8 C 262/2018

Rubrum

Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou rozhodl soudkyní Mgr. Tamarou Karáskovou ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] proti žalovaným: 1. [územní celek], [IČO] sídlem [adresa žalované] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] 2. [územní celek] na [anonymizováno], [IČO] sídlem [adresa žalované] 3. [název žalované], [IČO] sídlem [adresa žalované] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] pro zaplacení částky 56 700 Kč s přísl. takto:

Výrok

I. Žaloba, aby byla žalovanému 1 je uložena povinnost žalobci zaplatit částku 7 371 Kč s úroky z prodlení ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. od [datum] z částky 7 371 Kč do zaplacení, se zamítá.

II. Žalovaný 2 je povinen žalobci zaplatit částku 17 010 Kč s úroky z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 17 010 Kč od [datum] do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

III. Žalovaný 3 je povinen žalobci zaplatit částku 32 319 Kč s úroky z prodlení ve výši 9 % ročně z částky od [datum] z částky 32 319 Kč do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

IV. Žalobce je povinen uhradit žalovanému 1 náklady řízení ve výši 7 495,10 Kč k rukám právního zástupce Mgr. [jméno] [příjmení], advokáta, do 3 dnů od právní moci rozsudku.

V. Žalovaní 2 a 3 jsou povinni uhradit žalobci náklady řízení ve výši 2 907 Kč, každý ve výši jedné poloviny, do 3 dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se domáhal rozhodnutí, kterým by byla žalovaným uložena povinnost zaplatit žalobci 56 700 Kč s příslušenstvím. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalobce poskytl v souladu s ust. § 16 z. č. 82/1998 Sb. odškodnění manželům [příjmení] za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou správního řízení, vzniklou ve spojitosti s řízením o určení existence veřejně přístupné účelové komunikace na pozemku p. [číslo] v k.ú. [obec], vedeném u žalovaných. Žalobce posoudil nárok žadatelů v souladu se zákonem č. 82/1998 Sb. a uznal jej důvodným, dospěl k závěru, že ve správním řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. z. č. 82/1998 Sb. Zadostiučinění bylo poskytnuto v penězích, v souladu s ust. § 31a z. č. 82/1998 Sb. a Stanoviska NS ČR sp.zn. Cpjn 206/2010. Žalobce nesouhlasil s požadovanou částkou 300 000 Kč a sám nárok zhodnotil. Částku odpovídající zadostiučinění žalobce zvýšil o 20 % s ohledem na postup správních orgánů, neboť k trvání řízení přispěly. S ohledem na složitost věci zejména po skutkové stránce částku snížil o 40 %, z důvodu menšího významu předmětu pro žadatele učinil žalobce další snížení o 20 %. Žalobce dále základní částku snížil s ohledem na sdílenou újmu žadatelů o 25 %. Částka ve výši celkem 56 700 Kč byla žadatelům poukázána [datum]. V žalobě žalobce rozvedl důvody pochybení jednotlivých žalovaných a dospěl k závěru, že žalovaný 1 [územní celek] se na nepřiměřené délce řízení podílel z 13 %, žalovaný 2 [územní celek] na [anonymizováno] z 30 % a žalovaný 3 [název žalované] z 57 % a v návaznosti na to požadoval úhradu v žalované výši po jednotlivých žalovaných. Jednotlivé žalované vyzval k úhradě a lhůtu k úhradě regresního nároku stanovil na 15 dní, od jejího uplynutí pak odvozuje nárok na úroky z prodlení s tím, že žalovanému 1 byla uvedená výzva doručena dne [datum], žalovanému 2 dne [datum] a žalovanému 3 dne [datum].

