8 Af 3/2012 - 35

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudců JUDr. Marcely Rouskové a JUDr. Hany Pipkové v právní věci žalobce: Rock Oil plus, s.r.o., se sídlem Praha 10, Říčanská 1984/5, IČ 272 42 439, proti žalovanému: Ministerstvo financí, se sídlem Praha 1, Letenská 15, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28.11.2011, č.j.: 904/51 416/2011, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí žalovaného, jímž bylo rozhodnuto tak, že se žádost zamítá a daň se nepromíjí. V odůvodnění žalovaný uvedl, že žalobce uplatnil tři skutečnosti k prominutí daně, kdy podstatou věci samotné, dle daňového subjektu (žalobce), je rozpor mezi těmito skutečnostmi a základními zásadami daňového řízení. „První tvrzená skutečnost- V rámci celé ČR koordinovaný postup orgánů celní správy, kdy byly v průběhu dopravy zadrženy zásilky dopravované na základě povolení dle ustanovení § 22 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních v platném znění v rozhodné době (dále jen „zákon o spotřebních daních“), v režimu podmíněného osvobození od spotřební daně. Důvodem, dle daňového subjektu záminkou, pro takový postup je ve všech případech tvrzení celních orgánů, podle kterého byly špatně vyplněny průvodní doklady dopravované zásilky vybraných výrobků. Druhá tvrzená skutečnost- Postup, kdy orgány veřejné moci odebraly daňovému subjektu oprávnění vydané dle ustanovení § 22 zákona o spotřebních daních. Důvodem, dle daňového subjektu záminkou, pro odebrání zmíněných povolení pak bylo tvrzení o nedostatečně zajištěné spotřební dani, což je dle daňového subjektu, s odkazem na ustanovení § 58 odst. 21 zákona o spotřebních daních při použití ustanovení § 22 odst. 17 zákona o spotřebních daních, nesmyslem při zákonném limitu zajištění ve výši 100.000.000,- Kč v situaci, kdy na účtu správce daně bylo složeno dobrovolně cca 170.000.000,- Kč. Třetí tvrzená skutečnost – Postup, kdy orgány Generálního ředitelství cel rozeslaly elektronickou cestou všem dotčeným subjektům v rámci ES informaci o tom, že daňový subjekt má problém s celní správou v tuzemsku a bude mu odebráno povolení k obchodní činnosti s vybranými výrobky v režimu osvobození od spotřební daně. Taková informace byla rozeslána preventivně v době, kdy rozhodnutí o odebrání dotčeného povolení ani nebylo daňovému subjektu doručeno.“ Žalovaný dále v odůvodnění uvedl, že soubor všech zmíněných skutečností vedl k okamžitému ukončení obchodní činnosti, v rámci celého ES nebyl dodavatel, který by po obdržení informace o problémech daňového subjektu prodal tomuto subjektu cokoliv v režimu „bez daně“, současně nebyl v České republice dopravce, který by si dovolil naložit jakoukoliv dodávku pro daňový subjekt, a to s vědomím toho, že veškeré dodávky na cestě zastavují orgány celní správy a zajišťují jak zboží, tak i dopravní techniku. Podle žalovaného z výše uvedeného daňový subjekt dovodil, že byť se jednotlivá opatření orgánů veřejné moci, v dané věci orgánů celní správy, jeví nebo můžou jevit jako zákonná a přiměřená, když takový stav může být vyvrácen v dalším řízení odvolacím nebo soudním orgánem, ve svém souhrnu se jednalo o opatření, které vybočilo z mezí základní zásady daňového řízení. Žalovaný poukázal na skutečnost, že k prominutí daně v souladu s ust. § 55a odst. 1 zákona o správě daní a poplatků chybí zákonný předpoklad, a to existence důvodů nesrovnalostí vyplývajících z uplatňování daňových zákonů. Podle žalovaného žalobce ani takové nesrovnalosti ve své žádosti neuplatňuje, poukazuje pouze na nesprávný postup orgánů celní správy a jeho rozpornost se základními zásadami daňového řízení. Na rozdíl od žalobce však žalovaný ani tento rozpor v provedeném řízení celními orgány nespatřuje. Žalovaný konstatoval, že základní zásady daňového řízení uvedené v ustanovení § 2 zákona o správě daní a poplatků stanoví primární povinnost správci daně