8 C 230/2020-182

Rubrum

Okresní soud v Chebu rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Martina Skalického a přísedících Ivany Skočilové a Bc. Zdeňka Pěnčíka v právní věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] bytem [adresa žalobkyně] zastoupená advokátkou JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] bytem [adresa žalované] zastoupená advokátem JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] za účasti vedlejší účastnice na straně žalované [pojišťovna], [IČO] sídlem [adresa vedlejší účastnice] zastoupená advokátem JUDr. [jméno] [příjmení] vykonávajícím advokacii jako společník Advokátní kancelář [příjmení] a spol. s.r.o. sídlem [adresa] o zaplacení náhrady za ztížení společenského uplatnění ve výši 400 000 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala, aby jí žalovaná zaplatila částku 400 000 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši z této částky od 1. 12. 2012 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 39 700,10 Kč do šesti měsíců od právní moci rozsudku na účet advokáta žalované [příjmení] [jméno] [příjmení].

III. Žalobkyně je povinna zaplatit vedlejší účastnici na straně žalované náhradu nákladů řízení ve výši 19 793,18 Kč do šesti měsíců od právní moci rozsudku na účet advokáta vedlejší účastnice na straně žalované [příjmení] [jméno] [příjmení].

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou, podanou dne 27. 4. 2020, domáhala od žalované zaplacení celkem 980 970 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši od 1. 12. 2012 do zaplacení, a to jako náhrady za ztížení společenského uplatnění. Žalobkyně tvrdila, že s pracovním úrazem ze dne 3. 1. 2011, který utrpěla jako zaměstnankyně žalované, souvisejí trvalé následky, a to a) poúrazové omezení hybnosti páteře – středně těžké – 300 bodů, b) porucha zraku – 300 bodů, c) migréna – 200 bodů, d) poškození šestého a sedmého obratle krční páteře – 480 bodů, e) prasklá pánevní kost – 800 bodů, přičemž žádá odškodnění za 2080 bodů po 250 Kč, tedy ve výši 520 000 Kč, a navýšení bodového ohodnocení o 460 970 Kč.

2. Před zahájením jednání soudu dne 14. 6. 2023, kdy byla věc s účastníky probrána a sdělen předběžný názor soudu ve vztahu k důvodnosti námitky promlčení, vznesené žalovanou a vedlejší účastnicí na její straně, vzala žalobkyně žalobu zčásti zpět s tím, že nadále již uplatňuje pouze nároky d) a e) v celkové výši 320 000 Kč a navýšení o 25 %, tedy o dalších 80 000 Kč. Soud proto řízení usnesením ze dne 14. 6. 2023, č.j. 8 C 230/2020-145, v rozsahu zpětvzetí žaloby dle § 96 odst. 1, 2, 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen„ OSŘ“), částečně zastavil.

3. Žalovaná i vedlejší účastnice na straně žalované vznesly ve vztahu ke všem vzneseným nárokům námitku jejich promlčení. Soud se proto nejprve zabýval tím, zda nároky, které zůstaly předmětem řízení, jsou promlčené.

