8 C 338/2025 - 72

Rubrum

Okresní soud v Mělníku rozhodl samosoudcem Mgr. Milanem Benešem ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] o 20 575,32 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 17 875,32 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 17 875,32 Kč od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky ve výši 2 700 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 237,32 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky ve výši 20 575,32 Kč od [datum] do [datum], se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 2 700 Kč od [datum] do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 1,25 % ročně z částky 17 875,32 Kč od [datum] do zaplacení, zamítá.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Mělníku na doplatku soudního poplatku částku 205 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 1 655,78 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se obrátila dne [datum] ke zdejšímu soudu s žalobou, v níž uplatnila nárok na zaplacení částky ve výši 20 575,32 Kč s příslušenstvím. Nárok odůvodnila tím, že mezi společností [právnická osoba]. (dříve [právnická osoba] [Anonymizováno], a.s. nebo [právnická osoba] [Anonymizováno], a.s.), IČ [IČO], se sídlem [adresa] (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“) a žalovaným byla dne [datum] uzavřena smlouva o bankovních produktech a službách, v rámci které si účastníci sjednali vedení běžného účtu pro žalovaného a následně také poskytování kontokorentního úvěru [Anonymizováno] k tomuto běžnému účtu. Nedílnou součástí smlouvy byly dispozice k úvěru, produktové podmínky spotřebitelského kontokorentního úvěru, všeobecné obchodní podmínky, úrokový lístek a sazebník právní předchůdkyně žalobkyně. V souladu se smlouvou a dispozicemi byl žalovanému poskytnut úvěrový limit ve výši 15 000 Kč. Žalovaný se ve smlouvě zavázal, že jeho běžný účet bude vykazovat kreditní zůstatek alespoň jedenkrát v průběhu každých 180 dnů čerpání [Anonymizováno], že bude mít na účtu minimální měsíční kreditní příjem ve výši odpovídající 50 % poskytnutého úvěrového limitu, a že nepřekročí výši poskytnutého úvěrového limitu. Žalovaný peněžní prostředky na základě smlouvy čerpal, avšak překročil povolený úvěrový limit, čímž vznikl nepovolený debetní zůstatek na běžném účtu. V důsledku porušení smluvních povinností využila právní předchůdkyně žalobkyně svého práva sjednaného ve smlouvě a v podmínkách a zrušila žalovanému poskytování kontokorentního úvěru [Anonymizováno] a debetní zůstatek z běžného účtu ve výši 17 875,32 Kč převedla dne [datum] na nově otevřený úvěrový účet č. [č. účtu]. Po převedení debetního zůstatku umožnila právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému jeho splácení ve splátkách. Žalovaný byl zároveň z převedeného debetního zůstatku povinen uhradit právní předchůdkyni žalobkyně úrok a platit poplatky za vedení úvěrového účtu. Dlužná částka však nebyla ze strany žalovaného řádně a včas splacena, proto právní předchůdkyně žalobkyně využila svého práva a celou dlužnou částku zesplatnila ke dni [datum]. Vzhledem k tomu, že dlužná částka nebyla ve stanovené lhůtě uhrazena, požaduje žalobkyně vedle úroku ve výši 12,75 % ročně z jistiny dále také úrok z prodlení v zákonné výši. Pohledávka za žalovaným vyplývající z této smlouvy byla právní předchůdkyní žalobkyně postoupena žalobkyni dle smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum], postoupení bylo žalovanému oznámeno. Žalovaná částka představuje nesplacenou jistinu ve výši 17 875,32 Kč, poplatky a smluvní pokutu ve výši 2 700 Kč, kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 1 237,32 Kč a dále běžící smluvní úrok a běžící zákonný úrok z prodlení. Před podáním žaloby byl žalovaný žalobkyní písemně vyzván k úhradě dlužné částky, ničeho však neuhradil. V rámci posouzení úvěruschopnosti žalovaného kontrolovala právní předchůdkyně žalobkyně informace v interních i externích databázích, zejména bankovní a nebankovní registr, insolvenční rejstřík a další zdroje. Žalovaný v žádosti o úvěr uvedl, že je od [datum] zaměstnán na dobu neurčitou jako dělník u společnosti [právnická osoba], s čistým měsíčním příjmem ve výši 21 297 Kč, příjem domácnosti činí 40 000 Kč a žalovaný nemá vyživovací povinnost vůči dalším osobám. Právní předchůdkyně žalobkyně porovnávala příjem žalovaného a výdaje odhadnuté na základě historických dat z ČSÚ, prověřila jeho závazky v registrech a dospěla k závěru, že schopnost žalovaného splácet předmětný úvěr je dostatečná.

