8 C 5/2026 - 57

Rubrum

Okresní soud v Klatovech rozhodl samosoudcem Mgr. Martinem Matějíčkem ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] o zaplacení 70 094,05 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba s návrhem, aby žalovaný zaplatil žalobkyni 70 094,05 Kč s 11,5 % úrokem z prodlení ročně z částky 63 604 Kč od [datum] do zaplacení, s úrokem ve výši 64,32 % ročně z částky 55 554,92 Kč od [datum] do [datum] ve výši 2 195,12 Kč a s úrokem ve výši 11,5 % ročně z částky 55 554,92 Kč od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od [datum] dosáhne částky 235 296 Kč, se zamítá.

II. Žalovanému se vůči žalobkyni nepřiznává náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Návrhem podaným u zdejšího soudu dne [datum] se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, jímž by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit jí částku specifikovanou ve výroku I. tohoto rozsudku. Podání návrhu odůvodnila žalobkyně tím, že jako věřitel uzavřela se žalovaným jako klientem prostřednictvím prostředků komunikace na dálku smlouvu o úvěru č. [hodnota], kterou žalovaný podepsal dne [datum], na základě níž byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 70 000 Kč, k jehož vyplacení došlo dne [datum], s tím, že žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr a úrok za poskytnutí úvěru sjednaný ve smlouvě ve výši nominální úrokové sazby 64,32 % ročně splácet ve 48 měsíčních splátkách ve výši 4 085 Kč, splatných vždy k 17. dni každého kalendářního měsíce, počínaje měsícem červencem 2023. Žalovaný však podmínky smlouvy řádně neplnil a ocitl se v prodlení s úhradou splátek poskytnutého úvěru. Do data zesplatnění celého úvěru žalovaný žalobkyni uhradil celkovou částku ve výši 96 455 Kč [(22 x 4 085 Kč) + 3 085 Kč + 1 000 Kč + 2 500 Kč]. Před zesplatněním celého úvěru v důsledku tohoto prodlení žalovaného vzniklo žalobkyni právo na zaplacení smluvních pokut dle bodu 6.1. smlouvy v celkové výši 998 Kč (2 x 499 Kč). V důsledku prodlení žalovaného dále vzniklo žalobkyni právo na zaplacení náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného dle bodu 6.2. smlouvy v celkové výši 800 Kč (4 x 200 Kč). Z důvodu prodlení žalovaného následně došlo automaticky k zesplatnění celého úvěru v souladu s bodem 6.3. smlouvy. K zesplatnění úvěru pro prodlení žalovaného došlo k datu [datum]. Dle bodu 6.4. smlouvy se ke dni zesplatnění úvěru celá dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění úvěru staly součástí nové jistiny úvěru, přičemž tuto novou jistinu v celkové výši 61 806,17 Kč byl žalovaný povinen uhradit žalobkyni nejpozději v den zesplatnění úvěru. Dále pak bylo sjednáno, že žalobkyně je oprávněna požadovat v případě prodlení žalovaného s hrazením nové jistiny úvěru i zaplacení úroků z prodlení v zákonné výši z celé této nové jistiny úvěru až do jejího úplného zaplacení. V bodě 6.5. smlouvy bylo dále sjednáno, že jestliže žalovaný po zesplatnění úvěru nezaplatí novou jistinu úvěru v den zesplatnění úvěru, vzniká mu povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou, tzn. v daném případě ode dne [datum] až do jejího úplného zaplacení. V bodě 2.2. smlouvy pak bylo ujednáno, že sjednané úroky za poskytnutí úvěru běží od data poskytnutí úvěru až do skutečného vrácení jistiny úvěru, s tím, že tento úrok běží i po zesplatnění úvěru, když poté i nadále přirůstá pouze k původní nesplacené jistině úvěru, zahrnuté do nové jistiny úvěru, a to až do doby její úplné úhrady. Na základě uzavřené smlouvy tak má žalovaný dlužit žalobkyni částku odpovídající dlužné nové jistině úvěru v celkové výši 61 806,17 Kč (zbývající dlužná původní jistina úvěru ve výši 55 554,92 Kč a dlužný úrok za poskytnutí úvěru přirostlý ke dni zesplatnění úvěru ve výši 6 251,25 Kč) s příslušenstvím, dále smluvní pokuty dle bodu 6.1. smlouvy v celkové výši 998 Kč s příslušenstvím, dále náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného dle bodu 6.2. smlouvy v celkové výši 800 Kč s příslušenstvím a smluvní pokutu dle bodu 6.5. smlouvy ve výši 0,1% z dlužné nové jistiny úvěru ve výši 61 806,17 Kč za každý den prodlení žalovaného s její úhradou od [datum] do zaplacení, přičemž žalobkyně podanou žalobou požadovala tuto smluvní pokutu pouze k datu vyhotovení této žaloby uvedenému v jejím záhlaví, tedy smluvní pokutu ve výši 6 490,05 Kč. Dále pak má žalovaný dlužit žalobkyni úrok za poskytnutí úvěru z částky odpovídající zbývající dlužné původní jistině úvěru ve výši 55 554,92 Kč ode dne [datum] do zaplacení. Žalobkyně touto žalobou požadovala přiznat tento úrok v nominální roční úrokové sazbě 64,32 %, přičemž za dobu od 91. dne prodlení žalovaného (tedy za dobu od [datum]) žalobkyně požadovala v souladu s § 122 odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, tento úrok v nominální úrokové sazbě 11,5 % ročně. Žalovaný uvedené dlužné částky žalobkyni neuhradil ani na základě zaslané předžalobní výzvy. Zákonný úrok z prodlení z dlužných částek v celkové výši 63 604 Kč po zaokrouhlení směrem dolů na celé koruny (61 806,17 Kč + 998 Kč + 800 Kč) je žalobkyní požadován pro zjednodušení až od druhého dne následujícího po zesplatnění úvěru. Výše úroku požadovaného z částky 55 554,92 Kč je pak žalobou limitována na 120 % částky, kterou měl žalovaný dle smlouvy žalobkyni zaplatit, tedy na částku 235 296 Kč.