2. Žalovaní s žalobou nesouhlasili, uvedli, že sám žalobce vedl marné řízení, když rozhodnutím z [datum] zrušil své Rozhodnutí 8 z [datum], žalovaní nedostali možnost se před rozhodnutím o odškodnění možnost vyjádřit, žalobce neměl automaticky přiznávat náhradu, u soudu by žadatelé nemuseli uspět. Jednalo se o obtížné řízení, provázené značnou aktivitou účastníků, pro řízení bylo znění zákona nedostatečné, judikatura správních soudů se měnila. Mezi účastníky správního řízení byla vedena celkem dvě řízení, předchozí bylo již rozhodnuto, toto se týkalo jen méně významného pozemku, jehož hodnota ani nekoresponduje s výši odškodnění. Žalovaný 1 [územní celek] zdůrazňoval, že jde o malý úřad, kde je neuvolněný starosta, nemá personální zázemí, opakovaně žádali o odnětí věci. Žalovaný 3 [název žalované] uváděl, že rozhodoval až v odvolacím řízení, mohl si tedy pouze omezeně opatřovat důkazy. Jím způsobený průtah se týkal jen procesního rozhodnutí, navíc v daném období rozhodoval Nejvyšší správní soud. Žalovaný 2 [územní celek] na [anonymizováno] zdůrazňoval, že se jednalo o řízení obtížné, není pravdou že byly opakovaně rušeny rozhodnutí žalovaného 2, když zrušeno bylo toliko jediné rozhodnutí ze dne [datum].

3. Mezi účastníky nebyl spor ohledně průběhu předmětného správního řízení včetně dat rozhodování, dat předkládání spisu, doby rozhodování soudem tak, jak je zachyceno a popsáno ve vyjádření žalobce k žádosti o náhradu škody a nemajetkové újmy ze dne 8.9.2017, založené na č.l. 96 až 99 spisu, na něž soud pro stručnost odkazuje. Sporné bylo, zda poškozeným vznikla újma, která měla být nahrazena, a zda jsou žalovaní odpovědni za způsobenou škodu podle ust. § 16 až 18 z. č. 82/1998 Sb.

4. Soud provedl dokazování listinami, a to podstatnými částmi správního spisu, rozhodnutími žalobce, výdajovým pokladním dokladem, žádostí o odškodnění, vyjádření žalobce k žádosti o náhradu škody a nemajetkové újmy ze dne 8. 9. 2017, uplatněními regresního nároku včetně doručenek, žádostmi o zaslání stanoviska a stručnými vyjádřeními k nim žalovaných 2 a 3, z nichž byl zjištěn následující skutkový stav:

5. Správní řízení trvalo celkem 6 let, 4 měsíce a 24 dnů, návrh na určení existence veřejně přístupné účelové komunikace podalo [anonymizováno] družstvo [obec] dne [datum], návrhu vyhověl žalovaný 1 [územní celek] dne [datum], kdy vydal rozhodnutí č. j. 92/2010, dne 27.9.2010 předal spis žalovanému 3 [anonymizováno] [obec], který toto rozhodnutí potvrdil dne 1. 11. 2010 rozhodnutím [číslo jednací]. Po přezkumném řízení vedeném u žalobce vydal dne [datum] žalovaný 3 [název žalované] rozhodnutí o odvolání [číslo jednací], kterým změnil část výroku rozhodnutí žalovaného 1 a zbylou část výroku potvrdil. Poškození následně podali správní žalobu, dne 18. 1. 2013 Krajský soud v Brně rozsudkem č. j. 30 A 61/2011-79 rozhodnutí žalovaného 3 [anonymizováno] [obec] zrušil a věc mu vrátil k novému projednání, kasační stížnost [anonymizováno] družstva [obec] proti rozhodnutí Krajského soudu v Brně byla zamítnuta rozsudkem Nejvyššího správního soudu č.j. 7 As 9/2013. Zemědělské družstvo [obec] žádalo o přerušení odvolacího řízení žalovaného 3 [anonymizováno] [obec], který řízení přerušil usnesením ze dne 15.5.2013 [číslo jednací], dne 28. 5. 2013 obdržel žalovaný 3 [název žalované] odvolání žadatelů proti usnesení o přerušení, které předložil podle ust. § 88 správního řádu dne [datum] žalobci. Dne [datum] rozhodl žalovaný 3 [název žalované] o odnětí věci žalovanému 1 Obci [obec] a přikázání žalovanému 2 [anonymizováno] [obec], kdy o odnětí požádal žalovaný 1 [územní celek] dne [datum]. Žalovaný 2 [územní celek] na [anonymizováno] vydal dne [datum] sdělení o pokračování v řízení a dne 14. 5. 2014 rozhodnutí č.j. [spisová značka] ve kterém deklaroval, že na se na pozemku se nachází veřejně přístupná účelová komunikace. Žalovaný 3 [název žalované] rozhodnutí žalovaného 2 potvrdil dne 16. 7. 2014 rozhodnutím [číslo jednací]. Proti tomuto rozhodnutí byla opět podána správní žaloba, Krajský soud v Brně ji shledal důvodnou a rozsudkem č. j. 30 A 66/2014-109 ze dne 28. 4. 2016 rozhodnutí žalovaného 3 zrušil a věc mu k dalšímu řízení. Dne [datum] vydal žalovaný 3 [název žalované] rozhodnutí [číslo jednací] o odvolání proti rozhodnutí žalovaného 2 ze dne [datum], kde rozhodl, se ruší a věc se vrací žalovanému 2 k novému projednání. Dne [datum] vydal žalovaný 2 [územní celek] [anonymizováno] na [anonymizováno] rozhodnutí č.j. [spisová značka], kde deklaroval, že se na pozemku nenachází veřejně přístupná účelová komunikace. Odvolání [anonymizováno] družstva [obec] odvolání bylo zamítnuto dne [datum] rozhodnutím žalovaného 3 [anonymizováno] [obec] [číslo jednací]. Rozhodnutí žalovaného 2 [územní celek] na [anonymizováno] ze dne [datum] nabylo právní moci dne [datum].

