8 C 15/2024 - 184

Rubrum

Okresní soud v Hradci Králové rozhodl soudkyní JUDr. Zuzanou Hunalovou ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozená dne [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] proti žalovanému: [Jméno žalovaného] [Anonymizováno] [Anonymizováno], IČO [IČO žalovaného] sídlem [Adresa žalovaného] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] o zaplacení částky 227 795,40 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 17 636,40 Kč, představující doplatek náhrady za roky 2021, 2022 a 2023, spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 17 636,40 Kč od 17. 11. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 210 159 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 210 159 Kč od 17. 11. 2023 do zaplacení, zamítá.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Hradci Králové náhradu nákladů řízení (znalečné nepokryté zálohou) ve výši 2 640 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalovaný je povinen zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Hradci Králové náhradu nákladů řízení (znalečné nepokryté zálohou) ve výši 2 640 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

V. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou domáhá zaplacení částky 227 795,40 Kč jako bezdůvodného obohacení za užívání pozemků v jejím vlastnictví ze strany žalovaného. Konkrétně jde o pozemky pod písníkem [Anonymizováno] [Anonymizováno], o celkové rozloze cca 10 ha. Vodní plocha tzv. [Anonymizováno] [Anonymizováno] je využívána žalovaným dlouhodobě k výkonu rybářského práva. Aktuálně neexistuje smlouva upravující užívání pozemků žalovaným; poslední stav byl nastolen rozsudkem zdejšího soudu č. j. 8 C 267/2007-255 ze dne 3. 3. 2009, kterým byla žalovanému určena povinnost hradit žalobkyni náhradu za využití pozemků ve výši 3 000 Kč/ha/rok. Žalobkyně žádá určení náhrady ve výši 12 000 Kč/ha/rok s doplatkem pachtovného 3 roky zpětně. Výši bezdůvodného obohacení odvozuje žalobkyně od jí tvrzené adekvátní výše obvyklého pachtovného. V nedostatečné náhradě a v nemožnosti ovlivnit správce rybářského revíru spatřuje žalobkyně zásah do svého práva užívat vlastnictví a mít z něj požitky. Žalobkyně akcentovala, že hodnota jejího majetku (resp. předmětných pozemků) je zhruba 13 milionů korun a není možné akceptovat stav, kdy nájemné z těchto pozemků by bylo nižší než 1 % z hodnoty pozemku ročně.

2. Žalovaný se žalobou nesouhlasil a uvedl, že v obdobných věcech se jedná o režim zvláštního užívání, tedy neplatí ekonomické uvažování vlastníků. Voda samotná nepatří vlastníkům pozemků, ČRS žádné právo k pozemkům nemá, jen plní úkony ze zákonů o vodě a rybářství a nakládá tak s vodami, které jsou nad pozemky určitých vlastníků. Nejde tedy o nájem pozemků, ale o náhradu za to, že vlastníci mají majetek pod zátopou. Voda je veřejný statek, tedy je její užívání limitováno. Stát vytvořil rybářské revíry, tedy stát má monopol na to určit, co je rybářský revír. Nejde zde o žádný monopol ČRS. Stát nikomu nebrání, ale žalobkyně sama nemá vlastnické právo k pozemkům pod celým rybářským revírem na [Anonymizováno] [Anonymizováno], tedy je pravdou, že ona zatím nemůže ovlivnit, kdo hospodaří přímo nad jejím pozemkem. To ale není problém ČRS, ale právě různých vlastníků, kteří vlastní jednotlivé pozemky, nad nimiž je státem vytvořen jednotný rybářský revír. Byla by tak třeba stoprocentní shoda všech těchto vlastníků, aby došlo ke změně určeného správce rybářského revíru.

3. Strany učinily nesporným rozlohu předmětných pozemků na 10,35 ha. Nesporné bylo rovněž vlastnictví žalobkyně a skutečnost, že se na jejích pozemcích nachází vodní plocha ([Anonymizováno] [Anonymizováno]), zahrnutá do rybářského revíru [Anonymizováno] [Anonymizováno] - [adresa] - [Anonymizováno] [Anonymizováno], jehož správcem je určen žalovaný. Účastníci učinili nesporným rovněž skutečnost, že žalovaný hradí žalobkyni nyní jako náhradu částku 5 000 Kč/ha/rok, avšak nemají uzavřenou mezi sebou na toto plnění žádnou smlouvu.

