8 C 12/2026 - 42

Rubrum

Okresní soud v Klatovech rozhodl samosoudcem Mgr. Martinem Matějíčkem ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] proti žalované: [Jméno žalované], narozená [Datum narození žalované] bytem [Adresa žalované] o zaplacení 44 652,28 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni [částka] s 12,75 % úrokem z prodlení ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku.

II. Co do částky [částka] s 12,75 % úrokem z prodlení ročně z částky [částka] od [datum] do [datum] a s 12,75 % úrokem z prodlení ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení se žaloba zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech řízení [částka] do 3 dnů od právní moci rozsudku na účet [Jméno advokátky], advokátky se sídlem v [adresa].

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit státu na účet Okresního soudu v Klatovech doplatek soudního poplatku ve výši [částka] do 3 dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Návrhem podaným u zdejšího soudu dne [datum] se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, jímž by byla žalované uložena povinnost zaplatit jí částku [částka] se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení. Podání návrhu odůvodnila žalobkyně tím, že se stala věřitelem žalované pohledávky, která vůči žalované původně vznikla společnosti [právnická osoba]., jež se žalovanou uzavřela smlouvu o úvěru, na jejímž základě byl žalované dne [datum] poskytnut úvěr ve výši [částka], který měl být splacen v 48 pravidelných měsíčních splátkách, když konečná splatnost měla nastat dne [datum]. Úvěr byl úročen smluvním úrokem ve výši 87,53 % ročně. Žalovaná se však dostala do prodlení se splácením úvěru, a proto došlo dne [datum] k zesplatnění veškerých závazků vyplývajících ze smlouvy. Předmětem žalobního návrhu je tak pohledávka v celkové výši [částka], sestávající z nesplacené jistiny úvěru ve výši [částka] a ze smluvního úroku za dobu od poskytnutí úvěru do jeho zesplatnění v kapitalizované výši [částka], nejpozději splatných dne [datum]. Žalovaná žalobkyni či její právní předchůdkyni nezaplatila žádnou částku, ačkoliv jí byla dne [datum] zaslána výzva k plnění před podáním žaloby.

2. K jednání u zdejšího soudu, které se ve věci konalo dne [datum], se žalovaná nedostavila ani svoji nepřítomnost žádným způsobem neomluvila či z důležitého důvodu nepožádala o odročení jednání, ačkoliv z obsahu spisu vyplynulo, že předvolání k jednání společně s návrhem na zahájení řízení bylo žalované řádně a včas doručeno do její datové schránky již dne [datum]. V souladu s ustanovením § 101 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) proto soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalované, když vycházel z obsahu spisu a z předložených listinných důkazů.

3. Žalovaná se k návrhu na zahájení řízení nijak nevyjádřila.

