8 C 59/2015

Rubrum

Okresní soud v Břeclavi rozhodl samosoudkyní JUDr. Janou Kowolowskou ve věci žalobce: [Anonymizováno] [Anonymizováno] a.s., IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Anonymizováno] [Anonymizováno]/[Anonymizováno], [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] proti žalovanému: [Anonymizováno] [Anonymizováno] a.s., IČO [Anonymizováno] sídlem [Anonymizováno] [Anonymizováno]/[Anonymizováno], [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] advokátem Mgr. [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0] o zaplacení (vydání bezdůvodného obohacení) 1 241 300 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 1.232.300 Kč, 8,05 % zákonný úrok z prodlení z částky 1.232.300 Kč od 27. 1. 2015 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba na zaplacení částky 9.000 Kč s 8,05 % zákonným úrokem z prodlení z částky 9.000 Kč od 27. 1. 2015 do zaplacení se zamítá.

III. Žalobce je povinen doplatit [jméno FO] republice – na účet Okresního soudu v [adresa] částku 7,80 Kč představující 0,73 % nákladů znalečného, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalovaný je povinen doplatit [jméno FO] republice – na účet Okresního soudu v [adresa] částku 1.056,20 Kč představující 99,27 % nákladů znalečného, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

V. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 379.872,80 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobou se žalobce se domáhal zaplacení částky 1.241.300 Kč s 8,05 % zákonným úrokem z prodlení od 27. 1. 2015 do zaplacení s tím, že spor s žalovaným je sporem mezi podnikateli v rámci jejich podnikatelské činnosti. Uvedl, že žalobce je výlučným vlastníkem, provozovatelem a správcem nemovitostí v [adresa] na ulici Sv. [jméno FO], a to budovy č. p. [Anonymizováno] občanská vybavenost, postavené na parcele č. [hodnota] o výměře 840 m2 , zast. plocha a nádvoří, zpevněných komunikací a ploch s nástupišti a autobusovými zastávkami umístěnými na parcele č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] o výměře 9704 m2, k.ú. [adresa] (dále „Autobusové nádraží“), které provozuje na vlastní náklady za účelem zisku a žalovaný jako soukromý dopravce tuto nemovitost bez výslovného souhlasu žalobce a bez placení úplaty užívá, když sem při svém podnikání za účelem zisku zajíždí svými autobusy po komunikacích na zastávky umístěné u nástupišť a jeho cestující užívají nástupiště i všechny prostory nádraží. Žalovaný odmítá jakýkoliv smluvní vztah a placení úplaty za užívání nemovitosti, čímž získává značnou ekonomickou výhodu oproti jiným uživatelům a na úkor žalobce. Výpravní budova žalobce na autobusovém nádraží je k dispozici veškeré cestující veřejnosti, včetně cestujících žalovaného. Vjezdy autobusů do prostor autobusových nádraží, stání na zastávkách nebo mimo ně, služby a odjezdy z autobusových nádraží ve vlastnictví soukromých osob jsou umožněny dopravcům na základě uzavřených smluv s vlastníky nemovitostí a jsou zpoplatněny, a to i v případě plnění veřejné služby a podnikání ve veřejném zájmu. Jihomoravský kraj, který jako zadavatel vyhlásil na období deseti let, počínaje dnem 15. 12. 2013 veřejnou zakázku "Výběr dopravců pro uzavření smluv o veřejných službách v přepravě cestujících ve veřejné linkové osobní dopravě v rámci IDS JMK – oblast Jihovýchod", nemá s vlastníky či provozovateli autobusových nádraží uzavřenu smlouvu o výši poplatků účtovaných dopravcům a jejich výše je pouze věcí jednání mezi dopravcem a vlastníkem či provozovatelem autobusového nádraží, náklady spojené s placením poplatků za vjezdy na autobusová nádraží nese v plné výši dopravce, respektive jsou zahrnuty v nabídkové ceně. Ke stejným zadávacím podmínkám žalovaný jako vlastník autobusového nádraží v [Anonymizováno] informoval dopravce v Dodatečné informaci k zadávacím podmínkám č. [hodnota] ze dne 20. 2. 2013 pod bodem 7, že ke dni podání těchto dodatečných informací je k užívání tohoto nádraží vyžadováno uzavření smluvního vztahu mezi provozovatelem a dopravcem se stanoveným poplatkem za každý vjezd nebo odjezd spoje ve výši 50 Kč, na svých internetových stránkách upozornil, že u autobusového nádraží [adresa] je potřeba uzavřít smluvní vztah a u nově uzavřených smluv je součástí i ceník služeb, podle kterého činí poplatek u místní vnitrostátní linky 50 Kč za každý jednotlivý vjezd nebo odjezd spoje. U několika částí veřejné zakázky "Výběr dopravců pro uzavření smluv o veřejných službách v přepravě cestujících ve veřejné linkové osobní dopravě v rámci IDS JMK - oblast Jihovýchod" byl žalovaný vybrán dopravcem v přepravě cestujících, byly vydány nové jízdní řády se zahrnutím zastávek "[adresa], autobusové nádraží", kde mu byly přiděleny zastávky podle jízdních řádů, a to zastávka č. [hodnota] pro jízdní řád 663, zastávka č. [hodnota] pro jízdní řád 911, zastávka č. [hodnota] pro jízdní řád 913, zastávka č. [hodnota] pro jízdní řád 556, zastávka č. [hodnota] pro jízdní řád 109 a zastávka č. [hodnota] pro jízdní řád č. [hodnota]. Žalobce zaslal dne 11. 11. 2013 přípis kromě žalovaného i společnostem [Anonymizováno] [jméno FO] [Anonymizováno] a.s. a [právnická osoba]., dalším vítězným uchazečům, kteří poplatky určitě zahrnuli do nabídkové ceny pro provozování autobusových linek a měli vyznačenu zastávku [adresa], autobusové nádraží, s návrhem nových smluv o užívání Autobusového nádraží, Ceník platný od 15. 12. 2013 a Dopravně provozní řád. Smluvní nabídka obsahovala obvyklé a s jinými vlastníky autobusových nádraží srovnatelné podmínky, cenu za vjezd na autobusové nádraží a výjezd po 50 Kč, což je cena na spodní hranici obvyklých poplatků u srovnatelných autobusových nádraží. Další vybraní dopravci, společnosti [Anonymizováno] [jméno FO] [Anonymizováno] a.s. a [právnická osoba]. smluvní podmínky užívání autobusového nádraží jako v oboru obvyklé potvrdily a od 15. 12. 2013 je plní a poplatky 50 Kč za vjezd a 50 Kč za výjezd platí. Autobusové nádraží užívají i dálkoví autobusoví dopravci, kteří smlouvu akceptují a platí obvyklou úplatu za užívání, např. [právnická osoba] [právnická osoba]. Žalovaný jako jediný dopravce na nabídku nereagoval a žalobce ji zopakoval přípisem ze dne 25. 2. 2014. Žalovaný v odpovědi ze dne [právnická osoba]. 2014 bezesmluvní užívání Autobusového nádraží popřel, nesouhlasil ani s tím, že by jeho cestující užívali zastávky a všechny prostory Autobusového nádraží, přesto uvedl, že se případným věcným jednáním nebrání. Jihomoravský kraj k žádosti žalobce o pomoc v řešení sporu dne 29. 4. 2014 sdělil, že do sporů vlastníka a subjektů užívajících jeho majetek nehodlá vstupovat. Jihomoravský kraj trvá na tom, že žalovaný má obsluhovat zastávku Autobusového nádraží. Přípisem ze dne 28. 5. 2014 sdělil odbor [Anonymizováno] Krajského úřadu Jihomoravského kraje, že nehodlá řešit platební morálku podnikatelských subjektů. Žalobce požaduje po dopravcích zajíždějících na Autobusové nádraží úplatu za jeho užívání 50 Kč za vjezd a 50 Kč za výjezd jednotlivého spoje. Placení tohoto poplatku na autobusových nádražích je běžně zaužívané a obvyklé, dopravci respektované, 50 Kč je cenou obvyklou, na spodní hranici obvykle požadovaných a placených poplatků a sám žalovaný upozorňuje dopravce, že zajíždění do prostor jeho autobusového nádraží v [Anonymizováno] vyžaduje uzavření smlouvy a placení poplatků 50 Kč za vjezd a 50 Kč za výjezd. Žalobce požadoval po žalovaném uzavření nájemní smlouvy za užívání autobusového nádraží v [Anonymizováno], ač ho využívá minimálně, zajížděla sem jen jedna linka, protože však šlo o dobu, kdy již byly vedeny spory o poplatky na Autobusovém nádraží, žalovaný účelově nereagoval. Žalobce mu zaslal přípis ze dne 31. 7. 2014 s Návrhem na narovnání právních vztahů uzavřením smlouvy o užívání Autobusového nádraží v [adresa]. Poplatky na autobusovém nádraží v [Anonymizováno] žalobce platí. Za období od 1. 7. 2014 do 31. 12. 2014 činí částka za užívání Autobusového nádraží 1.241.700 Kč za celkem [adresa] vjezdů na zastávky a výjezdů z nich, o tuto částku se žalovaný oproti jiným srovnatelným dopravcům neoprávněně obohatil (podrobnější přehled jízd uveden v rozsudku [spisová značka] ze dne 22. 3. 2018). Žalobce do [Anonymizováno] nepočítal vjezdy na počátku linky, tedy ještě bez cestujících, ani výjezdy po výstupu posledních cestujících u končících linek, počítal pouze ty vjezdy a výjezdy, za které vybírá žalovaný od cestujících přepravné a linky, na které vykazuje žalovaný ujeté kilometry, které mu jsou dotovány z veřejných financí. Přípisem ze dne 13. 1. 2015 vyzval žalobce žalovaného k vydání bezdůvodného obohacení 1.241.700 Kč bez DPH ve lhůtě nejpozději do 26. 1. 2015. Společnost [právnická osoba]., založená Jihomoravským krajem společně se Statutárním městem [jméno FO] jako koordinátor základní dopravní obslužnosti IDS JMK žalobci na žádost ze dne 15. 1. 2015 o poskytnutí informací, na základě čeho má žalovaný právo zajíždět na zastávky v prostoru Autobusového nádraží, zda je povinen se s vlastníkem nemovitosti dohodnout na podmínkách jejího užívání nemovitosti a za užití platit úplatu, dopisem ze dne 10. 2. 2015 sdělila, že dopravci provozující veřejnou linkovou osobní dopravu ji mohou provozovat na základě úředního oprávnění a licence obsahuje mj. vedení linky, kterým se rozumí trasa linky. Dopravce je na základě ust. § 18 ZSD písm. a), b), c) povinen zahájit provoz na lince ke dni, který je stanoven v licenci, a provoz linky udržovat po dobu platnosti licence, vydat a uveřejnit schválený jízdní řád, jeho změny, smluvní přepravní podmínky a tarif a provozovat dopravu podle podmínek stanovených v rozhodnutí o udělení licence nebo povolení, schváleného jízdního řádu, smluvních přepravních podmínek a tarifu. Podle písm. g) téhož ustanovení je pak dopravce povinen zajistit údržbu označníku zastávky a dalšího zastávkového vybavení (přístřešek, zařízení pro vyvěšení jízdního řádu), pokud je jeho majitelem, nebo přispívat na jeho údržbu majiteli označníku a dalšího zastávkového vybavení na smluvním základě. Žalovaný má jako dopravce s Jihomoravským krajem jakožto objednatelem zajišťujícím dopravní obslužnosti území kraje uzavřenu smlouvu o veřejných službách k zajištění provozu linek IDS JMK a mimo jiné po něm byla požadována i obsluha zastávky [adresa], kam autobusy žalovaného v rozhodném období podle platných jízdních řádů č. [hodnota], 556, 572, 663, 911 a 913 zajížděly. Skutečnosti odpovídá výpočet jeho vjezdů a výjezdů autobusů podle jízdních řádů v počtu [adresa], od kterých žalobce odečítá čtyři vjezdy a čtyři výjezdy po 50 Kč, výpočet je tak celkem [adresa] vjezdů a výjezdů, kterým odpovídá částka 1.241.300 Kč bez DPH, o kterou se za období od 1. 7. 2014 do 31. 12. 2014 žalovaný bez důvodu obohatil. Žalobce stejně jako žalovaný podniká v autobusové dopravě a zajíždí na zastávky autobusových nádraží cizích vlastníků, se kterými má uzavřenou smlouvu a platí poplatky za vjezdy a výjezdy. Má tak uzavřenu Smlouvu o užívání autobusových stání a poskytování služeb ze dne 1. 9. 2011 s [Anonymizováno] [jméno FO] [Anonymizováno] a.s., provozovatelem autobusového nádraží v [jméno FO], se stanovením smluvních cen za užívání [jméno FO] ve výši 50 Kč za spoj, tedy vjezd nebo výjezd, s tím je spojena možnost užití odpočívárny bez dalších poplatků. Je zde možno využit i odstavnou plochu, to už ale po uzavření další smlouvy. Dále má jako dopravce uzavřenu smlouvu s [Anonymizováno] [jméno FO] [adresa] a.s., vlastníkem autobusového nádraží v [Anonymizováno] [adresa] ze dne 7. 2. 2003, s dodatkem ke stanovení plateb podle jízdních řádů od 15. 12. 2013, kdy je žalobci účtováno 60 Kč za spoj, tedy vjezd nebo výjezd. Autobusy žalobce zajíždí rovněž na autobusové nádraží [jméno FO] a za tímto účelem má uzavřenou smlouvu ze dne 21. 12. 1998 s jeho provozovatelem- Ústřední autobusové nádraží [jméno FO], akciová společnost, nyní vlastníkem [právnická osoba]., s ceníkem platným od 1. 1. 2008 a poplatkem stanoveným částkou 66 Kč za příjezd nebo odjezd. Poplatky obsahují vjezdy a výjezdy bez zahrnutí jiných služeb, parkování je řešeno samostatnými smlouvami. Odpočinkové místnosti a zázemí pro řidiče jsou umožněny bez zvláštních poplatků, jejich využití záleží na řidičích. [jméno FO] Autobusovém nádraží jsou bez poplatku dvě odpočinkové místnosti pro řidiče smluvních dopravců se sprchou, WC, křesly, nádobím, představující neveřejné zázemí pro řidiče. [jméno FO] autobusové nádraží v [jméno FO] zajíždí i autobusy žalovaného, který zde smlouvu uzavřel, poplatky vlastníku [právnická osoba]. platí a nemá zde žádný dluh. To dokládá obvyklost smluvních vztahů mezi autobusovými dopravci a vlastníky autobusových nádraží, včetně placení úplaty za užívání těchto nemovitostí a jejich výši v minimální částce 50 Kč za vjezd a 50 Kč za výjezd, i běžné dodržování dobrých mravů při této podnikatelské činnosti. Žalovaný odmítnutím placení úplaty za užívání cizí nemovitosti získává v podnikání neoprávněnou značnou konkurenční ekonomickou výhodu a jedná v rozporu s dobrými mravy. Zamlčuje měsíční zisky z veřejného rozpočtu od Jihomoravského kraje za jeho služby při přepravě cestujících. Uchazeči výběrového řízení měli do nabídkové ceny zahrnout veškeré náklady a zisk, související s plněním služeb při přepravě cestujících a k těmto nákladům patří i náklady za užívání nemovitostí soukromých vlastníků. Pokud s tím žalovaný záměrně nekalkuloval, mohl tak snížit nabídkovou cenu o nezaúčtování nákladů na užívání nemovitostí a úhybně tak získat zakázku. Žalobce žalovanému nebrání čerpání služeb na Autobusovém nádraží, kde má každý dopravce možnost používat sociální zařízení a zázemí pro řidiče tak, jako je tomu na všech autobusových nádražích. Žalobce nekontroluje, zda řidiči služeb v neveřejné části využívají, ale nikdo jim v tom nebrání. Není pravdou, že poplatky stanovené jednotlivými vlastníky zahrnují veškeré služby, jde o poplatky za vjezdy a výjezdy bez možnosti parkování mimo zastávky, na což jsou uzavírány smlouvy zvláště. [adresa] Kč se netýká se čerpání neveřejných služeb, jde o poplatek čistě za vjezd a výjezd bez rozúčtování služeb a speciálních nabídek, proto by čerpání neveřejných služeb nemělo být z ocenění vyjmuto, vybírání poplatků za vjezdy a výjezdy prezentuje i žalovaný. Jejich výši žádný právní předpis neřeší, jde o zaužívanou záležitost, nikoli likvidační, pokud zisk dopravců činí okolo 200 milionů ročně. Žalovaný tak na trhu mezi ostatními dopravci parazituje. Autobusová nádraží vlastní buď soukromí vlastníci, provozují je tak na svůj vlastní náklad, tento provoz někdo musí financovat a dosahovat k tomu zisku, což činí i žalovaný, nebo je vlastní města, jako např. [adresa], které vybudovalo autobusové nádraží a provozuje je za státní prostředky. Autobusové nádraží představuje komplex nemovitostí k zajištění provozu, takže provoz nádraží vlastněného městem se platí ze státního rozpočtu, takže obce nemají důvod poplatky vybírat, ač jim v tom nic nebrání. Naproti tomu soukromý vlastník provozující nádraží bez napojení na dotace musí získat na provoz prostředky, proto praxe zavedla placení poplatků.

2. Žalovaný vznesl několik námitek, se kterými se soud I. stupně vypořádal již v rozsudku ze dne 22. 3. 2018, na který proto odkazuje. Žalovaný namítl i nedostatek legitimace účastníků, uvedl, že žalovaný Autobusové nádraží [adresa] neužívá, a i kdyby hypoteticky užíval, nezískal bezdůvodné obohacení v rozsahu tvrzeném žalobcem, a i kdyby připustil, že v souladu s jízdními řády zastávky na Autobusovém nádraží v [adresa] obsluhoval, pak plnil veřejnou službu, za kterou se mu Jihomoravský kraj zavázal platit odměnu, žalovaný tedy zastávku Autobusového nádraží v [adresa] obsluhoval na základě rozhodnutí Jihomoravského kraje a v jeho prospěch. Jízdné od cestujících je výnosem Jihomoravského kraje. Ač žalobce spor vymezil jako spor mezi podnikateli v rámci jejich podnikatelské činnosti, jde o spor ohledně užívání nemovitosti a nároky z něj plynoucí, k čemuž dospěl i Vrchní soud v Olomouci ve věci pod č. j. [spisová značka]. Požadovaná částka je absurdní a likvidační, protože výnosy by několikanásobně přesáhly cenu pozemku. Žalobce hovoří o tržbách 20 mil Kč ročně, ale žalovaný hovoří o zisku, který je v řádu desetníků na kilometr. Pro své zaměstnance zajistil žalovaný dne 28. 11. 2013 od společnosti [právnická osoba] sociální zařízení včetně dispečinku pro čekání mezi spoji v prostorách pro odstavení vozidel a odpočívárnu řidičů a zaměstnanci žalovaného jsou povinni respektovat Provozní řád ředitele osobní dopravy č. 1/2009, takže autobusy žalovaného nesmí být na Autobusovém nádraží dlouhodobě odstaveny a jeho zaměstnanci nesmí využívat společenskou místnost pro řidiče. U linkové dopravy je běžné a obvyklé bezplatné užívání veřejných komunikací pro obsluhu zastávek bez ohledu na vlastnické vztahy. Je tomu tak např. ve [jméno FO], [adresa], [jméno FO] [Anonymizováno], [Anonymizováno], a i ve větších městech, jako v [adresa], [Anonymizováno] [Anonymizováno], Židlochovicích, kde se zastávky nachází na větších autobusových nádražích. Pokud by požadavek žalobce na zaplacení pouhého průjezdu byl oprávněný, mohl by jej vznést každý vlastník pozemku se zastávkou či příjezdovou komunikací, což by bylo pro dopravce likvidační a naopak by vedlo k nepřiměřenému prospěchu a výhodě vlastníků pozemků, kteří by si tak mohli jednostranně diktovat podmínky. Rozhodnutí žalobce zpoplatnit pouhý průjezd je v rozporu s dobrými mravy a neměla by mu proto být přiznána právní ochrana. Před vznikem sporu a před zadáním výběrového řízení si účastníci bez placení vzájemně zajížděli na svá autobusová nádraží. V nabídce pro soutěž nebylo kalkulováno s poplatky, které v té době nebyly. Autobusové nádraží má část veřejnou - pro cestující, s obchody a službami s jinými výnosy, než je doprava, dále část neveřejnou, představující zázemí pro dopravce, jako jsou kanceláře pro dispečery, odpočívárna řidičů s WC a sprchou, pokladny pro odvody, zázemí pro úklid autobusů. Od počátku byla neveřejná část pro žalovaného ve všech návrzích smluv vyloučena, žalovaný si tedy zřídil a platí jinou provozovnu. Žalovaný může vjíždět na nádraží podle jízdního řádu, 5 minut po příjezdu autobusu zde setrvává. Po vystoupení lidí žalovaný musí nádraží opustit. Žalovaný dostává vysoutěženou částku 26 Kč/km a další platba by byla v rozporu se zákonem o veřejných zakázkách. Ve [adresa] zůstalo vlastníkovi staré autobusové nádraží a Jihomoravský kraj poskytl městu dotaci na vybudování veřejné části nového nádraží, což se stalo i v [adresa]. V [Anonymizováno] nejezdí autobusy na nové nádraží soukromého investora, protože Jihomoravský kraj za užívání zastávek odmítl platit. Byl tu vybudován terminál za 37 mil. Kč a při této investici by vlastník měl získat 1 milion ročně jako kompenzaci. Další zastávky jsou na pozemcích obcí, kde by Jihomoravský kraj dopravu nezajistil, pokud by každá vyměřila za průjezd mýto. [jméno FO] nádraží žalovaného [Anonymizováno] [adresa] zajíždí žalobce bez placení, protože nečerpá neveřejné služby, zatímco společnost [právnická osoba]. je čerpá a platí. [jméno FO] rozdíl od žalobce žalovaný při výběrovém řízení ohledně autobusového nádraží v Hustopečích poskytl z opatrnosti veřejnou informaci o zpoplatnění vjezdů už v zadávacím řízení. [jméno FO] nádraží města zajíždí [Anonymizováno] [adresa], ale žalovanému platí za neveřejné služby. V žalobě tvrzený počet vjezdů a výjezdů za rozhodné období žalovaný nerozporuje. Neshoda mezi účastníky spočívá v tom, jak je nárok konstruován, jde-li o spor z vlastnických vztahů tak, jak uvedl Vrchní soud v Olomouci, tedy o bezdůvodné obohacení, kdy by mělo být zkoumáno, jaká výše poplatků odpovídá situaci, kdy žalovaný nečerpá služby v prostorách pro řidiče, nebo zda bude vycházeno z toho, že na autobusové nádraží v [Anonymizováno] žalobce vjede a odjede bez placení poplatků, tedy tak, jak to činí žalovaný v [adresa]. V Jihomoravském kraji je asi 40 autobusových nádraží a z toho pouze na třech se platí poplatky za vjezdy a výjezdy. Společnost [právnická osoba]. užívá veškeré služby, takže platí poplatek v plné výši.

3. Podle § 2991 odstavec 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

4. Podle § 2991 odstavec 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

5. Podle § 3003 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, nepoctivý příjemce vydá, co nabyl v době, kdy obohacení získal.