jednat v řízení o daních v souladu se zákony a jinými obecně závaznými právními předpisy, chránit zájmy státu a dbát přitom na zachovávání práv a právem chráněných zájmů daňových subjektů a ostatních osob zúčastněných na daňovém řízení. Pokud podle žalovaného v předmětném daňovém řízení nebylo shledáno porušení zákonných norem, nelze provedení takového daňového řízení správcům daně vytýkat za situace, kdy k předmětnému řízení byli nejen oprávněni, ale ve vztahu k uplatňování právních norem České republiky a norem Evropské unie také povinni za situace, kdy hrozilo, že daň nebude vybrána. Žalovaný současně poukázal na to, že správce daně v souladu s daňovým subjektem namítanou základní zásadou daňového řízení, uvedenou v ustanovení § 2 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků, volil takové postupy, které mu umožňovaly dosáhnout cíle řízení, kdy hrozilo, že budou zkráceny daňové příjmy. V oblasti daňovým subjektem tvrzených, tří podstatných skutečností, pak správci daně všech tří stupňů podle žalovaného svůj postup nejen podrobně vysvětlili, ale také jej zdůvodnili v souladu s povinnou aplikací právních norem. Žalovaný v závěru svého odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí zdůraznil, že prominutí daně dle ust. § 55a zákona o správě daní a poplatků je specifickým prostředkem liberační povahy, při jehož uplatnění nedochází k nápravě či odstranění vad rozhodnutí nebo nesprávného postupu správce daně při aplikaci daňového zákona. K nápravě či odstranění vad zákonnosti rozhodnutí o stanovení daně v daňovém řízení podle žalovaného slouží, resp. jsou určeny jiné opravné prostředky než je prominutí daně. Důvodem pro aplikaci institutu prominutí daně dle ustanovení § 55a zákona o správě daní a poplatků je v zásadě pouze existence nesrovnalostí při uplatňování daňových zákonů, přičemž nesrovnalost, jak uvedl žalovaný, není ani nezákonnost ani jiná nesprávnost aplikace platných daňově-právních norem. O nesrovnalost podle žalovaného půjde zejména v případech účinků zákonem nepředvídaných nebo nezamýšlených, např. kdy při striktním dodržení platné zákonné úpravy by došlo v některém případě k dvojímu zdanění u téhož daňového poplatníka, aniž by toto dvojí zdanění bylo zákonem výslovně zamýšleno. Žalovaný v této souvislosti poukázal na to, že aplikace důvodů nesrovnalostí vyplývajících z uplatňování daňových zákonů je vzhledem ke své povaze výjimečná, neboť jejím hlavním smyslem je pružně reagovat na možné protiklady v daňových zákonech. Žalobce v žalobě nesouhlasil s tím, že v dané věci nejsou splněny podmínky pro prominutí daně ve smyslu ust. § 55a zákona o správě daně a poplatků. Žalobce souhlasil s uvedeným vymezením důvodů žádosti pouze částečně, když žalovaný zcela pominul tři další, a dle žalobce rozhodné okolnosti, za které považuje žalobce fakt, kdy žalobce až do doby výše vymezeného „souboru opatření orgánů celní správy“ odváděl, resp. platil, veškeré daně, tedy jak daň spotřební, tak i daň z přidané hodnoty. Žalobce disponuje ke dni 31.3.2011 potvrzením o bezdlužnosti jak u orgánu celní správy, tak i u dalších územních finančních orgánů, což dokazuje že v období předcházejícímu výše zmíněnému „souboru opatření přijatému orgány celní správy“ žalobce přiznával a platil do státního rozpočtu veškeré daně, které byly s jeho činností spojené. Na nepřímých daních – tedy na dani spotřební to bylo v ročním období předcházejícímu událostem v dubnu 2010 částka cca 2 miliard korun českých, na dani z přidané hodnoty to byla cca další 1 miliarda korun českých, celkem tedy žalobce odvedl a fakticky zaplatil za jeden rok do státního rozpočtu cca. 3 miliardy korun českých s tím, že dle potvrzení vydaných orgány celní správy a finančními úřady nedlužil žalobce ke dni 31.3.2010 na dani ani korunu. Druhou skutečností je dle žalobce zkreslené tvrzení žalovaného, podle kterého žalobce údajně neuplatňuje