84 Co 118/2022-148

Rubrum

y pravomocného usnesení dědického soudu vydaného v pozůstalostním řízení jsou závazné pro účastníky řízení (jejich právní nástupce) a pro soudy, správní úřady a jiné orgány. Ve výroku usnesení o dědictví, který se týká dědického práva (výrok, který stanoví, kdo je zůstavitelovým dědicem), je usnesení o dědictví závazné pro každého.

Výrok

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. [jméno] Pavelky a soudců JUDr. Leony Výborné a Mgr. Pavla Suchého ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalovaným: 1. [jméno] [příjmení], narozený dne [datum] 2. [jméno] [příjmení], narozený dne [datum] oba bytem [adresa] oba zastoupení advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o určení závětní dědičky a o určení vlastnického práva k nemovitým věcem, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 4. března 2022, č. j. 9 C 187/2019 - 127, takto:

Odůvodnění

I. Rozsudek okresního soudu se v napadeném výroku I. mění tak, že se zamítá žaloba na určení, že žalobkyně je závětní dědičkou po zůstaviteli [jméno] [příjmení], narozeném dne [datum], zemřelém dne [datum], a to spoluvlastnického podílu ve výši 2/3 na pozemku parc. č. st. 66, jehož součástí je stavba rodinného domu [adresa], a pozemku parc. [číslo] v [katastrální uzemí] a obci [obec]. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému [jméno] [příjmení] na nákladech řízení před soudy obou stupňů částku 72 532,50 Kč, a to k rukám jeho zástupce [anonymizováno] [jméno] [příjmení], advokáta se sídlem v [obec] a do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému [jméno] [příjmení] na nákladech řízení před soudy obou stupňů částku 72 532,50 Kč, a to k rukám jeho zástupce [anonymizováno] [jméno] [příjmení], advokáta se sídlem v [obec] a do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. IV. České republice se vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení státu nepřiznává.

Poučení

1. Napadeným rozsudkem okresní soud určil, že žalobkyně je závětní dědičkou po zůstaviteli [jméno] [příjmení], narozeném dne [datum], zemřelém dne [datum], a to spoluvlastnického podílu ve výši dvou třetin na pozemku parc. č. st. 66, jehož součástí je stavba rodinného domu [adresa], a pozemku parc. [číslo] v k. ú. [obec] u [obec] a obci [obec] (výrok I.), zamítl žalobu na určení, že žalobkyně, jakožto závětní dědička, nabyla po výše uvedeném zůstaviteli vlastnické právo k uvedeným ideálním dvou třetinám nemovitostí (výrok II.), dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.) a že žalovaný [jméno] [příjmení] je povinen zaplatit do tří dnů od právní moci rozsudku České republice - Okresnímu soudu v Lounech na náhradu nákladů řízení státu částku 13 950 Kč (výrok IV.).

2. Žalobkyně se požadovaných určení domáhala s odůvodněním, že Okresní soud v Lounech v řízení vedeném pod sp. zn. [spisová značka] projednal dědictví po [jméno] [příjmení], [datum narození], zemř. dne [datum] (dále již jen„ zůstavitel“), v pozůstalostním řízení byla schválena dohoda dědiců o vypořádání pozůstalosti, podle níž žalovaný [jméno] [příjmení] (dále již jen„ první žalovaný“) nabyl ideální dvě třetiny pozemku parc. číslo st. 66, jehož součástí je stavba rodinného domu [adresa], a ideální dvě třetiny pozemku parc. [číslo] tj. nemovitosti v obci [obec] a k. ú. [obec] u [obec] (dále jen„ spoluvlastnický podíl na předmětných pozemcích“), o dědickém právu v pozůstalostním řízení bylo rozhodnuto na základě závěti zůstavitele datované dnem [datum], následně první žalovaný spoluvlastnický podíl na předmětných pozemcích daroval žalovanému [jméno] [příjmení] (dále již jen„ druhý žalovaný“). Přibližně dva roky po skončení pozůstalostního řízení žalobkyně nalezla pozdější holografickou závěť zůstavitele datovanou dnem [datum], která do té doby nebyla známa a podle které je žalobkyně jedinou dědičkou zůstavitele. Naléhavý právní zájem na požadovaných určeních žalobkyně spatřovala ve skutečnosti, že„ pozdější závěť zůstavitele je vždy důvodem ke znovuotevření dědického řízení, avšak teprve po právní moci rozsudku, kterým je nově povolaný závětní dědic tímto dědicem určen“, resp. tím, že„ bez požadovaného určení by bylo její právo jako závětní dědičky ohroženo nebo se její postavení stalo nejistým“, dále že„ není jiná možnost, jak se práv k pozůstalosti domoci“ (viz podání žalobkyně datované dnem [datum]).

