuje, avšak rozhodování o jejich povolení je v pravomoci ministerstva, které je povinno k obecní regulaci při svém rozhodování přihlížet. Tento model tak případné provozovatele přístrojů nezbavuje soudního přezkumu, neboť mají možnost soudní cestou brojit proti rozhodnutí ministerstva. Správní soud je pak oprávněn posoudit všechny individuální okolnosti případu, tj. případně i to, zda obec zařazením té které nemovitosti do textu vyhlášky nejednala libovolně či diskriminačně. Je to také správní soud, který má možnost v této věci obecně závaznou vyhlášku případně neaplikovat.

92. Na základě výše uvedených závěrů Ústavního soudu, posoudil soud napadené vyhlášky z hlediska 2. a 3. kroku testu následovně:

93. Hlavní město Praha využilo své zákonem dané možnosti a stanovilo vyhláškou místa, resp. čas, na kterých lze výherní hrací přístroje provozovat. V preambuli OZV č. 10/2013 je uvedeno, že jejím záměrem je omezení negativního vlivu loterií a jiných podobných her, ochrana ohrožených osob a předcházení záporných jevů spojených s hraním loterií a jiných podobných her, přičemž tento záměr je realizován stanovením pouze takových míst, kde mohou být loterie a jiné podobné hry provozovány, aby negativní důsledky byly v co největší míře omezeny.

94. Hlavní město Praha v řízení před soudem uvedlo důvody, které jej vedly k omezení loterií. Hlavní město Praha konkrétně uvedlo, že provozování hazardních her je spojeno s řadou negativních jevů, které jejich provozování provázejí, např. závislost na hře, problémy hráčů v osobním i pracovním životě v důsledku nedostatku finančních prostředků, způsobeném prohrami na různých druzích hracích přístrojů a jiných herních zařízeních, výskyt problémových osob v hernách a dalších provozovnách s hracími přístroji i v jejich okolí, který zvyšuje riziko páchání trestné činnosti (krádeže za účelem získání finančních prostředků na hru), soustředění výskytu osob užívajících omamné látky v okolí provozoven s hracími přístroji, rušení nočního klidu a veřejného pořádku, výskyt vandalství a kriminality. Dále uvedlo, že za účelem omezení loterií vytvořilo pravidla a vycházelo z návrhů jednotlivých městských částí.

95. Odůvodněním obecně závazných vyhlášek regulující loterie, se zabýval Nejvyšší správní soud. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 13. 7. 2017, č. j. 1 As 5/2017 – 76, který se mimo jiné týkal i regulace hazardu v Praze a to konkrétně v městské části Praha 10, kde byly stanoveny pouze vybrané povolené adresy. Nejvyšší správní soud uvedl, že „převzetí návrhů městských částí bez dalšího úpravu v obecně závazných vyhláškách neospravedlňuje. Odkaz na požadavky městských částí je sice racionální z hlediska politického procesu tvorby regulace, není však nutně racionální z hlediska práva. Jelikož se politika a právo nekryjí, nelze ani politické důvody přijetí určité úpravy ztotožňovat s důvody ospravedlňujícími nerovné zacházení s adresáty práva. Převzetí návrhů městských částí nezaručuje, samo o sobě, legitimnost 18 8 Af 13/2015 rozdílného zacházení s adresáty právního předpisu. Nevylučuje svévoli na straně městské části, která by se následně převzetím jejího návrhu do obecně závazné vyhlášky přenesla. Stejně tak převzetí návrhů městských částí nevylučuje nerovné zacházení mezi subjekty v jednotlivých částech obce. Rozhodující úroveň pro posuzování diskriminační povahy obecní úpravy je úroveň celé obce. Obec jako celek je tím, kdo má pravomoc loterie na svém území regulovat.“ 96. Na výše citovaný rozsudek pak navazuje rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2017, č. j. 2 As 230/2017 – 45, ve kterém je pak uvedeno následující. „Případy obcí, které zakázaly (nebo naopak povolily) provozování loterií pouze na vybraných místech, se Nejvyšší správní soud zabýval v rozsudku ze dne 13. 7. 2017, č. j. 1 As 5/2017 - 76. V tehdy projednávaném případě obě obce odůvodnily obsah vyhlášky odkazem na požadavky městských částí, které stanovily pouze vybrané povolené adresy. Kasační soud tehdy dospěl k závěru, že za takových okolností bylo odůvodnění opatření proti hazardu ze strany obcí nedostatečné. O uvedenou situaci se však v nyní projednávané věci nejedná. Ze znění dotčené obecně závazné vyhlášky plyne, že zastupitelstvo města Brna jejím přijetím využilo svou zákonnou pravomoc a rozhodlo o zákazu provozu loterií a jiných podobných her na území celých, byť vybraných, městských částí. Ty navíc představují podstatnou část celého území statutárního města Brna a jsou přinejmenším srovnatelné, rozlohou i počtem obyvatel, s většími městy v České republice, včetně některých měst krajských. Takové opatření je plně v mezích zákona a žádný subjekt neznevýhodňuje oproti subjektům jiným. Město přistoupilo k plošnému zákazu, jenž u daných městských částí dopadá bez výjimek na všechny současné i potenciální provozovatele a při výkonu své zákonné pravomoci vydat obecně závaznou vyhlášku regulující provoz loterií na jeho území dostálo povinnosti chránit princip rovnosti.“ 97. V nyní projednávaném případě se jedná o plošný zákaz v celé městské části Praha 6, tedy jedná se o obdobný případ jako v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2017, č. j. 2 As 230/2017 – 45. V nyní projednávané věci sice hl. m. Praha neuvedlo nic konkrétního k dotčené adrese, avšak jelikož OZV č. 10/2013 stanovila plošný zákaz na celém území Prahy 6, soud dospěl ve smyslu posledně citovaného rozsudku k závěru, že takto stanovená regulace není v rozporu s principem rovnosti.

