8 C 193/2021-157

Rubrum

Okresní soud v Rakovníku rozhodl samosoudcem Mgr. Vladimírem Loutockým ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] bytem [adresa] zastoupený advokátem JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] bytem [adresa] zastoupený advokátem JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o ochranu osobnosti takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen do sedmi dnů od právní moci rozsudku zaslat na adresu žalobce prostřednictvím držitele poštovní licence doporučený dopis, který bude označen aktuálním datem a podepsán žalovaným, následujícího znění: „ Dne [datum] jsem uvedl v rámci televizního pořadu s názvem [anonymizováno] s prezidentem vysílaného na televizní stanici TV [anonymizováno] následující tvrzení: [celé jméno žalobce] je člověk, který kdysi pracoval, teď nevím, jestli v [anonymizováno] domě nebo Úřadu vlády, už je to hrozně dávno, ale vím, že jsem ho vyhodil pro neschopnost. [celé jméno žalobce], Ph.D., nebyl Úřadem vlády České republiky vyhozen pro neschopnost, neboť jeho pracovní poměr byl v daném případě rozvázán dne [datum] dohodou uzavřenou mezi [celé jméno žalobce], Ph.D., a Úřadem vlády České republiky, a to z iniciativy [celé jméno žalobce], Ph.D. Tímto se za tento dehonestující výrok omlouvám.“

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 28 607 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce.

Odůvodnění

1. Žalobce se po žalovaném domáhal náhrady nemajetkové újmy, která mu měla vzniknout tím, že žalovaný měl dne [datum] v televizním pořadu [anonymizováno] s prezidentem na TV [anonymizováno] pronést„ [celé jméno žalobce] je člověk, který kdysi pracoval, teď nevím, jestli v [anonymizováno] domě nebo Úřadu vlády, už je to hrozně dávno, ale vím, že jsem ho vyhodil pro neschopnost“. Tímto nepravdivým a difamačním tvrzením měl žalovaný očernit žalobce a pošpinit jeho čest, protože k rozvázání pracovního poměru došlo dohodou a z iniciativy žalobce, jenž na tehdejší pozici poradce předsedy vlády pro školství, vědu a výzkum nechtěl dále působit z důvodu ztráty důvěry v žalovaného jakožto tehdejšího předsedu vlády s ohledem na jeho postoj k tzv. kauze Olovo, tj. snahy diskreditovat [jméno] [příjmení], vnitrostranickou kritičku žalovaného. Vzhledem k tomu, že žalovaný se žalobci neomluvil ani po předžalobní výzvě, domáhal se přiměřeného zadostiučinění ve formě shora uvedené omluvy zaslané doporučeným dopisem.

2. Žalovaný s uplatněným nárokem na odčinění tvrzené nemajetkové újmy nesouhlasil, neboť neměl s žalobcem dobrou pracovní zkušenost, kvůli vysokému stupni jeho profesní neschopnosti vykonávat svěřenou funkci poradce předsedy vlády s ním byl dlouhodobě a zásadně nespokojen. Proto sám dal pokyn k ukončení pracovního poměru s žalobcem a následně od [jméno] [příjmení], tehdejšího vedoucího Úřadu vlády České republiky, obdržel informaci, že k tomu,„ vyhození“ žalobce, právě na základě jeho pokynu došlo. Sám s žalobcem o ukončení pracovního poměru nejednal, ale neměl důvodu informaci od důvěryhodné osoby, která měla výkon práv a povinností zaměstnavatele v gesci, nevěřit, zejména když tato informace zapadala do kontextu tehdejšího problematického působení žalobce na Úřadu vlády. Nemohlo se tedy jednat o vědomé šíření nepravdy. Kromě toho žalovaný nebyl motivován touhou poškodit žalobce, když v přímé reakci na dotaz moderátora, který nejdříve uvedl několik výroků žalobce o žalovaném a o oslavě svátku [ulice], o žalobci neřekl, že je neschopný, ale slova„ pro neschopnost“ vyjadřovaly důvod, pro který žalobce v pracovním poměru skončil. Dále žalovaný namítl, že u žalobce jako u tehdejšího člena rady České televize a tedy osoby veřejně činné je ochrana jeho osobnosti oslabena, navíc po předmětném interview sám poskytl rozhovor médiím a také publikoval několik postů na svém facebookovém profilu a článků na webu, ve kterých se hrubě a dehonestujícím způsobem vyjádřil o žalovaném. Tyto výroky tedy šířil ve veřejném prostoru, čímž si sám a na úkor zájmů a práva na ochranu osobnosti žalovaného zajistil jistou formu rehabilitace ve formě mohutné a mnohačetné autosatisfakce. Nehledě k tomu již žalobce podle předchozího pravomocného rozsudku obdržel omluvu od Ministerstva financí, a to jak dopisem, tak zveřejněnou na portálu ministerstva, proto by přiznání omluvy v tomto řízení bylo duplicitním plněním. Při jednání soudu nakonec vznesl námitku promlčení, kdy měl za to, že žaloba byla podána po marném uplynutí tříleté zákonné lhůty, neboť k inkriminovanému výroku došlo dne [datum]. Ze všech těchto důvodů proto žalovaný navrhl zamítnutí žaloby.