v podané žádosti argumentaci směřující k nesrovnalostem spojenou s uplatněním daňových zákonů. K tomu uvedl, že nesrovnalost při uplatnění daňových zákonů spatřoval zejména v tom, že při respektování postupu vymezeného jako „správa daně“, ve smyslu ust. § 1 odst. 2 ZSDP, podle kterého se správou daně rozumí právo činit opatření potřebná ke správnému a úplnému zjištění, stanovení a splnění daňových povinností, zejména právo vyhledávat daňové subjekty, daně vyměřit, vybrat, vyúčtovat, vymáhat nebo kontrolovat podle tohoto zákona jejich splnění ve stanovené výši a době, a dále při respektování základní zásady daňového řízení ve smyslu ust. § 2 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků, které zavazuje správce daně postupovat v daňovém řízení v úzké součinnosti s daňovými subjekty a při vyžadování plnění jejich povinností v daňovém řízení volit jen takové prostředky, které daňové subjekty nejméně zatěžují a umožňují přitom ještě dosáhnout cíle řízení, tj. stanovení a vybrání daně tak, aby nebyly zkráceny daňové příjmy, je žalobce přesvědčen o tom, že každý dotčený správce daně musí před přijetím jakéhokoliv opatření důsledně zvažovat všechny zákonem předpokládané atributy a po zvážení všech možných důsledků svého postupu přijmout takové opatření, které nebude v kolizi se zájmem státu, který je dán cílem daňového řízení, stejně tak ale nebude v kolizi se zájmem dotčené firmy – v tomto případě se zájmem žadatele (žalobce). A pokud již nejde takový stav nastolit, je opět orgán veřejné moci, resp. dotčený správce daně zavázán zákonem postupovat tak, aby při respektování cíle daňového řízení co nejméně a pouze v míře nezbytně nutné zatížil dotčený daňový subjekt – zde firmu žalobce. Za takový přiměřený stav lze dle žalobce jen stěží považovat obchodní likvidaci firmy, která ročně zaplatila do státního rozpočtu cca. 3 miliardy korun. Při takovém výkladu se jako zcela nepřiměřené a i nezákonné jeví sled úkonů a opatření realizovaných orgány celní správy, které ve smyslu ustanovení zákona o spotřebních daních mají postavení správce daně. Orgány celní správy v postavení správce daně dne 15.4.2010 aplikovali daňové zákony způsobem, který dle žalobce zcela vybočil z výše odkázané základní zásady daňového řízení. Celní orgány vymyslely a v praxi realizovaly úkony, které měly pro žalobce zcela likvidační důsledky, které jej okamžitě a bez jakékoliv reálné možné obrany v daném čase vyloučily z obchodní činnosti – tedy se jednalo o sled a souhrn opatření, které směřoval výhradně k likvidaci žalobce, k likvidaci jeho obchodní činnosti, což ve svém důsledku vedlo k tomu, že byť žalobce řádně přiznal své daňové povinnosti, s ohledem na vyloučení žalobce z obchodní činnosti nebylo možné přiznané a vykázané daňové povinnosti zaplatit. Zásadní rozpor při aplikaci daňových předpisů, zde při aplikaci zejména zákona o správě daní a poplatků a zákona o spotřebních daních, plyne podle žalobce z důsledků, které nastaly v praxi. Žalobce dále uvedl, že další podstatná argumentace k aplikaci daňových zákonů byla přednesena v doplnění žádosti, kde s ohledem na posuny a jemu dostupné informace poukázal na další okolnosti, které lze vymezit tak, že dle názoru žalobce je v dané věci prokázán stav, a to minimálně v důvodném předpokladu, kdy orgány celní správy s odkazem na aplikaci daňového práva nerealizovaly ve skutečnosti žádnou správní úvahu, pouze slepě poslouchaly příkaz či rozkaz nadřízené složky. Podle žalobce celý soubor opatřený orgánů celní správy nebyl výsledkem správního uvážení, které zákon o správě daní a poplatků platný v rozhodném období jako jediné zná a předpokládá. Třetí skutečností je dle žalobce okolnost příčinné souvislosti, kterou nelze z úvahy o prominutí daně vynechat, což žalovaný zcela účelově realizoval. Jde o posouzení souvislosti dlužné daně, o jejíž prominutí je žádáno, se skutkovým průběhem, který