8 Co 1441/2025 - 400

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Toufara a soudců Mgr. Miloše Póla a JUDr. Zuzany Völflové v právní věci žalobců: a) [Jméno žalobce A], narozený [Datum narození žalobce A] bytem [Adresa žalobce A] b) [Jméno žalobce B], narozená [Datum narození žalobce B] bytem [Adresa žalobce B] oba zastoupeni advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: Česká republika – [Jméno žalované A], IČO [IČO žalované A] sídlem [Adresa žalované A] o vydání náhradního pozemku, o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 5. 2025, č. j. 23 C 68/2024-350, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 11 541,12 Kč žalobci a) a částku 5 770,56 Kč žalobci b), a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobců.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem Okresní soud v Českých Budějovicích jako soud prvního stupně vyhověl žalobě a nahradil projev vůle žalované uzavřít se žalobci smlouvu o prodeji pozemků, tedy parcelní číslo [hodnota] a [hodnota], oba v katastrálním území [adresa], zapsané na LV č. [hodnota] u [právnická osoba] podle § 11a zákona č. 229/1991 Sb. k pokrytí nároku plynoucího z rozhodnutí [právnická osoba] zn. PÚ 11705/93 ze dne 20. 1. 1997, když předmětné pozemky byly oceněny částkou 35 792,10 Kč a nabyvatelům byly převedeny do vlastnictví v poměru ideálního podílu žalobce a) 2/3, žalobkyně b) 1/3 (výrok I.). Výrokem II. pak bylo uloženo žalované jako procesně neúspěšné s odkazem na § 142a uhradit na náhradě nákladů řízení částku 86 866,98 Kč a žalobkyni b) 43 433,49 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobců.

2. Rozsudek byl vydán v řízení o žalobě ze dne 10. 5. 2024, když se žalobci coby oprávněné osoby podle § 4 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, (dále jen „zákon o půdě“) domáhali vydání označených náhradních pozemků za pozemky, které jim nebylo možné vydat z důvodu zákonných překážek, když jejich nárok vyplýval právě z rozhodnutí [právnická osoba], zn. PÚ 117/05/93 ze dne 20. 1. 1997. Žalobci totiž tvrdili, že jim žalovaná neposkytla náhradu ve správné výši, a to přes opakované výzvy k přecenění nevydaných pozemků v situaci, kdy žalobci s oceněním nevydaných pozemků částkou 474 827,10 Kč nesouhlasili. Podle znaleckého posudku číslo 274/1660/2023 ze dne 26. 8. 2023 vyhotoveného [tituly před jménem] [jméno FO] mají být pozemky oceněny jako stavební na území [místní název] částkou 10 Kč za metr čtvereční, což odpovídá celkové hodnotě 2 293 110 Kč. Žalobci proto také hodnotí postup žalovaného při uspokojování jejich nároku jako liknavý a svévolný, což jim znemožňuje plnohodnotné uplatnění jejich nároku ve veřejných nabídkách žalované. Žalovaná s tímto pohledem žaloby nesouhlasila a navrhla žalobu zamítnout. Restituční nároky žalobců byly v minulosti vypořádány převodem náhradních pozemků a v případě žalobce a) činí aktuálně nevypořádaný podíl 1,13 Kč, v případě žalobkyně b) je nulový. Žalobci až do roku 2023 výši svého nároku nijak nezpochybňovali. Podle názoru žalované nelze přecenění provést, neboť zákon o půdě neumožňuje znovu otevírat jednání o již poskytnutých náhradách. Poukázala taktéž na judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu, podle níž je výjimečný postup podle § 11a zákona o půdě možný jen tehdy, pokud je prokázána dlouhodobá nemožnost oprávněné osoby domoci se svých práv navzdory aktivnímu přístupu, což v daném případě splněno není. Dále žalovaná namítla promlčení nároku na přecenění s odkazem na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, č. j. 10 C 6/2020695. Nesouhlasila taktéž se znaleckým posudkem [tituly před jménem] [jméno FO], který byl předložen žalobci, když tvrdí, že pozemky nebyly v době přechodu na stát určené k zastavění podle tehdy platných právních předpisů a znalec tedy neprokázal stavební charakter pozemků. Vedle toho má žalovaná za to, že zvolené pozemky nejsou vhodné pro řešení nároku žalobců. V jednom ze souběžně vedených řízení, bylo totiž vydáno předběžné opatření, které převod pozemků zakazuje.

3. Po provedeném dokazování zjistil soud prvního stupně následující skutkový stav:

4. Žalovaný rozhodnutím [organizační složka státu] ze dne 20. 1. 1997, č. j. PÚ 11705/93 rozhodl na základě § 9 odst. 4 zákona o půdě tak, že žalobce a) (jakožto právní nástupce [jméno FO], nar. [datum]) a [jméno FO], nar. [datum] a žalobkyně b) jakožto oprávněné osoby podle § 4 odst. 2 zákona o půdě, se nestávají vlastníky pozemků [čísla parcel], vše v k. ú. [adresa]. Dále rozhodl, že za nevydávané nemovitosti přísluší oprávněným osobám náhrada podle zákona o půdě dle jejich ideálních podílů (tj. žalobce a) 1/2, [jméno FO], nar. [datum narození] 1/4 a žalobkyně b) 1/4). Uvedené pozemky nebylo možné vydat ze zákonných důvodů. Na stát přešly rozhodnutím finančního odboru [právnická osoba] ze dne 18.6.1963, č.j. Fin72-1/evid. č. 650/63-dar/Zel, přijetím nabídky bezplatného odevzdání majetku do vlastnictví čs. státu. [organizační složka státu] se ztotožnil s názorem původního vlastníka [jméno FO], nar. [datum narození], vyjádřeným v jeho čestném prohlášení, že nemovitosti byly čs. státu darovány v tísni. (Zjištěno z rozhodnutí [organizační složka státu] ze dne ze dne 20. 1. 1997, č. j. PÚ 11705/93 na č.l. 56-58.)

5. Výše restitučních nároků žalobců přiznaných a uspokojených žalovaným vyplývá z přehledů nároků a plnění nároků oprávněné osoby (na č. l. 42, 101 a 102). Nárok žalobce a) byl oceněn na 237 413,55 Kč a nárok žalobkyně b) na 118 706,78 Kč, což odpovídá rozdělení celkového nároku 474 827,10 Kč oceněného dřívějším [organizační složka státu] v podílech žalobců 1/2 a 1/4. Nárok žalobce a) byl v uvedené výši uspokojen se zůstatkem pouhých 1,13 Kč, v případě žalobkyně b) byl nárok uspokojen bez zbytku. Žalobci si však nechali zpracovat znalecký posudek [tituly před jménem] [jméno FO] (viz níže), který přecenil nevydané pozemky a jejich části na částku 2 293 110 Kč.

6. Výzvou ze dne 30. 8. 2023 proto žalobce a) požádal žalovaného o přecení výše jeho restitučního nároku právě s odkazem na závěry znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO] (zjištěno z výzvy ze dne 30. 8. 2023 na č.l. 49-53). Uvedené výzvě ze strany [organizační složka státu] vyhověno nebylo s odůvodněním, že nárok žalobců byl již uspokojen, a tudíž zanikl splněním a nadto je promlčen (zjištěno ze stanoviska [organizační složka státu] ze dne 26. 10. 2023 na č. l. 45-46). Žalobce se na žalovaného obrátil ještě jednou podáním ze dne 7. 2. 2024, v němž kromě právní argumentace upozornil žalovaného i na uplatnění svého nároku soudní cestou (zjištěno z uvedeného podání na č. l. 47-48).

