8 Af 72/2014 - 37

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudkyň JUDr. Marcely Rouskové a JUDr. Hany Pipkové v právní věci žalobce: Den Braven Czech and Slovak a.s., IČ: 268 72 072, se sídlem Úvalno, Úvalno 353, zast. Mgr. Karlem Ležatkou, advokátem, se sídlem Ostrava – Moravská Ostrava, 28. října 1610/95, proti žalovanému: Celní úřad pro hlavní město Prahu, se sídlem Praha 1, Washingtonova 7, v řízení o žalobách proti exekučním příkazům žalovaného a) ze dne 11.6.2014, č. 1451000171, č.j. 85502-2/2014-510000-42.1, b) ze dne 11.6.2014, č. 1451000173, č.j. 85495-2/2014-510000-42.1, c) ze dne 11.6.2014, č. 1451000164, č.j. 85526-2/2014-510000-42.1, d) ze dne 11.6.2014, č. 1451000195, č.j. 85582-2/2014-510000-42.1, e) ze dne 11.6.2014, č. 1451000151, č.j. 85365-2/2014-510000-42.1, a proti rozhodnutím žalovaného a) ze dne 8.8.2014, č.j. 109675-46/2014-510000-11, b) ze dne 8.8.2014, č.j. 109675-48/2014-510000-11, c) ze dne 8.8.2014, č.j. 109675-40/2014-510000-11, d) ze dne 8.8.2014, č.j. 109675-63/2014-510000-11, e) ze dne 8.8.2014, č.j. 109675-28/2014-510000-11, takto:

Výrok

I. Věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp.zn. a) 8Af 72/2014, b) 8Af 73/2014, c) 8Af 74/2014, d) 8Af 75/2014, e) 8Af 76/2014, se spojují ke společnému projednání a nadále budou vedeny pod sp.zn. 8Af 72/2014.

II. Žaloby proti exekučním příkazům vydaným Celním úřadem pro hlavní město Prahu a) ze dne 11.6.2014, č. 1451000171, č.j. 85502-2/2014-510000-42.1, b) ze dne 11.6.2014, č. 1451000173, č.j. 85495-2/2014-510000-42.1, c) ze dne 11.6.2014, č. 1451000164, č.j. 85526-2/2014-510000-42.1, d) ze dne 11.6.2014, č. 1451000195, č.j. 85582-2/2014-510000-42.1, e) ze dne 11.6.2014, č. 1451000151, č.j. 85365-2/2014-510000-42.1, se odmítají.

III. Rozhodnutí Celního úřadu pro hlavní město Prahu a) ze dne 8.8.2014, č.j. 109675-46/2014-510000-11, b) ze dne 8.8.2014, č.j. 109675-48/2014-510000-11, c) ze dne 8.8.2014, č.j. 109675-40/2014-510000-11, d) ze dne 8.8.2014, č.j. 109675-63/2014-510000-11, e) ze dne 8.8.2014, č.j. 109675-28/2014-510000-11, se zrušují a věci se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 29.883,- Kč a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalobce Mgr. Karla Ležatky, advokáta.

Odůvodnění

Spojení řízení Žalobce se žalobami podanými u Městského soudu v Praze, původně vedenými pod sp. zn. 8Af 72/2014, 8Af 73/2014, 8Af 74/2014, 8Af 75/2014 a 8Af 76/2014, domáhal zrušení výše uvedených exekučních příkazů ze dne 11. 6. 2014 a rozhodnutí žalovaného o námitkách proti těmto exekučním příkazům ze dne 8. 8. 2014, kterými byly námitkami napadené exekuční příkazy ze dne 11. 6. 2014 změněny. S ohledem na skutečnost, že uvedené žaloby byly obsahově shodné, rozhodl soud výrokem I. tohoto rozsudku o jejich spojení ke společnému projednání s tím, že nadále budou vedeny pod sp. zn. 8 Af 72/2014. Obsah žalob a vyjádření žalovaného Žalobce v podaných žalobách namítal, že exekuční příkazy jsou zmatečné a nesrozumitelné. Ve vztahu k exekučním příkazům ze dne 11. 6. 2014 poukázal na to, že exekuční příkazy byly sice na základě podaných námitek změněny, nedošlo však k jejich zrušení, ačkoliv pro to byly dány důvody. Ve vztahu ke všem napadeným rozhodnutím pak žalobce namítal, že není odůvodněna výše exekučních nákladů; poukázal na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 6. 2001, sp. zn. 22 Ca 450/2000, ze kterého vyplývá, že odůvodnění musí obsahovat všechny rozhodné skutečnosti, což se v daném případě nestalo, ačkoliv z § 102 odst. 2 daňového řádu vyplývá nutnost odůvodnění rozhodnutí. Žalobce dále namítal, že žalovaný nebyl místně příslušný k rozhodnutí věci, a to s přihlédnutím k sídlu žalobce v obci Úvalno. Došlo tak k porušení § 5 a § 175 a násl. daňového řádu. Žalobce též namítal, že mu není známo nic o tom, že by existovalo jakékoliv rozhodnutí, podle něhož by proti němu měla být vedena exekuce, dle názoru žalobce zde není nic, na základě čeho by měly být nedoplatky placeny, resp. by mu měly být vyměřeny. Žalobce navrhl zrušení exekučních příkazů ze dne 11. 6. 2014, a rozhodnutí o námitkách ze dne 8. 8. 2014. Žalovaný ve vyjádřeních k žalobám poukázal na odůvodnění rozhodnutí o námitkách ze dne 8. 8. 2014, uvedl, že žalobcem zmiňovaný rozsudek Krajského soudu v Ostravě se na danou věc nemůže vztahovat, protože šlo o otázku odůvodnění rozhodnutí ve věci neposkytnutí informací podle zákona č. 106/1999 Sb. Pokud jde o exekuční náklady, automaticky jsou přičítány k nedoplatku a to, že dochází k navýšení nedoplatku o tyto náklady, je veřejně známou skutečností. Výše a způsob stanovení exekučních nákladů je stanoven zákonem. Daňovému dlužníku byla známa výše vymáhaného nedoplatku; pro výpočet nákladů postačuje matematická operace v podobě výpočtu procentuální částky z vymáhaného nedoplatku. Žalovaný nesouhlasí se závěrem, že napadené exekuční příkazy nebyly řádně odůvodněny. Pokud jde o námitku o místní nepříslušnosti, žalovaný uvedl, že místní příslušnost nebyla dána podle daňového řádu, ale podle čl. 60 Nařízení Rady (EHS) č. 2913/1992 Sb. ze dne 12. 10. 