8 CO 225/2022 - 502

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Šárky Neuwirthové a soudců JUDr. Daniely Kabátové a JUDr. Martina Putíka, Ph.D., ve věci žalobců: a) [titul] [příjmení] [příjmení], [titul], [IČO] sídlem [adresa] b) [příjmení] [příjmení], [IČO] sídlem [adresa] zastoupený advokátem [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] sídlem [adresa], [PSČ] [obec] zastoupený advokátkou [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o zaplacení 3.195.254,40 Kč s příslušenstvím a o vzájemné žalobě na zaplacení 3.842.573,08 Kč s příslušenstvím k odvolání žalobců proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 22. 7. 2021, č. j. 18 C 205/2014-384, takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se v odstavci I. výroku potvrzuje.

II. V odstavcích II. a III. výroku se rozsudek okresního soudu zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu žalobců a) a b) na zaplacení částky 3.195.254,40 Kč spolu s úrokovým příslušenstvím, žalobcům a) a b) uložil povinnost zaplatit žalovanému společně a nerozdílně částku ve výši 3.842.573,08 Kč spolu s úrokovými příslušenstvím od 12. 7. 2015 do zaplacení. Dále žalovanému přiznal na náhradě nákladů řízení částku 1.010.142,12 Kč.

2. Okresní soud, pokud se týká nároku žalobců na zaplacení podílu na zisku z provozu [anonymizována tři slova], uvedl, že sporným se stalo vlastnické právo k [anonymizována tři slova], když žalobci své spoluvlastnické právo odvozovali primárně ze smlouvy ev. [číslo] ze dne [datum], včetně dodatků, přičemž žalovaný na základě této smlouvy dlouhodobě vyplácel žalobcům podíl na zisku a následně po právní analýze smlouvy namítl její neplatnost. Z toho důvodu také přestal z této smlouvy žalobcům nadále plnit. Okresní soud uvedl, že [anonymizována tři slova] (dále jen [anonymizováno]) představuje jeden funkční celek podléhající jednomu právnímu režimu, kdy je pouhou součástí věci ve smyslu § 120 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Z tohoto okresní soud dovodil, že věcné právo nebylo možno samostatně nabýt k pouhé [anonymizováno] nebo dokonce k její části, protože [anonymizováno] byla jen součástí jiné věci, ne věcí samostatnou. Aby ujednání o spoluvlastnictví, vyplývající ze smlouvy [číslo] mělo právní následky, muselo by se vztahovat k celému [anonymizována dvě slova] [příjmení], což strany výslovně vyloučily klauzulí, že [anonymizováno] [příjmení] je vlastnictvím [anonymizováno] a smlouva se ho netýká. Smluvní partneři tedy jasně projevili vůli založit věcné právo k součásti věci a takový právní úkon je neplatný podle § 39 citovaného obč. zák., protože sledovaný právní následek odporuje zákonu. Ujednání o spoluvlastnickém právu bylo přitom hlavním obsahem uvedené smlouvy [číslo], když od toho se měla odvíjet další základní práva a povinnosti. Ujednání nelze oddělit od zbytku smlouvy dle § 41 obč. zák., á contrario to znamená, že je neplatná smlouva jako celek a jedná se o absolutní neplatnost postihující smlouvu od samého počátku. S ohledem na to, a dále na skutečnost, že vlastníkem [anonymizováno] je Česká republika s právem hospodařit pro [anonymizováno] [obec], [anonymizována dvě slova], soud žalobu žalobců na zaplacení částky ve výši 3.195.254,40 Kč spolu s úrokovým příslušenstvím zamítl.

3. Pokud se týká vzájemné žaloby žalovaného na zaplacení částky 3.842.573,08 Kč z titulu bezdůvodného obohacení z důvodu neplatné smlouvy [číslo], pak okresní soud dospěl k závěru, že na tuto částku žalovaný má nárok ve smyslu ust. § 451 a § 457 citovaného obč. zák., když vyloučení povinnosti k vydání bezdůvodného obohacení není na místě zejména tehdy, hrozila-li by neúměrná disbalance mezi újmou ochuzeného a prospěchem obohaceného, když takovýto přílišný nepoměr v souzené věci soud neshledává. Naopak vyšel z objektivního pojetí institutu bezdůvodného obohacení, podle kterého by předpoklady vyloučení povinnosti vydat bezdůvodné obohacení měly být vykládány restriktivně, aby takto nebyl popírán samotný účel institutu bezdůvodného obohacení - odčerpání neoprávněně nabytých hodnot od obohacené osoby ve prospěch ochuzeného. Tomuto závěru pak odpovídá i nová právní úprava a v tomto směru okresní soud odkázal na rozhodnutí NS ČR ze dne 11. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5089/2017. Dle tohoto rozhodnutí podstatou ustanovení vylučujícího obecnou povinnost vrátit bezdůvodné obohacení, je vědomé plnění bez právního důvodu a podmínky jeho aplikace se logicky vylučují z přítomnosti omylu, tj. nesprávného přesvědčení ochuzeného, že plněním vyrovnává svůj dluh vůči obohacenému.

