8 C 134/2021

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 7 rozhodl samosoudcem Mgr. Pavlem Punčochářem v právní věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] o zaplacení 90.000 Kč s příslušenstvím, takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku ve výši 90.000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výší 10 % ročně z částky 90.000 Kč od 14. 6. 2020 do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 18.456 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho právního zástupce.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou ze dne 3. 6. 2019 domáhal přiměřeného zadostiučinění v důsledku nesprávného úředního postupu v souvislosti s řízením o neplatnosti rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru [číslo] ze dne [datum]. Řízení trvalo od jeho zahájení dne 7. 2. 2014 do 1. 8. 2019, kdy byl navrhovateli doručen poslední rozsudek Nejvyššího správního soudu, téměř 5 let a 6 měsíců. Žalobce se domáhá přiměřeného zadostiučinění za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce nejen samotného správního řízení ve věci služebního poměru, nýbrž i navazujícího řízení před správním soudem. S odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva i soudů České republiky požadoval částku 90.000 Kč, respektive za první dva roky probíhajícího řízení 2x 10.000 Kč a za následující roky 3,5 x 20.000 Kč.

2. Žalovaný navrhoval žalobu zamítnout. Připustil, že v posuzovaném případě došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícím v průtazích v řízení podle ust. § 13 odst. 1 věty druhé zákona č. 82/1998 Sb., podle kterého je nesprávným úředním postupem také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Odboru právnímu Ministerstva vnitra byla dne 18. 12. 2019 postoupena žádost žalobce ze dne 13. 12. 2019, zastoupeného advokátem [titul] [jméno] [příjmení], o poskytnutí náhrady nemajetkové újmy ve výši 90.000 Kč, která měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení ve věcech služebního poměru vedeného podle zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen,,zákon o služebním poměru“), odvolacího řízení u policejního prezidenta a soudního řízení u Krajského soudu v Praze. Žádost byla vyřízena dopisem ředitelky právního odboru Ministerstva vnitra [číslo jednací] ze dne 13. 5. 2020, v němž byla žalobci vyslovena omluva za nedodržení zákonných lhůt stanovených pro vydání rozhodnutí v odvolacím řízení podle ust. § 190 odst. 8 zákona o služebním poměru. Žalovaný dále uvedl, že nesouhlasí s požadovanou výší finančního zadostiučinění, neboť dle judikatury je pro poměry České republiky přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje mezi 15.000 Kč a 20.000 Kč. Základním východiskem pro výpočet zadostiučinění je celková délka nepřiměřeně dlouhého řízení, kdy počet let řízení se násobí roční částkou, kterou lze ještě modifikovat směrem nahoru či dolu podle intenzity naplnění kritérií uvedených v ust. § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Dle názoru žalovaného nebyla celková doba řízení extrémně dlouhá a řízení bylo složité, zejména ve fázi, kdy bylo nutné zadat znalecký posudek a provádět dokazování vyžádáním stanovisek. Soud by proto při stanovení výše finančního zadostiučinění neměl vycházet z horní hranice 20.000 Kč a měl by rovněž zohlednit skutečnost, že se žalovaný žalobci za nedodržení lhůt v řízení ve věcech služebního poměru omluvil.