3. Žalovaní proti žalobou uplatněným nárokům namítali, že určení okruhu dědiců náleží výhradně soudu v pozůstalostním řízení, v jiném řízení takové zjištění není možno provádět. Žalobkyně se vlastního pozůstalostního řízení účastnila, proto nemůže svá práva uplatňovat žalobou podle § 189 odst. 2 zákona o zvláštních řízeních soudních, neboť tomu brání překážka věci rozsouzené, žalobkyně nemá na požadovaných určeních naléhavý právní zájem. První žalovaný spoluvlastnický podíl na předmětných pozemcích nabyl v dobré víře jako poctivý příjemce, navíc jej již nevlastní, a proto podle § 3001 občanského zákoníku proti němu nemůže žalobkyně uplatňovat žádný nárok. Druhý žalovaný se bránil rovněž tím, že není pasivně věcně ve věci legitimován, neboť o něm není tvrzeno, že by byl nepravým dědicem, druhý žalovaný se neúčastnil pozůstalostního řízení a předmětnou část pozůstalosti (spoluvlastnický podíl na předmětných pozemcích) nabyl od poctivého nabyvatele. Konečně žalovaní vznesli pochybnosti o pravosti pozdější závěti zůstavitele (závěti nalezené žalobkyní) a pořizovací způsobilost zůstavitele.

4. Okresní soud na základě provedeného dokazování zjistil skutkový stav, podle něhož se pozůstalostního řízení jako jeho účastnice zúčastnila žalobkyně a další tři osoby, včetně prvního žalovaného, dědění proběhlo na základě dřívější závěti zůstavitele, první žalovaný se stal na základě rozhodnutí dědického soudu v pozůstalostním řízení vlastníkem (zdědil) spoluvlastnický podíl na předmětných pozemcích, které následně daroval druhému žalovanému. Závětí datovanou dnem [datum] zůstavitel povolal jako dědice prvního žalovaného a [jméno] [příjmení], prvního žalovaného přitom učinil dědicem spoluvlastnického podílu na předmětných pozemcích. Závětí datovanou dnem [datum] zůstavitel povolal jako dědice žalobkyni a [jméno] [příjmení], jako dědice spoluvlastnického podílu na předmětných pozemcích touto později datovanou závětí povolal žalobkyni.

5. Okresní soud vyhověl požadavku žalobkyně na určení, že žalobkyně je závětní dědičkou zůstavitele ve vztahu ke konkrétnímu majetku (spoluvlastnický podíl na předmětných pozemcích) s odůvodněním, že platná právní úprava nepamatuje na situaci, kdy je po skončení pozůstalostního řízení nově nalezena závěť, v jejímž důsledku dochází ke změně osoby„ povolaného“ dědice, a není zde jiného způsobu jak zhojit stav, kdy bylo rozhodováno podle„ neplatné“ (míněno zřejmě zrušené) závěti a později nalezená platná závěť zůstává bez naplnění; ze znaleckého posudku z oboru písmoznalectví okresní soud dovodil pravost závěti zůstavitele datované dnem [datum]. Uvedl dále, že žalobkyni nelze přičítat k tíži, že byla účastníkem pozůstalostního řízení, v němž uzavřela dědickou dohodu, neboť žalobkyně v té době nevěděla o pozdější závěti zůstavitele. Současně shledal naléhavý právní zájem na určení, že žalobkyně je závětní dědičkou zůstavitele, okresní soud jej spatřoval v majetkovém zájmu žalobkyně na výsledku řízení (žalobkyně, jejíž současná majetková situace není uspokojivá, by se měla na základě pozdější závěti stát vlastnicí spoluvlastnického podílu na předmětných pozemcích) a v potřebě naplnit poslední vůli zůstavitele (resp. ve skutečnosti, že bez určení dědického práva by bylo ohroženo právo žalobkyně na nabytí majetku z platné závěti zůstavitele).