4. Proti tomuto rozsudku podali žalobci včas odvolání, kterým se domáhali jeho zrušení pro nepřezkoumatelnost a vrácení věci soudu I. stupně k dalšímu řízení. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalobce b) spatřuje v tom, že nelze v odůvodnění rozhodnutí nalézt odpověď na zcela základní otázku, a to na základě jakých úvah dospěl soud k závěru, že smlouva [číslo] ze dne [datum], je právním úkonem absolutně neplatným, a to zcela, a nikoliv částečně. Absolutní neplatnost okresní soud odůvodnil pouze jedinou větou na straně 11, část bodu 29.:„ ujednání o spoluvlastnickém právu bylo hlavním obsahem uvedené smlouvy [číslo], poněvadž se od ní měla odvíjet další základní práva a povinnosti. Ujednání tak nelze oddělit od zbytku smlouvy, což podle § 41 obč. zák. á contrario znamená, že je neplatná jako celek.“ Soud vůbec nevysvětluje, jak k takovému závěru došel, tedy na základě jakých jeho právních úvah. Jádrem sporu před okresním soudem bylo zodpovězení právní otázky:„ je smlouva [číslo] ze dne [datum] právním úkonem neplatným zcela nebo pouze částečně?“ K zodpovězení této otázky byla jak žalobcem b), tak i žalovaným, doložena rozsáhlá právní argumentace, se kterou se však soud I. stupně vůbec nevypořádal. Žalobce b) ve věci navrhoval provedení dalších důkazů, avšak soud je neprovedl, aniž by svůj postup odůvodnil. Soud řízení skončil, aniž by návrh na doplnění důkazů zamítl. V tomto směru odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 233/2017 ze dne 27. 2. 2018. Žalovaný se ve sporu brání tím, že smlouva je absolutně neplatným právním jednáním, neboť ujednání, upravující vznik spoluvlastnictví k [anonymizováno] je neoddělitelně spojeno se všemi ostatními smluvními ujednáními smlouvy (neboť spoluvlastnictví žalobců nikdy nevzniklo). Žalovaný pak vychází z rozhodnutí NS ČR 25 Cdo 1650/98, kdy jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být nejprve vykládáno prostředky gramatickými, následně logickými či systematickými, kdy soud dále posoudí, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Dále z rozsudku NS ČR sp. zn. 23 Cdo 5100/2007, dle kterého interpretace obsahu právního úkonu soudem podle ust. § 266 obch. zákoníku nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle, a dále z rozsudku NS ČR sp. zn. Cpjn 203/2013, kdy následné chování smluvních stran má při výkladu právního jednání pouze podpůrnou roli a zásadně nemůže obsah právního úkonu nijak doplňovat, omezovat či jinak měnit. Dále žalovaný odkázal na odborné stanovisko [titul] [jméno] [příjmení], [titul] a [titul] [jméno] [příjmení], [titul], [anonymizováno], a to zejména v části, která se týká (ne) oddělitelnosti zamýšlených právních následků, kdy žalovaný zejména odkazuje na poznámku pod čarou na straně 10 odborného stanoviska, kde se uvádí, že na neplatnost z dílčího ujednání lze usuzovat ze dvou důvodů - ve smlouvě nebylo zakotveno zvláštní řešení pro případ neplatnosti dílčího ujednání, tzv. salvátorská klauzule a proto lze uzavřít, že strany měly v úmyslu, aby platilo všechno nebo nic, a z článku VII. odst. 5 smlouvy plyne, že bude-li vklad [anonymizováno] do katastru nemovitostí zamítnut, bude o spoluvlastnickém vztahu znovu jednáno, a to do jednoho měsíce, přičemž toto si žalovaný vykládá tak, že z tohoto je patrné, že strany nechtěly, aby smluvní vztah nadále trval bez založení spoluvlastnické pozice. Žalobce b) má za to, že žalovaným označená judikatura a argumentace výkladu není na tento případ přiléhavá. Má za to, že zejména aplikací ust. § 266 obch. zákoníku nedochází v tomto případě k nahrazování, ani změně projevu vůle, který byl učiněn ve smlouvě. Je bez pochyb, že předmětem smlouvy byla vzájemná spolupráce mezi žalobci a žalovaným, která vycházela z toho, že již v minulosti strany spolu ohledně (nejen) díla [příjmení] [příjmení] jednaly, a dokonce žalobci výstavbu [anonymizováno 5 slov] skutečně provedli. Z článku I. odstavec 2 písm. d) smlouvy zcela jasně vyplývá, že předmětem smlouvy bylo i stanovení výše podílu na nákladech a zisku vzniklých v provozu [anonymizováno], v tomto případě tak neabsentuje projev vůle, jeho výklad je jasný, tedy že žalobci požadují výplatu zisku. Stejně tak je jasně dán projev vůle ohledně výše podílu na zisku stran žalobců, a to v článku IV. a odstavce 2 a 3 smlouvy. V odstavci 2 článku IV. smlouvy se sice uvádí pouze podíl ve výši 36 % na provozních nákladech, údržbě, opravách a rekonstrukcích… a slovo„ na zisku“ či jiné tomuto obdobné slovo zde skutečně absentuje, nicméně toto slovo se nalézá v tom samém článku IV. smlouvy v odstavci 3 -„ podíl sdružení na [anonymizována čtyři slova] bude poskytován pravidelně do 25. dne měsíce…“ Logicky a především systematický výklad smlouvy tak svědčí naopak ve prospěch žalobců, neboť pokud by soud přisvědčil argumentaci žalovaného, musel by vysvětlit, jak jinak si strany mohly vyložit ustanovení odstavce 3 článku IV. smlouvy. Pokud žalovaný konal tak, že žalobcům jejich podíly skutečně vyplácel, pak znění ust. § 266 obch. zákoníku pouze tvrzení a argumentaci žalobců podporuje - nikterak ujednání smlouvy nemění ani nedoplňuje, naopak výklad žalobce b) ctí princip zavedený judikaturou Nejvyššího soudu ČR, např. 22 Cdo 2531/2005, kdy naopak argumentace žalovaného je v rozporu s tímto principem. Žalobce b) má za to, že ač se ukázalo ujednání o podílovém spoluvlastnictví mezi stranami jako neplatné, neboť není možné, aby vzniklo podílové spoluvlastnictví k něčemu, co je součástí jiné věci, není ujednání o podílu žalobců na [anonymizována tři slova] neplatné rovněž. Žalovaný sice argumentuje tím, že díky absenci tzv. salvátorské klauzule lze z vůle stran vyvozovat, že má platit„ buď všechno nebo nic“, nicméně je třeba uvést, že salvátorská klauzule je ve smlouvách ujednáním nadbytečným, když toto plně zastalo ust. § 41 tehdy platného občanského zákoníku. Tedy z absence salvátorské klauzule nelze v žádném případě vyvozovat, že by si strany ujednaly, že pokud bude neplatná část smlouvy, bude neplatná smlouva jako celek. Pokud žalovaný uvádí, že z článku VII. odstavec 5 smlouvy plyne, že bude-li vklad [anonymizováno] do katastru nemovitostí zamítnut, bude o spoluvlastnickém vztahu znovu jednáno, a to do 1 měsíce - je z toho patrné, že strany nechtěly, aby smluvní vztah nadále trval bez založení spoluvlastnické pozice, pak je třeba uvést, že ustanovením strany daly pouze najevo, že vědomy si rizika neprovedení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí budou při naplnění této obavy jednat o nových podmínkách smlouvy. Strany si tak nedohodly, že se automaticky celá smlouva ruší, pouze si dohodly, že s ohledem na to, že se žalobci nestanou podílovými spoluvlastníky předmětu smlouvy, bude se pouze jednat o nových podmínkách smlouvy, tedy o její změně. Strany nevyužily práva jednat o změně smlouvy, to však nelze přikládat k tíži žalobců, ani nelze předmětné ujednání zohýbat tak, že buď platí všechno, anebo nic. Žalobce b) má za to, že plnění ze smlouvy týkající se práva na podíl na [anonymizována dvě slova], není neoddělitelně spojeno s právem na vznik podílového spoluvlastnictví. Za situace, kdy žalovaný měl v době uzavírání jako personálně rozsáhlá instituce se svým právním zázemím možnost platnost či neplatnost smlouvy ovlivnit, jeví se žalobci jednání žalovaného od počátku vedené s nepoctivým úmyslem a vědomím, že uzavřená smlouva je neplatná, a proto má za to, že jednání žalovaného nelze poskytnout právní ochranu dle § 8 zákona č. 89/2012 Sb. a § 6 odst. 2 citovaného zákona, kdy nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého činu. Nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal.

