8 Af 64/2014 - 47

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Slavomíra Nováka a soudců Mgr. Jany Jurečkové a Mgr. Ing. Jana Kratochvíla LL.M,Ph.D ve věci žalobce: BS Park I. s.r.o., se sídlem Praha 1, Ostrovní 30/126, zastoupeného Mgr. Pavlem Wenzlem, advokátem se sídlem Praha 1, na Příkopě 15, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 9. 2014, č. j. 23592/14/5000-14203-711413, takto:

Výrok

I. Návrh žalobce na předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie se zamítá.

II. Žaloba se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Podanou žalobou žalobce brojí proti shora uvedenému rozhodnutí žalovaného, kterým žalovaný zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutím Specializovaného finančního úřadu se sídlem nábř. Kpt. Jaroše, Praha 7, územní pracoviště v Českých Budějovicích (dále jen „správce daně“) ze dne 31. 1. 2014, č. j. 23209/14/4022-07000-303318, ze dne 10. 2. 2014, č. j. 32434/14/4022-07000-303318, ze dne 25. 3. 2014, č. j. 67753/14/4022-07000-303318.

2. Rozhodnutími specializovaného finančního úřadu byla zamítnuta stížnost žalobce na postup plátce daně společnost E. ON Energie, a.s. se sídlem F. A. Gerstnera 2151/6, České Budějovice, (dále jen „distributor“), vykupujícího žalobcem vyrobenou elektřinu, který podle § 7a a násl. zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů (zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů), ve znění změny zákona provedené zákonem č. 402/2010 Sb., kterým se mění zákon č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů (zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), (dále jen „zákon č. 180/2005 Sb.“) realizoval odvod z elektřiny ze slunečního záření ve výši 26% (dále jen „solární odvod“)

3. Žalobce pokládá napadené rozhodnutí za nezákonné s tím, že žalovaný postupoval v rozporu s § 5 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen „daňový řád“), v rozporu s čl. 10 Ústavy České republiky, porušil povinnost vypořádat se se všemi odvolacími důvody podle § 116 odst. 2 daňového řádu, porušil povinnost přezkoumat odvolání v rozporu s § 114 odst. 2 daňového řádu a § 114 odst. 3 daňového řádu.

4. Současně žalobce navrhl, aby soud požádal Soudní dvůr o rozhodnutí o předběžné otázce a to, zda je třeba Směrnici Evropského parlamentu a Rady 2001/77/ES a Směrnici Evropského parlamentu a Rady 20009/28/Es přímo aplikovatelná ustanovení práva Unie, zejména čl. 14 a čl. 17 Úmluvy o ochraně základních lidských práv a svobod, čl. 1 a čl. 5 Dodatkového protokolu, čl. 16, 17, 21, a čl. 52 Listiny základních práv Evropské unie a zásady na nichž je právo Unie založeno, zejména zásada právního státu, právní jistoty a zákazu retroaktivity, vykládat tak, že členský stát není oprávněn na základě zákona dříve stanovenou výši podpory výroby elektřiny ze slunečního záření ve formě garantované kupní ceny snížit zavedením dodatečného opatření, kterým výkupní cena elektřiny vyrobené ze slunečního záření po dobu 3 let po zavedení opatření v zařízení uvedeném do provozu v období dvou let před zavedením opatření podrobí srážce v podobě tzv. odvodu ve výši 26% z výkupní ceny takové elektřiny? V případě kladné odpovědi pak otázku, zda má výrobce elektřiny v zařízení uvedeném do provozu v období dvou let před zavedením opatření nárok, aby mu za provedenou srážku v podobě tzv. odvodu ve výši 26% z výkupní ceny elektřiny vyrobené v takovém zařízení pod dobu tří let po zavedení opatření byla poskytnuta spravedlivá náhrada? V případě záporné odpovědi na prvou otázku, položit předběžnou otázku ve znění: Jaké podmínky musí opatření z hlediska svých důsledků na práva výrobce elektřiny ze slunečního záření splňovat, aby v konkrétním případě posuzování důsledků opatření postihujícího konkrétního výrobce elektřiny ze slunečního záření vyrábějícího elektřinu v zařízení uvedeném do provozu v období dvou let před zavedením opatření mohly být důsledky takového opatření shledány za souladné s právem Unie, jakož i zásadami, na nichž je právo Unie založeno?