2. Žalovaný se ve věci nikterak nevyjádřil.

3. Soud věc projednal postupem podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), v nepřítomnosti účastníků, neboť žalovaný se k jednání soudu nedostavil bez řádné a včasné omluvy, ač byl k jednání předvolán, žalobkyně se z jednání omluvila a s projednáním ve své nepřítomnosti souhlasila.

4. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním, která má za skutečnosti prokázané a rozhodující pro posouzení věci, odpovídající i skutkovému závěru: Žalobkyně je právnickou osobou zapsanou v obchodním rejstříku /viz výpis z OR k žalobkyni na č. l. 13 spisu/. Žalovaný s právní předchůdkyní žalobkyně uzavřel dne [datum] smlouvu o bankovních produktech a službách a dne [datum] dispozici k uvedené smlouvě, na základě nichž se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala žalovanému zřídit běžný účet a umožnit mu vkládání a výběr hotovosti nebo převody bankovních prostředků z/na běžný účet s tím, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému zároveň spotřebitelský kontokorentní úvěr Flexikredit povolením debetního zůstatku běžného účtu do výše povoleného limitu 15 000 Kč za podmínky dodržení měsíčního kreditního příjmu, jehož minimální výše činila 50 % povoleného limitu. Žalovaný se zavázal povolený limit nepřekročit. Pokud by debetní zůstatek povolený limit překročil, byl by žalovanému účtován poplatek za překročení povoleného debetního zůstatku [Anonymizováno] ve výši 300 Kč měsíčně a nepovolený debetní zůstatek by byl úročen sazbou pro nepovolený debetní zůstatek na běžném účtu. Žalovaný se zavázal sjednaný debet splatit spolu se smluvními úroky a s případnými poplatky. Standardní úroková sazba činila 21,99 % a RPSN 24,35 %. Pro nepovolený debet byla sjednána úroková sazba ve výši 29 % ročně a RPSN činila 27,21 % /viz smlouva o bankovních produktech na č. l. 14, dispozice úvěru na č. l. 15, informace na č. l. 56-57, formulář pro standardní informace na č. l. 61-63, změny dokumentace na č. l. 53-55, všeobecné obchodní podmínky v systému CEPR, sazebník v systému CEPR, produktové podmínky v elektronickém systému CEPR/. Právní předchůdkyně žalobkyně ze žádosti o úvěr ze dne [datum] zjistila, že žalovaný byl v době žádosti ženatý, měl odborné/učňovské vzdělání a byl zaměstnán jako dělník/řemeslník u společnosti [právnická osoba], IČO: [IČO], v pracovním poměru na dobu neurčitou. Čistý příjem žalovaný v žádosti uvedl ve výši 21 297 Kč, celkový příjem domácnosti pak ve výši 40 000 Kč. Dále uvedl, že nemá žádné vyživované osoby, nemá splátky mimo právní předchůdkyni žalobkyně a jiné nezbytné náklady vyčíslil na 0 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně dále prověřila žalovaného v insolvenčním rejstříku, bankovních a nebankovních registrech a prostřednictvím databáze MVČR zkontrolovala platnost průkazu totožnosti žalovaného. K žalovanému nezjistila žádné interní ani externí splátky. Podíl žalovaného na nákladech na bydlení stanovila na 53,24 %. Při posouzení žádosti do výdajů žalovaného započetla jednak výdaje uvedené žalovaným, jednak částku životního minima a částku normativních nákladů na bydlení. Ostatní výdaje žalovaného nicméně stanovila na 0 Kč, jak je žalovaný vyčíslil /viz žádost o úvěr na č. l. 49, vyjádření k procesu posouzení úvěruschopnosti na č. l. 64-66 spisu/. V období od [datum] do [datum] činil počáteční zůstatek na účtu žalovaného 17,77 Kč a konečný zůstatek 1 175,52 Kč. Dne [datum] byla na účet žalovaného připsána mzda ve výši 29 243 Kč. Za období od [datum] do [datum] činil konečný zůstatek na účtu žalovaného 2 174,68 Kč. Dne [datum] byla na účet žalovaného připsána mzda ve výši 20 969 Kč /viz výpisy z běžného účtu na č. l. 50-52 a na č. l. 58-59 spisu/. Žalovaný úvěr čerpal, překročil však povolený debet, kdy tento řádně a včas neuhradil. Právní předchůdkyně žalobkyně proto dne [datum] převedla částku 17 875,32 Kč na úvěrový účet. Ke dni [datum] právní předchůdkyně žalobkyně celý dluh zesplatnila /viz výpisy z úvěrového účtu na č. l. 16-25, platební historie na č. l. 60, oznámení o zesplatnění na č. l. 26 spisu/. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] postoupila právní předchůdkyně žalobkyně pohledávku za žalovaným na žalobkyni. Postoupení bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne [datum] /viz smlouva o postoupení pohledávek v elektronickém systému CEPR, seznam postoupených pohledávek na č. l. 29-31, dohoda na č. l. 27-28, potvrzení na č. l. 32, oznámení o postoupení na č. l. 33, podací lístek na č. l. 34 spisu/. Žalobkyně předžalobní výzvou ze dne [datum] naposledy vyzvala žalovaného k úhradě pohledávky, a to ve lhůtě do [datum]. Tato výzva byla žalovanému poprvé doručována dne [datum] /viz výzva k plnění na č. l. 35-36, podací lístek na č. l. 37, výpis ze sledování zásilky [Anonymizováno] na č. l. 70 spisu/. Žalovaný netvrdil a ani jinak to v řízení nevyšlo najevo, že by dlužné plnění uhradil, nebo že by jeho dluh zanikl z jiného důvodu.