5. Žalobce a) uvedl, že souhlasí s obsahem a zněním doplnění odvolání žalobce b) a žádá považovat doplnění odvolání žalobce b) za doplnění k odvolání rovněž žalobce a).

6. Žalovaný navrhl potvrzení rozsudku okresního soudu jako věcně správného. Uvedl, že žalovaný je [anonymizována dvě slova], jemuž náleží právo hospodařit mezi jiným s [anonymizována dvě slova] [příjmení] ve [obec] na [anonymizováno] [obec] (dále jen [anonymizováno] [příjmení]), v jehož [anonymizováno] objektu se nachází [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] ([anonymizována dvě slova] [anonymizováno]) [anonymizována dvě slova] [anonymizováno], [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [jméno], [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [příjmení] [příjmení] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [anonymizováno] [rok] [anonymizováno] [rok] a jeho vlastníkem a stavebníkem byl vždy stát. Od samého počátku patřila mezi definované účely [anonymizováno] [příjmení] výroba [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno]. Proto byla jako součást [anonymizováno] [příjmení] již při jeho výstavbě zřízena v prostorách [anonymizováno] objektu [anonymizováno] [příjmení] [jméno] [anonymizována dvě slova] [jméno]. Tato [anonymizováno] byla dokončena a předána právnímu předchůdci žalovaného protokolárně dne [datum] [anonymizováno] (původně pouze s [anonymizováno] [jméno]) byla tedy realizovaná současně s celým [anonymizováno] [příjmení] jako jediná stavba a je jeho organickou částí. Z důvodu zefektivnění provozu [anonymizováno] a ve snaze využít i [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] ([anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [jméno]) zamýšlel právní předchůdce žalovaného v dalších letech posílit [anonymizována dvě slova] tím, že by do prostor [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] instaloval další, tentokrát [anonymizována dvě slova]. Právní předchůdce žalovaného uzavřel v letech [rok] až [rok] postupně několik smluv se [anonymizována dvě slova] [anonymizováno], jehož jsou žalobci členy, jejichž předmětem mělo být podílení se na pořízení (společným nákladem) [anonymizována dvě slova], [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] žalovaného, včetně [příjmení] [příjmení] a stanovení spoluvlastnických podílů na tomto [anonymizováno], a dále spolufinancování rekonstrukce a modernizace existujícího [anonymizováno] [jméno] na [příjmení] [příjmení]. Tyto smlouvy, v nichž se různě měnil předpokládaný podíl smluvních stran na společné investici, však nebyly nikdy v praxi realizovány. Poslední smlouva uzavřená mezi žalovaným a žalobci ze dne [datum] pod evidenčním [číslo], která zrušila a nahradila všechny předchozí smlouvy, se týkala nejen [anonymizována dvě slova], ale rovněž i [anonymizována dvě slova] dle terminologie smluv [anonymizováno] typu [anonymizováno] a [anonymizováno] typu [anonymizováno] na [anonymizováno] [příjmení]. Ve smlouvě [číslo] je sjednáno, že majetkový podíl smluvních stran na [anonymizována dvě slova] a [anonymizováno] [jméno] činí 64 % pro žalovaného a 36 % pro žalobce a) a b). Právní předchůdce žalovaného a poté i žalovaný vyplácel žalobcům podíl na [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] na [anonymizováno] [příjmení] dle velikosti domnělého spoluvlastnického podílu na [anonymizována dvě slova] a [anonymizováno] do roku [rok]. Následně proběhl u žalovaného ekonomický a právní přezkum uzavřených smluvních vztahů, který zpochybnil platnost smluvních ujednání s žalobci a jejich právní titul k podílu na zisku, když bylo konstatováno, že neexistují žádné doklady prokazující finanční účast sdružení [anonymizována dvě slova] (žalobců) na zabudování [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] na [anonymizováno] [příjmení] a že smlouvu [číslo] je zřejmě od počátku neplatná pro rozpor se zákonem. Kromě toho, že daná smlouva je neplatná, nedoložili žalobci na výzvu žalovaného ani žádné podklady, z nichž by plynulo, že z jejich strany došlo k jakékoliv investici do instalace [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [anonymizováno] (tj. nedoložili, že by měli na [anonymizováno] majetkový podíl) či rekonstrukce a modernizace [anonymizována dvě slova]. Proto žalovaný ukončil od srpna [rok] vyplácení podílu na zisku ve prospěch žalobců a následně podal žalobu na určení vlastnictví k [anonymizováno] na [anonymizováno] [příjmení]. Rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku, č. j. 13 C 261/2013-679, byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 10. 2019, č. j. 71 Co 188/2019-769. Žalobci zahájili dne 24. 8. 2015 u Okresního soudu v Ostravě toto řízení o zaplacení podílu na zisku z [anonymizována dvě slova] [anonymizováno], které jim dle jejich tvrzení měly být jako údajným spoluvlastníkům [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [jméno] na základě smlouvy [číslo] vypláceny. Z právního hlediska jsou představitelné pouze dva právní důvody, na jejichž základě by mohly žalobcům být vypláceny podíly na zisku z výroby [anonymizována dvě slova], a to je spoluvlastnictví k věci, jež slouží [anonymizováno] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] (zde celé [anonymizováno] [příjmení], resp. pozemky pod ním jako věc hlavní); a obligační právo na výplatu takového podílu. Jak vyplynulo z řízení před okresním soudem, žalobci nikdy nemohli nabýt spoluvlastnický podíl k součásti věci hlavní, přičemž smlouva [číslo] výslovně uvádí, že nezakládá spoluvlastnický podíl žalobců na [anonymizováno] [příjmení] a současně, [anonymizována dvě slova] jsou součástí celého [anonymizováno] [příjmení], které je jako stavba součástí pozemku, na nichž se nachází. Proto lze jednoznačně uzavřít, že žalobcům nikdy nevznikl nárok na podíl na [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] z