3. Z vyjádření stran a spisu poradní komise Policejního prezidia České republiky [číslo jednací] vyplývají následující skutečnosti: Rozhodnutím ředitele Krajského ředitelství policie Středočeského kraje ve věcech služebního poměru [číslo] ze dne 10. 2. 2014 byl inspektor praporčík [celé jméno žalobce] (ustanoven na služebním místě inspektor Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, odboru služby pořádkové policie, oddělení služební kynologie, skupina speciálních kynologických činností) podle ust. § 42 odst. 1 písm. j) zákona o služebním poměru propuštěn ze služebního poměru příslušníka Policie České republiky, neboť podle závěrů psychologa Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje ze dne 12. 11. 2013, který potvrdil v odvolacím řízení dne 24. 1. 2014 vedoucí psycholog Policie České republiky, nebyl osobnostně způsobilý k výkonu služby v Policii České republiky (str. 12 spisu). Služební poměr skončil dnem doručení rozhodnutí 13. 2. 2014 (str. 26 spisu) a podání odvolání nemělo odkladný účinek. Dne 28. 2. 2014 podal [celé jméno žalobce] odvolání u ředitele Krajského ředitelství policie Středočeského kraje (str. 7 spisu). Dne 28. 3. 2014 předložil ředitel Krajského ředitelství policie Středočeského kraje odvolání k rozhodnutí odvolacímu orgánu, tj. policejnímu prezidentovi (str. 28 spisu). Podle § 190 odst. 8 zákona o služebním poměru je odvolací orgán povinen rozhodnout o odvolání bez zbytečného odkladu, nejpozději do 90 dnů ode dne jeho podání (28. 2. 2014). O odvolání tedy mělo být rozhodnuto nejpozději dne 29. 5. 2014. Dopisem [číslo jednací] ze dne 28. 3. 2014 oznámil předseda poradní komise policejního prezidenta právnímu zástupci žalobce [titul] [příjmení] složení senátu poradní komise k projednání odvolání a současně mu sdělil, že nejpozději dne 12. 5. 2014 bude ukončeno shromažďování podkladů (str. 36 spisu). [titul] [jméno] [příjmení] byl dopis doručen dne 2. 4. 2014. Dne 12. 5. 2014 projednal senát poradní komise odvolání s doporučením odvolacímu orgánu, aby odvolání zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil (str. 42 spisu). Doporučení bylo doručeno poradní komisi policejního prezidenta dne 3. 6. 2014, tedy pátý den po uplynutí 90denní lhůty pro vyřízení odvolání (str. 41 spisu). Dne 7. 7. 2014 podepsal první náměstek policejního prezidenta rozhodnutí policejního prezidenta ve věcech služebního poměru [číslo jednací], kterým odvolání zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil (str. 48 spisu). Rozhodnutí bylo vydáno dne 7. 7. 2014, když bylo téhož dne podáno do datové schránky právního zástupce [titul] [jméno] [příjmení] (str. 54 spisu). Rozhodnutí o odvolání bylo tedy vydáno až 39. den, tedy po 1,2 měsíci po uplynutí 90denní zákonné lhůty. Proti rozhodnutí [číslo jednací] podal [celé jméno žalobce] v zastoupení [titul] [jméno] [příjmení] dne 4. 9. 2014 žalobu u Krajského soudu v Praze (str. 65 spisu). Krajský soud v Praze zaslal dne 18. 12. 2014 žalobu policejnímu prezidentovi a vyzval ho k podání vyjádření do dvou týdnů (str. 64 spisu). Dne 21. 1. 2015 zaslal policejní prezident v zastoupení náměstkem pro Službu kriminální policie a vyšetřování Krajskému soudu v Praze vyjádření k žalobě (str. 72 spisu). Právní zástupce žalobce reagoval na toto vyjádření písemnou replikou ze dne 18. 6. 2015 (str. 81 spisu). Krajský soud v Praze vyhlásil dne 5. 1. 2016 ve věci rozsudek č.j. [číslo jednací], kterým zrušil rozhodnutí policejního prezidenta ve věcech služebního poměru [číslo jednací] a věc vrátil k dalšímu řízení, tedy k novému vydání rozhodnutí o odvolání proti rozhodnutí ředitele Krajského ředitelství policie Středočeského kraje ve věcech služebního poměru [číslo] ze dne 10. 2. 