4. Po provedeném dokazování soud zjistil následující skutkový stav z uvedených důkazů: Výpis z katastru nemovitostí LV [Anonymizováno], vedené Katastrálním úřadem pro [Anonymizováno] [Anonymizováno], obec [adresa], kat. území [adresa], pro pozemky parcelních č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno], [Anonymizováno]/[Anonymizováno], [Anonymizováno]/[Anonymizováno], všechny evidovány jako druh pozemku: vodní plocha, způsob využití: vodní nádrž umělá, dosvědčil vlastnické právo žalobkyně k těmto pozemkům, založené kupní smlouvou ze dne 25. 7. 2003. Rozsudkem zdejšího soudu č. j. 8 C 267/2007-255 ze dne 3. 3. 2009, potvrzeného rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 21 Co 272/2009-283 ze dne 8. 6. 2009 bylo rozhodnuto o bezdůvodném obohacení žalovaného a pro účely výše náhrady pro žalobkyni soud vycházel z částky nájmu 3 000 Kč/ha/rok. Vyšel mimo jiné z revizního znaleckého posudku č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno]/[Anonymizováno] [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem] ze dne 3. 6. 2008, který určil jako hodnotu nájmu písníku 3 000 Kč/ha/rok. V posudku mimo jiné uvádí, že nejsou srovnatelné podmínky pro výkon rybářského práva na otevřených vodách (rybníky, nádrže, vodní toky) a na uzavřených vodách (písníky, lomy). V uzavřených vodách jsou jiné podmínky, je nutné odstraňovat nánosy, ve vodě je nízký obsah živin a jejich přirozený přísun, kompletní odlov se provádí vypuštěním vody. Stejně tak [právnická osoba]. v revizním posudku č. [hodnota]-[Anonymizováno]-[Anonymizováno] uvádí, že hodnota peněžité náhrady činí 2 750 Kč/ha/rok s tím, že nelze porovnávat provoz a výhodnost jednotlivých druhů nádrží, neboť mezi nimi jsou značné rozdíly. Ze spisu sp. zn. 15 C 40/2022 týkajícího se sporu vlastníků se stejným žalovaným ohledně nájemného za písník [Anonymizováno] soud zjistil, že účastníci uzavřeli dohodu o narovnání stvrzující de facto částku náhrady za užívání rybářského revíru na pozemcích žalobců ve výši 5 000 Kč/ha/rok pro roky 2019 – 2023. Pokud jde o rok 2024, smluvní strany se zavázaly vést jednání mimosoudně. Ze spisu sp. zn. 17 C 133/2023 týkajícího se sporu vlastníka se stejným žalovaným ohledně nájemného za pozemky pod zátopou ([adresa]) soud zjistil, že vlastníci pozemků se domáhali náhrady za roky 2020, 2021, 2022 ve výši 4 868 Kč/ha/rok; žalovaný v průběhu soudního řízení požadovanou částku uhradil (viz usnesení zdejšího soudu č. j. 17 C 133/2023-163 ze dne 2. 10. 2023). Pokud jde o pacht rybníků, soud zjistil, že standardně ujednané nájemné se pohybuje okolo 10 000 Kč/ha/rok (viz: pachtovní smlouva ze dne 26. 10. 2023: [adresa] x ČRS – [Anonymizováno] [Anonymizováno], cca 10ha, 1.11.2023-31.12.2028, pachtovné 1 Kč/m (=10 000 Kč/ha/rok); odpověď města [adresa]: pacht rybníků od 10 000 Kč/ha/rok; nabídka města [adresa] k záměru pachtu rybníku ze dne 9. 1. 2023 za cenu 12 000 Kč/ha/rok bez DPH; smlouva č. 62N08/01 a dodatek č. [hodnota]: tři rybníky za účelem rybochovným, roční nájemné 46 746 Kč/rok za 3,23 ha =14 472 Kč/ha/rok; smlouva o pachtu pozemků ze dne 8. 12. 2017 a dodatek ze dne 18. 7. 2023 – [adresa] x ČRS, rybník, cca 11ha, roční pachtovné 10 000 Kč (=cca 1 Kč/ha), dodatkem zvýšeno na 12 675 Kč; smlouva o pachtu ze dne 30. 12. 2022 – [adresa] x ČRS, umělá vodní nádrž 7ha, 1. 1. 2023-31. 12. 2028, 10 300 Kč/rok; pachtovní smlouva ze dne 4. 12. 2023 – [Anonymizováno] ČR x ČRS, vodní nádrž pro extenzivní chov ryb – pachtovné 20 300 Kč/rok za plochu 2ha, tj. 10 000 Kč/ha/rok; pachtovní smlouva ze dne 9. 10. 2023 [adresa] x ČRS, rybník za účelem chovu ryb, 1. 11. 2023-31. 10. 2028, 45 791 Kč/rok za 1,2 ha). Ze znaleckého posudku č. [č. účtu] ze dne 14. 2. 2025 vyhotoveného [tituly před jménem] [jméno FO] soud zjistil, že obvyklá cena náhrady za realizaci výkonu rybářského práva na uzavřené vodní ploše pod zátopou [Anonymizováno] [Anonymizováno] v roce 2024 činila 5 244 Kč/ha/rok. Znalec v písemném posudku zdůraznil, že nelze vycházet při stanovení náhrady z rybí produkce. Při určování výše nájmu vzal v úvahu polohu posuzované plochy (v blízkosti velkého města), porovnání nájmů v místě a čase obvyklých, zohlednil povolený provoz možných sportů a rekreační využití vodní plochy. Z výslechu znalce soud dále zjistil, že vzhledem k charakteru pozemku (vodní plocha) nelze vycházet z určení nájemného ze zjištěné ceny pozemku. Zjištěná cena by sloužila pro prodej pozemku, nikoli pro určení ceny nájmu. Znalec odkázal na to, že zvláštní užívání vodní plochy upravují zákon o rybářství či vodní zákon. Znalec vysvětlil, že smlouvy předložené žalobkyní k hodnocení tržní ceny nájmu nepoužil, neboť se týkaly rybníků, nikoliv písníků. Osvětlil, že rybníky jsou určeny k intenzivnímu chovu ryb, ne k rekreaci (či pouze výjimečně). Pouze v přírodních podmínkách ve velmi výjimečných situacích by mohla být výnosnost rybníku a písníků obdobná, ale muselo by se tak dít bez jakýchkoli zásahů. U posuzované vodní plochy ([Anonymizováno] [Anonymizováno]) jde o atraktivní lokalitu z hlediska sportovního rybářství, což však zároveň podporuje zastavěnost břehových pozemků čili ztěžuje přístup ČRS k vodní ploše. Z příkazu o úhradě ze dne 20. 11. 2023 soud zjistil, že žalovaný uhradil žalobkyni 60 000 Kč, platba byla označena jako doplatek za roky 2021-2023.

