8 CO 199/2018 - 510

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr Šárky Neuwirthové a soudců JUDr. Daniely Kabátové a JUDr. Martina Putíka, Ph.D., ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] sídlem [adresa], [stát], [země] zastoupená advokátem [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa], [PSČ] [obec] zastoupená advokátem [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o určení vlastnictví k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 17. 9. 2021, č. j. 30 C 82/2015-438, takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení v částce 14.211 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám [titul] [jméno] [příjmení], advokáta sídlem [adresa].

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je vlastníkem nemovitostí, jak jsou specifikovány v odstavci I. výroku a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení v částce 86.379 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupce žalované.

2. Okresní soud vyšel při zjišťování skutkového stavu z nesporných skutečností, že žalobkyně a žalovaná spolu sjednaly dne [datum] smlouvu nazvanou„ [název] [anonymizováno] [právnická osoba] ([anonymizována dvě slova] [právnická osoba] [jméno] [příjmení] ([anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [anonymizováno] [anonymizováno] [anonymizováno] [anonymizováno] [anonymizováno] [anonymizováno] [anonymizováno] [anonymizováno] [anonymizováno] [příjmení] [příjmení] [jméno] [příjmení]“ ([anonymizováno] [anonymizováno] [anonymizováno] [anonymizována dvě slova] [datum] [anonymizována čtyři slova] [právnická osoba] ([anonymizována dvě slova] [příjmení] [jméno] [příjmení] ([anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [anonymizováno] [anonymizováno] [anonymizováno] [anonymizováno] [anonymizováno] [anonymizováno] [anonymizováno] [anonymizováno] [anonymizováno] [příjmení] [příjmení] [jméno] [příjmení]“ (dále jen smlouva SF1), když smluvní strany při uzavření smluv vystupovaly jako podnikatelé při své podnikatelské činnosti a dílo dle smluv bylo žalobkyní zhotovováno na pozemcích obstarávaných žalovanou, dílo mělo být zhotoveno na náklady žalované, dílo zhotovené žalobkyní dle smlouvy SF0 bylo žalované řádně předáno, viz protokol o konečné přejímce ze dne [datum], vlastnické právo žalované k nemovitostem, jejichž určení vlastnického práva se žalobkyně domáhá, bylo do katastru nemovitostí zapsáno v roce [rok], žalobkyně prováděla dílo dle smlouvy SF1, přičemž k tzv. předběžné přejímce došlo dne [datum], poté došlo k čtyřtýdenní integrované výrobní zkoušce. Následně žalovaná od smlouvy SF1 dne [datum] odstoupila. Žalobkyně soudu nepředložila úředně ověřený překlad smlouvy SF1 do českého jazyka Smlouvy existovaly současně jako provázané smlouvy, které společně dosáhnou jednoho cíle. Bylo ujednáno, že smlouva se řídí právem [stát] [-]. Ze smlouvy SF1 byla ujednána vazba vlastnického práva na jednotlivé události, a to na poskytnutí platby, konečné platby, okamžik předběžné přejímky, a dále na ukončení smlouvy. Bylo ujednáno, že před konečnou přejímkou dodavatel provede a je povinen úspěšně dokončit výkonové zkoušky v souladu se smluvní dokumentací a v souladu s přílohou G. Předběžné přejímky bylo dosaženo [datum], konečné přejímky ve smyslu článku [číslo] dosaženo nebylo. Žalobkyně dne [datum] podala návrh na zahájení rozhodčího řízení u mezinárodního rozhodčího soudu při mezinárodní obchodní komoře, týkající se závazkové smlouvy o [název] pro fázi 1, rozhodčí soud [datum] vydal rozhodčí nález, nález konstatoval, že vlastníkem díla je žalovaná, finanční závazky stanovené rozhodčím nálezem byly vypořádány.