3. Účastníci v řízení učinili nesporným jednak existenci dřívějšího pracovního poměru žalobce u Úřadu vlády České republiky na pozici poradce předsedy vlády pro školství, vědu a výzkum, jednak výrok žalovaného ze dne [datum] v pořadu [anonymizováno] s prezidentem na TV [anonymizováno], znějící:„ [celé jméno žalobce] je člověk, který kdysi pracoval, teď nevím, jestli v [anonymizováno] domě nebo Úřadu vlády, už je to hrozně dávno, ale vím, že jsem ho vyhodil pro neschopnost“. Dále též učinili nesporným, že žalobce dne [datum] zaslal žalobci předžalobní výzvu, v níž ho vyzval, aby mu poslal dopis obsahující shora uvedenou omluvu za zmíněný výrok. Pro zjištění ostatních tvrzení soud provedl následující dokazování.

4. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], byla České republice, jednající Ministerstvem financí, uložena povinnost zaslat žalobci dopis se shora uvedenou omluvou, neboť soud dospěl k závěru, že jednak (v tomto řízení) žalovaný v daném televizním pořadu pronesl nepravdivé tvrzení, které bylo objektivně způsobilé způsobit žalobci újmu, jednak šlo proto ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. o nesprávný úřední postup prezidenta republiky, za který odpovídá stát, za nějž zde jedná Ministerstvo financí. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve věci samé a změněn jen ve výroku o náhradě nákladů řízení, a usnesením Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], bylo dovolání České republiky, jednající Ministerstvem financí, proti rozsudku odvolacího soudu odmítnuto. Avšak nálezem Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. [ústavní nález], byla všechna předchozí rozhodnutí zrušena, neboť absentuje obsahová souvislost předmětného výroku a funkce prezidenta, byť byl pronesen v pořadu, kde byl žalovaný pozván jakožto prezident republiky, aby tam promluvil k veřejnosti, týká se nicméně okolností z doby, kdy [celé jméno žalovaného] ještě nebyl prezidentem, a popisoval aktivitu dávno v minulosti, proto nic nebrání tomu, aby odpovědnost nesl jakožto soukromá osoba. Soud je závěry obsaženými v tomto nálezu vázán (čl. 89 odst. 2 Ústavy).

5. Z přepisu zmiňovaného rozhovoru žalovaného v pořadu [anonymizováno] s prezidentem vysílaného v TV [anonymizováno] dne [datum] plyne, že žalovaný reagoval na moderátora [jméno] [příjmení], který citoval vyjádření žalobce, mj., že„ obyčejnými lidmi [celé jméno žalovaného] pohrdal už jako premiér“, nejen shora uvedeným tvrzením, ale následně k informaci moderátora, že žalobce taktéž vyhodil, uvedl:„ A taky jste ho vyhodil, no vidíte. Mám dojem, že ho dokonce vyhodil i [jméno] [příjmení], takže už je to potřetí, co byl vyhozen pro neschopnost. No a je to ubožák, takže nekritizujme jeho. Kritizujme toho, kdo si ho najal nebo zvolil do Rady České televize, protože když tam volíte ubožáky, jste sám ubožák.“ [Anonymizovaný odstavec.]

7. V postech na svém facebookovém účtu ze dne [datum], [datum], [datum] a [datum] žalobce naznačuje, že žalovaný je sponzorován [příjmení] a má chtít, aby zde vládly poměry jako v Rusku. Dále žalobce označuje žalovaného slovy„ hradní paralytik“,„ zlej dědek“ nebo„ poctivej kolaborant“, který veřejně lže a dehonestuje nepohodlné občany.

8. Také v článcích„ [celé jméno žalovaného] o vyhazovu lhal a musí přijít omluva, rozhodl soud. Poradce odešel sám“, publikovaném na webu [webová adresa] dne [datum],„ Stát se musí omluvit za [anonymizováno] lež o bývalém poradci [celé jméno žalobce], potvrdil soud“, publikovaném na webu [webová adresa] dne [datum],„ [celé jméno žalobce] sbírá peníze proti [celé jméno žalovaného], bude soud, i vy můžete přispět“, publikovaném na webu [webová adresa] dne [datum], v příspěvku žalobce na jeho twitterovém účtu dne [datum], a v crowfundingovém projektu„ Společně proti lžím [celé jméno žalovaného]“ na webu [webová adresa] se žalobce o žalovaném vyjadřuje jako o lháři, který„ lže tradičně“, přičemž žalobce se chce jeho lžím bránit soudní cestou, k čemuž získává finanční podporu. Rychlost a nárůst sbírky nad původně vytyčenou částku označuje jako„ nejpádnější odpověď sprostotě [anonymizováno] a důkaz občanské soudržnosti proti aroganci moci“. [Anonymizovaný odstavec.]