4. Ve vztahu k nároku na náhradu za poškození 6. a 7. páteřního obratle žalobkyně sama v žalobě ve znění jejích doplnění a následně pak znovu na přímý dotaz při jednání soudu uvedla, že o poškození obratlů C6 a C7 se dozvěděla z výsledků lékařského vyšetření provedeného MUDr. [příjmení] dne 6. 1. 2015, přičemž vyšetření bylo realizováno poté, kdy koncem roku 2014 utrpěla jiný úraz a byla poté dne 5. 1. 2015 operována. To odpovídá lékařské zprávě [nemocnice] s.r.o. ze dne 10. 1. 2011, která shrnula výsledek vyšetření počítačovou tomografií (CT) tak, že„ zobrazený skelet C páteře v rozsahu C6-7 bez čerstvých traumatických změn“, tedy žalobkyně se v roce 2011 o zranění 6. a 7. obratle nedozvěděla. Naopak soud nepovažuje za prokázané tvrzení právní zástupkyně žalobkyně, že jednoznačně bylo poškození obratlů C6 a C7 jako následek pracovního úrazu dne 3. 1. 2011 prokázáno až vyšetřením magnetickou rezonancí ve Fakultní nemocnici [obec] dne 28. 2. 2019. Jednak proto, že uvedená lékařská zpráva je značně stručná a ve vztahu k obratlům je v ní jediná lakonická věta„ bulging disků C5/6 a C/7“, aniž by se zpráva jakkoliv vyjadřovala k možné příčině. Dále – a zejména – pak proto, že tvrzení o tom, že žalobkyně se dozvěděla o poškození obratlů až dne 28. 2. 2019 je v rozporu s vyjádřením samé žalobkyně, která výslovně uvedla den 6. 1. 2015 jako den, kdy se o poškození předmětných obratlů dozvěděla v důsledku vyšetření magnetickou rezonancí. Při rozporu mezi vyjádřením právní zástupkyně žalobkyně a žalobkyně samé dal soud přednost jako věcně správnému vyjádření samotné žalobkyně, neboť ta musí nejlépe vědět, kdy se poprvé o tom, že má poškozené obratle C6 a C7, dozvěděla. Soud má tudíž za to, že žalobkyně se dozvěděla o poškození předmětných obratlů dne 6. 1. 2015 po vyšetření magnetickou rezonancí ve Fakultní nemocnici [obec].

5. Ve vztahu k nároku na náhradu za prasklou pánevní kost žalobkyně tvrdí, že tento úraz zjistila na základě lékařské zprávy MUDr. [jméno] [příjmení] ze dne 8. 7. 2015 a MUDr. [jméno] [příjmení] ze dne 8. 9. 2015. Soud proto má za to, že se o úrazu žalobkyně dozvěděla nejpozději v létě 2015.

6. Správnost závěrů v bodě 4. nikterak nevyvrací ani jiné žalobkyní předložené důkazy. Zpráva MUDr. [jméno] [příjmení] – [nemocnice] ze dne 8. 7. 2015, zprávy [nemocnice] ze dnů 16. 6. 2017, 22. 6. 2017 a 29. 6. 2017 a zpráva Fakultní nemocnice [obec] ze září 2018 o obratlích mlčí. Posudek o invaliditě ze dne 1. 4. 2019 o tomto poškození zdraví také nehovoří. Závěr soudu o tom, že se žalobkyně dozvěděla o poškození obratlů již 6. 1. 2015, nevyvrací ani lékařská zpráva MUDr. [jméno] [příjmení] ze dne 13. 4. 2023, která rekapituluje zdravotní stav žalobkyně (a to zjevně na základě lékařských zpráv a sdělení samotné žalobkyně) s tím, že dle aktuálního rentgenového snímku„ se shoduje úplně stejný nález jak šíje, tak bederní páteře, jde o zcela shodný nález z roku 2011 viz propouštěcí zpráva 10. 1. 2011 z nemocnice Mar. Lázní, což je prokazatelné z RTG je jednoznačné, že jde o zastaralý úraz C 3,4,5 a C 5,6,7.“ 7. Správnost závěru v bodě 5. pak podporuje rukou psaná poznámka na zprávě MUDr. [jméno] [příjmení] – [nemocnice] ze dne 8. 7. 2015 ve znění„ Zde bylo řečeno, že je to staršího data prim. [jméno]. To mohlo být k úrazu 3. 1. 2011“, což je s ohledem na to, že tento listinný důkaz předložila samotná žalobkyně, zřejmě poznámka zapsaná samotnou žalobkyní, obsahově zcela souladná s tím, co žalobkyně sama tvrdí. Závěr soudu o tom, že se žalobkyně dozvěděla o prasklé pánevní kosti v létě 2015, nevyvrací ani lékařská zpráva MUDr. [jméno] [příjmení] ze dne 13. 4. 2023, která rekapituluje zdravotní stav žalobkyně (a to zjevně na základě lékařských zpráv a sdělení samotné žalobkyně) s tím, že„ 2014 [číslo]. úraz L hlezna operace 5. 1. 2015 kdy na MGR byla zjištěna prasklá zastaralá pánevní kost i prim. [příjmení] z [příjmení]. Lázní“, která naopak připouští ještě o více než půl roku časnější zjištění prasklé pánve žalobkyní.