2. Žalovaný se k návrhu na zahájení řízení nijak nevyjádřil.

3. K jednání u zdejšího soudu, které se ve věci konalo dne [datum], se žalovaný nedostavil ani svoji nepřítomnost žádným způsobem neomluvil či z důležitého důvodu nepožádal o odročení jednání, ačkoliv z obsahu spisu vyplynulo, že předvolání k jednání společně s návrhem na zahájení řízení bylo žalovanému řádně a včas doručeno do jeho vlastních rukou již dne [datum]. V souladu s ustanovením § 101 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) tedy soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného, když vycházel z obsahu spisu a z provedených důkazů.

4. Z předloženého návrhu na uzavření smlouvy o úvěru č. [hodnota] ze dne [datum], ve znění dodatku č. [hodnota] z téhož dne, vzal soud za prokázané, že žalovaný požádal žalobkyni o poskytnutí bezúčelového spotřebitelského úvěru ve výši 70 000 Kč a žalobkyně tento návrh žalovaného, učiněný prostřednictvím prostředků komunikace na dálku (internetové stránky žalobkyně) na standardizovaném formuláři vyhotoveném žalobkyní, dne [datum] akceptovala, o čemž žalovaného vyrozuměla předloženým oznámením o schválení úvěru ze dne [datum]. Žalovaný se uzavřenou smlouvou zavázal tento úvěr uhradit formou 48 pravidelných měsíčních splátek po 4 085 Kč, splatných vždy nejpozději do 17. dne každého kalendářního měsíce, počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž byl úvěr vyplacen. Úroková sazba činila 64,31 % ročně a byla dohodnuta jako pevná sazba na celou dobu splácení úvěru. Žalovaný se tedy zavázal z titulu uzavřené úvěrové smlouvy zaplatit žalobkyni celkovou částku ve výši 196 080 Kč (48 x 4 085 Kč). Konkrétní parametry úvěru a bližší informace související s jeho poskytnutím vyplývají i z dalších předložených listin, s nimiž měl žalovaný možnost se před uzavřením úvěrové smlouvy seznámit, tj. z předsmluvního formuláře a z informací pro klienta poskytovaných zprostředkovatelem úvěru. Dne [datum] byl dále žalobkyní vyhotoven písemný splátkový kalendář k předmětné úvěrové smlouvě, z něhož vyplývá, že první splátka v celkové výši 4 085 Kč měla být žalovaným zaplacena nejpozději dne [datum] a poslední 48. splátka v případě řádného splácení dne [datum]. Z předloženého dokladu o vyplacení úvěru vzal soud dále za prokázané, že sjednaná částka úvěru ve výši 70 000 Kč byla žalovanému poukázána na jím ve smlouvě specifikovaný bankovní účet dne [datum], a to pod variabilním symbolem, jímž bylo číslo úvěrové smlouvy. Předloženou kartou klienta bylo dále prokázáno, když v řízení nebyl v tomto ohledu relevantním způsobem tvrzen či prokázán případný opak, že žalovaný z titulu uzavřené úvěrové smlouvy uhradil žalobkyni celkovou částku ve výši 96 455 Kč, když poslední úhrada ve výši 2 500 Kč byla žalobkyni zaplacena dne [datum]. Předloženým dopisem ze dne [datum] byl žalovaný