8 C 420/2020-197

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 7 rozhodl samosoudcem Mgr. Pavlem Punčochářem ve věci žalobců: 1. [celé jméno žalobce], [datum narození] bytem [adresa žalobce] 2. [celé jméno žalobkyně], [datum narození] bytem [adresa žalobkyně] oba zastoupeni advokátem JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] pro: žaloba podle části V. O. S. Ř. takto:

Výrok

I. Oprávněné osoby podle § 4 odst. (2) zákona č. 229/1991 Sb. ve znění ke dni 1.7.2020 žalobce a) [celé jméno žalobce] není spoluvlastníkem id. 3/8 pozemku parc. [číslo] k. ú. [část obce], obec a pozemku dle [anonymizováno] parc. [číslo] (nyní dle [anonymizováno] část parc. [číslo] část parc. [číslo] část parc. [číslo] část parc. [číslo]), k. ú. [část obce], obec a žalobkyně b) [celé jméno žalobkyně] není spoluvlastníkem id. 3/8 pozemku parc. [číslo] k. ú. [část obce], obec Praha a pozemku dle [anonymizováno] parc. [číslo] (nyní dle [anonymizováno] část parc. [číslo] část parc. [číslo] část parc. [číslo] část parc. [číslo]), k. ú. [část obce], obec

II. Žalobci a) [celé jméno žalobce] žalobkyni b) [celé jméno žalobkyně] náleží za tyto nevydané nemovitosti příslušná náhrada dle zákona č. 229/1991 Sb.

III. Tímto se nahrazuje rozhodnutí [anonymizováno 6 slov] pro [územní celek] a [anonymizováno] [obec] ze dne 1.7.2020 [číslo jednací].

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce se domáhal shora uvedeného určení vlastnictví s odůvodněním, že mu bylo dne 7. července 2020 doručeno rozhodnutí [anonymizováno] pozemkového úřadu, [anonymizováno] pozemkového úřadu pro [územní celek] a hl. m. [obec] (dále jen„ [anonymizováno]“) ze dne 1. července 2020, čj. [anonymizováno] [číslo], kterým bylo rozhodnuto tak, že se žalobcům mj. nevydává pozemek dle PK parc. [číslo] dle PK parc. [číslo] s budovou [adresa], dle PK parc. [číslo] dle [anonymizováno] parc. [číslo] vše v k. ú. [část obce], obec . Tímto rozhodnutím bylo zasaženo do práv žalobců vyplývajících z restitučního nároku uplatněného jejich právním předchůdcem [jméno] [příjmení] podle zákona č. 229/1991 Sb. O nároku žalobců mělo být rozhodnuto tak, že jim vlastnické právo mělo být k předmětným pozemkům přiznáno. Pozemkový úřad v rozhodnutí nevyhověl restitučnímu nároku žalobců z důvodu, že předmětné pozemky nejsou, resp. nebyly využívány pro zemědělskou nebo lesnickou činnost, tj. majetek nespadá pod působnost zákona č. 229/1991 Sb. Žalobci jsou opačného názoru. V roce 1992 byla u zdejšího soudu proti žalované [příjmení] správě komunikací hl. m. [obec] podána žaloba vedená pod sp. zn. [spisová značka] Touto žalobou se právní předchůdce žalobců pan [jméno] [příjmení] domáhal uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání věci, kde předmětem byly mj. i výše uvedené pozemky a budova. Řízení bylo dne 10. listopadu 1993 zastaveno podle 103 o.s.ř. v tehdy platném znění a věc byla postoupena k projednání dle z. č. 229/1991 Sb. – pozemkovému úřadu jako věcně příslušnému. Zdejší soud se řídil skutečnostmi uplatněnými v žalobě. V souvislosti s dokončováním procesu restitucí a v rámci revize restitučního nároku Q. [příjmení] vydal v roce 2020 pozemkový úřad napadané rozhodnutí čj. PÚ [číslo], neboť u předmětných pozemků evidoval uplatněný, avšak nedoprojednaný restituční nárok. Při této příležitosti žalobci ve spolupráci s [anonymizováno] hl. m. [obec] zjistili skutečnosti o žalobě uplatněné v roce 1992 u zdejšího soudu, jakož i o zastavení řízení a postoupení věci (šetření ohledně žaloby sp. zn. [spisová značka] proběhlo i u zdejšího soudu). Z uvedeného důvodu mají žalobci za to, že je třeba restituční nárok meritorně projednat v tomto řízení, neboť v opačném případě by byl jejich nárok bez věcného projednání odmítnut ve smyslu všech restitučních předpisů, když projednání dle restitučních předpisů odlišných od zákona o půdě již není z důvodu zmeškání lhůt možné. Dle názoru oprávněné osoby nebylo důležité dle jakého zákona, ale zda vůbec a zda řádně bude její restituční nárok projednán. Předmětné pozemky dle PK parc. [číslo] dle PK parc. [číslo] byly ke dni odnětí podle knihovní vložky [číslo] vedené pro k. ú. [část obce] evidovány jako„ pastva“. Id. nemovitostí náležejících matce [příjmení]. [příjmení] [jméno] [příjmení] přešla na stát jako odúmrť v roce 1959 (usnesení ze dne 1. prosince 1959 sp. zn. [spisová značka]). Další id. pozemků parc. č. dle PK 11 a parc. [číslo] po tetě [jméno] [příjmení] [jméno] [příjmení] přešla na stát rozhodnutím [anonymizováno] odboru [anonymizováno] [obec a číslo] ze dne 27. června 1961 [značka automobilu] [anonymizováno] – N.č.k. [číslo] Tr.; zde jsou pozemky též evidovány jako pastva. Teprve po odnětí v roce 1959 a 1961 se jejich kvalifikace změnila na„ ostatní“. Změnu zařazení pozemků mezi„ ostatní“ je možné seznat z rozhodnutí o dodatečném projednání dědictví po [jméno] [příjmení] ze dne 30. listopadu 1972 zn. [spisová značka], kde je nesprávně projednána id. 1/4 předmětných pozemků dle PK parc. [číslo] parc. [číslo] byť tato přešla již v roce 1961 (nebyl proveden přepis v pozemkové knize, resp. výmaz z vložky [číslo] vklad do vložky jiné). Mezi lety 1959, 1961 a 1972 musela nastat s pozemkem faktická změna, která vedla k změně evidenční, tj. změně kultury. Žalobci zároveň předložili ortofotomapy předmětných pozemků ve stavu k roku 1953 a 1975, jakož i stav současný. Zejména pokud jde o pozemek dle PK parc. [číslo] je dle žalobců z ortofoto snímků zřejmé, že tento byl svou výměrou, umístěním i tvarem plochou vhodnou k účelu pastvy, tj. byl vhodný k případnému spásání, resp. k sečení travního porostu, který se na něm spolu se vzrostlými stromy nacházel, tedy byl způsobilý k zemědělskému využití a zcela jistě však nesloužil k účelu dnešnímu, resp. k účelu, pro který byla posléze změněna jeho kultura. Tato žaloba byla pouze jednou z mnoha, kterou museli žalobci (resp. jejich právní předchůdce) uplatnit. Dokonce ještě v tuto dobu, tj. po třiceti letech ode dne uplatnění restitučních výzev a žalob, eviduje žalobce tři restituční spory. Dle žalobců žaloba projednávaná pod sp. zn. 8 C 420/2020 tedy musí být projednána dle zákona o půdě s odkazem na citované usnesení sp. zn. [spisová značka], a to bez ohledu na to, které důvody soud pro jeho vydání vedly. Závazný je výrok rozhodnutí, nikoli odůvodnění. Soud by měl zohlednit i to, že ani sám soud v roce 1993 před vydáním zastavovacího usnesení řádně neprošetřil listinné důkazy, a to přesto, že žaloba byla vznesena nikoli dle zákona o půdě (tam by rozhodoval nejprve pozemkový úřad) a zároveň v žalobě byly tvrzeny skutečnosti o zemědělském charakteru předmětných nemovitostí odkazem na výměr zem. referátu. Konečně motivací tehdejšího žalobce ([jméno] [anonymizováno], zemř. 1998) mohla být právě ta skutečnost, že zemědělský charakter pozemků byl sporný již tehdy a žalobce podáním žaloby sp. zn. [spisová značka] směřoval na zajištění všech možností ochrany svých práv (tedy jak u soudu, tak i u pozemkového úřadu. Žalobci tedy mají za to, že žalované nemovitosti je třeba projednat dle zákona o půdě ze těchto důvodů: a) zdejší soud ve svém usnesení již v r. 1993 závazně určil směr, kterým se má tato restituce ubírat, a sice linii dle zákona o půdě, b) předmětné pozemky – zejména pozemek dle PK parc. [číslo] sloužily zemědělským účelům ke dni svého odnětí, což předpokládá § 30 zákona o půdě. Rozhodnutí SPÚ považují žalobci za v této části nesprávné.

