8 Co 84/2024 - 764

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Dagmar Gottwaldové a soudců JUDr. Martina Putík, Ph.D., a Mgr. Karly Nekolové ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený dne [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupenému advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Jméno žalované], IČO [IČO žalované] sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Nové Město, 128 00 Praha 2 o zaplacení částky 650 000 Kč s příslušenstvím k odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 18. 4. 2018, č. j. 54 C 156/2005-564, takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se mění tak, že žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 650 000 Kč spolu s 2% úrokem z prodlení ročně z této částky za dobu od 1. 10. 2004 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 118 920 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 1 500 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalobce je povinen zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Ostravě na soudním poplatku za odvolání částku 32 500 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem, v pořadí třetím, okresní soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 650 000 Kč s úrokovým příslušenstvím (výrok I.) a nahradit náklady řízení ve výši 455 810,97 Kč (výrok II.). Okresní soud po provedeném dokazování uzavřel, že žalobce s původní žalovanou [jméno FO] uzavřeli dne 20. 2. 1996 kupní smlouvu o prodeji předmětných nemovitostí jejímž předmětem byly nemovitosti, a to pozemky p. č. [Anonymizováno], p. č. [Anonymizováno], jejichž součástí je dům č. p. [Anonymizováno], vše v katastrálním území [adresa]. Následně rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 23. 7. 2001, č. j. 62 C 38/96-129 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 2. 2002, č. j. 8 Co 1166/2001-129, který nabyl právní moci dne 3. 4. 2002, byla předmětná kupní smlouva shledána neplatnou. Žalobce tak nenabyl své vlastnické právo k uvedeným nemovitostem, přičemž žalovaná zaplacenou kupní cenu ve výši 650 000 Kč žalobci nevrátila. Skutečnost, že žalobce odevzdal žalované kupní cenu v hotovosti, vyplynula z příjmového pokladního dokladu o převzetí částky 650 000 Kč. V řízení nebylo prokázáno původní žalovanou, ani po úmrtí původní žalované žalovanou, že původní žalovaná dopsala do příjmového pokladního dokladu „ev.“, což by mělo znamenat event. kupní smlouva. Skutečnost, že původní žalovaná převzala od žalobce kupní cenu 650 000 Kč pak potvrzují i svědecké výpovědi [jméno FO] a svědka [jméno FO] a výpověď žalobce, jak bylo zjištěno ze spisu Policie ČR. Původní žalovanou tvrzená zástavní smlouva a smlouva o půjčce nemá přímou souvislost s předmětem žaloby, proto okresní soud provedené důkazy v tomto směru nehodnotil a další důkazy neprovedl. Nárok žalobce rovněž v souladu s právními závěry Nejvyššího soudu není promlčen, a proto okresní soud žalobě v celém rozsahu vyhověl.

2. Proti tomuto rozsudku podala včasné odvolání žalovaná s návrhem, aby byl rozsudek změněn tak, že žaloba bude v celém rozsahu zamítnuta. Namítala, že okresní soud porušil zásadu volného hodnocení důkazů, když z listinných důkazů, jakož i z policejního spisu ČVS [Anonymizováno] a výslechů účastníků a svědků v rámci řízení vedeného u okresního soudu pod sp. zn. 62 C 38/96 vyplývá, že kupní smlouva ze dne 20. 2. 1996 byl oboustranně simulovaný právní úkon tak, aby nemovitostí v ní uvedené plnily funkci propadné zástavy. Žalovaná totiž nikdy částku 650 000 Kč jako kupní cenu nepřevzala. Namítala nevěrohodnost slyšených svědků [jméno FO] – [jméno FO] a [jméno FO], upozorňovala, že přímo z písemného vyjádření žalobce ze dne 12. 8. 1997 v rámci řízení vedeného u okresního soudu pod sp. zn. 62 C 38/96 vyplývá, že tento jí půjčil částku 650 000 Kč a jako záruku vrácení peněz požadoval po žalované uzavření zástavní a kupní smlouvy. Kupní smlouva jako simulovaný právní úkon navazovala na úkony předcházející, a nelze ji proto posuzovat izolovaně, když k poskytování nebankovních půjček spolu se sjednáním tzv. propadné zástavy vskutku v této době docházelo (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4378/2009, nebo ze dne 3. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 827/2012). Dále pak rovněž setrvala na důvodném uplatnění námitky promlčení, neboť žalovanou přijatá částka nebyla kupní cenou, nýbrž půjčkou.

