8 C 304/2025 - 89

Rubrum

Okresní soud v Mělníku rozhodl samosoudcem Mgr. Milanem Benešem ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] o 103 236 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 60 426 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 60 426 Kč od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky ve výši 24 210 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 84 636 Kč od [datum] do [datum], se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 24 210 Kč od [datum] do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 0,5 % ročně z částky 60 426 Kč od [datum] do zaplacení, pohledávky ve výši 18 600,96 Kč, úroku ve výši 78,08 % ročně z částky 69 520,39 Kč za období od [datum] do [datum] kapitalizovaného ve výši 3 317,29 Kč a úroku ve výši 12,75 % ročně z částky 69 520,39 Kč od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od [datum] dosáhne částky 275 731 Kč, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se obrátila dne [datum] ke zdejšímu soudu s žalobou, v níž uplatnila nárok na zaplacení částky ve výši 103 236 Kč spolu s příslušenstvím. Nárok odůvodnila tím, že žalovaný dne [datum] podepsal smlouvu o úvěru č. [hodnota], na základě níž mu byl poskytnut úvěr ve výši 70 000 Kč. Dne [datum] byl úvěr žalovanému vyplacen. Žalovaný se úvěr zavázal splatit spolu se smluvními úroky ve výši nominální úrokové sazby 78,08 % ročně ve 48 pravidelných měsíčních splátkách po 4 787 Kč. Smlouva byla uzavřena prostřednictvím prostředků komunikace na dálku, konkrétně prostřednictvím e-mailové komunikace. Na telefonní číslo [tel. číslo] je zasílána SMS zpráva s potvrzením o zaslání potřebných dokumentů na e-mailovou adresu. Systémem je vygenerován podpisový kód a platební příkaz, na jehož základě je na účet žadatele zaslána částka ve výši 1 Kč. Žalovaný smlouvu podepsal svým jménem, příjmením a doplněním jedinečného kódu, který mu byl za tímto účelem žalobkyní poskytnut. Před uzavřením smlouvy žalobkyně posuzovala schopnost žalovaného splácet úvěr, a to na základě dokladů o příjmech, výdajích, výpisů z bankovního účtu, údajů z registrů NRKI a SOLUS, jakož i na základě interního scoringu. Z dokladů, které žalovaný předložil, plynulo, že žalovaný měl čistý měsíční příjem ve výši 35 000 Kč, měsíční náklady činily 10 705 Kč a volné zdroje ke splácení tak činily 23 295 Kč. Náklady na bydlení žalovaný uvedl ve výši [částka] (nájemné + inkaso). K ostatním výdajům žalobkyně neměla další doklady a spoléhala tak na prohlášení žalovaného, že přiznává všechny své příjmy a výdaje. Žalobkyně dále prověřila, že žalovaný nebyl v insolvenci, neměl u žalobkyně jinou smlouvu ve stavu žalobního vymáhání, jeho doklad totožnosti nebyl evidován jako neplatný, zaměstnavatel žalovaného nebyl evidován v insolvenčním rejstříku. Žalovaný úvěr čerpal, avšak nedodržel řádně podmínky pro jeho splácení. Žalovaný uhradil toliko dvě splátky po 4 787 Kč. Žalovaný se dostal do prodlení se splácením, v jehož důsledku došlo k datu [datum] k zesplatnění celého úvěru. Žalobkyně proto v žalobě požadovala zaplacení nové jistiny úvěru ve výši 83 038,47 Kč (odpovídající zbývající dlužné původní jistině úvěru ve výši 69 520,39 Kč a dlužnému úroku přirostlému ke dni zesplatnění ve výši 13 518,08 Kč) spolu s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z dané částky od [datum] do zaplacení, dále smluvní pokuty ve výši 998 Kč, náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného ve výši 600 Kč, smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z částky 83 038,47 Kč od [datum] do data vyhotovení žaloby ve výši 18 600,96 Kč, úroku za poskytnutí úvěru ve výši 78,08 % ročně z částky 69 520,39 Kč od [datum] do [datum] ve výši 3 317,29 Kč a úroku ve výši 12,75 % ročně z částky 69 520,39 Kč od 13. 2 .2025 do zaplacení (maximálně však do výše 275 731 Kč). Žalovaný svůj dluh navzdory předžalobní výzvě ničeho neuhradil.