titulu spoluvlastnictví. Smlouva [číslo] ale zároveň neobsahuje ani žádné ujednání o závazku žalovaného vyplácet žalobcům podíl na zisku z jiného titulu než z titulu spoluvlastnictví (článek IV. odstavec 1 a 2 bod 3 smlouvy), tj. nezakládá obligační právo žalobců na podíl na zisku. Odvolání žalobců je založeno pouze na dvou námitkách, a to že rozsudek je dle žalobců nepřezkoumatelný a že prvoinstanční soud věc nesprávně právně posoudil, když dle žalobců je smlouva [číslo] v části týkající se výplaty podílu na zisku z [anonymizováno] na [anonymizováno] [příjmení] platná. Žalobci přitom od počátku soudního řízení odvozovali své právo na výplatu podílu na zisku z výroby [anonymizována dvě slova] ze svých majetkových podílů na [anonymizováno] [jméno] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno], určených ve smlouvě [číslo] pro žalovaného majetkový podíl činí 64 % a pro žalobce a) a b) 36 % a podle článku IV. odstavec 2 z majetkových podílů na [anonymizováno] vyplývá i podíl smluvních stran na provozních nákladech, údržbě, opravách, rekonstrukcích či technickém zhodnocení, z čehož okresní soud dovodil, že od vlastnických vztahů smluvních stran smlouvy [číslo] se odvíjí vzájemné majetkové vztahy mezi stranami sporu. Z rozsudku okresního soudu, z jeho odůvodnění lze dovodit, že ujednání o spoluvlastnictví žalobců na [anonymizováno] [jméno] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] je neplatné podle ust. § 39 zákona č. 40/64 Sb., protože sledovaný právní názor odporuje zákonu, a současně že jde o klíčové ujednání celé smlouvy, od kterého se ostatní smlouvou zřizovaná práva a povinnosti odvíjejí, a proto ho nelze od zbytku smlouvy [číslo] oddělit. Z toho důvodu rozsudek rozhodně není nepřezkoumatelný. Tvrzení žalobců, že soud I. stupně žalobci navrhované důkazy neprovedl, aniž by svůj postup odůvodnil, se nezakládá na pravdě. Soud I. stupně shrnul v bodě 13, které důkazy podstatné pro řízení provedl, v dalších bodech 14. - 21. soud uvedl, jaké skutečnosti z provedených důkazů zjistil a v bodě 22. konstatoval, že z dalších provedených důkazů nezjistilo řízení nic podstatného. K neprovedeným důkazům navrhovaným žalobcem b) i žalovaným se soud vyjádřil v bodě 23. rozsudku tak, že je zamítl, neboť je považoval za zbytečné s ohledem na právní názor soudu o meritu věci. V bodě 43. rozsudku uvedl okresní soud, že žalobci v rámci řízení neoznačili žádný relevantní důkaz, který by se případně týkal možné existence dalšího platebního právního vztahu mezi nimi a žalovaným, resp. jeho právním předchůdcem. Rozhodnutí soudu I. stupně je založeno na ryze právní kvalifikaci povahy smlouvy [číslo]. Žádný z důkazů navržený žalobci nebyl sto jakkoliv ovlivnit závěr o neplatnosti smlouvy [číslo] a nemohl mít žádnou relevanci ve vztahu k podstatě daného řízení a není tak významné, zda a nakolik se žalobci případně podíleli na pořízení [anonymizována dvě slova], nebo ani jakákoliv případná investice z jejich strany nemůže zhojit absolutní neplatnost smlouvy, k níž je soud vždy povinen přihlédnout z úřední povinnosti. Z jazykového, systematického ani teleologického výkladu nevyplývá, že by smlouva [číslo] zakládala samostatné obligační právo žalobců na zisku. Ze smlouvy nepochybně plyne vůle stran dosáhnout současně obou právních následků (vzniku spoluvlastnictví a dále vzniku práv a povinností v souvislosti s podílením se na nákladech, resp. s dělením zisku), za druhé lze konstatovat, že jde o jednoznačný případ tzv. závislého ujednání, které ke své existenci k právním účinkům předpokládá existenci jiného platného ujednání, v tomto případě ujednání o podílu na nákladech je závislé na ujednání o spoluvlastnickém podílu. Žalobci vykládali v minulosti smlouvu [číslo] vždy tím způsobem, že jsou spoluvlastníky [anonymizováno] na [anonymizováno] [příjmení] a z toho titulu jim náleží podíly na zisku. Pokud jde o následné chování stran, to má význam při výkladu právního jednání pouze podpůrnou roli a zásadně nemůže obsah právního úkonu nijak doplňovat, omezovat či jinak měnit (Cpjn 203/2013). Jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být nejprve vykládáno prostředky gramatickými, logickými či systematickými. Kromě toho soud na základě provedeného dokazování posoudí, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu (25 Cdo 1650/98, 23 Cdo 5100/2007), dle kterého nelze nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle. Použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci ve vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání. Z jazykového vyjádření i z logiky věci je dána vzájemná závislost mezi spoluvlastnickým podílem a podílem na nákladech a zisku s provozem [anonymizováno] a jde o jeden, (a to hlavní) předmět smlouvy [číslo]. Podíl na zisku není ve smlouvě nikde vyčíslen a z jazykového výkladu lze dovodit, že podíl na nákladech, a stejně tak i podíl na zisku [anonymizováno] měl být vždy spojen se spoluvlastnictvím [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [jméno] na [anonymizováno] [příjmení] a měl odpovídat výši spoluvlastnického podílu žalobců. Ujednání o spoluvlastnictví a jeho význam vyplývá rovněž z ustanovení článku VII. odstavec 5 smlouvy [číslo], kde je ujednáno, že pro případ, že by byl vklad spoluvlastnictví do katastru zamítnut, sjednaly smluvní strany, že bude o spoluvlastnickém vztahu znovu jednáno, a to do 1 měsíce od zamítnutí. Je tedy zjevné, že smluvní strany zamýšlely především sjednat spoluvlastnictví k [anonymizováno], přičemž pokud by jej katastrální úřad nezapsal, chtěli smlouvu [číslo] modifikovat. Pokud jde o důvod výplaty podílu na zisku z provozu [anonymizováno] na [anonymizováno] [příjmení], tak jednoznačně dle vůle smluvních stran bylo domnělé spoluvlastnictví k [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [jméno], které však nikdy nemohlo vzniknout.