98. Posouzení z hlediska 4. kroku testu 99. Při posouzení tohoto kritéria vycházel soud ze závěru Ústavního soudu, vyjádřeného v nálezu Pl. ÚS 57/05 ze dne 13. 9. 2006, podle něhož: „Aplikace principu nerozumnosti ze strany soudu musí být velmi restriktivní a měla by se omezit jen na případy, kdy se rozhodnutí obce jeví jako zjevně absurdní“.

100. Hlavní město Praha v dotčené obecně závazné vyhlášce uvedlo důvody, které ho vedly k jejímu vydání, a rovněž ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 56/10, v řízení před soudem tyto důvody sdělilo a soud je shledal za relevantní.

101. Tyto důvody lze vyjádřit ve stručnosti tak, že cílem přijetí vyhlášky byla ochrana ohrožených osob, jako jsou sociálně slabí, snadno ovlivnitelní a duševně nevyzrálé osoby, před důsledky plynoucími z účasti na hrách a předcházení negativním vlivům s tím spojených, které mohou vést k narušování veřejného pořádku a ke zvýšení kriminality.

102. Městský soud proto dospěl k závěru, že v posuzované věci byly osvědčeny dostatečně racionální a neutrální důvody, které vedly hlavní město Prahu k vydání obecně závazné vyhlášky, a soud neshledal žádné důvody pro to, aby posuzovanou obecně závaznou vyhlášku neaplikoval z důvodu její diskriminační povahy či z důvodu podezření z libovůle jednání města.

103. S ohledem na výše uvedené jsou námitky vznesené v žalobních bodech 2, 4, 7, 8, 9, 10, a 11 nedůvodné, neboť Ministerstvo financí bylo povinno zahájit správní řízení, pokud se dozvědělo o rozporu dotčených povolení s OZV č. 10/2013, a pokud shledalo rozpor, tak je i zrušit. Pro zrušení dotčených povolení nebylo rozhodující, zda docházelo k rušení veřejného pořádku či byly s danou provozovnou spojeny negativní vlivy, neboť jak bylo uvedeno, pokud jsou dotčená povolení v rozporu s obecně závaznou vyhláškou, musí být zrušena. Námitky v souvislosti s nárůstem nezaměstnanosti, ztráty příjmu a zmaření investic jsou v dané věci nedůvodné, neboť 19 8 Af 13/2015 tyto nemůžou obstát ve střetu s ústavním právem obcí na samosprávu, resp. nemůžou obstát vedle rozporu dotčených povolení s obecně závaznou vyhláškou.

104. Ve dvanáctém žalobním bodě žalobkyně namítla způsob, jakým se ministerstvo postavilo k argumentu vadnosti notifikace novely loterního zákona (zákon č. 300/2011 Sb.), když ministerstvo uvedlo jen nic neříkající tvrzení o tom, že předpis byl podroben notifikačnímu procesu podle směrnice Evropského parlamentu a Rady 98/34/ES a ministerstvu nepřísluší rozhodovat o nevymahatelnosti a nevynutitelnosti právního předpisu dle směrnice. Ministerstvo nepochybně ví o zahájeném sankčním řízení v souvislosti s nedodržením zásad notifikačního procesu. Ministerstvo se nevypořádalo s tvrzením o podání stížnosti u Evropské komise směřující proti postupu při přijetí zákona č. 300/2011 Sb.