2. Žalovaný se k podané žalobě vyjádřil tak, že danou smlouvu s žalobkyní uzavřel. Smlouva byla uzavřena přes internet, ale už si nepamatuje, jakým způsobem jí odsouhlasil. Příjem měl v té době asi 32 000 Kč hrubého měsíčně. K vyplacené mzdě předkládal žalobkyni doklady. V dané době bydlel v pronájmu, za který platil 17 000 Kč, neměl vyživovací povinnost či dluhy. Výdaje odhadoval na 6 000 Kč měsíčně. Žalobkyni nedokládal nic jiného než výpisy s výplatou. Měl za to, že uhradil dvě splátky.

3. Při prvním jednání ve věci byl ze strany účastníků navržen ke schválení smír, který obsahově zcela převzal předmět řízení s tím, že by žalovanému bylo umožněno hradit dluh ve splátkách. Soud navržený smír účastníků neschválil, a to usnesením ze dne [datum], č. j. [spisová značka]. Po právní moci tohoto usnesení bylo v řízení pokračováno.

4. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním, které má za skutečnosti prokázané a rozhodující pro posouzení věci, odpovídající i skutkovému závěru: Žalovaný uzavřel s žalobkyní prostřednictvím prostředků komunikace na dálku v souladu s dodatkem č. [hodnota] dále uvedené smlouvy dne [datum] úvěrovou smlouvu č. [hodnota], kdy uzavření smlouvy bylo účastníky shodně potvrzeno. Na základě smlouvy o úvěru se žalobkyně, jakožto nebankovní poskytovatel spotřebitelského úvěru, zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 70 000 Kč a žalovaný se zavázal úvěr splácet společně s úrokem ve výši 78,08 % ročně ve 48 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 4 787 Kč. Dle bodu 2.2 smlouvy přirůstají úroky z poskytnuté jistiny úvěru k jistině, úroky po zesplatnění úvěru však mohou být sjednány v maximální souhrnné výši 120 % celkové částky, kterou by měl žalovaný zaplatit v případě řádného splácení. RPSN dle smlouvy činila 113,07 % V souvislosti s uzavíráním smlouvy byla na bankovní účet žalovaného zasílána platba ve výši 1 Kč /viz úplný výpis ČNB na č. l. 36, informace o klientovi na č. l. 6, předsmluvní formulář č. l. 15-18, informace pro klienta na č. l. 13-14, návrh na uzavření smlouvy na č. l. 20-22, oznámení o schválení úvěru na č. l. 23, splátkový kalendář na č. l. 34, obálka na č. l. 32, dodatek č. [hodnota] k návrhu smlouvy na č. l. 11-12 spisu/. Žalobkyně ověřila totožnost žalovaného kopií občanského průkazu a zároveň k ověření vlastnictví účtu využila platby ve výši 1 Kč, kdy společně s touto platbou žalovanému zaslala ověřovací kód jako variabilní symbol /viz kopie OP na č. l. 8-9, zaslaná SMS na č. l. 7, doklad o odeslání na č. l. 6 p.v., doklad o přijaté SMS na č. l. 7 p.v., informace o podpisu na č. l. 10 spisu/. Před uzavřením smlouvy žalobkyně shromáždila informace o žalovaném za účelem jeho hodnocení. Žalovaný uvedl, že má pravidelný měsíční příjem ve výši 35 000 Kč a náklady na bydlení vy výši 5 845 Kč. Formu bydlení uvedl žalovaný jako vlastní. Ostatní výdaje, jako výdaje na dopravu, záliby, kurzy, jídlo, ošacení apod. žalobkyně neevidovala. Žalobkyně u žalovaného zohlednila