84 Co 402/2025 - 233

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radka Pavelky a soudců JUDr. Leony Výborné a Mgr. Pavla Suchého ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený dne [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], IČ [IČO žalovaného] sídlem [Adresa žalovaného] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, k odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 27. srpna 2025, č. j. 1 C 319/2023-178, takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci, k rukám jeho zástupkyně [Jméno advokátky], na nákladech odvolacího řízení částku 12 878,32 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem okresní soud určil neplatným rozvázání pracovního poměru mezi žalobcem jako zaměstnancem a žalovaným jako zaměstnavatelem výpovědí dle ust. § 52 písm. c) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ze dne [datum], jež byla dána žalovaným žalobci (výrok I.), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci, k rukám jeho zástupkyně, náhradu nákladů řízení ve výši 82 701,60 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.) a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit České republice náhradu nákladů řízení, jejíž výše bude stanovena samostatným usnesením, do tří dnů od právní moci rozhodnutí na účet Okresního soudu v Lounech (výrok III.).

2. Žalobce se domáhal určení, že je neplatná výpověď z pracovního poměru, obsažená v dopise ze dne [datum] a doručená mu dne [datum], daná mu žalovaným proto, že se pro něj žalobce stal nadbytečným zaměstnancem, a to vzhledem k technickému vybavení, snížení počtu zakázek zaměstnavatele a v souvislosti s tím s nutností snížení počtu zaměstnanců za účelem zefektivnění činnosti a udržení konkurenceschopnosti žalovaného.

3. Žalobce s výpovědí nesouhlasil a dopisem ze dne [datum] žalovanému sdělil, že doručenou výpověď shledává neplatnou. Žalobce důvody neplatnosti spatřoval v absenci organizačního opatření žalovaného, pro které se žalobce měl stát pro žalovaného nadbytečným, když skutečným důvodem ukončení pracovního poměru žalobce u žalovaného měla dle žalobce být skutečnost, že žalovaný nemohl z důvodu zdravotního omezení vykonávat sjednanou práci, tj. [Anonymizováno]. Žalobce dále poukazoval na formální nedostatky písemné výpovědi.

4. Žalovaný s žalobou nesouhlasil, tvrdil, že v [Anonymizováno] přijal (nikoli písemně) rozhodnutí o organizační změně, jež vedla ke snížení počtu zaměstnanců – [Anonymizováno], a to o dvě pracovní místa. To vedlo k ukončení pracovního poměru s dalším zaměstnancem žalovaného [jméno FO] a po ukončení pracovní neschopnosti žalobce (jeho pracovní neschopnost trvala od [datum] do [datum]) i s ním. Žalovaný dále poukázal na skutečnost, že dle lékařského posudku poskytovatele pracovnělékařských služeb mohl žalobce vykonávat práci [Anonymizováno], byť s omezeními.

5. Okresní soud při svém rozhodování vyšel ze zjištění, že žalobce u žalovaného byl zaměstnán na základě pracovní smlouvy ze dne [datum] na pozici [Anonymizováno], s níž byly spojeny i další doprovodné činnosti, jako [Anonymizováno] (tato zjištění okresní soud čerpal z výpovědi žalobce, svědka [jméno FO] a žalovaného a žádosti žalovaného o provedení pracovně lékařské prohlídky), [Anonymizováno] vyplývající z právních předpisů (zákon č. 361/2000 Sb. o silničním provozu). Okresní soud konstatoval, že není pochyb o tom, že [Anonymizováno] odpovídá za technický stav vozidla a je jeho povinností provést kontrolu vozidla a v případě potřeby i odstranění sněhu a ledu ze soupravy před tím, než vyjede na veřejné komunikace, při defektu je nucen provést výměnu pneumatiky vč. manipulace s ní a s náhradní pneumatikou, provádět před jízdou kontrolu brzd, doplňovat maziva. Dne [datum] žalobce utrpěl [Anonymizováno], pro což byl v pracovní neschopnosti do [datum]. Po ukončení pracovní neschopnosti se žalobce na výzvu žalovaného nedostavil do práce a sdělil, že není schopen ze zdravotních důvodů práci [Anonymizováno] vykonávat. Žalovaný dne [datum] žalobci doručil předmětnou výpověď z pracovního poměru.