3. Žalobce se k podanému odvolání vyjádřil tak, že navrhoval, aby byl rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrzen. Uvedl, že okresní soud postupoval v souladu se závazným právním názorem vysloveným dovolacím soudem (rozsudek Nejvyššího soudu z 29. 11. 2017, č. j. 28 Cdo 5630/2015-532), kdy s jeho skutkovými a právními závěry se zcela ztotožnil. Odkázal rovněž na závěry Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 58 C 196/1997, kdy měl za to, že skutkový stav v projednávané věci je dán tak, že došlo k uzavření kupní smlouvy, která byla následně shledána neplatnou, s tím, že bylo prokázáno, že kupní cena ve výši 650 000 Kč byla původní žalobkyni uhrazena. Žalovaná pak účelově směšuje dohromady smlouvu o půjčce s kupní smlouvou s tím, že nepravdivě uvádí, že kupní cena nebyla původní žalované (paní [jméno FO]) uhrazena a plnění v celkovém rozsahu 650 000 Kč, které obdržela, bylo půjčkou, které bylo dále poskytnuto třetí osobě. Okresní soud nicméně správně odkázal na výslechy svědků [jméno FO] a [jméno FO] a vypořádal se jak s výpovědí původní žalované, tak se skutečností, že ani dopsání poznámky „ev.“ na příjmovém dokladu neprokazuje v tomto směru ničeho.

4. O odvolání žalované již jednou odvolací soud rozhodl, a to rozsudkem ze dne 27. 5. 2019, č. j. 8 Co 264/2018-633, který nabyl právní moci dne 10. 7. 2019. Nicméně předmětný rozsudek byl zrušen rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 16. 1. 2024, č. j. 80 C 406/2019-261, jež nabyl právní moci ke dni 6. 3. 2024, a to na podkladě zmatečnostní žaloby podané žalobcem u okresního soudu dne 7. 10. 2019, to vše s ohledem na závazný právní názor Nejvyššího soudu ČR vyjádřený v jeho rozsudku ze dne 17. 5. 2023, č. j. 28 Cdo 3269/2022-240, dle kterého rozhodoval-li v projednávané věci odvolací soud ve složení senátu sestaveného na základě pravidel rozvrhu práce, jež sice určoval množinu soudců – náhradníků, avšak neupřesňoval jejich pořadí, byl tím založen zmatečnostní důvod ve smyslu ust. § 229 odst. 1, písm. f) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř.).

5. S ohledem na to, že senát 8 Co, kterému věc napadla, je složen z předsedkyně senátu JUDr. Neuwirthové a soudců JUDr. Kabátové a JUDr. Putíka, a s ohledem na to, že z projednání věci byly vyloučeny soudkyně JUDr. Neuwirthová a JUDr. Kabátová, projednal a rozhodoval věc senát 8 Co ve složení (v souladu se zástupy určenými platným rozvrhem práce) Mgr. Dagmar Gottwaldová (jako předsedkyně senátu zastupující vyloučenou předsedkyni senátu JUDr. Neuwirthovou) a soudců JUDr. Putíka a Mgr. Nekolové (zastupující vyloučenou JUDr. Kabátovou) – viz úřední záznam na č. l. 746 spisu a platný rozvrh práce.

6. Odvolací soud v tomto obsazení proto opětovně přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení mu předcházející (§ 212 věta prvá, § 212a odst. 1, 3 a 5 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání je plně důvodné.