3. Skutková tvrzení okresní soud podřadil pod ust. § 123 odst. 1 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, dále § 132 a § 119 obč. zák. a smlouvy posuzoval podle § 536 a násl. obch. zák. a dále podle § 542 odst. 1 a 2 obch. zák. Okresní soud tak dospěl k závěru, že strany si ve smlouvě SF1 otázky vlastnictví ujednaly odchylně od ust. § 542 odst. 1 obch. zák., a to právě v článcích [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], a to tak, že si sjednaly výhradu vlastnictví ve vazbě na provedení odpovídající platby ceny díla, nebo na okamžik předběžné přejímky, nebo nejpozději na okamžik konečné přejímky; výhrada vlastnictví byla sjednána i pro případ ukončení smlouvy, a to ve vazbě na zaplacení ceny provedeného díla. U smlouvy SF0 strany dospěly ke konečné přejímce dne [datum] a dílo bylo žalované předáno, následně bylo dílo prováděno dle smlouvy SF1, když [datum] dospěly strany k tzv. předběžné přejímce a poté došlo k čtyřtýdenní integrované výrobní výkonové zkoušce a poté žalovaná dne [datum] od smlouvy odstoupila, přičemž právě pro tento případ si strany ve smlouvy SF1 sjednaly vazbu nabývání vlastnického práva k dosud zhotovenému dílu na okamžik předběžné přejímky. Z toho okresní soud dovodil nabytí vlastnického práva na straně žalované, když navíc o veškerých finančních nárocích mezi účastníky bylo rozhodnuto rozhodčím nálezem ze dne [datum], a to o nárocích žalobkyně na zaplacení ceny za zhotovení díla dle smlouvy SF1.

4. Dále okresní soud věc posuzoval v souladu s ust. § 3064 o. z. s odkazem na § 980 - § 986 o. z., když dospěl k závěru, že žalobkyně měla učinit ve vztahu ke katastrálnímu úřadu poznámku spornosti, když lhůta pro zápis poznámky spornosti marně uplynula dnem [datum], a to s přihlédnutím k tomu, že v řízení nebylo zjištěno, že by žalovaná dosáhla zápisu vlastnického práva, aniž by byla v dobré víře.

5. Dále se okresní soud zabýval dobrou vírou na straně žalované a tím, zda je oprávněným držitelem nemovitých věcí a dospěl k závěru, že žalovaná byla jako vlastník nemovitých věcí zapsána v katastru nemovitostí 14 let od r. [rok], přičemž tento stav byl pokojný do okamžiku podání této žaloby, když nelze dospět k závěru o existenci ujednání či nezbytnosti smluvního převodu vlastnického práva na žalovanou.

6. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včas odvolání, když se domáhala jeho změny tak, že žalobě bude vyhověno. Uvedla, že žalobkyně se domnívá, že [stát] hmotným právem se řídí otázka vzájemného vztahu mezi„ SF0 a SF1“, a to včetně otázky, zda se jedná o dvě samostatné smlouvy, nebo jednu smlouvu, byť sjednané ve dvou částech. I přesto, že z časového hlediska jsou SF0 a SF1 dvěma dokumenty, z obsahového hlediska šlo o zhotovení [název] jako jednoho díla, i když na přání žalované ve dvou fázích, které bylo v konečném důsledku dokončeno podle SF1. Soud I. stupně tyto právní vztahy posoudil tak, že žalobkyně zhotovovala dílo pro žalovanou na základě dvou smluv. Z rozsudku soudu I. stupně vyplývá, že v konečném důsledku byla žaloba zamítnuta pro nesplnění povinnosti provést jednoznačnou a nezaměnitelnou identifikaci věcí, u kterých se žalobou domáhá určení svého vlastnického práva. Rovněž nelze sdílet právní názor soudu I. stupně, že žalobkyně neunesla své důkazní břemeno, když nepředložila úředně ověřený český překlad smlouvy. V tomto směru okresní soud porušil zásadu rovného postavení účastníků, když kupř. akceptoval„ neověřené překlady“ předložené žalovanou a ve své podstatě problematiku neověřených překladů využil jen jako záminku pro zamítnutí žaloby. Dále vytýkala soudu I. stupně, že nebyl žádný důvod k tomu, aby se určitá smlouva, jejíž právní režim se řídí rakouským hmotným právem, nějakým způsobem právně kvalifikovala i podle českého práva. Dle názoru žalobkyně nebylo možné ani podle obchodního, ani podle občanského zákoníku sjednat výhradu vlastnického práva, resp. výhradu vlastnictví, protože tu podle obchodního zákoníku nebylo možné sjednat kupní smlouvou týkající se nemovitostí a podle občanského zákoníku bylo možné výhradu vlastnictví sjednat výslovně jen u věcí movitých, a to z toho důvodu, že vlastnictví k nemovitosti přechází na nabyvatele vkladem do katastru nemovitostí. Je nepochybné, že nemovitosti nelze považovat za zboží ve smyslu, jak je tento pojem používán v obchodním zákoníku. Skutečnost, že výhrada vlastnického práva nemohla být zakotvena do smluv o nemovitostech, protože nemovitosti nebyly způsobilým objektem, tj. předmětem takových smluv, je potvrzeno i v další renomované literatuře. Ani žalovaná ve své argumentaci neuvedla, v čem by vlastně výhrada vlastnického práva měla spočívat. Pokud se týká právních důsledků rozhodčího nálezu, i Nejvyšší soud ve svém zrušovacím rozsudku potvrdil, že meritem rozhodčího řízení nebylo určení vlastnictví k [název], a tudíž u této otázky nelze k rozhodčímu nálezu přistupovat jako res judicata, proto se soud I. stupně ani neměl problematikou závaznosti rozhodčího nálezu vůbec zabývat. Pokud se týká záznamu žalované do katastru nemovitostí, žalovaná musela vědět, že nenabyla vlastnictví [název] zhotovením, nicméně ve svých návrzích, doručených katastru nemovitostí, předstírala, že jedná jako vlastník [název]. Pokud se týká dobré víry žalované, tak žalovaná sama tvrdila, že žalobkyně po dosažení předběžné přejímky pokračovala ve zhotovování [název] podle SF1, takže nelze tvrdit, že by žalovaná okamžikem předběžné přejímky uchopila držbu [název], která byla do té doby v držbě žalobkyně. I samotná žalovaná v tomto svém vyjádření připustila, že poté, co došlo k předběžné přejímce, žalobkyně dále pokračovala v provádění díla, což vyplývá z její věty:„ pro dosažení konečné přejímky … bylo skutečně přistoupeno k čtyřtýdenní integrované výrobě výkonové zkoušce … dle článku [číslo] smlouvy o [název] pro fázi 1.“ Žalovaná neoznačila v tomto svém vyjádření jediný důkaz svědčící tomu, že dosažením předběžné přejímky přešla držba [název] z žalobkyně na žalovanou, tj. že došlo ke kumulativnímu splnění obou zákonných podmínek, a to jak podmínky, že žalovaná získala panství nad [název] ve formě faktického ovládání [název], tak i podmínky, že žalovaná nabyla vůli oprávněného držitele nakládat s [název], jako by byla její vlastník. Pokud nepřešla držba [název] z žalobkyně na žalovanou v důsledku předběžné přejímky, ani nemá smysl zkoumat oprávněnost držby. Žalovaná by mohla tvrdit, že v důsledku rozhodčího nálezu byla v dobré víře, že je vlastníkem [název] jen tehdy, kdyby se mohla oprávněně domnívat, že rozhodčí soud měl pravomoc buď změnit obsah SF1, nebo konstituovat její vlastnické právo k [název], což však žalovaná ani netvrdila. Samotná skutečnost, že žalovaná byla zapsána do katastru nemovitostí jako vlastník [název], také nemůže být podkladem pro danost její dobré víry, protože žalovaná svůj zápis do katastru nemovitostí, jak již bylo řečeno, zmanipulovala.

