8 C 29/2021

Rubrum

Okresní soud v Kladně rozhodl samosoudkyní JUDr. Danou Zelenkovou ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupená advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o určení vlastnictví vydržením, takto:

Výrok

I. Žaloba, na určení, že žalobce je vlastníkem části pozemku parc. [číslo] o velikosti [výměra], který se nachází pod zemědělskými stavbami na něm částečně postavenými, jehož hranice je vymezena původním a současně i stávajícím oplocením pozemku parc. [číslo] přičemž tato část pozemku je současně přímo přilehlá k pozemku parc. [číslo] se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení v částce 35 150,50 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalované.

Odůvodnění

1. Žalobce se svým návrhem domáhal, aby soud určil, že je vlastníkem části pozemku parc. [číslo] o velikosti [výměra] s odůvodněním, že vlastnické právo k této části pozemku vydržel. Svůj návrh a důvod vydržení opíral o to, že jde o část pozemku, který sousedí s jeho pozemkem, tuto užívali jeho rodiče, kteří měli dům i pozemek, který je dnes v jeho vlastnictví v nájmu, on sám jej užívá již od roku 1994, kdy nabyl vlastnictví k domu a pozemku sousednímu. Po celou dobu užívá pozemek v tomto rozsahu, již v době koupě nemovitosti byl pozemek v tomto rozsahu oplocený, žalobce s oplocením nijak nehýbal. Na části pozemku jsou postaveny stavby, které jsou v jeho vlastnictví. Pozemek užívá v dobré víře, že vše co je oploceno mu vlastnicky patří, proti tomuto užívání nijak nebránila ani žalovaná. O tom, že by pozemek neměl být jeho, se dozvěděl teprve nedávno v souvislosti se zamýšleným využitím pozemku žalované. Snažil se o mimosoudní dohodu, jednání ale nevedla k žádnému výsledku.

2. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s tím, že žalobce zakoupil dům od jejího otce, kterému byl vydán v restituci, pozemek od ní, neboť vlastnicí pozemku byla ona. Už v době, kdy její otec dům prodával, upozornil žalobce a jeho rodiče, že užívají i kus jeho pozemku. Plot nestál v současných hranicích, ale žalobce plot svévolně posunul. Vzhledem k tomu, že žalovaná je vlastníkem rozsáhlých pozemků, nemá možnost každý z nich fyzicky kontrolovat. Žalobce zřejmě posunul plot tak, že zabral část zarostlého pozemku, aniž by si toho žalovaná všimla. Zřejmě si myslel, že žalovaná si rozšíření pozemku nevšimne. Už v minulosti bez jejího souhlasu užíval i jiné její pozemky, nyní užíval i pozemek z druhé strany domu, na tom měl též černé stavby, ty odstranil dobrovolně.

3. Z kupních smluv vložených do katastru nemovitostí s právními účinky vkladu ke dni [datum] vzal soud za prokázané, že kupní smlouvou se stal žalobce vlastníkem pozemkových parcel [číslo] plocha o výměře [výměra] a parcely [číslo] o výměře [výměra], v k.ú. [obec]. Druhou smlouvou pak získal dům stojící na pozemku č. parc. [anonymizováno] včetně vedlejších staveb a venkovních úprav. Podle snímku pozemkové mapy a znaleckého posudku vypracovanému k prodeji těchto nemovitostí soud zjistil, že oba pozemky měli rozměr [výměra], znaleckým posudkem byl oceněn dům [adresa] a dále vedlejší stavby – kolna stáří 8 let o zastavěné ploše [výměra] a chlívky stáří 41 let o výměře [výměra]. Dle popisu objektu na straně 3 tohoto posudku bylo zjištěno, že předmětem ocenění jako vedlejší stavby shora uvedené byly pouze tyto dvě vedlejší stavby. Znalec do znaleckého posudku zapsal„ Na dvorku za domem je zděná kolna a zděné chlívky“.