5. Na základě shora popsaných skutkových zjištění dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu: Žalovaný s právní předchůdkyní žalobkyně uzavřel dne [datum] smlouvu o bankovních produktech a službách a dne [datum] dispozici k uvedené smlouvě, na základě nichž právní předchůdkyně žalobkyně zřídila žalovanému běžný účet, kdy mu následně poskytla spotřebitelský kontokorentní úvěr [Anonymizováno] povolením debetního zůstatku běžného účtu do výše povoleného limitu 15 000 Kč za podmínky dodržení měsíčního kreditního příjmu, jehož minimální výše činila 50 % povoleného limitu. Žalovaný se zavázal povolený limit nepřekročit. Právní předchůdkyně žalobkyně z žádosti o úvěr ze dne [datum] zjistila, že v době podání žádosti byl žalovaný ženatý, měl odborné/učňovské vzdělání a byl zaměstnán jako dělník/řemeslník u společnosti [právnická osoba], IČO: [IČO], v pracovním poměru na dobu neurčitou. Čistý příjem žalovaný v žádosti uvedl ve výši 21 297 Kč, celkový příjem domácnosti pak ve výši 40 000 Kč. Dále uvedl, že nemá žádné vyživované osoby, nemá splátky mimo právní předchůdkyni žalobkyně a jiné nezbytné náklady vyčíslil na 0 Kč. Právní předchůdkyně k žalovanému nezjistila žádné další výdaje ani splátky jiných úvěrů a vycházela z toho, že jeho ostatní výdaje činí 0 Kč a také ovšem z toho, že na nákladech na bydlení se žalovaný podílel z 53,24 %. Žalovaný úvěr čerpal, překročil však povolený debet, kdy tento řádně a včas neuhradil. Právní předchůdkyně žalobkyně proto převedla částku 17 875,32 Kč na úvěrový účet. Ke dni [datum] právní předchůdkyně žalobkyně celý dluh zesplatnila a vyzvala žalovaného k jeho úhradě. Smlouvou o postoupení pohledávek postoupila právní předchůdkyně žalobkyně pohledávku za žalovaným na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno. Žalobkyně naposledy vyzvala žalovaného k úhradě předžalobní výzvou. V řízení nevyšlo najevo, že by žalovaný uhradil dlužné plnění či by došlo k zániku dluhu z jiného důvodu.