6. Soud provedl důkaz níže uvedenými listinami, z nichž učinil následující skutková zjištění, a to: : výpisem z obchodního rejstříku účastníků, kteří jako podnikající právnické osoby mají v předmětu podnikání mimo jiné silniční motorovou dopravu. Žalobce tedy provozuje areál tvořený pozemkem parc. č. [hodnota] o výměře 840 m2 se stavbou č.p. [Anonymizováno] a pozemkem parc. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] o výměře 9 675 m2, tedy Autobusové nádraží [adresa], při svém podnikání na své náklady za účelem vytváření zisku a žalovaný sem zajíždí svými autobusy při svém podnikání, tedy rovněž za účelem vytváření zisku. Žalobce je proto ve sporu legitimován jako vlastník užívaných nemovitostí aktivně a žalovaný pasivně, kdy tyto nemovitosti bez smlouvy užívá. : výpisem z katastru nemovitostí Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrálního pracoviště [adresa], LV č. [hodnota], Hospodářskou smlouvou č. 6/1983 ze dne 8.8.1984 o převodu správy národního majetku, Návrhem na vyznačení právních vztahů v evidenci nemovitostí, Privatizačním projektem č. [adresa] [právnická osoba], schváleným ministerstvem pro správu národního majetku a jeho privatizaci ze dne 7. 6. 1993, č.j . 630/2090/633/93 a kopií katastrální mapy ze dne 1. 4. 2014, číslo PU 850/2014-706 s vyznačenými nemovitostmi Autobusového nádraží [adresa], podle nichž je žalobce zapsán jako vlastník pozemku parc. č. [hodnota] o výměře 840 m2 se stavbou č. p. [Anonymizováno] a pozemku parc. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] o výměře 9 675 m2 , nabývacím titulem je Hospodářská smlouva ze dne 8. 8. 1984. Žalobce tak prokázal své vlastnické právo k Autobusovému nádraží [adresa], které je dle § 7 zákona č. 13/1997 Sb. ve znění účinném v rozhodném období účelovou komunikací, kterou lze veřejnoprávně omezit a dle § 19 odstavec 1 ji může každý užívat bezplatně, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle § 7 odstavec 2 cit. zákona je účelovou komunikací je i pozemní komunikace v uzavřeném prostoru nebo objektu, která slouží potřebě vlastníka nebo provozovatele uzavřeného prostoru nebo objektu. Tato účelová komunikace není přístupná veřejně, ale v rozsahu a způsobem, který stanoví vlastník nebo provozovatel uzavřeného prostoru nebo objektu. V pochybnostech, zda z hlediska pozemní komunikace jde o uzavřený prostor nebo objekt, rozhoduje příslušný silniční správní úřad. Podle důvodové zprávy se za takto uzavřený prostor nebo objekt považují i autobusová nádraží. Žalobce jako vlastník a provozovatel prostoru nádraží je oprávněn stanovit rozsah a způsob přístupu do něj, tedy pravidla, za jakých a komu umožní jeho užívání, včetně ceny užívání. : žalobce se obrátil na společnosti [právnická osoba]., pověřené výkonem zadavatelských činností, k Zadávacím podmínkám veřejné zakázky ze dne 9. 1. 2013 s dotazem na právní ošetření obsluhy zastávek v soukromém vlastnictví bez uzavření smlouvy a placení úplaty. Z odpovědi společnosti [právnická osoba]., Dodatečných informací k zadávacím podmínkám č. [hodnota] ze dne 18. 1. 2013 a Dodatečných informací k zadávacím podmínkám č. [hodnota] ze dne 20. 2. 2013 bylo zjištěno, že Jihomoravský kraj nemá s vlastníky či provozovateli autobusových nádraží uzavřenu smlouvu o výši poplatků, účtovaných dopravcům provozujícím veřejnou linkovou dopravu a výše těchto poplatků je tak věcí mezi vlastníkem či provozovatelem a dopravcem. Náklady za vjezdy a výjezdy nese v plné výši dopravce, respektive jsou dle bodu 7.

3. Zadávací dokumentace zahrnuty v jeho nabídkové ceně. Jihomoravský kraj neshromažďuje informace o výši poplatků, a pokud podle znění žádosti žalovaný vlastní autobusové nádraží [adresa] a vyžadoval 50 Kč za vjezd a výjezd, pak náklady spojené s placením poplatků nelze považovat za nepředvídatelné náklady. Uchazeč je povinen v nabídkové ceně zohlednit veškeré možné náklady související s plněním [právnická osoba], vyjma nákladů za mýtné. Soud tak považuje za prokázanou skutečnost, že žalovaný jako uchazeč o [právnická osoba] byl s úplatnými vjezdy a výjezdy na Autobusové nádraží žalobce srozuměn a pokud neporušil zákon, zahrnul tento předpokládaný náklad i do své nabídkové ceny, když měl zohlednit veškeré možné, tedy nejen reálné náklady, související s plněním [právnická osoba], kdy mohl a měl předpokládat, že ne každý vlastník autobusového nádraží mu poskytne svůj majetek bezplatně a po zjištění výše možných nákladů za užívání je do nabídky zahrnout. V opačném případě by jednal v rozporu s ust. § 41 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, tedy v době konání Veřejné soutěže, podle něhož fyzické i právnické osoby, které se účastní hospodářské soutěže, i když nejsou podnikatelé (dále jen "soutěžitelé"), mají právo svobodně rozvíjet svou soutěžní činnost v zájmu dosažení hospodářského prospěchu a sdružovat se k výkonu této činnosti; jsou však povinny přitom dbát právně závazných pravidel hospodářské soutěže a nesmějí účast v soutěži zneužívat. Zneužitím účasti v hospodářské soutěži je podle § 42 odstavec 1 nekalé soutěžní jednání a nedovolené omezování hospodářské soutěže. Podle § 44 odstavec 1 je nekalou soutěží jednání v hospodářské soutěži nebo v hospodářském styku, které je v rozporu s dobrými mravy soutěže a je způsobilé přivodit újmu jiným soutěžitelům, spotřebitelům nebo dalším zákazníkům a takovéto jednání, tedy nekalá soutěž, se zakazuje. Podle § 44 odstavec 2 písmeno b) je nekalou soutěží i klamavé označování služeb. Pokud by žalovaný ve své nabídce s náklady za užívání nemovitostí soukromých vlastníků nekalkuloval a stal se tak proto pro zadavatele nejvhodnější nabídkou, na jejímž základě získal zakázku, pak by šlo o jednání v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, nepožívající právní ochrany (§ 265 zákona č. 513/1991 Sb.). Protože soud nemá konkrétní informace, že by se žalovaný dopustil popsaného nekalého jednání, vychází z předpokladu, že žalovaný ve své nabídce zohlednil veškeré možné náklady související s plněním [právnická osoba], tedy i náklady spojené s poplatky za užívání cizí nemovitosti a svou nabídku nezvýhodnil o částku, kterou nehodlal vlastníkům nemovitostí hradit, tedy že o těchto nákladech věděl a s jejich s úhradou počítal. V opačném případě, pokud by došlo ke zneužití klamavé nabídky, by soud musel přihlédnout k ust. § 3030 zákona č. 89/2012 Sb., kdy i na práva a povinnosti, která se posuzují podle dosavadních právních předpisů (tj. v době konání veřejné soutěže) se použijí ustanovení části první hlavy I., tedy mj. § 7, podle něhož se má za to, že ten, kdo jednal určitým způsobem, jednal poctivě a v dobré víře a § 8, podle něhož zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany. Žalovaný se do výběrového řízení přihlásil dobrovolně s vědomím, že bude obsluhovat i zastávku na Autobusovém nádraží v [adresa], která je zpoplatněna. : výpisem usnesení z [Anonymizováno]. schůze Rady Jihomoravského kraje konané dne 16. 5. 2013, kdy rada přijala rozhodnutí o ve věci [právnická osoba] na Výběr dopravců pro uzavření smluv o veřejných službách v přepravě cestujících ve veřejné linkové osobní dopravě v rámci IDS JMK – oblast Jihovýchod a pro část veřejné zakázky č. [hodnota], č. [hodnota] - č. [hodnota], byl vybrán žalovaný s nejvhodnější nabídkou pro část veřejné zakázky č. [hodnota] žalobce a pro část veřejné zakázky č. [hodnota], 12,18 a19 [Anonymizováno] [jméno FO] [Anonymizováno] a.s., pro část veřejné zakázky č.[hodnota]-15, 17 [právnická osoba]. [jméno FO], pro část veřejné zakázky č. [hodnota] [Anonymizováno] a.s. [adresa] a pro část veřejné zakázky č. [hodnota] [právnická osoba]. : webovými stránkami IDS JMK, žádostí žalobce o sdělení informací do soudního sporu [právnická osoba]./[právnická osoba]. ze dne 15. 1. 2015 ke společnosti [právnická osoba]., která je koordinátorem IDS JMK, informací z internetu o společnosti [právnická osoba] ., odpovědí společnosti [právnická osoba]. ze dne 10. 2. 2015 na dotaz žalobce, podle čeho má žalovaný právo zajíždět na Autobusové nádraží, zda sem zajížděl od 1. 7. 2014 do 31. 12. 2014 a souhlasí-li tak žalobcem vypočtený počet vjezdů a výjezdů. V odpovědi společnost [právnická osoba] potvrdila, že žádost dopravce o licenci obsahuje i linky a zastávky a dopravce zajišťuje údržbu. V rámci zadávacího řízení byla požadována obsluha zastávky v [adresa], kterou Jihomoravský kraj po žalovaném požaduje. Od 1. 7. 2014 do 31. 12. 2014 autobusy na linkách 663, 911, 913, 556, 109, 572 musely zajíždět na Autobusové nádraží, nejsou informace, že by žalovaný na těchto linkách neobsluhoval, s výjimkou spojů č. [hodnota] linky 556 dne 22. 8. 2014, č. [hodnota] linky 109 dne 26. 8. 2014, č. [hodnota] a č. [hodnota] linky 109 dne 7. 9. 2014, neobsloužených z technických důvodů. Kromě tohoto výluky nebyly, spoje tak měly být zajištěny dle jízdních řádů. : Smlouvou o veřejných službách v přepravě cestujících ve veřejné linkové osobní dopravě č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno]/OD ze dne 26. 8. 2013 uzavřenou mezi objednatelem Jihomoravským krajem a dopravcem- žalovaným, byla jako nejvýhodnější vybrána nabídka žalovaného k [právnická osoba] „Výběr dopravců pro uzavření smluv o veřejných službách v přepravě cestujících ve veřejné linkové osobní dopravě v rámci IDS JMK – oblast Jihovýchod“, a to na dobu od 15. 12. 2013 do 31. 12. 2023. Ve smlouvě jsou definovány jednotlivé pojmy, mj. v čl. 1.1 autobusová linka jako souhrn dopravních spojení na trase určené výchozí a cílovou zastávkou a ostatními zastávkami, na nichž jsou pravidelně poskytovány přepravní služby dle schváleného jízdního řádu a dle této smlouvy, seznam linek je uveden příloze, odměna jako nárok dopravce za splnění závazku veřejné služby, vypláceného dopravci, zastávka jako označení místo v rámci linky k nástupu, výstupu, přestupu cestujících. Podle čl. 4.1. bude odměna dopravci hrazena dílem záloh a dílem podílu na tržbách. Podle čl. 7.4. nemá dopravce kromě odměny nárok na jiné platby ani na úhradu dalších nákladů. Dopravce podle čl. 10.1. na vlastní náklady zajistí a vybaví nástupní a výstupní místa označníky zastávek. Podle čl. 11.3. je Jihomoravský kraj oprávněn pověřit společnost [právnická osoba] výkonem veškerých práv a povinností, vyplývajících pro něj z této smlouvy. Užívání autobusových nádraží v jednotlivých místech smlouva neupravuje. V čl. 4.10. dopravce výslovně prohlašuje, že odměna v plné výši kryje veškeré jeho náklady nutné pro zajištění závazku veřejné služby v souladu s touto smlouvou, vyjma mýtného, a to včetně přiměřeného výnosu z kapitálu. V té době ještě neměl žalovaný uzavřenu se společností [právnická osoba], dle LV č. [hodnota] vlastníkem pozemku parc. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] manipulační plocha o celkové výměře 1945 m2 k.ú. [adresa], Smlouvu o nájmu manipulačních ploch a obytných buněk ze dne 28. 11. 2013, kterou si pronajal část tohoto pozemku o výměře 1000 m2 a 3 obytné buňky včetně sociálního zařízení, ke zřízení provozovny - odstavné plochy pro autobusy za 10.000 Kč + DPH/ měsíčně, a to od 1. 12. 2013 na dobu neurčitou, ovšem s možností podání výpovědi i bez udání důvodu, takže žalovaný neměl žádnou jistotu, že bude mít tyto prostory k dispozici po celou dobu trvání Smlouvu o veřejných službách v přepravě cestujících ve veřejné linkové osobní dopravě č. 020898/13/OD ze dne 26. 8. 2013 a měl-li do nabídky zahrnout do nabídky Veřejné soutěže všechny možné náklady, musel počítat i s vynaložením nákladů za nájem veřejných i neveřejných prostor pro celou dobu trvání smlouvy ze dne 26. 8. 2013. Podle provozního příkazu ředitele osobní dopravy č. 1/2009 ze dne 8. 1. 2009 autobusy žalovaného na linkách č. [hodnota], 556, 572, 663, 911 mají na Autobusovém nádraží v [adresa] využít jen odjezdová a příjezdová stání. Autobus na těchto stáních nesmí být dlouhodobě odstaven, stejně tak na jakémkoli jiném místě v areálu autobusového nádraží a není možno využívat ani společenskou místnost pro řidiče v budově nádraží. : plánkem Autobusového nádraží v [adresa] a fotografiemi autobusů žalovaného stojícími na něm, kdy na plánku nádraží jsou vyznačeny rozdělené zastávky pro dopravce na nástupištích, s čísly jízdních řádů a tras pro dopravce (pro žalovaného zastávka č. [hodnota] pro jízdní řád 663, zastávka č. [hodnota] pro jízdní řád 911, zastávka č. [hodnota] pro jízdní řád 913, zastávka č. [hodnota] pro jízdní řád 556, zastávka č. [hodnota] pro jízdní řád 109 a zastávka č. [hodnota] pro jízdní řád č. [hodnota]), z něhož je patrno, že každý sem vjíždějící a ven vyjíždějící autobus v podstatě absolvuje na své trase, ať už se nachází jeho zastávka kdekoli v rámci nádraží, stejnou vzdálenost, protože pozemek parc. č. 2054/62 je tvořen příjezdovou komunikací z ulice [jméno FO], komunikacemi, odstavnými plochami, autobusovými zastávkami a odjezdovou komunikací zpět na ulici [jméno FO], tedy všechny autobusy zaberou při vjíždění a výjezdech stejný prostor, soud tedy při vydání rozsudku č. j. [spisová značka] ze dne 22. 3. 2018 vycházel z toho, že požadovaných 50 Kč je cenou obvyklou bez nutnosti zkoumání výši bezdůvodného obohacení znaleckým posudkem a postačí zjištění, jaký byl v rozhodné době obvyklý nájem za podobné pozemky v širším okolí, které budou svým charakterem odpovídat podmínkám zkoumaných pozemků s tím, že podle rozsudku Krajského soudu v [jméno FO] Králové sp. zn. [spisová značka] není k takovému zjištění třeba jakýchkoli výpočtů, postačí zjištění faktického stavu. : jízdními řády č. [hodnota], 556, 572, 663, 911 a 913 platnými v období od 1. 7. 2014 do 31. 12. 2014 se zastávkami [adresa], autobusové nádraží, s označením spojů žalovaného jako dopravce, výpočtem vjezdů a výjezdů za období od 1. 7. 2014 do 31. 12. 2014, rozpisem dle jízdních řádů. [jméno FO] počtu [adresa] v žalobě tvrzených vjezdů a výjezdů se účastnící shodli, podle § 120 odstavec 3 o.s.ř. proto soud vzal za svá skutková zjištění shodná tvrzení účastníků bez nutnosti zjištění výpočtu znaleckým posudkem. Při počtu 24 826 vjezdů a výjezdů, sazbě 50 Kč za vjezd a výjezd by tak poplatky činily částku 1.241.300 Kč. : přípisem žalobce ze dne 11. 11. 2013 se zasláním návrhu Smlouvy o užívání autobusového nádraží v [adresa] žalovanému na dobu od 15. 12. 2013, přípisem žalobce žalovanému s upomenutím na návrh smlouvy ze dne 6. 12. 2013 a dne 25. 2. 2014, odeslaným 26. 2. 2013, s přiloženým návrhem Smlouvy o užívání autobusového nádraží v [adresa], Ceníkem platným od 15. 12. 2013 a Dopravně provozním řádem a odpovědí žalovaného ze dne [právnická osoba]. 2014 a odpovědí žalovaného ze dne [právnická osoba]. 2014, v níž potvrzuje, že obdržel výzvy z 5. 2. 2014 a 25. 2. 2014, pohledávky žalobce odmítl s tím, že jejich titulem nemůže být užívání při vjezdech a užívání nemovitosti žalobce, popírá užívání autobusového nádraží v [adresa] a pro neoprávněnost vrací faktury č. [hodnota] a č. [tel. číslo], protože není důvod, na jehož základě by měl žalobci cokoli hradit: Ačkoli používá termíny „údajně nezaplatil,“ „ údajné vjezdy“, „údajné pohledávky“…, současně uvádí, že se věcným nebrání jednáním, kdy není zřejmé, o jaká věcná jednání by mělo jít, pokud ve vztahu mezi účastníky se vše dělo jen v rovině „údajnosti“. Žalovaný tak evidentně odmítal smluvní vztah i placení úplaty za užívání nemovitosti žalobce a zjevně nepravdivým tvrzením o neužívání Autobusové nádraží hned od počátku vzájemné vztahy zbytečně komplikoval. : Návrhem na narovnání právních vztahů uzavřením Smlouvy o užívání Autobusového nádraží v [adresa] ze dne 31. 7. 2014, odeslaným žalobcem žalovanému dne 1. 8. 2014, připojeným návrhem smlouvy, návrhem Ceníku a Dopravně provozním řádem autobusového nádraží [právnická osoba], dokladem o odeslání doporučené poštovní zásilky bylo zjištěno, že žalobce navrhl žalovanému narovnání právních vztahů uzavřením smlouvy o užívání Autobusového nádraží v [adresa] od 1. 7. 2014. Připojená smlouva nebyla žalovaným podepsána, obsahově byla stejně jako Ceník a Dopravně provozní řád shodná se smlouvami uzavřenými s jinými dopravci. : internetovými stránkami žalovaného www.[Anonymizováno].cz/sluzby-etail/autobusove-nadrazi-[Anonymizováno]/, Dopravně-provozním řádem Autobusového nádraží [adresa], Ceníkem-autobusová stání Autobusové nádraží [adresa], z nichž soud zjistil, že ceník vydal i žalovaný a to jako vlastník a provozovatel areálu Autobusového nádraží [adresa] a jako takový účtuje dopravcům za užívání autobusových stání, a to za každý jednotlivý vjezd či odjezd spoje při vnitrostátních linkách poplatek 50 Kč, bez údaje, že nabídka platí jen pro smluvní dopravce, tedy dopravce, pro které jsou tak zajištěny další služby. : přípisy Jihomoravského kraje, Krajského úřadu Jihomoravského kraje, Odboru dopravy ze dne 29. 4. 2014, 28. 5. 2014 a 31. 8. 2017, v nichž sděluje, že nebude vstupovat do vztahů účastníků, žalovaný zastávku [adresa], autobusové nádraží má obsluhovat. Konkrétní zastávky u smlouvy č. 020898/12/OD jsou uvedeny pouze v části její Přílohy č. [hodnota]-Rámcové jízdní řády. Ty ztělesňovaly představu Jihomoravského kraje v okamžiku zahájení zadávacího řízené, jejímž výsledkem bylo i uzavření této smlouvy. V odstavci 7.3 zadávací dokumentace bylo stanoveno, že „Nabídková cena musí zahrnovat veškeré náklady spojené s realizací celé části [právnická osoba] dle podmínek stanovených v závazném textu Návrhu smlouvy.“ a že „V nabídkové ceně dle vozokilometru je Uchazeč povinen zohlednit veškeré možné náklady související s plněním [právnická osoba] vyjma nákladů na mýtné, které budou vybranému Uchazeči hrazeny dle skutečně vynaložené výše…“. V odstavci 4.10 -„Dopravce výslovně prohlašuje, že Odměna v plné míře kryje veškeré jeho náklady nutné pro zajištění Závazku veřejné služby, vyjma mýtného, a to včetně přiměřeného výnosu z kapitálu.“ Zda dopravci do nabídky zohlednili veškeré náklady nutné pro zajištění služeb dle smlouvy, není Jihomoravskému kraji známo, ale s ohledem na zadávací dokumentaci a uzavřené smlouvy to předpokládá. Rozklad nabídkové ceny do jednotlivých položek nebyl požadován, to nepovažoval Jihomoravský kraj za relevantní, neboť nad rámec odměny a mýtného dopravcům další úhrady neplatí. V Jihomoravském kraji je běžnou praxí vyžadovat, aby v nabídce byly zohledněny veškeré náklady vyjma mýtného, zda tak dopravci činí, není zadavateli známo, další náklady nehradí. : výzvou k zaplacení poplatků za užívání autobusového nádraží v [adresa] za období 1. 7. 2014 do 31. 8. 2014 ze dne 5. 9. 2014 odeslanou 8. 9. 2014 s výpočtem vjezdů a výjezdů od 15. 12. 2013 do 31. 8. 2014, výzvou k vydání bezdůvodného obohacení zaplacením v dodatečné lhůtě poplatků za užívání autobusového nádraží v [adresa] v období 1. 7. 2014 až 31. 12. 2014 ze dne 13. 1. 2015, s výpočtem vjezdů a výjezdů a dokladem o odeslání doporučené poštovní zásilky žalobce prokazuje, že požádal žalovaného o zaplacení částky 411.800 Kč do 19. 9. 2014 za červenec a srpen 2014. : Smlouvami o užívání autobusového nádraží v [adresa] uzavřenými s dopravcem [Anonymizováno] [jméno FO] [Anonymizováno] a.s. na dobu od 15. 12. 2013, ze dne 29. 11. 2013, s Ceníkem a Dopravně provozním řádem, dále s dopravcem [právnická osoba]. za dobu od 15. 12. 2013, ze dne 1. 11. 2013 a s dopravcem [právnická osoba] [právnická osoba]. na dobu od 20. 12. 2012, ze dne 5. 12. 2012, kdy byla ujednána možnost vjezdu dopravce jen za úplatu, a to 50 Kč za každý spoj, samostatně vjezd a výjezd. Odstavování a parkování (i mezi spoji, včetně bezpečnostních přestávek) je možné dle znění smluv jen na základě platné samostatné smlouvy o parkování. : Smlouvami o užívání autobusových stání a poskytování služeb s provozovatelem Autobusového nádraží v [jméno FO] firmou [Anonymizováno] [jméno FO] [Anonymizováno] a.s. ze dne 1. 9. 2011 včetně příloh, Smlouvou č. 2002/03 o užívání autobusových stání a služeb s tím spojených na autobusových nádražích s provozovatelem [Anonymizováno] [jméno FO] [adresa] a.s. ze dne 7. 2. 2003, včetně příloh, Smlouvou číslo: 050/99 s provozovatelem autobusového nádraží v [jméno FO] firmou [Anonymizováno] Autobusové nádraží [jméno FO], akciová společnost, ze dne 21. 12. 1998, včetně ceníku a zprávou společnosti [právnická osoba]. ze dne 19. 5. 2014 bylo prokázáno, že žalobci jako dopravci zajíždějícímu na autobusová nádraží jiných vlastníků či provozovatelů byly stanoveny poplatky za užívání autobusových stání, a to u [Anonymizováno] [jméno FO] Servisní a.s. od 1. 9. 2011 částka 45 Kč za každý spoj a od 15. 12. 2013 částka 50 Kč za každý spoj, u [Anonymizováno] [jméno FO] [adresa] a.s. od 15. 12. 2013 částka 60 Kč za každý spoj, u Ústředního Autobusového nádraží [jméno FO], akciová společnost (nyní [právnická osoba].) od 1. 1. 2008 částka 66 Kč za každý spoj. Podáním ze dne 19. 5. 2014 společnost [právnická osoba]. sděluje, že žalovaný má nadále uzavřenu smlouvu, týkající se užívání stanoviště na [Anonymizováno] [jméno FO]- Zvonařka a nejsou vůči němu žádné pohledávky po splatnosti. Je tak prokázáno, že žalovaný jinému provozovateli autobusového nádraží platí 66 Kč za každý spoj, a to jen za vjezdy a výjezdy, protože provozovatel [Anonymizováno] Autobusového nádraží [jméno FO] vyžaduje za odstavení autobusů další smlouvu a placení dalšího nájemného. : znaleckým posudkem [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem] č. [hodnota]-223/2017 ze dne 10. 12. 2017, který na žádost žalovaného stanovil výši tržní ceny- výši poplatků za parkování a vjezd autobusů do prostoru Autobusového nádraží v [adresa] částkou 2,27 Kč/ vjezd, a to s využitím obecně závazných postupů pro stanovení hodnoty věcného břemene- služebnosti s tím, že se tato výše stanovuje jako roční břemeno- služebnost, tj. každoročně opakovaná platba ve smyslu ročního poplatku, který je pro tento případ možno chápat jako roční nájemné vztažené k jednomu každému vjezdu do prostor Autobusového nádraží [adresa]. Pro stanovení výše byla využita obvyklá cena pozemků s předpokladem roční úhrady ve výši 5 % z ceny, která byla vztažena k výměře pozemku. Obvyklou cenu pozemku znalec stanovil částkou 680 Kč/ m2, roční užitek vyplývající z věcného břemene určený z nájemného částkou 34 Kč/m2, hodnotu věcného břemene částkou 326.638 Kč. Pro stanovení výše poplatku za vjezd- nájem – služebnost využil znalec výši ročního užitku v částce 34 Kč/m2, výměru pozemku 9607 m2 a předpokládaný počet 144.000 vjezdů ročně. Pokud výše ročního poplatku za služebnost vjezdů činí 326.638 Kč, při počtu 144.000 vjezdů ročně činí poplatek 2,27 Kč za vjezd. Do tohoto výpočtu znalec zahrnul celkovou plochu pozemku parc. č. 2054/62 včetně ploch, které tvoří zeleň a zpevněné plochy pro pěší. Žalovaný si nechal zpracovat posudek tak, aby se nárok žalobce odvozoval od vlastnictví nemovitosti jako úhrada obdobná úhradě za užívání nemovitosti a nikoli od údajné podnikatelské zvyklosti. Podle žalovaného jsou odpovědi vlastníků a provozovatelů autobusových nádraží nejednotné, z poskytnutých odpovědí nelze dovodit běžnou a zaužívanou zvyklost a praxi vybírání poplatků od autobusových dopravců za vjezdy na zastávky a odjezdy ze zastávek, protože čtyři dotázaní sdělili, že nejsou vlastníky ani provozovateli autobusových nádraží, šest z nich poplatky nevybírá a zbylí čtyři odpověděli nejednotně- společnost [Anonymizováno] [jméno FO] [Anonymizováno] a.s. vlastní a provozuje autobusové nádraží, poplatek obsahuje kromě vjezdu a odjezdu i další služby, a to zajištění informování cestujících o spojích dopravce, užívání veřejné části prostor autobusového nádraží, užívání neveřejné části prostor nádraží, odstavení vozidel mezi spoji. Všechny smlouvy s dopravci jsou uzavřeny tak, že obsahují všechny výše uvedené služby, poplatky za jednotlivé činnosti nejsou stanoveny, protože se jedná o vzájemně provázané služby, které samostatně nelze poskytnout. Smlouvu neuzavřel pouze žalovaný, který využívá většinu služeb neoprávněně, proti čemuž se žalovaný ohrazuje a spatřuje v tom nevěrohodnost dotázaného. Tomuto sdělení odporuje zpráva společnosti [Anonymizováno] [jméno FO] [Anonymizováno] a.s. Tady však soud žádný rozpor neshledal, společnost [Anonymizováno] [jméno FO] [Anonymizováno] a.s. pouze sdělila, že nádraží nevlastní, zajíždí však jako dopravce na jiná soukromá autobusová nádraží a potvrzuje, že poplatky od dopravců za vjezdy a výjezdy jsou běžnou a zaužívanou zvyklostí a uvádí výši jím placených poplatků. Tento posudek je pro účely tohoto řízení bezpředmětný. Soud II. stupně dovodil, že z něj nelze vycházet, protože bezdůvodné obohacení stanoví pouze v závislosti na ceně užívané nemovitosti, nebere v úvahu poskytované služby a nevychází z obvyklého nájmu, který by byl žalovaný povinen platit : tiskem z webových stránek Jihomoravského kraje ze dne 19. 3. 2018, v něž se uvádí, že autobusový terminál v [Anonymizováno] je téměř rok bez autobusů, protože jeho provozovatel, společnost [Anonymizováno] se nedohodla s dopravci, kteří by sem měli zajíždět. Náměstek hejtmana Jihomoravského kraje pro oblast dopravy [jméno FO] svolal zástupce společnosti [Anonymizováno] a Centra pro regionální rozvoj ČR, z něhož čerpala společnost [Anonymizováno] na stavbu terminálu podporu. V uvedeném případě se Jihomoravský kraj situoval do role mediátora a konstatoval, že je nutno chápat i postoj dalších dopravních společností v regionu, které nechtějí na terminál zajíždět, pokud budou vystaveny vysokým poplatkům či smluvním pokutám. Kraj má s dopravci vysoutěženy smlouvy na dobu deseti let podle zákona o zadávání veřejných zakázek a není možné do nich platby za vjezd na terminál zahrnout. V daném případě je kraj připraven podílet se na řešení tak, že v návrhu rozpočtu na rok 2018 má vyhrazenu částku v maximální výši 1,5 milionu korun, kterou by mohl využít na kompenzaci nákladů, které bude společnost [Anonymizováno] s provozem terminálu mít a hledá cesty, které by mu umožnily tyto finanční prostředky uvolnit. Podmínkou však je, aby dopravci nebyli vystaveni vysokým smluvním pokutám a za vjezd na nádraží neplatili vůbec či maximálně cenu, která je obvyklá u dalších podobných projektů na jižní Moravě a v jiných krajích, tj. nanejvýš 5 Kč za vjezd. Soudu však nebyl poskytnut žádný důkaz o nájemních smlouvách s takto stanovenými poplatky a rovněž nelze přehlédnout, že na rozdíl od projednávané věci v Letovicích je kraj připraven podílet se na řešení kompenzací nákladů provozovatele, společnosti [Anonymizováno] s provozem terminálu z rozpočtu, o tom, že by se měla nějaká kompenzace týkat i žalobce, uvedené sdělení nic nevypovídá a navíc jde stále jen o sdělení v rovině příslibů pro budoucnost, v rozhodné době žalobci ani společnosti [Anonymizováno] Jihomoravský kraj žádnou kompenzaci neposkytoval.

