8 C 141/2025 - 35

Rubrum

Okresní soud v Táboře rozhodl soudcem Mgr. Jiřím Vaňkem ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] proti žalovanému: [Jméno žalovaného A], narozený dne [Datum narození žalovaného A] bytem [Adresa žalovaného A] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] o zaplacení 37 000 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 37 000 Kč ve splátkách po 1 000 Kč měsíčně splatných vždy do každého 20. dne v měsíci počínaje od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala vůči žalovanému zaplacení úroků z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 37 000 Kč od 1. 7. 2025 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení v částce 3 880 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se vůči žalovanému domáhala zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím jako bezdůvodného obohacení s odůvodněním, že mezi jejím právním předchůdcem [Anonymizováno] a žalovaným probíhala jednání o uzavření úvěrové smlouvy. Uzavřenou úvěrovou smlouvu žalobkyně není schopna doložit, avšak její právní předchůdce poskytl žalovanému dne 1. 2. 2024 částku ve výši 37 000 Kč na jeho bankovní účet č. [Anonymizováno]. Právní předchůdce žalobkyně následně dne [Anonymizováno] uzavřel smlouvu o postoupení pohledávek, kterou předmětnou pohledávku převedl na společnost De Vries [právnická osoba]. Tato společnost následně smlouvou ze dne [Anonymizováno] převedla pohledávku na žalobkyni. Žalovaný žalobkyni neuhradil ničeho ani po předžalobní upomínce[Anonymizováno]

2. Proti platební rozkazu Okresního soudu v Táboře ze dne 8. 8. 2025, č. j. EPR 219778/2025-5, podal žalovaný včas odpor. V něm popřel aktivní legitimaci žalobkyně k podání žalobkyně, neboť tato netvrdí, jakou konkrétní pohledávku za žalobcem nabyla. Pro případ doložení postoupení předmětné pohledávky za žalovaným na žalobkyni namítl absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, podle které mu byla žalovaná částka poskytnuta, neboť právní předchůdce žalobkyně řádně neposoudil jeho úvěruschopnost. V době sjednání úvěru činily splátky všech úvěrů žalovaného částku 30 419 Kč, zatímco jeho průměrný příjem za dobu 12 měsíců před poskytnutím úvěru činil 27 000 Kč. Poskytnutou jistinu je pak s ohledem na svoji nepříznivou ekonomickou situaci schopen splácet ve výši 1 000 Kč měsíčně.

3. Žalobkyně k odporu žalovaného uvedla, že dlužnou částku požaduje z titulu bezdůvodného obohacení a nikoli na základě úvěrové smlouvy, neboť uzavřenou smlouvu není schopna doložit. Posouzení úvěruschopnosti je tedy nadbytečné. Označení postoupených pohledávek je určité a odkázala na již předložené listiny.

4. Soud ve věci nařídil jednání a současně s předvoláním žalobkyni výslovně poučil z důvodu předvídatelnosti postupu soudu, že soud bude vycházet z tvrzení žalobkyně ve spojení s jí předloženými důkazy (smlouva o spotřebitelském úvěru, upomínky o zaplacení spotřebitelského úvěru), že právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému peněžní prostředky právě z důvodu uvedené smlouvy, neboť žádný jiný důvod není logický. Současně ji vyzval, aby proto k nařízenému jednání s sebou přinesla veškeré listiny týkající se posouzení úvěruschopnosti žalovaného jako spotřebitele před poskytnutím úvěru. Oba účastníci se z jednání omluvili, žádný z nich nepožádal o odročení jednání, a soud proto v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), věc projednal v jejich nepřítomnosti; vycházel přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů.

