8 C 117/2023 - 166

Rubrum

Okresní soud v Havlíčkově Brodě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivety Orlíkové a soudkyň Ing. Zdeňky Králíčkové a Bc. Terezy Kovačkové ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený dne [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Jméno žalované]., IČO [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] o zaplacení 1.035.636 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 1.009.638 Kč s ročním úrokem z prodlení ve výši 8,25 % z částky 48.078 Kč od 14.12.2020 do zaplacení, z částky 48.078 Kč od 14.1.2021 do zaplacení, z částky 48.078 Kč od 14.2.2021 do zaplacení, z částky 48.078 Kč od 14.3.2021 do zaplacení, z částky 48.078 Kč od 14.4.2021 do zaplacení, z částky 48.078 Kč od 14.5.2021 do zaplacení, z částky 24.039 Kč od 14.6.2021 do zaplacení, z částky 24.039 Kč od 14.7.2021 do zaplacení, z částky 24.039 Kč od 14.8.2021 do zaplacení, z částky 24.039 Kč od 14.9.2021 do zaplacení, z částky 24.039 Kč od 14.10.2021 do zaplacení, z částky 24.039 Kč od 14.11.2021 do zaplacení, z částky 24.039 Kč od 14.12.2021 do zaplacení, z částky 24.039 Kč od 14.1.2022 do zaplacení, z částky 24.039 Kč od 14.2.2022 do zaplacení, z částky 24.039 Kč od 14.3.2022 do zaplacení, z částky 24.039 Kč od 14.4.2022 do zaplacení, z částky 24.039 Kč od 14.5.2022 do zaplacení, z částky 24.039 Kč od 14.6.2022 do zaplacení, z částky 24.039 Kč od 14.7.2022 do zaplacení, z částky 24.039 Kč od 14.8.2022 do zaplacení, z částky 24.039 Kč od 14.9.2022 do zaplacení, z částky 24.039 Kč od 14.10.2022 do zaplacení, z částky 24.039 Kč od 14.11.2022 do zaplacení, z částky 24.039 Kč od 14.12.2022 do zaplacení, z částky 24.039 Kč od 14.1.2023 do zaplacení, z částky 24.039 Kč od 14.2.2023 do zaplacení, z částky 24.039 Kč od 14.3.2023 do zaplacení, z částky 24.039 Kč od 14.4.2023 do zaplacení, z částky 24.039 Kč od 14.5.2023 do zaplacení, z částky 24.039 Kč od 14.6.2023 do zaplacení, z částky 24.039 Kč od 14.7.2023 do zaplacení, z částky 24.039 Kč od 14.8.2023 do zaplacení, z částky 24.039 Kč od 14.9.2023 do zaplacení, z částky 24.039 Kč od 14.10.2023 do zaplacení, z částky 24.039 Kč od 14.11.2023 do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

II. Ohledně požadavku na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci dalších 25.998 Kč se zákonnými úroky z prodlení z částky 1.238 Kč od 14.12.2020 do zaplacení, z částky 1.238 Kč od 14.1.2021 do zaplacení, z částky 1.238 Kč od 14.2.2021 do zaplacení, z částky 1.238 Kč od 14.3.2021 do zaplacení, z částky 1.238 Kč od 14.4.2021 do zaplacení, z částky 1.238 Kč od 14.5.2021 do zaplacení, z částky 619 Kč od 14.6.2021 do zaplacení, z částky 619 Kč od 14.7.2021 do zaplacení, z částky 619 Kč od 14.8.2021 do zaplacení, z částky 619 Kč od 14.9.2021 do zaplacení, z částky 619 Kč od 14.10.2021 do zaplacení, z částky 619 Kč od 14.11.2021 do zaplacení, z částky 619 Kč od 14.12.2021 do zaplacení, z částky 619 Kč od 14.1.2022 do zaplacení, z částky 619 Kč od 14.2.2022 do zaplacení, z částky 619 Kč od 14.3.2022 do zaplacení, z částky 619 Kč od 14.4.2022 do zaplacení, z částky 619 Kč od 14.5.2022 do zaplacení, z částky 619 Kč od 14.6.2022 do zaplacení, z částky 619 Kč od 14.7.2022 do zaplacení, z částky 619 Kč od 14.8.2022 do zaplacení, z částky 619 Kč od 14.9.2022 do zaplacení, z částky 619 Kč od 14.10.2022 do zaplacení, z částky 619 Kč od 14.11.2022 do zaplacení, z částky 619 Kč od 14.12.2022 do zaplacení, z částky 619 Kč od 14.1.2023 do zaplacení, z částky 619 Kč od 14.2.2023 do zaplacení, z částky 619 Kč od 14.3.2023 do zaplacení, z částky 619 Kč od 14.4.2023 do zaplacení, z částky 619 Kč od 14.5.2023 do zaplacení, z částky 619 Kč od 14.6.2023 do zaplacení, z částky 619 Kč od 14.7.2023 do zaplacení, z částky 619 Kč od 14.8.2023 do zaplacení, z částky 619 Kč od 14.9.2023 do zaplacení, z částky 619 Kč od 14.10.2023 do zaplacení a z částky 619 Kč od 14.11.2023 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalovaná je povinna nahradit žalobci k rukám advokáta [Jméno advokáta] náklady řízení ve výši 316.583 Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