7. Z mezitímního rozsudku Krajského soudu v [jméno FO] [spisová značka] ze dne 30. 6. 2015, který řešil obdobný spor mezi účastníky, bylo zjištěno, že žalobci bylo přiznáno právo na peněžitou úhradu z titulu náhrady za bezdůvodné obohacení plněním bez právního důvodu, a to v důsledku vjezdu a výjezdu autobusů žalovaného k obsluze zastávek umístěných na žalobkyní provozovaném autobusovém nádraží v [adresa] v období od 14. 12. 2008 do 14. 12. 2013. Žalobní tvrzení i obrana žalovaného byla obdobná, jako v projednávané věci. Žalobce uváděl, že v rámci spuštění páté etapy integrovaného dopravního systému Jihomoravského kraje ode dne 14. 12. 2008 byly vydány nové jízdní řády, v nichž bylo zahrnuto i Autobusové nádraží v [adresa]. Žalobci jako vlastníku nemovitostí, které tvoří Autobusové nádraží v [adresa], byly dne 7. 11. 2008 zaslány návrhy nových smluv o užívání autobusových stání a poskytování služeb všem dosavadním dopravcům, kteří užívali vjezdy na Autobusové nádraží v [adresa], mezi nimi také žalovanému, který začal zajišťovat dopravní obslužnost s použitím autobusového nádraží v [adresa] od 14. 12. 2008 a žalobci vrátil návrh smlouvy s tím, že při výběrovém řízení nebyl informován o zpoplatnění vjezdu na autobusové nádraží. Člen rady Jihomoravského kraje dopisem ze dne 9. 1. 2009 účastníkům sdělil, že v zadávacích podmínkách výběrového řízení nebyla uvedena informace o zpoplatnění vjezdů do žádného ze zahrnutých autobusových nádraží a všechny podmínky si měl žalovaný zjistit a zajistit předem, přičemž v rámcových jízdních řádech byla zastávka na autobusovém nádraží v [adresa] uvedena. Žalovaný mohl předpokládat zpoplatnění, jak je tomu i na jiných autobusových nádražích. Žalobce uvedl, že žalovaný od 14. 12. 2008 neoprávněně užívá jeho soukromý majetek a odmítá smluvně uzavřít dohodu o placení poplatků nebo jiných náhrad za užívání. Vzhledem k tomu, že se jedná o provoz veřejné linkové dopravy osob, nemůže žalobce přijmout opatření k zamezení vjezdů autobusů žalovaného do prostor svého autobusového nádraží, přičemž tomu brání zejména ustanovení § 34a zákona č. 111/1994 Sb. Jihomoravský kraj, Krajský úřad Jihomoravského kraje uvedl, že není v jeho silách fyzicky kontrolovat každý spoj každé linky každého dopravce, s nímž má uzavřenu smlouvu o závazku veřejné služby. Z právních předpisů ani ze smluvních ujednání Smlouvy o závazku veřejné dopravy nelze dovodit oprávnění k bezplatnému zajíždění do autobusových nádraží soukromých vlastníků jednotlivými spoji linek veřejné dopravy. Rovněž Jihomoravský kraj smluvně nezavázal vlastníky ani provozovatele autobusových nádraží k tomu, aby autobusová nádraží poskytovali dopravcům provozujícím dopravu v rámci závazku veřejné služby bezplatně. Žalovaný uváděl, že obchodní vztah mezi dopravci a provozovateli při provozu autobusového nádraží funguje v rovině nepravidelné dopravy, a v případech, kdy má dopravce tržbu z inkasovaného jízdného. Dříve fungovaly vztahy na základě reciprocity tak, že byla vzájemně užívána jednotlivá autobusová nádraží. Žalovaný stejně jako v tomto případě uváděl, že mu v důsledku účasti v integrovaném dopravním systému prospěch nevzniká, neboť jeho příjem nepochází z jízdného, které je příjmem Jihomoravského kraje, ale z částky poskytované dopravcům v kraji Jihomoravským krajem či společností [Anonymizováno] a užívání alternativní zastávky bylo zakázáno. Žalobce dle žalovaného poskytuje Autobusové nádraží dobrovolně a při jeho poskytování plní požadavky Jihomoravského kraje, proto by podle žalovaného s ním měl řešit i úplatu za vjezd a výjezd z nádraží. Žalobce odkazoval na to, že na provoz Autobusového nádraží neuzavírá s Jihomoravským krajem smluvní vztah, žalobce na tuto podnikatelskou činnost nedostává žádnou podporu z veřejných prostředků a toto podnikání si s dopravci řeší smluvně. Krajský soud odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. [spisová značka] ze dne 26. 4. 2010, v němž Nejvyšší správní soud uzavřel, že „provozování autobusového nádraží a poskytování služeb veřejné osobní autobusové dopravy je uskutečňováno ve veřejném zájmu na zajištění základních přepravních potřeb obyvatel. To ovšem nepopírá skutečnost, že provozovatel autobusového nádraží nabízí služby na trhu, kde existuje hospodářská soutěž nebo kde taková soutěž není z podstaty věci vyloučena. Autobusové nádraží je účelovou komunikací sloužící k poskytování veřejných dopravních služeb. Veřejnosti slouží nezávisle na tom, zda je ve vlastnictví veřejnoprávní korporace či soukromoprávního subjektu. Mimo jiné historickými okolnostmi je zpravidla dáno, že většina dopravců své služby poskytuje právě z autobusového nádraží nebo funkčně obdobného prostoru. Z povahy tohoto prostoru plyne, že je z něj odbavováno největší množství spojů. Dopravci využívají služeb autobusového nádraží právě z důvodu velké frekvence cestujících, kteří mohou v těchto prostorech poptávat jimi nabízené služby. Cestující nevyužívají autobusové nádraží pouze jako konečné nástupní a výstupní místo, nýbrž i pro přestup na další spoje odjíždějící z téže plochy…“ Krajský soud v [jméno FO] hodnotil účast obou stran v Integrovaném dopravním systému Jihomoravského kraje z hlediska jejich podnikatelské činnosti s tím, že využívá-li žalovaný při této podnikatelské činnosti majetek žalobce tím, že při provozu autobusových linek vjíždí do Autobusového nádraží v [adresa] a vyjíždí z něj a přepravuje cestující veřejnost za situace, kdy smlouva o závazku veřejné služby ani jiná pravidla vydaná k fungování integrovaného dopravního systému do této oblasti nijak nezasahují, není požadavek žalobce na smluvní úpravu a zpoplatnění vjezdů, výjezdů a případně dalších služeb neoprávněný. Oba účastníci přijímají v IDS platby od Jihomoravského kraje, kterému zároveň odvádí tržby z přepravy, protože ani smlouva o závazku veřejné služby ani smlouva o podmínkách přepravy otázku užívání autobusových nádraží ze strany dopravců neřeší a není-li jiné smluvní úpravy vztahů v IDS, zůstává provozování autobusového nádraží součástí trhu, na němž není hospodářská soutěž z podstaty věci vyloučena. Jestliže za tohoto stavu žalovaný odmítá uzavřít s žalobcem smlouvu o užívání Autobusového nádraží v [adresa] za úplatu a přesto k vjezdu, výjezdu, nástupu a výstupu cestujících autobusové nádraží využívá, dostává se mu na úkor žalobce bezdůvodného obohacení plněním ze strany žalobce bez právního důvodu. Žalobce vlastním nákladem autobusové nádraží udržuje a zajišťuje jeho provoz. Bezdůvodné obohacení spočívá ve výkonech, tedy v tom, že žalobce v zájmu řádného plnění „závazku veřejné služby“ a v zájmu bezproblémového fungování IDS umožňuje vjezd a výjezd autobusů žalovaného na autobusové nádraží v [adresa], pouze konkrétní výše nároku je sporná a nejistá.

8. Vrchní soud v Olomouci usnesením sp. zn. [spisová značka] výše uvedené rozhodnutí Krajského soudu v [jméno FO] zrušil poté, co dospěl k závěru, že nárok žalobce není odvozen od jeho podnikatelské činnosti, ale od vlastnictví nemovitostí sloužících k provozu autobusového nádraží a jde o úhradu obdobnou úhradě za užívání nemovitostí, odvozenou od vlastnického práva žalobce, který je vlastníkem i provozovatelem nádraží, a i kdyby šlo o odlišné osoby, nemohl by provozovatel nádraží provozovat bezplatně.

9. K otázce veřejně přístupných účelových komunikací se pod sp. zn. II. ÚS 268/06 vyjádřil Ústavní soud, který stejně jako i dřívější judikatura dovodil, že „ Ústavně konformní omezení vlastnického práva je možné pouze ve veřejném zájmu, na základě zákona a za náhradu, přičemž míra a rozsah omezení musí být proporcionální ve vztahu k cíli, který omezení sleduje, a prostředkům, jimiž je omezení dosahováno. Tam, kde jedna z těchto podmínek nuceného omezení vlastnického práva absentuje (například zákon nepředpokládá poskytnutí kompenzace za jeho omezení), jedná se o neústavní porušení vlastnického práva. V takových případech lze ústavně konformně omezit vlastnické právo pouze se souhlasem vlastníka, proto existuje-li v zákoně veřejnoprávní institut omezující vlastnické právo, aniž by s tímto omezením spojoval poskytnutí náhrady, je nezbytnou podmínkou jeho ústavní konformity souhlas vyjádřený vlastníkem. Tak je tomu v případě tzv. veřejně přístupných účelových komunikací definovaných v ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, v jejichž případě je vlastnické právo omezeno tím, že vlastník musí strpět obecné užívání pozemku jako komunikace (§ 19 zákona) a umožnit na něj veřejný přístup. Zákon o pozemních komunikacích však toto omezení nespojuje s poskytnutím finanční náhrady. S ohledem na shora uvedené lze tedy konstatovat, že jeho jediný ústavně konformní výklad je ten, že s takovým omezením vlastnického práva musí vlastník příslušného pozemku souhlasit. Vedle nezbytného souhlasu vlastníka je podmínkou veřejného užívání soukromého pozemku též existence nutné a ničím nenahraditelné komunikační potřeby. Z dnešních hledisek posuzování legitimních omezení základních práv se totiž jedná o nezbytnou podmínku proporcionality omezení. Zjednodušeně řečeno, existují-li jiné způsoby, jak dosáhnout sledovaného cíle (zajištění komunikačního spojení nemovitostí), aniž by došlo k omezení vlastnického práva, je třeba dát před omezením vlastnického práva přednost těmto jiným způsobům.“ 10. K závěru, že na straně žalovaného bezdůvodné obohacení užíváním nemovitosti žalobce dochází, dospěl i Krajský a Vrchní soud, byť Krajský soud spor řešil z hlediska podnikání účastníků, podle Vrchního soudu je však třeba řešit jej z hlediska vlastnických vztahů. Podle žalovaného je třeba zkoumat, jaká výše bezdůvodného obohacení odpovídá situaci, kdy žalovaný neužívá neveřejnou část prostor nádraží. Soud I. stupně proto zkoumal, zda jsou tyto prostory zpoplatňovány zvlášť nebo představují jakýsi bonus zahrnutý do poplatků za vjezdy a výjezdy, jak tvrdil žalobce a pouze parkovné podléhá zvláštnímu poplatku.

11. Pokud jde o námitku žalovaného, že do srovnání by měla zahrnuta i autobusová nádraží obcí, pak kromě důvodů, proč se tak nestalo, uvedených již v rozsudku ze dne 22. 3. 2018, dovodil i Krajský soud v [jméno FO] v rozsudku č. j. [spisová značka] ze dne 30. 6. 2015, že z právních předpisů ani ze smluvních ujednání Smlouvy o závazku veřejné dopravy nelze dovodit oprávnění k bezplatnému zajíždění do autobusových nádraží soukromých vlastníků jednotlivými spoji linek veřejné dopravy, tedy výslovně zmiňuje soukromé vlastníky autobusových nádraží. Dotazem na obce byl potvrzen údaj, že pokud obce autobusové nádraží vlastní či provozují, činí tak bez zpoplatnění ([adresa], [jméno FO] [adresa], [jméno FO] [adresa]), kdy náklady spojené s běžnou údržbou jsou hrazeny z rozpočtu od státu, popř. nemají ani žádné zázemí ([adresa], [jméno FO] [adresa]), takže nemají důvod poplatky vybírat. Nejde proto o srovnatelnou situaci jako u žalobce a proto z tohoto nelze vyjít. Jiná situace je u soukromých vlastníků, jakými jsou i účastníci řízení. Je věcí vlastníka nemovitosti, rozhodne-li se umožnit její užívání další osobě a za jakých podmínek.

12. Podle § 545 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, právní jednání vyvolává právní následky, které jsou v něm vyjádřeny, jakož i právní následky plynoucí ze zákona, dobrých mravů, zvyklostí a zavedené praxe stran.

13. Podle § 558 odstavec 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, se v právním styku s podnikatelem výrazu připouštějícímu různý výklad přisoudí význam, jaký má v takovém styku pravidelně. Není-li však druhá strana podnikatelem, musí ten, kdo se toho dovolává, prokázat, že druhé straně musel být takový význam znám.

14. Podle § 558 odstavec 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, se v právním styku podnikatelů přihlíží k obchodním zvyklostem zachovávaným obecně, anebo v daném odvětví, ledaže to vyloučí ujednání stran nebo zákon. Není-li jiné ujednání, platí, že obchodní zvyklost má přednost před ustanovením zákona, jež nemá donucující účinky, jinak se může podnikatel zvyklosti dovolat, prokáže-li, že druhá strana určitou zvyklost musela znát a s postupem podle ní byla srozuměna.

15. Podle § 2217 odstavec 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, se nájemné platí v ujednané výši, a není-li ujednána, platí se ve výši obvyklé v době uzavření nájemní smlouvy s přihlédnutím k nájemnému za nájem obdobných věcí za obdobných podmínek.

16. Podle § 2217 odstavec 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, má-li být nájemné podle ujednání stran plněno jinak než v penězích, je rozhodná majetková hodnota poskytovaného plnění vyjádřená v penězích.

17. Ve smlouvě o pronájmu prostoru sloužícího k podnikání ze dne 17. 2. 2014, uzavřené mezi [Anonymizováno] [jméno FO] Servisní a.s. a žalobcem byla ujednána zvlášť platba za parkovné, které hradí pronajímateli žalobce podle připojeného ceníku. Tento prostor žalobce dál přenechal k užívání Podnájemní smlouvou ze dne 2. 6. 2010 společnosti [Anonymizováno] [jméno FO] [Anonymizováno] a.s., která podle připojeného ceníku má hradit parkovné žalobci.

18. Společnost [Anonymizováno] [jméno FO] [Anonymizováno] a.s. nádraží nevlastní, poplatky tedy ani nevybírá, zajíždí však jako dopravce na jiná soukromá autobusová nádraží a potvrzuje, že poplatky od dopravců za vjezdy a výjezdy jsou běžnou a zaužívanou zvyklostí. [jméno FO] autobusovém nádraží [jméno FO] – Zvonařka v roce 2008 až 2009 činily tyto poplatky 66 Kč, od roku 2010 dosud 70 Kč. [jméno FO] Autobusovém nádraží [adresa] v roce 2008 až 2013 poplatky činily 45 Kč, od roku 2014 dosud 50 Kč, kde referující společnost využívala zvlášť nezpoplatněné zázemí pro řidiče, zohledněné v ceně za vjezdy. [jméno FO] autobusovém nádraží [jméno FO] u [jméno FO] poplatky činily 42 Kč, na autobusovém nádraží [adresa] Kč a na autobusovém nádraží [jméno FO] 50 Kč.

19. Obce sdělily, a to [adresa] autobusové nádraží vlastní, poplatky nevybírá, zázemí pro řidiče a odbavení cestujících nemá. [adresa] [jméno FO] autobusové nádraží nevlastní, [adresa] má jen autobusové nádraží tvoření komunikacemi a zastávkami, čekárny nemá, poplatky nevybírá, má jen náklady spojené s běžnou údržbou, hrazené z rozpočtu. [adresa] [jméno FO] [adresa] autobusové nádraží vlastní, poplatky nevybírá, nejsou tu žádné budovy. [adresa] autobusové nádraží vlastní, poplatky nevybírá, obdrželo dotaci.

20. Společnost [Anonymizováno] [jméno FO] Servisní a.s., která vlastní a provozuje autobusové nádraží, dopravu nikoli, takže nezná rozdíl poplatků obcí a soukromníků, sdělila, že poplatek na autobusovém nádraží v [jméno FO] obsahuje kromě vjezdu a odjezdu i další služby, a to zajištění informování cestujících o spojích dopravce, užívání veřejné části prostor autobusového nádraží, užívání neveřejné části prostor nádraží, odstavení vozidel mezi spoji. Smlouvy s dopravci jsou uzavřeny tak, že obsahují všechny výše uvedené služby, poplatky za jednotlivé činnosti nejsou stanoveny, protože se jedná o vzájemně provázané služby, které samostatně nelze poskytnout. Smlouvu neuzavřel pouze žalovaný, který využívá většinu služeb neoprávněně.