2014 (str. 90 spisu). Soud zrušil rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí a proto, že skutkový stav vyžaduje zásadní doplnění ohledně tvrzené šikany nadřízeným a závěrů vedoucího psychologa. Rozsudek byl policejnímu prezidentovi doručen dne 6. 1. 2016 (str. 90 spisu). Proti rozsudku Krajského soudu v Praze podal policejní prezident kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem č.j. [číslo jednací] ze dne 12. 1. 2017 zamítl (str. 254 spisu). Podání kasační stížnosti však nemělo vliv na povinnost odvolacího orgánu vydat nové rozhodnutí ve věci odvolání. Podle § 190 odst. 8 zákona o služebním poměru byl odvolací orgán povinen rozhodnout o odvolání bez zbytečného odkladu, nejpozději do 90 dnů ode dne jeho podání. O odvolání tedy mělo být rozhodnuto do 5. 4. 2016. Dne 28. 1. 2016 určil předseda poradní komise policejního prezidenta senát poradní komise k projednání odvolání s termínem předložení doporučení ve věci do 10. 3. 2016 (str. 117 spisu). V dopise [číslo jednací] ze dne 12. 2. 2016 sdělil předseda senátu poradní komise právnímu zástupce [titul] [jméno] [příjmení], že se dne 18. 2. 2016 uskuteční jednání senátu poradní komise (str. 131 spisu). Dne 18. 2. 2016 proběhlo jednání senátu poradní komise, kterého se zúčastnil i [celé jméno žalobce] (str. 133 spisu). Senát poradní komise vypracoval dne 18. 2. 2016 doporučení [číslo jednací], v němž bylo policejnímu prezidentovi navrhováno, aby odvoláním napadené rozhodnutí ředitele Krajského ředitelství policie Středočeského kraje ve věcech služebního poměru [číslo] ze dne 10. 2. 2014 zrušil a řízení zastavil, neboť posudky psychologů jsou nedostatečně odůvodněny, když neobsahují důvody, pro které je [celé jméno žalobce] psychicky nezpůsobilý a dále že se služební funkcionář dostatečně nevypořádal s informací o„ bossingu“ (str. 135 spisu). Doporučení bylo doručeno předsedovi poradní komise policejního prezidenta dne 18. 2. 2016 (str. 134 spisu). Vzhledem k tomu, že senát poradní komise nevyvinul snahu vlastní činností zhojit vady, na které poukázal soud ve zrušujícím rozsudku, byla mu věc předsedou poradní komise spolu s průvodním dopisem [číslo jednací] ze dne 1. 3. 2016 vrácena k doplnění spisového materiálu, řádnému vyhodnocení posuzovaného odvolání a předložení nového doporučení (str. 140 spisu). Dopisem [číslo jednací] ze dne 7. 3. 2016 požádala předsedkyně senátu poradní komise kancelář ombudsmana Ministerstva vnitra o podání informace k případnému bossingu na pracovišti [celé jméno žalobce] (str. 142 spisu). Dne 9. 3. 2016 obdržel senát poradní komise dopis z kanceláře ombudsmana Ministerstva vnitra [číslo jednací] ze dne 8. 3. 2016, v němž je konstatováno, že v roce 2013 se šikanou ze strany nadřízeného vůči [celé jméno žalobce] zabývali a o možné šikaně uvědomili tehdejší velitelství Krajského ředitelství policie Středočeského kraje (str. 146 spisu). V dopise [číslo jednací] ze dne 9. 3. 2016 požádala předsedkyně senátu poradní komise ředitele Krajského ředitelství policie Středočeského kraje o poskytnutí informací ohledně šikany [celé jméno žalobce] (str. 150 spisu). Ředitel Krajského ředitelství policie Středočeského kraje odpověděl dopisem [číslo jednací] ze dne 16. 3. 2016 a spolu s dopisem zaslal podkladové materiály (str. 151 spisu). Dopisem [číslo jednací] ze dne 31. 3. 2016 požádala předsedkyně senátu poradní komise ředitele Krajského ředitelství policie Středočeského kraje o kompletní spisový materiál žalobce (str. 161 spisu). Dopisem [číslo jednací] ze dne 1. 4. 2016 požádala předsedkyně senátu poradní komise vedoucího psychologa Policie České republiky o doplnění závěru vedoucího psychologa ze dne 28. 1. 2014 (str. 162 spisu). Vedoucí psycholog Policie České republiky vypracoval toto doplnění dne 3. 5. 