4. Z protokolu o kontrolní prohlídce staveb ze dne [datum] bylo zjištěno, že na popud vlastníka pozemku – žalované byla dne [datum] provedena prohlídka na místě samém z důvodu staveb na cizím pozemku parc. [číslo] k.ú. [obec]. Přítomni byli oba účastníci a za MěÚ [příjmení] [jméno] [příjmení], [anonymizováno] a dále [jméno] [příjmení] jako zástupce žalované. Prohlídkou bylo zjištěno, že na pozemku [číslo] se nachází drobné hospodářské stavby v užívání žalobce, které se zavázal odstranit do [datum]. Na pozemku [číslo] je více staveb, jde o drobné hospodářské stavby na cizím pozemku. Žalobce předložil doklad o stavbě kůlny, povolení z roku 2005, z něhož nelze určit, o kterou stavbu se jednalo, neboť žádná nemá tyto rozměry. Stavba o rozměrech 2 x 2 metry – prádelna byla postavena na základě povolení [anonymizováno] z roku 1988.

5. Z výpisu z katastru nemovitostí, [list vlastnictví] bylo zjištěno, že žalovaná je vlastníkem uvedené pozemku [číslo] k.ú. [obec] a dalších mnoha pozemkům ve shodném katastrálním území. Z fotografií bylo zjištěno, že žalobce k parkování zemědělských strojů a obsluze svého hospodářství využíval pozemek žalobkyně č. parc. [číslo], na tom měl umístěny části zemědělských strojů, dle snímku z ortomapy bylo zjištěno, že v současné době je tento pozemek vyklizen.

6. Ze snímků pozemkové mapy a ortomap z různých období od roku 1988 bylo zjištěno, že žalobce postupně část pozemku, která je předmětem tohoto řízení zastavěl hospodářskými stavbami, ještě v roce 2004 byl prostor před domem, který je předmětem sporu, zarostlý stromy a zelení, v současné době je zcela zaplněn stavbami, které podle snímků vznikly v rozmezí do roku 2006.

7. Z výpovědi svědků [jméno] [jméno], [jméno] [jméno], [jméno] [příjmení] a bývalého švagra [jméno] [příjmení] vzal soud za prokázané, že za doby, kdy dům měli v nájmu rodiče žalobce, byla vystavěna prádelna na části pozemku č. parc. [číslo], tato byla vystavěna [anonymizována dvě slova] [obec] a z jeho prostředků. Po celou dobu byl pozemek oplocen ve stejné hranici, jako je v současné době, a byl užíván žalobcem.

8. Z výslechu svědka [jméno] [příjmení] soud zjistil, že byl přítomen šetření na místě samém, pořádným MěÚ [obec]. Pracuje jako pracovník firmy, která má zájem zakoupit část pozemku parc. [číslo] od žalované. Při práci geodeta, který měl vypracovat geometrický plán na oddělení tohoto pozemku, bylo zjištěno, že žalobce okupoval část pozemků žalované, dával za ní proto podnět na stavební úřad k jednání o odstranění těchto černých staveb. Při kontrole bylo zjištěno, že veškeré stavby byly postaveny bez povolení, bez ohlášení, vše je postaveno na pozemcích žalované. Při jednání řešili, proč žalobce tyto stavby na pozemku postavil, když jde o cizí pozemek, on řekl, že chtěl tento pozemek zakoupit od otce žalované.

9. Z výslechu svědkyně [jméno] [příjmení], [anonymizováno], pracovnice stavebního úřadu [anonymizováno] [obec] bylo zjištěno, že žalovaná dala podnět k uvedenému šetření s tím, že stavby žalobce stojí na jejím pozemku. Na místě bylo zjištěno, že je tam několik staveb, žalobce předložil doklady ke 2 z nich, ale protože u těchto souhlasů nebyla žádná situace a nebyl tam uveden ani pozemek, na kterém mají být postavené, nedá se přesně identifikovat, ke které z těchto staveb souhlas patří. Zahájili proto řízení o odstranění staveb, ale vzhledem k této žalobě je řízení přerušené do vyjasnění majetkových vztahů k pozemkům. Svědkyně se vyjádřila tak, že podle jejího názoru se žalobce vyjádřil, že stavby užívá už historicky.