7. K možnému nabytí vlastnického titulu k [název] žalovanou - vzhledem k tomu, že účastníci potvrdili, že původním vlastníkem [název] byla žalobkyně, bylo na žalované tvrdit a označit důkazy k tomu, zda, příp. kdy nabyla žalovaná [název] od žalobkyně. V daném případě žádný titulus iustus neexistuje. Žalovaná dosáhla zápisu svého vlastnického práva do katastru nemovitostí v rozporu s právními předpisy. Zápis vlastnického práva žalované do katastru nemovitostí nemohl být tím modem adquirendi ani z toho důvodu, že k jednotlivým zápisům došlo záznamem, takže i samotná žalovaná vycházela z toho, že žádný titulus iustus neexistuje. Podle žalobkyně neobstojí ani procesní obrana žalované spočívající v tom, že došlo k nabytí jejího vlastnického práva vydržením, když nepostačuje k dobré víře jen faktické ovládání věci a nepostačuje ani subjektivní hledisko, tj. osobní přesvědčení samotného držitele, ale objektivní zhodnocení situace. Žalobkyně tak má za to, že okresní soud zjistil neúplně skutkový stav věci, neprovedl navržené důkazy, neuvedl, proč nevyhověl návrhům žalobkyně na jejich provedení, navíc rozsudek soudu I. stupně, tak jako předchozí, i současný je založen na svévoli, tj. výsledkem postupu odporujícímu zejména článku 2 odst. 1 Ústavy České republiky a článku 2 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod. Tím, že soud I. stupně znovu zamítl žalobu jen z formálních důvodů, tj. že žalobkyně předložila jen vlastní překlad dokumentů, nikoliv překlad vyhotovený soudním tlumočníkem, což vedlo k zamítnutí žaloby. Oba účastníci opakovaně uznali, že původním vlastníkem [název] byla žalobkyně, a bylo procesní povinností soudu I. stupně vést řízení tak, aby na žalované leželo procesní břemeno prokázat nabytí vlastnického práva.

