8 C 2/2025 - 49

Rubrum

Okresní soud v Mělníku rozhodl samosoudcem Mgr. Milanem Benešem ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Jméno žalované], narozená [Datum narození žalované] bytem [Adresa žalované] o 35 972,45 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 32 446,82 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 32 446,82 Kč od [datum] do zaplacení, a to ve splátkách po 2 500 Kč měsíčně splatných vždy nejpozději do 20. dne příslušného kalendářního měsíce, počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku, pod ztrátou výhody splátek.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky ve výši 3 523,63 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 33 946,82 Kč od [datum] do [datum] a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 1 500 Kč od [datum] do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku ve výši 2 315,52 Kč, a to ve splátkách po 300 Kč měsíčně splatných vždy nejpozději do 20. dne příslušného kalendářního měsíce, počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku, pod ztrátou výhody splátek.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se obrátila dne [datum] ke zdejšímu soudu s žalobou, v níž uplatnila nárok na zaplacení částky ve 35 972,45 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 33 946,82 Kč od [datum] do zaplacení. Svůj nárok odůvodnila tím, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost [právnická osoba]., IČO [IČO], se sídlem [adresa] (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“), uzavřela se žalovanou dne [datum] smlouvu o úvěru „[Anonymizováno] Půjčka“ č. [Anonymizováno]_CZ_[Anonymizováno], na základě které poskytla žalované finanční prostředky ve výši 50 000 Kč s fixní úrokovou sazbou 11,90 % ročně. Žalovaná se zavázala úvěr splatit v 36 měsíčních splátkách. Právní předchůdkyně žalobkyně poskytovala úvěry prostřednictvím své webové stránky www.unicreditbank.cz, kde si žalovaná zvolila parametry úvěru a následně vyplnila žádost o jeho poskytnutí. V rámci této žádosti udělila souhlas se zpracováním osobních údajů a uvedla své osobní, kontaktní a ekonomické údaje, včetně informací o zaměstnání, příjmech a výdajích. Tyto údaje byly určeny k posouzení její úvěruschopnosti. Kromě údajů poskytnutých žalovanou získávala právní předchůdkyně žalobkyně informace o její bonitě také z externích databází, konkrétně z registrů Sdružení SOLUS (Pozitivní registr a Registr fyzických osob), Bankovního registru klientských informací a Nebankovního registru klientských informací. Na základě těchto informací byl návrh na uzavření smlouvy o úvěru dne [datum] akceptován a finanční prostředky byly žalované bezhotovostně převedeny na její bankovní účet. Žalovaná se následně dostala do prodlení se splácením a v upomínce ze dne [datum] byla informována o zesplatnění celého úvěru a vyzvána k jeho úhradě. Předžalobní upomínka byla žalované zaslána dne [datum]. Předmětem návrhu tedy byla nesplacená jistina ve výši 33 946,82 Kč a smluvní úrok ve výši 2 025,63 Kč, které byly nejpozději splatné dne [datum]. Žalobkyně se případně po žalované domáhala vydání bezdůvodného obohacení, a to pro případ, že by soud neměl za prokázaný nárok žalobkyně na zaplacení dlužné částky z titulu smlouvy o úvěru.

2. Žalovaná uvedla, že sporný úvěr jí skutečně byl poskytnut. Řádně jej splácela až do doby, kdy si zajistila konsolidační úvěr u [právnická osoba]. V rámci této konsolidace mělo dojít ke splacení tří úvěrů, mezi nimiž byl i předmětný úvěr od právní předchůdkyně žalobkyně. Podle tvrzení žalované byly prostředky z konsolidačního úvěru odeslány přímo na účty věřitelů, přičemž zbytek částky jí byl připsán na její účet. Domnívala se proto, že sporný závazek byl tímto krokem vypořádán. Není si vědoma, kde mohlo dojít k pochybení. Dále soudu sdělila, že dokumenty týkající se konsolidačního úvěru bohužel skartovala. Na pobočce právní předchůdkyně žalobkyně pak bylo žalované sděleno, že k úhradě sporného úvěru byl zapotřebí souhlas žalované, který však právní předchůdkyně žalobkyně neobdržela. K uhrazení sporného úvěru platbou provedenou z konsolidačního úvěru tak nedošlo. Žalovaná dále uvedla, že se nachází v obtížné finanční situaci, kdy ze svého důchodu splácí více pohledávek v celkové výši přibližně 11 000 Kč měsíčně. Pro případ, že by soud žalobě vyhověl, požádala o možnost splácet dlužnou částku ve splátkách po 1 500 Kč měsíčně.