životní minimum a jeho pravidelné měsíční výdaje stanovila celkem na 10 705 Kč. Žalobkyně prolustrovala žalovaného v registrech SOLUS a NRKI. V registru SOLUS proběhla lustrace s negativním výsledkem a o žalovaném nebylo nic zjištěno. V registru NRKI je uvedena v kolonce finanční instituce s žádostí uveden počet 6. Dále je uvedeno, že žalovaný neměl dluhy po splatnosti. Součet celkové zbývající částky kreditních karet, celkového čerpání úvěrového rámce nesplátkových operací a celkové zbývající částky splátkových operací v roli žadatele a spolužadatele činil 119 644 Kč. Součet celkové úvěrového rámce nesplátkových operací a celkového limitu kreditních karet pak činil 0 Kč /viz hodnocení klienta na č. l. 24, výpis záznamů z registru SOLUS na č. l. 35, výpis z nebankovního registru na č. l. 25 spisu/. Žalovaný byl zaměstnán u společnosti [Anonymizováno] [právnická osoba] [právnická osoba]., přičemž dne [datum] mu byla na účet vyplacena mzda ve výši 32 680, dne [datum] ve výši 44 716 Kč, dne [datum] ve výši 31 584 Kč a dne [datum] ve výši 32 221 Kč /viz hodnocení klienta na č. l. 24, historie pohybů na č. l. 26 spisu/. Žalobkyně dne [datum] vyplatila žalovanému úvěr na jeho účet, a to v celé částce 70 000 Kč /viz doklad o vyplacení úvěru na č. l. 19, sdělení banky na č. l. 66, potvrzení na č. l. 67 spisu/. Žalovaný žalobkyni zaplatil dne [datum] částku ve výši 4 787 Kč a dne [datum] částku ve výši 4 787 Kč /viz karta klienta na č. l. 27 spisu/. Žalovaný se dostával do prodlení s úhradou splátek a žalobkyní měl být proto vyzýván k úhradě dlužných splátek /viz výzva k zaplacení na č. l. 28, výzva k zaplacení na č. l. 29 spisu/. Dne [datum] žalobkyně přistoupila k zesplatnění všech závazků vyplývajících ze smlouvy /viz oznámení na č. l. 31 spisu/. Žalobkyně žalovaného prokazatelně vyzvala k úhradě dlužné částky předžalobní výzvou ze dne [datum], která byla žalovanému doručována dne [datum] a téhož dne mu byla také doručena /viz předžalobní výzva na č. l. 30, podací arch na č. l. 33, výpis ke sledování zásilky [Anonymizováno] na č. l. 68 spisu/.

5. Soud však dále z hlediska skutkového stavu nemohl učinit skutkový závěr takový, že žalobkyně řádně provedla posouzení úvěruschopnosti (schopnosti splácet spotřebitelský úvěr) žalovaného s odbornou péčí. Žalobkyně skutečnost o zkoumání úvěruschopnosti sice tvrdila, avšak dostatečně neprokazovala tvrzení ohledně zkoumání výdajů žalovaného. Žalobkyně ohledně zkoumání úvěruschopnosti předložila především formulář nazvaný hodnocení klienta, ve kterém žalobkyně zaznamenala jednotlivé údaje. Čistý měsíční příjem žalovaného do formuláře zaznamenala ve výši 35 000 Kč. Žalobkyně dále evidovala, že žalovaný bydlí ve vlastním bydlení. Jeho výdaje stanovila prostřednictvím životního minima ve výši 4 860 Kč a výdaje na bydlení evidovala na částku ve výši 5 845 Kč. U dalších výdajů žalobkyně evidovala nulovou hodnotu. Žádné listiny ve vztahu k ověřování výdajové stránky žalovaného žalobkyně nepředložila.