105. V této souvislosti se Městský soud předně zabýval otázkou tzv. notifikačnímu procesu, k čemuž uvádí následující:

106. Nejvyšší správní soud se v rozsudku ze dne 22. 7. 2015, č. j. 10 As 62/2015 – 170, zabýval otázkou notifikace a dospěl k závěru, podle něhož obecně závazná vyhláška města obstojí i bez výslovného odkazu na ustanovení § 50 odst. 4 loterního zákona, které je podle názoru žalobce neaplikovatelné. Jak totiž konstatoval Ústavní soud v Nálezu Františkovy Lázně, pravomoc obcí regulovat hazard na svém území vyvěrá přímo z ustanovení § 10 písm. a) zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), a není tak dokonce ani vázáno na konkrétní znění zákonného zmocnění v loterním zákoně. Jakékoliv úvahy o neaplikovatelnosti ustanovení § 50 odstavec 4 loterního zákona, včetně úvah o předložení předběžné otázky, se proto stávají v nynější kauze nadbytečné a navýsost akademické. Není ani pravda, že právě uvedený právní názor je svévolný. Jak totiž upozornil Ústavní soud v bodě 37 právě citovaného nálezu sp. zn. Pl. ÚS 56/10, s ohledem na sociálně patologický vliv (hazardních) heren „nelze připustit takový výklad pod-ústavních předpisů, který by ve svém důsledku vedl k popření ústavně zaručeného práva územních samosprávných celků na samosprávu v tom smyslu, že by obce byly zbaveny možnosti rozhodovat ve formě obecně závazných vyhlášek o tom, kde se mohou na jejím území vyskytovat provozovny loterií a jiných podobných her, bez ohledu na to, jaké je jejich vnitřní technické uspořádání. Zda se toto oprávnění obcí na úrovni zákonné úpravy bude opírat o zvláštní zákon ve smyslu ustanovení § 10 písm. d) zákona o obcích, či zda se bude opírat o generální klauzuli ustanovení § 10 písm. a) zákona o obcích za účelem zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku, se již nejeví jako podstatné“. Ústavní soud dále porovnal ustanovení § 10 písm. a) zákona o obcích a ustanovení § 50 odst. 4 loterního zákona a dospěl k závěru, že se obě ustanovení obsahově zcela překrývají.

107. Znění § 50 odst. 4 zákona o loteriích bylo dotčeno pozměňovacím zákonem č.300/2011 Sb., přičemž podle směrnice č. 98/34/ES platí, že „Komise a normalizační orgány uvedené v přílohách I a II musí být informovány o nových předmětech, u nichž národní orgány uvedené v příloze II rozhodly jejich začleněním do svého normalizačního programu o vypracování normy nebo o její změně, nejde-li o identické nebo ekvivalentní převzetí mezinárodní nebo evropské normy.“ 108. Z uvedeného je tedy zřejmé, že zákon č. 300/2011 Sb., podléhá povinnosti notifikace, nicméně v daném případě je nutno v souladu se závěry Nejvyššího správního soudu, vyjádřenými v rozhodnutí ze dne 22. 7. 2015, č. j. 10As 62/2015 – 170, doplnit, že předmětná obecně závazná vyhláška obstojí i bez výslovného odkazu na § 50 odst. 4 zákona o loteriích, neboť pravomoc obcí regulovat hazard na svých územích vyvěrá přímo z § 10 písm. a) zákona o obcích a není tak vázána na konkrétní zmocnění v loterním zákoně. K tomu soud dále poukazuje na závěry uvedené v nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 56/10, jež byly uvedeny již výše.

109. Přijme-li soud závěr, že obce přijaly vyhlášky na základě generálního zmocnění vyjádřeného v § 10 písm. a) zákona o obcích, jeví se již nadbytečným uvažovat o povinnosti jejich notifikace podle směrnice č. 98/34/ES. Pokud však obce přijaly vyhlášky na základě § 50 odst. 4 zákona o 20 8 Af 13/2015 loteriích ve spojení s § 10 písm. d) zákona o obcích, pak je třeba pečlivě uvážit povinnost jejich notifikace.

110. Z úvodních ustanovení směrnice č. 98/34/ES vyplývá, že Evropský parlament a Rada přijaly tuto směrnici mimo jiné v zájmu hladkého fungování vnitřního trhu a zajištění co možná největší transparentnosti národních iniciativ při zavádění norem nebo technických předpisů, přičemž čl. 1 bod 9 definuje, co se rozumí „technickým předpisem“. Jsou jím: „technické specifikace a jiné požadavky včetně příslušných správních předpisů, jejichž dodržování je při uvedení na trh nebo při používání v členském státě nebo na jeho větší části závazné de iure nebo de facto, jakož i právní a správní předpisy členských států zakazující výrobu, dovoz prodej nebo používání určitého výrobku s výjimkou předpisů uvedených v čl. 10“ 111. Z uvedeného tedy Městský soud dovodil, že obecně závazná vyhláška jako taková nenaplňuje definici technického předpisu, když není de iure ani de facto závazná v celém členském státě, ani na jeho větší části, a z uvedeného cíle je zřejmé, že její územní působnost je natolik omezená, že není ani schopna naplnit cíle této směrnice, a není proto nutno o její existenci informovat ani Komisi ani ostatní normalizační orgány uvedené v přílohách I a II této směrnice.

112. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že otázka, zda byl zákon č. 300/2011 Sb., řádně podroben notifikaci není pro rozhodnutí ve věci podstatná, z uvedeného důvodu tedy není ani rovněž podstatné, jak se žalovaný v napadeném rozhodnutí vypořádal s notifikačním procesem zákona č. č. 300/2011 Sb.

113. Dále se soud zabýval okruhem námitek, které se týkají vad řízení před správními orgány.

114. Nejprve se soud zabýval námitkou vznesenou v replice ze dne 2. 7. 2015, dle které žalovaný řádně nevyhodnotil a nijak nerozhodl ohledně uplatněné námitky podjatosti. K uvedené námitce soud konstatuje, že dle obsahu správního spisu nebyla námitka podjatosti vznesena. Žalobkyně toliko v podání ze dne 10. 9. 2014 v části II. odst. 2 uvedla, že „z procesní opatrnosti, vědomi si jistého vysoce postavenými úředními osobami ministerstva veřejně deklarovaného politického zájmu na rušení platně vydaných povolení k provozování loterií nebo jiných podobných her, činíme doplnění podaného rozkladu ze dne 25. 4. 2014 jak dále uvedené, to pro případ, pokud by nedošlo z konkrétně odůvodněných skutečností k námi navrhovanému zastavení řízení“. Výše citovanou pasáž podání žalobkyně však dle soudu, nelze považovat za námitku podjatosti ve smyslu § 14 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), a to už jen z toho důvodu, že nebyla namítána podjatost konkrétní úřední osoby, která se bezprostředně podílela na vedení či rozhodování v předmětném správním řízení. Uvedenou námitku tedy soud shledal za nedůvodnou.

115. Ve třetím žalobním bodě žalobkyně namítla, že s ohledem na zrušení OZV č. 18/2011 Sb. hl. m. Prahy nemělo být v zahájeném předmětném řízení pokračováno, toto mělo být bez dalšího zastaveno, neboť zrušením právního předpisu odpadl důvod pro další vedení správního řízení. V souvislosti s touto námitkou žalovaná v podání ze dne 2. 7. 2015 doplnila, že měla být vyzvána žalovaným k novému seznámení s podklady rozhodnutí poté, co chtěl vydat své rozhodnutí ve věci samé na základě nově přijaté OZV, a tím že tak neučinil, zkrátil procesní práva žalobkyně v příslušném správním řízení.

116. Podle § 36 odst. 1 správního řádu nestanoví-li zákon jinak, jsou účastníci oprávněni navrhovat důkazy a činit jiné návrhy po celou dobu řízení až do vydání rozhodnutí; správní orgán může usnesením prohlásit, dokdy mohou účastníci činit své návrhy.

117. Podle § 36 odst. 3 správního řádu musí být účastníkům řízení před vydáním rozhodnutí ve věci dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí.

118. Podle § 66 odst. 2 správního řádu řízení vedené z moci úřední správní orgán usnesením zastaví, jestliže zjistí, že u některého správního orgánu již před zahájením tohoto řízení bylo zahájeno řízení v téže věci, nebo jestliže v 21 8 Af 13/2015 řízení, ve kterém nemohou pokračovat právní nástupci, odpadl jeho důvod, zejména jestliže účastník zemřel nebo zanikl, anebo zanikla věc nebo právo, jehož se řízení týká. Toto usnesení se pouze poznamená do spisu.

119. Ze správního spisu soud zjistil (konkrétně z oznámení o zahájení řízení ze dne 3. 7. 2013), že důvodem pro zahájení správního řízení dle § 43 odst. 1 loterního zákona bylo zjištění Ministerstva financí, že dotčená technická zařízení jsou provozována v rozporu s obecně závaznou vyhláškou hlavního města Prahy č. 18/2011, kterou se stanoví místa a čas, na kterých lze provozovat loterie a jiné podobné hry (dále jen „OZV č. 18/2011“) Dále Ministerstvo financí zahájilo předmětné správní řízení s ohledem na nález Ústavního soudu ze dne 2. 4. 2013, č. j. Pl. ÚS 6/13.

120. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda měl správní orgán řízení zastavit z důvodu zrušení OZV č. 18/2011. Důvody, pro které správní orgán zastaví správního řízení vedené z moci úřední, jsou uvedeny v § 66 odst. 2 správního řádu, přičemž dle názoru soudu nelze pod žádný důvod obsažený v uvedeném ustanovení podřadit zrušení obecně závazné vyhlášky, resp. její nahrazení novou obecně závaznou vyhláškou. Dále zde soud k důvodům pro zastavení řízení dodává, že těmito jsou obecně překážky, které trvale brání správnímu orgánu v dalším pokračování v řízení nebo, které trvale brání v meritorním rozhodnutí. Zrušení obecně závazné vyhlášky však v tomto případě takovým důvodem být nemůže, neboť nebrání ani dalšímu vedení řízení ani vydání meritorního rozhodnutí. Zde je nutno vzít v potaz, že pro rozhodování správního orgánu v prvním stupni je rozhodující skutkový a právní stav v době vydání rozhodnutí (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 4. 2011, č. j. 1 As 24/2011 – 79). Zjistí-li tedy správní orgán, že obecně závazná vyhláška, pro jejíž rozpor s vydanými povoleními zahájil správní řízení, je v době rozhodování již zrušena, avšak v mezidobí nabyla účinnosti nová obecně závazná vyhláška, která je rovněž v rozporu s provozem dotčených zařízení, resp. je v rozporu s dotčenými povoleními, zruší dotčená povolení právě z důvodu jejich rozporu s touto novou obecně závaznou vyhláškou. Správní orgán tedy postupoval správně, pakliže správní řízení nezastavil, a proto soud shledal námitku ohledně nezastavení správního řízení za nedůvodnou.

121. Dále se soud zabýval námitkou, dle které měla být žalovaná opětovně vyzvána k novému seznámení se s podklady rozhodnutí poté, co chtěl správní orgán vydat rozhodnutí ve věci samé na základě nově přijaté obecně závazné vyhlášky.

122. Nejprve se zde soud zabýval otázkou, zda uvedená námitka byla uplatněna v čas, a tedy zda je projednatelná. Žalobkyně sice uvedenou námitku výslovně vznesla až v podání ze dne 2. 7. 2015, nicméně soud je toho názoru, že se jedná o doplnění resp. rozvinutí žalobního bodu vzneseného již v žalobě, ve kterém žalobkyně namítala, že s ohledem na zrušení OZV č. 18/2011 mělo být řízení bez dalšího zastaveno, neboť zrušením právního předpisu odpadl důvod pro další vedení správního řízení. Přičemž zde dále namítla, že s ohledem na zahájení řízení z úřední povinnosti, jsou zde určující skutečnosti uvedené v oznámení o zahájení řízení, které nelze v průběhu řízení měnit, neboť by došlo k nepřípustné proměně předmětu daného správního řízení. Jelikož tedy soud dospěl k závěru, že se jedná o doplnění resp. rozvinutí včas uplatněného žalobního bodu, shledal výše uvedenou námitku za projednatelnou.

123. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že podkladem pro vydání rozhodnutí žalovaného byla OZV č. 10/2013 a nález Ústavního soudu Pl. ÚS 6/13 ze dne 2. 4. 2013. Žalobkyni však bylo v oznámení o zahájení řízení ze dne 3. 7. 2013 sděleno, že důvodem pro zahájení správního řízení dle § 43 odst. 1 loterního zákona bylo zjištění Ministerstva financí, dle kterého jsou dotčená technická zařízení provozována v rozporu s OZV č. 18/2011, a že Ministerstvo financí dále zahájilo předmětné správní řízení s ohledem na nález Ústavního soudu ze dne 2. 4. 2013, č. j. Pl. ÚS 6/13. Dle přiloženého spisového materiálu nebyla žalobkyni tato změna před rozhodnutím ve věci samé správním orgánem sdělena. Ministerstvo jako správní orgán prvního stupně tedy pochybilo, když nezaslalo žalobkyni novou výzvu podle § 36 odst. 3 správního řádu k seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí, nicméně soud je toho názoru, 22 8 Af 13/2015 že toto pochybení správního orgánu není v nyní projednávané věci tak podstatné, aby mohlo mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí ve věci samé.

124. Při posouzení této námitky soud vycházel z důvodu, pro který bylo zahájeno správního řízení, jímž byl rozpor obecně závazné vyhlášky s dotčenými povoleními. Skutečnost, že řízení bylo zahájeno za účinnosti OZV č. 18/2011 a dokončeno bylo za účinnosti OZV č. 10/2013, však na důvodu pro, který bylo řízení zahájeno, nic nezměnila, neboť vymezení lokalit, kde nelze dotčené loterijní přístroje provozovat, zůstalo v obou předpisech zcela shodné. Změnou obecně závazné vyhlášky nebyl podstatný důvod pro vedení řízení a pro zrušení dotčených povolení nijak změněn, neboť situace zůstala stejná a postavení žalobkyně se změnou obecně závazné vyhlášky ani nezlepšilo, ani nezhoršilo. Lze sice uvažovat o tom, že v rámci řádně vedeného řízení mohlo Ministerstvo financí už v průběhu řízení v prvním stupni změnu obecně závazné vyhlášky reflektovat a žalobkyni na ni upozornit, nicméně stalo-li se tak, dle správního spisu, až v obsahu prvostupňového rozhodnutí, má soud za to, že na tuto změnu mohla žalobkyně reagovat v rozkladu, a tedy nebyla zbavena práva vyjádřit se ve věci, resp. vyjádřit se k OZV č. 10/2013.

