8 Af 51/2011 - 57

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudců JUDr. Hany Pipkové a JUDr. Marcely Rouskové v právní věci žalobce: Mgr. Bc. J. M., proti žalovanému: Ministerstvo financí, se sídlem Praha 1, Letenská 15, zastoupen JUDr. Alanem Korbelem, advokátem v Praze 1, Letenská 15, v řízení o žalobě proti rozhodnutí ministra financí ze dne 21. 4. 2011, č. j. 10/38 750/2011-RK, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí ministra financí ze dne 21. 4. 2011, č. j. 10/38 750/2011-RK, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 10.808 Kč, a to do třiceti dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

Žalobce se podáním žaloby dne 23. 6. 2011 domáhal u Městského soudu v Praze zrušení rozhodnutí ministra financí ze dne 21. 4. 2011, č. j. 10/38 750/2011-RK, kterým byl zamítnut jeho rozklad proti rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 17. 3. 2011, č. j. 45/32085/2011/777 IK, kterým bylo rozhodnuto o odmítnutí žádosti žadatele o poskytnutí informací vztahujících se k pohledávkám bývalé České konsolidační agentury, (dále jen „ČKA“). Dne 8. 2. 2011 obdržel žalovaný žádost žadatele podle zákona 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, o „Seznam všech pohledávek spravovaných bývalou ČKA v rámci její činnosti, obsahující jména osob dlužníků, jejich jednoznačné identifikační číslo, ulici a město, PSČ, peněžité vyčíslení pohledávky a údaje, zda byla pohledávka splacena nebo převedena jinému subjektu, případně jméno osoby, které byla převedena, a částku, za jakou byla převedena, a to 1) k listopadu 2002 a 2) k datu podání této žádosti.“ Na výzvu žalovaného byla žádost dne 8. 3. 2011 upřesněna tak, že 1) Peněžitým vyčíslením pohledávek se rozumí účetní hodnota podle zákona o účetnictví, v případě postoupených pohledávek je požadováno uvedení, jak jmenovité hodnoty, tak pořizovací ceny; 2) Konkrétním datem v listopadu 2002 má být 5. 11. 2002, a pokud tato informace není k dispozici, pak k nejbližšímu datu, kdy tato informace existuje; 3) Je požadován seznam všech pohledávek ČKA od data jejího vzniku ke dvěma okamžikům vymezeným v žádosti a v bodu 2) s uvedením údaje, zda byla pohledávka splacena či převedena k těmto okamžikům (a dalšími údaji dle žádosti). Ministerstvo financí rozhodnutím ze dne 17. 3. 2011, č. j. 45/32085/2011/777 IK, odmítnulo žádost žadatele o poskytnutí informací vztahujících se k pohledávkám bývalé ČKA s odkazem na ustanovení § 9 odst. 1, 2 zákona o svobodném přístupu k informacím s tím, že informace týkající se pohledávek bývalé ČKA nelze poskytnout, neboť jsou obchodním tajemstvím ve smyslu § 9 odst. 1 citovaného zákona a nejedná se o informace, na které by se vztahovalo usnesení § 9 odst. 2 téhož zákona. Žalobce napadnul prvostupňové rozhodnutí včas podaným rozkladem, který byl posléze zamítnut rozhodnutí ministra financí ze dne 21. 4. 2011, č. j. 10/38 750/2011-RK. Žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí mj. uvedl, že povinnost dbát právo bývalých klientů bank na zachování tajemství o majetkových poměrech dlužníků se v souvislosti se zrušením konsolidační banky Praha, s.p.ú. a zřízením ČKA promítla do ustanovení § 10 odst. 2 zákona č. 239/2001 Sb., o České konsolidační agentuře a o změně některých zákonů (zákon o ČKA), ve znění pozdějších předpisů. V době, kdy byla věřitelem uvedených pohledávek ČKA, se tak staly tyto informace a činnosti s nimi spojené obchodním tajemstvím ČKA. Dnem 31. 12. 