žalobkyní vyzván k úhradě dlužných splátek, které měly být žalovaným zaplaceny v měsících červenci a srpnu 2025. Dalším dopisem žalobkyně ze dne [datum] pak byl žalovaný vyzván k zaplacení dlužné splátky i za další měsíc, tj. za září 2025. S ohledem na skutečnost, že se žalovaný dostal do prodlení s úhradou splátky úvěru v trvání 65 dnů, došlo následně v souladu s uzavřenou smlouvou k okamžitému zesplatnění všech závazků vyplývajících z úvěrové smlouvy, což bylo žalovanému oznámeno předloženým dopisem žalobkyně ze dne [datum], jímž byl současně žalovaný vyzván k okamžité úhradě dosud nesplacené částky původní jistiny úvěru ve výši 55 554,92 Kč, úroku za poskytnutí úvěru přirostlého ke dni zesplatnění úvěru ve výši 6 251,25 Kč, smluvních pokut v celkové výši 998 Kč a náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného v celkové výši 800 Kč, tj. částky v celkové výši po zaokrouhlení 63 604 Kč.

5. Podle § 2395 občanského zákoníku (dále jen o. z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

6. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

7. Při hodnocení důvodnosti uplatněného nároku žalobkyně se soud zabýval v prvé řadě především obsahem samotné smlouvy o spotřebitelském úvěru, když již jen s ohledem na výši sjednaného obchodního úroku dospěl k závěru, že tuto smlouvu je nutné shledat absolutně neplatnou, a to jako celek, pro její rozpor s dobrými mravy v souladu s ustanovením § 580 odst. 1 o. z., podle něhož neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům. Toto ustanovení představuje zákonný korektiv, jehož účelem je odstranit nepřiměřenou tvrdost a nespravedlnost, která nepožívá právní ochrany. V posuzované věci byla mezi smluvními subjekty smlouva uzavřena jako smlouva spotřebitelská v souladu s § 1810 a násl. o. z., když ustanovení § 1813 o. z. přímo výslovně zakazuje ve spotřebitelských smlouvách, tj. ve smlouvách uzavíraných mezi podnikatelem a spotřebitelem, ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem dobré víry značnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. K neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, přitom soud přihlédne i bez návrhu (§ 588 o. z.), tzn. z úřední povinnosti. Nepřiměřená ujednání ve spotřebitelských smlouvách mají být rovněž i podle Směrnice Rady č. 93/13/EHS ze dne [datum] a podle judikatury ESD považována za absolutně neplatná, spotřebitelé se tedy nemusí nepřiměřených ustanovení sami dovolávat. Systém ochrany zavedený touto směrnicí vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací síly, tak i úrovně informovanosti. Článek 6 odst. 1 směrnice stanoví, že nepřiměřené podmínky nejsou pro spotřebitele závazné. Smluvní volnost ve spotřebitelských smlouvách je tak korigována požadavkem nepřekročení rovnováhy vzájemných práv a povinností nepřiměřeně v neprospěch spotřebitele.