6. Oproti tomu okresní soud zamítl žalobu o určení, že žalobkyně nabyla po zůstaviteli konkrétní majetek, neboť dospěl k závěru, že by takovým určením došlo k nepřípustnému předjímání rozhodnutí soudu v pozůstalostním řízení, které bude na základě napadeného rozsudku okresního soudu (určení soudu, že žalobkyně je závětní dědičkou zůstavitele) obnoveno, když až dědický soud svým rozhodnutím stanoví, kdo spoluvlastnický podíl na předmětných pozemcích nabývá.

7. Výrok o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky řízení okresní soud odůvodnil s odkazem na § 142 odst. 2 o. s. ř. stejným úspěchem obou stran sporu, výrok o náhradě nákladů řízení státu odůvodnil tím, že náklady státu byly v řízení vyloženy na zpracování znaleckého posudku, jehož předmětem bylo zkoumání pravosti závěti datované dnem [datum], když v rámci řešení této otázky byla zcela úspěšná žalobkyně oproti neúspěšnému prvnímu žalovanému.

8. Proti tomuto rozsudku, to do jeho výroků I., III. a IV. podali žalovaní odvolání s tím, že jde o rozhodnutí vadné, spočívající na názorech a právním posouzení věci, jež jsou v rozporu se zákonem, jakož i na skutkových zjištěních, která nemají oporu v provedených důkazech. Okresní soud se výrokem pod bodem I. svého rozsudku dopouští určování jiného okruhu dědiců a dědického práva, než jak byl pravomocně určen soudem v pozůstalostním řízení, ačkoliv je pro každého, včetně okresního soudu, toto pravomocné rozhodnutí právně závazné a ačkoliv zákon řešení takových právních otázek, které se jal posuzovat okresní soud v předmětném řízení, svěřuje výhradně soudu provádějícímu řízení o pozůstalosti (na tomto místě žalovaní odkázali na právní názory vyjádřené v rozsudcích Nevyššího soudu České republiky ze dne 4. 11. 2016, sp. zn. 21 Cdo 3081/2016 a ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3326/2013). Okresní soud přitom nerespektoval zákonnou úpravu, podle které žalobkyně, která byla v době vydání rozhodnutí o pozůstalosti účastníkem tohoto řízení v postavení dědice, není ve smyslu § 189 odst. 2 zákona o zvláštních řízeních soudních k podání takovéto dědické určovací žaloby oprávněna, neboť jí v tom brání právní moc rozhodnutí o pozůstalosti. Ani právní názor okresního soudu, že údajně„ v platném právu není řešena situace, kdy po pravomocném skončení dědického řízení vyjde v souladu se závětí najevo, že řízení o dědictví mělo probíhat na základě pozdější platné závěti, jejíž existence nebyla dříve známa“, žalovaní nepovažují za správný. Ve skutečnosti míra právní ochrany dotčených zájmů osoby ve stejné situaci jako je žalobkyně, je stále stejná jako v předchozí právní úpravě, jež v hmotném právu upravovala tzv. heriditatis petitio, jen je nutné používat k ochraně dotčených subjektivních práv správné prostředky a postupy. Žalobkyně, jako účastník řízení o pozůstalosti v postavení dědice (v době vydání rozhodnutí o pozůstalosti), dle platné právní úpravy, stejně jako osoba v postavení dědice v době vydání rozhodnutí o dědictví podle právní úpravy přechozí, se svých práv dle pozdější závěti, o níž tvrdí, že existovala před vydáním rozhodnutí o pozůstalosti, nemůže (a nemohla by ani za předchozí právní úpravy) domáhat žalobou na