2016 (str. 163 spisu). Dopisem [číslo jednací] ze dne 10. 5. 2016 sdělila předsedkyně senátu poradní komise právnímu zástupci [titul] [jméno] [příjmení], že se dne 19. 5. 2016 uskuteční jednání senátu poradní komise ve věci projednání odvolání (str. 171 spisu). Dne 19. 5. 2016 proběhlo jednání senátu poradní komise, kterého se zúčastnil [celé jméno žalobce] i jeho právní zástupce [titul] [jméno] [příjmení] (str. 172 spisu). V dopise ze dne 30. 5. 2016 se právní zástupce [titul] [jméno] [příjmení] vyjádřil k podkladům řízení a navrhl provedení dalších důkazů, a to doložení veškerých podkladů psychologa užitých k posudku a jeho doplnění, vypracování nového nezávislého znaleckého psychologického posudku a provedení výslechu 10 svědků k objasnění poměrů na služebně, zejména k projevům šikanózního jednání vedoucího oddělení služební kynologie, a provedení svého výslechu (str. 189 – 191spisu). Dopisem [číslo jednací] ze dne 10. 6. 2016 sdělila předsedkyně senátu poradní komise právnímu zástupci [titul] [jméno] [příjmení], že dne 29. 6. 2016 proběhne výslech [celé jméno žalobce] (str. 192 spisu). Dne 29. 6. 2016 proběhl výslech [celé jméno žalobce] (str. 194 spisu). Ostatní navržení svědci nebyli vyslechnuti pro nadbytečnost a neúčelnost. Ze stejného důvodu nebyl vypracován ani nový znalecký posudek. Senát poradní komise vypracoval dne 30. 6. 2016 nové doporučení [číslo jednací] ve věci odvolání, v němž policejnímu prezidentovi doporučil odvolání zamítnout a napadené rozhodnutí potvrdit (str. 210 spisu). Dne 12. 9. 2016 podepsal policejní prezident rozhodnutí ve věcech služebního poměru [číslo jednací], kterým zamítl odvolání proti rozhodnutí ředitele Krajského ředitelství policie Středočeského kraje ve věcech služebního poměru [číslo] ze dne 10. 2. 2014 a toto rozhodnutí potvrdil (str. 224 spisu). Rozhodnutí bylo vydáno dne 12. 9. 2016, tedy v den, kdy bylo podáno do datové schránky právního zástupce [titul] [jméno] [příjmení] (str. 245 spisu). Rozhodnutí policejního prezidenta ve věcech služebního poměru [číslo jednací] ze dne 12. 9. 2016 bylo vydáno až po 160 dnech po uplynutí 90 denní zákonné lhůty pro jeho vydání stanovené v § 190 odst. 8 zákona o služebním poměru, když mělo být vydáno nejpozději dne 5. 4. 2016. Proti rozhodnutí policejního prezidenta ve věcech služebního poměru [číslo jednací] ze dne 12. 9. 2016 podal [celé jméno žalobce] žalobu u Krajského soudu v Praze (str. 589 spisu). Dopisem ze dne 23. 2. 2017 vyzval Krajský soud v Praze policejního prezidenta k podání vyjádření k žalobě do dvou týdnů (str. 588 spisu). Policejní prezident zaslal vyjádření k žalobě dne 22. 3. 2017 (str. 603 spisu). Krajský soud v Praze vydal dne 22. 8. 2018 usnesení č.j. [číslo jednací], kterým ustanovil znalce z odvětví psychologie za účelem vypracování znaleckého posudku ohledně osobnostní charakteristiky [celé jméno žalobce] (str. 612 spisu). Znalecký posudek byl vypracován dne 16. 11. 2018 se závěrem, že [celé jméno žalobce] vykazuje některé osobnostní charakteristiky, které nesplňují předpoklad pro výkon služby v bezpečnostním sboru. (str. 624 spisu). Krajský soud v Praze nařídil ústní jednání ve věci na den 18. 12. 2016 (str. 617 spisu). Na žádost právního zástupce [titul] [jméno] [příjmení] bylo jednání odročeno na den 28. 2. 2019 (str. 650 spisu). Dne 28. 2. 2019 vyhlásil Krajský soud v Praze ve věci rozsudek č.j. [číslo jednací], kterým žalobu zamítl (str. 665 spisu). Rozsudek byl na Policejní prezidium doručen dne 5. 3. 2019. Proti rozsudku podal [celé jméno žalobce] dne 12. 3. 2019 kasační stížnost (str. 690 spisu), o které rozhodl Nejvyšší správní soud tak, že ji rozsudkem č.j. [číslo jednací] ze dne 25. 7. 2019 zamítl (str. 724 spisu). Rozsudek nabyl právní moci dne 1. 8. 2019.