1992, kterým se vydává Celní kodex Společenství, podle něhož je místní příslušnost upravována jednotlivými členskými státy. Podle § 320 zákona č. 13/1993 Sb., lze podat celní prohlášení na propuštění zboží do celního režimu volný oběh nebo vývoz u kteréhokoliv celního úřadu. Žalobce je podal u Celního úřadu Praha 2, jehož nástupnickým správním úřadem se stal Celní úřad pro hl. m. Prahu, stal se tedy tento celní úřad místně příslušným správcem nad výběrem a vymáháním vyměřeného cla. Dodatečně vyměřená částka cla vycházející z kontroly provedené Celním úřadem pro Moravskoslezský kraj proto byla zaevidována k původní vyměřené částce. Exekučně vymáhaný nedoplatek vzešel z legitimně provedené kontroly po propuštění zboží, žalobce byl s výsledkem prokazatelně seznámen při podpisu Zprávy o provedené kontrole, žalobci byl prokazatelně doručen do datové schránky jeho zástupce dodatečný platební výměr. Existuje tedy vykonatelný a pravomocný exekuční titul v podobě dodatečného platebního výměru. Pokud jde o exekuční příkazy z června roku 2014, žalovaný uvedl, že při tisku exekučních příkazů došlo k posunutí řádku popisu ve vztahu k řádku číselných hodnot, ale datumové i peněžní hodnoty byly uvedeny správně. Exekuční příkazy obsahovaly odkaz na exekuční titul v podobě čísla jednacího rozhodnutí o dodatečném vyměření cla a 20 % penále. Po změně exekučních příkazů rozhodnutím o námitkách se stal exekuční příkaz bezvadným. Žalovaný navrhuje zamítnutí žalob. Žalobce v doplňujících vyjádřeních ze dne 19. 12. 2014 uvedl, že studiem obsahu vyjádření žalovaného zjistil chybu v doručování podkladového rozhodnutí, které správní orgán zaslal do datové schránky třetí osobě. Dodatečný platební výměr byl doručen do datové schránky advokáta Mgr. Ing. J. K., ten však nebyl zástupcem žalobce. Zástupcem žalobce byl advokát Mgr. D. N., Mgr. Ing. J. K. byl pouze substitutem a žalobci nikdy žádné platební výměry nepředal, neboť s ním účastník řízení v žádném vztahu nikdy nebyl. Poukázal na rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 11. 2003, č. j. 1 Af 4/2003-48 o neúčinnosti doručování rozhodnutí substitutům. Podkladová rozhodnutí tak nenabyla právní moci, následná exekuce byla vedena neoprávněně na základě nepravomocných a nedoručených rozhodnutí. Posouzení žalob Městský soud v Praze na základě podaných žalob přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházela, a to v mezích žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 2 věta prvá zák. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s. ř. s.“). Při přezkoumání vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.) a po provedeném řízení dospěl k závěru, že žaloby proti rozhodnutím o námitkách jsou důvodné, žaloby proti exekučním příkazům jsou opožděné. Totožnými žalobami žalobce po skutkové i právní stránce se již Městský soud v Praze zabýval, např. šestý senát ve věcech spojených pod sp.zn. 6 Af 88/2014 či třetí senát ve věcech spojených pod sp.zn. 3Af 53/2014. Osmý senát při svém posuzování neshledal důvodu se od názorů vyslovených v rozsudcích sp.zn. 6Af 88/2014 a sp.zn. 3Af 53/2014 jakkoli odchýlit. Obsah správních spisů Z obsahu spisových materiálů vyplývá, že: a) Exekučním příkazem ze dne 11. 6. 2014, č. 1451000171, č. j. 85502-2/2014- 510000-42.1, byla žalobci nařízena daňová exekuce přikázání pohledávky z účtu u poskytovatele platebních služeb k zaplacení nedoplatku včetně úroků z prodlení ve výši 431.606,- Kč s tím, že dlužná částka se zvyšuje podle § 182 a § 183 daňového řádu o exekuční náklady ve výši 8.632,- Kč, celková výše vymáhaného nedoplatku tak činí 440.238,- Kč. Exekuční příkaz byl doručen žalobci dne 22. 6. 2014. Proti tomuto exekučnímu příkazu podal žalobce námitky, ve kterých argumentoval v zásadě shodně, jako v posléze podané žalobě. Rozhodnutím žalovaného ze dne 8. 8. 2014, č. j. 109675-46/2014-510000-11, byl exekuční příkaz změněn tak, že bylo napraveno pochybení, které vzniklo při přepisu dat při vyhotovení exekučního příkazu, když došlo k posunutí číselného řádku směrem doleva a vypadl text „úroky z prodlení ve výši“ a text „splatný dne“ byl prohozen s textem „nedoplatek ve výši“ se závěrem, že hodnoty jak datové, tak i peněžní byly uvedeny správně. Bylo poukázáno na dodatečný platební výměr vydaný Celním úřadem pro Moravskoslezský kraj. Zbývající námitky o nedostatečném odůvodnění výše exekučních nákladů, o místní nepříslušnosti Celního úřadu pro hl. m. Prahu a o nedostatku náležitostí exekučního příkazu nebyly shledány důvodnými. Dále je ve spisu založeno rozhodnutí – dodatečný platební výměr, který byl vydán Celním úřadem pro Moravskoslezský kraj dne 1. 4. 2014, zn. 1364-71/2014-570000-51, na celkovou částku 426.678,- Kč, z čehož clo k doměření představuje 355.565,- Kč a penále ve výši 20 % z dodatečně vyměřené částky dovozního cla 71.113,- Kč (tato věc byla původně vedena pod sp. zn. 8Af 72/2014). b) Exekučním příkazem ze dne 11. 6. 2014, č. 1451000173, č. j. 85495-2/2014- 510000-42.1, byla žalobci nařízena daňová exekuce přikázání pohledávky z účtu u poskytovatele platebních služeb k zaplacení nedoplatku včetně úroků z prodlení ve výši 436.726,- Kč s tím, že dlužná částka se zvyšuje podle § 182 a § 183 daňového řádu o exekuční náklady ve výši 8.734,- Kč, celková výše vymáhaného nedoplatku tak činí 445.460,- Kč. Exekuční příkaz byl doručen žalobci dne 22. 6. 2014. Proti tomuto exekučnímu příkazu podal žalobce námitky, ve kterých argumentoval v zásadě shodně, jako v posléze podané žalobě. Rozhodnutím žalovaného ze dne 8. 8. 2014, č. j. 109675-48/2014-510000-11, byl exekuční příkaz změněn tak, že bylo napraveno pochybení, které vzniklo při přepisu dat při vyhotovení exekučního příkazu, když došlo k posunutí číselného řádku směrem doleva a vypadl text „úroky z prodlení ve výši“ a text „splatný dne“ byl prohozen s textem „nedoplatek ve výši“ se závěrem, že hodnoty jak datové, tak i peněžní byly uvedeny správně. Bylo poukázáno na dodatečný platební výměr vydaný Celním úřadem pro Moravskoslezský kraj. Zbývající námitky o nedostatečném odůvodnění výše exekučních nákladů, o místní nepříslušnosti Celního úřadu pro hl. m. Prahu a o nedostatku náležitostí exekučního příkazu nebyly shledány důvodnými. Dále je ve spisu založeno rozhodnutí – dodatečný platební výměr, který byl vydán Celním úřadem pro Moravskoslezský kraj dne 31. 