5. V dané věci má soud z žalobkyní předložených listin, a to konkrétně smlouvy o spotřebitelském úvěru na částku 37 000 Kč, kde jsou jako její smluvní strany uvedeni společnost [Anonymizováno] jako věřitel a jako klient (rozuměj dlužník) žalovaný, ve spojení s potvrzením o provedené platbě ve výši 37 000 Kč společností [Anonymizováno] žalovanému, dále ve spojení s oznámením o postoupení pohledávky žalobkyní žalovanému ze dne 20. 6. 2025, ve kterém sama žalobkyně výslovně uvádí, že pohledávka vznikla z titulu neuhrazeného spotřebitelského úvěru ze smlouvy, a dále též ve spojení s upomínkou žalobkyně žalovanému ze dne 20. 6. 2025, ve které opět sama žalobkyně uvádí, že „na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru, číslo smlouvy [Anonymizováno], uzavřené dne [Anonymizováno] mezi společností [Anonymizováno] (dříve [Anonymizováno]), se sídlem [Anonymizováno], [Anonymizováno], zapsané v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl C, vložka 180184, jako původním věřitelem a Vámi, tj. [Anonymizováno], [Anonymizováno], jako dlužníkem, Vám byla zapůjčena částka ve výši 37 000 Kč a bylo Vaší povinností vrátit Klientovi výše uvedený úvěr včetně poplatku za jeho poskytnutí“, za plně prokázané, že mezi účastníky nejen probíhala jednání o uzavření úvěrové smlouvy, ale že v souladu se smlouvou předloženou žalobkyní došlo k poskytnutí úvěru žalovanému ve výši 37 000 Kč. I když žalobkyně (jak uvádí) není schopna doložit účastníky podepsanou úvěrovou smlouvu, nic to nemění na skutečnosti, že z provedených důkazů jednoznačně plyne, že spotřebitelský úvěr právě v dohodnuté výši 37 000 Kč byl žalovanému poskytnut na jeho účet č. [Anonymizováno]. Tento závěr soud přijímá nejen z textu smlouvy o spotřebitelském úvěru, kde je uveden účet žalovaného (slovy smlouvy „bankovní účet Klienta“), ale plyne i ze zprávy [Anonymizováno], kterou si soud vyžádal na návrh žalobkyně. Podle ní je disponentem účtu č. [Anonymizováno] „od 22.10.2014 do dnešního dne“ (tj. do dne 9. 1. 2026, kdy bylo sdělení peněžního ústavu vyhotoveno) právě žalovaný. Jak bylo účastníkům sděleno z důvodu předvídatelnosti postupu soudu již spolu s předvoláním k jednání, není logický žádný jiný důvod pro poskytnutí částky právním předchůdcem žalobkyně žalovanému ve výši 37 000 Kč, než uzavření smlouvy o úvěru, ve které vystupuje právní předchůdce žalobkyně jako věřitel, žalovaný jako dlužník, a předmětem úvěru je právě částka 37 000 Kč. Tento závěr je plně podporován již uvedenými dalšími listinnými důkazy předloženými žalobkyní (oznámení o postoupení pohledávky, upomínka), které taktéž vychází ze skutečnosti uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru, jak bylo i výše citováno. Ostatně i sám žalovaný ve svém vyjádření uvádí, že právní předchůdce žalobkyně neposoudil jeho úvěruschopnost, když mu poskytoval úvěr, jak jeho poskytnutí na účet žalovaného plyne z výše uvedených listin. Je tedy evidentní, že skutečnou vůlí obou účastníků předložené smlouvy o úvěru bylo uzavření této úvěrové smlouvy mezi nimi, tedy poskytnutí peněžních prostředků právním předchůdcem žalobkyně žalovanému a závazek žalovaného poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Soud bude proto posuzovat právní vztah mezi účastníky nikoli jako plnění, které právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému bez jakéhokoli právního důvodu, ale jako plnění, které bylo právním předchůdcem žalobkyně poskytnuto žalovanému na základě předložené smlouvy o spotřebitelském úvěru. Již na tomto místě lze poznamenat, že pro platné uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru není třeba zachovat písemnou formu, když zákon výslovně uvádí, že nesplnění písemné formy nemá za následek neuzavření nebo neplatnost smlouvy (viz citace dále).

6. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 18. 5. 2025 má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně postoupil pohledávku za žalovaným na společnost De Vries [právnická osoba]. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 22. 5. 2025 má soud dále za prokázané, že společnost [Anonymizováno] postoupila předmětnou pohledávku na žalobkyni. Soud přitom bezpečně identifikoval pohledávku za žalovaným, když tato obsahuje tzv. ID Úvěru (BUPEBOXI) obsažené v předložené nepodepsané smlouvě o spotřebitelském úvěru. Tímto ID byla následně označena pohledávka v příloze k výše uvedeným smlouvám o postoupení pohledávek. Uvedenými listinami je vyvráceno tvrzení žalovaného, že postoupená pohledávka nebyla dostatečně specifikována, naopak z nich plyne, že žalobkyně je aktivně legitimována k jejímu uplatnění.

7. Po právní stránce byla věc posouzena dle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), podle něhož smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle ust. § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZSÚ“) je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Dle ust. § 86 odst. 1, 2 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele Dle ust. § 87 odst. 1, 2 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Podle § 104 ZSÚ smlouva o spotřebitelském úvěru vyžaduje písemnou formu a musí obsahovat informace podle § 106 až 108 a § 109 odst. 1 uvedené jasným, výstižným a zřetelným způsobem. Nesplnění této povinnosti nebo písemné formy nemá za následek neuzavření nebo neplatnost smlouvy.