IV. Žalovaná je povinna nahradit České republice – Okresnímu soudu v Havlíčkově Brodě na nákladech řízení částku 1.928 Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

Odůvodnění

1. Dle žalobních tvrzení byl žalobce na základě pracovní smlouvy ze dne 9. 12. 1987 zaměstnancem žalované. Ta se pokusila se žalobcem 2x rozvázat pracovní poměr: 1) výpovědí ze dne 27. 8. 2020 a 2) okamžitým zrušením ze dne 18. 11. 2020. V obou případech žalobce s rozvázáním pracovního poměru nesouhlasil a žalované oznámil, že skončení pracovního poměru považuje za neplatné a trvá na dalším zaměstnávání. V případě výpovědi tak učinil oznámením ze dne 26. 10. 2020, v případě okamžitého zrušení oznámením ze dne 25. 11. 2020. Žalobce tvrdil, že po předání listiny o skončení pracovního poměru již práci nevykonával. Bylo tomu tak proto, že nastoupil se souhlasem žalované na dovolenou. Žalovaná další zaměstnání žalobce odmítala a na skončení pracovního poměru trvala. Žalobce se tak obrátil na soud. Okresní soud v Havlíčkově Brodě pak v řízení vedeném pod sp. zn. 17 C 102/2020 určil, že rozvázání pracovního poměru žalobce výpovědí ze dne 27. 8. 2020 danou žalovanou, i rozvázání pracovního poměru žalobce okamžitým zrušením učiněným žalovanou dne 18. 11. 2020, jsou neplatná. Rozhodl tak rozsudkem ze dne 31. 5. 2022, čj. 17 C 102/2020-140, který nabyl právní moci dne 10. 7. 2022.

2. S ohledem na neplatná skončení pracovního poměru žalobce u žalované náleží žalobci náhrada mzdy za dobu od oznámení, že trvá na dalším zaměstnání. Žalobce uplatnil nárok na náhradu mzdy za období od listopadu 2020 do října 2023, z toho za období od listopadu 2020 do dubna 2021 (tedy za prvních 6 měsíců) ve výši 49.316 Kč měsíčně, a za dobu od května 2021 do října 2023 ve výši 24.658 Kč měsíčně (tj. ve výši jedné poloviny z 49.316 Kč s ohledem na zaměstnání žalobce v uvedené době u jiného zaměstnavatele). Žalovaná požadavek žalobce na zaplacení celkových 1.035.636 Kč odmítla a ten se tak obrátil na soud. Žádal, aby žalované bylo uloženo zaplatit žalobci tuto částku se zákonným úrokem z prodlení z náhrady mzdy za jednotlivé měsíce vždy počínaje 14. dnem měsíce následujícího od 14. 12. 2020 (výplatní termín žalobce u žalované byl k 13. dni měsíce následujícího).

3. Žalovaná vznesla vůči žalobě rozsáhlou obranu. Namítala, že žalobce ve skutečnosti neměl o pokračování zaměstnání u žalované opravdový zájem, na pracoviště nedocházel, pracovní povinnosti si neplnil. Žalovaná mu měla výkon práce umožňovat (nabízet), žalobce to však opakovaně odmítal – na podzim 2020 a začátkem roku 2021. Žalobce se rozhodl čerpat dovolenou, aniž však k tomu měl souhlas žalované. Od ledna 2021 pracoval u jiných zaměstnavatelů a jeho příjmy měly přesahovat náhradu mzdy žalobcem žádanou za období listopad 2020 až duben 2021. Žalovaná tak navrhla moderaci nároku žalobce s tím, že od května 2021 by žalobci žádná náhrada mzdy neměla náležet. Navíc dle žalované žalobce neučinil oznámení o tom, že trvá na dalším zaměstnání bez zbytečného odkladu, jak vyžaduje zákon.