8. Žalobkyně své nároky na náhradu za snížení společenského uplatnění opírá o tvrzení, že k poškození jejího 6. a 7. páteřního obratle a prasknutí pánevní kosti došlo v důsledku pracovního úrazu, který utrpěla dne 3. 1. 2011. Plynutí objektivních i subjektivních promlčecích lhůt obou nároků se tudíž řídí právní úpravou v zákoně č. 40/1964 Sb., občanskému zákoníku (dále jen„ ObčZ“), který byl účinný do 31. 12. 2013, neboť dle ustanovení § 3036 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ OZ“), účinného od 1. 1. 2014, se podle dosavadních právních předpisů se až do svého zakončení posuzují všechny lhůty a doby, které začaly běžet přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i lhůty a doby pro uplatnění práv, která se řídí dosavadními právními předpisy, i když začnou běžet po dni nabytí účinnosti tohoto zákona.

9. Podle § 106 odst. 1 ObčZ se právo na náhradu škody promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá.

10. Podle § 106 odst. 2 ObčZ se se právo na náhradu škody promlčí nejpozději za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví.

11. Vzhledem k tomu, že se jedná o náhradu škody na zdraví, objektivní promlčecí lhůta se v těchto případech neuplatní. Subjektivní promlčecí lhůta nároku na náhradu za poškození obratlů začala žalobkyni plynout dne 6. 1. 2015, kdy se dozvěděla o poškození, přičemž věděla, kdo za něj odpovídá, a uplynula dne 6. 1. 2017. Subjektivní promlčecí lhůta nároku na náhradu za prasknutí pánevní kosti začala žalobkyni plynout dne 8. 7. 2015, kdy se dozvěděla o úrazu, přičemž věděla, kdo za něj odpovídá, a uplynula dne 8. 7. 2017. Oba nároky jsou tudíž promlčené.

12. Soud se dále zabýval námitkou žalobkyně, že nárok nemůže být promlčený, protože byl uplatněn v řízení, které bylo zahájeno u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 14 Nc 1325/2012 a následně vedeno u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 9 C 185/2012, ale soudy dosud o tomto nároku za ztížení společenského uplatnění nerozhodly, protož rozhodly jen o náhradě za ztrátu na výdělku.

13. S tímto názorem se soud neztotožnil. Čistě teoreticky, pokud by žalobkyně skutečně řádně procesně uplatnila svůj nárok – totožný s nárokem uplatněným v tomto řízení – v předchozím řízení a o takto uplatněném nároku nebylo soudem nalézací ani odvolacím věcně rozhodnuto, bylo by možné takový nárok znovu uplatnit v novém řízení. Okamžikem právní moci rozsudku v původním řízení by totiž odpadla překážka věci zahájené dle § 83 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen„ OSŘ“), neboť o předmětném nároku by se již nevedlo soudní řízení. Vydání doplňujícího rozsudku ve smyslu § 166 odst. 1 OSŘ by po uplynutí zákonné lhůty (15 dnů od doručení rozsudku, resp. do právní moci rozsudku) také již nebylo možné. Současně by nenastala překážka věci pravomocně rozhodnuté dle § 159a odst. 4 OSŘ, neboť o předmětném nároku by soudem věcně rozhodnuto nebylo. Shodný nárok by tudíž bylo možné v novém soudním řízení znovu vznést, přičemž promlčecí doba by po dobu řádného vedení předchozího řízení ve smyslu ustanovení § 112 ObčZ neběžela. Dobou řádného pokračování v řízení by mohla být nanejvýš doba od vznesení nároku v řízení sp. zn. 9 C 185/2012 do dne, kdy rozhodnutí ve věci samé nabylo právní moci.