10. Z ohlášení drobné stavby ze dne [datum] bylo zjištěno, že touto žádostí požádala matka žalobce [jméno] [příjmení] o souhlas s postavením zděné kolny o rozměrech 2 x 2m u domu [adresa]. Z ohlášení drobné stavby ze dne [datum] bylo zjištěno, že žalobce ohlásil drobnou stavbu – dřevěnou kůlnu o rozměrech 4 x 5m, pod bodem vlastnické právo k pozemku nebo jiné opravňující stavět je uvedeno vlastní pozemek. Pod bodem 2 – místo stavby parcelní číslo a druh pozemku, na kterém má být stavba realizována je zjevně jiným písmem dopsáno„ u domu [adresa]“. Dne [datum] pak [stát. instituce] sdělil žalobci, že nemá námitek proti této stavbě. Rovněž v tomto rozhodnutí není uvedeno parc. č. pozemku, opět je charakterizován pouze jako pozemek u domu [adresa].

11. Podle § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku (dále jen o. z.) se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti.

12. Podle § 3028 odst. 2 občanského zákoníku není-li stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných, jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé před dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

13. Podle § 3028 odst. 3 občanského zákoníku není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy.

14. Vzhledem k tomu, že veškeré lhůty potřebné pro vydržení začaly běžet a i doběhly v době účinnosti zákona č. 40/1964 Sb. starý občanský zákoník (dále jen obč. zák.), ke vzniku vlastnického práva by tudíž došlo ještě za jeho účinnosti, postupoval soud podle tohoto právního předpisu.

15. Podle § 130 obč. zák. je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.

16. Podle § 134 odst. 1 zákona obč. zák. oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost Podle odst. 3 tohoto ustanovení do doby podle odstavce 1 se započte i doba, po kterou měl věc v oprávněné držbě právní předchůdce. Podle odst. 4 pro počátek a trvání doby podle odstavce 1 se použijí přiměřeně ustanovení o běhu promlčecí doby.

17. Jak vyplývá z právního předpisu, může vlastnické právo k nemovité věci vydržením nabýt pouze oprávněný držitel, který ji drží nepřetržitě po dobu 10 let. Z výpovědi všech svědků a z kupní smlouvy bylo prokázáno, že žalobce zakoupil pozemek a dům na něm stojící v roce 1994, vlastnické právo bylo vloženo do katastru nemovitostí ke dni [datum] shodně k domu i pozemku, i když každou nemovitost zakoupil od jiného vlastníka. Tehdy se žalobce ujal držby svých nemovitostí a zároveň s tím začal používat i nemovitost, vlastnicky patřící žalované. Do té doby měli rodiče žalobce nemovitosti v nájmu, nemohla zde tedy existovat dobrá víra o tom, že jsou vlastníky pozemku.

18. Bylo prokázáno výpověďmi všech vyslechnutých svědků, ale v podstatě to nebylo zpochybňováno ani žalovanou, že žalobce skutečně po dobu více jak 10 let pozemek držel a nepřetržitě užíval jako svůj vlastní. Lhůta, po jejímž uplynutí mělo dojít k vydržení, uběhla nejpozději v roce 2004, žalobce po celou dobu pozemek držel a užíval a jeden z požadavků řádného vydržení byl proto splněn.

19. Nutným předpokladem oprávněné držby je ale i existence dobré víry držitele. Žalobce se v žalobě a poté i ve svém vyjádření v rámci koncentrace soustředil na prokázání, že pozemek držel po celou dobu vydržecí lhůty, toto se mu snímky z pozemkových map a výpověďmi svědků podařilo prokázat, navíc tuto skutečnost v podstatě druhá strana nerozporovala. Poté, co byl ve věci vyslechnut svědek, který uvedl, že při ohledání stavebního úřadu na místě samém se vyjádřil žalobce tak, že pozemek zastavěl, protože měl zájem ho od žalované zakoupit, vyzval soud žalobce, aby na daný výslech, kterým byla jeho dobrá víra v oprávněnou držbu zpochybněna, reagoval a předložil nebo navrhl k této skutečnosti důkazy, které před tímto výslechem neznal, popřípadě aby výpověď svědka zpochybnil. Na to reagoval tak, že nenavrhuje další dokazování, neboť podle § 3030 o. z. i na práva a povinnosti, která se posuzují podle dosavadních právních předpisů, se použijí ustanovení části I. o. z. Odkázal na ustanovení § 7, podle něhož se má za to, že ten, kdo jednal určitým způsobem, jednal poctivě a v dobré víře. A že tedy důkazní břemeno přechází na žalovanou, která naopak musí prokázat, že v dobré víře nebyl. Tuto teorii však soud nepřijal s ohledem na judikaturu v této oblasti.