3. 2014, zn. 1364-53/2014-570000-51, na celkovou částku 431.740,- Kč, z čehož clo k doměření představuje 359.783,- Kč a penále ve výši 20 % z dodatečně vyměřené částky dovozního cla 71.957,- Kč (tato věc byla původně vedena pod sp. zn. 8Af 73/2014). c) Exekučním příkazem ze dne 11. 6. 2014, č. 1451000164, č. j. 85526-2/2014- 510000-42.1, byla žalobci nařízena daňová exekuce přikázání pohledávky z účtu u poskytovatele platebních služeb k zaplacení nedoplatku včetně úroků z prodlení ve výši 25.749,- Kč s tím, že dlužná částka se zvyšuje podle § 182 a § 183 daňového řádu o exekuční náklady ve výši 514,- Kč, celková výše vymáhaného nedoplatku tak činí 26.263,- Kč. Exekuční příkaz byl doručen žalobci dne 22. 6. 2014. Proti tomuto exekučnímu příkazu podal žalobce námitky, ve kterých argumentoval v zásadě shodně, jako v posléze podané žalobě. Rozhodnutím žalovaného ze dne 8. 8. 2014, č. j. 109675-40/2014-510000-11, byl exekuční příkaz změněn tak, že bylo napraveno pochybení, které vzniklo při přepisu dat při vyhotovení exekučního příkazu, když došlo k posunutí číselného řádku směrem doleva a vypadl text „úroky z prodlení ve výši“ a text „splatný dne“ byl prohozen s textem „nedoplatek ve výši“ se závěrem, že hodnoty jak datové, tak i peněžní byly uvedeny správně. Bylo poukázáno na dodatečný platební výměr vydaný Celním úřadem pro Moravskoslezský kraj. Zbývající námitky o nedostatečném odůvodnění výše exekučních nákladů, o místní nepříslušnosti Celního úřadu pro hl. m. Prahu a o nedostatku náležitostí exekučního příkazu nebyly shledány důvodnými. Dále je ve spisu založeno rozhodnutí – dodatečný platební výměr, který byl vydán Celním úřadem pro Moravskoslezský kraj dne 3. 4. 2014, zn. 1364-93/2014-570000-51, na celkovou částku 25.455,- Kč, z čehož clo k doměření představuje 21.212,- Kč a penále ve výši 20 % z dodatečně vyměřené částky dovozního cla 4.243,- Kč (tato věc byla původně vedena pod sp. zn. 8Af 74/2014). d) Exekučním příkazem ze dne 11. 6. 2014, č. 1451000195, č. j. 85582-2/2014- 510000-42.1, byla žalobci nařízena daňová exekuce přikázání pohledávky z účtu u poskytovatele platebních služeb k zaplacení nedoplatku včetně úroků z prodlení ve výši 427.727,- Kč s tím, že dlužná částka se zvyšuje podle § 182 a § 183 daňového řádu o exekuční náklady ve výši 8.554,- Kč, celková výše vymáhaného nedoplatku tak činí 436.281,- Kč. Exekuční příkaz byl doručen žalobci dne 22. 6. 2014. Proti tomuto exekučnímu příkazu podal žalobce námitky, ve kterých argumentoval v zásadě shodně, jako v posléze podané žalobě. Rozhodnutím žalovaného ze dne 8. 8. 2014, č. j. 109675-63/2014-510000-11, byl exekuční příkaz změněn tak, že bylo napraveno pochybení, které vzniklo při přepisu dat při vyhotovení exekučního příkazu, když došlo k posunutí číselného řádku směrem doleva a vypadl text „úroky z prodlení ve výši“ a text „splatný dne“ byl prohozen s textem „nedoplatek ve výši“ se závěrem, že hodnoty jak datové, tak i peněžní byly uvedeny správně. Bylo poukázáno na dodatečný platební výměr vydaný Celním úřadem pro Moravskoslezský kraj. Zbývající námitky o nedostatečném odůvodnění výše exekučních nákladů, o místní nepříslušnosti Celního úřadu pro hl. m. Prahu a o nedostatku náležitostí exekučního příkazu nebyly shledány důvodnými. Dále je ve spisu založeno rozhodnutí – dodatečný platební výměr, který byl vydán Celním úřadem pro Moravskoslezský kraj dne 31. 3. 2014, zn. 1364-56/2014-570000-51, na celkovou částku 422.844,- Kč, z čehož clo k doměření představuje 352.370,- Kč a penále ve výši 20 % z dodatečně vyměřené částky dovozního cla 70.474,- Kč (tato věc byla původně vedena pod sp. zn. 8Af 75/2014). e) Exekučním příkazem ze dne 11. 6. 2014, č. 1451000151, č. j. 85365-2/2014- 510000-42.1, byla žalobci nařízena daňová exekuce přikázání pohledávky z účtu u poskytovatele platebních služeb k zaplacení nedoplatku včetně úroků z prodlení ve výši 429.808,- Kč s tím, že dlužná částka se zvyšuje podle § 182 a § 183 daňového řádu o exekuční náklady ve výši 8.596,- Kč, celková výše vymáhaného nedoplatku tak činí 438.404,- Kč. Exekuční příkaz byl doručen žalobci dne 22. 6. 2014. Proti tomuto exekučnímu příkazu podal žalobce námitky, ve kterých argumentoval v zásadě shodně, jako v posléze podané žalobě. Rozhodnutím žalovaného ze dne 8. 8. 2014, č. j. 109675-28/2014-510000-11, byl exekuční příkaz změněn tak, že bylo napraveno pochybení, které vzniklo při přepisu dat při vyhotovení exekučního příkazu, když došlo k posunutí číselného řádku směrem doleva a vypadl text „úroky z prodlení ve výši“ a text „splatný dne“ byl prohozen s textem „nedoplatek ve výši“ se závěrem, že hodnoty jak datové, tak i peněžní byly uvedeny správně. Bylo poukázáno na dodatečný platební výměr vydaný Celním úřadem pro Moravskoslezský kraj. Zbývající námitky o nedostatečném odůvodnění výše exekučních nákladů, o místní nepříslušnosti Celního úřadu pro hl. m. Prahu a o nedostatku náležitostí exekučního příkazu nebyly shledány důvodnými. Dále je ve spisu založeno rozhodnutí – dodatečný platební výměr, který byl vydán Celním úřadem pro Moravskoslezský kraj dne 31. 3. 