určení dědického práva či vydání majetku z dědictví, neboť k ochraně jejích práv, právě pro tyto účely, zákon upravuje mimořádný opravný prostředek proti pravomocnému rozhodnutí o pozůstalosti, a to v podobě žaloby na obnovu řízení. Žalobkyně není aktivně legitimována k podání žaloby dle § 189 odst. 2 zákona o zvláštních řízeních soudních pro své postavení dědice v době vydání rozhodnutí o pozůstalosti, ani žaloby obdobné žalobě ve smyslu dříve platného § 485 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, neboť také tento právní prostředek na ochranu tzv. oprávněného dědice byl zapovězen tomu, kdo byl účastníkem jako dědic v době vydání rozhodnutí o dědictví, neboť měl možnost se domáhat svých práv k pozůstalosti cestou řádných, případně mimořádných opravných prostředků proti rozhodnutí o dědictví (zde žalovaní poukázali na rozsudek Nevyššího soudu České republiky ze dne 27. 3. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2401/2013). Okresní soud dle žalovaných přehlédl, že uváděné judikaturní závěry o vyloučení dědice, jenž byl účastníkem řízení o dědictví v době vydání rozhodnutí, z možnosti podat žalobu heriditatis petitio dle § 485 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, se přímo, tedy jako vědomá reakce zákonodárce na tuto konstantní interpretaci zákona, promítl do aktuálně platné právní úpravy v podobě § 189 odst. 2 zákona o zvláštních řízeních soudních. Při hodnocení náležitostí a zákonných podmínek pro podanou určovací žalobu okresní soud též přehlédl, že domáhá-li se žalobkyně požadovaného určení právně nepřípustným způsobem (v rozporu s § 189 odst. 2 zákona o zvláštních řízeních soudních), nemůže být splněna podmínka naléhavého právního zájmu ve smyslu § 80 o. s. ř. Požadované určení by nemohlo založit podmínky pro vydání jiného rozhodnutí o pozůstalosti, neboť o ní již bylo pravomocně rozhodnuto k tomu výhradně příslušným soudem v řízení o pozůstalosti v souladu s uplatňovaným principem ingerence státu při nabývání dědictví, ani pro provedení změn v zápisech ve veřejném seznamu, který vede katastr nemovitostí. Žalobě o určení dědického práva nemohl okresní soud vyhovět i pro nedostatek věcné legitimace, neboť žalobkyně určila okruh účastníků řízení odchylně od okruhu účastníků pozůstalostního řízení, řízení zahájeného žalobou se tak neúčastnili všichni účastníci řízení o pozůstalosti jako nerozluční společníci (§ 91 odst. 2 o. s. ř.). Doplnili, že žaloba podána žalobkyní v předmětné věci není dle svého obsahu žalobou na obnovu řízení, neboť se jí dožaduje přímého určení, že je závětní dědičkou po zůstaviteli, a určení, že jako závětní dědička nabyla vlastnické právo ke spoluvlastnickému podílu na předmětných pozemcích, a nikoli, jako by tomu bylo v případě žaloby na obnovu řízení, obnovy řízení o pozůstalosti a změny původního pravomocného rozhodnutí o pozůstalosti. Navíc druhý žalovaný nebyl účastníkem řízení o pozůstalosti, ačkoliv žaloba na obnovu řízení by nemohla proti osobě, která nebyla účastníkem původního řízení, směřovat. Z vyložených důvodů proto žalovaní navrhli, aby odvolací soud napadený rozsudek v odvoláním napadeném výroku o věci samé změnil tak, že i v této části bude žaloba zamítnuta.