8. V daném případě se žalovaný nacházel v pozici spotřebitele jakožto slabšího ze smluvních subjektů při uzavření shora uvedené úvěrové smlouvy. Tato nerovnováha je v předmětné věci natolik významnou, že je nutné ujednání smlouvy hodnotit v celku jako obecně nespravedlivé, když obecná ustanovení o. z., vyjádřená v hlavě I., je nutné používat vždy a musí mít přednost před ostatními ustanoveními zákona. V posuzovaném případě, jak je zřejmé z textace předložené smlouvy, nemohl žalovaný samotný standardizovaný text návrhu smlouvy, vyhotovený jednostranně žalobkyní, nijak ovlivnit. Právním následkem ujednání, které se příčí dobrým mravům, je pak absolutní neplatnost tohoto úkonu (právního jednání). Dle již ustálené judikatury jsou „dobré mravy“ souhrnem společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Tento korektiv „dobrých mravů“ musí být posuzován podle okolností konkrétního případu v daném čase a místě a ve vzájemné souvislosti, ve vztahu k obecně uznávanému mínění o tom, jaký obsah jejich jednání je z uvedených hledisek přijatelný a jaký nikoliv. Aplikace tohoto korektivu nastupuje tedy po zjištění, že sice právní jednání zákonu neodporuje, ale obsah právního jednání s ohledem na okolnosti případu je nespravedlivý, zřejmě nepřiměřený, a že tedy nemůže obstát pro rozpor s hodnotami, které dobré mravy prezentují.

9. V tomto ohledu si zdejší soud dovolí odkázat na právní závěry, k nimž opakovaně ve svých rozhodnutích v obdobných věcech o nárocích žalobkyně ze spotřebitelských úvěrových smluv dospěl Krajský soud v Plzni, a to např. v rozsudcích ze dne [datum] č. j. 25 Co [Anonymizováno]/2018-82, ze dne [datum] č. j. 25 Co [Anonymizováno]/2018-76, ze dne [datum] č. j. 25 Co [Anonymizováno]/2018-68 nebo ze dne [datum] č. j. 25 Co 293/2018-58. Krajský soud v této souvislosti konstatoval, že i při respektování smluvní volnosti a autonomie vůle účastníků smlouvy nelze pominout, že smluvní volnost ve spotřebitelských smlouvách je korigována požadavkem nepřekročení rovnováhy vzájemných práv a povinností nepřiměřeně v neprospěch spotřebitele. V nyní posuzované věci žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 70 000 Kč při deklarované úrokové sazbě ve výši 64,31 % ročně, tzn. že žalovaný měl během 48 měsíců žalobkyni vrátit celkem 196 080 Kč, což představuje více než 2,8 násobek samotné výše poskytnuté úvěrové částky. Krajský soud při posuzování těchto nároků žalobkyně přitom poukázal na to, že „podstatnými náležitostmi smlouvy o úvěru jsou v souladu s ustanovením § 2395 o. z. ujednání o výši poskytnutých peněžních prostředků, o povinnosti úvěrovaného tyto prostředky vrátit a zaplatit úroky. Smlouva o úvěru nemůže být sjednána jako bezúročná, neboť závazek zaplatit úroky patří k pojmovým znakům smlouvy o úvěru. Úrok je odměnou za poskytnutí úvěru, a pokud účastníci ve smlouvě úrok sjednají, musí to být úrok přiměřený, neboť dle judikatury vyšších soudů jedná v souladu s dobrými mravy pouze ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně převyšuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěru či půjček (např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 234/2005). Jestliže věřitel požaduje úrok nepřiměřený, tedy úrok sjednaný ve výši, která zásadně převyšuje úrokovou míru obvyklou v době sjednání smlouvy s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám požadovaným bankami při poskytování úvěru či půjček v rozhodné době, pak se nejedná o úrok sjednaný v souladu s dobrými mravy“. Úrok ve výši 64,31 % ročně je proto i v tomto případě nutné hodnotit jako úrok sjednaný v rozporu s dobrými mravy, neboť jeho výše několikanásobně překračuje úrokovou míru obvyklou v době uzavření smlouvy, jak vyplývá z veřejně dostupné statistiky České národní banky pro spotřebitelské úvěry se stejnými parametry, když úroky, resp. RPSN úvěrů poskytovaných bankami a některými úvěrovými společnostmi, většinou nedosahují 30 % ročně (viz. také nálezy Ústavního soudu ze dne [datum] sp. zn. I. ÚS 199/11 a ze dne [datum] sp. zn. II. ÚS 3194/18). Lze přitom důvodně dovozovat, že žalobkyně by požadovanou částku úvěru žalovanému nepůjčila a smlouvu by s ním neuzavřela, pokud by žalovaný na její podmínky nepřistoupil, když žalobkyně si smlouvou o úvěru nechala od žalovaného slíbit plnění (196 080 Kč), jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění (70 000 Kč) ve značném nepoměru. Smlouva s takto sjednaným (či spíše žalobkyní direktivně stanoveným) obchodním úrokem je tedy dle názoru zdejšího soudu smlouvou absolutně neplatnou.