8. Žalovaná navrhla potvrzení rozsudku okresního soudu jako věcně správného. Uvedla, že žalovaná uzavřela s žalobkyní dvě smlouvy o dílo na výstavbu [název]. Jedna z těchto smluv byla dokončena a dílo řádně předáno, druhá dokončena nebyla, jelikož žalobkyní zhotovení dílo nesplnilo předepsané parametry, tuto skutečnost žalobkyně rozporovala a domáhala se doplacení ceny díla. S tímto nárokem neuspěla. Více než po 10 letech podala žalobkyně určovací žalobu, kterou se snaží zpochybňovat vlastnické právo žalované. [název] je pouze zjednodušujícím označením, žádný jeden (formální) celek, který by představoval [název], neexistuje. Technologie, jež lze zjednodušeně označit za [název], byly vystavěny ve dvou fázích, fáze 0 a fáze 1 a k těmto fázím strany uzavřely zvláštní smlouvy. Strany si sjednaly výhradu vlastnictví, žalovaná se vlastníkem zhotovených objektů nestala ihned, ale až po zaplacení příslušné platby. Na žalovanou přitom mělo přejít vlastnictví k celému dílu. Pro případ, že by součástí díla byla část, které by neodpovídala žádná platba, byla tady stanovena pojistka. K věcem, k nimž žalovaná nenabyla vlastnictví zaplacením příslušné platby, vlastnické právo nabyla předběžnou či konečnou přejímkou, kdy žalovaná dílo od žalobkyně převzala. Žalobkyně nesouhlasila s názorem žalované, že jí zhotovené dílo nesplňovalo požadované parametry a podala návrh na zahájení rozhodčího řízení k mezinárodnímu rozhodčímu soudu při mezinárodní obchodní komoře. V tomto řízení uplatnila své tvrzené nároky: především nároky za úspěšné dokončení díla, ale i další nároky, jako např. údajný nárok z bezdůvodného obohacení, které mělo vznikat tím, že žalovaná užívala věc ve vlastnictví žalobkyně. Žalovaná naopak vůči žalobkyni uplatnila své nároky mj. na náhradu škody. Rozhodčí tribunál dospěl k závěru, že žalobkyní postavené dílo požadované parametry skutečně nesplňovalo, následně tribunál přihlédl k zápočtu vzájemných nároků stran a žalobkyni uložil, aby žalované uhradila přebývající částku ve výši [částka] ([částka] [anonymizována tři slova]). Tribunál rovněž odmítl nárok žalobkyně na bezdůvodné obohacení, když dospěl k závěru, že vlastníkem je žalovaná a k žádnému bezdůvodnému obohacení na její straně nedochází. Žalovaná [název] užívá jako vlastník s platným právním titulem. Žalovaná považovala věc vydáním nálezu ze vyřešenou a vzájemný vztah za vypořádaný. Vlastnické právo ke všem věcem zhotoveným před předběžnou přejímkou přešlo na žalovanou nejpozději právě předběžnou přejímkou. Žalobkyně i po poučení ze strany soudu I. stupně nekonkretizovala objekty, které měla zhotovit po předběžné přejímce dle SF1. Mezi stranami pak je nesporné, že došlo k celému provedení díla dle SF0, a to včetně konečné přejímky, když z SF0 plyne, že žalovaná se stane vlastníkem díla nejpozději konečnou přejímkou. Rovněž je mezi stranami nesporné, že u SF1 došlo k předběžné přejímce a nejpozději v tuto chvíli se stala žalovaná vlastníkem celého díla zhotoveného do předběžné přejímky. Pokud žalobkyně tvrdí, že SF1 měla obsahovat ujednání, které stanovilo, že po provedení díla bylo potřeba ještě další smlouvy k převedení vlastnického práva k dílu, měla předložit úředně ověřený překlad SF1. Je to žalobkyně, kdo se v řízení domáhala určení vlastnického práva a na žalobkyni leží důkazní břemeno ohledně uplatněného nároku. Žalobkyně tento překlad ani přes opakovanou výzvu soudu nepředložila. Závěr, že vlastníkem je žalovaná, podporuje dále skutečnost, že dle SF0 i SF1 žalobkyně zhotovovala dílo pro žalovanou a nikoliv pro to, aby jej vlastnila žalobkyně. Nedávalo by smysl, aby vlastníkem byla žalobkyně, navíc nález potvrdil, že žalovaná uhradila žalobkyni všechny dlužné částky dle SF1, a tedy že se žalovaná stala vlastníkem již uhrazením příslušných částek. Vzhledem ke všem okolnostem byla navíc žalovaná v dobré víře, že je oprávněným držitelem [název]. Soud žalobu nezamítl kvůli vadám petitu, to by nakonec nebyl důvod pro zamítnutí žaloby, nýbrž pro její odmítnutí, ale proto, že žalobkyně nebyla schopna svůj nárok dotvrdit a prokázat. Soud nepochybil, když po žalobkyni požadoval předložení úředně ověřeného překladu SF1. Žalobkyně svůj nárok stavěla na tvrzení, že strany smlouvy o dílo si sjednaly povinnost uzavřít ještě další smlouvu (nad rámec samotné smlouvy o dílo) aby si převedli vlastnictví ke zhotovené věci. Tento právní