7. Krajský soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal rozsudek okresního soudu v souladu s ust. § 212 věta prvá a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobců je důvodné pouze částečně.

8. Pokud se týká skutkových zjištění stran nároku žalobců, zde má odvolací soud za to, že okresní soud učinil zcela správná a úplná skutková zjištění a z nich dovodil rovněž zcela správné právní závěry.

9. Rozhodující pak pro nárok žalobců je posouzení smlouvy [číslo] ze dne [datum], která byla uzavřena mezi účastníky podle § 262 odst. 1 obch. zákoníku a otázka vlastnického práva k předmětu smlouvy, což bylo vlastnictví [anonymizováno 5 slov] [jméno], [role v řízení] [anonymizováno 5 slov] [anonymizováno] [příjmení], k. ú. [obec], jak je tento předmět vymezen v bodu I. ad 1) smlouvy. Zde pak okresní soud zcela správně vyšel z rozhodnutí Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 23. 7. 2018, č. j. 30 C 261/2013-679, ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 10. 2019, č. j. 71 Co 188/2019-769, když tímto rozsudkem bylo určeno, že vlastníkem [anonymizována tři slova] [role v řízení] [anonymizováno 5 slov] [anonymizována dvě slova] [příjmení] je Česká republika s právem hospodařit pro [anonymizováno] [obec], [anonymizována dvě slova], když se dále z tohoto rozsudku podává, že zabudováním [anonymizováno 5 slov] [anonymizována tři slova] [anonymizováno] ztrácí toto zařízení statut samostatné věci a stává se součástí [anonymizována tři slova] [anonymizováno] celku (viz NS ČR 20 Cdo 2736/2016). Takové zařízení již nemůže být samostatným předmětem způsobilým pro právní jednání, to znamená, že nemůže být ani předmětem dohody o stanovení výše spoluvlastnických podílů mezi účastníky, když takto zabudovaná věc sdílí stejný právní režim a osud jako celek, a není právně významné, kdo výrobu a montáž sporné části [anonymizována tři slova] zaplatil.

10. Pokud se týká samotné smlouvy [číslo], předmětem smlouvy je společné provozování, udržování a opravování, v případě potřeby technické zhodnocování [anonymizováno 6 slov] [jméno] umístěných ve [anonymizováno 6 slov] [příjmení] v k. ú. [obec], dle článku I. ad 2) stanovení a) vlastnického podílu na [anonymizováno] uvedený v článku I. této smlouvy a b) podíl na nákladech a zisku vzniklých při provozu [anonymizováno]. V článku IV. jsou upraveny majetkové a finanční vztahy v bodu 1 tak, že majetkový podíl smluvních stran na [anonymizována tři slova] [příjmení] [jméno] činí 64 % pro [anonymizováno] [obec], [anonymizována dvě slova] a 36 % pro [jméno] [příjmení] a [titul] [jméno] [příjmení]. V bodu 2 pak jsou upraveny finanční vztahy, a to tak, že z majetkového podílu vyplývá i podíl smluvních stran na provozních nákladech, údržbě, opravách, rekonstrukcích, technickém zhodnocení, event. výměně technologií, který bude rovněž činit 64 % pro [anonymizováno] [obec], [anonymizována dvě slova] a 36 % pro žalobce a v bodu 3 je upraven podíl sdružení na celkově vyrobené [anonymizována dvě slova], který bude poskytován [anonymizováno] pravidelně do 25. dne následujícího měsíce automaticky. V článku VII. závěrečná ustanovení, bod 5 je uvedeno, že [anonymizováno] se zavazuje podniknout kroky ke vkladu [anonymizováno] do Katastru nemovitostí ve [obec], a to jako staveb bez pozemku, umístěných [anonymizována tři slova] [anonymizováno] [příjmení] dle vyjádření sjednaného majetkového podílu, přičemž dle článku IV. bod 1 této smlouvy [anonymizováno] tímto vkladem nemůže vzniknout majetkový podíl na [anonymizována dvě slova] [příjmení], bude-li vklad [anonymizováno] do katastru nemovitostí zamítnut, bude o spoluvlastnickém stavu znovu jednáno, a to do 1 měsíce po zamítnutí.

11. S ohledem na datum uzavření smlouvy bylo nutno daný právní vztah mezi účastníky posuzovat dle ustanovení zákona č. 40/64 Sb., občanského zákoníku ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen obč. zák.), a to s ohledem na závěrečná a přechodná ustanovení § 3028 odst. 1, 2 a 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.).

12. Dle § 120 odst. 1 zákona č. 40/64 Sb., občanský zákoník, součástí věcí je vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila. Dle odst. 2 stavba není součástí pozemku.

13. Dle § 132 odst. 1 vlastnictví věci lze nabýt kupní, darovací nebo jinou smlouvou, děděním, rozhodnutím státního orgánu nebo na základě jiných skutečností stanovených zákonem.