6. Okresní soud se jednak zabýval tím, zda rozhodnutí o organizační změně bylo žalovaným přijato, popř. jaký byl skutečný smysl tohoto rozhodnutí. Rozhodnutí nebylo přijato v písemné podobě, a sám žalovaný k tomu uvedl, že jej přijal společně s p. [jméno FO], která mu ve firmě pomáhala, a souviselo s tím, že došlo k poklesu zakázek, pro což měl být snížen počet zaměstnanců. Žalovaný nebyl schopen se k obsahu rozhodnutí a konkrétním okolnostem jeho přijetí jako účastník řízení vyjádřit a odkazoval na p. [jméno FO], jež sice byla osobou, která zajišťovala ve firmě komunikaci s řidiči, přidělování jízd a administrativní úkony, nicméně odpovědnost za řízení firmy nesl výlučně žalovaný. Žalovaný sice poukazoval na úbytek práce, současně však ve své výpovědi uvedl, že v době pracovní neschopnosti žalobce to „pro firmu bylo těžké, práce byla a jezdit za žalobce musel žalovaný“. Partnerka žalovaného p. [jméno FO] naopak zdůrazňovala, že od [Anonymizováno] dostával žalovaný méně zakázek od firmy [Anonymizováno] a vozilo se i méně stavebnin. Proto jim ve firmě stačili dva řidiči a před Vánoci brali brigádníka, popř. zaskakoval žalovaný a ten také rozhodl o snížení počtu zaměstnanců z důvodu snížení počtu zakázek. Tyto výpovědi a výpověď svědka [Anonymizováno], kterému se měl žalovaný telefonicky svěřit, že bude nucen propouštět, okresní soud hodnotil v souvislosti s dalšími důkazy, zejména se zprávou ÚSSZ. Z té vyplynulo, že v době pracovní neschopnosti žalobce přijal žalovaný dalšího řidiče, a to dne [datum] [jméno FO], dne [datum] [jméno FO], v druhé polovině roku [Anonymizováno] žalovaný zaměstnával šest řidičů ([Anonymizováno], [jméno FO], [jméno FO], [Anonymizováno], [adresa]) a nadto, jak sám uvedl, musel pro množství práce jezdit i on sám. Tato zjištění nesvědčí o úbytku zakázek žalovaného zvláště v kontextu se zjištěním, že na počátku roku [Anonymizováno] žalovaný rozšířil svůj vozový park o další tahač a po ukončení pracovního poměru [jméno FO] ([datum]) přijal dne [datum] dalšího zaměstnance [Anonymizováno]. Žalovaný tvrdil, že rozhodnutí o organizační změně přijal před pracovním úrazem žalobce dne [datum], ale ještě [datum] přijat nového zaměstnance [jméno FO]. Z výpovědi žalovaného podané před okresním soudem dne [datum] vyplynulo, že pro jeho rozhodnutí ukončit pracovní poměr s žalobcem pro nadbytečnost bylo podstatné to, že žalobce mohl vykonávat pro své zdravotní omezení jen „odlehčenou“ práci, kterou pro žalobce žalovaný neměl. Pokud v tomto směru žalovaný následně v doplnění své výpovědi v [Anonymizováno] výpověď měnil a kladl důraz v kontextu s ukončením pracovního poměru žalobce na údajný pokles zakázek, nejevil se tento posun soudu přesvědčivým a obsah doplnění výpovědi věrohodným, neboť působil jako „účelová“ reakce na průběh řízení. Přesvědčivě nevyzněla ani výpověď svědka [Anonymizováno], který sice uvedl, že jej žalovaný před dvěma lety informoval o tom, že bude muset propouštět a sám zaznamenal před létem [Anonymizováno], že se jezdí méně, ale současně konstatoval, že on změnu v objemu práce nepocítil. Obsah jeho výpovědi okresní soud hodnotil i v kontextu jeho závislosti na žalovaném, u něhož je dlouhodobě zaměstnán. Okresní soud proto vyšel v otázce posouzení existence rozhodnutí o organizační změně z výpovědi žalovaného ze dne [datum] a jeho chování, jde-li o uvedené přijímání a propouštění zaměstnanců v době pracovní neschopnosti žalobce v druhé polovině roku [Anonymizováno] a v roce [Anonymizováno], když žalovaný jednak poukazoval na to, že pro množství práce působila dlouhodobá pracovní neschopnost žalobce firmě obtíže a musel jezdit i žalovaný a v měsíci [Anonymizováno] přijal nového zaměstnance, což by bez pochyb neučinil, pokud by v té době došlo k takovému poklesu zakázek, který by vyžadoval přijetí tvrzeného organizačního opatření. Zaměstnance – řidiče kamionu – žalovaný přijímal i následně, a to v měsíci [Anonymizováno] (dvě osoby) a v měsíci [Anonymizováno] (jedna osoba), ve stejném měsíci rovněž rozšířil svůj vozový park. To vše vyvrací tvrzení žalovaného o tom, že v [Anonymizováno] přijal organizační opatření spočívající ve snížení počtu zaměstnanců o dva řidiče, které mělo vést k nadbytečnosti svědka [jméno FO] a žalobce. V případě svědka [jméno FO], který měl být, dle tvrzení žalovaného, jedním z nadbytečných zaměstnanců, postup žalovaného při ukončení jeho pracovního poměru nenasvědčuje tomu, že k ukončení pracovního poměru došlo z důvodu tvrzeného organizačního opatření (nadbytečnosti). Z výpovědi svědka [jméno FO], rovněž zaměstnance žalovaného v pozici řidiče kamionu, totiž vyplynulo, že po neshodě se svědkyní [jméno FO] dal najevo, že by chtěl u žalovaného tzv. skončit, následně uzavřel dohodu o skončení pracovního poměru, aniž by byl o jakékoli organizační změně informován, přičemž neobdržel žádné odstupné. Z vlastní dohody o rozvázání pracovního poměru uzavřené žalovaným a svědkem [jméno FO] dne [datum] vyplývá, že pracovní poměr svědka u žalovaného byl ukončen ke dni [datum] bez uvedení důvodu.