21. Společnost [právnická osoba] [adresa] soukromě vlastní a provozuje autobusové nádraží ve [jméno FO], [Anonymizováno], [Anonymizováno] a [jméno FO] u [jméno FO], kde zájemci musí akceptovat podmínky smlouvy, ceníky, provozní řád, ceny v přípise ze dne 31. 8. 2017 (čl. 361 spisu) jsou konečné, jiné se neúčtují - tj. přes 20 let je běžnou praxí vybírání poplatků za vjezdy, využívání stání k výstupu a nástupu cestujících, popř. odstavení autobusů, autobusová nádraží poskytují i další služby, zahrnuté v ceně za vjezdy, a to informace o spojích výlepem jízdních řádů, úklid a údržba stání, většinou i sociální zázemí řidičům. Areály autobusových nádraží tvoří infrastrukturu, zatěžovanou provozem autobusů a cestujícími, tedy vozovky, kanalizace, nástupiště, chodníky, v ceně vjezdů je i oprava a rekonstrukce, u jmenované společnosti šlo za 4 roky v [Anonymizováno], [Anonymizováno] a [jméno FO] o částku 10 milionů Kč. Dále společnost [právnická osoba] [adresa] uvedla, že lze sjednat i další služby, jako je zázemí pro dopravce, parkovací plochy, odpočívárny, které nesouvisí s cenami vjezdů. Nezohledňují se ani výměry, které autobusy použijí. Výše poplatku souvisí s velikostí města, vybaveností nádraží a atraktivitou pozemku.

22. Dopravní noviny zveřejnily dne 18. 1. 2018 zprávu ČTK, podle které se v [Anonymizováno] se platil poplatek 99 Kč, od prosince 2017 - 40 Kč bez DPH, dopravce se zajíždění pro výši poplatku za vjezd vyhýbal. Do září 2017 bylo nádraží provozováno společností [Anonymizováno]-[Anonymizováno], pak [Anonymizováno] a nebylo využíváno, nyní patří nádraží městu a od minulého týdne (tedy asi od poloviny ledna 2018) je využíváno.

23. Společnost [právnická osoba]. ve zprávách z 22. 8. 2017 a 14. 12. 2017 uvedla, že vlastní a provozuje autobusové nádraží [adresa], kde vybírala poplatek za vjezd 70 Kč bez DPH a [adresa], kde vybírala poplatek za vjezd 40 Kč bez DPH, od roku 2012 cizí autobusy k němu nezajíždí, má zkušenosti jen se zajížděním k soukromníkům, kde platí poplatek za vjezd a výjezd, a to na autobusové nádraží [adresa] Kč, na autobusové nádraží [jméno FO] 68 Kč a na autobusové nádraží [jméno FO] 99 Kč. Samostatně se vybírá na těchto nádražích poplatek za parkování a tato společnost platí i odpočinkovou místnost.

24. Rozsudkem č. j. [spisová značka] ze dne 22. 3. 2018 soud I. stupně přiznal žalobci žalovaný nárok s tím, že žalovaný užívá jako podnikatel bez právního důvodu a přiměřené náhrady majetek žalobce, využívaný rovněž pro žalobcovy podnikatelské účely. Žalovaný se tím na úkor žalobce obohacuje bez spravedlivého důvodu oproti jiným, za totéž platícím dopravcům. Žalobce svůj majetek pronajímá jednotlivým dopravcům za úplatu, stejně jako jiní státem nedotovaní soukromí vlastníci či provozovatelé obdobných objektů, mezi něž v pozici provozovatele autobusového nádraží v [Anonymizováno] náleží i žalovaný. Zavedenou praxí soukromých vlastníků či provozovatelů objektů autobusových nádraží je vybírání nájemného a stejně tak je zavedenou praxí dopravců jim nájemné platit. Soud uložil žalovanému povinnost vydat bezdůvodné obohacení ve výši nájemného, placeného ostatními dopravci za totéž plnění ve stejné výši, jaká byla s nimi ujednána, tedy ve výši obvyklé v téže době s přihlédnutím k nájemnému za nájem obdobných věcí za obdobných podmínek. Nájem za užívání neveřejných prostor není stanoven žalobcem a podle Dopravně- provozního řádu a ceníku u Autobusového nádraží v [Anonymizováno] žalovaným či některým ze soukromých vlastníků či provozovatelů objektů autobusových nádraží zvláštní konkrétní částkou, takže bylo pouze věcí žalovaného, že nevyužívá službu, která není nijak zvlášť zpoplatněna a lze ji čerpat v rámci realizovaného vjezdu a výjezdu.

25. Byť Vrchní soud dospěl k závěru, že nárok žalobce není odvozen od jeho podnikatelské činnosti, ale od vlastnictví nemovitostí sloužících k provozu autobusového nádraží a jde o úhradu obdobnou úhradě za užívání nemovitostí, odvozenou od vlastnického práva žalobce, který je vlastníkem i provozovatelem nádraží, nelze podle soudu I. stupně odhlédnout ani od skutečnosti, že všichni ti, kdo nemovitost žalobce užívají, jsou stejně jako žalovaný podnikatelskými subjekty, užívajícími objekt určený k podnikání a ačkoli mají na rozdíl od žalovaného s žalobcem uzavřenu nájemní smlouvu a spory, které by z těchto smluv případně vznikly, by byly odvozeny od jejich podnikatelské činnosti. Je tak nutno i v případě, kdy je nárok žalobce odvozen od jeho vlastnického práva, vyjít při zkoumání možné výše nájmu z částky hrazené za užívání téže nemovitosti za stejným účelem a ve stejné výměře ostatními uživateli, ač ti tak činí v rámci podnikání, protože nároky plynoucí z vlastnického práva žalobce jsou s podnikáním obou stran úzce spojeny. Soud nesouhlasil s údaji žalovaného, že na základě rozhodnutí orgánu veřejné správy plní závazek veřejné služby v rámci zajištění dopravní obslužnosti a žalovaný tak neobsluhuje zastávku v [adresa] na základě svého rozhodnutí či ve svůj prospěch, ale na základě rozhodnutí a ve prospěch orgánu veřejné správy. Bylo svobodným rozhodnutím každého z uchazečů o veřejnou zakázku reagovat na její vyhlášení a zúčastnit se výběrového řízení se zvážením veškerých možných nákladů i s jejich s vědomím, když v předchozím období byl zadavatelem o zpoplatnění vjezdu na autobusové nádraží v [adresa] informován již 9. 1. 2009 (viz odstavec 24 odůvodnění rozsudku č. j. [spisová značka]) a za poskytování této služby také logicky obdržel protihodnotu ve formě odměny. Bylo zjištěno, že pouze jediný dopravce, společnost [právnická osoba]. platí za odpočinkovou místnost poplatek, zatímco u ostatních vlastníků a provozovatelů autobusových nádraží zahrnují poplatky kromě vjezdu a odjezdu i další služby, mj. i užívání neveřejné části prostor nádraží, aniž by byly stanoveny zvlášť pro každou jednotlivou činnost. Pouze [právnická osoba]. platí poplatek za odpočinkovou místnost, konkrétní výši nesdělil. V rámci zkoumání možné výše nájemného obvyklého v místě a čase u ostatních společností a praxe, kterou si sami účastníci zavedli, bylo zjištěno, že smlouvu s žalobcem uzavřely společnosti [Anonymizováno] [jméno FO] [Anonymizováno] a.s., [právnická osoba]. a [právnická osoba] [právnická osoba]. za stejných podmínek, jejichž dodržování se domáhá žalobce i vůči žalovanému a sám žalobce tyto poplatky platí podle uzavřených smluv z pozice dopravce. V rámci přepravy osob používají dopravci vybudované zastávky a objekty autobusových nádraží pro svoji podnikatelskou činnost. Ač dospěl Vrchní soud v Olomouci k závěru, že nárok žalobce není odvozen od jeho podnikatelské činnosti, ale od vlastnictví nemovitostí sloužících k provozu autobusového nádraží, jde tedy o úhradu obdobnou úhradě za užívání nemovitostí, odvozenou od vlastnického práva žalobce, který je vlastníkem i provozovatelem nádraží, stanovil soud I. stupně výši bezdůvodného obohacení vycházeje z částky placené za stejné užívání soukromé nemovitosti z titulu nájemného ostatními uživateli, protože považoval tento způsob za nejvíce odpovídajíc a výši bezdůvodného obohacení stanovil v souladu s názorem Krajského soudu v [jméno FO] Králové ve věci [spisová značka] jako nájemné v rozhodné době obvyklé za stejné užívání areálu Autobusového nádraží, jaké bylo ujednáno s ostatními dopravci. Přihlédl i k rozhodnutí Nejvyššího soudu [jméno FO] republiky sp. zn. [spisová značka], zabývajícímu se určením výše nároku na vydání bezdůvodného obohacení úvahou soudu, který dovodil, že je-li co do základu nárok na vydání bezdůvodného obohacení prokázán a obtíže skutkových zjištění jsou spojeny jen s výší uplatněného nároku, lze postupovat podle § 136 o.s.ř. Podle své úvahy soud I. stupně považoval částky vybírané ostatními vlastníky autobusových nádraží a placené dopravci za částky, jejichž neplacením se žalovaný bezdůvodně obohatil. Sám na svých internetových stránkách dne 30. 7. 2014 upozornil, že při využití příjezdových a odjezdových státní na autobusovém nádraží v [Anonymizováno] je nutno s žalovaným jako vlastníkem a provozovatelem areálu uzavřít smluvní vztah, dbát provozního řádu, součástí je ceník služeb, podle něhož byla stanovena částka 50 Kč za každý jednotlivý vjezd a výjezd spoje bez nabídky zvláštních služeb a podílel se tak na nastavení stejných podmínek a plateb. [adresa] Kč byla vzata jako cena obvyklá a srovnatelná s cenami jiných soukromých vlastníků autobusových nádraží a stanovená na spodní hranici obvyklých poplatků srovnatelných autobusových nádraží. Soud vycházel z toho, že placení úplaty za užívání cizí nemovitosti plyne z ust. § 2201 zákona č. 89/2012 Sb., pokud by byla uzavřena nájemní smlouva. Pokud by ale k uzavření smlouvy nedošlo, vznikl žalobci dle 2991 a násl. o. z. nárok na vydání bezdůvodného obohacení v podobě poplatků placených na základě zaužívané a obecně respektované běžné praxe dopravců i vlastníků nádraží za vjezdy a výjezdy autobusů. Žalovaný byl již v době, kdy se hlásil se do výběrového řízení srozuměn s tím, že zadavatel nezajišťuje plnění od vlastníků nemovitostí, prohlásil, že odměna kryje všechny jeho náklady, tedy musel v nabídkové ceně placení nájemného zohlednit a nepovažovat běžně vybírané nájemné za likvidační, a i pokud by likvidačním bylo, žalovaný si sám tento způsob podnikání zvolil, hlásil–li se do výběrového řízení v době, kdy věděl o požadavku žalobce na úhradu poplatků za vjezdy a výjezdy, což plynulo ze sdělení zadavatele již ze dne 9. 1. 2009, že: „ Vaše sdělení, že jste v rámci výběrového řízení nebyli informováni o zpoplatnění vjezdu na autobusové nádraží v [adresa], a proto jste nezohlednili tyto náklady ve své nabídce, považuji za irelevantní. Jako dopravci, který provozuje řadu autobusových linek, je Vám nepochybně známo, že vjezdy do autobusových nádraží zpoplatněny být mohou….. V případě, že Vám některá skutečnost pro zpracování nabídky nebylo jasná, měla [právnická osoba] možnost do termínu podání nabídek písemně požádat o upřesnění či vyjasnění zadávacích podmínek“. Zadavatel, Jihomoravský kraj, v přípise ze dne 28. 5. 2009 sdělil žalobci, že do licencí dopravců provozujících linkovou osobní dopravu bývá pravidelně zahrnuto ustanovení ve smyslu, že dopravce má uzavřít a po dobu platnosti licence udržovat uzavřenou smlouvu o užívání soukromých ploch a jiných neveřejných účelových komunikací, které hodlá využívat. Soud I. stupně tak dovodil, že žalovaný jinak platící jako dopravce na jiných nádražích a zároveň v pozici vlastníka a provozovatele vyžadující stejnou platbu nemohl bezdůvodně očekávat, že budou pro něj některým z vlastníků soukromých objektů nastaveny odlišné podmínky, spočívající v poskytnutí neopodstatněné výhody oproti jiným dopravcům, pakliže nechtěl zneužít situace, v níž by se žalobce ocitl v důsledku nutnosti bez náhrady trpět jednání žalovaného a bez možnosti domáhat se zdržení neoprávněných zásahů do vlastnického práva žalobce v podobě vjezdu cizích motorových vozidel, protože žalobce by tím ohrožoval provoz veřejné linkové dopravy osob a vystavoval se postihu dopravního úřadu ve smyslu ust. § 34a zákona č. 111/1994 o silniční dopravě. Ze strany žalovaného by šlo zjevné zneužití práva, kterému nelze poskytnout právní ochranu.

26. Proti rozhodnutí soudu I. stupně podal žalovaný odvolání, v němž uváděl, že soud vycházel z odpovědí pouze necelé jedné třetiny oslovených 14-ti subjektů a + jednalo se o cenu zahrnující i čerpání služeb, takže nezjistil tvrzenou praxi hrazení poplatků za vjezdy na autobusová nádraží a výjezdy z nich. Služby žalobce žalovanému neposkytoval, dokonce mu je odepřel a zakázal, takže byl žalovaný nucen zajistit služby pro řidiče za úplatu u jiného poskytovatele. Žalovaný nemůže vydat něco, co mu žalobce nikdy neposkytl a co mu poskytovat odmítl. Žalobci tak náleží jen náhrada za užívání pozemku. To že by tvrzená praxe úhrad za vjezdy a výjezdy nemohla z ekonomického hlediska fungovat, potvrzují i názory Jihomoravského kraje. Napadal i závěry soudu I. stupně, týkající se pasivní legitimace žalovaného, protože skutečným beneficientem z provozované dopravy je Jihomoravský kraj, který si veřejnou linkovou dopravu objednává a v jehož prospěch je zajišťována a vymínil si obsluhu Autobusového nádraží [adresa], bylo dopravcem, který pouze plnil závazek veřejné služby. Jihomoravský kraj profitoval z jízdného, vybíraného pro něj žalovaným od cestujících a sám nyní situaci ohledně plateb za používání autobusových nádraží řeší, uvědomuje si rizika, která by mohly přinést spekulativně vysoké poplatky za pouhé vjezdy na autobusová nádraží a výjezdy z nich, hodlá proto přistoupit k jejich regulaci. Žalovaný neúčtuje žádné poplatky za pouhý vjezd a výjezdy na svém autobusovém nádraží v [Anonymizováno]. Výši uplatněných nároků považuje za absurdní, neboť by za celé období přesáhly 64 milionů Kč, což je takřka desetinásobek hodnoty pozemku Autobusového nádraží. Žalobce stanovil pro žalovaného neadekvátní a ekonomicky likvidační poplatky za pouhý průjezd jeho nádražím bez poskytování jakýchkoliv služeb, které lze označit jako zázemí pro řidiče. Poplatky stanovil v rozporu se svou dřívější praxí, protože v minulosti úhradu žádných poplatků nepožadoval a důvodem, který jej vedl ke změně jeho postoje, byla msta za výsledek soutěže o veřejnou zakázku, kterou získal žalovaný. Smlouvou o užívání autobusového nádraží ze dne 14. 6. 2018, uzavřenou mezi společností [Anonymizováno] a [právnická osoba] a.s. byl stanoven poplatek 10 Kč včetně služeb, kromě odstavení vozidel na odstavných místech.

27. Žalovaný v průběhu odvolacího řízení učinil žalobci návrh, podle něhož by mu platil 2,71 Kč za vjezd a výjezd, což žalobce odmítl a uvedl, že v roce 2008 zaslal všech uchazečům stejné smlouvy. Jen žalovaný Autobusové nádraží od 15. 12. 2008 do 30. 6. 2018 užíval zdarma, pak provozování autobusové dopravy ukončil a rozdělil se na jiné společnosti, včetně společnosti [právnická osoba] Žalovaný poukazoval na smlouvu uzavřenou mezi provozovatelem [právnická osoba]. a právním nástupcem žalovaného [právnická osoba] jako dopravcem dne 1. 10. 2019, v níž za užívání autobusového nádraží nefigurují žádné poplatky.

28. Žalobce k odvolání uvedl, že žalovaný od 1. 7. 2018 autobusovou dopravu neprovozuje, většinu majetku převedl na nástupnické společnosti. Pasivně legitimován je žalovaný a bylo na něm, aby cenu obsluhy autobusových zastávek zahrnul do své nabídky v rámci veřejné soutěže tak, jak to učinily společnosti [právnická osoba]. a [Anonymizováno] [jméno FO] a.s., které respektují podmínky určené pro nádraží v [adresa], stanovené poplatky pravidelně platí, aniž by to pro ně bylo likvidační, ačkoli zakázku vysoutěžily za téměř shodnou cenu jako žalovaný. Žalovaný platí ještě vyšší poplatky za užívání nádraží v [jméno FO] a na svém nádraží v [Anonymizováno] poplatky za vjezd a výjezd ve výši po 50 Kč vybírá také. V řízení nebyli hodnocení vlastníci nádraží - města, zajišťující je ze svých rozpočtů.

29. V rámci odvolacího řízení předložili účastníci k doplnění dokazování smlouvu o užívání autobusového nádraží ze dne 14. 6. 2018 mezi společností [právnická osoba]. a [právnická osoba] spolu s přílohou- Dopravně provozním řádem, smlouvu o užívání autobusových stání a poskytování služeb ze dne 28. 12. 2018 včetně ceníku, podklady k autobusovému nádraží [adresa] ze dne 11. 9. 2019 a zápis z jednání ze dne 2. 9. 2019, z nichž bylo zjištěno, že: - dne 14. 6. 2018 (tedy po rozhodném období) měla být uzavřena smlouva o užívání autobusového nádraží mezi společnostmi [právnická osoba]. a [právnická osoba], jejíž přílohou je Dopravně provozní řád, ve smlouvě, nepodepsané společností [právnická osoba] byl sjednán poplatek 10 Kč bez DPH za užití příjezdového nebo odjezdového stání včetně blíže nespecifikovaných služeb, kromě odstavení vozidel na odstavných místech, a to od 1. 7. 2018 . - dne 28. 12. 2018 (tedy po rozhodném období) byla uzavřena smlouva o užívání autobusových stání a poskytování služeb mezi společnostmi [Anonymizováno] [jméno FO] [Anonymizováno] a.s. jako provozovatelem a [právnická osoba] jako dopravcem, kterou se provozovatel zavázal umožnit dopravci bezúplatné užívání příjezdových a odjezdových stání, úplata za poskytování zpoplatněných služeb je stanovena v příloze, a to 10.000 Kč měsíčně za úklid a údržbu prostor [jméno FO], využití odpočívárny a sociálního zázemí pro řidiče v prostorách provozovatele, parkování, sprchování, využití ubytovny, zveřejnění jízdních řádů, služby autoservisu se slevou 10 %, možnost stravování v jídelně a použití odstavné plochy k parkování autobusů - dne 11. 9. 2019 (tedy po rozhodném období) poskytla společnost [právnická osoba] Jihomoravskému kraji podklady k autobusovému nádraží [adresa], kde detailně popsala poskytované služby - odpočívárna a sociální zařízení pro řidiče, úklid a údržba prostor včetně příjezdových a odjezdových stání, parkování na odstavné ploše, výlep jízdních řádů, zdarma vjezd a odjezd po určitou dobu. - podle zápisu ze dne 2. 9. 2019 Jihomoravský kraj zvažoval v rámci nově uzavíraných smluv o veřejných službách, že převezme náklady za úhradu vjezdů do autobusového nádraží, přistoupení k regulaci cen za použití příjezdových a odjezdových stání, v případě žalovaného šlo o Autobusové nádraží v [adresa]

30. Krajský soud v [jméno FO] usnesením č. j. [spisová značka] ze dne 10. 12. 2019 rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Ztotožnil se se závěry soudu I. stupně, že nárok je co do základu dán, když žalovaný užívá Autobusového nádraží bez právního důvodu a přiměřené náhrady a při svém podnikání se tak na úkor žalobce obohacuje. Odkázal na rozhodnutí [spisová značka], kterým bylo soudům uloženo zabývat se otázkou výše bezdůvodného obohacení, vzniklého bezesmluvním užíváním autobusového nádraží dopravcem a na rozhodnutí Krajského soudu v [jméno FO] č. j. [spisová značka], kdy byl dopravce zavázán k vydání bezdůvodného obohacení, vzniklého rovněž bezesmluvním užíváním autobusového nádraží jiné osoby. Sdělení Jihomoravského kraje o záměru přijmout se zřetelem na vznikající těžkosti a spory řešení ohledně užívání autobusových nádraží, poskytování s tím spojených služeb a regulovat za tyto služby účtované ceny, nemá žádný dopad na věc, vztahující se k období druhého pololetí roku 2014. Soud II. stupně nesouhlasil s námitkou žalovaného ohledně jeho tvrzeného nedostatku pasivní legitimace, protože majetkový prospěch plněním bez právního důvodu nevznikl Jihomoravskému kraji, jež si poskytování služby obyvatelstvu zajistil a zaplatil, ale žalovanému, který přepravu osob na určených linkách za úplatu Jihomoravskému kraji poskytuje podle smlouvy uzavřené na základě výsledků veřejné soutěže. Přitom v nabídnuté ceně musely být zahrnuty veškeré předpokládané náklady žalovaného, včetně ceny za užívání nádraží. Jízdné je sice vybíráno ve prospěch Jihomoravského kraje, ale jen proto, že za službu hradí smluvenou úplatu, kterou dopravci zaručuje, že linka zřízená ve veřejném zájmu pro něj nebude ztrátová v důsledku nízkého počtu na ní přepravovaných cestujících. Žalovaný jako obohacený je povinen vydat ochuzenému, to co nabyl, nehledě na újmu utrpěnou ochuzeným, nutno je tedy zohlednit, oč se rozrostla majetková sféra žalovaného.