2. Po částečném zpětvzetí žaloby co do rozsahu pozemků dle PK parc. [číslo] včetně budovy [adresa] stojící na pozemku a parc. [číslo] oba v k.ú. [část obce], obec , zůstal předmětem řízení přezkum správního rozhodnutí co do rozsahu pozemků parc. [číslo] parc. [číslo]. Současně soud v rozsahu zpětvzetí ze dne 24.11.2021 řízení podle ust. § 96 odst. 1,2 za současného souhlasu žalované stany, zastavil.

3. Žalovaný nárok žalobce neuznal a navrhoval zamítnutí žaloby. Ztotožnil se se závěrem pozemkového úřadu, že ve věci není dána působnost zákona o půdě. Předmětné nemovitosti přešly na čs. stát v letech 1957 až 1962, přičemž již v této době byly veřejně přístupnými komunikacemi, nebyly zemědělsky obhospodařovány ani používány k účelům zemědělské výroby a nemělo tomu tak být ani do budoucna. Působnost zákona o půdě proto v daném případě není dána. Předmětné rozhodnutí je proto v tomto ohledu ve výroku věcně správné a žaloba žalobců neopodstatněná. Dále namítal, že předmětné podíly nelze vydat, neboť předmětné pozemky jsou pozemky zastavěnými ve smyslu ust. § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Nacházejí se totiž na nich veřejně přístupné komunikace [ulice] a [ulice] a veřejná zeleň. Pozemky tedy byly zčásti zastavěny stavbami ve smyslu občanskoprávním, zčásti se staly součástí veřejného statku, žalobci již nemohou plně realizovat své vlastnické právo a užívat je způsobem odpovídajícím účelu restitucí vyjádřeném v preambuli a v ust. § 1 zákona o půdě a předmětné podíly jim nelze vydat (srov. k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu č.j. 28 Cdo 2978/2018 ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2974/2018 ze dne 20. 11. 2018 a sp. zn. 28 Cdo 2873/2017 ze dne 24. 10. 2018, usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1349/18 ze dne 18. 12. 2018 či aktuální rozsudky Městského soudu v Praze č.j. 29 Co 219/2019-156 ze dne 27. 6. 2019 a č.j. 29 Co 218/2019 – 303 ze dne 24. 10. 2019).

4. V písemném vyjádření ze dne 26.4.2022 žalovaný v návaznosti na průběh jednání doplnil, že se ztotožňuje s právním názorem správního orgánu, že předmětné nemovitosti netvoří zemědělský majetek ve smyslu ust. § 1 odst. 1 zákona o půdě ve spojení s ust. § 30 zákona o půdě, pročež se zákon o půdě nemůže na předmětné nemovitosti aplikovat. Má za to (především z historických snímků a výměru zemědělského referátu [anonymizováno] hl. m. [obec]), že sporné nemovitosti již v době přechodu vlastnického práva k nim nebyly zemědělským majetkem a charakter zemědělského majetku nenabyly ani ke dni účinnosti zákona o půdě, ani k dnešnímu dni. Poukazuje na historické letecké snímky z let 1953 - 2020, z nichž je zřejmé, že na předmětných pozemcích se již v roce 1953 nacházely veřejně přístupné pozemní komunikace, příp. že dané pozemky byly jinak veřejně přístupné a veřejností užívány. Pozemky tedy již v roce 1953 nepředstavovaly zemědělský majetek, především nebyly zemědělsky obhospodařovány ani jinak využívány k zemědělským účelům. Dále, z výměru zemědělského referátu [anonymizováno] hl. m. [obec] ze dne 3. dubna 1954, zn. [číslo] ref. (zejména z výroku III. a jeho odůvodnění), pak vyplývá, že československý stát, který vykupoval zemědělskou půdu podle zákona č. 46/1948 Sb., nepovažoval v roce 1954 předmětné pozemky parc. č. PK 11 a 26 v k.ú. [část obce] za zemědělské, a proto nepřistoupil k jejich výkupu podle ust. § 1 odst. 3 zákona č. 46/1948 Sb. Pokud tedy československý stát již v roce 1954 uzavřel, že dané pozemky nejsou zemědělského charakteru, lze uzavřít, že i v době odnětí vlastnického práva k těmto pozemkům se nejednalo o zemědělskou půdu, na níž by se vztahoval zákon o půdě. Pokud by byl soud tohoto názoru, že je působnost zákona o půdě dána, žalovaný se z procesní opatrnosti vyjadřuje také k možnosti vydat předmětné pozemky žalobcům. Připomíná, že podle aktuální již ustálené judikatury [název soudu] i [název soudu] je výlukový důvod naplněn také v případě, kdy je pozemek součástí veřejného statku a zatížen veřejným užíváním. V takovém případě by restituentům totiž bylo vydáváno toliko tzv. holé vlastnictví (nuda proprietas) a restituenti by nemohli naplno realizovat všechny složky svého vlastnického práva, což však není v souladu se smyslem a účelem restitučního zákonodárství, když naopak restituentům v případě naplnění výlukového důvodu náleží adekvátní náhrada za odňaté nemovitosti, která není zatížena právy cizích osob a která umožňuje restituentům plně realizovat své vlastnické práva k takovému náhradnímu pozemku.