8. Soud se v dané věci nejprve zabýval platností smluv o úvěru, neboť k případné absolutní neplatnosti smlouvy soud přihlíží ex offo a účastník v takovém případě nemusí tvrdit a namítat neplatnost takového úkonu, neboť soud je povinen zkoumat všechny důvody absolutní neplatnosti (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 30 Cdo 833/2008). Jak bylo výše uvedeno, na platnost smlouvy o úvěru nemělo vliv, že nebyla předložena v písemné formě s podpisy obou smluvních stran, soud však shledal jiné důvody neplatnosti. V dané věci činil dle předložené smlouvy o úvěru sjednaný úrok z úvěru 40 % měsíčně, tj. 480 % ročně (12 x 40). Ohledně úroků z poskytnutých finančních prostředků (ať již formou úvěru či zápůjčky) existuje poměrně bohatá judikatura Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „NS ČR“), kdy lze konkrétně uvést např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, sp. zn. 20 Cdo 474/2006, sp. zn. 32 Cdo 2773/2009 a sp. zn. 32 Cdo 3516/2009, od kterých také není žádný důvod se v dané věci odchylovat. Konkrétně v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 NS ČR dovodil, že „Nemohou být žádné pochybnosti o tom, že nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při peněžité půjčce jsou obecně považovány za odporující obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, a že tedy jsou v rozporu s dobrými mravy.“ Dále se v něm NS ČR odkázal na svoji ustálenou judikaturu ohledně pojmu dobrých mravů (viz NS ČR sp. zn. 21 Cdo 486/2002) a věc uzavřel se závěrem, že „Vzhledem k tomu, že dohodnutá výše úroků (ve výši 60 % ročně) podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici této obvyklé úrokové míry, je za tohoto stavu věci odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy.“ Podle rozhodnutí NS ČR ve věci sp. zn. 32 Cdo 2773/2009 lze úroky z prodlení „posoudit z hlediska souladu nebo rozporu s dobrými mravy pouze jako platné či neplatné a nelze je shledat neplatné jen co do výše, která přesahuje rámec dobrých mravů. Veškerá tato judikatura vydaná za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), je přitom plně použitelná i za účinnosti o. z. (viz Lavický, P. a kol., Občanský zákoník I., komentář, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, str. 2077–2091). Také Ústavní soud České republiky (dále jen „ÚS“) již v nálezu sp. zn. III. ÚS 4084/12 dospěl k závěru, že úvěrová smlouva s úrokem 79 % ročně (v dané věci 480 % ročně!!!) a RPSN ve výši 115,32 % ročně (v dané věci 5 761 % ročně!!!) naplňuje svým obsahem kritéria zjevné nespravedlnosti a je namístě přistoupit k zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Tato judikatura se dále prohlubovala a např. nález ÚS ve věci sp. zn. II. ÚS 3194/18 dovodil, že v případě zcela a naprosto zjevného nesouladu přisouzeného plnění s dobrými mravy v neprospěch spotřebitele není vyloučeno, že již tato okolnost sama o sobě může vést k zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. V návaznosti na judikaturu ÚS pak NS ČR v rozhodnutích sp. zn. 20 Cdo 1857/2019, 20 Cdo 3811/2019, 20 Cdo 2884/2019 nebo 20 Cdo 75/2020 uzavřel, že přiznané plnění je ve svém souhrnu natolik nemravné a vedoucí k nepřiměřenému postižení dlužníka, že je namístě exekuci dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit bez ohledu na pasivitu dlužníka, s tím, že další okolnosti se stávají podružnými, přičemž šlo o případy, kde se RPSN pohybovala od 94,98 % po 148,17 %. Podepsaný soud má v souladu s právním názorem odvolacího Krajského soudu v [adresa] – pobočka v Táboře (např. rozsudek č. j. 15 Co 61/2022–69 ze dne 12. 4. 2022), že uvedené právní závěry NS ČR a ÚS, které ve své většině byly vysloveny v rámci exekučního řízení, jsou o to více použitelné i pro řízení nalézací. Podle uvedeného rozhodnutí: „exekuční řízení je totiž už z principu určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoliv tedy pro nalézání práva a pro přezkum exekučního titulu. I proto je vhodné a účelné, aby se posouzení platnosti spotřebitelských smluv o úvěru přesunulo už do řízení nalézacího, v němž je vydáváno meritorní rozhodnutí a jež je svou podstatou určeno k tomu, aby v něm byly posouzeny všechny relevantní aspekty hmotného práva.“ 9. Jak již bylo výše uvedeno, v dané věci činila výše sjednaného úvěru 480 % ročně. Obvyklá výše úroků dle obecně dostupného přehledu statistických údajů zveřejněných Českou národní bankou pro období únor 2024, kdy byla úvěrová částka poskytnuta, přitom pro korunové úvěry poskytnutými bankami domácnostem v ČR na spotřebu činila v průměru 8,97 % ročně, tedy faktická výše sjednaného úroku z úvěru dosahuje sama o sobě více jak 53násobku obvyklé hodnoty. Neobstojí ani argumentace, že se jednalo o vyjádření svobodné vůle účastníků s důsledky pacta sunt servanda, neboť korektiv dobrých mravů se uplatňuje právě na smluvní ujednání. Smluvní ujednání přece nejsou vyloučené ze soudního přezkumu, naopak tyto musí soud ex offo vždy přezkoumávat z hlediska souladu s dobrými mravy. „Následkem rozporu s dobrými mravy je podle § 580 odst. 1 neplatnost právního jednání, ve spojení s ustanovením § 88 je třeba dospět k závěru, že se jedná vždy o neplatnost absolutní” (viz výše uvedená odborná literatura, str. tamtéž). Na toto posouzení nemá žádný vliv ust. § 1793 o. z. nebo § 1813 o. z., neboť jimi nejsou vyloučena ustanovení o absolutní neplatnosti právního jednání, které je zjevně v rozporu s dobrými mravy; právě k takovému absolutně neplatnému právnímu jednání došlo v dané věci. Podle výše uvedené judikatury NS ČR, která navazuje na judikaturu ÚS (viz celá řada rozhodnutí ÚS uváděná ve zmíněných rozhodnutích NS ČR), je třeba zkoumat neplatnost spotřebitelských smluv způsobenou nepřiměřenými úroky nikoli izolovaně, ale v celém souhrnu uzavřené spotřebitelské smlouvy, neboť není přípustné nepřiměřené vychýlení v právech a povinnostech stran v zásadní neprospěch spotřebitele. Ve výše uvedených rozhodnutích, která se týkala další fáze uplatnění práva v exekučních řízeních, a to právě ve věcech spotřebitelských smluv o poskytnutí peněžních prostředků, bylo dovozeno, že v případě takovéto nepřiměřenosti se neplatnost vztahuje na celý závazkový vztah. NS ČR dovodil, že pokud jsou povinnosti dlužníka ve svém kontextu nepřiměřené jeho právům, že je na místě exekuci zcela zastavit, a tedy smlouvu je třeba jako celek považovat za neplatnou (viz v podrobnostech shora uvedená judikatura). Tak je tomu i v dané věci, kdy se žalovaný zavázal právnímu předchůdci žalobkyně uhradil společně s poskytnutým úvěrem úroky z úvěru ve výši 480 % ročně, jakož i smluvní pokuty, které byly sjednány jen v neprospěch spotřebitele, a další blíže neupřesněné náklady za úkony spojené s vymáháním pohledávky. Jednotlivá ustanovení smlouvy o spotřebitelském úvěru poskytnuté podnikatelem spotřebiteli jsou natolik provázaná, že je nelze od sebe oddělit, neboť bez takto sjednaných úroků a dalších ustanovení by právní předchůdce žalobkyně peněžní prostředky žalovanému neposkytl. Ustanovení smlouvy ve svém souhrnu zakládají proto tak nevýhodný a nevyvážený vztah mezi věřitelem a dlužníkem, že způsobují absolutní neplatnost této smlouvy.

10. Soud je dále povinen přihlédnout i bez návrhu k absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru i při poskytnutí úvěru v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou ZSÚ, jak tuto neplatnost i výslovně namítá žalovaný. Není tedy pravdou tvrzení žalobkyně v jejím podání ze dne 5. 2. 2026, kterým se omlouvala z nařízeného jednání, že žalovaný je v řízení od počátku nečinný. Žalovaný naopak obsáhle a s konkrétními tvrzeními poukazoval na absolutní neplatnost smlouvy o úvěru pro nesplnění posouzení jeho úvěruschopnosti právním předchůdcem žalobkyně. Žalobkyně na jeho podání reagovala pouze tak, že posouzení úvěruschopnosti nepovažuje za důležité. Soud ji proto z důvodu předvídatelnosti svého postupu výslovně před nařízeným jednáním poučil, že poskytnuté peněžní prostředky právním předchůdcem žalobkyně žalovanému bude právně posuzovat jako peněžní prostředky poskytnuté dle žalobkyní předložené smlouvy o spotřebitelském úvěru. Dále ji vyzval k doložení veškerých listin týkajících se posouzení úvěruschopnosti žalovaného při nařízeném jednání. Soud o povinnosti důkazní a tvrzení poučuje účastníka při jednání podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. Podle odborné literatury (Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 832) „Nemohl-li soud poskytnout účastníku poučení podle § 118a proto, že se nedostavil k jednání, není oprávněn a povinen mu sdělovat potřebná poučení jinak a není ani povinen jen z tohoto důvodu odročovat jednání.“ Právě tak tomu bylo v dané věci, kdy byla žalobkyně před jednáním nad rámec zákonné povinnosti výslovně poučena o právním názoru soudu a o nutnosti předložit při nařízeném jednání listiny týkající se posouzení úvěruschopnosti žalovaného jejím právním předchůdcem. Žalobkyně žádné důkazy v tomto směru nepředložila ani nenavrhla, k jednání se nedostavila, a soud ji tedy nemohl opětovně totožně i při nařízeném jednání pro její nepřítomnost poučit o povinnosti tvrzení a důkazní ve vztahu ke zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, a jen pro takovéto opětovné poučování nebyl povinen odročovat jednání. Soud proto dospívá k závěru, že kromě neplatnosti z důvodu nemravných úroků z prodlení je smlouva o úvěru neplatná i z důvodu, že právní předchůdce žalobkyně řádně nezkoumal úvěruschopnost žalovaného, když k prokázání této skutečnosti žalobkyně i přes výzvu soudu žádné důkazy nepředložila.

11. Z výše uvedených závěrů plyne, že mezi účastníky je třeba vypořádat vzájemné vztahy z absolutně neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru. Na danou věc se tak uplatní jako speciální zákon (vůči obecné úpravě bezdůvodného obohacení v § 2291 odst. 1 a násl o. z.) ustanovení výše citovaného § 87 odst. 1, 2 ZSÚ. V řízení bylo bezpečně prokázáno, že právní předchůdce žalobkyně poskytl na výše uvedený bankovní účet žalovanému dle absolutně neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru peněžní částku ve výši 37 000 Kč, jakož i skutečnost, že tato pohledávka byla následně postoupena, a to na společnost [Anonymizováno] a následně na žalobkyni. Žalovaný nevrátil na výzvu žalobkyně jistinu spotřebitelského úvěru, který mu byl poskytnut, a proto mu soud uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 37 000 Kč. V souladu s návrhem žalovaného soud umožnil žalovanému uhradit dlužnou částku v měsíčních splátkách ve výši 1 000 Kč, když přihlédl k jeho příjmům a jeho poměrům, které má soud za prokázané z žalovaným předložené pracovní smlouvy, výplatní pásky a výpisu z bankovních a nebankovních registrů. Z pracovní smlouvy plyne, že žalovaný je v zaměstnání ve zkušební 3měsíční době, z výplatní pásky, že jeho čistý příjem za leden 2026 činil částku 16 196 Kč (tato by se měla dle žalovaného navýšit až na 30 000 Kč měsíčně). Žalovaný však dle předloženého výpisu z bankovních a nebankovních registrů dluží celé řadě jiných dalších subjektů ([Anonymizováno], a proto i podle názoru soudu je odpovídající možnostem žalovaného jako spotřebitele, jakož i v zájmu spravedlivého uspořádání práv, když žalobkyně není přímým věřitelem, ale dobrovolně si na sebe pohledávku za žalovaným postoupila jen pro realizaci svého businessu, splácet žalobkyni právě žalovaným navrženou splátku jistiny ve výši 1 000 Kč měsíčně. Stanovené splátky jsou minimálními měsíčními splátkami, žalovaný tedy samozřejmě může plnit i částku vyšší, pokud to bude v jeho možnostech.

12. Při rozhodnutí o zamítnutí žalobkyní požadovaných úroků z prodlení (výrok II.), soud postupoval v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR ve věci sp. zn. 33 Cdo 3675/2021. V něm Nejvyšší soud ČR dovodil, že „ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“ Tak je tomu právě v dané věci, kdy byl mezi účastníky ve smlouvě o spotřebitelském úvěru sjednán zjevně nemravný úrok z prodlení ve výši 480 % ročně (v podrobnostech viz odstavce 8 a 9 tohoto rozsudku), soud proto nemá žádný důvod se od této judikatury Nejvyššího soudu ČR odchylovat a uložil žalovanému podle § 87 ZSÚ zaplatit žalobkyni jako postupníku toliko poskytnutou jistinu.

13. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 3 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jejíž neúspěch v řízení byl jen v poměrně nepatrné části úroků z prodlení, nárok na plnou náhradu účelně vynaložených nákladů řízení v částce 3 880 Kč. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 480 Kč a z nákladů zastoupení advokátkou, které náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a.t.”) v částce 700 Kč za každý ze tří úkonů právní služby do podání návrhu na zahájení řízení (příprava a převzetí věci, předžalobní výzva, podání žaloby), a dále paušální náhrada výdajů po 100 Kč za každý z těchto úkonů právní služby podle § 14b odst. 5 písm. a) a.t. Za účelný úkon, resp. za úkon, kterým by bylo „sepsání právního rozboru věci“ ve smyslu § 11 odst. 1 písm. h) a.t., soud nepovažuje vyjádření žalobkyně ze dne 28. 11. 2025, neboť v něm byla na jedné stránce textu jen stručně zopakována žalobní tvrzení. O dani z přidané hodnoty soud nerozhodoval, neboť právní zástupkyně žalobkyně není jejím plátcem. Platební místo bylo určeno dle § 149 odst. 1 o. s. ř.

Poučení