5. Soud ve věci učinil skutkový závěr, že žalobkyně je vlastnicí pozemků pod zátopou (část písníku [Anonymizováno] [Anonymizováno]), evidovaných v katastru nemovitostí jako vodní plocha, přičemž v těchto vodách je stanoven rybářský revír, jehož správcem je žalovaný; žalovaný tak vykonává rybářské právo a hospodaří rybníkářskou činností ve vodách nacházejících se na pozemcích žalobkyně.

6. Právní závěry soud učinil z následujících zákonů a ustanovení: Zákon č. 99/2004 Sb., o rybníkářství, výkonu rybářského práva, rybářské stráži, ochraně mořských rybolovných zdrojů a o změně některých zákonů (zákon o rybářství). Rybářstvím se podle § 2 písm. a) tohoto zákona rozumí chov, zušlechťování, ochrana a lov ryb, popřípadě vodních organizmů v rybníkářství nebo při výkonu rybářského práva. Rybníkem dle písm. c) je vodní dílo, které je vodní nádrží určenou především k chovu ryb, ve kterém lze regulovat vodní hladinu, včetně možnosti jeho vypouštění a slovení; rybník je tvořen hrází, nádrží a dalšími technickými zařízeními. Dle § 4 odst. 1 tohoto zákona na vodním toku vyhlašuje příslušný rybářský orgán rybářské revíry. Rybářské právo je dle § 2 písm. f) činnost spočívající v plánovitém chovu, ochraně, lovu a přisvojování si ryb, popřípadě vodních organizmů, jakož i v užívání pobřežních pozemků v nezbytném rozsahu a dle § 6 odst. 1 jej lze vykonávat pouze v rybářském revíru. Rybářské revíry dle § 4 odst. 1 vyhlašuje na vodním toku, na rybníce nebo na uzavřené vodě svým rozhodnutím příslušný rybářský orgán. Za podmínek uvedených v § 4 odst. 7 lze rybářský revír i zrušit. Dle § 11 stanovuje příslušný rybářský orgán pro každý rybářský revír mj. rybářského hospodáře. Zákon č. 254/2001 Sb. vodní zákon; § 3 odst. 1: Povrchové a podzemní vody nejsou předmětem vlastnictví a nejsou součástí ani příslušenstvím pozemku, na němž nebo pod nímž se vyskytují; práva k těmto vodám upravuje tento zákon. Ust. § 50 upravuje povinnosti vlastníků pozemků, na nichž se nacházejí koryta vodních toků. Dle § 59a je vlastník pozemku povinen strpět za jednorázovou náhradu na svém pozemku vodní dílo vybudované před 1. lednem 2002 a jeho užívání. Čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod: Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. Dále § 28 odst. 3 zákona č. 184/2006 Sb. o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění) stanoví, že soud při určování výše náhrady zohlední všechny okolnosti tak, aby dospěl ke spravedlivé náhradě. Zákon č. 89/2012 Sb. občanský zákoník, dle § 506 odst. 1 o. z. je součástí pozemku prostor nad povrchem i pod povrchem. Podle § 1023 odst. 1 o. z. vlastník pozemku musí snášet užívání prostoru nad pozemkem nebo pod pozemkem, je-li pro to důležitý důvod a děje-li se to takovým způsobem, že vlastník nemůže mít rozumný důvod tomu bránit. Bezdůvodné obohacení upravuje § 2991 odst. 1 o. z. a násl.

7. Žalobkyně vlastní pozemky o rozloze cca 10 ha, které jsou součástí [Anonymizováno] písníku. Ten vznikl po ukončení těžby štěrkopísku v oblasti, kde se nachází. Těžba štěrkopísku byla ukončena koncem 20. století, což vedlo k zatopení těžebního prostoru a vzniku tohoto rozsáhlého vodního prostoru. Písník má rozlohu 63,26 ha a nachází se asi 0,5 km východně od centra obce [adresa], částečně leží i na katastrech obcí [adresa]. (zdroj: Wikipedie) Pokud jde o samotný [Anonymizováno] písník nacházející se mimo jiné na pozemcích žalobkyně, ten je z předmětu vlastnictví vyloučen (§ 3 odst. 1 zákona o vodách). Na písníku je vyhlášen rybářský revír [Anonymizováno] [Anonymizováno] - [adresa] - Písník [Anonymizováno] o velikosti 60.71 ha.