5. Ve věci bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 č.j. 8 C 420/2020-117. Rozsudek byl napaden odvoláním a odvolacím soudem pod č. j. [číslo jednací] zrušena vrácen zpět (ve výrocích II. a III.) k dalšímu řízení. Dle odvolacího soud bude na soudu I. stupně, aby se vrátil ke spornému charakteru předmětných pozemků PK 11 a P K 26 v k. ú. [část obce], k otázce působnosti zákona o půdě na projednávaný nárok, a v případě, že tuto působnost shledá, aby se komplexně se zabýval otázkou, zda jde o pozemky způsobilé k vydání. Pokud by znovu dospěl k názoru, že se zákon o půdě na tyto pozemky nevztahuje, bude se nárokem na vydání spoluvlastnických podílů na těchto pozemcích žalobcům zabývat v režimu restitučních zákonů č. 403/1990 Sb. a [číslo] 1991 Sb. v intencích citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 8. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2361/2020.

6. Z provedeného dokazování soud zjistil následující: [anonymizována dvě slova] úřad dne 01.07.2020, čj. PÚ [číslo], rozhodl na základě § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a k jinému zemědělskému majetku, v platném znění tak, že dědicům žadatele, kterými jsou [celé jméno žalobce] [celé jméno žalobkyně] se nevydávají nemovitosti mj. dle PK parc. [číslo] jiný, o výměře 3 149 m2 (pozemek KN parc. [číslo] ostatní plocha/ostatní komunikace) a parc. [číslo] jiný, o výměře 372 m2 (pozemky KN část parc. [číslo] ostatní plocha/ostatní komunikace, část parc. [číslo] ostatní plocha/silnice, část parc. [číslo] ostatní plocha/silnice, část parc. [číslo] zastavěná plocha a nádvoří) zapsané dosud u [stát. instituce], na listech vlastnictví [číslo] pro obec Praha a [katastrální uzemí]. Z odůvodnění vyplývá, že [anonymizováno] úřad na základě zjištění, že nedošlo k dohodě o vydání nemovitosti podle § 9 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, rozhodl dle § 9 odst. 4 tohoto zákona o vlastnictví k výše citovaným nemovitostem. Provedl šetření za účelem zjištění skutečného stavu věci a dospěl k závěru, že původními spoluvlastníky pozemků pozemkového katastru dle evidence v pozemkové knize (PK) parc. [číslo] s domem [adresa], parc. [číslo] parc. [číslo] s domem [adresa], parc. [číslo] parc. [číslo] zapsaných ve vložce [číslo] pozemkové knihy pro k.ú. [část obce] byli podle smlouvy trhové ze dne 28.1.1926 a smlouvy trhové ze dne 23.12.1936 [jméno] [příjmení] (id. vlastnický podíl 1/2), [jméno] [příjmení] (id. vlastnický podíl 1/4) a JUC. [jméno] [příjmení] (id. vlastnický podíl 1/4), původními spoluvlastníky pozemků pozemkového katastru dle evidence v pozemkové knize (PK) parc. [číslo] parc. [číslo] s objektem sušárny a parc. [číslo] zapsaných ve vložce [číslo] pozemkové knihy pro k.ú. [část obce] a ve vložce [číslo] desek zemských pro k.ú. [část obce] byly podle prohlášení ze dne 16.6.1939 a ze dne 4.8.1939 [jméno] [příjmení] (id. vlastnický podíl 1/2) a [jméno] [příjmení] (id. vlastnický podíl 1/2) a původními spoluvlastníky pozemku pozemkového katastru dle evidence v pozemkové knize (PK) parc. [číslo] zapsaného ve vložce [číslo] pozemkové knihy pro k.ú. [část obce] byli podle smlouvy trhové ze dne 15.4.1955 [jméno] [příjmení] (id. vlastnický podíl 1/2) a podle smlouvy trhové ze dne 18.4.1955 [jméno] [příjmení] (id. vlastnický podíl 1/2). Na vydání nemovitostí uvedených ve výroku tohoto rozhodnutí uplatnil dne 4.9.1991 u pozemkového úřadu [anonymizováno] úřadu hl. m. [obec] restituční nárok dle ust. § 9 odst. 1 zákona [jméno] [příjmení] (nar. dne 15.3.1911) a doložil, že je jednak původním vlastníkem části těchto nemovitostí dle ust. § 4 odst. 1 zákona a dále synem [jméno] ([jméno]) [příjmení] (zemř. dne 11.12.1957) a synovcem [jméno] [příjmení] (zemř. dne 28.11.1965), a tedy oprávněnou osobou ve smyslu ust. § 4 odst. 2 písm c) a e) zákona. Restituční nárok vůči podílům předmětných pozemků patřícím původně JUC. [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] vzhledem k požadavkům na stupeň příbuznosti uvedeným v ustanovení § 4 zákona jmenovanému ale nevznikl. V průběhu správního řízení [jméno] [příjmení] dne 28.1.1998 zemřel se zanecháním závěti. Podle usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 sp.zn. [spisová značka] [spisová značka] ze dne 4.9.1998 se kromě jiných závětních dědiců stal výlučným závětním dědicem pro další řízení v rámci restitučního nároku zemřelého u [anonymizováno] úřadu v [příjmení] [jméno] [celé jméno žalobce], narozený dne 14.9.1929, a to jako dědic oprávněné osoby dle ustanovení § 4 odst. 4 zákona. Po jeho úmrtí dne 2.7.2009 se jeho právními nástupci stali podle potvrzení Obvodního soudu pro Prahu 7 sp. zn. [spisová značka] jeho pozůstalé děti [celé jméno žalobce] (narozený dne 6.12.1957) a [celé jméno žalobkyně] (narozená dne 4.2.1960), kteří jsou tudíž dědici oprávněné osoby ve smyslu ustanovení § 4 odst. 4 zákona. Na základě výměru vydaného podle zákona č. 46/1948 Sb. o nové pozemkové reformě zemědělským referátem [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] hl.m. [obec] sp.zn. [číslo] ref. dne 3.4. 1954, kterým byl vykoupen zemědělský majetek bývalého [anonymizováno] velkostaku patřící [jméno] [příjmení], [příjmení] [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], dospěl úřad k závěru, že nemovitosti uvedené ve výroku tohoto rozhodnutí nebyly majetkem specifikovaným v z. č. 229/1991 Sb., uvedený výkup se na ně nevztahoval, neboť jak se uvádí v části III. tohoto výměru„ [příjmení] neslouží zemědělské výrobě. Jde o obytné domy [adresa] [anonymizováno 8 slov], a k nim patřící nádvoří a zahrady, které nesouvisí s provozem statku, dále dosud některá nezastavěná staveniště, kde parcelace je uvedena ve skutek, pískovna, některé nemovitosti právoplatně zcizené, jakož i různé svahovité a dnes již neužívané plochy, cesty, břehy, skály, které nesouvisí s ostatním provozem statku.“ Na základě výše těchto skutečností došel pozemkový úřad k závěru, že nemovitosti uvedené ve výroku tohoto nespadají do působnosti tohoto zákona, dědicům žadatele je nelze vydat a stejně tak jim nepřísluší náhrada.