125. Ministerstvo jako správní orgán prvního stupně tedy sice pochybilo, když žalobkyni neupozornilo na změnu obecně závazné vyhlášky, avšak toto pochybení nemělo vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, a proto soud hledal tuto žalobní námitku za nedůvodnou.

126. V prvním žalobním bodě, žalobkyně namítla, že povolení (rozhodnutí č. j. 34/96551/2009 ze dne 15. 12. 2009) uvedené pod bodem X. prvostupňového rozhodnutí bylo již dříve vydaným rozhodnutím zrušeno, a proto je v této části výroková část rozhodnutí zmatečná a měla by být zrušena.

127. K uvedené námitce soud konstatuje, že tvrzení žalobkyně o dřívějším zrušení povolení č. j. 34/96551/2009, ze dne 15. 12. 2009, nemá oporu ve správním spise ani žalobkyně nedoložila nic, to by její tvrzení prokazovalo, rovněž ani z ničeho jiného neplyne, že by uvedené povolení bylo již dříve zrušeno, a proto soud shledal tuto námitku za nedůvodnou.

128. V pátém žalobním bodě namítla, že v řízení a v napadeném rozhodnutí nebyla dostatečným způsobem zhodnocena skutečnost, že se na ministerstvo ve vztahu k revizi podmínek provozu loterií v daných provozovnách obrátili i další účastníci řízení, kteří žádali, aby jim ministerstvo umožnilo seznámení s příslušnými správním spisy a podání vyjádření ve věci, přičemž rozhodnutí ve věci samé ministerstvo vydalo, bez ohledu na to, že správní řízení ohledně účastenství daných osob nebylo (dle informací žalobkyně) pravomocně skončeno.

129. K uvedené námitce soud konstatuje, že žalovaný se s ní vypořádal na str. 8, bod Ad 6 napadeného rozhodnutí a soud souhlasí s názorem žalovaného, „že nepřipuštění třetích osob jako dalších účastníků do správního řízení nedochází k porušení zásady materiální pravdy dle § 3 správního řádu a to vzhledem k tomu (…), že byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro vydání rozhodnutí, což je dostatečně odůvodněno v napadeném rozhodnutí.“ K uvedenému soud dále dodává, že je na správním orgánu, aby zjistil stav věci. Dále soud konstatuje, že žalovaný postupoval v souladu s § 28 odst. 1 správního řádu, který výslovně stanovuje, že vydání usnesení o tom, zda osoba je, či není účastníkem řízení, nebrání dalšímu projednávání a rozhodnutí ve věci.

130. Konečně zde soud podotýká, že správní orgán nemohl zasáhnout do subjektivních veřejných práv žalobkyně, pakliže nepřiznal někomu dalšímu účastenství ve správním řízení a pokud se někdo další cítí být poškozen postupem správního orgánu, je nutné, aby se právě tento opominutý účastník domáhal ochrany svých práv u soudu, neboť s. a. s. neumožňuje podat žalobkyni žalobu za jiného. Soud tedy shledal i tuto námitku za nedůvodnou.

131. V šestém žalobním bodě namítla, že správní řízení mělo být, z vícera důvodů prezentovaných žalobkyní, přerušeno, přičemž ministerstvo se ke všem návrhům postavilo negativně a svůj postup náležitě neodůvodnilo. 23 8 Af 13/2015 132. K uvedené námitce soud předně konstatuje, že žalobkyně v žalobních bodech výslovně neuvedla důvody, pro které mělo být správní řízení přerušeno, když žalobkyně toliko namítla, že „že řízení, pokud by ministerstvo odůvodněně argumentovalo v neprospěch jeho zastavení, jak žalovaná navrhovala, mělo být z vícero důvodů, prezentovaných žalovanou, přerušeno. Ministerstvo se ke všem procesním návrhům, vznesených v tomto kontextu žalovanou, postavilo zcela negativně a svůj postup odůvodnilo jen vágně nebo jej neodůvodnilo vůbec, čímž je tento postup fakticky nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů“ (pozn. soudu: Kde žalobkyně mluví o žalované má zřejmě na mysli žalobkyni). Z dalšího obsahu žaloby lze dovodit, že žalobkyně spatřovala důvod k přerušení v předpokladu rozhodnutí zastupitelského orgánu hlavního města Prahy o změně regulace loterií a jiných podobných her a to v období dubna 2014. Dalším důvodem pak bylo řízení vedené u Ministerstva vnitra o žádosti žalobkyně o zjednání nápravy dle § 106 odst. 1 a 2 zákona číslo 131/2000 Sb. ve věci OZV č. 10/2013. Konečně žalobkyně důvod k přerušení správního řízení spatřovala v podaném podmětu k hl. m. Prahy ze dne 7. 1. 2014, jehož cílem bylo upozornit na diskriminační povahu OZV č. 10/2013.