názor žalobkyně nebyla schopna podložit žádným zákonným ustanovením, judikaturou, či byť jen jediným příkladem, kdy by k takto zvláštnímu postupu došlo. Jedinou podporou argumentu žalobkyně tak měla být SF1, která toto údajně měla stanovit. Nicméně i po zběžném projití SF1 je zřejmé, že smlouva stanoví, že vlastnictví na žalovanou přechází automaticky a o žádné další převodní smlouvě není ani zmínka. Nakonec žalovaná je ve smlouvě označena jako vlastník. S touto situací se žalobkyně vypořádala tak, že předložila svůj překlad SF1, tento překlad však byl účelově upraven, a to navíc nekonzistentně. Např. část článku 6.9. odst. 1 žalobkyně překládá jako vlastnická práva k dílu a projektu dodaným na stanoviště přejdou na vlastníka dnem, kdy vlastník uhradí s tím spojenou platbu. Ta stejná slova však následně v článku [číslo] překládá nesprávně jako:„ vlastnická práva k dokončené fázi 1 [anonymizováno] budou v rozsahu, v jakém doposud nebyla převedena na vlastníka, převedena na vlastníka po předběžné přejímce“. V anglickém originálu je v obou případech použit stejný anglický termín„ pass“, tedy termín označující„ přechod“, nikoliv„ převod“, vzhledem k tomu, že na tvrzení, že vlastnictví na žalovanou mělo být následně„ převedeno“, žalobkyně staví celý svůj vykonstruovaný nárok. Žalovaná rovněž předložila vlastní překlad SF1, který netrpěl vadami, kterými trpěl překlad žalobkyně. Za této situace soud žalobkyni vyzval, ať předloží úředně ověřený překlad SF1, aby prokázala, že žalobkyní tvrzená povinnost uzavřít další smlouvu byla skutečně v SF1 sjednána. Soud I. stupně správně zjistil, že SF0 byla zcela splněna a u SF1 došlo k předběžné přejímce, po níž již žalobkyně žádné další věci nezhotovila. Také správně zjistil, že z SF1 nijak neplyne, že měla být uzavírána další převodní smlouva. Úmyslem stran zjevně nebylo, aby bylo nutné uzavírat další smlouvu, ale naopak, aby žalovaná vlastnictví nabyla automaticky a aby na ni vlastnictví přešlo. Tento závěr potvrzuje i následná a předchozí praxe stran. Ani u SF0 nebyla žádná další převodní smlouva uzavírána. Přitom SF0 byla řádně splněna a došlo ke konečné přejímce. Pokud by tedy měla být uzavírána další převodní smlouva, jistě by v případě SF0 uzavřena byla. Žalovaná byla navíc ohledně celého díla zhotoveného dle SF0 i SF1 zapsána v katastru nemovitostí jakožto vlastník. I žalobkyní uvedený překlad totiž v článku [číslo] stanoví, že vlastnická práva k dílu a projektu dodaným na staveniště přejdou na vlastníka dnem, kdy vlastník uhradí s tím spojenou platbu. Žalobkyně tuto skutečnost nevysvětluje, ale zdá se, že podle jejího překladu by platilo, že vlastnictví přechází v případě úhrady související platby, ale musí být převedeno v případě předběžné či konečné přejímky. Tento rozdíl ukazuje na absurdnost překladu žalobkyně. Žalovaná proto vlastnictví ke zhotovenému dílu nabyla vždy okamžikem, kdy provedla příslušnou platbu. Tento závěr by platil, i pokud by měl obstát překlad žalobkyně, což z výše uvedených důvodů neplatí. Dále žalovaná uvedla, že výhrada vlastnictví byla sjednána platně, když i v případě smluv o dílo ohledně výstavby budov je výhrada vlastnictví používána běžně (viz rozsudek NS ČR 32 Cdo 4470/2010). I pokud by byla výhrada vlastnictví sjednána neplatně, nic by to na věci nezměnilo. Žalovaná by byla vlastníkem, i pokud by předmětné ujednání bylo neplatné a otázka vlastnictví by se řídila zákonem. Pokud by se totiž nepoužila citovaná ujednání, použila by se ust. § 542 obch. zák., dle kterého jestliže zhotovitel zhotoví věc u objednatele na jeho pozemku, který objednatel opatřil, objednatel nese nebezpečí škody na zhotovované věci a je jejím vlastníkem, jestliže smlouva nestanoví něco jiného. Soud rovněž správně posoudil závaznost nálezu, v tomto případě nález zamítl a vypořádal peněžité nároky žalobkyně přímo ve výrocích nálezu. Nejednalo se ve vztahu k nálezu o předběžné otázky, ale o samotný předmět sporu, kdy se řízení vedlo o nároky žalobkyně na peněžité plnění dle SF1. Aktuální judikatura vývoj řešení této otázky přiléhavě shrnuje, např. v NS ČR 30 Cdo 940/2017. Žalovaná by vlastnictví nabyla i vydržením, když oprávněně [název] držela po dobu delší než 10 let. Rozsudek se k vydržení nevyjadřuje, jelikož soud dospěl k názoru, že žalovaná vlastnictví nabyla již dle uzavřených smluv a tak se nebylo třeba vydržením zabývat.