3. Soud věc projednal postupem podle § 101 odst. 3 o. s. ř., v nepřítomnosti účastníků, neboť žalobkyně se k jednání soudu nedostavila bez řádné a včasné omluvy, ač byla k jednání předvolána, žalovaná se z jednání omluvila a požádala o projednání věci ve své nepřítomnosti.

4. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním, které má za skutečnosti prokázané a rozhodující pro posouzení věci, odpovídající i skutkovému závěru:

5. Žalovaná s právní předchůdkyní žalobkyně podepsala dne [datum] návrh na uzavření smlouvy o úvěru, jejímž předmětem by bylo poskytnutí úvěru č. [Anonymizováno]_CZ_[Anonymizováno] ve výši 51 500 Kč, když z toho částka 1 500 Kč představovala úhradu poplatku za poskytnutí úvěru. Shodného dne žalovaná doplnila údaje k žádosti o poskytnutí úvěru, a to o informace, že žalovaná je vdaná, bydlí ve vlastním či družstevním bydlení, má střední vzdělání s maturitou, je důchodce a její čistý měsíční příjem činí 13 583 Kč. Výdaje uvedla ve výši 0 Kč. Ostatní příjmy domácnosti uvedeny nebyly. Součet splátek úvěrů byl uveden ve výši 738 Kč, součet limitů kreditních karet ve výši 60 000 Kč. Žalované byly poskytnuty informace o spotřebitelském úvěru s tím, že splátky jsou ve výši 1 709 Kč měsíčně, počínaje dnem [datum], poplatek za poskytnutí úvěru činí 1 500 Kč a celková výše úvěru tedy představuje částku 51 500 Kč. Téhož dne, tj. [datum], právní předchůdkyně žalobkyně návrh na uzavření smlouvy akceptovala /viz návrh na uzavření smlouvy o úvěru na č. l. 8-9, informace o spotřebitelském úvěru na č. l. 10, doplnění žádosti o poskytnutí spotřebitelského úvěru na č. l. 11 spisu/. V době žádosti o úvěr činil příjem žalované ze starobního důchodu 13 583 Kč. Žalovaná měla jeden existující splátkový úvěr, na kterém jí zbývalo splatit 25 830 Kč, přičemž splátky činily 738 Kč. Zároveň u ní bylo evidováno celkem [hodnota] odmítnutých žádostí o splátkové úvěry, 5 o nesplátkové úvěry a 3 karetní úvěry. Žalovaná měla také jeden úvěr z kreditní karty s úvěrovým rámcem ve výši 60 000 Kč, u kterého měla dlužné splátky po splatnosti. Odmítnuty jí byly žádosti o úvěry pohybující se od 15 000 Kč do 400 000 Kč. Tyto skutečnosti byly zjištěny lustrací ze systému SOLUS /viz oznámení ČSSZ na č. l. 12, výpis z registru na č. l. 15-20 spisu /. Návrh na uzavření smlouvy o úvěru byl právní předchůdkyní žalobkyně dne [datum] akceptován s upozorněním na splátky ve výši 1 709 Kč /viz akceptace návrhu na uzavření smlouvy o úvěru na č. l. 13 spisu/. Žalovaná načerpala úvěr ve výši 51 500 Kč. Z toho se ve výši 50 000 Kč jednalo o úvěr a v částce ve výši 1 500 Kč se jednalo o poplatek za úvěrovou dokumentaci. Úvěr byl připsán na bankovní účet žalované /viz výpis z úvěru č. 1/2021 na č. l. 14, sdělení banky na č. l. 46 spisu/. Ke dni [datum] představoval konečný zůstatek jistiny částku ve výši 33 946,82 Kč s tím, že po splatnosti byla jistina ve výši 9 897,09 Kč, řádné úroky po splatnosti představovaly částku 1 842,78 Kč a úroky z prodlení částku ve výši 698,32 Kč /viz výpis z úvěru č. 11/2022 na č. l. 21 spisu/. Právní předchůdkyně žalobkyně informovala žalovanou dopisem ze dne [datum] o tom, že se z důvodu prodlení s úhradou splátek rozhodla prohlásit úvěr za splatný a vyzvala žalovanou, aby uhradila dlužnou částku ve výši 36 759,51 Kč nejpozději do [datum]. Tuto výzvu odeslala žalované dne [datum] /viz oznámení o okamžité splatnosti úvěru a výzva k úhradě dluhu na č. l. 22, poštovní podací arch na č. l. 23 spisu/. Právní předchůdkyně žalobkyně postoupila spornou pohledávku za žalovanou na žalobkyni, o čemž žalovanou informovala dopisem ze dne [datum] /viz seznam postoupených pohledávek na č. l. 24, oznámení o postoupení pohledávky na č. l. 25, poštovní podací arch na č. l. 26 spisu/. Žalobkyně zaslala žalované před podáním žaloby dne [datum] výzvu k úhradě dlužné částky /viz výzva k úhradě před podáním žaloby na č. l. 27, podací lístek na č. l. 28 spisu/. Žalovaná jednala s [právnická osoba]. o sjednání úvěru za účelem konsolidace dluhů, přičemž předmětem tohoto sjednaného úvěru mělo být také uhrazení sporné pohledávky, když dlužné peněžní prostředky by takto byly odeslány nejpozději dne [datum] /viz část listiny o konsolidaci dluhu na č. l. 35, oznámení o předčasném splacení úvěru na č. l. 36 spisu/.