8. Rybářské revíry se vytváří z vod, v nichž náleží státu rybářské právo. Rybářské právo má charakter regálu, tj. výhradního oprávnění (podobně jako právo razit mince, vydávat poštovní známky nebo zřizovat armádu), a stát by se jej mohl vzdát jen zákonem. Stát sám (svými orgány) rybářské právo nevykonává, ale přenechává bezplatně jeho výkon v rybářských revírech žadatelům naplňujícím podmínky § 8 zákona o rybářství, zpravidla organizačním složkám ČRS. Z uvedeného je zřejmé, že žalobkyně vlastní pouze část pozemků pod rybářským revírem, jehož správcem byl určen žalovaný.

9. Přestože žalobkyně označuje svůj nárok jako bezdůvodné obohacení za bezesmluvní užívání pozemků a část odborné literatury se s ní ztotožňuje (viz Adamová, H. Bezdůvodné obohacení v užívacích vztazích založených normami veřejného práva. PrFo., rok: 2011, číslo: 9, str. 427 „právo rybářského svazu na výkon rybářského práva je odvozeno z vrchnostenského aktu, vztah mezi svazem a vlastníky pozemků, na nichž k výkonu rybářského práva dochází, je vztahem občanskoprávním, a dopadá na něj tak právní úprava týkající se bezdůvodného obohacení.“), dle názoru soudu nejde ze strany žalovaného o užívání pozemků bez právního důvodu. Tím je zde totiž pověření žalovaného ze strany státu k hospodaření v těchto vodách/rybářském revíru. I přestože však žalovanému svědčí právní důvod k užívání vod (výkon rybářského práva), nemůže jít o užívání bezplatné vůči žalobkyni (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1142/2008 ze dne 11. března 2009).

10. Lze odkázat i rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 21 Co 272/2009-283 ze dne 8. 6. 2009 ve věci týchž účastníků, kde odvolací soud poté, co uvedl, že právo výkonu rybářského práva v rybářském revíru zůstalo žalovanému zachováno, dále konstatoval, že „žalovanému v rozhodné době, za kterou žalobkyně požaduje vydání bezdůvodného obohacení, svědčilo veřejnoprávní oprávnění nakládat s vodami v umělé vodní nádrži na pozemcích žalobkyně (toto oprávnění naopak nesvědčilo žalobkyni), proto nelze dovozovat, že žalovanému na úkor žalobkyně vzniká majetkový prospěch užíváním umělé vodní nádrže. Žalovaný konzumuje na úkor žalobkyně pouze užitnou hodnotu pozemků, na nichž se umělá vodní nádrž nachází.“ 11. Užívání honitby či rybářského revíru se řídí zvláštními předpisy, nikoliv ustanovením o nájmu/pachtu. Jde tedy o charakter zvláštního užívání (srov. DEJLOVÁ, Hana. § 2332 [Základní ustanovení]. In: KABELKOVÁ, Eva, DEJLOVÁ, Hana. Nájem a pacht v novém občanském zákoníku. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 456, marg. č. 1.). Charakter žalobního nároku proto soud neposuzoval podle ustanovení o bezdůvodném obohacení, ale jako právo žalobkyně na přiměřenou náhradu za omezení jejího vlastnického práva, tj. za užívání jejího pozemku ve veřejném zájmu. Vycházel proto zejména z Čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.