20. Důkazní břemeno k prokázání dobré víry tíží osobu, která dokládá nabytí vlastnického práva vydržením. Vyplývá to z konstantní judikatury Ústavního soudu (srov. nálezy sp. zn. IV.ÚS 2000/18 ze dne [datum], podle něhož„ povinnost tvrdit a prokázat okolnosti dobré víry přitom tíží toho, kdo tvrdí, že došlo k nabytí vlastnického práva vydržením.“ Požadavek, aby dosavadní vlastník byl důkazním břemenem zatížen jen v přiměřeném rozsahu (viz nález sp. zn. I. ÚS 1404/13 ze dne 14. 5. 2014 (N 96/73 SbNU 581)), je v případě vydržení splněn tak, že kdo uplatňuje vydržení, musí prokázat jeho důvod, který nevzbuzuje pochybnosti. Dále sp. zn. I.ÚS 1404/13 ze dne [datum] nebo sp. zn. Pl.ÚS 75/04 ze dne [datum]. Opačný přístup by vedl k upřednostnění ochrany dobré víry před ochranou vlastnického práva. Souhrn dokázaných okolností tedy musí potvrdit tvrzení žalobce o přítomnosti dobré víry.

21. Shodně uvádí body 26 a 27 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 75/04 ze dne 13. 6. 2006 (N 119/41 SbNU 485; 452/ 2006 Sb.), který řešil případ, kdy Krajský soud v Plzni uvedl, že vlastník měl zpochybnit dobrou víru státního podniku [anonymizováno] [země] při nakládání s předmětnými pozemky, a že této povinnosti nedostál. Dle ústavního soudu takovéto chápání rozložení důkazního břemene je ovšem v rozporu se skutečností, že koncepce upřednostnění dobré víry nabyvatele před ochranou vlastnického práva původního vlastníka představuje v rovině ústavněprávní zákonné omezení jednoho z nejpodstatnějších základních práv a svobod, a je ji tedy třeba vykládat tak, aby byla ještě vůbec šetřena podstata vlastnického práva.

22. S tvrzením žalobce o možnosti aplikace § 7 o. z. na předmětný případ, tedy presumpce dobré víry pro právní jednání, se nelze ztotožnit. Přechodné ustanovení § 3030 o. z. umožňující použití § 7 o. z. má nepravou retroaktivní působnost (srov. k tomu rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3612/2014). Aplikovat § 7 o. z. na dříve vzniklé vztahy zpětně, možné není,„ pravá zpětná účinnost (pravá retroaktivita) není v českém právním řádu přípustná, neboť k definičním znakům právního státu patří princip právní jistoty a ochrany důvěry účastníků právních vztahů (poměrů) v právo. Součástí právní jistoty je také zákaz pravé zpětné účinnosti (pravé retroaktivity) právních předpisů.“ Bylo tedy na žalobci, aby na přímou výzvu soudu navrhl nebo předložil důkazy, důkazní břemeno stíhá jeho.