7. Dle znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO] č. 274/1660/2023 ze dne 26. 8. 2023 (na č. l. 23-41), předloženého žalobci, kterým bylo zpracováno znalecké ocenění pozemků nevydaných rozhodnutím PÚ 11705/93 ke dni jejich přechodu na stát v cenách stanovených vyhláškou č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., byla cena nevydaných pozemků a tím i výše restitučního nároku původních oprávněných osob stanovena na 2 293 110 Kčs. V případě pozemků či jejich částí [čísla parcel] byla cena stanovena v sazbě 100 Kčs/m2 namísto řádově nižší částky odpovídající ceně zemědělských pozemků. Ve všech uvedených případech se totiž prokazatelně jednalo o pozemky, které byly k rozhodnému datu 18. 6. 1963, kdy přešly na stát, již buď zastavěny nebo byly určeny k zastavění. Kromě samotného znaleckého posudku podporují tyto závěry i další předložené listiny (ve vztahu k [číslo parcely] je to rozhodnutí o přípustnosti stavby [adresa] ze dne 1. 6. 1961 včetně příloh na č. l. 43-44, ve vztahu k pozemkům [čísla parcel] letecké snímky z roku 1953 na č. l. 55, dále regulační plán severozápadní části obce [místní název] z roku 1926 na č. l. 59, odpověď Institutu plánování a rozvoje [místní název] ze dne 16. 12. 2024 na č. l. 126 a dále i mapové, ortofoto mapové a letecké snímky na č. l. 127-140 a 220-233, které jsou i podkladem závěrů znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO]).

8. Na podporu své argumentace předložila žalovaná znalecký posudek [tituly před jménem] [jméno FO] ze dne 22. 10. 2024 č. 075500/2024. Znalec pozemky ocenil jakožto zemědělské v jednotkových cenách v rozmezí 3,9 – 10,75 Kč/m2 a dospěl k cenám, které v souhrnu činí 474 567,39 Kč, tj. o necelých 300 Kč méně, než činil původně vyčíslený restituční nárok. Znalecký posudek je velmi stručný, výpočet je proveden na jedné straně v tabulce, v níž není nijak slovně vysvětlen jeho postup a nezabývá se podrobnou charakteristikou pozemků ani otázkou jejich případné zastavěnosti v době přechodu na stát. Součástí příloh byla také objednávka žalovaného, v níž žalovaný po znalci mj. požadoval: „ocenění bude provedeno podle vyhl. č. 182/1988 Sb., ve znění vyhl. č. 316/1990 Sb., v druhu pozemku dle rozhodnutí [organizační složka státu] případně evidovaného ke dni přechodu pozemku do vlastnictví státu“. V podkladu pro ocenění pozemků zpracovaných [právnická osoba] jsou předmětné nevydané pozemky charakterizovány jako role a pastviny a toto členění převzal i znalec [jméno FO] (posudek [tituly před jménem] [jméno FO] ze dne 22. 10. 2024 č. 075500/2024 na č. l. 93-100. Soud prvního stupně poukázal na to, že znalec [jméno FO] narozdíl od znalce [jméno FO] nepracoval se žádnými dobovými podklady, územně plánovací dokumentací ani leteckými snímky. Jako stavební navíc nemohl [tituly před jménem] [jméno FO] pozemky ocenit již z důvodu znění zadání znaleckého úkolu. V kontrastu s tímto posudkem [tituly před jménem] [jméno FO] přitom žalovaný namítal, že se znalec [tituly před jménem] [jméno FO] nedostatečně zabýval možným uplatněním srážek dle přílohy č. 7 k oceňovací vyhlášce. Žalovaný přitom sám k dané otázce žádné relevantní doklady nepředložil a omezil se jen na zpochybnění závěrů znalce.

9. Totožný restituční nárok žalobců je aktuálně současně projednáván u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 19 C 66/2024, u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 10 C 25/2024 a u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 12 C 31/2024. Důkazní návrhy jsou v daných řízení, nejde-li důkazy vztahující se k nárokovaným pozemkům, v podstatě stejné, přičemž u Okresního soudu v Přerově již došlo k výslechu znalce [tituly před jménem] [jméno FO] (zjištěno z protokolu o jednání Okresního soudu v Přerově ze dne 28. 2. 2025, sp. zn. 12 C 31/2024 na č. l. 141-143). Proto soud prvního stupně namísto výslechu znalce provedl důkaz poslechem zvukového záznamu z výslechu znalce u Okresního soudu v Přerově (na č. l. 279) a současně přepisem tohoto záznamu (na č. l. 252-258). Závěry znalce považoval soud prvního stupně za srozumitelné, přesvědčivé a přezkoumatelné. Naopak argumentace žalovaného byla soudem prvního stupně hodnocena jako spíše formálního charakteru a neodpovídá recentní judikatuře vyšších soudů. Znalec [jméno FO] byl pak vyslýchán před Okresním soudem v Domažlicích vedeném pod sp. zn. 19 C 66/2024. Znalec [jméno FO] při svém výslechu výslovně připustil, že v případě, že by vzal v potaz relevantní dobové podklady, z nichž by vyplývalo, že se na odňatých pozemcích nacházel např. dům nebo cesta, jeho závěry by byly odlišné, neboť takový pozemek by považoval za stavební (zjištěno z protokolu Okresního soudu v Domažlicích ze dne 25. 3. 2025, sp. zn. 19 C 66/2024 na č. l. 296). Závěry znalce [jméno FO] považuje soud za povrchní, vycházející pouze z formální charakteristiky pozemků, ovšem s tím, že zadání znaleckého úkolu žalovaným znalec splnil. Vzhledem k tomu, že se však znalec vůbec nezabýval reálným stavem pozemků v rozhodném období a svůj posudek dále ani nedoplňoval, nepovažoval soud prvního stupně za přínosné vyslechnout oba znalce formou konfrontace. K námitce žalovaného ve vztahu k nevydaným pozemkům [čísla parcel], že v rozhodné době byly evidovány jako louka, reagoval znalec [jméno FO] tak, že v jejich případě by uplatnil srážku 25 %. Po uplatnění této srážky je pozemek [číslo parcely] oceněn na částku 551,44 Kč a pozemek [číslo parcely] na částku 460,61 Kč, tzn. znalcem oceněná cena pozemků se snižuje o částku 337,35 Kč na částku 2 292 773,70 Kč.

