8 C 75/2021-30

Rubrum

Okresní soud v Nymburce rozhodl samosoudcem Mgr. Jakubem Fukalem ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] pro zaplacení 55 930,50 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 31 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p.a. z částky 31 500 Kč od [datum] do zaplacení.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhá po žalovaném zaplacení 24 430,50 Kč, úroku z prodlení v částce 6 683,19 Kč, úroku v částce 8 722,60 Kč, úroku z prodlení ve výši 8,05 % p.a. z částky 37 123,70 Kč od [datum] do [datum], úroku z prodlení ve výši 8,05 % p.a. z částky 5 623,70 Kč od [datum] do zaplacení, úroku ve výši 29 % p.a. z částky 7 281,78 Kč od [datum] do zaplacení a úroku ve výši 17,35 % p.a. z částky 29 841,92 Kč od [datum] do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se u zdejšího soudu domáhala na žalovaném zaplacení částky 12 927,48 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 1 351,48 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 2 551,66 Kč, úroku z prodlení z částky 7 281,78 Kč od [datum] do zaplacení, úroku ve výši 29 % z částky 7 281,78 Kč od [datum] do zaplacení a dále částky 43 003,02 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 5 331,71 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 6 169,94 Kč, úroku z prodlení z částky 29 841,92 Kč od [datum] do zaplacení a úroku ve výši 17,35 % z částky 29 841,92 Kč od [datum] do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že právní předchůdce žalobkyně společnost [právnická osoba] uzavřel se žalovaným dne [datum] smlouvu o zápůjčce [číslo] (dále jen„ smlouva [číslo]) a dne [datum] smlouvu o zápůjčce [číslo] (dále jen„ smlouva [číslo]“). Na základě smlouvy [číslo] byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 8 000 Kč v hotovosti v den podpisu smlouvy. Žalovaný se ve smlouvě [číslo] zavázal zaplatit 7 233 Kč jako součet kapitalizovaných úroků ve výši 1 431 Kč, odměny za administrativní zpracování zápůjčky ve výši 2 276 Kč a nákladů za hotovostní inkaso splátek ve výši 3 526 Kč. Celkovou částku se žalovaný zavázal zaplatit v 60 pravidelných týdenních splátkách ve výši 254 Kč. Na základě smlouvy [číslo] byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 40 000 Kč v hotovosti v den podpisu smlouvy. Ve smlouvě [číslo] se žalovaný zavázal zaplatit 27 789 Kč jako součet kapitalizovaných úroků ve výši 5 717 Kč, odměny za administrativní zpracování zápůjčky ve výši 3 500 Kč a nákladů za hotovostní inkaso splátek ve výši 18 572 Kč. Celkovou částku se žalovaný zavázal zaplatit v 18 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 3 767 Kč. Žalovaný však zápůjčky řádně a včas nesplácel, poslední splátku na obě zápůjčky zaplatil dne [datum]. Právnímu předchůdci žalobkyně tak vzniklo právo na uhrazení celé zbývající neuhrazené částky, která činila ze smlouvy [číslo] na dlužné jistině 7 281,78 Kč a na dlužném poplatku 5 645,70 Kč a ze smlouvy [číslo] na dlužné jistině 29 841,92 Kč a na dlužném poplatku 13 161,10 Kč. Pohledávky byly žalobkyni postoupeny na základě smlouvy ze dne [datum] a žalovanému bylo postoupení oznámeno dopisem z téhož dne. Schopnost žalovaného úvěr splácet byla posouzena na základě údajů uvedených žalovaným v zákaznické kartě.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Z listiny označené jako smlouva o zápůjčce podepsané žalovaným dne [datum] pod [číslo] (smlouva [číslo]) soud zjistil, že jejím obsahem je ujednání mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným o uzavření smlouvy o zápůjčce ve výši 8 000 Kč. Součástí ujednání je prohlášení, že žalovaný převzal peněžní prostředky v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaný se zavázal zaplatit poplatek ve výši 7 233 Kč sestávající z úroku, poplatku za administrativní činnost a poplatku za volitelný hotovostní režim splátek. Žalovaný se zavázal celkovou dlužnou částku splácet v 60 pravidelných týdenních splátkách ve výši 717 Kč. Dále bylo ujednáno, že součástí smlouvy jsou smluvní podmínky.

4. Z listiny označené jako smlouva o zápůjčce podepsané žalovaným dne [datum] pod [číslo] (smlouva [číslo]) soud zjistil, že jejím obsahem je ujednání mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným o uzavření smlouvy o zápůjčce ve výši 40 000 Kč. Součástí ujednání je prohlášení, že žalovaný převzal peněžní prostředky v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaný se zavázal zaplatit poplatek ve výši 27 789 Kč sestávající z úroku, poplatku za administrativní činnost a poplatku za volitelný hotovostní režim splátek. Žalovaný se zavázal celkovou dlužnou částku splácet v 18 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 3 767 Kč. Dále bylo ujednáno, že součástí smlouvy jsou smluvní podmínky.

