8 C 274/2022 - 182

Rubrum

Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Davidem ve věci žalobců: a) [Jméno žalobce A], narozený [Datum narození žalobce A], bytem [Adresa žalobce A], b) [Jméno žalobce B], narozená [Datum narození žalobce B], bytem [Adresa žalobce A], oba zastoupeni advokátem [Jméno advokáta A], sídlem [Adresa advokáta A], proti žalované: [Jméno žalované], narozená [Datum narození žalované], bytem [Adresa žalované], zastoupena advokátem [Jméno advokáta B], sídlem [Adresa advokáta B], 400 01 [Anonymizováno] [Anonymizováno][Anonymizováno][Anonymizováno], o uložení povinnosti odstranění vrbového proutí, náletu olší a dřevěné neprostupné ohrady z blízkosti společné hranice pozemků takto:

Výrok

I. Řízení se částečně zastavuje v rozsahu dílčího nároku na uložení povinnosti odstranění vrbového proutí do minimální vzdáleností 1,5 metru z blízkosti společné hranice pozemků.

II. Žaloba na uložení povinnosti žalované odstranit z blízkosti společné hranice pozemků p.č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] a p.č. [hodnota] v katastrálním území a obci [adresa] nálety olší do minimální vzdálenosti 3 metry se zamítá.

III. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 10 283 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalované.

Odůvodnění

1. Žalobci se původním žalobním návrhem ze dne [datum] domáhali v zásadě 3 dílčích nároků: 1) odstranění vrbového proutí do vzdálenosti 1,5 m od společné hranice pozemků účastníků, a 2) odstranění náletu olší do vzdálenosti 3 m od společné hranice pozemků účastníků (dále také jen sporné olše), a to v obou případech s poukazem na ust. § 1017 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o.z.) jako preventivní opatření proti budoucím negativním důsledkům pro žalobce, resp. jejich pozemek (podrobněji níže), a dále 3) odstranění dřevěné neprostupné ohrady z důvodu, že ohrada žalované stíní na pozemek žalobců a při větším větru se jí část vyvalila na pozemek žalobců. Žalobci nejprve přímo na místě sdělili žalované, že si nepřejí, aby sázela vrbové pruty u hranice pozemků, mimo jiné proto, že se chystají postavit vlastní plot, když po týdnu zjistili, že pruty žalovaná dosázela, poslali ji předžalobní výzvu k jejich odstranění do doporučované vzdálenosti 1,5 m od hranice s jejich pozemkem a současně žádali odstranění náletu olší do doporučované vzdálenosti 3 m od hranice s jejich pozemkem. Jelikož žalovaná na výzvu nereagovala, uplatnili uvedené nároky žalobou u soudu.

2. Před zahájením prvního jednání ve věci dne [datum] vzali žalobci žalobu částečně zpět „pro chování žalované“ v rozsahu dílčího nároku ad 3) s tím, že v mezidobí byla ohrada žalovanou již odstraněna. Soud proto usnesením ze dne [datum] řízení částečně zastavil dle § 96 odst. 2 o.s.ř. v rozsahu částečného zpětvzetí dílčího žalobního nároku ad 3).

3. Při soudním jednání ve věci dne [datum] vzali žalobci žalobu částečně zpět v rozsahu dílčího nároku ad 1) s tím, že po letní sezóně je skutečně zřejmé, že veškeré pozůstatky vrbového proutí uschly. Soud proto tímto rozhodnutím řízení částečně zastavil dle § 96 odst. 2 o.s.ř. také v rozsahu částečného zpětvzetí dílčího žalobního nároku ad 1).

4. K projednání tak soudu zůstal jediný dílčí žalobní nárok původně ad 2), jehož petit žalobkyně na prvním jednání ve věci toliko zpřesnila o konkrétní čísla parcel sousedních pozemků účastníků, tak že žalobci navrhují, aby bylo soudem rozhodnuto, že žalovaná je povinna z blízkosti společné hranice pozemků č.p. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] a č.p.[Anonymizováno] v katastrálním území a obci [adresa] odstranit olše do minimální vzdálenosti od společné hranice pozemků z pozemku žalované č.p.[Anonymizováno]. Žalobci důvody svého dílčího žalobního nároku ad 2) v čase doplňovali. Primárně odůvodnili svůj nárok tím, že olše dorůstají výše až přes 30 m, což významně zastíní pozemek žalobců z východní až jižní strany (důvod stínění), olše vyrůstají z koryta potoka, a mohou tak při rozvodnění působit jako překážka, kdy se voda z potoka může vylít na pozemek žalobců a tím způsobit škodu (důvod překážky v potoce), olše je také významný alergen, přičemž žalobkyně b) trpí alergií na pyl (důvod pylový alergen), a to vše v souvislosti s nedodržením vzdálenosti olší od hranice pozemku žalobců pod 3 m ve smyslu § 1017 o.z. Žalobci v následných doplněních a přednesech během soudních jednání důvody svého žalobního nároku opakovaně doplňovali, přičemž mezi účastníky probíhala vzájemná polemika ohledně vícera tvrzených skutečností, které fakticky neměly přímou souvislost se samotným předmětem řízení. Soud proto považuje za vhodné, vylíčit žalobní důvody, resp. žalobci uváděná relevantní skutková tvrzení k dílčímu žalobnímu nároku ad 2), a to tak, jak byla v čase přednášena. Naopak aniž by soud měl v úmyslu přehlížet širší rozměr sporů mezi účastníky, jeho úmyslem je očistit přednesy účastníků od tvrzení, která s věcí samou ve své podstatě nesouvisí. Žalobci poukazovali na to, že ust. § 1017 má preventivní charakter a lze je použít pro odstranění stromů na sousedním pozemku, bez ohledu na to, zda již působí imise na pozemku žalobců, jak předpokládá § 1013 o.z., k čemuž odkázali na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 22 Cdo 1554/2018. Právě proto žádají úplné odstranění již vzrostlých olší, a současně se domnívají, že takový požadavek nelze řešit pouhým prořezáním a jinou údržbou stromů. Žalobci neměli za pádný argument žalované, že dřeviny v březích Homolského potoka představují přirozenou drenáž, která zabraňuje rozlévání vody po okolních pozemcích, když poukazují na to, že pozemkem protéká několik pramenů, a žádný kořenový systém nemůže pobrat mnohonásobek vody. Dále nejprve poukazovali na porušení povinností žalované vyplývající z ust. § 50 zák. č. 254/2001 Sb., o vodách (dále jen vodní zákon), když se dostatečně nestarala o čistotu koryta potoka, nechala v něm zakořenit nálet olší, čímž může způsobit zatarasení proudu. V průběhu řízení od správce vodního toku Homolského potoka žalobci vlastní činností zjistili, že vodní koryto na pozemku žalované není tímto správcem evidováno jako vodní tok, a má se jednat toliko o „terénní útvar“ na pozemku žalované. Proto následně poukázali na to, že ust, § 50 vodního zákona na danou věc nelze dle správce vodního toku Homolského potoka použít. Žalobci zjistili z historie fotografií na Google Maps, že koryto bylo vybudováno žalovanou pro odvod vod z přilehlých plání až po roce 2014. Nicméně následně žalobci poukázali na hydrotechnologické posouzení kapacity toku Homolského potoka z roku 2014 společnosti [právnická osoba]. (dále také jen zpráva z roku 2014), které i u koryta na pozemku žalované konstatuje, že jde o potok, a také konstatuje jeho nedostatečnou průtočnost, kdy zvýšený průtok na úrovni Q1 znamená rozlití na okolní pozemky, vč. pozemku žalobců, a doporučuje zvýšení průtočnosti. Z toho vyplývá ohrožení majetku žalobců, které převýší i příp. zvláštní oblibu žalované k dřevinám na jejím pozemku. Tím spíše žádají odstranit potenciální překážky vodního koryta, které mohou zakořeněné olše představovat, když olše vyhánějí tzv. výmladky, a žalobci se obávají, že časem se rozrostou tak, že koryto zcela přehradí. Žalobci nedůvěřují žalované, že bude dřeviny jakkoli udržovat, když se podle nich o pozemek na hranici pozemků účastníků dlouhodobě nestará, a ani nemá k údržbě dostatečně zajištěný přístup. Současně ani žalobci by se v případě vlastního udržování přesahujících větví ve smyslu § 1016 o.z. nemohli ke vzrostlým olším dostat s jakoukoli technikou, když přes jejich pozemek brání přístupu 80 cm terénní zídka. Dále žalobci mají za to, že soukromí žalované nijak nenarušují kromě své prosté přítomnosti na pozemku, nad to poukazují na skutečnost, že většina oken, vchodové dveře a posezení žalované jsou směřovány do jiných světových stran než směrem k pozemku žalobců. Také břeh potoka nebyl dosud podemílán, proto není důvod jej zpevňovat. Dále se domnívají, že neexistuje zákonná opora pro tvrzení žalované, že v Chráněné krajinné oblasti (jinak jen CHKO) se mají lidé přizpůsobit přírodě, a jde pouze o její nepodložený osobní názor, když v § 1017 o.z. není žádná výjimka pro stromy v CHKO, a nálet mladých dřevin nelze srovnávat se vzácným krajinným prvkem. Žalobci se domnívají, že prokázali, že sporné olše byly zasazeny (příp. zakořenily náletem s nápadně pravidelném rozmístění) ve vodním korytě, které je fakticky potokem, po 1.1.2014, když ještě v roce 2019, kdy žalobci pozemek koupili, se na pozemku žalované nenacházely. K obraně žalované, že alergenů je v okolí mnohem více, uvedli, že směrem od ostatních pozemků nefouká vítr, a následně, že je známo, že čím většímu působení alergenu je alergický člověk vystaven, tím jsou jeho potíže větší, tedy prokázali rozumnou obavu, že se potíže jednoho z žalobců zhorší. K obraně žalované, že kolem pozemků žalobců je mnohem více stínících vzrostlých stromů, uvedli, že další vzrostlé stromy nestíní, většinou jsou zasazeny od severovýchodu po západní stranu, a nad to jsou ostatní stromy zasazeny před 1.1.2014, a proto pro jejich odstranění nelze postupovat dle § 1017 o.z., navíc další soused ([Anonymizováno]) s žalobci lépe spolupracuje na případné domluvě u přesahujících dřevin, a z jeho pozemku dřeviny nijak zásadně pozemek nezastiňují. Naopak zastínění dřevin z jiného sousedícího pozemku může mít význam proto, že olše na pozemku žalované jsou zasázeny na jižní a jihojihovýchodní světovou stranu od pozemku žalobců, a pokud by i z této strany stínily, pak by byl pozemek žalobců uzavřen i ze směru, kde dosud stíněn nebyl. K tomu žalobci předložili vlastní projekci stínu vzrostlého stromu umístěného přes ulici na místo sporných olší. Žalobci tedy prokázali důvodné obavy, a tedy i rozumnost svého nároku. V porovnání se zájmy žalované jejich důvody zjevně převáží, když pozemek žalobců je relativně malý, a je proto jejich zájmem, aby byl co nejméně zasažen imisemi z pozemku žalované. Naopak žalovaná se na části pozemku, kde se nachází sporné olše nijak nerekreuje ani nevykonává žádné činnosti. Pokud počala shledávat užitečnost v olších ve vztahu k zachování svého soukromí, pak jí nic nebrání, aby si stromy vysázela dále než 3 m od společné hranice pozemků, to že se jí nechce, není důvod nevyhovět žalobě. Až v rámci přednesu závěrečného návrhu žalobci poukázali také na další důvody žalobního nároku, když označili za notoricky známé, že vzrostlé stromy obtěžují sousední pozemek spadem listí a prorůstáním kořenů přes hranici pozemku. Dále žalobci žádali přiznat plnou náhradu nákladů řízení s tím, že v části dílčích žalobních nároků, ve kterých bylo řízení zastaveno se tak stalo procesním zaviněním žalované, proto právo na náhradu nákladů svědčí žalobcům.