10. Po přepočtu tohoto souhrnného nároku na jednotlivé podíly žalobců činí restituční nárok žalobce a) 1 146 386,85 Kč (1/2) a nárok žalobkyně b) 573 193,425 Kč (1/4). Po odečtení již uspokojeného nároku žalobce a) ve výši 237 412,22 Kč a žalobkyně b) ve výši 118 706,78 Kč, činí aktuální výše neuspokojeného restitučního nároku žalobce a) 908 974,63 Kč a žalobkyně b) 454 486,645 Kč, tj. celkem 1 363 461,275 Kč. V řízení byly žalobci k bezúplatnému převodu navrženy náhradní pozemky, a to pozemek parc. č. [číslo parcely] (trvalý travní porost o výměře 1 715 m2) a parc. č. [číslo parcely] (zahrada o výměře 1 428 m2), oba v k. ú. [adresa]. Podrobnosti o pozemcích jsou zachyceny na výpisu z katastru nemovitostí ke dni 22.4.2025 (na č. l. 259). Oba předmětné pozemky byly žalovaným zařazeny do veřejné nabídky v souladu s § 11a zákona o půdě. V případě obou pozemků podal nejvyšší nabídku [tituly před jménem] [jméno FO], a to 92 350 Kč za pozemek parc. č. [číslo parcely] a 62 388 Kč za pozemek parc. č. [číslo parcely]. (Zjištěno z protokolu z vyhodnocení výzvy ze dne 15. 2. 2024 na č. l. 80-81.) Dne 14. 5. 2024 přitom soud vydal ve věci předběžné opatření, jímž k návrhu žalobců zakázal dispozici s těmito pozemky (viz usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 5. 2024, č.j. 23C 68/2024-64 a potvrzující usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 7. 2024, č.j. 8 Co 815/2024-73). Z vyjádření žalovaného vyplývá, že k uzavření kupní smlouvy s [tituly před jménem] [jméno FO] před vydáním předběžného opatření (ani později) nedošlo. [tituly před jménem] [jméno FO] jako krátkodobý vedlejší účastník řízení ani takovou skutečnost netvrdil. Vyčkává na výsledek tohoto řízení. Znaleckým posudkem [tituly před jménem] [jméno FO] ze dne 31. 10. 2023 č. 3771-258/2023 byla cena pozemků dle vyhlášky č. 182/1988 Sb. stanovena v případě pozemku parc. č. [číslo parcely] na 18 007,50 Kč a v případě pozemku parc. č. 457/1 na 17 784,60 Kč, celkem tedy na 35 792,10 Kč (zjištěno z uvedeného posudku na č. l. 177-185). Ocenění těchto pozemků žádný z účastníků nezpochybňoval.

11. Žalovaný tvrdil, že pozemky parc. č. [čísla parcel] byly předmětem předběžného opatření v usnesení Okresního soudu Brno-venkov ze dne 13. 2. 2024, č. j. 41 C 158/2021-910 a dále, že jsou předmětem řízení u Okresního soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 27 C 361/2024 (žaloba podána 15. 10. 2024). Okresní soud Brno-venkov skutečně vydal dne 13. 2. 2024 uváděné předběžné opatření, jehož předmětem byly mj. i pozemky parc. č. [čísla parcel], nicméně stalo se tak na základě návrhu na rozšíření žaloby, který nakonec nebyl připuštěn (zjištěno z usnesení Okresního soudu Brno-venkov ze dne 13. 2. 2024, č.j. 41C 158/2021-910 na č. l. 158-160 a z usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 3. 2024, č.j. 13 Co 294/2022-973 na č. l. 260-261) a současně Krajský soud v Brně svým usnesením ze dne 5. 4. 2024, č.j. 13 Co 70/2024-996 předběžné opatření Okresního soudu Brno-venkov změnil tak, že návrh na jeho nařízení zamítl (zjištěno z rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 15. 9. 2022, č.j. 41 C 158/2021-805 na č. l. 189-205, z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 5. 2024, č. j. 13 Co 294/20221119 na č. l. 206-213 ve spojení s opravným usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 15. 8. 2024, č. j. 13 Co 294/2022-1131 na č. l. 214-215 a z usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 4. 2024, č. j. 13 Co 70/2024-996 na č. l. 218-219.). Pokud jde o řízení u Okresního soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 27 C 361/2024, dne 15. 10. 2024 byla skutečně podána žaloba jiné oprávněné, jíž se žalobkyně mezi dalšími pozemky domáhala převodu i pozemků parc. č. [čísla parcel], nicméně žalobkyně vzala žalobu v této části zpět a soud k jejímu návrhu usnesením ze dne 12. 5. 2025, č. j. 27 C 361/2024325 řízení v části, týkající se těchto pozemků, zastavil (zjištěno ze žaloby ze dne 15. 10. 2024 na č. l. 161-176 a z usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 5. 2025, č. j. 27 C 361/2024-325 na č. l. 333).

12. Po stránce právní vyšel soud prvního stupně z ustanovení § 14 odst. 1, § 17 odst. 3 písm. b) a § 11a odst. 1 a § 28a zákona o půdě. Uzavřel, že žalovaná ocenila všechny nevydané pozemky či jejich části jako zemědělské, aniž by se zabývala tím, zda v rozhodné době nebyly již zastavěny či určeny k zastavění. Ze závěru dotčeného posudku [tituly před jménem] [jméno FO] považoval přitom soud prvního stupně za dostatečně prokázané, že některé nevydané pozemky či jejich části zastavěné či určené k zastavění byly a výše původního restitučního nároku oprávněných osob tedy měla činit 2 292 776,70 Kč, kdy na žalobce a) tedy připadá 1 146 386,85 Kč a na žalobkyni b) 573 193,425 Kč. Nároky těchto byly uspokojeny jen zčásti a žalovaný je s ohledem na svou argumentaci odmítl nad tento rámec uznat.

13. Zastavěnost příslušných částí nevydaných pozemků dokládají v daném případě i dobové letecké snímky. Nejvyšší soud se přitom již dlouhodobě kloní k názoru, že i v případě, byly-li odnímané pozemky, byť formálně, vedeny jako pozemky zemědělské, je na místě oprávněnému subjektu poskytnout náhradu jako za pozemky stavební, jestliže byly takto využívány (viz např. 28 Cdo 1754/2016, 28 Cdo 1013/2016 či 28 Cdo 1013/2012). Soud prvního stupně odmítl totiž argumentaci žalované, že žalobci nedoložili relevantní podklady, zejména územní rozhodnutí prokazující stavební charakter předmětných pozemků nebo jejich částí. Krom znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO], který se charakterem předmětných částí pozemku náležitě zabýval, žalobci doložili zejména dobovou územně plánovací dokumentaci, dobové letecké snímky a další podklady bezpochybně potvrzující fakt, že předmětné pozemky nebo jejich části byly v době jejich odnětí stavebními. Závěr žalované o tom, že tyto podklady nejsou dostatečné k prokázání stavebního charakteru daného pozemku, přitom nemá oporu v ustálené rozhodovací praxi Ústavního a Nejvyššího soudu (například usnesení NS z 12. 12. 2023, č. j. 28 Cdo 3422/2023641, rozhodnutí ÚS sp. zn. III. ÚS 495/02). Neobstojí ani argumentace žalované, že restituční nárok žalobců zanikl splněním závazku ze strany žalované ve smyslu § 559 o. z., a to s odkazem na nález Ústavního soudu I. ÚS 2763/23. Totéž pak platí o tvrzeném promlčení nároku, kde okresní soud odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4174/2017. Okresní soud dále odmítl i výtky žalované ve vztahu k žalobcům o jejich nedostatečné aktivitě při uplatnění restitučního nároku. Připomněl především závěry o povinnosti žalované řádně ocenit nároky oprávněných osob (například I. ÚS 2763/23). Lpění nad předkládání žádosti o přecenění a další aktivity žalobců je projevem přepjatého formalismu žalované, neboť z jednání žalované je patrné, že i kdyby žalobci byli jakkoli aktivní v jakékoliv době, žalovaná by k řádnému ocenění jejich nároku přesto nepřistoupila. Soud prvního stupně tedy jednoznačně uzavřel, že restituční nárok žalobců doposud nebyl zcela vypořádán a zabýval se tedy i kritérii vhodnosti vydání předmětných pozemků. Poukázal na skutečnost, že je žalovaná sama zařadila do veřejné nabídky, jak předpokládá § 11a zákona o půdě, a tedy ani nezpochybňovala, že by nebyly k převodu vhodné z hlediska svých základních parametrů. Namítala toliko konkurenci práv více oprávněných osob (viz výše).