4. Po stránce skutkové soud z provedených důkazů pro věc rozhodných tato zjištění: - z pracovní smlouvy datované 31. 1. 2003, že žalobce nastoupil do pracovního poměru k žalované se dnem nástupu do práce 9. 12. 1987, druh práce obchodní referent, místo výkonu práce [adresa], pracovní poměr uzavřený na dobu neurčitou (body 1,2 a 3 pracovní smlouvy); mzda byla splatná 13. den měsíce následujícího (bod 7 smlouvy); - z Rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti vystavené [tituly před jménem] [Anonymizováno], praktickou lékařkou v [adresa], že žalobce byl ode dne 19. 8. 2020 v pracovní neschopnosti; - z výpovědi z pracovního poměru datované 27. 8. 2020, že žalovaná rozvázala pracovní poměr se žalobcem z důvodu § 52 písm. h) zákoníku práce; na listině je potvrzení, že žalobce výpověď odmítl převzít dne 28. 8. 2020; - listinou datovanou 26. 10. 2020, že právní zástupce žalobce sděloval žalované, že žalobce s výpovědí nesouhlasí, považuje ji za neplatnou a trvá na dalším zaměstnávání; - z listiny datované 18. 11. 2020, že žalovaná rozvazovala se žalobcem pracovní poměr okamžitým zrušením proto, že ten přes deklarovaný zájem o další zaměstnávání (odkaz na dopis právního zástupce žalobce ze dne 26. 10. 2020) v měsíci září, říjnu a listopadu 2020 (v označených dnech) nenastoupil bez omluvy do práce, což žalovaná považovala za porušení pracovněprávních povinností zvlášť hrubým způsobem; - listinou datovanou 25. 11. 2020 právní zástupce žalobce sděloval žalované, že s okamžitým zrušením pracovního poměru nesouhlasí, považuje ho za neplatné a trvá na dalším zaměstnávání; - z rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 31. 5. 2022, čj. 17 C 102/2022-140, který nabyl právní moci dne 10. 7. 2022, že rozvázání pracovního poměru žalobce výpovědí žalovanou ze dne 27. 8. 2020 i rozvázání pracovního poměru žalobce okamžitým zrušením učiněným žalovanou dne 18. 11. 2020 jsou neplatné; - z předžalobní výzvy žalobce učiněné prostřednictvím právního zástupce žalobce datované 21. 7. 2023, že žalobce se obrátil s odkazem na rozsudek shora na žalovanou s požadavkem na náhradu mzdy za období od listopadu 2020 do června 2023 v celkové výši 1.137.874,75 Kč (včetně zákonného úroku z prodlení počínaje 14. 11. 2020); dle podacího lístku k zásilce výzva předána poště k doručení žalované dne 21. 7. 2023; - z účastnické výpovědi žalobce, že u žalované pracoval od roku 1989 a jeho poslední pracovní zařazení bylo obchodní ředitel; k výkonu této pracovní funkce měl přidělený mobil, auto a počítač; dne 19. 8. mu byly odpojeny přístupy pro email, mobil, byl odpojen od vnitropodnikového systému řízení; mobil vrátil sám v lednu 2021, předával ho přes policii; auto mu bylo zaměstnanci žalované odebráno při realizaci jedné z kontrol v průběhu jeho pracovní neschopnosti; o dopisu žalované z 3. 9. 2020 ho informovali jeho klienti; v lednu 2021 žalobce nastoupil do pracovního poměru ke společnosti [právnická osoba] jako obchodní manažer; když mu p. [jméno FO], která pracovala u žalované jako personalista, předávala výpověď, řekla mu, že po skončení výpovědní doby, tj. po 31. 10. 2020, má nastoupit dovolenou a má zákaz vstupu do firmy; ten mu potvrdily i pracovnice účtárny; žalobce skončil dne 7. 9. 2020 pracovní neschopnost, pak komunikoval se žalovanou emailem a sms, kdy oznámil nástup na dovolenou a ze strany žalované k tomu žádné výhrady nebyly; bez přístupu k elektronické poště, vnitropodnikovému systému a počítače svou práci vykonávat nemohl; po ukončení pracovní neschopnosti ho ze strany žalované nikdo k nástupu do práce nevyzýval, žádná práce mu v té době přidělována nebyla; u společnosti [právnická osoba] byl v pracovním poměru 2 roky, nastoupil s měsíčním příjmem kolem 50.000 Kč měsíčně hrubého; zaměstnancem společnosti [právnická osoba]. nikdy nebyl; v období leden 2023 až říjen 2023 už v pracovním poměru nebyl, ale už sám soukromě podnikal, založil společnost [Anonymizováno] je jejím jediným jednatelem i společníkem; za rok 2023 vykazoval ztrátu cca 200.000 Kč; - z výpovědi svědka [jméno FO], že žalobce ještě poté, co u žalované skončil, na pracovišti několikrát byl – vyřídit si cestovní záležitosti; říkal, že na dalších obchodních případech už dělat nechce, že jeho práce tam skončila, že se nedohodl s