5. Žalovaná nárok žalobců obecně neuznala. Nepovažovala za sporné ani základní tvrzení o sousedství pozemků účastníků, tak jak vyplývá z katastrální mapy, ani samu skutečnost, že u hranice pozemků účastníků původně zasázela vrbové proutky, a že ve vzdálenosti menší než 3 m rostou mladé olše. Současně nepovažovala za sporné, že olše se dorůstá výšky přesahující 3 m, ani že obecně jde o silný alergen. Také v případě žalované byla přednášena tvrzení, resp. námitky procesní obrany, která ne vždy souvisela se samotným předmětem řízení, soud proto uvádí především skutkově relevantní tvrzení žalované. Ještě k původně dílčímu nároku ad 3) uvedla, že od počátku avizovala, že jde o provizorní oplocení během stavby žalobců, a že i v rámci snahy o smírné řešení věci, ohradu demontuje neprodleně, jakmile rozmrzne půda. K dílčímu nároku ad 1) uvedla, že jde o pokus vytvořit živý plot z vrbových proutků, který by opticky oddělil pozemky, a plnil by funkci zpevnění břehu potoka, zvýšení soukromí žalované i funkci estetickou. V rámci snahy o smírné řešení věci navrhla, že by proutky přesázela do vzdálenosti 1,5 m od hranice pozemků, nicméně na prvním jednání ve věci uvedla, že proutky se po zimě neuchytily a zašly. Konečně k dílčímu nároku ad 2) uvedla, že je pravdou, že blíže než 3 m od rozhraní pozemků účastníků zakořenily a vyrostly olše, ovšem má za to, že v této vzdálenosti jsou maximálně tři, a současně má za to, že tam byly již době, kdy žalobci kupovali svůj pozemek. Přestože jde o tzv. nálet, stromy mají pro ni význam v tom, že vytváří soukromí proti pozemku žalobců, také zmínila, že se jí nelíbí, že žalobci vykáceli veškeré dřeviny na svém pozemku, a nechce se dívat do drátěného plotu. Obecně má za to, že žalobci brojí proti dřevinám na jejím pozemku, protože nemají rádi přírodu, a má za to, že tak měli pro své bydlení zvolit jinou lokalitu než je CHKO České středohoří, tedy území přírodního charakteru, na kterém jsou stromy, včetně pylových alergenů, běžnou součástí přírody. Mimo jiné žalovaná zpochybnila, že obdržela předžalobní výzvu, a dokonce, že jsou sporné olše a její dům na jihovýchod od pozemku žalobců. Nicméně v rámci snahy o smírné řešení věci uvedla, že je připravena udržovat vzrostlé olše tak, aby větvemi nepřesahovaly na pozemek žalobců, a nepřerostly výšku římsy jejího domu (okapu), aby nestínily více než jeho samotný štít, a aby současně nepadalo listí do okapu. Uvedla, že přístup ke sporným olším má ze všech stran, a to „s čímkoli“, když prostor mezi jejím domem a potokem je dostatečně široký. Proto je připravena provést úpravu olší pravidelně vždy v období vegetačního klidu, a poukázala na to, že jde o její obvyklou činnost již 30 let, kdy na místě bydlí, proto odmítá tvrzení žalobců, že toho nebude schopna. K žalobnímu důvodu stínění uvedla vedle vlastního úmyslu udržovat olše tak, aby nestínily nad rámec stínění vlastním domem, že pozemek žalobců je obecně obklopen vzrostlou vegetací, např. dvě stě let starou vrbou, která na jihovýchod od pozemku žalobců násobně převyšuje dům žalované, i olšemi od jiného ze sousedů ([Anonymizováno]), které jsou mnohem vyšší, k čemuž odkázala na fotografie, které jsou k důkazu předkládány samotnými žalobci. K žalobnímu důvodu překážky v potoce především uvedla, že dřeviny mají spíše zpevnit břeh vodního koryta. Žalobci k tvrzení o své obavě ohledně povodně nepředložili žádný důkaz, a naopak by měli být rádi za stromy, které mají obecně protierozní význam. K žalobnímu důvodu pylového alergenu především uvedla, že sice uznává, že olše je alergen, ale považuje za sporné, že zrovna sporné olše na jejím pozemku mohou zhoršit alergii žalobkyně, když jsou takové alergeny běžně všude v okolí pozemku žalobců, a žalobci přes vědomost o alergii žalobkyně zvolili pro své bydlení právě takové místo, kde je přehršel alergenů. Dále namítla, že žalobci netvrdili ničeho ohledně výšky a objemu kmenu sporných olší, a jelikož je pozemek v CHKO podléhá odstraňování dřevin zvláštnímu právnímu režimu, a soud nemůže rozhodnout o povinnosti žalované v rozporu s normami veřejného práva. Ze všech uvedených důvodů navrhla zamítnutí žaloby, a současně přiznání náhrady nákladů řízení s tím, že má žalovaná nárok na náhradu nákladů také za částečně zastavené dílčí žalobní návrhy.