5. Z listiny označené jako„ Zákaznická karta“ ze dne [datum] soud zjistil, že žalovaný uvedl své příjmy ve výši 5 858 Kč a ostatní příjmy 12 000 Kč, výdaje 9 900 Kč (splátky 3 900 Kč a 6 000 Kč odhadované výdaje). Uvedl, že je v invalidním důchodu. Příjmy byly ověřeny výměrem důchodu.

6. Z listiny označené jako„ Zákaznická karta“ ze dne [datum] soud zjistil, že žalovaný uvedl své příjmy ve výši 19 647 Kč, výdaje 6000 Kč. Uvedl, že v invalidním důchodu. Příjmy byly ověřeny výměrem důchodu.

7. Ze sdělení [obec] správy sociálního zabezpečení soud zjistil, že žalovaný pobíral invalidní důchod ve výši 5 828 Kč.

8. Z přehledu plateb soud zjistil, že žalovaný zaplatil na obě zápůjčky celkem 16 500 Kč.

9. Z listiny označené jako smlouva o postoupení pohledávek soud zjistil, že jejím obsahem je ujednání mezi společností [právnická osoba] jako postupitelem a žalobkyní jako postupníkem o postoupení pohledávek dle příslušné přílohy. Smlouva byla podepsána dne [datum]. Ze seznamu pohledávek soud dále zjisti, že byly postoupeny pohledávky za žalovaným. Z dopisu ze dne [datum] pak vyplývá, že postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno právním předchůdcem žalobkyně.

10. Z dopisu ze dne [datum] soud zjisti, že žalovaný byl vyzván k zaplacení dlužné částky před podáním žaloby.

11. Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

12. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

13. Podle § 9 odst. 1 zák. č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016 (dále jen“ zákon č. 145/2010 Sb.“), věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

14. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále jen „zákon [číslo] Sb.“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

15. Podle § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

16. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

17. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

18. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

19. Podle § 1968 o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

20. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení.

21. Předmětnou smlouvu soud posuzoval dle ustanovení o.z. jako smlouvu o zápůjčce. Zároveň se však jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb.

22. Soud se v prvé řadě zabýval tím, zda porušení povinnosti věřitele podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb. spočívající v nedostatečném zkoumání úvěruschopnost dlužníka vede k relativní neplatnosti právního jednání, které se podle § 586 odst. 1 o. z. může dovolat pouze osoba, pro jejíž ochranu zájmu je tato neplatnost stanovena, anebo k absolutní neplatnosti právního jednání, ke které soud přihlíží podle § 588 o. z. bez návrhu.

23. Povinnost věřitele poskytující spotřebitelský úvěr posuzovat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele byla stanovena již v předchozí právní úpravě v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Tento postup zahrnoval povinnost věřitele ověřit podstatné informace poskytnuté spotřebitelem svědčící o jeho schopnosti splácet sjednaný úvěr (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006, ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 32 Cdo 241/2009, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2009, č. j. 1 Afs 94/2009 – 56). Věřitel tak byl povinen náležitě aktivně zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními. Rozhodovací praxe se přitom ustálila na závěru, že nesplnění této povinnosti věřitele podle předchozí právní úpravy vedla k absolutní neplatnosti právního jednání (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018), a to přestože tento následek § 9 odst. 1 zákona [číslo] výslovně nestanovil.

24. Soud si je vědom, že s účinností nové právní úpravy § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. a podle jeho striktně jazykového výkladu by se na první pohled mohlo dospět k závěru, že došlo ke změně v následku porušení této povinnosti (z absolutní neplatnosti právního jednání na relativní neplatnosti právního jednání). V tomto ohledu je ovšem namístě podotknout, že obecné soudy jsou vázány smyslem a účelem zákona, tj. jeho teleologickým výkladem. Ústavní soud totiž v usnesení pléna ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 92/06 stanovil, že„ obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96, Sb.n.u. sv. 7, str. 87, Pl. ÚS 19/98, Sb.n.u. sv. 13, str. 131, Pl. ÚS 3/06, I. ÚS 50/03, IV. ÚS 611/05, dostupné na www.usoud.cz). Jinými slovy řečeno, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je na místě použít další výkladové metody, jako je metoda výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového.“ V této souvislosti proto soud dále posuzoval smysl a účel nové právní úpravy, a to s přihlédnutím k vývoji v zákonodárství, evropským předpisům a k ustálené rozhodovací praxi.