14. O náhradě nákladů řízení rozhodl okresní soud podle § 142 odst. 1, když žalobcům, kteří měli ve věci plný úspěch, přiznal soud prvního stupně náhradu účelně vynaložených nákladů. Tarifní hodnota sporu je tvořena stanovenou cenou předmětných pozemků v souhrnné výši 35 792,10 Kč. Odměna za jeden úkon právní služby v čisté podobě tak činí dle § 7 bodu 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „AT“) 2 540 Kč. Zástupce žalobců zastupoval dva žalobce, přičemž zákonná úprava stanovení odměny za zastoupení dvou a více účastníků za úkony provedené do 31. 12. 2024 a po 1. 1. 2025 se liší. V případě úkonů učiněných do 31. 12. 2024 se odměna za jeden úkon pro každého účastníka snižuje o 20 %, tj. na částku 2 032 Kč a paušální náhrada za jeden úkon činí 300 Kč. Oproti tomu za úkony učiněné po 1. 1. 2025 činí odměna za jeden úkon pro jednoho účastníka 2 540 Kč a o 20 % se snižuje až za druhého, tj. na 2 032 Kč; paušální náhrada za 1 úkon pak činí 450 Kč. (§ 12 odst. 4 a § 13 odst. 4 AT ve znění účinném do 31. 12. 2025 a ve znění účinném od 1. 1. 2025.) Zástupce žalobců provedl pro oba žalobce tyto úkony za uvedené sazby: 1) převzetí a příprava zastoupení obou žalobců: 4 064 Kč + 600 Kč (v daném případě šlo reálně o dva úkony, proto soud přiznává dvě paušální náhrady), 2) sepis žaloby ze dne 21. 12. 2023: 4 064 Kč + 300 Kč (v tomto a v ostatních dalších případech se jedná vždy jen o jeden společný úkon učiněný pro oba žalobce zároveň, proto soud přiznává vždy jen jednu paušální náhradu), 3) písemné vyjádření ve věci samé ze dne 17. 3. 2025: 4 572 Kč + 450 Kč, 4) účast na jednání dne 24. 3. 2025: 4 572 Kč + 450 Kč, 5) písemné vyjádření ve věci samé ze dne 23. 4. 2025: 4 572 Kč + 450 Kč, 6) písemné vyjádření ve věci samé ze dne 28. 4. 2025: 4 572 Kč + 450 Kč, 7) účast na jednání dne 5. 5. 2025: 4 572 Kč + 450 Kč, 8) písemné vyjádření ve věci samé ze dne 23. 5. 2025: 4 572 Kč + 450 Kč, celkem tak odměna zástupce žalobců včetně paušálních náhrad činí 39 160 Kč.

15. Dále žalobcům náleží náhrada cestovních výdajů za 2 jízdy zástupce žalobců na jednání do [adresa] a zpět. Při najetí po 310 km osobním vozidlem zn. [Anonymizováno] s kombinovanou spotřebou benzinu Natural 95 11,4 l/100 km, cenou benzinu 35,80 Kč/l a sazbou základní náhrady 5,80 Kč/km činí cestovné za 2 jízdy na jednání v roce 2025 dle vyhlášky č. 475/2024 Sb. částku 6 126,34 Kč. Náhrada za promeškaný čas strávený na cestě pak činí 2 400 Kč (16 započatých půlhodin po 150 Kč podle 14 odst. 3 AT). Další nákladovou položkou žalobců je náhrada odpovídající 21% DPH z částky 47 686,34 Kč, tj. 10 014,13 Kč, neboť zástupce žalobců doložil osvědčení o registraci k dani z přidané hodnoty.

16. V souvislosti s uplatněním nároku vynaložili žalobci částku 72 600 Kč na odměnu znalci [tituly před jménem] [jméno FO] za vypracování znaleckého posudku č. 274/1660/2023 (zjištěno z faktury č. 2302023 ze dne 29. 8. 2023 a z potvrzení o úhradě faktury). Žalobci uvedli, že v jiném řízení nebyla náhrada za tento posudek dosud soudem přiznána. Z veřejně dostupného portálu info soud přitom vyplývá, že v době vyhlášení tohoto rozsudku nebylo ještě v žádném z dalších 3 paralelně vedených řízení o restitučním nároku žalobců po jeho přecenění dosud rozhodnuto ve věci samé. V době od vyhlášení do vyhotovení tohoto rozsudku pak bylo rozhodnuto ve věci samé pouze Okresním soudem v Domažlicích dne 5.6.2025. Výsledek sporu, ani zda bylo žalobcům přiznáno právo na náhradu za tento posudek, není soudu známo. Celková výše nákladů řízení žalobců tak činí 130 300,47 Kč. Tuto náhradu soud rozdělil mezi žalobce dle jejich podílů na uplatněném restitučním nároku. Žalobci a) tak náleží náhrada nákladů řízení ve výši 86 866,98 Kč a žalobkyni b) 43 433,49 Kč. Lhůtu k plnění soud prodloužil v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. z obvyklých 3 dnů na 15, a to z důvodu organizačně technických na straně žalovaného.