31. Soud II. stupně vzal v úvahu námitku žalovaného, že bylo vycházeno jen z menšího počtu vyjádření provozovatelů nádraží a nebylo zohledněno, že žalovaný a jeho řidiči nevyužívali veškeré poskytované služby, zejména pokud jde o zázemí, odpočinkové místnosti, sociální zařízení a šatny a jeho vozidla nevyužívala odstavné plochy. Uvedl, že výši bezdůvodného obohacení nelze obvyklou cenu ztotožnit s cenou požadovanou žalobcem podle jeho ceníku ve vztahu k dalším obchodním partnerům. Odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2016 ve věci sp. zn. [spisová značka], který posuzoval obdobnou kauzu a v odůvodnění se uvedl, že ,, vychází důsledně z názoru, že peněžitá náhrada za plnění, které není dobře možné vrátit, musí odpovídat hodnotě, za jakou bylo v daném místě a čase a za obdobných podmínek obvykle poskytováno obdobné plnění (obvyklé ceně tohoto plnění“ Dále, že „výše peněžité náhrady se musí odvozovat od prospěchu, jenž byl plněním bez právního důvodu získán, obohacený je tedy povinen vydat vše (nikoliv více), co sám získal. Při určení výše této náhrady je přitom třeba přihlédnout i k případné vadnosti plnění (k jeho nedostatkům), pokud má za následek snížení skutečného majetkového prospěchu obohaceného.“ …… „Služby, které nebyly poskytovány v plném rozsahu či dokonce vůbec, musí být z ocenění vyjmuty.“ ……“Srovnání s jinými autobusovými nádražími obdobných parametrů, byť v jiných městech, by přitom potřebná data pro takový závěr mohlo poskytnout.“ 32. Dále odkázal odvolací soud na odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2017 ve věci sp. zn. [spisová značka], že: Otázka určení výše bezdůvodného obohacení, které záleželo ve výkonech (např. v užívání cizí věci bez právního důvodu či na základě neplatné smlouvy) a nelze je vydat, je v rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu řešena jednotně způsobem podávajícím se např. z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. [spisová značka], uveřejněného pod č. [hodnota] ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, podle něhož výši bezdůvodného obohacení určí soud podle své úvahy (§ 136 o. s. ř.) peněžitou částkou, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání obdobné věci, zpravidla právě formou nájmu, a kterou by nájemce za obvyklých okolností byl povinen plnit podle platné nájemní smlouvy; pokud její výše není předpisem stanovena, určí ji soud podle své úvahy opírající se o finanční ocenění prospěchu, který účastníku užíváním věci vznikl. Majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu je pak peněžitá částka, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání obdobné věci zpravidla právě formou nájmu a kterou by byl nájemce za běžných okolností povinen plnit podle platné nájemní smlouvy; důvodně se tedy tato náhrada poměřuje s obvyklou hladinou nájemného. Aby mohlo jít o částku skutečně „obvyklou" vzhledem ke srovnávanému stavu, je nepochybné, že při srovnání musí být respektováno jak posuzované místo a období, tak charakter, stav i způsob užívání konkrétní věci“. Při stanovení obvyklé ceny vynakládané v daném místě a čase za služby téhož druhu je tedy třeba přihlížet ke konkrétním skutečnostem, za nichž žalovaný věc užívá a stanovit ji znaleckým posudkem. Nelze přitom vycházet z posudku předloženého žalovaným, který bezdůvodné obohacení stanoví pouze v závislosti na ceně užívané nemovitosti a nebere vůbec v úvahu poskytované služby, nevychází z obvyklého nájmu, který by byl žalovaný povinen platit. Přitom část služeb, které se týkají cestujících při využívání autobusového nádraží, byla žalobcem žalovanému poskytována stejně jako ostatním dopravcům. Sporné jsou pouze služby, které měl využívat sám žalovaný, týkající se jeho zaměstnanců a vozidel. Soudu I. stupně bylo uloženo znovu se zabývat výší bezdůvodného obohacení, které žalovanému užíváním nádraží vzniklo se zohledněním, že žalovanému nebyly poskytovány některé služby, využívané ostatními dopravci, stanovit znaleckým posudkem cenu obvyklou v závislosti na kvantitě a kvalitě služeb, kterých se žalovanému od žalobce dostalo.

33. Po vrácení věci soudu I. stupně bylo doplněno dokazování, kdy soud provedl důkazy níže uvedenými listinami a znaleckým posudkem, z nichž učinil následující skutková zjištění, a to: - výpisem z LV č. [hodnota], stav od 1. 7. 2014 do 31. 12. 2014, kde je žalobce zapsán mj. jako vlastník pozemku parc. č. [hodnota] o výměře 840 m2 se stavbou č. p. [Anonymizováno] a pozemku parc. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] o výměře 9 704 m2 ,(na rozdíl od předchozího výše citovaného výpisu z LV, uvádějícího výměru 9 675 m2 , takže údaj v žalobě je správný), výpisem z LV č. [hodnota], stav od 9. 3. 2020, kde je uvedena výměra parc. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno]-9607 m2, protože se z ní jednak oddělila parcela č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno]- 29 m2 a došlo ke změně výměr obnovou operátu. Stavba čp. [Anonymizováno] podle katastrální mapy ze dne 9. 3. 2020 zabírá většinu parcely č. [hodnota]. Soud položil dalším společnostem – vlastníkům či provozovatelům autobusových nádraží na žádost žalobce dotazy za účelem zjištění, zda požadovali v rozhodném období od dopravců za užívání nádraží úplatu za vjezdy a výjezdy, v jaké výši a zda byla placena, zda jsou v poplatcích zahrnuty i tzv. neveřejné služby (sociální a odpočinkové zázemí pro řidiče autobusů, parkování autobusů apod. služby) nebo jsou-li tyto služby zpoplatněny zvlášť a jaká by byla výše poplatku, pokud tyto neveřejné služby dopravce nevyužívá a jaký by byl poplatek za využití neveřejných služeb. - společnost [právnická osoba]. sdělila, že dříve uvedené ceny za období od 1. 7. 2014 do 31. 12. 2014 byly za jednotlivé vjezdy a výjezdy, využití stání, výlep jízdních řádů, nástupní a výstupní prostor pro cestující. Jde o konečné ceny, které se za posledních 20 let neměnily. Tzv. neveřejné služby jsou zpoplatněny zvlášť - společnost [Anonymizováno] [jméno FO] [adresa] a.s. sdělila, že od 1. 10. 1993 vlastní a provozuje autobusové nádraží v [Anonymizováno] [adresa], od 1. 10. 1993 do 28. 2. 2016 vlastnila a provozovala autobusové nádraží v Uherském [jméno FO], od 1. 3. 2016 provozuje dle smlouvy o pachtu Dopravní terminál v [Anonymizováno] [jméno FO]. Za používání autobusového nádraží v [Anonymizováno] [adresa] žádá 60 Kč/každý spoj, u Dopravního terminálu v Uherském [jméno FO] se sazba liší podle délky spoje, a to do 100 km 33 Kč/spoj a nad 100 km 60 Kč/spoj. V období od 1. 7. 2014 do 31. 12. 2014 činila platba na obou nádražích 60 Kč za každý spoj stavící na nádraží. Součástí poplatku je možnost využití neveřejných služeb, které se zvlášť nezpoplatňují, neexistuje sazba jen za užívání bez neveřejných služeb. Za posledních 20 let, od roku 2000 - 31. 3. 2002 činila sazba u vnitrostátních linek do 100 km 40 Kč/spoj a nad 100 km 80 Kč/spoj, na [adresa] Kč, do ostatních států 170 Kč. Od 1. 4. 2002 do 11. 12. 2010 činila sazba u vnitrostátních linek do 100 km 60 Kč/spoj a nad 100 km 100 Kč/spoj, na [adresa] Kč, do ostatních států 150 Kč. Od 12. 12. 2010 do 28. 2. 2016 činila sazba na [jméno FO] v [Anonymizováno] [adresa] u všech typů linek bez rozdílu délky spoje 60 Kč/spoj. Od 1. 3. 2016 činí sazba na [jméno FO] v [Anonymizováno] [jméno FO] u linek do 100 km 33 Kč/spoj a nad 100 km 60 Kč/spoj. - na žádost žalobce soud sice zajistil k důkazu sdělení společností [právnická osoba]., [Anonymizováno] [jméno FO], a.s., [právnická osoba]. a [Anonymizováno] [jméno FO]-[Anonymizováno] a.s., z geografického hlediska z nich však nelze vyjít tak, aby byla zjištěna výše plnění „v místě obvyklá“, dokladují pouze, že i v dalších regionech jsou stanoveny a akceptovány poplatky, aniž by jejich plátcům byla nad rámec umožnění vjezdu a výjezdu poskytována další plnění. Ač nejde o dopravce z téhož regionu, rovněž vybírají poplatky 50-55 Kč vjezd/výjezd bez toho, aby v nich bylo zahrnuto čerpání dalších služeb. Společnost [právnická osoba]. sdělila, že provozuje autobusová nádraží v [Anonymizováno], [Anonymizováno], [adresa], [Anonymizováno], [adresa], [jméno FO] a v [adresa], jejich užívání je zpoplatněno poplatkem za užití příjezdového a odjezdového stání, cena se liší podle toho, zda se jedná o linku příměstské, dálkové nebo mezinárodní dopravy. V ceně není zahrnuto parkování. Dopravci za užívání platí řádně, s výjimkou jednoho dopravce, který hradí místo ceny pro dálkové linky cenu pro příměstské linky. Pohledávky jsou vymáhány soudní cestou, doposud ve všech pravomocně ukončených soudních řízeních soudy konstatovaly, že dopravce je povinen zaplatit ceníkovou cenu, jako cenu obvyklou, kterou na daném autobusovém nádraží hradili všichni ostatní dopravci. Poplatky jsou vybírány za jedno užití příjezdového nebo odjezdového stání v rámci linky dopravce, tedy za spoj. poplatek není vybírán za průjezd autobusovým nádražím, ale za jedno užití příjezdového či odjezdového stání (za spoj), zahrnuje tedy příjezd autobusu, výstup cestujících, nástup nových cestujících a odjezd spoje bez vlivu, zda jde o koncový nebo počáteční spoj, pro účtování ceny spoje je rozhodující jízdní řád linky zveřejněný v databázi CIS. Poplatky zahrnují pouze užití příjezdového či odjezdového stání a s tím bezprostředně související služby, jako je vyvěšení jízdního řádu na nástupišti, rozvržení spojů na stání a úklid ploch autobusového nádraží. Parkování autobusů, pokud je k tomu na autobusovém nádraží prostor, je účtováno zvlášť a musí být dohodnuto. Sociální a odpočinkové zázemí pro řidiče na autobusovém nádraží [právnická osoba]. není poskytováno paušálně, někteří dopravci si pro své řidiče pronajímají za tímto účelem prostory individuálními nájemními smlouvami a každý řidič může použít veřejné toalety na autobusovém nádraží za poplatek, hrazený i veřejností. Poplatky se za posledních 20 let zvyšovaly pravidelně o inflaci, a pokud na některém autobusovém nádraží proběhla rekonstrukce, zvýšil se poplatek na tomto autobusovém nádraží v návaznosti na náklady na ni vynaložené. Ceníky platné pro rok 2014 na jednotlivých autobusových nádraží společnosti [právnická osoba]. činily: : v [adresa], [jméno FO], [adresa] a [Anonymizováno] do 99 km- smluvní 51 Kč, bezesmluvní 97 Kč, od 100 km- smluvní 118 Kč, bezesmluvní 272 Kč, : v [adresa] do 99 km- smluvní 50 Kč, bezesmluvní 88 Kč, od 100 km- smluvní 105 Kč, bezesmluvní 245 Kč, : v [Anonymizováno] a [adresa] do 99 km- smluvní 48 Kč, bezesmluvní 88 Kč, od 100 km- smluvní 61 Kč, bezesmluvní 189 Kč, : v [Anonymizováno] do 99 km- smluvní 50 Kč, bezesmluvní 88 Kč, od 100 km- smluvní 70 Kč, bezesmluvní 189 Kč - vzájemně propojené společnosti [Anonymizováno] [jméno FO], a.s., [právnická osoba]. a [Anonymizováno] [jméno FO]-[Anonymizováno] a.s. sdělily, že od začátku 90. let vlastní a provozují autobusová nádraží v [jméno FO], Orlové, [adresa], [jméno FO]-[Anonymizováno] a [Anonymizováno] [adresa], od dopravců za užívání nádraží požadují úplatu a dopravci ji platí. Za vjezd na [jméno FO]-[Anonymizováno] v roce 2014 vybírali poplatky od [právnická osoba] 33 Kč/vjezd (příměstská doprava), 110,50 Kč/vjezd (dálková doprava), od [právnická osoba], [Anonymizováno], [právnická osoba], [Anonymizováno] [Anonymizováno], [Anonymizováno] 110,50 Kč/vjezd (dálková doprava), od [právnická osoba] 107,50 Kč/vjezd. [jméno FO] jezdila jen [právnická osoba] (příměstská doprava) 33 Kč/vjezd. [jméno FO] [adresa] jezdila [právnická osoba] (příměstská doprava) pro rok 2013 - 32,50 Kč/vjezd. [jméno FO] [adresa] je provoz zajišťován až od 12/2016. Ceny nejsou uvedeny zvlášť za vjezd a zvlášť za odjezd, platí se 1 cena 1 vjezd +1 odjezd. Poplatky neobsahují i tzv. neveřejné služby, ani parkování, ze strany dopravců na ně nebyl požadavek. Pokud by to někdo chtěl, řešili by to zvlášť. Za posledních 20 let na [jméno FO] (příměstská doprava) cena za vjezd v roce 2009 činila 25 Kč/spoj, v roce 2010 činila 27 Kč/spoj, v roce 2010 činila 29 Kč/spoj, v roce 2011- 2013 činila 32,50 Kč/spoj, od roku 2017 činí 34,50 Kč/spoj. Obdobná situace je na všech autobusových nádražích. - společnost [právnická osoba]. [adresa] sdělila, že mateřská společnost [právnická osoba]. i její další koncernové společnosti dlouhodobě vlastní a provozují autobusová nádraží. Od dopravců požaduje úplatu za využívání autobusových nádraží ve formě úhrady za jednotlivé spoje. Pokud dopravce jedním spojem vjede a vyjede, hradí právě za tento 1 spoj, pokud jedním spojem vjede a druhým spojem vyjede, uhradí právě 2 spoje. Dopravci úhradu platí. Ve vybraných lokalitách je výše poplatků regulována městem, na jehož území se autobusové nádraží nachází a rozmezí výše poplatku je dáno typem autobusu. Cenové podmínky na jednotlivých autobusových nádražích jsou pro všechny dopravce stejné. Poplatky obsahují i neveřejné služby, tj. sociální a odpočinkové zázemí pro řidiče, tyto nejsou zpoplatněny zvlášť. Výše poplatků za využití neveřejných služeb není fakturována samostatně, je vždy součástí poplatku za vjezdy. Jejich vývoj je individuální dle lokalit, s ohledem na míru regulace ze strany municipalit a vývoj cen v čase, proto jej nelze obecně stanovit. Společnosti [právnická osoba]., [Anonymizováno] [jméno FO] a.s., [právnická osoba]., [právnická osoba] a.s., [Anonymizováno]-[právnická osoba]. vlastní a provozují autobusová nádraží v [adresa], [Anonymizováno], [jméno FO], Třeboni, Dačicích, [adresa], [adresa], Vysokém [adresa], Slaném a [adresa]. Poplatek u dálkové dopravy tam, kde nebyl regulován, činil přibližně 100 Kč a tam, kde byl regulován, činil přibližně 55,50 Kč a tedy na tom, zda dopravce jedním spojem vjede a nebo jedním spojem vjede a druhým vyjede. Záleží, zda se uvedené částky hradí za jeden nebo dva spoje. Z této zprávy není zřejmé, zda jde o ceník z roku 2014 či aktuální. Pro srovnání je tedy tento vzorek nevhodný. - společnost [Anonymizováno] [jméno FO] a.s. sdělila, že za posledních 10 let neměnila poplatky za užívání autobusových nádraží, v minulosti rostly jen o inflaci a nárůst cen energií Její cena 165 Kč je od 1. 1. 2010 za spoj na [Anonymizováno] [Anonymizováno], tedy příjezd nebo odjezd autobusu a zahrnuje i neveřejné služby jako je WC zdarma, odpočinková místnost pro řidiče, slevový automat za občerstvení, tedy neveřejné služby zvlášť nezpoplatňuje, zvlášť se platí parkování. - společnost [Anonymizováno] [právnická osoba]. autobusové nádraží nevlastní ani neprovozuje, na trhu silniční motorové dopravy je běžné požadovat od dopravců úplatu za užívání nádraží dle dohody. - společnost [Anonymizováno] [jméno FO] Servisní a.s. má stanovený stejný poplatek příjezd nebo odjezd autobusu a platí se každý zvlášť, obsahuje i neveřejné služby, zvlášť se platí parkování. Od roku 2013 činí poplatek 50 Kč, jde o kompletní cenu zahrnující i neveřejné služby, protože jde o vzájemně provázané činnosti a pokud je dopravce nevyužije, jde o jeho rozhodnutí, které se na ceně služby neprojeví Z uvedeného je patrná nejednotnost praxe jednotlivých vlastníků a provozovatelů nádraží. Z uvedeného přehledu bylo zjištěno, že: : žalovaný na autobusovém nádraží [adresa] prezentoval požadavek platby 50 Kč za vjezd/ výjezd bez údaje, že by v této částce byly zahrnutý další služby (čl. 53 spisu), jejich poskytování uvádí až od roku 2019 (čl. 585 spisu) : žalobce na autobusovém nádraží [adresa] požaduje 50 Kč za vjezd/ výjezd bez údaje, že by v této částce byly zahrnutý další služby, cena platí pro smluvní i mimosmluvní partnery (čl. 89 spisu) : společnost [Anonymizováno] [jméno FO] [Anonymizováno] a.s. (čl. 157, 160 spisu) a společnost [právnická osoba]. (čl. 164, 167 spisu) v roce 2014 žalobci platily 50 Kč za vjezd/ výjezd samostatně, nezmiňují se, že by jim byly poskytovány další služby : společnost [právnická osoba] [právnická osoba]. od roku 2012 žalobci platila 50 Kč za vjezd/ výjezd samostatně a byla jí poskytnuta místnost pro řidiče (čl. 171, 179 spisu) : společnosti [Anonymizováno] [jméno FO] [adresa] platil žalobce 60 Kč za spoj, v ceně bylo zahrnuto státní na odstavných plochách dle kapacity míst, tj. jen do vyčerpání kapacity, parkování na odstavné ploše bylo umožněno, ale nezajištěno, součástí poplatku je možnost využití neveřejných služeb (čl. 142, 149, 151, 646 spisu) : společnosti [jméno FO] [Anonymizováno] a.s. platil žalobce 50 Kč za vjezd/ výjezd a za parkování autobusů, poplatek zahrnoval mj. i zázemí, podle společnosti jde o vzájemně provázané služby, takže poplatky za jednotlivé služby nejsou rozlišeny, podle společnosti je nelze poskytnout samostatně. Dne 28. 12. 2018 uzavřela tato společnost se společností [právnická osoba] Smlouvu o užívání autobusových stání, podle níž se poplatky za vjezd/ výjezd se neplatí, platí se služby, jako je např. úklid, zázemí, parkování, ubytovna, odstavná plocha. (čl. 152, 155-156, 583, 670 spisu) : společnost [právnická osoba]. vlastní a provozuje [jméno FO] [adresa] za poplatek 55 Kč, [jméno FO] za poplatek 68 Kč, [jméno FO] [adresa] za poplatek 55 Kč a [jméno FO] [adresa] za poplatek 42 Kč. [jméno FO] u [jméno FO] za poplatek 42 Kč. Zázemí pro řidiče lze pronajmout dle smlouvy, to s cenami vjezd/výjezd nesouvisí. Neveřejné služby jsou zpoplatněny zvlášť a nejsou-li využívány, cena za vjezdy se nemění (čl. 361, 455, 644 spisu). [jméno FO] těchto nádražích jsou tedy uvedené poplatky bez poskytování dalších služeb nejen stanoveny, ale i dopravci respektovány. : společnost [Anonymizováno] [jméno FO] [Anonymizováno] a.s. nádraží nemá, ale sama zajíždí na jiná nádraží, kde platí poplatky za vjezd/ výjezd, a to žalobci a na [jméno FO] 50 Kč, na [jméno FO] [adresa] a [jméno FO] u [jméno FO] 42 Kč (čl. 438 spisu). Respektuje tedy poplatky stanovené společnost [právnická osoba]. čistě za vjezdy/výjezdy bez dalších služeb. : společnost [právnická osoba]. vlastnila a provozovala do roku 2011 [jméno FO] [adresa] za poplatek 70 Kč, [jméno FO] [adresa] za poplatek 40 Kč, od roku 2012 již její nádraží jiní dopravci nevyužívají, takže žádnému jinému subjektu platby nefakturuje. V roce 2014 společnost [právnická osoba]. platila za zajíždění na nádraží jiných provozovatelů, a to na [jméno FO] [adresa] za poplatek 62 Kč, na [jméno FO] za poplatek 68 Kč, na [jméno FO] za poplatek 99 Kč a kromě těchto poplatků navíc platí poplatek za parkování a za užívání místnosti pro řidiče, tj. užívání zázemí do poplatku není zahrnuto (čl. 357, 436 spisu). Rovněž tak respektuje na nádraží v [Anonymizováno] a [jméno FO] uvedené poplatky čistě za vjezdy/výjezdy bez dalších služeb. : společnost [právnická osoba]. vlastní a provozuje nádraží, kde se platí poplatek kolem 50 Kč za vjezd/výjezd. Poplatky neobsahují i tzv. neveřejné služby, někteří dopravci si je pro své řidiče pronajímají za tímto účelem na základě individuálních nájemních smluv (čl. 651spisu). Opět jde o poplatek jen za vjezd/výjezd bez dalšího. : společnosti [Anonymizováno] [jméno FO], [právnická osoba] a [Anonymizováno] [jméno FO] [Anonymizováno] vlastní a provozují nádraží, za užívání požadují úplatu. Protože je často jedna cena za vjezd i odjezd, vychází na každý vjezd a za odjezd zvlášť polovina, tj. okolo 55 Kč. Poplatky tzv. neveřejné služby ceny neobsahují, protože ze strany dopravců nebyly požadovány a pokud by takový požadavek byl, řešili by jej zvlášť. Tedy částka okolo 55 Kč se platí i bez užívání neveřejných služeb (čl. 672 spisu) : společnost-[právnická osoba]. [adresa] vlastní a provozuje nádraží, zaslala však aktuální ceník a ani není jasné, zda uvedené poplatky dělit dvěma, tedy za vjezd a zvlášť za odjezd. Poplatky obsahují i neveřejné služby, tj. sociální a odpočinkové zázemí pro řidiče, které zvlášť zpoplatněny nejsou (čl. 680 spisu) - Smlouvou o nájmu č. 11/2019, uzavřenou mezi pronajímatelem [právnická osoba]., se sídlem [jméno FO] - [Anonymizováno] a žalobcem jako nájemcem dne 30. 12. 2019 si žalobce pronajal za [právnická osoba] Kč měsíčně prostor k zázemí pro řidiče. Jde o jednak jiné než rozhodné období a jednak o objekt [Anonymizováno] [Anonymizováno] se specifickými podmínkami, tedy ke srovnání nevhodný. - podle sdělení Jihomoravského kraje ze dne 19. 2. 2014, adresovaného právnímu zástupci žalobce, přikládá tabulky o kompenzaci pro žalovaného za provozování přepravy na linkách v rámci V. etapy IDS JMK od prosince 2008 do 14. 12. 2013, tedy v jiném než rozhodném období. - podle sdělení Jihomoravského kraje ze dne 23. 9. 2021, byla žalovanému poskytnuta kompenzace za provozování přepravy v rámci veřejné zakázky “Výběr dopravců pro uzavření smluv o veřejných službách v přepravě cestujících ve veřejné linkové osobní dopravě v rámci IDS JMK“ od 15. 12. 2008 do 30. 4. 2021, z toho od 1. 7. 2014 do 31. 12. 2014 ve výši 87.098.534 Kč. Od 1. 7. 2018 do 30. 4. 2021 nebyly kompenzace vypláceny, protože žalovaný už veřejné služby podle této veřejné zakázky neprovozoval. - nařízením Jihomoravského kraje ze dne 12. 10. 2020 a z 27. 10. 2021 byly stanoveny maximální ceny bez DPH za užití příjezdového a odjezdového stání určeného k účelu výstupu (nástupu) osob a vyložení (naložení) zavazadel. Vztahují se na spoje veřejné linkové dopravy osob do 50 km provozované bez smlouvy o veřejných službách i na spoje veřejné linkové osobní dopravy provozované dle smlouvy o veřejných službách, v ceně je zahrnuto přistavení vozidla do 15 minut před odjezdem i užití místnosti ke krátkodobému pobytu řidičů včetně sociálního zařízení a možnost užití stání k provedení opatření nezbytných k bezpečnosti provozu. Jde o nařízení platná od 1. 5. 2021 a od 1. 1. 2022, tedy mimo rozhodné období a zahrnující užití místnosti ke krátkodobému pobytu řidičů a možnost krátkodobého užití stání. Konkrétně pro [jméno FO] [adresa] byla stanovena v roce 2021 cena 54,54 Kč za užití stání a 27,27 Kč za užití stání jen k výstupu cestujících (na [jméno FO] [adresa] to bylo 11,62 Kč za užití stání 5,81 Kč za užití stání jen k výstupu cestujících, tedy pro srovnání s [jméno FO] [adresa] asi 4,7x méně. V roce 2022 pro [jméno FO] [adresa] byla stanovena cena 56 Kč za užití stání a 38 Kč za užití stání jen k výstupu cestujících (na [jméno FO] [adresa] to bylo 12,60 Kč za užití stání 6,30 Kč za užití stání jen k výstupu cestujících, tedy podobně jako v roce 2021. - do spisu je založena i komunikace účastníků v rámci jednání o možnosti mimosoudního řešení sporu, kde žalovaný poukazuje na to, že zpracování znaleckého posudku dle specifik vyžadovaných soudem II. stupně parně nebude možno zpracovat a podaný posudek je neupotřebitelný, nabídl žalovanému odečet částky 1.000 Kč měsíčně za nevyužité služby. K pozitivnímu výsledku tato jednání nevedla. - ze závěrů znaleckého posudku č. 885/2019 ze dne 29. 7. 2019, kterým byla stanovena cena obvyklá v místě a čase za užití příjezdového a odjezdového stání určeného k účelu výstupu (nástupu) osob a vyložení (naložení) zavazadel v areálu autobusového nádraží [adresa] byla stanovena cena 66-76 Kč za spoj, ve [adresa]-67 Kč za spoj, ve Valašském [adresa]-56 Kč za spoj a v [adresa]-69 Kč za spoj, tedy v průměru 58,25 Kč za spoj. Z posudku neplyne, jakého období se týkal, neboť byla doložena jen o jeho část.