9. Žalobkyně k odvolání žalovaných uvedla, že hodnocení postupu okresního soudu ze strany žalovaných není správné, zejména pokud podle jejich názoru okresní soud neměl respektovat zákonnou úpravu, podle které žalobkyně, která měla v pozůstalostním řízení postavení účastníka řízení, nebyla ve smyslu § 189 odst. 2 zákona o zvláštních řízeních soudních oprávněna k podání určovací dědické žaloby. Žalobkyně zopakovala, že za poměrně dlouhou dobu poté, kdy proběhlo pozůstalostní řízení po zůstaviteli [jméno] [příjmení] nalezla pozdější holografickou závěť zůstavitele, datovanou dnem [datum], v níž oproti závěti datované dnem [datum], kdy dědicem spoluvlastnického podílu předmětných pozemků zůstavitel určil prvního žalovaného, jako dědice spoluvlastnického podílu na předmětných pozemcích povolal žalobkyni. Žalobkyně poukázala na § 1575 odst. 1 občanského zákoníku, podle něhož má zůstavitel právo závěť nebo její jednotlivá ustanovení kdykoliv zrušit, a ustanovení druhého odstavce téhož ustanovení a na § 1576 občanského zákoníku, podle kterých se závěť zrušuje pořízením pozdější závěti v tom rozsahu, v němž nemůže pozdější závěť vedle závětí dřívější obstát. To je případ projednávané věci, neboť zůstavitel oběma závěťmi pořídil o stejném majetku (spoluvlastnický podíl na předmětných pozemcích), přičemž jej v obou závětích odkázal jiné osobě, tudíž dřívější závěť (datovaná dnem [datum]) nemůže obstát vedle závěti pozdější (datované dnem [datum]). Z těchto důvodů je správně na žalobkyni pohlíženo jako na oprávněného dědice dle § 189 odst. 2 zákona o zvláštních řízeních soudních, když nelze akceptovat závěr, že by pravomocné konečné rozhodnutí ohledně dědictví mohlo zhojit právní stav, kdy bylo rozhodováno podle neplatné závěti a později nalezená platná závěť by zůstala bez naplnění. Žalobkyně nesouhlasí s argumentem žalovaných, že pravomocné určení dědiců v řízení o pozůstalosti je neměnným stavem závazným pro každého, neboť by to odporovalo žalobkyni citovaným zákonným ustanovením. Žalobkyně považuje za logické, pokud okresní soud dovozuje, že žalobkyni nelze přičítat k tíži, že byla jedním z účastníků pozůstalostního řízení, kteří uzavřeli dohodu dědiců o vypořádání pozůstalosti, neboť žalobkyně v té době o existenci zůstavitelem později sepsané závěti nevěděla. Pokud by tomu tak bylo, žalobkyně by tuto skutečnost v rámci pozůstalostního řízení sdělila a pozůstalost by byla projednána podle pozdější závěti. Žalobkyně rovněž poukázala na závěry plynoucí z rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky vydaného pod sp. zn. 21 Cdo 3491/2016, podle nichž„ v případě existence nové skutečnosti rozhodné pro posouzení dědického práva a ve vztahu k ní i nového sporu o dědické právo, nezakládá pravomocné rozhodnutí v původním sporu o dědickém právu překážku věci pravomocně rozsouzené. Je proto možné, aby byla znovu posuzována otázka, s kým bude jednáno jako s účastníkem řízení o dědictví“. K námitce žalovaných, že žalobkyně měla své právo uplatnit žalobou na obnovu řízení, žalobkyně uvedla, že řízení o takové žalobě má dvě fáze, tj. řízení o obnově původního řízení a následně vlastní obnovené řízení, což by ve svém důsledku mohlo vést k situaci, že dříve potvrzený dědic bude odmítat vydání konkrétní věci z pozůstalosti, či ji nebude schopen vydat, a oprávněný dědic bude nucen podat další žalobu o vydání majetku. Žalobkyně považuje za nepravděpodobné, že by oprávněný dědic mohl s žalobou na obnovu řízení, jakožto mimořádným opravným prostředkem, úspěšně spojit žalobu o vydání věci. Z toho žalobkyně dovozuje, že by podání žaloby na obnovu řízení znamenalo značné komplikace oproti postupu, který zvolila. Z vyložených důvodů žalobkyně navrhla, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu v napadené části jako věcně správný potvrdil.

10. Krajský soud jako soud odvolací po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou (§ 201 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád - dále již „o. s. ř.“), je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.), bylo podáno v zákonem stanovené lhůtě (§ 204 o. s. ř.), přezkoumal podle § 212 a § 212a o. s. ř. rozsudek okresního soudu v odvoláním napadené části (ve výroku II. nabyl rozsudek okresního soudu právní moci a nestal se předmětem přezkumu ze strany odvolacího soudu) spolu s řízením jeho vydání předcházejícím a dospěl k závěru, že odvolání žalovaných je důvodné.