7. Z uvedených důvodů okresní soud dospěl k závěru, že rozhodnutí o organizační změně, jehož existenci tvrdil žalovaný, jím nebylo přijato, když nic nenasvědčuje tomu, že by žalovaný před pracovním úrazem žalobce v [Anonymizováno] takové rozhodnutí o organizační změně v úmyslu snížit počet zaměstnanců o dva řidiče kamionu v důsledku snížení objemu zakázek učinil, přičemž i ze vzájemné korespondence účastníků řízení je zřejmé, že nadbytečností žalobce začal žalovaný argumentovat až v době, kdy pracovní neschopnost žalobce byla ukončena ([datum]), přičemž již [datum] žádal o mimořádnou zdravotní prohlídku žalobce. Žalovaný ve své výpovědi před okresním soudem poukázal na to, že důvodem, pro který se rozhodl s žalobcem ukončit pracovní poměr, byla informace lékaře o tom, že žalobce může vykonávat jen „nějakou odlehčenou práci“, kterou pro něj žalovaný neměl. Obsah výpovědi žalovaného podané dne [datum] proto vedl okresní soud současně k závěru, že skutečným důvodem ukončení pracovního poměru žalobce u žalovaného byla zdravotního omezení žalovaného, pro něž nemohl nadále vykonávat sjednanou práci [Anonymizováno].

8. Dále okresní soud, jde-li o zdravotní způsobilost žalobce k výkonu sjednané práce [Anonymizováno], shledal, že žalobce v době, kdy mu byla doručena výpověď, byl způsobilý k výkonu této práce s omezeními pro [Anonymizováno], kdy na tomto závěru, opřeném o neurologickou zprávu, se shodl jak poskytovatel zdravotní péče žalovaného, tak i soudem ustanovený znalec [tituly před jménem] [jméno FO] v závěrech svého znaleckého posudku. Zdravotní omezení žalobce dle znalce spočívala v tom, že je pro něj s ohledem na [datum]. Znalec rovněž poukázal na [Anonymizováno]. Znalec ve shodě s neurologem označil za takřka nepřijatelné pro žalobce uskutečňovat [Anonymizováno]. I přes poukaz žalovaného na možnosti výkonu sjednané práce žalobcem okresní soud zdůraznil, že se [Anonymizováno] nemůže obejít bez samotného [Anonymizováno], na které znalec upozornil v souvislosti se zdravotními omezeními žalobce.

9. Bylo proto na žalovaném, zda žalobci nabídne práci, která by „respektovala“ jeho zdravotní omezení nebo s ním pracovní poměr ukončí z důvodu, že pozbyl [Anonymizováno] dle § 52 písm. d), popř. písm. e) zákoníku práce, z důvodu nadbytečnosti žalobce však platně ukončit pracovní poměr s žalobcem nemohl. Z judikatury obecných soudů, např. rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2134/2014, totiž plyne, že jestliže by vyšlo najevo, že zdravotní stav neumožňoval zaměstnanci vykonávat sjednanou práci ještě před dáním výpovědi z pracovního poměru (a to byl případ žalobce), platilo by, že výpověď z pracovního poměru daná za takové situace podle § 52 písm. c) zákoníku práce je neplatná.

10. Z vyložených důvodů okresní soud shledal předmětnou výpověď z pracovního poměru neplatnou a žalobě vyhověl; po právním hodnocení věc hodnotil dle § 52 písm. c), písm. d) a písm. e) a § 72 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce. Doplnil, že v souladu se zásadou procesní ekonomie neprovedl žalovaným navržené důkazy – doplňující výpověď žalovaného a svědka [Anonymizováno] a dále výslechy svědků [adresa], když provedené odkazování pro posouzení sporných otázek postačovalo.

11. O nákladech řízení okresní soud rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř., na jehož základě v řízení úspěšnému žalobci přiznal plnou náhradu nákladů, tvořených náklady spojenými s úhradou soudního poplatku a zálohy na znalecký posudek a se zastoupením žalobce advokátem.

12. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný odvolání, v němž uvedl, že nadále trvá na tom, že předmětná výpověď byla dána řádně a pracovní poměr byl tedy rozvázán platně. Okresní soud ve věci provedl poměrně obsáhlé dokazování, ale ani tak dostatečně nezjistil skutkový stav. K otázce organizační změny žalovaný uvedl, že hodnocení důkazů a právní posouzení otázky struktury a administrativního aparátu žalovaného, které okresní soud podal v odůvodnění napadeného rozsudku, je zcela nesprávné. Okresní soud pominul, že žalovaný podniká jako osoba samostatně výdělečně činná, kdy při jeho činnosti mu pomáhá jeho partnerka [jméno FO]. Z účastnické výpovědi žalovaného, jakož i dalších svědků, je evidentní, že žalovaný jako drobný podnikatel nedisponuje korporátní strukturou a zázemím s administrativním aparátem, současně je však zřejmé, že úloha žalovaného při jeho podnikání spočívá nikoliv v administrativě, ale naopak v technických záležitostech ohledně dopravy – zajištění vozidel a zakázek, žalovaný současně sám zajišťuje dopravu v případě, je-li to nezbytné. Současně z provedeného dokazování jednoznačně vyplynulo, že je to právě svědkyně [jméno FO], kdo žalovanému pomáhá s organizačním a administrativním vedením jeho podnikání. Žalovaný tedy považuje za nesprávné to, pokud mu okresní soud „vyčítá“, že nebyl schopen se k obsahu rozhodnutí a konkrétním okolnostem jeho přijetí jako účastník řízení vyjádřit a odkazoval na p. [jméno FO]. Žalovaný dále nesouhlasí s hodnocením zprávy ÚSSZ o počtech zaměstnanců, kdy okresní soud pominul argumentaci žalovaného, podle níž v návaznosti na úraz žalobce a ukončení pracovního poměru svědka [jméno FO] (obě události nastaly v [Anonymizováno]) žádného dalšího kmenového řidiče pro dlouhodobou spolupráci v rozhodném období nepřijímal, osobním výkonem práce nebo krátkodobými úvazky (p. [jméno FO], p. [jméno FO]) řešil sezónní výkyvy zakázek v závěru roku [Anonymizováno]; okresní soud nezohlednil dobu, po kterou byli zaměstnanci u žalovaného zaměstnání (p. [jméno FO] dva měsíce, p. [jméno FO] dva měsíce, p. [jméno FO] byl zaměstnán až od roku [Anonymizováno]). Z hlediska hodnocení všech těchto skutečností považuje žalovaný za nepřijatelné rovněž to, že okresní soud vyhodnotil výpověď svědka [Anonymizováno] jako nedůvěryhodnou. Svědek uvedl, že ho žalovaný informoval o tom, že bude muset propouštět a sám zaznamenal před létem [Anonymizováno], že se jezdí méně, ale současně konstatoval, že on změnu v objemu práce nepocítil. Závěr o jeho nevěrohodnosti okresní soud odůvodnil závislým vztahem svědka vůči žalovanému, u něhož je dlouhodobě zaměstnán. Takový postup je rozporný s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu ČR, který dlouhodobě konstatuje, že samotná skutečnost, že osoba, která vystupuje v občanském soudním řízení jako svědek, je jinak k některému z účastníků řízení v pracovněprávním vztahu zaměstnance, sama o sobě neodůvodňuje závěr o nepravdivosti (nevěrohodnosti) svědecké výpovědi této osoby. Hodnotící závěr o nepravdivosti (nevěrohodnosti) údajů, o nichž svědecká výpověď podává zprávu, lze ve smyslu § 132 o. s. ř. učinit jen na základě těch konkrétních skutečností, které byly v řízení zjištěny, a to s přihlédnutím ke všemu, co za řízení vyšlo najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (na tomto místě žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 11. 2022, sp. zn. 21 Cdo 1215/2021). Žalovaný je tak přesvědčen, že z provedeného dokazování vyplývá, že přijal rozhodnutí o organizační změně.