14. Jak rovněž vyplývá z rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 71 Co 188/2019-769, [anonymizována dvě slova] [příjmení] bylo vybudováno v letech [rok] [anonymizováno] [rok] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [příjmení] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [příjmení] [anonymizováno]. Vlastníkem tohoto [anonymizována dvě slova] byl stát a správcem právní předchůdce žalobce. [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova]. Pro napojení a provoz [anonymizována dvě slova] byly využity komponenty stávajícího [anonymizována dvě slova] a původní [anonymizována dvě slova] [anonymizováno], čímž došlo ke zvýšení jejího výkonu. Zhotovitelem technologické části [anonymizována dvě slova] byl [titul] [příjmení] [příjmení], [anonymizováno] [role v řízení] [anonymizováno]). [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [datum].

15. Jak vyplývá z dané smlouvy [číslo], tak smluvní strany zde vycházely z toho, že obě [anonymizováno] jsou samostatné věci v právním smyslu, dokonce věci nemovité, jak vyplývá z článku VII. bod 5 smlouvy. Pokud zabudováním [anonymizováno 8 slov] ztrácí toto zařízení statut samostatné věci a stává se součástí [anonymizována čtyři slova] celku, pak strany smlouvy [číslo] nemohly zřídit spoluvlastnictví k něčemu, co je pouhou součástí určité věci. Stejně tak se strany smlouvy dohodou nemohly sjednat spoluvlastnictví k již existující věci, kdy jednoznačně vlastníkem celé věci byl právní předchůdce žalovaného. Za situace, kdy věc již existovala a kdy bylo dáno jednoznačně vlastnictví jediného subjektu, pak mohlo dojít smlouvou pouze k převodu vlastnického práva, nikoliv k dohodě o spoluvlastnictví. Z toho důvodu je nutno na danou smlouvu ohledně spoluvlastnictví nahlížet jako na neplatné ujednání, jak dovozuje rovněž okresní soud, když řešením otázky je dále § 37 odst. 2 citovaného občanského zákoníku, kdy právní úkon, jehož předmětem je plnění nemožné, je neplatný. Vzhledem k tomu, že důvod neplatnosti nebyl obsažen v § 40a citovaného zákoníku, který upravoval taxativní výčet důvodu relativní neplatnosti, pak se jedná o absolutní neplatnost. Tento závěr jednoznačně vyplývá z rozhodnutí okresního soudu, bod 19., kde je uvedeno, že smlouva je neplatná, protože určila spoluvlastnické podíly k [anonymizováno] v době, kdy již [anonymizováno] byla postavena na výlučný náklad žalovaného a bez přispění [anonymizována dvě slova]. Z toho důvodu nelze dospět k závěru, že by v tomto směru bylo rozhodnutí okresního soudu nepřezkoumatelné. Žalobci se pak nikdy nestali spoluvlastníky předmětných zařízení na výrobu [anonymizována dvě slova] a nikdy jim nemohlo vzniknout také právo na podíl na zisku [anonymizována dvě slova] [anonymizováno], když právě tento podíl na zisku vázali na spoluvlastnictví, což jednoznačně vyplývá z bodu IV. ad 1) a 2), kdy zejména dle bodu 2) finanční vztahy vyplývají z majetkového podílu, a to v rozsahu 64 % pro žalovaného a 36 % pro žalobce a také z článku VII. bod 5 smlouvy, ze kterého zejména vyplývá, že pokud by byl vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí zamítnut, bude o spoluvlastnickém vztahu znovu jednáno, a to do 1 měsíce po zamítnutí. Z žádného ujednání ve smlouvě nevyplývá samostatné ujednání o podílu na zisku z [anonymizována dvě slova], když toto může určitému subjektu plynout buď z důvodu spoluvlastnictví, které tady však není, nebo z důvodu existence jiného práva na plnění. Pokud se tedy týká jiného právního důvodu, určitá osoba se může podílet na majetkovém prospěchu ze statku, který jí spoluvlastnicky nenáleží, když tento svůj nárok může založit konkrétní smlouvou. Tato skutečnost může plynout z vymezení předmětu smlouvy v článku I. odst. 2 písm. b), kde je uvedeno, že předmětem smlouvy je mezi jiným„ stanovení výše podílu na nákladech a zisku vzniklých při provozu [anonymizováno]“. V dalším textu je však již smlouva nejasná. V článku IV. označeném jako„ Majetkové a finanční vztahy“ je v odstavci 2 uvedeno, že z majetkového podílu vyplývá i podíl smluvních stran na provozních nákladech, údržbě, opravách, rekonstrukcích, technickém zhodnocení, event. výměně technologií. V této klauzuli se zjevně o žádném právu na podíl na zisku nehovoří, v odstavci 3 téhož článku je následně uvedeno„ podíl sdružení na celkově vyrobené [anonymizována dvě slova] bude poskytován [anonymizováno] pravidelně“. Zde však není naopak dohodnuta výše podílu. Z toho tedy plyne následující, že v textu smlouvy není nikde obsaženo výslovné ujednání stran o tom, v jakém rozsahu se smluvní partneři mají podílet na zisku z provozu [anonymizováno]. V tomto smyslu jde o neurčité ujednání.

16. Interpretací všech ustanovení smlouvy lze dovodit, že výše podílu na zisku měla být stanovena podle spoluvlastnického podílu smluvních partnerů na [anonymizováno]. Tímto také strany ve smlouvě jednoznačně projevily vůli, daly tedy jasně najevo, že podíl na provozních nákladech, údržbě, opravách, rekonstrukcích, technickém zhodnocení event. výměně technologií má být navázán na samostatnou existenci spoluvlastnického podílu na [anonymizováno] a tento závěr plyne nejen z celé koncepce smlouvy jako takové, ale zejména z článku IV. odst. 2 a článku VII. odst. 5, jak je shora uvedeno. Ze smlouvy jednoznačně plyne vůle stran dosáhnout současně obou právních následků, tj. vznik spoluvlastnictví a vznik práv a povinností v souvislosti s podílením se na nákladech, resp. s dělením zisku a dále je zde jednoznačný případ závislého jednání, které ke své existenci předpokládá existenci jiného platného ujednání, v tomto případě ujednání o podílu na nákladech závislé na ujednání na spoluvlastnickém podílu.