4. Podle ust. § 120 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen,,o.s.ř.“), může soud vzít za svá skutková zjištění shodná tvrzení účastníků, v daném případě jednotlivá rozhodnutí, včetně dat, čísel jednacích tak, jak jsou uvedena ve vyjádření žalovaného ze dne 26. 7. 2021, když tyto skutečnosti ve vztahu k těmto rozhodnutím obě strany považují za nesporné.

5. Z provedených listinných důkazů soud zjistil následující. Z uplatnění nároku na náhradu škody ze dne 13. 12. 2019, bylo zjištěno, že žalobce uplatnil nárok na odškodnění v souvislosti s nesprávným úředním postupem u Ministerstva financí ČR. Nárok byl následně postoupen příslušné organizační složce dopisem ze dne 18. 12. 2019. Dle vyjádření Ministerstva spravedlnosti ze dne 23. 7. 2021, [číslo jednací], bylo žalovanému na jeho žádost sděleno, že Ministerstvo spravedlnosti ČR vyhodnotilo délku soudních a správních řízení vedených u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. [spisová značka] a sp. zn. [spisová značka] jako nepřiměřené. V řízení pod sp. zn. [spisová značka] byl shledán drobný průtah s odůvodněním, že k meritornímu rozhodnutí došlo až po 1 roce a 4 měsících od doručení žaloby. V řízení pod sp. zn. [spisová značka] došlo k téměř 2letému průtahu na straně soudu v období od doručení žaloby do ustanovení znalce za účelem vypracování znaleckého posudku. K průtahům v odvolacím řízení se vyjádřil předseda poradní komise policejního prezidenta ve stanovisku [číslo jednací] ze dne 15. 1. 2020. K průtahům v prvotním řízení o odvolání v délce 39 dnů uvedl, že s ohledem na předmět řízení a složitost věci nepovažuje tyto průtahy za natolik zásadní zásah do práv [celé jméno žalobce], který by byl hoden odškodnění a přiznání zadostiučinění. K průtahům k odvolacím řízení po vydání rozsudku soudu v délce 160 dnů uvedl, že je nezbytné přihlédnout k tomu, že odvolací orgán vázán právním názorem vyjádřeným ve zrušujícím rozsudku byl povinen zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti a zhojit soudem nastíněné vady, což obnášelo rozsáhlé doplňování skutkových zjištění, a to včetně doplnění odborného závěru stran osobnostní nezpůsobilosti [celé jméno žalobce] k výkonu služby. Na délce vedení této fáze řízení měla vliv též povinnost odvolacího orgánu umožňovat [celé jméno žalobce] uplatnění procesních práv. Uskutečnilo se několik jednání senátu a mimo jiné rovněž doplňování dokazování, kterému musel být [celé jméno žalobce] účasten, o čemž musel být vyrozumíván s dostatečným předstihem. Postup v odvolacím řízení byl do jisté míry ovlivněn nutnými reakcemi na vyjádření a návrhy [celé jméno žalobce]. Ke skutečnosti, že doporučení senátu poradní komise bylo zpracováno dne 30. 6. 2016 a rozhodnutí bylo předloženo policejnímu prezidentovi k podpisu až dne 7. 9. 2016 je ve stanovisku konstatováno, že rozsah a kvalita posouzení věci senátem poradní komise nedostačovala pro vypracování řádného rozhodnutí o dovolání, a proto bylo nezbytné nastudování věci a pregnantnější zpracování rozhodnutí o odvolání tajemnicí poradní komise, které toto rozhodnutí vypracovala a předložila policejnímu prezidentovi k podpisu. K oběma průtahům v odvolacím řízení je pak konstatováno, že [celé jméno žalobce] nevyužil možnosti dané § 80 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen,,správní řád“), zakotvené za účelem poskytnutí ochrany před nečinností správního orgánu, z čehož lze dovozovat, že ani on nespatřoval v postupu odvolacího orgánu nečinnost. Rozhodnutí policejního prezidenta ve věcech služebního poměru [číslo jednací] ze dne 7. 7. 2014 bylo vydáno až 39. den, tedy po 1,2 měsíci po uplynutí 90denní zákonné lhůty pro jeho vydání stanovené v § 190 odst. 8 zákona o služebním poměru. Rozhodnutí policejního prezidenta ve věcech služebního poměru [číslo jednací] ze dne 12. 9. 2016 bylo vydáno až po 160 dnech, tedy po 5,2 měsících po uplynutí 90denní zákonné lhůty pro jeho vydání stanovené v § 190 odst. 8 zákona o služebním poměru. Jak je již uvedeno výše, žádost byla vyřízena dopisem ředitelky odboru právního Ministerstva vnitra [číslo jednací] ze dne 13. 5. 2020, v němž byla panu [celé jméno žalobce] vyslovena omluva za nedodržení zákonných lhůt stanovených pro vydání rozhodnutí v odvolacím řízení podle ust. § 190 odst. 8 zákona o služebním poměru.