6. V rozsudku Krajského soudu v Brně sp.zn. 30 A 61/2011 (první rozhodování soudu o žalobě) je mimo jiné uvedeno, že účelové komunikace vznikají mnohdy živelně, dlouhodobým užíváním a k jejich platnému vzniku není třeba vydání konstitutivního správního rozhodnutí. V praxi je proto vydáváno příp. pouze deklaratorní správní rozhodnutí silničního správního úřadu, kterým se autoritativně určuje existence či neexistence určité účelové komunikace. V případě existence účelové komunikace pak takové rozhodnutí působí s účinky ex tunc (od tehdy), přičemž k jeho vydání je zapotřebí naplnění jednotlivých znaků každé účelové komunikace, jimiž jsou: 1. stálost a zřetelnost (v terénu) cesty určené k užití silničními a jinými vozidly, chodci; 2. plnění účelu účelové komunikace, tzn., že slouží ke spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí nebo ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi nebo k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků; 3. souhlas vlastníka s užíváním cesty neomezeným okruhem osob (veřejností); 4. nutná komunikační potřeba. První dva znaky lze dovodit ze zákona o pozemních komunikacích (§ 2 odst. 1 a § 7 odst. 1), další dva pak z judikatury (srov. zejm. nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 268/06, publ. pod č. 2, sv. 48 Sb. n. u. US, str. 9, dostupný též z http://nalus.usoud.cz, či rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2009, č. j. 5 As 27/2009 – 66, publ. pod č. 2012 /2010 Sb. NSS, a ze dne 22. 12. 2009, č. j. 1 As 76/2009 – 60, publ. pod č. 2028 /2010 Sb. NSS, oba dostupné též z www.nssoud.cz). Silniční správní úřad nerozlišoval mezi souhlasem předchozího vlastníka s užíváním komunikace nejen [anonymizováno] družstvem [obec], ale i širokou veřejností, což nebylo prokázáno. S ohledem na vše shora uvedené lze shrnout, že veřejně přístupnou účelovou komunikací je pouze taková cesta, která vznikla a byla veřejností užívána se souhlasem vlastníka, příp. jeho právního předchůdce. To však v projednávaném případě nebylo prokázáno, protože prohlášení J. H., jakožto předchozího vlastníka pozemku, na kterém se nachází předmětná komunikace, dokládá souhlas s užíváním této komunikace ze strany [anonymizováno] družstva [obec], příp. dalších subjektů, nikoli ze strany široké veřejnosti. O veřejnou účelovou komunikaci se přitom nejedná a jednat nemůže v případě, že by nebyla užívána veřejností, ale pouze vlastníkem pozemku či tím, komu byl tento pozemek pronajat, tj. [anonymizováno] družstvem [obec], resp. dalšími subjekty v souvislosti s jeho provozní činností (např. odběrateli obilí). Skutkový stav, který vzal žalovaný (správní orgán [název žalované]) za základ svého rozhodnutí, je tedy zčásti v rozporu se spisy a zčásti v nich nemá náležitou oporu, neboť zjištění učiněná žalovaným ohledně souhlasu vlastníka a vůbec veřejného užívání uvedené účelové komunikace z podkladů pro rozhodnutí neplynou (non sequitur). Provedené dokazování v tomto ohledu nebylo dostatečné a pro náležité posouzení věci by vyžadovalo rozsáhlé a zásadní doplnění, které není na místě provádět před správním soudem. K tomu je v první řadě povolán silniční správní orgán potažmo žalovaný jako odvolací (správní) orgán, jehož činnost správní soud nemůže nahrazovat. Krajský soud proto podle § 78 odst. 1 s. ř. s. žalobou napadené rozhodnutí žalovaného pro vady řízení zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V dalším řízení je žalovaný (správní orgán) ve smyslu ustanovení § 78 odst. 5 s. ř. s. vázán právním názorem soudu vysloveným v tomto zrušovacím rozsudku a je na něm, aby sám jako odvolací orgán (příp. silniční správní úřad jako orgán prvního stupně) napravil vytýkané vady a na základě doplněného dokazování následně potvrdil či vyvrátil existenci veřejně přístupné účelové komunikace v případě pozemku na p. [číslo] v k. ú. [obec].