7. Dle grafických identifikací předmětných pozemků s pozemky dle [anonymizováno] a [anonymizováno] soud zjistil, že v současné době se na sporných pozemcích nachází v převažující míře veřejné parkoviště (PK 11) a část veřejné komunikace spolu s několika stromy a travním porostem oddělujícím komunikaci od chodníku (PK 26). Blíže pak byl současný stav pozemků zjištěn na místě samém dne 27.2.2023. Na pozemku PK 11 se nachází po celém obsahu pozemku pevná asfaltová plocha sloužící převážně jako parkoviště k blízké [jméno]. Tato je částečně oddělena betonovými kvádry zapuštěnými pevně do země o rozměrech min. 50 cm od cyklostezky. Část pozemku je pak oddělena pevně zapuštěnými kovovými sloupky cca 1m vysokými od části určené výlučně pro chodce směřující k [jméno]. Na PK 26 se nachází v dolní části širokou zdí odděleny vjezd na lávku přes řeku [anonymizováno], přístupová cesta k bráně do areálu [anonymizováno] zámku a ve zbývající části pak travnatá plocha, mimo dopravního značení a odpadkového koše, oddělující areál zámku za zdí od komunikace.

8. Soud v duchu rozhodnutí odvolacího soudu opětovně vyhodnotil další důkazy a dospěl oproti původním závěrům k následujícímu. Z leteckých snímků pozemků z let 1953 a 1975 vyplývá, že sporné pozemky měly vyšší míru zastoupení stromů (PK 11) a zeleně (PK 26) oproti stávající situaci. Nelze z těchto snímků dovodit jejich jednoznačný účel. Přesný rozsah komunikací byl doložen pasporty komunikací [ulice] a [ulice], kopiemi katastrálních map a ortofotomapami. Dle výměru [anonymizováno] hl. m. [obec] ze dne 3. 4. 1954 [anonymizováno] [číslo] proběhlo v dané lokaci výkupní řízení podle z.č. 46/48 Sb., přičemž usnesení se nevztahuje mj. na č.kn. vl.zd [číslo] č.kat. 11,26 vlastníka [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení]. Jako důvod je uvedeno, že půda neslouží zemědělské výrobě. Právoplatnost výměru je vyznačena ke dni 11.11.1957. Návrhem [anonymizována dvě slova] Hl.m. [obec] ze dne 2.4.1970 na provedení zápisu do ev. nemovitostí žádá odbor výstavby na základě opisu začleňovacího výměru [anonymizována dvě slova] zápis pozemků mj. č.kat.11,26 bez bližší specifikace. Dle opisu poř. [číslo] rozhodnutí finančního odboru [anonymizováno] v [obec a číslo] ze dne 27.6.1961 přechází do vlastnictví státu a správy [anonymizováno] Hl.m. [obec] id.jedna polovina mj. pozemků č.kat.11 pastva a č.k. 26 pastva. Dle sdělení [anonymizováno] Hl.m. [obec] ze dne 2.8.2021 na převážné části pozemku parc. [číslo] v k.ú. [část obce] se nachází bezejmenná komunikace, která je účelovou komunikací s omezením veřejného přístupu (dle ortofotomap stávající parkoviště), na pozemku parc. [číslo] v k.ú. [část obce] se nachází komunikace pod [anonymizováno], zařazená do místních komunikací III. třídy. Dle dopisu A. [příjmení] reagujícího na výměru dávky z majetku ze dne 31.10.1966 [anonymizována dvě slova] rady [anonymizováno] [obec a číslo] nabídla matka pisatele [jméno] [příjmení] tamnímu úřadu mj, pozemky 11 (id [číslo]) zahrada a 26 (id. ) pastva¨. Jak již dříve soud uvedl, jedná se o dopis soukromé osoby, avšak vlastníka, tedy osoby znalé místní situace. Dle usnesení obvodního soud pro [část Prahy] zn. [spisová značka] bylo dne 10. listopadu 1993 řízení zastaveno podle 103 o.s.ř. v tehdy platném znění a celá věc byla postoupena k projednání dle z. č. 229/1991 Sb. – pozemkovému úřadu jako věcně příslušnému. Zdejší soud se řídil skutečnostmi uplatněnými v žalobě, tedy tvrzením žalobce, že předmětné pozemky se týkaly zemědělského využití. V rozhodnutí státního notářství ze dne 30.11.1972 v dědickém řízení po zemřelé [jméno] [příjmení] jsou mimo jiné uvedeny pozemky č.parc. 11 označené„ ost.“ a č.parc. 26 označené„ ost.“ Dle usnesení st. notářství 7 D 50/58 z 1. prosince 1959 v rámci projednání dědictví po p. [příjmení] nabyl [anonymizováno] stát mj. pozemky č.kat. 11 a 26 bez bližšího označení. Z knihovní vložky 876 pro [katastrální uzemí] vyplývá, že pozemky 11 a 26 byly označeny jako pastva beze změny až do roku 1959.