23. Při posuzování dobré víry držitele musí soud vycházet z ustálené judikatury Nejvyššího soudu. Za zásadní lze označit nutnost posouzení dobré víry z objektivního hlediska. Soud musí vyhodnotit, zda by držitel při běžné opatrnosti nemohl mít důvodné pochybnosti o tom, že mu věc patří, a to po celou vydržecí dobu - srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, podle něhož„ Posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. Je třeba vždy brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. [obec] víra, která je dána se zřetelem ke všem okolnostem, zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří anebo že je subjektem práva, jehož obsah vykonává.“ Držitel není„ vzhledem ke všem okolnostem“ v dobré víře v případě, že je sice subjektivně přesvědčen, že mu věc anebo právo patří, avšak při zachování obvyklé opatrnosti by musel vědět, že tomu tak není.“ 24. Mezi okolnosti, kterými se musí soud při dokazování dobré víry řídit a které byly ve věci doloženy, se řadí a) existence listin dokládajících rozdělení pozemků v době koupě, b) poměr výměry držené části pozemku k pozemku skutečně nabytému a c) existence jasného rozhraničení pozemku (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 865/2018). Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v tom, že lze vydržet vlastnické právo k části sousedního pozemku v situaci, kdy se nabyvatel pozemku mýlí o průběhu vlastnické hranice, v důsledku čehož se chopí i držby (části) sousedního pozemku, o němž se domnívá, že je součástí pozemku, který ve skutečnosti měl nabýt. Rozhodnými pro posouzení dobré víry držitele jsou v tomto případě okolnosti, které doprovázely nabytí vlastnického práva a s tím související držby části sousedního pozemku, kdy je třeba posoudit, zdali nabyvatel věděl či vzhledem k okolnostem vědět měl, kudy vede vlastnická hranice v terénu.

25. Roli při posouzení dobré víry hraje zejména otázka znatelnosti vlastnické hranice v terénu, například existence hraničních bodů, plotu či zdi (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 75/2016), otázka rozsahu držby právními předchůdci, jejich případné utvrzení ve vedení vlastnické hranice, jakož i okolnost rodinných vazeb na právního předchůdce (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. 22 Cdo 496/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1261/2007, nebo nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 4365/12, bod 37), existence listin, které byly v době chopení se držby k dispozici (zejména katastrální mapa, geometrický plán), okolnost, zda nabývaný pozemek je oddělován z původního pozemku, poměr výměry skutečně nabytého pozemku k části pozemku drženého (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3872/2015), jakož i postoj vlastníka sousedního pozemku k držbě části jeho pozemku (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2724/2009).

26. Žalobce tvrdil, že odkoupené pozemky již byly ve stejných hranicích, jako jsou nyní oplocené, že i žalovaná při výstavbě nového plotu zachovala tuto stávající hranici. Žalobci se skutečně podařilo prokázat, že předmětnou část pozemku, tak jak byla historicky oplocena za doby socialismu, kdy veškeré okolní pozemky obhospodařoval [anonymizována dvě slova] [obec], a nikdo hranice pozemků neřešil, užíval po dobu více jak 10 let jako jeden funkční celek. Žalovaná ve svém tvrzení uvedla, že její otec rodiče žalobce při koupi domu upozornil, že užívají část pozemku, která není jejich. Soud však vyšel zejména z objektivních důkazů. Žalobce koupil na základě kupní smlouvy pozemek o velikosti [výměra], se stavbou [adresa], umístěnou zhruba uprostřed pozemku, a pozemek parc. [číslo] – zahrada, o velikosti [výměra], tedy pozemky o celkové výměře [výměra]. Před koupí nemovitosti byl vypracován znalecký posudek na ocenění staveb a pozemku, na který kupní smlouvy odkazují. Je tedy předpoklad, že s těmito znaleckými posudky se žalobce seznámil, nebo seznámit měl a mohl. Podle snímku z pozemkové mapy ze stejného data jako znalecké posudky pak jednoznačně vyplývá tvar pozemku, umístění domu a dvě stavby na pozemku jako stavby vedlejší. Totéž ze znaleckého posudku vyplývá, že těmito dvěma stavbami jsou kolna o velikosti [anonymizováno] chlívky o velikosti [výměra]. Podle popisu jde o stavbu na dvorku za domem, jak je popsáno na straně 3 znaleckého posudku.