2007 zanikla ČKA podle § 20 citovaného zákona a jejím právním nástupcem se stal stát, zastoupený Ministerstvem financí, na který přešla práva a závazky ČKA ke dni jejího zániku v rozsahu § 4 odst. 1 zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů. Tímto přechodem došlo podle citovaného ustanovení i k přechodu závazku poskytovat ochranu informacím, které vznikly a týkaly se činnosti ČKA. Požadované informace jsou obchodním tajemstvím ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 písm. a) až h), § 10 odst. 2 ve spojení s § 20 zákona o ČKA a ustanovení § 17 obchodního zákoníku. Žalobce se svým podáním domáhal zrušení napadeného rozhodnutí z důvodu nezákonnosti a současně namítal jeho zmatečnost. Poukazoval na to, že obchodní tajemství podle žalovaného nemá nositele, neboť jím nemůže být ani ČKA, která zanikla. Nesouhlasil s tím, že správcem obchodního tajemství má být nadále Ministerstvo financí, údajně podle přechodové klauzule zákona o ČKA. Jak je však patrno ze zákonného vymezení obchodního tajemství, majitel pohledávky ztratil status podnikatele a tedy již dále nemůže jít o obchodní tajemství, protože není dán podnikatel, který by trvale projevoval vůli tyto skutečnosti obchodní povahy chránit. V tomto ohledu by pak z poskytování byly vyloučeny pouze ty informace, které jsou utajeny podle zákona o ochraně utajovaných skutečností. Žalobce dále poukazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2003, sp. zn. 29 Odo 106/2001, v němž se mj. konstatuje: V této souvislosti má Nejvyšší soud za to (shodně s názorem formulovaným např. v časopise Obchodní právo č. 3, ročník 1998, Kulhánek, M.: Je uveřejnění dlužníka nekalou soutěží? str. 2-5), že i kdyby informaci o výši splatných, leč dosud neuhrazených, závazků svých dlužníků zveřejnil soutěžitel v hospodářské soutěži, pak za předpokladu, že šlo o informaci pravdivou, a že její zveřejnění směřovalo k vymáhání dluhu (např. k zajištění plurality věřitelů pro účely podání návrhu na prohlášení konkursu) by o nekalou soutěž ve smyslu ustanovení § 50 obch. zák. nešlo. Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 18. 7. 2012 navrhnul žalobu zamítnout s tím, že požadované informace jsou skutečnostmi obchodní povahy, protože vymezují pohledávku, která byla obchodována a podnikem, se kterým údaje souvisely, byla ČKA. Jedná se o konkrétní údaje, které nebyly a nejsou v obchodních kruzích běžně dostupné, byly známy pouze dlužníkovi a věřitelům, přičemž nakládání s obchodním tajemstvím bylo ČKA usměrněno v jejím vnitřním předpise. Žalovaný vyjádřil přesvědčení, že důvody pro zamítnutí poskytnutí požadovaných informací byly dány ustanovením § 9 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím. Žalovaný dále uvedl, že informacemi, jejichž sdělení se žalobce domáhá, sice disponuje, avšak nikoliv v jím požadované formě. Tyto informace jsou obsaženy v rozsáhlé spisové dokumentaci převzaté po bývalé ČKA a jejich zpracování by si vyžádalo neúměrné časové, personální a s tím souvisejí finanční náklady. Městský soud v Praze ve věci rozhodl bez jednání, neboť k výzvě soudu podle § 51 odst. 1 soudního řádu správního se žádný z účastníků řízení nevyjádřil. Městský soud v Praze posoudil věc takto: Městský soud v Praze posoudil napadené rozhodnutí podle § 75 soudního řádu správního a to v mezích žalobcem uplatněných žalobních bodů, jakož i řízení, které mu předcházelo, přičemž vycházel ze skutkového právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Městský soud v Praze musel především připomenout svůj rozsudek ze dne 5. října 2010, sp. zn. 8 Ca 308/2007, v němž konstatoval, že ČKA byla v době své činnosti nepochybně veřejnou institucí, neboť zcela splňovala všechna tato hlediska. Ze zákona o ČKA je zřejmé, že byla zřízena právě tímto zákonem, tedy státem (§ 1 odst. 1), byla zřízena za veřejným účelem, stanoveným jako hospodaření s majetkem státu, který se jí svěřuje tímto zákonem (§ 1 odst. 2), její orgány – představenstvo a dozorčí rada - byly zřizovány státem, tedy jmenovány vládou, resp. voleny poslaneckou sněmovnou (§ 4 odst. 1, resp. § 6 odst. 3) a konečně její činnost podléhala dohledu státu, jmenovitě ministerstva financí (§ 12 odst. 1). ČKA byla v době své existence do 31. 