17. Proti rozsudku podala odvolání žalovaná. Shledala odvolací důvody dané v § 205 odst. 2 písm. b), e) a k) o. s. ř., přičemž navrhla rozsudek soudu prvního stupně změnit tak, že se žaloba zamítá a že jsou žalobci povinni zaplatit náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů žalované. V odvolací argumentaci se vymezila především proti závěru okresního soudu k výši restitučního nároku, když žalovaná nesporovala, že žalobci jsou oprávněnými osobami podle zákona o půdě, nýbrž měla za to, že s výjimkou 1,13 Kč v případě žalobce a) byly jejich nároky vypořádány. Nesouhlasila především s tím, že okresní soud aproboval pro svůj skutkový závěr znalecký posudek [tituly před jménem] [jméno FO]. Co do stavebního charakteru části odňatých pozemků v k. ú. [adresa] dovodil, že samotná tato plocha měla být oceněna částkou 1 836 900 Kč (po aplikaci srážky 60 % dle přílohy číslo sedm vyhlášky), evidovaný restituční nárok má činit 474 827,10 Kč. V řízení taktéž nebyl prokázán zákonný předpoklad pro ocenění části odňatých pozemků jako „pozemků určených pro stavbu“ ke dni odnětí, tj. 18. 6. 1963, ve smyslu tehdy určených stavebních předpisů, nýbrž soud nahradil normativní kritéria volnou úvahou o „fakticitě zastavěnosti“ opřenou o letecký snímek z roku 1953, zmínku o „přípustnosti novostavby RD z roku 1961 a historický regulační plán z roku 1926 a takový postup je v rozporu s vyhláškou č. 144/1959 Ul a navazující judikaturou k § 14 vyhlášky č. 182/1998 Sb., tedy oceňovací vyhlášky. Pozemky nevydané oprávněným osobám se přitom ve smyslu zákona o půdě oceňují podle právně doloženého stavu v době převzetí pozemků státem a při oceňování pozemků je nutné vždy posuzovat kulturu nevydaného pozemku v době jeho přechodu na stát, když podle ustálené judikatury se za pozemek určený pro stavbu posuzují pozemky podle stavu ke dni přechodu na stát. Má být přitom zachována identita charakteru pozemku v tom smyslu, že rozhodný je jejich charakter, a tedy i hodnota ke dni odnětí. Nejvyšší soud přitom dlouhodobě judikuje, že i zemědělské pozemky, byly-li k rozhodnému dni určeny k výstavbě schválenou územně plánovací dokumentací, mají být oceněny jako stavební, avšak právě tato určenost musí plynout s právně relevantních územně plánovacích aktů účinných v rozhodné době, nikoliv toliko z následné fakticity historických plánů, jež pozbyly právních účinků. Soud měl tedy zkoumat ke dni 18. 6. 1963, zda existovalo územní rozhodnutí či jiný závazný územně plánovací akt, který prokazatelně vymezil předmětné parcely k výstavbě. Bez tohoto podkladu nelze dospět k závěru o stavebním charakteru. Dlouhá linie judikatury Nejvyššího soudu sice připouští ocenění nevydaných pozemků jako stavebních i tehdy, kdy evidence uváděla „role“, je-li prokázána určenost k výstavbě, avšak určenost musí vyplývat z tehdejší schválené dokumentace, několik z historických plánů nebo pouhých indicií na ortofotu. V daném případě chybí verifikace, že podklady (letecký snímek, přípustnost novostavby z roku 61 a historický regulační plán) skutečně dopadají na sporné části historických parcel a že k datu 18. 6. 1963 měly povahu závazných územně plánovacích aktů ve smyslu vyhlášky č. 144/1959 Ul. Žalovaná proto nesouhlasí s tím, že byl odmítnut návrh na revizi znaleckého závěru. Okresní soud se pouze spokojil „s přesvědčivostí výsledku znalce“. Sám znalec k nevydaným pozemkům [čísla parcel] po nahlédnutí do mapy připustil možný omyl a po uplatnění srážek přehodnotil ocenění pozemků. Tato okolnost měla dle názoru žalované vyvolat snahu o vyšší důkazní standard. Naopak soud považoval revizi za nadbytečnou. Současně metodika srážek podle přílohy číslo 7 vyhlášky (byť byla uplatněna 60% korekcí za stavební nesrostlost) nebyla znalcem přezkoumatelně ověřena pro všechny relevantní položky. Žádný z listinných důkazů přitom neprokazuje fakt o zastavěnosti části nevydaných nemovitostí. V neposlední řadě je třeba připomenout, že soud prvního stupně současně vystavěl závěr o liknavosti a svévoli žalovaného právě na sporném přecenění výše nároku a jedině proto žalobě vyhověl. Tento závěr je ovšem předčasný, neboť judikatura Nejvyššího soudu sice umožňuje prolomit uspokojování restitučního nároku mimo veřejnou nabídku u prokázané liknavosti či svévole žalované vůči žalobcům, avšak vyžaduje konkrétní a individuální posouzení okolností každého konkrétního případu. Nelze si tedy vystačit pouze s obecnými soudy o „neochotě přecenit“ tam, kde sám přeceněný základ (stavební charakter) je důkazně nepodložen. Judikatura Nejvyššího soudu také nepovažuje dobu před rozhodnutím SPU za podklad liknavosti paušálně automaticky. V dané věci přitom z provedeného dokazování vyplývá, že na nároky bylo v minulosti opakovaně plněno, což soud prvního stupně zohlednil jen okrajově, a přesto přiznal žalobcům právo na další převody pozemků v řádu stovek tisíc, aniž by kriticky prověřil metodiku přeceněn. Žalovaná současně odmítá závěry okresního soudu ve vztahu k námitce promlčení. Není pravdou, že k ní nelze za žádných okolností přihlédnout. Je nutno zdůraznit, že uspokojení restitučního nároku je závislé na veřejných nabídkách pozemků realizovaných žalovaným. Úplné uspokojení restitučního nároku zde očividně nejde na vrub nedostatečné nabídce náhradních pozemků či jakémukoliv jinému konání žalované nebo jejího právního předchůdce. Sami žalobci totiž měli restituční nárok za vypořádaný a z provedeného dokazování nevyplývá, že by tomu tak nebylo. Nedoložili tak svůj aktivní přístup dlouhodobě se domoci svých práv (například rozsudek NS sp. zn. 28 Cdo 5389/2014). Ze skutkových zjištění soudu se podává, že ve vztahu k čerpání restitučního nároku žalobci saturovali svůj nárok v letech 2001, 2002 a 2015 a neprojevili přitom nesouhlas oceněním svého restitučního nároku a nevyvíjeli žádnou další aktivitu při uspokojování restitučního nároku. Nelze tak mít za to, že by nemělo být přihlíženo i k uplatněné námitce promlčení.

18. Žalobci v rámci svého vyjádření k odvolání argumentaci žalované odmítli a oproti ní naopak navrhli věcně správný rozsudek soudu prvního stupně potvrdit a přiznat žalobcům náhradu nákladů odvolacího řízení. Připomněli, že Ústavní soud jednoznačně a výslovně uzavírá, že restituční nároky, které existují ve výši stanovené přímo na základě zákona bez ohledu na stanovisko žalované, nezanikají jejich parciálním splněním bez ohledu na to, zda toto bylo poskytnuto formou náhradního pozemku nebo vyplacením finanční náhrady (I. ÚS 2763/23 nebo III. ÚS 3111/23). Není tedy rozhodné, jakou výši restitučního nároku eviduje ke dni žádosti o poskytnutí finanční náhrady žalovaná a jakou finanční náhradu doposud poskytla. Žalobci neprojevili vůli přijmout finanční náhradu v nižší výši, než uplatňovali. V předmětné věci provedla žalovaná nesprávné ocenění restitučního nároku a podle judikatury Ústavního soudu (I. ÚS 2763/23) odmítala toto své pochybení napravit. Povinností státu přitom je zajistit správné ocenění restitučního nároku, a nikoliv přesouvat toto břemeno na oprávněné osoby, jimž se stát dobrovolně zavázal odčinit historicky způsobenou majetkovou křivdu. Pochybení a prodlení v činnosti státní moci totiž nesmí jít k tíži těch, kteří se na ně s důvěrou obracejí za účelem ochrany svých práv. Stejně tak je nutno odmítnout stále žalovanou zdůrazňovanou námitku promlčení (například nález ÚS ze dne 5. 8. 2025 sp. zn. III. ÚS 1932/24). Pokud jde o ocenění nevydaných pozemků, mají žalobci za to, že doložili celou řadu podkladů od dobové územně plánovací dokumentace po dobové letecké snímky a další podklady osvědčující závěr o stavebních dispozicích části nevydaných pozemků, jež každý samostatně či v jejich souhrnu dokládají závěr o stavebním charakteru části nevydaných pozemků, a to v souladu s praxí Nejvyššího a Ústavního soudu. Žalobci se neztotožňují s pozicí žalované, že tyto podklady nejsou dostatečné a že bez doložení územního rozhodnutí nelze stavební charakter nevydaného pozemku doložit. Poukázat je nutno opět na rozhodovací praxi Ústavního a Nejvyššího soudu (například rozhodnutí č. j. 28 Cdo 3422/2023, z něhož plyne, že v rámci textu každého jednotlivého případu zohledňují soudy různé relevantní okolnosti a neulpívají rigidně jen na vydání územního rozhodnutí jako na podmínce uznání pozemku za stavební, přičemž kritéria uváděná judikaturou pro závěr o stavebním charakteru původních pozemků nejsou taxativními hledisky). Je tedy zřejmé, že například dobovou územně plánovací dokumentaci (mezi kterou se řadí mimo jiné i regulační a zastavovací plány nebo i skutečnost, že nevydaný pozemek byl před nebo v době po jeho přechodu na československý stát zestátněn) lze považovat za zdroj prokazující charakter nevydaného pozemku. Je nutné poukázat například na územně plánovací dokumentaci, účel vykoupení pozemku či následnou realizaci výstavby, když nejde o taxativní hlediska, jež musí být naplněna současně, aby byl posuzovaný pozemek pokládán za stavební. Žalobci dále poukázali, že žalovaná v rámci svých námitek opomíjí i vyjádření vlastního znalce, na jehož výslechu v řízení vedeném u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 19 C 66/2024 trvala, a který uvádí zcela odlišné závěry, než kterými nyní žalovaná argumentuje (tento měl uvést, že pokud by šlo o platný dokument, míněno regulační plán státní regulační komise k roku 1939, je možno konstatovat, že by závěry znalce k danému pozemku nemusely být správné, neboť by se mohlo jednat o stavební pozemek).