6. Podle ust. § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní řady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen,, zákon č. 82/1998 Sb.“), stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle odst. 2 citovaného ustanovení má právo na náhradu škody ten, jemuž byla úředním postupem způsobena škoda.

7. Podle ust. § 31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 cit. ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 cit. ustanovení v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle ust. § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti případu, c) jednání poškozeného, který přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení, a e) významu předmětu řízení pro poškozeného. S ohledem na uvedené, je proto nutné ohraničit dobu trvání řízení, tj. od jeho počátku zahájení řízení až do pravomocného skončení věci, přičemž při hodnocení přiměřenosti doby řízení se vychází z kritérií, která jsou hodnocena obdobným způsobem jako při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (viz § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb.).

8. Nesprávný úřední postup se zpravidla chápe jako porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání orgánu veřejné moci při jeho činnosti, a to i při takových úkonech, které jsou prováděny v rámci činnosti rozhodovací, avšak se neodrazí bezprostředně v obsahu vydaného rozhodnutí. Z tohoto pohledu je třeba za nesprávný úřední postup považovat zcela bezpochyby i nevydání či opožděné vydání rozhodnutí, mělo-li být vydáno ve stanovené lhůtě, popř, i jinou nečinnost orgánu či vady ve způsobu vedení řízení. Z uvedeného tedy vyplývá, že zákon stanoví příslušnému orgánu veřejné správy povinnost (nikoliv možnost) vydat rozhodnutí či provést úkon. Pokud však zákon nestanoví výslovně lhůtu vůbec, pak platí pro orgány veřejné moci povinnost konat či vydat rozhodnutí ve lhůtě přiměřené. Toto právo plyne nejen z čl. 38 Listiny základních práv a svobod, ale zejména z čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv, vyhlášené pod č. 209/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Pro učinění závěru o nesprávném úředním postupu, je nutné vždy postavit najisto, zda skutečně v konkrétním případě došlo k porušení práva na přiměřenou délku řízení či provádění jiných úkonů a v neposlední řadě i nevydání rozhodnutí ve lhůtě stanovené zákonem, či ve lhůtě přiměřené. Pro účely posouzení přiměřenosti doby řízení, je především nutno ohraničit dobu trvání od počátku do konce pravomocného rozhodnutí ve věci.

9. Závěr o tom, zda byl určitý úkon učiněn v přiměřené době ve smyslu § 13 odst. 1 věta třetí zákona č. 82/1998 Sb., je vždy odvislý od konkrétních okolností případu, zejména od závažnosti újmy, která v případě neprovedení úkonu hrozí a které má daný úkon zabránit, popř. ji v případě již nastalé újmy zmírnit (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3271/2012).

10. Zákon č. 82/1998 Sb. zakládá nárok na přiměřené zadostiučinění k náhradě vzniku nemajetkové újmy, a to bez ohledu na to, zda zároveň vznikla škoda (skutečná škoda, ušlý zisk). Nemajetková újma je přitom čistě subjektivní kategorií, kterou lze prokázat jen se značnými obtížemi. I proto Nejvyšší soud ČR dospěl ve Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod R 58/2011 (dále jen,, Stanovisko“), k závěru, že nemajetková újma vzniká v důsledku nepřiměřené délky řízení, a žádné důkazy v tomto ohledu soud v zásadě po poškozeném nepožaduje. Nemajetková újma poškozenému v důsledku nepřiměřené délky řízení vznikne v okamžiku, kdy poškozený začne délku řízení jako nepřiměřenou pociťovat, tedy zpravidla již v průběhu samotného řízení a okamžik vzniku nemajetkové újmy je tak shodný s okamžikem, kdy se poškozený o vzniklé majetkové újmě dozvěděl. Nemajetková újma představuje zásah do jiné než majetkové sféry poškozeného (není spojena se snížením majetkového stavu či jeho nezvýšením, ač bylo předpokládáno). Ze Stanoviska mj. vyplývá, že při určení výše přiměřeného zadostiučinění je nutno obecně vycházet z několika faktorů (několika proměnných), které jsou vypočteny v ust. § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., jedná se sice o demonstrativní výčet, avšak zpravidla půjde o hlediska, jejichž zohlednění postačí pro náležité posouzení výše přiměřeného zadostiučinění. Nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu ust. § 13 odst. 1 věty třetí je třeba tvrdit a není-li úspěšně popřena anebo nepostačuje-li konstatování porušení práva, přizná se za ni zadostiučinění v penězích. ESLP vychází z vyvratitelné domněnky, že nepřiměřená délka řízení znamená pro stěžovatele morální újmu a žádné důkazy v tomto ohledu v zásadě nevyžaduje. Při úvaze o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění je třeba přihlížet k celkové době, po kterou řízení trvalo, nikoliv tedy jen k době, po kterou docházelo k průtahům ve smyslu nečinnosti. Nutno podotknout, že je nesprávná úvaha, že by účastníku řízení příslušelo přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu pouze za období, kdy v řízení docházelo k průtahům. Ve Stanovisku je pro stanovení výše (výpočtu) finančního zadostiučinění uvedeno následující:„ … Nejvyšší soud dospěl k závěru, že pro poměry České republiky je přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi 15.000 Kč až 20.000 Kč (cca 600 až 800 EUR) za jeden rok řízení, tj. 1.250 Kč až 1.667 Kč (cca 50 až 67 EUR) za jeden měsíc řízení. Nejvyšší soud přitom ale považuje za nezbytné zohlednit také to, že jakékoliv řízení vždy nějakou dobu trvá. Bylo by proto nesprávné, jestliže by i počáteční doba řízení (kterou by bylo možno považovat ještě za přiměřenou) byla odškodňována ve stejné výši jako doba jí přesahující. Pro účely vypořádání se s touto problematikou tak Nejvyšší soud pokládá za rozumné, jestliže první dva roky řízení (resp. prvních 24 měsíců) budou ohodnoceny částkou o polovinu nižší, než jsou částky uvedené výše; tedy 15.000 Kč až 20.000 Kč za první dva roky řízení dohromady (za jeden rok pak 7.500 Kč až 10.000 Kč).“ Při stanovení základní částky tak bude hrát roli zejména celková doba řízení. Navíc, bylo-li řízení celkově extrémně dlouhé (byla-li jeho délka násobně delší, než by bylo možno vzhledem k okolnostem případu očekávat) bude se přiznaná částka za příslušný časový úsek blížit horní hranici výše uvedených intervalů. Stejně tak lze zvýšit základní částku za příslušný časový úsek v případě, kdy je samotné kompenzační řízení nepřiměřeně dlouhé a žalobce zvýšení odškodnění z tohoto důvodu navrhne.