7. V rozsudku Krajského soudu v Brně sp.zn. 30 A 66/2014 (druhé rozhodování soudu o žalobě) byly opět popsány 4 znaky účelové komunikace, s tím, že náležitosti účelové komunikace vyplývají přímo ze zákona, kdy tedy bude proto veřejně přístupná účelová komunikace existovat pouze se souhlasem vlastníka, což vyplývá z dosavadní judikatury civilní i správní. Klíčovým v daném případě byl souhlas předchozího vlastníka pozemku. Správní orgány měly po předchozím zrušení krajským soudem předně řešit otázku, zda se předmětná cesta skutečně nachází v režimu obecného užívání dle § 19 zákona o pozemních komunikacích a zda v posuzované věci z tohoto hlediska existuje veřejné právo způsobilé omezit soukromé vlastnické právo. To však správní orgány, ač k tomu byly předchozím zrušovacím rozsudkem zavázány, neučinily. Správní orgány v rozporu se základními zásadami správního řízení zakotvenými v § 2 až § 4, § 50 a násl. správního řádu (tj. v rozporu se zásadou zákonnosti, zásadou vyšetřovací a materiální pravdy, jakož i se zásadou volného hodnocení důkazů, ad.) v řízení neprovedly náležité dokazování, které by jednoznačně potvrdilo konkludentní souhlas vlastníka pozemku s využitím předmětné komunikace veřejností. Správní orgány pouze konstatovaly určitý skutkový stav s odkazem na to, že z obsahu správního spisu nevyplývá opak, což je ze strany správních orgánů nutno hodnotit jako tvrzení zcela nedostačující, nepodložené a ve svých důsledcích též jako nepřezkoumatelné pro nedostatek odůvodnění, které nadto není možno s ohledem na úmrtí původního vlastníka ověřit.

8. Rozhodnutí žalovaného 2 [stát. instituce] na [anonymizováno] ze dne 14.5.2014 [spisová značka], jehož odůvodnění je podle žalobce nedostatečné a neodpovídající zákonným požadavkům na správní rozhodnutí, jímž bylo určeno, že se na předmětném pozemku nachází veřejně přístupná účelová komunikace, ve svém odůvodnění nejprve rekapituluje dosavadní průběh řízení, dále uvádí okolnosti ukončení dokazování, poté uvádí čtyři znaky účelové komunikace, následně popisuje pozemek, jeho vznik, konstatuje že ve spise není zmínka o nesouhlasu předchozího vlastníka [jméno] [příjmení] s pozemní komunikací nebo že by bránila jejímu veřejnému užívání, a dovozuje konkludentní souhlas předchozího vlastníka [jméno] [příjmení]. Dále konstatuje, že se jedná o jediný příjezd k objektům [anonymizováno] družstva [obec], nejedná se o uzavřený prostor ale o účelové komunikace veřejně přístupné. Uvádí, že vycházel z faktického stavu v terénu a v rozhodnutí vyjmenovaných listinných důkazů.