19. Pokud jde přímo o znalecký posudek číslo 274/1660/2023, v jehož rámci byla uplatněna srážka za stavební nesrostlost předmětných nevydaných pozemků, a to podle přílohy čísla 7 v oceňovací vyhlášce, když se nelze ztotožnit se závěrem žalované, že zpracovatel daného posudku nedostatečně či neúplně posoudil možnost uplatnění srážek v dané lokalitě. Z judikatury Nejvyššího soudu totiž vyplývá, že posouzení aplikace srážek je otázkou skutkovou a jestliže žalovaný namítá, že v uvedeném případě mají být aplikovány konkrétní srážky, musí tyto skutečnosti prokázat. Konkrétní případ je současně nutno posuzovat se zřetelem k individuálním skutkovým závěrům. Aplikace příslušných srážek je tedy vždy posuzována s ohledem na možnosti dané lokality, a nikoliv pouze ve vztahu ke konkrétnímu nevydanému pozemku, jak se mylně domnívá žalovaná. Pokud je namítán důvod snížení ceny pozemku, není-li v místě základní škola (čl. 6.3 I. tabulky přílohy číslo 7 oceňovací vyhlášky), je evidentní, že základní škola nemůže být umístěna u každého nevydaného pozemku. Uplatnění srážky je tak posuzováno v rámci lokality, ve které je pozemek situován. S ohledem na skutečnost, že se pozemek [číslo parcely] v katastrálním území [adresa] nacházel v blízkosti rodinných domů a možnosti napojení na vodovod či kanalizaci v dané místě byly zajištěné, žalobci považují za správné závěry zpracovatele znaleckého posudku, který srážky za nemožnost napojení na vodovod a kanalizaci neuplatnil. Námitka žalované stran aplikace srážek, kde přílohu číslo 7 k oceňovací vyhlášce nad rámec uplatněných srážek neměla oporu v předložených podkladech a jednalo se o nepodloženou domněnku žalované. Bylo by za takového stavu nepřiměřené soudu prvního stupně vytýkat, že se přiklonil k závěrům, že v nyní posuzovaném případě nebyly podmínky pro aplikaci srážek, popřípadě že nepřistoupil k zadání revizního znaleckého posudku. Žalobci zdůraznili, že v rámci výslechu [tituly před jménem] [jméno FO] uskutečněného při jednání u Okresního soudu v Domažlicích dne 25. března 2025 v řízení vedeném pod sp. zn. 19 C 66/2024 bylo potvrzeno, že absence zohlednění skutečností vyplývajících z dobových podkladů, zejména dobové územně plánovací dokumentace a dobových leteckých snímků, měla dopad na jeho defektní zjištění podávaného ve znaleckém posudku číslo 075500/2024. Tento v rámci výslechu výslovně připustil, že v případě, pokud by vzal v potaz relevantní dobové podklady, z nichž by vyplývalo, že se na odňatých pozemcích nacházel například dům nebo cesta, jeho závěry by byly odlišné a sám by takový pozemek považoval za stavební. Je tedy možno konstatovat, že jeho závěry k danému pozemku nemusely být správné, neboť by se mohl i z jeho pohledu jednat o pozemek stavební. Okresní soud taktéž znalecký posudek řádně hodnotil, když konstatoval, že závěry znaleckého posudku, nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení.

20. Při skutkových závěrech, ke kterým došel soud prvního stupně, bylo tedy namístě dovodit i existenci liknavosti a svévole žalované, když za liknavý postup je možné bez dalšího považovat právě i situaci, kdy žalovaná odmítá správně ocenit pozemky oprávněných osob (např. NS sp. zn. 28 Cdo 100/2020). Argumentace žalované, že žalobci o přecenění restitučního nároku dlouhou dobu neusilovali, a tudíž v tomto směru nebyli aktivní, nemůže obstát, neboť povinnost uspokojovat restituční nároky oprávněných osob má prostřednictvím svých orgánů stát, jenž je povinen sám správnou výši nároku té které oprávněné osoby před jeho uspokojením zjistit. Žalovaná má přitom povinnost evidovat restituční nároky oprávněných osob ve správné výši, neboť výše náhrady musí odpovídat ceně původně odňatých a nevydaných pozemků. Soudní praxe je ustálena i v tom, že jako přinejmenším liknavý ba i svévolný lze kvalifikovat i takový postup žalované či jejího právního předchůdce, jímž by bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným postupem, to je prostřednictvím veřejné nabídky pozemků nesprávným ohodnocením nároku, tj. nesprávným určením ceny oprávněné osobě odňatých a nevydaných pozemků. Závěr o povinnosti žalované řádně ocenit nárok oprávněné osoby byl aprobován i nálezy Ústavního soudu (již citovaný III. ÚS 3111/23 nebo II. ÚS 1186/24). Nelze tak v žádném případě spatřovat v jednání žalobců nedostatek jejich aktivity směřující k řádnému ocenění a uspokojení jejich nároku, když to byla naopak žalovaná, kdo svým nesprávným a nezákonným postupem znemožnila, aby žalobci obdrželi za (v minulosti odejmuté) pozemky náhradu, která jim má dle zákona náležet od samého počátku.

21. Odvolání je podáno oprávněnou osobou, je přípustné a včasné (§ 201, § 202 a § 204 o. s. ř.). Odvolací soud proto přezkoumal napadený rozsudek v intencích ust. § 212 a § 212a o. s. ř., a to při jednání odvolacího soudu a dospěl k závěru o nedůvodnosti odvolání.