133. K uvedené námitce soud konstatuje, že Ministerstvo financí přípisem ze dne 29. 5. 2014, č. j. MF- 44003/2014/3401, sdělilo žalobkyni, že jejímu návrhu na přerušení řízení nevyhovuje a uvedla důvody. Soud se zde shoduje s názorem žalovaného (str. 7, bod ad 3,4, +9), tedy že Ministerstvo financí je povinno postupovat v souladu s platnými a účinnými právními předpisy a nepřísluší mu zkoumat důvody, které vedly ke stanovení zákazu provozu loterií a jiných podobných her na konkrétním území. Ministerstvo financí správně toliko posuzovalo rozpor vydaných povolení s obecně závaznou vyhláškou. Konečně zde soud dodává, že přerušení správního řízení jakož i důvody pro, které správní orgán řízení přeruší, jsou upraveny v § 64 správního řádu, přičemž dle uvedeného ustanovení je tedy na zvážení správního orgánu, zda této možnosti využije či nikoliv. Soud shledal i tento žalobní bod za nedůvodný.

134. Ve třináctém bodě namítla, že se ministerstvo nevyjádřilo k argumentaci obsažené v doplňujících podáních. Konkrétně se jedná o návrh na přerušení řízení ze dne 23. 5. 2014, doplnění rozkladu ze dne 10. 9. 2014, doplnění rozkladu ze dne 13. 10. 2014 a doplnění rozkladu ze dne 1. 12. 2014. V této souvislosti žalobkyně uvedla, že se jedná o obsah stanoviska Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 1. 9. 2014 a sdělení Evropské komise ze dne 8. 11. 2014. V této souvislosti považuje žalobkyně rozhodnutí ministerstva za nepřezkoumatelné, když žalobkyně má za to, že s těmito skutečnostmi se ministerstvo nemůže vypořádat konstatováním o „irelevantnosti“ dané argumentace nebo, že dané skutečnosti prostě zcela pomine. Ministerstvo nebylo oprávněno danou argumentaci prominout striktním formalistním výkladem správního řádu ve smyslu, že pro ministerstvo jsou závazné jen ty skutečnosti, které byly žalobkyní uvedeny v řízení do uplynutí lhůty pro podání rozkladu.

135. K výše uvedené námitce soud předně podotýká, že dle odůvodnění napadeného rozhodnutí, je žalovaný neodmítl z důvodu jejich uplatnění až po uplynutí lhůty k podání rozkladu. V bodě ad 10 napadeného rozhodnutí žalovaný sice konstatoval, že „případně zaslané vyjádření navrhovatele by bylo doručeno po lhůtě stanovené k vyjádření se k podkladům pro rozhodnutí ve věci a nebylo by k němu přihlíženo“, avšak uvedené konstatování žalovaného se vztahuje k tomu, že správní orgán rozhodl dříve, než žalovaná poslala další vyjádření po té, co nahlédla do spisu.

136. Dále zde soud považuje za vhodné vyjádřit se k povaze lhůty stanovené k vyjádření se k podkladům rozhodnutí stanovené v oznámení o zahájení řízení.

137. Dle § 36 odst. 1 správního řádu nestanoví-li zákon jinak, jsou účastníci oprávněni navrhovat důkazy a činit jiné návrhy po celou dobu řízení až do vydání rozhodnutí; správní orgán může usnesením prohlásit, dokdy mohou účastníci činit své návrhy.

138. Správní orgán může dle § 36 dost. 1 věty za středníkem správního řádu usnesením prohlásit, dokdy mohou účastníci činit své návrhy. Uvedené usnesení tedy dává správnímu orgánu možnost koncentrovat řízení k určitému datu, po kterém již k dalším návrhům nepřihlíží. Pakliže by tedy 24 8 Af 13/2015 ministerstvo nepřihlíželo k podáním učiněným až po uplynutí stanovené lhůty, nejednalo by se o chybný postup.

139. Konečně žalobkyně namítla, že ministerstvo nevzalo v potaz žádost žalobkyně o nahlédnutí do spisu s upozorněním, že až po nahlédnutí žalobkyně učiní konečné vyjádření. K uvedené námitce soud odkazuje na své vyjádření k povaze lhůty stanovené k vyjádření se k podkladům rozhodnutí stanovené v oznámení o zahájení řízení. Dále zde dodává, že dle § 3 správního řádu postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v § 2, tedy pokud Ministerstvo financí došlo k závěru, že již je náležitě zjištěn stav věci, mohlo vydat rozhodnutí a nemuselo čekat na další vyjádření žalobkyně.