10. Na posuzovanou problematiku pak lze aplikovat i závěry, k nimž opět v typově shodné věci téže žalobkyně dospěl Krajský soud v Plzni např. ve svém rozsudku ze dne [datum] č. j. 25 Co [Anonymizováno]/2020-80, v němž kromě jiného uvedl, že žalobkyni, pokud tato dovozuje, že v případě neplatného ujednání o úrocích má dlužník platit alespoň úrok tzv. obvyklý, nepřísluší se s ohledem na všechny aspekty věci odůvodněně dovolávat závěrů o oddělitelnosti úroku, když odvolací soud v této souvislosti dále mj. zdůraznil, že „žalobkyně poskytuje úvěry jako nebankovní instituce a je zřejmé, že osoby, které o úvěr žádají, by na bankovní produkty nedosáhly. Poskytovány jsou relativně nízké částky a je zřejmé, že žadatelé o úvěry jsou zpravidla v poměrně tíživé situaci. Žalobkyně zneužívá absence zákonné úpravy limitující úrokové míry při poskytování úvěrů, a to i spotřebitelských. Žalobkyně v rámci uzavíraných smluv sice vyhoví příslušným ustanovením zákona o spotřebitelském úvěru, ale právě v té části, jež nepodléhá zákonné regulaci, naprosto brutálním způsobem zahrne do smluvních ujednání povinnost dlužníka platit úrok zcela nepřiměřeně vysoký. To vše za stavu, kdy obvyklý úrok při nezajištěném úvěru činí cca 15 % ročně a za nepřiměřený se považuje úrok tyto sazby podstatně převyšující. Tedy jednání žalobkyně má odvolací soud za účelové a zneužívající a takto si počínající věřitel nemůže požívat ochrany, ani pokud jde o odkaz na oddělitelnost úroku či zásady autonomie vůle a povinnosti plnění smlouvy. Dle odvolacího soudu je třeba hodnotit obchod žalobkyně – poskytování úvěrů za výše uvedených podmínek – jako celek. Žalobkyně je profesionálem na trhu v poskytování úvěrů a její konání, pokud požaduje úroky z půjčené částky významně vyšší než obvyklé, spoléhaje přitom na malou finanční gramotnost dlužníků či jejich nezodpovědnost, popř. tíseň, je nutno posuzovat jako společensky nežádoucí až nebezpečné. Jde vpodstatě o obchod s chudobou. A právě tyto okolnosti dle odvolacího soudu brání tomu, aby ujednání o výši úroku mohlo být v přezkoumávané věci oddělitelné od ostatního obsahu smlouvy. Požadováním placení neúměrně vysokých částek po dlužnících se věřitel podílí na dalším zvyšování počtu osob, jež se dostávají do dluhových pastí, což obecně vzato zatěžuje celou společnost. Roste tak šedá ekonomická sféra, zvyšuje se počet osob padajících do insolvence a kráceni jsou další věřitelé, a to i ti, kteří úvěr poskytli za daleko přiměřenějších podmínek. Žalobkyně jako věřitel zcela cílevědomě kalkuluje s tím, že je ve společnosti nikoli nepatrná vrstva osob, jež nejsou ani přes vyhovění požadavkům zákona o spotřebitelském úvěru schopni smysl ujednání ve smlouvě pochopit a vyhodnotit. Jde o jednání věřitele, které nemůže požívat právní ochrany. K posouzení přiměřenosti úroků pak odvolací soud podotýká, že vždy je nutno posuzovat věc individuálně. Jen obecně je možno vymezit, že úrok sjednaný v souladu s dobrými mravy je úrok obvyklý s přihlédnutím k okolnostem, v tomto případě, že jde o hotovostní nezajištěný úvěr. Nabízí se přirovnání k úvěrům poskytovaným prostřednictvím kreditních karet, kdy jsou bankami požadovány prakticky nejvyšší úroky na bankovním trhu, ale nelze opomenout, že při úvěru takto čerpaném je poskytováno i určité bezúročné období. Za přiměřený a obvyklý, souladný s dobrými mravy, je tak možno považovat s přihlédnutím k výše uvedenému úrok cca 15 – 20 % p. a. Vyšší úroky je již nutno posuzovat jako sjednané v rozporu s dobrými mravy a půjdeli o násobek, pak již zjevně v rozporu s dobrými mravy. Za hraniční, ale ještě snad nikoli ve zjevném rozporu s dobrými mravy, tak odvolací soud může posuzovat právní jednání, jímž jsou sjednávány úvěrové smlouvy s úroky do max. 50 % p. a., samozřejmě ale ještě i v závislosti na dalších konkrétních ujednáních“.