11. Na základě výše uvedeného soud dospěl k závěru, že žaloba podaná žalobcem je oprávněná co do důvodu. Žalovaný připustil, že v rámci správního řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu stejně jako v řízení před soudem, když celková doba řízení dosáhla více jak 5 let. Ve vztahu k hodnocení přiměřenosti zadostiučinění soud vycházel ze závažnosti vzniklé újmy a kritériím uvedeným v ust. § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., jak bude uvedeno dále.

12. Pokud se jedná o kritérium složitosti případu, pak i přes vyšší počet instancí, u kterých byla věc řešena, dospěl soud k závěru, že v daném případě se nejedná o případ, který by vyžadoval složité právní posouzení z hlediska jak aplikačního tak i interpretačního. Soud nerozporuje, že k odstranění vytýkaných vad bylo zapotřebí doplnit skutková zjištění i odborný závěr týkající se osobnostní nezpůsobilosti žalobce, nicméně, nelze opomenout, že to byl správní orgán, který dle rozhodnutí soudu v rámci přezkumu pochybil a byl nucen věc projednat znovu. Pokud soud shledá rozhodnutí nepřezkoumatelné v nedostatku důvodů rozhodnutí s odůvodněním, že je zapotřebí jeho zásadní doplnění, pak příčinu nezavdal žalobce, ale naopak žalovaný, resp. jeho služební funkcionáři, proto argumentace žalovaného v tomto směru neobstojí. Nutnost znaleckého zkoumání je běžný prvek tohoto druhu řízení a nečiní případ nijak složitým. Ve vztahu k chování poškozeného – žalobce soud uvádí, že soudem nebyly shledány důvody, které by zapříčinily prodloužení délky řízení ze strany žalobce. Žalobce pouze využil svých procesních práv, nelze hovořit o úkonech obstrukčního charakteru. Je zřejmé, že se žalobce ocitl v tíživé sociální situaci, když byl ze služebního poměru propuštěn. Jeho snahou bylo bránit se dostupnými právními prostředky, kterými by zvrátil pro něj nepříznivé rozhodnutí. Pokud jde o námitku žalovaného týkající se možnosti využití ochrany dané dle ust. § 80 správního řádu, pak k tomu soud uvádí, že žalobce jakožto účastník (poškozený) může vyvíjet činnost alespoň teoreticky směřující ke zkrácení délky řízení, v což lze zahrnout i využití všech dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy řízení (např. žádost účastníka dle ust. § 80 správního řádu, tedy ochranu před nečinností správního orgánu). Nicméně, není povinností účastníka vést orgány veřejné moci k dřívějšímu vydání rozhodnutí, tudíž nevyužití těchto prostředků nelze účastníku přičítat k tíži. Vydat rozhodnutí v přiměřené době je naopak obecnou povinností těchto orgánů, a ta má být plněna bez ohledu na to, zda účastníci daných prostředků využívají či nikoliv (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 3. 2012, sp. zn. [spisová značka]). Lze souhlasit se žalobcem, pokud se týká postupu služebních funkcionářů a Krajského soudu v Praze, že tento neodpovídal složitosti, skutkové a právní náročnosti dané věci, přičemž je nutné zohlednit, že je-li zákonem stanovená lhůta k provedení úkonu či vydání rozhodnutí, pak zde existuje právní jistota účastníka v to, že v dané lhůtě může očekávat vydání rozhodnutí či učinění úkonu, což se v předmětném řízení nestalo. Následky z takového jednání nelze klást k tíži žalobci. Obdobně je nutné přistupovat ve vztahu k řízení před Krajským soudem v Praze, který v jednom případě nečinil úkony směřující k vydání meritorního rozhodnutí po dobu téměř 2 let. Je proto odpovědností státu, aby lépe zabezpečil plynulý chod veřejné moci, aby byly respektovány principy a práva garantována Listinou. K významu předmětu řízení soud uvádí, že ačkoliv každý účastník řízení může subjektivně vnímat důležitost svého řízení jinak, význam řízení pro žalobce je nutno posoudit jako zvýšený, neboť se jedná o pracovněprávní spor mající dopad do jeho osobních a sociálních poměrů. Ačkoliv je toto hodnotící kritérium řazeno na poslední místo, pro poškozeného – žalobce hraje klíčovou roli, přičemž se v daném případě jedná o výjimku z pravidla, že zvýšený význam předmětu řízení prokazuje poškozený žalobce (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka], sp. zn. [spisová značka] mající oporu v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva).