6. Soud nařídil jednání na den [datum], které však nebylo zahájeno, když na snahu soudu vést účastníky ke smírnému řešení věci tito deklarovali snahu se domluvit, ovšem jelikož se k tomuto jednání nedostavila žalobkyně b), bez které nemohl žalobce a) samostatně smírné řešení zvážit, soud toliko rozhodl o odročení prvního jednání ve věci. S ohledem na neúspěšnou snahu soudu o smírné řešení bylo dále nařízeno jednání na den [datum] a [datum], na kterém bylo provedeno dokazování, ze kterého soud dospěl k následujícím skutkovým zjištěním.

7. Při zjišťování skutkového stavu soud především vyšel ze skutečností, které mezi účastníky byly nesporné ve smyslu § 120 odst. 3 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o.s.ř.). Je pravdou, že účastníci přednesli během řízení mnoho dílčích skutkových tvrzení, která mezi nimi byla sporná, nicméně v řadě případů šlo o skutková tvrzení, která s předmětem řízení bezprostředně nesouvisela, resp. pro rozhodnutí ve věci nebyla právně významná. Z právně významných a shodných tvrzení účastníků má proto soud především za zjištěné, že žalobci jsou vlastníky pozemku p.č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] (dále také jen pozemek žalobců) a žalovaná je vlastnicí pozemku p.č. [hodnota] (dále také jen pozemek žalované) oba zapsané pro katastrálním území a obec [adresa], které spolu bezprostředně sousedí, tak jak vyplývá ze zápisů v katastru nemovitostí, a na těchto pozemcích mají účastníci vystavěny své domy, ve kterých bydlí, když žalobci vystavěli svůj dům po roce 2019. Na pozemku žalované se nachází v blízkosti pozemku žalobců vodní koryto, kterým odtéká voda, a ve kterém se také nachází několik mladých olší, které rostou blíže než 3 m od pozemku žalobců (sporný zůstal jejich počet). Nespornou je mezi účastníky rovněž skutečnost, že olše jako strom běžně dorůstá výšky přesahující 3 m, a že jde obecně o alergen. Sporným naopak zůstalo, zda konkrétně olše vyrůstající blíže než 3 m od rozhraní pozemků účastníků byly zasazeny po 1.1.2014, resp. zda byly vysazeny předtím, než žalobci koupili svůj pozemek, a zda existují relevantní důvody, aby žalovaná byla povinna sporné olše odstranit ve smyslu ust. § 1017 o.z.

8. Soud má dále za zjištěné ze snímku katastrální mapy (především na č.l. 46 spisu), vč. zákresu pozemků účastníků, jejich hranice, a vodního koryta vč. sporných olší, a z většiny předložených fotografií žalobců, že v závislosti na konkrétním výchozím místě na pozemku žalobců je pozemek žalované, a především samotné sporné olše zhruba ve směru od východu až po jih od pozemku žalobců, resp. minimálně od nejbližší sousedící části pozemku žalobců. Tedy je obecně známé (ve smyslu § 121 o.s.ř.) a proto nepochybné, že sporné olše mohou stínit pozemek žalobců z východního až jižního směru v závislosti na denní době; především pak v první polovině dne.

9. Ze snímku katastrální mapy a většiny fotografií předložených žalobci (především na č.l. 47, 48, 62, 63, 64, 101, 129, 130 143 a 144 spisu) má soud dále za zjištěné, že v okolí pozemku žalobců, zejména v části, kterou dle vlastních vyjádření mají v úmyslu užívat jako zahradu, jsou v podstatě od jihovýchodu do jihozápadu vzrostlé stromy (vrba, olše), na které ostatně sami žalobci poukazují, a to ve výši výrazně přesahující např. výšku domů žalobců a žalované, a to i po částečném vykácení olší u dalšího souseda ([Anonymizováno]) na jižní až západní straně pozemku žalobců (dle fotografie na č.l. 62 spisu). Současně je zřejmé, že mezi domem žalobkyně a vodním korytem, resp. spornými olšemi je dostatečný prostor i pro přistavení mobilní techniky, tedy ani mechanizovaná údržba dřevin není vyloučená.

10. Z fotografií předložených žalobci (na č.l. 99 spisu z Google maps) má soud za zjištěné, že v roce 2011 ještě na pozemku žalované nebylo přítomné otevřené vodní koryto, v roce 2019 již ano. Dále z fotografií (typicky na č.l. 47 spisu), že v době, kdy již rozhraní pozemků fotografovali žalobci (uvedený datum [datum]), ještě sporné olše na pozemku žalované viditelné nebyly.

11. Z listiny kopie technické zprávy (hydrotechnické posouzení koryta potoka) z prosince roku 2014 má soud za zjištěné, že tuto správu si nechal vypracovat správce toku Homolského potoka Lesy ČR, s.p., jako hydrotechnické posouzení kapacity koryta pro projekt "Homolský potok, ř.km 8,250 - 8,500, [adresa]", o úseku vodního koryta na pozemku žalované zpráva zmiňuje jako o součásti Homolského potoka (ozn. jako úsek 5) s tím, že v místě vodního koryta, ve kterém jsou v současné době umístěny sporné olše bylo pod volným terénem potrubí v délce 36 m (ozn. jako objekt 9), které je zaústěné potrubím DN 800, ovšem vyúštěné do tůňky potrubím DN 250, které by mělo být po většinu délky (30 m). Dále uvádí, že koryto potoka začíná být v terénu patrné cca 30 m od zaústění do potrubí (objekt 9), nicméně stav koryta negativně ovlivňuje skutečnost, že není vybudované přesně v údolnici, tedy nejnižším bodě v terénu. U objektu 9 je uvedeno, že jde o zcela nevhodné a nekapacitní potrubí, které nepřevede ani průtok Q1 (tzv. jednoletá voda) a již při takovém průtoku dochází k rozlivu vody. Jako minimální doporučená kapacita pro průtok Q20 je uvedeno potrubí DN 800. Soud z tohoto důkazu považuje za zjištěné, že původní tok v nevhodném potrubí byl pod potrubím DN 800 v úseku podél současné společné hranice pozemků účastníků po sepsání této zprávy z roku 2014 žalovanou nahrazen otevřeným vodním korytem, a to před rokem 2019, ovšem v zásadě v místě předchozího umístění nevhodného potrubí, což není zcela přirozené [rodné přijmení] pro vodní tok. Z toho rovněž vyplývá, že před touto úpravou (vznikem otevřeného vodního koryta) nemohly být v tomto místě zasazené natož vzrostlé sporné olše. Sporné olše proto vzrostly až po [datum], fakticky až po roce 2019.

12. Z listin žádosti žalobců ze dne [datum], vyjádření Lesy ČR ze dne [datum] a protokolu o kontrole Magistrátu města [adresa] (MgM ÚL) ze dne [datum], má soud za zjištěné, že Lesy ČR jako správce vodního toku Homolského potoka neevidují vodní koryto, které se nachází na pozemku žalované, jako vodní tok Homolského potoka. Ten je správcem vodního toku evidován až od přibližně severozápadního okraje pozemku žalobců (souřadnice [Anonymizováno]-[Anonymizováno] [Anonymizováno]/[Anonymizováno]: [Anonymizováno][Anonymizováno][Anonymizováno]/[Anonymizováno],[Anonymizováno], tj. cca dále na západ od pozemku žalobců). Vodní koryto na pozemku žalované, byť zjevně předchází evidovanému pramenu Homolského potoka, vodoprávní úřad (při Mgm ÚL) i správce vodního toku Lesy ČR s.p. jej považují za „terénní útvar“ s tím, že v případě pochybností o správnosti evidence je třeba se obrátit na vodoprávní úřad při Krajském úřadu Ústeckého kraje. Evidováno není ani meliorizační zařízení. Do této doby vodoprávní úřad a správce toku zastávají stanovisko, že nelze posuzovat poměry tohoto „terénního útvaru“ dle vodního zákona ani zák. č. 114/1992 Sb. (o ochraně přírody a krajiny). Během šetření vodoprávního úřadu dne [datum] se ve vodním korytě voda nenacházela.

13. Z fotografií předložených žalobci (např. na č.l. 47 nebo č.l. 127 či č.l. 141), má soud dále za zjištěné, že voda v korytě není přítomna vždy (uvedená data [datum], resp. [datum]).

14. Z listin lékařské zprávy ze dne [datum] a faktury ze dne [datum] považuje soud za zjištěné, že žalobkyně b) má lékařem z alergologie diagnostikovány potíže s průchodností nosu v pylové sezoně a doporučení užívat antihistaminika, tedy je alergická na pyl, a užívá antihistaminika.