6. V řízení pak nebylo prokázáno, že by byl žalovaný ze strany žalobkyně vyzván k úhradě dlužné částky výzvou, která by časově předcházela výzvě k plnění obsažené v předžalobní výzvě. K tomuto bylo žalobkyni poskytnuto příslušné poučení dle § 118a odst. 3 o. s. ř., kdy však žalobkyně v rámci poskytnutého poučení žádné důkazy k prokázání toho, že první doručenou výzvou bylo oznámení o zesplatnění, neoznačila.

7. Po právní stránce soud hodnotil věc podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) a dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, vždy ve znění platném a účinném ke dni rozhodné právní skutečnosti.

8. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

9. Podle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

10. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (…).

11. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

12. Po provedeném dokazování a hodnocení důkazů každého jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti soud dospěl k závěru, že žaloba je částečně důvodná.

13. Soud se předně zabýval otázkou, zda ze strany žalobkyně, jako poskytovatele spotřebitelského úvěru, byla před vlastním uzavřením smlouvy splněna zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele, tedy žalovaného. Dospěl přitom k závěru, že tomu tak nebylo.

14. Žalobkyně především nikterak nezkoumala, respektive neověřovala výdaje žalovaného a spokojila se toliko s částkami uvedenými samotným žalovaným a zohledněním životního minima. Takový postup žalobkyně soud nemohl za zjištěného skutkového stavu hodnotit jako souladný se zákonem o spotřebitelském úvěru, neboť není postačující, aby žalobkyně vyšla pouze z nedoloženého osobního prohlášení žalovaného o osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Odborná péče předpokládá, že věřitel údaje získané od spotřebitele náležitě ověří (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). To platí tím spíše, pokud existují pochybnosti o tvrzeních žalovaného. Ty přitom z údajů uvedených žalovaným jasně vyplývají, když žalovaný uvedl toliko výdaje na bydlení a ve vztahu k ostatním výdajům na stravu, dopravu, ošacení, koníčky apod. uvedl takové výdaje v nulové výši, což nelze považovat za odpovídající a pochopitelně ani za reálné. Žalobkyně přesto vycházela právě z těchto údajů, které žalovaný uvedl, přičemž k nim připočetla částku životního minima. Takový postup nelze považovat za dostatečný. Co se týká argumentace žalobkyně, že ověření výdajů nebylo prakticky možné, a že žalobkyně byla nucena vycházet právě a pouze z údajů uvedených žalovaným, pak tomuto nelze přisvědčit. Žalobkyni nic nebránilo v tom, aby si od žalovaného vyžádala např. výpis z účtu za relevantní období předcházející uzavření sporné smlouvy úvěru. Přitom právě takový výpis z účtu by bylo možné považovat alespoň za základ ověření výdajů, a to například alespoň k základní představě o zjišťování výdajů na bydlení, které zpravidla představují podstatný výdaj. Rovněž bylo dostupně ověřitelné, zda má žalovaný své bydlení, případně by z jeho strany bylo doložitelné, jaké náklady by vynakládal na bydlení, eventuálně za případný nájem. Žalobkyně však na jakoukoliv snahu o ověření výdajů žalovaného zcela rezignovala a při posouzení úvěruschopnosti žalovaného neměla k dispozici žádný (natož relevantní) doklad. Právě pouhé doplnění čísel do formuláře žalobkyně k hodnocení klienta nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení „na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“, když je potřeba přistoupit k určitému ověření sdělených vstupů. Žalobkyně sice poukazuje na to, že jí dané informace sdělil žalovaný (jako žadatel), ale to žalobkyni nezbavuje toho, aby takové informace neověřovala. S ohledem na shora uvedené nelze dovodit, že by ze strany žalobkyně byla úvěruschopnost žalovaného zkoumána s odbornou péčí. Byť již absence řádného posouzení výdajů žalovaného postačuje k závěru o nesplnění povinnosti k posouzení úvěruschopnosti žalovaného, považuje soud za vhodné dodat, že ani posouzení příjmů žalovaného nelze shledat zcela bez výhrad. Žalobkyně sice ověřovala výši mzdy, která žalovanému byla vyplacena za 4 měsíce předcházející uzavření smlouvy o úvěru, ale výše vyplacené mzdy ve třech měsících nedosahovala tvrzeného příjmu, který byl uváděn ve výši 35 000 Kč. V měsíci květnu se jednalo o částku ve výši 32 680 Kč, v červenci se jednalo o částku ve výši 31 584 Kč a v srpnu se jednalo o částku ve výši 32 221 Kč. Pokud pak byla v měsíci červnu na účet žalovaného připsána částka ve výši 44 716 Kč, tak nelze dle soudu přistupovat k tomu, že by pravidelná mzda byla zprůměrována na vyšší částku. Navíc se v daném měsíci mohlo jednat např. o vyplacení prémie či nepravidelné odměny, které však nebyly součástí mzdy pravidelně.