11. Ke shodnému závěru, tj. že předmětná úvěrová smlouva v nyní posuzované věci představuje právní jednání příčící se dobrým mravům, pak lze dospět i při respektování závěrů, které jiný odvolací senát Krajského soudu v Plzni zaujal např. ve svém rozsudku ze dne [datum] č. j. 64 Co [Anonymizováno]/2020-88. V tomto rozhodnutí odvolací soud, a to znovu v typově shodné věci žalobkyně, sice nedospěl k výše nastíněnému závěru o tom, že nepřiměřeně vysoký (nemravný) úrok vede sám o sobě k neplatnosti celé úvěrové smlouvy, přičemž poukázal na to, že „i za účinnosti nového občanského zákoníku a zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb., který na posuzovanou smlouvu rovněž dopadá, lze aplikovat judikatorní závěry, podle nichž případná neplatnost ujednání o úrocích (jejich výše) ve smlouvě o úvěru nezpůsobuje sama o sobě neplatnost smlouvy o úvěru jako celku (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo [Anonymizováno]/2007 nebo 32 Cdo 3516/2009), tzn. že neplatné sjednání výše úroku neznamená, že úvěrovaný nemá povinnost platit žádné úroky, protože by se nejednalo o úvěr a bylo by to zcela v rozporu s vůlí smluvních stran, kterou projevily uzavřením posuzované smlouvy, když v případě neplatného ujednání jen o výši úroku by se aplikovalo ustanovení § 577 o. z. a žalovanému by byla uložena povinnost zaplatit úrok ve výši určené podle § 1802 o. z., tj. ve výši úroků požadovaných obvykle za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla úvěrovaného v době uzavření smlouvy, s tím, že nutnost shledat neplatnou celou smlouvu neplyne ani z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 199/11 nebo navazující judikatury“, avšak i tak dovodil neplatnost smlouvy o úvěru jako celku s poukazem na to, že „ujednání o výši úroku je třeba zkoumat v souvislostech s dalším obsahem smlouvy. Smlouva byla uzavřena adhézním způsobem. Žalovaný akceptoval formulářovou dokumentaci vypracovanou žalobkyní, jejíž obsah nemohl reálně nijak ovlivnit. Ustanovení čl. 2.2. a 6.4. smlouvy o „přirůstání úroku běžícího do zaplacení“ a konstrukce „nové jistiny“, která však žádnou jistinou úvěru není, protože nejde jen o nesplacenou část žalobkyní poskytnutých peněz, ale zahrnuje i její odměnu, spolu s ujednáním o právu žalobkyně požadovat předčasné splacené celého úvěru v důsledku kvalifikovaného prodlení žalovaného, vytváří významnou nerovnováhu práv a povinností smluvních stran v neprospěch spotřebitele. Tato ujednání také nesplňují požadavek na jasnost a srozumitelnost veškerých sdělení vůči spotřebiteli podle § 1811 o. z. [adresa] lze předpokládat, že uvedené formulace budou srozumitelné průměrnému spotřebiteli a že on bude schopen posoudit důsledky takového ujednání na obsah jeho povinností. Anatocismus, tj. ujednání o právu požadovat úrok z úroku, není ujednáním obecně zakázaným, zejména ve smlouvách, jejichž účastníkem je spotřebitel, však nesmí jeho sjednání vytvářet nepřiměřenou nerovnováhu v právech smluvních stran v jeho neprospěch. Odvolací soud přihlédl také k tomu, že pro případ porušení téže povinnosti je žalovaný stižen i další podstatnou sankcí, a to smluvní pokutou. Zkoumaná smlouva je právním jednáním, které se dobrým mravům zjevně příčí. Odvolací soud respektuje zásadu smluvní volnosti a autonomie vůle jako základních principů, na kterých je soukromé právo postaveno. Ani respekt k těmto zásadám ale nemůže vést k akceptaci takového obsahu spotřebitelské smlouvy, který v rozporu s obecnou představou spravedlivého uspořádání vzájemných práv a povinností vytváří jejich zřejmou nerovnováhu k tíži strany, která je při uzavírání smlouvy v objektivně slabším postavení, a které i soukromé právo poskytuje zvýšenou právní ochranu. Smlouvu s takovým obsahem je nutno považovat za absolutně neplatnou“.