27. Nejednalo se tedy o prádelnu, která byla za doby, kdy [anonymizováno] pronajímal dům rodičům žalobce vystavěna a k těmto účelům také používána v linii před domem žalobce. Žalobce si musel být od počátku vědom, že ani tuto stavbu prádelny nekoupil, shodně jako pozemek pod touto stavbou. Zakoupený pozemek má zcela jinou polohu i tvar. Žalobce si takto rozšířil a zabral další území, větší o [výměra], tedy o třetinu tím zvětšil vlastnicky mu patřící plochu. Podle názoru soudu mu nepochybně vzhledem k okolnostem případu muselo být zřejmé, že zabírá pozemek, který nebyl předmětem koupě. (srov. rozhodnutí NS sp. zn. 22 Cdo 4663/2010, podle něhož jedním z hledisek pro posouzení omluvitelnosti omylu držitele je v takovém případě i poměr plochy koupeného a skutečně drženého pozemku.

28. Judikatura dále považuje za zcela výjimečný případ, že by se kupující při koupi pozemku neseznámil s jeho výměrou, a hovoří pak o absenci běžné opatrnosti. Běžná opatrnost je přitom nutným předpokladem pro přítomnost objektivní dobré víry vyžadované pro vydržení (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2941/2000). Pokud se žalobce s výměrou pozemku seznámil, muselo mu být vzhledem k pravidelnému tvaru pozemku zřejmé, že užívá pozemek rozlohou větší, než který na základě kupní smlouvy vlastní. O tom ostatně svědčí výpověď svědka, dle které žalobce odůvodňoval držbu pozemku a jeho zastavění nepovolenými stavbami zájmem o jeho koupi. Svědek nemá žádný právní ani ekonomický zájem na tom, aby žalobce se nestal vlastníkem pozemku, soud tedy jeho výpověď považuje za věrohodnou. Žalobce si musel být vědom toho, že část pozemku mu nepatří a užívá ji bez řádného titulu.

29. Pokud jde o poměr plochy pozemků, judikatura neposkytuje jednoznačné vodítko k určení, který poměr by se měl považovat za přípustný pro uznání omluvitelného omylu. Lze dovodit, že omluvitelný omyl nelze v konkrétní věci vyloučit ani při rozsahu překračujícím skutečně nabytý pozemek až o 50 %, v odůvodněných případech i vyšší. Zároveň se každý případ musí posuzovat individuálně. V případech s větším překročením se převážně jedná o pozemky nepravidelného tvaru umístěné ve složitém terénu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3872/2015). Žalobce tvrdí, že vydržel vlastnické právo k pozemku o ploše [výměra], což činí téměř třetinu rozlohy pozemku, k němuž nabyl vlastnické právo na základě kupní smlouvy. Pozemek má pravidelný tvar a nenachází se ve složitém terénu, poloha domu jasně stanoví vzdálenost od hranice pozemku, která je ve směru drženého pozemku žalované mnohem delší, tento rozdíl je ihned viditelný. Individuální okolnosti, které by žalobce vedly k omluvitelnému omylu takového měřítka, žalobce ani netvrdí, ani neprokazuje, z žádných důkazů je soud nezjistil.

30. Dále soud odkazuje na rozhodnutí NS sp. zn. 22 Cdo 2941/2000 -„ Proto pokud kupující se chopili i držby pozemku, jehož výměra byla dokonce vyšší než plocha pozemku, který koupili, neboť se neseznámili s výměrou kupovaného pozemku, mohli sice být subjektivně v dobré víře, že jsou vlastníky pozemku, tato dobrá víra tu však nebyla ‚se zřetelem ke všem okolnostem‘.“ Žalobci se v tomto směru nepodařilo dobrou víru prokázat.

31. Podle názoru soudu o nedostatku dobré vůle svědčí i skutečnost, že v roce 2005, když žalobce žádal [anonymizována dvě slova] o povolení stavby dřevěné kůlny – seníku o rozměrech 4 x 5m, nevyplnil parcelní číslo pozemku, na kterém má stavba stát, přestože použitý formulář jej k tomu vyzývá. Obešel vyplnění parcelního čísla sdělením, že kůlna bude stát„ u domu [adresa]“. Navíc toto sdělení je ve formuláři zjevně zapsáno jiným písmem, než je písmo a podpis žalobce v ostatních kolonkách. [anonymizována dvě slova] poté stavbu povolil, aniž by žádal doplnění formuláře a ověřil, zda tvrzení žalobce, že se jedná o jeho pozemek, bylo pravdivé, vzhledem k jinému písmu je možné, že dokonce s vědomím, že povoluje stavbu na cizím pozemku. I když k této skutečnosti došlo až po uplynutí vydržecí doby, neposkytl žalobce žádné důkazy, které by poukazovaly na to, že se v období mezi skončením běhu promlčecí lhůty a ohlášením stavby seznámil se skutečností, která by v něm vyvolala pochybnosti o jeho vlastnickém právu k pozemku. Nelze tak ani mít za prokázané, že dobrou víru měl po dobu promlčecí lhůty, pokud v roce 2005 nebyl žalobce v dobré víře o vlastnictví pozemku, na který chce stavbu umístit, nemohl v dobré víře být ani v letech před tímto datem.