4. Z předloženého návrhu na uzavření smlouvy o úvěru č. [hodnota] ze dne [datum], ve znění dodatku č. [hodnota] z téhož dne, vzal soud za prokázané, že žalovaná požádala právní předchůdkyni žalobkyně společnost [právnická osoba]. o poskytnutí bezúčelového spotřebitelského úvěru ve výši [částka] a tato společnost následně tento návrh žalované, učiněný prostřednictvím prostředků komunikace na dálku (viz. předložený dodatek č. [hodnota] k návrhu smlouvy o úvěru) na jí vyhotoveném standardizovaném formuláři akceptovala, o čemž žalovanou vyrozuměla předloženým oznámením o schválení úvěru ze dne [datum]. Žalovaná se uzavřenou smlouvou zavázala tento úvěr uhradit formou 48 pravidelných měsíčních splátek po [částka], splatných vždy nejpozději do 17. dne každého kalendářního měsíce, počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž byl úvěr vyplacen. Úroková sazba činila 87,53 % ročně a byla dohodnuta jako pevná sazba na celou dobu splácení úvěru. Žalovaná se tedy zavázala z titulu uzavřené úvěrové smlouvy zaplatit celkovou částku ve výši [částka] (48 x [částka]). Konkrétní parametry úvěru a bližší informace související s jeho poskytnutím vyplývají i z dalších žalobkyní předložených listin, s nimiž měla žalovaná možnost se před uzavřením úvěrové smlouvy seznámit, a to z předsmluvního formuláře a z informací pro klienta poskytovaných zprostředkovatelem úvěru. Dne [datum] byl dále vyhotoven písemný splátkový kalendář k předmětné úvěrové smlouvě, z něhož vyplývá, že poslední splátka v případě řádného splácení měla být uhrazena dne [datum]. Z předloženého dokladu o vyplacení úvěru vzal soud dále za prokázané, že sjednaná částka úvěru ve výši [částka] byla žalované poukázána na její bankovní účet dne [datum]. Žalovaná z titulu uzavřené úvěrové smlouvy neuhradila žádnou částku, když v řízení nebyl v tomto ohledu relevantním způsobem tvrzen a prokázán případný opak, v důsledku čehož došlo ke dni [datum] k okamžitému zesplatnění všech závazků vyplývajících z uzavřené smlouvy, jak bylo žalované oznámeno předžalobní výzvou ze dne [datum], jelikož se žalovaná dostala do prodlení s úhradou splátky úvěru v trvání 65 dnů. Žalovaná byla současně vyzvána k okamžité úhradě mj. nesplacené částky jistiny úvěru ve výši [částka] a úroku za poskytnutí úvěru přirostlého ke dni zesplatnění úvěru v tehdejší výši [částka]. Aktivní legitimace stávající žalobkyně v řízení o nárocích vyplývajících z uzavřené smlouvy byla v řízení prokázána Smlouvou o postoupení pohledávek, uzavřenou dne [datum] mezi obchodní společnostní [právnická osoba]. jako postupitelem na straně jedné a žalobkyní jako postupníkem na straně druhé, a to ve spojení s předloženým seznamem postoupených pohledávek. Postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno předloženým dopisem právní předchůdkyně žalobkyně ze dne [datum].

5. Podle § 2395 občanského zákoníku (dále jen o. z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

6. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

7. Při hodnocení důvodnosti uplatněného nároku žalobkyně se soud zabýval v prvé řadě především obsahem samotné smlouvy o spotřebitelském úvěru, když již jen s ohledem na výši sjednaného obchodního úroku dospěl k závěru, že tuto smlouvu je nutné shledat absolutně neplatnou, a to jako celek, pro její rozpor s dobrými mravy v souladu s ustanovením § 580 odst. 1 o. z., podle něhož neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům. Toto ustanovení představuje zákonný korektiv, jehož účelem je odstranit nepřiměřenou tvrdost a nespravedlnost, která nepožívá právní ochrany. V posuzované věci byla mezi smluvními subjekty smlouva uzavřena jako smlouva spotřebitelská v souladu s § 1810 a násl. o. z., když ustanovení § 1813 o. z. přímo výslovně zakazuje ve spotřebitelských smlouvách, tj. ve smlouvách uzavíraných mezi podnikatelem a spotřebitelem, ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem dobré víry značnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. K neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, přitom soud přihlédne i bez návrhu (§ 588 o. z.), tzn. z úřední povinnosti. Nepřiměřená ujednání ve spotřebitelských smlouvách mají být rovněž i podle Směrnice Rady č. 93/13/EHS ze dne [datum] a podle judikatury ESD považována za absolutně neplatná, spotřebitelé se tedy nemusí nepřiměřených ustanovení sami dovolávat. Systém ochrany zavedený touto směrnicí vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací síly, tak i úrovně informovanosti. Článek 6 odst. 1 směrnice stanoví, že nepřiměřené podmínky nejsou pro spotřebitele závazné. Smluvní volnost ve spotřebitelských smlouvách je tak korigována požadavkem nepřekročení rovnováhy vzájemných práv a povinností nepřiměřeně v neprospěch spotřebitele.