15. Z listiny emailu ze dne [datum] a listiny předžalobní výzvy ze dne [datum], vč. podacího lístku a dodejky, má soud za zjištěné, že před podáním žaloby žalobci písemně vyzývali žalovanou, aby zanechala sázení vrbového proutí, resp. po jejich dosázení, aby je odstranila, nebo přesadila do „zákonem přípustné“ vzdálenosti 1,5 m od společné hranice pozemků dle § 1017 o.z. ve lhůtě 7 dnů. Mezi důvody své žádosti neuvedli žádný z důvodů, které následně uplatnili žalobou u soudu, když uvedli, že předtím oznámili žalované, že budou provádět terénní úpravy a poté stavět vlastní plot kolem svého pozemku, a mohli by při tom vrbové pruty poškodit. Obecně tedy s postupem žalované nesouhlasí. Dále uvedli, že pokud žalovaná nereflektuje na domluvu mezi čtyřma očima, opět budou nuceni řešit záležitost uvědoměním příslušných úřadů a případně i skrze občanskoprávní žalobu. Současně vyzvaly k odstranění sporných olší do vzdálenosti 3 m od rozhraní pozemků, a to rovněž s obecným poukazem na § 1017 o.z. s tím, že se nachází mimo "zákonem přípustnou hranici 3 m od rozhraní pozemků", aniž by uvedli konkrétní důvody uplatněné žalobou u soudu. Naopak žalovaná nebyla před podáním žaloby vyzvána k odstranění neprostupné dřevěné ohrady. Zásilka s předžalobní výzvou byla vložena do domovní schránky žalované dne [datum]. Soud tak má vedle doručení předžalobní výzvy za zjištěné, že sousedské vztahy mezi účastníky jsou dlouhodoběji špatné, a tento spor není mezi nimi první.

16. Závěr o skutkovém stavu: Po skutkové stránce tak má soud za prokázané, že žalobci jsou vlastníky pozemku p.č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno], a žalovaná je vlastnicí pozemku p.č. [hodnota], oba v katastrálním území a obci [adresa], které spolu bezprostředně sousedí, tak jak vyplývá ze zápisů v katastru nemovitostí, a na těchto pozemcích mají účastníci vystavěny své domy, ve kterých bydlí, když žalobci vystavěli svůj dům po roce 2019. Na pozemku žalované se nachází v blízkosti pozemku žalobců vodní koryto, kterým odtéká voda, a ve kterém se také nachází několik mladých olší, které rostou blíže než 3 m od pozemku žalobců. Nespornou je mezi účastníky rovněž skutečnost, že olše jako strom běžně dorůstá výšky přesahující 3 m, a že jde obecně o alergen. Dílčí skutkové námitky žalované námitky ohledně doby vzrůstu nebo světové strany od pozemku žalobců byly dokazováním vyvráceny. Sporné olše mohou stínit z východního až jižního směru v závislosti na denní době, nicméně v okolí pozemku žalobců, zejména v části, kterou dle vlastních vyjádření mají v úmyslu užívat jako zahradu, jsou v podstatě od jihovýchodu do jihozápadu zcela vzrostlé stromy, a to po celou dobu od roku 2019 (první fotografie žalobců) do roku 2023 (rozhodnutí soudu), a je tak běžné, že po obvodu pozemku žalobců jsou rozmístěny vzrostlé stromy výrazně přesahující nemovitosti žalobců i žalované (včetně vrb či olší), a to především právě na jižní straně pozemku žalobců. Současně je zřejmé, že mezi domem žalobkyně a vodním korytem, resp. spornými olšemi je dostatečný prostor i pro přistavení mobilní techniky, tedy ani mechanizovaná údržba sporných olší není vyloučená. Otevřené vodní koryto v roce 2011 ještě na pozemku žalované nebylo přítomné, v roce 2019 již ano. Správce toku Homolského potoka Lesy ČR, s.p., si nechal v roce 2014 zhotovit zprávu k hydrotechnickému posouzení kapacity koryta pro projekt "Homolský potok, ř.km 8,250 - 8,500, [adresa]", ve které se o úseku vodního koryta na pozemku žalované zpráva zmiňuje jako o součásti Homolského potoka (ozn. jako úsek 5) s tím, že v místě vodního koryta, ve kterém jsou v současné době umístěny sporné olše bylo pod volným terénem potrubí v délce 36 m (ozn. jako objekt 9), které je zaústěné potrubím DN 800, ovšem vyústěné do tůňky potrubím DN 250, které by mělo být po většinu délky úseku (30 m). Toto potrubí je označeno jako zcela nevhodné a nekapacitní potrubí, které nepřevede ani průtok Q1 (tzv. jednoletá voda) a již při takovém průtoku dochází k rozlivu vody na ostatní okolní pozemky. Jako minimální doporučená kapacita pro průtok Q20 je uvedeno potrubí DN 800. Původní nevhodné potrubí pro odvod povrchových vod z výše položených pozemků tak byl pod potrubím DN 800 v úseku podél současné společné hranice pozemků účastníků po roce 2014 žalovanou nahrazen otevřeným vodním korytem, a to před rokem 2019, ovšem v zásadě v místě předchozího umístění nevhodného potrubí, což není zcela přirozené místo pro vodní tok, neboť údolnice (nižší body v terénu) se nachází směrem k pozemku žalobců. Z toho rovněž vyplývá, že před touto úpravou (vznikem otevřeného vodního koryta) nemohly být v tomto místě zasazené natož vzrostlé sporné olše. Sporné olše proto vzrostly až po 1.1.2014. Nicméně správce vodního toku Homolského potoka Lesy ČR, s.p., neevidují vodní koryto, které se nachází na pozemku žalované jako vodní tok Homolského potoka. Ten je správcem vodního toku evidován až dál od přibližně západního okraje pozemku žalobců. Vodní koryto na pozemku žalované, byť zjevně předchází evidovanému pramenu Homolského potoka, vodoprávní úřad (při Mgm ÚL) i správce vodního toku Lesy ČR s.p. považují za „terénní útvar“ s tím, že v případě pochybností o správnosti evidence je třeba se obrátit na vodoprávní úřad při Krajském úřadu Ústeckého kraje. Evidováno není ani meliorizační zařízení. Do této doby vodoprávní úřad při Magistrátu městě [adresa] a správce toku Homolského potoka zastávají stanovisko, že nelze posuzovat poměry tohoto „terénního útvaru“ dle vodního zákona ani zákona č. 114/1992 Sb. Voda v korytě je sice tekoucí, ovšem není přítomna vždy. Nebyla v korytě dle fotek ke dni [datum], [datum] ani během šetření vodoprávního úřadu dne [datum]. Žalobkyně má historicky (před převodem pozemku žalobců do jejich vlastnictví) diagnostikovánu alergii na pyl, a užívá antihistaminika. Před podáním žaloby žalobci písemně vyzývali žalovanou ([datum] emailem a především dne [datum] poštou), aby zanechala sázení vrbového proutí u společné hranice pozemků, neboť s tím nesouhlasí, resp. po jejich dosázení, aby je odstranila, nebo přesadila do „zákonem přípustné“ vzdálenosti 1,5 m od společné hranice pozemků dle § 1017 o.z. ve lhůtě 7 dnů. Současně ze shodných důvodů vyzvaly k odstranění sporných olší do vzdálenosti 3 m od rozhraní pozemků, a to bez uvedení důvodů nad rámec poukazu na § 1017 o.z. s tím, že se nachází „mimo zákonem přípustnou hranici od rozhraní pozemků“. Naopak žalovaná nebyla před podáním žaloby nijak vyzvána k odstranění neprostupné dřevěné ohrady. Zásilka s předžalobní výzvou byla vložena do domovní schránky žalované dne [datum]. Sousedské vztahy mezi účastníky jsou dlouhodobě špatné, a spor v tomto řízení zřejmě není mezi nimi první ani jediný.