12. Protože žalobkyně opakovaně namítala nepřípustný zásah do jejího vlastnického práva, soud nejprve posuzoval, zda omezení jejího vlastnictví vyhoví parametrům čl. 11 odst. 4 LZPS. Argumentace žalobkyně o analogickém užití závěrů u neústavnosti postupu státu v dobách procesu regulace nájemného a deformace trhu pomocí různých dekretů státu o určení výše nájemného u bytů (nálezy Pl. ÚS 3/2000, Pl. ÚS 8/02 a Pl. ÚS 2/03), není v této věci přiléhavá. Nájemné u bytů nebylo dlouhou dobu ze strany státu řešeno z důvodu liknavosti zákonodárce, nikoli z důvodu ochrany zájmů společnosti. Stát v tehdejších dobách reguloval nájemné a znemožňoval vlastníkům bytů vybírat za pronájem svých bytů adekvátní nájemné za jimi vymezenou část období, kdy existovalo právní vakuum, při přijímání zákonů v oblasti bydlení. Tím došlo u pronajímatelů k újmě na právu užívat majetek a měli právo na odškodnění (např. rozhodnutí ESLP ve věci R & L, s. r. o., a ostatní proti ČR). V aktuálně projednávané věci však stát nikterak nebrání žalobkyni určovat cenu nájmu žádnou regulační vyhláškou. Skutečnost, že nad pozemky žalobkyně je vodní plocha s rybářským revírem, sama o sobě nelimituje žalobkyni ve výši nájmu, který může žádat. Limitem je skutečnost slabšího tržního prostoru, neboť zřejmě není dostatek subjektů s obdobným předmětem podnikání jako žalovaný, které by se zároveň byly ochotny zavázat k plnění všech souvisejících zákonů a regulací dopadajících na spravování rybářských revírů. Tento deficit na trhu zabývajícím se nakládáním s vodami nepřímo ovlivňuje i výši náhrady, kterou vlastníci pozemků pod vodami mohou za zásah do svého vlastnického práva obdržet. Žalobkyně může – po dohodě s ostatními vlastníky všech pozemků nacházejících se pod rybářským revírem – žádat krajský úřad o vypsání výběrového řízení na nového správce revíru či dokonce žádat o zrušení rybářského revíru (§ 4 odst. 7 písm. b) zákona č. 99/2004 Sb., o rybářství). Pokud naznačený postup žalobkyni nevyhovuje, může se v dotčených řízeních domáhat přezkumu ústavnosti předmětných ustanovení, která tento postup regulují. V aktuálně projednávané věci však nelze obcházet postup upravený zákonem tím, že si žalobkyně pro sebe vymůže nájemné, se kterým bude spokojena ve své představě ekonomického zisku z hodnoty majetku. Žalobkyně tedy netrpí újmu způsobenou tím, že by jí bylo státem znemožněno vybírat vyšší nájemné z jejího majetku. To, že se žalobkyně vyššího nájmu nemůže domoci je neochotou žalovaného takový nájem hradit, což působí efekt nabídky/poptávky trhu, nikoli direktivní regulace státu. Nutno poukázat i na to, že jiní vlastníci rovněž tvoří daný trh (tedy nejen suma nájemců, ale též pronajímatelů) – a jak bylo zjištěno, i oni přijímají náhrady ve výši 5 000 Kč/ha/rok. Přestože stát určuje postup, jak „nájemníka“ v tomto případě vyměnit, jde o regulaci adekvátní k tomu, že stát je zároveň povinen zajistit ochranu vodního zdroje a diverzity přírodních organismů. Tento limit v nakládání žalobkyně s jejím majetkem je tak v tomto případě ospravedlněn zájmem společnosti na tom, aby nebylo s vodními zdroji nakládáno bez dohledu státu, což by mohlo způsobit i úplný zánik rybářských revírů a s tím související negativní důsledky. I odborná literatura připomíná, že vlastnictví není absolutní a odtržené od společnosti a od práv a postavení jiných osob; má významnou sociální funkci. Vlastnictví zavazuje a jeho užívání má zároveň sloužit blahu společnosti. Meze vlastnického práva mohou být stanoveny pouze v případě zájmu společnosti nebo ochrany práv druhých, a to zákonem. (Wagnerová, E., Šimíček a kol. Listina základních práv a svobod: Komentář. [Systém ASPI]). Pouhá skutečnost, že je nad pozemkem žalobkyně vytvořen rybářský revír, není protiústavní zásah do vlastnického práva žalobkyně. Vytváření rybářských revírů totiž nesleduje soukromoprávní majetkové vztahy, ale sleduje veřejný zájem na utvoření vodního celku, který umožňuje řádný a plánovitý výkon rybářského práva, zejména trvalý chov vhodných druhů ryb (rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 4. 1996, sp. zn. 6 A 78/94). Přímo Listina (srov. čl. 35 odst. 3 i komentář k čl. 34 odst. 2) ukládá vlastníkovi při realizaci jeho práv neohrožovat a nepoškozovat životní prostředí, přírodní zdroje, druhové bohatství přírody a kulturní památky nad míru stanovenou zákonem. Rovněž Ústavní soud se vyjádřil k tomu, že jde o legitimní a ústavně konformní cíl (veřejný zájem) na ochraně životního prostředí, pokud zásah směřuje k zachování (z hlediska životního prostředí) příznivého stavu – viz Nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 8/08. Soud nepřehlíží, že vlastníkem některých pozemků pod vodní plochou je i sám žalovaný, což nepochybně ztěžuje (možná vylučuje?) zrušení rybářského revíru; tato situace však není sama o sobě protiústavní, neboť i žalovaný má právo na vlastnictví. Je pak na úvaze zákonodárce, zda v tomto ohledu v budoucnu převáží ekonomické smýšlení a zmírnění podmínek pro žádost o zrušení rybářského revíru (např. nikoli stoprocentním souhlasem všech dotčených vlastníků). Soud proto omezení vlastnického práva žalobkyně v tomto případě považuje za souladné s limity stanovenými v čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, neboť se tak děje ve veřejném zájmu, na základě zákonů a za náhradu.

13. Dále se tedy soud zabýval výší náhrady. Přestože stát upravuje obecná pravidla pro vyvlastňování/omezování vlastnictví zvláštním zákonem, v oblasti rybářství se dlouhodobě akceptuje situace, kde výplatu této náhrady stát de facto přenesl na uživatele rybářských revírů a v praxi se tak děje formou uzavírání nájemních či pachtovních smluv s vlastníky pozemků pod rybářským revírem uzavíraných mezi vlastníky a správci revírů. Na tomto místě je vhodné poukázat na to, že obdobný postup je upraven explicitně pokud jde o honitby, když zákon č. 449/2001 Sb., o myslivosti v ust. § 30 stanovuje, že náhradu vyplácí držitel honitby („vlastníkům honebních pozemků, které orgán státní správy myslivosti přičlenil podle odstavce 1, náleží od držitele honitby náhrada; jde-li o společenstevní honitbu, je náhradu povinno platit honební společenstvo. Nedohodnou-li se zúčastněné osoby o výši náhrady, určí náhradu orgán státní správy myslivosti a přihlédne přitom k velikosti přičleněných honebních pozemků a k předpokládanému výnosu z výkonu práva myslivosti na těchto pozemcích. Náhrada je splatná do 31. března běžného roku zpětně.“) Smysl a účel zákonu o rybářství a zákonu o myslivosti je nepochybně velmi podobný – ochrana přírodního životního prostředí zahrnující ochranu zdrojů přírody v souladu se zásadami ekologie a zásadami racionálního hospodaření v zájmu celé společnosti. Za tímto účelem tak stát vrchnostensky vymezuje oblasti, ve kterých je účel těchto zákonů naplňován (rybářské revíry, honitby), přičemž náhradu vlastníkům vyplácí uživatelé těchto oblastí.