34. Ve věci byl ustanoven znalec [tituly před jménem] [jméno FO], který měl zjistit obvyklou cenu vynakládanou v daném místě a čase za služby, spočívající ve vjezdu a výjezdu autobusů žalovaného na autobusové nádraží ve vlastnictví žalobce, tedy zjistit, jakou úplatu by byl žalovaný nucen za normálních okolností platit v období od 1. 7. 2014 do 31. 12. 2014 za užívání pozemku parcela č. 2054/62 o výměře 9704 m2, který žalobce pronajímá podnikatelským subjektům pro podnikatelské účely za účelem vjezdu a výjezdu autobusů na autobusové nádraží, a který žalovaný pro podnikatelské účely bezesmluvně využil za účelem vjezdu jeho autobusů na zastávky č. [hodnota], 3,5,9,13,15 a výjezdu z nich pro nástup a výstup cestujících. Znalci bylo uloženo, aby zohlednil, že cestující žalovaného mohli užívat i veřejně přístupnou část budovy č. p. 3608, občanská vybavenost, postavené na pozemku parc. č. [hodnota] o výměře 840 m2 , ale neveřejnou část budovy žalovaný nevyužíval, nečerpal tedy služby související s využitím zázemí, odpočinkové místnosti, sociálního zařízení a šaten pro řidiče žalovaného, kterých se ocenění netýká, stejně jako stání jeho vozidel na odstavných plochách.

35. Ustanovený znalec vypracoval dne 18. 3. 2021 znalecký posudek č. 3682/11/21. Ač znalec v posudku necitoval jeho zadání přesně tak, jak bylo soudem stanoveno a uvedl je ve zkrácené podobě, znaleckému úkolu tak, jak byl stanoven, se věnoval, tedy zabýval se podle obsahu posudku zjištěním ceny obvyklé, vynakládané v místě a čase za vjezdy a výjezdy na Autobusové nádraží se zohledněním skutečnosti, že žalovanému nebyla poskytována část služeb spojených s využíváním neveřejné části, zjišťoval obvyklou cenu služeb využívaných žalovaným, tedy v závislosti na kvantitě a kvalitě služeb, kterých se žalovanému skutečně dostalo. Jinak posudek náležitosti stanovené v § 28 odstavec 2 zákona č. 254/2019 Sb. obsahuje.

36. Znalec zvolil pro určení obvyklé ceny srovnávací metodu a postupoval dle § 2 odstavec 2 vyhl. č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a § 1a prováděcí vyhl. č. 441/2013 Sb., tedy porovnával sjednané ceny stejných, popřípadě obdobných předmětů ocenění v obvyklém obchodním styku v tuzemsku ke dni ocenění a do souboru pro porovnání vybral údaje od 3 obdobných případů.

37. V nálezu se uvádí, že Autobusové nádraží [adresa] sestává z budovy č. p. [Anonymizováno] občanská vybavenost, která je součástí pozemku parc. č. [hodnota], dále ze zpevněných komunikací, nástupišť, autobusových zastávek, zatravněných ploch s parkovou úpravou, vše na pozemku parc. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] - 9704 m. [jméno FO] části zpevněné plochy jsou vymezena stání pro odstavení autobusů v době přestávky mezi spoji. V provozní budově č. p. [Anonymizováno] se nachází veřejná část, běžně přístupná veřejnosti a neveřejná část, sestávající z prostor užívaných pouze vlastníkem a ze zázemí pro řidiče dopravců, tj. 2 odpočinkových místností s kuchyňkou, sprchou a WC. [jméno FO] nástupištích jsou zastávky rozděleny podle jízdních řádů. Vzdálenost, kterou ujede každý z autobusů při obsluze kterékoliv linky v areálu je vždy shodná, maximální doba stání pro výstup a nástup a výjezd z [jméno FO] taky shodná. [právnická osoba] s běžně zavedenou praxí u jiných soukromých vlastníků a provozovatelů autobusových nádraží účtoval vlastník ve sledovaném období cenu za výjezd a výjezd 50 Kč, tj. za vjezd, stání pro výstup a nástup cestujících a pro výjezd. Žalovaný si pronajímá mimo areál Autobusového nádraží zařízení pro odstavení autobusů při přestávce mezi spoji a pro využití neveřejné části. Podle názoru soudu dodržel postup, kdy se obvyklá cena určuje porovnáním s cenami již stanovenými na jiných nádražích a dopravci akceptovanými za předpokladu, že je k dispozici statisticky dostatečně významný soubor informací, dle § 1a odst. 2 písm. a) vyhlášky č. 151/1997 Sb., tedy nejméně 3 obdobné předměty ocenění. Informace o poskytovaných službách, jejich rozsahu a ceně čerpal znalec ze sdělení jednotlivých vlastníků a provozovatelů, respektive uživatelů autobusových nádraží, tedy z podkladů zjištěných v průběhu řízení. Uvedl, že celý soubor informací autobusových nádraží je nutno rozčlenit do 2 základních skupin dle vlastnictví, a to na autobusová nádraží ve vlastnictví obcí a autobusová nádraží v soukromém vlastnictví. Do souboru pro porovnání nezahrnul nádraží ve vlastnictví obcí, které sdělily, že poplatky nevybírají, dopravní obsluha je chápána jako služba veřejnosti, neslouží k podnikání a náklady na provoz jsou hrazeny z veřejných prostředků. K dispozici měl sdělení měst [adresa], [jméno FO] [adresa], [jméno FO] [adresa]. Posudek uvádí, že na autobusových nádražích v soukromém vlastnictví je jejich použití vždy zpoplatněno. Tento soubor rozdělil na 2 skupiny podle rozsahu poskytovaných služeb dopravcům v rámci poplatku za výjezd/výjezd, a to: 1/tam, kde mimo vjezdů a výjezdů jsou v účtované částce zahrnuty i další služby, tj. možnost parkování autobusů v přestávce mezi jednotlivými spoji a využití zázemí pro řidiče. Do porovnání nelze zahrnout [jméno FO] s platbou 50 Kč za výjezd, výjezd, možnost parkování a využití zázemí, ani [jméno FO] [adresa] a [jméno FO] s platbou 60 Kč za výjezd, výjezd, krátkodobé parkování a využití zázemí, protože v těchto případech poplatek obsahuje i poskytování jiných služeb, jejichž cenu lze jen obtížně separovat, nelze tyto případy zahrnout do souboru pro porovnání. Do souboru pro porovnání nelze zahrnout ani společnost [právnická osoba]. [adresa], na jejíchž nádražích a nádražích dalších koncernových společností jsou účtovány a hrazeny poplatky, ty ale opět obsahují i poskytování zázemí pro řidiče a především uvádí ceny za rok 2020. 2/ tam, kde byly zjištěny poplatky účtované dopravcům pouze za vjezd/výjezd s tím, že ostatní služby lze sjednat samostatnou smlouvou. Pro srovnání znalec použil [jméno FO] [adresa] s platbou 55 Kč, [jméno FO] s platbou 68 Kč, [jméno FO] [adresa] s platbou 55 Kč, [jméno FO] [adresa] s platbou 42 Kč, [jméno FO] s platbou 42 Kč, [jméno FO] [adresa] s platbou 50 Kč, [jméno FO] [adresa] s platbou 50 Kč. Do srovnání nebylo ÚAN [jméno FO] Zvonařka s platbou 66 Kč, protože se evidentně jedná o nádraží podstatně rozdílných parametrů, pokud jde o plochu, počet zastávek a spojů a cenová hladina u pozemků je v [jméno FO] je výrazně vyšší.

38. Analýzou charakteristik jednotlivých objektů porovnání posudek nezjistil přes jejich odlišnost žádnou přímou závislost mezi výší ceny oceňované služby a parametry srovnávaných nádraží, přestože se jednotlivá nádraží liší. Cena pronájmu zřejmě nebyla v žádném případě kalkulována s přihlédnutím k vynaloženým nákladům, když podle sdělení společnosti [Anonymizováno] [Anonymizováno] a.s. výše poplatku zohledňuje spíše velikost města, atraktivitu pozemku a vybavenost nádraží. Pro uvedené v zohlednění kvality objektů ovšem nebyl shledán žádný algoritmus, žádný z parametrů s významným podílem na výši ceny, při porovnání nelze upravit porovnávací cenu podle žádného z parametrů, proto je za porovnávací hodnotu považován prostý aritmetický průměr uvedených jednotkových cen srovnávaných objektů. Nebyl shledán ani důvod pro kladení vyšší či nižší váhy na některý srovnávaný případ. Stanovená jednotková cena za vjezd/výjezd činí 51,71 Kč a při počtu 24 826 počtu výjezdů a ve sledovaném období jde o cenu 1.283.752 Kč, po zaokrouhlení 1.283.750 Kč.

39. Žalobce neměl o ocenění provedenému znaleckým posudkem č. 3682/11/21 výhrad. Konstatoval, že jím požadovaná částka reflektuje průměrné ceny v tomto segmentu podnikání a je menší, než částka vypočtená znalcem, který podle požadavku Krajského soudu nevyužívání neveřejných služeb žalovaným zohlednil. [adresa] Kč za vjezd a 50 Kč za výjezd neobsahuje možnost odstavení autobusů v areálu při přestávce mezi spoji ani možnost využití neveřejné části. Vzhledem k omezenému prostoru Autobusového nádraží řeší odstavování vozidel samostatnými nájemními smlouvami s jednotlivými dopravci a zaplacením poplatku za nájem plochy, který umožňuje rovněž použití neveřejné části autobusového nádraží. Řidiči žalovaného jako nesmluvního dopravce nemají ani časový prostor k využití neveřejné části, veřejnou část mohou použít. Použití neveřejné části budovy se vztahuje na řidiče smluvních dopravců při parkování autobusů a jsou řešeny jinými smlouvami, které tyto služby zvláště zpoplatňují. Řidič autobusu přijíždí s cestujícími na stání určené pro výstup cestujících a vyložení zavazadel, poté z tohoto stání bezprostředně odjíždí. Pokud nenavazuje další spoj, odjíždí mimo areál. Pokud navazuje další spoj, odjede na odjezdové stání pro nástup cestujících a naložení zavazadel, autobus přistaví nejdéle do 15 minut před odjezdem spoje, za užití je účtováno 50 Kč. Takto užívá odjezdové stání řidič i při zahájení spoje bez předchozího příjezdu na stání, kdy prostor příjezdových zastávek pouze projede bez zastavení a účtuje se jen odjezdové stání. Za tohoto bezesmluvního stavu dopravce sice ušetří za nájem, ale zároveň svým řidičům znemožní použití neveřejného zázemí.

40. Žalovaný naopak se závěry znalce nesouhlasil, znalec podle něj nesplnil uložené zadání, podle kterého je nutno vzít v úvahu to, že žalovanému nebyly poskytovány některé služby, které využívali ostatní dopravci a cena má být stanovena jako cena obvyklá v závislosti na kvantitě a kvalitě služeb, kterých se žalovanému od žalobce dostalo. Znalec použil podle žalovaného chybně porovnávací metodu, která nemohla vést k řádnému stanovení obvyklé ceny, když ve spise není dostatek údajů, které by bylo možno vzájemně srovnat, tedy nedisponoval dostatečně reprezentativním vzorkem po stránce kvantitativní ani kvalitativní, použití porovnávací metody nedostatečně zdůvodnil. Praxe při vybírání poplatků je natolik různorodá, že pouhým srovnáním několika vybraných poplatků nelze výši obvyklé ceny zjistit ani určit, že by bylo vůbec obvyklé vybírat poplatky toliko za vjezd a výjezd, tedy bez zahrnutí neveřejných služeb. Žalovaný odkazuje na judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu, které opakovaně shodně konstatovaly, že je výhradně na znalci, aby v souladu s poznatky dosaženými v jeho oboru zvolil, jakou metodu ocenění použije. Soud, který nemá příslušné odborné znalosti, nemůže metodiku ocenění stanovit. Zvolená metoda ocenění by měla s ohledem na dostupná data předmětu obohacení co nejlépe směřovat k vyčíslení obvyklé ceny. Znalec pouze odkazem na zákon č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku, s odkazem na prováděcí předpis, vyhlášku č. 488/2020 Sb. zřejmě usoudil, že je nezbytné zvolit porovnávací metodu jako výchozí. Podle § 1 odst. 1 zákon upravuje způsoby oceňování věcí, práv a jiných majetkových hodnot a služeb pro účely stanovené zvláštními předpisy. V tomto případě však právní úprava institutu bezdůvodného obohacení obsažená v občanském zákoníku na tento ani jiný cenový předpis neodkazuje. Žalovaný sice připouští, že s ohledem na absenci definice obvyklé ceny si rozhodovací praxe často vypomáhá definicemi ze zákona o oceňování majetku či zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, nicméně tyto předpisy nejsou a nikdy nemohou být aplikovány na soukromoprávní vztahy bez dalšího a nejsou tak pro daný typ právního vztahu závazné. Znalec porovnal autobusová nádraží v [Anonymizováno], [jméno FO], [Anonymizováno], [Anonymizováno] a [jméno FO], provozované pouze jedním provozovatelem, a to společnosti [právnická osoba]., dále autobusové nádraží v [adresa] provozované žalobcem a autobusové nádraží [adresa] provozovaného společnosti [Anonymizováno] [Anonymizováno] s.r.o., za srovnatelná je považoval i proto, že na všech jsou údajně účtovány poplatky toliko za vjezd a výjezd, přičemž poskytování služeb má být zpoplatněno zvlášť. Tato tvrzení však neodpovídají skutečnosti a nejde o reprezentativní vzorek. Autobusové nádraží [adresa] pro srovnání není vhodné, protože je nepřípustně porovnáván cenový údaj, který je zároveň i předmětem znaleckého zkoumání a který má být posudkem teprve zjištěn. Poplatky stanovené žalobcem zahrnují i poplatky za neveřejné služby, nikoli jen za pouhý vjezd a výjezd. Žalobce ve svém Sdělení soukromých provozovatelů autobusových nádraží v Jihomoravském kraji ze dne 17. 10. 2017 uvedl, že neveřejné služby poskytované z jeho strany jednotlivým dopravcům na [jméno FO] [adresa] nejsou zvlášť zpoplatněny, zvlášť zpoplatňuje pouze využití odstavných ploch za účelem parkování autobusů smluvních dopravců, uvedl, že žalovanému v čerpání služeb na autobusovém nádraží [adresa] nebrání a žalovaný se údajně sám rozhodl tyto účely služby nečerpat. Pak žalobce doplnil, že není pravdou, že poplatky stanovené jednotlivými vlastníky zahrnují veškeré služby, jde o poplatky za vjezdy a výjezdy. Neobsahují možnost parkování mimo zastávky, na to jsou uzavírány smlouvy zvláště. Žalobce v minulosti opakovaně uváděl, že není charitativní organizací, že provoz autobusového nádraží a poskytování souvisejících veřejných i neveřejných služeb s sebou nese značné náklady, takže účtování úplaty za užívání nádraží a služby ze strany provozovatele je nezbytné a kromě pokrytí těchto nákladů je s ohledem na podnikatelský statut žalobce nutno počítat i s tím, že provoz autobusového nádraží musí dosahovat i přiměřený zisk. Soukromý provozovatelů musí získat prostředky na provoz, proto praxe zavedla placení poplatku. Žalobce uvedl nákladné činnosti související s udržováním nádraží, které jdou na vrub vlastníka, a proto je požadována úplata za užívání. Z toho je zjevné, že žalobce uzavírá s dopravci 2 typy smluv, a to jednak smlouvy o zpoplatnění vjezdu a výjezdu, v nichž je zahrnováno poskytování veřejných i neveřejných služeb a vedle toho smlouvy o užití parkovacích stání. Pokud by výsledná zjištěná obvyklá cena měla být 50 Kč či více pouze za a 1 vjezd a výjezd bez zahrnutí úplaty za služby, nastala by absurdní situace, že by se žalobce obohatil na úkor žalovaného, který by mu nedůvodně hradil za 1 vjezd a výjezd částku ve výši hrazenou ostatními dopravci, kteří v rámci tohoto poplatku neveřejné služby čerpají. Nyní se žalobce v rozporu s dřívějšími tvrzeními snaží přesvědčit, že poplatky za vjezd a výjezd nezohledňuje náklady na služby, že by řidiči autobusů žalovaného neveřejné služby vlastně ani čerpat nestíhali, když nemají kde autobus odstavit, neboť za tímto účelem nemají smlouvu. Celkem [hodnota] obcí, se vyjádřilo, že autobusová nádraží provozují bez vybírání poplatků. 10 soukromých provozovatelů, a to společnosti [právnická osoba]., [právnická osoba]., [právnická osoba]., [Anonymizováno] [jméno FO] [adresa] a.s., [Anonymizováno] [jméno FO] servisní a.s., [právnická osoba]., [Anonymizováno] [jméno FO] a.s., [právnická osoba]., [Anonymizováno] [jméno FO]-[Anonymizováno] a.s. (přičemž poslední 3 jsou provázané a působí ve shodě), [Anonymizováno] [právnická osoba]., žalobce a společnost [právnická osoba] autobusová nádraží vlastní či provozují. Pouze 5 z 12 provozovatelů, a to [právnická osoba]., [právnická osoba]., [Anonymizováno] [jméno FO] a.s., [právnická osoba]., [Anonymizováno] [jméno FO]-[Anonymizováno] a.s. (kdy poslední 3 provázané ve shodě působící nádraží neveřejné služby neposkytují, protože je o ně nikdo nežádá) zpoplatňuje pouze vjezdy a výjezdy a poskytování neveřejných služeb pak zpoplatňuje zvlášť. Z toho 4 z těchto 5 provozovatelů působí v Moravskoslezském kraji a 3 z nich postupují s ohledem na provázanost vlastnické struktury ve vzájemné shodě. [právnická osoba]. nevybírá poplatky vůbec, [právnická osoba]. nevybírá poplatky za pouhý vjezd/ výjezd, jen za čerpání neveřejných služeb, většina ostatních provozovatelů poplatky za vjezd a výjezd vybírá, avšak je v nich zahrnuto i poskytování tzv. neveřejných služeb, což je bezpochyby i případ žalobce. Znalec chybně uvedl společnost [právnická osoba]. jako provozovatele, který zpoplatňuje zvlášť / výjezd a zvlášť poskytování neveřejných služeb, společnost však ve vyjádření ze dne 23. 7. 2020 uvedla, že v ceně jsou neveřejné služby zahrnuty, ale správně tuto společnost z porovnání vyřadil, stejně jako společnost [Anonymizováno] [Anonymizováno], která uvedla ceny z roku 2020 a regiony, ve kterých provozuje nádraží, jsou specifické tím, že na trhu v těchto regionech není konkurence a ceny jsou dopravcům jednostranně diktovány. Ze sdělení jednotlivých provozovatelů vyplývá, že do cen za vjezdy a výjezdy není většinou zahrnuta možnost užívání odstavných ploch pro parkování autobusů, za užití odstavných ploch jsou vybírány poplatky zvlášť. Žalobce se v podání ze dne 30. 4. 2021 snaží navodit dojem, že by mělo být čerpání neveřejných služeb být snad vázáno na užívání odstavných ploch nebo by poplatky měly sanovat náklady na poskytování neveřejných služeb, z vyjádření jednotlivých provozovatelů i předchozího vyjádření žalobce vyplývá opak. Pokud autobus přijede na stání, je počítáno s možností okolo 15ti minut zde zůstat, pokud však potřebuje dobu 25 – 30ti minut, musí autobus odjet na místo k tomu určené, musí být před odjezdem musí být nastartovaný, musí se v něm topit, řidiči se platí mzda a platí se energie, které musí autobus mezi spoji vyrovnávat. [jméno FO] autobusovém nádraží v [Anonymizováno] je k dispozici místnost pro dispečery a řidiče se vším co dopravce potřebuje k provozu, takže poplatek není vybírán za vjezdy, ale za tyto služby. Společnosti [právnická osoba], [právnická osoba]., [Anonymizováno] [jméno FO]-[Anonymizováno] a.s. a [Anonymizováno] [jméno FO] a.s. znalec do srovnání nezačlenil parně z důvodů geografických a pak zbývá jen společnost [právnická osoba]., jako jediný provozovatel účtující poplatky, v nichž nejsou zahrnuty neveřejné služby. Společnost uvedla, že při stanovení poplatků nebývá zohledněna výměra plochy použité při vjezdu či výjezdu, autobusové nádraží tvoří 1 funkční celek. Výše poplatku za užívání je zohledněna spíše velikostí města, atraktivitou pozemků a vybaveností nádraží. Tomu pak odpovídá i praxe této společnosti, která provozuje několik autobusových nádraží, nemá však pro ně standardizovanou výši poplatků, které stanovuje podle specifik autobusových nádraží, místa, kde se nádrží nachází a podobně. Je také otázkou, zda mají být ze znaleckého zkoumání vyňata nádraží vlastněná obcemi, kterým v řadě případů nic nebrání poplatky vybírat. Je zjevné, že jakákoliv obvyklá praxe neexistuje a jednotlivé provozovatelé nádraží se při stanovování výše poplatků v rozsahu poskytovaných plnění rozhodují autonomně. V říjnu 2015 byl vydán Metodický postup pro regulaci cen za užití příjezdového a odjezdového stání a některé poznatky v něm uvedené jsou významné i pro toto řízení, zejména popis dosavadního stavu ohledně stanovení výše poplatků za užívání autobusových nádraží, shrnuje provedenou analýzu dosavadního stavu vybírání poplatků, jejich výše, způsobu stanovení a podobně. Zejména z ní vyplývá, že členění výše poplatku nelze zobecnit nejen v rámci [jméno FO] republiky, nýbrž ani v rámci jednotlivých regionů. Tyto ceny zpravidla nejsou určovány ani tržním mechanismem, právním předpisem a podobně. Podle Metodiky tak ani v rámci jednotlivých regionů není možno stanovit obvyklou cenu pro účel regulace výše poplatků za užívání autobusových nádraží pouhým aritmetickým průměrem porovnávaných cen. Podle přesvědčení žalovaného je nezbytné použít metodu jinou, například nákladovou či výnosovou, případně je kombinovat.