17. Proto odvolací soud souhlasí s názorem okresního soudu, že ve smyslu § 41 obč. zák. á contrario jednotlivá ujednání o vlastnictví a o podílu na zisku nelze od sebe oddělit. Smlouva je neplatná jako celek, jedná se o absolutní neplatnost, žádná další smlouva o podílu na zisku mezi stranami nebyla uzavřena a z toho je nutno dovodit závěr, že žalobcům nenáleží nárok na podíl na [anonymizována čtyři slova], a tedy zaplacení žalované částky. Na okraj je nutno ještě zmínit, že i z žaloby žalobců vyplývá, že nárok na podíl na celkově vyrobené elektrické energii odvozují právě od majetkového podílu smluvních stran, jak vyplývá ze smlouvy [číslo].

18. Pokud se týká námitky žalobců, že logický a především systematický výklad smlouvy svědčí ve prospěch žalobců, neboť pokud by soud přisvědčil argumentaci žalovaného, musel by vysvětlit, jak jinak si strany mohly vyložit ustanovení odst. 3 článku IV. smlouvy, a to vše za situace, kdy žalovaný konal a žalobcům vyplácel jejich podíly, a že znění ust. § 266 obch. zákoníku pouze tvrzení a argumentaci žalobců podporuje - nikterak ujednání smlouvy nemění ani nedoplňuje, lze naopak souhlasit s názorem žalovaného, že z jazykového systematického, ani teleologického výkladu nevyplývá, že by smlouva [číslo] zakládala samostatné obligační právo žalobců na zisku, jak je již shora uvedeno. Ze smlouvy jednoznačně plyne vůle stran dosáhnout současně obou právních následků, lze konstatovat, že jde o případ tzv. závislého jednání. Pokud jde o skutečnost, že žalovaný po určitou dobu dle smlouvy platil, následné chování stran má při výkladu právního jednání pouze podpůrnou roli a zásadně nemůže obsah právního úkonu nijak doplňovat, omezovat či jinak měnit (Cpjn 203/2013). Lze se zcela ztotožnit s argumentací žalovaného uvedenou ve vyjádření k odvolání, že oddělitelnost části právního úkonu od ostatního jeho obsahu je nutno vždy posuzovat na základě výkladu povahy právního úkonu nebo jeho obsahu nebo okolností, za nichž k němu došlo a uplatní se interpretační zásady vyplývající z ust. § 35 odst. 2 obč. zák. ve znění do konce roku 2013. Při výkladu smlouvy tak je nutno postupovat dle konstantních výkladových pravidel, nejprve je nutno vykládat prostředky gramatickými z hlediska možného významu použitých pojmů, dále logickými, tj. ze vzájemné návaznosti použitých pojmů, či systematicky z hlediska pojmů ve struktuře celého právního úkonu, a kromě toho soud na základě provedeného dokazování posoudí, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž rovněž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu, když výkladem nelze nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle. Přednostně je nutno vykládat smlouvu podle toho, co je v ní vyjádřeno slovy a z daného jazykového vyjádření i z logiky věci je dána vzájemná závislost mezi spoluvlastnickým podílem a podílem na nákladech a zisku provozu [anonymizováno] a jde o jeden předmět smlouvy, jak vyplývá již ze shora uvedeného. Rozhodující význam má zde zejména článek IV. bod 3 a článek VII. odst. 5 smlouvy. Pokud se týká výkladu logického a systematického, právě majetkové a finanční vztahy jsou zařazeny souhrnně v článku IV. smlouvy, kde je jasně řečeno, že podíl smluvních stran na provozních nákladech, údržbě, opravách, rekonstrukcích, technickém zhodnocení event. výměny technologií vyplývá z majetkového podílu. Pokud jde o vůli stran, je rozhodující výklad vůle v době, kdy smlouva byla uzavřena a smyslem smlouvy bylo vždy sjednat spoluvlastnictví k [anonymizováno] v určité výši, a z toho pak dovozovat podíl na zisku, který nikde není, jak je již shora uvedeno, ve smlouvě samostatně stanoven.

19. S ohledem na shora uvedené tak byl rozsudek okresního soudu v odstavci I. výroku jako věcně správný potvrzen v souladu s ust. § 219 o. s. ř.

20. Pokud se týká vzájemného návrhu žalovaného, okresní soud skutková zjištění stran nároku žalovaného podřadil pod ust. § 451 zákona č. 40/64 Sb., o bezdůvodném obohacení.

21. Dle ust. § 451 zákona č. 40/64 Sb. platí, že kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Dle odst. 2 bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu, neboť plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový postup získaný z nepoctivých zdrojů.

22. Dle § 457 citovaného zákona platí, že je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle něj dostal. Ačkoliv soud má prokázáno, že na základě neplatné smlouvy byla ze strany žalovaného žalobcům vyplacena celkem částka 3.963.437,90 Kč, ponížena následně o náklady na provoz [anonymizováno] uhrazené na základě neplatné smlouvy a okresní soud tak dovodil, že jsou splněny všechny předpoklady pro vydání bezdůvodného obohacení, když okresní soud uvedl, že vyloučení povinnosti k vydání bezdůvodného obohacení není na místě zejména tehdy, hrozila-li by neúměrná disbalance mezi újmou ochuzeného a prospěchem obohaceného, pro tento závěr nemá okresní soud skutkové podklady.

23. Pro nárok na vydání bezdůvodného obohacení je nutno vycházet z ustanovení zákona č. 40/64 Sb., občanského zákoníku ve znění do konce roku 2013, a to právě s ohledem na dobu uzavření smlouvy. Proto dle názoru odvolacího soudu nelze aplikovat judikaturu vztahující se již k novým ustanovením občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení, jak na ně odkazuje okresní soud v bodu 46. napadeného rozsudku.