9. Na základě provedeného dokazování soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu. Předmětné pozemky dle PK parc. [číslo] dle PK parc. [číslo] byly ke dni odnětí podle knihovní vložky [číslo] vedená pro k. ú. [část obce] evidovány jako„ pastva“. Id. nemovitostí náležejících matce [příjmení]. [příjmení] [jméno] [příjmení] přešla na stát jako odúmrť v roce 1959 (usnesení ze dne 1. prosince 1959 sp. zn. [spisová značka]). Další id. pozemků parc. č. dle PK 11 a parc. [číslo] po tetě [jméno] [příjmení] [jméno] [příjmení] přešla na stát rozhodnutím [anonymizováno] odboru [anonymizováno] [obec a číslo] ze dne 27. června 1961 zn. Fin 3 – N.č.k. [číslo] Tr.; zde jsou pozemky též evidovány jako pastva. Teprve po odnětí v roce 1959 a 1961 se jejich označení změnilo na„ ostatní“. Změnu zařazení pozemků mezi„ ostatní“ je patrná z rozhodnutí o dodatečném projednání dědictví po [jméno] [příjmení] ze dne 30. listopadu 1972 zn. [spisová značka], kde je nesprávně projednána id. 1/4 předmětných pozemků dle PK parc. [číslo] parc. [číslo] byť tato přešla již v roce 1961 (nebyl proveden přepis v pozemkové knize, resp. výmaz z vložky [číslo] vklad do vložky jiné). Je pravdou, že parc. č. dle PK 11, spolu s parc. č.dle PK 26 byly vedeny oba jako pastva ještě v roce 1961 (vydání rozhodnutí [anonymizováno] odboru Fin. [anonymizováno]. [číslo] Tr.). Teprve v dědickém usnesení po M. [příjmení] je uvedeno, že se jedná o pozemky typu ostatní plocha. [příjmení] [jméno] [příjmení], syna [jméno] [příjmení], ze dne 31.10.1966, kde jsou pozemky dle PK parc. Č. 11 a parc. Č. dle PK 26 označeny jako zemědělské. Mezi lety 1959 a 1972 tedy nastala evidenční změna kultury.

1. Je tedy nepochybné, že zásadní změna nastala především na pozemku parc. č. PK 11. Ještě v roce 1961 byly pozemky evidovány jako pastva (rozhodnutí [anonymizována dvě slova] Fin. 3-M.č.k. [číslo] Tr.). Teprve v roce 1975 je však z ortofotomap zřejmé, že byly téměř všechny stromy na pozemku odstraněny a stojí zde auta. V současné době se na pozemku parc. [číslo] (dle PK parc. [číslo]) se nachází bezejmenná účelová komunikace s omezeným veřejným přístupem, na pozemku parc. [číslo] v k.ú. [část obce] se nachází komunikace pod [anonymizováno], zařazená do místních komunikací III. třídy. Výměr zemědělského referátu ÚNV hl. m. [obec] ze dne 3. dubna 1954, zn. [číslo] ref. sice uvádí, že půda neslouží zemědělské výrobě a stát nepovažoval v roce 1954 sporné pozemky parc. č. PK 11 a 26 v k.ú. [část obce] za zemědělské, a nepřistoupil k jejich výkupu podle ust. § 1 odst. 3 zákona č. 46/1948 Sb., na druhou stranu nelze pominout fakt, že postup státu při získávání majetku v tomto období byl často velmi účelový, o čemž svědčí celá řada již proběhlých restitučních sporů a koneckonců na podkladě tohoto historického vývoje vznikly právě restituční zákony. Ačkoliv se soudu nepodařilo dohledat tabulky směrných cen dle § 15 vládního nařízení Ministerstva zemědělství č. 192/1949 Sb., kterým se provádí zákon o pozemkové reformě [číslo] Sb., nelze vyloučit, že svoji roli hrála i cena odnímaných pozemků. Soud si je při hodnocení důkazů rovněž vědom časového odstupu od uplatnění práv žalobců, vývoje judikatury, složitosti dokazování skutečností desítky let starých, jakož i do jisté míry slabšího postavení žalobců, proti kterým stál stát nerespektující základní práva. Stejně tak si je soud vědom judikatury směřujíc vždy k pozitivnímu přístupu při výkladu práva na straně restituentů, kteří utrpěli újmu na úkor politiky státu.

10. Podle ust. § 1 odst. 1 z.č. 229/1991 Sb., o půdě, tvoří zemědělský majetek: a) půda, která tvoří zemědělský půdní fond nebo do něj náleží, a to ve smyslu ust. § 1 zákona [číslo] příp. půda, která tvoří lesní půdní fond ve smyslu ust. § 2 zákona č. 61/1977 Sb., b) obytné budovy, hospodářské budovy a jiné stavby, patřící k původní zemědělské usedlosti, včetně zastavěných pozemků, c) obytné a hospodářské budovy a stavby, sloužící zemědělské a lesní výrobě nebo s ní souvisejícímu vodnímu hospodářství, včetně zastavěných pozemků, d) další majetek uvedený v ust. § 20 zákona o půdě (živý a mrtvý inventář, jakož i zásoby).

11. Podle § 4 zákona o půdě (1) Oprávněnou osobou je státní občan [obec] a [anonymizována dvě slova] Republiky, jehož půda, budovy a stavby, patřící k původní zemědělské usedlosti, přešly na stát nebo na jiné právnické osoby v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 způsobem uvedeným v § 6 odst. 1. (2) Zemřela-li osoba, jejíž nemovitost přešla v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby v případech uvedených v § 6, před uplynutím lhůty uvedené v § 13, nebo byla-li před uplynutím této lhůty prohlášena za mrtvou, jsou oprávněnými osobami, pokud jsou státními občany [obec] a [anonymizována dvě slova] Republiky, fyzické osoby v tomto pořadí: a) dědic ze závěti, jež byla předložena při dědickém řízení, který nabyl celé dědictví, b) dědic ze závěti, který nabyl vlastnictví, avšak pouze v míře odpovídající jeho dědickému podílu; to neplatí, jestliže dědici podle závěti připadly jen jednotlivé věci nebo práva; byl-li dědic závětí ustanoven jen k určité části nemovitosti, na kterou se vztahuje povinnost vydání, je oprávněn pouze k této části nemovitosti, c) děti a manžel osoby uvedené v odstavci 1, všichni rovným dílem; zemřelo-li dítě před uplynutím lhůty uvedené v § 13, jsou na jeho místě oprávněnými jeho děti, a zemřelo-li některé z nich, jeho děti, d) rodiče osoby uvedené v odstavci 1, e) sourozenci osoby uvedené v odstavci 1, a zemřel-li některý z nich, jsou na jeho místě oprávněnými jeho děti a jeho manžel. (3) V případech uvedených v § 6 odst. 1 písm. j) jsou oprávněnými osobami osoby tam uvedené; ustanovení odstavce 2 písm. c) až e) platí obdobně. (4) V případě, že zemřela oprávněná osoba, která uplatnila nárok na vydání majetku před vydáním rozhodnutí podle § 9, přechází nárok na dědice.