8. V daném případě se žalovaná nacházela v pozici spotřebitele jakožto slabšího ze smluvních subjektů při uzavření shora uvedené úvěrové smlouvy. Tato nerovnováha je v předmětné věci natolik významnou, že je nutné ujednání smlouvy hodnotit v celku jako obecně nespravedlivé, když obecná ustanovení o. z., vyjádřená v hlavě I., je nutné používat vždy a musí mít přednost před ostatními ustanoveními zákona. V posuzovaném případě, jak je zřejmé z textace předložené smlouvy, nemohla žalovaná samotný standardizovaný text návrhu smlouvy, vyhotovený jednostranně právní předchůdkyní žalobkyně, nijak ovlivnit. Právním následkem ujednání, které se příčí dobrým mravům, je pak absolutní neplatnost tohoto úkonu (právního jednání). Dle již ustálené judikatury jsou „dobré mravy“ souhrnem společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Tento korektiv „dobrých mravů“ musí být posuzován podle okolností konkrétního případu v daném čase a místě a ve vzájemné souvislosti, ve vztahu k obecně uznávanému mínění o tom, jaký obsah jejich jednání je z uvedených hledisek přijatelný a jaký nikoliv. Aplikace tohoto korektivu nastupuje tedy po zjištění, že sice právní jednání zákonu neodporuje, ale obsah právního jednání s ohledem na okolnosti případu je nespravedlivý, zřejmě nepřiměřený, a že tedy nemůže obstát pro rozpor s hodnotami, které dobré mravy prezentují.

9. V tomto ohledu si zdejší soud dovolí odkázat na právní závěry, k nimž opakovaně ve svých rozhodnutích v obdobných věcech o nárocích právní předchůdkyně žalobkyně ze spotřebitelských úvěrových smluv dospěl Krajský soud v Plzni, a to např. v rozsudcích ze dne [datum] č. j. 25 Co 112/2018-82, ze dne [datum] č. j. 25 Co 127/2018-76, ze dne [datum] č. j. 25 Co 292/2018-68 nebo ze dne [datum] č. j. 25 Co 293/2018-58. Krajský soud v této souvislosti konstatoval, že i při respektování smluvní volnosti a autonomie vůle účastníků smlouvy nelze pominout, že smluvní volnost ve spotřebitelských smlouvách je korigována požadavkem nepřekročení rovnováhy vzájemných práv a povinností nepřiměřeně v neprospěch spotřebitele. V nyní posuzované věci právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované peněžní prostředky ve výši [částka] při deklarované úrokové sazbě ve výši 87,53 % ročně, tzn. že žalovaná měla během 48 měsíců zaplatit celkem [částka], což představuje více než třiapůlnásobek samotné výše poskytnuté úvěrové částky. Krajský soud při posuzování těchto nároků přitom poukázal na to, že „podstatnými náležitostmi smlouvy o úvěru jsou v souladu s ustanovením § 2395 o. z. ujednání o výši poskytnutých peněžních prostředků, o povinnosti úvěrovaného tyto prostředky vrátit a zaplatit úroky. Smlouva o úvěru nemůže být sjednána jako bezúročná, neboť závazek zaplatit úroky patří k pojmovým znakům smlouvy o úvěru. Úrok je odměnou za poskytnutí úvěru, a pokud účastníci ve smlouvě úrok sjednají, musí to být úrok přiměřený, neboť dle judikatury vyšších soudů jedná v souladu s dobrými mravy pouze ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně převyšuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěru či půjček (např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 234/2005). Jestliže věřitel požaduje úrok nepřiměřený, tedy úrok sjednaný ve výši, která zásadně převyšuje úrokovou míru obvyklou v době sjednání smlouvy s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám požadovaným bankami při poskytování úvěru či půjček v rozhodné době, pak se nejedná o úrok sjednaný v souladu s dobrými mravy“. Úrok ve výši 87,53 % ročně je proto i v tomto případě nutné hodnotit jako úrok sjednaný v rozporu s dobrými mravy, neboť jeho výše několikanásobně překračuje úrokovou míru obvyklou v době uzavření smlouvy, jak vyplývá z veřejně dostupné statistiky České národní banky pro spotřebitelské úvěry se stejnými parametry, když úroky, resp. RPSN úvěrů poskytovaných bankami a některými úvěrovými společnostmi, většinou nedosahovaly v daném období 30 % ročně (viz. také nálezy Ústavního soudu ze dne [datum] sp. zn. I. ÚS 199/11 a ze dne [datum] sp. zn. II. ÚS 3194/18). Lze přitom důvodně dovozovat, že uvedená společnost by požadovanou částku úvěru žalované nepůjčila a smlouvu by s ní neuzavřela, pokud by žalovaná na její podmínky nepřistoupila, když právní předchůdkyně žalobkyně si smlouvou o úvěru nechala od žalované slíbit plnění ([částka]), jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění ([částka]) ve značném nepoměru. Smlouva s takto sjednaným (či spíše direktivně stanoveným) obchodním úrokem je tedy dle názoru zdejšího soudu smlouvou absolutně neplatnou.