5. Žalovaný s podanou žalobou nesouhlasil a navrhl její zamítnutí. V podaném vyjádření shrnul průběh dosavadní řízení a odkázal na obsah napadeného rozhodnutí a v něm uvedenou argumentaci.

6. Mezi účastníky nebylo sporu o skutkovém stavu věci, který rovněž nepochybně vyplývá ze správního spisu.

7. Žalobce provozoval dvě fotovoltaické elektrárny o celkovém instalovaném výkonu 4,6 MW v areálu letiště Brno Tuřany (dále jen „elektrárna“). Na základě smlouvy o dodávce elektřiny vyrobené z obnovitelného zdroje s převzetím závazku dodat elektřinu do elektrizační soustavy č. 2013-PV-S710802, kterou žalobce uzavřel s distributorem, vznikl žalobci nárok, na úhradu vyrobené elektřiny. Výkupní cena činila v roce 2011 12,40 Kč za jednu kWh, v roce 2012 12,65 Kč za jednu kWh. Novelou zákona č. 180/2005 Sb. bylo s účinností od 1. 1. 2011 stanoveno, že cena elektřiny podléhá solárnímu odvodu. Za období měsíců září až listopad 2013 žalobce distributorovi prodal vyrobenou elektřinu a současně k tomu vystavil daňové doklady: č. 2092913327, na částku 6 972 069,73 Kč, č. 2092913330 na částku 5 278 614,59 Kč a č. 2092913332 na částku 2 656 801,25 Kč. Distributor však žalobci nezaplatil vyúčtované částky v plné výši, neboť uskutečnil srážku solárního odvodu podle § 7a zákona č. 180/2005 Sb.

8. Žalobce s postupem distributora nesouhlasil a podal ke správci daně podle § 237 odst. 3 daňového řádu stížnost na postup distributora, kterou správce daně zamítl shora uvedenými rozhodnutími. Žalobce podal proti všem rozhodnutím jednotlivá odvolání identického znění.

9. V podaných odvoláních proti rozhodnutí správce daně žalobce uvedl, že novela zákona č. 180/2005 Sb., zavádějící solární odvod i faktická realizace odvodu je v rozporu s právy žalobce garantovanými přímo aplikovatelnými mezinárodními smlouvami, které tvoří základ práva Evropské Unie a jejichž aplikace má podle čl. 10 Ústavy České republiky přednost před zákonem. Solární odvod zasahuje do principů právní jistoty, legitimního očekávání, působí zpětně na nároky vzniklé před účinností novely, působí diskriminačně, zasahuje do svobody podnikání a jeho zavedení neobstojí ve srovnání s garantovaným právem vlastnit majetek a pokojně jej užívat. Namítl, že rozhodnutí jsou dílem nesprávná, dílem nepřezkoumatelná a v každém případě nezákonná.

10. Jelikož postup distributora byl z uvedených důvodů nesprávný, jak v odvolání uvedl, žalobce se podanou stížností domáhal zjednání nápravy. Správce daně své rozhodnutí o stížnostech žalobce založil na jediném argumentu, kdy konstatoval, že postup plátce daně - distributora, který provedl srážku odvodu a odpovídající částku žalobci nezaplatil, byl správný. Žalobce vytkl správci daně, že nesprávně aplikoval ve věci závazné právní předpisy a nesprávnost postupu distributora v rozporu s daňovým řádem sám zopakoval. Konkrétně žalobce namítl, že správce daně na posuzovanou věc neaplikoval příslušná ustanovení mezinárodních smluv v rozporu s § 5 odst. 1 daňového řádu, izolovaným posuzováním domněle relevantní právní úpravy v rozporu s § 5 odst. 3 daňového řádu nešetřil práva a právem chráněné zájmy žalobce, porušil svou zákonnou povinnost uvést v odůvodnění rozhodnutí které z tvrzených skutečností má za prokázané, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů a jak věc po právní stránce posoudil, tím porušil § 102 odst. 4 daňového řádu.