32. Žalobce se při prokazování držby hájil tím, že držel pozemek ve stejných hranicích, jak byl oplocen. Oplocení, ať už přítomné v době koupě, či vytvořené později, ovšem samo o sobě o dobré víře nesvědčí (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu 22 Cdo 4663/2010). Z dokazování nevyplývá, že plot měl se zřetelem k hospodářskému užití dotyčných pozemků funkci rozhraničení nabytého pozemku. Dle výpovědí svědků měl účelové určení, a to k zamezení útěku domácích zvířat na pozemky statku, oddělení osobního vlastnictví nájemníků od státního, socialistického vlastnictví statku. Z okolností tedy není možné dovodit, že žalobce mohl jednoznačně předpokládat, že oplocení vyznačovalo hranici nabývaného pozemku, jak bylo shora uvedeno, vzniklo v době, kdy nikdo hranice pozemků nijak neřešil, vzniklo pro účely nájmu, nikoli prodeje žalobcovy nemovitosti.

33. Nedostatek dobré víry pak soud opírá i o dopis žalované ze dne [datum], ve kterém upozorňuje žalobce na to, že užívá pro chůzi a průjezd k domu její pozemky. Žalovaná nebyla schopna prokázat, zda dopis byl skutečně poslán, neboť jeho autor, který ji v té době spravoval majetek, již zemřel. Z dopisu je ale zřejmé, že žalobce využíval i jiné pozemky v jejím vlastnictví, aniž by k nim měl způsobilý titul pro toto užívání. Dopis se netýká předmětného pozemku, ale svědčí o tom, že žalobce se nezabýval tím, zda může pozemek užívat či nikoli a hřešil na to, že žalovaná se v tuto dobu o své vlastnictví nezajímala v tom rozsahu, jak měla. Totéž se týkalo přilehlého pozemku parc. [číslo] které rovněž žalobce užíval pro své potřeby bez jakéhokoli právního titulu, který zaplnil drobnými hospodářskými stavbami a stroji či jejich částmi, jak bylo prokázáno fotografiemi. Při kontrolní prohlídce stavebního úřadu uznal, že zabral pozemek, který mu nepatří a zavázal se jej vyklidit do [datum]. U pozemku, který je předmětem tohoto sporu má soud za to, že se nezavázal jej vyklidit, ale zahájil spor o jeho vlastnictví z důvodu, že do staveb na pozemku žalované již investoval peníze v mnohem vyšší míře než do staveb na pozemku č. parc. [číslo] v k. ú. [obec].

34. S přihlédnutím ke všem provedeným důkazům soud dospěl k závěru, že žalobce spornou část pozemkové parcely [číslo] o velikosti [výměra] držel nepřetržitě po dobu 10 let, která je třeba k řádnému vydržení. Z provedených důkazů však vyplynulo, že se zřetelem ke všem okolnostem této držby nebyl v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, není tedy držitelem oprávněným, nemohlo dojít k řádnému vydržení vlastnického práva k této části pozemku. Proto soud žalobu v plném rozsahu zamítl.

35. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 35 150,50 Kč Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 9 odst. 4 písm. a), § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 50 000 Kč sestávající z částky 3 100 Kč za každý z osmi úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. a z částky 1 550 Kč za jeden úkon právní služby uvedený v § 11 odst. 2 a. t. (vyhlášení rozsudku) včetně devíti paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 29 050 Kč ve výši 6 100,50 Kč.

Poučení