2014, zn. 1364-63/2014-570000-51, na celkovou částku 424.901,- Kč, z čehož clo k doměření představuje 354.084,- Kč a penále ve výši 20 % z dodatečně vyměřené částky dovozního cla 70.817,- Kč (tato věc byla původně vedena pod sp. zn. 8Af 76/2014). Opožděnost žalob proti exekučním příkazům Ze shora uvedeného je zřejmé, že žalobce podal žaloby jednak proti rozhodnutím žalovaného ze dne 8. 8. 2014 o námitkách, a to ve spojení s jednotlivými exekučními příkazy ze dne 11. 6. 2014. Soud se zabýval otázkou, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro to, aby se žalobami proti všem napadeným rozhodnutím mohl věcně zabývat. Podle § 5 s. ř. s. se lze ochrany práv podle tohoto zákona domáhat po vyčerpání řádných opravných prostředků, připouští-li je zvláštní zákon. Zvláštním zákonem, na který odkazuje § 5 s. ř. s., je v daném případě zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „daňový řád“). Podle § 178 odst. 4 daňového řádu, ve znění platném v rozhodné době, nelze proti exekučnímu příkazu uplatnit opravné prostředky. Opravnými prostředky podle daňového řádu jsou podle § 108 odst. 1 tohoto zákona odvolání a rozklad [řádné opravné prostředky – § 108 odst. 1 písm. a)], návrh na povolení obnovy řízení [mimořádný opravný prostředek – § 108 odst. 1 písm. b)]. Ustanovení § 108 odst. 1 pod písm. c) zmiňuje dozorčí prostředky (nařízení obnovy a nařízení přezkumu rozhodnutí), ty však za opravné prostředky nepovažuje. Toto ustanovení obsahující výčet opravných prostředků námitky nezmiňuje. To znamená, že námitky, které lze podle § 159 daňového řádu podat proti úkonům správce daně při placení daní, nelze považovat za opravný prostředek, a to ani podle daňového řádu ani podle soudního řádu správního. Otázkou charakteru námitek se zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 26. 11. 2015, č. j. 7 Afs 131/2015-32 (dostupný na www.nssoud.cz), který dospěl k závěru, že námitky proti exekučnímu příkazu nelze považovat za řádný opravný prostředek, a to ani za řádný opravný prostředek sui generis. Nejvyšší správní soud uvedl, že lze proto žalobu podat ke správnímu soudu přímo proti exekučnímu příkazu, takže nelze vyloučit, že bude probíhat vedle sebe řízení jak řízení o žalobě proti exekučnímu příkazu u správního soudu, tak řízení u správního orgánu o námitkách proti shodnému exekučnímu příkazu. Z výše uvedeného vyplývá, že v případě vydání exekučního příkazu je nutno podat žalobu přímo proti exekučnímu příkazu bez ohledu na to, zda byly podány námitky či nikoliv a bez ohledu na to, zda o námitkách bylo či nebylo rozhodnuto. Dále z výše uvedeného vyplývá, že na exekuční příkaz a na rozhodnutí o námitkách proti němu podaných je nutno pohlížet jako na samostatná rozhodnutí, která nelze považovat za rozhodnutí vydaná v jednom řízení. Proto je třeba posuzovat samostatně i splnění podmínek stanovených soudním řádem správním pro to, aby soud mohl žalobu projednat. Soud posoudil splnění těchto podmínek samostatně ve vztahu k napadeným exekučním příkazům a samostatně ve vztahu k rozhodnutím o námitkách. Podle § 72 odst. 1 s. ř. s. lze žalobu podat do dvou měsíců poté, kdy rozhodnutí bylo žalobci oznámeno doručením jeho písemného vyhotovení nebo jiným zákonem stanoveným způsobem, nestanoví-li zvláštní zákon lhůtu jinou. V daném případě zvláštní zákon jinak nestanoví, platí proto obecná dvouměsíční lhůta. Z obsahu správních spisů vyplývá, že exekuční příkazy ze dne 11. 6. 2014 byly doručeny žalobci dne 22. 6. 2014. Doručením exekučních příkazů počala běžet dvouměsíční lhůta pro podání žaloby, která uplynula dne 22. 8. 2014 (§ 40 odst. 2 s. ř. s.). Žaloby proti těmto exekučním příkazům ze dne 11. 6. 2014, které jsou specifikovány ve výroku II. tohoto rozsudku, byly podány dne 13. 10. 2014, tedy po marném uplynutí zákonem stanovené lhůty. Podle § 46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. soud usnesením návrh odmítne, jestliže byl podán opožděně. Protože žaloby proti výše specifikovaným exekučním příkazům ze dne 11. 6. 2014 byly podány po uplynutí zákonem stanovené lhůty, soud rozhodl ve výroku pod bodem II. rozsudku tak, že žaloby podle uvedeného ustanovení odmítl. Posouzení důvodnosti žalob proti rozhodnutím o námitkách Soud nejprve uvádí, že žaloby podané proti rozhodnutím žalovaného ze dne 8. 8. 2014 o námitkách proti exekučním příkazům ze dne 11. 6. 2014, byly podány včas; rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 8. 2014 byla doručena zástupci žalobce dne 12. 8. 2014, žaloby byly podány v pondělí 13. 10. 2014, tedy v zákonem stanovené lhůtě (§ 40 odst. 2, 3 s. ř. s.). Soud se dále zabýval otázkou, zda napadená rozhodnutí jsou rozhodnutími podle § 65 odst. 1 s. ř. s., tedy rozhodnutími, kterými bylo rozhodnuto o právech či povinnostech žalobce. V tomto směru vyšel soud z rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2005, č. j. 2 Afs 81/2004-54 (dostupný na www.nssoud.cz). V citovaném rozsudku je vysloven právní názor, že rozhodnutí o námitkách v daňovém řízení je rozhodnutím, které splňuje definiční znaky rozhodnutí podle § 65 odst. 1 s. ř. s. Ačkoli se uvedený rozsudek zabýval rozhodnutím o námitkách, vydaným podle § 73 odst. 8 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, lze jej použít i na rozhodnutí o námitkách podle nyní platného daňového řádu (tzn. zákona č. 280/2009 Sb.), neboť koncepce institutu námitek je v základu shodná. Z uvedeného důvodu má soud za to, že ve vztahu k rozhodnutím o námitkách se jedná o rozhodnutí ve smyslu ust. § 65 odst. 1 s. ř. s. Městský soud v Praze přezkoumal na základě podaných žalob rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 8. 