vedením; - z výpovědi svědkyně [jméno FO], že v době po předání výpovědi šel žalobci nějaký dopis nebo email týkající se zákazu vstupu na pracoviště; - z výpovědi svědka [tituly před jménem] [jméno FO], že jestliže žalobce dostal výpověď, tak po něm svědek to, aby chodil do práce, asi nežádal; komunikace byla prakticky nulová; žalovaná rozesílala dopis, že žalobce již není jejím zaměstnancem, aby nevystupoval jménem společnosti; šlo to českým i zahraničním zákazníkům; - z výpovědi svědka [tituly před jménem] [jméno FO], že se snažil poté, co žalobce dostal výpověď, ho kontaktovat, ale nedařilo se mu to; pak potkal žalobce někde na benzínce a ptal se ho, proč nechodí do práce; na to žádnou odpověď nedostal; - z dopisu datovaného 3.9. 2020, že byl adresován obchodním partnerům žalované a obsahoval informaci, že se žalobcem je vedeno „propouštěcí řízení“, je zbaven funkce a veškerých pravomocí podílet se na činnosti žalované a jeho jednání nemá se zájmy žalované nic společného; žalovaná tyto informace měla poskytovat proto, aby předešla případným nedorozuměním či sporům a prohlásila, že jakékoli jednání žalobce jako zaměstnance jménem žalované nemá s činností žalované nic společného; - ze zprávy společnosti [právnická osoba], že žalobce byl jejich zaměstnancem od 1. 1. 2021 do 12. 12. 2022; jeho příjmy činily za r. 2021: leden 50.000 Kč, únor 50.000 Kč, březen 41.304 Kč (+ nemoc), duben 50.000 Kč, květen 50.000 Kč, červen 50.166 Kč (+ dovolená), červenec 50.000 Kč, srpen 50.019 Kč (+ dovolená), září 50.145 Kč (+ dovolená), říjen 49.892 Kč (+ dovolená), listopad 52.001 Kč (+ dovolená), prosinec 50.594 Kč (+ dovolená); základ daně v jednotlivých měsících: 50.000 Kč + 50.000 Kč + 41.400 Kč + 50.000 Kč + 50.000 Kč + 50.200 Kč + 50.000 Kč + 50.100 Kč + 50.200 Kč + 49.900 Kč + 52.100 Kč + 50.600 Kč; v roce 2022: leden 50.000 Kč, únor 49.538 Kč (+ dovolená), březen 50.143 Kč (+ dovolená), duben 50.000 Kč, květen 50.069 Kč (+ dovolená), červen 50.000 Kč, červenec 49.492 Kč (+ dovolená), srpen 50.538 Kč (+ dovolená), září 50.000 Kč, říjen 49.772 Kč (+ dovolená), listopad 51.586 Kč (+ dovolená), prosinec 15.023 Kč (+ dovolená 42 hodin); základ daně za jednotlivé měsíce činil: 50.000 Kč + 49.600 Kč + 50.200 Kč + 50.000 Kč + 50.100 Kč + 50.000 Kč + 49.500 Kč + 50.600 Kč + 50.000 Kč + 49.800 Kč + 51.600 Kč + 15.100 Kč; žalobce nebyl zaměstnancem společnosti [právnická osoba].; - z protokolů o výpovědi svědků učiněných v řízeních vedených u zdejšího soudu pod sp. zn. [Anonymizováno] a 17 C 102/2020: [jméno FO] do protokolu dne 7. 10. 2021 (řízení 17 C 102/2020) a do protokolu dne 17. 8. 2021 (řízení sp. zn. [Anonymizováno]) potvrdila, že žalobci byl odpojen v srpnu 2020 služební email a telefonní číslo; v řízení sp. zn. 17 C 102/2020: protokol z jednaní 10. 8. 2021 – výslech svědka [tituly před jménem] [jméno FO] – že žalobce jako pracovní pomůcky používal služební automobil, telefon a 2 notebooky; jak měl žalobce nařízeno čerpání dovolené svědek nevěděl; protokol z jednání 21. 10. 2021 – výslech svědkyně [jméno FO] – že by žalobce po skončení pracovní neschopnosti čerpal dovolenou svědkyně nevěděla; později se na pracovišti ještě objevoval; výslech sl. [jméno FO] - o výzvách [tituly před jménem] [jméno FO] k nástupu do práce adresovaných žalobci nic nevěděla; posílaly se žalobci jiné dopisy – výzvy k vrácení věcí, informace o krácení dovolené a informace z personálního; [jméno FO] do protokolu 21. 10. 2021 uvedla, že neví, zda byl žalobce po skončení pracovní neschopnosti na pracovišti nebo zda mu byla nařízena dovolená; - z Přiznání k dani z příjmů fyzických osob žalobce za rok 2023, že příjmy žalobce činily 239.719 Kč, výdaje 126.000 Kč, základ daně 365.719 Kč, daň 24.015 Kč; - ze mzdových listů žalobce u žalované, že za březen 2020 činil základ daně 106.284 Kč, za duben 2020 základ daně 113.353 Kč, za květen 2020 základ daně 76.352 Kč, za červen 2020 základ daně 98.023 Kč, v červenci 2020 základ daně 86.586 Kč + týdenní úvazek 38,75 hodin, odpracováno 19 dnů, základní plat 32.631 Kč, v srpnu 2020 základ daně 47.121 Kč, odpracováno 8 dnů (+ čerpání dovolené + pracovní neschopnost), základní plat 14.866 Kč, v září 2020 týdenní úvazek 38,75 hodin (+ nemoc + nepřítomnost v práci + dovolená), neodpracováno nic.