14. Nejvyšší soud setrvale akcentuje, že určení přiměřené kompenzace za restrikci vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny nepředstavuje otázku skutkovou, nýbrž otázku právní (viz například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3012/2012, potažmo rozsudek téhož soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1425/2014), jejíž řešení nepřísluší znalci, nýbrž soudu. V rámci uvažování o výši přiměřené náhrady mohou soudu coby východisko uplatnit též znalecké posouzení hodnoty pozemků či zjištění obvyklého nájemného; nemohou však přenechat určení náhrady v podstatě bezvýhradně znalci – viz rozsudek ze dne 1. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5820/2016 pak Nejvyšší soud.

15. V posledním citovaném rozsudku (ve vztahu k náhradě za vodní dílo) soud dále uvádí: „Náhrada za omezení vlastnického práva (soudem prvního stupně mylně ztotožňovaná s bezdůvodným obohacením, jež je arci právním řádem konstruováno jako institut odlišný) má být stanovena na základě úvahy soudu zohledňující veškeré konkrétní okolnosti případu, kupříkladu intenzitu restrikce, délku jejího trvání, podmínky nabytí zatíženého pozemku, skutečnost, zda již v době převodu vlastnického práva dotčená limitace oprávnění vlastníka existovala (srov. přiměřeně namátkou rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1022/2014), jakož i předpokládaný vliv příslušného omezení na tržní cenu nemovitosti (viz například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2507/2010).“ 16. Obdobně jako náhrada za vyvlastnění, by měla být i náhrada za omezení vlastnického práva stanovena tak, aby odpovídala majetkové újmě, která se u projeví v důsledku vyvlastnění/omezení. Zde je nutné uvést, že žalobkyně sama nemá oprávnění k nakládání s vodami, proto se v případě zásahu do jejího vlastnického práva nejedná o újmu na případném obhospodařování ze strany samotné žalobkyně. Soud se ztotožnil s Krajským soudem v Ústí nad Labem, který ve svém usnesení č. j. 84 Co 417/2016-114, ze dne 20. 12. 2016 konstatoval, že: „…rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 1408/2004 je obdobně aplikovatelné též po změně právní úpravy, nelze tedy vycházet z toho, že východiskem pro určení náhrady za zákonné věcné břemeno podle § 59a vodního zákona, by mohl být zisk z pronájmu vodní plochy, nedisponuje-li žalobce veřejnoprávním oprávněním k nakládání s vodami; (...). Určení samotné náhrady by se pak mělo zakládat na úvaze soudu, přičemž znalecký posudek může představovat zásadní podklad pro takovou úvahu. Soud je však oprávněn přihlédnout též k dalším okolnostem, které spor účastníků individualizují…“ 17. Mezi východiska pro výši náhrady soud zařadil dále znalecký posudek [tituly před jménem] [jméno FO], ale též odbornou literaturu a judikaturu k náhradě za vodní dílo na pozemku (§ 59a vodního zákona), dále zvažoval míru omezení vlastnického práva žalobkyně, dobu trvání a intenzitu tohoto omezení. Přestože se v případě písníku o vodní dílo nejedná, soud považuje omezení vlastníků pozemků pod vodním dílem i pod písníkem za srovnatelná, pokud jde o stanovení výše náhrady.

18. Ke znaleckému posudku [tituly před jménem] [jméno FO] soud na tomto místě uvádí, že posudek považoval za dostatečný, případné nesrovnalosti (písařské a početní chyby) znalec vyjasnil při svém výslechu. Znalec osvětlil, proč nevyužil do srovnávací metody smlouvy předložené žalobkyní; jeho postup podporují i zákonná ustanovení, i postupy jiných znalců v obdobných věcech. Žalobkyně v námitkách proti znaleckému posudku polemizovala s určenou tržní cenou pachtovného (dle ní nelze přihlížet k povaze činnosti subjektu, znalec neměl další referenční smlouvy, znalec neměl zohlednit žádné smlouvy s ČRS), přičemž některé z námitek byly vypořádány znalcem při jeho výpovědi, některé z námitek nejsou v dané věci relevantní. Skutečnost, že ČRS je ustanoveným správcem většiny rybářských revírů, sama o sobě nezakládá důvod, aby znalec nemohl vycházet ze smluv uzavřených s ČRS a zodpovídat tak otázku obvyklé tržní ceny pachtovného; byť je trh v tomto případě převážně tvořen minimem subjektů, to samo o sobě nelze přikládat k tíži žalovaného. Znalec správě určil, že nelze vycházet z rybí produkce na vodní ploše (tato je záležitostí správce revíru a jeho schopností), což se nevylučuje s další poznámkou znalce o tom, že písník nemá takovou výnosnost rybí produkce jako rybník. Tyto informace nejsou rozporné, jak namítala žalobkyně, ale informují o principech stanovení náhrady za užívání vodní plochy. Úvahu o blízkosti většího města znalec rovněž zdůvodnil tím, že sice jde o atraktivní místo pro sportovní rybáře, ale zároveň je velký zábor břehových pozemků, což stěžuje přístup žalovaného k vodě (který je pro žalovaného naprosto nezbytný pro plnění jeho práv a povinností vztahujících se k rybářskému revíru). Pokud jde o zjištěnou cenu pozemku a její nemožnost užití k určení ceny nájmu, znalec toto odůvodnil rovněž dostatečně. Ve shodě se znalcem soud konstatuje, že pro určení ceny náhrady nelze vycházet ze zákona č. 151/1997 Sb. o oceňování majetku, neboť taková cena je východiskem pro účely uvedené v tomto zákoně (srov. § 1). Soud neměl pochybnosti o skutkovém stavu zjištěném na základě znaleckého posudku, proto neprovedl důkaz dalším znaleckým posudkem (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 22 Cdo 4445/2018).