2014 (dále „napadená rozhodnutí“). Po posouzení věci dospěl k závěru, že žaloby jsou důvodné, napadená rozhodnutí shledal nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů. Podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. je tedy bez nařízení jednání zrušil. Z výše uvedeného obsahu správních spisů je zřejmé, že žalobou napadená rozhodnutí jsou rozhodnutími ve věci nařízení exekuce na částky, které byly dodatečně doměřeny žalobci dodatečnými platebními výměry, které vydal Celní úřad pro Moravskoslezský kraj na základě kontroly, kterou tento celní úřad u žalobce po propuštění zboží provedl. Daňová exekuce je jedním ze způsobů vymáhání daňového nedoplatku správcem daně. Z § 178 odst. 1 daňového řádu vyplývá, že daňová exekuce se nařizuje vydáním exekučního příkazu, kterým je zahájeno exekuční řízení. Jednou ze základních podmínek pro zahájení exekuce je exekuční titul, kterým je, mimo jiné, vykonatelné rozhodnutí, kterým je stanoveno peněžité plnění [§ 176 odst. 1 písm. b) daňového řádu]. Typickým rozhodnutím, kterým je uložena povinnost k peněžitému plnění, jsou platební výměry či dodatečné platební výměry. Nezbytným předpokladem pro nařízení exekuce je vykonatelnost rozhodnutí, kterým je stanoveno peněžité plnění. Vykonatelnost rozhodnutí znamená, že existuje zákonná možnost vynucení splnění rozhodnutím uložené povinnosti prostřednictvím státního donucení, a to i proti vůli toho, komu byla povinnost uložena. Vykonatelností rozhodnutí se rozumí možnost jeho realizace na základě použití mocenských prostředků státního donucení. Z § 103 odst. 2 daňového řádu pak vyplývá, že vykonatelným je takové rozhodnutí, které je účinné, jestliže se proti němu nelze odvolat nebo jestliže odvolání nemá odkladný účinek a uplynula-li lhůta k plnění, pokud byla stanovena. Z uvedeného ustanovení vyplývá, že k tomu, aby rozhodnutí bylo vykonatelné, musí být splněno několik podmínek. Jednak musí jít o rozhodnutí, které je účinné, jednak musí jít o rozhodnutí, proti němuž se buď nelze odvolat, nebo odvolání nemá odkladný účinek a jednak musí uplynout lhůta k plnění, pokud byla stanovena. Není-li splněna jedna z uvedených podmínek, nelze považovat rozhodnutí za vykonatelné. Jednou z podmínek vykonatelnosti rozhodnutí je účinnost rozhodnutí. Rozhodnutí je účinné okamžikem jeho oznámení (§ 101 odst. 5 daňového řádu). Oznámením rozhodnutí se pro účely daňového řádu rozumí doručení rozhodnutí nebo jiný zaprotokolovaný způsob seznámení příjemce s obsahem rozhodnutí (§ 101 odst. 6 daňového řádu). V daném případě není sporu o tom, že rozhodnutími, kterými byla žalobci uložena povinnost k peněžitému plnění, jsou dodatečné platební výměry, které byly vydány Celním úřadem pro Moravskoslezský kraj, kterými bylo žalobci doměřeno clo a předepsáno penále s tím, že vyměřené částky jsou splatné v 10 denní lhůtě ode dne doručení dodatečného platebního výměru. S přihlédnutím k námitce žalobce, v níž namítal, že mu není nic známo o tom, že by existovalo jakékoliv rozhodnutí, podle něhož by proti němu měla být vedena exekuce (tuto námitku žalobce následně odůvodnil v doplňujícím vyjádření poukazem na to, že dodatečné platební výměry byly doručovány nikoliv zástupci žalobce, nýbrž substitutovi), zabýval se soud otázkou, zda byly splněny podmínky pro to, aby exekuce byla zahájena. Doručování rozhodnutí, která byla vydána podle daňového řádu, a tím nepochybně dodatečný platební výměr o doměření cla a předepsání penále nepochybně je [§ 143 daňového řádu, § 320, odst. 1 písm. c) celního zákona], je upraveno v hlavě III daňového řádu, která upravuje doručování písemností, vydaných podle tohoto zákona. Z § 41 daňového řádu vyplývá oprávnění správních orgánů doručovat nikoliv adresátovi (příjemci) rozhodnutí, nýbrž doručovat jeho zástupci. Podle § 41 odst. 1 daňového řádu v případě, že má osoba, které je písemnost doručována, zástupce, doručí se písemnosti pouze tomuto zástupci, a to v rozsahu jeho oprávnění k zastupování. Podle § 41 odst. 2 daňového řádu v případě, že má osoba, jejíž poměry jsou doručovanou písemností dotčeny, vykonat něco osobně, doručuje se písemnost této osobě i jejímu zástupci. Dnem doručení je pak v těchto případech den, který nastane později. V dané věci byly dodatečné platební výměry vydané Celním úřadem pro Moravskoslezský kraj doručovány Mgr. Ing. J. K., advokátovi, a to prostřednictvím datové schránky s tím, že k doručení došlo dne 10. 4. 2014. Z obsahu spisového materiálu však již nevyplývá, že by Mgr. Ing. J. K.a byl zástupcem žalobce, který byl adresátem dodatečných platebních výměrů. Jak již bylo výše zmíněno, ve správních spisech je založena plná moc ze dne 19. 3. 2014, kterou žalobce zmocnil Mgr. D.N., advokáta k zastupování před Celním úřadem pro Moravskoslezský kraj, a to ve věci vyměření cla pod evidenčním číslem SPR: NK0017/13/570501, čj. 62390-10/2013-570000-51, jakož i v navazujícím řízení, odvolacím řízení, v řízení před správními soudy v rozsahu práv a povinností podle zákona č. 150/2002 Sb. s tím, že zmocněnec (Mgr. D. N.) je oprávněn vykonávat veškeré úkony s tím související s demonstrativním výčtem možných úkonů. Ve spisech je založena substituční plná moc ze dne 21. 3. 2014, kterou Mgr. D. N. zmocňuje Mgr. Ing. J. K. v plném rozsahu jeho plné moci, jež mu byla udělena žalobcem dne 2. 12. 2013 (ve spisech je však založena plná moc ze dne 19. 3. 2014), aby ho zastupoval před Celním úřadem pro Moravskoslezský kraj ve věci vyměření cla pod evidenčním číslem SPR: NK0017/13/570501 čj. 62390-10/2013-570000-51, jakož i v navazujícím řízení, odvolacím řízení, v řízení před správními soudy v rozsahu práv a povinností podle zákona č. 150/2002 Sb., tedy ve věci vyměření cla pod shodným evidenčním číslem a číslem jednacím, jako je uvedeno v založené plné moci ze dne 19. 