11. Podle § 80 o. s. ř., určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.

12. V případě, že dědické právo (§ 1475 a § 1476 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník - dále již jen „občanský zákoník“) k pozůstalosti či její části uplatňuje více osob, jejichž dědická práva si konkurují, je nutno rozlišovat, zda k tomuto sporu dochází před skončením pozůstalostního řízení, či až po jeho skončení (po právní moci rozhodnutí o rozdělení pozůstalosti, jako je například rozhodnutí o schválení dohody o rozdělení pozůstalosti). V případě, že takový spor vznikne v probíhajícím pozůstalostním řízení a jedná se o spor skutkový, potom soud, před kterým probíhá pozůstalostní řízení (dědický soud), odkáže toho z účastníků pozůstalostního řízení, jehož dědické právo se jeví slabším, k podání žaloby o určení dědického práva (§ 170 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních - dále již jen „z. ř. s.“). Takováto žaloba je žalobou o určení právní skutečnosti, u níž naléhavý právní zájem vyplývá z právního předpisu, proto žalobce nemusí tvrdit skutečnosti, z níž má vyplývat naléhavý právní zájem na požadovaném určení, ani nemusí naléhavý právní zájem dle § 80 o. s. ř. prokazovat.

13. V případě, že je žaloba o určení dědického práva podána až po skončení pozůstalostního řízení (po právní moci rozhodnutí dědického soudu o věci samé) je základním předpokladem případného vyhovění takové žalobě existence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení ve smyslu § 80 o. s. ř.

14. Projednávaná věc odpovídá druhé v pořadí uvedené situaci (bod 13. odůvodněnítohoto rozsudku odvolacího soudu), neboť dědictví po zůstaviteli bylo dědickým soudem vypořádáno, respektive dědický soud již pravomocně v minulosti rozhodl o věci samé, kdy usnesením Okresního soudu v Lounech ze dne 21. 9. 2017, č. j. 35 D 553/2017 - 70, byla, vedle stanovení obvyklé ceny, výše pasiv a čisté hodnoty pozůstalosti, schválena dohoda dědiců (účastníků pozůstalostního řízení) o vypořádání pozůstalosti a potvrzeno nabytí pozůstalosti závětním dědicům dle závěti zůstavitele datované dnem [datum]. Z rozhodnutí dědického soudu vyplývá, že účastníky dědického řízení byly vedle závětních dědiců (první žalovaný a dále pan [jméno] [příjmení]) rovněž dvě dcery zůstavitele (žalobkyně a paní [jméno] [příjmení]) - ze závěti zůstavitele datované dnem [datum] vyplývá, že zůstavitel touto svou závětí nepořídil ohledně celého svého majetku (zůstavitel odkázal prvnímu žalovanému spoluvlastnický podíl na předmětných pozemcích a panu [jméno] [příjmení] odkázal své finanční prostředky na vkladních knížkách, ohledně ostatního případného majetku nijak nepořídil), a tudíž se pozůstalostního řízení účastnili jak dědici ze závěti, a tak i zákonní dědici v první třídě dědiců (§ 1635 odst. 1 občanského zákoníku), tj. děti zůstavitele (žalobkyně a její [anonymizováno], jakožto [anonymizováno] zůstavitele).

15. Za takto popsané situace (v době, kdy již bylo pravomocně rozhodnuto o vypořádání dědictví) žalobkyně nemůže mít naléhavý právní zájem na určení, že je dědičkou zůstavitele z později nalezené závěti, neboť výroky pravomocného usnesení dědického soudu vydaného v pozůstalostním řízení jsou, jak vyplývá zejména z § 159a odst. 1, odst. 3 odst. 4 o. s. ř., závazné pro účastníky řízení (jejich právní nástupce) a pro soudy, správní úřady a jiné orgány. Ve výroku usnesení o dědictví, který se týká dědického práva (výrok, který stanoví, kdo je zůstavitelovým dědicem), je usnesení o dědictví závazné pro každého. Platí proto, že pokud zákon svěřuje posouzení určité právní otázky soudu, provádějícímu pozůstalostní řízení, nelze se (s výjimkami stanovenými zákonem) úspěšně domáhat rozhodnutí o této právní otázce ve sporném řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soud u České republiky ze dne 4. 11. 2016, sp. zn. 21 Cdo 3081/2016). Jelikož tedy dědický soud v pozůstalostním řízení již pravomocně rozhodl o tom, kdo je dědicem zůstavitele [jméno] [příjmení] (první žalovaný, [jméno] [příjmení], žalobkyně a její [anonymizováno] [jméno] [příjmení]), nemůže mít žalobkyně (nemůže mít nikdo) naléhavý právní zájem na určení jiného okruhu dědiců, než jak vyplývá z pravomocného rozhodnutí vydaného v pozůstalostním řízení.

16. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení nelze spatřovat ani ve skutečnostech, v nichž jej spatřovala žalobkyně, neboť i kdyby bylo žalobě vyhověno (bylo-li by pravomocně soudem určeno, že žalobkyně je závětní dědičkou zůstavitele dle závěti datované dnem [datum]), nevedlo by to„ ke znovuotevření“ pozůstalostního řízení, protože by případné vyhovující rozhodnutí soudu nic nezměnilo na skutečnosti, že je zde pravomocné rozhodnutí dědického soudu o vypořádání pozůstalosti, jímž jsou všichni účastníci pozůstalostního řízení (a tedy i žalobkyně) a rovněž soudy a další státní a správní úřady vázáni - dědický soud by i přes případnou existenci pravomocného rozhodnutí o určení žalobkyně jako závětní dědičky zůstavitele nemohl zrušit či změnit pravomocné rozhodnutí o vypořádání pozůstalosti, příslušný katastrální úřad by nemohl provést změnu zápisu v katastru nemovitostí, neboť oba jsou, jak již bylo zdůrazněno, usnesením Okresního soudu v Lounech ze dne 21. 9. 2017, č. j. 35 D 553/2017 - 70, vázány. Z týchž důvodů pak nevyplývá naléhavý právní zájem ani ze skutečností, z nichž jej dovodil okresní soud.

17. Pro úplnost lze dodat, že i kdyby shora uvedené neplatilo, bránila by vyhovění žalobě na určení dědického práva skutečnost, že žalobkyně neučinila účastníky řízení všechny osoby, jejichž práv by se předmět řízení dotýkal, tedy všechny účastníky pozůstalostního řízení.

18. Odvolací soud dále zdůrazňuje, že na projednávanou věc nedopadají závěry plynoucí z rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky vydaného pod sp. zn. 21 Cdo 3491/2016, neboť toto rozhodnutí řešilo, oproti projednávané věci, zcela odlišnou situaci, kdy se Nejvyšší soud České republiky zabýval tím, zda je možno opakovaně podávat žaloby o určení dědického práva na základě výzev dědického soudu podle § 175k odst. 2 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013, (dnes § 170 z. ř. s.) po dobu neskončeného dědického (pozůstalostního) řízení; zmíněné rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky neřešilo otázku podstatnou pro projednávanou věc, a to zda má účastník pozůstalostního řízení (či kdokoliv jiný) možnost domáhat se určení svého dědického práva po pravomocném skončení pozůstalostního řízení, tedy poté, co byl definitivně (závazně) zjištěn okruh účastníků pozůstalostního řízení (okruh dědiců zůstavitele).

19. Z vyložených důvodů proto odvolací soud rozsudek okresního soudu v napadeném vyhovujícím výroku o věci samé změnil tak, že žalobu i v této části jako nedůvodně podanou zamítl (§ 220 odst. 1 o. s. ř.).

20. Odvolací soud dále doplňuje, že vzhledem k tomu, že žalobkyně byla účastnicí pozůstalostního řízení, představuje z její strany nově nalezená závěť zůstavitele po skončení pozůstalostního řízení novou skutečnost, respektive nový důkaz jakožto důvod obnovy pozůstalostního řízení ve smyslu § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř., za užití § 1 odst. 3 z. ř. s . Z téhož důvodu (žalobkyně byla účastnicí pozůstalostního řízení) pak žalobkyni nepřísluší žaloba na ochranu oprávněného dědice, neboť by se takovou žalobou domáhala vydání majetku, o kterém již bylo pro žalobkyni závazně pravomocně soudem rozhodnuto, neboť žalobkyně se účastnila soudního řízení (pozůstalostní řízení ve věci zůstavitele [jméno] [příjmení]), v němž bylo o takové otázce (komu připadl konkrétní majetek zůstavitele - v tomto případě spoluvlastnický podíl na předmětných pozemcích) rozhodnuto; koneckonců stejný závěr plyne rovněž z výslovné právní úpravy zachycené v § 189 odst. 2 z. ř. s .