10. Na posuzovanou problematiku pak lze aplikovat i závěry, k nimž opět v typově shodné věci téže právní předchůdkyně žalobkyně dospěl Krajský soud v Plzni např. ve svém rozsudku ze dne [datum] č. j. 25 Co 107/2020-80, v němž kromě jiného uvedl, že této, pokud dovozuje, že v případě neplatného ujednání o úrocích má dlužník platit alespoň úrok tzv. obvyklý, nepřísluší se s ohledem na všechny aspekty věci odůvodněně dovolávat závěrů o oddělitelnosti úroku, když odvolací soud v této souvislosti dále mj. zdůraznil, že „žalobkyně poskytuje úvěry jako nebankovní instituce a je zřejmé, že osoby, které o úvěr žádají, by na bankovní produkty nedosáhly. Poskytovány jsou relativně nízké částky a je zřejmé, že žadatelé o úvěry jsou zpravidla v poměrně tíživé situaci. Žalobkyně zneužívá absence zákonné úpravy limitující úrokové míry při poskytování úvěrů, a to i spotřebitelských. Žalobkyně v rámci uzavíraných smluv sice vyhoví příslušným ustanovením zákona o spotřebitelském úvěru, ale právě v té části, jež nepodléhá zákonné regulaci, naprosto brutálním způsobem zahrne do smluvních ujednání povinnost dlužníka platit úrok zcela nepřiměřeně vysoký. To vše za stavu, kdy obvyklý úrok při nezajištěném úvěru činí cca 15 % ročně a za nepřiměřený se považuje úrok tyto sazby podstatně převyšující. Tedy jednání žalobkyně má odvolací soud za účelové a zneužívající a takto si počínající věřitel nemůže požívat ochrany, ani pokud jde o odkaz na oddělitelnost úroku či zásady autonomie vůle a povinnosti plnění smlouvy. Dle odvolacího soudu je třeba hodnotit obchod žalobkyně – poskytování úvěrů za výše uvedených podmínek – jako celek. Žalobkyně je profesionálem na trhu v poskytování úvěrů a její konání, pokud požaduje úroky z půjčené částky významně vyšší než obvyklé, spoléhaje přitom na malou finanční gramotnost dlužníků či jejich nezodpovědnost, popř. tíseň, je nutno posuzovat jako společensky nežádoucí až nebezpečné. Jde vpodstatě o obchod s chudobou. A právě tyto okolnosti dle odvolacího soudu brání tomu, aby ujednání o výši úroku mohlo být v přezkoumávané věci oddělitelné od ostatního obsahu smlouvy. Požadováním placení neúměrně vysokých částek po dlužnících se věřitel podílí na dalším zvyšování počtu osob, jež se dostávají do dluhových pastí, což obecně vzato zatěžuje celou společnost. Roste tak šedá ekonomická sféra, zvyšuje se počet osob padajících do insolvence a kráceni jsou další věřitelé, a to i ti, kteří úvěr poskytli za daleko přiměřenějších podmínek. Žalobkyně jako věřitel zcela cílevědomě kalkuluje s tím, že je ve společnosti nikoli nepatrná vrstva osob, jež nejsou ani přes vyhovění požadavkům zákona o spotřebitelském úvěru schopni smysl ujednání ve smlouvě pochopit a vyhodnotit. Jde o jednání věřitele, které nemůže požívat právní ochrany. K posouzení přiměřenosti úroků pak odvolací soud podotýká, že vždy je nutno posuzovat věc individuálně. Jen obecně je možno vymezit, že úrok sjednaný v souladu s dobrými mravy je úrok obvyklý s přihlédnutím k okolnostem, v tomto případě, že jde o hotovostní nezajištěný úvěr. Nabízí se přirovnání k úvěrům poskytovaným prostřednictvím kreditních karet, kdy jsou bankami požadovány prakticky nejvyšší úroky na bankovním trhu, ale nelze opomenout, že při úvěru takto čerpaném je poskytováno i určité bezúročné období. Za přiměřený a obvyklý, souladný s dobrými mravy, je tak možno považovat s přihlédnutím k výše uvedenému úrok cca 15 – 20 % p. a. Vyšší úroky je již nutno posuzovat jako sjednané v rozporu s dobrými mravy a půjdeli o násobek, pak již zjevně v rozporu s dobrými mravy. Za hraniční, ale ještě snad nikoli ve zjevném rozporu s dobrými mravy, tak odvolací soud může posuzovat právní jednání, jímž jsou sjednávány úvěrové smlouvy s úroky do max. 50 % p. a., samozřejmě ale ještě i v závislosti na dalších konkrétních ujednáních“.