19. Znalec stanovil obvyklou výši nájmu za pozemek žalobkyně zhruba 5 500 Kč/ha/rok. Jak ve znaleckém posudku, tak při své výpovědi objasnil, že kvalita vod v písníku není shodná s uměle vytvořeným rybníkem, který je obhospodařován za účelem extenzivního chovu ryb. Za horní hranici nájmu písníku označil 8 000 Kč/ha/rok, což odůvodnil svou vlastní znalostí z praxe. Z jiných soudních sporů bylo zjištěno, že vlastníci písníků akceptovali částku cca 5 000 Kč/ha/rok v nedávných letech (2020-2023). Z různých pachtovních smluv vztahujících se vždy k rybníkům vyplynula standardní hladina tržního nájmu rybníků s intenzivním chovem ryb cca 10 000 Kč/ha/rok. Jak uvedl znalec, i jak vyplývá ze zákonných ustanovení, rybník je právně i fakticky jiná vodní plocha, než vodní plocha písníku. Kvalita i využití těchto oblastí se liší (výnosností ryb, kvalitou vody, možností regulace hladiny), přičemž nájemné za rybníky je standardně vyšší, než nájemné/pachtovné za jiné vodní plochy. Tento závěr bezvýhradně podporují i veškeré další znalecké posudky vyhotovené v řízeních v obdobných věcech, jejichž spisy byly k právě projednávané věci na přání účastníků připojeny. Reálný výnos (rybí produkci) není ve věci podstatný, neboť náhrada má vyvážit pouze užitnou hodnotu pozemků konzumovanou žalovaným na úkor žalobkyně, hodnocen je tedy potenciál vodní plochy (je pak na správci revíru, zda tento potenciál využije a do jaké míry). Proto nebylo možné náhradu určit podle průměrné náhrady/nájemného za vodní plochy rybníků, když potenciál (nikoliv tedy nutně výnosnost) takových ploch je vyšší.

20. Soud byl dále veden úvahami, že žalobkyně není z užívání svého pozemku vyloučena zcela; nejde tedy o tzv. holé vlastnictví (jako např. u vodní elektrárny či hráze rybníka). Soud rovněž přihlédl i k tomu, že žalobkyně nabyla předmětné pozemky do vlastnictví v roce 2003 kupní smlouvou; stav pozemků byl v té době již obdobný jako nyní, k vytvoření zátopy tedy nedošlo až v průběhu vlastnictví žalobkyně, tedy byl žalobkyni znám již při nákupu pozemků a bylo na ní, aby zvážila výnosnost tohoto majetku. Stejně tak soud odmítl argumentaci žalobkyně, že by mělo být analogicky vycházeno z pachtovného za zemědělskou půdu (stanovené Státním pozemkovým úřadem od roku 2023 ve výši 5,8 % průměrné ceny půdy). Zemědělská půda a vodní plocha se liší způsobem využití; předmětem pachtu jsou zcela odlišné činnosti, které generují jiné výnosy, mají odlišnou periodicitu „úrody“ (půda rodící několikrát ročně vs vodní plocha s rybami lovnými až na několikaletém cyklu). Ekonomické zatížení uživatele vodní plochy (povinnosti dle vodního zákona a zákona o rybářství) bývají vyšší a méně předvídatelné než u zemědělské půdy. Zemědělská půda podléhá režimu zákona o půdě a zemědělském využití, nemá tak přísnou regulaci ze strany státu; oproti tomu vodní plocha vyžaduje nutnost dodržovat vodoprávní předpisy, je mnohem více regulovaná, což omezuje svobodu hospodaření a zvyšuje odpovědnost pachtýře.

21. Požadavek žalobkyně na částku 12 000 Kč/ha/rok neodpovídá reálným cenám/náhradám, které by jiní vlastníci za obdobné druhy pozemků obdrželi. Jak bylo uvedeno výše, vlastníci obdobných vodních ploch přijali náhradu v posledních letech cca 5 000 Kč/ha/rok. Lze však již zaznamenat zvyšující se tendenci v této oblasti, když statutární město [adresa] s ČRS (územní svaz pro [adresa] [právnická osoba]) uzavřely od roku 2026 pachtovní smlouvu ve výši 0,70 Kč/1m2/rok. Přestože žalobkyně opakovaně namítala velmi nízký zisk z hodnoty svého pozemku, v současném tržním prostředí je zřejmé, že žalobkyně nemůže ze svého majetku „vytěžit“ více. Jde o velmi specifickou oblast trhu, kde na jedné straně stojí variabilita subjektů (vlastníků), na straně druhé převažuje subjekt Českého rybářského svazu v různých územních celcích. Toto pokřivení je dáno zvláštním režimem vod, kdy je nedostatek subjektů ochotných v těchto oblastech (zde se doslova hodí „v těchto vodách“) podnikat. To je způsobeno tím, že nejde o ekonomicky lukrativní oblast, když jsou vody svázány přísnou regulací a důrazem na péči o ně. Přestože se nepochybně i ČRS snaží o ekonomickou aktivitu (prodej povolenek, nákup pozemků apod.), neměla by být ekonomická prosperita hlavním klíčem pro aktivity ČRS, neboť těmi by měla zůstat právě péče o vodu a výkon rybářského práva.