22. Odvolací soud předně konstatuje, že skutkové závěry okresního soudu považuje za výsledek zákonného procesního postupu. Závěry jsou dostatečné z hlediska hypotézy použité právní normy a odvolací soud z nich tedy i v rámci řízení o odvolání vychází. Odvolací argumentace žalované je založená především na nesprávně určené výši restitučního nároku v návaznosti na nesprávné odborné závěry znalce [tituly před jménem] [jméno FO] v posudku č. 274/1660/2023, když žalovaná zdůrazňuje nesprávnost odborného postupu znalce, pokud stavební charakter odňatých pozemků dovodil z leteckého snímku z roku 1953, přípustnosti novostavby z roku 1961 a historického regulačního plánu, chybí však verifikace, že tyto podklady skutečně dopadají právě na sporné části historických parcel, a to k datu 18. 6. 1963 a že měly povahu závazně územně plánovacích aktů ve smyslu vyhl. č. 144/1959 Ul. V návaznosti na to pak žalovaná nesouhlasí ani s postupem okresního soudu, který zamítl zadání revizního znaleckého posudku. S touto argumentací se však okresní soud dostatečně přesvědčivě vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí, když poukázal na skutečnost, že kromě samotného znaleckého posudku podporují jeho závěry i další předložené listiny (ve vztahu k [číslo parcely] je to rozhodnutí o přípustnosti stavby [adresa] ze dne 1. 6. 1961 včetně příloh na č. l. 43-44, ve vztahu k pozemkům [čísla parcel] letecké snímky z roku 1953 na č. l. 55, dále regulační plán severo-západní části obce [adresa] z roku 1926 na č. l. 59, odpověď [právnická osoba] ze dne 16. 12. 2024 na č. l. 126 a dále i mapové, ortofoto mapové a letecké snímky na č. l. 127-140 a 220-233, které jsou i podkladem závěrů znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO]). Žalovaná dále poukazuje na závěry znaleckého posudku (jí předloženého) [tituly před jménem] [jméno FO], když rozpory mezi oběma posudky se okresní soud zabýval a vysvětlil jasně a srozumitelně, proč nevyšel z posudku [tituly před jménem] [jméno FO] (jeho stručné odůvodnění, způsob zadání tohoto posudku, obsah výslechu tohoto znalce a jeho nepřesvědčivé závěry v řízení sp. zn. 19 C 66/2024 u Okresního soudu v Domažlicích, viz 18. – 21. odstavec odůvodnění napadeného rozsudku). Znalec [jméno FO] v rámci svého výslechu přitom výslovně připustil, že v případě, že by vzal v potaz relevantní dobové podklady, což neučinil, z nichž by vyplývalo, že se na odňatých pozemcích nacházel např. dům nebo cesta, jeho závěry by byly odlišné. Nutno přitom říci, že argumenty žalované, které směřují k odborným znaleckým závěrům, mají ve své podstatě právní charakter. Neboť žalovaná strana při kritice skutkových závěrů soudu prvního stupně vyplývajících ze znaleckého posudku zdůrazňuje, že v řízení nebyl prokázán zákonný předpoklad pro ocenění části odňatých pozemků jako pozemků určených pro stavbu ke dni 18. 6. 1963 ve smyslu tehdy účinných stavebních předpisů, nýbrž normativní kritéria byla nahrazena volnou úvahou o fakticitě zastavěnosti, opřenou o letecký snímek z roku 1953, zmínku o přípustnosti novostavby RD z roku 1961 a historický regulační plán z roku 1926, přičemž podle názoru žalované je nutné vždy posuzovat kulturu nevydaného pozemku v době jeho přechodu na stát, když ve smyslu § 14 odst. 1 oceňovací vyhlášky se posuzují pozemky podle stavu ke dni přechodu. Má být zachována identita charakteru pozemku v tom smyslu, že rozhodný je jeho charakter, a tedy i hodnota ke dni odnětí. S ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu by přitom zemědělské pozemky měly být k rozhodnému dni určeny k výstavbě schválenou územně plánovací dokumentací. Stavební určenost ovšem musí plynout právě z právně relevantních územně plánovacích aktů účinných v rozhodné době, nikoliv toliko z následné fakticity či historických plánů, jež pozbyly právních účinků. Z této argumentace je tedy patrné, že není zpochybňována žalovanou konkrétní odbornost znalce, nýbrž právní rámec předpokladů, na jejich základě znalecký posudek zpracoval a ostatně tomuto právnímu názoru, jak vyplývá ze skutkových zjištění soudu prvního stupně výše, přizpůsobila žalovaná i zadání znaleckého úkolu právě soudem prvního stupně odmítnutému znalci [tituly před jménem] [jméno FO]. To samo o sobě legitimizuje postup okresního soudu, který nepřistoupil k zadání znaleckého posudku v revizní formě, nýbrž s právními argumenty žalované strany se vypořádal. Je přitom zřejmé, že k prokázání stavebního charakteru části pozemku [číslo parcely] o výměře 79 m2 byly doloženy jednak letecký snímek z roku 1953 a regulační plán z roku 1939 s legendou. K prokázání stavebního charakteru části pozemku [číslo parcely] o výměře 637 m2 v katastrálním území [adresa] šlo pak kromě leteckého snímku z roku 1953 a regulačního plánu z roku 1939, také o rozhodnutí o přípustnosti stavby na sousedním pozemku z roku 1961. Podklady sloužily i k prokázání stavebního charakteru dalších řešených pozemků ([čísla parcel]). Všechny tyto pozemky přitom přešly na stát rozhodnutím [právnická osoba] – západ ze dne 18. 6. 1963, č. j. FIN 72/1/evid. č. 650/63-dar/Zl- ke dni 18. 6. 1963. Nejvyšší soud (například rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 3422/2023) přitom aprobuje flexibilnější přístup k posuzování původní povahy odňatých pozemků, v rámci něhož soudy podle kontextu každého jednotlivého případu zohledňují různé relevantní okolnosti a neulpívají rigidně jen na vydání územního rozhodnutí jako na podmínce uznání pozemků za stavební, přičemž kritéria uváděná judikaturou pro závěr o stavebním charakteru původních pozemků nejsou taxativními hledisky, jež musí být naplněna současně, nýbrž jde toliko o příkladmo uváděné konkrétní faktory, jež mohou k závěru o stavební povaze pozemku vést. S ohledem na ustálenou soudní praxi pak lze za zdroj bezpochybně prokazující charakter odňatého pozemku považovat například dobovou územně plánovací dokumentaci, mezi kterou se řadí mimo jiné regulační a zastavovací plány nebo i skutečnost, že nevydaný pozemek byl před nebo v době po jeho přechodu na Československý stát zastavěn (NS sp. zn. 28 Cdo 3080/2021). Judikatura přitom s poukazem na územně plánovací dokumentaci, účel vykoupení pozemku či následnou realizaci výstavby neurčuje taxativně hlediska, jež musí být naplněna současně (kdy tomu tak nepochybně být může), aby byl posuzovaný pozemek pokládán za stavební, pouze příkladmo vyjmenovává konkrétní faktory, jež v mohou k závěru o stavební povaze pozemku vést. Možným podkladem k posouzení charakteru nevydaného pozemku mohou být i nepotvrzené zastavovací plány. Regulační plán z roku 1939 přitom byl potvrzen, přičemž neexistuje důvod pochybovat o jeho vypovídající hodnotě ve vztahu k prokázání stavebního charakteru nevydaného pozemku. Pokud tedy namítá žalovaná, že závěr o stavebním charakteru původních pozemků lze opírat toliko o platnou územně plánovací dokumentaci, lze opět poukázat na ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, podle kterého hodnocení povahy odňatých pozemků soudy zohledňují rozmanité okolnosti, které se v kontextu projednávaných případů pro posouzení této otázky jeví relevantní. K přesvědčivému posouzení těchto okolností, jak vyplývá ze skutkových závěrů okresního soudu, došlo. O tom, že se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu možno považovat i schválený směrný územní plán obce či města za podklad k ocenění pozemků jako stavebních, pak svědčí např. rozhodnutí NS sp. zn. 28 Cdo 4758/2016. Pokud pak je žalovanou zpochybňován způsob aplikace srážek podle přílohy č. 7 oceňovací vyhlášky, soud prvního stupně přesvědčivě vysvětlil, a to i se zřetelem ke svým individuálním skutkovým závěrům s odkazem na znalecký posudek [tituly před jménem] [jméno FO], proč došel k míře užití ustanovení cenového předpisu o uplatňovaných srážkách a proč je v některých směrech označených žalovanou nepovažoval za naplněné, resp. proč námitka žalované strany neměla oporu v předložených podkladech.