12. 2007 veřejnou institucí, a tedy bylo její povinností postupovat podle příslušných norem zákona o svobodném přístupu k informacím. Podle § 4 odst. 1 zákona č. 2/1969 Sb. Ministerstvo financí je ústředním orgánem státní správy pro státní rozpočet republiky, státní závěrečný účet republiky, státní pokladnu České republiky, finanční trh, regulaci vydávání elektronických peněz a ochranu zájmů spotřebitelů na finančním trhu s výjimkou výkonu dohledu nad finančním trhem v rozsahu působnosti České národní banky, pro zavedení jednotné měny euro na území České republiky, pro platební styk, daně, poplatky a clo, finanční hospodaření, finanční kontrolu, přezkoumání hospodaření územních samosprávných celků, účetnictví, audit a daňové poradenství, věci devizové včetně pohledávek a závazků státu vůči zahraničí, ochranu zahraničních investic, pro tomboly, loterie a jiné podobné hry, hospodaření s majetkem státu, privatizaci majetku státu, příspěvek ke stavebnímu spoření a státní příspěvek na penzijní připojištění, ceny a pro činnost zaměřenou proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a vnitrostátní koordinaci při uplatňování mezinárodních sankcí za účelem udržování mezinárodního míru a bezpečnosti, ochrany základních lidských práv a boje proti terorismu, posuzuje dovoz subvencovaných výrobků a přijímá opatření na ochranu proti dovozu těchto výrobků. Pokud žalovaný v napadeném rozhodnutí tvrdil, že zánikem ČKA ke dni 31. 12. 2007 na něho přešla práva a závazky ČKA v rozsahu citovaného ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 2/1969 Sb., čímž mělo dojít i k přechodu závazku poskytovat ochranu informacím, které vznikly a týkaly se činnosti ČKA, Městský soud v Praze musel tento názor žalovaného odmítnout, neboť v citovaném ustanovení vůbec nemá oporu. Podle § 3 odst. 1 zákona o ČKA předmětem činnosti Agentury je a) nákup, prodej a správa pohledávek a dalších vybraných aktiv, b) restrukturalizace obchodních společností a jiných právnických osob stanovených rozhodnutím vlády, c) nákup, prodej a úschova cenných papírů, d) úschova zástav věcí movitých, e) vedení účtů právnickým a fyzickým osobám, které mají závazky vůči Agentuře, a to do souhrnné výše jejich závazků, f) finanční a ekonomické poradenství, g) získávání finančních zdrojů z finančního trhu, h) další činnost podle rozhodnutí Ministerstva financí (dále jen "ministerstvo") související s výkonem činností uvedených v písmenech a) až g). Podle § 10 odst. 2 zákona o ČKA na činnost Agentury se vztahuje obchodní tajemství. Zaměstnanci Agentury a členové dozorčí rady jsou povinni zachovávat mlčenlivost ve věcech týkajících se předmětu činnosti Agentury, pokud zvláštní právní předpisy nebo tento zákon nestanoví jinak. Představenstvo může rozhodnout o sdělení skutečnosti, která je předmětem obchodního tajemství, třetí osobě, nebo o jejím zveřejnění, jen za předpokladu, že je to v souladu se zájmy Agentury. Podle § 20 zákona o ČKA Agentura zaniká dnem 31. prosince 2007 bez likvidace. Právním nástupcem Agentury je stát, zastoupený ministerstvem, na který přechází práva a závazky Agentury ke dni jejího zániku Z citovaných ustanovení zákona o ČKA, o která žalovaný opírá své negativní rozhodnutí, je nesporné, že na činnost ČKA se vztahuje obchodní tajemství, resp. vztahovalo do dne 31. 12. 2007, neboť k tomuto datu ČKA zanikla bez likvidace. Nicméně z ustanovení § 10 odst. 2 zákona o ČKA současně expressis verbis vyplývá, že představenstvo může rozhodnout o zveřejnění skutečnosti, která je předmětem obchodního tajemství, a to za předpokladu, že je to v souladu se zájmy ČKA. Žalovaný jako právní nástupce však odmítnul poskytnout požadované informace, aniž by doložil, že jsou skutečně předmětem obchodního tajemství, aniž by se vypořádal beze zbytku s citovaným ustanovením. Podle § 9 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím pokud je požadovaná informace obchodním tajemstvím, povinný subjekt ji neposkytne. Podle § 9 odst. 2 zákona o svobodném přístupu k informacím Při poskytování informace, která se týká používání veřejných prostředků, se nepovažuje poskytnutí informace o rozsahu a příjemci těchto prostředků za porušení obchodního tajemství. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. prosince 2004, č.j. 7 A 118/2002-37, z hlediska § 9 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím, musí být určitá skutečnost za obchodní tajemství výslovně označena již před doručením žádosti o poskytnutí informace. V souladu s § 9 odst. 2 zákona o svobodném přístupu k informacím, nelze z důvodu ochrany obchodního tajemství odepřít poskytnutí informace o ceně, která bude hrazena z veřejných rozpočtů. Používání veřejných prostředků přitom zahrnuje nejen přímé výdaje, ale i prominutí plateb, které by jinak byly příjmem těchto rozpočtů. Smyslem tohoto ustanovení je umožnit veřejnou kontrolu hospodaření s veřejnými prostředky. Jelikož samotná informace o ceně nevypovídá o způsobu hospodaření, je nutné společně s ní vždy poskytnout alespoň rámcovou informaci o předmětu plnění, za něž se cena poskytuje, a to v rozsahu nezbytném pro posouzení hospodárnosti využití veřejných prostředků. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. února 2004, č. j. 6 A 136/2002-35, jestliže negativní rozhodnutí správního orgánu o žádosti o poskytnutí informací podle zákona o svobodném přístupu k informacím, je opřeno o ochranu obchodního tajemství (§ 9 odst. 1 tohoto zákona), avšak soud ze správního spisu zjistí, že v době rozhodování správního orgánu ve spisu nebylo nic svědčící o tom, že by podnikatel požadovanou informaci označil za obchodní tajemství ve smyslu § 17 obchodního zákoníku, pak soud takové správní rozhodnutí zruší podle § 76 odst. 1 písm. b) soudního řádu správního. Městský soud v Praze musel přisvědčit názoru žalobce, že se v inkriminované věci jedná o poskytnutí informace o pohledávkách spravovaných ČKA, které mohou být a zřejmě nakonec budou hrazeny z veřejných rozpočtů. Jak uvedl ve svém rozsudku č. j. 7 A 118/2002- 37 Nejvyšší správní soud, používání veřejných prostředků přitom zahrnuje nejen přímé výdaje, ale i prominutí plateb, které by jinak byly příjmem těchto rozpočtů. Smyslem zákona o svobodném přístupu k informacím je umožnit veřejnou kontrolu hospodaření s veřejnými prostředky. V souladu s § 9 odst. 2 zákona o svobodném přístupu k informacím, nelze z důvodu ochrany obchodního tajemství odepřít poskytnutí takové informace, která je spojena s veřejnými rozpočty. Podle § 17 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, předmětem práv náležejících k podniku je i obchodní tajemství. Obchodní tajemství tvoří veškeré skutečnosti obchodní, výrobní či technické povahy související s podnikem, které mají skutečnou nebo alespoň potenciální materiální či nemateriální hodnotu, nejsou v příslušných obchodních kruzích běžně