13. Jde-li o otázku zdravotní způsobilosti žalobce, žalovaný nesouhlasil se závěrem okresního soudu, že skutečným důvodem pro ukončení pracovního poměru žalobce u žalovaného bylo to, že žalovaný z důvodu zdravotního omezení nadále nemohl vykonávat sjednanou práci [Anonymizováno] a že žalovaný neměl práci, kterou by mu mohl nabídnout vzhledem k jeho zdravotním omezením. Uvedený závěr je dle žalovaného věcně nesprávný a vyplývající z nedostatečně zjištěného skutkového stavu za současného nelogického hodnocení důkazních prostředků. Uvedl, že lze souhlasit s tím, že poskytovatel zdravotní péče a znalec [tituly před jménem] [jméno FO] se shodují, že žalobce byl způsobilý k výkonu této práce s omezeními pro [Anonymizováno]. Již z toho však vyplývá, že žalobce nepozbyl zdravotní způsobilost, když dle posudku byl způsobilý s podmínkami. Je tedy nesprávný a nepřiléhavý závěr okresního soudu, že bylo na rozhodnutí žalovaného, zda po ukončení pracovní neschopnosti žalobci nabídne práci, kterou by mohl vykonávat v rámci svých zdravotních omezení nebo zda s ním pracovní poměr ukončí proto, že pozbyl zdravotní způsobilost k výkonu práce [Anonymizováno] dle § 52 písm. d), popř. písm. e) zákoníku práce. Žalovaný totiž druhou možnost zvolit nemohl již proto, že žalobce zdravotní způsobilost nepozbyl. Žalovaný odkázal na rozhodnutí vydané pod sp. zn. 21 Cdo 2785/2010, v němž Nejvyšší soud ČR dovodil, že lékařský posudek, vydaný podle § 77 zákona č. 20/1966 Sb. (nyní § 43 odst. 3 zákona č. 373/2011 Sb.) je způsobilým předpokladem pro podání výpovědi z pracovního poměru podle § 52 písm. e) zákoníku práce jen jestliže v něm bylo výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti vyjádřeno, že zaměstnanec vzhledem ke svému zdravotnímu stavu pozbyl způsobilost konat dále dosavadní práci dlouhodobě. Okresním soudem nastíněná první možnost, tedy nabídnout žalovanému práci, kterou by mohl v rámci svých zdravotních omezení vykonávat, pak objektivně možná nebyla, když žalobce rozhodl v [Anonymizováno] o zmiňovaném organizačním opatření a jen těžko mohl žalovaný nabídnout „lehčí práci“, když neměl dostatek zakázek. I nadále však žalovaný trvá na tom, že práci [Anonymizováno] mohl žalobce vykonávat s omezeními pro [Anonymizováno], když právě otázka toho, jaké jsou podmínky, za kterých žalobce může vykonávat práci [Anonymizováno], nebyla v řízení před okresním soudem dostatečně zjištěna a hodnocena. Sám znalec [tituly před jménem] [jméno FO] uvedl, že se jedná o zcela novou otázku, která nebyla obsažena v zadání znaleckého úkolu. Přesto uvedl, že skutečně za dodržení určitých podmínek žalobce práci [Anonymizováno] mohl vykonávat. Okresní soud však odmítl provést další dokazování výslechem svědků [Anonymizováno], [adresa] (řidičů zaměstnaných u žalovaného), a to s odůvodněním, že jsou nadbytečné. Žalovaný výslechy navrhoval z důvodu doložení náplně práce a konkrétních činností řidičů kamionu u žalovaného. Namísto toho okresní soud nekriticky vyšel z tvrzení žalobce, jež uvedl ve své účastnické výpovědi, a zcela pominul obranu žalovaného spočívající v tvrzení, že podstatnou část tvrzených činností nejenže nemusel, ale mnohdy ani nesměl žalobce provádět. Žalovaný trvá na tom, že pokud by se žalobce k výzvě žalovaného dostavoval do zaměstnání, pak by (za předpokladu dostatku zakázek) bylo možné uzpůsobit práci žalobce tak, aby respektovala jeho zdravotní omezení a stanovené podmínky dle lékařského posudku. Žalobce se však po ukončení pracovní neschopnosti nedostavil na pracoviště a v řešení situace fakticky odmítl v tomto ohledu poskytovat žalovanému jakoukoliv součinnost. Okresní soud se nijak nevypořádal ani s podstatnou argumentací žalovaného o tom, že v lékařských zprávách se první zmínky o [Anonymizováno], tedy v období, když již byl žalobce seznámen s tím, že je s ním pracovní poměr ukončován z důvodu nadbytečnosti (zpráva [tituly před jménem] [jméno FO] ze dne [datum] a ze dne [datum]), stejně tak, že [tituly před jménem] [jméno FO] v tomto ohledu vycházela z tvrzení žalobce, který v tu dobu již byl seznámen s výpovědí pro nadbytečnost a jsa nespokojen s odstupným ve výši trojnásobku jeho průměrného výdělku, snaží se docílit pro něj příznivější výše odstupného. To vše s přihlédnutím k samotným žalobcem sděleným skutečnostem, že nyní nadále řídí osobní vozidlo, kam musí rovněž [Anonymizováno]. Okresní soud pomíjí i zásadní fakt, že k výzvě ze dne [datum] k dostavení se na pracoviště se žalobce nejenže nedostavil, ale ani nesdělil, že by snad potřeboval k výkonu práce uzpůsobit podmínky či že snad nemůže vykonávat práci [Anonymizováno]. Žalovaný je proto přesvědčen, že se v případě žalovaného jedná o účelový postup, aby dosáhl pro něj příznivějšího odstupného. Z uvedených důvodů žalovaný navrhl, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek tak, že žalobě zcela vyhoví, popř. aby rozsudek zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.

14. Žalobce k odvolání žalobce uvedl, že rozsudek okresního soudu považuje za věcně správný, má za to, že okresní soud na základě provedeného dokazování dospěl ke správným skutkovým zjištěním, že napadený rozsudek spočívá na správném právním posouzení věci, dále že okresní soud z provedených důkazů a přednesů stran vyvodil správné závěry. Žalobce zejména poukázal na obsah první výpovědi podané žalovaným, v níž uvedl, že s žalobcem ukončil pracovní poměr proto, že mu nemohl přidělovat práci v rámci jeho zdravotních omezení, vyslovil dále pochybnost o tom, že by údajná organizační změna přijatá v létě roku [Anonymizováno] mohla vést k nadbytečnosti žalobce v [Anonymizováno], kdy obdržel výpověď. Žalovaný mohl dát, po údajném přijetí organizační změny, výpověď jinému ze svých zaměstnanců, to však neučinil, nemohl však výpověď dát žalobci, neboť ten byl z titulu dočasné pracovní neschopnosti v takzvané „ochranné v době“. Poukázal na to, že organizační změna nemůže působit neomezeně do budoucnosti, příčinná souvislost mezi rozhodnutím o organizačních změnách a nadbytečností zaměstnance je dána jen tehdy, pokud rozhodnutí o změnách je bezprostřední a skutečnou příčinou zaměstnancovi nadbytečnosti. Žalobce proto považuje za správné závěry okresního soudu vyplývající z výslechů svědků a zprávy ÚSSZ, když ani z těchto důkazů nelze dovodit, že by tvrzení žalovaného o poklesu zakázek mělo být pravdivé, přičemž sám žalovaný uvedl, že v období, kdy byl žalobce v pracovní neschopnosti, tato skutečnost jeho firmu zatěžovala, neboť práce byla, a proto jezdit musel i sám žalovaný, a to s kamionem žalobce.