41. Dále žalovaný posudku vytýká, že ačkoliv měl být vypracován období od 1. 7. 2014 do 31. 12. 2014, znalec jej vypracoval podle zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a vyhlášky č. 441/2013, kterou se provádějí některá ustanovení zákona č. 151/1997, ve znění vyhlášek, které nabyly účinnosti až uplynutí rozhodného období, pro které měl být posudek vypracován. Posudek neobsahuje všechny náležitosti dle § 28/2 z.č. 254/2019 Sb., o znalcích, neoznačuje zadání nebo je uvádí nedostatečně, pokud jde o výčet podkladů, absentuje odůvodnění v rozsahu umožňujícím přezkoumatelnost posudku. Podle III. ÚS 299/06 a [spisová značka] veškeré použité podklady musí být uvedeny tak, aby nebylo pochybností o jejich identitě a pokud tyto podklady nejsou v posudku přiloženy, je třeba zejména citovat přesné označení, datum a původce zpracovatele, autora, podepsané osoby apod. znalec v části A) použité podklady řádně neidentifikoval, uvedl obecné označení jako soudní spis, ale nijak nespecifikoval konkrétní listiny, ze kterých vycházel nebo použil pouze obecné označení nějakého konkrétního podkladu či obecně uvedl, že by podklady měly být údaje sdělené účastníky prohlídky, což způsobuje neurčitost posudku a nepřezkoumatelnost jeho závěrů, neuvádí, jak zjistil informace k jednotlivým nádražím a poplatkům, není patrno, z kterých listin spisu vycházel, zda šlo o tvrzení účastníků či informace vlastníků nádraží či dopravců nebo vyšel z údajů sdělených účastníky prohlídky a jakých. S některými sděleními vlastníků a provozovatelů nádraží, dopravců, jako je [právnická osoba]., [právnická osoba]., [Anonymizováno] [jméno FO] a.s., [právnická osoba]. a [Anonymizováno] [jméno FO]-[Anonymizováno], obsaženými ve spisu, znalec vůbec nepracuje. Žalovaný vytýká znaleckému posudku údajné formální a početní chyby, konkrétně, že pozemek parc. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] by měl mít s výměru 9704 m, ve skutečnosti výměra je 9607 m., což má mít za následek i to, že v posudku není správně uvedena celková výměra pozemků v areálu Autobusového nádraží, která by společně s pozemkem parc. č. [hodnota] o výměře 840 m měla údajně činit 10 544 m, avšak ve skutečnosti činí 10 447 m. Znalec uvádí, že autobusová nádraží v soukromém vlastnictví jsou vždy zpoplatněná, ale nesprávnost tohoto tvrzení je zjevná nejen s ohledem na [jméno FO] v [Anonymizováno], ale i ze sdělení [právnická osoba]., které je vlastníkem a provozovatelem [jméno FO] v [adresa] a v [Anonymizováno] [adresa], že žádnému jinému subjektu vjezdy nefakturuje.

42. Žalobce oproti žalovanému považuje srovnávací metodu jako jedině správnou a v souladu s ust. § 558 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb. Žalovaný vnucuje znalci kombinaci metody nákladové či výnosové v návaznosti na informace o struktuře nákladů a výnosů vlastníka, respektive provozovatele autobusového nádraží. Takto ale žádný provozovatel nádraží při stanovení vlastního ceníku nepostupoval, ani žalovaný ne, když platební povinnost a její výši vůči všem dopravcům veřejně prezentoval. U všech provozovatelů šlo o cenu v místě a čase obvyklou, což potvrzují další zprávy a ceníky provozovatelů autobusových nádraží, i závěry znaleckého posudku. Existují jiné znalecké posudky z jiných míst ke stejné problematice, neřešící žádné neveřejné služby, např. posudek č. 885/2019 ze dne 29. 7. 2019. V době od 1. 7. 2014 do 31. 12. 2014 a ani před tím soukromí vlastníci nádraží samostatně neveřejné služby neúčtovali, vždy byly součástí poplatku za vjezd. Až v roce 2019 byly na [jméno FO] – [Anonymizováno] uzavírány Smlouvy o nájmu, jejichž předmětem je zázemí pro řidiče za [právnická osoba] Kč měsíčně. Tento dopravní uzel, množství řidičů a rozsáhlost prostor jsou ale od Autobusového nádraží [adresa] odlišné. Žalobce navrhl odečet částky 1.000 Kč měsíčně za nevyužívání těchto služeb, k tomuto se žalovaný konkrétně nevyjádřil. V mezidobí byla společnost žalovaného rozdělena, v autobusové dopravě pokračuje nemajetná společnost [právnická osoba], která smlouvu na provoz autobusové dopravy od zadavatele IDS JMK sice převzala, ale následně ji vypověděla a dosáhla přímého zadání, kde si mohla nabídkovou cenu za provoz stanovit tak, aby jí vyhovovala bez nebezpečí konkurence. Ta s žalobcem o návrhu nabízené smlouvy odmítla s žalobcem jednat a ten se obává o dobytnost své pohledávky. Žalovaný sice už užívání Autobusového nádraží připustil, výši běžného poplatku však popírá, ač o něm mohl jednat, popř. ceny mohl rozporovat u ÚOHS. Od Jihomoravského kraje obdržel více než miliardu Kč, zahrnující i poplatky, zahrnuté do nabídkové ceny, toto plyne z Částečného poskytnutí informací Jihomoravským krajem o poskytnutí dotací od prosince 2008- prosince 2013, za projednávané období od 1. 7. 2014 do 31. 12. 2014 šlo o 72.628.026 Kč. Žalobce učinil nabídku, podle níž by mu žalovaný uhradil polovinu soudních poplatků a nákladů právního zastoupení, došlo by k úhradě celkové jistiny ve splátkách, poté by žalobce prominul žalovanému 50% zákonného úroku z prodlení, kdy za splnění závazku by ručila společnost [právnická osoba] Žalovaný nabídl žalobci převod 18 ojetých autobusů, což žalobce odmítl. Tuto nabídku považuje žalobce za uznání závazku žalovaného k platbě, a pokud žalovaný tvrdí, že nabídnutých 18 autobusů lze zpeněžit za 28 milionů Kč, pak se tak zavázal k platbě převyšující celkovou jistinu. Neměl by tak pro něj být problém autobusy zpeněžit a celý dluh žalobci zaplatit. V současnosti stanovil Jihomoravský kraj maximální ceny poplatků, pro žalobce ve výši 54,54 Kč pro rok 2021 a 56 Kč pro rok 2022 na základě ekonomických ukazatelů a stanovené metodiky. Žalovaný má za to, že by neměl platit stejnou cenu jak ostatní dopravci, ti však také v mnoha případech odpočinkové místnosti nevyužívali a cena zůstala stejná. Užívání neveřejných služeb na Autobusovém nádraží spočívá na dobrovolnosti. Dopravce, který s žalobcem uzavřel smlouvu, může užívat i neveřejné služby a žalobce nezjišťuje, zda tak činí. Běžně přijede autobus na výstup cestujících, přejede na stání, na nástup cestujících a mezitím má 15 minut, během kterých si očistí okna apod., takže žalobce neví, jak jinak by mohl žalovaný více jeho prostory využívat. Jako jediný smlouvu neuzavřel, kdyby o ní jednal, nemusel by přejíždět jinam a měl by možnost odstavení vozidla v prostoru Autobusového nádraží. Je jeho věcí, že této možnosti nevyužil a bez vlivu na cenu. Žalovaný poukazoval na protichůdná sdělení žalobce, kdy např. u jednání dne 26. 9. 2017 tvrdil, že žalovanému nikdo nebrání čerpat služby, nyní, že řidiči žalovaného neveřejné služby využít ani nemohou, když nemohli autobusy odstavit. Ve vyjádření ze dne 11. 10. 2019 žalobce tvrdil, že částka 50 Kč zahrnuje i neveřejné služby. Pak by mu ale s odkazem na rozhodnutí [spisová značka] vzniklo bezdůvodné obohacení a bylo by absurdním platit i za nečerpanou službu, tedy i kdyby k bezdůvodnému obohacení nedošlo. Údaj žalobce, že žalovaný inkasuje na kompenzacích 1 miliardu Kč, je bez vypovídací hodnoty o hospodářském výsledku. Žalobce požaduje přes 40 % zisku žalovaného.

43. Znalec po seznámení se se stanovisky stran sdělil, že jeho úkolem bylo zjištění ceny obvyklé, vynakládané v místě a čase za služby (vjezdy a výjezdy na [jméno FO] žalobce) se zohledněním skutečnosti, že žalovanému nebyla poskytována část služeb spojených s využíváním neveřejné části, zjištění obvyklé ceny služeb využívaných žalovaným, tedy v závislosti na kvantitě a kvalitě služeb, kterých se žalovanému skutečně dostalo. Znalec zjistil, že žalobce účtoval cenu 50 Kč za vjezd a výjezd, neobsahující možnost odstavení autobusů ani možnost využití neveřejné částí provozní budovy, které lze sjednat za úplatu samostatně, žalovaný těchto služeb nevyužívá a za jejich účelem si ji pronajímá zařízení mimo areál autobusového nádraží. V posudku znalec do souboru cen pro porovnání zařadil pouze ty případy, kdy vlastník účtuje jen poplatek za vjezd/výjezd a kde další služby lze sjednat samostatnou smlouvou a jsou samostatně zpoplatněny, srovnatelné objekty v posudku označil, obvyklá cena určená posudkem je v souladu s § 2 odst. 2 zákona č. 151/1997 Sb. o oceňování majetku a jednoznačně vyjadřuje cenu za vjezd/ výjezd, tedy služby, které žalovaný čerpal. - Metodický postup pro regulaci ceny za užití příjezdového a odjezdového stání z října 2015 (založený do spisu dne 4. 5. 2022, tedy při posledním jednání, které se věci konalo), konstatuje to, co je zřejmé již z citovaných sdělení jednotlivých vlastníků a provozovatelů autobusových nádraží, tedy nejednotnost praxe. V článku 1- Analýza dosavadního stavu je konstatováno, že významnou položkou, kterou může zásadním způsobem ovlivnit konečnou cenu dopravního výkonu, je používání příjezdového a odjezdového stání na autobusových nádražích. [jméno FO] rozdíl od všech ostatních cen vstupů nejsou ceny za vjezdy určovány třetím mechanismem ani předepsány žádným právním předpisem v absolutní výši či v závislosti na vývoji průměrné oborové mzdy či inflace. V minulých letech začalo docházet k nárůstu cen za vjezdy spojů veřejné linkové dopravy na autobusová nádraží, které se promítají do nákladů dopravců a dochází k jejich nárůstu. U linek a spojů provozovaných v závazku veřejné služby se v konečném důsledku zvyšují náklady krajů na zajištění dopravní obslužnosti, protože náklady za vjezdy jsou součástí uznatelných nákladů dopravců dle vyhlášky č. 296/2010 Sb. Průzkumem bylo zjištěno, že zatímco u řady autobusových nádraží ve vlastnictví města a obcí nejsou poplatky vybírány vůbec, respektive minimální výši, u soukromých zařízení jsou poplatky vybírány různorodé výši, která příliš nezávisí na jejich skutečném vybavení, rozsahu poskytovaných služeb, umístění v intravilánu obce ani počtu vjezdů. Členění cen je v různých regionech různé, například v [adresa] kraji jsou sazby v rozmezí 50-120 Kč, v Jihomoravském kraji do 70 Kč, v Moravskoslezském [adresa] kraji do 118 Kč, ve Zlínském kraji od 55 do 120 Kč. Ve Zlínském kraji co projevil problém v možnosti pronájmu autobusového nádraží třetímu subjektu, přičemž cena pronájmů není regulována. [adresa] a obce obvykle poplatky nevybírají a příslušné provozní náklady plánují v rámci svého rozpočtu. Dosavadní stav je značně problematický zejména ve vztahu k nabídkovým řízením na výběr dopravce v závazku veřejné služby. Zadavatel nabídkového řízení má problém, jakým způsobem a v jaké kalkulační výši zahrnout vjezdy do zadávací dokumentace. V průběhu roku 2014 proběhla řada jednání s Ministerstvem dopravy a Ministerstvem financí ČR a s účinností od 1. 1. 2015 byla tato oblast zahrnuta do cenové regulace formou stanovení maximální ceny, kterou mohou obce a kraje stanovit. Cílem snahy zařazení poplatků za vjezdy do systému regulace cen je snaha zamezit zneužití vlastnictví autobusových nádraží k získání ekonomické výhody ve veřejné soutěži a k vyvádění finančních prostředků z veřejných rozpočtů formou účtování vysokých poplatků za vjezdy vozidlům zajišťujícím dopravní obslužnost území. Způsob regulace cen upravuje zákon č. 526/1990 Sb., o cenách. Ministerstvo financí v rámci každoročně vydávaného seznamu zboží s regulovanými cenami doplnilo s účinností od 1. 1. 2015 do oddílu B položku č. [hodnota]: Užití příjezdového a odjezdového stání. Do užití se zahrnuje přistavení do 30 minut před odjezdem u vnitrostátní linky a do 15 minut u regionální a místní linky. V případě užití stání pouze pro výstup se použije poloviční sazba. Cena zahrnuje možnost užití místnosti ke krátkodobému pobytu řidičů, včetně sociálního řízení zařízení. Doporučuje se, aby využití metodického postupu, respektive uplatnění regulace cen nebylo plošné, nýbrž selektivní v případech, kdy cena zakládá podezření z možného ohrožení trhu účinky omezení hospodářské soužití soutěže. Pro stanovení maximální ceny je nutno získat hodnověrné informace o struktuře nákladů a výnosů vlastníka, resp. provozovatele autobusového nádraží. Doporučuje se, aby si příslušný odbor krajského úřadu vyžádal od povinného subjektu celoroční údaje zpětně za období tří let ve struktuře nákladů a výnosů podle přílohy 1 metodického postupu. - smlouvou o užívání autobusových stání a služeb s tím spojených na autobusovém nádraží v [adresa], uzavřenou dne 30. 3. 2022 mezi [právnická osoba] jako provozovatelem a žalovaným jako dopravcem (založenou do spisu dne 4.5.2022) byly upraveny podmínky užívání příjezdových a odjezdových stání s cenou 0 Kč u místní linky do 5 km, 10 Kč u místní linky do 50 km a 25 Kč u dálkové linky nad 50 km. výjimka a dotace. - smlouvou o nájmu nebytových prostor uzavřenou mezi žalovaným jako pronajímatelem a společností [právnická osoba]. jako nájemcem ze dne 13. 12. 2013 (založenou do spisu dne 4. 5. 2022), pronajal žalovaný nebytové prostory- kanceláře, odpočívárny řidiče, včetně využití společného sociálního zařízení a parkovací plochu za 73.600 Kč měsíčně.

44. Znalec [tituly před jménem] [jméno FO] v ústně podaném znaleckém posudku u jednání dne 5. 4. 2022 na závěrech písemného posudku i reakce na námitky žalovaného setrval. Uvedl, že pro daný případ se nedá použít jiná metoda než porovnávací, metodu výnosovou použít nelze. Zjištěná cena není cenou tržní a stanovení ceny, jejíž placení za 1 rok se rovná ceně užívaného objektu, není cenou přiměřenou, zjišťována však byla cena obvyklá. Bylo by možno ještě zjistit přiměřenost k zisku, ani to však není účelem případu, kdy se má zjistit cena obvyklá. Jednotlivá nádraží pro účely porovnání byla vybírána ze 3 skupin, z nichž jedna nevybírala nic (nádraží ve vlastnictví obcí, které to nedělají pro účely podnikání), druhá zahrnula do poplatků možnost užití neveřejných služeb, které jsou tak v poplatcích obsaženy a znalec použil třetí skupinu, která stanovila poplatky jen za vjezdy a výjezdy. Neveřejné služby nelze od nich separovat, tedy nelze říci, že část poplatků je za užití neveřejných prostor a část za ostatní, není s čím srovnávat. Není nic proti ničemu, pokud do souboru pro porovnání jsou použity údaje toho subjektu, u kterého mají být zjišťovány. Pokud takto stanovené poplatky platily jiné subjekty, lze do porovnání tyto případy zahrnout. Pokud je do poplatků zahrnuta cena neveřejných služeb, lze ji od poplatku těžce separovat a od poplatku odečíst. Je bez vlivu to, že pro srovnání byla použita autobusová nádraží jednoho provozovatele, a to společností [právnická osoba]., jedná se o několik nádraží a podobnou cenu si nastavili i účastníci. V případě, že by zvažoval pro porovnání ceny jen u nádraží provozovaných společností [právnická osoba]., tedy pokud by vyloučil z porovnání nádraží v [Anonymizováno] a v [adresa], cena by se nepatrně navýšila, ale víceméně by zůstala stejná. Pokud by existoval jen jediný provozovatel ve vztahu k několika nádražím, i tak by šlo o kvalifikovaný výsledek pro porovnání cen z těchto různých nádraží. Znalec postupoval podle zákona o ocenění majetku, s definicí obvyklé ceny, ze které vycházel. Tento předpis by se měl použít i ve vztahu mezi účastníky, nerozlišuje se použití pro soukromoprávní vztahy. Nebyl důvod použít jiné právní předpisy či judikaturu. K dispozici měl znalec spis, tedy i rozhodnutí KS [jméno FO], z odůvodnění jeho rozhodnutí při zpracování posudku vycházel. Pojem bezdůvodného o bohacení v zákoně o cenách definován není. Zvažoval i jiné metody, ovšem jiným způsobem výši obvyklé ceny zjistit nelze. Použití výnosové či nákladové metody je nesmyslné, muselo by se vycházet ze skutečných nákladů během několika let, zjistil by tak ekonomické nájemné, které by ke zjištění obvyklé ceny nevedlo. V současnosti je dána i možnost vypočítat cenu věcného břemene, tedy omezení vlastníka, ale tam by se zase počítalo něco jiného, a to cena přiměřená, nikoli obvyklá. V podkladech pro vypracování posudku znalec vycházel z podkladů zajištěných do spisu, aniž bych opětovně kontaktoval jednotlivé provozovatele nádraží. Žalovaný deklaroval ve svém ceníku pro autobusové nádraží v [Anonymizováno] od roku 2013 cenu 50 Kč za vjezd, s informací, že by tuto cenu fakticky neúčtoval, znalec nepracoval. Pokud žalovaný fakticky poplatky za vjezdy nevybíral, pak je otázkou, proč vyhotovoval svůj ceník. Znalec neměl k dispozici informaci, že by žalovaný tuto cenu fakticky neúčtoval a poplatek nevybíral za vjezdy, ale za jiné služby, ale i v případě, že by do srovnání nezahrnul autobusová nádraží v [Anonymizováno] a [adresa], byla stále ještě do srovnání zahrnuta další nádraží vhodná k porovnání, provozovaná společností [právnická osoba]. a pokud by použil jen tato, poplatek by se lehce navýšil. Pokud žalovaný fakticky poplatky za vjezdy nevybíral a vybíral jen poplatky za parkování a služby, nezahrnul by znalec za žalovaného do průměru zjištěných cen za vjezdy nulu, tedy za nevybírání poplatků za vjezdy, ale zcela by autobusové nádraží v [Anonymizováno] z porovnání vyloučil. Ani v případě, že by byly u žalobce neveřejné služby součástí poplatku za vjezdy, nemělo by to až takový vliv na výši samotného poplatku. Je pravdou, že dopravce neměl jinou možnost než zajíždět na zadaná nádraží, šlo však o jeho rozhodnutí, zda bude mít zájem linku provozovat.

45. Podle § 558 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., v právním styku podnikatelů se přihlíží k obchodním zvyklostem zachovávaným obecně, anebo v daném odvětví, ledaže to vyloučí ujednání stran nebo zákon. Není-li jiné ujednání, platí, že obchodní zvyklost má přednost před ustanovením zákona, jež nemá donucující účinky, jinak se může podnikatel zvyklosti dovolat, prokáže-li, že druhá strana určitou zvyklost musela znát a s postupem podle ní byla srozuměna. Ze sdělení žádného z oslovených vlastníků nádraží (včetně žalovaného), kteří si stanovili cenu vjezdů/výjezdů bez dalších služeb neplyne, že by kromě drobných odchylek stanovili tuto cenu jinak, než jaká byla obvyklá u ostatních vlastníků. Ostatně ani žalovaný netvrdí provedení žádného odhadu svých cen jinou metodou.

46. Podle § 2 odstavec 1 zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku, pokud tento zákon nestanoví jiný způsob oceňování, oceňují se majetek a služba obvyklou cenou. Podle § 2 odstavec 2 citovaného zákona se obvyklou cenou pro účely tohoto zákona rozumí cena, která by byla dosažena při prodejích stejného, popřípadě obdobného majetku nebo při poskytování stejné nebo obdobné služby v obvyklém obchodním styku v tuzemsku ke dni ocenění. Přitom se zvažují všechny okolnosti, které mají na cenu vliv, avšak do její výše se nepromítají vlivy mimořádných okolností trhu, osobních poměrů prodávajícího nebo kupujícího ani vliv zvláštní obliby. Mimořádnými okolnostmi trhu se rozumějí například stav tísně prodávajícího nebo kupujícího, důsledky přírodních či jiných kalamit. Osobními poměry se rozumějí zejména vztahy majetkové, rodinné nebo jiné osobní vztahy mezi prodávajícím a kupujícím. Zvláštní oblibou se rozumí zvláštní hodnota přikládaná majetku nebo službě vyplývající z osobního vztahu k nim. Obvyklá cena vyjadřuje hodnotu majetku nebo služby a určí se ze sjednaných cen porovnáním.

47. Podle § 1a odst. 1 vyhlášky č. 441/2013 Sb., k provedení zákona o oceňování majetku (oceňovací vyhláška)se obvyklá cena určuje porovnáním sjednaných cen stejných, popřípadě obdobných předmětů ocenění v obvyklém obchodním styku v tuzemsku ke dni ocenění. Do porovnání se nezahrnují ceny sjednané za vlivu mimořádných okolností trhu, osobních poměrů prodávajícího a kupujícího ani vlivu zvláštní obliby. Podle § 1a odst. 2 písmeno a) citované vyhlášky postup určení obvyklé ceny zahrnuje výběr údajů do souboru pro porovnání s předmětem ocenění nejméně od 3 obdobných předmětů na základě kritérií podle druhu předmětu ocenění a jeho zvláštností ke dni ocenění.

48. Soud má za to, že znalec vybral pro účely zpracování posudku odpovídající vzorky k porovnání, a to více než v počtu právním předpisem stanovených 3 předmětů, a jak správně žalovaný uvedl, výběr metody ocenění je záležitostí znalce, ne soudu. Soud II. stupně odkázal na judikaturu soudů vyšších stupňů, např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2016 ve věci sp. zn. [spisová značka], který měl posuzovat obdobnou kauzu a mj., že: Srovnání s jinými autobusovými nádražími obdobných parametrů, byť v jiných městech, by přitom potřebná data pro takový závěr mohlo poskytnout“, tedy na použití metody srovnávací přímo odkazuje. Znalec správně nezařadil mezi srovnávané případy autobusová nádraží ve vlastnictví měst, tedy nádraží nesloužící k podnikání, kde náklady na provoz jsou hrazeny z veřejných prostředků, ale autobusová nádraží v soukromém vlastnictví, kde jejich použití je vždy zpoplatněno a v rámci výběru mezi nádražími v soukromém vlastnictví nepoužil ta nádraží, kde mimo vjezdů a výjezdů jsou v účtované částce zahrnuty i další služby, mj. parkování a využití zázemí pro řidiče či [jméno FO], kde sdělené ceny za užívání nekorespondují s rozhodným obdobím, ale jen v rámci možností odpovídající [jméno FO], kde byly zjištěny poplatky účtované dopravcům pouze za vjezd/výjezd a ostatní služby lze sjednat o samostatnou smlouvou. I bez toho, aby byla do porovnání zařazena nádraží v [Anonymizováno] či v [adresa], mohl znalec vyjít z nádraží v [Anonymizováno], [jméno FO], [Anonymizováno], [Anonymizováno], [jméno FO], která mají, s výjimkou nádraží v [Anonymizováno], všechna menší výměru než nádraží v [adresa] a ve prospěch žalovaného nebylo zahrnuto do srovnání [jméno FO] [Anonymizováno] s vyššími poplatky. Znalec potvrdil správnost použití prostého aritmetického průměru cen objektů vhodných pro porovnávání ke zjištění obvyklé ceny vynakládané v daném místě a čase za služby, spočívající ve vjezdu a výjezdu autobusů bez dalších služeb. Znalec odpověděl na kladené dotazy podle zadání, podle požadavku Krajského soudu zohlednil i nevyužívání neveřejných služeb žalovaným. Pokud neprovedl odpočet částky za nečerpané služby, nejde o neschopnost znalce, ale o nesplnitelnost stanoveného zadání, na což ostatně poukazoval i žalovaný ve svém podání vůči žalobci ze dne 12. 8. 2021.