byl realizován jako aplikace daňového práva. Podle žalobce je nenormální a nepřípustné, aby žalobce, který nikdy v minulosti neměl konflikt s daňovou správou, nikdy nebyl sankcionován za porušení jiné povinnosti spojené s plněním daňových povinností, který plnil povinnosti odvodu do státního rozpočtu, aby takový subjekt byl po několikaleté bezproblémové podnikatelské činnosti v rámci uplatnění daňového práva fakticky zlikvidován a postaven mimo jakoukoliv možnost reálně podnikat. Nastolení takového stavu, o kterém nejsou žádné důvodné pochybnosti, samo o sobě dává dle žalobce možnost důvodného předpokladu aplikace ustanovení § 55a ZSDP, když nezbytným předpokladem je posouzení skutkového stavu, který vzniku dluhu na dani předcházel. Žalovaný nemůže dle žalobce o věci rozhodnout vůbec v případě, pokud není postaveno najisto minimálně to, že dluh na dani má příčinnou souvislost s aplikací daňového práva. Takové posouzení neřeší otázku, zda opatření a úkony žalovaného, resp. jednotlivých složek celní správy byly zákonné či nezákonné – o tom se rozhoduje v jiném řízení. Pro posouzení podané žádosti je ale dle žalobce nutné posoudit, zda má dlužná daň souvislost s uplatněním daňového práva či nikoliv a pokud ano, tak je další věcí posouzení otázky výkladu zákonného předpokladu „nesrovnalostí vyplývajících z uplatňování daňových zákonů“. Žalobce poukázal současně na skutečnost, že žalovaný svým rozhodnutím prakticky tvrdí, že je zcela normální a v pořádku, pokud stát, resp. orgán veřejné moci, může ze zcela běžně fungující firmy, která mu zaplatila 3 miliardy na daních, která nic nedluží, udělat ze dne na den daňového dlužníka v řádech stovek milionů korun, zlikvidovat celou jeho podnikatelskou činnost a to s odkazem na aplikaci daňového prává, které dle názoru žalovaného nemá ani při takovém důsledku žádné nesrovnalosti. Dle žalobce je ale takový stav a skutkový průběh nenormální, nespravedlivý a v praxi nemožný, pokud by neexistovaly „nesrovnalosti“ při uplatňování daňových zákonů. Žalobce dále namítal, že celá otázka aplikace ust. § 55a zákona o správě daní a poplatků, zejména pak otázka aplikace zákonné podmínky, kterou vymezuje text zákona jako „prominutí z důvodů nesrovnalostí vyplývajících z uplatňování daňových zákonů“ je dána na výkladu právně neurčitých pojmů. Podle žalobce takový výklad připouští řadu možností, nicméně pokud žalovaný svůj výklad omezuje pouze na jím uváděné příklady, kdy se za „nesrovnalost“ považuje dle názoru žalovaného např. postup, kdy při striktním dodržení platné zákonné úpravy by došlo v některém případě k dvojímu zdanění u téhož daňového poplatníka, je podle žalobce minimálně stejnou nesrovnalostí stav, kdy na základě postupů orgánů celní správy v rámci aplikace daňového práva dojde k likvidaci do té doby normálně fungujícího poplatníka, který neměl žádné dluhy na daních, který platil v rámci ročního období miliardy korun do státního rozpočtu, a kterému dluhy na daních vznikly až poté, co územní finanční orgány aplikovaly daňové právo, když žádný jiný důvod než aplikace daňového práva pro vznik daňového dluhu neexistuje. Za zcela nenormální, tedy i výjimečné, považuje žalobce stav, kdy aplikace daňového práva má dvojjediný důsledek a to vznik daňového dluhu se současným vyloučením žalobce z obchodní činnosti. Přitom daňový dluh staví žalobce do role dlužníka, kterému se vylučuje oblast podnikání, kde se pohyboval několik let bez jakýchkoliv problémů. Vyloučení z činnosti pak vylučuje, aby byl daňový dluh zaplacen, což ve spojitosti znamená likvidaci firmy. Žalobce nechce věřit, že toto je smysl aplikace daňového práva a pokud již takový důsledek nastal, že se nejedná o něco výjimečného, co vyplynulo z nesrovnalostí. Takový důsledek by sice neměl být podle žalobce teoreticky nemožný při respektování základních zásad daňového řízení, a pokud již v praxi nastal, měla by se