14. Ze spisu Okresního soudu v Chebu sp. zn. 9 C 185/2012 však soud provedl veškeré možné relevantní listinné důkazy (žaloba ze dne 27. 6. 2012 a její doplnění ze dne 15. 11. 2012, usnesení o ustanovení advokáta, doplnění žaloby advokátem ze dne 11. 4. 2013, protokol o jednání soudu dne 2. 12. 2013, protokol o jednání soudu dne 16. 2. 2015, částečné zpětvzetí žaloby ze dne 26. 2. 2015, protokol o jednání soudu dne 23. 3. 2015, rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 23. 3. 2015 č.j. 9 C 185/2012-170, odvolání žalobkyně, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 8. 2015 č.j. 61Co 271/2015-186, usnesení o připuštění změny žaloby ze dne 1. 9. 2017 č.j. 9 C 185/2012-276, vyjádření žalobkyně, protokol o jednání soudu dne 25. 8. 2018, protokol o jednání soudu dne 12. 9. 2018, protokol o jednání soudu dne 20. 9. 2018, vyjádření žalobkyně ze dne 24. 9. 2018, protokol o jednání soudu dne 10. 10. 2018, rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 10. 10. 2018, č.j. 9 C 185/2012-410, odvolání žalobkyně, rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 2. 2019, č.j. 61Co 9/2019-472, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020, č.j. 21 Cdo 2149/2019-621, o odmítnutí dovolání) a má za prokázané, že žalobkyně týž nárok, který je předmětem současného soudního řízení, v řízení sp. zn. 9 C 185/2012 neuplatnila. Zatímco předmětem tohoto soudního řízení je náhrada za ztížení společenského uplatnění vzniklého v důsledku pracovního úrazu, předmětem řízení sp. zn. 9 C 185/2012 byl po celou dobu výlučně nárok na náhradu za ztrátu na výdělku za dobu pracovní neschopnosti vzniklé v důsledku pracovního úrazu. Jedná se o dva zcela odlišné nároky. K zastavení běhu promlčecí lhůty z tohoto důvodu proto nemohlo dojít.

15. Důvodná také není žalobkynina argumentace, že promlčecí doba neběžela po dobu, kdy se snažila mimosoudně od žalované, resp. vedlejší účastnice, domoci plnění. Ustanovení § 112 ObčZ sice předpokládá možnost zastavení běhu promlčecí doby po dobu mediace podle zákona č. 202/2012 Sb., o mediaci, avšak musí se jednat o mimosoudní jednání na základě oboustranné dohody, kdy i strana potenciálně povinná plněním souhlasí, že se bude mimosoudně jednat o řešení sporu, nikoliv pouze o případ, kdy strana potenciálně oprávněná vyzývá stranu potenciálně povinnou k plnění, které ta odmítá (obdobná je i současná úprava v ustanovení § 647 OZ). V posuzovaném případě ale není tvrzeno, ani z ničeho nevyšlo najevo, že by snad žalovaná či vedlejší účastnice vedly s žalobkyní mediaci (eventuálně uzavřely s žalobkyní dohodu o mimosoudním jednání). Nenastala tak situace, kdy by jednáním žalované, či vedlejší účastnice na její straně, došlo k tomu, že by žalobkyně důvodně nabyla přesvědčení, že jí uplatňované nároky budou (či alespoň mohou být) uhrazeny a z tohoto důvodu žalobkyně promeškala promlčecí lhůtu. Naopak, žalobkyně v době běhu promlčecí lhůty nároky na náhradu za ztížení společenského uplatnění vůči žalované ani vedlejší účastnici nevznesla, a jakmile je žalobkyně – byť z hlediska běhu promlčecí lhůty opožděně - vznesla, byly tyto nároky žalovanou i vedlejší účastnicí jednoznačně odmítnuty. Uplatněním námitky promlčení tak žalovaná a ani vedlejší účastnice na její straně nezneužily práva.