10. Co se týče pracovního poměru žalobce a žalovaným tvrzeného důvodu, pro který měl být ukončen, soud provedl též řadu důkazů. Z dohody o změně pracovní smlouvy ze dne [datum], uzavřené mezi žalobcem a Úřadem vlády České republiky, zastoupené ředitelem personálního odboru [anonymizováno] [jméno] [příjmení], plyne, že dosavadní zařazení žalobce ve funkci ministerský rada v 11. platové třídě se od [datum] mění na funkci vládní rada ve 12. platové třídě.

11. Ve dvou dopisech, obou ze dne [datum], přičemž první je adresován Mgr. [jméno] [příjmení] jakožto předsedovi poslaneckého klubu ČSSD a druhý Ing. [jméno] [příjmení] jakožto předsedovi senátorského klubu ČSSD, je žalovaným konstatováno, že je třeba prohlubovat dialog mezi vládou a jak poslaneckým klubem, tak senátním klubem ČSSD, a žalovaný považuje za efektivní pověřit koordinací některého ze svých spolupracovníků. Po objektivní úvaze, kdy bylo cílem vybrat oboustranně přijatelného člověka, jehož kredit je uvnitř strany nezpochybnitelný, proto kooptuje ode dne [datum] do této funkce žalobce, jenž pracuje v týmu jeho odborných poradců. Žalovaný zde také projevil přání, že toto opatření zabezpečí potřebnou kvalitu vzájemné spolupráce.

12. Z článku„ [celé jméno žalovaného] už ví, co udělá s [jméno]“, publikovaném v [anonymizováno] frontě [anonymizováno] dne [datum], soud zjistil, že vyřizování pošty a zpracování důvěrných dokumentů měl mít na starosti nový šéf sekce předsedy vlády, jímž se měl stát žalobce, dosavadní poradce žalovaného. Žalovaný se měl rozhodnout za týden nebo 14 dní, přičemž žalobce se poradcem stal jako jediný ne díky [jméno] [příjmení], jehož měl být oponentem, ale přivedl ho [jméno] [příjmení]. [Anonymizovaný odstavec.]

14. V rozhovoru„ [obec]: mám radost z práce, v úřadě se mi daří“, publikovaném dne [datum] v [anonymizováno] novinách, [jméno] [příjmení] prohlásil, že žalobce na Úřad vlády doporučil, protože ho znal z práce ve straně, jeho výstupy pro předsedu vlády považoval za kvalitní a že žalobce podal ke konci října sám výpověď.

15. K samotnému ukončení pracovního poměru žalobce soud z výpovědi z pracovního poměru ze dne [datum], adresované ministrovi a vedoucímu Úřadu vlády Ing. [jméno] [příjmení], zjistil, že žalobce sděluje, že definitivně ztratil jakoukoli naději v čestné jednání a statečný, otevřený postoj předsedy vlády a také adresáta kvůli tzv. operaci Olovo, na kterou včas a s naivní důvěrou upozornil nadřízené. Navrhuje proto rozvázání svého pracovního poměru s Úřadem vlády České republiky dohodou ke dni [datum]. Z dohody o rozvázání pracovního poměru ze dne [datum], kterou uzavřeli žalobce a Ing. [jméno] [příjmení] jakožto ředitelka personálního odboru Úřadu vlády České republiky, pak plyne, že pracovní poměr mezi Úřadem vlády a žalobcem se rozvazuje a končí dnem [datum].

16. Nakonec soud ze sdělení Ministerstva financí, uveřejněného dne [datum] na jeho vlastním webu, zjistil, že ministerstvo na základě shora citovaných rozsudků Obvodního soudu pro Prahu 1 a Městského soudu v Praze odeslalo žalobci omluvu, jímž se mu za předmětný dehonestující výrok žalovaného omlouvá Česká republika.

17. Další návrhy na doplnění dokazování soud jako nadbytečné zamítnul, neboť skutkový stav zjištěný dosavadním dokazováním, byl pro právní posouzení věci, jak bude dále rozvedeno, zcela dostačující. Jednak výslech žalobce jakožto účastníka řízení by přicházel do úvahy až tehdy, pokud by určité tvrzení nemohlo být prokázáno jinak (§ 131 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“), což v tomto případě nebylo nutné, když všechna tvrzení žalobce současně dokládal shora uvedenými listinnými důkazy. Jednak navržený výslech [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] i jejich publikace„ Tíha olova“ z roku 2001 byly rovněž nadbytečnými s ohledem na již provedené listinné důkazy (novinové články z [datum] až [datum]), a jde-li o přepis záznamu televizního pořadu„ [příjmení] [jméno] [příjmení]“ vysílaného dne [datum], tento obsahoval pouze osobní vyjádření [jméno] [příjmení], tedy se nijak netýkal předmětu řízení, tvrzené nemajetkové újmy, jež měla být žalobci způsobena shora uvedeným výrokem žalovaného. Také některé listiny navržené žalovaným (kopie hesla„ [celé jméno žalobce]“ na internetové encyklopedii Wikipedie a výsledky vyhledávání slov„ [celé jméno žalobce] omluva“ na portálu Ministerstva financí a ve vyhledávači Google) by zcela zjevně pro posuzovanou věc nemohly přinést ničeho relevantního. K obdobnému závěru soud rovněž dospěl u návrhu na provedení důkazu žádostí Ministerstva financí vůči žalobci ze dne [datum], protože se týkala jen„ vrácení omluvy“, a zpravodajskými články ČT 24, Českého rozhlasu a ČTK ze dne [datum] a [datum], neboť šlo o běžné zpravodajství a jestliže se v nich žalobce vyjadřoval, činil tak z popudu novinářů, kteří se jej ve veřejném zájmu ptali na důvody podání žaloby.

18. Jde-li o žalovaným navržený výslech [jméno] [příjmení], který v rozhodné době působil mj. jako vedoucí Úřadu vlády, soud jej původně jako svědka předvolal, svědek se však z jednání řádně omluvil a zejména skutečnost, kdo inicioval rozvázání pracovního poměru, byla prokázána listinnými důkazy (především rozhovor z [datum] a výpověď z pracovního poměru ze dne [datum], přičemž zda šlo o výpověď nebo o návrh dohody v tomto kontextu nehraje roli). Jeho výslech se tak po provedeném dokazování při jednání soudu dne [datum] ukázal již také jako nadbytečný, nehledě k tomu, že, jak bylo v řízení rovněž zjištěno (zmíněná výpověď z pracovního poměru nebo série článků žalobce na webu [webová adresa]), mezi žalobcem a svědkem byly původně přátelské vztahy, které se právě důsledku daných událostí významně zhoršily, takže už jen takový osobní vztah by mohl do jisté míry svědeckou výpověď ovlivnit. Namítal-li žalovaný, že dal pokyn k „ vyhození“ žalobce, což měl svědek potvrdit, nešlo o skutečnost, která by měla na posouzení a rozhodnutí věci vliv (k tomu viz dále).

19. Zjištěný skutkový stav tedy soud posoudil následujícím způsobem po stránce právní.

20. Podle § 81 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), chráněna je osobnost člověka včetně všech jeho přirozených práv. Každý je povinen ctít svobodné rozhodnutí člověka žít podle svého (odst. 1). Ochrany požívají zejména život a důstojnost člověka, jeho zdraví a právo žít v příznivém životním prostředí, jeho vážnost, čest, soukromí a jeho projevy osobní povahy (odst. 2).

21. Podle § 2910 věta první o. z. škůdce, který vlastním zaviněním poruší povinnost stanovenou zákonem a zasáhne tak do absolutního práva poškozeného, nahradí poškozenému, co tím způsobil.

22. Podle § 2951 odst. 2 o. z. nemajetková újma se odčiní přiměřeným zadostiučiněním. Zadostiučinění musí být poskytnuto v penězích, nezajistí-li jeho jiný způsob skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy. 23. [příjmení] byla dána soukromoprávní odpovědnost za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti člověka, musí být splněny všechny následující předpoklady: a) existence zásahu, který je objektivně způsobilý vyvolat nemajetkovou újmu, spočívající buď v porušení, nebo jen v ohrožení osobnosti člověka v jeho fyzické či morální integritě, b) neoprávněnost neboli protiprávnost daného zásahu a c) existence příčinné souvislosti mezi tímto zásahem a dotčením osobnostní sféry člověka. O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li újma následkem protiprávního úkonu, tedy je-li jednání škůdce a újma ve vzájemném poměru příčiny a následku, tudíž je-li doloženo, že nebýt protiprávního úkonu, k újmě by nedošlo.