15. Rovněž v otázce své zdravotní způsobilosti se žalobce ztotožnil se závěry znaleckého posudku i okresního soudu. I na tomto místě žalobce poukázal na obsah účastnické výpovědi žalovaného, který uvedl, že pracovní poměr s žalobcem skončil proto, že lékař potvrdil, že žalobce může dělat jen odlehčenou práci, kterou mu žalovaný nebyl schopen nabídnout. Znaleckým posudkem ve spojení s obsahem práce [Anonymizováno], jak byla konkrétně vykonávaná zaměstnanci žalovaného, bylo jednoznačně zjištěno, že žalobce tuto konkrétní práci pro žalovaného vykonávat pro svá zdravotní omezení nemohl. Žalobce nesouhlasí s námitkou žalovaného, že by okresní soud tuto otázku zjistil nedostatečně a hodnotil ji nesprávně. Argumentace žalovaného, že i nyní žalobce [Anonymizováno] je zcela nepřiléhavá, neboť osobní vozidlo lze s kamionem srovnávat jen stěží. Žalovaný účelově dezinterpretuje tvrzení žalobce, neboť ten při výslechu uvedl, že v nynějším zaměstnání [Anonymizováno], jak se snaží podsouvat v odvolání žalovaný. Žalobce proto navrhl, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu jako věcně správné rozhodnutí potvrdil.

16. Krajský soud jako soud odvolací po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou (§ 201 o. s. ř.), je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.) a bylo podáno v zákonem stanovené lhůtě (§ 204 o. s. ř.), přezkoumal napadené rozhodnutí spolu s řízením jeho vydání předcházejícím podle ust. § 212 a § 212a o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné.

17. Odvolací soud konstatuje, že řízení předcházející vydání napadeného rozsudku není zatíženo žádnou z vad uvedených v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. Z obsahu spisu neplyne ani žádná jiná vada řízení před okresním soudem, která by mohla mít za následek nesprávnost napadeného rozhodnutí, přičemž závěry, které učinil okresní soud a které jej vedly k závěru o důvodnosti podané žaloby, považuje odvolací soud za správné, když okresní soud provedl dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí o věci samé. Odvolací soud má za to, že okresní soud řádným způsobem hodnotil provedené důkazy, zejména se správně zabýval věrohodností a obsahem jednotlivých svědeckých výpovědí, odvolací soud v hodnocení slyšených osob ze strany okresního soudu neshledal žádné pochybení. Rovněž má za to, že okresní soud na základě provedeného dokazování učinil správný závěr o skutkovém stavu a skutkový stav správně právně zhodnotil.

18. Projednávanou věc je třeba posuzovat – vzhledem k tomu, že výpověď z pracovního poměru byla žalobci dána dne [datum] - podle ustanovení příslušných (na věc dopadajících) zákonných ustanovení v jejich znění účinných ke dni udělení výpovědi, tj. podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění účinném do 31. 5. 2025 (dále jen „zákoník práce“).

19. Odvolací soud předně konstatuje, že žalobce žalobu podal včas, tj. ve lhůtě plynoucí z § 72 zákoníku práce, neboť výpověď z pracovního poměru mu byla doručena dne [datum], tudíž výpovědní doba na základě této výpovědi měla uplynout dne [datum] a dvouměsíční lhůta k podání žaloby dne [datum], a žalobce žalobu podal již [datum].

20. Podle § 50 odst. 1, odst. 2, odst. 4 zákoníku práce, výpověď z pracovního poměru musí být písemná, jinak se k ní nepřihlíží. Zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď jen z důvodu výslovně stanoveného v § 52. Dá-li zaměstnavatel zaměstnanci výpověď (§ 52), musí důvod ve výpovědi skutkově vymezit tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným důvodem. Důvod výpovědi nesmí být dodatečně měněn.

21. Podle § 52 písm. c) zákoníku práce, zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, stane-li se zaměstnanec nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách.