17. Soud neprovedl navržený důkaz ohledáním na místě pro nadbytečnost ve vztahu ke zjištění skutkového stavu, když má za to, že z předložených fotografií a dalších listin (srov. shora) soud dostatečně zjistil skutkový stav ve vztahu k tvrzením účastníků, a to především co se týče stavu vodního koryta a sporných olší a v místě běžných poměrů co do výskytu dalších dřevin obecně tak, aby bylo možné uplatněný žalobní nárok posoudit v níže uvedeném rozsahu. Případné odborné otázky by ohledáním na místě ostatně nahradit nemohl. Právní posouzení:

18. Po právní stránce soud věc posuzoval jako občanskoprávní spor dle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), s přihlédnutím především k zákonu č. 254/2001 Sb., o vodách (jinak také jen vodní zákon). Z obsahu žalobního nároku je zřejmé, že se žalobci domáhají odstranění sporných olší ve smyslu § 1017 o.z., který stanoví, že (1) má-li pro to vlastník pozemku rozumný důvod, může požadovat, aby se soused zdržel sázení stromů v těsné blízkosti společné hranice pozemků, a vysadil-li je nebo nechal-li je vzrůst, aby je odstranil. Nestanoví-li jiný právní předpis nebo neplyne-li z místních zvyklostí něco jiného, platí pro stromy dorůstající obvykle výšky přesahující 3 m jako přípustná vzdálenost od společné hranice pozemků 3 m a pro ostatní stromy 1,5 m. (2) Ustanovení odstavce 1 se nepoužije, je-li na sousedním pozemku les nebo sad, tvoří-li stromy rozhradu nebo jedná-li se o strom zvlášť chráněný podle jiného právního předpisu.

19. Soud nejprve považuje za vhodné uvést, že se neztotožnil s námitkou žalované proti "změně petitu" žalobců při přednesu závěrečného návrhu, resp. její nepřípustnosti. Soud měl po celou dobu trvání řízení za to, že z obsahu samotné žaloby i následných tvrzení žalobců a žalované není pochyb o tom, jaké konkrétní pozemky, resp. jejich rozhraní, jsou součástí vymezeného předmětu řízení, a tedy o jakém žalobním návrhu má rozhodnout. Toto technické upřesnění nepovažuje za změnu žaloby, a i bez něho by sám upřesnil konkrétní parcelní čísla pozemků účastníků ve vyhlášeném rozsudku v souladu s ust. § 153 odst. 2 o.s.ř.

20. Nejprve se soud zabýval tím, zda lze právní normu § 1017 o.z. aplikovat na poměry sporných olší. Ze skutkových zjištění jednoznačně vyplynulo, že sporné olše zakořenily a vyrostly až po [datum] (srov shora), tedy v době účinnosti o.z., jak předpokládá konstantní judikatura (srov. např. rozh. Nejvyššího soudu sp.zn. [spisová značka]). Proto není pochyb o tom, že žalobní nárok mohl být žalobci uplatněn ve smyslu § 1017 o.z.

21. Soud má obecně za zjištěné, že účastníci mezi sebou nemají dobré sousedské vztahy, což ovlivňuje jejich schopnost a ochotu se racionálně smírně domluvit na sporných otázkách vyplývajících z vlastnictví bezprostředně sousedících pozemků. Přestože mohou obě procesní strany upřímně věřit v opodstatněnost svých zájmů, za situace, kdy se zájmy jednotlivých vlastníků sousedících pozemků překrývají, resp. se vzájemně vylučují, soud musí objektivně vážit, který zájem převáží, aby mu mohla být přiznána právní ochrana. Jak shora vyloženo, uplatnění nároku žalobců vycházejícího z § 1017 o.z. zpočátku bylo založeno (srov. předžalobní výzvu žalobců) na východisku, že zákon doporučuje či dokonce výlučně nepřipouští umístění stromů blíže než 3 m od rozhraní pozemků, pokud běžně dorůstají více než 3 m, a to bez dalšího. Žalobci v žalobě a dále v průběhu řízení doplnili specifické důvody založené na hrozbě potenciálních imisí hrozících v budoucnu, pokud by sporné olše nebyly odstraněny (důvod stínění, důvod překážky v potoce, důvod pylového alergenu - srov. shora). Pokud žalobci až při přednesu závěrečného návrhu mezi rozumné důvody žalobního nároku doplnili rovněž jako "notorietu", že z dřevin v bezprostřední blízkosti sousedního pozemku běžně dochází k nadměrnému spadu listí a prorůstání kořenů na sousední pozemek, pak jako skutkové tvrzení je soud považuje za zcela obecné a nedostatečné ve vztahu ke konkrétnímu předmětu řízení, o čemž ovšem žalobce nemohl poučit ve smyslu § 118a o.s.ř., neboť již před jejich přednesem došlo k tzv. koncentraci řízení dle § 118b o.s.ř., přičemž ani na základě poučení soudem žalobci svá tvrzení v tomto směru nedoplnili. Po skončení dokazování soud proto k těmto skutkovým tvrzením již nemohl přihlížet. V případě, že by tyto obecné možnosti zásahu do práv žalobců byly uvedeny pro právní posouzení jako obecná teoretická východiska vedoucí k vyhovujícímu rozhodnutí, pak soud shledává takto formulované argumenty jako příliš obecné, a v důsledku irelevantní za situace, kdy nebylo nijak tvrzeno, natož dokazováno, jaký konkrétní vliv mohou mít sporné olše v posuzovaném případě. Pokud by takto obecně formulované argumenty právního posouzení měly postačovat universálně pro jakýkoli případ vysazení dřevin ve vzdálenosti menší než 3 m, pak by ust. § 1017 o.z. neobsahovalo jiné podmínky než stanovenou vzdálenost. Tak tomu ovšem není.

22. Ustanovení § 1017 o.z. stanoví dvě základní zákonné podmínky, a to kumulativně, tedy strom musí být v "těsné blízkosti společné hranice pozemků" a současně žalobce má pro jejich odstranění "rozumné důvody". Těsná blízkost společné hranice pozemků je stanovena pro stromy, které běžně dorůstají výšky přesahující 3 m, do vzdálenosti 3 m od společné hranice pozemků, nicméně s dalším zákonným korektivem, "nestanoví-li jiný právní předpis nebo neplyne-li z místních zvyklostí něco jiného". V poměrech posuzovaného případu má soud skutkově za zjištěné, že již v době, kdy žalobci koupili svůj pozemek (rok 2019), bylo v bezprostředním okolí pozemku žalobců obvyklé, že je tento pozemek obklopen vzrostlými stromy u hranice jejich pozemku, a to především od jihovýchodní po jihozápadní stranu pozemku žalobců. Některé stromy byly dokonce nakloněny nad pozemek žalobců, a tyto byly následně dle tvrzení žalobců odstraněny po dohodě s dalším sousedem na jižní straně pozemku žalobců ([Anonymizováno]). Nicméně i po úpravách spočívajících v prořezu vzrostlých olší či vykořenění některých olší, které sami žalobci dokládali fotografiemi (srov. shora) takový stav trvá až do dne rozhodnutí soudu. Žalobci na novém vzrůstu olší demonstrovali, že se opět rychle rozrůstají. Soud má proto za to, že uváží-li místní poměry (slovy zákona v § 1017 o.z. "místní zvyklosti"), a to jak konkrétně zjištěné stavem bezprostředního okolí pozemku žalobců, tak obecně charakterem místa, kdy obec [adresa] je velmi malým vesnickým sídlem ležícím v oblasti CHKO České středohoří, považuje z místních zvyklostí za obvyklé, že v daném místě jsou běžně vzrostlé stromy na pozemcích vlastníků, a to i při jejich bezprostředních hranicích.

23. Soud souhlasí s žalobci, že jimi uplatněné ustanovení § 1017 o.z. je ve svém principu preventivní, což vyplývá z dispozice, která stanoví, že žalobce může žádat, aby se zdržel žalovaný již samotného sázení stromů. Ostatně určitou preventivní povahu má i ust. § 1013 o.z., které upravuje možnost negatorní žaloby proti vlastníku sousedního pozemku, ze kterého hrozí, a to i do budoucna negativní imise (k tomu srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp.zn. 22 Cdo 1554/2018, na které poukazovali sami žalobci). Lze uzavřít, že ani výjimky stanovené v § 1017 odst. 2 o.z. nedopadnou na posuzovaný případ, když na pozemcích účastníků není les ani sad, sporné olše netvoří rozhradu pozemků, ani nejsou stromy zvlášť chráněnými předpisy veřejného práva (typicky památný strom dle zák. č. 114/1992 Sb.). To ostatně ani žalovaná v rámci své procesní obrany netvrdí.