5. V daném případě nebylo mezi účastníky sporu o tom, že žalobce vyhrál obě řízení o neplatnost skončení pracovního poměru, a to 1) výpovědí z 27. 8. 2020 a 2) okamžitým zrušením z 18. 11. 2020. Současně nebylo sporným, že žalobce v obou případech žalované oznámil písemně, že trvá na dalším zaměstnávání. V případě výpovědi tak učinil listinou z 26. 10. 2020, v případě okamžitého zrušení listinou z 25. 11. 2020.

6. Dal-li zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď nebo zrušil-li s ním zaměstnavatel neplatně pracovní poměr okamžitě nebo ve zkušební době, a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli písemně, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu mzdy nebo platu a dovolenou. Náhrada mzdy nebo platu ve výši průměrného výdělku a dovolená přísluší zaměstnanci ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru (§ 69 odst. 1 zák. č. 262/2000 Sb., zákoník práce - dále jen zák. práce).

7. Žalobce takto uplatnil nárok na náhradu mzdy za období listopad 2020 až říjen 2023 s tím, že za prvních 6 měsíců nárokoval částku 49.316 Kč měsíčně, a ve zbývajícím období žádal na náhradě mzdy částku 24.658 Kč měsíčně (jedna polovina z 49.316 Kč, když žalobce byl v té době zaměstnán u jiného zaměstnavatele).

8. Úvodem je třeba připomenout, že žalobce splnil základní zákonné podmínky, tj. vyhrál spor o neplatnost skončení pracovního poměru u žalované a písemně žalované oznámil, že trvá na dalším zaměstnávání.

9. K námitce žalované, že v případě výpovědi z 27. 8. 2020 žalobce toto oznámení neučinil bez zbytečného odkladu, soud uvádí, že k otázce povahy lhůty pro toto oznámení zaměstnance se vyjadřoval opakovaně Nejvyšší soud ČR – viz např rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 2905/2000 nebo sp. zn. 21 Cdo 833/2021. Z těchto rozhodnutí vyplývá, že na lhůtu bez zbytečného odkladu uvedenou v § 69 odst. 1 zákoníku práce je třeba nahlížet jako na lhůtu pořádkovou, neboť smyslem a účelem ustanovení § 69 zákoníku práce je úprava práv a povinností zaměstnavatele a zaměstnance ode dne následujícího po dni, kdy měl pracovní poměr podle výpovědi, okamžitého zrušení či zrušení ve zkušební době skončit, do dne rozhodnutí soudu, jímž byla určena neplatnost rozvázání pracovního poměru, nebo dne, kterým jinak došlo k platnému skončení tohoto pracovního poměru. Je proto třeba dovodit, že zaměstnanec může oznámení o trvání na dalším zaměstnávání učinit kdykoli poté, co zaměstnavatel dal neplatnou výpověď nebo co s ním zrušil neplatně pracovní poměr okamžitě nebo ve zkušební době, nejpozději však do rozhodnutí soudu, jímž bylo řízení o žalobě zaměstnance o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru pravomocně skončeno a kterým byla určena neplatnost rozvázání pracovního poměru, přičemž toto své rozhodnutí může zaměstnanec i opakovaně měnit. Soud tak v projednávané věci uzavřel, že oznámení ze dne 26. 10. 2020 bylo z tohoto úhlu pohledu učiněno včas.

10. Z dalšího rozhodnutí Nejvyššího soudu (viz rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 991/2021) vyplývá, že podmínkou pro zbavení se povinnosti zaměstnavatele poskytovat zaměstnanci, s nímž neplatně byl rozvázán pracovní poměr, náhradu mzdy, je, že mu umožní pokračovat v práci, tedy že bude pokračováno v tom pracovním poměru, který byl úkonem zaměstnavatele neplatně rozvázán. A právě to tvrdila žalovaná. Tedy že žalobce opakovaně vyzývala k nástupu do práce, když tak měla učinit na podzim 2020 a začátkem roku 2021, což měl žalobce odmítnout.

11. K tomu žalobce namítal, že by soud v projednávané věci neměl již znovu posuzovat s ohledem na pravomocný rozsudek ve věci 17 C 102/2020 období před 18. 11. 2020, když důvodem okamžitého zrušení pracovního poměru měly být neomluvené absence žalobce u žalované právě v období před 18. 11. 2020. A rozsudkem ve věci sp. zn. 17 C 102/2020 by tak soud měl být vázán. K tomu soud v projednávané věci uvádí, že předběžnou otázku, což v daném případě bylo, zda žalovaná umožnila žalobci pokračovat v práci, lze posuzovat odlišně od závěrů soudu učiněných v řízení pod sp. zn. 17 C 102/2020 tehdy, dojde-li ke změně skutkových zjištění (viz Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 32 Cdo 4004/2011). A právě takovouto změnu žalovaná tvrdila (nabídku pokračování výkonu práce). Podle soudu se jí však toto tvrzení prokázat nepodařilo. Soud naopak uvěřil žalobci, že v době od doručení výpovědi z pracovního poměru ze dne 27. 8. 2020 do převzetí okamžitého zrušení pracovního poměru (po ukončení pracovní neschopnosti) čerpal dovolenou. To za situace, kdy nepochybně žalovaná nechtěla, aby na pracoviště docházel a práci vykonával. O tom svědčí řada důkazů – viz email žalobce z 8. 9. 2020 a SMS, obojí adresováno asistentce, viz výpovědi svědkyně [jméno FO] a [tituly před jménem] [jméno FO] v tomto řízení. Ale i sama skutečnost, že žalobci bylo odpojeno služební telefonní číslo a služební email, odebráno služební vozidlo a zákazníkům žalované byl dokonce rozesílán dopis datovaný 3. 9. 2020, kterým byli informováni, že se žalobcem je vedeno „propouštěcí řízení“, je zbaven funkce a veškerých pravomocí podílet se na činnosti žalované a jeho jednání nemá se zájmy žalované nic společného.

12. Průměrným výdělkem zaměstnance se rozumí průměrný hrubý výdělek, nestanoví-li pracovněprávní předpisy jinak (§ 352 zák. práce).