6. Soud danou věc posuzoval po právní stránce podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), a dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 28. 5. 2022 (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“).

7. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

8. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

9. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

10. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. Podle § 586 odst. 1 o. z. je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Dle odstavce 2 uvedeného ustanovení se považuje právní jednání za platné, nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání.

12. Podle § 588 věty první o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

13. Podle § 3016 o. z. ustanoveními tohoto zákona nejsou dotčena ustanovení jiných právních předpisů o ochraně spotřebitele.

14. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

15. Dle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

16. Podle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. § 1968 o. z. stanoví, že dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

17. Dle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Dle § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění. Dle § 1887 o. z. postoupit lze i soubor pohledávek, ať již současných nebo budoucích, je-li takový soubor pohledávek dostatečně určen, zejména pokud se jedná o pohledávky určitého druhu vznikající věřiteli v určité době nebo o různé pohledávky z téhož právního důvodu.

18. Po provedeném dokazování a hodnocení důkazů každého jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná jen částečně. Soud předně podotýká, že pohledávka za žalovaným byla řádně postoupena na žalobkyni, jak vyplynulo z provedeného dokazování, a žalobkyně tedy byla aktivně legitimována k podání žaloby. Soud dále vzal za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne [datum] smlouvu o bankovních produktech a službách a dále, že chtěli uzavřít smlouvu o kontokorentním úvěru, ve které by se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěrový limit ve výši 15 000 Kč, a žalovaný by se zavázal právní předchůdkyni žalobkyni jistinu úvěru splácet spolu s příslušenstvím. Podle názoru soudu však je nutné na danou smlouvu nahlížet jako na smlouvu absolutně neplatnou (v rozsahu ujednání o kontokorentním úvěru), neboť právní předchůdkyně žalobkyně nezkoumala schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr ve smyslu § 86 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru s odbornou péčí. K tomu soud uvádí, že není postačující, aby právní předchůdkyně žalobkyně vyšla především z nedoložených osobních, výdělkových a majetkových poměrů uvedených žalovaným v žádosti o úvěr, neboť odborná péče předpokládá, že věřitel údaje získané od spotřebitele náležitě ověří (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Právní předchůdkyně žalobkyně v daném případě nicméně zjistila a ověřila pouze příjem žalovaného ve výši 21 297 Kč měsíčně, kdy tento ověřila prostřednictvím výpisů z běžného účtu žalovaného. Výdaje, a to ani ty podstatné, však zjišťovány a ověřovány vůbec nebyly. Právní předchůdkyně žalobkyně uvedla, že měsíční výdaje žalovaného odhadla na základě statistického modelu. Takovýto způsob stanovení výdajů ze strany poskytovatele spotřebitelského úvěru není přípustný. Údaje o životním minimu, normativní náklady na bydlení či jiné statistické údaje o nákladech na bydlení, domácnost a běžnou spotřebu jsou pouze orientační údaje, které je však poskytovatel úvěru povinen ověřit a údaje individualizovat ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr. Nelze přehlédnout, že právní předchůdkyně žalobkyně vedla běžný účet žalovaného, nebyl tak pro ni problém běžné měsíční výdaje žalovaného na bydlení a živobytí zjistit. Výpisy z účtu ostatně měla zjevně k dispozici. Z nich přitom vyplývalo, že výdaje žalovaného se zcela pravidelně velmi blíží jeho příjmům, neboť zůstatky na účtu žalovaného se pohybovaly do 2 000 Kč, a to i v období, kdy mu na účet byla připsána vyšší než průměrná mzda, patrně na základě prémií s ohledem na období před koncem roku 2019. Nelze pak rovněž přehlížet, že žalovaný v žádosti o úvěr uvedl zjevně nereálně údaje, a to konkrétně, že jeho ostatní výdaje činí 0 Kč. Tato částka byla v příkrém rozporu právě s výpisem z účtu, ze kterého bylo zřejmé, že výdaje žalovaného se pravidelně blíží jeho příjmům. Právní předchůdkyně žalobkyně přesto z údajů sdělených žalovaným vycházela, bez ohledu na to, že výdaje prakticky nevyčíslil, a na to, že jí muselo být zřejmé, že nulové výdaje neodpovídají skutečnosti. Rozpornost postupu právní předchůdkyně žalobkyně potvrzuje také to, že stanovil podíl žalovaného na nákladech na bydlení, a to bez toho, aniž by měla představu, jaké skutečně jsou jeho náklady na bydlení, natož představu o tom, kolik na bydlení skutečně přispívá. Žádným způsobem přitom nebyl ověřován ani celkový příjem domácnosti.