11. Ke shodnému závěru, tj. že předmětná úvěrová smlouva v nyní posuzované věci představuje právní jednání příčící se dobrým mravům, pak lze dospět i při respektování závěrů, které jiný odvolací senát Krajského soudu v Plzni zaujal např. ve svém rozsudku ze dne [datum] č. j. 64 Co 265/2020-88. V tomto rozhodnutí odvolací soud, a to znovu v typově shodné věci právní předchůdkyně žalobkyně, sice nedospěl k výše nastíněnému závěru o tom, že nepřiměřeně vysoký (nemravný) úrok vede sám o sobě k neplatnosti celé úvěrové smlouvy, přičemž poukázal na to, že „i za účinnosti nového občanského zákoníku a zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb., který na posuzovanou smlouvu rovněž dopadá, lze aplikovat judikatorní závěry, podle nichž případná neplatnost ujednání o úrocích (jejich výše) ve smlouvě o úvěru nezpůsobuje sama o sobě neplatnost smlouvy o úvěru jako celku (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4498/2007 nebo 32 Cdo 3516/2009), tzn. že neplatné sjednání výše úroku neznamená, že úvěrovaný nemá povinnost platit žádné úroky, protože by se nejednalo o úvěr a bylo by to zcela v rozporu s vůlí smluvních stran, kterou projevily uzavřením posuzované smlouvy, když v případě neplatného ujednání jen o výši úroku by se aplikovalo ustanovení § 577 o. z. a žalovanému by byla uložena povinnost zaplatit úrok ve výši určené podle § 1802 o. z., tj. ve výši úroků požadovaných obvykle za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla úvěrovaného v době uzavření smlouvy, s tím, že nutnost shledat neplatnou celou smlouvu neplyne ani z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 199/11 nebo navazující judikatury“, avšak i tak dovodil neplatnost smlouvy o úvěru jako celku s poukazem na to, že „ujednání o výši úroku je třeba zkoumat v souvislostech s dalším obsahem smlouvy. Smlouva byla uzavřena adhézním způsobem. Žalovaný akceptoval formulářovou dokumentaci vypracovanou žalobkyní, jejíž obsah nemohl reálně nijak ovlivnit. Ustanovení čl. 2.2. a 6.4. smlouvy o „přirůstání úroku běžícího do zaplacení“ a konstrukce „nové jistiny“, která však žádnou jistinou úvěru není, protože nejde jen o nesplacenou část žalobkyní poskytnutých peněz, ale zahrnuje i její odměnu, spolu s ujednáním o právu žalobkyně požadovat předčasné splacené celého úvěru v důsledku kvalifikovaného prodlení žalovaného, vytváří významnou nerovnováhu práv a povinností smluvních stran v neprospěch spotřebitele. Tato ujednání také nesplňují požadavek na jasnost a srozumitelnost veškerých sdělení vůči spotřebiteli podle § 1811 o. z. [adresa] lze předpokládat, že uvedené formulace budou srozumitelné průměrnému spotřebiteli a že on bude schopen posoudit důsledky takového ujednání na obsah jeho povinností. Anatocismus, tj. ujednání o právu požadovat úrok z úroku, není ujednáním obecně zakázaným, zejména ve smlouvách, jejichž účastníkem je spotřebitel, však nesmí jeho sjednání vytvářet nepřiměřenou nerovnováhu v právech smluvních stran v jeho neprospěch. Odvolací soud přihlédl také k tomu, že pro případ porušení téže povinnosti je žalovaný stižen i další podstatnou sankcí, a to smluvní pokutou. Zkoumaná smlouva je právním jednáním, které se dobrým mravům zjevně příčí. Odvolací soud respektuje zásadu smluvní volnosti a autonomie vůle jako základních principů, na kterých je soukromé právo postaveno. Ani respekt k těmto zásadám ale nemůže vést k akceptaci takového obsahu spotřebitelské smlouvy, který v rozporu s obecnou představou spravedlivého uspořádání vzájemných práv a povinností vytváří jejich zřejmou nerovnováhu k tíži strany, která je při uzavírání smlouvy v objektivně slabším postavení, a které i soukromé právo poskytuje zvýšenou právní ochranu. Smlouvu s takovým obsahem je nutno považovat za absolutně neplatnou“.