23. Odvolací soud se taktéž shoduje s argumentací soudu prvního stupně, který dovodil existenci liknavosti a svévole žalované s přihlédnutím k jeho počínání, resp. jeho právního předchůdce při uspokojování restitučního nároku žalobců. Dovodil, že bez relevantního důvodu ztěžovala uspokojení restitučního nároku žalobců zásadně předpokládaným postupem, tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků, zejména nesprávným oceněním jeho restitučního nároku v situaci, kdy žalovaná má povinnost evidovat restituční nároky oprávněných osob ve správné výši, neboť výše náhrady musí odpovídat ceně původních odňatých a nevydaných pozemků (usnesení NS sp. zn. 28 Cdo 2429/2020). Takové závěry přitom byly aprobovány i nálezy Ústavního soudu (nález ze dne 21. 1. 2025, sp. zn. III. ÚS 3111/23 ze dne 5. 3. 2025 a sp. zn. II. ÚS 1186/24 ze dne 22. 5. 2024. Pokud tedy žalovaná jen vyčkává na výzvy k přecenění ze strany oprávněných osob, aniž sama činí kroky k řádnému ocenění jejich nároků, jde o typický znak liknavého a svévolného jednání žalované. Současně platí (je možno v tomto směru odkázat i na usnesení č. j. 8 Co 815/2024-73 ze dne 9. 7. 2024 vydané v předmětné věci), že žalovaná opakovaně převádí na jiné subjekty pozemky, jejichž vydání se restituenti domáhají u obecných soudů, případně je zařazuje do veřejných nabídek, a to v některých případech dokonce po vydání nepravomocného rozsudku soudem prvního stupně, který ukládá žalované převod pozemku na restituenty. Sama tato okolnost podle názoru odvolacího soudu je dalším znakem svévolného přístupu žalované a uspokojování oprávněných nároků restituentů, a to i v tomto individuálním případě.

24. Odvolací soud odmítá i další právní argumenty žalované strany, spočívající v námitce zániku restitučního nároku žalobců, popřípadě jeho promlčení, a to v souvislosti s okolnostmi, za kterých byl vznesen žalobci požadavek na jeho přecenění. Ústavní soud v nálezech ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. I. ÚS 2763/23, a nálezu ze dne 21. 1. 2025, sp. zn. III. ÚS 3111/23 jednoznačně dovodil, že restituční nároky, které existují ve výši stanovené přímo na základě zákona bez ohledu na stanovisko žalované, nezanikají jejich parciálním plněním bez ohledu na to, zda toto bylo poskytnuto formou náhradního pozemku nebo vyplacením finanční náhrady. Pokud se tedy žalovaná domnívá, že nárok žalobců částečným uspokojením, ke kterému došlo prostřednictvím vydání pozemkové náhrady ve výši odpovídající evidované výši restitučního nároku zanikl, nelze s tím souhlasit již proto, že tento závěr je v rozporou s výše citovanými nálezy Ústavního soudu. Ze skutkových závěrů okresního soudu přitom nelze uzavřít existenci projevu vůle žalobců, kterým by se vzdali nároku na plné uspokojení jejich nároku tím, že přijali finanční náhrady za částečné vypořádání. Přijetí částečného plnění není úkon, který lze vykládat k jejich tíži (nález ÚS sp. zn. I. ÚS 755/06 ze dne 10. 12. 2008) Pokud jde o námitku promlčení, lze odkázat například na nález ÚS sp. zn. III. ÚS 1932/24 ze dne 5. 8. 2025, z něhož plyne, stejně jako z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (např. sp. zn. 28 Cdo 4559/2018), že samotný požadavek na přecenění hodnoty pozemku, který nebyl oprávněné osobně vydán pro překážky stanovené zákonem o půdě, nepředstavuje samostatné majetkové právo, jež by podléhalo promlčení.

25. Pokud jde o otázku vydatelnosti předmětných pozemků, nebyla tato předmětem odvolacích námitek žalované a lze v plném rozsahu současně odkázat na skutkové závěry i právní argumentaci okresního soudu v daném směru.

26. S ohledem na výše uvedené proto odvolací soud věcně správný rozsudek soudu prvního stupně ve smyslu § 219 o. s. ř. potvrdil, a to včetně rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, když plně procesně úspěšné straně žalující přiznal okresní soud náklady řízení, jejichž výši a rozsah pečlivě a řádně odůvodnil v souladu se základními principy občanského soudního řádu a pravidly stanovenými v advokátním tarifu, pokud jde o odměnu advokáta.

27. Pokud jde o náhradu nákladů odvolacího řízení, postupoval odvolací soud v režimu § 224 odst. 1 o. s. ř. za použití § 142 odst. 1 o. s. ř., když přiznal žalobcům (jako plně procesně úspěšným) náhradu nákladů řízení ve výši 17 311,68 Kč, která odpovídá odměně advokáta 9 144 Kč (hodnota 1 úkonu 2 540 Kč u žalobce a) a 2 032 Kč u žalobce b) a snížení o 20 % z předmětu odpovídá 35 792,10 Kč, tj. hodnota vydaných pozemků), tj. vyjádření právního zástupce žalobců ve věci samé za každého ze zastoupených a dále účasti právního zástupce žalobců při jednání odvolacího soudu při zastoupení dvou účastníků, tedy postupem dle § 7 advokátního tarifu a § 12 odst. 4 advokátního tarifu, dále 900 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu za 2 spojené úkony, když za úkon při zastoupení více účastníků náleží 1 režijní náhrada, 3 063,17 Kč jako doložená náhrada cestovních výdajů (1 200 Kč náhrada za 8 půlhodin dle § 14 odst. 3 advokátního tarifu DPH 21 % - doloženo plátcovství DPH u právního zástupce žalobců). Částka byla mezi žalobce rozdělena v poměru nabytých poměrů k nabytým věcem.

Poučení