12. Podle § 5 (1) Povinnými osobami jsou stát nebo právnické osoby, které ke dni účinnosti tohoto zákona nemovitost drží, …Podle § 6 (1) Oprávněným osobám budou vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo na jinou právnickou osobu v důsledku a) výroku o propadnutí majetku, propadnutí věci nebo zabrání věci v trestním řízení, případně v trestním řízení správním podle dřívějších předpisů, jestliže výrok byl zrušen podle zvláštních předpisů, b) odnětí bez náhrady postupem podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, nebo podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě, c) postupu podle § 453a občanského zákoníku nebo podle § 287a zákona č. 87/1950 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění zákona č. h) smlouvy o darování nemovitostí uzavřené dárcem v tísni, i) dražebního řízení provedeného na úhradu pohledávek státu, k ) kupní smlouvy uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, l) odmítnutí dědictví v dědickém řízení učiněného v tísni, m) vyvlastnění za náhradu, pokud nemovitost existuje a trvale neslouží účelu, pro který byla vyvlastněna, n) vyvlastnění bez vyplacení náhrady, o) znárodnění nebo zestátnění vykonaného v rozporu s tehdy platnými zákonnými předpisy nebo bez vyplacení náhrady, p) převzetí nemovitostí bez právního důvodu, r) politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody, s ) odevzdání do vlastnictví družstva podle zvláštních předpisů, t) přikázání do užívání právnické osoby na základě zákona č. 55/1947 Sb., o pomoci rolníkům při uskutečňování zemědělského výrobního plánu, nebo vládního nařízení č. 50/1955 Sb., o některých opatřeních k zajištění zemědělské výroby…Podle § 9 (1) Nárok uplatní oprávněná osoba u pozemkového úřadu a zároveň vyzve povinnou osobu k vydání nemovitosti. Povinná osoba uzavře s oprávněnou osobou do 60 dnů od podání výzvy dohodu o vydání nemovitosti. (2) Dohoda podléhá schválení pozemkovým úřadem formou rozhodnutí vydaného ve správním řízení. (3) Rozhodnutí pozemkového úřadu o neschválení dohody přezkoumá na návrh účastníka soud. Jestliže ani soud dohodu neschválí, vrátí věc pozemkovému úřadu k rozhodnutí ve věci. (4) Nedojde-li k dohodě podle odstavce 1, rozhodne o vlastnictví oprávněné osoby k nemovitosti pozemkový úřad. (6) Proti rozhodnutí pozemkového úřadu podle odstavců 3, 4 a 5 je možno podat žalobu k soudu25).

13. Podle § 11 (1) Pozemky nelze vydat v případě, že c) pozemek byl po přechodu nebo převodu do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby zastavěn; pozemek lze vydat, nebrání-li stavba zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku, nebo jedná-li se o stavbu movitou, nebo dočasnou, nebo jednoduchou, nebo drobnou a nebo stavbu umístěnou pod povrchem země. Za zastavěnou část pozemku se považuje část, na níž stojí stavba, která byla zahájena před 24. červnem 1991, a část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k provozu stavby. Zahájením stavby se rozumí datum skutečného zahájení stavby, zapsané do stavebního deníku a oznámené stavebnímu úřadu, pokud byla stavba zahájena do dvou let od vydání stavebního povolení, Podle ust. § 30 zákona o půdě se pak za uvedený majetek považuje také majetek, který byl v době odnětí vlastnického práva k němu k těmto účelům užíván.

14. Zákon o půdě [číslo] 1991 Sb. se dle ustanovení § 1 vztahuje na půdu, která tvoří zemědělský půdní fond nebo do něj náleží, půdu, která tvoří lesní půdní fond, dále obytné budovy, hospodářské budovy a jiné stavby, patřící k původní zemědělské usedlosti, včetně zastavěných pozemků, obytné a hospodářské budovy a stavby, sloužící zemědělské a lesní výrobě nebo s ní souvisejícímu vodnímu hospodářství, včetně zastavěných pozemků. Při specifikaci zemědělského půdního fondu je odkazováno na ust. § 1 zákona č. 53/1966 Sb. o ochraně zemědělského půdního fondu ve znění zákona [číslo] Sb., podle kterého je zemědělským půdním fondem zemědělská půda obhospodařovaná (orná půda, chmelnice, vinice, zahrady, ovocné sady, louky, pastviny) a půda, která má být nadále zemědělsky obhospodařována, ale dočasně obhospodařována není. Do zemědělského půdního fondu náleží též pozemky, které sice neslouží bezprostředně zemědělské výrobě, avšak jsou pro ni nepostradatelnými pro polní cesty, pozemky se zařízením důležitým pro polní závlahy, vodní nádrže a rybníky, potřebné pro zemědělskou výrobu, hráze sloužící k ochraně před zamokřením nebo zátopou, ochranné terasy proti erozi apod. [ulice] půdní fond je specifikován dle zákona č. 61/1977 Sb. o lesích jako pozemky porostlé lesními dřevinami, které slouží k plnění funkcí lesů a pozemky, na nichž byly lesní porosty dočasně odstraněny za účelem obnovy nebo za účelem zřízení lesních školek, popřípadě lesních semenných plantáží. Do lesního půdního fondu dále náleží pozemky bez lesních porostů, které slouží lesnímu hospodářství a jsou pro ně nepostradatelné (rozdělovací průseky, lesní cesty, plochy horních lesních skladů apod.).

15. Pro zahrnutí pozemku do zemědělského půdního fondu ve smyslu ustanovení § 1 odst. 1 zák. č. 229/1991 Sb. se vyhledávají dva znaky: jednak takový pozemek je, anebo byl a nadále má být zemědělsky obhospodařovaný (znak faktický, materiální) a jednak v evidenci (katastru) nemovitostí je označen druhem kultury uvedeným v ustanovení § 1 odst. 2 zák. ČNR č. 334/1992 Sb. (znak právní, formální). Není-li pozemek zemědělsky obhospodařován a ani v budoucnu tomu tak nemá být, nejde o součást zemědělského půdního fondu, byť i pozemek dosud byl v rozporu s faktickým stavem v katastru nemovitostí formálně veden v některé z kategorií zemědělské půdy (Soudní judikatura ve věcech správních 11/ 1998)“. (rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10.11.1995, sp.zn. 6 A 905/94) To, zda pozemek patří do zemědělského půdního fondu je věcí právního posouzení.