24. V ustálené soudní praxi rovněž platí, že k porušení práva na čest, důstojnost, soukromí či vážnost člověka může dojít jak nepravdivými skutkovými tvrzeními difamačního charakteru, tak zveřejněním nepřípustných hodnotících úsudků o této osobě. Při zkoumání přiměřenosti daného zásahu obecně se totiž rozlišují skutková tvrzení a hodnotící soudy, neboť podmínky kladené na přípustnost každé z těchto kategorií se liší. Skutkové tvrzení se opírá o fakt, objektivně existující realitu, která je zjistitelná pomocí dokazování, pravdivost tvrzení je tedy ověřitelná. V zásadě platí, že uveřejnění pravdivé informace nezasahuje do práva na ochranu osobnosti, pokud tento údaj není podán tak, že zkresluje skutečnost, či není natolik intimní, že by jeho zveřejnění odporovalo právu na ochranu soukromí a lidské důstojnosti. Hodnotící soud naopak vyjadřuje subjektivní názor autora, který k danému faktu zaujímá určitý postoj, a to na základě vlastních, tedy subjektivních kritérií. Pravdivost hodnotícího soudu proto nelze dokazovat, je však nutné zkoumat, zda se zakládá na pravdivé informaci, zda forma jeho veřejné prezentace je přiměřená a zda zásah do osobnostních práv je nevyhnutelným průvodním jevem výkonu kritiky, tudíž zda primárním cílem není hanobení a zneuctění dané osoby (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], nebo rozsudek téhož soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]). Práva na ochranu osobnosti se mohou domáhat i veřejně činné osoby, byť měřítka posouzení skutkových tvrzení a hodnotících soudů jsou v jejich případech mnohem měkčí ve prospěch původců difamačních výroků. Je to dáno skutečností, že osoba vstoupivší na veřejnou scénu musí počítat s tím, že jakožto osoba veřejně známá bude pod drobnohledem veřejnosti, která se zajímá o její jak profesní, tak i soukromý život, a současně jej hodnotí. Současně však platí, že prezentace těchto údajů a jejich případná kritika musí souviset s veřejnou činností, kterou daná osoba vykonává, a také, že oprávněnou kritikou veřejně činné osoby není uvádění nepravdivých údajů o této osobě nebo hodnotících soudů z těchto údajů vycházejících (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], publikováno pod [číslo] Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

25. Z judikatury Ústavního soudu dále vyplývá, že při řešení kolize mezi základním právem na svobodu projevu a základním právem na ochranu důstojnosti a cti jednotlivce musí být brána v potaz zejména 1. povaha výroku (tj. zda jde o skutkové tvrzení či hodnotový soud), 2. obsah výroku (např. zda jde o projev„ politický“ či„ komerční“), 3. forma výroku (zejména nakolik je předmětný výrok expresivní, či dokonce vulgární), 4. postavení kritizované osoby (např. zda jde o osobu veřejně činnou, či dokonce o osobu aktivní v politickém životě, případně o osobu veřejně známou – typicky„ hvězdy showbyznysu“), 5. zda se výrok (kritika) dotýká soukromé či veřejné sféry této kritizované osoby, 6. chování kritizované osoby (např. zda kritiku sama„ vyprovokovala“ či jak se posléze ke kritice postavila), 7. kdo výrok pronáší (např. zda se jedná o novináře, běžného občana, politika apod.) a konečně 8. kdy tak učiní (tzn. např. jaké měl či mohl mít jeho autor v daný okamžik k dispozici konkrétní údaje, z nichž vycházel, a v jaké situaci tak učinil). Tento výčet však není konečný, neboť v úvahu musí být vždy vzat celkový kontext věci a ve specifických případech mohou být významné i okolnosti, jež nelze do žádné z právě zmíněných kategorií zařadit (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. [ústavní nález]).

26. V posuzované věci je zřejmé, že předmětný výrok, jehož znění, a to kde a kým byl pronesen, bylo mezi stranami nesporným, má poněkud hybridní povahu. Jednak v něm žalovaný tvrdí, že žalobce pro něj pracoval a že žalovaný jej„ vyhodil“, což je skutkové tvrzení týkající se ukončení pracovního poměru žalobce, jednak žalovaný uvedl, že k tomu došlo pro„ neschopnost“ žalobce, což je nepochybně hodnotící soud vztahující se ke kvalitě odváděné práce. Námitku žalovaného, že z jeho strany nešlo o úmyslnou dehonestaci, protože žalobce neoznačil za neschopného, ale sdělil pouze, že jej vyhodil pro neschopnost, soud nepokládá za úplně validní, když právě tím, že mělo jít o neschopnost žalobce, bylo řečeno, že žalobce je neschopný. Tuto úvahu považuje soud za poměrně jednoznačnou.

27. Odmítnout je třeba i námitku žalovaného, že přiměřené satisfakce se již žalobci dostalo a proto by přiznání omluvy v tomto řízení bylo duplicitním plněním, neboť na základě rozhodnutí v předchozím řízení mu omluvu poskytlo Ministerstvo financí. K tomu ale zdejší soud nemohl jakkoli přihlížet, protože podle shora zmíněného pravomocného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 se žalobci omluvila Česká republika, tedy odlišný subjekt od žalovaného (nehledě navíc k tomu, že předmětný rozsudek byl později zrušen Ústavním soudem, jenž učinil odpovědným za tvrzenou nemajetkovou újmu přímo žalovaného).