mj. posuzovat i výjimečnost situace s ohledem na to, co žalovaný uvedl ve svém rozhodnutí dále. Pokud totiž žalovaný uzavřel věc mj. tak, že uvedl právní názor, podle kterého „Aplikace důvodů nesrovnalostí vyplývajících z uplatňování daňových zákonů je vzhledem ke své povaze výjimečná, neboť jejím hlavním smyslem je pružně reagovat na možné protiklady v daňových zákonech“, měl by současně takový závěr vztáhnout na skutkové okolnosti posuzované věci a přesně vymezit, co se pod pojmem výjimečnost rozumí. To se ale nestalo. Žalobce dovodil, že v daném případě aplikoval žalovaný výklad neurčitých právních pojmů účelově, zúženě, ke škodě žalobce, s prvky libovůle, nepřezkoumatelným způsobem, aby nemusel žádosti žalobce vyhovět. Druhým znakem takové aplikace práva je pak podle žalobce postup, kdy se žalovaný v řízení o podané žádosti nevyrovnal s celým obsahem podané žádosti, zejména ne pak s těmi okolnostmi, které můžou svědčit splnění zákonné podmínky předpokládané ust. § 55a ZSDP. Žalovaný se nijak nevyrovnal s tím, proč konkrétní okolnosti posuzované věci, zejména pak přímou souvislost aplikace daňového práva se vznikem dluhu na daních, při současném znemožněním obchodní činnosti, nelze podřadit pod splnění podmínek předpokládaných ust. § 55a ZSDP. Podle žalobce žalovaný podanou žádost ve smyslu ust. § 55a ZSDP posoudil po právní stránce nesprávně. Ve vyjádření k žalobě žalovaný k jednotlivým tvrzením uvedeným v žalobě konstatoval, že se jedná o žalobcem zkrácený obsah žalobou napadeného rozhodnutí o prominutí daně a současně uvedl, že odůvodnění napadeného rozhodnutí je dostatečně obsáhlé a žalovaný se v jeho závěru jednak vyrovnává s žalobcem tvrzenými „nesrovnalostmi“ v uplatňování daňových zákonů, když podle žalovaného je nutno ust. § 2 zákona o správě daní a poplatků vykládat ve všech souvislostech. Žalovaný zejména poukázal na primární povinnost správce daně jednat v řízení o daních v souladu se zákony a jinými obecně závaznými právními předpisy, chránit zájmy státu a dbát přitom na zachovávání práv a právem chráněných zájmů daňových subjektů a ostatních osob zúčastněných na daňovém řízení. Z toho je pak žalovaným dovozováno, že nelze vytýkat správcům daně, že volili postup, který byl v souladu s právními normami České republiky a normami Evropské unie za situace, kdy hrozilo, že daň nebude vybrána. Žalovaný rovněž uvedl, že v závěru žalobou napadeného rozhodnutí poměrně podrobně vysvětlil, že prominutí daně dle ust. § 55a zákona o správě daní a poplatků je specifickým prostředkem liberační povahy, při jehož uplatnění nedochází k nápravě či odstranění vad rozhodnutí nebo nesprávného postupu správce daně při aplikaci daňového zákona. Navrhl žalobu zamítnout. Ve správním spise se pro danou věc nacházejí mimo jiné tyto podstatné dokumenty a to jednak žádost žalobce ve smyslu ust. § 55a zákona č. 337/1992 Sb. ze dne 29.12.2010 vč. jejího doplnění ze dne 2.5.2011 a jednak žalobou napadené rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 28.11.2011, č.j.: 904/51 416/2011. Městský soud v Praze přezkoumal v rámci podané žaloby napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení v mezích žalobních bodů, přitom vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu podle ust. § 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“). Dospěl přitom k závěru, že žaloba není důvodná. Městský soud v Praze posoudil věc takto: Podle § 55 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb. ministerstvo může daň zcela nebo částečně prominout z důvodů nesrovnalostí vyplývajících z uplatňování daňových zákonů. U příslušenství daně tak může učinit i z důvodu odstranění tvrdosti. K tomuto prominutí může dojít v kterémkoli stadiu daňového řízení. Řízení o prominutí daně dle § 55a zákona o správě daní a poplatků bylo možno zahájit na základě žádosti (srov. § 55a odst. 3 a 4 daného zákona). Proti rozhodnutí