25. Koncepce ochrany spotřebitele jakožto subjektu, který nemá znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing a ekonomickou sílu je pevně zakotvena v českém právním řádu (mj. právě v zákoně č. 257/2016 Sb., ale též zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, a § 1810 až 1867 o. z.) i evropských předpisech (směrnice č. 93/13/EHS a směrnice č. 2008 /48/) s tím, že dorovnává faktickou nerovnost spotřebitele a podnikatele jako profesionála. Účelem této ochrany je, že po spotřebitelských úvěrech si přirozeně poptávají osoby, které volné peněžní prostředky spíše nemají a tyto prostředky se proto snaží získat za každou cenu. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Proto je povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána zákonem nikoli spotřebiteli, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Následek relativní neplatnosti ovšem tento účel zákona znemožňuje, když soudu neumožňuje splnění této povinnosti kontrolovat z vlastní iniciativy – bez návrhu protistrany, čímž nestanovuje dostatečně účinné následky porušení povinnosti podnikatele jako profesionála při neposuzování úvěruschopnosti. Poskytovatelům úvěrů následek v podobě relativní neplatnosti umožňuje systematicky takovou povinnost porušovat. Oslabení ochrany spotřebitele však nebylo záměrem zákonodárce.

26. V důvodové zprávě k zákonu č. 257/2016 Sb. totiž zákonodárce uvádí, že„ (s ) tanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud výsledek posouzení úvěruschopnosti napovídá, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet.“ [příjmení] úprava tudíž jako svůj cíl deklaruje„ posílení principu zodpovědného úvěrování“, tj. aby byl takovýto věřitel dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých zákonných povinností. Lze proto s ohledem na výše uvedené konstatovat, že smyslem institutu posuzování úvěruschopnosti spotřebitele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru je vyhnout se situacím, kdy by úvěr byl poskytnut i osobám, u nichž by bylo namístě důvodně pochybovat o tom, že budou schopny úvěr splácet. Účelem této úpravy je předejít případnému nezvladatelnému zadlužování těch spotřebitelů, kteří by mohli skončit ve spirále dluhů, předlužení a insolvence se všemi negativními důsledky s tím spojenými, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd., jak se nezřídka u narůstajícího počtu dlužníků stává. V současné době jsou již nadto zřejmé negativní celospolečenské dopady ponechání vývoje spotřebitelských vztahů pouze na nikterak neomezené smluvní volnosti. Porušení této povinnosti nelze akceptovat s odkazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele odsouhlasil. Tyto celospolečenské souvislosti negativních sociálních důsledků předlužení spotřebitele s (prevenční) povinností posouzení úvěruschopnosti byly rozebírány v již zmíněném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018.

27. Nelze ani pominout, že tento závěr podporuje též nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18, podle kterého obecný soud poruší právo spotřebitele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jestliže nezkoumá, zda věřitel dostatečně nezjišťoval úvěruschopnost spotřebitele.

28. Z výše uvedeného proto vyplývá, že povinnost věřitele posuzovat úvěruschopnost i podle nové právní úpravy je stanovena zaprvé na ochranu spotřebitele, který není schopen dostat svých závazků, zadruhé na ochranu samotných věřitelů, protože snižuje jejich riziko, že dluh nebude plněn, ale především zatřetí na ochranu společnosti jako celku, která je chráněna před nezvladatelném zadlužování spotřebitelů se všemi negativními důsledky s tím spojenými včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů a jejich přechodu do šedé ekonomiky. Vzhledem k tomu, že zákonodárce v důvodové zprávě prohlásil, že jeho cílem není oslabení ochrany spotřebitele, ale právě posílení této pozice, nedává rozumný smysl, aby změnou právní úpravy došlo k tomu, že dosavadní následek spočívající v absolutní neplatnosti právního jednání bude reformován na relativní neplatnost právního jednání. Tento výklad činí ochranu spotřebitele podmíněnou vznesením námitky neplatnosti ze strany spotřebitele, čímž ji značně oslabuje.

29. K tomu, aby právní jednání mohlo být shledáno, jako absolutně neplatné je nutno, aby byly splněny dvě kumulativní podmínky podle § 588 o. z., tj. takové jednání musí odporovat zákonu a zjevně narušovat veřejný pořádek. Co se týče první podmínky, není pochyb o tom, že porušení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. odporuje podle § 87 odst. 1 tohoto zákona zákonu. Co se týče druhé podmínky, veřejný pořádek je pojem, který reprezentuje pravidla či hodnoty obsažené v právním řádu, jež jsou takového významu, že jejich porušení nelze akceptovat, proto i právní jednání, které je s nimi v rozporu, musí být absolutně neplatné. Současně s tímto platí, že základním kritériem pro závěr o absolutní neplatnosti právního jednání by měl být smysl a účel zákona, který byl právním jednáním porušen. Pokud smysl a účel porušeného zákona vyžaduje, aby právní jednání od počátku nevyvolávalo právní následky, nelze stanovit jiný důsledek porušení zákona než absolutní neplatností právního jednání. Toto kritérium je uvedeno již v § 580 odst. 1 o. z., které činí právní jednání neplatným, pokud to smysl a účel porušeného zákona vyžaduje. Neplatnost právního jednání může být buď relativní, nebo absolutní, smysl a účel zákona podle § 580 odst. 1 o. z. tedy musí vyžadovat, aby právní jednání, které porušuje zákon, bylo buď relativně, anebo absolutně neplatné. Pokud je k dosažení smyslu a účelu porušeného zákona nezbytné, aby právní jednání bez dalšího nevyvolávalo právní následky, je třeba vždy dospět k závěru o absolutní neplatnosti takového právního jednání (Lavický, P. a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1-654). Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2135 a 2136).