140. K samotnému způsobu vypořádání námitek správními orgány soud konstatuje, že v prvostupňovém rozhodnutí je reagováno jenom na některé z uplatněných námitek. V napadeném rozhodnutí se pak žalovaný s uplatněnými námitkami vypořádal důkladněji a to způsobem, který s ohledem na podstatu věci postačuje. Za významné soud považuje především to, že mnohé z uplatněných námitek, byť byly obsáhle koncipovány, se míjejí s podstatou věci. Podstata věci spočívala v tom, že na základě obecně závazné vyhlášky, zde OZV č. 10/2013, a v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 2. 4. 2013, č. j. Pl. ÚS 6/13, byla rušena dřívější povolující rozhodnutí, která umožňovala provoz loterijních přístrojů na dotčených lokalitách, zde konkrétně na území Městské části Praha 6, přičemž jediným důvodem pro zrušení těchto povolujících rozhodnutí byla právě skutečnost, že příslušná obecně závazná vyhláška provoz těchto zařízení na dotčených lokalitách nedovoluje. Toto je jediná skutečnost, o kterou v dané věci šlo a pokud tedy bylo prokázáno, že tomu tak skutečně je, o čemž není sporu, tak v podstatě neexistovaly podle názoru soudu žádné další skutečnosti, které by mohly cokoliv změnit. Tedy námitky, které uplatnila žalobkyně v rozkladu, jmenovitě třeba, že výkon její činnosti není v rozporu se zákony, resp. že při provozu dotčených zařízení nedocházelo k porušování zákona, nemohly nic změnit na skutečnosti, že dotčená zařízení jsou provozována v rozporu s obecně závaznou vyhláškou.

141. V uvedené souvislosti pak ovšem vyvstává otázka, což je však obecný problém v každém správním řízení, v jaké míře je povinen se správní orgán vypořádat s námitkami, které nejsou pro rozhodnutí vůbec významné, tedy zda je vždy nezbytné, aby byla skutečně každá námitka do detailu vypořádána, ačkoli její vypořádání je nadbytečné a ve věci nic nového nepřinese. S uvedeným problémem pak úzce souvisí otázka přezkoumatelnosti správního rozhodnutí a to ve vztahu k důvodům rozhodnutí, když o nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů rozhodnutí se jedná v případě, kdy se správní orgán v rozhodnutí řádně nevypořádá se všemi námitkami účastníků řízení. Dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, publikovaný pod č. 133/2004 Sb. NSS, „nedostatkem důvodů pak nelze rozumět dílčí nedostatky odůvodnění soudního rozhodnutí, ale pouze nedostatek důvodů skutkových. Skutkovými důvody, pro jejichž nedostatek je možno rozhodnutí soudu zrušit pro nepřezkoumatelnost, budou takové vady skutkových zjištění, která utvářejí rozhodovací důvody, typicky tedy tam, kde soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem anebo tam, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy v řízení byly provedeny“. Citovaný rozsudek se sice týká rozhodnutí soudu, nicméně nepochybně lze vztáhnout i na rozhodování správních orgánů. I s přihlédnutí k právě citovanému judikátu má soud za to, že Ministr financí, jako orgán rozhodující o rozkladu, námitky vypořádal v dostatečné míře. Soud opakovaně zdůrazňuje, že žádná z námitek nebyla schopna zvrátit jediný podstatný důvod, pro který byla dotčená povolení zrušena, tedy že podle příslušné obecně závazné vyhlášky není provoz dotčených zařízení na území Městské části Praha 6 možný. Dále zde soud dodává, že v projednávané věci není sporu co do skutkových zjištění. Vzhledem k výše uvedenému tedy soud neshledal napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Rovněž není napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné ani pro nesrozumitelnost, neboť 25 8 Af 13/2015 z něj je patrno, jak bylo rozhodnuto, o čem bylo rozhodnuto a proč bylo rozhodnuto zrovna tak, jak bylo.

142. Ve čtrnáctém bodě žalobkyně namítla, politický zájem na výsledku správní řízení, z čehož dovozuje pochybnosti o řádném vedení správního řízení a nestrannosti úředních osob.

143. K uvedené námitce soud konstatuje, že dotčená povolení byla zrušena pro jejich rozpor s OZV č. 10/2013 a dále s přihlédnutím k judikatuře Ústavního soudu týkající se práva obcí na samosprávu, přičemž tvrzený politický tlak, tak nemohl mít žádný vliv na tento rozpor, tedy ani na důvod, pro který byla dotčená povolení zrušena. Uvedenou námitku tedy soud shledal za nedůvodnou.

VI. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

144. Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí správního orgánu v rozsahu žalobních bodů a ze shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že žalovaný správní orgán při svém rozhodování neporušil zákonem stanovené povinnosti a nevydal nezákonné rozhodnutí. Z těchto důvodů proto soud podané žalobě nevyhověl a podle § 78 odst. 7 soudního řádu správního jí zamítl tak, jak je ve výroku tohoto rozsudku uvedeno.

145. Výrok o náhradě nákladů řízení soud opřel o ustanovení § 60 odst. 1 soudního řádu správního a contrario, neboť žalobce neměl ve věci úspěch a žalovanému správnímu orgánu žádné náklady řízení nevznikly.

Poučení