16. Na skutečnosti, že oba nároky jsou promlčené, nemůže nic změnit ani tvrzení žalobkyně, že byla uvedena v omyl svým advokátem, který jí ujišťoval, že předmětem řízení sp. zn. 9 C 185/2012 jsou i nároky na náhradu za ztížení společenského uplatnění. Pravdivost této argumentace není zcela jednoznačně prokázána (když žalobkyně doložila dopis advokáta JUDr. [jméno] [příjmení] ze dne 25. 7. 2016, v jehož předmětu skutečně je uvedeno i„ odškodnění … i s trvalými následky“, na druhou stranu není známo stanovisko jmenovaného advokáta a z formulace v záhlaví jediné listiny nelze učinit spolehlivý závěr o tom, co bylo mezi žalobkyní a jejím advokátem ujednáno či vyřčeno), ani v případě, že by se tak skutečně stalo, nemohlo by to mít žádný dopad na běh promlčecí lhůty. Jednalo by se o dvoustranný vztah mezi žalobkyní a jejím advokátem, včetně možné odpovědnosti zástupce za škodu.

17. Protože žalovaná i vedlejší účastnice na straně žalované vznesly námitku promlčení a soud dospěl k závěru, že námitky promlčení tudíž důvodné, promlčené právo nelze ve smyslu ustanovení § 100 odst. 1 ObčZ žalobkyni přiznat a soud proto žalobu bez dalšího zamítl.

18. Ve věci měly plný úspěch žalovaná a vedlejší účastnice na straně žalované, kterým tak ve smyslu ustanovení § 142 odst. 1 OSŘ vzniklo vůči žalobkyni právo na náhradu všech účelně vynaložených nákladů řízení.

19. Žalobkyně navrhla, aby žalované nebyla náhrada nákladů řízení ve smyslu ustanovení § 150 OSŘ přiznána s ohledem důvody zvláštního zřetel hodné, které jsou na její straně a jimiž je její osobní, sociální a majetková situace. Žalobkyně se ocitla ve velmi těžké osobní a finanční situaci. Je invalidní důchodkyně, kdy jí byl přiznán invalidní důchod II. stupně, což dokládá rozhodnutími [obec] správy sociálního zabezpečení ze dne 23. 5. 2019 č.j. 422/6855060223 a ze dne 16. 7. 2022 č.j. R-16 [číslo] – [číslo] 506 [číslo]. Dcera žalobkyně, [jméno] [celé jméno žalobkyně], [datum narození], velmi vážně onemocněla a následně oslepla na levé oko, trpí velkými bolestmi a došlo u ní k další recidivě. Je odkázaná na pomoc neziskových organizací, přičemž všechna jednání s nimi za dceru vyřizuje právě žalobkyně. Dcera žalobkyně má dvě nezletilé děti, ročníky 2011 a 2019, na které jejich otec platí výživné pouze 3 860 Kč, což zahrnuje i splátky dlužného výživného. Žalobkyně o dceru a její dvě nezletilé děti pečuje a podle svých možností je finančně podporuje, kdy dcera je odkázaná na její pomoc. Žalobkyně tuto svoji argumentaci [anonymizováno] listinnými důkazy, které ji potvrzují, a poukázala na to, že pokud by ji soud zavázal k náhradě nákladů řízení, tak tato situace by byla pro ni a pro její dceru s nezletilými dětmi zcela likvidační. Naopak nepřiznání náhrady nákladů řízení se nepříznivě nedotkne žalované a přiznání náhrady nákladů řízení by přivodilo žalobkyni podstatně větší újmu, než by nepřiznání náhrady nákladů způsobilo žalované.