9. Krajský soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal rozsudek okresního soudu v souladu s ust. § 212 věta prvá a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

10. V dané věci již rozhodoval jednou okresní i krajský soud, když krajský soud rozsudkem ze dne 10. 10. 2018, č. j. 8 Co 199/2018-254, rozsudek okresního soudu ze dne 13. 3. 2018, č. j. 30 C 82/2015-204 potvrdil, a to s názorem, že je zde nedostatek naléhavého právního zájmu na určovací žalobě. Tyto rozsudky byly zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 3. 2020, č. j. 22 Cdo 1158/2019-340 a věc byla vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že žalobkyně má naléhavý právní zájem na požadovaném určení vlastnického práva ve smyslu § 80 o. s. ř., neboť pokud tvrdí, že vlastnické právo k nemovitostem nabyla na základě jejich zhotovení, resp. na základě smlouvy ze dne [datum], uzavřené mezi účastníky řízení, přesto je jako vlastník v katastru nemovitostí vedená žalovaná. Pokud žalovaná namítala, že žalobkyně nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 o. s. ř., protože otázka vlastnictví k nemovitostem byla již jako otázka předběžná řešena v rámci rozhodčího řízení, jehož předmětem byly finanční nároky vyplývající z příslušných smluv uzavřených mezi účastníky řízení, pak i v případě, kdy lze žalovat na splnění povinnosti, může být dán naléhavý právní zájem na určení, a to tehdy, jestliže se určovací žalobou vytvoří pevný základ pro právní vztahy účastníků sporu a předejde se tak dalším žalobám na plnění nebo jestliže žaloba na plnění neřeší, a ani nemůže řešit celý obsah a dosah sporného právního vztahu nebo práva (22 Cdo 1448/2001). V tomto směru Nejvyšší soud dále odkázal na rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2015, sp. zn. 31 Cdo 2740/2012. Námitku žalované tak považoval na nedůvodnou, protože v předcházejícím řízení nebyla prostřednictvím výroku konečným způsobem otázka vlastnictví k nemovitostem vyřešena, a to ani za předpokladu, že byla posuzována otázka vlastnictví k nemovitostem jako otázka předběžná (22 Cdo 4406 (2013).

11. Pokud se týká napadeného rozhodnutí, odvolací soud plně odkazuje na skutková zjištění učiněná okresním soudem, jak jsou uvedena v odůvodnění bodu 30. napadeného rozhodnutí. Tato skutková zjištění považuje odvolací soud za zcela správná a úplná pro právní posouzení věci.

12. Odvolací soud se rovněž zcela ztotožňuje s právními závěry učiněnými okresním soudem.

13. Dle § 80 o. s. ř. určení, zda tu právní poměr nebo právo je, či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.

14. S ohledem na závěry a závazný právní názor Nejvyššího soudu je nutno dospět k závěru, že žalobkyně má naléhavý právní zájem na určovací žalobě.

15. Žalobkyně však neprokázala, že by jí svědčilo vlastnické právo k nemovitostem, jak jsou specifikovány ve výroku tohoto rozhodnutí. Naopak zcela správně okresní soud dospěl k závěru, že vlastnické právo svědčí žalované. Otázku vlastnictví okresní soud správně posuzoval dle práva české republiky, kdy podle § 5 zákona č. 97/63 Sb. se věcná práva k nemovitostem i k věcem movitým řídí, pokud v tomto zákoně nebo ve zvláštním předpise není stanoveno jinak, právem místa, kde věc je, byť závazkové vztahy se řídí rakouským právem, jak vyplývá ze smluv SF0 a SF1. Nebylo tak na místě aplikovat ustanovení obchodního zákoníku při posuzování závazkového vztahu. Dle názoru odvolacího soudu pro posouzení otázky nabytí vlastnického práva jsou rozhodující ujednání ve smlouvě.