22. Z § 52 písm. c) zákoníku práce vyplývá, že předpokladem udělení platné výpovědi podle tohoto zákonného ustanovení je přijetí rozhodnutí zaměstnavatele nebo jeho příslušného orgánu (má-li zaměstnavatel takový orgán) o organizačních změnách a existence příčinné souvislosti mezi takovou organizační změnou a nadbytečností konkrétního zaměstnance (jemuž je z tohoto důvodu udělena výpověď z pracovního poměru). Forma rozhodnutí o organizační změně není stanovena a není ani předepsáno, že by rozhodnutí muselo být u zaměstnavatele zveřejněno, rozhodnutí o organizačních změnách však musí být učiněno takovým způsobem, který nevzbuzuje pochybnost, že bylo přijato. O rozhodnutí o organizačních změnách jde tehdy, jestliže sleduje změnu úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, snížení počtu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jinou organizační změnu, pomocí níž zaměstnavatel chce regulovat počet svých zaměstnanců a jejich profesní nebo kvalifikační složení tak, aby zaměstnával jen takový počet zaměstnanců a v takovém profesním nebo kvalifikačním složení, jaké odpovídá jeho potřebám. Organizační změna proto může být jakákoli, podstatné je pouze, že zaměstnanec se v důsledku této změny stal nadbytečným (je dána příčinná souvislost mezi faktickým dopadem změny a nadbytečností zaměstnance). V případě, že rozhodnutím zaměstnavatele (příslušného orgánu) byly od počátku sledovány jiné cíle a že tedy zaměstnavatel nebo „příslušný orgán“ jen předstíral přijetí organizačního opatření (tedy ve skutečnosti organizační opatření nepřijal) se záměrem zastřít své skutečné záměry, nebyl naplněn první z předpokladů výpovědního důvodu podle § 52 písm. c) zákoníku práce. Při zkoumání toho, jaký cíl zaměstnavatel opravdu sledoval svým „opatřením“, je třeba posuzovat jednání zaměstnavatele vždy v jeho úplnosti, souvislostech a logické návaznosti (srov. Bělina, M., Drápal, L. a kol.: Zákoník práce. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, k § 52.).

23. Odvolací soud po provedeném odvolacím přezkumu dospěl závěru, že okresní soud úplně a logicky posuzoval jednání žalovaného jako zaměstnavatele, který udělil žalobci výpověď pro tvrzenou nadbytečnost, správně v této souvislosti hodnotil provedené důkazy (zejména vyšel z první v řízení žalovaným podané výpovědi, a nikoli ze druhé v pořadí podané výpovědi, jejíž obsah byl již ovlivněn výsledky řízení) a na základě těchto důkazů učinil správný závěr o tom, že žalovaný rozhodnutí o organizačních změnách – o snížení počtu zaměstnanců, které zaměstnával na pozici [Anonymizováno] - neučinil a výpověď žalobci udělil z proto, že pro něj neměl práci s ohledem na pracovní omezení žalobce. V této souvislosti odvolací soud uvádí, že považuje hodnocení výpovědi svědka [Anonymizováno] okresním soudem za správné i přes námitku žalovaného uplatněnou v odvolání (že nelze nevěrohodnost výpovědi svědek – zaměstnance účastníka řízení odůvodnit jen existencí vztahu zaměstnavatel – zaměstnanec), neboť nevěrohodnost výpovědi svědka okresní soud nedovodil pouze ze skutečnosti, že svědek je zaměstnancem žalovaného, nýbrž též s přihlédnutím i k dalším, v řízení najevo vyšlým, okolnostem, tj. s poukazem na konkrétní rozpory v rámci samotné výpovědi svědka i ve vztahu k ostatním důkazům. Okresní soud se při zjišťování toho, zda žalovaný skutečně přijal rozhodnutí o organizační změně, v důsledku níž se měl pro něj žalobce stát nadbytečným, nedopustil žádné nesprávnosti, v rámci dokazování či hodnocení důkazů ani nepřehlédl žádnou (právně relevantní) skutečnost, která vyšla za řízení najevo.

24. Již správný závěr okresního soudu o tom, že žalovaný rozhodnutí o organizačních změnách nepřijal, znamená, že výpověď, kterou žalovaný udělil žalobci, je neplatná. Okresní soud se však zabýval i dalším namítaným důvodem neplatnosti výpovědi a správně dovodil i jeho existenci.

25. Zaměstnanec je pro zaměstnavatele nadbytečným tehdy, jestliže jeho práce, kterou je povinen konat podle pracovní smlouvy v rámci sjednaného druhu práce pro zaměstnavatele, není na základě rozhodnutí o organizačních změnách zcela nebo v dosavadním rozsahu potřebná. Příčinná souvislost mezi rozhodnutím o organizační změně a nadbytečností zaměstnance je dána tehdy, nastala-li nadbytečnost určitého zaměstnance následkem provedení (uskutečnění) rozhodnutí zaměstnavatele o organizační změně, tedy, řečeno jinak, bylo-li rozhodnutí o organizačních změnách (jeho realizace u zaměstnavatele) bezprostřední (a skutečnou) příčinou nadbytečnosti zaměstnance (srov. opět Bělina, M., Drápal, L. a kol.: Zákoník práce. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, k § 52.).