o prominutí daně nebyly připuštěny opravné prostředky (§ 55 odst. 4 daného zákona). Dle § 55a odst. 1 zákona o správě daní a poplatků mohlo Ministerstvo financí daň zcela nebo částečně prominout z důvodů nesrovnalostí týkajících se uplatňování daňových zákonů. V daném případě se předmětný spor týká zamítavého rozhodnutí o prominutí daně vydaného dle § 55a zákona o správě daní a poplatků. Takové rozhodnutí je přezkoumatelné ve správním soudnictví (viz nález Ústavního soudu ze dne 22.7.2009, sp.zn. III. ÚS 2556/07). Bylo-li řízení o prominutí daně dle § 55a zákona o správě daní a poplatků zahájeno na základě žádosti daňového subjektu, je povinností správního orgánu zhodnotit důvody, které jsou v této žádosti uvedeny. To probíhá ve dvou fázích. V první fázi je třeba zhodnotit, zda je dána nesrovnalost vyplývající z uplatňování daňových zákonů – jde o hodnocení, zda konkrétní skutkové okolnosti případu naplňují znaky neurčitého právního pojmu nesrovnalost vyplývající z uplatňování daňových zákonů. V případě, že jsou tyto znaky naplněny, zvažuje se v druhé fázi, zda bude daň prominuta, přičemž zde disponuje správní orgán správním uvážením, zda daň promine. Z judikatury správních soudů pak vyplývá, že správní soud přezkoumává zákonnost žalobou napadeného správního rozhodnutí, resp. skutkové a právní úvahy, na jejichž základě bylo rozhodnutí vydáno, a činí tak pouze skrze odůvodnění tohoto rozhodnutí, a nikoliv prostřednictvím obsahu správního spisu. Z odůvodnění zamítavého rozhodnutí o prominutí daně (§ 55a zákona č. 337/1992 Sb.) pak musí být zřejmé, jak věc rozhodující orgán uvážil, o jaké skutečnosti opřel svůj právní závěr, proč považuje důvody žádosti o prominutí daně za liché, mylné nebo vyvrácené. V dané věci žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že žalobce uplatnil skutečnosti k prominutí daně, kdy podstatou věci samotné, dle žalobce, je rozpor mezi těmito skutečnostmi a základními zásadami daňového řízení. Žalobce podle žalovaného především argumentoval tím, že soubor všech jím zmíněných skutečností vedl k okamžitému ukončení jeho obchodní činnosti, v rámci celého ES nebyl dodavatel, který by po obdržení informace o problémech žalobce prodal mu cokoliv v režimu „bez daně“, současně nebyl v České republice dopravce, který by si dovolil naložit jakoukoliv dodávku pro žalobce a to s vědomím toho, že veškeré dodávky na cestě zastavují orgány celní správy a zajišťují jak zboží, tak i dopravní techniku. Podle žalovaného z výše uvedeného žalobce dovodil, že byť se jednotlivá opatření orgánů veřejné moci, v dané věci orgánů celní správy, jeví nebo můžou jevit jako zákonná a přiměřená, když takový stav může být vyvrácen v dalším řízení odvolacím nebo soudním orgánem, ve svém souhrnu se jednalo o opatření, které vybočilo z mezí základní zásady daňového řízení. Žalovaný pak ve svém žalobou napadeném rozhodnutí poukázal na skutečnost, že k prominutí daně v souladu s ust. § 55a odst. 1 zákona o správě daní a poplatků chybí zákonný předpoklad, a to existence důvodů nesrovnalostí vyplývajících z uplatňování daňových zákonů. Podle žalovaného žalobce ani takové nesrovnalosti ve své žádosti neuplatnil, poukazoval pouze na nesprávný postup orgánů celní správy a jeho rozpornost se základními zásadami daňového řízení. Na rozdíl od žalobce však žalovaný ani tento rozpor v provedeném řízení celními orgány nespatřoval. Žalovaný konstatoval, že základní zásady daňového řízení uvedené v ustanovení § 2 zákona o správě daní a poplatků stanoví primární povinnost správci daně jednat v řízení o daních v souladu se zákony a jinými obecně závaznými právními předpisy, chránit zájmy státu a dbát přitom na zachovávání práv a právem chráněných zájmů daňových subjektů a ostatních osob zúčastněných na daňovém řízení. Pokud však podle žalovaného v předmětném daňovém řízení nebylo shledáno porušení zákonných norem, nelze