16. Ve smlouvě SF1 si strany ujednaly, jak správně uvádí okresní soud, v článku [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], nabytí vlastnického práva k dosud zhotovenému dílu, když toto vázali na okamžik předběžné přejímky, příp. na okamžik konečné přejímky, konečné platby či pro případ ukončení smlouvy. Mezi stranami pak bylo nesporné, že došlo k celému provedení díla SF0 včetně konečné přejímky, když právě ze smlouvy SF0 plyne, že žalovaná se stane vlastníkem díla nejpozději konečnou přejímkou. Žalovaná se tak konečnou přejímkou dle smlouvy SF0 stala vlastníkem zhotoveného díla pro fázi 0. V případě smlouvy SF1 došlo k předběžné přejímce, a tedy nejpozději v tuto chvíli se stala žalovaná vlastníkem díla zhotoveného do předběžné přejímky. Stejně tak bylo vázáno nabytí vlastnického práva žalovanou také na případy, kdy by žalovaná odstoupila od smlouvy, tím došlo k ukončení smlouvy, k čemuž rovněž v daném případě došlo. Navíc v návaznosti na rozhodčí nález, kdy rozhodčí soud rozhodl o tom, že žalovaná již veškeré dlužné částky dle SF1 žalobkyni uhradila, pak je tato otázka rovněž mezi stranami závazně vyřešena a k nabytí vlastnického práva žalovanou by došlo rovněž tím, že zaplatila cenu za dílo. Z tohoto nálezu tedy je zcela zřejmé, že rozhodčí soud zamítl a vypořádal peněžité nároky žalobkyně přímo ve výrocích, nároky ze smlouvy SF1 byly samostatným předmětem sporu a tedy daná otázka, to znamená zaplacení ceny díla, již byla mezi stranami vyřešena. Žalobkyně i po poučení soudu netvrdila a neprokázala, že by i po předběžné přejímce dále dílo zhotovovala a že by jí tím vznikl nárok na zaplacení ceny díla. Stejně tak lze souhlasit s názorem okresního soudu, že splněním těchto podmínek, které byly uvedeny ve smlouvě, jak jsou shora citovány, pak nebylo nutno dalšího kroku, to znamená smlouvy o přechodu vlastnictví z žalobkyně na žalovanou. Úmyslem stran zjevně nebylo, aby bylo nutné uzavírat další smlouvu, o čemž také svědčí skutečnost, že ani u SF0 nebyla žádná další převodní smlouva uzavírána, tato smlouva SF0 byla řádně splněna a došlo ke konečné přejímce. Pokud by měla být uzavírána další převodní smlouva, jistě by v případě SF0 uzavřena byla.

17. Rozhodující tak pro posouzení otázky, kdo je vlastníkem předmětných nemovitostí, jsou právě ujednání ve smlouvě SF1, jak bylo shora citováno, a pro to, aby se žalovaná stala vlastníkem, byly tyto podmínky uvedené ve smlouvě plně splněny.

18. Bylo tedy nadbytečné zabývat se otázkou vydržení.

19. S ohledem na shora uvedené odvolací soud rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrdil v souladu s ust. § 219 o. s. ř., a to včetně nákladového výroku.

20. V odvolacím řízení byla žalovaná plně úspěšná, proto jí v souladu s ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. náleží plná náhrada nákladů odvolacího řízení. V odvolacím řízení učinil zástupce žalované 2 úkony právní služby, a to podané vyjádření a účast u odvolacího jednání, za což mu náleží v souladu s ust. § 7 a § 9 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., odměna za 2 úkony právní služby po 3.100 Kč, 2 režijní paušály po 300 Kč, tj. 6.800 Kč, a z této částky 21% DPH, což je 1.428 Kč. Dále mu náleží cestovné vlakem z [obec] do [obec] a zpět za obě cesty 1.524 Kč, náklady za ubytování 2.644 Kč. Dále mu náleží náhrada za promeškaný čas dle § 14 odst. 1 písm. a) odst. 3 citované vyhlášky za 15 půlhodin po 100 Kč, tj. 1.500 Kč a DPH z této částky ve výši 315 Kč Celkem tak činí náklady odvolacího řízení 14.211 Kč.

Poučení