7. Z dosavadního obsahu spisu plyne, že žalobce se žalobou podanou u okresního soudu dne 20. 7. 2004 domáhal po původní žalované, [jméno FO], narozené [Anonymizováno] a zemřelé [Anonymizováno], zaplacení částky 650 000 Kč z titulu bezdůvodného obohacení, když tvrdil, že mezi ním a původní žalovanou byla dne 20. 2. 1996 uzavřena kupní smlouva, kdy žalobce jako kupující a původní žalovaná jako prodávající prodala žalobci nemovitosti, pozemek parc. č. [Anonymizováno], pozemek parc. č. [Anonymizováno] jejichž součástí je dům č. p. [Anonymizováno], vše zapsáno v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště v [adresa], pro katastrální území [adresa], obec [adresa]. Původní žalovaná převzala od žalobce kupní cenu ve výši 650 000 Kč a tuto skutečnost potvrdila podpisem kupní smlouvy. Následně rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 8 Co 1166/2001, navazujícím na rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 23. 7. 2001, sp. zn. 62 C 38/96, byla předmětná kupní smlouva shledána neplatnou. Původní žalovaná však žalobci kupní cenu ve výši 650 000 Kč nevrátila. Žalovaná se v tomto sporu bránila tím, že předmětná kupní smlouva byla ve skutečnosti pouze simulovaným právním úkonem, kdy nemovitosti, které tvořily předmět kupní smlouvy, měly plnit funkci tzv. propadné zástavy pro případ, že neuhradí finanční prostředky žalobci ve výši 650 000 Kč, které jí žalobce poskytl na základě souběžně uzavírané smlouvy o půjčce, dle níž jí žalobce poskytl půjčku v celkové výši 650 000 Kč, kdy tuto částku dále poskytla společnosti [právnická osoba]. (200 000 Kč bylo vyplaceno přímo uvedené společnosti a 450 000 Kč jí následně, poté, co je od žalobce obdržela, předala sama). Zároveň pak namítala promlčení pohledávky žalobce, kdy dle tvrzení samotného žalobce měla být uvedená částka, představující bezdůvodné obohacení, předána dne 20. 2. 1996. V daném případě pak uplynula jak dvouletá subjektivní, tak tříletá objektivní promlčecí doba k 20. 2. 1998, resp. k 20. 2. 1999.

8. Okresní soud v Ostravě v pořadí prvním rozsudkem ze dne 28. 3. 2007, č. j. 54 C 156/2005-111, žalobě v celém rozsahu vyhověl, když dospěl k závěru, že v předmětné kupní smlouvě smluvní strany konstatovaly, že kupující uhradil prodávající kupní cenu ve výši 650 000 Kč ke dni podpisu smlouvy, přičemž přijetí kupní ceny žalovanou žalovaná potvrdila na příjmovém pokladním dokladu. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 23. 7. 2001, č. j. 62 C 38/96-129, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 8 Co 1166/2001 (právní moc rozhodnutí dne 3. 4. 2002), bylo určeno, že vlastníkem předmětných nemovitostí je [jméno FO]. V řízení pak nebylo prokázáno, že by žalovaná kupní cenu 650 000 Kč od žalobce nepřevzala, nebo to, že by žalobci kupní cenu vrátila.

9. K odvolání původní žalované odvolací soud usnesením ze dne 14. 10. 2008, č. j. 8 Co 379/2008-182, rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 28. 3. 2007, č. j. 54 C 156/2005-111, zrušil a vrátil věc zpět okresnímu soudu k dalšímu řízení s tím, že okresní soud se skutkově nevypořádal s obranou původní žalované, kdy bylo potřeba provést žalovanou navrhované důkazy a postavit na jisto, zda částka 650 000 Kč předaná původní žalované tvořila předmět půjčky či představovala úhradu kupní ceny.

10. Okresní soud v Ostravě v pořadí druhým rozsudkem ze dne 20. 3. 2013, č. j. 54 C 156/2005-354, žalobu zamítl, když dospěl k závěru, že nárok žalobce je promlčen, a to s přihlédnutím k tomu, že rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 23. 7. 2001, č. j. 62 C 38/96-129, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 2. 2002, č. j. 8 Co 1166/2001-161, na základě nichž byla shledána kupní smlouva ze dne 20. 2. 1996 neplatnou a určeno, že původní žalovaná je vlastníkem dotčených nemovitostí, nabyly právní moci dne 3. 4. 2002. Nejpozději tohoto dne se tedy žalobce dozvěděl, že žalovaná se na jeho úkor bezdůvodně obohatila a k datu podání žaloby (22. 7. 2004) tak již uplynula subjektivní i objektivní promlčecí doba.