13. Průměrný výdělek zjistí zaměstnavatel z hrubé mzdy nebo platu zúčtované zaměstnanci k výplatě v rozhodném období a z odpracované doby v rozhodném období (§ 353 odst. 1 zák. práce).

14. Není-li v tomto zákoně dále stanoveno jinak, je rozhodným obdobím předchozí kalendářní čtvrtletí. Průměrný výdělek se zjistí k prvnímu dni kalendářního měsíce následujícího po rozhodném období § 354 odst. 1,2 zák. práce).

15. Průměrný výdělek se zjistí jako průměrný hodinový výdělek. Má-li být uplatněn průměrný hrubý měsíční výdělek, přepočítá se průměrný hodinový výdělek na 1 měsíc podle průměrného počtu pracovních hodin připadajících na 1 měsíc v průměrném roce; průměrný rok pro tento účel má 365,25 dnů. Průměrný hodinový výdělek zaměstnance se vynásobí týdenní pracovní dobou zaměstnance uplatněnou v rozhodném období a koeficientem 4,348. Dojde-li ke změně týdenní pracovní doby v rozhodném období, vypočte se týdenní pracovní doba tak, že se úhrn součinů jednotlivých týdenních pracovních dob v hodinách a kalendářních dnů, po které byly tyto týdenní pracovní doby uplatněny, vydělí celkovým počtem kalendářních dnů v rozhodném období; výsledná hodnota se zaokrouhluje na tisíciny nahoru (§ 356 odst. 1,2 zák. práce).

16. Jestliže zaměstnanec v rozhodném období neodpracoval alespoň 21 dnů, použije se pravděpodobný výdělek (§ 355 odst. 1 zák. práce).

17. Za dané situace tak bylo možno uzavřít, že žalobci nárok na peněžitou náhradu za požadované období od listopadu 2020 do října 2023 náleží. Důležité pro právní kvalifikaci nároku bylo, kdy žalobce oznámil, že trvá na dalším zaměstnání. Tj. zda se tak stalo v průběhu výpovědní doby. Ta měla dle výpovědi z 27. 8. 2020 běžet v době od 1. 9. 2020 do 31. 10. 2020. Pokud žalobce učinil oznámení dne 26. 10. 2020, pak by nárok za dobu od 26. 10. 2020 do 31. 10. 2020 musel být kvalifikován jako náhrada mzdy při překážce v práci (§ 208 zák. práce) - tento nárok žalobce neuplatňoval. Počínaje 1. 11. 2020 do 10. 7. 2022 (právní moc rozsudku ve věci 17 C 102/2020) šlo o nárok dle § 69 zák. práce, a počínaje 11. 7. 2022 do 31. 10. 2023 představoval nárok žalobce opět nárok na náhradu z důvodů překážky v práci na straně zaměstnavatele dle § 208 zák. práce – viz Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 700/2001. Pro samotnou výši nároku však tato právní kvalifikace nemá roli – žalobci ve všech případech náležel nárok na průměrný výdělek. Šlo přitom o průměrný výdělek za předchozí kalendářní čtvrtletí. Pracovní poměr žalobce měl skončit uplynutím výpovědní doby k 31. 10. 2020, nárok žalobce tak vznikl k 1. 11. 2020, takže správně soud měl vycházet z III. čtvrtletí 2020 (viz též Nejvyšším soud v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 5141/2017, 21 Cdo 4553/2018), tj. ze výdělku žalobce za měsíce červenec, srpen a září 2020. Žalobce sice začal takovýto způsob výpočtu průměrného výdělku v průběhu řízení zpochybňovat s tím, že by měl být průměrný výdělek pro výpočet náhrady stanoven z výdělků za II. čtvrtletí roku 2020, když ve III. čtvrtletí byl žalobce v pracovní neschopnosti.

18. K tomu soud předně odkazuje na úpravu § 355 odst. 1 zák. práce. Z ní vyplývá, že pokud není v rozhodném období odpracováno alespoň 21 dnů, použije se výdělek pravděpodobný (tedy ani v tomto případě by nešlo použít výdělky za II. čtvrtletí).

19. V daném případě ale bylo zjištěno, že žalobce měl ve III. čtvrtletí, tj. v měsících červenec, srpen a září 2020 odpracováno 27 dnů (v červenci 19 dnů a v srpnu 8 dnů). Tedy víc než 21 dnů. A soud tak při stanovení průměrného výdělku žalobce mohl vycházet z III. čtvrtletí roku 2020 jako rozhodného období.

20. K samotnému výpočtu průměrného výdělku soud předně uvádí, že do hrubé mzdy se započítává odměna za vykonanou práci, ale nikoli již dovolená, náhrada za překážky v práci apod.

21. Výpočet: průměrný hodinový výdělek x týdenní pracovní doba x koeficient 4,348. Hrubá mzda za červenec až září 2020 = 14.866 Kč + 32.631 Kč + 12.000 Kč = 59.497 Kč, odpracovaná doba za červenec a srpen 2020 (v září 2020 žalobce nepracoval pro PN) = 147,25 hodin + 61,25 hodin = 208,5 hodiny. 59.497 Kč : 208,5 hodin = 285,36 Kč průměrný hodinový výdělek x 38,75 hodin týdenní pracovní doba žalobce x koeficient 4,438 = průměrný měsíční hrubý výdělek 48.078,88 Kč. Za prvních 6 měsíců (1. 11. 2020 – 30. 4. 2021) tak žalobci náleží 6 x 48.078 Kč = 288.468 Kč.