13. Na základě výše uvedeného tedy soud dospěl k závěru, že na straně žalovaného došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu ust. § 13 odst. 1 věty druhé a třetí zákona č. 82/1998 Sb., proto soud přešel k posouzení nároku žalobce na přiznání přiměřeného zadostiučinění v peněžité formě, resp. zda v daném případě nepostačuje k odčinění jednání žalovaného již učiněná omluva.

14. Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. [ústavní nález] dovodil, že přiměřené zadostiučinění poskytované podle zákona č. 82/1998 Sb., může mít podobu buď morální satisfakce, nebo peněžité satisfakce, přičemž ta připadá v úvahu tehdy, pokud by morální satisfakce nebyla způsobené nemajetkové újmě adekvátní. Jednou z forem morální satisfakce, kterou uvádí přímo ust. § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. je konstatování, že došlo k porušení práva; vedle toho přicházejí v úvahu i jiné formy, mezi něž bezpochyby lze dle názoru Ústavního soudu zařadit i omluvu. Zadostiučinění v penězích plní podpůrnou (subsidiární) funkci, tj. nastupuje až po té, kdy se morální zadostiučinění ukázalo nepostačujícím a tím i neúčinným (v poměrech odpovědnosti za náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem), viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. [spisová značka].

15. Soud na základě zjištěných skutečností dospěl k závěru, že žalobcem požadované finanční zadostiučinění ve výši 90.000 Kč, tj. 2x 10.000 Kč za první dva roky řízení, a 3,5 x 20.000 Kč za další tři a půl roku řízení je zcela přiměřené. Řízení bylo zahájeno dne 10. 2. 2014 a k pravomocnému skončení věci došlo dne 1. 8. 2019, tj. 5 let + 5 měsíců + 22 dní. Soud má za to, že omluva v daném případě není dostačující s ohledem především na zvýšený význam předmětu řízení pro žalobce, který se navíc nikterak nepřičinil na nesprávném úředním postupu orgánů veřejné moci, stejně jako s ohledem na délku celého řízení, která výrazným způsobem překročila dobu běžnou pro daný typ řízení. Ze stejných důvodů soud vycházel při stanovení výše zadostiučinění z částek při horní hranici presumované Stanoviskem. Nelze odhlédnout i od skutečnosti, že od vydání Stanoviska uplynula již delší doba, která ve stanovisku uvedené částky relativizuje. Z tohoto důvodu soud shledal oprávněný nárok žalobce na přiznání přiměřeného zadostiučinění v penězích, kdy žalobce za první dva roky požaduje plnění ve výši 2x 10.000 Kč, což je zcela v limitech Stanoviska, tj. v poloviční sazbě, rovněž tak pokud jde o částku 3,5 x 20.000 Kč za následující tři a půl roku. Proto soud žalobě v plném rozsahu vyhověl.

16. O náhradě nákladů bylo rozhodnuto ve smyslu ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. Náhrada nákladů řízení sestává ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 2.000 Kč a odměny právního zastoupení. Pro výpočet odměny právního zástupce soud vycházel z vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen,,AT“), kdy za jeden úkon právnímu zástupci žalobce náleží odměna ve výši 3.100 Kč dle ust. § 9 odst. 4 písm. a) AT. Právní zástupce žalobce učinil celkem 4 úkony právní služby (převzetí, sepsání žaloby a uplatnění nároku u žalovaného, jakož účast na soudním jednání dne 2. 8. 2021), proto mu náleží odměna ve výši 12.400 Kč, spolu s režijní náhradou ve výši 1.200 Kč za tyto 4 úkony dle § 13 odst. 3 AT, zvýšené o 21 % DPH dle § 14a AT, tj. o částku 2.856 Kč Celkem soud přiznal žalobci na náhradě nákladů částku 18.456 Kč. Platební místo je určeno dle ust. § 149 odst. 1 o.s.ř. Lhůta k plnění je stanovena dle ust. § 160 odst. 1 věta prvá o.s.ř.