12. Vzhledem k tomu, že soud nemá důvodu se od výše prezentovaných stanovisek svého nadřízeného soudu vedoucích k závěru o neplatnosti smlouvy o úvěru jakkoliv odchylovat, byl nárok žalobkyně po právní stránce posouzen jako nárok z bezdůvodného obohacení dle výše citovaného ustanovení § 2993 o. z. Žalovaná přijala od právní předchůdkyně žalobkyně částku [částka], aniž tu byl platný závazek, a proto má žalobkyně vůči žalované nárok na vrácení toho, co bylo plněno. Ze žalobních tvrzení a z listinných důkazů vyplývá, že žalovaná neuhradila z titulu úvěrové smlouvy vůbec žádnou částku. Žalobkyně tak má z titulu vydání bezdůvodného obohacení vůči žalované nárok na zaplacení celé poskytnuté částky ve výši [částka]. Pokud se žalobkyně podanou žalobou domáhala přiznání zákonného úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně, lze jí přiznat tento úrok z prodlení pouze z přiznané částky [částka], když v případě bezdůvodného obohacení nastává splatnost dluhu na základě výzvy věřitele. V posuzované věci lze za výzvu k plnění dluhu považovat dopis žalobkyně ze dne [datum] (oznámení o zesplatnění úvěru), jímž byla žalovaná vyzvána k okamžité úhradě svého dluhu. Při předpokladu, že tato výzva byla prostřednictvím pošty odeslána v den jejího vyhotovení, tj. dne [datum] (neděle), byla v souladu s ustanovením § 573 o. z. doručena žalované třetí pracovní den po odeslání, tzn. dne [datum] (středa). Splatnost dluhu tak nastala dnem [datum] a dnem následujícím, tj. dnem [datum], se žalovaná mohla nejdříve dostat do prodlení. Podané žalobě tedy soud vyhověl v rozsahu částky [částka] s 12,75 % úrokem z prodlení ročně z této částky od [datum] do zaplacení. Nárok na zaplacení zákonného úroku z prodlení obecně vyplývá z ustanovení § 1970 o. z. Samotná výše úroku z prodlení je pak dána nařízením vlády č. 351/2013 Sb., účinným od [datum]. Pro zaplacení celkové přiznané částky byla žalované dle § 160 odst. 1 o. s. ř. stanovena lhůta 3 dnů od právní moci rozsudku.