15. Soud k výše uvedenému dodává, že tyto závěry jsou zcela v souladu i s judikaturou. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, mj. zdůraznil, že „poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit“ s tím, že by „státní moc neměla poskytovat ochranu právům subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.“ Konečně uvedl, že „obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.“ V daném případě však s ohledem na nedostatečné zkoumání výdajů žalovaného nelze uzavřít, že by se ze strany žalobkyně o takové přesvědčivé zkoumání, s ohledem na zjištění, která z hodnocení klienta a předložených listin vyplývala, skutečně jednalo. S těmito závěry pak nekoliduje ani usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 4 Tdo 238/2019, který se věcí zabýval zejména v trestní rovině. Nicméně rovněž uvedl, že „úvěrové společnosti vycházejí zejména z údajů o příjmu a výdajích žadatelů a informací o úhradě jeho předchozích dluhů, když za dostatečné se považují údaje o příjmech a výdajích spotřebitele, ze kterých je věřitel schopný získat objektivní obraz o jeho finanční situaci. Současně je nezbytné zdůraznit, že posuzování splnění povinnosti úvěrové společnosti posoudit schopnosti žadatele hradit úvěr, je třeba vždy posuzovat z toho hlediska, jaké údaje úvěrová společnost po žadateli požadovala, když tyto primárně tvoří základní podklad pro ověřování úvěruschopnosti konkrétního žadatele, když tím, že tento sdělí určité údaje je vytvořen podklad pro následné prověřování. Při posuzování splnění povinnosti úvěrové společnosti posoudit schopnost žadatele úvěr splatit nelze také pominout výši požadovaného úvěru. Jiné požadavky na splnění této povinnosti budou kladeny v případě žádosti o úvěr ve výši několika tisíc korun a jiném v případě statisícových částek. Zároveň platí, že na úvěrových společnostech nelze považovat stoprocentní míru obezřetnosti, nýbrž přiměřenou, neboť jinak by se nikdy tyto společnosti nemohly stát obětí trestné činnosti a vždy by se jednalo pouze o občanskoprávní záležitost a ustanovení § 211 tr. zákoníku by ztratilo smysl.“ Žalobkyně však nepřistoupila k následnému prověřování údajů získaných od žalovaného ve výdajové stránce a ve vztahu k ostatním výdajům kromě výdajů na bydlení a splátek vůči vlastní osobě vyšla pouze z obecného zákonem stanoveného životního minima, aniž by pečlivěji prověřila reálnou finanční situaci žalovaného. Tímto postupem nebyla naplněna ani přiměřená míra obezřetnosti, o které Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí uvažoval.

16. Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele v zákoně je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému rostoucího zadlužeností domácností (viz důvodová zpráva k zákonu o spotřebitelském úvěru). Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy bonitu spotřebitele představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytování úvěru postupovat tak, aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet. Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace (viz Wachtlová, L.; Slanina, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 99). Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je přitom i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.).