16. Ustanovení § 30 zákona o půdě rozšířilo okruh působnosti zákona, a to i na ty pozemky, které do definice uvedené v ust. § 1 odst. 1 tohoto zákona nespadají, tedy pozemky, které již nejsou součástí zemědělského půdního fondu (nesplňují oba, ba dokonce ani jeden z uvedených znaků), přičemž postačí, že v době přechodu na stát byly pozemky používány k účelům zemědělské výroby; za zemědělské obhospodařování v uvedeném smyslu lze přitom považovat nejen takové hospodaření na pozemcích, které je podnikáním v zemědělství, ale i takové, které uchovává pozemek ve stavu způsobilém k jeho zařazení (udržení) do kategorií zemědělských pozemků (k tomu přiměřeně srov. např. i nález Ústavního soudu ze dne 9. února 2000, sp. zn. IV. ÚS 302/99, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 17, [číslo]). K těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil i v řadě svých dalších rozhodnutím (z nich srovnej např. usnesení ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3351/2015, nebo usnesení ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2438/2015 – ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl jako zjevně bezdůvodnou usnesením ze dne 29. 9. 2016, sp. zn. II. ÚS 836/16). Otázka faktického způsobu užívání (obhospodařování) pozemku je pak věcí skutkového zjištění, nikoliv kvalifikovanou otázkou právní.

17. Dle rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. října 2009, sp. zn. 28 Cdo 1081/2009„ Při výkladu citovaných ustanovení zákona o půdě, které vymezují rozsah jeho působnosti, dospěla judikatorní praxe k závěru, že zahrnutí pozemku do zemědělského půdního fondu ve smyslu ust. § 1 odst. 1 zákona o půdě vyžaduje splnění dvou předpokladů: jednak, že takový pozemek je, anebo byl a nadále má být zemědělsky obhospodařovaný (znak faktický, materiální), a současně je v evidenci (katastru) nemovitostí označen druhem kultury uvedeným v ust. § 1 odst. 2 zák. č. 334/1992 Sb. (znak právní, formální). Není-li pozemek zemědělsky obhospodařován, nejde o součást zemědělského půdního fondu, byť i pozemek dosud byl (v rozporu s faktickým stavem) v katastru nemovitostí formálně veden v některé z kategorií zemědělské půdy. Působnost zákona o půdě v takovém případě bude dána jen při splnění podmínek uvedených v § 30 zák. o půdě (srov. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 11. 1995, sp. zn. 6 A 905/94, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod pořadovým [číslo] svazek 11, ročník 1998, event. vybraná rozhodnutí Nejvyššího soudu, jež se k uvedeným judikatorním závěrům hlásí – kupř. rozsudek ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1001/2004, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod pořadovým číslem C [číslo], sešit 30, ročník 2004).“ 18. Dle výše uvedených důkazů soud dospěl k závěru, že sporné nemovitosti v době přechodu vlastnického práva měly a charakter zemědělského majetku, respektive přinejmenším byly ve stavu způsobilém k jejich zařazení do kategorie zemědělských pozemků ve smyslu ust. § 30 zákona o půdě.

19. K odkazu žalobce na usnesení obvodního soud pro [část Prahy] zn. [spisová značka], kterým bylo řízení zastaveno a věc byla postoupena k projednání dle z. č. 229/1991 Sb. Magistrátu hl. m. Prahy – pozemkovému úřadu jako věcně příslušnému, soud musí uvést, že soud se při svém rozhodování o postoupení řídil skutečnostmi uplatněnými v žalobě, tedy tvrzením žalobce, který disponuje žalobním návrhem, že předmětné pozemky se týkaly zemědělského využití. Věc nebyla rozhodnuta meritorně rozsudkem a tento výrok není tedy ani závazný pro soud ve smyslu ust. § 159a o.s.ř. jako výrok pravomocného rozsudku. Ve vztahu k ustanovení §170 a vázanosti usnesením pak soud musí konstatovat, že v daném případě byla projednána žaloba podle části V. o.s.ř. proti rozhodnutí orgánu moci výkonné, kterému byla věc výše uvedeným usnesením postoupena, a v tomto případě dle ust. § 244 o.s.ř. je projednání téže věci na návrh v občanském soudním řízení přípustné. Závěr soudu o věcné nepříslušnosti není pro soud zavazující v rozsahu právního posouzení nároku, který je předmětem tohoto sporu. Vymezením kompetence (kdo je oprávněn rozhodovat, jakým postupem a s jakým účinkem) e pak poměrně podrobně zabýval [ulice] sod ve svém nálezu č .II. ÚS 3567/14 ze dne 13.12.2016, na který soud pro stručnost odkazuje.

20. Pokud na základě výše uvedeného soud dospěl k opačnému závěru ohledně charakteru pozemků, než [anonymizována dvě slova] úřad, musel se soud zabývat otázkou, zda jsou pozemky způsobilé k vydání dle zákona č. 229/19901 Sb. s přihlédnutím k ust. 11 §, dle kterého pozemky nelze vydat v případě, že c) pozemek byl po přechodu nebo převodu do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby zastavěn; pozemek lze vydat, nebrání-li stavba zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku, nebo jedná-li se o stavbu movitou, nebo dočasnou, nebo jednoduchou, nebo drobnou anebo stavbu umístěnou pod povrchem země.

21. Dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 12. 2020, č. j. [číslo jednací] záleží na konkrétních okolnostech výstavby účelové pozemní komunikace a jejím stavebně-technickém provedení, zda je účelová pozemní komunikace samostatnou věcí v právním smyslu, nebo„ pouze“ součástí pozemku“. Pro přijetí závěru o povaze účelové komunikace je nutné zabývat se konkrétními okolnostmi této komunikace, posoudit, zda byl pozemek pouze zpevněn či ztvárněn či nikoliv. Účelové komunikace nemohou být současně pozemkem a současně stavbou ve smyslu občanskoprávním jako dvě rozdílné věci, které by mohly mít rozdílný právní režim (srov. rozsudek NS ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 52/2002). Na samotném vymezení pojmu„ stavba“ jako předmětu občanskoprávních vztahů nic nezměnila ani novela § 9 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, provedená zákonem č. 268/2015 Sb., ani občanský zákoník, který pojem„ stavba“, pokud je i nadále samostatnou věcí, nijak nevymezuje; proto lze i nadále přiměřeně vycházet z dosavadní judikatury k pojmu„ stavba“ v občanském zákoníku č. 40/1964 Sb. Pro účely občanského práva je pojem„ stavba“ nutno vykládat staticky, jako věc v právním smyslu, tedy jako výsledek určité stavební činnosti, který je způsobilý být předmětem občanskoprávních vztahů. Naopak taková stavba, která není samostatnou věcí, kterou by v dané věci mohla být podle § [číslo] a násl. ve spojení s § 496 odst. 1 občanského zákoníku, je součástí pozemku a vlastnictví k ní (až na výjimky stanovené zákonem) nabývá vlastník pozemku přírůstkem. K otázce, kdy je určitým způsobem stavebně zpracovaný povrch pozemku samostatnou stavbou, se vyslovil Ústavní soud také v nálezu ze dne 23. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 3143/13, ve kterém uvedl, že klíčovou roli sehrávají vždy konkrétní okolnosti případu, jež jsou relevantním ukazatelem pro přijetí odůvodněného závěru o tom, zda konkrétní výsledek stavební činnosti je, nebo není samostatným předmětem občanskoprávních vztahů (stavbou ve smyslu občanského práva). Ačkoliv samotný povrch parcel je asfaltový a jako takový tvoří součást pozemku, nelze přehlédnout, že se nejedná o jediný zásah do sporných pozemků. Součástí PK 11 je celá řada hraničních prvků včetně vjezdu na parkoviště, součástí PK 26 pak zídka odděluje vjezd na lávku přes řeku [anonymizováno]. Nelze však jednoznačně dospět k závěru, že se jedná o stavby na sporných pozemcích.

22. Na druhou stranu v dřívější judikatuře, konkrétně v nálezu sp. zn. I. ÚS 581/14 a v nálezu sp. zn. II. ÚS 536/14, Ústavní soud stanovil explicitní kritéria, podle nichž mají obecné soudy - a též pozemkové úřady - postupovat při interpretaci ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon o půdě“) v situacích, v nichž je otázka zastavěnosti pozemků sporná a pozemek je užíván pro veřejné účely (např. veřejná zeleň v intravilánu obce). Koliduje-li restituce pozemku s veřejným zájmem, jenž je představován možností permanentního využití pozemku jako součásti veřejného statku, je třeba respektovat maximy obsažené v preambuli a ustanovení § 1 zákona o půdě a neopomíjet, že zemědělskými restitucemi má dojít k úpravě vlastnických vztahů k půdě v souladu s hospodářským rozvojem venkova, s požadavky na tvorbu krajiny a životního prostředí a dále, že zákon o půdě se vztahuje na zemědělský a lesní půdní fond, jakož i na zemědělské usedlosti a ostatní stavby, sloužící zemědělské a lesní výrobě. Teleologická interpretace citovaného ustanovení zákona o půdě nesmí opomíjet princip efektivity aplikace základního práva. Je třeba zohlednit aktuální užívání pozemku, vyplývající např. z územního plánu dané lokality, a zvážit, nakolik je tato aktuální povaha nevratná. Nevratná změna účelu užívání pozemků kategorie„ veřejná zeleň v intravilánu obce“ brání jejich vydání restituentovi. Pokud by rozhodnutím ve prospěch oprávněných osob a vydáním předmětných pozemků došlo ke vzniku tzv. holého vlastnictví (nuda proprietas), ocitl by se takový stav v kontradikci s účelem pozemkové restituce, deklarovaným v preambuli a v ustanovení § 1 odst. 1 zákona o půdě. Účelem restituce podle zákona o půdě nepochybně nebylo vracet oprávněným osobám jen„ holé vlastnictví“. Nastalý skutkový a právní stav„ holého vlastnictví“ tvoří překážku vydání pozemku ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě.

23. Při zohlednění širšího výkladu podmínek (ne) vydání pozemků v rámci restitučních sporů a účelu, k jakému jsou pozemky užívány ve stávající době, soud dospěl k závěru, že se jedná o případ, kdy pozemky s ohledem na jejich charakter nelze vydat. Parkoviště (PK 11) je zásadní místo možného zanechání auta pro veřejnost navštěvující nedalekou [jméno] a vjezd na lávku (PK26) je místem značně vytíženým veřejností pro překročení řeky z přilehlého navštěvovaného parku [ulice] nejen do [jméno], ale i na cyklostezku atd. Nelze přehlédnout ani vjezd do areálu trojského zámku Lze si v současném stavu stěží představit zemědělské či jakékoliv jiné využití a vlastnictví těchto pozemků žalobci by se stalo právě oním holým vlastnictvím v duchu citovaného nálezu.

24. Podle §250j o.s.ř. (1) Dospěje-li soud k závěru, že o sporu nebo o jiné právní věci má být rozhodnuto jinak, než rozhodl správní orgán, rozhodne ve věci samé rozsudkem. S rozhodnutím správního orgánu se soud vypořádá v odůvodnění rozsudku. (2) Rozsudek soudu podle odstavce 1 nahrazuje rozhodnutí správního orgánu v takovém rozsahu, v jakém je rozsudkem soudu dotčeno. Tento následek musí být uveden ve výroku rozsudku.

25. Z výše uvedených důvodů soud žalobě vyhověl v tom smyslu, že na rozdíl od pozemkového úřadu shledal žalobce osobami oprávněnými dle zákona o půdě, avšak ve vztahu k požadovaným pozemkům dospěl k závěru, že tyto nelze vydat.

26. Při rozhodování o nákladech řízení soud vycházel z ust. § 142 o.s.ř a ustanovení § 150 o.s.ř. Na jednu stranu žalobci vzali žalobu částečně zpět, ovšem vedeni snahou spor ukončit co nejdříve, vzhledem k jeho neúměrné délce (pokud se zohlední celé správní řízení), avšak lze to procesně považovat za částečný neúspěch. Na druhou stranu soud dospěl k závěru pro žalobce pozitivnímu, tedy že se jedná o osoby oprávněné, potud se jedná o úspěch. Ovšem bez vydání pozemků, ačkoliv žalobcům náleží za tyto příslušná náhrada. Soud taky neshledal právní zastoupení žalovaného zcela důvodným, neboť veškeré argumenty již víceméně byly opakovaně řešeny před pozemkovým úřadem a otázka, zda jsou pozemky způsobilé vydání se soudu jeví, po řadě obdobných sporů se stejným žalovaným, jako zvládnutelná právním aparátem samotného žalovaného. Nelze tedy jednoznačně dospět k závěru o úspěchu ve věci a účelnosti uplatněných nákladů, a proto soud rozhodnul tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení