8 C 44/2021-80

Rubrum

Okresní soud v Prachaticích rozhodl soudkyní Mgr. Miladou Trůblovou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] za které jedná: [anonymizováno], [IČO] sídlem [adresa] o náhradu nemajetkové újmy ve výši 210 000 Kč způsobené při výkonu veřejné moci takto:

Výrok

I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhá na žalované zaplacení částky 210 000 Kč, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 1 953,40 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou ze dne 23. 2. 2021, došlou soudu dne 24. 2. 2021 navrhla, aby žalované byla uložena povinnost k zaplacení částky 210 000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Návrh odůvodnila tím, že usnesením [stát. instituce], ze dne 25. 5. 2018, [číslo jednací] bylo rozhodnuto o zahájení trestního stíhání žalobkyně jako obviněné ze spáchání přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku, kterého se měla dopustit způsobem zde popsaným. Po přípravném řízení byla na žalobkyni dne 6. 12. 2018 státní zástupkyní [anonymizováno] v [obec] podána u [název soudu] obžaloba pro přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku. Usnesením [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], které nabylo právní moci dne [datum], byla trestní věc žalobkyně podle § 314c odst. 1 písm. a), § 188 odst. 1 písm. b) a § 171 odst. 1 trestního řádu postoupena [stát. instituce], neboť skutek, pro něž byla podána obžaloba, není trestným činem, avšak mohl by být posouzen jako přestupek. Usnesením [stát. instituce], [anonymizováno] [datum rozhodnutí], [číslo jednací], které nabylo právní moci dne [datum], bylo řízení ve věci přestupku pro skutek popsaný v obžalobě zastaveno podle § 86 odst. 1 písm. a) zákona 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky, jelikož skutek, o němž se vedlo řízení, není přestupkem. Žalobkyni v důsledku nezákonného trestního stíhání vznikla nemajetková újma, a to zásahem do rodinného života, do profesního života, dále představující následky na zdraví žalobkyně. Žalobkyně a celá její širší rodina, kdy její manžel je úředník ve veřejné správě, byla trestním stíháním významně omezena, minimálně 1 rok a 9 měsíců žili ve zvlášť intenzivním stresu způsobeným tím, že namísto aby byli trestně stíhání skuteční útočníci, byla v důsledku špatné práce policie a státního zastupitelství trestně stíhána žalobkyně. Ostatní členové rodiny žalobkyně, manžel, syn a matka, kteří byli přítomni na místě incidentu, měli také obavy z trestního stíhání. Žalobkyni byly nespravedlivým trestním stíháním způsobeny pocity úzkosti a mimořádné bezmoci, které byly o to citelnější, že žalobkyně je soudkyně s letitou praxi a daleko citlivěji vnímá nespravedlnost způsobenou složkami výkonné moci. Žalobkyně trpěla úzkostmi, nervozitou, opětujícími se vtíravými obavami o život svůj a svých blízkých. Měla problémy se spaním, s tím, aby si mohla odpočinout, o celé věci neustále musela přemýšlet a podstatným způsobem se v důsledku tohoto snížila její výkonnost při obstarávání domácích prací a vyřizování potřebných záležitostí. Nemohla se věnovat rodině tak, jak byla zvyklá. Byl narušen rodinný život, chyběl potřebný klid a pohoda pro řešení životních situací, docházelo častěji k nedorozuměním a sporům. To umocňovalo její zdravotní následky, jednak vážné obavy o neopodstatněnou ztrátu svého celoživotního zaměstnání, kdy funkci soudce vykonávala v té době už 18 let. Orgány činné v trestním řízení sdělily skutečnost o trestním stíhání žalobkyně jejímu zaměstnavateli, ta byla nucena opakovaně podávat z titulu výkonu funkce soudce vysvětlení předsedkyni Obvodního soudu pro Prahu 4 a dalšímu svému nadřízenému. Žalobkyně trpěla silnými obavami ze ztráty zaměstnání, protože její pravomocné odsouzení pro trestný čin by mělo zcela jednoznačně za následek ztrátu bezúhonnosti nutné pro výkon funkce soudce, což by znamenalo nemožnost vykonávat tuto funkci. Ztráta zaměstnání je spojena se ztrátou výdělku. Pokud by ztratila bezúhonnost, nemohla by vykonávat jinou funkci či povolání odpovídající jejímu vzdělání v oboru právo a složené justiční zkoušce. Ztráta těchto jistot byla pro žalobkyni silně stresující. Žalobkyně byla stresována tím, že kdokoliv z účastníků ve věcech, které při výkonu své funkce rozhodovala, může uplatnit vůči ní informace o tom, že je trestně stíhána a vystavit jí tak morálnímu odsouzení. Rovněž takové informace mohly přinést i sdělovací prostředky. Zdravotní následky ve formě psychických obtíží, posttraumatické stresové poruchy, jakož i kardiologických obtíží jsou popsány ve zprávě ošetřující lékařky ze dne 27. 11. 2018 a ve zprávě z kardiologie. Trestní stíhání žalobkyně stálo na racionálních důvodech, bylo provázeno závažnými nedostatky v postupu příslušných orgánů a nezákonností v jejich rozhodovací činnosti. Stíhání bylo zahájeno pouze proti žalobkyni, nikoliv proti pronásledovatelům. Zjevná nesprávnost úředního postupu v přípravném řízení je demonstrována evidentními pochybeními jako nesprávný přepis videozáznamu s vynecháním podstatných pasáží v usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne [datum], odtajnění údajů nezletilého syna žalobkyně, pochybení státní zástupkyně – intenzitu jednání, a tím i důvod, pro který je žalobkyně stíhání dovozuje z poranění svědkyní –„ poškozených“, sama státní zástupkyně se nedržela vlastního pokynu, to je neprověřila následky na zdraví žalobkyně, snaha o nezákonnou dekriminalizaci žen, které průkazně vykonaly na žalobkyni násilí a nebylo dosud zahájeno jejich trestní stíhání. Trestní stíhání a na něj navazující přestupkové řízení bylo proti žalobkyni vedeno nedůvodně a bylo nezákonné. Žalobkyni vznikla nemateriální újma v obdobě závažných, po celou dobu jejího stíhání trvajících psychických obtíží v podobě stresu, pocitů úzkosti, posttraumatické stresové poruchy, vzniklých v důsledku nespravedlivého a nezákonného trestního stíhání namísto toho, aby orgány činné v přípravném řízení trestním zjednaly ochranu a spravedlivě postupovaly proti skutečným pachatelům trestní činnosti. Tato újma trvala po dobu nespravedlivého stíhání, to je po dobu 21 měsíců. Pro žalobkyni jako soudkyni bylo překrucování spravedlnosti obzvláště tíživé a frustrující. Žalobkyně se snažila odpovídajícím způsobem odborně bránit proti nespravedlivému postupu, policie i státní zástupce její snahy ignorovali a pokračovali v nastaveném režimu. Zejména pak pravomocné odsouzení žalobkyně pro úmyslný trestný čin by mělo jednoznačně za následek ztrátu bezúhonnosti, znamenalo by to nemožnost vykonávat funkce soudce, žalobkyně by ztratila zaměstnání a výdělek s tím spojený. Nemohla by vykonávat ani jinou funkci či povolání odpovídající jejímu vzdělání, např. advokát, notář, státní zástupce, soudní exekutor. Žalobkyně byla postižena na své občanské a lidské důstojnosti, fyzické osoby a vzhledem ke svému postavení ve společnosti také jaké osoba veřejně činná. Žalobkyně uplatnila nárok na zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, která jí vznikla v příčinné souvislosti s nezákonným trestním stíháním a následně na něj navazujícím přestupkovým řízením ve výši 210 000 Kč. Tuto částku stanovila s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a popsaným okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo, kdy za vhodnou považuje částku 10 000 Kč za každý, byť jen započatý měsíc stíhání, ať již pro trestný čin či pro přestupek, tedy za dobu 21 měsíců. Žalobkyně podle § 14 zákona č. 82/1998 Sb. uplatnila u žalovaného nárok na přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu dne 14. 8. 2020 dopisem ze dne 17. 8. 2020 žalovaný potvrdil, že uplatnění obdržel. V zákonné 6měsíční lhůtě se však nijak nevyjádřil, ani ničeho neuhradil.

2. Ve věci byl vydán platební rozkaz, který byl zrušen k odporu žalované. Žalovaná žalobou uplatněný nárok neuznala. Uvedla, že činí nesporným, že podáním ze dne 13. 8. 2020 doručeným [stát. instituce] dne 14. 8. 2020 žalobkyně uplatnila nárok na zadostiučinění nemajetkové újmy ve výši 210 000 Kč, která jí měla být způsobena trestním stíháním vedeným proti ní u [název soudu] pod sp. zn. [spisová značka]. Žalobkyni nebylo mimosoudně ničeho plněno, mimosoudní vyřešení věci není možné. Podle zákona č. 82/1998 Sb., odpovídá stát i za nemajetkovou újmu způsobenou zahájením (vedením) trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozhodnutím trestního soudu; protože zákon tento nárok výslovně neupravuje, vychází se z analogického výkladu nejbližší, a to z úpravy odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, za něž je považováno rozhodnutí, jímž se trestní stíhání zahajuje; neposuzuje se tedy správnost postupu orgánů činných v trestním řízení při zahájení trestního stíhání (nejde o nesprávný úřední postup), rozhodující je výsledek trestního stíhání. Trestní stíhání žalobkyně neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, je potřeba na usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací] hledět jako na nezákonné rozhodnutí. Odpovědnostní titul je tedy dán již ode dne [datum]. Skutečnost, že usnesením [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací] byla trestní věc postoupena [stát. instituce], neboť skutek by mohl být posouzen jako přestupek, nemá mít vliv na posouzení nezákonnosti usnesení o zahájení trestního stíhání a tím ani na založení odpovědnosti státu za újmu jím způsobenou podle zákona č. 82/1998 Sb., neboť přestupkové řízení není pokračováním trestního stíhání. Samostatnost obou řízení vyplývá nejen z toho, že podléhají odlišným procesním pravidlům, ale též z autonomie správního orgánu rozhodujícího o přestupku v tom, jak s postoupení věci soudem naloží. Z tohoto pohledu je postoupení věci trestním soudem přestupkovému orgánu rovnocenné ve vztahu k jiným podnětům, na jejichž základě správní orgán může přestupkové řízení zahájit. Postoupení věci do přestupkového řízení trestním soudem zakládá nezákonnost rozhodnutí o zahájení trestního stíhání a tím pádem i nárok žalobkyně na náhradu škody a nemajetkové újmy trestním stíháním způsobené, kdy žalovaná odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 30 Cdo 4471/2015. Jestliže trestní stíhání žalobkyně bylo skončeno ode dne 17. 9. 2019, uplatní se u tohoto nároku ve vztahu k běhu promlčecí lhůty ustanovení § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Byl-li tedy nárok na poskytnutí zadostiučinění u žalované uplatněn dne 14. 8. 2020 a žaloba k soudu podána dne 24. 2. 2021, byl uplatněn opožděně a je promlčen, neboť 6měsíční promlčecí lhůta marně uplynula. Žalovaná tedy vznáší námitku promlčení žalobou uplatněného nároku. Nadto žalovaná uvádí, že výše zadostiučinění je nadsazená, jestliže trestní stíhání probíhalo i s přípravným řízením zhruba 1 rok a 3 měsíce, žalobkyně byla stíhána za trestní čin proti rušení veřejného pořádku, řízení nebylo stiženo průtahy, žalobkyně nebyla omezena na svobodě, skutek nebyl veřejně projednáván před soudem. Z navržených lékařských zpráv neplyne ani příčinná souvislost mezi trestním stíháním a tělesnými či duševními obtížemi žalobkyně.

3. Vyjádření žalované žalobkyně uvedla, že bylo zahájeno trestní stíhání žalobkyně, a byť byla věc postoupena jinému orgánu k dalšímu stíhání, tentokrát pro přestupek, je zřejmé, že pro jednání žalobkyně, které je popsáno úplně stejně jako v zahájení trestního stíhání a v obžalobě pokračovalo stíhání před orgánem veřejné moci, kterým nepochybně orgán rozhodující pro přestupek je a toto stíhání mohlo skončit rozhodnutím o vině žalobkyně, tentokrát pro přestupek. Takové rozhodnutí správního orgánu by mělo pro žalobkyni neblahé důsledky, zejména pokud se jedná o její bezúhonnost. Žalobkyně se dozvěděla až dne 25. 2. 2020, kdy nastala právní moc rozhodnutí správního orgánu, kterým bylo její stíhání pro přestupek zastaveno, že jí nespravedlivým stíháním vznikla nemajetková újma. Naopak dne 17. 9. 2019, kdy nabylo právní moci usnesení soudu, žalobkyně nemohla vědět, jak dopadne její stíhání pro přestupek. Pokud by v přestupkovém řízení bylo zjištěno, že žalobkyně se dopustila jednání, pro které byla zprvu trestně stíhána, šlo by nepochybně o důležitou okolnost pro stanovení formy a případně výše odškodnění nemajetkové újmy a mohlo by za určitých okolností i vzbuzovat otázku, zda si trestní stíhání žalobkyně nezavinila sama dle § 12 zákona č. 82/1998 Sb. a není tak dáno vyloučení odpovědnosti státu za újmu vzniklou trestním stíháním. Dle žalobkyně tedy bylo stíhání pro tentýž skutek skončeno až dne 25. 2. 2020, kdy bylo definitivně stanoveno, že žalobkyně se nedopustila žádného protizákonného jednání a promlčecí doba tedy běží až od tohoto dne a nárok promlčen není. Žalobkyni je známo rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 30 Cdo 4471/2015, dle kterého přestupkové řízení není pokračováním trestního stíhání v případě, kdy stíhání skončí postoupení věci pro přestupek. Žalobkyně netvrdí, že přestupkové řízení je v dané věci pokračováním trestního stíhání. Tvrdí, že v dané věci bylo přestupkové řízení konáno rovněž orgánem veřejné moci, na základě„ oznámení“ soudu pro tentýž skutek, a že teprve po právní moci rozhodnutí o zastavení řízení pro přestupek se žalobkyně dozvěděla o tom, že jí škoda vznikla. Žalobkyně poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 25 Cdo 1029/2008, dle kterého subjektivní promlčecí doba u nároku na náhradu škody způsobené trestním stíháním, které neskončilo odsuzujícím trestním rozhodnutím, počíná běžet od okamžiku, kdy obžalovanému (obviněnému) bylo oznámeno rozhodnutí, jímž byl zproštěn obžaloby, nebo jímž bylo trestní stíhání zastaveno; dozvěděl-li se však o vzniku škody později, počíná běžet subjektivní promlčecí doba okamžikem, kdy se o vzniku škody skutečně dozvěděl. Pokud by soud dospěl k závěru, že nárok je promlčen, dle žalobkyně je námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy a soud by k ní neměl přihlížet. Dle judikatury rozpor s dobrými mravy je nutno posuzovat individuálně, uplatnění promlčení námitky by se příčilo dobrým mravům v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Dle žalobkyně se právě o takový případ jedná. Žalobkyně se s konečnou platností dozvěděla, že se nedopustila protizákonného jednání, a že jí škoda vznikla a v jaké výši až po právní moci rozhodnutí o zastavení řízení ve věci přestupku. Žalobkyně nezavinila to, že se soud rozhodl postoupit trestní věc k přestupkovému řízení, které trvalo dalších více než 5 měsíců a pokrylo drtivou část promlčecí doby. Za této situace by nemělo být přihlédnuto právě i k délce promlčecí doby stanovené v § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Tato speciální promlčecí doba, byť je zákonná a dle testu Ústavního soudu není v rozporu s ústavním pořádkem, je velmi krátká, pokud je srovnávána s obvyklými promlčecími lhůtami v občanskoprávním řízení. V této konkrétní situaci byla promlčecí doba prakticky celá„ spotřebována“ na řízení o přestupku, jehož výsledek měl podstatný vliv na skutečnost, zda k nemajetkové újmě došlo a rovněž na výši způsobené újmy. V tomto případě také to byla žalovaná, která zásadním způsobem nerespektuje požadavky na rychlost a účinnost řízení, nebyla schopna dodržet zákon a ani se vyjádřit k požadavku žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy uplatněné dne 14. 8. 2020 v zákonné lhůtě. V této lhůtě neuvedla nic o námitce promlčení a donutila tak žalobkyni podat ve věci žalobu a vynakládat další prostředky na uplatnění svého nároku. Až v rámci vyjádření se k vydanému platebnímu rozkazu žalovaná uplatnila námitku promlčení. Při úvahách o mravnosti uplatněné námitky je nutno vzít v úvahu také i okolnosti věci, zejména to, jaký má řízení pro žalobkyni význam jako pro soudkyni, která byla stíhána pro úmyslný trestný čin, pravomocné odsouzení by mělo za následek ztrátu bezúhonnosti a následnou nemožnost vykonávat funkci soudce, případně jiného povolání odpovídající jejímu vzdělání v oboru právo. Zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby by pro žalobkyni bylo nepochybně nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem práva uplatňovaného žalobkyní.

4. Mezi účastníky bylo nesporným, že usnesením [stát. instituce], [datum rozhodnutí], [číslo jednací] [anonymizováno] [role v řízení] [anonymizováno] [ustanovení pr. předpisu], kterého se měla dopustit tím, že dne [datum] v době kolem 23:20 hodin bezprostředně poté, kdy na veřejném prostranství před objektem restaurace v obci [obec], část [adresa], okres [okres], bez souhlasu dotčených osob pořizovala fotografie osob z této restaurace odcházejících a 2 z těchto osob se jí při odchodu z místa pokusily kontaktovat ve snaze zjistit důvod fotografování, tyto 2 osoby fyzicky napadla, kdy v prostoru mezi objektem restaurace a domem [adresa] v obci [obec], část [část obce], uchopila nejprve za ruku a poté paží kolem krku chvatem tzv.„ do kravaty“ [jméno] [příjmení], narozenou [datum] a táhla ji směrem k domu [adresa], přičemž jí sevřením krku omezovala v možnosti dýchaní, následně poblíž branky v oplocení u domu [adresa] uchopila za ruku v oblasti zápěstí rovněž [jméno] [příjmení], narozenou [datum] a [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] dále táhla směrem k brance v oplocení u domu [adresa], když během tohoto snažení se [jméno] [příjmení] snažila nejméně taháním [jméno] [příjmení] za vlasy na hlavě vyprostit sebe a [jméno] [příjmení] ze sevření [jméno] [příjmení]; následně v prostoru před brankou v oplocení domu [adresa] svalila [jméno] [příjmení] na zem a zde jí dále po přesně nezjištěnou dobu držela paží kolem krku chvatem tzv.„ v kravatě“; svým jednáním způsobila poškozené [jméno] [příjmení], narozené [datum] nejméně drobné poranění ve formě poškrábání zápěstí, roztržením bundy ve švu, způsobila téže poškozené škodu v dosud nezjištěné výši, tedy na [anonymizováno] veřejnosti přístupném se dopustila výtržnosti tím, že napadla jiného. Ve věci byla podána následně obžaloba k [název soudu], a to dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací] [název soudu] usnesením ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací] trestní věc obviněné žalobkyně, pro něž byla podána k [název soudu] státní zástupkyní [anonymizováno] v [obec] obžaloba ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací] postoupil [stát. instituce], neboť skutek není trestným činem, avšak mohl by být posouzen jako přestupek podle zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích. Toto usnesení nabylo právní moci dne 17. 9. 2019. Usnesením [stát. instituce] ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací] řízení o přestupku proti občanskému soužití podle § 7 odst. 1 písm. c) bodu 4 zákona č. 251/2016 Sb., kterého se měla dopustit žalobkyně, zastavil, jelikož skutek, o němž se vedlo řízení, není přestupkem. Toto usnesení nabylo právní moci dne 25. 2. 2020.

5. Mezi účastníky také nebylo sporu o tom, že žalobkyně uplatnila nárok na zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu ve výši 210 000 Kč u žalované dne 14. 8. 2020, ke dni podání žaloby u Okresního soudu v Prachaticích dne 24. 2. 2021 bylo žalovanou o nároku rozhodnuto, ve věci se žalovaná nevyjádřila.

6. Soud nárok žalobkyně posoudil nejprve s ohledem na vznesenou námitku promlčení nároku žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy v souvislosti s jejím trestním stíháním.

7. Podle § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] [anonymizována dvě slova] č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti, nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona se promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do 10 let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo.

8. Trestní stíhání žalobkyně bylo zahájeno usnesením o zahájení trestního stíhání ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], vydaném [stát. instituce], [anonymizováno] [územní celek], [anonymizováno] [okres], [anonymizováno], [anonymizováno] [anonymizováno]. Toto trestní stíhání skončilo postoupení věci správnímu orgánu, a to usnesením [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací]. Toto usnesení nabylo právní moci dne [datum]. Soud v tomto případě odkazuje na judikaturu, a to konkrétně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo4771/2015, dle kterého stát odpovídá za újmu způsobenou trestním stíháním i tehdy, skončí-li trestní stíhání postoupením věci do přestupkového řízení. Přestupkové řízení není v takovém případě pokračováním trestního stíhání a výsledek přestupkového řízení je z hlediska splnění podmínek odpovědnosti státu nerozhodný. Trestní stíhání žalobkyně neskončilo pravomocným odsouzením, ale jiným rozhodnutím, a to rozhodnutím o postoupení věci správnímu orgánu, i v takovém případě je založena odpovědnost státu za újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím o zahájení trestního stíhání. Dle soudu počátek běhu 6měsíční promlčecí lhůty dle § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. započala běžet právě tímto dnem. Soud nesouhlasí s tvrzením žalobkyně, že se žalobkyně teprve až v okamžiku ukončení přestupkového řízení, tedy dne 25. 2. 2020 dozvěděla o tom, že jí vznikla škoda, dle žalobkyně přestupkové řízení bylo pokračováním zahájeného trestního stíhání. Ke dni 17. 9. 2019 bylo trestní stíhání žalobkyně před soudem pravomocně skončeno, k tomuto okamžiku se žalobkyně dozvěděla o újmě a mohla nárok na náhradu nemajetkové újmy uplatnit. I Nejvyšší soud ve zmiňovaném rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 4771/2015 uzavřel, že výsledek přestupkového řízení je z hlediska splnění podmínek odpovědnosti státu za nerozhodný. Žalobkyně mohla uplatnit náhradu na nemajetkové újmy bez ohledu na to, jakým způsobem následné přestupkové řízení bylo ukončeno. Dle soudu tedy promlčecí lhůta v délce 6 měsíců započala od právní moci rozhodnutí soudu o postoupení věci správnímu orgánu. Otázka, zda se žalobkyně dopustila přestupku, nemůže už mít vliv na posouzení nezákonnosti usnesení o zahájení trestního stíhání a tím ani na založení odpovědnosti státu za újmu způsobenou podle zákona č. 82/1998 Sb. Z odůvodnění citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu vyplývá, že tento závěr je odůvodněn tím, že obě řízení podléhají odlišným procesním pravidlům a je zachována autonomie správního orgánu rozhodujícího o přestupku v tom, jak s postoupením věci soudem naloží.

9. Žalobkyně se dozvěděla o vzniklé nemajetkové újmě dne 17. 9. 2019, 6měsíční lhůta k uplatnění nemajetkové újmy žalobkyně započala dnem následujícím po právní moci usnesení soudu o postoupení věci správnímu orgánu, tedy ode dne 18. 9. 2019, a uplynula dnem 18. 3. 2020. Žalobkyně svůj nárok u žalované uplatnila až dne 14. 8. 2020, činila tak opožděně a její nárok je promlčen.

10. Žalobkyně namítla, že vznesená námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy a soud by k takové námitce neměl přihlížet. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí lhůty nezavinil, a vůči němuž by za takové situace nepřiznání nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí lhůty bylo nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn 21 Cdo 1897/2014). Žalobkyně uplatnila svůj nárok na náhradu nemajetkové újmy až po uplynutí několika měsíců, a to konkrétně 5 měsíců, kdy důvodem pro pozdní uplatnění práva byl její nesprávný právní názor, který spočíval v tom, že přestupkové řízení je pokračováním trestního řízení, ač sama ve svém vyjádření uvádí, že si je příslušné judikatury vědoma, že tato je jí známa. Žalobkyně netvrdí, že by jí v uplatnění práva bránily další okolnosti, pro které své právo včas neuplatnila, a které by mohly být soudem hodnoceny jako výjimečné, respektive v natolik výjimečné intenzitě, pro které by pak soud mohl odepřít právo námitku promlčení. Žádné mimořádné okolnosti, pro které nemohla žalobkyně své právo včas uplatnit, nebyly ani zjištěny z obsahu spisu. Soud tedy za tohoto stavu hodnotí vznesenou námitku v souladu s právem, tuto nehodnotí v rozporu s dobrými mravy. Soud tedy žalobu žalobkyně zamítl, jestliže uzavřel, že nárok žalobkyně je promlčen.

11. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a ve věci úspěšné žalované bylo přiznáno právo na jejich náhradu. Žalovaná ve věci učinila celkem 4 úkony, a to odpor k platebnímu rozkazu, vyjádřením k žalobě, účast na jednání soudu dne 21. 7. 2021 a 11. 8. 2021, za 4 úkony žalované náleží podle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s vyhláškou č. 254/2015 Sb. paušální náhrada hotových výdajů po 300 Kč, tj. 1 200 Kč, dále cestovné z [obec] do [obec] a zpět dne 21. 7. 2021 při ujetých celkem 92 km za použití [značka automobilu] [registrační značka] při kombinované spotřebě paliva CNG 5,3 kg /100 km při ceně 27 Kč a základní náhradě za 1 km jízdy 4,40 Kč, tedy cestovného 563,40 Kč a jízdného dne 11. 8. 2021 za použití hromadné dopravy při ceně 95 Kč za jednu jízdu, tedy jízdné tam a zpět celkem 190 Kč Celkem bylo žalované na náhradě nákladů přiznáno 1 953,40 Kč.

Poučení