6. Podle § 101 odst. 1 písm. b) o. s. ř. k tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení, jsou účastníci povinni plnit důkazní povinnost. Podle § 118a odst. 3 o. s. ř. zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy. Jak uvedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 24. 3. 2010 sp. zn. 21 Cdo 4314/2008, poučovací povinnost podle ustanovení § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. soud plní při jednání. Při jiném úkonu soud poučení o povinnosti tvrzení a o povinnosti důkazní neposkytuje a je nepřípustné jednání odročit jen proto, aby mohlo být poskytnuto poučení účastníků, který se k jednání nedostavil a který z důležitého důvodu nepožádal o odročení jednání. Žalobkyně se z jednání neomluvila a nežádala ani o jeho odročení. Svým procesním postupem se tak sama zbavila možnosti být poučena soudem při jednání o povinnosti označit důkazy, včetně následku nesplněné této povinnosti v podobě neúspěchu ve sporu dle ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř.

7. Po právní stránce soud hodnotil věc podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) a dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, vždy ve znění platném a účinném ke dni rozhodné právní skutečnosti.

8. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Dle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

9. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

10. Podle § 588 věty první o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

11. Podle § 573 o. z. se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání, byla-li však odeslána na adresu v jiném státu, pak patnáctý pracovní den po odeslání.

12. Podle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Ustanovení § 1968 o. z. stanoví, že dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. Dle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

13. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Dle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

14. Podle § 3016 o. z. ustanoveními tohoto zákona nejsou dotčena ustanovení jiných právních předpisů o ochraně spotřebitele.

15. Podle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

16. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (…).

17. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

18. Po provedeném dokazování a hodnocení důkazů každého jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná toliko částečně. V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované částku ve výši 50 000 Kč. V řízení bylo dále prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaná projevily vůli uzavřít smlouvu o úvěru, jíž se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnou žalované úvěr ve výši 50 000 Kč, resp. ve výši 51 500 Kč (vč. poplatku za poskytnutí úvěru), a žalovaná se zavázala vrátit právní předchůdkyni žalobkyně jistinu úvěru spolu s příslušenstvím. Právní předchůdkyně postoupila pohledávku za žalovanou na žalobkyni, když o této skutečnosti žalovanou vyrozuměla. Žalobkyně tak byla k podání žaloby aktivně věcně legitimována. Úvěrová smlouva však nebyla sjednána platně, neboť žalobkyně v řízení neprokázala, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně (s odbornou péčí) zkoumala schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr ve smyslu § 86 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru. K tomu soud uvádí, že není postačující vycházet pouze z nedoloženého osobního prohlášení žalované o jejích osobních, výdělkových a majetkových poměrech, neboť odborná péče předpokládá, že věřitel údaje získané od spotřebitele náležitě ověří /srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018/. Právní předchůdkyně žalobkyně v daném případě zcela rezignovala na řádnou kontrolu výdajů žalované. K tomuto bylo pouze v zákaznické kartě uvedeno, že měsíční odhadované výdaje žadatele jsou ve výši 0 Kč. Již tato skutečnost sama o sobě přitom měla vést k podrobnějšímu zkoumání výdajů žalované, když je zcela zřejmé, že není možné žít bez jakýchkoliv výdajů na stravu, ošacení, energie, léky, dopravu apod. V řízení však žalobkyně nijak netvrdila, že by se její právní předchůdkyně žalobkyně prověření standardních výdajů žalované jakkoliv věnovala. Omezila se pouze na zjištění pravidelných splátek splátkových úvěrů ve výši 738 Kč. Prověřila sice také úvěrovou historii žalované, zcela však ignorovala, že dlouhodobě docházelo k zamítání žádostí žalované o úvěry. Obecně lze říci, že pouhé doplnění čísel do formuláře právní předchůdkyně žalobkyně k hodnocení klienta, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. To platí tím spíše v případě, kdy klient v takto vyplněném formuláři uvede informace, které jsou ze své podstaty patrně zcela neodpovídající, a to jako např. nulové výdaje na živobytí. Za dané situace bylo nezbytné, aby právní předchůdkyně žalobkyně zejména výdaje žalované důkladně prověřila a ověřila její tvrzení, že ze svého důchodu skutečně na živobytí ničeho nevynakládá, a že všechny případné výdaje jsou např. hrazeny jiným členem domácnosti. K tomu však nutno zdůraznit, že žalovaná neuvedla žádný příjem dalších členů domácnosti, takže pro takovou úvahu neměla právní předchůdkyně žalobkyně k dispozici žádné indicie, natož, aby se něčím takovým vůbec zabývala. Soud s ohledem na výše uvedené uzavřel, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 věta druhá zákona o spotřebitelském úvěru, a proto je taková smlouva neplatná.