22. V případě dalších 30 měsíců (období od 1. 5. 2021 do 31. 10. 2023) bylo otázkou, zda žalobci náhrada náleží, resp. v jaké výši. To s ohledem na žalovanou uplatněnou moderací.

23. Dle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 766/2023 platí, že při posuzování návrhu zaměstnavatele podle ustanovení § 69 odst. 2 zák. práce, aby jeho povinnost k náhradě mzdy nebo platu za dobu přesahující 6 měsíců byla přiměřeně snížena, soud přihlíží jen k okolnostem, které panovaly po uplynutí šesti měsíců z celkové doby, za niž by měla být náhrada mzdy (platu) zaměstnanci poskytnuta, a které se týkají poměrů zaměstnance z hlediska jeho dalšího (jiného) zaměstnávání. K otázce hledisek pro snížení náhrady mzdy (platu) srov. například (ve vztahu k obsahově obdobné dřívější právní úpravě) rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1103/2003, uveřejněný pod č. 30/2004 v časopise Soudní judikatura, bod V. stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2004, sp. zn. Cpjn 4/2004, uveřejněného pod č. 85/2004 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3286/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4124/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2413/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1161/2015, nebo ve vztahu k současné právní úpravě rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3338/2020, z nichž vyplývá závěr, že základním hlediskem při rozhodování soudu o snížení náhrady mzdy nebo platu za dobu přesahující šest měsíců podle ustanovení § 69 odst. 2 zákoníku práce je skutečnost, zda zaměstnanec byl po neplatném rozvázání pracovního poměru zaměstnán u jiného zaměstnavatele, popřípadě zda se do práce u jiného zaměstnavatele nezapojil z vážného důvodu. Významné při tom je zejména to, zda se zaměstnanec zapojil nebo mohl zapojit do práce v místě sjednaném pracovní smlouvou pro výkon práce nebo v místě, které lze z hlediska daného účelu považovat za rovnocenné místu sjednanému pro výkon práce (například v místě bydliště zaměstnance), nebo v místě, které lze z hlediska daného účelu považovat pro zaměstnance za výhodnější než místo sjednané pro výkon práce (například místo v obci bezprostředně sousedící s obcí bydliště zaměstnance, který do vzdálenějšího místa sjednaného pro výkon práce denně dojíždí), anebo v místě, které lze z hlediska daného účelu považovat pro zaměstnance za výhodnější než místo sjednané pro výkon práce (například v jiné obci nebo kraji), zda zaměstnanec vykonával nebo mohl vykonávat takovou práci, která odpovídá druhu práce sjednanému v pracovní smlouvě, nebo práci, která je sjednanému druhu práce rovnocenná, anebo práci, jejíž výkon je pro zaměstnance výhodnější než v pracovní smlouvě sjednaný druh práce, a jakou mzdu (plat) za vykonanou práci obdržel nebo by mohl (kdyby takovou práci vykonával) obdržet. K přiměřenému snížení náhrady mzdy (platu) může soud přistoupit jen tehdy, je-li možné po zhodnocení všech okolností případu dovodit, že zaměstnanec se zapojil nebo mohl zapojit (a bez vážných důvodů se nezapojil) do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy, kdyby zaměstnavatel plnil svou povinnost přidělovat mu tuto práci. Kdyby se zaměstnanec zapojil nebo mohl zapojit do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek neodpovídajících těm, za kterých by konal práci u zaměstnavatele v případě, že by mu přiděloval práci v souladu s pracovní smlouvou, nebylo by z hlediska daného účelu možné po zaměstnanci spravedlivě požadovat, aby se po neplatném rozvázání pracovního poměru do takové práce vůbec zapojil, a pokud tak přesto učinil, nemůže to vést k závěru, že má být požadovaná náhrada mzdy (platu) snížena.

24. Uvedené zásady platí také v případě, že zaměstnanec sice nebyl po neplatném rozvázání pracovního poměru zaměstnán u jiného zaměstnavatele, ale začal vykonávat (jako fyzická osoba na vlastní účet) podnikatelskou činnost. Protože rovněž podnikání je pro fyzické osoby zdrojem výdělku, může soud k přiměřenému snížení náhrady mzdy (platu) podle ustanovení § 69 odst. 2 zák. práce v tomto případě přistoupit jen tehdy, je-li možné dovodit, že zaměstnanec vykonával svou podnikatelskou činnost za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy, kdyby zaměstnavatel plnil svou povinnost přidělovat mu tuto práci (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1511/2011, a bod V. již zmíněného stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2004, sp. zn. Cpjn 4/2004).

25. V daném případě s ohledem na výši výdělku žalobce u [právnická osoba], dle soudu nelze uzavřít, že by jeho příjmy u této společnosti byly vyšší než u žalované (porovnání základu daně v případě žalované za období před červencem 2020). A již vůbec to nelze říci o období od ledna 2023 do října 2023, kdy žalobce začal podnikat.