3. 2014. Je nutno konstatovat, že ze spisů nevyplývá, o jaké řízení, které bylo Celním úřadem pro Moravskoslezský kraj vedeno pod evidenčním číslem SPR: NK0017/13/570501 a čj. 62390-10/2013-570000-51 šlo. Není ani zřejmé, že by takto označené řízení souviselo či předcházelo řízením, v jejichž průběhu byly vydány dodatečné platební výměry, není tedy zřejmé ani to, že by dodatečné platební výměry byly vydány v řízeních, která by bylo možno považovat za řízení navazující. Navíc ze spisů vyplývá, že jmenovanému zástupci Mgr. D. N. – přes uvedené nejasnosti o předmětu plné moci – nebyly dodatečné platební výměry ani doručovány. Jakkoliv byl zástupce žalobce Mgr. D. N. oprávněn na základě plné moci ze dne 19. 3. 32014 ustanovit si za sebe zástupce (substituta), substitut se nestal zástupcem žalobce. Zástupcem žalobce zůstal – pokud jím byl na základě plné moci ze dne 19. 3. 2014 – i nadále pouze Mgr. D. N. Pokud tedy mělo být doručováno zástupci žalobce, měly být dodatečné platební výměry doručovány zástupci žalobce, tedy Mgr. D. N., rozhodně ne substitutovi, tedy Mgr. Ing. J. K. Podle již ustálené judikatury doručování substitutovi nevyvolává právní účinky, které zákon spojuje s doručováním účastníkům řízení či jejich zástupcům, a to již právě proto, že zástupcem může být pouze ten, komu účastník řízení udělil plnou moc k zastupování, a to i za situace, kdy vyjádří souhlas, aby jím zvolený zástupce mohl ustanovit další subjekt jako substituta (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 11. 2003, č. j. 1 As 4/2003-48, publikováno pod č. 281/2004 Sb. NSS; rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 6. 2010, č. j. 1 Afs 85/2009-104, dostupný na www.nssoud.cz). Pro úplnost soud uvádí, že pokud by bylo zjištěno, že plnou moc ze dne 19. 3. 2014 nelze považovat za plnou moc pro řízení o dodatečných platebních výměrech, pak měly být tyto dodatečné platební výměry doručovány žalobci. Ani to se nestalo, resp. správní spis v tomto směru žádný doklad neobsahuje. Dodatečné platební výměry, které byly vydány Celním úřadem pro Moravskoslezský kraj, tedy nelze považovat za řádně doručené, a proto nelze na dodatečné platební výměry hledět jako na účinné, neboť nebyly řádně oznámeny. Není tak splněn jeden ze zákonem stanovených předpokladů pro to, aby mohl být učiněn závěr o vykonatelnosti dodatečných platebních výměrů, neboť, jak již bylo výše uvedeno, jedním z těchto předpokladů je skutečnost, že jde o rozhodnutí, které je účinné (§ 103 odst. 2 daňového řádu). K tomu, aby bylo možno přistoupit k exekuci, je nutné, aby zde existoval vykonatelný exekuční titul, v daném případě vykonatelné dodatečné platební výměry. Z obsahu spisového materiálu vyplývá, že žalovaný při rozhodování o námitkách proti exekučním příkazům ze dne 11. 6. 2014 vycházel ze skutečnosti, že dodatečné platební výměry jsou vykonatelné. Z obsahu spisového materiálu však nevyplývá, že by se žalovaný otázkou, zda exekuční titul je skutečně vykonatelným, zabýval. Skutečnost, že Celní úřad pro Moravskoslezský kraj doručoval dodatečné platební výměry substitutovi a nikoli zástupci žalobce, popř. žalobci, ponechal žalovaný zcela bez povšimnutí. Přitom otázka vykonatelnosti exekučního titulu je jednou ze základních podmínek pro nařízení exekuce. V tomto směru soud považuje žalobou napadená rozhodnutí ve všech případech za nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů, protože z jejich obsahu není zřejmé, z jakých skutečností žalovaný vycházel, když dospěl k závěru, že podmínka existence vykonatelného exekučního titulu je splněna, a to přesto, že tento exekuční titul (dodatečné platební výměry), nebyl žalobci jako účastníku řízení před Celním úřadem pro Moravskoslezský kraj řádně doručen, resp. z obsahu spisů nevyplývá, že by Mgr. Ing. J. K. byl v postavení zástupce žalobce. Žalobce v podaných žalobách dále namítal, že napadená rozhodnutí obsahují nesmyslné odkazy. S tímto žalobcovým tvrzením se soud neztotožnil. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že obsahují odkaz na číslo jednací a datum vydání dodatečných platebních výměrů, přičemž z odůvodnění napadených rozhodnutí ze dne 8. 8. 2014 je zřejmé, že jde o rozhodnutí, která byla vydána Celním úřadem pro Moravskoslezský kraj. Jinou otázkou je otázka vykonatelnosti dodatečných platebních výměrů (viz výše). Pokud žalobce poukázal na to, že nebylo uvedeno konkrétní pravomocné podkladové rozhodnutí, je nutno konstatovat, že exekuci lze v případě, že jde o daňovou exekuci, vést proti nepravomocnému rozhodnutí, přičemž rozhodující je, zda rozhodnutí, kterým je stanovena platební povinnost (zde dodatečné platební výměry) je vykonatelné, a to bez ohledu na právní moc. Žalobce dále namítal, že v napadených rozhodnutích není odůvodněna výše exekučních nákladů, že pouhý odkaz na právní předpis nepostačuje. Poukázal na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 6. 