11. O podaných odvoláních žalovaný rozhodl jediným, zde přezkoumávaným rozhodnutím. Žalovaný popsal obsah právních předpisů, z nichž při posuzování odvolání vycházel a konstatoval, že správce daně je vázán zněním zákona a není oprávněn posoudit, zda je zákon v souladu s ústavním pořádkem či nikoli. Poukázal však na nález Ústavního soud sp. zn. Pl 17/11, jímž byla zamítnuta ústavní stížnost skupiny senátorů usilující mimo jiné o zrušení § 7a až 7i zákona č. 180/2005 Sb.

12. K jednotlivým odvolacím důvodům žalovaný zaujal konkrétní stanovisko a žádný z nich neshledal důvodným.

13. Pokud jde o namítaný rozpor právní úpravy s právem Evropské unie, žalovaný odkázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2012, sp. zn. 1 Afs 80/2012 a ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 1 Afs 17/2013 a konstatoval, že směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/28/ES ze dne 23. 4. 2009 o podpoře využívání energie z obnovitelných zdrojů přímý účinek nemá a jednotlivec se jí nemůže dovolávat a dále, že právní úprava zavedená zákonem č. 180/2005 Sb., a to včetně naříkané novelizace není v rozporu s mezinárodními smlouvami ani právem Evropské unie.

14. Jelikož zavedení solárního odvodu nebylo shledáno protiústavním a není ani v rozporu s mezinárodními smlouvami a evropským právem, zůstává součástí platného a účinného práva a správce daně nepostupoval v rozporu s § 5 odst. 1 a § 5 odst. 3 daňového řádu, když stížnosti žalobce zamítl.

15. Co se týče nepřezkoumatelnosti rozhodnutí správce daně, žalovaný uvedl, že předmětem rozhodování správce daně byla stížnost směřující proti postupu distributora, v tomto řízení jako plátce daně. V rozhodnutí je uvedeno kdo je poplatníkem a kdo plátcem odvodu, výše sazby i způsob výběru odvodu, správce daně uvedl odkazy na příslušné právní normy zakládající odvod elektřiny ze slunečního záření. Podle závěru žalovaného je z odůvodnění napadených rozhodnutí zcela jednoznačně srozumitelné, na základě jakých předpisů bylo postupováno a jaké úvahy vedly správce daně k závěru, že plátci odvodu vznikla povinnost odvod vybrat a odvést.

16. Městský soud v Praze dospěl ve věci k následujícím právním závěrům.

17. Žalobce má za to, že novela zákona č. 180/2005 Sb., provedená zákonem č. 402/2010 Sb. je v rozporu se Smlouvou o Evropské unii ve znění tzv. Lisabonské smlouvy, Úmluvou o ochraně lidských práv a svobod a dodatkovým protokolem k úmluvě, Listinou základních práv Evropské unie. Žalovanému vytkl, že se namítaným rozporem nezabýval, a spokojil se s odkazem na argumentaci Ústavního soudu. Ústavní soud se však souladem zákona č. 402/2010 Sb., s těmito mezinárodními smlouvami nezabýval a bylo proto na žalovaném aby namítaný rozpor sám posoudil, jelikož tak neučinil je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné. Nezákonnost napadeného rozhodnutí, resp. protiprávnost postupu distributora žalobce spatřuje v tom, že provedení odvodu je aktem nepřímého vyvlastnění, kterým byl žalobce zbaven svého majetku (majetkového nároku) bez náhrady. Takový postup označuje žalobce za protiprávní.

18. V opakovaně již zmiňovaném nálezu ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 17/11 Ústavní soud konstatoval, že: „Ústavní soud má v nyní projednávané věci za to, že volba zákonných opatření směřujících k omezení státní podpory výroby energie ze slunečního záření je za podmínek zachování garancí v rukou zákonodárce. Princip právní jistoty totiž nelze ztotožnit s požadavkem na absolutní neměnnost právní úpravy, ta podléhá mimo jiné sociálně ekonomickým změnám a nárokům kladeným na stabilitu státního rozpočtu.

19. V této souvislosti Ústavní soud neodhlíží od skutečnosti, že to byl stát, který zákonem zaručil garance patnáctileté doby návratnosti investic a výše výnosů za jednotku elektřiny z obnovitelných zdrojů, a tím motivoval dotčené subjekty k podnikatelské činnosti v oblasti výroby energie z obnovitelných zdrojů. Jak však bylo shora uvedeno, považuje Ústavní soud současně za legitimní, pokud zákonodárce přistoupí po objektivně zjištěné změně poměrů na straně investic do FVE k regulaci podpory výroby energie z OZE tak, aby byla zachována rovnováha mezi vstupy a výnosy nastavená původním zněním zákona č. 180/2005 Sb., která byla vyjádřena patnáctiletou návratností investice a pevně danou výší výnosů.“ 20. Není správný názor žalobce, že se Ústavní soud vypořádal pouze s možným rozporem zavedení solárního odvodu s vnitrostátními garancemi základních práv a nedbal rozporu novely zákona č. 180/2005 Sb. s žalobcem uvedenými mezinárodními úmluvami. Pokud se totiž Ústavní soud zabýval protiústavností § 7a až 7i zákona č. 180/2005 Sb., musel nezbytně posoudit jejich souladnost i s mezinárodními úmluvami, kterými je Česká republika vázána a které jsou součástí právního řádu podle čl. 10 Ústavy České republiky. K tomu se podrobně vyjádřil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 11. 7. 2013, č. j. 1 Afs 17/2013 – 43, když mimo jiné uvedl: „Ve vztahu k tvrzenému rozporu s Listinou základních práv EU a Smlouvou o EU, které jsou součástí unijního práva, kasační soud nejprve zmiňuje, že Ústavní soud interpretuje ústavní právo s přihlédnutím k principům plynoucím z práva unijního; přičemž nemůže zcela přehlížet dopad unijního práva na tvorbu, aplikaci a interpretaci vnitrostátního práva, a to v oblasti právní úpravy, jejíž vznik, působení a účel je bezprostředně navázán na unijní právo (srov. nález pléna ÚS ze dne 8. 3. 2006, sp. zn. Nález Pl. ÚS 50/04). Dále Nejvyšší správní soud připomíná, že podle čl. 52 odst. 3 Listiny základních práv EU platí, že tam, kde práva obsažená v Listině základních práv EU odpovídají právům zaručeným Úmluvou, jsou jejich smysl a rozsah (hodnotově) stejné jako ty, které jim přikládá Úmluva. Uvedené lze chápat tak, že v běžných případech bude ochrana práv a svobod zakotvených v ústavním pořádku České republiky a totožných práv a svobod obsažených v Listině základních práv EU v zásadě rovnocenná.“ 21. Městský soud v Praze konstatuje, že odůvodnění napadeného rozhodnutí je přezkoumatelné, je zřejmé na základě jakých skutečností žalovaný odvolání žalobce zamítl a jakými právními úvahami se řídil. Pokud žalovaný odkázal na citovaný nález Ústavního soudu s tím, že mu jako správnímu orgánu nepřísluší posuzovat soulad zákona s mezinárodními smlouvami, avšak jelikož ústavnost zavedení solárního odvodu již byla aprobována Ústavním soudem, má za to, že námitky uplatněné v odvolání nejsou důvodné, rozhodl i věcně správně.