13. Co do zbývající části žalované částky, požadované žalobkyní na podkladě absolutně neplatné smlouvy o úvěru, pak byla žaloba zamítnuta, protože závazek k její úhradě nebyl platně sjednán. Žalobkyni tak nebyl přiznán rozdíl mezi celkovou požadovanou jistinou [částka] a přiznanou částkou [částka] ve výši [částka], dále zákonný úrok z prodlení z částky [částka] za období od [datum] do [datum] a zákonný úrok z prodlení z částky [částka] za zbývající období od [datum] do zaplacení.

14. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V daném případě měly obě účastnice ve věci úspěch pouze částečný s tím, že úspěch žalobkyně (výrok I.) činí cca 78 % (soud je nucen při posuzování míry úspěchu zohledňovat i výši příslušného zákonného úroku z prodlení ke dni vyhlášení rozhodnutí ve věci) a její neúspěch, tj. úspěch žalované (výrok II.), činí cca 22 %. Odečtením neúspěchu od úspěchu vychází, že žalobkyně má právo na 56 % svých nákladů. Náklady řízení žalobkyně jsou přitom představovány celkovou částkou ve výši [částka] a sestávají z již zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 787 a z doplatku soudního poplatku ve výši [částka], který je žalobkyni současně ukládán k úhradě výrokem IV. tohoto rozsudku, ze 3 úkonů právní služby dle § 14b odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, v celkové částce [částka] (3 x [částka]) a ze 3 režijních paušálů po [částka] dle § 14b odst. 6 písm. a) uvedené vyhlášky. 56 % z částky [částka] pak činí částku v přiznané výši [částka]. Soud přitom přistoupil k užití ustanovení § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb. z toho důvodu, že žaloba byla podána po [datum], jedná se o řízení, které bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně totožnou žalobkyní ve skutkově i právně obdobných věcech, jak vyplývá např. ze spisu zdejšího soudu vedeného pod sp. zn. 10 C 26/2026, a předmětem řízení je peněžité plnění, jehož tarifní hodnota nepřevyšuje [částka]. Rovněž pro zaplacení přiznané částky, kterou je žalovaná dle § 149 odst. 1 o. s. ř. povinna zaplatit advokátce žalobkyně, pak byla stanovena lhůta 3 dnů od právní moci rozsudku.

15. V posuzovaném případě soud nevydal na návrh žalobkyně elektronický platební rozkaz, ale v řízení po jeho zahájení nařídil ústní jednání, a proto je žalobkyně jako navrhovatelka podle položky 2 bodu 2 Sazebníku poplatků povinna doplatit státu na účet Okresního soudu v Klatovech soudní poplatek z návrhu ve výši [částka]. Žalobkyně zaplatila soudní poplatek z návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu ve výši [částka] podle položky 2 bodu 1 písm. c) Sazebníku poplatků, když podle položky 2 bodu 2, ve spojení s položkou 1 bodem 1 písm. b) tohoto sazebníku, soudní poplatek činí částku [částka]. Žalobkyni tedy zbývá doplatit rozdílovou částku ve výši [částka]. Splatnost doplatku v tomto případě nastává uložením povinnosti zaplatit poplatek v souvislosti s rozhodnutím soudu o věci samé dle § 4 odst. 1 písm. j) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. Pro jeho zaplacení pak byla žalobkyni také stanovena shodná lhůta 3 dnů od právní moci rozsudku.

Poučení