2001, sp. zn. 22 Ca 450/2000, s tím, že žalovaný neučinil žádný krok k tomu, aby tento rozsudek získal, nemohl tedy posoudit, zda na daný případ tento rozsudek dopadá. K této námitce soud uvádí, že v případě, že účastník správního řízení odkazuje na rozhodnutí soudu v jiné věci, je na něm, aby toto rozhodnutí doložil. Není povinností správního orgánu obsah takovéhoto rozsudku zjišťovat, a to zejména v případě, kdy je poukazováno na zcela obecné tvrzení o náležitostech odůvodnění rozhodnutí, jež by mělo směřovat k přesvědčení účastníků řízení o správnosti rozhodnutí a postupu rozhodujícího orgánu. Pokud účastník řízení něco tvrdí, je na něm, aby své tvrzení doložil. K námitce o nedostatku odůvodnění výše exekučních nákladů soud uvádí, že z exekučních příkazů je zřejmé, že dlužná částka, která je uvedena konkrétně, se zvyšuje podle § 182 a § 183 daňového řádu o exekuční náklady, které v daném případě spočívají v nákladech za nařízení daňové exekuce. Z § 182 daňového řádu vyplývá povinnost dlužníka hradit exekuční náklady s tím, že výši exekučních nákladů stanoví správce daně exekučním příkazem (§ 182 odst. 4 daňového řádu). Z § 183 odst. 1 daňového řádu pak vyplývá, že v případě, že náklady spočívající v nákladech za nařízení daňové exekuce, činí 2 % z částky, pro kterou je daňová exekuce nařízena, nejméně však 500,- Kč a nejvýše 500 000,- Kč. Je tedy zřejmé, že výše nákladů řízení vyplývá ze zákona, přitom z odkazu na § 183 daňového řádu je patrno, z jakého právního ustanovení při stanovení výše exekučních nákladů správní orgán vycházel. To, že celní úřad neuvedl explicitně způsob výpočtu exekučních nákladů (matematický výpočet a údaj, kolik činí 2 % z vymáhané částky), nelze považovat za vadu, která měla vliv na zákonnost rozhodnutí. Ačkoliv by takový výpočet přispěl k jednoznačnosti napadených rozhodnutí, skutečnost, že způsob výpočtu exekučních nákladů není uveden v odůvodnění napadených rozhodnutí ze dne 8. 8. 2014, nepovažuje soud za důvod pro zrušení napadených rozhodnutí (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 1. 2007, č. j. 7 Afs 171/2006-87, dostupný na www.nssoud.cz). Žalobce dále namítal, že žalovaný nebyl místně příslušným celním úřadem k vydání napadených rozhodnutí, když žalobce má sídlo v obci, která do místní příslušnosti Celního úřadu pro hl. m. Prahu nespadá. Žalobce neuvádí další žádné konkrétní skutečnosti, ze kterých by bylo zřejmé, proč dovozuje, že žalovaný celní úřad není místně příslušným. Žalobce poukazuje na porušení § 5 daňového řádu, které upravuje základní zásady správy daní, žalobce však již neuvádí žádné konkrétní námitky, ani skutečnosti, ze kterých by bylo možno dovodit, v čem spatřuje porušení uvedeného právního ustanovení. Zásada zákonnosti, jejíž porušení žalobce namítal, je upravena v § 5 odst. 1 daňového řádu, podle něhož správce daně postupuje při správě daní v souladu se zákony a jinými právními přepisy, s tím, že pro účely tohoto zákona se rozumí též mezinárodní smlouva, která je součástí právního řádu. Z uvedeného ustanovení nevyplývají žádné skutečnosti, ze kterých by bylo možno dovodit, že žalovaný správní orgán nebyl místně příslušným správcem daně. Takové žádné konkrétní ustanovení žalobce v podané žalobě nenamítal. Obecně žalobce poukázal na nedodržení ustanovení § 175 a násl. daňového řádu, týkající se vymáhání daní. V souvislosti s uvedeným ustanovením však namítal vnitřní nesourodost, zmatečnost a nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí. Tyto otázky však nesouvisí s otázkou místní příslušnosti správního orgánu. Žalobce sice poukazuje na sídlo společnosti, z čehož by bylo možno dovodit, že žalobce má za to, že místní příslušnost správce daně se odvíjí od sídla právnické osoby podle § 13 odst. 1 písm. b) daňového řádu. V daném případě však nelze odhlédnout od skutečnosti, že za příslušné správce daně zde vystupují celní úřady. Nelze tedy nezohlednit ustanovení celního zákona, podle něhož je místně příslušným ten celní úřad, který zjistil rozhodné skutečnosti o vzniku povinnosti zaplatit clo nebo daň, jinak než propuštěním zboží do příslušného celního režimu (§ 320 odst. 2 celního zákona), nebo celní úřad, u něhož bylo podáno celní prohlášení na propuštění zboží do volného oběhu, nebo do režimu vývozu, kde rozhodující pro určení místní příslušnosti je rozhodnutí účastníka správního řízení o tom, u kterého celního úřadu celní prohlášení podá (§ 320 odst. 3 celního zákona, popř. celní úřady, které jsou uvedeny v § 320 odst. 4 až 9 celního zákona). Jak uvedl žalovaný správní orgán v odůvodnění napadeného rozhodnutí, žalobce podal celní prohlášení na propuštění zboží do celního režimu volný oběh u Celního úřadu Praha 2. Podáním celního prohlášení byla založena místní příslušnost tohoto celního úřadu, neboť ani celní zákon, ani jiný právní předpis, či mezinárodní smlouva nestanoví jinak. Uvedený celní úřad účinností zákona č. 17/2012 Sb., o Celní správě České republiky, ke dni 31. 12. 2012 zanikl, nástupnickým správním úřadem se stal od 1. 1. 2013 Celní úřad pro hl. m. Prahu. Žalovaný je tedy právním nástupcem celního úřadu, jehož místní příslušnost byla založena podáním celního prohlášení. Ačkoliv tedy kontrolu provedl Celní úřad pro Moravskoslezský kraj, tedy celní úřad podle sídla žalobce, který vydal i dodatečné platební výměry, příslušným pro výběr a vymáhání vyměřeného cla zůstal ten celní úřad, u něhož bylo celní prohlášení podáno, tedy nyní Celní úřad pro hl. m. Prahu. Pokud žalobce namítal porušení § 175 daňového řádu, učinil tak ve zcela obecné poloze. Není zřejmé, v čem měl být § 175 daňového řádu porušen, když uvedené ustanovení upravuje způsoby vymáhání (jedním z nich je i daňová exekuce), stanoví, že způsob vymáhání nesmí být ve zjevném nepoměru k výši nedoplatku (nic takového žalobce nenamítá) a stanoví, že správce daně je při vymáhání nedoplatku příslušný k jeho vybrání (ani zde žalobce žádné konkrétní námitky neuvádí). Závěr Soud po posouzení námitek uplatněných v podané žalobě dospěl k závěru, že žalobou napadená