12. Vzhledem k tomu, že soud nemá důvodu se od výše prezentovaných stanovisek svého nadřízeného soudu vedoucích k závěru o neplatnosti smlouvy o úvěru jakkoliv odchylovat, byl nárok žalobkyně po právní stránce posouzen jako nárok z bezdůvodného obohacení dle výše citovaného ustanovení § 2993 o. z. Žalovaný přijal od žalobkyně částku 70 000 Kč, aniž tu byl platný závazek, a proto by mohla mít žalobkyně vůči žalovanému nárok na vrácení toho, co bylo plněno. Ze žalobních tvrzení a z listinných důkazů však vyplývá, že žalovaný uhradil z titulu úvěrové smlouvy částku v celkové výši 96 455 Kč. Žalobkyni tudíž žádný nárok na vydání bezdůvodného obohacení vůči žalovanému nevznikl, jelikož jí žalovaný v konečném důsledku zaplatil částku o 26 455 Kč vyšší, než kolik činila částka poskytnutého úvěru. Pokud se žalobkyně dále podanou žalobou domáhala mj. i přiznání zákonného úroku z prodlení, je nutné konstatovat, že v případě bezdůvodného obohacení nastává splatnost dluhu až na základě výzvy věřitele. V posuzované věci mohl být žalovaný prokazatelně poprvé vyzván k úhradě dluhu oznámením o zesplatnění pohledávky ze dne [datum], kdy již byla žalovaným na splátkách zaplacena částka v celkové výši 96 455 Kč, tzn. že k žalovanému prodlení ani dojít nemohlo.

13. Soud byl proto nucen z výše uvedených důvodů zamítnout nejen návrh žalobkyně na zaplacení částky v celkové výši 70 094,05 Kč (63 604 Kč + 6 490,05 Kč) s požadovaným zákonným úrokem z prodlení, ale i její návrh na zaplacení žalovaných částek úroků z úvěru, požadovaných na podkladě absolutně neplatné úvěrové smlouvy, protože závazek k jejich úhradě nebyl mezi žalobkyní a žalovaným platně sjednán.

14. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř., podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V tomto případě měl ve věci plný úspěch žalovaný, jemuž však v řízení žádné náklady nevznikly, a proto bylo za použití argumentu a contrario ve vztahu k citovanému zákonnému ustanovení rozhodnuto o tom, že se žalovanému vůči žalobkyni náhrada nákladů řízení nepřiznává, ač by na ni jinak měl s ohledem na výsledek sporu právo.

Poučení