24. Soud se proto dále zabýval tím, zda žalobci uváděné konkrétní důvody svědčí jejich nároku, a zda jsou relevantní do té míry, že převáží právo žalované nezasahovat do jejího vlastnického práva k pozemku p.č. [hodnota]. Soud dospěl k závěru že nikoli. Při tom považuje za výchozí hledisko, že každý vlastník pozemku má přímé a úplné panství nad svou věcí, a současně právo na ochranu před jeho rušením (§ 976 a násl. o.z.). Obecně, a tedy také v poměrech projednávané věci se toto absolutní právo majetkové promítá mimo jiné do práva vysadit si nebo nechat vzrůst na svém pozemku jakýkoli strom, pokud to není v rozporu s veřejným právem, nebo právě v rozporu s oprávněnými zájmy ostatních vlastníků pozemků, jak předpokládá rovněž ust. § 1017 o.z. Z toho především vyplývá, že pokud někdo uplatní nárok dle § 1017 o.z. proti vlastníkovi sousedního pozemku, do jeho absolutního práva majetkového mu nepochybně zasahuje, a toto ustanovení je třeba vykládat spíše restriktivně, váží-li soud, jaká je míra zásahu do práv jednoho či druhého vlastníka sousedících pozemků. Soud se proto těžko může ztotožnit s tím, že by nařízení k odstranění stromů na vlastním pozemku bylo nicotnou újmou žalované, ať již proto, že jde o náletovou dřevinu, nebo proto, že na části pozemku, kde sporné olše vyrostly "se žalovaná nerekreuje či nevykonává jiné intenzivní činnosti", a jen proto, že si nechce přesadit sporné olše do vzdálenosti větší než 3 m od pozemku žalobců, není důvod nevyhovět jejich žalobě. Je zřejmé, že představa o údržbě vlastní zahrady žalobců a žalované se značně liší, když žalobci zmiňují, že chtějí na své zahradě především plný svit slunce, provozovat skleník či pěstovat ovocné stromky, přičemž žalovaná především zdůrazňuje, že chtěla přírodní živý plot z vrbových proutků, či olše na zpevnění břehu vodního koryta jako dřeviny přirozeně zastoupené v okolní krajině.

25. Pro význam stromů jak pro člověka tak přírodu a krajinu lze vyjít z definice, kterou obsahuje vyhláška č. 189/2013 Sb., o ochraně dřevin a povolování jejich kácení, která pro své účely stanoví, že společenskými funkcemi dřeviny je soubor funkcí dřeviny ovlivňujících životní prostředí člověka, jako je snižování prašnosti, tlumení hluku či zlepšování mikroklimatu; mezi společenské funkce patří také funkce estetická, včetně působení dřevin na krajinný ráz a ráz urbanizovaného prostředí. Tato vyhláška je prováděcím předpisem zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny v účinném znění, který je postaven vedle deklarovaného účelu vyplývajícího již ze samotného názvu, také na východisku přispět k realizaci odklonu od dosavadního a převládajícího antropocentrizmu, připomenout podřízení člověka řádu přírody a respektování její původnosti a svébytnosti (srov. důvodovou zprávu k uvedenému zákonu). Na těchto základech se soud zabýval mírou naplnění jednotlivých konkrétních důvodů žalobního nároku uváděných žalobci, kterými žalovaná ruší, nebo minimálně v budoucnu může rušit nerušený výkon vlastnického práva žalobců k jejich pozemku p.č. 383/1.

26. Důvod pylového alergenu. Soud považuje za nesporně zjištěnou skutečnost, že olše může být obecně alergen. Současně má za doložené, že žalobci pozemek zakoupili v době, kdy byl pozemek již bezprostředně od jihovýchodu po jihozápad obklopen vzrostlými olšemi a vrbou, přičemž tento stav zůstává i po úpravách (prořezu a vykořenění některých stromů) v okolí. Důvod, že by z jiných směrů nefoukal vítr, považuje soud za zcela absurdní a neuplatnitelný. Pokud je dále poukázáno na skutečnost, že množství potencionálních alergenů v okolí má vliv na průběh alergie žalobkyně b), pak soud má za to, že taková úvaha ani při obecné platnosti, nemůže převážit zájem žalované na zachování sporných olší na svém pozemku, neboť, jak již bylo shora vyloženo, místní zvyklosti jsou takové, že (nejen) olše jsou v bezprostředním okolí pozemku žalobců i z jiných světových stran, byly tam již v době koupě pozemku, a žalobci s tím mohli a měli být srozuměni. Pokud sami poukazují opakovaně na stanovení hranice 3 m od společné hranice pozemků s tím, že si žalovaná může vysadit olše za touto hranicí, je zřejmé, že se spíše domáhají formálního naplnění zákonných podmínek § 1017 o.z., než že by tím sledovali samotnou podstatu uvedeného důvodu pylového alergenu, a snahy o jeho odstranění, což je ovšem samotným smyslem ochranné funkce ust. § 1017 o.z., nikoli naopak.

27. Důvod překážky v potoce. Vodní tok definuje vodní zákon ve svém § 43 jako (1) ... povrchové vody tekoucí vlastním spádem v korytě trvale nebo po převažující část roku, a to včetně vod v nich uměle vzdutých. Jejich součástí jsou i vody ve slepých ramenech a v úsecích přechodně tekoucích přirozenými dutinami pod zemským povrchem nebo zakrytými úseky. (2) V pochybnostech o tom, zda jde o vodní tok, rozhoduje vodoprávní úřad. Může též rozhodnout, že vodním tokem jsou i jiné povrchové vody než uvedené v odstavci 1.

28. Ze zjištěného skutkového stavu vyplynulo, že správce vodního toku Homolského potoka ani vodoprávní úřad neeviduje vodní koryto na pozemku žalované jako vodní tok, a považuje jej za "terénní útvar". Současně z toho vyvozuje, že tak na toto vodní koryto není možné aplikovat ustanovení vodního zákona. Současně ze skutkových zjištění vyplývá, že toto vodní koryto skutečně odvádí tekoucí vodu z okolních pozemků do evidovaného prameniště Homolského potoka, tedy nejde o žádný svejl (terénní úpravu pro zasakování povrchové vody na místě) ale o koryto, kterým skutečně proudí voda, byť zjevně nikoli trvale.

29. Vodní dílo definuje vodní zákon ve svém § 55 mimo jiné jako stavby, které slouží ke vzdouvání a zadržování vod, umělému usměrňování odtokového režimu povrchových vod, k ochraně a užívání vod, k nakládání s vodami, ochraně před škodlivými účinky vod, k úpravě vodních poměrů nebo k jiným účelům sledovaným tímto zákonem, a to zejména b) stavby, jimiž se upravují, mění nebo zřizují koryta vodních toků, d) stavby na ochranu před povodněmi, e) stavby k vodohospodářským melioracím, zavlažování a odvodňování pozemků, (3) za vodní díla se podle tohoto zákona naopak nepovažují zejména jednoduchá zařízení mimo koryta vodních toků na pozemcích nebo stavbách k zachycení vody a k jejich ochraně před škodlivými účinky povrchových nebo podzemních vod, vodohospodářské úpravy, terénní úpravy, bezodtokové jímky včetně přítokového potrubí, vnitřní vodovody a vnitřní kanalizace, vodovodní a kanalizační přípojky, průzkumné hydrogeologické vrty, další zařízení vybudovaná v rámci geologických prací) a vrty k využívání energetického potenciálu podzemních vod, pokud nedochází k čerpání nebo odběru podzemních vod. I zde (4) v pochybnostech o tom, zda jde o vodní dílo, rozhodne místně příslušný vodoprávní úřad. Nejvyšší soud v rozh. sp.zn. 22 Cdo 1171/2022 došel k závěrům, že zápis v katastru nemovitostí není rozhodný, když rozhodný je skutečný stav namístě, zda je pozemek nebo jeho část vodním korytem. Nicméně vodním korytem nemůže být pozemek nebo jeho část, pokud voda na něm není vodním tokem. V pochybnostech nad skutečným stavem věci vždy rozhoduje vodoprávní úřad.

30. Právě z toho důvodu a shora zjištěného skutkového stavu soudu nezbývá než uzavřít, že posouzení důvodu žalobců ohledně překážky v potoce zásadně komplikuje skutečnost, že správce Homolského potoka ani vodoprávní úřad při Magistrátu města [adresa] neevidují na pozemku žalované žádný vodní tok ani vodní dílo, byť fakticky se tak faktické vodní koryto na pozemku žalované skutečně může jevit. Žalobci i žalovaná v době zahájení řízení automaticky předpokládali, že jde o součást vodního toku Homolského potoka, a o evidovaný stav věci se začali zajímat až v průběhu řízení. Soudu ze shora vylíčených důvodů nezbývá než pro poměry této věci neposuzovat vodní koryto na pozemku žalované jako vodní tok ani vodní dílo ve smyslu vodního zákona. Současně má soud za to, že nelze žalované klást k tíži, že po roce 2014 odstranila podpovrchové potrubí DN 250, které bylo označeno jako zcela nevyhovující, a v úseku svého pozemku za potrubím DN 800 nechala otevřené vodní koryto pro odvod povrchových vod přes svůj pozemek. Již tím pozemek svůj i následně pozemek žalobců preventivně chrání nad míru, než která v místě panovala dle zprávy z roku 2014 (srov. shora). Pokud správce Homolského potoka ani po vypracování zprávy z roku 2014 nejednal způsobem, že by se prostřednictvím řízení u vodoprávního úřadu pokoušel změnit stávající stav, ať změnou samotné evidence vodního toku Homolského potoka nebo faktické úpravy jeho toku, pak tím méně lze klást současný stav k tíži žalované. Pokud v rámci tohoto koryta jsou zakořeněné sporné olše, pak dle mínění soudu nelze argumentovat preventivní ochranou pozemku žalobců před teoretickou budoucí překážkou a následným rozlitím na pozemek žalobců, neboť nejde o vodní tok ani vodní dílo. Obzvlášť za situace, kdy dle skutkových zjištění toto koryto není přirozené a nevede údolnicí. Soud má za to, že pokud by před zahájením tohoto řízení nejprve účastníci řešili právní stav vodního koryta na pozemku žalované u příslušného vodoprávního úřadu, přispělo by to nejen k vyřešení právního statusu vodního koryta, ale velmi pravděpodobně k celkovému řešení místní situace ohledně nebezpečí škod z důvodu rozlití povrchových vod z okolí, a nakonec i k případným sporům ohledně sporných olší a dalším, které za současného stavu příslušné správní orgány odmítly řešit. Pokud vodní koryto není vodní tok, ale umělý útvar, těžko argumentovat tím, že se může rozlít a tím pustit vodu na pozemek žalobců, když povrchová voda z pozemků nad pozemky účastníků v případě potřeby objektivně steče údolnicí k evidovanému prameništi Homoského potoka dle evidence vodních toků, a i pod pozemky účastníků se k prameništi zjevně sbírá voda (což ostatně tvrdí žalobci i žalovaná). Nad rámec uvedeného soud považuje za vhodné uvést, že pokud by pozemkem žalované protékal vodní tok Homolského potoka, tedy by došlo ke změně evidence vodoprávního úřadu, pak lze na jeho poměry aplikovat také ust. § 50 vodního zákona, které mimo jiné stanoví, že břehové porosty je vlastník pozemku nucen strpět. Z ustanovení vyplývá, že funkce břehových porostů je mimo jiné zpevnění koryta vodního toku, a současně, že nánosy a břehové porosty nejsou považovány za překážku nebo cizorodý předmět v korytě vodního toku (na což ostatně upozornil žalobce i správce Homolského potoka). Současně je zákonem chráněno samotné koryto vodního toku, a to především jeho přirozený průběh (srov. § 44 a násl. vodního zákona). Pokud se dle zprávy z roku 2014 údolnice nachází blíže směrem k pozemku žalobců, pak tím spíše by bylo přirozené, pokud by se teoreticky evidovaný vodní tok vlivem přírodních sil při povodni rozlil směrem k pozemku žalobců. Soud má proto z vylíčených důvodů za to, že za zjištěného skutkové stavu ani tento dílčí důvod žalobců pro odstranění sporných olší není dostatečně významný, aby obstál v porovnání se zájmy žalované.

31. Důvod stínění. V tomto řízení nebylo mezi účastníky sporu, že běžně olše dorůstá výšky přesahující 3 m. Soud se ztotožňuje se žalobci, že stínění stromů je nepochybně imisí, která může negativně zasáhnout pozemek žalobců a narušit tak výkon jejich vlastnického práva k pozemku. Současně ovšem vnímá, že bylo skutkově zjištěno, že v okolí pozemku žalobců je zcela běžné po celou dobu, kdy jej vlastní, že v okolí rostou vzrostlé stromy (vč. olší), které stíní v podstatě od jihovýchodu po západ od pozemku žalobců, a přesahují výrazně výškou i domy účastníků). K jihovýchodní části pozemku žalobců, pak sporné olše mohou stínit od východu po jih. Současně ovšem žalovaná od počátku projednávání věci deklaruje ochotu a schopnost údržby sporných olší v období vegetačního klidu a to bočním i horním ořezem tak, aby nepřerůstaly nad pozemek žalobců, a současně nepřerůstaly horní římsu jejího vlastního domu, který přibližně z jihovýchodního směru sám stíní svým štítem směrem k pozemku žalobců. Sporné mezi účastníky zůstává, zda je tato ochota a schopnost žalované skutečná a možná. Žalobci uvádějí, že žalované jednoduše nevěří, a současně, že by to bylo náročné s ohledem na přístup ke sporným olším, a samotné údržbě u vzrostlejších stromů, příp. dalšími výmladky sporných olší. Soud má za to, že z místních poměrů bylo skutkově zjištěno, že přístup z pozemku žalované mezi jejím domem a spornými olšemi je zachován, a to i pro jakoukoli mechanizovanou techniku. Není proto třeba přístupu z pozemku žalobců. Je také obecně zřejmé, že nic nenutí žalovanou k osobnímu výkonu takové údržby. Soudu není známo, zda pro vlastní prezentovanou údržbu olší v jiných částech hranice pozemku žalobci postupovali svépomocí nebo pomocí objednané profesionální služby, ovšem je zcela zřejmé, že žalované nic nebrání si příp. profesionální služby zajistit. Pokud žalobci při jednání uvedli, že by byl potřeba žebřík a nečekají, že by tak někdo postupoval, pak jde o obavu nepodloženou. Soud považuje za významné, že v jižní části jejich pozemku jsou po celou dobu, kdy žalobci vlastní svůj pozemek, vzrostlé stromy vč. olší, a to ve větším rozsahu, než jaký představují sporné olše. Pokud žalobci argumentují, že právě proto mají zájem, aby ze strany sporných olší další stín nevznikal, pak soud se neztotožňuje s výkladem, kdy je možné selektivně neřešit imise stínění podle § 1013 o.z. u dalšího ze sousedů, ale současně preventivně žádat úplné odstranění sporných olší od žalované. Je zřejmé, že zásah do práv vlastníka pozemku, kterému je uložena povinnost odstranit stromy dle § 1017 o.z. je obecně větší než dle § 1013 o.z., dle kterého je toliko uložena povinnost zabránit působení imisí dle vlastního uvážení žalovaného, které nemusí vést k úplnému odstranění stromů. Nevyváženost přístupu žalobců k sousedním pozemkům, resp. jejich vlastníkům je zřejmá, a pokud uvedli, že s jiným sousedem je možná lepší domluva, než s žalovanou, nemá soud za to, že to může být důvodem pro úspěšnější uplatnění posuzovaného nároku za zjištěného stavu. Pokud žalobci argumentují tím, že uplatnění nároku dle § 1013 o.z. je složitější, a proto raději uplatňují izolovaně nárok dle § 1017 o.z. proti sporným olším, pak soud má za to, že takto izolovaně posuzovat zásah do práva žalované nelze. Naopak vykládané ustanovení nemá jednoznačně vymezenou hypotézu právní normy, a pro rozhodnutí soudu je třeba zvážit veškeré konkrétní okolnosti jednotlivě i v jejich celku. Jako nejvýznamnější okolnost posouzení tohoto konkrétního důvodu žalobců soud vnímá deklarovanou připravenost žalované udržovat sporné olše bočním a horním řezem ve shora uvedeném rozsahu. Soudu nezbývá, než k takovému postoji žalované přihlédnout, když v době rozhodnutí soudu není známá žádná skutečnost, proč by toho žalovaná nebyla schopná nebo k tomu ochotná. Prezentovaný důvod stínění je tak v době rozhodnutí soudu minimálně předčasný. Přichází-li do úvahy jiné řešení bránící nepříznivým důsledkům (imisím stínění na pozemek žalobců) sporných olší, byť vysazených v těsné blízkosti společné hranice pozemků, než je jeho úplné odstranění, je třeba mu dát přednost (k tomu přiměřeně srov. např. rozh. Nejvyššího soudu sp.zn. 22 Cdo 1035/2023).

32. Jinými slovy. Pokud žalobci staví svůj nárok na úvaze, že imise, kterých se obávají u sporných olší pocházejí sice také z mnoha ostatních vzrostlých stromů na sousedních pozemcích – u imise stínění ve své podstatě od jihovýchodu po jihozápad, u imise pylového alergenu v celém okolí – nicméně, jelikož je složitější domoci se práva na bránění těmto imisí postupem dle § 1013 o.z., raději využijí preventivně právě na sporné olše institut formulovaný ust. § 1017 o.z., pak se soud nemůže ztotožnit s takovým postupem, kdy fakticky žalobci neřeší imise, které je v současné době fakticky mohou zasahovat, ale s odvoláním na snazší prosazení tohoto nároku žádají od žalované úplné odstranění dřevin, které je v době uplatnění nároku sice imisemi nezasahují, ale o nichž jsou přesvědčení, že je v budoucnu zasahovat budou bez ohledu na jakékoli stanovisko žalované. Pokud žalobci při formulaci svého nároku také tvrdí, že si žalovaná může sporné, resp. jiné olše, bez dalšího zasadit dále než 3 m od společné hranice pozemků, čímž by se v čase pouze oddálil vznik a působení imisí, na které žalobci poukazují, pak soud v takto formulovaném postoji tím spíše neshledává rozumné důvody, které jsou zákonnou podmínkou ust. § 1017 o.z. Spíše než uplatnění nároku, který by směřoval k naplnění jeho smyslu, tedy preventivnímu předcházení budoucímu působení imisí na žalobce, má soud za to, že žalobci se snaží naplnit zákonné podmínky ust. § 1017 o.z. především formálně, aby se domohli v takto izolovaném pohledu na věc svých požadavků, jak má upravovat svůj pozemek žalovaná, aniž by tím ovšem mohli vyřešit podstatu jimi uvedených obav. S ohledem na shora popsaný procesní postup žalobců, kteří ještě v předžalobní výzvě opírali svůj nárok pouze o podmínku blízkosti sporných olší (a ostatně také vrbového proutí) od společné hranice pozemků, a teprve v průběhu řízení doplňovali žalobní důvody, aby hypotézu právní normy naplnili, pak takovému přístupu soud vyhovět v tomto okamžiku nemůže, byť připouští, že nelze vyloučit, že stav sousedských vztahů účastníků řízení může vést k tomu, že žalovaná nesplní deklarované záměry údržby sporných olší. Tím spíše se pak žalobci budou moci úspěšně bránit skutečnému působení imisí, které preventivně uplatňují v tomto řízení. Samotný nesplněný příslib žalované ohledně údržby sporných olší by pak měl nepochybně svůj zásadní význam. Soud se neztotožňuje s názorem žalobců, že samotná prokázaná obava z budoucích imisí postačí k naplnění zákonné podmínky rozumnosti důvodů pro odstranění sporných olší v kontextu všech zjištěných okolností. Soud nemůže odhlédnout od postoje žalované, která deklaruje připravenost, sporné olše udržovat, aby nenastal stav, ze kterého mají žalobci vylíčené obavy. Naopak zájem na zachování sporných olší soud vnímá jak v obecném významu stromů jako součásti životního prostředí (srov. zák. č. 114/1992 Sb. v účinném znění, jak již rozvedeno shora, příp. čl. 35 Listiny základních práv a svobod, která garantuje každému právo na příznivé životní prostředí), když stromy jsou právě zcela přirozenou součástí přírody, a vnímá jej i ve významu konkrétních sporných olší pro žalovanou, když opticky oddělují pozemky účastníků, přičemž význam zájmu žalované na soukromí zjevně roste, pokud mezi sousedy jsou nepřekonané, a dost možná nepřekonatelné rozdíly v chápání charakteru údržby zahrady, a vzájemné rozpory vedou dokonce k řešení sporů prostřednictvím soudů a správních orgánů. Pokud žalobci poukazují na skutečnost, že v době, kdy se stali vlastníky sousedního pozemku, sporné olše ještě u společné hranice pozemků nebyly, pak tím ovšem současně poukazují na důvod, proč se později pro žalovanou mohli stát významnými z hlediska zájmu na větším soukromí. Jak soud již uvedl, v rámci spíše restriktivního výkladu naplnění zákonných podmínek ust. § 1017 o.z. nelze odhlédnout od možného řešení, které je pro zásah do práv žalované zjevně nižší, než úplné odstranění sporných olší. Tím spíše soud neshledal rozumnost žalobci přednesených důvodů ve smyslu § 1017 o.z. Ze všech shora uvedených důvodů soud žalobu proto ve zbylém dílčím žalobním nároku (původně ad 2) zamítl.

33. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o.s.ř. s přihlédnutím k § 146 o.s.ř. a § 151 odst. 1 o.s.ř., a dále dle vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen a.t.). Žalobci uplatnili 3 samostatné žalobní nároky se samostatným skutkovým základem (srov. shora), z nichž dva byly v průběhu řízení vzaty žalobci zpět, a řízení proto bylo v daném rozsahu částečně zastaveno. V dílčím žalobním nároku ad 1) byla žaloba vzata zpět před zahájením dokazování, neboť vrbové proutky se neuchytily, a během vegetačního období roku 2023 definitivně zašly. Soud má za to, že žalobci sice vzali žalobu zpět poté, co předmět řízení při jeho zahájení existoval a odpadl až v jeho průběhu, ovšem soud nemá za to, že se tak stalo z důvodu chování žalované, a současně nemá za to, že lze bez projednání věci uzavřít, že v rozsahu tohoto dílčího žalobního nároku byla žaloba důvodná. Soud má proto za to, že fakticky (částečné) zastavení řízení v tomto dílčím nároku nikdo z účastníků nezavinil, a proto ve smyslu § 146 odst. 1 písm. b) a.t. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu řízení. Obdobně v dílčím žalobním nároku ad 3) byla žalobci vzata žaloba zpět, neboť před zahájením projednávání věci žalovaná "neprostupnou dřevěnou ohradu" odstranila. Soud ovšem přihlédl k tomu, že ke splnění tohoto dílčího žalobního nároku nebyla žalovaná vyzvána žalobci před podáním žaloby ve smyslu § 142a o.s.ř., a žalovaná tak reagovala až na samotnou žalobu s tím, že od počátku avizovala její provizornost během stavby na pozemku žalobců, a skutečně po rozmrznutí půdy (před zahájením prvního jednání ve věci) ohradu odstranila. Soud proto hodnotí zastavení řízení opět jako procesně nezaviněné žádným z účastníků, přičemž důvodnost tohoto dílčího nároku nebylo možné projednat, a žalovaná fakticky reagovala na první výzvu žalobců, která se ovšem objevila až v samotné žalobě. Proto soud ani v tomto případě nepřiznal žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení ve smyslu § 146 odst. 2 o.s.ř., ale aplikoval § 146 odst. 1 písm. b) o.s.ř.

34. V případě dílčího žalobního nároku ad 2) pak byla plně úspěšná žalovaná, a proto ji soud přiznal náhradu nákladů řízení. Náklady žalované tvoří především náklady zastoupení zástupce z řad advokátů, kterému náleží odměna dle § 6 odst. 1 a § 9 odst. 1 a.t. dle tarifní hodnoty 10 000 Kč s hodnotou jednoho úkonu právní služby ve výši 1 500 Kč, a to za každý ze 4 úkonů: převzetí věci (dle § 11 odst. 1 písm. a) a.t.), účast na soudním jednání dne [datum] a 2 x účast na soudním jednání přesahující 2 hodiny dne [datum] (dle § 11 odst. 1 písm. g) a.t.), dále hodnotou polovičního úkonu ve výši 750 Kč za účast na jednání dne [datum], na kterém nebylo zahájeno projednání věci samé a bylo pouze vyhlášeno rozhodnutí o odročení jednání za účelem možnosti smírného řešení sporu (§ 11 odst. 3 s přihlédnutím k § 11 odst. 2 písm. h) a.t.). Dále tvoří náklady řízení žalobce paušální náhrada hotových výdajů za shora uvedených 5 úkonů ve výši á 300 Kč (§ 13 odst. 4 a.t.), a náhrada 21 % DPH, kterou je advokát povinen z uvedené odměny a náhrad odvést (§ 137 odst. 1, 3 o.s.ř.). Soud přiznal žalované také paušální náhradu hotových výdajů účastníka nezastoupeného advokátem dle § 151 odst. 3 o.s.ř. a dle § 2 odst. 1 vyhlášky č. 254/2015 Sb. v částce 300 Kč za úkon vyjádření k žalobě ze dne [datum] (§ 1 odst. 3 písm. a) a § 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb.), tedy v době, kdy ještě nebyla zastoupena zástupcem z řad advokátů. Celková výše nákladů řízení žalované je tak 10 283 Kč. Žalobci jsou je povinni určené náklady řízení zaplatit společně a nerozdílně advokátu, který zastupoval žalobkyni (§ 149 odst. 1 o.s.ř.), a to ve lhůtě 3 dnů ode dne právní moci tohoto usnesení (§ 160 o.s.ř).

Poučení