26. Proto soud k žádnému snížení náhrady za období od května 2021 do října 2023 nepřistoupil.

27. Žalobci tak náleží celkem částka 1.009.638 Kč (6 x 48.078 Kč + 30 x 24.039 Kč) = 288.468 Kč + 721.170 Kč. Soud ji tak žalobci přiznal spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 48.078 Kč od 14. 1. 2021 (splatnost mzdy byla vždy 13. den měsíce následujícího) za prvních 6 měsíců a z částky 24.039 Kč počínaje sedmým měsícem, vždy za každý měsíc (§ 1970 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník a § 2 vl. nař. č. 351/2013 Sb.).

28. Ohledně zbývajících 25.998 Kč se zbývajícím úrokem z prodlení byla žaloba zamítnuta.

29. K zamítnutým návrhům na důkazy soud uvádí: pokud šlo o žalovanou tvrzené další okamžité zrušení pracovního poměru z prosince 2020, pak existence takového jednání žalované nebyla v řízení prokázána. V případě důkazu listinnými zásilkami adresovanými žalovanou žalobci pak přes výzvu soudu žalovaná neupřesnila, o jaké zásilky má jít. Daňová přiznání žalobce za roky 2020-2022 dle soudu nebyla rozhodná, když žalobce v uvedených obdobích byl v pracovním poměru a důkazy o jeho příjmech za toto období soud měl. Nadbytečnými soud shledal důkazy účetními závěrkami společnosti [Anonymizováno] když soud již provedl důkaz daňovým přiznáním žalobce z příjmu za rok 2023, takže přehled o příjmu žalobce za toto období již měl. Výslech svědka [jméno FO] již soud považoval za nadbytečný.

30. Žalobce měl v řízení procesní úspěch co do 98 %, jeho procesní neúspěch pak činil 2 %. Protože tak šlo pouze o nepatrný neúspěch, soud žalobci přiznal právo na plnou náhradu nákladů řízení (dle § 142 odst. 3, § 142a odst. 1 občanského soudního řádu – dále jen o.s.ř.) Ty představovaly náklady soudního poplatku 51.782 Kč, a dále pak náklady žalobcova právního zastoupení, jejichž výši soud stanovil podle vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (u úkonů učiněných po 1. 1. 2025 ve znění vyhl. č. 258/2024 Sb. – viz čl. II. Přechodných ustanovení cit. vyhl.) takto: odměna advokáta za 9 úkonů právní služby do 31. 12. 2024 po 12.460 Kč = příprava a převzetí zastoupení, předžalobní výzva, žaloba, další porada s klientem 24. 7. 2024, vyjádření z 5. 8. 2024, účast u jednání 8. 8. 2024 přesahující 2 hodiny, podání z 22. 8. 2024, vyjádření 19. 9. 2024 (§ 7 bod 6., § 11 odst. 1 písm.a,c,d,g vyhl.), odměna advokáta za 9 úkonů právní služby od 1. 1. 2025 po 12.460 Kč = další porada s klientem 22. 1. 2025, účast u jednání 30. 1. 025 přesahující 2 hodiny, další porada s klientem 24. 3. 2025, účast u jednání 25. 3. 2025, účast u jednání 8. 4. 2025, podání z 4. 4. 2025, účast u jednání 6. 5. 2025 přesahující 2 hodiny (§ 7 bod 6., § 11 odst. 1 písm. a,c,d,g vyhl.), dále 9 x 300 Kč a 9 x 450 Kč náhrada hotových výdajů (§ 13 odst. 3 cit. vyhlášky), náklady účasti u jednání = náhrada za ztrátu času při cestě k jednáním soudu do 31. 12. 2024 200 Kč a náhrada při cestě k jednáním po 1. 1. 2025 1.200 Kč (§ 14 odst. 3 cit. vyhlášky) + náklady jízdného k jednání v roce 2024 = 418 Kč (6,3 litru prům. spotřeba pohonných hmot : 100 km x 52 ujetých km x 38,7Kč = 127 Kč náhrada za pohonné hmoty; 291 Kč sazba základní náhrady = 5,60 Kč x 52 ujetých km), náklady jízdného k 4 jednáním v roce 2025 = 4 x 416 Kč (6,3 litru prům. spotřeba pohonných hmot : 100 km x 52 ujetých km x 34,7Kč = 114 Kč náhrada za pohonné hmoty; 302 Kč sazba základní náhrady = 5,80 Kč x 52 ujetých km) – vše dle § 13 odst. 4 vyhlášky, § 157 a násl. zák. práce, vyhl. č. 398/2023 Sb. a č. 475/2024 Sb.), a částka 49.248 Kč odpovídající 21% dani z přidané hodnoty z odměny a náhrad (§ 137 odst. 3 o.s.ř.). Ze soudem zjištěných 335.543 Kč soud žalobci přiznal jím účtovaných 316.583 Kč.

31. S ohledem na výsledek řízení by měla žalovaná nahradit na nákladech řízení státu částku 1.928 Kč (§ 148 odst. 1 o.s.ř.) představovaných svědečným svědka [jméno FO].

32. Lhůty k plnění povinností soud stanovil žalované v obvyklé délce (§ 160 odst. 1 o.s.ř.), náklady řízení náleží k rukám zástupce žalobce (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).

Poučení