11. Odvolací soud v Ostravě rozsudkem ze dne 2. 7. 2014, č. j. 8 Co 510/2014-440, rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 20. 3. 2013, č. j. 54 C 156/2005-354, potvrdil jako věcně správný, když se ztotožnil se závěry okresního soudu ve vztahu k promlčení pohledávky žalobce.

12. K dovolání žalobce Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 29. 11. 2017, č. j. 28 Cdo 5630/2015-532, rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 20. 3. 2013, č. j. 54 C 156/2005-354, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 7. 2014, č. j. 8 Co 510/2014-440, zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení s tím, že oba soudy nižších stupňů při svém rozhodování pominuly ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, z níž vyplývá, že spor o vrácení plnění z neplatné kupní smlouvy, tj. bezdůvodného obohacení, podléhá režimu ustanovení § 457 a § 107 odst. 3 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Pro aplikaci ust. § 107 odst. 3 obč. zák. pak není rozhodující, že se převod vlastnictví právě z důvodu neplatnosti smlouvy neuskutečnil a kupující tak vlastnictví k věci podle smlouvy platně nenabyl. Smyslem ust. § 107 odst. 3 obč. zák. je zachování rovnováhy práv obou stran neplatné smlouvy a zamezit nerovnoměrnosti spočívající v tom, že prodávající je ve svém nároku zvýhodněn nepromlčitelností vlastnického práva. Nemůže-li tedy jedna ze stran (zde kupující) namítat promlčení (proto, že vlastnické právo se podle § 100 odst. 2 obč. zák. nepromlčuje), není tato námitka k dispozici ani druhé straně synallagmatického závazku, tj. prodávající, resp. podle § 107 odst. 3 obč. zák. soud k takové námitce nepřihlíží (viz rozsudek ze dne 8. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2327/2016).

13. Pokud se jedná o závěr o skutkovém stavu věci, s okresním soudem lze souhlasit potud, že žalobce a původní žalovaná uzavřeli dne 20. 2. 1996 kupní smlouvu, dle které se žalovaná zavázala prodat žalobci shora označené nemovitosti za kupní cenu 650 000 Kč, kterou se žalobce zavázal zaplatit při podpisu smlouvy. Uvedená smlouva pak byla rozsudkem okresního soudu ze dne 23. 7. 2001, č. j. 62 C 38/96-129, ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu ze dne 28. 2. 2002, č. j. 8 Co 1166/2001-161, shledána neplatnou pro rozpor s ust. § 39 obč. zák., neboť kupní smlouva byla oboustranně simulovaným právním úkonem a žalobce jí zamýšlel sjednat propadnou zástavu k zajištění své pohledávky z titulu smlouvy o půjčce, která byla souběžně s kupní smlouvou mezi účastníky uzavřena, na jejímž základě žalobce poskytl žalované částku 650 000 Kč a kterou původní žalovaná dále poskytla společnosti [právnická osoba]. Ostatně tato skutečnost ani mezi účastníky nebyla sporná.

14. Odvolací soud zdůrazňuje, že těžištěm sporu mezi účastníky je skutková okolnost, zda žalobce zaplatil původní žalované částku ve výši 650 000 Kč jako kupní cenu, lépe řečeno, zda jí tuto částku zaplatil dvakrát, jednou jako půjčku a podruhé jako kupní cenu, tj. celkem 1 300 000 Kč, nebo nikoliv. Přestože soud prvního stupně se uvedenou otázkou zabýval a provedl k ní rozsáhlé dokazování, je nutno uvést, že pochybení, které mu bylo vytknuto již zrušujícím usnesením odvolacího soudu ze dne 14. 10. 2008, č. j. 8 Co 379/2008-182, spočívající v tom, že se nevypořádal s námitkami obsaženými v procesní obraně, neodstranil.