9. Soud posoudil žalobu podle ust. § 13, 16 až 18 a 31 a z.č. 82/1998 Sb., dále zohlednil ust. § 3 (postup správního orgánu směřující k zjištění stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti), § 68 odst. 3 (požadavky na odůvodnění rozhodnutí), § 71 (lhůty pro vydání rozhodnutí), § 88 (lhůta pro předání spisu odvolacímu orgánu) a § 141 odst. 4 (možnost správního orgánu provést i jiné než navržené důkazy) správního řádu a ust. § 78 odst. 5 (vázanost správního orgánu rozsudkem soudu) soudního řádu správního.

10. V rámci řízení o regresním nároku má žalovaný právo uplatnit všechny námitky, které mohl uplatnit subjekt vůči poškozenému v řízení o náhradě škody.

11. Soud vzal dále v úvahu závěry rozsudku Nejvyššího soudu ČR 30 sp. zn. Cdo 1536 /2020„ i (výrazně) snížený (nikoli však nepatrný) význam předmětu řízení by měl zásadně vést k zadostiučinění peněžitému, neboť konstatace porušení práva v případě porušení práva na soudní projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě postačuje toliko v případech, kdy je význam předmětu řízení pro poškozeného právě toliko nepatrný“ a sp.zn. 30 Cdo 4024/2019„ dospěje-li soud k závěru o porušení práva účastníka na projednání věci v přiměřené lhůtě a tím tedy k závěru o nesprávném úředním postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk, je na místě, aby s přihlédnutím ke kritériím uvedeným v § 31a odst. 3 OdpŠk stanovil odpovídající odškodnění v penězích. Pouze ve výjimečných případech, kdy je újma způsobená poškozenému zanedbatelná, lze uvažovat o jejím nahrazení formou konstatování porušení daného práva. Pouhé konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené době postačí například tehdy, byla-li délka řízení v nezanedbatelné míře způsobena vlastním chováním poškozeného, nebo byl-li význam předmětu řízení pro poškozeného pouze nepatrný, a celkově tak lze uzavřít, že doba řízení nemohla nikterak negativně zasáhnout psychickou sféru žalobce“. Rovněž vzal do úvahy Stanovisko Nejvyššího soudu ČR sp.zn. Cpjn 206/2010 12. Po právní stránce ve světle shora citovaných judikátů soud dospěl k závěru, že odškodnění bylo na místě žadatelům poskytnout. Žalobce se správně vypořádal s výší požadované částky, kterou celkově výrazně ponížil a důvody rozvedl ve vyjádření k odškodnění. Nárok žadatelů zvýšil s ohledem na postup správních orgánů, dále ji snížil pro skutkovou složitost věci, malý význam pro žadatele a s ohledem na sdílenou újmu žadatelů a dospěl k celkové částce 56 700 Kč. Přesto, že správní řízení bylo složité, docházelo na straně žalovaných 2 a 3 k pochybení, spočívajících zejména v nerespektování právního názoru Krajského soudu v Brně uvedených v rozsudku č.j. 30 As 61/2011-79, nedostatečnému opatření si důkazů a nevypořádání se se skutečnostmi vyšlými najevo ve správním řízení, docházelo rovněž k průtahům v řízení.

13. Neobstojí námitky žalovaných, že se judikatura vyvíjela, neboť v obou zrušujících rozsudcích Krajského soudu v Brně jsou odkazy na konstantní judikaturu zabývající se existencí účelové pozemní komunikace, kdy se jedná o jejich pouhé tvrzení nepodložené ani odkazy na údajně se vyvíjející judikaturu. Lze konstatovat, že žalovaný 2 a žalovaný 3 se nevypořádali se zásadní otázkou pro rozhodnutí, jak byli zavázání rozsudkem Krajského soudu v Brně sp.zn. 30 A 61/2011, kdy nerozlišili mezi souhlasem předchozího vlastníka s užíváním komunikace nejen [anonymizováno] družstvem [obec] ale i širokou veřejností a neprovedly v tomto směru náležité dokazování. Rozhodnutí žalovaného 2 ze dne [datum] a konečné rozhodnutí ze dne [datum], vždy potvrzené žalovaným 3 nic nezměnilo ve skutkových závěrech, pouze došlo k opačnému právnímu zhodnocení.