22. Z výše uvedených úvah soud proto za adekvátní výši náhrady považuje 5 500 Kč/ha za roky 2021, 2022 a 2023. Náhrada může být vyplácena i formou nájemného/pachtovného, jakožto nejbližších institutů, které mohou účastníci využít při soukromoprávním jednání mezi sebou. Byť vodní zákon explicitně stanovuje, že náhrada za strpění vodního díla má být jednorázová, u případu náhrad za omezení vlastnictví soud spatřuje praktičtější uspořádání v každoročních platbách přiměřených náhrad – zejména s ohledem na možnou změnu vlastníka pozemků, kdy nový vlastník bude ‚vodou‘ rovněž omezován.

23. Žalobkyně vlastní pozemky o rozloze 10,35 ha. Doposud žalovaný hradil 3 000 Kč/ha/rok dle pravomocného soudního rozhodnutí, po předžalobní výzvě žalobkyni doplatil jednorázový doplatek 60 000 Kč za roky 2021, 2022, 2023. Žalobkyně tedy obdržela každý rok 31 050 Kč + 20 000 Kč doplatek, tj. 51 050 Kč, což odpovídá částce 4 932 Kč/ha/rok. Soud jako náhradu za roky 2021, 2022 a 2023 určil částku 5 500 Kč, tj. o 568 Kč vyšší než hrazenou žalovaným. Doplatek tedy činí 568 x 10,35ha x 3 roky, tj. 17 636,40 Kč. Výrokem I. soud určil žalovanému dlužnou částku doplatit, spolu s úrokem z prodlení (§ 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb.). Výrokem II. soud zamítl zbývající žalovanou částku.

24. Výroky III. a IV. jsou odůvodněny ust. § 148 o.s.ř. Ve věci byl vypracován znalecký posudek a soud usnesením č. j. 8 C 15/2024-149 ze dne 27. 2. 2025 určil odměnu znalce za zpracování znaleckého posudku ve výši 21 390 Kč, dále usnesením č. j. 8 C 15/2024-182 ze dne 18. 6. 2025 dodatečnou odměnu ve výši 3 890 Kč. Oba účastníci již uhradili zálohu každý 10 000 Kč. Doplatek zaplacený státem proto činí 5 280 Kč, soud jej tedy mezi účastníky rozdělil rovným dílem.

25. Výrok IV. o nákladech řízení soud vynesl dle § 142 odst. 2 o.s.ř. ve spojení s § 150 o.s.ř. Předně je nutno uvést, že nárok žalobkyně byl ve své podstatě důvodný, neboť se žalobkyně domáhala spravedlivé náhrady za zásah do jejího vlastnického práva, kterou soud aproboval a přiznal. Rovněž v zájmu žalovaného bylo vyjasnit výši této náhrady, neboť doposud platil žalobkyni na základě svého uvážení, a i on byl v právní nejistotě, zda vyplácená výše náhrady obstojí. Mezi účastníky tedy byla shoda na tom, že náhrada se platit má (i že jí má platit žalovaný), sporné bylo, kolik náhrada činí. (analogicky Nález Ústavního soudu ze dne 5. 4. 2022, sp. zn. IV. ÚS 404/22). Dle komentářové literatury (In: SVOBODA a kol. Občanský soudní řád. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2024) slouží ustanovení § 150 slouží k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil. Přestože tedy žalobkyně v tomto případě důvodně hájila svá práva, bylo by přesto v dané věci nespravedlivé, aby obdržela náhradu nákladů řízení, když jí požadovaná částka byla vyšší než vyplývala z listin předložených žalobkyní, z nichž žalobkyně tento nárok odvozovala (viz smlouvy na rybníky). Žalobkyni bylo dobře známo již z předchozího sporu i jednání se žalovaným, jaké jsou cenové hladiny doposud vyplácených náhrad. Tyto hladiny se potvrdily i v právě probíhajícím řízení. Soud proto v tomto případě považuje za spravedlivé uspořádání, že si oba účastníci nesou své náklady řízení samostatně a náklady státu hradí rovným dílem. Nepoměr v nákladech řízení spočívající v úhradě soudního poplatku žalobkyní soud považuje za adekvátní vyvážení výrazného neúspěchu žalobkyně, pokud jde o žalovanou částku. Tato náhrada byla sice určena úvahou soudu (i na základě znaleckého posudku), ale v rozsahu podstatně menším, než jak ji oceňovala žalobkyně, přestože jí byly některé okolnosti známy již před zahájením řízení.

26. Lhůtu k plnění výroku I., III. a IV. soud určil dle § 160 o.s.ř.

Poučení