20. Žalovaná ve vyjádření k možnosti aplikace ustanovení § 150 OSŘ uvedla, že je ve starobním důchodu, je vdovou a nemá v současné době žádné příjmy kromě důchodu, když hotel Berlín, který vlastnila, byla nucena prodat a z výtěžku splatit dluhy po svém zemřelém manželovi. Je pobiratelkou toliko starobního důchodu a důchodu vdovského. Je přesvědčena, že není vůbec dán důvod jakkoliv moderovat nárok na náhradu nákladů řízení a právního zastoupení ve smyslu § 150 OSŘ. Žalobkyni byl ustanoven advokát, který musí disponovat dostatečnými odbornými znalostmi v tom směru, o jakou částku byla žaloba podána, jakou má šanci na úspěch a rovněž potažmo i v tom směru, kolik budou činit nároky na náhradu nákladů řízení a právního zastoupení v případě neúspěchu ve věci. [jméno] právní zástupkyně v doplnění žaloby uvádí, že o zlomenině stydké pánevní kosti se dozvěděla při rentgenu v roce 2015 a musela být proto srozuměna s tím, že nárok uplatňovaný žalobou může být promlčen a námitka promlčení bude vznesena. Proto by mělo být žalované přiznáno plné právo na náhradu nákladů řízení a právního zastoupení. 21. [ulice] účastnice ve vyjádření uvedla, že s použitím ustanovení § 150 OSŘ, stejně tak ani s tím, že by její aplikaci mohly odůvodnit majetkové poměry na strany žalobkyně, nesouhlasí. Poukázala na to, že v řízení Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 9 C 185/2012, v němž byl velmi podrobně projednáván a prokazován základ nároku a rozsah poranění, která žalobkyni měla vzniknout při pracovním úrazu 3. 1. 2011 a základ nároku žalovaného žalobkyní v tomto řízení byl již z odborného hlediska, přezkoumatelně a logicky vyřešen v předchozím řízení. Žalobkyně žalobou uplatnila nároky, které jsou již několik let promlčené. Vzhledem k tomu, že žalobkyně byla právně zastoupena, bylo možné kvalifikovaně ze strany právní zástupkyně jednoduše ověřit tvrzení ohledně stavení promlčecí doby nahlédnutím do spisu sp. zn. 9 C 185/2012, jehož byla žalobkyně v pozici žalobkyně účastníkem. Bylo tak možné učinit hned na počátku tohoto soudního sporu a vyhnout se tak vzniku dodatečných nákladů řízení za právní zastoupení žalované a vedlejšího účastníka. Žalobkyně ani její právní zástupkyně tak bohužel neučinily, čímž zapříčinily zbytečně vznik nákladů právního zastoupení na straně žalované, avšak při zachování zásady vigilantibus iura scripta sunt není sebemenšího důvodu, aby za takový postup žalobkyně nesly náklady žalovaná a vedlejší účastník ze svého. [ulice] účastnice dále poukázala na to, že základní zásadou, která ovládá rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného procesu, je zásada úspěchu ve věci ve smyslu § 142 odst. 1 OSŘ a ustanovení § 150 OSŘ slouží k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil. Přitom zejména v procesním právu je nutno každou výjimku z obecného pravidla vykládat restriktivně. Okolnosti hodné zvláštního zřetele, kdy soud nemusí výjimečně náhradu nákladů řízení přiznat, nelze spatřovat pouze v tom, že by jejich nepřiznání přivodilo žalobkyni větší újmu než žalovanému. Porovnání dopadu uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení do majetkových sfér účastníků může mít z hlediska aplikace § 150 OSŘ vliv pouze tehdy, přistupují-li ke skutečnosti, že by jejich přiznání přivodilo jednomu účastníku větší újmu než účastníku druhému, okolnosti další. Nemůže však jít o libovolné okolnosti řízení, nýbrž o takové okolnosti, které mají skutečný vliv na spravedlivost rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, např. viz sp. zn. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3217/2015 nebo usnesení Nejvyššího soudu, sp. zn. 23 Cdo 3172/2013. Důvody moderace musejí mít svůj původ v jednání účastníků, méně již v okolnostech, které nezavinili. Podle judikatury Nejvyššího soudu uvádí doktrína následující kategorie důvodů pro užití moderačního práva: nepřiměřená tvrdost, podíl obou stran ke vzniku a průběhu soudního sporu, povaha a okolnosti sporu, složitost dosud neřešené právní problematiky, osobní poměry účastníka a nedostatečná znalost procesního práva jeho zástupce, která není advokátem, nízký příjem, některé okolnosti restitučních případů, složitost případů způsobená výkladem mezinárodní úmluvy. Ústavní soud pak připouští jako moderační důvod také: podíl třetí osoby na zahájení řízení, když s uvedeným přístupem je však třeba nakládat opatrně, neboť moderace nákladů z důvodů na straně třetí osoby znamená nepřiznání nákladů řízení tomu, kdo jejich vznik nezavinil, a to navíc bez možnosti této třetí osoby se k uvedenému vyjádřit; skutečnost, že žalovaný se dopustil vůči žalobci nebo jeho rodině zavrženíhodného jednání. V kontextu shora uvedeného tak dle názoru vedlejšího účastníka není aplikace ustanovení § 150 OSŘ a její zdůvodnění v daném sporu opodstatněná, když relevantní důvody pro moderaci nebyly žalobkyní v řízení tvrzeny ani prokázány. Není možné opomenout ani skutečnost, že žalobkyně je ve sporu právně zastoupena, a tudíž byla jistě o riziku povinnosti nést náklady řízení a povinnosti uhradit náklady právního zastoupení úspěšnějšímu účastníkovi, poučena.