provedení takového daňového řízení správcům daně vytýkat za situace, kdy k předmětnému řízení byli nejen oprávněni, ale ve vztahu k uplatňování právních norem České republiky a norem Evropské unie také povinni za situace, kdy hrozilo, že daň nebude vybrána. Žalovaný současně poukázal i na to, že správce daně v souladu se žalobcem namítanou základní zásadou daňového řízení, uvedenou v ustanovení § 2 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků, volil takové postupy, které mu umožňovaly dosáhnout cíle řízení, kdy hrozilo, že budou zkráceny daňové příjmy. V oblasti daňovým subjektem tvrzených skutečností, pak správci daně všech tří stupňů podle žalovaného svůj postup nejen podrobně vysvětlili, ale také jej zdůvodnili v souladu s povinnou aplikací právních norem. Nakonec žalovaný zdůraznil, že prominutí daně dle ustanovení § 55a zákona o správě daní a poplatků je specifickým prostředkem liberační povahy, při jehož uplatnění nedochází k nápravě či odstranění vad rozhodnutí nebo nesprávného postupu správce daně při aplikaci daňového zákona. K nápravě či odstranění vad zákonnosti rozhodnutí o stanovení daně v daňovém řízení podle žalovaného slouží, resp. jsou určeny jiné opravné prostředky, než je prominutí daně. Důvodem pro aplikaci institutu prominutí daně dle ustanovení § 55a zákona o správě daní a poplatků je v zásadě pouze existence nesrovnalostí při uplatňování daňových zákonů, přičemž nesrovnalost, jak uvedl žalovaný, není ani nezákonnost ani jiná nesprávnost aplikace platných daňově-právních norem. O nesrovnalost podle žalovaného půjde zejména v případech účinků zákonem nepředvídaných nebo nezamýšlených, např. kdy při striktním dodržení platné zákonné úpravy by došlo v některém případě k dvojímu zdanění u téhož daňového poplatníka, aniž by toto dvojí zdanění bylo zákonem výslovně zamýšleno. Žalovaný v této souvislosti poukázal na to, že aplikace důvodů nesrovnalostí vyplývajících z uplatňování daňových zákonů je vzhledem ke své povaze výjimečná, neboť jejím hlavním smyslem je pružně reagovat na možné protiklady v daňových zákonech. Na závěru o tom, že důvody uvedené žalobcem v jeho žádosti (vč. jejího doplnění) o prominutí daně nejsou nesrovnalostmi vyplývajícími z uplatňování daňových zákonů, nemůže změnit ani námitka žalobce, že žalovaný pominul další, dle žalobce, rozhodné okolnosti, za které žalobce považoval to, že platil veškeré daně, že disponuje ke dni 31.3.2011 potvrzením o bezdlužnosti, že celní orgány vymyslely a v praxi realizovaly úkony, které měly pro žalobce likvidační důsledky, že měla být posouzena souvislost dlužné daně se skutkovým průběhem. Soud souhlasí se žalovaným v tom, že tyto úvahy (okolnosti) jsou pro předmětné prominutí daně naprosto nadbytečné. Městský soud v Praze dospěl k závěru, že z odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí je zcela zřejmé, proč měl žalovaný za to, že nejsou naplněny podmínky k prominutí daně z přidané hodnoty, tedy existence důvodů nesrovnalostí vyplývajících z uplatňování daňových zákonů. V daném případě podle žalovaného žalobce ve své žádosti uplatnil pouze údajně nesprávný postup orgánů celní správy a jeho rozpornost se základními zásadami daňového řízení, nicméně žalovaný tento rozpor v provedeném řízení celními orgány nespatřoval a v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil proč. Soud tedy neshledal žalobu důvodnou, a proto ji podle ust. § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. Městský soud v Praze rozhodl ve věci bez nařízení jednání, neboť ani žalobce a ani žalovaný správní orgán k výzvě soudu podle ust. § 51 odst. 1 s.ř.s. nevyjádřili svůj nesouhlas s takovým projednáním věci. O náhradě nákladů řízení jeho účastníků soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s.ř.s. Žalobce ve věci úspěch neměl, proto mu náhrada nákladů řízení nenáleží, a žalovanému žádné náklady nevznikly.

Poučení