15. Odvolací soud v tomto směru opětovně podle § 213 odst. 2 o. s. ř. provedl dokazování, a to kupní smlouvou, protokolem o jednání z 2. 9. 1997 ve věci vedené u okresního soudu pod sp. zn. 62 C 38/96, obsahujícím výpověď žalobce, jeho odvoláním v téže věci (viz č. l. 84 a 91 spisu), úředním záznamem o podaném vysvětlení žalobcem obsaženém ve vyšetřovacím spisu ČVS: MVV-89/117-96 (č. l. 61-63), jakož i dohodou o vyklizení ze dne 20. 2. 1996 a příjmovým pokladním dokladem z 21. 2. 1996, z nichž jednoznačně vyplývají okolnosti a důvody uzavření kupní smlouvy následující den po uzavření smlouvy o půjčce a zástavní smlouvy. V protokolu o jednání ze dne 2. 9. 1997 ve věci vedené pod sp. zn. 62 C 38/96 žalobce uvádí, že vymožení půjčky realizací zástavního práva by bylo zdlouhavé, proto byla sepsána i smlouva kupní. V podaném vysvětlení obsaženém ve vyšetřovacím spisu ČVS: MVV-89/117-96 žalobce výslovně zapůjčenou částku 650 000 Kč ztotožňuje s kupní cenou, přičemž vše potvrzuje i v odůvodnění svého odvolání ve věci vedené u okresního soudu pod sp. zn. 62 C 38/96, kde uvádí, že převod vlastnického práva k dotčeným nemovitostem dle kupní smlouvy byl sjednán za účelem zajištění závazku ze smlouvy o půjčce a kdy návrh na vklad vlastnického práva byl vázán až na dobu po 20. 5. 1996, kdy mělo dojít k úhradě dluhu ze smlouvy o půjčce. Stejně tomu pak svým obsahem koresponduje i dohoda o vyklizení (srov. č. l. 78 spisu).

16. V daném případě je pak pro zodpovězení otázky průběhu skutkového děje klíčové vyhodnocení shora zjištěných skutkových okolností, a to v souladu s ust. § 132 o. s. ř. ve vzájemných souvislostech a v souladu s logickým jednáním účastníků, zejména pak žalobce, k čemuž však okresní soud vůbec nepřihlédl. Z provedených důkazů je totiž nutno vyvodit závěr, že žalobce poskytl částku 650 000 původní žalované pouze jednou, a to jako předmět půjčky. V rozporu s logikou konstrukce ujednání propadné zástavy by bylo dvojí plnění částky 650 000 Kč zcela iracionální a argumentace žalobce, kterou předestřel v průběhu řízení (srov. protokol o jednání odvolacího soudu na č. l. 180) o dvojí úhradě částky 650 000 Kč je tímto nutně vyvrácena. Skutkový stav zjištěný okresním soudem je tedy třeba korigovat tak, že žalobce žalované podruhé částku 650 000 Kč, jako kupní cenu, nezaplatil.

17. Na uvedeném nemůže změnit nic ani skutečnost, že svědci R. [jméno FO] – [jméno FO] a [jméno FO] vypověděli, že byli přítomni předávání částky 650 000 Kč a slyšeli jak žalobce a původní žalovaná hovořili o prodeji nemovitostí. Aniž by odvolací soud jakkoliv zpochybňoval jejich věrohodnost (velmi dobře si vědom ustálené judikatury o nezbytnosti tyto svědky vyslechnout pro případ odlišného názoru od soudu prvního stupně), uzavírá, že těmto důkazním prostředkům nelze přisoudit hodnotu závažnosti (důležitosti) pro zodpovězení klíčové skutkové otázky, a to z toho důvodu, neboť pouze replikovali, co uvedl žalobce a původní žalovaná, kteří očividně jednu platbu částky 650 000 Kč považovali za půjčku nebo kupní cenu. Užívali tedy důvod jediné platby zaměnitelně, když půjčku s následnou kupní cenou ztotožňovali. Tomu pak rovněž odpovídá i obsah příjmového dokladu obsahujícího zkratku „ev.“ jako eventualitu plnění a obsah dohody o vyklizení podepsané oběma stranami, kdy v případě vrácení zapůjčené částky 650 000 Kč mělo být ustoupeno od podání návrhu na vklad, resp. od vyklizení domu a realizace práv žalobce vyplývajících ze zástavní smlouvy. I kdyby tedy při předání finančních prostředků účastníci hovořili o částce 650 000 Kč jako o kupní ceně a svědci toto slyšeli, je nutno přihlédnout k tomu, že tak účastníci činili s ohledem na ujednání o propadné zástavě, které je vedlo k faktickému ztotožnění půjčky s kupní cenou, což však nemůže odůvodnit závěr o dvojím plnění částky 650 000 Kč. Jelikož pak odvolací soud nezpochybnil věrohodnost slyšených svědků, nýbrž tyto důkazní prostředky vzhledem k poměrům, které vyšly najevo v projednávané věci, považuje za nedůležité, nebylo namístě je slyšet znovu.