19. S ohledem na výše uvedené rozpory pak nemohl soud přisvědčit argumentaci žalobkyně vycházející ze závěrů rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne [datum] č. j. [spisová značka], neboť jej kvůli skutkově značně odlišnému stavu v nyní posuzovaném případě není možné přiléhavě aplikovat. Krajský soud v Českých Budějovicích totiž dospěl k závěru, že žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalovaného postupovala s odbornou péčí, neboť ověřila výdaje žalovaného z nájemní smlouvy a žalovaný vyplnil náklady na domácnost a na telefon ve výši 8 300 Kč, které bylo možné u jednotlivce v roce 2016 považovat za přiměřené i s ohledem na skutečnost, že žalovaný neměl žádnou vyživovací povinnost. V nyní posuzované věci však právní předchůdkyně žalobkyně výdaje žalovaného neověřila žádným způsobem a zcela přehlížela to, že údaje v žádosti jsou co do výdajů naprosto nereálné a nadto rozporné s výpisy z účtu, které měla právní předchůdkyně žalobkyně k dispozici. Z obdobných důvodu pak na situaci nelze aplikovat ani závěry rozsudku Městského soudu v Praze ze dne [datum], č. j. [spisová značka], neboť ten rovněž vycházel ze situace, kdy byly příjmy a výdaje žalovaného prověřovány mnohem důkladněji, než v nyní posuzovaném případě. Městský soud konkrétně uvedl: „V souzeném případě však žalovaný vyplnil prohlášení k žádosti o poskytnutí úvěru, prohlásil, že je zaměstnán a že má trvalý příjem. Trvalý příjem byl patrný i z bankovního účtu, který na jméno žalovaného vedla právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy. Právní předchůdkyně žalobkyně rovněž prověřila, že žalovaný nemá žádný jiný úvěr. Přitom bylo povinností žalovaného doložit přesné a pravdivé údaje pro posouzení úvěruschopnosti (ust. § 9 odst. 3 zákona č. 145/2010 Sb.). Žalovaný sice neuvedl měsíční platby domácnosti, ačkoli na toto byl v žádosti o poskytnutí úvěrového produktu výslovně dotazován, ale to nelze klást k tíži druhé smluvní strany. Právní předchůdkyně žalobkyně proto zcela správně přikročila k posouzení těchto výdajů dle ekonomického modelu. Právní předchůdkyně žalobkyně tak zcela dostála povinnosti podle ust. § 9 odst. 3 zákona č. 145/2010 Sb., jak již také správně uzavřel soud I. stupně.“ Vyjádření městského soudu, že pokud žalovaný neuvedl měsíční platby domácnosti, nelze to klást k tíži druhé smluvní strany, je tedy nutné vykládat v kontextu skutkových okolností daného případu a tím spíše i v kontextu celé výše citované pasáže, ve které se městský soud k věci vyjádřil. Argumentace žalobkyně v tomto ohledu tedy byla zcela lichá, neboť ignorovala souvislosti judikatury, na kterou odkazovala. V nyní posuzované věci nebylo možné výdaje uvedené žalovaným vůbec považovat za přiměřené, na rozdíl od žalobkyní odkazované judikatury, a bylo proto na místě, aby právní předchůdkyně žalobkyně výdaje žalovaného důkladně prověřila, k čemuž měla k dispozici přinejmenším výpisy z běžného účtu žalovaného. To se zjevně nestalo, a pouhé tvrzení žalobkyně, že majetková situace žalovaného byla dostatečně prověřena, nemůže výše uvedené rozpory jakkoliv změnit. Za zjištěného skutkového stavu, kdy údaje evidované právní předchůdkyní žalobkyně byly již samy o sobě nevěrohodné, tak bylo zcela na místě, aby řádné posouzení úvěruschopnosti bylo plně prokázáno.

20. Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému rostoucího zadlužeností domácností (viz důvodová zpráva k zákonu o spotřebitelském úvěru). Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy bonitu spotřebitele představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytování úvěru postupovat tak, aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet. Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace (viz Wachtlová, L.; Slanina, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 99). Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je přitom i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru činí poskytovatel předmětné posouzení zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů.

21. V poměrech projednávané věci soud uzavírá, že právní předchůdkyně žalobkyně svou povinnost stanovenou jí zákonem nesplnila, když posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedla. Důsledkem nesplnění této zákonné povinnosti je pak neplatnost dotčené úvěrové smlouvy. Neplatnost stanovenou v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele řádně a s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele je přitom nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní. Dané porušení povinnosti totiž odporuje zákonu a zároveň (pro širší dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018-77 či nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele (v podrobnostech srov. např. rozsudky Krajského soudu v Praze ze dne 1. 8. 2019, č. j. 27 Co 132/2019-97 nebo ze dne 25. 6. 2019, č. j. 23 Co 128/2019-129), v nichž se soud detailně zabýval otázkou výkladu právní úpravy účinné od 1. 12. 2016 a obsažené v §§ 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru a uzavřel, že výklad předmětného § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovujícího důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, aby respektoval smysl a účel daného ustanovení (teleologický výklad), kontinuitu (historický výklad) a dosavadní vývojové trendy v dané právní oblasti (výklad z judikatury), a aby se současně jednalo o výklad eurokonformní, nepřipouští, aby důsledkem uvedeného porušení povinnosti věřitele (poskytovatele úvěru) byla pouhá relativní neplatnost, ale zákonem stanovenou neplatnost, k níž v důsledku daného porušení dochází, je nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti. Na tomto místě soud dále odkazuje na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 z jehož závěru vyplývá, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu.