19. K otázce přezkumu posouzení úvěruschopnosti před podpisem úvěrové smlouvy a důsledku absolutní neplatnosti považuje soud za vhodné uvést, že v § 87 odst. 1 ZoSÚ stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele řádně a s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití § 588 o. z. právě jako neplatnost absolutní. Dané porušení povinnosti poskytovatele totiž odporuje zákonu a zároveň (pro širší dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018-77 či nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele. V podrobnostech soud odkazuje např. na rozsudky Krajského soudu v Praze ze dne 1. 8. 2019, č. j. 27 Co 132/2019-97 nebo ze dne 25. 6. 2019, č. j. 23 Co 128/2019-129, v nichž se krajský soud detailně zabýval otázkou výkladu právní úpravy účinné od 1. 12. 2016 a obsažené v §§ 86 a 87 ZoSÚ. Konstatoval, že výklad předmětného § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovujícího důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, aby respektoval smysl a účel daného ustanovení (teleologický výklad), kontinuitu (historický výklad) a dosavadní vývojové trendy v dané právní oblasti (výklad z judikatury), a aby se současně jednalo o výklad eurokonformní, nepřipouští, aby důsledkem uvedeného porušení povinnosti věřitele (poskytovatele úvěru) byla pouhá relativní neplatnost. Zákonem stanovenou neplatnost, k níž v důsledku daného porušení dochází, je nutno chápat jako neplatnost absolutní. Platnost smlouvy z uvedeného důvodu je přitom soud povinen zkoumat z úřední povinnosti /srov. rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 v řízení OPR-Finance s.r.o. proti GK/.

20. Na tomto místě považuje soud za vhodné uvést, že nepřehlédl argumentaci žalované spočívající v tom, že spornou pohledávku již uhradila, a to prostřednictvím konsolidačního úvěru u [právnická osoba]. Z provedených důkazů vyplývá, že žalovaná o této možnosti jednala, nebylo však prokázáno, že by ke konsolidaci a úhradě sporného dluhu skutečně došlo. To žalovaná schopna doložit nebyla, když ani přes výzvu soudu relevantní důkazy nepředložila. Nad to je potřeba ještě poukázat na následující. Oznámení o předčasném splacení úvěru bylo datováno dnem [datum] (předmětná smlouva o úvěru byla ze dne [datum]), když i s ohledem na to, jakou částku žalovaná ve prospěch právní předchůdkyně žalobkyně uhradila, kolik činila výše měsíčních splátek, a kdy došlo k zesplatnění úvěru, je zřejmé, že ke splácení úvěru muselo docházet i po období domnělého doplacení úvěru [právnická osoba]., tj. v období, kdy měla žalovaná považovat úvěr již za zcela splacený. Vzhledem k uvedenému nemohl soud učinit závěr, že měl již sporný dluh zaniknout z důvodu úhrady v předchozí době.

21. Jelikož soud uzavřel, že smlouva o úvěru nebyla mezi účastníky uzavřena platně, a stejně tak uzavřel, že nebylo prokázáno, že by žalovaná dluh uhradila, došlo na straně žalované na úkor právní předchůdkyně žalobkyně, resp. žalobkyně, k bezdůvodnému obohacení, a proto je žalovaná povinna toto obohacení ve smyslu § 2991 a násl. o. z. žalobkyni vydat. Žalobkyně v žalobě uvedla, že nesplacená dlužná jistina představovala částku ve výši 33 946,86 Kč. Ani přes přípis soudu nedoplnila, jaká konkrétní částka byla ze strany žalované zaplacena, ačkoliv tedy eventuálně požadovala, aby jí soud přiznal bezdůvodné obohacení z titulu finančních prostředků, které byly žalované v minulosti poskytnuty ze strany právní předchůdkyně žalobkyně. Současně bylo z provedeného dokazování patrné, že úvěr byl navýšen o částku ve výši 1 500 Kč, a to jako poplatek za poskytnutí úvěru. Pokud tedy z doloženého výpisu k únoru 2021 bylo zřejmé, že počáteční zůstatek úvěru byl evidován ve výši 51 500 Kč, ačkoliv žalované byly fakticky poskytnuty ,,jen“ finanční prostředky ve výši 50 000 Kč, musel soud tuto skutečnost zohlednit. Jelikož tedy žalovaná při výpočtu zůstatku vycházela z vyúčtování, které bylo odvíjeno od počáteční částky vč. započítaného poplatku, soud požadovanou částku ve výši 33 946,86 Kč ponížil dále právě o částku ve výši 1 500 Kč, když se v této části žalovaná na úkor žalobkyně, respektive právní předchůdkyně žalobkyně, bezdůvodně obohatit nemohla. Žalovanou tak nadále stíhá povinnost vrátit žalobkyni finanční prostředky ve výši 32 446,82 Kč (33 946,86 Kč – 1 500 Kč), o něž se na úkor právní předchůdkyně žalobkyně, resp. žalobkyně, bezdůvodně obohatila. Splatnost pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení nastala uplynutím lhůty, která byla žalované pro zaplacení dlužné částky poskytnuta. V tomto případě byla žalované poskytnuta lhůta k zaplacení dlužné částky do [datum], když bylo prokázáno, že tato výzva byla žalované ze strany právní předchůdkyně žalobkyně zaslána dne [datum]. Od následujícího dne, tj. od [datum], je tedy žalovaná v prodlení se splněním své povinnosti a žalobkyni od tohoto dne náleží nárok na úrok z prodlení dle § 1970 o. z. ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. z dlužné částky.