22. Jiná otázka je však aplikace komunitárního práva s přímým účinkem. Žalobce trvá na tom, že Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/28/ES o podpoře využívání energie z obnovitelných zdrojů, jakož i jí předcházející Směrnice 2001/77/ES mají přímý účinek. Cílem obou směrnic bylo maximálním možným způsobem podpořit využívání energie z obnovitelných zdrojů. Žalobce cituje z obou směrnic s důrazem na zásadu podpory trvalého rozvoje technologií vyrábějících energii z obnovitelných zdrojů a zásadu jistoty investorů. Zavedením solárního odvodu byly obě tyto zásady popřeny. Žalobce má za to, že se rozporem vnitrostátní úpravy s přímo aplikovatelným právem Evropské unie měl žalovaný vypořádat ve svém rozhodnutí a pokud tak neučinil, nemůže napadené rozhodnutí obstát.

23. Městský soud v Praze nemůže argumentaci žalobce přisvědčit. V napadeném rozhodnutí žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2012, čj. 1 Afs 80/2012-40, s tím, že směrnice nemá přímý účinek. Vysvětlil, že přímý účinek směrnice může nastat pouze tehdy, pokud jsou-li v ní ukládané povinnosti formulovány dostatečně určitě, přesně a bezpodmínečně a uplynula-li lhůta pro jejich transpozici. Připomněl, že směrnice nepředepisuje, že by stát byl povinen přijmout konkrétní opatření typu zaručení výkupních cen, zaručení návratnosti investic, osvobození výroby energie od daně a podobně.

24. Městský soud v Praze cítí povinnost v prvé řadě citovat ze zmíněného rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2012, čj. 1 Afs 80/2012-40, v němž je uvedeno, že: „I. Daňový subjekt, který napadá srážení odvodu z elektřiny ze slunečního záření dle § 7a zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie, ve znění zákona č. 402/2010 Sb., je povinen zcela konkrétně tvrdit, jaké nepříznivé dopady na jeho hospodářskou situaci má srážení odvodu, a konkrétními skutečnostmi zdůvodnit, proč je v jeho případě porušena garance návratnosti investice stanovená v § 6 odst. 1 citovaného zákona. Svá tvrzení je daňový subjekt povinen prokázat. II. Daňový subjekt, jenž se dovolává aplikace mezinárodní smlouvy o ochraně investice, je povinen prokázat, že jsou v jeho případě splněny podmínky pro aplikaci konkrétní mezinárodní smlouvy. III. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/28/ES o podpoře využívání energie z obnovitelných zdrojů nemá ve vztahu ke srážkám odvodu z elektřiny ze slunečního záření přímý účinek.“ 25. S ohledem na závěry citovaného rozsudku soud neshledal důvodnou žalobní námitku žalobce a rovněž neshledal důvod k předložení věci Soudnímu dvoru Evropské unie k rozhodnutí o žalobcem formulovaných předběžných otázkách.

26. Podle 5 odst. 1 daňového řádu, správce daně postupuje při správě daní v souladu se zákony a jinými právními předpisy (dále jen „právní předpis“). Zákonem se pro účely tohoto zákona rozumí též mezinárodní smlouva, která je součástí právního řádu.

27. Podle § 5 odst. 3 daňového řádu, správce daně šetří práva a právem chráněné zájmy daňových subjektů a třetích osob (dále jen „osoba zúčastněná na správě daní“) v souladu s právními předpisy a používá při vyžadování plnění jejich povinností jen takové prostředky, které je nejméně zatěžují a ještě umožňují dosáhnout cíle správy daní.

28. Napadeným rozhodnutím žalovaný práva garantovaná žalobci citovanými zákonnými ustanoveními neporušil.

29. Podle § 237 odst. 3 daňového řádu, nesouhlasí-li poplatník s postupem plátce daně, může podat stížnost na postup plátce daně správci daně, který je tomuto plátci daně místně příslušný, a to do 30 dnů ode dne, kdy poplatník obdržel od plátce daně vysvětlení. Nesplní-li plátce daně svoji povinnost podle odstavce 2, je poplatník oprávněn podat takovou stížnost správci daně do 60 dnů ode dne, kdy měl plátce daně podat poplatníkovi vysvětlení.

30. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 2216/14, „v řízení o stížnosti na postup plátce daně podle ustanovení § 237 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu může správce daně přezkoumat postup plátce daně pouze z hlediska dodržení zákonných ustanovení. V případě solárního odvodu podle ustanovení § 7a zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů, ve znění platném do 31. 12. 2012, proto může jen posoudit, zda při jeho srážce byla dodržena ustanovení zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů.“ Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení 1 Afs 76/2013-57 k tomu uvedl: „Stížnost dle § 237 daňového řádu představuje specifický prostředek obrany poplatníka vůči plátci daně při uplatňování srážkové daně. Jedná se o ochranu před nezákonným postupem plátce, o nástroj určený pro ‚řešení sporu mezi plátcem a poplatníkem‘, který slouží zejména k tomu, aby byl postup plátce podroben kontrole státní moci a poplatník byl před případným nezákonným postupem plátce prostřednictvím konečného rozhodnutí správce daně ochráněn.

31. Jak správce daně, tak i žalovaný postupovali ve věci zcela v souladu s právní úpravou a k zásahu do práv žalobce nedošlo. I další žalobcem uplatněnou žalobní námitku je proto Městský soud v Praze co nedůvodnou zamítnout.

32. Městský soud v Praze předesílá, že rozhodnutí správce daně ze dne 31. 1. 2014, č. j. 23209/14/4022-07000-303318, správce daně odůvodnil zákonnou povinností žalobce solární odvod uhradit s tím, že distributor jako plátce daně postupoval v souladu § 14 zákona č. 180/2000 Sb., správce daně se s námitkou protiústavnosti odvodu vypořádal odkazem na nález ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/11, namítaným rozporem právní úpravy s komunitárním právem se nezabýval. Identicky odůvodnil i rozhodnutí ze dne 10. 2. 2014, č. j. 32434/14/4022- 07000-303318, a ze dne 25. 3. 2014, č. j. 67753/14/4022-07000-303318. Jak vyplývá ze shora citovaného usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, institut stížnosti upravený § 237 daňového řádu slouží k ochraně poplatníka daně před nezákonným postupem plátce daně. Není zřejmé, jaké důkazy měl správce daně provádět, pokud bylo v řízení zjevné, že plátce daně – distributor v souladu se zákonnou úpravou snížil částky zaplacené žalobci za vyrobenou elektřinu o solární odvod.

33. Podle § 116 odst. 1 daňového řádu, odvolací orgán a) napadené rozhodnutí změní, b) napadené rozhodnutí zruší a zastaví řízení, nebo c) odvolání zamítne a napadené rozhodnutí potvrdí.

34. Podle § 116 odst. 2 daňového řádu, v odůvodnění rozhodnutí o odvolání musí být vypořádány všechny důvody, v nichž odvolatel spatřuje nesprávnosti nebo nezákonnosti napadeného rozhodnutí.

35. Napadeným rozhodnutím žalovaný doplnil absentující argumentaci správce daně ve vztahu k namítanému rozporu právní úpravy solárního odvodu se směrnicemi 2009/28/ES o podpoře využívání energie z obnovitelných zdrojů, jakož i jí předcházející Směrnice 2001/77/ES. Tím zhojil vadu, kterou správce daně svá rozhodnutí zatížil a zároveň bezezbytku vypořádal všechny odvolací námitky, které žalobce v podaných odvoláních vznesl v souladu s § 114 odst. 2 daňového řádu.

36. Městský soud v Praze konstatuje, že napadené rozhodnutí není nepřezkoumatelné ani nezákonné, žalovaný rozhodl o podaných odvoláních věcně správně, řádným způsobem se vypořádal se všemi námitkami, které žalobce uplatnil v podaném odvolání a v řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo, nedošlo k vadám, pro které by bylo na místě žalobě vyhovět. Zdejší soud proto v souladu s § 78 odst. 7 s.ř.s. žalobu zamítl.

37. O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení § 60 odst. 3 s.ř.s. ve věci plně úspěšnému žalovanému svědčí právo na náhradu nákladů řízení, jelikož však nad rámec jeho úřední činností náklady nevznikly, rozhodl městský soud v Praze tak, že žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení