8 C 149/2021- 66

Rubrum

Okresní soud v Šumperku rozhodl samosoudcem Mgr. Pavlem Janků ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená [anonymizováno] [jméno] [příjmení], advokátem se sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupená Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových [IČO], se sídlem [adresa] o: zaplacení 120.000 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 30.000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky za dobu od 24. 5. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky ve výši 90.000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky za dobu od 24. 5. 2021 do zaplacení, zamítá.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku ve výši 4.478 Kč, a to do tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku k rukám žalované.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení výše uvedené částky s tím, že dne [datum] bylo vůči ní zahájeno trestní stíhání pro trestný čin [anonymizováno] podle [ustanovení pr. předpisu], jehož se měla dopustit tím, že [anonymizováno 26 slov]. Takto se měla obohatit ke škodě [anonymizována čtyři slova] o částku 1.181.951 Kč Trestní stíhání bylo vůči ní zahájeno přesto, že bylo zřejmé, že se hájila tak, že trestný čin nespáchala, neboť [anonymizována dvě slova] [anonymizováno], [anonymizována čtyři slova] [anonymizováno]. K obraně svých práv proto [datum] zmocnila svého zástupce obhajobou. Státní zástupce v [obec] pak dne 25. 3. 2014 podal k [název soudu] vůči ní obžalobu, v podstatě stejně odůvodněnou, jak bylo trestní stíhání zahájeno. Spis byl pak veden pod sp. zn. [spisová značka]. První rozsudek byl vyhlášen dne [datum], a to tak, že žalobkyně byla uznána vinnou a byl jí uložen trest odnětí svobody v trvání 2 roků, jehož výkon byl podmínečně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roky. Proti rozsudku podala [datum] odvolání a tento rozsudek byl rozhodnutím [název soudu] ze dne [datum] zrušen pro vážné procesní vady a věc byla vrácena okresnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. [název soudu] vydal dne [datum] nový rozsudek, kdy žalobkyni znovu uznal vinnou. Musela si proti tomuto rozsudku podat znovu odvolání dne [datum] v podstatě ze stejných důvodů a rozsudek okresního soudu byl zrušen z důvodu § 258 odst. 1. písm. a, b, c, d) tr. zák. usnesením [název soudu] ze dne [datum] pro vady řízení, vady rozsudku, pro nesprávnost skutkových zjištění a nesprávné použití hmotného práva. Teprve až [datum], po změně obsazení senátu, ji okresní soud zprostil v podstatné části obžaloby podle § 226 písm. b) trestního řádu. Proti zprošťujícímu rozsudku okresního soudu si pak [datum] podal odvolání státní zástupce. Toto jeho odvolání pak bylo usnesením [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], zamítnuto. Podstatná část trestního řízení vůči žalobkyni byla od počátku vedena vadně, a to po dobu více než 7 let. Takovéto řízení při četných hlavních líčení (celkem bylo nařízeno od [datum] do [datum] 27 hlavních líčení a do [datum] 3 veřejné zasedání o odvolání), opakovaných odsouzení, odvolání a projednání věci odvolacím soudem, bylo pro ni psychicky stresující. Vzhledem k výše uvedenému dopisem ze dne 23. 11. 2020 požádala žalobkyně Ministerstvo spravedlnosti ČR o úhradu zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci. Na výzvu žalovaná reagovala dopisem ze dne 27. 11. 2020, kde byla žalobkyně současně poučena o 6 měsíční lhůtě k proplacení nároku s tím, pokud tato uběhne, že je oprávněna podat žalobu proti státu. V šestiměsíční lhůtě Ministerstvo spravedlnosti ČR již jinak nezareagovalo. Teprve na základě předžalobní upomínky ze dne 27. 5. 2021 jí sdělilo, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1 z.č. 89/1998 Sb. a že podle § 13 téhož zákona bylo porušeno právo na projednání věci v přiměřené lhůtě vzhledem k nepřiměřené délce trestního řízení, avšak že konstatováním porušení práva se jeví jako dostačující a přiměřené zadostiučinění v penězích jí poskytnuto nebylo. Protistrana svůj postup zdůvodňuje tím, že žalobkyně nakonec byla odsouzena, nebere však v úvahu, že šlo o [anonymizována dvě slova] s celkovou škodou 51.610 Kč a že naproti tomu byla pravomocně zproštěna obžaloby pro [anonymizována čtyři slova] [anonymizováno] a škodu 1.130.341 Kč. Skutečnost úzkého rozsahu odsouzení z původně vzneseného obvinění nemůže vést k úplné zproštění povinnosti na přiměřené zadostiučinění, když po dobu 7 let byla vystavena stresujícímu trestnímu řízení. Zadostiučinění jí proto náleží, a to v penězích, kdy jiná náhrada není adekvátní. V souladu s obvyklou soudní praxí požaduje za prvé 2 roky řízení po 10.000 Kč za každý rok a za dalších 5 let řízení náhradu 20.000 Kč za každý rok řízení.

2. Žalovaná uvedla, že činí nespornou skutečnost, že u ní žalobkyně dne 23. 11. 2020 uplatnila nárok na poskytnutí zadostiučinění ve výši 120.000 Kč ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. v platném znění za nesprávný úřední postup ve shora uvedených řízeních. K projednání žádosti žalobkyně došlo dne 15. 6. 2021. Žalovaná konstatovala, že v předmětném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb., a poskytla žalobci zadostiučinění formou konstatování nesprávného úředního postupu. Žalovaná v rámci mimosoudního projednání žádosti žalobce zjistila, že řízení pod sp. zn. [spisová značka] bylo zahájeno dne 25. 3. 2014 podáním obžaloby vůči žadatelce, která v řízení vystupovala v procesním postavení obžalované. Dne [datum] byl vyhlášen rozsudek, kterým byla žadatelka uznána vinnou a odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, který by podmíněně odložen a zkušební doba byla stanovena na tři roky. Proti tomuto rozsudku podali následně obžalovaní odvolání. Dne [datum] bylo vyhlášeno odvolacím soudem usnesení, kterým byl rozsudek soudu I. stupně pro nepřezkoumatelnost zrušen a věc vrácena. Dne [datum] byl vyhlášen soudem I. stupně rozsudek, kterým byla žadatelka uznána vinnou a odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, který byl podmíněně odložen, a zkušební doba byla stanovena na tři roky. Proti tomuto rozsudku podali následně obžalovaní odvolání. Dne [datum] bylo vyhlášeno odvolacím soudem usnesení, kterým byl rozsudek soudu I. stupně pro nepřezkoumatelnost zrušen a věc vrácena. Dne [datum] byl vyhlášen soudem I. stupně rozsudek, kterým byla žadatelka uznána vinnou [anonymizována tři slova] [ustanovení pr. předpisu] [anonymizována dvě slova] a odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, který byl podmíněně odložen, a zkušební doba byla stanovena na osmnáct měsíců. Dále byla žadatelka tímto rozsudkem zproštěna obžaloby ve vztahu ke spáchání [anonymizována tři slova] [ustanovení pr. předpisu] [anonymizována dvě slova]. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 27. 7. 2020, čímž bylo řízení pravomocně skončeno. Proti tomuto rozsudku následně podala žadatelka odvolání. Dne [datum] bylo vyhlášeno odvolacím soudem usnesení, kterým bylo odvolání zamítnuto. Otázku přiměřenosti délky řízení v předmětné věci je třeba posoudit v souladu zejména s článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen„ Úmluva“), který mj. zakotvuje právo každého na projednání věci v přiměřené lhůtě, a příslušnou judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále jen„ ESLP“). Z ní kromě jiného plyne, že přiměřenost délky řízení se posuzuje podle okolností případu a s ohledem zejména na složitost věci, chování stěžovatele a jednání příslušných orgánů, jakož i význam sporu pro stěžovatele (viz např. rozsudek ESLP ve věci [příjmení] proti České republice ze dne 10. července 2003, § 73). Průtah v určité fázi řízení lze tolerovat za předpokladu, že celková délka řízení nebude nepřiměřená (viz např. rozsudek ESLP ve věci [příjmení] proti Itálii ze dne 8. prosince 1983, § 37). Jen průtahy přičitatelné státu mohou vést k závěru, že délka řízení byla nepřiměřená (viz např. rozsudek ESLP ve věci [anonymizováno] proti Řecku ze dne 25. března 1999, § 40). Chování stěžovatele představuje objektivní faktor, který není přičitatelný žalovanému státu a je třeba ho vzít v úvahu při rozhodování o překročení přiměřené lhůty (viz např. rozsudek ESLP ve věci [anonymizováno] proti Francii ze dne 10. července 2001, § 28). Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR neexistuje žádná abstraktně stanovitelná lhůta, kterou by bylo možno obecně považovat za přiměřenou. Otázky přiměřenosti délky řízení je nutno vždy zkoumat ve světle konkrétních okolností daného případu a pouze průtahy přičitatelné státu mohou vést ke konstatování překročení přiměřené lhůty. To znamená, že stát je možno činit odpovědným pouze za ty průtahy, které by byly způsobeny liknavým postupem státních orgánů. Žalovaná dospěla k závěru, že v posuzovaném řízení pod sp. zn. [spisová značka] došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb. V činnosti soudu byla shledána prodleva v období od 13. 10. 2017, kdy bylo odvolacím soudem vyhlášeno usnesení, do 15. 10. 2018, kdy se konalo hlavní líčení před soudem I. stupně. Zároveň byly první dva rozsudky soudu I. stupně zrušeny pro nepřezkoumatelnost. V důsledku uvedeného je celková délka řízení hodnocena jako nepřiměřená. V případech nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení se má za to (jde o vyvratitelnou domněnku), že v důsledku tohoto postupu vzniká účastníku řízení nemajetková újma (srov. např. rozsudek ESLP ve věci [anonymizováno] proti Itálii ze dne 29. března 2006, § 93). V daném případě nelze najít žádnou okolnost, která by byla způsobilá takovou domněnku vyvrátit, a proto je třeba mít za to, že došlo ke vzniku nemajetkové újmy. Podle § 31a odst. 3 zákona v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k celkové délce řízení, složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného. ESLP připouští, že v určitých případech délka řízení způsobuje jen nepatrnou, či dokonce nulovou morální újmu (rozsudek [anonymizováno] proti Itálii ze dne 29. 3. 2006, § 93), respektive v určitých případech přizná náhradu pouze ve formě konstatování porušení práva bez přiznání peněžitého zadostiučinění (Např. rozsudek [příjmení] proti Německu ze dne 27. 7. 2000, rozsudek [příjmení] proti ČR ze dne 21. 2. 2006, rozsudek [anonymizováno] proti Lucembursku ze dne 15. 7. 2003, rozsudek [anonymizováno] proti Polsku ze dne 22. 5. 2001). Žalovaná je toho názoru, že žalobkyně jakožto pravomocně odsouzená osoba nemá nárok na peněžitou náhradu nemajetkové újmy z titulu nepřiměřené délky shora uvedeného řízení, ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. V tomto směru odkazuje žalovaná na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu ČR, z níž se podává, že je třeba vycházet z předpokladu, že nepřiměřeně dlouhé řízení působí účastníkům nemajetkovou újmu, která se zpravidla odškodní v penězích, avšak vždy je nutno zvažovat, zda v konkrétním případě nenastaly okolnosti, které tento předpoklad vyvracejí. Takovou okolností je např. to, že náhrady nemajetkové újmy se domáhá pravomocně odsouzený pachatel trestného činu právě za délku trestního řízení, v němž byl shledán vinným, popřípadě mu byl i uložen trest, neboť takové řízení nemohlo v jeho osobnostní sféře vyvolat žádnou citelnou újmu. Dále je třeba doplnit, že osoba, která spáchá trestný čin, si započetí a vedení trestního řízení přivozuje toliko sama svým jednáním. Nelze odhlížet ani od toho, že spácháním trestného činu dochází k újmě na veřejně chráněných hodnotách, a bylo by tedy absurdní předpokládat vznik nedozírných újem na straně těch, kteří takové narušení zavinili, a to jen z toho důvodu, že vedení trestního řízení jim způsobuje obtíže či že je jim nepříjemné (viz. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3867/2011 nebo sp. zn. 30 Cdo 2595/2010 ze dne 31. 8. 2011). K významu řízení u pachatele úmyslného trestného činu žalovaná odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3514/2017 Nejvyšší soud uvádí, že součástí myšlenky fungujícího právního státu je předpoklad, že pachatel úmyslného trestného činu musí být minimálně srozuměn se skutečností, že proti němu bude vedeno trestní řízení, bude vynesen odsuzující rozsudek a bude mu uložen trest. Poškozený (pachatel) se vědomě stal„ hybatelem děje“, a musel si tedy být vědom, že spácháním trestného činu vnáší na dlouhou dobu do svého života nejistotu, která se v jeho poměrech bude projevovat, a to bez ohledu na skutečnost, zda proti němu trestní stíhání bude vůbec vedeno. Řečeno jinak, obviněný pachatel úmyslného trestného činu na sebe nejistotu uvrhuje sám. Význam řízení ve srovnání s obviněným, který trestný čin nespáchal, ovšem nepochybně rozdílný je, neboť obviněný pachatel úmyslného trestného činu v trestním řízení prakticky doufá v selhání orgánů činných v trestním řízení, které pro něj bude znamenat„ vyváznutí“ bez trestu, v opačném případě se mu dostane trestu, s nímž musel být eventuálně smířen. Žalobkyně jakožto [anonymizována dvě slova] [stát. instituce] [anonymizována tři slova] [anonymizována tři slova] [anonymizováno] celkové výši 51.610 Kč, když [anonymizována tři slova] [anonymizována tři slova] [anonymizována tři slova] [anonymizována tři slova] [anonymizována tři slova] [anonymizováno], [anonymizována tři slova] [anonymizována tři slova] [anonymizována tři slova] [anonymizována tři slova] o [anonymizována tři slova] [anonymizována tři slova], čímž se podílela na způsobení škody [anonymizována tři slova] [stát. instituce] ve výši 51.610 Kč. Za tento skutek byla shledána vinnou [anonymizována tři slova] [ustanovení pr. předpisu] [anonymizována dvě slova] a pravomocně odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, který byl podmíněně odložen, a zkušební doba byla stanovena na osmnáct měsíců. Žalovaná proto po zhodnocení všech okolností případu, zejména předmětu řízení, a s tím související možné způsobené nemajetkové újmě, dospěla k závěru, že konstatování porušení práva ve smyslu § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., se v daném případě jeví jako dostačující, a žalobkyni tak nebylo poskytnuto přiměřené zadostiučinění v penězích. Žalobkyni proto žalovaná poskytla odškodnění za vzniklou nemajetkovou újmu ve formě konstatování nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení. Na svém stanovisku žalovaná setrvává, je přesvědčena, že poskytnuté odškodnění odpovídá všem okolnostem případu. Nejvyšší soud ČR ve svém usnesení ze dne 27. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3076/2012, uvedl, že konstatování porušení práva je plnohodnotnou formou zadostiučinění, předpokládanou ustanovením § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., kterou není na místě žádným způsobem bagatelizovat. V rozsudku ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010, pak Nejvyšší soud ČR vyložil, že na prvním místě přichází v úvahu poskytnutí zadostiučinění formou konstatování porušení práva jako jedné z forem morální satisfakce. Peněžní satisfakce připadá v úvahu tehdy, pokud by morální satisfakce nebyla způsobené nemajetkové újmě adekvátní. Na základě výše uvedeného žalovaná navrhla zamítnutí žaloby.

3. Shodným tvrzením účastníků a spisem [anonymizováno] soudu sp. zn. [spisová značka] má soud za prokázané, že proti žalobkyni bylo dne 16. 7. 2013 zahájeno trestní stíhání pro trestný čin [anonymizována dvě slova] [ustanovení pr. předpisu], jehož se měla dopustit tím, že [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova], [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno], [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno]. Takto se měla obohatit ke škodě [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] o částku 1.181.951 Kč. Následné trestní řízení vedené u [anonymizováno] soudu pod sp. zn. [spisová značka] bylo zahájeno dne 25. 3. 2014 podáním obžaloby vůči žalobkyni, která v řízení vystupovala v procesním postavení obžalované. Dne [datum] byl vyhlášen rozsudek, kterým byla žalobkyně uznána vinnou a odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, který by podmíněně odložen a zkušební doba byla stanovena na tři roky. Proti tomuto rozsudku podali následně obžalovaní odvolání. Dne [datum] bylo vyhlášeno odvolacím soudem usnesení, kterým byl rozsudek soudu I. stupně pro nepřezkoumatelnost zrušen a věc vrácena. Dne [datum] byl vyhlášen soudem I. stupně rozsudek, kterým byla žalobkyně uznána vinnou a odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, který byl podmíněně odložen, a zkušební doba byla stanovena na tři roky. Proti tomuto rozsudku podali následně obžalovaní odvolání. Dne [datum] bylo vyhlášeno odvolacím soudem usnesení, kterým byl rozsudek soudu I. stupně pro nepřezkoumatelnost zrušen a věc vrácena. Dne 6. 9. 2019 byl vyhlášen soudem I. stupně rozsudek, kterým byla žalobkyně uznána vinnou [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [ustanovení pr. předpisu] [anonymizována dvě slova] a odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, který byl podmíněně odložen, a zkušební doba byla stanovena na osmnáct měsíců. Dále byla žalobkyně tímto rozsudkem zproštěna obžaloby ve vztahu ke spáchání [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [ustanovení pr. předpisu] [anonymizována dvě slova]. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 27. 7. 2020, čímž bylo řízení pravomocně skončeno. Proti tomuto rozsudku následně podala žalobkyně odvolání. Dne 27. 7. 2020 bylo vyhlášeno odvolacím soudem usnesení, kterým bylo odvolání zamítnuto.

4. Žádostí datovanou 23. 11. 2020 a adresovanou žalované, vyjádřením žalované datovaným 27. 11. 2020, stanoviskem žalované datovaným 15. 6. 2021 a shodným tvrzením účastníků má soud za prokázané, že žalobkyně uplatnila u žalované svůj nárok na náhradu škody v důsledku nepřiměřené dlouhého trvání výše uvedeného trestního řízení sp. zn. [spisová značka]. Žalovaná ve svém stanovisku ze dne [datum] konstatovala, že v předmětném trestním řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., čímž bylo porušeno právo žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu § 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V činnosti soudu byla shledána prodleva v období od 13. 10. 2017, kdy bylo odvolacím soudem vyhlášeno usnesení, do 15. 10. 2018, kdy se konalo hlavní líčení před osudem I. stupně. Zároveň byly první dva rozsudky soudu I. stupně zrušeny pro nepřezkoumatelnost. V důsledku toho žalovaná hodnotila celkovou délku řízení jako nepřiměřenou. V otázce zadostiučinění pak žalovaná uvedla, že po zhodnocení všech okolností případu dospěla k závěru, že konstatování porušení práva ve smyslu § 31 a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., se v daném případě jeví jako dostačující a žalobkyni neposkytla přiměřené zadostiučinění v penězích.

5. Zprávou [anonymizováno] [jméno] [příjmení], datovanou [datum], má soud za prokázané, že žalobkyně byla v období od roku 2013 do roku 2020 [anonymizováno] léčena u [anonymizováno] [příjmení] dále uvedl, že z dostupné dokumentace vyplývá, že v uvedeném období byla léčena pro [anonymizována dvě slova], později [anonymizována dvě slova] [anonymizováno].

6. Výzvou datovanou [datum] má soud za prokázané, že žalobkyně před podáním žaloby písemně vyzývala žalovanou k úhradě žalované částky.

7. V řízení nebylo prokázáno tvrzení žalobkyně, že by předmětné trestní řízení bylo příčinou toho, že se u ní projevila [anonymizována dvě slova] a později [anonymizována dvě slova] [anonymizováno], když z předmětného trestního řízení vyplynulo, že se žalobkyně s [anonymizována dvě slova] léčila již v minulosti.

8. Z dalších provedených důkazů soud nečinil žádná skutková zjištění, neboť po jejich provedení dospěl soud k závěru, že nejsou pro rozhodnutí podstatné.

9. Při právním hodnocení soud vycházel ze zákona č. občanského zákoníku a dále ze zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a dospěl k následujícímu právnímu a skutkovému závěru. Dle § 2894 občanského zákoníku povinnost nahradit jinému újmu zahrnuje vždy povinnost k náhradě újmy na jmění (škody). Nebyla-li povinnost odčinit jinému nemajetkovou újmu výslovně ujednána, postihuje škůdce, jen stanoví-li to zvláštní zákon. V takových případech se povinnost nahradit nemajetkovou újmu poskytnutím zadostiučinění posoudí obdobně podle ustanovení o povinnosti nahradit škodu. Dle § 2951 odst. 2 občanského zákoníku se nemajetková újma odčiní přiměřeným zadostiučiněním. Zadostiučinění musí být poskytnuto v penězích, nezajistí-li jeho jiný způsob skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy. Dle § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Dle § 1 odst. 3 citovaného zákona pak stát a územní celky v samostatné působnosti hradí za podmínek stanovených tímto zákonem též vzniklou nemajetkovou újmu. Dle § 3 odst. 1 písm. a) citovaného zákona stát odpovídá za škodu, kterou způsobily státní orgány. Dle § 5 písm. a) citovaného zákona, stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v trestním řízení. Dle § 13 odst. 1 pak stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Jménem státu pak dle § 6 odst. 1 a § 6 odst. 2 písm. a) jedná Ministerstvo spravedlnosti. Vzhledem k tomu, že žalobce uplatnil svůj nárok u příslušného ministerstva v souladu s citovaným zákonem a nebylo mu vyhověno pouze částečně, je oprávněn dle § 15 odst. 2 citovaného zákona domáhat se svého nároku u soudu. V řízení bylo prokázáno, že proti žalobkyni bylo dne 16. 7. 2013 zahájeno trestní stíhání pro trestný čin [anonymizováno], jak je uvedeno výše. Trestní řízení před soudem bylo následně zahájeno dne 25. 3. 2014 podáním obžaloby. Dne [datum] byl vyhlášen rozsudek, kterým byla žalobkyně uznána vinnou a odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, který byl podmíněně odložen, a zkušební doba byla stanovena na tři roky. Proti tomuto rozsudku podali následně obžalovaní včetně žalobkyně odvolání. Dne [datum] bylo vyhlášeno odvolacím soudem usnesení, kterým byl rozsudek soudu I. stupně pro nepřezkoumatelnost zrušen a věc vrácena. Dne [datum] vyhlášen soudem I. stupně rozsudek, kterým byla žadatelka uznána vinnou a odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, který byl podmíněně odložen, a zkušební doba byla stanovena na tři roky. Proti tomuto rozsudku podali následně obžalovaní včetně žalobkyně odvolání. Dne [datum] vyhlášeno odvolacím soudem usnesení, kterým byl rozsudek soudu I. stupně pro nepřezkoumatelnost zrušen a věc vrácena. Dne 6. 9. 2019 byl vyhlášen soudem I. stupně rozsudek, kterým byla žalobkyně uznána vinnou [anonymizována tři slova] [ustanovení pr. předpisu] [anonymizována dvě slova] a odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, který byl podmíněně odložen, a zkušební doba byla stanovena na osmnáct měsíců. Dále byla žalobkyně tímto rozsudkem zproštěna obžaloby ve vztahu ke spáchání [anonymizována tři slova] [ustanovení pr. předpisu] [anonymizována dvě slova]. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 27. 7. 2020, čímž bylo řízení pravomocně skončeno. Po provedeném dokazování pak dospěl soud při zohlednění závěrů Nejvyššího soudu vyjádřených v rozhodnutí ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2505/2017 a ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3514/2017 k závěru, že nárok uplatněný žalobkyní je v části důvodný, neboť výše uvedené trestní řízení sp. zn. [spisová značka] trvalo včetně šetření policie, tedy od sdělení obvinění, celkem 7 let, přičemž rozsudek okresního soudu byl odvolacím soudem celkem dvakrát zrušen a vrácen k dalšímu řízení pro podstatné vady řízení. Za této situace soud vycházel z citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3514/2014, dle kterého je třeba při stanovení formy a výše náhrady nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku trestního řízení při hodnocení významu předmětu řízení pro účastníka přihlížet k tomu, že poškozený (pachatel) byl uznán vinným ze spáchání úmyslného trestného činu. Při stanovení formy a výše náhrady nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku trestního řízení se při hodnocení významu předmětu řízení pro účastníka přihlíží k tomu, že poškozený byl uznán pachatelem vinným ze spáchání trestného činu. Pokud by soud neměl za zjištěnou skutečnost, že orgány činné v trestním řízení nepostupovaly způsobem, který lze očekávat, ale dopustily se vícerých pochybení napravovaných především v průběhu odvolacího řízení, přičemž by docházelo též k průtahům řízení, zpravidla by nebylo vůbec možno uvažovat o odškodnění újmy v peněžité formě. Za daných okolností předmětného trestního řízení tak soud dospěl k závěru, že žalobkyni nelze nepřiznat odškodnění v peněžní formě s poukazem na skutečnost, že nakonec byla shledána vinnou. Soud pak v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3995/2011, při stanovení základní výměry vycházel z částky 15.000 Kč za jeden rok trvání posuzovaného řízení, neboť tato částka je základní, že které je třeba vycházet vždy a pouze výjimečně uvažovat o použití jiné základní sazby. Výslednou částku 105.000 Kč pak soud snížil o 75.000 Kč vzhledem ke skutečnosti, že žalobkyně byla v předmětné trestní věci nakonec pravomocně uznána vinnou, byť ve výrazně nižším rozsahu, než zněla obžaloba, přičemž při výměře trestu zohlednil trestní soud také délku trvání trestního řízení. Předmětné trestní řízení bylo navíc svou povahou složitější a náročnější s ohledem na povahu věci a větší počet obžalovaných, kterých bylo včetně žalobkyně celkem [anonymizováno]. Na základě výše uvedených skutečností pak soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 30.000 Kč s úrokem z prodlení určeným v souladu s nařízením vlády č. 351/2013 Sb., ve znění účinném ke dni prodlení a jsou požadovány dle § 1970 občanského zákoníku účinného od 24. 5. 2021, a to ode dne, který následoval po dni, v němž uplynula žalované šestiměsíční lhůta podle § 15 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. a ve zbývající části pak soud žalobu zamítl jako nedůvodnou. K tvrzení žalobkyně, že předmětné trestní řízení bylo příčinou toho, že se u ní projevila [anonymizována tři slova] [anonymizována tři slova], se soud vyjádřil již výše a dodává, že i kdyby předmětné trestní řízení vedlo ke zhoršení [anonymizováno] zdraví žalobkyně, stále je třeba mít na paměti, že žalobkyně spáchala úmyslný trestný čin, za který byla pravomocně odsouzena, byť došlo k částečnému zproštění obžaloby. Pro soud podstatnou okolností je tak především délka trvání předmětného trestního řízení ve spojení s opakovaným zrušením rozsudků soudu prvního stupně pro jejich nepřezkoumatelnost a z toho plynoucí nepřiměřená délka řízení.

10. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn § 142 odst. 1 občanského soudního řádu, když žalovaná byla ve věci úspěšná v rozsahu 75 % a po odečtení míry jejího úspěchu od neúspěchu (75 % - 25 %) jí tak soud přiznal náhradu nákladů řízení v rozsahu 50 % Náklady žalované jsou pak tvořeny paušální náhradou dle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., za 8 úkonů po 300 Kč (vyjádření k žalobě, vyjádření datované [datum], 3x příprava k jednání a 3x účast na jednání ve dnech [datum], [datum] a [datum]). Dále jsou náklady tvořeny cestovným z [obec] do Šumperka a zpět ve výši 6.555 Kč k výše uvedeným jednáním (tedy 3x 320 km), motorovým vozidlem [anonymizováno], [registrační značka] a [registrační značka], při průměrné spotřebě dle technických průkazů vozidla 4,9 litru motorové nafty na 100 km, vyhláškové ceně 36,10 Kč (za jízdu dne [datum]), resp. 47,10 Kč (za jízdy dne [datum] a [datum]) za 1 litr nafty a sazbě základní náhrady za 1 km jízdy ve výši 4,70 Kč dle § 1 písm. b) a § 4 písm. c) vyhlášky Ministerstva práce a sociálních věcí č. 511/2021 Sb. Celkem tak náklady žalované činí 8.955 Kč, z čehož 50 % představuje částku 4.478 Kč.

Poučení