22. Lhůtu k plnění soud stanovil jednak s přihlédnutím k finančním možnostem žalované, která uvedla, že je schopna dluh uhradit v pravidelných měsíčních splátkách po 1 500 Kč, jednak také s ohledem na výši dlužné splátky (i s ohledem na výši příslušenství pohledávky v podobě zákonného úroku z prodlení) pro zachování přiměřené doby splacení dlužné částky. Soud tedy stanovil žalované povinnost uhradit ve výroku uvedenou částku ve splátkách po 2 500 Kč měsíčně splatných vždy nejpozději do 20. dne příslušného kalendářního měsíce tak, aby k úhradě dluhu mohlo dojít nejpozději do dvou let. Soud má za to, že splátky v této výši jsou v souladu s oprávněnými ekonomickými zájmy žalobkyně, které by se nemělo nijak negativně dotknout, že ke splacení dojde v přiměřené době, pokud bude žalovaná splátky řádně a včas hradit. Žalobkyně ostatně nesouhlas s úhradou ve formě splátek nijak najevo nedala. Vzhledem k výši dluhu však soud nemohl akceptovat výši splátek, které navrhovala žalovaná. Soud takto rozhodl podle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. a určil dále dle § 565 o. z., že nesplní-li žalovaná byť i jedinou splátku řádně a včas, stane se celý dluh splatný ihned (výrok I. tohoto rozsudku).

23. Ve zbylém soudu nezbylo, než nárok žalobkyně zamítnout, když nebylo v řízení prokázáno uzavření platné smlouvy o úvěru (výrok II. tohoto rozsudku).

24. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 2 315,52 Kč, přičemž tato částka představuje 64 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 82 % a úspěchu žalované v rozsahu 18 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 440 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do [datum] advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 35 972,45 Kč sestávající z částky 500 Kč za každý ze tří úkonů právní služby dle § 11 odst. 1 písm. a), d) a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 800 Kč ve výši 378 Kč. Ohledně aplikace § 14b a. t. soud odkazuje na větší množství žalob tzv. formulářového typu v databázi soudu ISAS (viz např. řízení vedená u zdejšího pod sp. zn. [spisová značka], sp. zn. [spisová značka] a také vedená exekuční řízení vyplývající z totožných pohledávek a žalob). Při poměřování míry úspěchu a neúspěchu účastníků bylo třeba s ohledem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015 sp. zn. 23 Cdo 2585/2015, či nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010 sp. zn. I. ÚS 2717/08, přihlížet též k uplatněnému příslušenství, které bylo předmětem řízení. Soud zcela výjimečně stanovil povinnost k úhradě nákladů řízení formou splátek, a to z obdobných důvodů, jako byly uvedeny výše k odůvodnění splátek ve vztahu k úhradě přiznaného plnění. Zde soud závěrem podotýká, že náklady řízení, resp. stanovené splátky, je třeba hradit k rukám zástupce žalobkyně jako advokáta dle § 149 odst. 1 o. s. ř. (výrok III. tohoto rozsudku).

Poučení