rozhodnutí o námitkách jsou nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů, neboť se žalovaný žádným způsobem nevypořádal s otázkou, zda zde existuje vykonatelný exekuční titul, tj. vykonatelné dodatečné platební výměry vydané Celním úřadem pro Moravskoslezský kraj. Soud proto rozhodnutí uvedená pod bodem III. výroku tohoto rozsudku podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 1. odst. 4 s. ř. s.). Na žalovaném bude, aby posoudil otázku vykonatelnosti dodatečných platebních výměrů. Soud o věci rozhodl bez jednání, s ohledem na skutečnost, že zrušil napadená rozhodnutí uvedená pod bodem III. výroku tohoto rozsudku z důvodu obsaženého v ust. § 76 s. ř. s. Rozhodnutí o nákladech řízení Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož má úspěšný účastník právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů, v případě částečného úspěchu na náhradu poměrné části nákladů. Žalobce měl ve věci částečný úspěch, proto mu přísluší právo na náhradu poměrné části nákladů. Žaloby směřovaly proti 5 exekučním příkazům a 5 rozhodnutím o námitkách. Soud vyhověl žalobě částečně, když zrušil 5 rozhodnutí o námitkách. Poměrná část úspěšnosti představuje 50 %. Náklady řízení představují odměnu za zastoupení žalobce advokátem podle vyhlášky č. 177/1996 Sb.) advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů. Vzhledem ke spojení věcí vycházel soud při stanovení výše odměny za zastupování z ustanovení § 12 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., podle něhož při spojených věcí se za tarifní hodnotu považuje součet tarifních hodnot spojených věcí. Tarifní hodnota u žalob na přezkoumání rozhodnutí správního orgánu je částka 50.000,- Kč (§ 9 odst. 4 písm. c) vyhlášky č. 177/1996 Sb. Součet tarifních hodnot za 5 spojených věcí představuje částku 250.000,- Kč. Odměna za jeden úkon právní služby z této tarifní hodnoty představuje částku 9.300,- Kč (§ 7 bod 6 vyhlášky č. 177/1993 Sb.), při snížení na 50 % částku 4.650,- Kč. Za dva úkony právní služby (příprava a převzetí zastoupení, podání žaloby - § 11 vyhlášky 177/1996 Sb.) náleží odměna ve výši 9.300,- Kč. Součástí odměny jsou režijní paušály po 300,- Kč v každé věci (§ 13 vyhlášky č. 177/1996 Sb.) za každý samostatně učiněný úkon v celkové výši 3.000,- Kč (v každé věci 2 paušály, za 5 žalob 10 paušálů). Celkem odměna za zastoupení za dva úkony právní služby v této věci představuje částku 12.300,- Kč. K této částce je nutno připočítat daň z přidané hodnoty, když zástupce žalobce doložil, že je plátcem této daně. Daň z přidané hodnoty představuje 21 % z částky 12.300,- Kč, tedy částku 2.583,- Kč. Celkem odměna za zastupování představuje částku 14.883,- Kč. Je nutno konstatovat, že žalobce učinil k soudu další úkon – doplňující vyjádření ze dne 19. 12. 2014, ve kterém poukázal na to, že studiem obsahu vyjádření žalovaného v obdobné věci, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 5Af 54/2014, zjistil chybu v doručování podkladového rozhodnutí, které správní orgán zaslal do datové schránky třetí osobě. Dodatečný platební výměr byl doručen do datové schránky advokáta Mgr. Ing. J. K., ten však nebyl zástupcem žalobce, nýbrž jen substitutem a žalobci nikdy žádné platební výměry nepředal, neboť s ním účastník řízení v žádném vztahu nikdy nebyl. Náklady za tento úkon soud neshledal za náklady důvodně vynaložené. Žalobce v tomto podání poukázal na závady v doručování dodatečných platebních výměrů, ačkoliv mu nic nebránilo v tom, aby tyto konkrétní skutečnosti uvedl již v podaných žalobách, kde se omezil jen na zcela obecné tvrzení o tom, že neví, na základě jakých rozhodnutí mu vznikla platební povinnost. V napadených rozhodnutích ze dne 8. 8. 2014 i v exekučním příkazu ze dne 30. 6. 2014 jsou dodatečné platební výměry dostatečně specifikovány, tudíž po doručení těchto rozhodnutí žalobce vědět mohl, na základě jakých rozhodnutí mu vznikl nedoplatek. Nelze tedy mít za to, že se žalobce tyto skutečnosti dozvěděl až z vyjádření žalovaného k žalobě. Bylo na žalobci, aby se zajímal o své záležitosti a bylo na něm, aby se v žalobě neomezil jen na obecně formulované námitky a naopak namítal konkrétní skutečnosti, které mu byly nebo mohly být známy před podáním žaloby. Proto soud náhradu nákladů řízení za tento úkon nepřiznal. Náklady řízení dále představují částku zaplacenou za soudní poplatky zaplacené ve výši 3.000,- za každou podanou žalobu (za 5 žalob činí poplatky celkem 15.000,- Kč). Náklady řízení činí celkem částku 29.883,- Kč. Pro úplnost soud uvádí, že vzhledem k tomu, že žalobami napadené exekuční příkazy a napadená rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 8. 2014 netvoří jeden celek, ale je nutno na ně hledět jako na samostatná rozhodnutí, znamená to, že by soud měl vybrat soudní poplatky také za žaloby, kterými byly napadeny exekuční příkazy ze dne 11. 6. 2016. Soud však netrval na zaplacení soudních poplatků ve vztahu k těmto exekučním příkazům, a to s přihlédnutí k závěru o tom, že jsou splněny podmínky pro odmítnutí žalob v této části (výrok II. tohoto rozsudku). Soud přihlédl k ust. § 6a odst. 4 a § 10 odst. 3 věta třetí zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, podle nichž se poplatek za návrh na zahájení řízení nevybírá, jestliže soud návrh na zahájení řízení před prvním jednáním odmítne, a pokud žalobce poplatek zaplatí, soud jej v těchto případech vrátí z účtu soudu. V dané věci by tedy byly splněny podmínky pro to, aby soud soudní poplatky za žaloby proti exekučním příkazům ze dne 11. 6. 2016 vrátil žalobci.

Poučení