17. V poměrech projednávané věci tudíž soud uzavírá, že žalobkyně svou povinnost stanovenou zákonem nesplnila. Důsledkem nesplnění této zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčené smlouvy a redukce nároku žalobkyně vůči žalovanému na vrácení holého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně poskytla žalovanému částku ve výši 70 000 Kč a žalovaný žalobkyni uhradil celkem částku ve výši 9 574 Kč. Na jistině tedy žalovanému zbývá uhradit částku ve výši 60 426 Kč (70 000 Kč - 9 574 Kč). Soud proto žalobě v rozsahu dosud nesplacené částky vyhověl. Žalovaný byl povinen vrátit bezdůvodné obohacení bez zbytečného odkladu po výzvě k plnění. V daném případě bylo prokázáno, že výzva k plnění (obsažená v rámci předžalobní výzvy) byla žalobkyní prokazatelně odeslána dne [datum]. V řízení nebylo prokázáno, že by žalovanému byla odeslána a doručena dřívější výzva, jíž by žalobkyně žalovaného vyzvala k úhradě dlužné částky. Do sféry dispozice žalovaného se uvedená výzva dostala při prvním pokusu o doručení dne [datum], kdy mu byla rovněž doručena. Za přiměřenou lhůtu k okamžité úhradě dluhu lze považovat lhůtu tří dnů, když byl tedy žalovaný povinen uhradit žalobkyni dlužnou částku do [datum], což ovšem neučinil a následujícího dne se tak ocitl v prodlení. Soud proto přiznal žalobkyni dle § 1968 ve spojení s § 1970 o. z. právo na úrok z prodlení z dlužné jistiny od [datum] do zaplacení v zákonné výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Lhůta k plnění byla určena v souladu s § 160 o. s. ř. (výrok I. tohoto rozsudku).

18. Vzhledem k tomu, že smlouva o úvěru nebyla sjednána platně, neměla žalobkyně nárok na smluvní pokuty, ani na příslušenství ve formě smluvních úroků a na jiné související poplatky. Soud proto žalobu v rozsahu požadovaných poplatků, smluvních pokut, smluvního úroku a zákonného úroku z prodlení (tedy nad rámec nároku na vrácení dosud neuhrazené jistiny se zákonným úrokem z prodlení) zamítl. V části požadovaného zákonného úroku z prodlení z přiznané jistiny totiž soud nemohl tento úrok přiznat v rozsahu nad náležející zákonný úrok ve výši 11,5 % ročně, a to v souladu s ustanovením § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. (výrok II. tohoto rozsudku).

19. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení. Při poměřování míry úspěchu a neúspěchu účastníků bylo třeba s ohledem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015 sp. zn. 23 Cdo 2585/2015, či nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010 sp. zn. I. ÚS 2717/08, přihlížet též k uplatněnému příslušenství, které bylo předmětem řízení. Takto soud dospěl k tomu, že úspěch žalobkyně byl v rozsahu 50,39 % a žalovaný byl úspěšný v rozsahu 49,61 %. S ohledem na tuto skutečnost (tj. téměř shodný rozsah úspěchu obou účastníků) tedy soud uvedl tak, jak je uvedeno výše (výrok III. tohoto rozsudku).

20. K poukazu žalobkyně na to, že měl být soudem ve věci vydán rozsudek pro uznání, soud pro úplnost uvádí následující. Žalovaný při prvním jednání před soudem souhlasil se zněním navrhované smíru. Skutečnost, že souhlasil s plněním uplatněného nároku ve splátkách, současně neznamená, že svůj nárok uznal ve smyslu uznání nároku, s nímž jsou spojeny důsledky dle § 153a o. s. ř. Nicméně i zde soud s ohledem na to, že nebyl schválen smír účastníky navrženého znění, dodává, že rozsudek pro uznání nelze vydat ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír. Tedy pokud měl soud za to, že by v dané věci bylo schválení smíru v rozporu s hmotným právem, platil by stejný závěr i ve vztahu k možnosti vydání rozsudku pro uznání.

Poučení