26. Pro výpověď z pracovního poměru podle § 52 písm. c) zákoníku práce je současně charakteristické, že zaměstnavatel i nadále může (objektivně vzato) zaměstnanci přidělovat práci podle pracovní smlouvy (v důsledku rozhodnutí o organizační změně zaměstnavatel neztrácí možnost přidělovat zaměstnanci práci, kterou pro něj dosud konal), avšak jeho práce není (vůbec nebo v původním rozsahu) pro zaměstnavatele v dalším období potřebná, neboť se stal nadbytečným vzhledem k rozhodnutí o organizační změně. Proto judikatura obecných soudů dovodila, že i když zaměstnavatel rozhodl o organizační změně, je výpověď z pracovního poměru daná podle § 52 písm. c) zákoníku práce neplatná, jestliže zaměstnanec ještě před doručením výpovědi pozbyl ze zdravotních důvodů způsobilost dále vykonávat dosavadní práci (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2134/2014, či ze dne 15. 4. 2016, sp. zn. 21 Cdo 4748/2015).

27. V této souvislosti je odvolací soud toho názoru, že okresní soud správně zjistil, že žalobce nebyl v okamžiku, kdy mu byla žalobcem doručena výpověď z pracovního poměru ([datum]), ze zdravotních důvodů způsobilý k výkonu práce sjednané žalobcem jako zaměstnancem a žalovaným jako zaměstnavatelem v pracovní smlouvě ze dne [datum]. Okresní soud v této souvislosti opět správně hodnotil provedené důkazy, na základě provedeného dokazování správně zjistil skutkový stav a ten rovněž správně právně hodnotil. Okresní soud v této otázce správně vyšel zejména z jím nařízeného znaleckého posudku podaného [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem], v němž znalec logicky vysvětlil, z jakých konkrétních důvodů není žalobce dlouhodobě ze zdravotních důvodů schopen vykonávat práci [Anonymizováno], přičemž zjistil, že ze zdravotního hlediska nebyl žalovaný způsobilý k výkonu práce [Anonymizováno] již k [datum] (v době doručení výpovědi), a to pro [podezřelý výraz], a nikoli o [Anonymizováno], jež by bylo, jak tvrdil žalobce, následkem [datum].

28. Jestliže tedy žalobce v době udělení výpovědi trpěl onemocněním, které jej z dlouhodobého hlediska (trvale) činilo nezpůsobilým k výkonu účastníky sjednané práce (žalobce nemohl k uvedenému dni vykonávat sjednanou práci), žalovaný nemohl žalobci takovou práci ani přidělovat (§ 103 odst. 1 písm. a/ zákoníku práce) a byl povinen jej převést na jinou práci odpovídající jeho zdravotnímu stavu a schopnostem a pokud možno i jeho kvalifikaci (§ 41 odst. 1 písm. a/ zákoníku práce), resp. neměl-li žalovaný pro žalobce takovou práci, byl oprávněn dát žalobci výpověď z pracovního poměru z důvodu uvedeného v § 52 písm. e) zákoníku práce. Jinými slovy, jestliže žalovaný nemohl – objektivně vzato – přidělovat žalobci práci podle pracovní smlouvy, nemohl následkem jeho rozhodnutí o organizační změně (bylo-li by skutečně přijato) nastat stav, kdy by práce žalobce nebyla pro žalovaného v dalším období potřebná (nepotřebnou se pro žalovaného nemohla stát práce žalobce, kterou nemohl ze zdravotních důvodů konat).

29. Z vyložených důvodů proto odvolací soud považuje rozhodnutí okresního soudu o věci samé za věcně správné, a proto rozsudek okresního soudu v této části (výrok I.) podle § 219 o. s. ř. potvrdil. Potvrdil rozsudek okresního soudu rovněž ve výrocích o nákladech řízení, neboť ani v těchto výrocích neshledal žádné pochybení.

30. Odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a dle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. přiznal plnou náhradu nákladů řízení úspěšnému žalobci. Jeho náklady odvolacího řízení jsou tvořeny odměnou advokátky za dva úkony právní služby (sepis vyjádření k odvolání a účast u jednání odvolací soudu) po 3 700 Kč dle § 7, § 8 odst. 1 a § 9 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen „advokátní tarif“), paušální náhradou hotových výdajů ve výši 900 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, cestovným v částce 1 443,24 Kč vynaloženým zástupkyní žalobce na cestě ze sídla její kanceláře ke krajskému soudu a zpět v celkové délce 184 km, při sazbě základní náhrady 5,90 Kč za 1 km jízdy (§ 1 vyhl. č. 573/2025 Sb.), průměrné spotřebě 5,7 litru benzinu na 100 ujetých km a ceně paliva 34,10 Kč na 1 litr motorové nafty (§ 4 vyhl. č. 573/2025 Sb.), náhradou za ztrátu času ve výši 900 Kč (150 Kč za 6 hodin strávených zástupkyní žalobce na cestě ke krajskému soudu a zpět) a náhradou za DPH ve výši 2 235,09 Kč. Náklady odvolacího řízení v celkové výši 12 878,32 Kč žalovaný zaplatí žalobci k rukám jeho zástupkyně (§ 149 odst. 1 o. s. ř.) v běžné pariční lhůtě (§ 160 odst. 1 před středníkem o. s. ř.).

Poučení