22. Náklady řízení žalované tvoří odměna advokáta za 4 úkony právní služby (převzetí zastoupení, nahlédnutí do spisu dne 25. 8. 2020, vyjádření k žalobě ze dne 1. 10. 2020, replika k žalobkyninu vyjádření ze dne 19. 1. 2022) po 12 260 Kč (z tarifní hodnoty 980 970 Kč) dle § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen„ AT“), a 3 úkony právní služby (účast u jednání soudu dne 14. 6. 2023 – 2 úkony, písemný závěrečný návrh) po 9 900 Kč (z tarifní hodnoty 400 00 Kč) dle § 7 AT, a souvisejících 7 náhrad hotových výdajů po 300 Kč dle § 13 AT. Dále náhrada promeškaného času za 6 půlhodin po 100 Kč dle § 14 AT a náhrada cestovného 585 Kč. Advokát žalované je registrován k placení daně z přidané hodnoty, žalovaná má proto dle § 137 odst. 3 OSŘ právo na náhradu této daně ve výši 21 % z náhrady nákladů řízení. Celková výše nákladů řízení žalované tak činí 99 250,25 Kč.

23. Náklady řízení vedlejší účastnice na straně žalované tvoří odměna advokáta za 2 úkony právní služby (převzetí zastoupení, vstup do řízení a vyjádření k žalobě ze dne 11. 12. 2020) po 12 260 Kč (z tarifní hodnoty 980 970 Kč) dle § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen„ AT“), a 3,5 úkony právní služby (účast u jednání soudu dne 14. 6. 2023 – 2 úkony, písemný závěrečný návrh, účast u vyhlášení rozsudku – úkonu) po 9 900 Kč (z tarifní hodnoty 400 00 Kč) dle § 7 AT, a souvisejících 5 náhrad hotových výdajů po 300 Kč dle § 13 AT. Dále náhrada promeškaného času za 16 půlhodin po 100 Kč dle § 14 AT a náhrada cestovného 3 162 Kč. Advokát vedlejší účastnice je registrován k placení daně z přidané hodnoty, vedlejší účastnice má proto dle § 137 odst. 3 OSŘ právo na náhradu této daně ve výši 21 % z náhrady nákladů řízení. Celková výše jejích nákladů řízení tak činí 79 172,72 Kč.