21. S ohledem na, byť jen částečnou, změnu rozsudku okresního soudu ve věci samé, rozhodl odvolací soud nově o náhradě nákladů řízení vzniklých za řízení před okresním soudem (v důsledku změny rozsudku okresního soudu tzv.„ padla“ ta část výroku tohoto rozsudku, jíž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, tj. výroky III. a IV. napadeného rozsudku), dále pak o nákladech odvolacího řízení. Jelikož byli v celém řízení plně úspěšnými účastníky žalovaní, přísluší jim plná náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů (§ 224 odst. 1 a odst. 2 o. s. ř., § 142 odst. 1 o. s. ř.).

22. Náklady žalovaných v řízení před okresním soudem jsou tvořeny výhradně náklady spojenými s jejich zastoupením advokátem - odměna advokáta a paušální náhrada jeho hotových výdajů, včetně DPH. Odměna přináleží za sedm úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, vyjádření k žalobě, tři účasti při jednání okresního soudu, písemné vyjádření ke stanovisku žalobkyně ze dne 12. 3. 2021, písemné vyjádření k výzvě okresního soudu ze dne 1. 6. 2021) po 15 648 Kč dle § 7 odst. 1, § 8 odst. 1 a odst. 3, § 12 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.“) - tarifní hodnota je tvořena částkou 366 666 Kč představující hodnotu spoluvlastnického podílu předmětných pozemků (k tarifní hodnotě odpovídající určení dědického práva dle § 8 odst. 3 a. t. nebylo přihlíženo), paušální náhrada hotových výdajů představuje sedm částek po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t., náklady žalovaných tvoří rovněž náhrady za 21% daň z přidané hodnoty, jejíž je jejich zástupce plátcem (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), počítaná z odměny a paušálních náhrad hotových výdajů ve výši 23 444 Kč. Celková výše nákladů řízení před okresním soudem činí částku 135 080 Kč.

23. Náklady odvolacího řízení žalovaných jsou tvořeny odměnou advokáta za dva úkony právní služby (sepis odvolání a účast při jednání odvolacího soudu) po 2 400 Kč (tarifní hodnota činila 10 000 Kč podle § 8 odst. 1 a. t., neboť předmětem odvolacího řízení bylo určení penězi neocenitelného - dědického - práva), paušální náhradou hotových výdajů ve výši 600 Kč, cestovným ve výši 799 Kč podle § 13 odst. 5 a. t. (za cestu v délce 104 km, při doložené spotřebě vozidla velkým technickým průkazem a cenu paliva - benzín Natural 95 - podle vyhlášky č. 116/2022 Sb. ve výši 44,50 Kč), náhradou za ztrátu času při cestě zástupce žalovaných k odvolacímu soudu a zpět ve výši 400 Kč podle § 14 odst. 3 a. t. a náhradou za daně z přidané hodnoty ve výši 1 386 Kč. Celková výše nákladů řízení žalovaných, včetně soudního poplatku jimi zaplaceného v částce 2 000 Kč, v odvolacím řízení činí částku 9 985 Kč.

24. Jelikož zástupce žalovaných poskytl právní služby oběma žalovaným ve stejném poměru, zaplatí žalobkyně každému z žalovaných polovinu výše popsaných nákladů řízení, a to k rukám zástupce žalovaných (§ 149 odst. 1 o. s. ř.) ve lhůtě stanovené podle § 160 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř.

25. Jde-li o náklady, které v průběhu řízení vznikly státu (z rozpočtových prostředků uhrazené znalečné), tyto by podle výsledku sporu měla hradit žalobkyně, odvolací soud však nepřiznal státu právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobkyně byla rozhodnutím okresního soudu osvobozena od povinnosti platit soudní poplatky (§ 148 odst. 1 o. s. ř.).

Rubrum