28. Při posuzování odpovědnosti žalovaného za tvrzenou nemajetkovou újmu soud vyšel z toho, že bylo zapotřebí jednak prokázat nepravdivost skutkového tvrzení, že k ukončení pracovního poměru žalobce došlo ze strany žalovaného (tzn. zda jej„ vyhodil“, jak tvrdil), a jednak zkoumat, zda tvrzení, že se tak stalo pro„ neschopnost“ žalobce, má pravdivý základ a zda bylo v daném kontextu přiměřené, či nikoli, resp. zda snad primárním cílem žalovaného nebylo jen zneuctění žalobce. Pro dovození odpovědnosti by pak přirozeně obecně postačovalo, pokud byla shledána difamace alespoň v jedné části výroku, ovšem i v tomto případě by poté musely být vypořádány i námitky žalovaného a následně mj. zhodnoceny také kritéria, jak vyplývají ze shora uvedených závěrů Ústavního soudu.

29. Žalobce též namítal, že předmětný výrok pronesl v domnění, že žalobce vyhodil, protože k tomu dal tehdejšímu vedoucímu Úřadu vlády [jméno] [příjmení] pokyn, a protože pracovní poměr byl ukončen, tak měl za to, že se tak skutečně z jeho vůle stalo. K tomu je třeba nejdříve uvést, že z dokazování jednoznačně plyne, že iniciativu k rozvázání pracovního poměru měl žalobce, jenž dne [datum] adresoval vedoucímu Úřadu vlády svůj návrh, aby byla uzavřena dohoda o rozvázání pracovního poměru ke dni [datum], k čemuž také následně došlo. To, že tento návrh nazval výpovědí, a také že se v pozdějších mediálních výstupech stále opakuje, že žalobce podal výpověď, není rozhodující, neboť podstatná z hlediska uplatněného nároku není forma rozvázání pracovního poměru, ale pouze to, zda a na čí popud byl ukončen. Ostatně tyto dva termíny (rozvázání pracovního poměru výpovědí jakožto jednostranným právním jednáním a dohodou jakožto dvoustranným právním jednáním) lidé bez právnického vzdělání v běžné mluvě často zaměňují, aniž by to mělo na případné písemné právní jednání vliv. Zmíněné skutkové zjištění soudu, že návrh na rozvázání pracovního poměru vznesl žalobce, dostatečně vyplývá nejen z jeho návrhu ze dne [datum], ale také ze shora uvedených novinových článků, které v dané době vycházely, stejně tak z vyjádření [jméno] [příjmení] ze dne [datum]. Lze tedy konstatovat, že tvrzení o vyhození žalobce žalovaným je nepravdivé, ovšem nelze vyloučit, že žalovaný byl skutečně v domnění, že k tomu došlo.

30. Jak shora uvedeno, výslech [jméno] [příjmení] se nakonec po provedení listinných důkazů ukázal nadbytečným, když bylo zjištěno, že se již v roce 2000 jasně vyjádřil, že tzv. výpověď byla podána ze strany žalobce a nikoliv ze strany Úřadu vlády jakožto jeho zaměstnavatele. Tato skutečnost byla rovněž opakovaně uváděna v médiích a byla tak veřejně známou. Zde soud odkazuje na závěry, které Ústavní soud také zaujal v citovaném nálezu sp. zn. [ústavní nález], podle nichž je sice třeba vycházet z kontextu výroku a z toho, jaké informace měl jeho autor k dispozici, na druhou stranu to neznamená, že kategorie pravdivosti je čistě subjektivní či zcela závislá na informacích, které má autor daného výroku nahodile k dispozici. Naopak, ještě předtím, než pronese skutkové tvrzení, které je způsobilé zasáhnout do osobnostních práv jiného, měl by vyvinout určité přiměřené úsilí za účelem zjištění pravdivosti výroku, přičemž míra úsilí, kterou je možno oprávněně požadovat, se liší mj. podle toho, kdo je autorem výroku, a větší nároky je nutno klást např. na politiky nebo na jiné osoby veřejně činné. Z toho plyne, že i pokud by žalovaný takový pokyn vydal a následně byl (mylně) informován, že pokyn byl splněn, měl si v roce 2017 nejdříve zjistit fakta, než o žalobci prohlásí, že jej„ vyhodil pro neschopnost“. [jméno] jeho úsilí pak měla odpovídat především tomu, že, byť daný výrok podle závazného názoru Ústavního soudu vynášel jako soukromá osoba, v kontextu celého televizního pořadu vystupoval v pozici prezidenta republiky a rozhovor byl veden s hlavou státu. Tudíž, i kdyby [jméno] [příjmení] jako svědek potvrdil, že žalovaný tehdy vydal pokyn k rozvázání pracovního poměru s žalobcem výpovědí, neměnilo by to nic na závěru, že ověření faktů ze strany žalovaného bylo v tomto případě nedostatečné. Ještě více to pak vynikne, pokud se soud zaměří na celý výrok žalovaného, který si sice nebyl vůbec jistý, zda žalobce pracoval v [anonymizováno] domě nebo na Úřadu vlády, přesto kategoricky a veřejně v televizním pořadu z pozice prezidenta republiky tvrdil, že žalobce byl neschopný a proto mu byla dána výpověď.