22. Důsledkem výše popsané absolutní neplatnosti dotčené smlouvy je redukce nároku právní předchůdkyně žalobkyně vůči žalovanému na vrácení holého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 o. z. Právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému jistinu ve výši 17 875,32 Kč, která představovala přečerpaný limit kontokorentního úvěru poskytnutý bez právního titulu (s ohledem na zjištěnou absolutní neplatnost předmětné smlouvy) a tedy bezdůvodné obohacení žalovaného. Jelikož žalovaný na bezdůvodné obohacení ničeho neuhradil, je stále povinen uvedenou částku žalobkyni vydat. Soud proto v této části žalobě vyhověl. V daném případě bylo prokázáno, že výzva k plnění (obsažená v rámci předžalobní výzvy) byla žalovanému prokazatelně odeslána. Do sféry dispozice žalovaného se dostala v souladu s ustálenou judikaturou při prvním pokusu o doručení dne [datum], kdy byla žalovanému doručována /srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2019, sp. zn. 26 Cdo 3144/2018 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2016, sp. zn. 26 Cdo 1239/2016/. Žalobkyně tak prokazatelně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky do [datum]. Žalovaný však svůj dluh ve stanovené lhůtě neuhradil. Soud proto přiznal žalobkyni dle § 1968 ve spojení s § 1970 o. z. právo na úrok z prodlení z dlužné části jistiny od [datum] v zákonné výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Lhůta k plnění byla určena v souladu s § 160 o. s. ř. (výrok I. tohoto rozsudku).

23. Vzhledem k tomu, že smlouva o úvěru byla sjednána neplatně, neměla právní předchůdkyně žalobkyně (a s ohledem na následné postoupení pohledávky tedy ani žalobkyně) nárok na příslušenství ve formě smluvních úroků, úroků z prodlení jdoucí nad rámec přiznané částky a na jiné související poplatky. Shodně soud postupoval také stran požadavku na zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 17 875,32 Kč za období předcházející datu, kdy se žalovaný dostal do prodlení s úhradou bezdůvodného obohacení. Konečně pak soud nevyhověl požadavku žalobkyně na úhradu zákonného úroku z prodlení obdobím a částkou sice odpovídající bezdůvodnému obohacení, ale přesahujícím zákonnou výši úroku (12,75 % - 11,5 %). Soud tedy žalobu v daném rozsahu zamítl (výrok II. tohoto rozsudku).

24. Žalobkyně podala návrh na vydání elektronického platebního rozkazu. Jelikož však nebyl elektronický platební rozkaz ve věci vydán, je potřeba dle přílohy k zákonu č. 549/1991 Sb., zákona České národní rady o soudních poplatcích, žalobkyni doměřit soudní poplatek do výše položky 1 sazebníku poplatků, a to konkrétně dle položky 1 bod 1 písm. b). Za návrh na zahájení řízení uhradila žalobkyně doposud částku ve výši 824 Kč, a proto jí soud stanovil povinnost ve stanovené lhůtě uhradit doplatek ve výši 205 Kč, tj. do celkové výše 1 029 Kč (výrok III. tohoto rozsudku).

25. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení částečně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 655,78 Kč, přičemž tato částka představuje 58,22 % z jejich celkové výše 2 844 Kč (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 79,11 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 20,89 %). Při poměřování míry úspěchu a neúspěchu účastníků bylo třeba s ohledem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015 sp. zn. 23 Cdo 2585/2015, či nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010 sp. zn. I. ÚS 2717/08, přihlížet též k uplatněnému příslušenství, které bylo předmětem řízení. Tyto náklady sestávají ze soudního poplatku v částce 1 029 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 20 575,32 Kč sestávající z částky 400 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 6 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 500 Kč ve výši 315 Kč. Ohledně aplikace § 14b a. t. soud odkazuje na větší množství žalob tzv. formulářového typu v databázi soudu ISAS (např. sp. zn. [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka]. Jejich zaplacení soud žalovanému uložil ve lhůtě podle § 160 odst. 1 o. s. ř. k rukám zástupce žalobkyně jako advokáta dle § 149 odst. 1 o. s. ř. (výrok IV. tohoto rozsudku).

Poučení