dostupné, mají být podle vůle podnikatele utajeny a podnikatel odpovídajícím způsobem jejich utajení zajišťuje. Podle důvodové zprávy k obchodnímu zákoníku, v době jehož platnosti a účinnosti žalovaný rozhodoval, obchodním tajemstvím není vše, co podnikatel utajuje, ale pouze ty skutečnosti, které splňují všechny znaky vymezené v tomto ustanovení. Skutečnosti, které tvoří obchodní tajemství, musí mít všech šest základních znaků, jinak nejde o obchodní tajemství. Obchodním tajemstvím jsou skutečnosti splňující kumulativně tyto zákonem stanovené znaky: 1) mají obchodní, výrobní či technickou povahu, 2) souvisí s podnikem, 3) mají skutečnou nebo alespoň potenciální materiální či nemateriální hodnotu, 4) nejsou v příslušných obchodních kruzích běžně dostupné, 5) mají být podle vůle podnikatele utajeny, 6) jejich utajení podnikatel odpovídajícím způsobem zajišťuje. Podle ustálené judikatury, má-li se jednat o obchodní tajemství, musí nést všechny pojmové znaky uvedené v ustanovení § 17 obchodního zákoníku. Ochrana obchodního tajemství je neformální, což znamená, že nevzniká registrací nebo zápisem, ale okamžikem naplnění všech pojmových znaků obchodního tajemství, a rovněž tak zaniká, jestliže zanikne samo obchodní tajemství, tedy jestliže odpadne některý z jeho pojmových znaků. Podle rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. května 2001, č. j. 31 Ca 189/2000-27, je obchodní tajemství pojmově vymezeno v § 17 obchodního zákoníku a aby se jednalo o obchodní tajemství, je nutno, aby byly naplněny všechny znaky zákonem stanovené, tj. musí se jednat o skutečnosti obchodní, výrobní či technické povahy související s podnikem, které mají alespoň potenciální hodnotu, nejsou v příslušných obchodních kruzích běžně dostupné, mají být podle vůle podnikatele utajeny a podnikatel musí utajení odpovídajícím způsobem zajišťovat. Má-li se jednat o obchodní tajemství, musí nést všechny uvedené pojmové znaky. Ochrana obchodního tajemství přitom nevzniká evidencí nebo zápisem, ani uvedením této okolnosti např. do smlouvy o dílo, ale vzniká okamžikem naplnění všech pojmových znaků obchodního tajemství. Pokud se tedy žalovaný odvolával na obchodní tajemství požadované informace, a současně tvrdil naplnění zákonných znaků obchodního tajemství ve smyslu citovaného § 17 obchodního zákoníku, vůbec toto své tvrzení nijak nedoložil. Žalovaný např. netvrdil, ani nijak nedoložil, že skutečnosti, o kterých tvrdil, že jsou obchodním tajemstvím, mají skutečnou nebo alespoň potenciální materiální či nemateriální hodnotu. Obchodním tajemstvím tedy nemůže být v žádném případě informace o rozsahu finančních prostředků, poskytnutých podnikatelům z veřejných rozpočtů, tedy o finančních operacích ČKA, které veřejné rozpočty zjevně zatížily, když požadované informace se týkaly především peněžitého vyčíslení pohledávek spravovaných ČKA, tedy jejich účetní hodnoty podle zákona o účetnictví, popř. postoupených pohledávek v jejich jmenovité hodnotě, tak pořizovací ceně. Podle § 1 odst. 2 zákona o ČKA Agentura je právnickou osobou, která je příslušná hospodařit s majetkem státu, který se jí svěřuje tímto zákonem, a dále s majetkem státu, se kterým se stane příslušnou hospodařit při zajišťování stanovené činnosti anebo v souvislosti s touto činností. Podle § 1 odst. 3 citovaného zákona za závazky ČKA ručí stát a právě tato skutečnost podtrhuje to, že státní výdaje jsou věcí navýsost veřejnou, že s jejich zdroji nespojuje toho kterého podnikatele žádná tvůrčí souvislost, jež by jen v náznaku mohla vést k domnění, že by se mohlo jednat o obchodní tajemství, a to včetně konkrétního užití rozpočtových