30. S ohledem na vše výše uvedené smysl a účel též nové právní úpravy požaduje po podnikateli – profesionálovi, aby zkoumal schopnost spotřebitele splácet jeho úvěr. Tato povinnost je dlouhodobě a pevně zakotvena v českém právním řádu a evropských předpisech. Chrání přitom nejenom zájmy na ochranu určité osoby, ale chrání zájem na prevenci společnosti jako celku před zadlužováním a negativními důsledky, kterou s touto problematikou souvisí. Jestliže věřitel povinnosti podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poruší, ohrozí tím tyto zájmy, čímž celá společnost může být nucena nést následky předlužení její podstatné části. Takové jednání proto zjevně narušuje pravidla či hodnoty obsažené v právním řádu, jež jsou takového významu, že jejich porušení nelze akceptovat, a proto je absolutně neplatné podle § 588 o. z. Nadto lze dodat, že relativní neplatnost ani v tomto ohledu neposkytuje společnosti dostatečnou záruku k zajištění zájmů chráněných zákonem.

31. Z provedeného dokazování vyplývá, že právní předchůdce žalobkyně k posouzení úvěruschopnosti podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. a podle § 9 odst. 1 zák. č. 145/2010 Sb. přistupoval převážně formálně, nepostupoval s řádnou péčí odborníka a nebylo spolehlivě zjištěno, že žalovaný bude schopen dostát svým závazkům. Právní předchůdce žalobkyně se spokojil ve větší míře s tvrzeními žalovaného uvedenými ve formuláři příjmů a výdajů, aniž by tyto skutečnosti ověřoval a vyhodnotil. Ověřena byla pouze výše invalidního důchodu co do částky 5 828 Kč. Nijak však nebyl ověřen další uvedený příjem ve výši 12 000 Kč a není zřejmé, jakým způsobem byl ověřen příjem přes 19 000 Kč při sjednávání smlouvy [číslo]. Žádným způsobem nebyly ověřeny žalovaným uvedené výdaje. Uvedený postup právního předchůdce žalobkyně lze jen stěží označit jako aktivní zjišťování schopnosti žalovaného splácet úvěr. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je přitom i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). V souladu se § 86 odst. 2 zákon č. 257/2016 Sb. poskytovatel posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však reálně vzhledem k nedostatku jakýchkoli podkladů k výdajům žalovaného v daném případě nemohlo dojít. Lze tudíž uzavřít, že právní předchůdce žalobkyně žádným způsobem neprovedl analýzu finančního rozpočtu žalovaného. Porušení této povinnosti pak podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. a podle § 9 odst. 1 zák. č. 145/2010 Sb. ve spojení s § 588 o. z. vede k absolutní neplanosti smlouvy o zápůjčce, neboť toto odporuje smyslu a účelu zákona a současně zjevně narušuje veřejný pořádek. Absolutně neplatné právní jednání nevyvolává žádné zamýšlené právní následky.

32. V řízení však bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému částku celkem 48 000 Kč. Vzhledem k tomu, že soud uzavřel, že smlouva o zápůjčce je absolutně neplatná, jedná se o plnění bez právního důvodu a příjemci vzniká bezdůvodné obohacení (§ 2991 odst. 2 o. z.). Pokud tedy žalovaný uhradil částku 16 500 Kč, k úhradě tak zbývá zaplatit částku 31 500 Kč.

33. Soud proto vyhověl žalobě co do zaplacení částky 31 500 Kč a vzhledem k tomu, že žalovaný byl ke dni [datum] v prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení (den následující po splatnosti dle předžalobní výzvy), vyhověl soud žalobě rovněž co do příslušenství z uvedené částky ve smyslu § 1970 o.z., dle kterého má věřitel právo požadovat vedle plnění i úroky z prodlení ve výši specifikované v § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění.

34. Z důvodu neplatnosti smlouvy nezbylo než žalobu ve zbývající části včetně poplatků a příslušenství zamítnout (výrok II.).

35. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádnému z účastníku nepřiznal jejich náhradu, když žalovaný byl v řízení z větší části úspěšný, ale žádné náklady řízení mu nevznikly.