14. Pochybení žalovaného 2 [územní celek] na [anonymizováno] soud dále spatřuje ve skutečnosti, že rozhodnutí vydané dne [datum] bylo vydáno o 135 dnů později, než mělo být rozhodnuto, kdy (podle ust. § 71 správního řádu – lhůta činí 30 dní a ve zvlášť složitém případě lze připočíst dalších 30 dní), žalovaný 2 [územní celek] na [anonymizováno] rozhodnutí o přidělení věci obdržel dne [datum] a měl rozhodnout nejpozději do [datum]. Žalovaný 2 [územní celek] na [anonymizováno] se rovněž nevypořádal řádně s otázkou naplnění čtyř znaků pozemní komunikace, jak byl zavázán rozsudkem Krajského soudu v Brně č.j. 30 As 61/2011-79 a své rozhodnutí nedostatečně odůvodnil.

15. Pochybení žalovaného 3 [anonymizováno] [obec] spočívá v tom, že chybné rozhodnutí žalovaného 2 [územní celek] na [anonymizováno] potvrdil rovněž přes vědomí o rozsudku Krajského soudu v Brně č.j. 30 As 61/2011-79. Průtah při předkládání odvolání žadatelů proti rozhodnutí o přerušení odvolacího řízení, ačkoliv nemělo odkladný účinek a žalovaný 3 se bránil, že nemělo vliv na řízení samotné, je rovněž pochybením a jednoznačným průtahem při nedodržení lhůty (podle ust. § 88 správního řádu, lhůta činí 30 dnů ode dne odvolání), dne odvolání bylo žalovanému 3 doručeno dne [datum], mělo být předloženo žalobci do [datum] Ani otázka míry vlivu na samotné řízení neobhajuje průtah v řízení.

16. Přesto, že sami žadatelé podávali mnoho podání a svých chováním se na době správního řízení také podíleli, nelze jim dobu řízení dávat zcela k tíži. Nejednalo se ani o tak bezvýznamný předmět řízení, který by odůvodňoval výjimečné pouhé konstatování nemajetkové újmy, a navíc obrana žadatelů o odškodnění se ukázala důvodnou.

17. Vůči žalovanému 2 a žalovanému 3 soud shledal žalobu důvodnou a vyhověl jí, kdy pokládá z hlediska míry zavinění správné rozdělení regresního nároku mezi žalované, kdy větší odpovědnost shledává u žalovaného 3 jako nadřízeného správního orgánu, který již disponuje patřičným administrativním a personálním zázemím i pro složitá rozhodování.

18. Soud neshledal pochybení u žalovaného 1 [územní celek], neboť rozhodovala ve správním řízení ještě před prvním rozhodováním Krajského soudu v Brně, jednalo se o složitou věc, pro jejíž řešení takto malá obec s neuvolněným starostou nemá patřičné personální vybavení, což vysvětluje problém se skutečností, že si nedokázal zcela dostatečně opatřit podklady pro rozhodnutí. Ani skutečnost, že k výslovné žádosti o odnětí došlo až [datum] na názoru soudu nic nemění. Žalovaný 1 [územní celek] se snažil v rámci svých možností rozhodnout a průtahy ani jiné pochybení soud neshledal. Žalovaný 1 v řízení konal od [datum] kdy byl podán návrh do [datum], kdy předal spis žalovanému 3 [anonymizováno] [obec]. Po zrušení rozhodnutí žalovaného 3 soudem a navazujícího zrušení rozhodnutí žalovaného 1 [územní celek] ze dne [datum] požádal žalovaný 1 dne [datum] o odnětí věci. Žalovaný 1 se nedopustil nerespektování názoru soudu. Žalobu vůči žalovanému 1 soud jako nedůvodnou zamítl.

19. Splatnost žalovaných částek odvozuje žalobce od uplynutí 15tidenní lhůty stanovené ve výzvách k úhradě, kdy žalovanému 2 byla doručena dne [datum] a žalovanému 3 dne [datum].

20. Vzhledem k tomu, že žalovaní 2 a 3 nezaplatili žalovanou částku do rozhodnutí soudu, octli se s placením dluhu v prodlení a soud proto žalobci přiznal i úroky z prodlení dle § 1970 z. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

21. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 o.s.ř., tj. podle zásady úspěchu ve věci, při separátním posouzení jednotlivých nákladových vztahů (shodně viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1085/13 ze dne 12. 11. 2014).

22. Podle § 142 odst. 1 o.s.ř. tak soud přiznal žalobci, jenž byl v řízení proti žalovanému 2 a žalovanému 3 zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení, kterou jsou mu žalovaný 2 a žalovaní 3 povinni zaplatit každý ve výši jedné poloviny (výrok V.). Celková výše nákladů žalobce, činí 2 907 Kč. Uvedená částka sestává z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 5 x 300 Kč podle § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití § 2 odst. 3 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., tj. paušální náhrady za předžalobní upomínku (uplatnění regresního nároku u žalovaného 2 spolu s předžalobní výzvou, resp. totožná výzva žalovaného 3), podání žaloby, vyjádření k námitkám věcné a místní nepříslušnosti soudu ze dne 30.9.2019, přípravu na jednání a účast při jednání konaném dne 19.1.2022. Žalobci nebyla přiznána náhrada za doplnění návrhu ze dne 3.12.2021, když tvrzení tam uvedená mohla (a měla) být obsažena už v samotné žalobě; podobně soud neshledal důvodu k náhradě nákladů za doplnění důkazů na výzvu soudu, učiněné žalobcem ve dnech 19.1.2022 a 20.1.2022. Žalobci dále náleží náhrada cestovného za cestu k jednání a zpět v požadované výši 1 407 Kč (cestovné bylo vypočteno za 214 km jízdy, a to dle údajů v technickém průkaze vozidla – [značka automobilu] s kombinovanou spotřebou 5,2 l /100 km, při ceně paliva 36,10 Kč a základní náhradě 4,70 Kč za 1 km jízdy podle vyhlášky č. 511/2021 Sb.). Celkovou částku 2 907 Kč jsou žalovaný 2 a 3 (každý ve výši jedné poloviny) dle § 160 o.s.ř. povinni zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku.

23. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 1 byl procesně zcela úspěšným účastníkem žalovaný 1, kterému proto soud podle § 142 odst. 1 o.s.ř. přiznal plnou náhradu nákladů řízení, kterou je povinen žalovanému 1 zaplatit žalobce (výrok IV.). Náklady vynaložené za zastoupení advokátem u žalovaného 1 soud vyhodnotil jako vynaložené účelně, a to s ohledem na složitost předmětu sporu a personální složení žalovaného 1 (malá obec s neuvolněným starostou). Výši nákladů řízení žalovaného 1 tvoří mimosmluvní odměna za následující tři úkony právní služby, a to přípravu a převzetí věci advokátem, vyjádření k žalobě a účast u jednání, ve výši podle § 7 bod 4. a § 12 odst. 4 advokátního tarifu, tj. ve výši 3 x 1 200 Kč, paušální náhrada hotových výdajů spojených s uvedenými třemi úkony ve výši 3 x 300 Kč a polovina cestovného podle § 13 odst. 5 advokátního tarifu a polovina náhrady času promeškaného cestou k jednání a zpět podle § 14 odst. 3 advokátního tarifu (žalovanému 1 náleží náhrada toliko poloviny cestovného a ztráty času, když právní zástupce cestoval k jednání i v zastoupení žalovaného 3). Výše cestovného činí ve vztahu k žalovanému 1 dle § 13 odst. 5 advokátního tarifu 2 388,60 Kč (cestovné bylo vypočteno za cestu k jednání a zpět, tj. z [obec] do [obec] a zpět, v délce celkem 310 km, a to dle údajů v technickém průkazu vozidla - [značka automobilu] s kombinovanou spotřebou 8,1 l/ 100 km, při ceně paliva 37,10 Kč a základní náhradě 4,70 Kč za 1 km jízdy podle vyhlášky č. 511/2021 Sb.); výše náhrady promeškaného času ve vztahu k žalovanému 1 činí polovinu náhrady za dvakrát pět promeškaných půlhodin, 5 x 2 x 100 Kč /2, tj. 500 Kč. Žalovanému konečně náleží též náhrada DPH přiznaná podle § 131 odst. 1 a 3 o.s.ř. ve výši 1 300,80 Kč. Celkovou náhradu nákladů ve výši 7 495,10 Kč je žalobce povinen nahradit žalovanému 1 k rukám právního zástupce žalovaného 1. Dle § 149 odst. 1 o.s.ř. je žalobce povinen zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám zástupce žalovaného 1, a to podle § 160 o.s.ř. do tří dnů od právní moci rozsudku.

Poučení