prostředků. Podle názoru Městského soudu v Praze nebyly v inkriminované věci všechny pojmové znaky obchodního tajemství naplněny, koneckonců žalovaný takovéto své tvrzení ani řádně nezdůvodnil, a proto přisvědčil žalobní námitce nezákonnosti. Přisvědčil žalobcovu odkazu na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 106/2001, podle něhož „i kdyby informaci o výši splatných, leč dosud neuhrazených, závazků svých dlužníků zveřejnil soutěžitel v hospodářské soutěži, pak za předpokladu, že šlo o informaci pravdivou, a že její zveřejnění směřovalo k vymáhání dluhu (např. k zajištění plurality věřitelů pro účely podání návrhu na prohlášení konkursu) by o nekalou soutěž ve smyslu ustanovení § 50 obchodního zákoníku nešlo“. Otázka ochrany obchodního tajemství je rovněž předmětem ustálené judikatury Soudního dvora Evropské unie, (dále jen „SDEU“), v níž se konstatuje podle článku 41 Listiny základních práv, že právo na řádnou správu zahrnuje „právo každého na přístup ke spisu, který se jej týká, při respektování oprávněných zájmů důvěrnosti a profesního a obchodního tajemství“. Obecnou povinnost respektovat obchodní tajemství ukládá orgánům Společenství článek 287 ES a potvrzuje ji řada právních předpisů, zejména v oblasti hospodářské soutěže. Tato povinnost je tedy sice závazná pouze pro orgány Společenství, v rozsudku ve věci C-36/92 SEP v. Komise však SDEU výslovně poukázal na existenci „obecné zásady práva podniků na ochranu jejich obchodního tajemství“, již vyjadřuje uvedený článek Smlouvy a podřízená ustanovení. Zůstává v platnosti závěr dřívějšího rozsudku SDEU ve věci 53/85 AKZO Chemie v. Komise, nebudou-li chráněny informace, jež byly ve fázi zadávání veřejné zakázky předloženy jako důvěrné, vznikne nepřijatelná situace, kdy neúspěšný uchazeč bude mít možnost napadnout zadání veřejné zakázky – nebo dokonce předložit zjevně nevyhovující nabídku s cílem získat možnost napadnout zadání zakázky – pouze za účelem získání přístupu k obchodnímu tajemství konkurenta. Nicméně v inkriminované věci se žadatel nedomáhal poskytnutí informací za účelem nekalé soutěže, resp. za účelem získání přístupu k obchodnímu tajemství konkurenta. Proto mu musel soud přisvědčit s tím, že citovaný namítaný závěr Nejvyššího soudu, který svým duchem odpovídá i ustálené judikatuře SDEU, zde platí a fortiori, neboť se nežádá o zveřejnění v hospodářské soutěži. Městský soud v Praze ze shora uvedených důvodů musel uzavřít s tím, že v inkriminované věci nebyl vznesen požadavek o poskytnutí informace takového druhu, na které se vztahuje povinnost zachovávat profesní tajemství, zejména o podnicích, jejich obchodních vztazích nebo jejich nákladových položkách. Městský soud v Praze proto napadené rozhodnutí zrušil podle § 78 odst. 1 soudního řádu správního pro nezákonnost a vyslovil, že věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení, s tím, že v tomto řízení bude správní orgán vázán právním názorem soudu vysloveným ve zrušujícím rozsudku (§ 78 odst. 4 a 5 soudního řádu správního). Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení soud opřel o ust. § 60 odst. 1 soudního řádu správního, když žalobce měl ve věci plný úspěch. Výši náhrady potom určil podle vyhl. č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif), a to tak, že 5.000 Kč činily náklady na uhrazení soudního poplatku z podané žaloby a kasační stížnosti, dále náklady právního zastoupení za dva úkony právní pomoci podle § 9 odst. 3 á 2.100 Kč, tj. převzetí a příprava zastoupení, písemné podání kasační stížnosti, a 2x režijní paušál podle § 13 odst. 3 á 300 Kč, tedy celkem 10.808 Kč včetně DPH ve výši 21%.

Poučení