18. Pokud se jedná o právní posouzení věci, je nutno, s ohledem na ust. § 3028 odst. 3 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2013 (dále jen „o. z.“) a s ohledem na datum uzavření neplatné smlouvy, tj. 20. 2. 1996, resp. tvrzeného vzniku bezdůvodného obohacení, poměřovat zjištěný skutkový stav ustanovením § 451 odst. 1 a 2 obč. zák., dle kterého platí, že kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.

19. V daném případě bylo prokázáno, že žalobce původní žalované na podkladě neplatné kupní smlouvy ze dne 20. 2. 1996 ničeho neplnil. Z tohoto důvodu tedy nemohlo v majetkové sféře původní žalované na jeho úkor dojít ke vzniku jakéhokoliv obohacení. Pro absenci tohoto základního předpokladu vzniku vztahu z bezdůvodného obohacení proto bylo na místě rozsudek soudu prvního stupně podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnit tak, že žaloba se zamítá.

20. Zbývá dodat, že zjištěný skutkový stav nebylo možné podřadit ani pod jinou hmotně právní normu. Totožnost prokazovaného skutku byla jednoznačně dána žalobními tvrzeními tak, že žalobce požadoval vrácení zaplacené kupní ceny vyplývající z neplatné kupní smlouvy ze dne 20. 2. 1996. Posouzení nároku z titulu nevrácené částky 650 000 Kč ze smlouvy o půjčce tak v daném případě nepřipadala v úvahu, když v tomto směru by nutně musel být tvrzen a prokazován jiný skutkový děj a nešlo by tedy pouze o jinou právní kvalifikaci téhož skutku. Pokud pak žalobce namítal, že v projednávané věci jsou nižší soudy vázány rozhodnutím dovolacího soudu ve věci ze dne 29. 11. 2017, č. j. 28 Cdo 5630/2015-532, je nutno uvést, že vázanost uvedeným kasačním rozhodnutím dovolacího soudu se prosadí pouze ve vztahu k vyřešení právní otázky, zda mezi stranami neplatné kupní smlouvy, která je charakterizována jako tzv. propadná zástava, vzniká synallagmatický vztah, u nějž je důvod pro aplikaci ustanovení § 107 odst. 3 obč. zák. a jejíž zodpovězení spočívá v závěru o nemožnosti dovolání se promlčení žalobního nároku ze strany žalované. Nicméně na zodpovězení této (právní) otázky shora uvedené závěry nestojí, neboť jsou založeny na skutkovém závěru, který byl učiněn po zopakování dokazování s tím, že žalobce na základě neplatné kupní smlouvy vůbec neplnil. Argumentace vázaností rozhodnutím dovolacího soudu z 29. 11. 2017, č. j. 28 Cdo 5630/2015-532, ze strany žalobce tedy není případná.

21. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 224 odst. 2 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná byla v řízení zcela úspěšná, a proto jí byla přiznána náhrada účelně vynaložených nákladů na bránění práva. Účelně vynaložené náklady žalované se sestávají z odměny za zastupování původní žalované [jméno FO] advokátkou a dále z paušální náhrady žalované, která nebyla zastoupena advokátem. Advokátka původní žalované učinila v řízení celkem 11 úkonů právní služby za něž náleží odměna á 10 900 (z tarifní hodnoty sporu 650 000 Kč), spočívající v převzetí a přípravě zastoupení podle § 11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „AT“), písemném vyjádření ve věci samé ze dne 15. 11. 2006 podle § 11 odst. 1 písm. d) AT, odvolání ze dne 19. 5. 2007 podle § 11 odst. 1 písm. k) AT, návrhu a odvolání nikoliv ve věci samé, tj. ve věci přiznání osvobození od soudních poplatků (12. 9. 2007 a 20. 2. 2008) podle § 11 odst. 3 a § 11 odst. 2 písm. c) AT (za něž náleží odměna ve výši za každý úkon), účasti na jednáních soudu konaných 1. 11. a 4. 12. 2006, 29. 1. 2007, 2. 2. a 14. 10. 2009 podle § 11 odst. 1 písm. g) AT. Celkem tedy odměna za zastupování původní žalované advokátkou činí 98 100 Kč, která je dále navýšena o DPH, neboť zástupkyně žalované prokázala, že je plátkyní DPH, tj. na částku 117 720 Kč. Dále má tedy žalovaná nárok na paušální náhradu dle vyhlášky č. 254/2015 Sb. stanovící výši paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 o. s. ř., a to za 4 poslední úkony po 300 Kč podle § 1 odst. 1 a 3 písm. a–c) a § 2 odst. 3 uvedené vyhlášky v souhrnné výši 1 200 Kč, spočívající ve vyjádření k dovolání ze dne 14. 12. 2015, vyjádření ve věci ze dne 26. 3. 2018 a přípravu na jednání a účasti na jednání okresního soudu 18. 4. 2018. Lze připojit, že účelně vynaložené náklady, na něž má žalovaná nárok, jsou vyšší, když z obsahu spisu vyplývá, že bylo provedeno více úkonů právní služby, přičemž žalované rovněž svědčí právo na náhradu hotových nákladů, nicméně žalovaná se práva na náhradu prvostupňových nákladů přesahující částku 118 920 Kč, vzdala (srov. podání na č. l. 587 spisu).

22. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř., protože i v této fázi řízení byla žalovaná úspěšná, vznikl jí nárok na plnou náhradu všech účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení. Žalovaná požadovala nahradit jen paušální náhradu výdajů za 5 úkonů po 300 Kč podle § 1 odst. 1 a 3 písm. a–c) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. v souhrnné výši 1 500 Kč, a to za sepis odvolání a 2 x přípravu a 2 x účast na jednání odvolacího soudu konaného 27. 5. 2019 a dne 20. 1. 2025. Nad rámec takto uplatněných nákladů odvolacího řízení se dalších nákladů odvolacího řízení (do nichž spadají všechny náklady vzniklé od vyhlášení napadeného rozsudku okresního soudu až po rozhodnutí odvolacího soudu) žalovaná výslovně u jednání odvolacího soudu vzdala (č. l. 762 spisu).

23. Lhůta k plnění náhrady nákladů řízení pak byla stanovena ve smyslu ustanovení § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.

24. O povinnosti žalobce zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Ostravě soudní poplatek z odvolání bylo rozhodnuto dle ust. § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, podle kterého je-li navrhovatel v řízení od poplatku osvobozen a soud jeho návrhu vyhověl, zaplatí podle výsledku řízení poplatek nebo jeho odpovídající část žalovaný, nemá-li proti navrhovateli právo na náhradu nákladů řízení nebo není-li též od poplatku osvobozen.

25. Žalovaná jako odvolatelka je ze zákona osvobozena od soudních poplatků dle ust. § 11 odst. 2 písm. a) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Vzhledem k tomu, že byla v řízení zcela úspěšná, je povinen soudní poplatek připadající na její odvolání zaplatit soudu dle výsledku řízení žalobce, neboť tento zároveň nebyl od soudních poplatků osvobozen, nemá proti žalované nárok na náhradu nákladů řízení a nejedná se o řízení vyjmenovaná v § 2 odst. 3 zákona o soudních poplatcích. Soudní poplatek připadající na uvedený předmět sporu činí v daném případě 32 500 Kč [položka číslo 22 bod 1 písm. a) ve spojení s položkou 1 bod 1 písm. b) Sazebníku poplatků], a žalobce je povinen jej zaplatit na účet Okresního soudu v Ostravě.

Poučení