49. Znalecký posudek soud považuje za objektivní, řádně odůvodněný. Je pravdou, že znalec neuvedl zadání znaleckého úkolu přesně tak, jak podle usnesení [spisová značka] znělo, uvedl je ve zkrácené podobě, nicméně stanovené zadání splnil. Vysvětlil, proč a jakou metodu použil a čím se při zpracování posudku řídi, zajistil zákonem požadované 3 srovnatelné vzorky a s různorodostí materiálu se vypořádal zcela logicky tak, že ze srovnání vyřadil vzorky dané situaci neodpovídající a naopak do srovnání zahrnul ty, které se danému případu nejvíce přibližují. Ani revizní znalec v rámci Jihomoravského kraje či krajů okolních patrně další autobusová nádraží nenajde. Porovnávací metoda není chybná jen proto, že je pro žalovaného nevyhovující, ač paradoxně sám stejnou cenu na svém nádraží za totéž prezentoval. Lze pochybovat, že přitom zjišťoval metodou výnosu, kolik by mohl požadovat, spíše zcela jednoduše použil cenu vycházeje požadovanou ostatními nádražími, tedy srovnatelnou. Kvantita vzorků pro srovnání není velká, ale odpovídající počet 3 srovnatelných vzorků zajištěn byl a o kvalitě hovoří již sama skutečnost, že i žalovaný se týmž modelem řídil, tedy mu vyhovoval. Pokud žalovaný tvrdí, že na autobusovém nádraží [adresa] se žádné poplatky za vjezdy a výjezdy nevybírají, poplatky hradí pouze dopravci čerpající tzv. neveřejné služby a žalovaný svůj ceník zveřejnil pouze z opatrnosti pro účely tehdy vypsaného zadávacího řízení, aniž by měl záměr pouhé vjezdy a výjezdy zpoplatnit, pak ve skutečnosti ceník žalovaného platný od 1. 2. 2013 výslovně uvádí, že „Poplatek je hrazen za každý jednotlivý vjezd nebo odjezd spoje“ a činí 50 Kč. O nabídce dalších s tím spojených služeb neuvádí nic.

50. Vzorek dopravců, kteří poskytují stejné služby za stejných podmínek jako žalobce, je malý, tím spíše je nelze opomenout. Je skutečností, že do srovnání zahrnutá [jméno FO] v [Anonymizováno], [jméno FO], [Anonymizováno], [Anonymizováno] a [jméno FO] patří téže společnosti, ale přesto tato společnost nenastavila pro všechna svá [jméno FO] podmínky a platby zcela totožné. [jméno FO] většině z nich se vybírají poplatky v jiné výši, totožná je jen ta okolnost, že jde o poplatky čistě za vjezd/odjezd a tyto nejpřiléhavější a tedy ke srovnání nejvhodnější vzorky nelze ignorovat. Podle zjištění znalce byla žalobcem stanovená cena cenou obvyklou v závislosti na kvantitě a kvalitě služeb, které byly stanoveny i dalším dopravcům bez toho, aby k nim náleželo užívání neveřejných částí prostor.

51. Znalec sice do porovnání nezahrnul [jméno FO] s platbou 50 Kč za vjezd a výjezd s možností parkování a využití zázemí, [jméno FO] [adresa] s platbou 60 Kč za vjezd a výjezd s možností využití zázemí, [jméno FO] s platbou 60 Kč za vjezd a výjezd s možností využití zázemí a krátkodobého parkování, případně v jiném regionu nádraží společnosti [právnická osoba], kde prostory pro zázemí řidičů je pronajímáno zvlášť a stejně je poplatek 50 Kč vybírán, nezahrnul je tedy proto, že poplatek obsahoval poskytování jiných služeb, jejichž cenu lze jen obtížně separovat, pak ve skutečnosti, i kdyby se do porovnání všechna tato nádraží zahrnula, stále by šlo o částku v rozmezí 50-60 Kč.

52. Byť v místě působící provozovatelé autobusových nádraží zavedli praxi poplatky vybírat a stanovili je ve výši parně nepřiměřené ve vztahu k ceně užívaných objektů, bylo úkolem soudu zkoumat cenu v místě a čase obvyklou a ta byla stanovena ve srovnatelných případech sazbou odpovídající požadavkům žaloby. [adresa] Kč lze proto považovat za odpovídající částce vybírané v místě i v rozhodném období.

53. Soudu bylo uloženo zohlednit neužívání neveřejných prostor žalovaným, tedy odečíst částku takovýmto službám odpovídající. Cestou by sice mohlo být zjištění obvyklé ceny za užití neveřejné části nádraží a její odečtení od poplatků, takový postup se ale nejeví reálný. Není s čím srovnávat, u každého z ostatních nádraží nepochybně vždy půjde o ne zcela srovnatelné a stejně vybavené prostory, poskytující ne zcela totožné služby, u každého se nepochybně jejich výměra, vybavení apod. liší a jak znalec uvedl, jejich cenu by bylo možno obtížně separovat. Soud se sice pokusil zjistit jejich výši dotazem na provozovatele dalších autobusových nádraží, s ohledem na různorodost praxe se žádné vodítko nepodařilo najít a zadání revizního posudku by na uvedeném sotva mohlo něco změnit. Za absence srovnávacího materiálu soudu nezbylo, než zhojit nedostatek dalších informací na trhu konstruováním výše částky za nevyužívání neveřejných služeb. Výši sazby za užívání neveřejných částí prostor, v rámci poplatků za vjezdy/výjezdy nestanovili ani ostatní vlastníci či provozovatelé nádraží a mají-li být neposkytované služby zohledněny, mohl úplatu za ně soud určit jen podle své úvahy. Soud zvažoval postup ([spisová značka]), kdy by v žalobě kapitalizovanou výši poplatků snížil o částku, kterou žalovaný platil společnosti A [právnická osoba] (a od 1. 7. 2019 dle čl. 583-585 i společnost [právnická osoba] společnosti [Anonymizováno] [jméno FO] Servisní a.s.) v rámci platby za nájem jiných prostor. V částce 10.000 Kč je však kromě ceny za užívání tří obytných buněk zahrnuta i platba za manipulační plochu pro odstavení autobusů, nepředstavuje tedy jen využití zázemí pro řidiče, použít takový postup tak nebylo možno. Soud proto při úvaze, jakou částku by bylo možno odečíst za nevyužívání zázemí, použil přímou úměru. Smlouvou o nájmu č. 11/2019 ze dne 30. 12. 2019 byla na autobusovém nádraží v [jméno FO] stanovena částkou [právnická osoba] Kč měsíčně úplata za využití zázemí pro řidiče. S ohledem na specifika [jméno FO] [Anonymizováno] je obtížné použít tutéž částku ke stanovení úplaty za totéž na jiných nádražích a také byla stanovena za jiné než rozhodné období, jde však o jediný zjištěný údaj o částce za neveřejné služby v podobě poskytování zázemí pro řidiče, který se podařilo zajistit a ze kterého lze vyjít, i když s vědomím, že pro odlišnost zázemí je i tento model napadnutelný. Soudu však není znám vhodnější způsob, když ani znalecké zkoumání k jednoznačnému zjištění částky za čerpání neveřejných služeb nevedlo. Jestliže byla v rozhodném období od 1. 7. 2014 do 31. 12. 2014 stanovena na [jméno FO] [Anonymizováno] se všemi jeho specifiky platba 66 Kč za jednotlivé vjezdy či výjezdy a podle sdělení společnosti [Anonymizováno] [jméno FO] [Anonymizováno] a.s. ze dne 15. 12. 2017 (čl. 438) se poplatky na [jméno FO] Zvonařka od roku 2010 do prosince 2017 nijak výrazně neměnily, pak částka 50 Kč požadovaná a placená žalobci v rozhodném období jinými dopravci představuje 75 % z částky placené po dobu několika let v [jméno FO]. Poměr 75 % z úplaty [právnická osoba] Kč měsíčně za využití zázemí pro řidiče v [jméno FO] představuje částku 1.500 Kč měsíčně, kterou soud odečetl jako částku za nevyužívání neveřejné částí nádraží. Za dobu 6 měsíců, od 1. 7. 2014 do 31. 12. 2014 tak jde o 9.000 Kč a v této části byla žaloba včetně příslušenství této částky zamítnuta. Soud za to, že jiným způsobem částku za nečerpané služby nelze stanovit, popř. je nelze zjistit bez vynaložení nákladů, které by nebyly adekvátní ve vztahu k odečtené částce 9.000 Kč, případně je-li požadavek na stanovení v místě a čase obvyklé ceny na vjezdy/odjezdy snížené o nevyužité služby nesplnitelný, byly by pravděpodobně vynaloženy zcela zbytečně.

54. S ohledem na obsáhlost řešené problematiky soud považuje již za podružná sdělení stran, kterými se proto podrobně nezabýval, protože si protiřečí nebo nejsou jednoznačná. Jde například o sdělení žalobce, že užití zázemí je v poplatcích zahrnuto a následně, že poplatky zahrnují jen vjezdy a výjezdy, že žalovanému nikdo nebrání čerpat služby (sdělení u jednání dne 26. 9. 2017, čl.-391 spisu), že jejich užití je umožněno jen smluvním dopravcům, kterým žalovaný není, tedy v ceně poplatků není zahrnuto (čl. 393 spisu), ale pokud by žalovaný řádně platil, byl by v postavení smluvního dopravce s právem na služby, ve vyjádření dne 11. 10. 2019 uvádí, že částka 50 Kč zahrnuje i neveřejné služby, tedy odpočinkové zázemí pro řidiče (čl. 558 spisu) a 30. 4. 2021, že použití neveřejné části budovy se vztahuje na řidiče smluvních dopravců při parkování autobusů a jsou řešeny jinými smlouvami, které tyto služby zvláště zpoplatňují. Za tohoto bezesmluvního stavu dopravce sice ušetří za nájem, ale zároveň svým řidičům znemožní použití neveřejného zázemí. Tedy, že řidiči žalovaného neveřejné služby využít ani nemohou, když nemohli autobusy odstavit (čl. 713 spisu). Jednoduchý závěr, který si soud z podání žalobce vyvodil je, že žalobce požaduje poplatek 50 Kč bez ohledu na využití neveřejného zázemí určeného všem platícím (tedy smluvním) dopravcům, aniž by kontroloval, zda je využívají skutečně jen osoby k tomu oprávněné.

55. Žalovaný před podáním žaloby na výzvu žalobce k uzavření smlouvy (čl. 94 spisu) i v průběhu řízení tvrdil, že Autobusové nádraží neužívá a že v době od 1. 7. 2014 do 31. 12. 2014 ani před tím soukromí vlastníci nádraží samostatně neveřejné služby neúčtovali, vždy šlo o součást poplatku za vjezd, později užívání nádraží připouští, dále sám deklaruje požadavek úhrady 50 Kč za vjezd/výjezd na jím provozovaném nádraží v [Anonymizováno], který nepožaduje, když je veden nynější spor.

56. Žalovaný podrobně rozebírá údajné pochybení znalce týkající se špatného označení výměry pozemku, které ve skutečnosti žádným pochybením nebylo. Znalec však měl zjistit stav k roku 2014 a uvedl, že pozemek parc. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] má výměru 9704 m, což je výměra, kterou pozemek v roce 2014 skutečně měl, jak plyne nejen z žaloby, ale i z výpisu z LV č. [hodnota] nacházejícího se na čl. 601 spisu a tato výměra takto byla uvedena i v zadání úkolu pro znalce. Dnes je skutečně již zapsán s výměrou 9607 m, naproti tomu k datu 30. 1. 2015 zase byl evidován s výměrou 9675 m 2(čl. 22 spisu). Následně totiž z pozemku parc č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] vznikla parcela č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] o výměře 29m 2 a došlo ke změně výměr obnovou operátu (čl. 605 spisu). Kromě toho rozdíl 3 m2 není pro předmět sporu ani nijak zásadní. Dále je znalci vytýkán v posudku uvedený údaj, že autobusová nádraží v soukromém vlastnictví jsou vždy zpoplatněná, kdy podle žalovaného nesprávnost tohoto tvrzení je zjevná nejen s ohledem na [jméno FO] v [Anonymizováno], ale i ze sdělení [právnická osoba]. (čl. 436 spisu), které je vlastníkem a provozovatelem [jméno FO] v [adresa] a v [Anonymizováno] [adresa], že žádnému jinému subjektu vjezdy nefakturuje, což je však vytrženo z kontextu, protože společnost [právnická osoba]. sice uvedla, že žádnému jinému subjektu vjezdy nefakturuje, ovšem je tomu tak proto, že sem vjíždí pouze vozidla této společnosti a nikoli vozidla cizích společností (čl. 436 spisu). Lze předpokládat, že ani vozidla žalovaného platby na jeho [jméno FO] [adresa] nehradí. Naproti tomu tato společnost k poplatkům přesahujícím 60 Kč platila poplatek za parkování a za užívání místnosti pro řidiče, tedy zázemí pro řidiče nebylo do poplatku zahrnuto.

57. Bude patrně již bezpředmětné podrobně zkoumat, zda bylo či nebylo žalovanému bráněno v užívání tzv. neveřejné části Autobusového nádraží, popř. bylo-li mu dáno na vědomí, zda tyto prostory může užívat. Důvod, pro který zaměstnanci žalovaného nesmí využívat společenskou místnost pro řidiče, neplyne z žádného konkrétního zákazu žalobce, jak žalovaný tvrdil, ale z titulu povinnosti jeho zaměstnanců respektovat Provozní řád ředitele osobní dopravy č. 1/2009 (čl. 307 spisu), tedy z pokynu vedení žalovaného, nicméně nelze ani z rozhodnutí soudu II. stupně dovodit, zda a nakolik je pro předmět sporu zásadní důvod, pro který k čerpání dalších služeb nedošlo. Tvrdí-li žalovaný, že čerpání dalších služeb mu žalobce odepřel a zakázal, že v návrzích na uzavření smlouvy byla pro něj od počátku vyloučena možnost používání neveřejné části, pak návrh (čl. 86 spisu) nic takového výslovně nevylučuje, ale ani nezmiňuje, jde o návrh téhož znění, který byl zaslán a akceptován i ve vztahu k dalším dopravcům a za stejných podmínek (čl. 157 164 spisu), tedy bez údaje o možnosti využití dalších služeb, žalobce uzavíral takové smlouvy i z pozice dopravce, tedy subjektu povinného platit (čl. 142 spisu). [adresa] je provozování veřejných služeb v přepravě cestujících ve veřejné linkové osobní dopravě pro dopravce lukrativní či ztrátové, není v tomto řízení předmětem zkoumání. Že šlo o osobní rozhodnutí žalovaného výběrového řízení se zúčastnit a z toho plynoucí možná očekávání, bylo konstatováno již v bodech 24-25 odůvodnění rozhodnutí soudu I. stupně ze dne 22. 3. 2018.

58. Protože žalobce vyzval žalovaného výzvou ze dne 13. 1. 2015 odeslanou 14. 1. 2015 k zaplacení do 26. 1. 2015, od následujícího dne 27. 1. 2015 se dostal žalovaný do prodlení. Podle ust. § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením č 351/2013 Sb.; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. V rozhodném období činila zákonný sazba úroku z prodlení 8,05 %.

59. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 142 odst. 3 o. s. ř., podle kterého, když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu. Předmětem řízení byla úhrada částky 1.241.300 Kč, žalobce byl úspěšný co do částky 1.232.300 Kč, představující 99,27 % předmětu sporu, žalovaný co do částky 9.000 Kč, představující 0,73 % předmětu sporu, neúspěch měl žalobce v poměrně nepatrné části a rozhodnutí o výši plnění záviselo na znaleckém posudku i na úvaze soudu. Náhrada nákladů řízení mu tak byla přiznána v plné výši 379.872,80 Kč a je tvořena soudním poplatkem 62.065 Kč, odměnou právního zastoupení ve výši 317.807,80 Kč, sestávající z částky 305.900 Kč za 23 úkonů právní služby po 13.300 Kč podle § 7 bod 6 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále AT), a to za převzetí a přípravu zastoupení ze dne 7. 7. 2014 (§ 11odst. 1 písm. a), podání žaloby ze dne 16. 3. 2015 (§ 11odst. 1 písm. d), písemné podání ze dne 30. 11. 2015 a 17. 10. 2017 (§ 11odst. 1 písm. d) a účast na jednání dne 20. 3. 2018 (§ 11odst. 1 písm. g), v rámci odvolacího řízení za vyjádření k odvolání ze dne 29. 5. 2018 (§ 11odst. 1 písm. k), projednání návrhu na smírné řešení s klientem a s vyjádřeními vůči žalovanému a soudu ze dne 24. 9. 2019 ve spojení s podáním ze dne 3. 10. 2019 (§ 11odst. 1 písm. d), vyjádření ze dne 11. 10. 2019 (§ 11odst. 1 písm. d), účast na jednání Krajského soudu v Brně ve dnech 20. 8. 2019 a 3. 12. 2019 (§ 11odst. 1 písm. g), po vrácení věci soudu I. stupně k dalšímu řízení za vyjádření ze dne 12. 6. 2020 (§ 11odst. 1 písm. d), účast při šetření znalce dne 16. 3. 2021 (§ 11odst. 1 písm. d a (§ 11odst. 3), vyjádření ze dne 30. 4. 2021 (§ 11odst. 1 písm. d), prostudování spisu dne 23. 6. 2021 (§ 11odst. 1 písm. f), projednání s klientem a podání ze dne 29. 6. 2021 (§ 11odst. 1 písm. c a d), projednání s klientem a podání ze dne 27. 7. 2021 (§ 11odst. 1 písm. c a d), projednání s klientem ve spojení se zasláním podání ze dne 20. 8. 2021 žalovanému (§ 11odst. 1 písm. c), projednání s klientem a podání vůči žalovanému ze dne 27. 9. 2021 (§ 11odst. 1 písm. c), vyjádření ze dne 30. 9. 2021 (§ 11odst. 1 písm. d), ze dne 22. 10. 2021 a ze dne 18. 11. 2021 (§ 11odst. 1 písm. d), prostudování spisu dne 21. 2. 2022 (§ 11odst. 1 písm. f), účast na jednání dne 5. 4. 2022 (§ 11odst. 1 písm. g), z částky 6.900 Kč náhrady za 23 paušálů po 300 Kč podle § 13 odst. 1 AT, zálohy složené žalobcem na provedení důkazu ve výši 5.000 Kč a částky 7,80 Kč, kterou žalobce na nákladech znalečného doplatí.

60. Za podání ze dne 14. 9. 2021, nebyla náhrada přiznána, nešlo o podání ve věci samé ale o stížnost na postup žalovaného natahující soudní řízení a ani za projednání s klientem a podání stížnosti ze dne 23. 2. 2022, opět nešlo pouze o podání ve věci samé ani o úkon právní služby povahou a účelem nejbližší úkonům uvedeným v odstavcích 1 a 2. Pokud žalovaný účelově natahoval řízení tvrzením o zájmu o mimosoudní řešení, které nevedlo k žádnému výsledku, zaslal žalobce po projednání smírného řešení s klientem vyjádřeními nejen žalovanému, ale i soudu, za což mu také byla přiznána náhrada. Byly-li přísliby žalovaného, že se bude snažit o vyřešení sporu soudní cestou skutečně účelové, odrazí se negativně v majetkové sféře žalovaného, a to jednak v narůstání výše příslušenství o necelých 272 Kč denně, takže činí v současnosti okolo 716.000 Kč a jednak v podobě dalších úkonů právní pomoci, které žalobci nahradí. Těmito úkony není sama o sobě jen korespondence mezi stranami, ale skutečnost, že před zasláním vzájemných podání je projednal právní zástupce se svým klientem, tedy žalobcem, za což mu byla přiznána náhrada podle § 11odst. 1 písm. c) AT. Pokud žalobce požadoval náhradu za projednání s klientem a podání stížnosti na průtahy řízení ze dne 23. 2. 2022, jde samozřejmě o zákonem mu stanovené právo, opět však nikoli o podání ve věci samé ani o úkon právní služby povahou a účelem nejbližší úkonům uvedeným v odstavcích 1 a 2. Věc projednávajícímu soudci není znám obsah tvrzené stížnosti ani výsledek jejího vyřízení. Byla-li stížnost podána 23. 2. 2022, pak do jejího podání od doby, kdy se spis vrátil soudu I. stupně zpět se zrušujícím usnesením, tedy ode dne 6. 2. 2020 uplynula doba 1 roku, během bylo usnesení soudu II. stupně zasláno v březnu 2020 stranám, byl ustanoven znalec, před odesláním spisu znalci soud musel vyčkat na složení zálohy znalečného a byla poskytnuta lhůta k mimosoudním jednáním, protože žalovaný avizoval snahu o mimosoudní řešení sporu. V květnu 2020 se soud dotazoval žalovaného na výsledek mimosoudních jednání, následovala komunikace s účastníky, kteří se vzájemně obviňovali z neúspěšného výsledku těchto jednání, a to v červnu 2020, následně byly na žádost žalobce vyžádány další zprávy od provozovatelů autobusových nádraží, které musely být urgovány, což bylo také žalobci v červenci 2020 také sděleno. Od konce srpna 2020 do počátku prosince 2020 byla soudkyně v pracovní neschopnosti, o čemž byl právní zástupce žalobce k jeho dotazu v listopadu 2020 informován. Spis vrátil znalec soudu spolu s vypracovaným znaleckým posudkem dne 22. 3. 2021, následující den 23. 3. 2021 byl předán spis asistentce soudce k přiznání a výplatě znalečného a stranám byla poskytnuta do června 2021 lhůta, ve které měly sdělit výhrady k posudku. Poté se strany vyjadřovaly k posudku, jejich vyjádření byla doručována protistraně a v červenci 2021 byla tato podání s výhradami k posudku zaslána znalci k vyjasnění těch bodů, k nimž měl žalovaný výhrady a s dotazem, lze–li posudek doplnit tak, aby ze zjištěné ceny bylo možno odečíst částku připadající na nečerpané služby. V srpnu 2021 byla odpověď znalce zaslána účastníkům. V září 2021 požádal žalovaný o poskytnutí lhůty, kdy jej měl oslovit žalobce s návrhem na obnovu mimosoudních jednání, a to nejméně do listopadu 2021. Po sdělení, že k dohodě nedošlo, bylo v březnu 2022 ve věci nařízeno jednání a v mezidobí 4 měsíců, kdy ve věci nebyly prováděny úkony, se soud věnoval dalším rovněž obsáhlým rozpracovaným věcem, věnovat se všem současně nebylo možno a s přihlédnutím ke všem okolnostem má za to, že nešlo o stížnost důvodnou.

61. Podle § 148 odst. 1 o.s.ř. má stát podle výsledků řízení proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení, které platil, pokud u nich nejsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. Na znalečném bylo vynaloženo celkem 11.064 Kč, na zálohách bylo složeno každým z účastníků po 5.000 Kč, celkem 10.000 Kč, k úhradě zbývá 1.064 Kč, žalovaný neúspěšný co do 99,27 % předmětu sporu tak doplatí na znalečném částku 1.056,20 Kč a žalobce neúspěšný co do 0,73 % předmětu sporu tak doplatí na znalečném částku 7,80 Kč.