24. Soud po zvážení všech skutečností uváděných žalobkyní, žalovanou a vedlejší účastnicí na straně žalované dospěl k následujícím závěrům.

25. Právní zastoupení advokátem v tomto soudním řízení považuje soud za důvodné jak u žalované, která je osobou zjevně bez právnického vzdělání, vůči níž byl soudně uplatněn nemalý majetkový nárok, tak u vedlejší účastnice, která je právnickou osobou zabývající se pojišťovnictvím, nikoliv procesním právem.

26. Na straně žalobkyně jsou okolnosti – zejména její invalidita II. stupně pro níž měsíčně pobírá důchod ve výši 9 979 Kč a příspěvek na mobilitu 550 Kč – které jsou závažnými okolnostmi pro zvážení úplného či částečného nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení. Současně ale nelze přehlédnout, že žalobkyně je právně zastoupena a i přes námitky promlčení vznesené žalovanou i vedlejší účastnicí na straně žalované v jejich písemných vyjádřeních, na žalobě trvala, byť sama tvrdila skutečnosti, které důvodnost námitky promlčení potvrzovaly, a kdy chybnost argumentace o zastavení běhu promlčecích lhůt s ohledem na uplatnění nároků již v předchozím soudním řízení, bylo možné snadno zjistit nahlédnutím do zmiňovaného dřívějšího soudního spisu. Trvání na žalobě vedlo k nařízení soudního jednání a významnému navýšení nákladů řízení obou účastnic na straně žalované. Byť žalobkyniny osobní a majetkové poměry zcela jistě nejsou jednoduché, tento její přístup, kdy vědomě zavinila vznik zbytečných nákladů řízení, vede soud k závěru, že není ve smyslu ustanovení § 150 OSŘ žalované a vedlejší účastnici možné zcela upřít právo na náhradu nákladů řízení. Současně však reálná výše těchto nákladů, která je ve značném kontrastu s majetkovými, sociálními a rodinnými poměry žalobkyně, vede soud k závěru, že není možné uložit žalobkyni náhradu nákladů řízení v plné výši, na což by měly obě účastnice na straně žalované jinak dle § 142 odst. 1 OSŘ právo. Takové rozhodnutí by vůči žalobkyni bylo s ohledem na její majetkové poměry, zejména nízký příjem, nepřiměřeně tvrdé, bylo by pro ni těžko splnitelné bez toho, aby ohrozilo fungování její rodiny. Soud proto po uvážení všech okolností dospěl k závěru, že odpovídající bude, pokud žalobkyně s ohledem na zmíněné výjimečné okolnosti na své straně uhradí žalované, která je soukromou fyzickou osobou bez většího majetku, 40 % účelně vynaložených nákladů řízení, a vedlejší účastnici, která je podnikatelským subjektem s nemalou hospodářskou silou, 25 % účelně vynaložených nákladů řízení.

27. Povinnost uhradit náklady řízení má žalobkyně dle § 149 odst. 1 OSŘ k rukám advokáta žalované a advokáta vedlejší účastnice. I ve vztahu ke lhůtě ke splnění povinnosti vzal soud ve smyslu § 160 OSŘ v úvahu žalobkyniny poměry a stanovil žalobkyni ke splnění povinnosti lhůtu, která jí umožní opatřit si potřebné finanční prostředky ke splnění povinnosti a současně nebude svojí délkou nepřiměřeně tíživá pro žalovanou a vedlejší účastnici a její straně.

Poučení