24. Dle názoru odvolacího soudu je na místě se zabývat otázkou dobrých mravů při posouzení nároku žalovaného na vydání bezdůvodného obohacení. Dle § 3 odst. 1 zákona č. 40/64 Sb., výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů, nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných, a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Uvedené ustanovení formuluje dvě zásady limitující svobodu jednotlivce v rámci občanskoprávní regulace, a to je zákaz zneužití subjektivních práv a zákaz výkonu subjektivních práv v rozporu s dobrými mravy. Požadavek chovat se v souladu s dobrými mravy patří k tradičním zásadám občanského (soukromého) práva. Z hlediska pojmu jsou dobré mravy charakterizovány svou nedefinovaností a nedefinovatelností. Dobré mravy patří v českém právu mezi základní zásady soukromého práva a občanský zákoník se jich v této funkce dovolává především v § 3 odst. 1 a v § 39. Pro posouzení, zda výkon práv odporuje dobrým mravům, dává zákon soudu širokou možnost k uvážení tak, aby jeho rozhodnutí v souladu s pravidly ekvity přihlíželo ke všem okolnostem posuzovaného případu. Výkon práv se přitom příčí dobrým mravům tehdy, jestliže se ocitne v rozporu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaké má být jejich jednání, aby bylo v souladu se základními zásadami mravního řádu demokratické společnosti, a to bez ohledu na smluvní volnost (svobodu), bez ohledu na to, kdo rozpor s dobrými mravy zavinil, a na to, zda druhá strana byla v dobré víře, či nikoliv (NS ČR 28 Cdo 1547/2013). Dle NS ČR 28 Cdo 3513/2013, zda výkon práva je v rozporu s dobrými mravy, musí být vždy (v každém jednotlivém případě) opřen o zcela konkrétní zjištění a následně individuálně posouzen. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 31. 10. 2007 sp. zn. 33 Odo 561/2006 konstatoval, že„ zásada výkonu práv v souladu s dobrými mravy představuje významný princip, který v odůvodněných případech dovoluje zmírňovat tvrdost zákona; pojem dobrých mravů nelze totiž vykládat jen jako korektiv či doplňující obsahový faktor výkonu subjektivních práv a povinností, ale též jako morální měřítko pro použitelnost právních norem“. Z povahy věci tak posouzení otázky rozporu s dobrými mravy přísluší zásadně soudům nižších stupňů. Z toho tedy vyplývá, že ust. § 3 odst. 1 občanského zákoníku patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda jednání účastníka občanskoprávního vztahu je v souladu či v rozporu s dobrými mravy, zákon výslovně nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ust. § 3 odst. 1 občanského zákoníku je vždy třeba učinit po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu (28 Cdo 4386/2008, 21 Cdo 664/2003). Při aplikaci ust. § 3 odst. 1 občanského zákoníku ve vztazích z bezdůvodného obohacení je nutno přihlížet k tomu, že vztah z bezdůvodného obohacení je objektivního charakteru, jenž vzniká v zákonem předvídaných situacích bez ohledu na to, komu lze klást k tíži okolnosti, od nichž se vznik tohoto vztahu odvíjí. Není pak možné za pomoci jiných zákonných ustanovení bez dalšího vkládat do tohoto vztahu prvky, které jeho výsledná právní úprava neobsahuje (NS ČR 26 Cdo 1494/2013). Konečně pak je nutno odkázat na rozhodnutí NS ČR 28 Cdo 4584/2014, dle kterého lze uvažovat o odepření výkonu práva na vydání bezdůvodného obohacení pro rozpor s dobrými mravy tam, kde k němu dochází výlučně v důsledku jednání ochuzeného a obohacený jeho vzniku nemůže zabránit.

25. S ohledem na shora uvedené má odvolací soud za to, že bylo nutno se zabývat ve smyslu § 3 odst. 1 občanského zákoníku, zda případný nárok žalovaného na zaplacení bezdůvodného obohacení není v rozporu s dobrými mravy a bylo tedy nutno přihlédnout a posoudit všechny okolnosti případu, tj. do jaké míry se případně žalobci finančně podíleli na výstavbě [anonymizována dvě slova], jaké know-how do výstavby vložili, jak sami namítali, a to vše za situace, kdy žalovaný po určitou dobu na základě smlouvy plnil, neboť smlouvu považoval za platnou. Je nutno rovněž přihlédnout k tomu, zda plnění na straně žalobců bylo přijímáno v dobré víře, že jim toto plnění náleží a jak vysokou částka byla žalovaným na základě neplatné smlouvy žalobcům vyplacena. Bude tak na místě také porovnat, jakou částku do výstavby, údržby, úpravy atd. žalobci vložili a kolik jim z neplatné smlouvy bylo vyplaceno. Za tím účelem je tedy nutno se zabývat všemi důkazy, které žalobci předložili stran financování, když okresní soud, aniž by provedl jednotlivé důkazy, nemohl dospět k závěru, že se žalobci na financování výstavby [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] nepodíleli. Navíc, jak vyplývá z protokolu o jednání, konaného před okresním soudem dne 15. 7. 2021, žalobce b) po poučení doplnil k tvrzením, že žalobci spolufinancovali [anonymizováno] v částce 3.168.000 Kč, důkaz, a to výpis z běžného účtu, úvěrovou smlouvu ze dne [datum]. Jak dále vyplývá z podání na č. l. 316 - 319, žalobci dále tvrdili, že mezi stranami byla uzavřena smlouva o dílo ze dne [datum] a toto dílo bylo řádně žalovanému předáno, že dne [datum] byla uzavřena další smlouva o financování a že ještě před uzavřením smlouvy [číslo] probíhalo jednání o tom, že sdružení provede pro žalovaného zajištění a financování výstavby především [anonymizována dvě slova] [anonymizováno], a že skutečně tomuto závazku [anonymizováno] dostálo. Ohledně těchto tvrzení žalobci navrhovali výslech statutárního orgánu [právnická osoba], výslech [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení]. K okolnostem uzavírání smlouvy byl navržen výslech [titul] [jméno] [příjmení]. Všechna tato tvrzení a navrhované důkazy mohou mít význam pro posouzení otázky dobrých mravů, tedy to, zda nárok ze strany žalovaného vůči žalobcům je, či není v rozporu s dobrými mravy.

26. S ohledem na shora uvedené tak ve vztahu k nároku žalovaného vůči žalobcům na vydání bezdůvodného obohacení rozsudek okresního soudu nemůže obstát s ohledem na jiný právní názor odvolacího soudu stran posuzování otázky dobrých mravů s tím, že ohledně posouzení této otázky je nutno provést žalobci navrhované důkazy a z hlediska všech zjištěných a prokázaných skutečností bude na soudu I. stupně posoudit, zda nárok žalovaného je či není v rozporu s dobrými mravy.

27. Z toho důvodu tak byl v odstavcích II. a III. výroku rozsudek okresního soudu v souladu s ust. § 219a odst. 2 o. s. ř. zrušen a věc byla vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení.

Poučení