31. Nemá-li ovšem toto tvrzení žalovaného pravdivý základ, nemůže být kritické vyjádření vůči žalobci oprávněným. Samotné tvrzení o neschopnosti žalobce je však hodnotícím soudem a jako takové nemůže podstoupit test pravdivosti. Jinými slovy, jde o názor žalovaného, jenž mu nikdo nemůže vzít, i kdyby všichni ostatní byli přesvědčeni o opaku. Je pravdou, že skutková zjištění nenasvědčují tvrzené dlouhodobé nespokojenosti žalovaného, ale spíše tomu, že byl s žalobcem zřejmě spokojen, pročež mu svěřil koordinaci komunikace mezi vládou a parlamentními kluby ČSSD a o rok později o něm bylo uvažováno jako o novém řediteli sekce předsedy vlády. Ostatně i [jméno] [příjmení] považoval pracovní výstupy žalobce za kvalitní. Je představitelné, že tuto pozici žalobce narušily až události související s tzv. kauzou Olovo, kdy zjevně neměl nejlepší vztahy s [jméno] [příjmení], nicméně jde o otázky, které nemají s předmětem řízení nic společného. Především pak, jak již bylo uvedeno, hodnotící soud je nutno posuzovat z jiných hledisek. Jakkoli je tedy tvrzení žalovaného, že neschopnost byla důvodem výpovědi, nepravdivé, rozhodující je, zda označení za neschopného bylo vhodné nebo potřebné v daném kontextu použít, nebo zda primárním cílem žalovaného bylo pouze zneuctění žalobce.

32. Při posuzování této otázky přitom nejde vycházet jen z izolovaného výroku, ale je třeba ho vnímat v celém kontextu vyjádření žalovaného. Žalovaný v daném rozhovoru totiž reagoval na sdělení moderátora, že se o něm žalobce vyjádřil tak, že už jako předseda vlády obyčejnými lidmi pohrdal, přičemž kromě inkriminovaného výroku jej označil za ubožáka („ No a je to ubožák“). Je tedy patrné, že smyslem bylo se o žalobci vyjádřit hanlivě, a předmětný výrok tak nelze vnímat jinak, než že má především difamační charakter a dotýká se profesní cti a vážnosti žalobce.

33. Soud nicméně musí přisvědčit námitce žalovaného, že nezůstalo jen u toho, ale že i žalobce se o žalovaném vyjadřoval značně vulgárně, a to opakovaně. Po odvysílání zmíněného televizního pořadu žalobce v různých článcích publikovaných na internetu, ale především v rozhovoru ze dne [datum] a na svém facebookovém účtu, používá při označování žalovaného výrazy typu„ soudnost v troskách, nulová sebereflexe … prezident nemá zdaleka nemocné jen nohy … žije v rauši ze sebe sama … nebožák [celé jméno žalovaného], chudák republika“,„ lže tradičně“,„ hradní paralytik“ nebo„ poctivej kolaborant“. Žalovaný tedy vícenásobně dehonestoval žalovaného, nicméně předmětem tohoto řízení není nárok na náhradu případné nemajetkové újmy žalovaného, ale nárok žalobce vyplývající ze shora uvedeného výroku. Přesto lze mít za to, že si žalobce tímto způsobem sám poskytl jistou formu satisfakce, což je nutné zohlednit. Nelze ovšem současně přehlédnout ani to, kde a za jakých okolností byly tyto vzájemné invektivy pronášeny. Na straně žalovaného šlo o televizní pořad [anonymizováno] s prezidentem, kde žalovaný vystupoval po celou dobu v roli hlavy státu, měl proto jistě větší sledovanost a jeho slovům naslouchalo více lidí, kteří výroky žalovaného navíc museli vnímat jako výroky prezidenta republiky, než u žalobce, jenž se vyjadřoval v prostředí internetu, kde např. jeho facebookový účet má zřejmě menší veřejný dosah. Žalobce byl v tu dobu sice členem Rady České televize, a tedy osobou veřejně činnou, u níž jsou proto kritéria pro závěr o zásahu do jejích osobnostních práv nastavena přísněji, ovšem opět platí, že jeho postavení s postavením prezidenta republiky nebylo souměřitelné.

34. Po zvážení věci soud dospěl k závěru, že ani tato následná dehonestace žalovaného ze strany žalobce, který tímto poměrně nevybíravým způsobem reagoval na svou předchozí dehonestaci žalovaným, neeliminuje nárok na přiměřené zadostiučinění. Vzal přitom v úvahu jak rozdílné postavení obou stran, tak rozdílné prostředí, ve kterém byly výroky pronášeny, a tedy i jejich dopad na veřejnost (naproti tomu to, že vyjádření žalovaného předcházelo a bylo podnětem žalobci, je podle názoru soudu irelevantní za situace, kdy vyjádření žalobce byla mnohem více nevybíravá a expresivní). Je ovšem třeba zdůraznit to, že má jít o satisfakci přiměřenou, neboli z tohoto důvodu podle názoru soudu nepřichází do úvahy více, nežli satisfakce morální, omluva, kterou ale žalobce právě požadoval.

35. Namítal-li žalovaný promlčení uplatněného nároku, soud tuto námitku shledal rozpornou s dobrými mravy (§ 2 odst. 3 a § 588 o. z.). V soudní praxi sice obecně platí, že namítá-li někdo promlčení uplatněného práva, dobrým mravům to zásadně neodporuje, neboť institut promlčení přispívá k jistotě v právních vztazích. Uplatnění takové námitky by se nicméně příčilo dobrým mravům, jestliže by, výjimečně, šlo o výraz zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí lhůty byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]). Obecně by tedy soud musel dát žalovanému za pravdu, protože k předmětnému výroku došlo dne [datum], žalobce se s ním podle příspěvku na svém facebookovém účtu nejpozději následující den seznámil a žaloba byla podána až dne [datum], takže právo na odčinění nemajetkové újmy se po marném uplynutí tříleté zákonné lhůty promlčelo (§ 612, § 619 a § 629 odst. 1 o. z.). Nicméně v tomto konkrétním případě má soud za to, že k promlčení přihlédnout nelze, neboť by se to příčilo dobrým mravům. Žalobce s žalobou neotálel, naopak, první žalobu ve věci podal již dne [datum] a svůj spor také vyhrál. Teprve zásahem Ústavního soudu, který dovodil odpovědnost za tvrzenou újmu přímo žalovaného, byla předchozí rozhodnutí zrušena, takže dne [datum] byla první žaloba vůči státu (vedená ve smyslu existující judikatury, srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]) pouze z tohoto důvodu zamítnuta. Z této časové souslednosti je zřejmé, že žalobce aktivně konal, o svá práva se bral, takže marné uplynutí promlčecí lhůty nezavinil. V daném případě podle názoru soudu zjevně nelze shledat naplnění smyslu institutu promlčení, naopak, šlo by o zneužití práva a zánik nároku jen z toho důvodu by nebyl ospravedlnitelný.

36. Shrnuto, v řízení byla prokázána jak existence zásahu, který byl objektivně způsobilý vyvolat u žalobce nemajetkovou újmu (výrok samotný byl mezi stranami nesporný), tak ve smyslu § 81 o. z. protiprávnost daného zásahu, neboť tím bylo zasaženo do jeho vážnosti a cti, stejně jako existence příčinné souvislosti mezi tímto zásahem a dotčením osobnostní sféry žalobce. Bylo totiž také prokázáno, že nejenže předmětný výrok neměl pravdivý základ, což si žalovaný předtím dostatečně neověřil, ale že měl především difamační charakter. Proto je podle § 2910 věty první o. z. dána odpovědnost žalovaného za způsobenou nemajetkovou újmu a žalobce má podle § 2951 odst. 2 o. z. nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění. Jak již shora uvedeno, soud má s ohledem na zmíněnou svépomocnou satisfakci za to, že přiměřeným zadostiučiněním je v tomto případě pouze satisfakce morální, a to v základní podobě, takže nepožadoval-li žalobce peněžitou náhradu nebo např. veřejnou omluvu v podobném formátu, jako byl pronesen daný výrok, ale omluvu jen soukromým dopisem, jde podle názoru soudu o prostou lidskou omluvu, která mu náleží.

37. Ze všech těchto důvodů proto soud rozhodl tak, jak ve výroku I tohoto rozsudku uvedeno, když má za to, že i sedmidenní lhůta k plnění je lhůtou přiměřenou.

38. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 a § 142a odst. 1 o. s. ř., tak, že ve věci zcela úspěšnému žalobci náleží plná náhrada nákladů řízení, které sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 2 000 Kč a z nákladů zastoupení advokátem. Tomu podle § 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 7 bod 5 a § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen „advokátní tarif“) náleží odměna ve výši 3 100 Kč a podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč, a to za každý z šesti úkonů právní služby podle § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) advokátního tarifu (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva k plnění, podání žaloby, písemné podání ze dne [datum] a dvakrát účast při jednání soudu dne [datum], neboť přesahovalo dvě hodiny), dále podle § 14 odst. 1 písm. a) a odst. 3 advokátního tarifu náhrada za promeškaný čas ve výši 100 Kč za každou započatou půlhodinu cesty z jeho sídla do sídla soudu a zpět, což činí celkem 600 Kč, a cestovné podle § 1 písm. b) a § 4 písm. a) vyhlášky č. 511/2021 Sb. ve výši 989 Kč (116 km při průměrné spotřebě 8,6 l [číslo] km), to vše včetně náhrady za daň z přidané hodnoty v sazbě 21 % podle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. Dohromady tak jde o částku ve výši 28 607 Kč, přičemž splatnost náhrady nákladů řízení k rukám zástupce žalobce soud určil podle § 149 odst. 1 o. s. ř. a lhůtu k plnění podle § 160 odst. 1 o. s. ř.

Poučení